KONSTRUKCE IDENTITY V NARATIVNÍM VYPRÁVĚNÍ NA PŘÍKLADU ČESKÝCH MIGRANTEK NA NOVÝ ZÉLAND

Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií

Bakalářská práce

KONSTRUKCE IDENTITY V NARATIVNÍM VYPRÁVĚNÍ NA PŘÍKLADU ČESKÝCH MIGRANTEK NA NOVÝ ZÉLAND Autor: Šárka Bartíková Vedoucí práce: Mgr. Hedvika Novotná

Praha 2012

Prohlášení Prohlašuji, že jsem vypracovala práci samostatně pod vedením Mgr. Hedviky Novotné. V práci jsem použila informační zdroje uvedené v seznamu literatury. Práce nebyla využita k získání jiného titulu.

V Praze dne 28. 6. 2012

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí práce Mgr. Hedvice Novotné za její laskavou pomoc, poznámky a rady. Dále bych ráda poděkovala narátorkám za jejich ochotu vyprávět mi své životní příběhy a v neposlední řadě své rodině za podporu.

Obsah Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Teoreticko-metodologická východiska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Socio-biografické profily narátorek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Adéla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Eliška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Pavla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Narativní analýzy rozhovorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

Analýza rozhovoru s narátorkou Adélou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15



Analýza rozhovoru s narátorkou Eliškou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22



Analýza rozhovoru s narátorkou Pavlou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27

Tematická analýza rozhovorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Odjezd na Nový Zéland: motivace a rozhodnutí, reflexe osobní identity . . . . 37

Pobyt na Novém Zélandu: interakce s lidmi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38



Práce a identita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40

Odjezd z Nového Zélandu: životní zvrat nebo dobrodružství? . . . . . . . . . . 42

Život na Novém Zélandu: reflexe domova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50

ÚVOD Ve své bakalářské práci jsem si vybrala téma migrace Čechů na Nový Zéland. Jedním z  důležitých impulsů k  výběru tématu byla moje plánovaná cesta na Nový Zéland na přelomu roku 2010 a 2011 v rámci programu Working Holiday Scheme. Working Holiday Scheme je smlouva, která byla v roce 2005 uzavřena mezi Novým Zélandem a Českou republikou a umožňuje cestovat a pracovat na Novém Zélandu mladým Čechům do 35 let (v roce 2011 to bylo jen do 30 let) po dobu jednoho roku s možností prodloužení o čtvrt roku. Účelem této smlouvy je upevnění česko-zélandských vztahů, posílení pracovní síly na trhu v době sklizní a možnost poznávání cizí země a legálního přivýdělku, který částečně pokryje náklady na cestování po Novém Zélandu. Každý rok je vízum Working Holiday udělováno až 1200 mladým Čechům. V době při plánování svého pobytu jsem začala zvažovat provedení kvalitativního výzkumu s Čechy, kteří odjeli cestovat a pracovat na jeden rok na Nový Zéland v rámci programu Working Holiday Scheme. Na základě doporučení a konzultací ze školy jsem měla připravený určitý plán, jak výzkum na Zélandu uskutečnit. Zajímalo mě, jakým způsobem realizují dlouhodobý pobyt mladí Češi a jak při něm zacházejí se svým kulturním zázemím. Na Novém Zélandu se však ukázalo, že provádět výzkum na místě je téměř nemožné. Způsobilo to hned několik faktorů. Jedním z nich bylo, že jsem během pobytu potkala jen málo Čechů, kteří by navíc byli ochotní se na časově náročném výzkumu podílet. Připojilo se ještě několik zdánlivě podružnějších, ale technicky obtížně řešitelných problémů jako to, že jsme většinu času trávili v místech bez elektřiny a internetu. Přesto jsem se rozhodla, že výzkum později uskutečním vzhledem k tomu, že jsem sama reflektovala pobyt na Novém Zélandu jako silnou zkušenost, kterou by bylo škoda nevyužít, a zdálo se, že by to mohlo být nosné téma k výzkumu s cílem zjistit něco o narativní konstrukci identit v souvislosti s pobytem na Novém Zélandu. Z těchto důvodů jsem své aktéry vyhledala až po návratu do Čech. Ačkoliv provádět výzkum na Novém Zélandu by asi bylo zajímavé, nakonec jsem změny rozhodnutí nelitovala. Na rozhovorech jsem se dohodla s lidmi, které jsem znala, a myslím, že to velmi přispělo k příjemné atmosféře při rozhovorech a částečně odbouralo ostych z nahrávání rozhovorů. Jako výhodu vnímám i to, že jsem výzkum prováděla z pozice insidera, to znamená osoby, která je sama členem zkoumané kulturní, rasové či etnické skupiny (Jones, 2006). Mezi nesporné výhody patří znalost prostředí a jazyka a schopnost interpretovat život „zevnitř“. Já jsem tedy do výzkumu vstupovala jako příslušník stejného národa a člověk, který měl podobnou zkušenost s pobytem na Novém Zélandu jako aktéři. Navíc jsem neměla problémy se získáváním kontaktů, jelikož aktéři byli mí známí. Na druhou stranu však hrozila situace, že by mi některé skutečnosti nebyly sděleny z  důvodu, že aktér u mě předpokládá jejich znalost. Domnívám se, že narátoři jsou 1

díky podobné zkušenosti a sdílení zážitků otevřenější a mají pocit, že jsou lépe chápáni než někým, kdo podobnou zkušenost nemá. Krásně to ilustruje výňatek z rozhovoru s Pavlou: „Prostě úžasný (pozn.: lidé, co Pavla potkala na Zélandu a během cestování) a nejde se o tom moc bavit s lidma, který tam nebyli, co to nezažili, neumíš to popsat, to ani moc nejde. Já sem o tom ani moc nemohla mluvit, když sem se vrátila…“ Mě zajímali právě aktéři, kteří mají zkušenost s  pobytem na Novém Zélandu v  rámci programu Working Holiday. Úkolem bylo zjistit, jaký vliv měla tato zkušenost na utváření identit mladých Čechů. V teoreticko-metodologické části práce bych chtěla vysvětlit, jak jsem postupovala při svém výzkumu, jaká data jsem sbírala a jakým způsobem jsem tato data analyzovala. Ráda bych také řekla něco k historii svého výzkumu a přiblížila oblast zkoumání. V empirické části se pak zaměřím na narativní analýzu jednotlivých rozhovorů a tematickou analýzu všech rozhovorů společně.

2

TEORETICKO-METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA V této části své bakalářské práce přiblížím svá teoretická a metodologická východiska, přičemž budu postupovat propojeně a komplexně, protože se domnívám, že při kvalitativním způsobu zkoumání, který jsem zvolila, spolu teoretická východiska a vlastní způsob metodologické práce úzce souvisejí a bylo by nelogické je prezentovat odděleně. Pokud budu pracovat ještě s jinými díly, než jsou zde předkládané základní koncepty, zohledním to přímo v textu své práce. Byla jsem rozhodnuta, že výzkum má probíhat prostřednictvím kvalitativních metod, jelikož jsem měla s tímto typem výzkumu více zkušeností než s kvantitativními metodami a vyhovoval mi už z toho důvodu, že umožňuje vytvořit komplexní pohled na zkoumaný problém a porozumět mu do hloubky, byť není možné jej vztáhnout na širokou populaci, ale právě jen populaci problému. Kvalitativní výzkum má induktivní charakter: z velkého množství jednotlivých sebraných dat je sestavován obecnější obraz izolovaných studovaných témat. Tento typ výzkumu jde do hloubky, je sice zkoumán omezený vzorek populace, avšak právě proto poskytuje podrobné informace a komplexní obraz studovaného fenoménu. Na rozdíl od kvantitativního výzkumu nejde obvykle v kvalitativním výzkumu o potvrzení či vyvrácení určité hypotézy, ale o případné vytvoření hypotézy nové (Laser, Strauss, 1967, in Hendl, 2005). Podle nich je teorie zakotvená v datech a do terénu vstupuje výzkumník bez jakékoliv teorie. Proti tomuto stanovisku vznesli námitky Miles a Huberman (in Silverman, 2005), kteří tvrdí, že určitá koncepční orientace je vůbec nutná pro rozpoznání výzkumného „pole“ a má zabránit sbírání nepřeberného množství dat bez určitého zaměření. Já jsem určité teoretické rámce použila, jejich výběr a důvody použití zmiňuji v textu dále. Moje práce je tedy založena na metodách kvalitativního výzkumu; vycházela jsem z pozic narativního konstruktivismu. Podle této teorie dává člověk toku událostí smysl ve svém životě tím, že je uspořádává do narativní struktury. Jeho přítomné intencionální jednání je teleologické (tzn. jednání účelné, zaměřené k nějakému cíli) a stimulované, děje se z nějakého popudu (Fay, 2002). Člověk konstruuje svůj život v příběhu, kde událostem dává strukturu a tím také srozumitelnost; události a vztahy v životě tedy dostávají v životě určité role. Narativní konstruktivismus vyzvedává konstruovanou povahu příběhů, jež vyprávějí jednající lidé. Počátky, středy a konce příběhu se podle této teorie vyjevují až v příběhu, nikoliv v životě. Podle Bergera a  Luckmanna (1999) nejsou sociální skutečnosti dané, ale jsou tvořené lidmi. Každý člověk utváří realitu každodenního života, která je v  neustálé interakci s realitami ostatních lidí. Tuto fázi konstruování reality nazvali autoři externalizace, kdy si člověk vytváří stabilní prostředí tím, že společně s  dalšími členy 3

společnosti sdílí skutečnost. Další fáze procesu vytváření realit se nazývá objektivace, při které se pomocí jazyka sdílené skutečnosti stávají objektivními. Poslední fázi utváření realit nazvali Berger a  Luckmann internalizace, to jest přijímání podnětů z okolí. Celý proces konstrukce realit probíhá stále. Klíčovým prvkem subjektivní reality člověka je identita, která je vytvářena během sociálních procesů a je proměňována sociálními vztahy a zase zpětně proměňuje sociální strukturu. Identitu stvrzují druzí lidé a navzájem na sebe působí. Budeme-li hledat termín identity v dalších pracích, zjistíme, že například podle Giddense (1997) jsou to typické rysy jedince, které bývají podmíněné sociálními charakteristikami, je to například naše národní identita. Identita zahrnuje souhrn sociálních rolí, hodnoty jedince, jeho světonázor a „pocit vlastní totožnosti založený na prožívání vlastní komunity“ (Jandourek, 2001). Koncept identity poprvé použil psycholog a filosof Erik Erikson, od té doby se však množství těchto konceptů poněkud rozrostlo. Přes jejich velké množství je můžeme podle Brubakera a Coopera (2000) rozdělit do několika podobných skupin, které dále tvoří dva hlavní protikladné proudy: esencialistický (silný) koncept identity a  konstruktivistický (slabý) koncept identity. Esencialistický koncept ve shrnutí tvrdí, že každý má svou identitu, jedinec i skupina mají danou svou identitu a jasně se jí odlišují od jiných skupin. Naopak konstruktivistický koncept říká, že si lidé svou identitu vytvářejí. Přestože první koncept dnes již vyznává málokterý vědec, druhá kategorie je podle Brubakera a Coopera (2000) až příliš mnohotvárná a široká, a proto může být koncept identity problematicky uchopitelný. Může být tedy koncept identity k něčemu dobrý? Z důvodu šíře tohoto pojmu bylo potřeba termín zúžit a přesněji vymezit, aby byl co platný. Pomoci může koncept Nóry Hamar (2002), koncept identity utvořené pomocí sebe-interpretace v životním příběhu, kdy je daná identita zahrnuta do životního příběhu jedince tak, aby se mohla stát součástí osobní identity. Podle Hamar je člověk moderní doby členem mnoha různých komunit, z čehož vyplývá množství jeho identit, ať už jsou to identity spojené s místem bydliště, národností nebo profesí. To znamená, aby člověk vyhověl sobě i společenským očekáváním, musí tyto identity harmonizovat. Pojetí identity Nóry Hamar (2002) je nerozlučně spjaté s narativním vyprávěním. Podle Hamar se identity utvářejí pomocí sebe-interpretace v životních příbězích a konstituují identitu získanou. Identitu danou (společenskou) je třeba začlenit do vlastního životního příběhu, aby se mohla stát součástí osobní identity. Hamar říká, že nám sice modernita a  s  ní spojená emancipace a  asimilace umožňuje budování vlastní osobní identity dle našich voleb, avšak v rámci danosti identity společenské. To způsobuje ambivalenci, kterou je možné překlenout přijetím identity dané a její aktivní harmonizací s osobní identitou, která je formována v událostech, zkušenostech a vyprávění (Hamar, 2002).

4

Pro výzkum jsem data získávala pomocí narativních interview. Právě narativní interview je podle Hamar a  některých dalších autorů vhodné pro zkoumání identit. Budeme-li totiž pozorovat proces narativní konstrukce, můžeme se o identitách narátorů něco dozvědět. Skrze tyto životní příběhy jsem tedy mohla zjistit blíže, jak se utvářely identity mých narátorů. Autobiografie nebo situační vyprávění konstruují osobní identity tak, že jisté události reinterpretují v kontextu celého životního příběhu: jsou to totiž příběhy mluvící o změně v identitě. Příběhy odpovídají na otázku „kdo jsem“. Pro zkoumání vnitřních pocitů, významů, názorů, postojů jsou vhodné narativní rozhovory, lidé pomocí nich vytvářejí věrohodné opisy světa (Silverman, 2005). Vrátím se zpět k narativní konstrukci identit Nóry Hamar. Podle jejího konceptu, který vychází z teorie Ricoeura (in Hamar, 2002), je významuplný život individuí i kolektivů s koherentním příběhem a vlastní zápletkou. To znamená, že má rozpoznatelný začátek, střed a zakončení. Při vytváření příběhu z tohoto života postupuje člověk jako kronikář, nejprve řadí minulé události do chronologie a následně je transformuje do příběhu, přičemž na tyto události pohlíží z určitého úhlu pohledu a  hierarchizuje je. Vypravěč obvykle spojuje závěr narativu s morálním řádem. Životní příběhy nejen zrcadlí identity a život jedinců, ale také je interpretují a konstruují. Narativní rozhovor interpretuje subjektivní prožitou realitu a  má strukturu příběhu, s  úvodem, zápletkou a  rozuzlením. Rozhovor není nutně chronologicky vyprávěný, ale kauzálně. Moji narátoři postupovali částečně chronologicky, v  některých případech naopak od současnosti do minulosti, ovšem některé události a zkušenosti propojovali mimo tento rámec dle vztahů a významů. Narativní interview má mnohé výhody, zejména v tom, že s jeho pomocí se dá subjektivní realita světa uchopit celistvě ve své komplexnosti, jak ji vidí narátor ve své interakci s naslouchajícím, avšak má i svá mnohá úskalí. Samozřejmě hrozí, že data budou zkreslená tím, že narátor něco zamlčí, již zapomněl nebo mírně upravuje svůj obraz, tak aby se jevil v lepším světle. Hrozí také, že vybraný aktér není příliš dobrý vypravěč nebo je nemluvný a pak se nemusí rozhovor vydařit. Další nevýhoda narativních rozhovorů spočívá v tom, že jsou vzhledem ke svému rozsahu velmi náročné na transkripci i analýzu, která vyžaduje určitý cvik a  zkušenost. Přestože nahrané rozhovory byly velmi zajímavé, mnohahodinové přepisování je značně pracné, a byla jsem opravdu ráda, že jsem se rozhodla uskutečnit rozhovory s Čechy v mateřském jazyce, a nikoliv na Novém Zélandu třeba s anglicky hovořícími migranty. Narativní rozhovor jsem uvedla tím, že jsem aktérům objasnila své téma, uvedla vyprávění takzvaným „apelem“ a vše se snažila objasnit tak, aby bylo srozumitelné a narátoři cítili, že rozhovor má smysl (Schütze, 1999). Poprosila jsem narátory, aby mi vyprávěli svůj život včetně života na Zélandu a snažila jsem se navodit příjemnou a důvěryplnou atmosféru. Vysvětlila jsem narátorům, že pro analýzu budu potřebovat zvukový záznam, a zeptala se, jestli by souhlasili s nahráváním. 5

Přestože jsem je o této skutečnosti informovala pro jistotu už předem, dvě narátorky se stejně na začátku rozhovoru neubránily mírným rozpakům a  chvíli trvalo, než se ledy prolomily. Dále jsem objasnila, že už při přepisování vyměním skutečná jména za pseudonymy kvůli zachování anonymity. Do narace jsem se snažila nezasahovat; linii rozhovoru má vést narátor bez zasahování naslouchajícího. Pro člověka nepříliš zběhlého v provádění narativních rozhovorů a zvyklého na běžné každodenní interakce toto může být obtížné; stálo mě dost úsilí zasahovat jen v případech, kdy se rozhovor odklonil úplně jiným směrem nebo kdy jsem narátora povzbuzovala či mu pomáhala navázat nit hovoru. Podle Molly Andrews (2007) jsou naše příběhy základním kamenem našich identit; jinými slovy mezi vyprávěným a vyslechnutým příběhem a tím, kdo jsme, je velmi blízký vztah. Tuto úvahu dále rozpracovává S. D. Sclater (2007) když tvrdí, že člověk, obzvláště ten, který prochází nějakou nepříjemnou změnou nebo událostí, má tendenci sdělovat svůj příběh posluchačstvu a skrze něho dávat smysl tomu, co prožil a  tomu, jak je tato událost obsažená v  současnosti. Ke vzniku narativního vyprávění je tedy nezbytná interakce mezi vyprávějícím a posluchačem. Podle Schützeho (1999) třídí narativní vyprávění události uložené v paměti jako difúzní a komplikované a pomocí komunikativní metody narativního rozhovoru dává i nepříjemným zážitkům narátora ochranný interaktivní a časový rámec a  události zprůhledňuje a  uspořádává. Narativní interview je dynamické, interaktivní a odhaluje neúplné vzpomínky. Cílem narativní analýzy podle Schützeho (1999) je odhalení nových sociálních procesů a jevů týkajících se individuálních a kolektivních identit. V narativních rozhovorech tedy bylo potřeba hledat souvislosti mezi fázemi a vlastnostmi individuálních a kolektivních procesů. To jsem prováděla prostřednictvím sekvenční analýzy textu, kdy se postupuje chronologicky od začátku textu a vyhledávají se vlastnosti procesů narátora; občas se v textu objevují obecné vlastnosti, které přesahují zkoumaného a mohou odkazovat k obecnějším mechanismům procesů. Tyto obecné mechanismy procesů se posléze porovnávají s dalšími zkoumanými případy. Jednotlivé sekvence vyprávění se analyzují jak obsahově, tak po formální stránce věci. Podle Nóry Hamar sleduje narativní analýza úroveň události, její subjektivní zkušenost a soustředí se tak na to, jak jsou tyto úrovně díky narativní struktuře naplněny specifickým významem, který spoluvytváří osobní identitu vypravěče. P. Ricoeur (in Hamar, 2002) dospěl k závěru, že v životním příběhu vzniká nová shoda v organizaci událostí a zkušeností, jinak řečeno, že narativní struktury životních příběhů organizují zápletkou dílčí příběhy o událostech do vyššího zápletkového celku. Tím bývá nejčastěji popis životní dráhy na základě zvýznamňované změny osobní identity či identifikace s určitými kategoriemi. Příběhy hledání a nalézání identity a smíření nacházím právě i v naracích, které jsem nahrávala se svými narátory, proto jsem vybrala koncept Nóry Hamar (2002) jako analytické východisko své práce. 6

Vzhledem k  tomu, že se výzkum opírá o  narativy provedené s  Čechy, bylo by dobré říci, jak se Češi vztahují ke konstruktu češství ve smyslu teritoriální identity. Z výzkumu Vachové a Řehákové (2004) vyplývá, že tento typ identity oslabuje, jak ukázaly analýzy z let 1995 a 2003. Zatímco v roce 1995 považovali Češi za svou nejdůležitější teritoriální identitu Českou republiku, v roce 2003 už bylo pro Čechy nejdůležitějším teritoriem sídlo. Navíc v porovnání národní identity s dalšími kolektivními identitami Češi řadili národní identitu až na páté nejdůležitější místo. Konstrukt češství ve smyslu teritoriální identity je také mírně v rozporu s teorií transnacionalismu (Szaló, 2007). Podle této teorie dochází v důsledku globalizačních procesů ke stírání hranic národních států, migranti se často začleňují do více společností, takže zatímco žijí na místě jiném, než je jejich původní domov, stále udržují kontakt se svým původním bydlištěm. Tak se vlastně propojují jejich původní a nová místa pobytu. Během tohoto procesu dochází k erozi národních identit a původní národní identity se rekonfigurují v nové identity. Tento koncept by mohl platit pro mé narátory, zvláště ty dvě narátorky, které mají více zkušeností ze střídavého žití na území České republiky a dalších států. Historie české migrace na Nový Zéland sahá do 60. let 19. století (Vaculík, 2009), kdy sem přesídlila skupina 83 emigrantů ze Stodu u Plzně a založili vesnici Puhoi 50 km od Aucklandu. Druhá výrazná vlna českých emigrací následovala v  letech 1948 a 1968 z politických důvodů. Od roku 1989 na Zéland proudí zejména mladí a  vysokoškolsky vzdělaní lidé, dle sčítání lidu z  roku 2001 zde žilo 969 Čechů. Toto číslo však nezahrnuje Čechy pobývající na Novém Zélandu s vízem Working Holiday, studenty a zřejmě ani kompletní číslo Čechů žijících na Novém Zélandu trvale s pracovním vízem vzhledem k tomu, že statistiky ročních příjezdů v rámci standardního pracovního víza se nyní pohybují cca kolem 1800 Čechů ročně s mírně stoupající tendencí. V  rámci programu Working Holiday scheme může vycestovat ročně na Nový Zéland až 1200 Čechů, víza jsou udílena vždy od března. Ze statistiky novozélandského ministerstva práce vyplývá, že v roce 2009–2010 na Nový Zéland vycestovalo 1157 Čechů a v roce 2010–2011 to bylo 1094 Čechů (Departement of Labour 2010, 2011). Právě u těchto migrantů s touto zkušeností migrace jsem se rozhodla sledovat, jakým způsobem konstruují sebe sama v životním příběhu a jaký význam v této konstrukci hraje jejich zkušenost s pobytem na Novém Zélandu. Výběr vzorku pro sběr dat v kvalitativním diskurzu není na rozdíl od kvantitativního výzkumu náhodný; vzorek má být sestaven tak, aby co nejlépe reprezentoval zkoumaný problém, a nikoliv, aby měl vypovídací hodnotu pro celou populaci. V kvalitativním výzkumu se pracuje s tolika proměnnými, že by ani nebylo možné provést kvalitativní výzkum, který by se vztahoval na celou populaci. 7

Laicky řečeno, takový výzkum by byl fyzicky, časově a finančně nezvládnutelný. Proto jsem využila metody účelového výběru vzorku (Disman, 2002), kdy výběr je na úsudku výzkumníka, je vhodný pro nevelké výběry a některé typy výzkumů, jako je například výzkum biografický. Účelový výběr vzorku je závislý na úsudku výzkumníka a vybírán z populace problému. V mém případě vybraní narátoři měli mít zkušenost s pobytem na Novém Zélandu v rámci programu Working Holiday, být z České republiky a žít na Novém Zélandu více měsíců. Výběr narátorů jsem tedy provedla mezi mladými Čechy, kteří pobývali delší dobu na Novém Zélandu (tzn. kteří zde žili v rámci více měsíců, nikoliv jen jako turisté): pro narativní rozhovory bylo třeba získat několik Čechů ochotných a schopných vyprávění, kteří měli právě zkušenost s dlouhodobým pobytem na Novém Zélandu v rámci programu Working Holiday Scheme. Vzhledem k tomu, že jsem několik takových lidí znala osobně, zbývalo už jen přesvědčit je, aby mi s výzkumem pomohli a zbavili se obav z nahrávání. Nakonec, nikoliv však úmyslně, jsem získala genderově homogenní vzorek. Bylo to dáno na jedné straně snadnou dostupností a ochotou těchto narátorek, na straně druhé jejich příběhy jsem již znala a zdálo se mi, že budou zajímavé. Genderovou problematiku nicméně v analýze nezohledňuji vzhledem k tomu, že se v rozhovorech s výjimkou letmého hodnocení ženského single cestování na Novém Zélandu neobjevila. Výzkum pojatý z tohoto hlediska by se jistě dal uskutečnit, avšak to nebylo cílem mého zkoumání. Na druhou stranu jsem ke svému vzorku mohla přistupovat jako insider (Boas in Jones, 2006), výhody tohoto přístupu popisuji výše v úvodní části teoreticko-metodologických východisek. K výzkumu se podařilo domluvit se třemi Češkami, které pobývaly na Novém Zélandu v rozmezí 8–13 měsíců a jsou všechny ve věku od 28 do 30 let. Profily těchto narátorek rozebírám v další kapitole. Vzhledem k tomu, že všechny narátorky jsou mými přítelkyněmi a výzkum není prováděn v terénu v nějaké uzavřené a nepřístupné skupině, nebylo třeba gatekeepera, který by mi umožnil přístup ke zkoumaným. V záloze jsem měla další aktéry, kteří žili cca jeden rok na Zélandu v rámci programu Working Holiday Scheme, avšak vzhledem k  rozsahu narativních rozhovorů, délce jejich přepisování a analyzování by bylo něco takového skutečně časově velmi náročné. Proto jsem další narátory nevyhledávala a spíše se snažila věnovat dostatek času a  pozornosti mým narátorkám Adéle, Elišce a  Pavle. Já osobně jsem na Novém Zélandu pobývala v  roce 2010–2011, pobyt narátorky Adély se s mým pobytem částečně překrýval a na Zélandu jsme se vícekrát potkaly a strávily společně mnoho času. Další narátorka Eliška byla na Zélandu již několik let před námi. S  třetí narátorkou Pavlou jsem se seznámila právě přes narátorku Elišku. Pavla jela na Nový Zéland několik měsíců po mně. Narativní rozhovory probíhaly v přátelském duchu a počáteční ostych z nahrávání rychle opadl. Narátorky mi shodně sdělily, že pro ně bylo vlastně příjemné vyprávět nebo že si rády zavzpomínaly. I když vybrané narátorky měly podobné 8

profily, do určité míry životní zkušenost a v jistých strukturách se rozhovory shodovaly, přesto mezi jednotlivými rozhovory byly značné rozdíly. Jedna z narátorek poskytla rozhovor popisnějšího charakteru s hlavní výraznější zápletkou, další rozhovor byl typický značným rozmýšlením vyprávěného a analyzováním vlastních životních zkušeností a situací, zatímco poslední narátorka zas inklinovala ke strhujícímu vyprávění plnému zvratů. Validity kvalitativního výzkumu je obvykle dosahováno pomocí tzv. metody triangulace, kdy je pro výzkum užito více zdrojů informací a dat, například interview bývá doplňováno ještě pozorováním. Zmíněná metoda bohužel u mého výzkumu příliš nepřipadá v úvahu, protože ji nelze provádět, pokud nejsou zkoumané jevy pozorovatelné. Validitu výzkumu lze podle Hendla (2005) zajistit pomocí jasného určení cílů, standardizací kvality jednotlivých fází projektu a transparentností vyhodnocení. Silverman zas navrhuje, že je třeba analýzu dat konzultovat s více kodéry (2005). Možným zkreslením výzkumu se také zabývá Chenail (1998): doporučuje přístup výzkumníka k předmětu výzkumu, jako by byl laikem, který o zkoumaném předmětu nic neví; zabrání tak etnocentrickému přístupu k předmětu bádání (posuzování kultury či skupiny podle pravidel vlastní skupiny, s níž má zkušenost). To je zvlášť v mém případu podstatná poznámka vzhledem k tomu, že mám podobnou zkušenost jako narátorky a určitě tak mohu inklinovat spíše k nějakým automatickým předpokladům než někdo bez podobné zkušenosti. Snažila jsem se mít tuto skutečnost na zřeteli. Validitu výzkumu má také zajistit tzv. Chenailova olovnice. Podle Chenaila hrozí v terénu zahlcení množstvím zajímavých dat, je tedy nezbytné mít stále na zřeteli výzkumnou otázku a  soustředit se pouze na předmět zájmu, zabývat se jen zkoumanou oblastí a fenoménem, sbírat potřebná data a podle typu dat také volit nejvhodnější způsob analýzy. Dalšími kritérii validity je důvěryhodnost výzkumu. Důvěryhodnost podle Hendla (2005) výzkumu zajišťuje dostatečně dlouhá doba provádění výzkumu, za kterou dojde k  získání důvěry informátorů či odhalení falešných informací, dále je vhodné výzkum konzultovat s osobami, které se neúčastní výzkumu a mají tak od studie odstup. Výzkum se nezabývá celou populací, a proto jsou závěry přenositelné jen v rámci podobných případů. Úmyslné zkreslení narátory nepředpokládám už právě proto, že se jedná o přátele, u kterých mám upřímný zájem chápat jejich zážitky a zaručila jsem jim diskrétnost. K validitě ve výzkumu se vyjadřuje například Seale (2002), podle kterého je měřítko validity v kvalitativním výzkumu konstruktivní tradice jen těžko uplatnitelné vzhledem k tomu, že cílem není dosáhnutí objektivní pravdy a tak je měřítko validity na kvalitativní výzkum neuplatnitelné. Seal popisuje další metody, jak dosáhnout kvality výzkumu. Proto mým cílem bylo zejména postupovat podle pravidel Chenailovy olovnice a držet v souladu všechny složky výzkumu, to 9

znamená výzkumné téma společně s výzkumnými otázkami, a mít na zřeteli, jaká data mají být sebrána, a dodržovat postupy analýzy. Při výzkumu je potřeba respektovat etická hlediska výzkumu a soulad mezi právy zkoumaných osob a snahou o dosažení vědeckého poznání. Základní etická pravidla jsou shrnuta pod principy dobrovolné participace, důvěryhodnosti, neubližování a přesnosti. To znamená, že aktéři musí být informováni o záměru a průběhu výzkumu, musí s ním souhlasit (takzvaný informovaný souhlas) a mají mít možnost od výzkumu odstoupit; výzkumník nesmí prozradit jejich totožnost, nesmí je právně, psychicky ani fyzicky výzkumem poškodit, ale zároveň by měl být při výzkumu co nejpřesnější a vyvarovat se chyb, nepřesných citací nebo nepravd. Guillemin a  Gilliam (2004) hovoří o  etice procedurální na straně jedné a  etice praktické (mikroetika) na straně druhé, kdy procedurální etika se vztahuje zejména ke všem právním náležitostem výzkumu a schválení výzkumu etickou komisí. Upozorňují na praktický rozměr výzkumu, zejména na eticky významné momenty, kdy se v konkrétní vypjaté situaci musí výzkumník zachovat tak, aby aktérovi neublížil. Procedurální etika je od etiky praxe odtržená, avšak podle autorek je potřeba si uvědomit jejich společný základ; výzkumníkovi by měla pomoci eticky vypjaté momenty reflektovat a rozmýšlet možná úskalí předem. Procedurální etika výzkumu sestává z  profesních etických kodexů a  legislativy specifické pro jednotlivé země; mého výzkumu se dotýká česká legislativa. Bitrich (2002) podává přehled zákonů, které mají vliv na výzkumy prováděné na území České republiky. V  Ústavě České republiky, Listině základních lidských práv a svobod je zakotveno, že každý má právo na zachování lidské důstojnosti a  na ochranu osobních údajů. Zároveň Ústava zaručuje právo na svobodu bádání. Tzn. bádání je nutné provádět tak, aby nic z  tohoto nebylo porušováno. Ochrana osobních údajů je dále rozepsána v občanském zákoníku; pokud chceme pro výzkum používat osobní údaje zkoumaného, je to možné jen s jeho souhlasem. Zvukové a obrazové záznamy lze využít bez písemného svolení „přiměřeným způsobem“, pokud se tedy chceme vyhnout konfliktu či žalobě ze strany informátora, je souhlas nezbytný. Své narátorky jsem informovala o  záměru výzkumu, zjistila, zda jsou ochotné výzkum podstoupit a zda souhlasí s nahráváním za podmínky, že nahrávky nebudou šířeny a jejich jména v datech budou pozměněna. Nedomnívám se, že by to narátorky vyžadovaly (jedna mi doslova řekla, ať si s daty dělám, co chci, že je jí to úplně jedno), ale myslím si, že tyto informace pomohly k uvolnění atmosféry zejména z počátku nahrávání. Všechny s nahráváním souhlasily. Vzhledem k tomu, že se s narátorkami znám, rozhovory probíhaly v přátelském duchu a získávat důvěru nebylo příliš obtížné, přestože byl rozhovor nahráván.

10

SOCIO-BIOGRAFICKÉ PROFILY NARÁTOREK V následujícím textu přináším základní informace o narátorkách. V této kapitole předkládám nejen socio-demografické údaje, ale také výsledky narativní analýzy se zacílením na životní trajektorie. Jinak řečeno, v přiložených profilech již čerpám z provedené narativní analýzy narátorek. Profily jsou řazeny podle pořadí vykonaných rozhovorů a shodou okolností i abecedně. Vzhledem k  tomu, že jsem použila metodu narativních rozhovorů, které mají velký rozsah a je nezbytné je analyzovat kompletně v nezkrácené podobě, narátorky byly celkem pouze tři. Adéla Narátorka Adéla pobývala na Novém Zélandu od října 2010 do května 2011. Spolu se známe asi 8 let, seznámily jsme se na horolezeckém srazu v Chorvatsku a často se vídáme. Adéle je 30 let, narodila se v roce 1982 v Praze, kde žila se sestrou a rodiči na sídlišti. Otec Adély vystudoval Technickou univerzitu v Liberci a pracuje jako vedoucí ve státní správě, matka vystudovala střední průmyslovou školu technickou v Praze a pracuje jako referentka reklamy a prodeje v technickém vydavatelství a sestra Adély je se třemi dětmi na mateřské dovolené. Adéla je vysokoškolsky vzdělaná, vystudovala teritoriální studia na FSV UK. Již během studií pracovala na projektech v mládežnické neziskové organizaci pro volný čas a školila evropské dobrovolníky. V současné době ve vzdělávání dobrovolníků pokračuje a žije s partnerem v Antverpách. Narátorka žila až do ukončení vysoké školy s rodiči na sídlišti v Praze. Popisuje své dětství, kdy prošla na sídlišti jesle, školku a základní školu, odkud se dostala na prvním stupni na jazykovou školu. Na gymnáziu začala hrát závodně basketbal a se sestřenicí po tréninku vyrážely jen tak ven. Přitom se seznámila se svou první láskou. Následné zklamání hodnotí s odstupem pozitivně, protože jí umožnilo uniknout z přítelovy party a začít nezávisle cestovat: vyrazila na workcamp a posléze do Egypta, kde získala kontakt na neziskovou agenturu. V té pak mnoho let pracovala. Po střední škole se jí na první pokus nepodařilo dostat na plánovaná teritoriální studia FSV UK, proto šla nejprve na rok na humanitní studia do Plzně a následně se dostala na teritoriální studia z  nultého ročníku. Během studií pracovala pro mládežnickou neziskovou organizaci, kde se účastnila přípravy workcampů a spousty dalších programů; začala také školit mladé evropské dobrovolníky. V průběhu práce v neziskové organizaci se na jednom z projektů seznámila se svým přítelem, se kterým nyní žije. Po ukončení vysoké školy se odstěhovala za přítelem do Belgie, do města Lovaň, současně však často jezdila kvůli pracovnímu školení do Čech. Poté, co její přítel dokončil studia, dohodli se, že budou žít tam, kde si první z nich najde práci. 11

Vzhledem k tomu, že Adéla byla rychlejší – našla zaměstnání v Praze v mezinárodní vzdělávací organizaci, odstěhovali se zpět do Prahy. Po nějaké době se na základě návrhu přítele rozhodli, že budou delší dobu cestovat a žít v zahraničí, a tak ve svém dosavadním zaměstnání neprodloužila pracovní smlouvu a po roce pobytu v Praze vycestovali s vízem Working Holiday na Nový Zéland. Tuto destinaci zvolili především proto, že se zde mluví anglicky, a splňovala také jejich další podmínky, že vybraná země má být daleko, s možností si přivydělávat a s příjemným podnebím. Navíc tu měli i dobré reference od známých. Neplánovali prozatím, jak dlouho se zdrží a zda budou cestovat ještě do jiných zemí, ani jaká bude náplň jejich pobytu zde. Brzy si potřebovali najít práci, aby částečně pokryli své náklady, a tak občas pracovali jako sezónní dělníci na sadech a vinicích. Po nějaké době si Adélin přítel začal úspěšně vydělávat vystupováním na veřejnosti – hrou na kytaru a zpěvem. Adéla hledala mezitím svou roli a náplň, a proto se rozhodla naučit hrát na kajón (perkusní hudební nástroj), aby mohla vystupovat se svým přítelem. Součástí jejich představení bylo také žonglování a točení s ohni, a navíc našli zaměstnání ve dvou hostelech v  městě Christchurch. Ve zbytku času cestovali, věnovali se turistice a skalnímu lezení. V Christchurch, kde pracovali a vystupovali, je zastihlo ničivé zemětřesení, které město zdecimovalo. Proto se rozhodli je opustit a nedlouho poté se vrátili na jaro do Evropy. Narátorčin přítel se navíc rozhodl, že by chtěl studovat v Belgii zpěv, a tak se dohodli, že se přestěhují do Antverp, kde nyní žijí. V současné době Adéla pracuje v oblasti vzdělávání: živí se školením mladých evropských dobrovolníků a pracuje na řadě dalších zajímavých projektů. V rámci zaměstnání často cestuje do České republiky. S Adélou jsem prováděla dva narativní rozhovory: první se odehrával v bytě narátorky, ve kterém převedla do narace svůj dosavadní život. Vyprávění strukturovala podle několikaletých životních etap rozdělených na základě toho, ve kterém z pokojů v bytě rodičů právě bydlela. V zásadě se členění příběhu podle míst podobá i ostatním rozhovorům, avšak zde je podrobnější a více ohraničené. První narativní rozhovor byl ještě doplněn dalším rozhovorem, který jsme z časových důvodů a z důvodů potřeby doplnění nekompletních dat uskutečnily v jiném termínu v mém bytě. Ve svém vyprávění postupovala narátorka až na výjimečné případy od současnosti do minulosti, v případě Zélandu chronologicky a místně. Pro Adélu má cesta na Nový Zéland trochu jiný koncept než u dalších zpovídaných – podle jejích slov jí neřeší nějakou osobní nespokojenost s životem v Praze. Adéla uvádí, že její cesta se pojí s klíčovým slovem „adventure“, ačkoliv z jistého úhlu byla pro ni také úlevou od velmi náročné práce v Čechách. Klíčový pojem dobrodružství příběh cesty otevírá i uzavírá. Po počátečním ostychu z nahrávání probíhal rozhovor v přátelské atmosféře.

12

Eliška S narátorkou Eliškou se znám asi 9 let přes společné kamarády, často se vídáme. Eliška pobývala na Novém Zélandu od listopadu 2007 do prosince 2008. Elišce je 28 let, narodila se v roce 1983 v menším městě na Moravě a má středoškolské vzdělání s maturitou, vystudovala obchodní akademii. Nyní pracuje jako asistentka ve farmaceutické společnosti. V současné době žije v Praze a má partnera. Matka vystudovala gymnázium a pracuje v telekomunikační firmě jako mzdový a personální specialista. Eliščini rodiče se brzy rozvedli, od 4 do 15 let ji spolu s matkou vychovával nevlastní otec. Vystudoval technickou střední školu, jeho profesí je osvětlovač na FAMU. Eliška žila do 4 let na menším městě na Moravě, poté se s matkou odstěhovaly do bytu v Praze, kde žila až do ukončení studia. V místě bydliště navštěvovala základní školu, posléze studovala na obchodní akademii, kterou ukončila maturitou. Hned po střední škole se osamostatnila: nastoupila do zaměstnání do telefonní společnosti, kde pracovala nejprve jako telefonistka a poté v administrativě. Zároveň začala bydlet se svou kamarádkou, a mou třetí narátorkou, Pavlou. Po pěti letech v  zaměstnání, kde nebyla spokojená, začala uvažovat o  změně a možnosti vycestovat a na popud kamarádů zažádala o vízum Working Holiday. Odjela pak společně s přítelem a kamarády na Nový Zéland. Na Novém Zélandu zpočátku cestovali společně a snažili si najít vyhovující práci. Po menších peripetiích a delším cestování po Jižním ostrově se jim podařilo nalézt dobrou brigádu na vinici ve městě Blenheim. Našli si bydlení v  hostelu a strávili zde asi 4 měsíce. Pobyt přerušil závažný zdravotní stav narátorky. Na Novém Zélandu podle jejích slov nebyl nikdo z doktorů schopen určit její diagnózu, a proto se rozhodla vrátit zpět do Čech, kde se léčila. Na Novém Zélandu žila narátorka po dobu jednoho roku, krátce před koncem pobytu se rozešla se svým přítelem. Po návratu do Čech brzy zvažovala, že by zase ráda někam vycestovala. Jedním z plánů bylo jet do USA za kamarádkou, mou třetí narátorkou Pavlou. Nakonec k tomu ale nedošlo, protože kamarádka neměla v pořádku zdraví a plánovala se brzy vrátit. Eliška si mezitím našla práci ve farmaceutické společnosti, kde nadále pracuje. V současné době žije v Praze se svým partnerem. Stejně jako narátorka Pavla mluví Eliška o svém odjezdu jako o řešení nespokojenosti s prací a životem v Praze. Podobnost vykazuje také příčina jejich návratu do Čech po pobytu na Novém Zélandu: vážnější zdravotní problémy se obě rozhodly řešit odjezdem ze zahraničí. Narátorka se mi věnovala, s  ohledem na svůj časový rozvrh, dvakrát; poprvé popisovala převážně svůj život na Novém Zélandu, podruhé jsme doplnily data z  jejích dalších životních etap. Oba dva rozhovory se odehrávaly v  jejím bytě v Praze. Vypravěčka postupovala ve své naraci většinou chronologicky a podle míst pobytu. Její narace je převážně popisná; v druhé části rozhovoru bylo třeba se více vyptávat, protože se tolik nerozhovořila. Eliška se nahrávání nejprve trochu ostýchala, avšak brzy se uvolnila a rozhovor plynul v příjemné atmosféře. 13

Pavla Narátorka Pavla pobývala na Novém Zélandu od května do listopadu 2011, spolu jsme se seznámily asi před dvěma roky před našimi pobyty na Novém Zélandu a občas se vídáme. Pavle je 28 let, narodila se v roce 1983 a vyrostla v Praze společně se svými rodiči a sestrami. Její matka je původně kadeřnice, ale v současnosti pracuje v mateřské školce, otec je zedník. Pavla má středoškolské vzdělání s maturitou, vystudovala obchodní akademii. S přítelem nyní čeká dítě a žije v okresním středočeském městě, kde si otevřela creperii (palačinkárnu s kavárnou). Základní školu navštěvovala v Praze, odkud se zná i s další narátorkou Eliškou. Po střední škole se osamostatnila, začala pracovat v pojišťovně a bydlet se svou kamarádkou Eliškou. Po nějaké době v pojišťovně dostala místo ve společnosti, kde pracovala i Eliška. Práce ji však nenaplňovala, a tak se ve 20 letech rozhodla vycestovat jako au-pair do USA, kde v té době již žila její sestra. Pavla vypráví, že vzhledem ke své chatrné znalosti angličtiny půl roku střídala hostitelské rodiny, posléze se jí podařilo osamostatnit a začala pracovat a žít na Floridě. Přes internetovou diskusi o práci na Floridě se seznámila se svým budoucím českým přítelem, který jí na Floridě původně pouze pronajmul pokoj. Brzy se sblížili a začali spolu žít. Po pěti letech se Pavla vrátila s přítelem do Čech, kde spolu plánovali založit rodinu. Jejich vztah se však bohužel brzy po návratu do Prahy rozpadl. V Praze pak Pavla strávila jeden rok života, kdy pracovala v kanceláři pojišťovny. Situace se opakovala: Pavla nebyla s prací spokojená, a proto se znovu rozhodla vycestovat, tentokrát na Nový Zéland v rámci programu Working Holiday Scheme. Na Nový Zéland narátorka odjela společně se svými známými, od kterých se však oddělila hned na začátku pobytu. Snažila se najít si práci v kavárně, jelikož přijela na Zéland v době, kdy zde nejsou téměř žádné sezónní práce. Dlouho nemohla nic najít a teprve po delší době práci nakonec sehnala. Plánovaný roční pobyt jí však přerušily zdravotní problémy, a tak byla nucená se po necelém tři čtvrtě roce vrátit do České republiky. V Čechách se usadila v okresním středočeském městě, kde si otevřela creperii. O tomto momentu mluví jako o velmi zásadním kroku svého života. Autorka ve vyprávění nepostupuje striktně chronologicky, což může být dáno tím, že rozhovor zaměřila nejprve na mnou upřednostňované téma Nového Zélandu. Příběh vlastně směřuje od současnosti do minulosti s mírnými odchylkami a  návraty k  některým tématům. Ve vyprávění se rýsuje směr její životní cesty, který v jisté fázi vyvrcholil, jak sama vysvětluje, zásadní změnou. S Pavlou jsem prováděla narativní rozhovor v její creperii. Ještě než se jí podařilo posadit se k  nahrávání rozhovoru, při neformálním hovoru mi sdělila některé informace o svém současném životě a okolnostech otevření jejího podniku. Ve zkratce shrnula poměrně bohatou chronologii svých pobytů mimo ČR. Narátorka neměla z rozhovoru nejmenší obavy, nahrávání jí vůbec nevadilo a vyprávění bylo hned od začátku velmi spontánní a strhující. 14

NARATIVNÍ ANALÝZY ROZHOVORŮ V  následujícím textu představuji výsledky podrobné narativní analýzy provedených rozhovorů. Narativní analýzy jsem prováděla zejména na základě textů pojednávajících o narativních rozhovorech a jejich analýze N. Hamar (2002) a F. Schützeho (1999). Rozhovory jsem po jejich doslovném přepisu analyzovala po částech, dělených vypravěčkou na jednotlivé dílčí příběhy, a zároveň i jako celek. Jinými slovy, vyprávění uvažuji jakožto příběh s  vlastní zápletkou, a  to jak na úrovni jednotlivých vyprávěných bloků, tak na úrovni celku. V souladu s Nórou Hamar se totiž domnívám, že na autobiografický narativ se dá nahlížet jako na příběh s pointou hledání osobní spokojenosti a štěstí, hledání sebe. Při analýze jsem postupovala po jednotlivých tematických blocích (jakési příběhy v příběhu) a všímala jsem si dělení textu na abstrakt (shrnutí), motivy jednání a následná rozhodnutí, uzavření příběhu dodatkem a také sebeprožívání a názory či hodnocení narátorek. Tak se mi rozhovory podařilo utřídit a vysledovat v nich určitou strukturu a  zásadní motivy utváření identit. Interview jsem studovala také po formální stránce, všímala jsem si například, kde se narátorky opakovaly, smály, zasekávaly nebo používaly přímou řeč *, případně kde spojkami udávaly vztahy mezi jednotlivými částmi příběhu, a také jsem sledovala zájmena vyjadřující jejich vztahování se k domovu. Významné úseky textu nazírané z tohoto hlediska jsem označila tučným písmem. Analýza rozhovoru s narátorkou Adélou Narativní interview s Adélou jsem provedla dne 20. 1. a 9. 2. 2012, první rozhovor se odehrával v Praze v bytě narátorky a druhý rozhovor v mém bytě v Benešově. Narativní rozhovory Adély jsou dosti hodnotící a  současně popisné, narátorka hodně rozvažuje nad svým životem a vysvětluje motivy jednání, rozhodnutí, sebeprožívání i hledání své role a identity nejen ve spojení s pobytem na Novém Zélandu. Rozhovory se liší od rozhovorů s narátorkou Eliškou i Pavlou tím, že Adéla nereflektuje nespokojenost s životem a prací v Praze jako svůj motiv k odjezdu na Nový Zéland, ač práci v případě Adély také vnímám jako jeden z faktorů odjezdu. U narátorky nenacházím tak zásadní zvraty jako v případě Elišky a Pavly. První narativní rozhovor pojednával zejména život narátorky před a po Novém Zélandu. Toto vyprávění strukturovala poutavě na základě životních etap rozdělených podle toho, v kterém z pokojů v bytě rodičů právě bydlela, nicméně nepostupovala chronologicky, ale přecházela z tématu na téma. V zásadě se členění příběhu podle míst podobá i  ostatním rozhovorům, avšak zde je podrobnější a ohraničenější. Druhý narativní rozhovor o  životě na Novém Zélandu jsme uskutečnily z  časových důvodů a  nedostatku dat v  jiném termínu. Ve vyprávění postupovala * … značení vynechaného textu ; --- pauza v hovoru; @ smích

15

narátorka spíše od současnosti do minulosti, zatímco v případě Zélandu chronologicky a  místně, a  toto narativní vyprávění bylo třeba více podporovat dotazy. Jako první v pořadí, a podrobněji, analyzuji rozhovor týkající se pobytu na Novém Zélandu, jelikož právě tato část se týká výzkumné otázky. Rozhovor pojednávající další životní etapy analyzuji jako druhý. Narátorka Adéla v rozhovoru o pobytu na Novém Zélandu vysvětluje, jak se dostala s přítelem k cestě na Nový Zéland, co je motivovalo učinit toto rozhodnutí. Koncept její cesty na Nový Zéland podle ní vystihuje slovo „adventure“. Prvním podnětem byl Adélin přítel, který navrhl, že by měli něco podniknout, protože má v životě nedostatek dobrodružství. Na tomto základě začali přemýšlet o možnostech cestování. Vzhledem k tomu, že jejich společným jazykem je angličtina a chtěli během cestování i pracovat, vybírali zemi, kde se hovoří anglicky, dostatečně vzdálenou, s  příjemným klimatem a  zároveň s  možností získat pracovní povolení. Z těchto důvodů se rozhodli pro Nový Zéland. Adéla měla motivací k cestě hned několik: v dobrém, ale stresujícím zaměstnání jí měla v blízké době končit smlouva a velký objem práce uspíšil její rozhodnutí podniknout cestu. Také si chtěla vyzkoušet, jaké to je žít v cizině, protože se nedostala nikdy na studijní pobyt v rámci mezinárodního programu SocratesErasmus a ještě měla šanci získat vízum udílené mladým lidem do 30 let. Narátorka sama chápe smysl své cesty jako cestu za dobrodružstvím, kdy na důležitost tohoto pojetí poukazuje skutečnost, že koncept cesty jako dobrodružství také narátorčino vyprávění uzavírá. Na rozdíl od dalších narátorek, u Adély nenacházím takový prvek touhy opustit Čechy a odjet na Nový Zéland. Na počáteční pochybnosti o rozhodnutí vycestovat by také mohly odkazovat slovní tvary spojené s prodloužením pracovní smlouvy: „… tu jsem teda odmítla už s nadšenim“, i když narátorka tyto pochybnosti explicitně nezmiňuje. Tyto tvary upozorňují na to, že plán jet do světa nepřijala narátorka nejprve s nadšením. Naopak na určité pochybnosti o práci mimo Adélina tvrzení může upozorňovat slůvko „ale“, připojené za pozitivním hodnocením práce („… ta práce byla skvělá, ale…“). „… celý se to točí kolem klíčovýho slova „adventure“, s tim přišel Simon někdy potom, co dopsal diplomku a tim pádem se mu uvolnily ruce a zjistil, že ta práce, co dělá, že je to fajn, ale že mu chybí v jeho životě nějaký „adventure.“ „A já jsem v tý době měla práci, která mě bavila dost, ale byla dost náročná, takže… a měla sem představu, že skončí někdy v červenci, měla jsem smlouvu na dobu určitou.“ „Druhý klíčový slovo bylo… že to má bejt daleko… a že by bylo nejdřív dobrý jet někam, kde by byla ňáká možnost pracovat, čimž pádem pro nás přicházela v úvahu nějaká anglicky mluvící země, protože Simon je Belgičan, že jo a protože je to náš společnej jazyk. No jakože naše představa byla, že bysme to chtěli i stihnout procestovat ňák a to se prostě nabízelo… s tim Zélandem, protože ty vzdálenosti 16

jsou reálný, plus asi už sme slyšeli pár nějakejch historek, že lidi jezdí na Zéland a že je to v pohodě.“ „No a pak sme koukali na ty víza, jak je tam takovej ten jakože z každý země může až 1000 lidí a že to je nějak od dubna nebo od května…, to nám dodalo ten hybnej moment.“ „To sem byla v British Council… to bylo hrozně nabitý období, ta práce byla skvělá, ale sešlo se tam několik akcí a věcí a byla sem v takovym zápřahu. Tak myslim, že jako i kvůli tomu jsem byla ochotná jet. …s tim, že sem nikdy nebyla na Erasmu a vlastně sem nikdy nebyla rok v cizině, protože sem měla práci v Duze a měla sem pocit zodpovědnosti vůči tý organizaci, než se to jakoby nastaví tak, aby to mohlo bejt samostatný, takže sem vlastně nikam nejela a řikala sem si jako, kdy jindy než teď? … a no, a vlastně taky už mi bylo osmumadvacet a taky ty víza tenkrát, ty work a holiday… byly do třiceti.“ „S tim teda, že pak přišla ta nabídka prodloužení v práci, tu jsem teda odmítla a tu jsem teda odmítla už s nadšenim, protože---. protože už jsem měla alternativní Zéland, no a tak, tak to jako stálo na tom počátku@…“ V dílčí části týkající se odjezdu a začátku pobytu na Novém Zélandu nacházím metaforu kuchyňského robotu jako symbolu civilizace, kterou Adéla nechává s  Evropou za sebou, a poukazuje na další pochybnosti narátorky, zda přechod z „civilizovaného“ světa do „necivilizovaného“ zvládne bez obtíží. Obvyklý způsob žití a cestování na Novém Zélandu totiž zahrnuje velkou část času stráveného na cestách s  kempovací dodávkou a  bez zdroje elektrického proudu a  nejinak tomu bylo v případě Adély. Popisuje, že přípravy zahrnovaly zejména to, že bylo potřeba se na cestu připravit psychicky, jinak pobyt příliš neplánovali, ale nakonec chuť Zéland procestovat a potřeba najít si zdroj obživy je motivovala ke koupi auta. Metafora robota jako symbolu je v dílčí části stěžejní a pomáhá vysvětlit Adélino prožívání odjezdu na Nový Zéland. Tvar „no a pak“ na začátku dílčího příběhu odkazuje k počátku nové významné životní éry. „No a pak sme jeli a vůbec nic jsme si o tom nezjistili, jako nic sme si nezjistili. Nechávali sme tomu volnej průběh… jako jediný, co sme řešili, je, jestli nám vezmou do letadla kytaru@@. Jo a já sem trošku řešila, co budu dělat na Zélandu bez robota --- jako kuchyňskýho. Jo to je jenom takovej symbol, jako jedu z toho světa elektřiny do toho světa bez elektřiny. Tak to sem si dořešila jako v pohodě, že budu kvrdlat vidličkou, že jako dobrý@ a no a prostě sme měli koupenou tu letenku, tak sme, moc sme se ani nechystali, možná psychicky.“ „Když sme přistáli v Aucklandu, tak sme moc nevěděli, co budeme dělat, tak sme se… jako takhle, rozhodli sme se, že si koupíme dodávku a že bysme to tam chtěli nějak procestovat a už cestou sme vlastně konstatovali, že bychom si měli brzy najít nějakou práci, protože už vlastně tim nákupem auta nám došly peníze. Nebo ne

17

uplně došly, ale na to, že sme před sebou měli neznámo jak dlouhou dobu, tak jsme potřebovali peníze. Takže sme… zkoušeli sme pracovat.“ Další dílčí část se vztahuje k prožívání nové životní role spojené s pracovní i životní náplní, jinými slovy, jak se v nové životní situace snažili hledat svou roli, a zejména Adéla svou roli v ní. Popisuje, že po počáteční euforii přišly i méně příjemné okamžiky (na tuto skutečnost poukazují i některé tučně vyznačené slovní tvary – viz níže). Reflektuje zejména své prožívání a hledání role v situaci, kdy její přítel vydělával hraním a zpíváním na veřejnosti a ona sama se snažila přijít na to, jak by do tohoto konceptu mohla zapadat. Domnívám se, že Adélino negativní prožívání situace by mohlo mít kořeny také v tom, že byla doposud zvyklá mít zaměstnání, které ji hluboce naplňovalo (viz její reflexe k zaměstnání zejména v prvním úryvku z rozhovoru), zatímco náhle byla v situaci, kdy měla dělat „pouze“ práci na sadu, zatímco její přítel vystupoval na veřejnosti. Této reflexi věnuje dost prostoru i v dalším oddíle, tedy také podle rozsahu je vidět, že pro Adélu se jednalo o důležité téma. Nakonec shrnuje, že se jim pobyt podařilo vyřešit elegantně po osobnostní i finanční stránce. Dějová struktura dílčí části vyprávění ukazuje, jak se toto prožívání vyvíjelo v čase a závislosti na momentální situtaci: „ na začátku… euforie – už v průběhu… cože to vlastně děláme – už zábava… v tom jsem se našla“, tzn. příběh je nějak uveden, následuje problém či zauzlení a příběh je rozlousknut v rozuzlení (Hamar, 2002) „… jako na začátku přišla úplně euforie. A už v průběhu --- Jako byli sme nadšený, že to takhle jde jezdit tou dodávkou, trošku sme si to ošahávali a důležitý u nás bylo, že sme naráželi na super lidi.“ „Tak to byli vlastně hrozně takový, takový pozitivní. … Myslim, že to bylo dobrý a s čim sme tam bojovali víc, byly takový nějaký naše vlastní paniky, třeba typu, že co tady vlastně děláme. … Simon ten měl třeba míň peněz, takže ten první řekl …ale vlastně bysme si měli najít nějakou práci, já bych potřeboval nějaký peníze. A tak se to trochu jakoby střídalo, vlastně nějakej ten pocit že… mít vlastně nějakou větší jistotu, v tom, cože to vlastně děláme. Myslim, že další výzva byla v tom půl roku cestovat. Myslim, že to nám přišlo hrozně dlouhý a vlastně@ sme zjistili, že ani jeden z nás nejsme žádnej typickej turista. A jakoby sme se tam hledali spíš osobnostně… Že to nebylo úplně, jako když jedeš na měsíc do ňáký země a chceš jí procestovat. Tak takhle sme to neměli a vlastně sme pořád trochu řešili tu finanční otázku a tak hezky sme to udělali si myslim.“ „Pak sme byli ve Welingtonu dva tejdny, kde … Simon hrál…. Tam sem měla pro změnu krizi já, protože on hraje, ale co mám dělat já. A mě bylo jasný, že pro něj to bude v pohodě, takhle jako vydělávat na ten život, ale já jsem do toho nějak nezapadala, protože se mi nechtělo, jakože já budu pracovat na sadě a on bude jako hrát. … Takže s tim sem tam chvilku bojovala, krom toho bylo hnusný počasí, takže to byla taková moje malá krize. A já jsem si připadala jako Simonův pomocník že 18

jo, vždycky sem mu pomohla s tim mikrofonem… a věcma, donést to tam a tak, ale vlastně sem se v tom hledala. Z čehož pak vlastně vzešel nápad, že… kdy sem u někoho viděla ten kahon. To byl takovej moment pro mě, kdy sem si řekla, tak na to bych mohla hrát taky, to se mi líbí… Jako že sem si v tom našla svojí roli.“ „Pak jsme taky dělali takovýto dobrovolnictví výměnou za ubytování, to bylo taky super, jak v tom Jugglers Restu, tak v tom hostelu v Christchurch, kterej ste nám doporučili. To bylo dobrý no, jakože nám to dalo takovou stabilitu, zároveň sme v tom Christchurch měli svůj pokoj a svou postel a --- tam už sme hráli spolu… To už pro mě byla zábava, v tom sem se našla.“ „A nakonec… přišla Simonova motivace Jazz studia, takže sme se rozhodli, že pojedem do Evropy.“ Ke konci rozhovoru s  Adélou nacházím popsané motivy odjezdu i  zhodnocení těchto pohnutek a  plány do období po Zélandu, které s  odjezdem souvisely. Vyprávění uzavírá opět konceptem dobrodružství, které tentokrát vztahuje k dalšímu životnímu období, zakládání nového domova v Belgii, kam se dohodli s přítelem nastěhovat. Závěrečná část vyprávění o Novém Zélandu tak odpovídá konceptu Nóry Hamar (2002), kdy narativní rozhovor má strukturu vyprávění se zápletkou a rozuzlením, skrze který dává narátorka svému vyprávění smysl. „Já sem řikala, že jedeme maximálně na rok… a minimálně na léto. A to vyšlo. A samozřejmě… ten důvod k odjezdu byl, že bylo v Christchurch zemětřesení, takže Christchurch nefungovalo jako město, kde by se na podzim daly třeba vydělávat peníze. A i začla bejt zima a ten život v tý dodávce už nebyl tak příjemnej jako v létě… A druhá věc, ty finanční zásoby. Tak jsme se pak rozhodli, že pojedem do Evropy, tam že bude jaro a tak. A vlastně i já jsem si dala několik cílů na ten rok a jeden z nich bylo, že se chci naučit holandsky, takže to byl taky důvod. A pro mě to v podstatě bylo jako další dobrodružství. A pro Simona taky, protože on tam taky nebyl tři roky. Takže jakoby sme jeli domu, no ale vlastně sme tam eště žádnej domov neměli. Takže to bylo vlastně pokračování toho dobrodružství a až teď mám pocit, že se tam začínám nějak usazovat.“ Příběh uzavírá morální hodnocení toho, co pobyt narátorce přinesl i jak jí změnil identitu, kterou konstruovala v narativním vyprávění, a jak některá důležitá setkání s lidmi ji motivovala v tom, jaká by sama chtěla být. Motiv interakce s lidmi a jejich vliv na narátorčinu identitu se vyskytuje i v dalších rozhovorech a nejmarkantnější je u narátorky Pavly. „ …pár jedinců, co jsme potkali, bych navzala hrozně dobrosrdečný Novozélanďany, který nám hrozně pomohli… A myslim, že mě to jako hrozně ovlivnilo do života, v tom jaká bych chtěla bejt, tak to myslim, že bylo zásadní. Pak jste tam byli vy, že jo. To bylo asi hodně důležitý vás tam mít, to bylo super. Být sousedi s dodávkou. 19

Náš první dům@ měl obývák, kuchyň, předsíňku, ložnici a co eště? Terasu@@. No jako myslim, že mi to dalo hodně do života, celej ten Zéland. Že to bylo pro mě hrozně dobrý osobně, asi…“ První narativ s Adélou pojednává o jejích životních etapách zejména před a po Novém Zélandu a  je dosti popisný, není v  něm tak zřetelná narativní struktura jako v rozhovoru o Novém Zélandu. Z tohoto důvodu i proto, že moje téma je zacíleno na Nový Zéland, pojednávám analýzu prvního narativu stručněji. Narátorka v rozhovoru přechází plynule po různých tématech a obdobích, aby se k nim pak opět vracela. V tomto narativu se vypravěčka hodně zabývá bydlením v bytě u rodičů, na což mělo pravděpodobně vliv i to, že rozhovor vznikl právě v tomto bytě. První část vyprávění se týká dětství a dospívání, Adéla ve stručnosti popisuje, kam chodila do školy i svou zálibu v basketbalu, který hrála závodně. Líčí bydlení se sestrou a její prožívání tohoto období a okamžik (časová struktura označena příslovci „pak“), kdy Adéla „dostala“ svůj vlastní pokoj. „…když jsme začaly dospívat, tak, tak jsme neměly úplně ideální vztahy a --- a prostě bejt spolu v jednom pokoji bylo těžký a ani nevim, jak to vzniklo… pak máma začla přesvědčovat tátu, že to musíme předělat, abychom měly každá ten vlastní pokoj.“ Popisuje, jak rodiče rozdělili obývák, aby vznikl pokoj pro obě sestry. Podle Adély to nebylo ideální řešení, protože pak chyběl větší společný prostor, což podle ní nezlepšovalo rodinné vztahy. Sestra se ale odstěhovala k manželovi, a Adéla tak ve svých 21 letech získala velký pokoj. Doslova referuje toto období jako „období velkého pokoje“, které pojednává velmi pozitivně, vyjadřuje je výrazem „takový mý království“: „Ale moc sem si to tady užívala, hodně to popřeměňovala a  bylo to takový mý království a měla jsem tady trochu pocit svobody, že si sem jako můžu vodit různý kamarády a máme si jako kam sednout…“ Do líčení svého období „velkého pokoje“ vkládá vsuvku, v  níž vysvětluje svůj stěžejní vztah ke sportům, zejména plavání a tai-chi, a velký význam, který pro ni sporty mají. Přes toto téma se dostává k hodnocení svého prvního kratšího pobytu s přítelem v Belgii, který však nehodnotí příliš kladně (negativní hodnotící výrazy označené tučně) a odkazuje na své prožívání společenského statutu po ukončení vysoké školy. Výrazy „najednou“ odkazují ke změně společenského statutu a identity a problémům Adély se s touto novou identitou vyrovnat, zvláště s odkazem na to, že se tak nedělo „doma“, což Adéle situaci ještě ztěžovalo:

20

„… to pendlování s  tou Lovaní já na to nevzpomínám uplně ráda… taky bylo hrozně těžký, že jsem dodělala školu a najednou jsem neměla ten statut studenta a najednou když se mě lidi zeptali, co dělám, tak sem nemohla nemohla krejt, že studuju a  musela jsem jim řikat, že mám nějaký povolání. No a  dneska už jim řeknu s daleko větší pohodou a vlastnim přesvědčenim řeknu, že pracuju v oblasti vzdělávání a s evropskejma programama pro mládež a tak a to byla vlastně pro mě uplně jiná realita, která na mě přišla v úplně jiný zemi a měla jsem pocit, že ty lidi mě absolutně sociálně a společensky neuznávaj, protože nemám to svoje povolání.“ „… já jsem vlastně nemohla sehnat práci najednou, že tam byla ta realita toho, že to není tak jednoduchý si najít práci atd. a ani jsem neuměla vlámsky.“ Adéla se znovu vrací k „éře velkého pokoje“, kdy pracovala v neziskové společnosti. Vysvětluje, že stíhala mnoho aktivit, jelikož měla silnou motivaci, protože dělala věci, které ji bavily, i  jakým způsobem to konstruovalo její identitu. Hektičnost období vyjadřuje fráze „strašnej hukot“ a v dílčí části vyprávění se objevuje také hodnocení pracovní zkušenosti Adély a odkaz k jejímu současnému očekávání (tučně). Vysvětluje také, že se díky práci na projektech nedostala k tomu vycestovat v rámci programu Socrates-Erasmus a tak větší zkušenost ze zahraničí získala právě až pobytem na Novém Zélandu. „… možná něco k minulosti, možná o tý éře, kdy jsem žila v tomhle pokoji… to byla taková ta hodně uspěchaná doba… mám pocit, že jsem stíhala dost věcí a hodně jsem investovala energie… No to byl strašnej hukot, ale vlastně mě to hodně bavilo a myslim, že jsem si v tom našla velký naplnění nějaký osobní a jsem za to zpětně ráda… brala jsem to půlku jako práci a  půlku jako zábavu. Dalo mi to hrozně možností, jak cestovat a hrozně jako poznávat lidi z ciziny a celá moje angličtina šla kvůli tomu samozřejmě… hodně nahoru… myslím, že mě to hodně určilo v tom, co očekávám od svojí práce, a že očekávám, že to bude nejen práce, ale i nějaká jako práce v dobrý společnosti s lidma, který dělaj něco pro dobrej prospěch, tak si myslim, že se teď musim naučit sundavat růžový brejle@.“ „A protože sem tam (v neziskové organizaci) působila, tak sem nikdy nejela na žádnýho Erasma nebo do zahraničí, protože jsem na to jako nikdy neměla čas. A myslim že i ten Zéland byl takový vynahradění si toho… A udělat si tu zkušenost ze zahraničí. Za což sem dneska moc vděčná, protože pro tu práci školitele s celym tim interkulturnim vzdělávánim je takováhle zkušenost strašně důležitá, je to strašně strašně zásadní zážitek, že zvládneš někam jet.“ Poslední část rozhovoru se týká podle slov narátorky období pozdní puberty (17–21 let) a „éry malého pokoje“, kdy se odstěhovala od sestry z pokoje a nastoupila na vysokou školu. Rozhovor se týká sebeprožívání narátorky i komplikované doby, kdy musela skončit s basketbalem. 21

„No a pak sem bydlela v tomhle malym pokoji… To byla doba, kterou mám pocit, že sem totálně proflákala. No a na to mi lidi jako řikaj: ‚Ádélo, jestli ty si jí totálně proflákala, tak co jsme dělali my?‘ No to byla těžká doba, jako bojuješ s maturitou a pak teda nastoupíš někam na vejšku… a v tý době sem taky neměla moc zájmů… jsem musela skončit s basketem, sem měla přetrženej vaz a operaci menisku… Takže to jsem oplakala… hodně. A myslim, že v tý době byl pro mě hodně důležitej můj pes, se kterym sem hodně chodila ven.“ „No a  když přemejšlim, jestli sem měla nějaký zájmy, který by mě rozvíjely, tak mám pocit, že nic, že můj život ovládaly hodně bary, jo jezdili jsme na fesťáky a chodili na koncerty, ale hodně to bylo spojený s alkoholem a drogama, jako ne ňák s tvrdejma. Jo a jezdili jsme v létě na vodu, takže ne že bych to úplně proflákala. Jela jsem s kamarádem cestovat a jela jsem na workcamp dobře, což mě později dostalo do tý (neziskovky). Tak ňáký věci by se tam našly, no nevim, myslim, že to byl takovej projev těžkosti tý pozdní puberty.“ Pro Adélu má cesta na Nový Zéland trochu jiný koncept než u dalších zpovídaných, sama konstruuje vyprávěný příběh tak, že pojí svou cestu s klíčovým slovem „adventure“, ačkoliv z jistého úhlu byla pro ni také osvobozením od velmi náročné práce zde v Čechách. Mluví také o tom, že jak ona, tak její přítel museli překonávat krizi spojenou s novou životní situací a hledání vlastní role v ní. Klíčový pojem dobrodružství příběh cesty otevírá i uzavírá. Analýza rozhovoru s narátorkou Eliškou První rozhovor s Eliškou vznikl během nahrávání jejího vyprávění u ní v bytě dne 27. 3. 2012. Svůj příběh vypráví narátorka většinou chronologicky a podle míst pobytu a práce, podstatnou roli hrají také setkání s lidmi. Tématem první části vyprávěného příběhu je rozhodnutí vycestovat na Nový Zéland. Motivy jsou zatím trochu skryté – až ve druhém rozhovoru mi Eliška sdělila, že jeden z hlavních motivů odjezdu na Nový Zéland byla nespokojenost v jejím tehdejším životě a práci. Jako další motivy v této části rozhovoru lze identifikovat její již dlouhodobou touhu vycestovat spojenou s možností přidat se ke kamarádům. Narátorka zdůrazňuje (viz tučný text): „Dostala jsem se k tomu Zélandu, ty jo, no protože jsem už o něčem takovym dlouho přemejšlela a kamarád, kamarádi se rozhodli, že tam pojedou, no a tak mi to ňák řekli a já jsem věděla, že teď nebo nikdy…“ Nakolik silná byla její motivace, poukazuje i fakt, že oznámila svému příteli, že chce jet a rozhodla se odjet i navzdory tomu, že on by se nepřidal. Nakonec však vycestovali společně. 22

„… takže jsem doma Pavlovi oznámila, že jako chci jet, ten teda nechtěl. A já jsem jako po pár dnech řekla, že bych chtěla jet a pojedu, načež on mi za 3 dny řekl, že si o tom četl a tak a že taky pojede@.“ „No takže sme se někdy v květnu rozhodli a v listopadu odjeli hezky na léto.“ V další, více popisné části, vysvětluje, jak si zvykali na novou životní situaci na Novém Zélandu, kterak se snažili najít si dobrou práci a příjemné místo na bydlení. Měli první pracovní zkušenosti včetně negativních a dospěli k názoru, že cestovat společně s kamarády je příliš komplikované. Eliška líčí prožívání situace s komplikovaným bydlením a vypjatou pracovní i mimopracovní zkušenost vykresluje přímá řeč, smích (paradoxně často i u neveselých zkušeností, jakoby vypravěčka situaci odlehčovala, případně se s nadhledem smála sama sobě), silnější slova a opakování řečeného. „Sme se rozdělili nakonec, to nešlo… protože sme každej chtěli jezdit uplně jinam a tak, takže sme si řekli, že budem prostě sami a prodali sme to starý auto a koupili s Pavlem to nový. Párkrát sme spali vzadu, ale nebylo to jako ideální. Musíš jako věci zezadu přestrkat dopředu… ale byla to dobrá zkušenost spát měsíc ve stanu, když ti tam pak 3 dny v kuse chčije jak z konve, tak jo, to bylo docela dobrodrůžo.“ „No a tam teda sem taky měla jeden jedinej den, kdy pro mě neměli místo na sadu a jakože sem ženská, tak Pavla daj na sběr ven a mě dovnitř na pás, kde jezděj ty jabka. Tak sem tam vydržela asi 20 minut@ a pak byla přestávka a já sem utekla. No to prostě nešlo, ne já prostě řikala „tady nebudu“, běhala sem tam po farmě a volala, ‚Pavle, Pavle, já du pryč!‘ A von: ‚fakt?‘ Takže sme zdrhli, a on, že zrovna tady se dobře trhalo@. Řikám: ‚No já tam na tom pásu nemůžu bejt!‘ Negativní zkušenost byla ale dobrou motivací k rozhodnutí odjet na Jižní ostrov, kde dostali tip na práci na vinicích. Vzhledem k tomu, že v Blenheimu (jedna z významných vinařských oblastí na Novém Zélandu) sezóna ještě nezačala, rozhodli se Eliška s přítelem procestovat Jižní ostrov. V této části rozhovoru následuje popis týkající se procestovaných míst, který je zajímavý spíše z cestopisného hlediska, hledané formy a struktury však neobsahuje. Na skutečnost, že má význam pro Elišku, poukazuje fakt, že tomuto líčení věnuje dost prostoru i  že navštívená místa hodnotí jako krásná. Následuje podle rozsahu i  názoru narátorky významná část vyprávění, kdy se Elišce podařil zásadní průlom: najít si dvě zaměstnání a bydlení, kde byla i přes náročnost práce spokojená. Svou roli zřejmě hrál také fakt, že se ve svém hostelu díky dlouhodobějšímu pobytu spřátelila s dalšími lidmi. Idyla bohužel brzy skončí, když se u Elišky vyskytnou zdravotní problémy, které se jí nedaří vyřešit, a ona je nucená se k nové situaci nějak postavit. 23

„No a pak sme se vrátili do Blenheimu a tam sme pracovali 3 až 4 měsíce na těch vinicích, kdy sme si vydělávali docela velký peníze, ale to musim říct, že bylo jenom tim, že my s Pavlem sme byli hodně pracovitý, protože sme tam byli fakt jako jedny z nejlepších v hostelu, kdo takhle vydělávali. No jako přes ty lidi, jak sme tam bydleli ty 4 měsíce, tak sme si tam udělali nějaký kamarády.“ Následuje avizovaný zvrat, který znamená pro Elišku životní zlom; vzhledem ke svým zdravotním problémům se rozhodne odjet z  Nového Zélandu, přestože chtěla zůstat a prodloužila si kvůli tomu vízum. Řeč se tu stává méně plynulou, opakuje se a narátorka referuje o svém sebeprožívání spojeným s neblahou událostí. Slovní tvary odkazují ke konci předchozí éry, kterou Eliška hodnotila jako dobrou, a změně tohoto stavu (tučně). „No a potom právě musim říct, že když sme se rozhodli, že odjedeme, to bylo kvůli těm mým zdravotním problémům. A  já jsem prostě měla, nám končilo, my sme měli prodloužený vízum a  tak o  těch dalších čtvrt roku, jak se to dá prodloužit po roce, jenže mě ňák tam řekl doktor něco divnýho, tak jsem se rozhodla asi fakt během pěti dnů, jako že sem měla tady tu bouli (pozn.: ukazuje si na slinnou žlázu k uchu) a on mi řikal, tam vůbec nevěděli, ale mi řikal, že můžu mít mononukleózu, ňáký takovýdle, vůbec prostě už nevim, já už sem z toho byla tak hotová, že sem řekla, že musim jet prostě domů, takže pět dnů předtim, než končila platnost letenky, tak sem teda rozhodla, že pojedeme domů.“ V další části rozhovoru líčí, jak tuto událost prožívala v interakci s dalšími lidmi kolem sebe: „No a ty majitelé toho hostelu, to byli postarší Zélanďani právě,… dárky nám dali, protože sme je znali, že jo takhle. To bylo skvělý no. No a právě i v tom Mc Donaldu se se mnou hrozně loučili a  taky nějaký dárky sem dostala, hm bylo to takový smutný, takový hodně smutný, já sem brečela, když sem odjížděla a když sem se vrátila.“ Následující část rozhovoru pojednává o  návratu do Čech, kde Eliška popisuje svou zkušenost s  doktory a  samotné léčení v  Praze. Sebeprožívání vynechává a zásadní událost líčí „nezaujatě“, to spojuje až s další vsuvkou a návratem k tématu své nemoci a léčení na Novém Zélandu, které se opět opakuje. Je důležité si zde povšimnout formální stránky rozhovoru, kde se v jednom krátkém úseku vyskytuje hned třikrát věta zvolací a  odkazuje tak na autorčino prožívání oné události a na její vnitřní prožívání upozorňuje i autorčin komentář.

24

„Takže sem to zapíchla a letěla domů. Tady sem šla ke svojí praktický doktorce, tady na vinohradský poliklinice, ta mi řekla: ‚No podívejte, jestli to tam nechcete, tak si dojděte na plastiku, to je ňáká boule, to má dneska každej.‘ Fakt lituju, že sem si to od ní nenechala napsat. Když sem jí řikala ňáký podezření na ňákej nádor, tak se mi vysmála, že kdybych měla rakovinu, tak už bych dávno umřela jako mladá, tak mi to doslova řekla, že u mladejch to de hrozně rychle. Řikám: ‚Tak vám teda děkuju.‘ Tak sem pak šla rovnou ke svýmu ORL doktorovi na Budějovickou. Ten teda jako hned, že je to divný, tak mě poslal na ultrazvuk, tam mi teda zjistili, že by to moh bejt nádor, … tak mi řekl ať du do Motola a to a tam mi to zjistili a za měsíc sem šla… v podstatě v listopadu sem se vrátila ze Zélandu a 3. ledna sem šla na operaci.“ „Hele voni sami ty doktoři na Zélandu nevěděli vůbec, vůbec! No já nevim a mě samotnou to vůbec nenapadlo, já sem v tý době vůbec nevěděla, že nádor takhle vypadá. Vono to nebylo jako vidět. Takže sem si samozřejmě přečetla na internetu, že to taky může být, když máš HIV@, že jo, tak že ti zduří nějaká uzlina. Tak sem si šla v Blenheimu do nějakýho sexuálního centra udělat testy na nemoce, ne, tak sem tejden čekala. Tejden! Jsem byla skoro přesvědčená o tom, že teda musim mít HIV@, chápeš to?!? Tak sem tam pak volala a řekli mi to, jakože negativní@. Ale ty jo, byla sem z toho uplně vystreslá.“ Do textu vkládá ještě další vsuvky, jakási intermezza, která se strukturou odlišují od ostatních příběhů a jsou hodnotící, vysvětlují názor autorky na určité fenomény. V první vsuvce hodnotí single cestování na Novém Zélandu a líčí, proč by se jí líbilo mít podobnou zkušenost, a v druhé vsuvce podává svůj názor na práci na vinicích venku na Novém Zélandu. Obě vsuvky se týkají osobní svobody, v druhé pak hodnotí sebe a to, že lidé nemají představu o její identitě sezónního dělníka a odmítají skutečnost, že by byla schopná se věnovat těžké manuální práci. Po vsuvkách následuje předposlední část textu, kde narátorčina identita pozměněná zkušenostmi z cestování a její touha cestovat se nezdají být slučitelné s náturou lidí, kteří Elišku obklopují. Narátorku tito omezení Češi a kamarádka, která žije v USA, motivují k tomu, že se rozhoduje opět vycestovat z Čech nebo si alespoň hledat zaměstnání podobné její pracovní zkušenosti z Nového Zélandu (mimo nahrávání mi narátorka vyprávěla, že oproti své původní praxi před Zélandem nechtěla vykonávat administrativní práci v kanceláři). To se nakonec nepodaří uskutečnit, avšak narátorka nachází řešení v podobě tolerantních přátel, kterými se obklopuje a kteří ji neodsuzují pro její touhu cestovat a dávají tak smysl jejímu životu. Narátorka uvádí v soulad svou identitu nově získanou a identitu danou a smiřuje se se sebou a svým životem v Čechách. „Když sem se vrátila ze Zélandu, tak sem hledala… nejdřív sem teda chtěla zase odjet někam, ale… Chtěla sem za kamarádkou do Ameriky, která tam byla, jenže 25

to už jsme měli tak trochu naplánovaný po tý mojí operaci, že bych tam přijela, ale ona už se potom nějak rozhodla, že se vrátí zpátky, takže nakonec tohle nedopadlo.“ „Ale kupodivu, když sem se vrátila, tak sem viděla, jak sou Češi uzavřený a nechtěj vůbec, viděj jenom tu svou pravdu a vůbec nepřipustěj třeba jako… Já nevim, jak to mám prostě popsat. No jako a nepříjemný, ale jakoby omezený v tom, nevim, když už sem třeba s někym mluvila, ať už třeba s mojí rodinou nebo nějakejma známejma, že bych zase někam vyrazila. ‚Ale prosim tě, kam bys zase jezdila, si tady najdi ňákou práci a dělej to, co všichni ostatní, prostě pracuj, že jo!‘ Víš, takhle omezený. Trošku to teda přehánim, ale jo, todle mi všichni řikali, kam bych zase jezdila, ať už se usadim… že přece v tom zahraničí to není jako takový a co mě tam jako láká a že sem blázen, že někam chci jet i sama. To je takový omezený, viděj jenom tu Českou republiku no. Je to tak, já sem z toho byla fakt uplně špatná.“ Poslední dvě části narativů jsou silně protkány názory na lidi a interakcemi narátorky s  nimi i  porovnávání Novozélanďanů a  Čechů. Změnu identity krásně ilustruje v  závěru na tom, jak prožila kulturní šok při příjezdu do Aucklandu, kdy byla konfrontována s otevřeností lidí, a nyní se naopak těžko smiřuje s uzavřeností Čechů. Podobnou notu nacházím i v dalších dvou rozhovorech s narátorkami Adélou a Pavlou. Porovnávání a názor na Čechy a Novozélanďany jsem našla v rozhovoru na více místech a podle Eliščina názoru z tohoto hodnocení nevycházejí Češi příliš dobře. „Jo naštěstí mám kolem sebe mám hodně takovejch lidí a  i  moji kamarádi, který nikdy nikam nevycestovali, tak jsou takový tomu otevřený, to jo, protože mám kolem sebe fajn lidi. Ale jinak třeba moje rodina je taková v tomhle hodně omezená si myslim, hm, nechtěli, abych eště někam jela nebo to, no… Nebo jsou i takový závistivý ty lidi a vono to fakt stojí hrozně moc odvahy se tam vydat, jsem se o tom bavila s kamarádkama a tak a všichni do jedný mi řekly: ‚Jé, já bych taky tak vyrazila, já bych taky tak jela! Hned bych si sbalila kufry a jela!‘ A já plná toho elánu řikám: ‚A proč to neuděláš? Dyť co ti tady brání, když nemáš přítele, práci máš na hovno, nemáš byt, tak jeď.‘ Víš, řikali přesvědčeně, že by taky jeli, ale stejně to neudělaj. Hodně takový negativní lidi tady sou. Já vim, že sem z  toho byla v  šoku, když sem tam přijela do toho Aucklandu a my si tam hledali něco s mapou a najednou se kolem tebe začnou vyskytávat lidi a: ‚Nepotřebujete pomoc s něčim, nepotřebujete poradit?‘ A já skoro: Co, co, chce mě někdo okrást? Anebo v  Aucklandu?!? Si pamatuju zážitek v  autobuse, linka aucklandská MHD, nastupujou lidi, kdo jde kolem řidiče, tak jako: ‚hallo, hallo!‘ A když vystupujou, tak, no vlastně ze všech, nejenom u řidiče: ‚díky, bye!‘ Nevěřila sem jako.“ První rozhovor s  Eliškou se téměř bez výjimky týká jejího života spojeného s  Novým Zélandem. Základní struktura prvního rozhovoru by se dala 26

zjednodušeně členit na úvodní část, která se zabývá odjezdem na Nový Zéland, kdy hlavním motivem k odjezdu je nespokojenost v současné životní situaci (narátorka přesněji vysvětluje až v druhém rozhovoru) a dalším motivem touha po dobrodružství. Eliška líčí sebeprožívání v nové životní etapě, hledání ideálu práce a bydlení na Novém Zélandu a jeho nalezení. Následuje však zvrat; lze říci, že v narativu má formu zápletky, kdy do prosluněného životního období narátorky silně zasáhne zásadní událost – nemoc – a přinutí ji učinit rozhodnutí, jak situaci řešit, jak se k ní postavit a zároveň v ní najít nějaký smysl. Eliška se rozhodne řešit situaci tak, že se vrátí z Nového Zélandu do Čech a snaží se k ní zaujmout nějaký postoj, který by ji umožnil sladit osobní identitu získanou životními změnami a identitu danou. Další část vyprávění rozebírá zejména návrat narátorky do Čech, její sebeprožívání v nové situaci a rozpor mezi její současnou získanou identitou, která je proměněná oproti její původní identitě před odjezdem, a identitami lidí, kterými je obklopená. Následuje rozuzlení zápletky, kdy se jí daří překonat nespokojenost s okolím tím, že se obklopuje podobně smýšlejícími přáteli. Konec příběhu je spojen s „morálním řádem“, kdy narátorka sděluje svůj názor na lidi, s kterými se setkala v Čechách a na Novém Zélandu a reflektuje sebeprožívání na začátku pobytu na Zélandu. Druhý rozhovor s  Eliškou byl dosti popisný, bylo třeba se narátorky ptát. Ve stručnosti v  něm vylíčila zejména svůj život před odjezdem na Nový Zéland. Vzhledem k  tomu, že rozhovor neměl charakter narativního interview, nebylo možné provádět narativní analýzu. Informace z rozhovoru jsou obsažené v sociobiografickém profilu narátorky. Analýza rozhovoru s narátorkou Pavlou Rozhovor s Pavlou vznikl dne 2. 5. 2012 ve středočeském okresním městě v její kavárně a palačinkárně. Interview obsahovalo mnoho podobných momentů, situací, prožívání, motivů i  rozhodnutí jako rozhovor s  narátorkou Eliškou. Na rozdíl od Elišky zaujímala Pavla více vyhraněná stanoviska, vkládala do něj velké množství hodnocení a sebeprožívání, rozhovor byl méně popisného charakteru. Rozhovor není striktně chronologický, ač určitou časovou strukturu vykazuje: narátorka strukturuje vypravování od současnosti do minulosti po životních etapách, s  určitými odchylkami a  vsuvkami. Ve vyprávění výrazně postupuje i mimo časový aspekt po lidech a místech. Konstruuje tak svůj příběh pomocí motivu setkávání s lidmi. Rozhovor Pavly začíná stejně jako u Elišky jejím odjezdem na Nový Zéland, kdy hned v úvodu abstraktu silně vyjadřuje své prožívání pobytu v Čechách. Mimo oficiální rozhovor jsem se dozvěděla, že před tím, než odletěla na Nový Zéland, žila přes rok v Praze po svém pětiletém pobytu v USA. Motivem k odjezdu na Nový Zéland byla silná nespokojenost s životem v Čechách, která byl důvodem, proč odjela byť i s ne příliš dobrými známými. Navíc si zde všímám situace, kterou narátorka nezmiňuje; odjížděla v  červnu, to znamená na zimu, kdy je na 27

Novém Zélandu k sehnání minimum sezónních prací a počasí je velmi deštivé a chladné. Z toho usuzuji, že motivace k odjezdu mohla být dost silná. První část příběhu je uzavřena rozhodnutím opustit své známé v reakci na jejich nespolehlivost („… a odjeli a nepřijeli pro mě…“) a cestovat po Zélandu na vlastní pěst. Důležitost tohoto rozhodnutí potvrzuje několikeré opakování řečeného. Srovnávání poměrů v Čechách a mimo Čechy je vyjádřeno zájmennými příslovci (… to tady hrozně štvalo … už to tam na tebe působí). Důležitá místa opět značím tučným písmem, stejně tak jako v dalších dílčích příbězích Pavly. „Já jsem tady jsem se rozhodla ňák v červnu, protože mě to tady hrozně štvalo (pozn.: v Čechách) a my jsme tak jeli s klukama ve třech, já a tři kluci, který jsem znala, takový ty hospodský rádoby kamarády.“ „… když sme letěli do Sydney… už to tam na tebe působí, jak ty lidi sou v pohodě. A já sem s nima (pozn.: s kamarády) strávila už takovejch 14 dní a já sem věděla, že to nepude, to bylo strašný, oni byli úplně jako zájem o mě, třeba, že by mi řekli, kam jdou nechali mě třeba prostě v půl 11 v noci na ostrově v Malajsii a odjeli a nepřijeli pro mě…“ „Fakt já řikám, já s  těmadle lidma cestovat nebudu, mně bude daleko líp, když budu sama. No takže sem jim řekla, že v Aucklandu se rozdělujeme a že si kupuju auto, že jedu, že si koupim dodávku.“ Další část příběhu pojednává o Pavlině cestě na jih a její motivaci k dalším rozhodnutím, kam se vydá, na základě doporučení narátorky Elišky, která žila na Zélandu před ní. Pavla strukturuje své vyprávění nejen podle míst svého pobytu, ale vztahuje se silně i k lidem, které potkává během své cesty při hledání práce na jihu Severního ostrova, a popisuje své interakce s těmito lidmi. Důležitost kontaktu zejména s japonskou kamarádkou je znát nejen z Pavliných superlativů, ale také z několikerého opakování toho, jak hodnotí svou kamarádku („… naprosto skvělej člověk“). Tuto část příběhu uzavírá tím, že si jí podařilo nalézt práci a  odvrátila tak reálnou hrozbu návratu do Čech z  důvodu nedostatku financí. Pavla tuto skutečnost zdůrazňuje opakováním a přirovnáním „jako za 5 minut 12“ i přechodem do přítomného času z obvyklého minulého. „… na Jižnim ostrově, že mi Eliška řikala, že je to tam lepší. No a tak já sem řikala, že pojedu na Jižní ostrov… takhle podle mapy to vypadá, že pojedu do Taupa… No takže sem tam dojela, hned sem se tam ubytovala, uviděla sem to nádherný jezero, první, co sem udělala, že sem šla běhat podle jezera. A přiběhla sem a tam bydlela na pokoji asi 40letá ženská z Anglie a Japonka ňáká, tak sem s nima začla povídat, dali sme si vínečko a oni že se spolu chviličku tak ňák držej, že ta starší projíždí a Keiko, ta Japonka, že tam teď je a že bydlí v Rotoruře a hledá práci a že na ní čeká, takže vlastně takovej backpacker a ta holka je do teďka moje hodně dobrá kamarádka. Naprosto skvělej člověk, přijede mě navštívit a nechce bydlet v Japonsku, 28

takže řikám: ‚Tak přijeď a můžeš bydlet tady normálně‘. A ona: ‚Musíš mi ale najít manžela, mě už je 30.‘ … Fakt strašně vtipnej člověk, to je snad jedinej člověk, co mě dovede rozesmát, že brečim. A to se mi fakt líbí.“ „A pak se mi ozvali z Taupa. Tak sem tam přijela, eště sem obešla pár kaváren a na poslední chvíli sem si sehnala, jako za 5 minut 12, protože já už neměla žádný peníze, tejden a najdu si práci, nebo jedu domu. A našla.“ Pavla nadšeně líčí svůj pobyt, kdy nešetří superlativy a pohodu pobytu v Taupu spojuje také se svou kamarádkou Keiko a  vyjadřuje trvání této pohody: výraz „vždycky“ je v  jedné větě se slovním spojením „moc příjemný“. „Vysněný ráj“ (podobný motiv nalézám u Hamar, 2002), který narátorka reflektuje, týkající se nového bydlení, práce a přátel, nemá dlouhého trvání a je přerušen zásadním zlomem, kdy se stejně jako u předchozí narátorky vyskytne zdravotní problém, který nedokáže na místě a se svým pojištěním a finančními zdroji vyřešit. Zásadnost tohoto zlomu se opět ukazuje ve formě sdělení: „potom“ zde vyjadřuje ukončení předchozího blaženého stavu, „z ničeho nic“ nenadálost a „umřela“, jak silně svůj stav narátorka prožívala. „Takže já sem si našla bydlení, uplně nádherný na kopečku, takhle máš ten výhled na to nádherný jezero s těma horama tam… kde se tam vlastně sešly ty úžasný národnosti.“ A tak sme se vždycky odpoledne sešli a sedli si, no moc příjemný a občas za mnou přijela Keiko a tak.“ „No a já sem potom z ničeho nic umřela…“ Pro ni téměř nepřijatelná situace má za následek dvě rozhodnutí. První je, že přes špatnou zdravotní a finanční situaci se rozhodne v rychlosti uskutečnit vytouženou cestu po Jižním ostrově s lidmi, kteří jsou jí na Novém Zélandu blízcí (vícekrát zmiňované Keiko a Nancy). Tento moment, kdy narátorka musí řešit nenadálou situaci, vnímám jako zásadní zápletku vyprávění, vyplývá to z idylického líčení před událostí i formální struktury, jako například „nádhernej čas“, „moc příjemný“, „vždycky“ a podobně. Na zvrat odkazují slovní spojení, jako například „… potom jsem z ničeho nic umřela… “, „… a teď já sem to rozhodnutí udělala strašně rychle… “, vypravování dostává spád včetně přímé řeči, vět zvolacích, jakožto i samotných tvrzení a sebeprožívání vypravěčky. Narátorka musí zaujmout nějaký postoj, dát zásadní události nějaký smysl a přijmout rozhodnutí k řešení situace. Smysl nalézá v rozhodnutí uskutečnit v rychlosti plánovaný výlet na Jižní ostrov a přemýšlí, jak vyřešit svůj návrat do Čech v souladu se sebou. „No a já sem potom z ničeho nic umřela, no jako se mi urval zub a takovym způsobem, já sem nikdy neměla problémy teda. Jako se zubama teda, ale já sem tam měla

29

infekci zubu a už mi nateklo i voko a to byla taková bolest a já sem šla k zubaři, teda tam mě to stálo úplně šílený peníze.“ „A já sem prostě byla v situaci, kdy sem to musela vyřešit, protože ten zub mě bolel a teď já sem to rozhodnutí udělala strašně rychle, řekla sem, že to asi tak má bejt, hrozně sem nechtěla jet domů, protože se mi tam strašně líbilo, měla sem plány. Začalo jaro a já sem se těšila na to léto, že sme se domluvily s Keiko, že pojedem na Jižní ostrov v říjnu, že tam budeme na těch farmách, sem se těšila. No a prostě sem to takhle rozhodla a já měla letenku na konec října a to byla půlka října. Já řikám, ty vole, to je zejtra, to sem zjistila z ničeho nic, pozejtří mám letenku! To já nedám, to nedám jako! Za dva dny já nemůžu odletět! Ale měla sem jí, že jo. A já řikám, to mě furt vychází levnějc letět domů, když mám letenku, než když jí nechám propadnout. No já jí přebookovala, takže sem to přebookovala vopravdu na měsíc, za to sem zaplatila 250 $, což je taky hodně.“ „Takže sem prodala to auto. A z toho sem byla fakt jako hotová, že sem neviděla ten Jižní ostrov a já sem neměla skoro peníze, jsem skoro neušetřila. A já sem potom řekla, že ten Jižní ostrov musim vidět, že tam prostě jedu, že to bude jako low budget trip. A Keiko: ‚Jo jasně, jedeme!‘ Tak my teda musíme eště někoho sehnat do auta, aby nás to vyšlo ještě na levnějc. Tak sem volala Nancy… A ty holky se nikdy neviděly, seznámily se až v autě a to byla tak skvělá jízda, tohle byl výbornej road trip… No bylo to výborný, měli sme takový ty chvíle, kdy sme se strašně smály, měli sme fakt takovej ten stejnej humor, jak sme neměli prachy.“ „A když sem se s nima loučila, konec byl takovej, že sem přijela do toho Christchurch a já sem je opustila.“ Narátorka se v další části příběhu snaží nějak vypořádat s nepříjemnou událostí, kterou vnímám jako zásadní zápletku jejího příběhu. Podle Nóry Hamar (2002) slouží zápletka příběhu či cesta, kterou musí narátorka projít, k tomu, aby se dostala tam, odkud dnes promlouvá. A tak narátorka hledá způsoby, jak se vypořádat s tím, že se vrací do Čech, kam momentálně vůbec neplánovala jet. Na pozadí tohoto rozhodování silně reflektuje své prožívání nenadálé události. V  prvé řadě je pro ni podnětem nedostatek peněz, aby řešila své bydlení v Aucklandu před odjezdem, a tak se ozývá svému známému v Aucklandu, který ji nakonec zve, aby s ním jela do Austrálie. Pavla hodnotí své možnosti a jako řešení situace vybírá návrat do Čech s  plánem uskutečnit svůj sen a  otevřít si palačinkárnu jako alternativu ke svému životu v  Praze, kde nebyla spokojená (původ tohoto snu vysvětluje narátorka v další části rozhovoru). Na velmi silnou motivaci ukazuje opět i fakt, že je tuto skutečnost několikrát zopakuje. Jako rezervu volí možnost odjet z Čech do Austrálie, kdyby nevyšel plán s palačinkárnou. Opět se v této části příběhu silně objevuje motiv lidí, s kterými se setkává (její známý v  Aucklandu, následné intermezzo o  její kamarádce Keiko, kterou pozvala žít do Prahy). Že lidé mají v dílčím příběhu výraznou roli, je znát také z formální struktury; označuje je superlativy a snaží se zařídit, aby byli blízko ní. 30

Podstatné zdůrazňuje přímou řečí. Prožívání je vyjádřeno výrazy se silně negativní konotací. „Já sem letěla do Aucklandu, tam na mě čekal známej, jednou v životě sem ho viděla. A já sem mu pak volala, že bych potřebovala někde přespat, jestli bych u něj nemohla přespat, že nebudu mít peníze. A von uplně úžasnej, že se o mě postará, není problém. Já řikám fajn a holky: „Ty ses posrala, tys ho jednou viděla!“ „A já sem letěla tak, to bylo rychlý, já sem jim řekla čau. A mě bylo tak zle z toho, že sem nad tim ani nemohla přemejšlet, protože já najednou, jak sme měly ten rychlej trip, tak řikam: ‚Holky, tak zejtra, takže poslední den, jdeme na dinner.‘ … pak sem přiletěla do Aucklandu, tam sem se eště dva dny z toho všeho vzpamatovávala, jako že sem zažila takovou krásu na tom Jižnim ostrově. Řikám, co budu dělat v tý Praze jo a už sem věděla, že tam byla ta myšlenka tý creperie, ta byla jasná a to byl jedinej hnací motor, jinak bych se zbláznila. A já řikám, já do toho prostě jdu, já to musim zkusit. Jedinej hnací motor bylo, že se vlastně odstěhuju z Prahy, musim najít nějaký místo, kde to otevřu a že to otevřu někde na nějakym městečku, že prostě půjdu za tim svým snem. Takže to byl ten sen no. Takže pak sem se rozloučila s Keinem, s tim Kiwi. Ten se do mě strašně zamiloval a chtěl se odstěhovat do Austrálie a Austrálie mě lákala hodně a řikám si, že pokud to nepude, tak že jako bych za nim jela do Austrálie… takže sem měla takovou tu zálohu, kdyby mi nevyšla creperie, kdyby to krachlo, že bych letěla tam. Creperie vyšla, takže je to dobrý.“ „A s Keiko sme se domlouvaly, že by se sem na mě jela podívat. A já řikám: ‚Můžeš tady žít, najdeme ňáký bydlení, najdeme ňákýho husbanda, já ti někoho seženu a budeš mít děti a budeš prostě šťastná a budeš tady někde vedle mě.‘ A ona: ‚Tak jo.‘ @.“ Následující pasáž rozhovoru vysvětluje, jak se Pavla dostala k  myšlence, že by se jí líbilo mít vlastní palačinkárnu a tím se vlastně dostává k další životní epizodě, kdy žila na Floridě. Své prožívání práce v  palačinkárně na Floridě staví do kontrastu proti životu v Praze, kdy nebyla spokojená. Nespokojenost v životě v Praze byla pro Pavlu zásadním motivem k odjezdu na Nový Zéland. Celý koncept palačinkárny je opět spojen s možností denních interakcí s lidmi, které Pavla vyhledává. To vyplývá hned z několika skutečností, tento motiv silně prostupuje celé vyprávění, dále to sama zdůrazňuje v této části příběhu: „… sem byla šťastná, když… sem mohla bejt v kontaktu s těma lidma“. Spojka „když“ zde udává přímý vztah mezi její spokojeností a kontaktem s lidmi. Touto spojkou je také vyjádřen vztah mezi šokem z návratu z Ameriky a nápadem otevřít si palačinkárnu jako možným řešením tohoto šoku i alternativou k neoblíbené práci v kanceláři. Výraz „tady“ může ukazovat na vnímání Čech jako domova, toto téma dále rozvádím v tematické analýze.

31

„Ta se zrodila (pozn.: myšlenka o  otevření palačinkárny), když sem se vrátila z Ameriky, tak sem tady byla po těch pěti letech, to byl teda hroznej šok. Já sem eště k tomu byla 5 let na Floridě, kde to bylo jako Karibik, takže to bylo nádherný, malej ostrůvek, takový jako hrozně domácký a taky se tam tak všichni znali. Fakt maličký a já se vrátila s tim, jako že bych chtěla tu rodinu a ono to ňák nevyšlo a ten rok sem se tady plácala, nemohla sem najít pořádnou práci. Já sem nevěděla, co chci vlastně dělat, že chci dělat rukama, že sem byla šťastná, když sem mohla ty palačinky dělat a bejt v kontaktu s těma lidma.“ V další části rozhovoru Pavla reflektuje svůj život po návratu z USA, kde pět let žila a komentuje své prožívání nové životní situace v Praze, kterou vůbec nehodnotí kladně. Podobně jako u Elišky to bylo motivem pro odjezd na Nový Zéland společně ještě s dalšími faktory, věkem, nespokojeností s jinak podle ní objektivně dobrou prací (příjemná nadřízená, dobře placená i dobrá pracovní doba) a také tím, že se rozešla s přítelem, s kterým chtěla založit rodinu, takže již neměla důvod zůstávat v Čechách. Pavla svou nespokojenost se svým životem v Praze přímo nespojuje s rozchodem, nicméně z formální struktury vyplývá, že nemožnost uskutečnit původní plán a založit rodinu měla také vliv na Pavlino prožívání pobytu v  Praze a  následné rozhodnutí k  odjezdu na Nový Zéland. Dobu, kdy byla nespokojená, vyjadřuje slůvko „furt“ a  okamžik přerušení tohoto období vyznačuje přechod k přímé řeči a příslovce „pak“, které dokresluje řešení situace odjezdem na Nový Zéland. „No já sem samozřejmě zase dala někde tu myšlenku do pozadí, já sem jí zatloukla tim hroznym hektickym životem v Praze. A furt sem byla nešťastná, furt sem chtěla tu palačinkárnu a někde pryč z Prahy. A pak sem utekla z toho, řikám: ‚jedu pryč na Zéland, radši budu někde na poli dělat rukama než v tý kanceláři. Hele řikám, mě bude 30, mám nejvyšší čas, abych dostala to vízum a teď je to ideální. Nemám partnera, nemám byt, práce mě nebaví.‘ My sme se rozešli… Já sem s nim tady chtěla bejt, že sem chtěla to zázemí a tu rodinu, a když to nevyšlo, tak sem si řikala, vždyť sem chtěla na ten Zéland.“ Nyní následuje časový skok, kdy se narátorka vrací ke svému příletu z Nového Zélandu do Čech a vysvětluje, jak její rodina hodnotila nápad otevřít si palačinkárnu někde mimo Prahu. Vyhrocenost a dějovost situace dokresluje použití přímé řeči. Nicméně měla silnou motivaci, po uskutečnění tohoto snu toužila a žít v Praze nechtěla. Radost z uskutečnění snu vyjadřuje věta zvolací a opakování názvu města. „A když sem přijela ze Zélandu, tak ta myšlenka tam furt byla, tak sem si za tim šla a  naši jako: ‚Ty ses úplně zbláznila! Jako a jak to chceš udělat?‘ ‚Prostě já nevim, já to udělám, odstěhuju se za Prahu.‘ ‚Ale dyť tam nikoho neznáš!‘ ‚Já 32

tam nepotřebuju nikoho znát, já se seznámim.‘ Takže sem jako přijela, vzala sem auto a objížděla sem Čechy, jako kde by se mi líbilo otevřít tu palačinkárnu a i žít. Tak sem hledala to místečko a furt mě to táhlo do Berouna… jela sem do Berouna a začala sem hledat tady a sehnala… a takže sem to fakt otevřela!“ Jak silně na Pavlu zapůsobil Nový Zéland, ilustruje dílčí část, skládající se zejména z hodnocení lidí, které potkala, a prožívání jejího návratu do Čech. Porovnává lidi v Čechách a lidi, které potkala mimo Čechy; na Zélandu a na cestě z Nového Zélandu. Zde se stává řeč často přerušovaná, což by mohlo souviset s tím, že tyto nucené životní změny nebyly pro Pavlu jednoduché. Význam interakcí s lidmi vyjadřují superlativy, kterými je Pavla označuje, a zároveň i poukazuje na skutečnost, že lidé pomáhali Pavle překonat nepříjemný psychický stav spojený s odjezdem z Nového Zélandu. Výjimečnost popisovaných interakcí vyjadřuje slovní spojení „… fakt nikdy s timhle nesetkala…“. Na tomto úryvku z narativního rozhovoru se ukazuje, jak narátorka Pavla uvažuje sebe sama v kontextu druhých, což se projevuje opakovaným uvozováním vět vlastním zájmenem „já“. Tímto způsobem se také konfrontuje s druhými, kteří mají jinou zkušenost. „Musim říct, že státy sem měla sjetý celý, že sem hodně viděla, a myslela sem, že mě nic nepřekvapí a pak ale přišel Zéland a tohle mi úplně vyrazilo dech…“ „Já sem tam narazila na uplně bombastický lidi. Já jako když sem letěla domů… sem byla uplně vyřízená jo a eště jako psychicky hrozně, najednou jedeš někam, kam nechceš… Já sem pak stála asi dvě hodiny v uličce, protože už sem nemohla ani --- …tam stál nějakej pán taky už docela dlouho a začali sme si povídat, takovej starší pán z Austrálie, že jede za rodinou. A jenom v letadle se s nim bavíš a řikala sem mu ten --- tu vidinu tý palačinkárny a on mi řikal, kdyby vám to náhodou nevyšlo, já vám dám číslo a jestli pojedete do tý Austrálie, tak mi klidně zavolejte… my máme velkej barák, rodině to určitě nebude vadit… Já sem z toho byla uplně tak vyřízená… jenom přemýšlíš o  těch lidech, jako kam se zase vracíš jo. … Prostě úžasný a nejde se o tom moc bavit s lidma, který tam nebyli, co to nezažili, neumíš to popsat, to ani moc nejde. Já sem o tom ani moc nemohla mluvit, když sem se vrátila --- já sem z toho byla fakt špatná, že když sem našla fotky, tak sem si je ani nemohla prohlížet, jako že na mě přišly takový nostalgie, já řikám, nechci, musim žít tou přítomností…“ „… jak sem ukončovala tu práci (pozn.: na Zélandu)… jsem nezažila v Americe, tady vůbec, já sem jim řekla ten necelej měsíc předem, že musim odjet a oni z toho byli uplně špatný…“ A uplně mě ukápla slza, protože já sem se fakt nikdy s timhle nesetkala, že takovejhle přístup. Tak kdybys jako kdykoliv potřebovala, tak přijeď a neřeš žádný papíry, přijeď, dycky tady můžeš pracovat…“

33

Předposlední a dlouhá dílčí část příběhu referuje o pětiletém období, kdy narátorka žila v USA. V úvodu mluví o tom, jak se probojovávala bez znalosti angličtiny a z toho důvodu nakolik těžké pro ni bylo pracovat jako au-pair v rodinách, odkud ji neustále vyhazovali (zdůrazněno výrazem „furt“). Hodnotí, že tuto životní epizodu prožívala jako první vážnější obtíž ve svém životě („první tečka v životě“). Osobní nespokojenost ji motivovala k tomu, aby se rozhodla hledat práci jinde. Zkušenost vygradovala vyhozením z rodiny v Brooklynu, kdy se její neštěstí a  neúspěch v  práci objevuje ve vyprávění v  metafoře rozbitého kufru, s kterým večer odchází z rodiny, a ještě zdůrazňuje finanční situací a momentálním prožíváním události spojené s přímou řečí („Tak sem volala ségře za poslední čtvrťáky, uřvaná…“). Zajímavé také je, že o rodině mluví jako o poslední, přestože následně ještě pracovala v další rodině v Conecticutu. Pravděpodobně tato skutečnost ukazuje na to, že narátorka již udělala rozhodnutí řešit jiným způsobem svou životní situaci. Po krátké a poslední epizodě v rodině v Conecticutu se Pavla vydala na Floridu a podařilo se jí najít práci v restauraci a následně francouzské pekárně a palačinkárně, což prožívala jako velmi zásadní. Tato zkušenost se stala základem jejího snu otevřít si palačinkárnu („No tam sem se dostala k těm palačinkám…“). Na Floridě se také setkala se svým budoucím přítelem, s  kterým pak žila pět let. Motiv lidí v naraci hraje opět silnou roli, jak v případě přítele („Se o mě hezky postaral…“), který jí pomohl v začátku na Floridě, tak lidí, s kterými se setkávala při své práci v  restauraci a  na ostrově a  kteří byli impulsem pro sen otevřít si vlastní palačinkárnu. Setkávání s lidmi se také stalo pohnutkou pro sen o vlastní palačinkárně. „(Pracovala jsem v USA) jako au-pair. Ona tam byla tenkrát ségra jako au-pair a řikala, že to zvládnu. Já sem uměla akorát hallo… To bylo jako hustý, to byla teda první tečka, kterou sem dostala v těch dvaceti… Byl tam Peter, ten byl z Čech taky a ten se mně hrozně smál, protože ten už byl v Austrálii a do dneška sem s nim v kontaktu. A já sem trpěla v těch rodinách, kde mě furt vyhazovali z těch rodin, furt sem bydlela u těch koordinátorek, protože ty se maj o tebe postarat, než najdeš novou rodinu. A za příšernejch podmínek sem bydlela, protože sem půl roku nevydělávala, protože mi nenašli rodinu, po půl roce sem byla úplně vysátá psychicky. Sem řikala, já už ani vlastně nechci do další rodiny, já chci mít klid. A tenkrát mě vyhodili z  tý poslední rodiny, jako v  Brooklynu. Vona (pozn.: zaměstnavatelka) byla jako Židovka, židovská rodina a  oni byli, jako že měli rozdělený --- košer. Takže oni měli všechno dvakrát… A já jak sem neuměla anglicky moc, já tomu nerozuměla… takže sem to dělala blbě. Ona mi pak vynadala, řvala na mě, všechno mi vyhodila, vzala, hodila do koše. Já na ní koukám a řikám si, já tady vařim pro děti půl dne, oni to pak vyhoděj… vona mě pak vyrazila, začala na mě řvát, že je to její dům a ať vypadnu, tak sem si sbalila ten svůj rozbitej kufr, bez peněz. Já

34

sem měla poslední čtvrťáky v kapse, uřvaná, protože to fakt byla poslední kapka, zničeho nic na mě prostě řvala…“ „Takže sem šla v 8 večer v Brooklynu s tim rozbitym kufrem, neměla sem prachy, teď tam jezdili ty černoši s  těma kárama jako. Tak sem volala ségře za poslední čtvrťáky, uřvaná a ona: ‚Tak jeď za mnou do Conecticutu.‘ Tak já sem tam přijela, oni mi našli rodinu, prostě, to ňák nevyšlo, tak sem se rozhodla, ségra řikala, že oni maj díkůvzdání, že nemusí bejt v práci… že maj prostě jeden weekendhouse na Floridě, jestli se tam třeba nechceme zaletět podívat. Tak sme řekly, že jo. Jsem si něco vydělala na tu letenku a já sem si řikala, že jestli už poletim na tu Floridu, že bych se mohla podivat po tý práci. Že vlastně nazpátek už nechci, že sem z toho nešťastná, že radši než bejt v rodinách… ona hodně nadávala jako, jako: Ty si se zbláznila!“ „Já… sem začala chatovat s někym na tý Floridě, jak to tam vypadá s tou prací… jsem se jako bavila s ňákym Čechem, kterej právě byl tam na tom ostrově, kde sem pak 5 let vydržela, a tak sem se ho ptala na práci, bydlení… tak sem se ho zeptala, jestli bych mohla bejt u něj chvíli ze začátku, než si něco najdu… že nemám moc těch peněz a jestli bych mu to mohla dát, až si najdu nějakou tu práci. A furt sem váhala, že jo… tak to udělám takhle, jestli mi řekne, že jo, tak prostě jedu a jestli ne, tak nejedu. A on řek, že jo. Takže sem si koupila letenku…“ „No a ten kluk mě vyzvednul na letišti, přijeli sme tam a pak se z něj stal můj přítel, s kterym sem byla 5 let jo. Se o mě hezky postaral, pomohl mi najít práci přes známou… během měsíce sem se rozmluvila uplně, když děláš s těma lidma a pak sem dělala různě.“ „No tam sem se dostala k těm palačinkám, jak sem začala dělat v tý francouzský pekárně a pak palačinkárně. To byla fakt taková malá francouzská creperie, kde to je rodinný, takový malinký, ty lidi na tom ostrově, jak se tam znali, tak ti tam chodili furt ty stejný a já sem vlastně chtěla vytvořit něco takovýho tady. Řikám, já vlastně ani nechci nic velkýho, žádnou restauraci velkou, já chci jen něco malýho a udělat takovou tu rodinou atmosféru, kam ti ty lidi budou chodit rádi a budeš si s nima povídat a budeš spokojená a fakt takhle to jako je, oni sem přídou, pokecám s nima.“ V poslední části vyprávění Pavla zběžně zmiňuje svůj život v Praze ještě předtím, než odjela do světa. Vysvětluje svůj motiv k odjezdu do Ameriky i to, že cestování se stalo příčinou nalezení sebe samé a nalezení své identity i radosti z práce v palačinkárně. Vyprávění končí hodnocením, jak je těžké se vracet někam, kde člověk nic nemá a nic ho tam netáhne. Text je hodnotící a odkazuje na prožívání narátorky. Vytučněná věta dává do souvislosti pobyt v Americe a uvědomění si toho, co je pro narátorku důležité, na souvislost odkazují spojky a podmiňovací čas.

35

„… já sem vystudovala obchodku. Já sem dělala v  pojišťovně 2 roky, myslim, že sem byla docela úspěšná v tý době a pak sem to zabalila a šla do Vodafonu, tenkrát Oskar, tam sme dělaly s Eliškou.“ „… no já sem se teda rozhodla, že odjedu pryč, ten Oskar bylo to jako fajn, ale já sem tam nebyla šťastná…“ „Ale jako, fakt až v tý Americe jsem se našla, jak se člověk dostane do uplně jinejch sfér a dělá tam vlastně tuhle práci. To bych se v Čechách nikdy nedostala do kavárny nebo něco takovýho a to vlastně mi otevřelo, že to bylo dobře, že jo. Že sem tam jela, abych viděla, jak se dělá rukama, že mě to vlastně baví nejvíc. Kdybych nikam neodjela, tak bych nezjistila, že to vlastně chci dělat.“ „Taky se těžko vrací, když tady nic nemáš, že jo. Tak právě tam mě aspoň z toho Zélandu, nebylo tak těžký, …když tam máš tu vidinu za kterou si deš, tak máš to jako hnací motor. Ta Amerika mě rozsekala uplně, já sem nevěděla, co budu dělat. Jsem se tady s tim srovnávala strašně dlouho a nevěděla sem, kam patřim, co budu dělat.“ Jako i u předchozího rozhovoru jsem při analýze narativu s Pavlou šla po konstrukci dílčích příběhů, kde jsem si všímala zejména členění textu do osnovy s abstraktem a dodatkem (závěrem), motivů jednání, a následných rozhodnutí na základě těchto motivů. Motivy odjezdu na Nový Zéland a nakonec i odjezdu do Čech jsou podobné jako u narátorky Elišky. Narátorka Pavla konstruuje svoje vyprávění na základě interakcí s lidmi, které na cestách potkává. Motiv setkávání s lidmi je u Pavly velmi výrazným prvkem vyprávění. Všímám si také hodnocení Čech a oblasti „mimo Čechy“, jejich porovnání a s tím spojenými interakcemi s lidmi. Narátorka označuje Českou republiku jako „tady“ a zahraničí (v tomto případě zastávku v Sydney) „tam“, může to ukazovat na to, kde vidí narátorka svůj domov.

36

TEMATICKÁ ANALÝZA ROZHOVORŮ V  tematické analýze jsem postupovala tak, že jsem pomocí kódování narativních rozhovorů hledala společná stěžejní témata a obsahy, přičemž jsem se zaměřila zejména na životní cestu týkající se Nového Zélandu. Hledala jsem, jaké struktury se podílely na konstrukci identit mých narátorek v souvislosti s tímto pobytem. Je však potřeba si uvědomit, že narativní rozhovory lze segmentovaně posuzovat jen do určité míry, protože je důležité je zkoumat zejména komplexně z hlediska procesu utváření příběhu v interakci s posluchačem během vyprávění. Při tomto vyprávění dává narátor smysl prožitému skrze vyprávění a pomocí tohoto příběhu konstruuje svou identitu. Proto tematická analýza slouží zejména pro porovnání shodných témat v rozhovorech a vysledování pravidelností a shod mezi jednotlivými rozhovory. Odjezd na Nový Zéland: motivace a rozhodnutí, reflexe osobní identity Jako důležitý moment vidím to, jak se narátorky vztahují ke své životní situaci před odjezdem na Nový Zéland, jakou mají motivaci k odjezdu a jak reflektují svou identitu v době odjezdu. Motivace, chápaná jako konstrukt vysvětlující variabilitu cílů či důvodů lidského jednání (Thomae in Nakonečný, 1998), v sobě shrnuje procesy konstruktů vysvětlujících lidské jednání. Pomocí těchto konstruktů se snažíme odpovědět na otázku „proč“ lidského chování. Tento proces je zaměřen k určitým cílům jedince, jedinec pomocí určitého úsilí překonává životní překážky, nebo rezignuje. Adéla: „celý se to točí kolem klíčovýho slova adventure, s tim přišel Simon někdy potom, co dopsal diplomku a zjistil, že… co dělá, že je to fajn, ale že mu chybí v jeho životě nějaký adventure. … Druhý klíčový slovo bylo, že to má bejt daleko.“ „To sem byla v British Council. No ono to totiž bylo takový období… hrozně nabitý období, ta práce byla skvělá, ale sešlo se tam několik akcí a věcí a byla sem v takovym zápřahu… řikala sem si jako, kdy jindy než teď? Jako tu smlouvu sem měla na dobu určitou a měla sem našetřený trochu ňáký peníze, taky už mi bylo osmumadvacet a taky ty víza tenkrát… byly do třiceti… Takže i vlastně takhle, že se to všechno sešlo.“ Eliška: „Dostala jsem se k tomu Zélandu… protože jsem už o něčem takovym dlouho přemejšlela… kamarádi se rozhodli, že tam pojedou no a tak mi to ňák řekli a já jsem věděla, že teď nebo nikdy.“ „Petra mě do toho hodně jako hnala… já sem hodně chtěla na ten Zéland hlavně kvůli tomu, že to byla dálka, velká, a příroda a tak, jakože fakt dobrodružství. “ „A pak právě už mě to tady ňák nudilo, sem pracovala ve Vodafonu dlouho a viděla sem kolem sebe asi ty lidi, jak vlastně někam odjížděj a to. Tak se mi ňák taky tak

37

zachtělo. Dyž sem pořád tak uvažovala a uvažovala. A to jak mi řikal ten Pepa s Martinou, že teda pojedou, tak to fakt pro mě byl motiv, že prostě teď nebo nikdy.“ Pavla: „Já jsem tady jsem se rozhodla ňák v  červnu, protože mě to tady hrozně štvalo…“ „A furt sem byla nešťastná, furt sem chtěla tu palačinkárnu a někde pryč z Prahy. A pak sem utekla z toho, řikám, jedu pryč na Zéland, radši budu někde na poli dělat rukama než v tý kanceláři.“ Motiv a  následné rozhodnutí vycestovat narátorky spojují s  prožíváním života v  Čechách a  nespokojeností zejména v  pracovním životě. Tento motiv je silný hlavně u Pavly, která cestu na Nový Zéland vysvětluje doslova jako útěk. Moment nespokojenosti se objevuje i u Elišky, ač ne tak silně a spíše v podobě nudy nežli vyloženě silné osobní nespokojenosti. Eliška stejně jako Adéla chápe také cestu jako dobrodružství. Adély sebereflexe v zaměstnání a s tím spojené rozhodnutí vycestovat má okrajovější význam, podstatný je motiv dobrodružství. Odjezd na Nový Zéland je jakýmsi odrazovým můstkem pro konstrukci identit ve vyprávění a je momentem (začátkem), odkud se odvíjí konstrukce identit v příběhu v souvislosti s pobytem na Novém Zélandu. U všech narátorek je téma výrazné a věnují mu v rozhovoru dostatek prostoru. Pobyt na Novém Zélandu: interakce s lidmi Velký vliv na sebeprožívání cesty na Nový Zéland, pobytu a návratu má interakce s lidmi, na což poukazuje i to, kolik místa v narativech interakci s lidmi narátorky věnovaly. Podstatné je také, jak narátorky reflektují vliv těchto lidí na sebe a s jakými lidmi se identifikují. Podle Giddense (1999) interakce s jinými lidmi strukturují a utvářejí naše chování a mohou nám pomoci pochopit nás samotné a sociální jevy. Provázanosti konstrukce identit se sociálními kontakty si všímá také Roubal (2009), vztahuje je jak k rodině, tak také k interakcím s přáteli. Adéla: „… důležitý u nás bylo, že sme naráželi na super lidi. Že sme třeba narazili na zámečníka, kterej během toho, že nám udělal klíč, nás pozval k sobě domů, tam nás nechal tejden a pomohl nám sehnat práci…. A myslim, že sme neměli žádný negativní pocit, naopak nám to přišlo, že nám lidi hrozně pomáhají, že jsou takový hrozně otevřený.“ „… pár jedinců, co jsme potkali, bych navzala hrozně dobrosrdečný Novozélanďany, který nám hrozně pomohli, ať už to byl ten Lou, co nám pomohl s tou dodávkou, tak Michael, kterej nám, kterej nám pučil ten byt v Queenstown a myslim, že to bylo velký měřítko důvěry. A mysli, že mě to jako hrozně ovlivnilo do života, v tom jaká bych chtěla bejt, tak to myslim, že bylo zásadní. Pak jste tam byli vy, že jo. To bylo asi hodně důležitý vás tam mít, to bylo super. Být sousedi s dodávkou.“

38

Eliška: „Sme se rozdělili nakonec, to nešlo s tim Kubou a s tou Míšou a i s Pepou vlastně, protože sme každej chtěli jezdit uplně jinam a tak…“ „No jako přes ty lidi, jak sme tam bydleli ty 4 měsíce, tak sme si tam udělali nějaký kamarády.“ „… pak sme uznali, že ten hostel je vlastně nejlepší, protože, protože to byl naštěstí hostel, tak to bylo spíš dlouhodobý ubytování, že všichni ty lidi tam bydleli dlouhodobě a bylo to fakt takový multikulturní.“ „Ty lidi v tom Mc Donaldu, ty zaměstnanci byli docela v pohodě. Tady v Čechách si myslim, že sou to často takový namyšlený blbci, vidíš každýho druhýho, kterej tam má jako manažerskou košili a že je rádoby manažer prostě. A v tom Mc Donaldu dělali hodně z tý Samui a Tongy a takovýhle, ale byli fajn.“ „… ňák sme to tam řekli těm lidem (že odjíždíme). No a ty majitelé toho hostelu, to byli postarší Zélanďani právě, tak nás pozvali k sobě na barák, do takový tý horký vany venku pod hvězdama jako@, dárky nám dali… To bylo skvělý no. No a právě i v tom Mc Donaldu se se mnou hrozně loučili a taky nějaký dárky sem dostala, hm bylo to takový smutný…“ „Ale kupodivu, když sem se vrátila, tak sem viděla, jak sou Češi uzavřený… viděj jenom tu svou pravdu… No nepříjemný, … když už sem třeba s někym mluvila, ať už třeba s mojí rodinou nebo nějakejma známejma, že bych zase někam vyrazila. „Ale prosim tě, kam bys zase jezdila, si tady najdi ňákou práci a dělej to, co všichni ostatní, prostě pracuj, že jo!“ To je takový omezený, viděj jenom tu Českou Republiku no. Je to tak, já sem z toho byla fakt uplně špatná.“ „Jo naštěstí mám kolem sebe mám hodně takovejch lidí a i moji kamarádi, který nikdy nikam nevycestovali, tak jsou takový tomu otevřený, to jo, protože mám kolem sebe fajn lidi.“ Hodně takový negativní lidi tady sou.“ „Já vim, že sem z toho byla v šoku, když sem tam přijela do toho Aucklandu a my si tam hledali něco s mapou a najednou se kolem tebe začnou vyskytávat lidi a: „Nepotřebujete pomoc s něčim?“ Nevěřila sem jako.“ Pavla: „… sme letěli do Sydney… a už to tam na tebe působí, jak ty lidi sou v pohodě.“ „A já sem s nima (s kamarády) strávila už takovejch 14 dní a já sem věděla, že to nepude, to bylo strašný, oni byli úplně jako… zájem o mě… Fakt já řikám, já s těmadle lidma cestovat nebudu, mě bude daleko líp, když budu sama. No takže sem jim řekla, že v Aucklandu se rozdělujeme…“ „V Taupu… tam bydlela na pokoji… Japonka ňáká, tak sem s nima začla povídat… a  ta holka je do teďka moje hodně dobrá kamarádka… Naprosto skvělej člověk, přijede mě navštívit…“ „… já sem tam potom v tý práci našla kamarády, s jednou holčinou z Německa, taková vtipná… Já sem si s ní rozuměla, nejdřív sme se jako neměly rádi a potom to bylo jako, sme byly pořád spolu, chodily sme se spolu procházet.“

39

„… ten Jižní ostrov musim vidět… A Keiko: „Jo jasně, jedeme!“ Tak my teda musíme eště někoho sehnat do auta, aby nás to vyšlo ještě na levnějc. Tak sem volala Nancy… to byla tak skvělá jízda, tohle byl výbornej road trip, jak to bylo uplně super… No bylo to výborný, měli sme takový ty chvíle, kdy sme se strašně smály, měli sme fakt takovej ten stejnej humor…“ „Já sem je nějak opustila, oni tam nějak zůstaly, Keiko jela pryč, letěla druhej den. A já sem letěla tak, to bylo rychlý, já sem jim řekla čau. A mě bylo tak zle z toho, že sem nad tim ani nemohla přemejšlet…“ „Já sem letěla do Aucklandu, tam na mě čekal známej, jednou v životě sem ho viděla. A já sem mu pak volala, že bych potřebovala někde přespat… že nebudu mít peníze. A von uplně úžasnej, že se o mě postará, není problém.“ „No super. Uplně mě to hodilo, že ses najednou cejtila, že je ti 20 a že jako do uplně jiný skupiny lidí a mám uplně husinu, když o tom mluvim. Mě to hodilo do takovejch těch jako friendovskejch…, to už nepoznáš v Čechách, to už tady ani není. Je to nádhera, takový souznění těch lidí, z těch různejch koutů světa…“ „Já sem z toho byla uplně tak vyřízená, že sem z toho jenom… jenom přemýšlíš o těch lidech, jako kam se zase vracíš jo.“ Zejména Eliška a Pavla pak staví interakce s lidmi na Novém Zélandu do protikladu s interakcemi s lidmi v Čechách. U Elišky si můžeme povšimnout líčení, kdy prožívá pozitivní kulturní šok z  interakcí s  lidmi po svém příjezdu do Aucklandu, kdy je zaskočena ochotou a  otevřeností i  neznámých lidí. Zřejmě tento způsob interakcí a identity během pobytu na Novém Zélandu přijímá za své, protože je pro ni posléze těžko překonatelné přijímat interakce některých lidí po jejím návratu do Čech (ty naopak označuje jako nepříjemné a uzavřené). Tuto nesrovnalost řeší tak, že si vybírá přátelské lidi, kterými se po návratu do Čech obklopuje. U Pavly nacházím v narativu podobná témata. U Pavly je zejména markantní, jakým způsobem konstruuje narativní vyprávění své cesty. Spíše než vyprávěná cesta po místech je to životní cesta „po lidech“ a směřování této cesty je právě ovlivněno interakcemi a identifikací s některými lidmi. U Adély chybí v rozhovoru negativní srovnávání lidí ze Zélandu s Čechy. Adéla vyzdvihuje zejména pozitivní interakce a reflektuje, jakým způsobem je vnímala i jak se s těmito lidmi identifikuje a přeje si jednat jako někteří z nich. Provázanosti konstrukce identit se sociálními kontakty si všímá také Roubal (2009), vztahuje je jak k rodině, tak také k interakcím s přáteli. Práce a identita Jedna z dalších důležitých věcí konstruujících identitu narátorek byla pracovní zkušenost. V  souladu s  Giddensem (1999) je možné říci, že zaměstnání upevňuje osobní identitu člověka, dává mu stabilitu a slouží jako zdroj obživy. Jistota zaměstnání zajišťuje narátorkám finanční jistotu. Mimoto v pracovním prostředí jsou narátorky v již zmiňovaných interakcích s dalšími osobami, které hrají 40

v jejich životě důležitou roli. Kategorie práce má utvářející vliv na prožívání člověka. Týká se nejen života na Novém Zélandě, je stěžejní také jako motivace k odjezdu, ale i pro sebeprožívání narátorek v aktuální situaci i jako přesah do budoucna. Z výpovědí narátorek je práce určující pro jejich následná rozhodnutí, ale také je stěžejní pro vlastní role i jak jsou narátorky vnímány ostatními. Adéla: „Tak sme koupili auto a nevěděli sme co, tak sme se rozhodli, že pojedeme na sever, prostě se podivat tam, jak se pojí ten Pacifik s tim Tasmánskym mořem a už cestou jsme vlastně konstatovali, že bychom si měli brzy najít nějakou práci. Takže sme zkusili popojet… a zkoušeli jsme pracovat.“ „… s čim sme tam bojovali, byly takový nějaký naše vlastní paniky, třeba typu, že co tady vlastně děláme. My sme to neměli daný, že jedeme na půl roku cestovat. Simon ten měl třeba míň peněz: ‚… vlastně bysme si měli najít nějakou práci, já bych potřeboval nějaký peníze.‘“ „Ve Wellingtonu… kde teda Simon, kde Simon hrál… tam sem měla pro změnu krizi já, protože on hraje, ale co mám dělat já. A mě bylo jasný, že pro něj to bude v pohodě, takhle jako vydělávat na ten život, ale já jsem do toho nějak nezapadala, protože se mi nechtělo, jakože já budu pracovat na sadě a on bude jako hrát.“ „… až v  lednu, kdy sem u  někoho viděla ten kajón. To byl takovej moment pro mě, kdy sem si řekla, tak na to bych mohla hrát taky, to se mi líbí a  až potom vlastně přišlo to, že bych mohla hrát taky. Jako že sem si v tom našla svojí roli… jsme taky dělali takovýto dobrovolnictví výměnou za ubytování… v tom hostelu v Christchurch… To bylo dobrý no, jakože nám to dalo takovou stabilitu… a tam už sme hráli spolu… To už pro mě byla zábava, v tom sem se našla.“ Eliška: „No a jeli sme… na sever, že tam seženeme práci, že nám někdo řekl, že se tam trhaj mandarinky… Kirikiri, to bylo nedaleko Aucklandu… A tam sme byli asi tejden všeho všudy, tam sme byli i s tim kamarádem a tam teda sme si našli práci na mandarinkách, kde teda první den sme si každej vydělali nějakejch 10 $…“ „To byla hrozná práce, to bylo, že zatloukáš bílej papír pod ty stromy… No to bylo hrozný, já sem to dělala jeden den a pak jsem druhej den měla ráno, jsem zvracela@ z toho asi…“ „Tam sme hledali práci kolem Napieru… No a tam teda sem taky měla jeden jedinej den, kdy pro mě neměli místo na sadu a jakože sem ženská, tak Pavla daj na sběr ven a mě dovnitř na pás, kde jezděj ty jabka. Tak sem tam vydržela asi 20 minut@ a pak byla přestávka a já sem utekla.“ „No a pak sme se vrátili do Blenheimu a tam sme pracovali 3 až 4 měsíce na těch vinicích, kdy sme si vydělávali docela velký peníze, ale to musim říct, že bylo jenom tim, že my s Pavlem sme byli hodně pracovitý, protože sme tam byli fakt jako jedny z nejlepších v hostelu, kdo takhle vydělávali.“ „… No a v tý době ještě jsem si večer chodila přivydělávat do McDonaldu, protože sem eště plácala ňákej ten dluh

41

a chtěla sem víc peněz. … Jo! To sem byla fakt hustá, já vůbec nechápu, jak sem to zvládala. Vždycky sme fakt zatli zuby, jeli sme jak fretky…“ Pavla: „já sem tam vlastně furt hledala tu práci a nenašla jsem a furt sem to tak nějak projížděla… to je fakt blbý… žádná práce zatím.“ „A pak se mi ozvali z Taupa. Tak sem tam přijela a na poslední chvíli sem si sehnala, jako za 5 minut 12, protože já už neměla žádný peníze, tejden a najdu si práci, nebo jedu domu. A našla.“ „… já sem tam potom v tý práci našla kamarády.“ „Tam (v  USA) sem byla v  palačinkárně a  já už sem našla tu kancelářskou práci a  to byla jenom myšlenka, že to jednou bude, jo. No já sem samozřejmě zase dala někde tu myšlenku do pozadí… A furt sem byla nešťastná, furt sem chtěla tu palačinkárnu…“ „Ale jako, fakt až v tý Americe jsem se našla, jak se člověk dostane do uplně jinejch sfér a dělá tam vlastně tuhle práci. To bych se v Čechách nikdy nedostala do kavárny… a to vlastně mi otevřelo, že to bylo dobře, že jo. Že sem tam jela, abych viděla, jak se dělá rukama, že mě to vlastně baví nejvíc.“ „Řikám, co budu dělat v tý Praze jo a už sem věděla, že tam byla ta myšlenka tý creperie (myšlenka otevření vlastní palačinkárny), ta byla jasná a to byl jedninej hnací motor, jinak bych se zbláznila. Jedinej hnací motor bylo, že se vlastně odstěhuju z Prahy, musim najít nějaký místo, kde to otevřu a že to otevřu někde na nějakym městečku, že prostě půjdu za tim svým snem… Creperie vyšla, takže je to dobrý.“ Motiv práce nacházím u všech narátorek opakovaně, ač jeho interpretace narátorkami se mírně liší. U všech vypravěček se objevuje motiv práce jako existenční nezbytnosti, nicméně hlavní roli hraje práce ve smyslu seberealizace v zaměstnání, a to zejména u narátorky Pavly. Pavla vyhledává takové zaměstnání, kde by mohla být v kontaktu s lidmi, v tom vidí naplnění. Motiv práce jako seberealizace se vyskytuje i u Adély, kde je spojen zejména s hledáním role a konstrukcí identity spojené s náplní života a prací při pobytu na Novém Zélandu. Narátorka Eliška se zas vymezuje v  úvodu pobytu na Novém Zélandu vůči práci, ve které není spokojena, a staví ji do protikladu k práci, kde se seberealizuje. Zároveň vkládá do rozhovoru pozitivní sebehodnocení, kdy komentuje své velké pracovní vytížení, a z toho vyplývá její sebevědomí dané schopností zvládnout toto pracovní nasazení a radost z dobrého výdělku. Odjezd z Nového Zélandu: životní zvrat nebo dobrodružství? Dalším důležitým životním momentem je pro narátorky odjezd z Nového Zélandu a  jeho vliv na konstrukci identit. Víc než kterákoliv jiná kategorie tato promítá prožívání spojené s touto životní událostí a všechny narátorky se k události

42

vymezují. Ač stejná životní událost, narátorky se k ní stavějí odlišně a zároveň jí všechny věnují ve své naraci dost prostoru. Adéla: „A  nakonec do toho přišla Simonova motivace Jazz studia, takže sme se rozhodli, že pojedem do Evropy… ten důvod k odjezdu byl, že bylo v Christchurch zemětřesení, takže… nefungovalo jako město, kde by se na podzim daly třeba vydělávat peníze. A i začla bejt zima a ten život v tý dodávce už nebyl tak příjemnej jako v létě, kdy bylo světlo já nevim do 11. A druhá věc, ty finanční zásoby. Tak jsme se pak rozhodli, že pojedem do Evropy, tam že bude jaro a tak. A vlastně i já jsem si dala několik cílů na ten rok a jedna z nich bylo, že se chci naučit holandsky… A pro mě to v podstatě bylo jako další dobrodružství. A pro Simona taky, protože on tam taky nebyl tři roky. Takže jakoby sme jeli domu, no ale vlastně sme tam eště žádnej domov neměli. Takže to bylo vlastně pokračování toho dobrodružství a až teď mám pocit, že se tam začínám nějak usazovat.“ Eliška: „No a potom právě musim říct, že když sme se rozhodli, že odjedeme, to bylo kvůli těm mým zdravotním problémům.“ „… hm bylo to takový smutný, takový hodně smutný, já sem brečela, když sem odjížděla a když sem se vrátila… já už sem z toho byla tak hotová, že sem řekla, že musim jet prostě domů.“ „Když sem se vrátila ze Zélandu, tak sem hledala… nejdřív sem teda chtěla zase odjet někam, ale… to nedopadlo… když sem se vrátila, tak sem viděla, jak sou Češi uzavřený … a nepříjemný… Je to tak, já sem z toho byla fakt uplně špatná… Jo naštěstí mám kolem sebe mám… fajn lidi.“ Pavla: „No a já sem potom z ničeho nic umřela, no jako se mi urval zub a takovym způsobem, já sem nikdy neměla problémy teda. Jako se zubama teda, ale já sem tam měla infekci zubu…“ „A já sem prostě byla v situaci, kdy sem to musela vyřešit, protože ten zub mě bolel a teď já sem to rozhodnutí udělala strašně rychle, řekla sem, že to asi tak má bejt, hrozně sem nechtěla jet domů, protože se mi tam strašně líbilo, měla sem plány.“ „Já sem o tom ani moc nemohla mluvit, když sem se vrátila, protože… já sem z toho byla fakt špatná, že když sem našla fotky, tak tak sem si je ani nemohla prohlížet, jako že na mě přišly takový nostalgie, já řikám, nechci, musim žít tou přítomností, já se těšim, jestli ty holky… přijede Keiko…“ „Řikám, co budu dělat v tý Praze jo a už sem věděla, že tam byla ta myšlenka tý creperie, ta byla jasná a to byl jedinej hnací motor, jinak bych se zbláznila. A já řikám, já do toho prostě jdu, já to musim zkusit. Jedinej hnací motor bylo, že se vlastně odstěhuju z Prahy, musim najít nějaký místo, kde to otevřu a že to otevřu někde na nějakym městečku, že prostě půjdu za tim svým snem.“

43

K prožívání odjezdu z Nového Zélandu se staví narátorka Adéla odlišně než další dvě narátorky. Stejně jako u Elišky a Pavly vstoupila do života narátorky nepředvídaná událost, a to v podobě zemětřesení, které zdecimovalo město Christchurch, kde s přítelem momentálně žila. Sice motivů k odjezdu bylo víc a Adéla neodjela bezprostředně po zemětřesení, avšak zemětřesení jim omezilo možnost výdělku v Christchurch a uspíšilo tak ještě s dalšími faktory rozhodnutí opustit Nový Zéland. V případě Elišky i Pavly zasáhla taky „vyšší moc“ v podobě nemoci. Ty se ovšem s odjezdem jen těžko smiřovaly a nucený odjezd braly jako životní zlom. Pro Adélu byl odjezd z Nového Zélandu jen „další dobrodružství“, zatímco Eliška a Pavla musely hledat způsob, jak se s nucenou změnou a identitou vypořádat a tuto skutečnost a zkušenost reflektují právě v narativu. V případě Pavly se tak děje pomocí uskutečnění snu otevřít si palačinkárnu a Eliška, ač realizovala svůj původní záměr znovu vycestovat, dala smysl svému příběhu tak, se obklopila přáteli. Odjezd z Nového Zélandu má v příběhu funkci uzavírajícího momentu, je zakončením příběhu ve smyslu, jak je chápe narativní konstruktivismus, to znamená, že v tomto významuplném příběhu s rozpoznatelným začátkem, středem a koncem (Fay, 2002) narátorky vyjevují smysl svého životního příběhu, tak jak jej verbalizují pomocí narativního rozhovoru. Život na Novém Zélandu: reflexe domova Reflexe domova je v rozhovorech o pobytu na Novém Zélandu obsažená jen okrajově, spíše v náznacích se objevuje jako výrazy „tady“ a „tam“ (pokud tedy neodkazují spíše k místu konání rozhovoru a momentálnímu místu pobytu) a pak také v částech rozhovorů, které se týkají životního období před nebo po pobytu na Novém Zélandu. Tato nepřítomnost odkazování se k domovu může být právě v souladu s teorií transnacionální migrace (Szaló, 2007), kdy přeshraničním životem dochází k erozi teritoriálních a národních identit. Na nepřítomnost jedné teritoriální identity, nebo přítomnost více paralelních identit v době pobytu ukazují i úryvky z rozhovorů s Adélou, která momentálně žije v Belgii: „Takže jakoby sme jeli domu, no ale vlastně sme tam eště žádnej domov neměli. Takže to bylo vlastně pokračování toho dobrodružství a až teď mám pocit, že se tam začínám nějak usazovat.“ Také během pobytu s nadhledem jako domov nebo dům označuje svou kempovací dodávku, což je vyjádřeno smíchem a nadsazováním skutečnosti: „Náš první dům@ (dodávka) měl obývák, kuchyň, předsíňku, ložnici a co eště? Terasu@@.“ Teritoriální identitou se zabýval ve své práci Ondřej Roubal (2009). Konstrukce teritoriálních identit zkoumal ve spojení se sociálními vztahy u osob přesídlených do českého pohraničí a povšiml si, že zejména u žen se jejich teritoriální identita utvářela na základě vazeb k dětem a rodině. Domnívám se, že nevyhraněnost současné teritoriální identity u mých narátorek může souviset také s tím, že zatím nemají děti, a proto nemají potřebu se vázat ke konkrétnímu místu jako ke svému domovu. Mohlo by to také vyplývat z výroku Adély „ jeli (sme) domu, 44

no ale vlastně sme tam eště žádnej domov neměli“. Podle tohoto výroku by se dalo očekávat, že si narátorka může takovou vazbu vytvořit a tak svou teritoriální identitu modifikovat. Z tematické analýzy jsem došla k tomu, že u všech narátorek se objevují shodná stěžejní témata a události, nicméně jednotlivé kategorie se liší kontextem příběhu a zacházením s těmito událostmi. Každá narátorka nakládá s událostmi jiným způsobem a  životní milníky jinak hodnotí. Z  analýz rozhovorů je zřetelné, že příběhy jsou konstruovány ex-post a závisí na tom, kam jednotlivé životní cesty narátorek vedly. To znamená, že narátorky konstruovaly svou identitu v závislosti na tom, z jakého místa dnes rozmlouvají a skrze toto místo se svém současném životě dávají příběhu smysl v souladu s teorií narativního konstruktivismu.

45

ZÁVĚR Ve své práci jsem se snažila vysvětlit, jak mladí lidé migrující na Nový Zéland v rámci jednoletého programu Working Holiday Scheme konstruují svou identitu v narativních rozhovorech pojednávajících o jejich životě a pobytu na Novém Zélandu. Zajímalo mě, zda a jaký vliv na ně měla tato zkušenost i jak se vztahuje ke konstrukci identit v narativním rozhovoru. Při objasňování teoretických a  metodologických východisek jsem postupovala propojeně, jelikož teoretická i metodologická východiska k tomuto typu výzkumu byla v úzkém sepětí. Podobně postupuji i v závěru práce. Výzkum jsem prováděla pomocí kvalitativních metod, které poskytují komplexní a hluboký pohled na zkoumaný problém. Vzhledem k tomu, že jsem chtěla sledovat konstrukci identit, jako základní koncept jsem použila narativní konstruktivismus a v souladu s touto teorií jsem vycházela zejména z textů Nóry Hamar (2002), které se bytostně týkají konstrukce identit v narativním vyprávění a jejich proměny. Silverman doporučuje v souladu s Milesem a Hubermannem alespoň základní teoretické rámce jako prevenci zahlcení nezaměřenými daty (Miles, Hubermann, in Silverman, 2005). Pro svůj výzkum jsem tedy získávala data pomocí narativních rozhovorů; vzhledem k jejich velkému rozsahu jsem je uskutečnila jen se třemi narátory. Shodou okolností se jednalo o tři ženy, avšak genderovou problematiku jsem v analýze nezohlednila, protože nebyla cílem mého zkoumání a rozhovory se k ní nevztahovaly. Výhodou pro mě bylo, že jsem k výzkumu mohla přistupovat z pozice insidera, a  to z  několika důvodů: jako člověk se zkušeností pobytu na Novém Zélandu, jako žena a navíc přítelkyně všech tří narátorek. Spolu s tím, jak jsem získávala data pro výzkum v podobě narativních rozhovorů, pracovala jsem na jejich analýze. V kvalitativním výkumu jsou všechny tyto části neoddělitelně provázané, to znamená, že analýza by měla započít zároveň se sběrem dat. V první a velmi dlouhé části v rozsahu mnoha desítek hodin bylo nezbytné rozhovory doslova přepsat, abych mohla započít s  detailní analýzou. Samotná analýza měla také více částí. Během narativní analýzy jsem postupovala zejména podle textů Schützeho (1999) a Hamar (2002), kdy jsem prováděla detailní rozbor jak vyprávěného příběhu jako celku, tak jednotlivých dílčích částí příběhu. Neoddělitelnou součástí narativní analýzy byl rozbor formální struktury textu, jinými slovy si bylo třeba všímat gramatických a formálních jevů, jako například vyjadřování vztahů pomocí spojek, přímé řeči, vět zvolacích, hodnotících výrazů, přerušovaného hovoru a dalších. Narativní analýzu jsem prováděla u každého rozhovoru jednotlivě, zatímco tematickou analýzu jsem prováděla

46

souhrnně. Zde jsem si všímala společných nosných témat vztahujících se ke konstrukci identit narátorek. Koncept narativního konstruktivismu (Fay, 2002) říká, že člověk v  narativním interview dává neutříděnému množství životních událostí smysl a pomocí vypravování je třídí do smysluplného celku, charakteristického určitou strukturou. K rozkrytí této struktury jsem používala narativní analýzu provedených rozhovorů. Každý rozhovor jsem takto analyzovala samostatně. Prostřednictvím narativní analýzy jsem zjistila, že u všech narátorek lze vysledovat zřetelnou strukturu vyprávění o vlastním životě: každý rozhovor byl uveden rozpoznatelným začátkem, obsahoval střed se zápletkou a závěr s rozuzlením. Narátorka Adéla konstruuje vyprávění tak, že začátku narativu odpovídá cesta na Nový Zéland chápaná jako dobrodružství. Zápletkou v Adélině příběhu není zvrat vedoucí k odjezdu z Nového Zélandu jako u narátorek Elišky a Pavly, nýbrž hledání vlastní role v samotném pobytu na Novém Zélandu. Rozuzlením narativu je vyřešení této situace, kdy Adéla dává smysl svému počínání prostřednictvím možnosti vystupovat a hrát se svým přítelem. Narativ uzavírá následný odjezd do Evropy opět spojený s konceptem dobrodružství jako dalšího životního kroku. Naproti tomu narátorky Eliška a  Pavla konstruují své narativní vyprávění tak, že počátku narativu odpovídá cesta na Nový Zéland jako řešení nespokojenosti s životem v Čechách. Narátorka Eliška spojuje navíc počátek svého narativu s  odjezdem kvůli nudě, ale také s  cestou za dobrodružstvím. Pavla konstruuje příběh tak, že cestě na Nový Zéland dává doslova koncept útěku ze situace, kdy je nespokojená a nešťastná. Na Novém Zélandu se jim pak oběma nakrátko stavu spokojenosti podaří dosáhnout. Střed se zápletkou narativního vyprávění tvoří u obou nemoc a nucená cesta zpátky do Čech. Obě chápou tuto situaci jako životní zvrat a skrze narativní vyprávění se této události snaží dávat nějaký smysl. Závěr vyprávění s rozuzlením se pak u každé trochu liší; Eliška dává smysl svému příběhu tak, že se v  Čechách obklopuje přáteli. Pavlino rozuzlení má podobu návratu do Čech a uskutečnění plánu otevřít vlastní palačinkárnu, kde by mohla dělat svou oblíbenou práci spojenou s interakcemi s lidmi. Každý narativní rozhovor byl navíc členěn na určité dílčí části neboli jakési příběhy v příběhu. Každá takováto dílčí část se skládala z abstraktu, rozvedeného v následujícím kontextu tohoto abstraktu, dále obsahovala často určité motivy, které objasňovaly rozhodnutí učiněné narátorkou v dílčí části příběhu. Narátorky prokládaly dílčí příběhy hodnocením a  sebeprožíváním konkrétních událostí. Rozhovory v  případě Adély a  Elišky obsahovaly také jakési morální hodnocení, které se pojilo se závěrem rozhovoru. Adélino pozitivní hodnocení se týká Novozélanďanů, s  kterými se setkala a  kteří ji inspirovali v  tom, jaká by chtěla být. Eliška porovnává lidi, které potkala na Novém Zélandu s  lidmi, které 47

znala v Čechách, přičemž se nevyhne obecnému negativnímu hodnocení Čechů. Následné sladění osobní identity a identity kolektivní (Hamar, 2002) se jí daří dosáhnout právě tím, že se obklopuje přáteli s podobným názorem. Pavla porovnává lidi podobně jako Eliška, samotné zakončení narativního rozhovoru se však u  ní nepojí s  morálním hodnocením, ale jejím sebeprožíváním životní situace před odjezdem na Nový Zéland. Při tematické analýze rozhovorů, kdy jsem pomocí jejich kódování hledala podobná témata a  struktury, jsem zjistila, že dílčí příběhy objevené při narativní analýze se často shodují s konstrukty objevenými při tematické analýze; všechny narátorky konstruují své příběhy pomocí podobných témat a událostí, nicméně s těmito událostmi zacházejí různým způsobem podle toho, v jaké životní situaci se dnes nacházejí – podle toho dnes konstruují svou identitu v příběhu a dávají mu smysl v  souladu s  teorií narativního konstruktivismu (Berger, Luckmann, 1999). Jako příklad může sloužit téma odjezdu na Nový Zéland, které je zároveň začátkem narativních vyprávění. Tento motiv se objevuje u všech narátorek, avšak každá s ním zachází s jiným způsobem, jak již bylo řečeno výše v odstavci týkajícím se narativní analýzy. Podobně je tomu s dalšími shodnými tématy v narativních rozhovorech: téma interakcí s lidmi se také vyskytuje u všech narátorek, avšak každá jejich pomocí konstruuje narativní vyprávění jiným způsobem. Nejzásadněji se toto téma vyskytuje u Pavly, která své vyprávění strukturuje silně právě v závislosti na interakcích s lidmi. Eliška i Pavla často staví interakce s lidmi během cestování do kontrastu s interakcemi s lidmi v Čechách, Adéla se spíše soustředí na pozitiva interakcí s lidmi, kteří jim na Novém Zélandu pomáhali. Téma se objevilo také během narativní analýzy, kde interakce s lidmi se pojí zejména k rozuzlení příběhu Elišky, ale i Pavly. Téma práce a identity je stěžejní u všech narátorek, zde se týká konstrukce identit narátorek podobným způsobem, jakým vyplynulo z výše uvedených narativních analýz. Toto téma je bytostně spjato zejména s počátkem narativního vyprávění, které se týká odjezdu na Nový Zéland (hlavně u Pavly a Elišky), u všech narátorek má funkci existenční nutnosti a zvláště u Adély se v narativním rozhovoru vztahuje k zápletce týkající se její životní náplně na Novém Zélandu. Téma odjezdu z Nového Zélandu se u Elišky a Pavly vztahuje přímo k zápletce, kdy odjezd vnímají jako životní zvrat a zásadní zauzlení příběhu. Toto zauzlení příběhu řeší tak, že skrze narativní rozhovor mu dávají určitý význam a dělají taková rozhodnutí, aby odjezd dostal v životním příběhu narátorek smysl a došlo k rozuzlení zápletky. V případě Pavly je to rozhodnutí otevřít palačinkárnu a u Elišky obklopit se přáteli. U narátorky Adély nemá odjezd smysl zásadního zvratu, nýbrž je spojen s dalším dobrodružstvím a pokračováním životní cesty.

48

Absence nebo nepříliš výrazně se objevující téma domova může souviset se začleněním narátorek do více společenství. To je v souladu s teorií transnacionální migrace, jak ji pojednává Csaba Szaló (2007). Transnacionální migranti často propojují původní a nová místa pobytu a rekonfigurují tak své identity. Tato rekonfigurovaná identita je postavená na vztahování se nikoliv k místu, ale k druhému. Je tedy konstruována především na sociálním základě. Zároveň je pro tuto identitu významný právě motiv cesty, který hraje v konstrukci identit narátorek podstatnou roli. V narativních vyprávěních, která narátorky konstruovaly během našich rozhovorů, nacházím pointu hledání osobní spokojenosti a štěstí podobně, jako je tomu v narativních příbězích aktérů Nóry Hamar (2002). Tento motiv se objevuje zejména u  narátorek Elišky a  Pavly. Trošku jinak je možné chápat motiv Adély, kde vyprávěný příběh je navíc konstruován jako příběh hledání dobrodružství. Nicméně příběh hledání dobrodružství lze jistě také chápat jako příběh hledání spokojenosti skrze hledání dobrodružství. Ve své práci jsem se pokusila nahlédnout, jakým způsobem narátorky konstruovaly svou identitu prostřednictvím narativních rozhovorů, spojených hlavně s jejich pobytem na Novém Zélandu. Zejména narativní rozhovory Pavly a Elišky vykazovaly významné shody. Tato shoda nemusí být dána jen tím, že události v jejich životě byly podobné, ale také tím, že narátorky jsou blízké kamarádky, a je tedy možné, že příběhy jimi konstruované mohou vykazovat větší podobnosti, než by vykazovaly u narátorů, kteří se navzájem neznají. Výsledky analýz mohou samozřejmě vyplývat z konkrétních rozhovorů a nepochybně by se lišily při výběru jiných narátorů, kteří by promlouvali z jiného životního místa.

49

Bibliografie ANDREWS, M. Narative Research. In: Clive Seale, et al. Qualitative Research Practise. Sage Publ. 2007: s. 95–100. BERGER, S., LUCKMANN, T. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK 1999. BITRICH, T. Kvalitativní výzkum a česká legislativa: informace nejen o zákoně na ochranu osobních údajů. Biograf (27), 2002, s. 91–104. BRUBAKER, R., COOPER, F. Beyond “Identity”: Theory and Society (29) 2000, s. 1–47. DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 2002, s. 92–117. FAY, B. Současná filosofie sociálních věd. Praha: Slon, 2002, s. 213–234. FISHER-ROSENTHAL, W., ROSENTHAL, G. Analýza narativněbiografických rozhovorů [online]. Biograf (24), 2001. Dostupné z www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v2402. GIDDENS, A. Sociologie. Praha: Argo, 1999, s. 85–87, 307–309, 550. HAMAR, N. Nalézání a vynalézání sebe v příběhu: O narativní konstrukci židovských identit. Biograf 27, 2002, s. 29–49. HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005. CHENAIL, R. Jak srovnat kvalitativní výzkum do latě. Biograf (15–16), 1998, s. 29–37. JANDOUREK, J. Sociologický slovník. Praha: Portál 2001. JONES, DJ. Na cestě k domorodé antropologii [online]. Biograf (39), 2006. Dostupné na adrese www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=3904. LINHART, J., a kol. Velký sociologický slovník. I. díl. Praha: Karolinum, 1996, s. 812–813. NZ GOVT, Departement of Labour, Immigration. 2012. Working Holiday [online]. Dostupné z www.immigration.govt.nz/migrant/stream/work/workingholiday.

50

NZ GOVT, Departement of Labour. International Migration Outlook – New Zealand 2009/2010. 2010 [online]. Dostupné z www.dol.govt.nz/publications/research/sopemi/2009-2010/imo-2009-2010.pdf. NZ GOVT, Departement of Labour. International Migration Outlook – New Zealand 2009/2010. 2010 [online]. Dostupné z www.dol.govt.nz/publications/research/sopemi/2010-2011/sopemi-2010-11.pdf. ROUBAL, O. Teritoriální identita v biografických vyprávěních poválečných osídlenců pohraničí severních Čech Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2009. SILVERMAN, D. Ako robiť kvalitativny výskum. Bratislava: Ikar, 2005. SCLATER, SD. Narative Research. In: Clive Seale, et al. Qualitative Research Practise. Sage Publ. 2007: s. 100–104. SCHÜTZE, F. Narativní interview ve studiích interakčního pole, Biograf (20) [online]. Dostupné z www.biograf.org/clanky/members/clanek.php?clanek=2003. SCHÜTZE, F. Narativní interview ve studiích interakčního pole [online]. Biograf (20), 1999. Dostupné z www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=2003. SZALÓ, C. Transnacionální migrace: proměny identit, hranic a vědění o nich. Brno: CDK, 2007. VLACHOVÁ K., ŘEHÁKOVÁ B. Česká národní identita po zániku Československa a před vstupem do Evropské unie. Praha: SÚ AV ČR, 2004, s. 33–37.

51