1 V˘ýýstel z pistole Štěrkoviště se nacházelo asi míli na východ od města. Voda ho proměnila v menší jezero, tak hluboké, že do něj hoši z vůle rodičů směli až od šestnácti. Znal jsem ho pouze z vyprávění. Dna by se v něm prý nedopátral, a jelikož jsem se nechával unášet pomyšlením, že kdyby se člověk pořádně opřel do rýče, prokopal by se nakonec až do Číny, bral jsem to tvrzení doslova. Když tam jednou v zimě tři muži nabírali štěrk, těsně před úsvitem zaslechli prásknutí jako z pistole. Shodli se na tom, že třeba jen vystřelil motor do karburátoru. Za několik vteřin se rozednilo. Přes sousední pole se ke štěrkovišti nepřiblížila živá duše a na silnici také nikoho nezahlédli. Ostrý zvuk však nevyšel z auta; právě totiž slyšeli třesknout kulku, která skolila Lloyda Wilsona, nájemce statku. Jeho strýc, bezmála sedmdesátník, který u něj řadu let bydlel, koronerovi vypověděl, že zatímco ve stáji zakládal |7|
Tak zitra Zlom.indd 7
10/9/12 7:46 PM
koním, viděl, jak se synovec ubírá s lucernou ke kravám. Stáj od chléva dělilo zhruba pět set stop. Střelba k němu nedolehla a nevěděl o nikom, kdo by toho rána neměl kolem domu co pohledávat. Osazenstvo tou dobou zahrnovalo Wilsona, jeho dva synky ve věku šesti a devíti let, postarší hospodyni a strýce Freda Wilsona. Nato svědčila posluhovačka, která vylíčila, že hospodář posledního jitra ve svém životě vstal jako vždycky o půl šesté, oblékl se a zatopil ve dvojích kamnech. Než se rozhořel oheň v plotně, pán s ní rozprávěl a vtipkoval. Byl tehdy v rozverné náladě a na prahu si pohvizdoval. Z dojení se obvykle stihl vrátit dřív, než v kuchyni uchystala snídani. Jenže tentokrát musel ještě zajet do města pro výpomoc, kterou si zjednal na opožděné šoustání kukuřice, a tak paní o sedmé vyslala mladšího kloučka, aby zjistil, co tátu zdrželo. Klučina se sháněl po svítilně. Opatrovnice zamhourala do šera a prohlásila, že se synek obejde bez světla, poněvadž z otevřených vrat chléva přece září otcova lucerna. Záhy uslyšela, jak se hošík vrací. Vzlykal přitom. Sotva rozrazila dveře a zavolala na něj, vyhrkl: „Táta je v pánu! Sedí tam, oči dokořán, ale neví o sobě…“ Děti toho napovídají. Kluka i s jeho pohádkou odbyla mávnutím ruky a rozběhla se do chléva. V prostředním stání seděl na stoličce Wilson bezvládně opřený o zábranu. Hospodyně ho chytila za zápěstí a vykřikla: „Co se vám probůh přihodilo, Lloyde?“ Domnívala se totiž, že mu selhalo srdce nebo ho snad ranila mrtvice. Přesně podle klučíkových slov tam trůnil s očima v sloup a nedýchal. Posluhovačka pak s přispěním Freda Wilsona zařídila vše |8|
Tak zitra Zlom.indd 8
10/9/12 7:46 PM
potřebné – to jest zašla do domu a obstarala nezbytné telefonáty, zatímco on podojil zbylé krávy, vypustil je na pastvu a potom strážil nebožtíka, dokud si pro něj nepřijeli z pohřebního ústavu. Mezitím nastoupila posmrtná strnulost, a zřízencům tedy nezbylo než mu ustřihnout rukáv kabátu, aby ho vůbec mohli odstrojit. Svlékli mu plášť, sako, manšestrovou vestu i flanelovou košili a teprve potom na nátělníku u srdce zpozorovali rudou skvrnku. Tehdy – tím míním první půli třetí dekády dvacátého století – se v Lincolnu většinou na noc nezamykalo, a pokud přece, tak nikoli z obav před zloději. Ve večerníku se člověk sice občas dočetl, že zadrželi nějakého výtržníka, ale to znamenalo pouze opilce. Bez rozmyslu bych tvrdil, že násilnictví sotva mohlo bujet v místě, kde se mezi domy nastavěnými blízko sebe a neobehnanými vysokou ohradou vlastně ani nedalo spáchat nic, co by soused buď náhodou, nebo z prosté zvědavosti nezahlédl. Nicméně považte následující větu z kroniky loganského okresu za rok 1911: „Přestože se u nás vyskytlo na padesát případů střelby se smrtelnými následky… jen málokterý se týkal osob v okolí dobře známých či požívajících vážnosti.“ Po střelné, bodné nebo úderné zbrani se zpravidla sahalo v havířském brlohu, zapadlé uličce či na osamělém statku, ale jeden zločin uváděný v historii toho kraje se udál v domě v Desáté ulici. Za mého dětství jsme bydleli jen o ulici dál. Vraždu Lloyda Wilsona odlišovala od všech ostatních skutečnost natolik úděsná, že lincolnský Courier-Herald s jejím zveřejněním několik dnů váhal. Vrah totiž oběti uřízl břitvou ucho a odnesl si ho s sebou. V dobách před Freudem si nikdo nekladl otázku, co ucho zastupuje, každý se pouze zhrozil. |9|
Tak zitra Zlom.indd 9
10/9/12 7:46 PM
2 Smutek Silně pochybuji, že bych si po více než padesáti letech pamatoval vraždu nájemce, o nějž jsem nikdy ani pohledem nezavadil, pokud by vrahem nebyl otec někoho, koho jsem znal, a já později neprovedl cosi, zač jsem se pak styděl. Tyto vzpomínky – hodí-li se takové pojmenování – oklikou, nadarmo usilují o nápravu. Než se však do toho všeho pustím, musím se rozepsat ještě o jiné věci. S přibývajícím věkem otec stále častěji zaváděl řeč na minulost, až jsem se ho jednou zeptal, jaká byla maminka. Znal jsem ji jako matku, ale napadlo mě, že by mi ji konečně mohl někdo přiblížit i jako člověka. K mému údivu táta odsekl: „To vzala voda,“ a tou strohostí ve mně probudil nejistotu, jestli k ní po tak dlouhé době už ochladl, nebo se aspoň domnívá, že by měl. Buď jak buď se mu o ní nechtělo se mnou mluvit. Málokterá rodina unikne pohromám toho či onoho druhu, |10|
Tak zitra Zlom.indd 10
10/9/12 7:46 PM
nicméně mezi lety 1909 a 1919 jich maminčina strana utrpěla nadmíru. Můj dědeček zemřel na otravu krve tři měsíce poté, co ho při noclehu na statku hryzla do ucha krysa nebo fretka. Maminčina jediného bratra připravila autohavárie o pravou paži. Na její mladší sestře se vzňaly šaty od benzínu, jímž přiživovala hasnoucí oheň v krbu, a nadosmrti už ji pak hyzdily jizvy. Mému staršímu bratrovi se v pěti letech zachytila noha v roztočeném kole povozu. Rány osudu dopadaly v době, kdy ke mně vzhledem k mému nízkému věku ani nedolehly nebo se mě alespoň nedotkly, jelikož se odbývaly takříkajíc v jiných sférách. Když bratr večer odkládal oblečení, protézu opíral o židli. Spali jsme spolu v pokoji, a tak jsem ji znal stejně jako jeho čepici nebo basebalovou rukavici. Nepropadal sebelítosti a dospělí bolest nad jeho postižením vždycky bedlivě tajili. Pocity, které ve mně jeho „soužení“ vyvolávalo, se skrývaly v mém nevědomí (pokud vůbec existuje), kam jsem na ně nedosáhl. Mladší bratr přišel na svět první den roku 1918 za vrcholící chřipkové epidemie. Maminka dva dny nato podlehla oboustrannému zápalu plic. Tím se veškerá neštěstí završila. Stalo se úplně to nejhorší a všechno zešedlo. Zaraženě jsme přetrpěli věnec na dveřích, pobíhajícího zřízence pohřebního ústavu, záplavu jídla, pronikavý odér bílých květin i to ostatní, včetně prvé z řady pečovatelek, chůvy, která se postarala o novorozeně a u stolu zaujala místo paní domu. S odstupem se mi zdá pravděpodobné, že se s tou bezprsou bledulkou život nemazlil už předtím, než nás vůbec spatřila. Pocházela z prostředí, o němž jsme neměli ani potuchy, a nevzpomínám si, že by si někdy vzala volno. Snad měla snahu nahradit |11|
Tak zitra Zlom.indd 11
10/9/12 7:46 PM
staršímu bratrovi i mně matku, ale byla by musela vyvinout podstatně větší úsilí, aby zlomila náš odpor. Věděli jsme totiž, co jsme ztratili, a nehodlali jsme brát zavděk žádnou náhražkovou vlídností. Dohlížely na nás maminčiny a tátovy sestry i naše babička. Nebýt jich, nevím, kam bychom byli přišli v tom neradostném domě, kde se nic nepohnulo a bytí vyhaslo. Maminčin odchod tátu nadobro zdrtil. Po večeři přecházel sem tam a já ho doprovázel s rukou ovinutou kolem jeho pasu. Bylo mi tehdy deset. Z parádního pokoje se vydal pokaždé do síně, kde se obrátil a kolem stojacích kyvadlových hodin vykročil do knihovny, odkud pokračoval opět do parádního pokoje. Nebo z knihovny zamířil nejdříve do jídelny, pak vstoupil do parádního pokoje jinými dveřmi a teprve potom se vrátil do síně. Slova přitom nepromluvil, a tak jsem i já ani nemukal a jenom jsem se snažil odhadnout, kudy se pustí dál, abychom se nesrazili. Jeho zraky se upíraly kamsi mimo ty místnosti a tvář měl popelavou. Z rozhovorů vedených přede mnou jsem se dovtípil, že si klade za vinu, co se přihodilo. Kdyby jen tenkrát více dbal opatrnosti v tom či onom směru… Ale obviňoval se docela neprávem. V době, kdy se rozmáhala nákaza, a bylo tedy radno vyhýbat se místům plným lidí, nasedl s maminkou do nabitého vlaku a jel s ní třicet mil do Bloomingtonu, kde měli nemocnici lépe vybavenou než v Lincolnu. Ale i kdyby maminka rodila doma, stejně by se rozstonala. Nemoc by se na ni přenesla z mého staršího bratra, z otce nebo ze mě. Sklátila nás do jednoho. Nezbývalo mi, než abych se pokoušel číst staršímu bratrovi myšlenky. Nehodlal mi je totiž sdělit. Zkoprněle jsem zpytoval |12|
Tak zitra Zlom.indd 12
10/9/12 7:46 PM
výraz jeho oříškově hnědých očí. Kdybych nic netušil, usuzoval bych, že se mu do srdce zabodl osten, který mu hrdost nedovolí prozradit. Skrýval to, jak mohl. Navečer jsme se svlékali, ukládali ke spaní a usínali bez toho, abychom si pod rouškou tmy navzájem vylili duši. Teď se tomu divím. Tehdy mě to ani nenapadlo. Ačkoli jsme se hodně lišili, viděl mi až do žaludku – to jest znal moje slabiny a uměl jich využívat, proto jsem neměl mnoho chuti dál mu odhalovat své ledví. Cosi mi také napovídá, že jsem na něj až příliš často žaloval. Už se nedozvím, co by býval řekl. Přes těch několik stop dělících naše postele jsem tedy neprohodil, že mi nejde na rozum, co nás potkalo. Zdálo se to jako nedopatření. A to se přece může spravit, jenže v našem případě to neplatilo. Mezi dřívějškem a dneškem se rozvírala propast, která se nedala překlenout. Potřeboval jsem si to odůvodnit něčím jiným než pouhou skutečností, že proti neblahému osudu jsme stejně bezbranní jako kdokoli druhý, a na mysl se mi bez ustání, snad vlivem těch procházek s otcem po domě, vtírala představa, že jsem mimoděk prošel dveřmi, kterými jsem se neměl pouštět, a už jsem se nemohl dostat zpátky tam, odkud jsem nemínil vytáhnout paty. Opak byl pravdou. Nehnul jsem se z místa a nic se nezměnilo, pokud se týkalo střechy nad našimi hlavami, jenomže maminka ležela na hřbitově. Po příchodu ze školy jsem se choval jako vždycky, tedy jsem se s knížkou schoulil na sedátko pod oknem v knihovně nebo se natáhl na podlahu a nohy si hodil na židli. Pokaždé jsem si zalezl do nejtemnějšího kouta. V domě se nacházelo plno skrýší šitých pro mě jako na míru, a já pročítal stále totéž dokola. Děti mívají sklon nalézat uspokojení a oporu v tom, co |13|
Tak zitra Zlom.indd 13
10/9/12 7:46 PM
důvěrně znají – ve stojanu na deštníky, ve skleněném popelníku obroubeném pestrobarevnými páskami doutníků, v krbových kleštích, zkrátka v ledasčem. S pomocí už zmíněných i mnoha dalších všedností – dvou košatých jilmů zaštiťujících dům před slunečním žárem, trubačů obepínajících svými šlahouny zadní dveře, bílého šeříku pod oknem jídelny, proutěného nábytku rozestaveného pro pohodlí na verandě i zahradní houpačce, jejíž vrzání se doplňovalo se zvuky letní noci – s přispěním toho všeho jsem přežíval ze dne na den. Otec se ploužil každodenností tak, že se svědomitě hroužil do práce. Po celém státě zastupoval malou pojišťovnu specializovanou na požáry, a proto cestoval z jednoho konce Illinois na druhý, odhadoval hrozící rizika a pěstoval vztahy s místními agenty, aby od nich získal více zakázek pro svého zaměstnavatele. V sobotu dopoledne pak v knihovně sepsaná hlášení ještě přehlédl a uzavřel. Nato stoh vyhotovených zpráv svěřil mně a já je vsedě na podlaze rovnal abecedně podle měst s pocitem pýchy, že můžu tátovi posloužit. Vyrážel v úterý ráno s vakem nabitým blankety a v pátek odpoledne se vracel do domácnosti kypící problémy, se kterými nebyl zvyklý se potýkat. Skleslosti se podroboval trpělivě a beznadějně. Dál uléhal do postele, ve které spával s maminkou, dál si počínal tak, aby se jí zavděčil, ale já se domnívám, že postupem doby ztrácel ponětí, jak by si měl podle ní vést. Rozloučil se s jejími šperky i – což se mě dotklo citelněji – s oblečením, takže jsem už nemohl otevřít její šatník a prohlížet si je. Slýchal jsem, jak ho jeden rodinný přítel za druhým ujišťuje, že čas všechno zahojí, a ačkoli jim přikyvoval: „To já přece vím,“ neřekl bych, že jim věřil. Týden co týden natahoval |14|
Tak zitra Zlom.indd 14
10/9/12 7:46 PM
veškeré hodiny v domě, nejprve ty stojací v síni. Minutová i hodinová ručička spolehlivě obíhaly ciferník a světlo venku dotvrzovalo jejich údaje: svolávalo k snídani, oznamovalo podvečer nebo začátek noci, kdy na okenní tabule dotírala tma. Rodinní přátelé nelhali. Tedy z pohledu některých lidí. Zato v očích jiných se ručičky na číselníku mohou točit do skonání, a jizvy přece nezacelí. Netuším, jak otec tíži na duši snášel. Vím jenom, že se mu teprve po více než roce se zdravou barvou vrátil i úsměv na rty, uslyšel-li něco veselého. O matce se mluvilo vždycky obecně – vyprávělo se, jaké měla skvělé vlastnosti i jak uměla rozdávat radost, a tak podobně –, jenže z toho jsem nevyrozuměl nic, co bych už předtím nevěděl. Její smrt jako by ji pro okolí úplně zastínila. A pro nás také. Nerada se fotografovala, takže nám po ní zbylo leda několik momentek a jedna slavnostní podobenka, která ji zvěčnila krátce po dvacítce s vysokým účesem a černou sametkou na krku. Zemřela v pouhých osmatřiceti, nicméně stihla už nabrat na váze, jak se tehdy jejímu pohlaví stávalo. Ústa i laskavé hnědé oči k ní patřily neomylně. To ostatní na mě působilo cize, třebaže jsem se nezdráhal uznat, že přesně takhle kdysi vypadala. Snímek neuspokojoval ani tátu, a proto ho v původním ateliéru dal upravit tak, aby na něm maminka vyhlížela zraleji. Výsledku maminčin vzhled podle mě dozajista nikdy neodpovídal – idealizovaný výraz naznačoval, že by se snad na nás ani neupamatovala. Maminka tu a tam málem vyskočila z kůže, na rozdíl od téhle paní, která odešla předčasně a zanechala po sobě ztrápeného manžela se třemi polosirotky. Ta retuš se vklínila mezi mě a tvář v mé paměti, proto se mi skutečná vzpomínka na matku vybavovala |15|
Tak zitra Zlom.indd 15
10/9/12 7:46 PM
čím dál obtížněji. I když jsem posléze z hlavy nevydoloval víc než její povšechný zevnějšek, v uších mi pořád zněl její hlas, který už jsem z povědomí nepouštěl. Nevzdával jsem se ani pomyšlení, že pokud situace zůstane beze změny, pokud z bodu, do nějž jsme dospěli, nikam ne-ustoupíme, pak zajedeme do stejných kolejí jako před jejím odchodem. Nenamlouval jsem si, že uvažuji rozumně, avšak s druhou možností – že totiž mrtví zmizí jednou provždy, a tudíž maminku znovu neuvidím – jsem se nedovedl smířit ještě dlouho potom. V pozdním věku mě otec udivil poznámkou, že tehdy chápal, jak mě její úmrtí zasáhlo, ale neuměl mi pomoci. Podle mě by tenkrát prokázal dobrou vůli už jen tím, kdyby se ozval. Mlčel, poněvadž asi usuzoval, že mi to on sám ani nikdo jiný neulehčí. Nebo se možná domníval, že bych se jakékoli snaze z jeho strany vzpouzel. Když mě v dětství občas rozbolelo ucho, zašel jsem za ním s prosbou, aby mi do něj nafoukal kouř z doutníku. Bez meškání přerušil rozhovor, přitáhl si mě k sobě a ze rtů skoro přitisknutých k mému boltci mi do zvukovodu nadýchal teplý dým. Působilo to jako balzám posílený tělesnou blízkostí. Jednou před spaním – v té době mi mohlo být tak pět šest – jsem jako obvykle maminku políbil na dobrou noc a vzápětí se rozběhl za otcem, ale sotva jsem se k němu naklonil, odbyl mě, že už jsem na to velký. A jak jsem mu tedy měl projevit své city? To mi nikdy nevysvětlil. V tu chvíli se můj vztah k němu proměnil, jistotu nahradila opatrnost. Po celé Deváté ulici bydlely děti, se kterými jsem si mohl hrát, ale já si s nimi zadováděl málokdy a raději jsem si hledal rozptýlení sám. Za nejnádhernějšího jarního dne v roce jsem seděl doma zahloubaný do knihy Tiktak ze země Oz. A když |16|
Tak zitra Zlom.indd 16
10/9/12 7:46 PM
jsem se jí nabažil, zatemnil jsem pokoj a pak si promítal na zeď pohlednice nebo se zaměstnával loutkovým divadélkem vyrobeným z kartonů od košil. Otci to dělalo starost, jelikož nejenže jsem se náležitě neproháněl venku, ale jestli mi takové zájmy vydrží, jakpak se uživím, až dorostu? Na jeho smýšlení nebylo nic směšného ani zvláštního. Sami sebe nezapřeme a z pohledu táty, obchodníka, lepší povolání než to jeho neexistovalo. Občas o nějaký můj vynález zakopl, takže mi nezbylo než posbírat trosky a uklidit se jinam, abych se zase rozveselil. Pokud mi nedůtklivě odsekl nebo se na mě zdánlivě osopil, neubránil jsem se slzám, a tím spíš jsem ho popudil. Když se odvracel, měl jsem dojem, že si, pokud jde o mě, myje ruce. Nesplňoval jsem snad jeho představy o synkovi? Ani v tom smyslu se nevyjádřil. Dospělí s velkou námahou zachovávají emocionální rovnováhu. Děti jednoduše zakoušejí pocity a já tušil, že jsem otci tak docela k srdci nepřirostl. Oba jsme podléhali vlivu své doby. Pochybuji, že se dosud vyskytuje syndrom neúprosně věcného otce a útlocitného syna s uměleckými sklony. Tátové, plní porozumění, dnes políbí odrostlého synátora, kdykoli je napadne, a kdo ví, jak se to s jemnocitností vůbec má, vezme-li se úhrnem, co ji podněcuje. Sotva se v kalendáři vystřídal patřičný počet měsíců, maminčini přátelé začali otce zvát na slavnostní večeře. Svátečně vystrojen se jich zúčastňoval. Porůznu mu přitom dohazovali nevěstu – rozumí se, že bez výjimky ze smíšených pohnutek. Podle mě by si poradil i bez nich. Divil bych se totiž, kdyby si takový pěkný chlap, teprve za prahem čtyřicítky, sám |17|
Tak zitra Zlom.indd 17
10/9/12 7:46 PM
nenašel novou lásku, měl přece druhé pohlaví rád. O tělesných a citových tužbách muže v jeho věku jsem tehdy neměl ani ponětí. Viděl jsem v něm zkrátka tátu a předpokládal jsem, že po zbytek svých dnů zůstane „věrný matčině památce“, jak jsem slýchal z úst dospělých. Žil společensky a já také. Naše třída se rozhodla oslavit Všechny svaté, a hledala proto vhodné místo. Nabídl jsem náš dům a s návrhem jsem uspěl. Když jsem plán oznámil doma, otec skepticky potřásl hlavou a zeptal se, jak si to představuji. Vysvětlil jsem mu, že vydlabu tykev a v parádním pokoji naaranžuji stonky kukuřice. Tátovi se můj nápad vůbec nelíbil. Prohlásil, že hospodyni tím jen přidělám práci, a příště ať se ho radši nejdřív dovolím, než něco takového slíbím. Dodal, že jelikož jsem se spolužákům zavázal, můžu je tedy přivést, ale pouze do prázdné komory pro služku a po zadním schodišti. Maminka už ho nemohla upozornit, že to s přísností přehání, a tak bylo po jeho. V náramných rozpacích jsem odváděl paní učitelku s dětmi útulnými, jasně osvětlenými místnostmi přes parádní pokoj do spižírny a dozadu k úzkým nevábným schodům. Nikdo se nad tím ani nepozastavil. Oslava se podle mého soudu nevyvedla. V hlavě mi po celých těch letech utkvěla jen scéna, která se odehrála u prádelního koše v zadní chodbě. Los padl tehdy na paní učitelku. Usedla tedy na židli a nechala si zavázat oči. V ten moment jsem narazil na meze slušnosti. Pokynul jsem tudíž jedné dívce, aby mě zastoupila. Když si paní učitelka pak zase sňala pásku z očí, blaženě se usmívala, poněvadž dostala – poněvadž se domnívala, že dostala – pusu od mladíčka.
|18|
Tak zitra Zlom.indd 18
10/9/12 7:46 PM
O chystaném sňatku se mi otec zmínil, jak nejjemněji svedl. Nepočítal, že bych mu nějak bránil, a nedal by se odradit, ani kdybych se o to pokusil. Několik let předtím jsem se v létě v místním golfovém klubu zatoulal k služebnímu domku, když vtom jsem zahlédl cosi podivného. Zprvu jsem to považoval za dosud nevídaný živočišný druh. Vzápětí jsem polekaně uskočil. Díval jsem se totiž na hada požírajícího žábu, natolik velkou, že se mu ji nedařilo spolknout. Stejně tak jsem nedokázal strávit pomyšlení, že jakási cizí žena zabere nejen matčino místo u stolu, ale i v tátově srdci. Troufalejší hošík by nejspíš utekl z domova nebo měl aspoň opletačky s policií, kdežto já zavrtal nos do knížky, abych nemusel dumat nad tím, co se mi příčilo a proti čemu jsem nic nezmohl. Podobně jako bratři jsem se nespokojoval s nadějí, že až přijde čas, vklouznu dveřmi zpět do původního stavu; maminka přece čekala, že s sebou vezmeme i tátu. A cožpak by to šlo, ožení-li se s jinou? Pohnuli jsme se z bodu, v němž jsme uvázli, a dál už jsme tedy nemohli doufat, že se ještě vrátíme k poměrům před maminčinou smrtí. Nedokázal jsem rozlišit, jestli mi jako balvan leží na prsou to, co teprve možná přijde, nebo to, co už se nezvratně událo. Školka, kterou vedly slečny učitelky Lena Mooseová a Lucy Sheffieldová, sídlila v prvním patře domu hned vedle náměstí u soudního dvora. O deváté ráno vyzvedávala po domácnostech malé chovance má budoucí macecha. Když všechny obešla, odváděla nás do města. Jako malá bydlívala v Deváté ulici, ale tenkrát, kdy už překročila dvacítku, |19|
Tak zitra Zlom.indd 19
10/9/12 7:46 PM
žila jinde. Potkal jsem se s ní v den maminčina pohřbu v parádním pokoji, kam jsme se k polednímu odebrali. Zasedl jsem sice za stůl, ale nedokázal jsem do sebe vpravit ani sousto. Hrdlo se mi svíralo pláčem. Stoupla si tehdy za mě a domlouvala mi, abych z pečené brambory na talíři ujedl aspoň maličko. Kvůli ní, jejímu mládí a půvabu i svým sympatiím k ní jsem se překonal. Chuť toho jídla si budu do skonání pamatovat. V pohádkách se příchod macechy pokládá výhradně za pohromu. Na vině patrně není zástup druhých manželek, které by nehezky zacházely s ratolestmi z manželova prvního svazku, i když i takové se najdou, nýbrž celkový odpor ze strany dětí vůči přivandrovalkyni. Otec tedy novou svatbou páchá zradu nejen na zesnulé matce, ale i na potomcích, ať je macecha jaká chce. Čas vyplavuje skutečně nevídané podivnosti. Dodnes schovávám ohmatané album fotografií zachycujících mou macechu za svobodna. Jako mladá dáma, nesmírně roztomilá, nosila kožešinový rukávník, bohatě zdobený klobouk a sukně skoro až na zem. Pózovala s přáteli, s matkou a sestrou, s některým ze čtyř bratrů i s postarším příbuzenstvem na schodech domu z přelomu století, nejspíš v Bostonu. Tehdejší fotograf pořídil na maškarním plese dvě řady upomínek – se škraboškami i bez, takže se prozrazuje, kdo šel tenkrát za piráta, kdo za šaška, kdo za kolombínu atd. Polovinu zvěčněných jsem v dětství znával. Následují další snímky mé nevlastní matky: ve Washingtonu za první světové války po boku vojáka – toho mládence s propadlými tvářemi tehdy milovala, ale |20|
Tak zitra Zlom.indd 20
10/9/12 7:46 PM
neprovdala se za něj –, nebo zase v Lincolnu, se sestřiným děťátkem v náručí a tak dále. Nádherná garderoba. Skvělá auta. Báječná doba. Volné listy vpředu i vzadu v albu dodatečně – soudě podle neladící chronologie – vyplnilo na tucet otcových fotografií. Vyjma té, na které se předvádí s hojným rybím úlovkem vyskládaným na balvanu, ho všechny zvěčňují ve společnosti. Tu drží v ruce golfovou hůl. Tam pokuřuje dýmku. Tady, jen v plavkách, objímá z jedné strany kolem pasu svou novou manželku a z druhé jakousi neznámou ženu. A já, který bych teď tomu chlapovi, už téměř dvacet let nebožtíkovi, mohl být sám tátou, si při pohledu na ony vybledlé snímky s nelibostí uvědomuji, jak mi, totiž dítěti přežívajícímu ve mně, jeho štěstí navzdory všemu leží na duši. Proč? Otcovo blaho ve mně tehdy (a zjevně pak už po celý život) vyvolávalo pocit ohrožení. Radost takového druhu se na děti sice nevztahuje, ale proč by mě nyní měla tížit? Nejde mi to ani trochu na rozum. Kdyby se mi nějakým kouzelnickým trikem povedlo zvednout maminku z hrobu tak, abychom žili dál jako dřív, uvázli bychom na ostrůvku v proudu změn, neboť se psal rok 1921, ženy nahradily dlouhé vlasy i sukně krátkými a na veřejnosti popíjely ze stříbrných lahviček gin. Občas přitom některá přebrala a museli ji vyprovodit domů. Klepny měly tedy nad čím obracet oči v sloup. Vezme-li se, co následovalo, dvacátá léta působí jako líbezná, bezstarostná idyla. Zato dobrým mravům ta dekáda odzvonila. Když se maminka v neděli dopoledne vydávala s tátou na vyjížďku, scházela po schodech verandy v kalhotové sukni, kterou pak zametla betonový chodník, |21|
Tak zitra Zlom.indd 21
10/9/12 7:46 PM
než se vyhoupla do dámského sedla (považte!). Pokouším se představit si ji se sportovním účesem a sukní nad kolena, namáhám se však nadarmo. Člověk se stále ještě mohl domnívat, že dnešek představuje oproti včerejšku zlepšení v každém směru a že napříště přijdou poměry už úplně růžové. Tak smýšlel otec a dbal na to, aby udržel krok s dobou. Po nástupu prohibice oznámil, že se hodlá řídit zákonem, a tedy se zříká pití – mínil tím půllitřík piva nebo sklenku bourbonu v pánské společnosti. Sotva se ukázalo, že jiní se alkoholu nevzdají, začal si po vzoru kamarádů podomácku pálit jalovcovou a nakupovat kořaleční břečku od podloudníka řečeného Chrtoun Johnny. Jednou dokonce překročil míru. V pátek odpoledne jsem chodil na taneční hodiny a strkal děvčata po parketu v rytmu onestepu, foxtrotu i waltzu. Dívky v kole vypadaly, jako by spolkly pravítko, a netýkavě se odtahovaly. Mladá, temperamentní paní učitelka nedorostla ani pěti stop, a třebaže nosila střevíce na hodně vysokých podpatcích, výškou se mi přesně vyrovnala. Ve čtvrtek večer se učili tančit dospělí. Na kurs docházeli před svatbou i otec s macechou. Dospěli tak daleko, že dali líčko na líčko a vystoupili s taneční kreací, kterou si v soukromí nacvičili a pojmenovali Tanyny. Celý sál na ně strnule zíral a učitelka, zrudlá v obličeji, je vykázala ven. Otec se na ni sice proto škaredil a v kursu se víckrát neobjevil, ale z dětských hodin mne neodhlásil, jinak ani vzhledem ke své povaze nemohl. V pátek odpoledne mi pak učitelka nedovolila odejít s ostatními. Mrzela se, ačkoli vlastně neprozradila proč. Vycítila snad, že na rozdíl od druhých stojím víceméně na její straně? Jednala přece správně, aniž se |22|
Tak zitra Zlom.indd 22
10/9/12 7:46 PM
ohlížela na to, že ti dva troufalci pocházejí z dobrých rodin, kdežto ona coby slaměná vdova, a ještě k tomu přespolní, živí dva potomky. Možná vůbec ani netušila, kdo vyšel z jakého prostředí. Litoval jsem ji stejně jako každou lkající duši. A zapíral jsem tátu, zatímco jsem poslouchal, jak se do něj pustila. A hanbil jsem se, že se na něho snesla potupa. Maminka na tátovi velmi obdivovala mimo jiné i vrozenou muzikálnost. Doufala, že se synci vyvedli po otci, a mému staršímu bratrovi proto domluvila hodiny piana u jeptišky, která vyučovala hudební výchovu na katolické škole. V šesti letech jsem se s ním do domova řeholnic vypravil na první lekci i já. Sestra Mary Anise mi vysvětlila prstoklad, jenže já zahlédl, jak příšerně křivé má zuby, a rozplakal jsem se. Požádala tedy bratra, aby se mnou přišel až za rok – to už nosila umělý, bezvadný chrup, na který jsem se dokázal s klidem podívat. Nezdědil jsem tátovy vlohy a hraní mě nebavilo. Zato mě zajímali skladatelé, k jejichž životopisům jsem přicházel postupně v podobě nesvázaných listů, které se musely poskládat, na hřbetě sešít a na příslušných místech polepit obrázky vytrhanými z perforované plachty. Hned v první brožuře jsem se dočetl, jak zlomyslný starší sourozenec Johanna Sebastiana Bacha záviděl bratrovi nadání a ustavičně mu bral potřebné noty. Týraný génius, který si odpírané party opisoval po nocích při měsíčku, až si zkazil oči, mě upoutal stejně jako později Händel se svou Vodní hudbou, Haydn, Mozart, Beethoven, Schubert, Schumann i Mendelssohn. Oblíbil jsem si Wagnerovy opery a klasické skladby obecně. Ale mou hru to nijak nepozvedlo. „Es,“ opravovala mě maminka |23|
Tak zitra Zlom.indd 23
10/9/12 7:46 PM
z druhého pokoje, když jsem cvičil doma. „Es, ne e.“ A já vstával od klavíru a odcházel se podívat na hodiny v hale. Otec míval v parádním pokoji na pianinu postavený gramofon. Po večeři si na něm dvakrát třikrát poslechl novou desku, zapamatoval si přitom akordy a vzápětí je sám zopakoval. Interpretoval takto ragtime a melodie ze soudobých muzikálů. Prsty mu na klávesách jen hrály a jeho podání slavilo úspěch. Jednoho dne zasedl ke klaviatuře a snažil se mi vyložit, jak se ruce při hře orientují podle sluchu. Nepochopil jsem z toho ani slovo. Nijak ho netěšilo, když slyšel, jak škobrtavě vybrnkávám „Pasáčkovu modlitbičku“, a mimoto mě chtěl získat pro svůj milovaný žánr. Aniž se tedy staral o můj názor, ve dvanácti mi namísto výuky u sestry Mary Anise dojednal hodiny u mladé paní, která byla varhanicí v katolickém kostele a macešinou nejbližší přítelkyní. Podle otcova doporučení mi zadala muzikálový song „Alice v azuru“. Nová školitelka ve mně sice probouzela sympatie, zato ona triviální etuda se mi neskonale zprotivila, jelikož jsem týdny nezkoušel nic jiného. Také jsem ani trochu nepokročil. Našel jsem si totiž koutek, ve kterém jsem dokázal tátovi vzdorovat bez toho, abych se okatě vzpíral. Otec si podle dobových konvencí odbýval tříletý smutek, jinak by se dostal do řečí, a tak si musel na macechu počkat. Chvíli se zdržovala v Kalifornii, a já se tehdy z hodin piana vracíval s tlustým dopisem, který přicházel poštou v další obálce adresované mé učitelce. Nikdo mi nevykládal, že se tím brání hospodyni psaní nad párou rozlepit a slídit v jeho |24|
Tak zitra Zlom.indd 24
10/9/12 7:46 PM
obsahu. Všichni se naopak tvářili, jako by to, že dvanáctiletý kluk přináší tátovi domů milostnou korespondenci, byl nejpřirozenější úkaz na světě. Život se ubírá podivnými stezkami, poněvadž lidé mnohdy nemají na vybranou, nicméně v tomto případě bych cestu připisoval jisté pohodlnosti: otec si přece mohl zřídit poste restante. Snad ho odradila představa, že by se to, jak si chodí schránku vybírat, neutajilo a okolí by se záhy dovtípilo. Jiná volba se mu tenkrát zkrátka nenabízela, a to ani ohledně prodeje domu tolik nabitého vzpomínkami na matku. Do dvou nebo tří týdnů od zveřejnění inzerátu jej koupil muž, který se už nabažil zemědělství a přál si přesídlit do města. Zatímco jsem jednou seděl ve škole, dostavili se speditéři a nábytek, který se tátovi nepodařilo rozprodat ani rozdat, odstěhovali do citelně těsnějšího pronájmu v nedlážděné ulici na periferii. Ze školy jsem zamířil rovnou do nového bydliště. Ačkoli jsem si v dospělosti svůj původní domov zpovzdálí často prohlížel, naposledy jsem do něj vstoupil právě toho dne, kdy beze stopy zmizelo tolik věcí, s nimiž bych se rád ještě někdy shledal jinde než ve vlastní paměti: viktoriánské pohovky a židle z ořechového dřeva se suky a ornamenty, po jejichž závitech jsem bezmyšlenkovitě klouzával bříšky prstů, prošoupané orientální koberce, zrcadla ve zlacených rámech, obrazy, objemné čtverhranné knihy plné fotografií, které jsem už tehdy nosil obtištěné v hlavě. Kdyby se neztratily tenkrát, propadly by se do neznáma později, protože život se, jak kdesi podotýká Ortega y Gasset, ve své podstatě rovná ztroskotání. Pronajatý domek postrádal zahradu a sousedil s druhým, navlas podobným. Schodiště verandy dělilo od chodníku deset |25|
Tak zitra Zlom.indd 25
10/9/12 7:46 PM
stop. V noci mě probouzely štípance způsobené, jak se ukázalo, štěnicemi, které zalézaly za odchlípnutou tapetu. Pomohla až dezinsekce. Otec si patrně říkal, že se tam přece neusazujeme natrvalo, tudíž na úrovni bydlení tak úplně nezáleží. Nebo se možná v tom okamžiku nenaskýtala žádná lepší alternativa. Stával jsem venku a porovnával ty dvě totožné stavby detail po detailu, jako když zkoumáte opakování vzorku na zdi v naději, že objevíte drobný nesoulad. Někdejší domov mi spíše nadobro vypadl z povědomí, než že by mi nějak zvlášť chyběl. Vyrazili jsme zkrátka do světa a zjevně nezbývalo než si v něm poradit, jak nejlépe to šlo. Devátá ulice budila dojem, že existuje odedávna. Pokolení za pokolením tam vyrůstala drobotina, která odkládala bicykly dospělým v cestě, pletla si z větví doupata, lezla po stromech a hrála si za letních podvečerů na četníky a lupiče. Prašná ulice, kam jsme se nyní přesunuli, se bez minulosti i budoucnosti utápěla v rozplizlém dnešku, v němž se těžko pomýšlelo na sebemenší krok. Na sklonku jednoho říjnového dne sestoupili otec a Grace McGrathová ze schodů v domě nevěstiny sestry a dali se na podestě oddat katolickým knězem. V kostele se brát nesměli, jelikož táta se hlásil k protestantství. Všichni svatebčané až na mě už překročili věk třiceti let. Můj starší bratr bydlel totiž v té době na koleji a mladší spal v postýlce. V tom okamžiku se nabízela příležitost zapomenout na dveře, jimiž jsem bez rozmyslu prošel, na prázdnotu, kterou se ve snech tu a tam dařilo překlenout, i na to, jak se věci měly za maminčina života. Ve skutečnosti jsem k tomu všemu naopak lnul silněji než dřív, třebaže jsem volky nevolky zajížděl do tátových nových kolejí. |26|
Tak zitra Zlom.indd 26
10/9/12 7:46 PM
