Koncepty výjimečnosti a siege mentality v současné zahraniční politice Státu Izrael

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Koncepty výjimečnosti a siege mentality v současné zahraniční politice Státu Izrael Bakalářská práce

Adam Hykl

Vedoucí práce: Mgr. Eva Taterová, M. A. UČO: 385 911 Obor: Mezinárodní vztahy – Evropská studia Imatrikulační ročník: 2010

Brno, 2013

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma „Koncepty výjimečnosti a siege mentality v současné zahraniční politice Státu Izrael“ vypracoval samostatně, pouze s pouţitím uvedených zdrojů

V Brně, dne

…………………………… Adam Hykl

-2-

Poděkování Děkuji Mgr. Evě Taterové, M. A. za její odborné vedení mé bakalářské práce, cenné rady, věcné připomínky a v neposlední řadě za velice vstřícný a trpělivý přístup.

-3-

Obsah 1.

Úvod ..................................................................................................................... 6 1.1.

Vymezení práce ................................................................................................ 6

1.2.

Výzkumné otázky ............................................................................................. 7

1.3.

Limity práce ...................................................................................................... 7

1.4.

Metodologie ...................................................................................................... 8

1.5.

Teoretický rámec .............................................................................................. 9

2.

Definice konceptů ............................................................................................... 11 2.1.

Vlastní výjimečnost ........................................................................................ 11

2.1.1. Vymezení .................................................................................................. 11 2.1.2. Kořeny a historické projevy izraelské výjimečnosti ................................. 12 2.1.3. Prvky konceptu výjimečnosti v případě Izraele........................................ 13 2.2.

Siege mentality ............................................................................................... 15

2.2.1. Vymezení .................................................................................................. 15 2.2.2. Kořeny a projevy v historii ....................................................................... 16 2.2.3. Stupnice pro rozeznání siege mentality .................................................... 17 2.3. 3.

Politická orientace státníků: jestřáb - holubice ............................................... 19 Aktéři izraelské zahraniční politiky.................................................................... 21

3.1.

Kneset ............................................................................................................. 21

3.2.

Prezident ......................................................................................................... 22

3.3.

Premiér a vláda ............................................................................................... 23

3.3.1. Výbor ministrů pro bezpečnostní záleţitosti ............................................ 23 3.3.2. Ministr zahraničí a jeho ministerstvo ....................................................... 23 3.3.3. Ministerstvo obrany .................................................................................. 24 3.3.4. Izraelské obranné síly (IDF) ..................................................................... 24 4.

Koncepty v jednotlivých administrativách ......................................................... 26 4.1.

Ariel Šaron (7. 3. 2001 – 16. 4. 2006) ............................................................ 26

4.1.1. Druhá intifáda ........................................................................................... 27 4.1.2. Operace Obranný štít ................................................................................ 28 4.1.3. Výstavba separační bariéry ....................................................................... 29 4.1.4. Smrt Jásira Arafata a jednostranné staţení z Gazy ................................... 30 4.2.

Ehud Olmert (4. 5. 2006 – 31. 3. 2009) .......................................................... 30

4.2.1. Druhá libanonská válka ............................................................................ 31 4.2.2. Změna vojenské doktríny ......................................................................... 32 4.2.3. Operace Lité olovo ................................................................................... 33

-4-

4.3.

Benjamin Netanjahu (31. 3. 2009 – současnost)............................................. 35

4.3.1. Operace Pilíř obrany ................................................................................. 36 4.3.2. Hlasování o samostatném Palestinském státu........................................... 37 5.

Závěr ................................................................................................................... 39

6.

Seznam pouţitých zkratek .................................................................................. 44

7.

Pouţité zdroje a literatura ................................................................................... 45

8.

Přílohy ................................................................................................................ 53

-5-

1. Úvod 1.1.

Vymezení práce Ţidovské dějiny mohou poskytnout nespočet příkladů a událostí, jeţ zanechaly

patrnou stopu na kultuře tohoto národa. Velmi často však v negativním smyslu. Ţidé1 byli terčem pogromů, různých perzekucí, zákazů, omezení a pronásledování v průběhu historie sahající aţ do biblických dob. Stejně tak mají Ţidé zkušenosti s ţivotem v diaspoře jiţ od zničení Prvního Chrámu.2 Bouřlivou historii má, navzdory své nepříliš dlouhé existenci, i moderní Stát Izrael. Ten byl zaloţen 14. května roku 1948 a je velmi úzce spjatý právě s ţidovskou kulturou a historií. Izrael se také sám prezentuje jako „Židovský stát“3, ačkoliv na území pod jeho správou ţije poměrně velká arabská menšina a neexistuje zde státní náboţenství. Prakticky od svého vzniku je tento stát ve válečném stavu, prošel různými ozbrojenými konflikty a stal se terčem četných útoků teroristických skupin. Situace samozřejmě nevyznívá vţdy pouze ve prospěch Izraele, v průběhu posledních desetiletí byl mnohokrát kritizován například za své kontroverzní kroky a porušování mezinárodního práva. Takové zkušenosti musí nepochybně zanechat otisk ve společnosti a mít určitý vliv na politiku státu. Především tedy na politiku zahraniční a bezpečnostní, které jsou v případě ţidovského státu velmi úzce svázány. Právě stav společnosti, které v politické psychologii popisují termíny výjimečnosti a siege mentality, z různých negativních zkušeností Ţidů i izraelského státu do jisté míry vychází a je třeba jej brát v potaz při chápání izraelské zahraniční politiky. Cílem této bakalářské práce je proto prozkoumat projevy těchto konceptů v zahraniční politice Izraele ve zvoleném období let 2001-2012, které pokrývá téměř celé funkční období posledních tří izraelských premiérů: Ariela Šarona, Ehuda Olmerta a Benjamina Netanjahua. Tím by měla přispět k určitému pochopení chování Izraele ve specifických zahraničně1

V případě Ţidů je často spojováno judaistické náboţenství a etnický ţidovský původ jednotlivce, a stejně tak je Ţidovství chápáno i v případě této práce. Pochopitelně je pak značný rozdíl mezi Ţidy a Izraelci, jelikoţ izraelské občanství má například i určitá část arabského obyvatelstva. 2 Roku 586 př. n. l.; viz Čejka, M. (2008): Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, s. 16. 3 Uvedeno i v deklaraci nezávislosti Izraele, dále například je uznáván jako ţidovská národní domovina; hlavním jazykem je hebrejština; instituce, svátky i národní hrdinové jsou výhradně ţidovští. Viz Smooha, S. (1997): Ethnic Democracy: Israel as an Archetype, s. 205-206.

-6-

politických záleţitostech současnosti a odhalit, zda jsou siege mentality spolu s vírou ve vlastní výjimečnost patrné a zda existuje při jejich případném výskytu vzestupný nebo sestupný trend. Samotná práce je po této úvodní kapitole dále rozdělena do čtyř částí. První se věnuje vymezování zmiňovaných pojmů, popisuje jejich historické kořeny a uvádí prvky, ze kterých jsou tyto koncepty tvořeny. Podle tohoto nástroje pak bude moţné zkoumat jednotlivé projevy v izraelské zahraniční politice. Další část je vyhrazena politickému systému Izraele a identifikaci jeho aktérů zahraniční politiky. Třetí, nejobsáhlejší, kapitola se jiţ věnuje jednotlivým administrativám a jejich zahraničněpolitickým projevům, které jsou následně na závěr porovnány.

1.2.

Výzkumné otázky Bakalářská práce si dává za cíl v souvislosti s jejím rozdělením na části odpovědět na

tyto výzkumné otázky: Jak lze vymezit, a jak pohlíţet na koncepty vlastní výjimečnosti a siege mentality? Jsou tyto koncepty patrné v izraelské zahraniční politice ve zkoumaném období a zvolených událostech? Pokud jsou koncepty patrné, existuje zde klesající nebo stoupající trend jejich přítomnosti?

1.3.

Limity práce Není samozřejmě v rámci moţností této práce obsáhnout všechny projevy všech

aktérů zahraniční politiky Izraele, proto jsou omezeny časovou periodou od roku 2001, kdy se k moci po premiérských volbách dostává Ariel Šaron a rokem 2012, kde je jako hranice zvoleno hlasování o přijetí Palestiny mezi nečlenské pozorovatelské státy OSN. Důvodem k tomuto časovému omezení je fakt, ţe tato časová perioda pokrývá téměř celé období 21. století, jeţ bylo ve svých prvních letech svědkem nástupu globálního terorismu,4 s tím související změnou politik států a období vlád tří izraelských premiérů známých pro jejich poměrně nekompromisní přístup. Poskytuje také dostatečně dlouhý časový úsek pro závěrečné porovnání zjištěných informací.

4

Eichler, J. (2009): Mezinárodní bezpečnost v době globalizace, s. 166.

-7-

Dalším podstatným limitem je obsahové zúţení práce na významné události v kontextu izraelské zahraniční politiky. Práce se zabývá projevy konceptů především ve významných událostech pro mezinárodní dění, které navíc podle mnoha výzkumů představují strategickou aţ existenciální hrozbu pro izraelskou společnost. Konkrétně se jedná o mezinárodní teroristické skupiny (např. palestinský Hamás, libanonský Hizballáh) a situace okolo Íránu a jeho jaderného programu.5 Pokud existují tato přesvědčení ve společnosti a politickém diskursu státu, je zde vysoká pravděpodobnost, ţe koncepty výjimečnosti a siege mentality v podobně popsané níţe budou patrné i v zahraniční politice. Události jsou ještě doplněny důleţitými rezolucemi, které vzbudili velkou pozornost na poli OSN. V této práci je navíc vyuţita transkripce hebrejských a arabských názvů či jmen do češtiny. Zdrojem těchto překladů je především česká odborná literatura zabývající se problematikou Blízkého východu. Citace pouţité v práci byly co nejpřesněji přeloţeny z angličtiny, aby odpovídaly původnímu znění.

1.4.

Metodologie Bakalářská práce vyuţívá empiricko-analytického přístupu s popisnými částmi, které

jsou nutné pro uvedení do kontextu problematiky. V první části budou představeny a vymezeny obecné teoretické koncepty, které budou následně zkoumány na konkrétních příkladech. Tento postup odpovídá deduktivní metodě a obsahové analýze. Závěrečná část je potom věnována komparaci zjištěných poznatků a jejich shrnutí. Při vymezování konceptů je vyuţita především sekundární literatura, monografie a výzkumy provedené na toto téma. Pojmy siege mentality se dlouhodobě zabývá ve svých výzkumech a odborných článcích především významný izraelský politický psycholog prof. Daniel Bar-Tal se svými kolegy. Mezi významné osobnosti této problematiky lze zařadit také profesora sociologie Barucha Kimmerlinga6, Gila Meroma a další. V části věnující se jednotlivým premiérům bude vyuţito především primárních zdrojů, tedy projevů, dokumentů institucí, jejich vyjádření, doktrín nebo zákonů. Společně

5

Bar-Tal, D., Magal. T., Halperin, E. (2009): The Paradox of Security Views in Israel: A SocialPsychological Explanation, In Barak, O., Sheffer, G. (eds.) (2009): Existential Threats and Civil-Security Relations, s. 224. 6 Svým pohledem na izraelskou historii a politiku byl řazen mezi tzv. Nové historiky, viz Haaretz (2007): Sociologist Baruch Kimmerling, „new historian“, dies at age 67.

-8-

s mediálními články a literaturou by tak měly poskytnout dostatečné informace potřebné pro tuto práci.

1.5.

Teoretický rámec Vymezení teoretického rámce práce je nepochybně důleţité, protoţe, jak bude

s následujícími kapitolami patrné, koncepty výjimečnosti a siege mentality pracují s velkou částí prvků představených jiţ v samotné teorii realismu a především neorealismu. Izrael a jeho jednání v rámci mezinárodních vztahů do značné míry k pouţití této teorie navádí. Neorealismus sice není řazen pod teorii realismu a mezi teoriemi mezinárodních vztahů zaujímá samostatné místo, je však brán jako jeho modernější následovník. Také jeho zakladatel, Kenneth Waltz, z realismu přebírá řadu jeho prvků.7 Ústředními autory realistické teorie jsou Edward H. Carr a Hans. J. Morgenthau.8 Tyto teorie se shodují v předpokladu, ţe mír můţe být zaručen jen rovnováhou moci a mezinárodní vztahy jsou v přirozeném stavu konfliktní9 nebo v pohledu na stát jako na nejvýznamnějšího aktéra mezinárodních vztahů.10 Univerzálním zájmem státu je pak jeho přeţití a obrana svých obyvatel.11 V neposlední řadě lze zmínit preferování vojenské síly a bezpečnosti nad jinými faktory. Zvláště neorealisté chápou moc především materiálně. Státy musí tedy primárně usilovat o zajištění své bezpečnosti a v této snaze je třeba spolehnout se pouze na svépomoc jako další aspekt realistické a neorealistické teorie.12 Lze však také nalézt několik prvků, pro které je neorealistická teorie (spolu s realismem) kritizována13 a jsou relevantní v případě zkoumání izraelské zahraniční a bezpečnostní politiky. Teorie ve svém zkoumání mezinárodních systému pomíjí význam různých ideologií a nebere v potaz sloţité rozhodovací procesy, které racionální chování státu značně ztěţuje. Styl izraelské politiky je však se svým pouţíváním symboliky a rétoriky 7

Za klíčové dílo je povaţována jeho kniha Theory of International Politics (1979). Základem pro teorii realismu jsou jejich knihy The Twenty Years’s Crisis 1919-1939: An Introduction to the Study of International Relations a Politics Among Nations: The Struggle for Power and Peace. 9 Mezinárodní vztahy jsou neustálým bojem o politickou moc. Viz Morgenthau, H. J. (1978): Politics Among Nations: The Struggle for Power and Peace, s. 29-30. 10 Müller, D. (2005): Realismus, In Pšeja, P. (ed.) (2005): Přehled teorií mezinárodních vztahů, s. 24; Kolman, J. (2005): Neorealismus, In Pšeja, P. (ed.) (2005): Přehled teorií mezinárodních vztahů, s. 64-67; Drulák, P. (2003): Teorie mezinárodních vztahů, s. 61. 11 Drulák, P. (2003): Teorie mezinárodních vztahů, s. 55-58. 12 Viz Carr, E. H. (2001): The Twenty Years’s Crisis 1919-1939: An Introduction to the Study of International Relations, str. 105. 13 Drulák, P. (2003): Teorie mezinárodních vztahů, s. 70, 147. 8

-9-

poměrně ideologický.14 Teorie tedy vnímají stát jako unitárního aktéra. Tato práce sice nemá za cíl zkoumat rozhodovací procesy, předmětem jsou nicméně jednotlivé státní instituce a jejich projevy v zahraniční politice, proto je tento bod teorie poněkud narušen. Předpokladem je ovšem hájení určitého státního (národního) zájmu, a instituce by se jej měly snaţit dodrţovat, naplňovat a tím k této jednotnosti přispívat. Dále pak tato teorie přiznává nestátním aktérům pouze nepříliš významnou roli. Právě různé teroristické organizace a extrémistické skupiny však do značné míry formují chování nejen ţidovského státu v mezinárodním systému. V neposlední řadě lze nalézt argument, ţe teorie zobrazuje nejhorší moţnou verzi mezinárodních vztahů a nereflektuje skutečnou realitu. Neorealismus se v tomto směru dělí na ofenzivní a defenzivní.15 Zde Izrael funguje zcela podle této logiky, kdy se připravuje na nejhorší moţnou situaci16 a je velmi citlivý na potenciální ohroţení. Dostává se tak do „spirálového procesu“,17 kdy v reakci na teroristické útoky pouţívá vojenskou sílu, která vede opět k dalším atentátům a dalšímu uţití vojenské síly.

14

Ačkoliv političtí lídři umí být v případě potřeby i pragmatičtí. Případ Izraele je proto označován za určitou směs politiky ideologie a pragmatismu. Viz Arian, A. (1989): Politics in Israel: The Second Generation, s. 9. 15 Kolman, J. (2005): Neorealismus, In Pšeja, P. (ed.) (2005): Přehled teorií mezinárodních vztahů, s. 73. 16 Tomu odpovídá také situace bezpečnostního dilematu, více např. Waltz, K. N. (1979): Theory of International Politics, s. 186-187 nebo Krejčí, O. (2004): Politická psychologie, s. 179-180. 17 Eichler, J. (2009): Mezinárodní bezpečnost v době globalizace, s. 57.

- 10 -

2. Definice konceptů Projevy těchto konceptů jsou nejen sobě velmi blízké, jak bude představeno níţe, ale jejich kořeny jsou patrné jiţ v dávné historii. Pojmy siege mentality a výjimečnost mají určitý interdisciplinární přesah, protoţe se pouţívají v politické psychologii, sociologii a mají velmi úzkou souvislost s výzkumem politických věd či s teoriemi mezinárodních vztahů. Jejich vymezení a definice jsou v této práci klíčové pro vytvoření rámce, kterým bude nahlíţeno na další části práce. Určitý stručný historický kontext pak můţe pomoci pochopit chování Izraele v mezinárodních vztazích.

2.1.

Vlastní výjimečnost

2.1.1. Vymezení Výjimečnost je tvořena na základě smyslu pro kolektivní identitu se sdílenými vlastnostmi ve skupině a rozdílnosti těchto vlastností od dalších skupin. Vnímání vlastní výjimečnosti tvoří základ například pro zformování náboţenské, etnické či národní komunity. Syndrom vlastní výjimečnosti se objevuje například v mocných společnostech, které samy sebe přesvědčily, ţe mocné jsou díky určité nadřazenosti a výjimečnosti. Objevuje se také v opačných případech – mezi skupinou poraţených kombinuje méněcennost, odlišnost a zranitelnost.18 Pro účel práce si lze vypůjčit definici ze slovníku Collins English Dictionary. Ten výjimečnost chápe, v souvislosti s oblastí politiky a diplomacie, jako „přístup k ostatním zemím, kulturám atd. založený na představě odlišnosti a často nadřazenosti k nim“.19 Toto skupinové odlišování je pro politickou psychologii zcela běţným jevem. Objevuje se dělení skupin na vlastní a cizí (My a Oni).20 Různé hrozby pak posilují vnímání vlastní skupiny jako té dobré a ostatních skupin jako špatných. Průkopník sociologie, profesor William Sumner také uvádí, ţe upřednostňování vlastní skupiny, tedy určitý etnocentrismus, se nevyhnul ţádné

18

Merom, G. (1999): Israel’s National Security and Myth of Exceptionalism, s. 410. The Free Dictionary: Exceptionalism. 20 Krejčí, O. (2004): Politická psychologie, s. 271-272. V anglické literatuře se pak objevují také termíny ingroup – vlastní skupina a outgroups – cizí skupiny. Takové dělení je v politice „všudypřítomné“. 19

- 11 -

kultuře.21 Vnímání výjimečnosti je pak postaveno na určitých charakteristikách (pro izraelský případ budou popsány níţe), které jsou od ostatních skupin odlišné a většinou nadřazené. 2.1.2. Kořeny a historické projevy izraelské výjimečnosti Izraelská výjimečnost není sice zcela totoţná s obrazem výjimečnosti ţidovské, v mnohém z této ţidovské kultury a tradice vychází. Sionismus byl původně „uskutečňovaný nepříliš zbožnými, či dokonce ateistickými sionisty“,22 tito přesto své snahy postavili mj. na určitých náboţenských základech tradice judaismu a negativních zkušeností ţidovského národa v dějinách. Projevy ţidovské výjimečnosti v tomto případě sahají aţ do biblických dob. V Bibli samotné jsou Ţidé označováni a popisování jako jedinečný a vyvolený národ.23 Jiţ sama tradice monoteismu je činila odlišné od tehdejšího zbytku světa. Po vyhnání do exilu svou roli při budování ţidovské kultury hrála jejich izolace v ghettech. V průběhu dějin se ale Ţidé byli schopni stát experty na různé obory od finančnictví po vědu. To přineslo další posílení výjimečnosti a také pocit, ţe na ně ostatní lidé ve společnosti ţárlí.24 Jak jiţ bylo zmíněno, značnou roli v budování tohoto izraelského chápání hrály sionistické snahy o vlastní stát. V díle jeho pravděpodobně nejznámějšího představitele, Theodora Herzla, nazvané Ţidovský stát, se objevují jisté prvky výjimečnosti. Například argument, ţe ţádný národ nevytrpěl v dějinách takové utrpení jako Ţidé nebo orientalistický pohled na ţidovský stát jako část „evropského obranného valu“, který chránil kulturu před barbarstvím.25 Podobné vnímání lze nalézt i v díle Vladimíra Ţabotinského, otce revizionistického sionismu, nazvaném Ţelezná zeď. I on staví Araby kulturně 500 let za Ţidy a Ţidy povaţuje za národ rozhodnější a s větší výdrţí.26 Také u prvního izraelského premiéra Davida Ben-Guriona je moţné spatřit poměrně výrazný vztah k ţidovské výjimečnosti. Bral ji jako inspiraci pro vytvoření státu Izrael a 21

Tamtéţ, s. 272; dělení na etnocentrický a univerzalistický přístup také popisován např. v Kimmerling B. (2008): Clash of Identities: Explorations in Israeli and Palestinian Societies. 22 Čejka, M. (2008): Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, s. 23. 23 Hebrejsky am nivchar, viz Merom, G. (1999): Israel’s National Security and Myth of Exceptionalism, s. 410. 24 Schilling, Ch. L. (2010): The Masada Complex: Jewish Identity Constructions and Israeli Foreign Policy, s. 4-5. 25 Herzl, T. (2009): Židovský stát: Pokus o moderní řešení židovské otázky, s. 48, 68. 26 Jabotinsky, V. (1923): The Iron Wall.

- 12 -

mimo jiné alespoň do určité míry věřil v ţidovskou morální nadřazenost, „unikátnost a osud“.27 Ben-Gurion koncept výjimečnosti vnímal především v souvislosti s historickými zkušenostmi a bezpečnostními problémy.28 Svou roli hrály i války, které Izrael za dobu své existence vedl.29 Pozoruhodná vítězství nad různými koalicemi arabských států pocit výjimečnosti zcela logicky jen posílila. Izraelská armáda měla aţ do Jomkippurské války pověst neporazitelné síly a vojenské výjimečnosti. Vliv na formování tohoto konceptu tedy měla i geostrategická poloha a zranitelnost (Ţidé nemají kam ustupovat), nerovnoměrnost zdrojů a sil a v neposlední řadě i arabská rétorika a chování.30 Z modernějších představitelů státu se na vlastní výjimečnost izraelského státu odkazují například Moše Dajan, Jicchak Šamir, bývalý prezident Chaim Herzog či Moše Arens, který uvedl v roce 1995, ţe vytvoření Izraele byl „moderní zázrak; výjimečná událost v lidské historii. Jeho přežití … je neméně zázračné“.31 2.1.3. Prvky konceptu výjimečnosti v případě Izraele Gil Merom předkládá také dostatek dalších příkladů států, které na tom svým postavením v mezinárodním systému jsou (nebo byly) podstatně hůře neţ Izrael.32 Pro tuto práci ovšem není podstatné, zda jsou izraelské pocity výjimečnosti opodstatněné, ale spíše, zda jsou patrné v projevech aktérů izraelské zahraniční politiky v současnosti. Vnímání vlastní výjimečnosti vytvořilo určitý obraz v ţidovsko-izraelské kultuře ve vztahu k arabským a obzvláště palestinským sousedům. Kimmerling uvádí, ţe izraelský Ţid je líčen jako „moderní, vzdělaný, sofistikovaný, velmi zkušený, motivovaný a všemohoucí válečník“,33 zatímco Arabům a Palestincům jsou přisuzovány vlastnosti opačné. Izraelští Ţidé 27

Aronson, S. (2011): David Ben-Gurion and the Jewish Renaissance, s. 88. Velmi obsáhle se postojům a roli Davida Ben-Guriona věnuje například kniha David Ben-Gurion and the Jewish Reanissance Shloma Aronsona (2011). 29 Válečné zkušenosti ţidovského státu popisují obsáhle například Gilbert, M. (2002): Izrael. Dějiny; Herzog, Ch. (2008): Arabsko-izraelské války: Válka a mír na Blízkém východě od války za nezávislost v roce 1948 po současnost; Čejka, M. (2008): Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu; pro chronologický přehled také Čejka, M. (2011): Dějiny moderního Izraele. 30 Merom, G. (1999): Israel’s National Security and Myth of Exceptionalism, s. 416. 31 Citováno podle: Merom, G. (1999): Israel’s National Security and Myth of Exceptionalism, s. 415. 32 Jsou to jak příklady z historie, tak ze současnosti. Zde patří například Čečensko (které ovšem není samostatný stát), historické Polsko, Bosna, Jordánsko, Kuvajt, Albánie, pobaltské státy a další. Viz Merom, G. (1999): Israel’s National Security and Myth of Exceptionalism, s. 420-422. 33 Kimmerling B. (2008): Clash of Identities: Explorations in Israeli and Palestinian Societies, s. 241. 28

- 13 -

mají být pak přesvědčeni, ţe síla vyřeší většinu problémů. Přitom se morálně povaţují za nadřazené.34 Chápeme-li výjimečnost ve vztahu k národní bezpečnosti, jejíţ zajišťování tvoří jádro zahraniční politiky Izraele, Gil Merom představil ve svém článku výstiţný graf zobrazující zdroje, strukturu i projevy či následky tohoto konceptu výjimečnosti35 a dělí je na kulturní, historické a strategické. Ty byly představeny v předchozích kapitolách. Z těchto zdrojů poté vzniká samotné přesvědčení o výjimečnosti skupiny, které se v tomto případě projevuje například přítomností strategické hrozby ohroţující samotnou existenci skupiny, souvisejícími bezpečnostními hrozbami, mezinárodní izolací nebo vnímáním své morální nadřazenosti. Z těchto prvků poté plyne řada konkrétnějších projevů v oblastech politiky, vojenství, národní mobilizace či vlastního kolektivního obrazu společnosti. Za zmínku stojí soběstačnost, mobilizace velmocenské podpory, neopakování Holocaustu, důraz na kvalitu a nekonvenčnost ve vojenství, útočná doktrína, preemptivní útoky a preventivní války, přenesení bojových operací na území nepřítele. V případě tvorby společného obrazu jsou to pak mimo nepřátelský přístup Arabů i prvky s určitým náboţenským nádechem – obětování, zázračný vznik a přeţití státu, vnímání sebe sama jako Davida proti Goliášovi a v neposlední řadě siege mentality, která bude podrobněji popsána v další kapitole.36 Samotný koncept výjimečnosti v sobě zahrnuje poměrně dost obecných prvků, proto bude největší důraz kladen právě na siege mentality. Ve své stupnici etnocentrismu, určenou pro výzkum mezi izraelskými Ţidy, vymezují Daniel Bar-Tal a Dikla Antebi osm bodů, které jsou aţ na výjimku v bodě č. 1 velmi blízké zmíněným poznatkům. Níţe je uvedeno pět bodů, které budou vyuţity v následujících kapitolách práce. 1. „Míra morality Židů je stejná jako u ostatních národů 2. Patřit mezi židovský národ je speciální pocta 3. Židé jsou vyvolený lid 4. V porovnání s ostatními jsou Židé chytří a rozumní

34

Merom, G. (1999): Israel’s National Security and Myth of Exceptionalism, s. 424-425. Tamtéţ, s. 416. 36 Tamtéţ, s. 416. 35

- 14 -

5. Schopnost přežít ukazuje jedinečnou kvalitu židovského národa“ 37 Ne všechny body je ale moţné, kvůli jejich zaměření spíše na jednotlivce, pouţít také pro hodnocení státu, a proto ztrácejí na relevanci a v práci vyuţity nebudou. Pro úplnost stupnice jsou zmíněny na následujících řádcích. 1. „Vždy budu upřednostňovat práci s lidmi mého náboženství 2. Jsem ochoten dovolit členům rodiny brát se navzájem 3. To, že jsem Žid, zmiňuji jen vzácně“38

2.2.

Siege mentality

2.2.1. Vymezení Jak jiţ bylo zmíněno, koncept siege mentality je úzce spojen a do určité míry vlastně vychází z pocitu výjimečnosti. Nalézt několik definic pojmu siege mentality není problémem, stejně jako lze nalézt i různé další pojmy, které se pouţívají nebo pouţívaly jako synonyma pro tento termín.39 Všechny jsou však postaveny na skupinovém myšlení a rozhodování, předpokladu víceméně paranoidního chování skupiny vůči zbytku světa a jejího existenciálního ohroţení. Výstiţnou a uznávanou definici pojmu siege mentality40 nabízí Daniel Bar-Tal jiţ v roce 1986. Siege mentality chápe jako „stav, kdy mezi členy skupiny panuje základní přesvědčení o tom, že zbytek světa se k této skupině chová s velmi negativními úmysly“.41 V negativních úmyslech Bar-Tal vidí snahu a motivaci způsobit újmu a ublíţit společnosti. Klíčový je zde předpoklad „zbytku světa“. Oproti klasickému přístupu mnoha skupin, které věří, ţe proti nim je negativně zaměřená alespoň jedna další skupina, je přístup 37

Bar-Tal, D.; Antebi, D. (1992): Beliefs About Negative Intentions of the World: A Study of the Israeli Siege Mentality, s. 638. 38 Tamtéţ, s. 638. 39 Nicméně poměrně obtíţně se hledá výstiţný český překlad. Bylo by pravděpodobně moţné pouţít pojmu mentalita obleţení či syndrom obleţení, autor práce se v tomto případě ale rozhodl zachovat a pouţívat anglický termín. Daniel Bar-Tal, izraelský politický psycholog, před pojmem siege mentality také pracoval s pojmem „Masada syndrome“ tedy tzv. masadského syndromu. K nalezení je i termín „Masada complex“, který poprvé údajně zazněla od Josepha Sisca citovaného Stewartem Alsopem roku 1971 v časopise Newsweek, viz Ben-Yehuda, N. (1995): Masada Myth: Collective Memory and Mythmaking in Israel, s. 244; Jewish Virtual Library: Masada. Všechny tyto pojmy jsou chápány totoţně, či přinejmenším velmi podobně. 40 Tehdy ještě jako tzv. masadský syndrom. Termín siege mentality ale podle něj lépe odpovídá uvedené definici. 41 Bar-Tal, D.; Antebi, D. (1992): Beliefs About Negative Intentions of the World: A Study of the Israeli Siege Mentality, s. 634.

- 15 -

siege mentality mnohem obsáhlejší a váţnější. Nelze ale brát tento zbytek světa doslova, je chápán spíše jako většinová mezinárodní společnost větší neţ pouze jednotlivé skupiny. Tyto skupiny chápe koncept jako jeden celek, vůči kterým vystupuje.42 V mnohém tedy souvisí s vnímáním výjimečnosti vlastní skupiny a dělení na My a Oni. Christopher L. Schilling předkládá argument, ţe aktéři v izraelské politice mohou na základě tohoto přesvědčení přijímat drastické metody při prevenci tohoto údajného nebezpečí. Mimo to je Izrael přesvědčen vţdy o své pravdě a o tom, ţe je v právu, coţ vede aţ k „narcistickému“ smýšlení.43 Stejně tak Chanan Naveh uvádí, ţe tento koncept je typický pro státy, které čelí existenciální hrozbě a můţe vést aţ k zahraniční politice ve stylu „není co ztratit“.44 Válečné zkušenosti Izraele a jeho boj s teroristickými hrozbami tyto definice a teorie podporují. I Baruch Kimmerling v jednom ze svých esejů charakterizuje izraelskou politickou kulturu jako směs stálé úzkosti a orientaci na moc. Politika je pak řízena „slabostí, permanentní úzkostí a existenciálním nebezpečím.“ Objevuje se pocit stálého obleţení a moţného vyhlazení v nepřátelském světě antisemitů.45 Následkem takového pocitu si společnost buduje negativní přístup ke světu a stává se xenofobní, nedůvěřivá a podezřívavá. Je extrémně citlivá na náznaky a informace ohledně ostatních skupin, které mohou mít nepřátelský nádech. Vnitřní tlak ve společnosti členy nutí k větší jednotě. Pro zachování a přeţití skupiny je pak tato ochotna pouţít veškerých prostředků i přesto, ţe budou extrémní a nepřijatelné pro mezinárodní společenství.46 2.2.2. Kořeny a projevy v historii Projevy siege mentality samozřejmě nejsou doménou pouze ţidovského obyvatelstva a s ním souvisejícího Státu Izrael. Objevuje se v mnohých skupinách v historii i současnosti. Z historických příkladů lze uvést Rusko ve 20. letech minulého století, Albánce nebo Japonce ve třicátých letech a z moderních například případ Íránu nebo zcela jednoznačně Severní Koreje.47

42

Bar-Tal, D. (2004): Siege Mentality. Schilling, Ch. L. (2010): The Masada Complex: Jewish Identity Constructions and Israeli Foreign Policy, s. 4-6. 44 Naveh, Ch. (2011): Israel’s Siege Mentality. 45 Kimmerling, B. (2008): Clash of Identities: Explorations in Israeli and Palestinian Societies, s. 241. 46 Bar-Tal, D. (2004): Siege Mentality. 47 Tamtéţ; Bar-Tal, D.; Antebi, D. (1992): Siege Mentality in Israel, s. 50. 43

- 16 -

Izraelský koncept je pak svým původem vztahován především k obléhání a dobytí pevnosti Masada v roce 73 n. l, coţ bylo významným národním mýtem především v prvních desetiletích existence Izraele. Podle této události dostal tento koncept také své původní jméno.48 V průběhu středověku ţidovská zkušenost s antisemitismem a s ţivotem v diaspoře také nebyla příliš dobrá. Pronásledování, zákazy, pogromy a perzekuce nebyly v Evropě ničím výjimečným. Následkem těchto zkušeností přichází na scénu idea sionismu. Ve svém díle Ţidovský stát označuje Herzl národy, u nichţ Ţidé přebývají, za antisemity.49 Ţidé se podle něj stěhují do míst, kde nejsou pronásledování, ale zde začíná pronásledování znovu, a tak z Ţidů nepřítel učinil národ, aniţ by Ţidé sami chtěli.50 Zajímavá, v souvislosti se siege mentality, je také poznámka, ţe při budování státu „námitky jednotlivců jsou nepodstatné.“51 Roli Holocaustu v ţidovské historii jistě není třeba popisovat podrobněji, jeho vnímání dokonce tvoří jeden z prvků siege mentality v Izraeli (viz např. Izraelská stupnice siege mentality níţe). Prvky byly patrné i v nově zaloţeném Izraeli v jednání a projevech Davida Ben-Guriona. První velké popularitě se koncept těší v případě obvinění Goldy Meirové z „masadského komplexu“, který následně sama přiznává. Dalšími politiky, kteří se konceptu siege mentality dotýkali ve svých projevech, byli Chajim Herzog, Jicchak Šamir nebo dokonce významný politik mírového procesu 90. let Jicchak Rabin. Na utuţení pocitu tohoto konceptu se značnou měrou podílely také jiţ dříve popsané války. V případě Války za nezávislost roku 1948, Šestidenní války r. 1967 nebo Jomkippurské války r. 1973 byly soupeři Izraele vţdy různé koalice arabských států. V případě Suezské krize roku 1956 to byl zase tlak tehdejších dvou supervelmocí – USA a SSSR – který operaci zastavil. 2.2.3. Stupnice pro rozeznání siege mentality V kapitole věnující se vymezení konceptu siege mentality je zmíněno, mimo samotnou obecnou definici, také jiţ několik různých identifikačních prvků, podle nichţ lze koncept 48

Legenda o obléhání Masady vypráví o osudu skupiny necelého tisíce Zélótů, kteří byli za Velkého ţidovského povstání vyhnáni z Jeruzaléma a uchýlili se k odporu proti římské armádě na skalní pevnost postavenou za dob krále Heroda – Masadu. Zde později tváří v tvář jisté poráţce zvolili raději hromadnou sebevraţdu neţ otroctví pod nadvládou Římanů. Významný je v tomto smyslu proslov jejich vůdce Eleazara ben Jaira, kde k takovému kroku sám nabádá. Blíţe k tomu např. Yadin, Y. (1975): Masada: herod’s fortress and the zealots‘ last stand. 49 Herzl, T. (2009): Židovský stát: Pokus o moderní řešení židovské otázky, s. 52-59. 50 Tamtéţ, s. 46, 64. 51 Tamtéţ, s. 67.

- 17 -

poznávat. Přímo pro účely identifikace základních projevů siege mentality však ve své studii publikované v časopise Political Psychology představili Daniel Bar-Tal a Dikla Antebi na základě vlastního výzkumu dvě stupnice. Těmito dvěma stupnicemi byly Obecná stupnice siege mentality (General Siege Mentality Scale, GSMS) a speciální stupnice vytvořená pro specifické studium případu izraelské siege mentality (Israeli Siege Mentality Scale, ISMS). Níţe jsou uvedeny jako přehledné doplnění prvků z předchozích kapitol. „Obecná stupnice siege mentality (GSMS): 1. V období nebezpečí není prostor pro vnitřní kritiku. 2. Každý, kdo oponuje většinovému názoru, oslabuje sílu národa. 3. Za účelem zachování existence je nutné jednat podle pravidla „zabij, nebo budeš zabit“. 4. Nelze spoléhat na rady jiných národů, protože jim nemusí nutně jít o naše blaho. 5. Vždy zde byly země, které hledaly cestu ke sblížení a přátelství s námi. 6. Kvůli trvalému ohrožení naší existence, musíme překonat vnitřní neshody. 7. Naše existence je účel, který ospravedlňuje použité prostředky. 8. Celý svět je proti nám. 9. Pouze demonstrace síly odstraší naše nepřátele od útoku. 10. Naše jednota nás ochrání před vnějším nepřítelem. 11. Pokud se sousední země dostane do konfliktů, často za to budeme obviňováni my. 12. Většina národů by se proti nám spikla, pokud by se k tomu naskytla příležitost“. 52 „Izraelská stupnice siege mentality (ISMS): 1. Pro zajištění přežití Izraele je možno použít všech prostředků. 2. Většina zemí světa uznává existenci Izraele. 3. Antisemitismus existuje napříč světem, ačkoliv není vždy otevřeně vyjadřován. 4. Stěží se najde země, kde by Židé mohli žít nerušeně. 5. Izraelský stát má mnoho přátel mezi národy světa. 6. V období nebezpečí zde není prostor pro nesouhlasné (oponující) názory. 7. Národy světa upřímně litují Holocaustu. 52

Bar-Tal, D.; Antebi, D. (1992): Beliefs About Negative Intentions of the World: A Study of the Israeli Siege Mentality, s. 637-638.

- 18 -

8. Vždy zde budou nepřátelé, kteří budou Izrael pronásledovat. 9. Holocaust nebyl jednorázová událost a může se opakovat“. 53 V původním vymezení z roku 1986 jsou stupnice mnohem obsáhlejší (GSMS 28 bodů, ISMS 19 bodů), část z nich pak byla na základě analýzy výzkumu vyřazena. Dále studie na základě těchto stupnic prokázala téměř totoţné výsledky a izraelský případ tedy nepotřebuje specifickou stupnici. Pro usnadnění výzkumu tématu práce je zde ovšem uvedena spolu s obecnou stupnicí.54 V těchto stupnicích lze mimo negativní prvky nalézt i několik pozitivně znějících bodů, jeţ byly ve výzkumu zmíněných vědců nalezeny (jako příklad poslouţí třeba upřímná lítost nad událostmi Holocaustu). Je ovšem zcela logické, ţe výskyt negativního přístupu v zahraniční politice a společnosti jiných států v rámci těchto bodů bude syndrom siege mentality jen posilovat.

2.3.

Politická orientace státníků: jestřáb - holubice Často skloňovanými slovy v souvislosti s mírovým procesem izraelsko-palestinského

konfliktu, ale i v souvislosti se zahraniční a bezpečnostní politikou obecně nebo politickou psychologií, je dělení politické orientace (také osobnostních typů) státníků na jestřába a holubici. Podobně je to v případě konceptů výjimečnosti a siege mentality. Toto dělení pocházející původně z americké politické kultury55 v rámci výzkumu Daniela Bar-Tala a Dikly Antebi dokonce představuje (spolu s religiozitou) jeden z nejsilnějších předpokladů pro přijetí přístupu odpovídající siege mentality, alespoň v případě Izraele.56 U kroků jednotlivých politiků i významných vojenských činitelů, kteří ovlivňují zahraniční politiku, se totiţ jistě projeví i jejich politická orientace. Z toho plyne důleţitost dělení v pouţitých konceptech. Toto rozlišování osobnostních typů individuálních státníků je definováno určitými charakteristickými rysy a předpovídá v případě zahraniční politiky určité vzorce chování:57

53

Tamtéţ, s. 637-638. Tamtéţ, s. 639-643. 55 Kimmerling, B. (2008): Clash of Identities: Explorations in Israeli and Palestinian Societies, s. 207. 56 Bar-Tal, D.; Antebi, D. (1992): Beliefs About Negative Intentions of the World: A Study of the Israeli Siege Mentality, s. 643. 57 Krejčí, O. (2004): Politická psychologie, s. 241. 54

- 19 -

Jestřáb – je politik prosazující tvrdou linii, aktivní, intervencionistický a odhodlán dosáhnout svého cíle i za pouţití síly. Není nakloněn ke kompromisům, cíle ostatních nemají jeho sympatie, ani je nepokládá za etické. Holubice – je aktivní nebo pasivní osobnost (intervence nebo izolace), prosazuje spíše pragmatičtější, měkkou linii jednání. Cílem je tedy dohoda s druhou stranou a moţnost rozumného

kompromisu.

K zajištění

zahraničněpolitických

cílů

uznává

vhodnost

mezinárodních organizací a mezinárodního práva. Kalevi J. Holsti k tomuto dělení přidává jestřábům další vlastnosti. Jestřábi přijímají agresivní zahraničněpolitická rozhodnutí, jestřáb je introvert nebo dominantní, má sklony riskovat, vysokou potřebu úcty a tendenci k dichotomickému dělení reality.58 Mimo to sám vnímá pocit ohroţení. Holubice mají pak zpravidla opačné charakteristiky.59 Je zcela jasné, ţe siege mentality a zdůrazňování výjimečnosti je bliţší přístupu politika-jestřába neţ politika-holubici. Především Ariel Šaron a Benjamin Netanjahu jsou, jako ministerští předsedové a politici, povaţování za politické jestřáby, alespoň co se týče otázek bezpečnosti a zahraniční politiky. Stejně tak byl dříve vnímán i Ehud Olmert, který své premiérské období končil jako relativně umírněný politik.

58 59

Vidí tedy věci černobíle a zjednodušeně, například rozděluje co je dobré a špatné apod. Krejčí, O. (2004): Politická psychologie, s. 241.

- 20 -

3. Aktéři izraelské zahraniční politiky Tato část se zabývá jednotlivými funkcemi a institucemi, které mají vliv na zahraniční politiku Izraele. Ačkoliv další části práce se věnují projevům zahraniční politiky Izraele a prezentaci na veřejnost, je popis institucí, mající určitý vliv i na vnitřní rozhodování o zahraniční politice nebo s ní úzce provázanou bezpečností, poměrně důleţitou součástí k pochopení těchto částí. Z důvodu omezeného rozsahu nebudou jednotlivé instituce popisovány zcela do hloubky, ale bude spíše zmíněn jejich vliv na formování a rozhodování o zahraniční politice. Izraelský politický systém je velice specifický a v průběhu času se dynamicky měnil. S určitou nadsázkou lze říci, ţe izraelská výjimečnost začíná jiţ s jeho politickým systémem. Ten byl totiţ předmětem různých změn i experimentů.60 Ţidovský stát je k tomu označován také jako etnická demokracie.61 Ačkoliv zde fungují tradiční demokratické instituce, své silné slovo mají v politickém rozhodování i náboţenské struktury jako je Vrchní rabinát. Pro náboţenské záleţitosti existuje v Izraeli celé ministerstvo. V těchto záleţitostech je uznáván tzv. status quo.62 Práce se však věnuje popisu tradičních aktérů zahraniční politiky, jakými jsou premiér a vláda, relevantní ministerstva, legislativní orgán či prezident. Izrael nemá psanou ústavu, ačkoliv bylo její přijetí přislíbeno při vzniku státu. Její základy jsou postupně vymezovány v tzv. Základních zákonech, kterých je v současnosti 11.63 Názory na jejich nadřazenost nad ostatními zákony se ovšem liší, ale právě v nich jsou vymezeny pravomoci a fungování jednotlivých institucí. Samotná neexistence psané ústavy není ve světě zcela jedinečná. Ústavu nemá i Velká Británie, Nový Zéland či Saúdská Arábie, kde se řídí podle islámského práva. Rozhodně ovšem nejde o běţnou praxi a jedná se o ojedinělé případy.

3.1.

Kneset Kneset je název izraelského jednokomorového parlamentu sídlícího v Jeruzalémě. Má

120 členů se čtyřletým mandátem. Volby tedy musí proběhnout nejpozději do čtyř let, často 60

Tím bylo například zavedení přímé volby premiéra v letech 1996-2003, která měla posílit jeho legitimitu. Pro svou komplikovanost a nedostatky byla nakonec zrušena. Viz Hloušek, V.; Kopeček, L.; Šedo, J. (2011): Politické systémy, s. 122. 61 Smooha, S. (1997): Ethnic Democracy: Israel as an Archetype, s. 205-209. 62 Čejka, M. (2009): Judaismus a politika v Izraeli, s. 24. 63 The Knesset: The Existing Basic Laws: Full Texts.

- 21 -

se ovšem stává, ţe díky nestabilním koalicím jsou vyhlášeny předčasné volby.64 Tyto nepříliš stabilní koalice jsou způsobeny velmi nízkou klausulí pro vstup stran do Knesetu. V současné době jsou to 2 %, v minulosti to ovšem bylo i 1 %. Na jednu stranu se jednalo o „jednu z nejčistších forem poměrného zastoupení“65 ve velmi rozmanité izraelské společnosti, na stranu druhou se do tohoto orgánu dostával velký počet stran a koalice se opíraly o různé radikální partaje. Zavedením větší klausule mělo být dosaţeno stabilnějších vlád a zmírnění tohoto extrémního multipartismu, kdy v parlamentu bylo někdy aţ přes 20 parlamentních skupin. V souvislosti s tématem práce není bez zajímavosti, ţe účastnit se voleb nemůţe člověk, který odmítá existenci státu Izrael jako státu ţidovského národa, odmítá jeho demokratický charakter nebo podporuje rasismus.66 Izraelský parlament dohlíţí na práci vlády skrz plénum a výbory. V rámci Knesetu existuje Výbor pro zahraniční záleţitosti a obranu, který zprostředkovává komunikaci s vládou ohledně těchto záleţitostí. Kneset také volí a můţe odvolat prezidenta státu. Jednotliví členové mají ovšem poměrně malou moc, dokud se k nim nepřidá dostatečný počet dalších členů.67

3.2.

Prezident Prezident v zahraniční politice Izraele plní spíše symbolickou, čestnou a ceremoniální

funkci.68 Jeho pravomoci jsou vymezeny v jednom ze základních zákonů. Je volen Knesetem ve většinové volbě na sedm let a zastává pouze jedno funkční období. Knesetem můţe být také odvolán. Prezident sám příliš pravomocí v zahraniční politice nemá a jeho pravomoci spočívají spíše v domácí politice státu. V zahraniční politice mají mnohem větší vliv předseda vlády, vláda a příslušná ministerstva. Prezident například jmenuje a schvaluje zástupce státu a přijímá zástupce jiných států v Izraeli, nebo podepisuje smlouvy s dalšími státy ratifikované Knesetem.69 Jeho moc tak spočívá spíše v neformálních nástrojích a projevech. Zde jistě

64

Od devadesátých let se tak stalo v podstatě pokaţdé. Čejka, M. (2009): Judaismus a politika v Izraeli, s. 23; The Knesset: The Electoral System in Israel. 66 Basic Law (1958): The Knesset. 67 Arian, A. (1989): Politics in Israel: The Second Generation, s. 56. 68 Jeţová, M.: Izrael a Palestinská autonomní správa, In Jeţová, Michaela; Burgrová, Helena (eds.) (2011): Současný Blízký východ: Politický, ekonomický a společenský vývoj od druhé světové války do současnosti, s. 123; Arian, A. (1989): Politics in Israel: The Second Generation, s. 68. 69 Basic Law (1964): The President of the State. 65

- 22 -

mohou být koncepty výjimečnosti a siege mentality případně pozorovány, jejich vliv by však neměl být tak velký.

3.3.

Premiér a vláda Funkce předsedy vlády je pravděpodobně nejvýznamnější a nejvlivnější v izraelském

politickém systému, má nejvyšší politickou důleţitost a v porovnání s funkcí prezidenta mají jeho akce významnější dopad na politickou situaci.70 Je hlavou vlády i kabinetu, tedy exekutivní sloţky moci a také předsedou své strany, coţ mu na moci jen přidává. Ve snaze zvýšit legitimitu premiéra byla také zavedena přímá volba v letech 1996-2003. Doposud vedlo Izrael celkem 12 premiérů.71 Mezi zásadní pravomoce premiéra patří například zodpovědnost ministrů pouze vůči jeho osobě. Premiér také můţe (a není to úplnou výjimkou) zastávat funkci dalšího ministra ve vládě. Tradičně je v izraelských vládách poměrně velký počet ministrů s různými specifickými portfolii. Vláda jako celek je odpovědná izraelskému parlamentu, jednotliví ministři ministerskému předsedovi. Vláda má v Izraeli široké spektrum pravomocí, můţe jednat ve všech věcech, které nejsou svěřeny jiné instituci. Izrael můţe také například vyhlásit válku jedině na základě rozhodnutí vlády. 3.3.1. Výbor ministrů pro bezpečnostní záležitosti Předseda vlády pro určování směru vnitropolitických záleţitostí spoléhá na hlasy celé vlády, zatímco v případě zahraniční politiky a národní bezpečnosti tento směr určuje tzv. bezpečnostní kabinet.72 Tento výbor byl zaloţen jiţ v roce 1953, nicméně v rozhodovacím procesu zůstal okrajovou institucí (a v případě některých premiérů nebyl utvořen vůbec) aţ do devadesátých let, kdy byl o tomto výboru přijat samostatný zákon.73 3.3.2. Ministr zahraničí a jeho ministerstvo Klíčovou institucí zahraniční politiky Izraele je samozřejmě také ministerstvo zahraničích záleţitostí. To „formuluje, implementuje a představuje zahraniční politiku

70

Jeho funkce i funkce vlády vymezuje základní zákon o vládě. Viz Basic Law (2001): The Government. 71 Prime Minister’s Office: List of Former Prime Ministers. 72 Zanotti, J. (2012): Israel: Background and U. S. Relations, s. 5. 73 Muhareb, M. (2011): The Process of National Security Decision-Making in Israel and the Influence of the Military Establishment, s. 8.

- 23 -

izraelské vlády“.74 Zajišťuje diplomatické vztahy se 162 zeměmi a je rozděleno do různých sektorových divizí. Ministr zahraničí je v Izraeli důleţitá funkce a projevy, rozhovory a komuniké Ministerstva zahraničí jsou významné materiály zahraniční politiky. Ministrem zahraničí se často tradičně stává předseda druhé nejsilnější vládní strany. Významnou součástí agendy ministerstva zahraničí je tzv. hasbara. Jde o určitý typ veřejné diplomacie, který má vliv na formování veřejného mínění, cítění společnosti spíše v dlouhodobém měřítku. Termín samotný znamená hebrejsky „vysvětlení“ ačkoliv je tento přístup některými povaţován za pro-izraelský a propagandistický. Úkolem takové diplomacie je vysvětlovat a případně ospravedlnit kontroverzní akce státu. Často však dochází spíše k očerňování druhé strany a vyvracení kritiky neţ ke snaze o objektivní názor na věc.75 3.3.3. Ministerstvo obrany Ministr obrany s jeho ministerstvem jsou další vládní institucí, která díky velmi úzké propojenosti bezpečnostní a zahraniční politiky získává na důleţitosti. Ministr je členem uţšího bezpečnostního kabinetu a podílí se na rozhodovacím procesu. Tato instituce působí také jako důleţité spojení armády a jejich představitelů s civilním řízením. Formálně jsou izraelské armádní jednotky ministrovi obrany podřízené, vrchní vojenští činitelé však mají většinou značnou míru autonomie v provádění zadaných cílů.76 3.3.4. Izraelské obranné síly (IDF) Vzhledem k úzké propojenosti bezpečnostních a zahraničněpolitických témat hraje svou roli v zahraniční politice také armáda nebo zpravodajské sluţby působící na území jiných států. Sluţba v armádě je sama o sobě předpokladem zisku vyšších politických funkcí a vzhledem k přítomnosti izraelských sil na palestinském území nebo bohatým zkušenostem z různých ozbrojených konfliktů a válkám v minulosti i současné době se ozbrojené síly stávají běţným nástrojem a aktérem zahraniční politiky. I v případě vývoje vojenských

74

Israel Ministry of Foreign Affairs: General Information. Schilling, Ch. L. (2010): The Masada Complex: Jewish Identity Constructions and Israeli Foreign Policy, s. 8. 76 Muhareb, M. (2011): The Process of National Security Decision-Making in Israel and the Influence of the Military Establishment, s. 16-19. 75

- 24 -

technologií a zbrojního průmyslu je Izrael světovou špičkou a armáda je tradičně vnímána jako nejdůvěryhodnější instituce.77 Oficiálně funguje izraelská armáda na základě několika základních bodů vojenské doktríny. Základním cílem je obrana státu a jeho obyvatelstva společně s bojem proti terorismu. Mezi jednotlivé konkrétní body patří vyhýbání se válce politickými prostředky a odstrašováním, ovšem bez eskalace napětí. Pokud k válce dojde, Izrael nesmí prohrát, operace se přesunou na území nepřítele a rozhodnutí války musí být rychlé, rozhodné a bez velkých ztrát.78 Odstrašovacím nástrojem je nepochybně i izraelský jaderný potenciál, kde funguje politika jaderné nejednoznačnosti. Oficiálně tedy Izrael nepřiznává jejich vlastnictví, nemá v plánu je uvést na scénu Blízkého východu jako první, ale nemá v plánu připustit jejich zisk nepřátelskými zeměmi. Ačkoliv doktrína vyznívá poměrně defenzivně, Izrael vyuţívá ve svých ozbrojených zahraničních intervencích i ofenzivní prostředky. Mezi ty lze jednoznačně zařadit, mimo ty uvedené v dalších kapitolách, preventivní letecké útoky na syrský jaderný reaktor v rámci operace Ovocný sad v roce 2007, nedávné zničení syrského konvoje nebo, v případě reálného uskutečnění, preventivní útok na jaderná zařízení v Íránu.

77

85-92 % izraelských Ţidů. Viz Bar-Tal, D.; Magal, T.; Halperin, E. (2009): The Paradox of Security Views in Israel: A Social-Psychological Explanation, In Barak, O., Sheffer, G. (eds.) (2009): Existential Threats and Civil-Security Relations, s. 222. 78 Israel Defense Forces: Doctrine.

- 25 -

4. Koncepty v jednotlivých administrativách Následující části věnující se jednotlivým administrativám izraelských předsedů vlád. Dělení je zvoleno vzhledem k zásadnímu vlivu tohoto představitele v rámci zahraniční politiky a nejvlivnější funkcí izraelského politického systému vůbec. Následující kapitoly mají za úkol představit stručný kontext nástupu těchto státníků k moci a analyzovat přítomnost konceptů ve zvolených významných politických událostech.

4.1.

Ariel Šaron (7. 3. 2001 – 16. 4. 2006) Ariel Šaron nebyl v době svého nástupu do premiérské funkce ţádným politickým

nováčkem. Členem Knesetu byl pravidelně od sedmdesátých let a v mnoha vládách působil na různých ministerských postech. Před kariérou politika byl velmi schopným vojákem se zkušenostmi jiţ z Války o nezávislost. V politice pomáhal zakládat pravicovou stranu Likud a jejím členem byl aţ do roku 2005, kdy se stal členem nově zaloţené liberální strany Kadima. V březnu roku 2001 se stal nejstarším izraelským premiérem, kdyţ porazil svého předchůdce ze Strany práce79 Ehuda Baraka. Nastoupil do funkce ve svých 73 letech. Šaron byl premiérem zvolen celkem dvakrát. Poprvé v roce 2001, kdy se konaly pouze přímé volby premiéra a podruhé v roce 2003 v rámci klasických voleb Knesetu. Samotný jeho nástup do pozice premiéra byl velmi nečekaný. Známou událostí je jeho výstup na Chrámovou horu 28. září 2000, tato se totiţ stala záminkou pro počátek druhé intifády.80 Byla to spíše událost, kdy napětí mezi Izraelci a Palestinci dosáhlo po řadě událostí devadesátých let opět svých hranic, coţ vedlo k vyvolání násilností. Ačkoliv se objevily mnohé snahy v mírovém procesu pokračovat,81 druhou intifádou se situace v mírovém procesu velmi zhoršila stejně jako vzrostla míra násilností. Ariel Šaron byl povaţován za státníka zastávajícího tvrdou linii, tedy za politického jestřába a dokonce za nacionalistického radikála s poměrně kontroverzní pověstí.82 Co se týče první vlády Ariela Šarona, povedlo se mu vytvořit tzv. vládu národní jednoty. Jako ministři 79

Strana práce je levicová sociálně demokratická strana, nástupkyní dřívější strany Mapaj, ze které pocházel například i první izraelský premiér David Ben-Gurion. Viz Jewish Virtual Library: Labor Party: History & Overview. 80 Také se pouţívá pojmu intifáda al-Aksá. 81 Zde lze zařadit např. mírovou iniciativu Arabské ligy 2002 nebo tzv. cestovní mapa pro mír na Blízkém východě. 82 Na jedné straně vynikající vojenský velitel, na druhé politik zodpovědný za umoţnění masakru v uprchlických táborech Sabra a Šatíla v Libanonu. Viz Crompton, S. W. (2007): Ariel Sharon, s. 98; Viz Čejka, M. (2008): Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, s. 216.

- 26 -

pak působili členové celého politického spektra.83 Za ministra zahraničí si Šaron zvolil Šimona Perese, bývalého premiéra, neúspěšného kandidáta na prezidenta v roce 2000 a budoucího prezidenta od roku 2007, předsedu Strany práce. Ten byl později po rozpadu koalice nahrazen Benjaminem Netanjahuem, dalším politickým jestřábem a bývalým premiérem Izraele. Ministra obrany vykonával nejprve Benjamin Ben-Eliezer, zkušený generál povaţovaný také za politického jestřába.84 Po jeho rezignaci nastoupil do této funkce Šaul Mofaz, původně náčelník Generálního štábu IDF. Vytvoření vlády národní jednoty bylo Šaronem poměrně často zdůrazňováno jako volání nejen po „verbální jednotě“, ale po skutečné jednotě a národním usmíření. To zmiňuje ve svém inauguračním projevu.85 Jednotnost a překonání vnitřních neshod kvůli trvalému a existenciálnímu ohroţení je jedním z prvků siege mentality. Tato jednota působí jako ochrana vůči vnějšímu nebezpečí a dodává případným nepopulárním nebo kontroverzním akcím větší legitimitu. To vše za cenu těţšího vnitropolitického vyjednávání a rozhodování (coţ se také nakonec stalo pro první Šaronovu vládu osudným). 4.1.1. Druhá intifáda Druhé palestinské povstání stálo ve funkčním období Ariela Šaron v samotném středu dění a jeho politické agendy. Stát Izrael se v této době stává terčem mnohem agresivnějších akcí, neţ tomu bylo za první intifády. Ve velké míře se objevují sebevraţedné atentáty po celém území státu, dále je toto období počátkem raketových útoků z pásma Gazy nebo ostrého ostřelování izraelských civilistů i vojáků. Výjimkou nebylo ani vyuţívání civilních lidských štítů nebo ţen a dětí jako sebevraţedných atentátníků. 86 V takové situaci bylo pro Izrael velmi těţké zvolit vhodnou taktiku, aby mohl takovému způsobu boje čelit. Přesně po vzoru pravidla „zabij, nebo buď zabit“ se pak v období druhé intifády objevuje například větší vyuţití tzv. mimosoudních likvidací, tedy převáţně leteckých útoků na vybrané palestinské osobnosti a jejich zneškodnění. To se

83

Například pravicový Likud, levicová Strana práce i náboţenská strana Šas. Viz The Knesset: Fifteenth Knesset. Government 29. 84 Čejka, M. (2008): Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, s. 217. 85 Israel Ministry of Foreign Affairs (2001): Inauguration Speech of Prime Minister Ariel Sharon in the Knesset. 86 Viz Čejka, M. (2008): Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, s. 218-220.

- 27 -

v některých případech neobešlo bez smrti dalších nevinných osob. Styl takového zneškodnění bez soudního procesu pro mezinárodní společnost není ani příliš demokratický, přestoţe je Izrael za demokratický stát s určitými specifiky povaţován.87 Zde totiţ ke slovu přichází koncept zdůrazňování vlastní výjimečnosti, či přinejmenším jeho základního aspektu. Stát Izrael je jeho státními představiteli prezentován v mnoha proslovech, ať jiţ adresovaným národu či státní instituci, nebo vnější mezinárodní společnosti, jako ostrov demokracie na Blízkém východě a jediný demokratický stát od Íránu aţ po Atlantik.88 Zřetelně lze v určitých případech sledovat vymezování se vůči okolním státům a zdůrazňováním své morality, práva a případně nevinnosti. Ačkoliv druhá intifáda je v celém svém období sama poměrně komplexní, existují zde v jejím rámci určité události, které se staly zlomovými body a vyvolaly nejen diskusi ve společnosti, ale také znamenaly zvrat i v zahraniční a bezpečnostní politice izraelského státu. Stručnou zmínku je pak potřeba ještě věnovat útokům z 11. září 2001, i kdyţ nepatří mezi zkoumané události této práce. Teroristické útoky proti USA znamenaly zlomový bod ve vnímání terorismu, nyní jako globální hrozby.89 Izrael tak na svou stranu získal sympatie části mezinárodního mínění. Stejně jako ţidovský stát odsoudili pragmaticky útoky také palestinští představitelé. 4.1.2. Operace Obranný štít Vojenská operace na jaře roku 2002 byla odpovědí na neutuchající útoky palestinských teroristů. V tomto případě se jednalo o pozemní operaci s povoláním záloţních vojáků a tato byla jasnou demonstrací odstrašující síly IDF. Cílem operace bylo zničení teroristické infrastruktury a pátrání po teroristech ve všech velkých městech pod správou Palestinské autonomie. Mimo leteckých úderů se jednalo i o rozsáhlou pozemní operaci spojenou s demoličními pracemi.90 Ty byly zaměřeny na úkryty členů teroristických organizací, tajné továrny na výbušniny nebo skladiště nebezpečného materiálu, ale postihly i civilní obyvatelstvo. Akce se stávají agresivnější v souvislosti s narůstajícími ztrátami izraelských vojáků. 87

K specifikům viz předchozí kapitoly nebo Čejka, M. (2009): Judaismus a politika v Izraeli, s. 19-58. Myšleny jsou zde samozřejmě státy širšího Blízkého východu a severoafrického Maghrebu. Viz Israel Ministry of Foreign Affairs (2001): Fox News Sunday interview with Israeli PM Ariel Sharon – 5-Aug-2001. 89 Eichler, J. (2009): Mezinárodní bezpečnost v době globalizace, s. 159-166. 90 Israel Ministry of Foreign Affairs (2002): Cabinet Communique 15-Dec-2002. 88

- 28 -

Poměrně jasně ilustruje záměr a postoj k operaci výrok Ariela Šarona: „Palestinci musí být zasaženi a musí to být velmi bolestivé…Musíme jim způsobit ztráty, oběti, aby pocítili tu vysokou cenu.“ Zároveň s tímto dal souhlas k jejímu provedení.91 Tento postoj musel logicky vést ke kritice od zbytku světa. Na nátlak mezinárodní společnosti kvůli nařčení z masakrů a válečných zločinů, i izraelského spojence USA, byla operace skutečně zastavena, přesto dosáhla významných úspěchů v prevenci proti terorismu.92 Ačkoliv v krátkodobém efektu se jednalo o vojenský úspěch, útoky na civilní obyvatelstvo zcela neustaly a vyvstává zde i otázka efektivity takového řešení v dlouhodobé perspektivě. Operace podobného raţení mají totiţ za následek radikalizaci palestinského obyvatelstva. Po této události následovaly ještě další operace, ovšem menší ve svém rozsahu.93 Situace v prvních letech 21. století je tedy pro Izrael značně komplikovaná. V tomto asymetrickém konfliktu proti nestátním teroristickým organizacím je stále intenzivnější hrozba nečekaného sebevraţedného bombového útoku, který se můţe vyskytnout kdekoliv na území Izraele. Čelit takové hrozbě je mnohem komplikovanější neţ bojovat s armádou jiného státu a Izrael se snaţí tomuto nebezpečí preventivně zamezit dalším poměrně kontroverzním krokem pro mezinárodní společnost a nakonec i pro směřování mírového procesu aţ do současnosti. Začne budovat separační bariéru kolem Západního břehu. 4.1.3. Výstavba separační bariéry Podobná prevence a ochrana území není pro Izrael zcela novým prvkem, od první poloviny devadesátých let existuje bezpečnostní bariéra kolem pásma Gazy. Případ bezpečnostního plotu okolo Západního břehu nebo zdi apartheidu,94 jak je často nazývána Palestinci, je odlišný od toho v Gaze. Obsazením území operací Obranný štít a následnými akcemi se vytvořil prostor pro moţnou výstavbu. O té bylo rozhodnuto 23. června 2002. Separační bariéra představuje zářný příklad siege mentality v tehdejším politickém diskursu. Snaha zabránit neustálým sebevraţedným útokům vedla přes vojenské operace aţ k tomuto rozhodnutí svépomocí, i přes kritiku spojenců, opevnit hranice státu. Výstavba výrazně ovlivnila situaci jak uvnitř izraelského státu, tak situaci zahraniční politiky. Důvodem 91

Jewish Virtual Library: Al-Aksa Intifada. Operation „Defensive Shield“. Tamtéţ. 93 Za zmínku stojí ještě operace Předurčená cesta, provedená přibliţně dva měsíce po ukončení Obranného štitu. Viz Rees, M. (2002): The Terror That Will Not Quit. 94 Ve skutečnosti jde z větší části o plot (95 %), podobu zdi má bariéra především okolo největších sídel (5 %). 92

- 29 -

byl fakt, ţe trasa této bariéry byla vytyčena v rozporu s uznávanými liniemi příměří z roku 1949 (tzv. Zelená linie)95 a díky tomu se na ni strhla vlna kritiky. Její rozpor s mezinárodním právem a nutnost zastavení byl vyjádřen nejdříve Mezinárodním soudním dvorem,96 následně pak také rezolucí OSN.97 Dodnes bariéra není dokončena, největší stavební úsilí se uskutečnilo právě za administrativ Ariela Šarona. 4.1.4. Smrt Jásira Arafata a jednostranné stažení z Gazy Zlomovou událostí v souvislosti s druhou intifádou je smrt palestinského vůdce Jásira Arafata v listopadu 2004. Arafat se izraelskou operací Obranný štít dostal do stavu obleţení doslova. Jednotky IDF obklíčily jeho sídlo v Ramalláhu a Arafatovi nebylo povoleno jej opustit aţ do jeho převozu do nemocnice, kde nakonec zemřel. Sebevraţedné útoky polevují a po nástupu nového vůdce Mahmúda Abbáse roku 2005 je nakonec uzavřeno příměří a druhá intifáda tak postupně končí.98 Také popularita Ariela Šarona dosahuje svého vrcholu. Ve stejném roce je totiţ přijat jednostranný plán staţení izraelských osad z pásma Gazy, pragmatický krok co se týče nákladů a bezpečnostního rizika pro izraelské civilní obyvatelstvo. Pro Izrael a Ariela Šarona to znamená rozpad vlády a vyhlášení předčasných voleb. Vystupuje z pravicového Likudu a zakládá liberálnější centristickou stranu Kadima. 4. ledna 2006 Ariel Šaron utrpěl mozkovou příhodu a od této doby aţ do současnosti je udrţován ve vegetativním stavu. Stal se neschopným vykonávat funkci a na jeho místo nastupuje Ehud Olmert.

4.2.

Ehud Olmert (4. 5. 2006 – 31. 3. 2009) Volby roku 2006 vyhrává strana Kadima v čele s Ehudem Olmertem, bývalým členem

Likudu a starostou Jeruzaléma v letech 1993 – 2003.99 Olmert přejímá vedení strany a nově sestavené vlády díky zdravotní neschopnosti Ariela Šarona. Ten však bez pochyb přispěl svým politickým kreditem k vítězství nově zaloţené strany. Ehud Olmert, jako zastánce politiky Ariela Šarona, pokračoval v jeho vymezené linii jednostranného stahování z Gazy. 95

Viz Příloha č. 1. Separační bariéra ve velkých částech zabíhala do území Západního břehu, de facto připojující k Izraeli východní Jeruzalém a osady jako Ma’ale Adumin, Ariel, Alfe Menaše nebo Oranit. Viz B’Tselem (2011): Separation Barrier. 96 International Court of Justice (2004): Legal Consequences of the Construction of a Wall in the Occupied Palestinian Territory. 97 UN General Assembly (2004): Resolution A/RES/ES-10/15. 98 Viz Čejka, M. (2008): Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, s. 251 nebo Čejka, M. (2011): Dějiny moderního Izraele, s. 293. 99 The Knesset: Ehud Olmert.

- 30 -

Ehud Olmert byl politik uznávaný jako pragmatik. Peter Beaumont jej popisuje doslova jako „jestřába převlečeného za holubici“.100 Z pravicového nástupce Šaronovy politiky se stává umírněnější politik otevřený kompromisům. Ve vládní koalici figurovaly Strana práce, ultraortodoxní Šas a strana izraelských důchodců Gil. Ve vládě mu byli spolupracovníky Cipi Livniová jako ministryně zahraničí nebo Amir Perec ve funkci ministra obrany (později nahrazen Ehudem Barakem). 4.2.1. Druhá libanonská válka Mezi Izraelem a Hizballáhem existuje otevřené nepřátelství uţ od vzniku této organizace v roce 1982. Konflikt známý také jako letní válka s Hizballáhem proběhl od 12. července do 14. srpna 2006 jako odpověď na zabití několika vojáků a civilistů na severu Izraele. Hizballáh navíc dva izraelské vojáky zajal. Do této doby, i přes otevřené nepřátelství Izraele a Hizballáhu, byla situace na severu relativně klidnější neţ v případě území Palestinské autonomie. Právě zajetí vojáků a snaha o jejich osvobození se stala oficiální příčinnou války a vyhrotila vzájemné vztahy. Ačkoliv byl Hizballáh na vojenskou odpověď připraven o mnoho lépe, operaci takového rozsahu od Izraele nečekal.101 To, ţe je Izrael ochoten pouţít veškerých prostředků zahraniční a bezpečností politiky pro ochranu své existence a dosaţení svého druhého cíle války, jímţ se stalo úplné zničení Hizballáhu, je moţno pozorovat například na pouţití zakázané munice – bílého fosforu a kazetových bomb, nebo na intenzivním bombardování civilních budov a infrastruktury (např. mosty, letiště v Bejrútu). Přesto, ţe původci útoku byly jednotky Hizballáhu, těţce poškozen byl vědomě celý Libanon a Olmertem byl Libanon jako suverénní stát obviněn ze zodpovědnosti za útoky.102 Operace navíc vyvolaly rozsáhlou uprchlickou vlnu libanonského obyvatelstva103 a obrovský odpor k izraelské intervenci a ţidovskému státu jako takovému. Druhá libanonská válka byla nakonec ukončena příměřím pomocí rezoluce OSN č. 1701. Vyznívá sice diplomaticky přívětivěji pro Izrael, ten nicméně nenaplnil ani jeden z cílů, které 100

Beaumont, P. (2006): Ehud Olmert: the hawk in dove’s clothing. Hizballáh byl vyzbrojován íránským reţimem a v jeho arzenálu se nacházely rakety Kaťuša i rakety středního a dlouhého doletu (Fadţr, Zelzal), coţ ochromilo ţivot v celém severním Izraeli. Izrael do akce nasadil značnou pozemní sílu, letectvo i námořní jednotky. Viz Waxman, D. (2007): Between Victory and Defeat. Israel after the War with Hizballah, s. 30. 102 Později svojí rétoriku zmírnil. Viz Israel Ministry of Foreign Affairs (2006): PM Olmert: Lebanon Is Responsible and Will Bear the Consequences. 103 Za to byl Izrael obviněn Amnesty International z válečných zločinů a porušování mezinárodního práva. Viz Čejka, M. (2011): Dějiny moderního Izraele, s. 301-304. 101

- 31 -

si určil. Vyhlásil se za vítěze a stejný krok učinil i Hizballáh. Tím, ţe se jej Izraeli nepodařilo zničit, dosáhl vojenského úspěchu a IDF tím ztrácí část své vojenské výjimečnosti.104 V proslovu ze 17. července 2006, který Ehud Olmert adresoval izraelskému Knesetu, je moţné nalézt značnou řadu prvků obou zkoumaných konceptů podle jejich vymezených stupnic a definicí. V prvé řadě označuje vojenské operace za čistě obranný akt, kdy je velikost pouţité síly nevýznamná kvůli důleţitosti hrozby. Izraelci pak stojí jako „jeden muž“ 105 vůči nebezpečí. Prvek jednoty je přítomen a zdůrazňován také. Z proslovu je zcela zřejmé, ţe Izrael ve své reakci na útoky Hizballáhu musí být a bude nekompromisní, legitimní díky jednotě a konsensu v izraelské společnosti a musí eliminovat hrozby důkladně, aby jiţ nemohly působit ztráty na izraelském obyvatelstvu. Poněkud mírnější, ale přesto rozhodný postoj zastává ministryně zahraničí Cipi Livniová.106 Jak se ukázalo, konsensus se začal později vytrácet a objevily se četné demonstrace obyvatel. Co se výjimečnosti izraelského107 národa týče, Olmert hovoří v případě odpovědi na raketové útoky jako o válčení s pouţití „vší síly, rozhodnosti, chrabrosti, obětavosti a odhodlanosti, která tento národ charakterizuje.“ „Jsme rozhodný a statečný národ. Jsem pyšný, dnes možná více než kdy dříve, na to že jsem izraelský občan,“ uvádí Olmert dále. Nezmiňuje tedy výjimečnost Ţidů jako národa, ale Izraelců včetně jeho neţidovských obyvatel, coţ poměrně dobře odpovídá definici výjimečnosti, méně ale vymezené stupnici. Tato platí specificky pro ţidovskou společnost. 4.2.2. Změna vojenské doktríny Jak bylo zmíněno v kapitole o izraelské armádě jako aktérovi zahraniční politiky, řídí se armáda několika základními body vojenské doktríny. Druhá libanonská válka měla nicméně poměrně zásadní význam na změnu vojenské strategie izraelských ozbrojených sil. Následkem boje proti těţce ozbrojenému Hizballáhu a neúspěšného vyuţití výhod vyspělé

104

Waxman, D. (2007): Between Victory and Defeat. Israel after the War with Hizballah, s. 31-35. Proslov lze nalézt zde: Prime Minister’s Office (2006): Address by Prime Minister Ehud Olmert – The Knesset. 106 Israel Ministry of Foreign Affairs (2006): Press briefing by FM Tzipi Livni. 107 Zde nejen ţidovského, protoţe Olmert zmiňuje v projevu Ţidy, muslimy, křesťany, Drúzy i Čerkesy. 105

- 32 -

izraelské armády vznikla doktrína Dahíja, která předkládá poměrně radikálnější přístup proti nestátním aktérům do budoucích střetů.108 Tato strategie je charakteristická mnohem menší přiměřeností pouţití síly vůči provedenému napadení. Vojenské operace se ze země primárně přesunuly k vyuţití leteckých sil, spíše neţ rozhodné vítězství je kladen důraz na efektivitu nákladů nebo destrukci infrastruktury. Pravděpodobně nejzásadnější změnou je namísto cílení jednotlivých odpalovacích zařízení zničení celé oblasti, ze které jsou rakety odpalovány. Doktrína je extrémně zjednodušující, podle Yarona Londona jsou prakticky podle ní všichni „Palestinci považováni

za

Chálidy

Mišály,

všichni

Libanonci

jsou

Nasralláhové

a

Íránci

Ahmadínežádové.“109 Takový přístup ale v rétorice relevantních politických představitelů není přítomen. Jednoznačně by tímto Izrael přišel o značnou podporu, případně by byl nucen USA svou rétoriku zmírnit. Přestoţe není oficiálně přijata, je moţné od této doby do současnosti pozorovat mnohem větší uţívaní letecké síly jako odpovědi například na raketové útoky z pásma Gazy a civilní oběti při cílené likvidaci teroristických vůdců. Strategie odpovídá hned několika bodům stupnice GSMS – pravidlo „zabij, nebo budeš zabit“, demonstrace síly jako odstrašení nepřítele,

moţnost

uţití

kontroverzních

zahraničně-politických

prostředků.

To

je

ospravedlňováno jako převzetí běţně uţívaného přístupu Arabů. Nová strategie je ovšem zcela v rozporu s izraelským přístupem tzv. čistotě zbraní (purity of arms), kdy uţitá síla je odpovídající cílům a účelu mise a nezraní či nezabije civilisty nebo válečné zajatce. Voják se má také vyhýbat zbytečnému zranění, zabití nebo poškození majetku, coţ je zdůrazňováno politickými představiteli, méně jiţ reálně dodrţováno. 4.2.3. Operace Lité olovo V roce 2006 se Hamás stává vítězem voleb do Palestinské národní rady,110 ale vláda je bojkotována Fatahem, Izraelem i západními zeměmi. Z pásma Gazy narůstají raketové útoky na izraelské území a jako výsledek je tato oblast častým terčem vojenských náletů a operací 108

Ve zkoumaném období čelil Izrael totiţ výlučně nestátním aktérům, jako jsou teroristické organizace (Hamás, Hizballáh). Název doktríny je odvozen od vybombardované bejrútské čtvrti. Viz The Reut Institute (2009): The Dahiyah Doctrine. 109 Chálid Mišál je politickým vůdcem Hamásu, Hasan Nasralláh Hizballáhu a Mahmúd Ahmadíneţád současný íránský prezident. Citace viz London, Y. (2008): The Dahiya Strategy. 110 Název pro palestinský parlament. Volby proběhly poměrně demokraticky a Hamás zde obsazuje 74 ze 132 míst. Viz Čejka, M. (2011): Dějiny moderního Izraele, s. 299.

- 33 -

různého rozsahu. O rok později, v červnu 2007, je vláda Hamásu v pásmu Gazy definitivně nastolena vojenským převratem. Od července do prosince 2008 trvá dojednané příměří mezi Izraelem a Hamásem, jeho konec je potom spojen se zesílením raketových útoků a následné operaci Lité olovo, trvající od 27. prosince aţ do 18. ledna dalšího roku. V pásmu Gazy operace způsobila rozsáhlá vojenská operace humanitární krizi a vyhrotila další odvetné kroky Izraele. 111 Mimo jiné je například zavedena námořní blokáda.112 Operace vyvolala kritiku po celém světě a Izrael i Hamás byli podezříváni ze spáchání válečných zločinů. Komise OSN, která se vyšetřováním těchto obvinění měla zabývat, vydala 15. září 2009 tzv. Goldstoneovu zprávu.113 Ta na svých 574 stranách hovoří mimo jiné o uţití nepřiměřené síly také vůči palestinskému civilnímu obyvatelstvu. Zmiňuje také doktrínu Dahíja, která byla popsána v předchozí kapitole. Izrael tuto taktiku pouţívá i v operaci Lité olovo. Mezi kontroverzní a kritizované kroky tedy patří ničení civilní infrastruktury, uţití kontroverzních zbraní (kazetová munice, fosfor) a způsobení zbytečného poškození.114 Zpráva je ovšem kritická jak k izraelskému přístupu, tak k akcím Hamásu. Izrael, ve své citlivosti na kritiku jeho jednání, zprávu označil za jednostranně zaměřenou proti němu. Z vládních představitelů ovlivňující zahraniční politiku stojí jistě za zmínku slova místopředsedy vlády Eliho Jišaje, člena náboţenské vládní strany Šas, k operaci Lité olovo: „…je to skvělá příležitost zničit tisíce domů všech teroristů, aby se dvakrát rozmysleli, jestli budou střílet rakety.“ V únoru 2009, uţ po ukončení vojenské akce pak prohlásil, ţe by měl Izrael „zničit 100 domů za každou vystřelenou raketu.“115 Takové chování je vnímáno jako neslučitelné s mezinárodním právem. Je třeba poznamenat, ţe proslovy dalších představitelů nepouţívají tak radikální tón. Přestoţe je rétorika politiků umírněnější, vojensky Izrael jedná opět podle několika bodů siege mentality, jeţ lze pozorovat uţ v případě Druhé libanonské války. Ještě před samotnou vojenskou operací kvůli podezření z korupce a podvodů Ehud Olmert v roce 2008 rezignoval.116 Předčasné volby poté proběhly aţ po vojenském konfliktu a 111

Tamtéţ, s. 306-315. Israel Ministry of Foreign Affairs (2009): Operation Cast Lead expanded. 113 V čele této komise totiţ stál Jihoafričan Richard Goldstone. 114 Report of the United Nations Fact-Finding Mission on the Gaza Conflict (2009), s. 330-331, 534-535. 115 Tamtéţ, s. 332. 116 Funkci premiéra vykonává aţ do předčasných voleb v roce 2009. 112

- 34 -

těsným vítězem se stává opět strana Kadima. Její nová předsedkyně Cipi Livniová ale není schopna sestavit vládu a tak tato pravomoc připadá druhé vítězné straně v pořadí – Likudu – a jejímu předsedovi Benjaminu Netanjahuovi.

4.3.

Benjamin Netanjahu (31. 3. 2009 – současnost) Bývalý příslušník speciálních jednotek, zkušený diplomat a bývalý premiér Izraele

z let 1996-1999, Benjamin Netanjahu je spolu s kabinetem, ve kterém vykonával funkci ministra zahraničí značně radikální politik Avigdor Lieberman a na postu ministra obrany setrvávající Ehud Barak z předchozí vlády Ehuda Olmerta, označován jako největší zastánce tvrdé linie izraelské politiky. Tedy v politické orientaci je to údajně nejvíce nekompromisní vláda jestřábů v izraelské historii.117 Vytváří se zde tak vysoký předpoklad přijetí přístupu siege mentality a zdůrazňování vlastní výjimečnosti. Sám Netanjahu je znám pro svůj skeptický postoj k mírovému procesu a dohodám z Osla. V případě této administrativy se opět podařilo zformovat vládu národní jednoty se stranami z různých pozic politického spektra (př. Strana práce). Benjamin Netanjahu v inauguračním projevu hovoří o jedinečnosti Ţidů, jejich podivuhodné a úţasné historické zkušenosti. „Není spravedlivějšího zápasu než jejich zápasu za návrat do své domoviny … a žít zde život jako svobodný a suverénní národ,“ uvádí Netanjahu.118 Relativně ke své velikosti, ţádný další národ nepřispěl údajně více k lidskému vědění a civilizaci neţ Izrael. Za zmínku stojí také explicitní spojení budoucnosti ţidovského národa s budoucím přeţitím Izraele. Zdůrazňování výjimečnosti jak izraelské, tak ţidovské je přítomno v rétorice staronového premiéra poměrně dostatečně. Vláda Benjamina Netanjahua se ve svém období zaměřuje spíše na stále více vzrůstající hrozbu íránského jaderného programu. Ke svému bezprostřednímu sousedství, nacházejícímu se od přelomu let 2010 a 2011 ve víru drastických změn reţimů a politiky, přistupuje spíše zdrţenlivě a rozváţně. Jsou sice patrné určité pozitivnější kroky v případě mírového procesu, řešení se ale jeví jako nepravděpodobné a ţádné kroky nejsou příliš

117

Voller, Y (2011): Turmoil and Uncertainty: Israel and the New Middle East. Israel Ministry of Foreign Affairs (2009): Incoming PM Benjamin Netanyahu presents his government to the Knesset. 118

- 35 -

úspěšné.119 Rozsáhlejším střetem izraelské armády a palestinského Hamásu se však stává aţ operace Pilíř obrany roku 2012. 4.3.1. Operace Pilíř obrany V letech 2011 a 2012 je Izrael opět terčem stále intenzivnějších raketových útoků z pásma Gazy. Největší intenzitu útoky získaly právě na podzim 2012 a odpovědí na toto nebezpečí se stala operace Pilíř obrany, provedená ve dnech 14. – 21. listopadu 2012.120 Specifikem tohoto konfliktu se staly rakety s mnohem větším dostřelem, neţ bylo u původních útoků z pásma Gazy zvykem. Vypálené rakety dosáhly (i kdyţ spíše ve výjimečném případě) aţ k městům Tel Aviv a Jeruzalém.121 To znamenalo rozšíření okruhu obyvatel v ohroţení podle izraelské rétoriky na jeden milion a nárůst obav v izraelské společnosti. Jako velmi úspěšný se v tomto období prokázal nový protiraketový systém Ţelezná klenba,122 který představuje určitou protiváhu zlepšujícího se arzenálu teroristických skupin. Přestoţe Izrael pásmo Gazy ostřeloval námořnictvem, pozemním dělostřelectvem i leteckými útoky, k zahájení pozemní invaze nedošlo. Izraelská operace získává podporu západních zemí, nejistý je postoj Egypta, kde se k moci díky událostem Arabského jara dostalo Muslimské bratrstvo, sympatizující s Hamásem. Zaujal však pragmatický postoj a ve spolupráci s USA dojednal příměří, které vstoupilo v platnost dříve, neţ Izrael stačil pouţít „ještě větší síly“,123 jak uvádí sám premiér Benjamin Netanjahu. Avigdor Lieberman pohrozil ještě před přijetím příměří, ţe případná vojenská operace nebude limitovaná a označil ji za moţnou operaci Obranný štít 2.124 Izrael byl nepochybně schopen zasadit Hamásu leteckými útoky tvrdý úder, pozemní operace by však jistě měla významnější dopad.125 Hlavním cílem této operace bylo především 119

Například 10měsíční moratorium na výstavbu osad na území Palestinské autonomie nebo zahájení dalších přímých rozhovorů. 120 Israel Ministry of Foreign Affairs (2012): Israel under fire – November 2012. 121 Dosah zmíněných raket je přehledně znázorněn v příloze č. 2. 122 Také se pouţívá pojem Ţelezná kopule. K efektivitě Ţelezné klenby např. Kam, E. (2012): Following the Operation. The Balance between the Two Sides, In. Brom, S. (2012) (eds.): In the Aftermath of Operation Pillar of Defense, Tel Aviv: The Institute for National Security Studies, s. 16. 123 Israel Ministry of Foreign Affairs (2012): PM Netanyahu: Operation Pillar of Defense – Ceasefire. 124 Israel Ministry of Foreign Affairs (2012): Operation Pillar of Defense – Selected Statements. 125 Kam, E. (2012): Following the Operation. The Balance between the Two Sides, In. Brom, S. (2012) (eds.): In the Aftermath of Operation Pillar of Defense, Tel Aviv: The Institute for National Security Studies, s. 21-31.

- 36 -

obnovení izraelského odstrašovacího potenciálu a zdrţenlivost v nasazení pozemních sil byla způsobena zcela novou politickou situací v bezprostředním sousedství. Izrael těmito intenzivními leteckými útoky naznačil, ţe za podobné útoky bude Hamás platit čím dál větší daň. Na druhou stranu významně rozšířený dostřel raket a úspěšné pašování íránských zbraní do pásma Gazy do budoucna mění a zintenzivňuje vnímání nebezpečí raketových útoků a vytváří předpoklad pro další moţnou pozemní operaci IDF. Tvrdou reakci na raketové útoky je také moţno chápat i jako demonstraci síly Izraele v souvislosti s nadcházejícím hlasováním o udělení statusu nečlenského státu Palestině na půdě OSN jen několik dní po operaci Pilíř obrany. 4.3.2. Hlasování o samostatném Palestinském státu Obtíţnou mezinárodní situaci ţidovského státu lze v diplomatickém směru pravděpodobně nejlépe pozorovat na půdě OSN. V Radě bezpečnosti rezoluce namířené proti Izraeli tradičně vetují Spojené státy, vnímání „Izrael proti zbytku světa“ lze do určité míry pozorovat v případě hlasování o rezolucích na půdě Valného shromáţdění. Významnými a velmi diskutovanými kroky bylo podání přihlášky pro členství Palestiny v OSN dne 23. září 2011 a udělení statusu nečlenského pozorovatelského státu Palestině rezolucí A/RES/67/19126 přijaté 29. listopadu 2012. V prvním zmíněném případě před Valné shromáţdění předstoupil samotný Benjamin Netanjahu se svým proslovem. Z něj je patrné zdůrazňování ţidovského charakteru Izraele a světovému přínosu jeho obyvatelstva. Mezi izraelskou výjimečností a výjimečností ţidovskou není patrný rozdíl. Jsou zde také přítomny tradiční argumenty čtyř tisíciletého ţidovského pouta k původní ţidovské zemi, a ţe Izrael je jedinou skutečnou demokracií na Blízkém východě. Z hlediska siege mentality je pak důleţité izraelské vnímání nespravedlivého vyčleňování a odsuzování a děje se tomu tak „častěji než u všech ostatních národů dohromady“.127 Do souvislosti s pokračujícím jaderným programem Íránu, nebo také revolucí v arabském světě lze zasadit přesvědčení o tom, ţe „svět okolo Izraele se definitivně stává nebezpečnějším“.128 Izrael je obklopen nepřáteli vyzbrojenými íránským reţimem, kteří jej

126 127

UN General Assembly (2012): Resolution A/RES/67/19. Israel Ministry of Foreign Affairs (2011): Remarks by PM Benjamin Netanyahu to the U. N. General

Assembly.

128

Tamtéţ.

- 37 -

chtějí zničit. Z tohoto důvodu potřebuje větší strategickou hloubku území a bezpečné hranice, které můţe efektivně bránit. Situaci Izraele při hlasování o uznání palestinského státu za nečlenský pozorovatelský stát v OSN ilustruje jiţ samotný výsledek. Pro tuto rezoluci hlasovalo 138 států, proti ní 9129 a 41 států se zdrţelo hlasování. Izrael má s rezolucemi OSN bohaté zkušenosti, skutečně můţe vnímat tímto krokem jisté obcházení mírového procesu. Premiér Netanjahu vnímá toto rozhodnutí jako bezvýznamné a nic neměnící. Ministr zahraničí Avigdor Lieberman před hlasováním zmínil i moţnost tvrdého postupu Izraele v případě palestinského úspěchu. Mělo jít například o svrţení reţimu palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse a odstranění Palestinské autonomie.130 Na půdě OSN obhajoval postoj Izraele velvyslanec Ron Prosor, který, byť o něco mírněji, zastával podobný postoj jako Benjamin Netanjahu v roce 2011.131 Jasně uvedl, jak Izrael chápe pásmo Gazy jako bezpečnostní hrozbu. Gaza se údajně stala íránskou teroristickou základnou. Palestinci ji proměnili v jednu odpalovací rampu pro rakety a útočiště globálních teroristů. Premiér Benjamin Netanjahu zůstává ve funkci aţ do dnešních dní. Leden 2013 se totiţ nesl ve znamení voleb do Knesetu. V nich zvítězila strana Likud Bejtenu, tedy společná kandidátka pravicových stran Likud a Jisrael Bejtenu. V sestavené koalici má silné postavení nová strana Ješ Atid v čele s umírněnějším politikem Jairem Lapidem. Bude otázkou budoucnosti, nakolik se jí podaří zmírnit tvrdou rétoriku premiéra a jeho vítězné strany.

129

Mezi těmito státy byla vedle USA, Kanady, Izraele, Panamy, Nauru, Palau, Mikronésie a Marshallovými ostrovy i Česká republika. 130 McGreal, Ch. (2012): Israel pulls back from threat to topple Palestinian leadership over UN vote, The Guardian, Jerusalem. 131 The Times of Israel (2012): Full text of Ron Prosor’s speech to the UN General Assembly, November 29, 2012.

- 38 -

5. Závěr Koncepty výjimečnosti a siege mentality jsou podle různých výzkumů velmi významnou součástí izraelské společnosti. Práce pracuje s jejich vymezením a přítomností v zahraniční politice Státu Izrael, vyjadřovanou, na rozdíl od společnosti, vymezenými aktéry. Tuto přítomnost zkoumá v určených událostech, které se staly předmětem mnoha debat v mezinárodním prostředí a těšily se značné pozornosti. Aplikace těchto konceptů na různé projevy zahraniční politiky Izraele pak mohou pomoci pochopit vývoj jejich přítomnosti ve specifických případech, zde konkrétně především v rozsáhlejších vojenských operacích izraelské armády zkoumaného období. Cílem práce je odpovědět na zadané výzkumné otázky: 1. Jak lze vymezit, a jak pohlíţet na koncepty vlastní výjimečnosti a siege mentality? Výjimečnost je v této práci vymezena jako „přístup k ostatním zemím, kulturám založený na představě odlišnosti a často nadřazenosti k nim“. V případě izraelské a ţidovské společnosti jde speciálně o vymezování se vůči arabskému, popř. muslimskému světu, zdůrazňování

vlastní

technologické

vyspělosti,

demokratické

tradice,

vojenské

neporazitelnosti nebo schopnosti přeţít díky jedinečné kvalitě národa. V kontextu izraelské siege mentality je klíčový výzkum profesora Daniela Bar-Tala a jeho kolegů. Ve svých publikacích věnujících se tomuto fenoménu vymezil siege mentality obecně jako „stav, kdy mezi členy skupiny panuje základní přesvědčení o tom, že zbytek světa se k této skupině chová s velmi negativními úmysly“. De facto je moţné siege mentality chápat jako určitou součást předchozího konceptu. Poměrně vágní vymezení je dále specifikováno konkrétnějšími prvky v rámci stupnic GSMS a ISMS. Stručně shrnuto se jednotlivé prvky týkají zdůrazňování jednoty národa stojícímu proti významnému, aţ existenciálnímu nebezpečí (odmítání kritiky, ochrana před nepřítelem), dále demonstrace především vojenské moci státu, pocitu osamělosti v mezinárodním systému a v neposlední řadě pouţití všech dostupných (i drastických a kontroverzních) prostředků zahraniční politiky pro vlastní obranu. Specifickým prvkem izraelského případu je poukazování na antisemitismus a odstrašující zkušenost Holocaustu. V této souvislosti se nejčastěji hovoří o Íránu a jeho odmítání Holocaustu i samotného Státu Izrael.132 Zkušenosti Holocaustu jsou také často 132

Několik proslovů a odkazů na tuto problematiku lze nalézt přímo na izraelském ministerstvu zahraničí. Viz Israel Ministry of Foreign Affairs: Israel/Holocaust denial.

- 39 -

připomínány v proslovech státníků ke zvláštním příleţitostem nebo na mezinárodním dni věnovanému jeho obětem. Mimo jiné i zde lze vypozorovat určité snahy o zdůraznění ţidovské výjimečnosti.133 2. Jsou tyto koncepty patrné v izraelské zahraniční politice ve zkoumaném období a zvolených událostech? Na základě předchozích kapitol lze na tuto otázku odpovědět do jisté míry kladně. Je zcela zřejmé, ţe se v zahraniční politice ţidovského státu objevuje celá řada prvků, které jsou základními součástmi zkoumaných konceptů. V tomto smyslu je tedy moţno přítomnost konceptů pozorovat v kaţdé zkoumané administrativě. Ty se nicméně v zahraničněpolitickém chování v rámci zkoumaných událostí neprojevují v celé své úplnosti. Izraelské instituce a stát jako takový jiţ například nevnímají svou situaci ve smyslu boje proti celému zbytku světa, jako tomu bylo v prvních letech samostatného Izraele. Přesto, ţe je kladen důraz na realistický předpoklad zajištění bezpečnosti výhradně vlastními silami bez spoléhání na mezinárodní síly a lze pozorovat určité vymezování Izraele vůči okolnímu arabskému a muslimskému světu, je si Izrael velmi dobře vědom podpory USA jako supervelmoci, dalších (především západních) demokratických států, ale i relativně pragmatického přístupu některých svých protivníků. V Izraelské zahraniční politice a přístupu ke svému bezprostřednímu sousedství jsou v podstatě patrné dva druhy výskytu těchto konceptů. Vlastní výjimečnost a její prezentace je přítomna v rétorice jednotlivých představitelů státu. Izrael jako jediná demokratická země na Blízkém východě nebo výjimečná technologická a vědecká vyspělost jsou jen některé zaznívající argumenty. Oproti tomu prvky siege mentality lze nalézt jak v proslovech a projevech, tak v reálném zahraničně-politickém jednání. Snaha o národní jednotu, pouţívání kontroverzních metod při ozbrojených střetech nebo snaha o demonstraci své vojenské síly a s ní souvisejícího odstrašujícího potenciálu jsou také jen některé prvky, které se v jednání ţidovského státu objevují. 3. Pokud jsou koncepty patrné, existuje zde klesající nebo stoupající trend jejich přítomnosti?

133

Israel Ministry of Foreign Affairs: Holocaust rememberance.

- 40 -

Na izraelskou výjimečnost a siege mentality má údajně největší vliv politická orientace skupiny, či v tomto případě jednotlivých státníků, kteří jsou předmětem výzkumu. Ve své minulosti byli premiéři Ariel Šaron, Ehud Olmert i Benjamin Netanjahu za politické jestřáby povaţováni stejně jako různí spolupracovníci na ministerských postech a v armádě. Premiér Ehud Olmert, který se snaţil pokračovat v započaté politické linii Ariela Šaron byl ale na rozdíl od svých dvou kolegů při jeho nástupu do funkce vnímán jiţ jako poměrně umírněnější politik. Ovšem právě období jeho vlády je svědkem válečného konfliktu s libanonským Hizballáhem a přijetím nového přístupu vojenské strategie nebo operace Lité olovo v pásmu Gazy. Jak je tedy evidentní, tato politická orientace je sice dobrým předpokladem pro přítomnost zkoumaných konceptů (jak je moţné spatřit u zbylých dvou premiérů), avšak není jejich podmínkou. Sám Ehud Olmert nebo jeho vládní kolegové měli v případě zkoumaných střetů poměrně nekompromisní postoje. Při porovnání jednotlivých administrativ je tak moţné pozorovat určitou kontinuitu vyuţívaných prostředků. V případě zkoumaných událostí můţeme pozorovat dostavbu separační bariéry a její obhajobu do současné doby, stále intenzivněji vyuţívané letecké mimosoudní likvidace nebo přijetí doktríny Dahíja a její naplňování jak za administrativy Ehuda Olmerta, tak za Benjamina Netanjahua. Stejně jako rozvoj izraelské technologické vyspělosti, i u jeho protivníků je patrný pokrok. Zvyšuje se dostřel a přesnost raketových útoků palestinských ozbrojených skupin stejně jako aktivita libanonského Hizballáhu, Írán je podle světového mínění stále blíţe statusu jaderné mocnosti134 a události nedávného tzv. Arabského jara musely mít nutně dopad i na zahraniční politiku Izraele.135 Je pravdou, ţe vybrané události tvoří pouze úzký výřez celé komplexní zahraniční a bezpečností politiky Státu Izrael a nemohou obsáhnout kompletní období 2001 – 2012, na druhou stranu se zaměřují na pravděpodobně nejvýznamnější akce izraelské zahraniční politiky, které obsahovaly různé specifické prvky konceptů siege mentality a vlastní výjimečnosti. Práce ale spíše pokrývá zahraničně-politický postoj Izraele ke svému bezprostřednímu okolí. Nevěnuje se podrobněji například problematice íránsko-izraelských vztahů, kde je potenciál výskytu zkoumaných konceptů také velmi vysoký. 134

A vnímání Íránu jako existenciální hrozby narůstá s kaţdou novou administrativou. V případě Arabského jara ale Izrael zastával spíše zdrţenlivější postoj a vyčkávací taktiku. Také jeho zahraničně politické jednání je rozváţnější, přestoţe Benjamin Netanjahu i jeho ministr zahraničí Avigdor Lieberman jsou známi pro své radikálnější názory. 135

- 41 -

Pro stručné shrnutí jednotlivých administrativ, v době druhé intifády se premiér Ariel Šaron ukázal jako neústupný politik. Byl si jistě dobře vědom skutečnosti, ţe pokud by projevil slabost a ochotu k ústupkům, Palestinci by to mohli chápat jako úspěch intifády a signál k zesílení svých akcí. Ve své rétorice rád prezentoval Izrael ve své demokratické jedinečnosti, povaţoval jej za ostrov demokracie v moři autoritativního chaosu. Za premiéra Ehuda Olmerta došlo k regulérní válce s Hizballáhem, jeţ tvrdě zasáhla celý stát Libanon. Objevuje se pouţití kontroverzních zbraní jako je bílý fosfor a kazetové bomby, které Izrael uţívá i v dalších ozbrojených střetech. Tato válka je rovněţ milníkem ve vojenské strategii Izraele. V rámci radikálnější doktríny Dahíja je uţíváno mnohem menší přiměřenosti síly. Svým přístupem je také značně zjednodušující. Uţití leteckých cílených likvidací a leteckého bombardování je mnohem častější. Benjamin Netanjahu je opravdu politikem následujícím tvrdou linii, ačkoliv i u něj lze zpozorovat určité snahy o řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Jeho první funkční období se nenese v duchu rozsáhlých vojenských střetů aţ do roku 2012 a operaci Pilíř obrany. Oproti předchozím zde ale nedochází k pozemní invazi, ačkoliv o ní Izrael váţně uvaţoval. V projevech Benjamina Netanjahua lze určité prvky z obou konceptů nalézt také. Především je to zdůrazňování výjimečnosti izraelského národa a jeho výjimečného potenciálu nebo příspěvku ke světovému vědění. V podstatě lze na závěr konstatovat, ţe přítomnost konceptů výjimečnosti a siege mentality nebo přinejmenším určité významné části jejich prvků má vzestupný trend díky technologické a vojenské vyspělosti jak Izraele, tak jeho protivníků. Jiţ zmíněnými slovy Benjamina Netanjahua, pro Izrael se svět okolo stává nebezpečnější a tomu také přizpůsobuje své jednání. Příkladem je bezpečnostní bariéra, nová vojenská doktrína, pouţívání kontroverzních zbraní při leteckém bombardování a další. Rétorika jednotlivých představitelů pak do značné míry závisí na politické orientaci jestřáb-holubice a prosazování tvrdé linie politiky. Koncepty siege mentality lze o něco lépe zaznamenat u radikálních politiků jako je Avigdor Lieberman nebo Eli Jišaj, neţ například u umírněnější Cipi Livniové. Zdůrazňování výjimečnosti je moţné pozorovat ve všech případech, v souvislosti se zkoumanými událostmi zdůrazňovali výjimečnosti Ariel Šaron, Ehud Olmert i Benjamin Netanjahu. Rozdílem je ovšem fakt, ţe například Benjamin Netanjahu zdůrazňuje

- 42 -

výjimečnost především ţidovského charakteru státu, premiér Olmert v proslovu o válce s Hizballáhem zmiňuje výjimečnou charakteristiku celého izraelského národa, tedy včetně menšin ţijící na jeho území. Logicky by bylo moţno tyto projevy hledat i v Palestinské společnosti zastoupené na oficiální úrovni Palestinskou autonomní správou a zvolenými představiteli nejdůleţitějších politických stran i organizací.136 Je zde vysoká pravděpodobnost, ţe tváří v tvář technologicky vyspělejšímu a vojensky nesrovnatelně mocnějšímu nepříteli, budou tyto koncepty v zahraniční politice patrné také. Ţidovský stát Izrael má v zahraniční politice jistě nezáviděníhodnou pozici, je však otázkou nakolik se Izrael sám uzavírá do své deklarované izolovanosti, ať jiţ projevy politiků, médií a tendencemi společnosti vnímat svět v horším světle, a nakolik je to vina dalších aktérů či států v regionu, kterým Izrael tuto nutnost dává za vinu.

136

Nakonec Hamás se k moci v Pásmu Gazy dostal relativně legitimní a demokratickou cestou.

- 43 -

6. Seznam použitých zkratek GSMS – Obecná stupnice siege mentality IAEA – Mezinárodní agentura pro atomovou energii IDF – Izraelské obranné síly ISMS – Izraelská stupnice siege mentality OSN – Organizace spojených národů SSSR – Sovětský svaz USA – Spojené státy americké

- 44 -

7. Použité zdroje a literatura Primární zdroje (všechny elektronické zdroje zde uvedené byly dostupné ke dni 24. 4. 2013) Basic Law (2001): The Government, . Basic Law (1964): The President of the State, . Basic Law (1958): The Knesset, . International Court of Justice (2004): Legal Consequences of the Construction of a Wall in the Occupied Palestinian Territory. Israel Defense Forces: Doctrine, . Israel Ministry of Foreign Affairs (2012): Israel under fire – November 2012, . Israel Ministry of Foreign Affairs (2012): Operation Pillar of Defense – Selected Statements, . Israel Ministry of Foreign Affairs (2012): PM Netanyahu: Operation Pillar of Defense – Ceasefire, . Israel Ministry of Foreign Affairs (2011): Remarks by PM Benjamin Netanyahu to the U. N. General Assembly, .

- 45 -

Israel Ministry of Foreign Affairs (2009): Incoming PM Benjamin Netanyahu presents his government to the Knesset, . Israel Ministry of Foreign Affairs (2009): Operation Cast Lead expanded, < http://www.mfa.gov.il/MFA/Government/Communiques/2009/Second_stage_Operation_Cast _Lead_begins_3-Jan-2009>. Israel Ministry of Foreign Affairs (2006): PM Olmert: Lebanon Is Responsible and Will Bear the Consequences, . Israel Ministry of Foreign Affairs (2006): Press briefing by FM Tzipi Livni, . Israel Ministry of Foreign Affairs (2002): Cabinet Communique 15-Dec-2002, . Israel Ministry of Foreign Affairs (2001): Fox News Sunday interview with Israeli PM Ariel Sharon – 5-Aug-2001, Israel Ministry of Foreign Affairs (2001): Inauguration Speech of Prime Minister Ariel Sharon in the Knesset, .

- 46 -

Prime Minister’s Office (2006): Address by Prime Minister Ehud Olmert – The Knesset . Provisional Government of Israel (1948): The Declaration of the Estabilishment of the State of Israel, Tel Aviv, online text . Report of the United Nations Fact-Finding Mission on the Gaza Conflict (2009), <shttp://www2.ohchr.org/english/bodies/hrcouncil/docs/12session/A-HRC-12-48.pdf> The Knesset: The Electoral System in Israel, . The Knesset: The Existing Basic Laws: Full Texts, . The Knesset: Fifteenth Knesset. Government 29, . The Times of Israel (2012): Full text of Ron Prosor’s speech to the UN General Assembly, November 29, 2012, online text < http://www.timesofisrael.com/full-text-of-ronprosors-speech-to-the-un-general-assembly-november-29-2012/>. UN General Assembly (2012): Resolution A/RES/67/19, UN General Assembly (2004): Resolution A/RES/ES-10/15, . Monografie a sborníky Arian, Asher (1989): Politics in Israel: The Second Generation, II. vyd., Chatham: Chatham House Publishers, ISBN 0-934540-80-2. Aronson, Shlomo (2011): David Ben-Gurion and the Jewish Renaissance, I. vyd., New York: Cambridge University Press, ISBN 978-0-521-19748-9.

- 47 -

Barak, Oren, Sheffer, Gabriel (eds.) (2009): Existential Threats and Civil-Security Relations, I. vyd., Lanham: Lexington Books, ISBN 978-0739134856. Ben-Yehuda, Nachman (1995): The Masada Myth: Collective Memory and Mythmaking in Israel, I. vyd., Madison: University of Wisconsin Press, ISBN 0-299-14834-3. Carr, Edward Hallet (2001): The Twenty Years’s Crisis 1919-1939: An Introduction to the Study of International Relations, Basingstoke: Palgrave, ISBN 978-03-33963-77-7 Čejka, Marek (2011): Dějiny moderního Izraele, I. vyd., Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80-247-2910-7. Čejka, Marek (2009): Judaismus a politika v Izraeli, III. vyd., Brno: Barrister & Principal, ISBN 978-80-87029-39-8. Čejka, Marek (2008): Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, II. vyd., Brno: Barrister & Principal, ISBN 978-80-87029-16-9. Crompton, Samuel Willard (2007): Ariel Sharon, I. vyd., New York: Infobase Publishing, ISBN 978-0-7910-9263-7. Drulák, Petr (2003): Teorie mezinárodních vztahů, I. vyd., Praha: Portál, ISBN 80-7178-725-6. Eichler, Jan (2009): Mezinárodní bezpečnost v době globalizace, I. vyd., Praha: Portál, ISBN 978-80-7367-540-0. Herzl, Theodor (2009): Židovský stát: pokus o moderní řešení židovské otázky, I. vyd., Praha: Academia, ISBN 978-80-200-1712-3. Herzog, Chaim (2008): Arabsko-izraelské války: Válka a mír na Blízkém východě od války za nezávislost v roce 1948 po současnost, I. vyd., Praha: Nakladatelství Lidové noviny, ISBN 978-80-7106-954-6. Hloušek, Vít; Kopeček, Lubomír; Šedo, Jakub (2011): Politické systémy, I. vyd., Brno: Barrister & Principal, ISBN 978-80-87474-23-5.

- 48 -

Jeţová, Michaela; Burgrová, Helena (eds.) (2011): Současný Blízký východ: Politický, ekonomický a společenský vývoj od druhé světové války do současnosti, I. vyd., Brno: Barrister & Principal, ISBN 978-80-87474-45-7. Kimmerling, Baruch (2008): Clash of Identities: Explorations in Israeli and Palestinian

Societies,

I.

vyd,

New

York:

Columbia

University

Press,

ISBN 978-0-231-51249-7. Krejčí,

Oskar

(2004):

Politická

psychologie,

I.

vyd.,

Praha:

Ekopress,

ISBN 80-86119-84-X. Morgenthau, Hans Joachim (1978): Politics Among Nations: The Struggle for Power and Peace, V. vyd., New York: Alfred A. Knopf, ISBN 0-394-50085-7. Pšeja, Pavel (ed.) (2005): Přehled teorií mezinárodních vztahů, Brno: Masarykova univerzita, ISBN 80-210-3837-3. Waltz, Kenneth N. (1979): Theory of International Politics, I. vyd., Boston: McGraw-Hill, ISBN 0-07-554852-6. Yadin, Yigael (1975): Masada: herod’s fortress and the zealots‘ last stand, I. vyd, London: Cardinal, ISBN 0-351-18815-0. Články z odborných časopisů Bar-Tal, Daniel; Magal, Tamir; Halperin, Eran (2009): The Paradox of Security Views in Israel: A Social-Psychological Explanation, In Barak, Oren, Sheffer, Gabriel (eds.) (2009): Existential Threats and Civil-Security Relations, I. vyd., Lanham: Lexington Books, ISBN 978-0739134856, pp. 219-347 Bar-Tal, Daniel; Antebi, Dikla (1992): Beliefs About Negative Intentions of the World: A Study of the Israeli Siege Mentality, Political Psychology, Vol. 13, No. 4, pp. 633-645 Bar-Tal, Daniel; Antebi, Dikla (1992): Siege Mentality in Israel, Ongoing Production on Social Representations, Vol. 1, No. 1, pp. 49-67.

- 49 -

Kam, Ephrahim (2012): Following the Operation: The Balance between the Two Sides, In. Brom, Shlomo (2012) (eds.): In the Aftermath of Operation Pillar of Defense, Tel Aviv: The Institute for National Security Studies, Memorandum No. 124, ISBN 978-9657425-42-8 Merom, Gil (1999): Israel’s National Security and Myth of Exceptionalism, Political Science Quarterly, Vol. 114, No. 3, pp. 409-434. Smooha, Sammy (1997): Ethnic Democracy: Israel as an Archetype, Israel Studies Vol. 2, No. 2, pp. 198-241. Waxman, Dov (2007): Between Victory and Defeat: Israel after the War with Hizzballah, The Washington Quarterly, Vol. 30, No. 1, pp. 27-43, online text . Ostatní elektronické zdroje (všechny elektronické zdroje zde uvedené byly dostupné ke dni 24. 4. 2013) Bar-Tal, Daniel (2004): Siege Mentality, online text . Beaumont, Peter (2006): Ehud Olmert: the hawk in dove’s clothing, The Guardian, online text . B’Tselem (2011): Separation Barrier, online text . Haaretz (2007): Sociologist Baruch Kimmerling, ‚new historian,‘ dies at age 67, online text < http://www.haaretz.com/print-edition/news/sociologist-baruch-kimmerling-newhistorian-dies-at-age-67-1.221183>. Israel Ministry of Foreign Affairs: Holocaust rememberance, online text .

- 50 -

Israel Ministry of Foreign Affairs: General Information, online text . Israel Ministry of Foreign Affairs: Israel/Holocaust denial, online text . Jabotinsky, Vladimir (1923): The Iron Wall, online text . Jewish Virtual Library: Al-Aksa Intifada. Operation „Defensive Shield“, online text Jewish Virtual Library: Labor Party: History & Overview, online text . Jewish Virtual Library: Masada, online text . McGreal, Chris (2012): Israel pulls back from threat to topple Palestinian leadership over UN vote, The Guardian, Jerusalem, online text . Muhareb, Mahmoud (2011): The Process of National Security Decision-Making in Israel and the Influence of the Military Establishment, Doha: Arab Center for Research & Policy Studies, online text . Naveh, Chanan (2011): Israel’s Siege Mentality, Ynetnews, online text . Prime Minister’s Office: List of Former Prime Ministers, online text < http://www.pmo.gov.il/English/History/PastPMM/Pages/default.aspx?PN=1> Rees, Matt (2002): The Terror That Will Not Quit, Time Magazine, online text .

- 51 -

Schilling, Christopher L. (2010): The Masada Complex: Jewish Identity Constructions and Israeli Foreign Policy, ISPP 33rd Annual Scientific Meeting, San Francisco, pp. 1-13, online text . The Free Dictionary: Exceptionalism, online text . London, Yaron (2008): The Dahiya Strategy, Ynetnews, online text . The Knesset: Ehud Olmert, online text . The Reut Institute (2009): The Dahiyah Doctrine, online text . Voller, Y (2011): Turmoil and Uncertainty: Israel and the New Middle East,pp. 59-63, online text . Zanotti, Jim (2012): Israel: Background and U. S. Relations, Congressional Research Service, online text .

- 52 -

8. Přílohy Příloha č. 1: Mapa separační bariéry okolo Západního břehu.

Zdroj: Shaul Arieli (2008): The Security Barrier – August 2008, dostupné k 24. 4. 2013

- 53 -

Příloha č. 2: Dostřel různých typů raket z pásma Gazy.

Zdroj: BBC (2012): Gaza rocket arsenal problem for Israel, dostupné k 16. 4. 2013 .

- 54 -