Komorní vokální hudba Zdeňka Pololáníka

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra hudební výchovy

Komorní vokální hudba Zdeňka Pololáníka Diplomová práce

Brno 2010

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

Doc. Mgr. Vladimír Richter

Terezie Čertková

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově Univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. ….…..………………………….. V Říčanech dne 15. dubna 2010

podpis

Děkuji svému vedoucímu diplomové práce doc. Mgr. Vladimíru Richterovi za podnětné rady, dále děkuji panu MgA. Zdeňku Pololáníkovi za rozhovor a za poskytnutí cenných materiálů o sobě a svém díle. Terezie Čertková

3

Obsah 1

Úvod ………………………………………………………………………….

5

2

Ţivot Zdeňka Pololáníka ……………………………………………………….

6

3

Charakteristika skladatelské tvorby Zdeňka Pololáníka ……………………… 11

4

Přehled vokální tvorby Zdeňka Pololáníka …………………………………… 14

5

Cyklus písní na verše Jana Skácela …………………………………………… 29 5.1

Texty písní ……………………………………………………………… 31

5.1.1 Vyptávání …………….……………………………………………. 31 5.1.2 Píseň mezi růţemi …………………………………………………. 32 5.1.3 Vyprávění s pávem ………………………………………………… 33 5.1.4 Píseň o chlapci, který dělá stojku …………………………………. 33 5.1.5 Zlá ukolébavka ……………………………………………………. 34 6

Stručný rozbor díla ……………………………………………………………. 35

7

Moţnosti vyuţití dalších skladeb z repertoáru absolventského koncertu………. 41

8

Závěr…………………………………………………………………………… 43

9

Pouţitá literatura ……………………………………………………………… 44

10 Resumé .………………………………………………………………………. 45 11 Přílohy .………………………………………………………………………… 46

4

1 Úvod S tvorbou Zdeňka Pololáníka, významného hudebního skladatele, jsem se začala setkávat uţ v dětství, kdy jsme spolu se členy pěveckého chrámového sboru v Říčanech zpívali jeho skladby při bohosluţbách, církevních slavnostech a na koncertech duchovní hudby. Měla jsem tak moţnost poznat a nastudovat celou škálu Pololáníkových liturgických a duchovních skladeb. Navštívila jsem i několik koncertů věnovaných tvorbě Zdeňka Pololáníka. Velice mě zaujal repertoár jednoho z koncertů s jeho vokální a komorní hudbou, který ve mně vzbudil touhu dozvědět se o jeho sólové vokální tvorbě více. Díky setkání s jeho písní Vyprávění s pávem jsem se rozhodla tuto píseň zařadit do programu svého absolventského koncertu a následně přidat i další skladby z Cyklu písní na verše Jana Skácela. Pro svou práci jsem hledala téma, které by bylo zajímavé po hudební stránce a bylo blízké mému oboru. Volba tématu, zaměřeného na sólové vokální skladby Zdeňka Pololáníka, nejen splňuje předpoklady k novým hudebním poznatkům a mé sympatie k autorovi i jeho skladbám, ale otvírá mi další moţnosti lépe poznat díla z jeho překypující tvorby a utvrzuje mě v přesvědčení, ţe jeho tvorba je opravdu výjimečná, významná a obdivuhodná. Přestoţe je Zdeněk Pololáník skladatelem a významnou osobností 21. století, jeho hudba je melodická, osobitá, plná emocí s bohatou invencí, rytmem a pestrou harmonií. I přes četná uznání a ocenění zůstal skromným člověkem. První

část

diplomové

práce

je

zaměřená

na

ţivot

Zdeňka

Pololáníka

a na charakteristiku jeho skladatelské tvorby, která je po všech stránkách velmi pestrá. Následuje kapitola o přehledu sólových skladeb z vokální tvorby, kde se věnuji okolnostem týkajících se vzniku díla, prvních provedení a jejich nástrojového i pěveckého obsazení včetně interpretace umělců. V druhé části se zabývám rozborem díla Cyklus písní na verše Jana Skácela, který zazněl na mém absolventském koncertě. K rozboru písní jsem přistupovala z hlediska hudebních forem, pěvecké metodiky a moţného vyuţití písní v praxi.

5

2 Život Zdeňka Pololáníka Hudební skladatel Zdeněk Pololáník se narodil 25. října 1935 v Brně. Skladatelův otec Alois Pololáník během svého ţivota vykonával povolání řezníka a hostinského. Přesto měl velký smysl pro hudbu a svému nadanému synovi umoţnil, aby se jiţ od dětství vzdělával v hudebním ţivotě. Matka Zdeňka Pololáníka pocházela z velmi vzdělaného rodu, do něhoţ patřil akademický malíř a profesor dřevorytiny František Xaver Bohumír Zvěřina, známý svými výtvarnými pracemi z balkánského prostředí. Po narození jediného dítěte, Zdeňka Pololáníka, se celá rodina přestěhovala do Ostrovačic, kde skladatel se svou manţelkou ţije dodnes. Jeho hudební talent se od dětství rozvíjel hrou na housle, klavír a varhany. Zpočátku byl usměrňován pouze soukromými učiteli. V pěti letech začal ministrovat v kostele v Ostrovačicích a hudba, která zněla při liturgiích, na něj citově působila. „Chuť komponovat se u mne dostavila s prvním stykem s hudbou. Bylo to v době, kdy jsem neznal noty, nehrál jsem na ţádný hudební nástroj a moje představy se skládaly z toho, co jsem ještě v předškolním věku mohl kolem sebe na venkově slyšet. Varhany v kostele, různé kapely za různých situací (zábavy, posvícení, doţínky, církevní slavnosti, hody, ale i pohřby), místní a potulné hudebníky, flašinetáře nevyjímaje. Z toho, co jsem slyšel, jsem si vytvářel vlastní kreace, které však jak se rychle vybavovaly, proměňovaly, tak rychle zanikaly, bez moţnosti zachycení, aby uvolnily místo pro další a další. Tyto první hudební představy se mi samovolně vybavovaly hlavně v přírodě, kde jsem trávil mnoho času, v létě a v samotě. Přitahovaly mne všechny hudební nástroje, se kterými jsem se kdekoliv setkal.“1 Zdeněk Pololáník začal nejdříve studovat na gymnáziu v Brně a po jeho zrušení nastoupil na jeden rok na zdravotní školu. Souběţně se připravoval na přijímací zkoušky na brněnskou konzervatoř, tehdy nesoucí oficiální název Státní hudební a dramatická konzervatoř v Brně. Ke zkouškám ho připravoval ředitel hudební školy a ředitel kůru Vladimír Malacka z Rosic. Ještě před přijetím na konzervatoř se Zdeněk Pololáník seznámil s varhaníkem Miloslavem Krejsou, který byl posluchačem pátého ročníku konzervatoře. Mladému Zdeňkovi nabídl konzultace, především z hudební teorie. Krejsa se po studiích vrátil do rodných Letovic a na kůru tamního kostela sv. Prokopa uváděl řadu raných Pololáníkových skladeb, v premiéře mimo jiné i Liturgickou mši v roce 1960.

1

Barbora Ryšánková, Osobnost Zdeňka Pololáníka a duchovní hudba v liturgii, 2005 (diplomová práce).

6

Zdeněk Pololáník o něm říká: „Potkali jsme se náhodou na Varhanické škole. Já jsem se chystal na konzervatoř, on měl ten rok konzervatoř absolvovat. Ptal se mne, kdo mě připravuje. Řekl jsem mu, ţe sám, neboť nemám učitele. Nabídl mi, ţe si mne poslechne. Po přehrávce mne upozornil na nedostatky a nabídl, abych ho kaţdé ráno před vyučováním (byl jsem v té době na zdravotní škole) navštěvoval v jeho provizorním podnájmu, kde dal vše do stavu, ţe jsem byl přijat. Pan Krejsa absolvoval na Stadionu v Brně Dupreho Scherzem. Dostal místo učitele hudby (byl tam sám, tedy vlastně ředitelem) a místo varhaníka v Březové nad Svitavou. Od té doby jsme velmi blízcí přátelé. Působil pak v Brně u sv. Jakuba a na hudební škole Jaroslava Kvapila. Po onemocnění a operaci plic se vrátil do své rodiny v Letovicích, kde se stal ředitelem hudební školy a varhaníkem. Působí tam dodnes. Je to velice aktivní varhaník. I za hluboké totality měl kvalitní celoročně zpívající sbor. Na svátky pak vystupoval celý sbor s doprovodem orchestru (z učitelů a lepších ţáků místní a sousedních hudebních škol).“2 Na konzervatoři Zdeněk Pololáník absolvoval obor varhanní hry ve třídě profesora Josefa Černockého. Mimo to se soukromě vzdělával ve skladbě u profesora Františka Suchého. Uţ tenkrát na sebe upozornil velmi zajímavými kompozičními pracemi, podstatně přesahujícími rámec školních učebních osnov. Tyto práce nesly osobité znaky autorova vlastního kompozičního rukopisu. Zvláště v tomto směru vynikly Variace pro varhany a klavír op. 1, kterými skladatel dovršil konzervatorní varhanní studium (1956). Studium hudební skladby Zdeněk Pololáník absolvoval ve třídách profesorů Viléma Petrţelky a Theodora Schäfera na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v letech 1957 – 1961. Pro rozvoj talentu a skladatelskou činnost Zdeňka Pololáníka znamenalo bohatý a v jistém smyslu prvořadý přínos jeho samostudium. Zabýval se analýzou partitur i nahrávek a především odváţným řešením originálních tvůrčích úkolů, které si sám stanovil. „Jak se mi vybavuje hudba: Nápady nepřicházejí nikdy stejně. Do prvního impulsu, např. rytmického, se po chvíli přidávají další hudební sloţky, to je melodie, harmonie a barva v různém pořadí nebo současně. Představu nechám působit, aţ mi vytvoří delší plochu definitivního zvuku, kterou si stálým opakováním zafixuji a zpomalím natolik, abych ji stačil zaznamenat. Pak pokračuji dál, aţ je věta nebo skladba hotová. Tato doba bývá zpravidla jen v rozmezí několika dní. Pokud má skladba textovou předlohu, určuje jeho obsah, rozsah,

2

Osobní rozhovor se Zdeňkem Pololáníkem, červenec 2009.

7

výběr nástrojů i styl. Je-li skladba určená objednávkou spojenou s daným obsazením, představím si toto obsazení vizuálně před sebou, určím tempo a nástroje mi v duchu začnou znít. Volím-li sám, střídám obsazení nástrojů, či vokálů, abych se neopakoval. Usiluji o co nejpřesnější zápis. Přesto je tu dosti velký prostor pro osobité podání interpretujících. Ve svém instrumentáři nevylučuji ţádný z nástrojů, od nejstarších po nejnovější. Ve varhanních skladbách nepředpisuji registry vzhledem k velmi rozdílným nástrojovým moţnostem a varhannímu interpretovi, jehoţ registrační fantazii bych tím spoutal. Orchestrální partitura je však vypsaná do všech detailů. Je-li skladba termínovaná, nechávám ji v představě „uleţet“ a k zápisu přistupuji aţ krátce před ukončením termínu, abych ji mohl odevzdat v definitivní podobě. Pokud mám svou hudbu spojit s námětem, musí mi být blízký. Také kaţdé verše mi nevyvolají hudbu. Jiné však „vydávají“ hudbu při prvním čtení. Tutéţ zkušenost mám s verši cizojazyčnými. K nim potřebuji doslovný překlad, označení délek a přízvuků. Po úplném „zaţití“ textu (plynulé recitaci zpaměti) se „rozezvučí“ sám a „vydá“ v sobě utajenou hudbu i s patřičným koloritem.“ 3 Jiţ v padesátých letech vytvořil celou škálu zajímavých hudebních děl. Kromě jiţ zmíněných Variací např. Preludia pro klavír (1954), Symfonietu pro velký symfonický orchestr (1958), Toccatu pro kontrabas a malý orchestr (1959), varhanní kompozici Sonata bravura (1959) a jiné. JAMU absolvoval svou 1. symfonií (1961), kterou provedla brněnská Státní filharmonie za řízení Jiřího Pinkase v Brně roku 1962. Muzikolog Jiří Vyslouţil, jenţ uţ dříve pochvalně referoval o jiných Pololáníkových skladbách, označil tuto symfonii v samotném názvu své recenze za „více neţ absolventskou“. Velký a právem zaslouţený brněnský úspěch 1. symfonie se později opakoval při jejím provedení v SSSR. Během skladatelových studií navštívilo brněnskou JAMU několik profesorů sovětských konzervatoří, kteří se zúčastnili semináře kompoziční katedry. Zajímali se o práce studentů JAMU a odvezli si s sebou některé od nich darované nebo vypůjčené partitury. Zanedlouho si vyţádali tehdejší sovětští studenti, dnes známí skladatelé Oleg Jančenko z Moskvy, Boris Tiščenko a Grigorij Firtič z Leningradu, další kompozice. 28. září 1960 provedli na koncertě Studentské vědecké společnosti leningradské konzervatoře Pololáníkovy Variace op. 1, klavírní Preludia a ve světové premiéře varhanní Sonatu bravuru, krátce předtím dokončenou.

3

Barbora Ryšánková, Osobnost Zdeňka Pololáníka a duchovní hudba v liturgii, 2005 (diplomová práce).

8

Zdeněk Pololáník byl v dubnu 1961 pozván do Moskvy a Leningradu, kde měl moţnost seznámit se osobně s některými sovětskými kolegy, mimo jiné i s významným skladatelem Sergejem Slonimským. Skladby Zdeňka Pololáníka se však nehrály jen v Sovětském svazu, ale v mnoha dalších zemích světa: v celé Evropě včetně Velké Británie, v USA, Kanadě, Japonsku, Austrálii, Egyptě, JAR, na Novém Zélandě aj. Velmi často šlo o provedení uskutečněná rovněţ jiţ v době skladatelova mládí. Na interpretaci jeho děl se podíleli domácí a zahraniční umělci velmi zvučných jmen a nejednou i mezinárodního věhlasu. O Pololáníkovy skladby byl vţdy velmi ţivý zájem ze strany výkonných umělců i publika. Mnohé kompozice byly natočeny rozhlasem, některé nahrány na gramofonové desky, určité mnoţství skladeb vyšlo tiskem i v zahraničí. Skladatelovu neutuchající hudební produktivitu výstiţně charakterizoval hudební kritik Jaroslav Smolka slovy, ţe Zdeněk Pololáník „doslova chrlí jedno zajímavé dílo za druhým“. Koncem padesátých let, tedy ještě za studií, se Zdeněk Pololáník začlenil do muţského pěveckého sdruţení MORAVAN, který byl veden Josefem Veselkou. Zde našel nejen další podněty pro svoje samostudium, křesťanské prostředí, ale také přátele. Jedním z nich byl sbormistrův bratr Jan Veselka, který jej seznámil s vynikajícím liturgem P. Josefem Olejníkem. Seznámil se i s P. Karlem Břízou, který upravil varhanní part jeho rytmické mše. Od ukončení studia na JAMU roku 1961 působil Zdeněk Pololáník dlouhou dobu výhradně jako skladatel ve svobodném povolání. V době normalizace bylo svobodné povolání vzácností, ne příliš vítané. Pololáník však brzy uspěl v konkurenci jako pohotový, invenční skladatel scénické a filmové hudby, hudby k televizním inscenacím, rozhlasovým hrám. Zařadil se tak mezi nejúspěšnější autory tohoto ţánru. Píše pro reţiséry Sokolovského, Jireše, Kaloče. Současně při psaní hudby filmové a scénické má pro něj velký význam psaní skladeb duchovních i liturgických. V roce 1998 byl Zdeňku Pololáníku udělen titul Čestný občan městyse Ostrovačice při příleţitosti oslav 950. výročí zaloţení obce Ostrovačice. V roce 2001 mu byl na České biskupské konferenci udělen Řád sv. Cyrila a Metoděje za celoţivotní přínos v oblasti liturgické hudby. Pololáník dodnes neúnavně tvoří, komponuje převáţně hudbu duchovní a dokončuje chystanou operu Mojţíš. Od roku 2005 se v České Třebové pravidelně koná Mezinárodní varhanní festival Zdeňka Pololáníka. V roce zahájení skladatel oslavil svých 70 let ţivota. Během festivalu zazní kaţdoročně čtyři koncerty. Zahájení začíná vţdy první pátek v měsíci říjnu a následující

9

koncerty probíhají kaţdý další pátek. Koncertů se účastní nespočetné mnoţství talentovaných umělců z České republiky i ze zahraničí.

10

3 Charakteristika skladatelské tvorby Zdeňka Pololáníka První skladby Zdeňka Pololáníka se objevovaly jiţ v době studií, kde skladatel vycházel z bezpečné znalosti nástrojů, které sám dobře ovládal. Vznikly tak sólové skladby pro varhany, klavír a housle. V popředí zájmu však stály především varhany, kde se svými nesčetnými kombinacemi vznikl nápad souhry klavíru a varhan. Tato kombinace a souhra byla velmi zdařilá. Dokladem byly skladby Preludia dodici pro dva klavíry a varhany a Variace pro varhany a klavír, jimiţ zároveň dovršil svá konzervatorní studia. Po letech byly Variace pro varhany a klavír vydány a natočeny rozhlasem. I vokální skladby čerpaly ze znalosti rozsahů jednotlivých sólových i sborových hlasů, neboť sám skladatel jiţ během studia dva roky zpíval v pěveckém souboru Moravan u profesora Antonína Veselky. Uţ v té době mělo pro Zdeňka Pololáníka velký význam nejen studium, ale i aktivní účast v hudebním ţivotě Brna. Jako student byl více nakloněn k hudebním zkouškám neţ k navštěvování koncertů. Zdeněk Pololáník nepreferuje ţádného skladatele jako svůj vzor ani se nepřiklání k ţádnému hudebnímu směru. Líbí se mu například Palestrina, Verdi, některá díla Leoše Janáčka a Gerschwina. V rozhovoru v Opus Musicum na otázku: „ Který ze směrů, orientací anebo tvůrčích osobností Vás ovlivnil nejvíce?“ odpovídá: „Mám úctu ke kaţdému autorovi, který vytvořil dílo s ohlasem u interpretů a posluchačů. Mohu říci, ţe není autora, od něhoţ by se mi líbilo všechno, a také nikoho nenadřazuji. Nemusí být kaţdý skladatel tvůrcem zcela nového směru v hudbě, a přesto můţe napsat osobitá díla, která se od svého vzniku těší zájmu.“ 4 Jiţ od počátku se styl jeho skladeb vyznačoval svěţestí, rytmičností a citově zbarvenou zpěvností. Sám autor uvádí: „Věřím v melodiku, v invenci a cit, které by neměly nikdy chybět na úkor nějakých vnějších struktur. A chybí-li melodie, mnoho lidí – i s výborným cítěním – to odradí. Skladba pak nezasáhne srdce na ţádné straně – u publika ani u interpreta.“ 5

4 5

Naděţda Kovářová, Zdeněk Pololáník a jeho vokální dílo, 2000, str. 14, (absolventská práce). Barbora Ryšánková, Osobnost Zdeňka Pololáníka a duchovní hudba v liturgii, 2005 (absolventská práce).

11

V knize Čeští skladatelé současnosti se o skladateli píše: „Plynulý skladebný proces vyrůstá spíše z neoklasického základu hudby I. Stravinského a B. Martinů, neţ z konstruktivistických směrů dodekafonistů.“6 Skladatel toto tvrzení nevyvrací, nýbrţ ho upřesňuje. Říká, ţe jeho skladebné vytváření vyrůstá z neoklasického a romantického základu s vlastním cítěním. Usiluje o rovnováhu všech sloţek. Častou motivací je pro Zdeňka Pololáníka příroda, pocit radosti, optimismus. Dalším zdrojem jsou i umělecká díla. Zdeněk Pololáník skladby komponuje velmi rychle na základě okamţitého impulsu, myšlenky. Rytmické prvky jsou vedle citově zabarvené zpěvnosti jedním z charakteristických znaků. Ve chvíli, kdy má skladatel hotovou celkovou představu, píše kratší skladby s menším obsazením hned do partitury. Při komponování rozsáhlejšího díla pro velký orchestr, velké vokální skladby, píše nejdříve skicu, poté doplňuje své představy v partituře a často přetváří. Při zapisování do partitury nepouţívá klavír, říká, ţe klavír ruší jeho představu a jeho vnitřní slyšení se pak vnějším zvukem „zarazí“. Klavír nepouţívá ani při skládání, pouze v případě, ţe si svou zvukovou představu potřebuje utvrdit. U skladeb s textem vychází invence z textu a rytmu slov. Skladatel často zhudebňuje cizojazyčné texty, a to hebrejské, latinské, komponoval na slova norská, italská, ruská, španělská, německá, anglická, francouzská a slovenská. Vţdy se však radí s jazykovým poradcem. Při této práci respektuje rytmickou, obsahovou i fonetickou stránku daného jazyka. Texty nikdy nepíše, pouze je vybírá a upravuje. Předtím se ovšem snaţí seznámit s jazykem a se zemí, v níţ se touto řečí mluví. Sám o práci s textem říká: „Práce s textem je jiná. Zaprvé na mne působí atmosféra obsahu. Melodie ke mně přichází přímo ze slov. Řeč mi začne nakonec sama zpívat. To neplatí jen o textech českých. Celovečerní oratorium Píseň písní jsem napsal na kompletní biblický hebrejský text. Zvládl jsem ho zpaměti, recitoval si ho pro sebe, a tak důkladně jsem se jím zabýval, aţ také v tomto případě melodie sama jakoby se mi objevila na pozadí veršů.“ 7 Na otázku, jak vlastně pracuje s jazykem, s nímţ nemá řádnou fonetickou a praktickou zkušenost, odpovídá: „Nečiní mi problém zhudebňovat texty cizojazyčné, i ty, které prakticky neovládám. Stačí mi fonetický přepis s označením délek a přízvuků a s přesným překladem slova. Dobrá je i nahrávka. Potom si čtu text tak dlouho, aţ mi sám začne „zpívat“. Originály mají ve zvuku silnou inspiraci, kterou nedá sebelepší překlad.“ 8

6

Naděţda Kovářová, Zdeněk Pololáník a jeho vokální dílo, 2000, str. 14 (absolventská práce). Barbora Ryšánková, Osobnost Zdeňka Pololáníka a duchovní hudba v liturgii, 2005 (absolventská práce). 8 Barbora Ryšánková, Osobnost Zdeňka Pololáníka a duchovní hudba v liturgii, 2005 (absolventská práce). 7

12

Hudba Zdeňka Pololáníka vyjadřuje stavy a pocity, svědčí o jeho nitru a čistotě duše. Velkou roli má jeho pevná víra v Boha. „Víra hraje v mé tvorbě roli základní a rozhodující. Působila mocně na můj cit jiţ od útlého mládí – varhany, obrazy a kadidlo mne rozechvívaly. Víra mi otevřela – po příliš brzké maminčině smrti – nové, netušené světy. Bez ní bych nemohl tvořit. Věděl jsem, ţe nelze jinak, i kdyţ mi třeba hrozilo, ţe se hudbou nebudu moci zabývat profesionálně. Ale zato jsem věděl, ţe v ní budu ţít a těšit se s ní, byť ji třeba nebudu moci dávat dalším. Ţe hudba bude stále kolem mne, stačí natáhnout ruku a zachytit ji. Tak chci ţít.“9

9

Jiří Hrubý, Velikonoční cesta - Zdeněk Pololáník, 2002 (absolventská práce).

13

4 Přehled vokální tvorby Zdeňka Pololáníka Kapitola se zabývá vokální tvorbou Zdeňka Pololáníka. Je předmětem zájmu nejen této práce, ale i eventuelního vyuţití v budoucí pedagogické praxi. Pololáníkova skladatelská tvorba má tři výrazné oblasti: první zahrnuje koncertní a hudebně dramatickou hudbu, druhá duchovní skladby a třetí oblast tvoří hudba k filmům, divadelním hrám, skladby pro rozhlas a televizi. Pololáníkova tvorba zahrnuje na 700 titulů. Z tohoto velkého mnoţství hudebních kompozicí se zaměřuji pouze na sólové vokální skladby. Mezi první díla pro sólový zpěv patří Salve Regina (Zdrávas královno) pro niţší hlas a varhany. Píseň vznikla v letech 1954-1956, kdy byl skladatel ještě studentem Janáčkovy akademie muzických umění v Brně. Inspiraci pro vznik této duchovní písně našel skladatel v modlitbě Salve Regina, která se řadí mezi duchovní tvorbu. Autor říká, ţe mu modlitba začala díky častému vysílání v rozhlase „sama zpívat“, a tak ji zhudebnil. Text původní písně je napsán v českém jazyce. Skladba poprvé zazněla 25. 10. 1959 v Letovicích, kde jiţ působil zdejší varhaník a přítel Zdeňka Pololáníka Miloš Krejsa. Řadí se nejen mezi Pololáníkovy přátele, ale také mezi vůdčí osobnosti zdejšího hudebního ţivota. K úpravě s latinským textem přiměl skladatele nakladatel František Preisler, který byl známý především jako vynikající dirigent opery. Dílo vydalo vydavatelství ViVo Brno. Dodatečně byla autorem vytvořena i vyšší verze pro soprán. Na otázku, zda byla skladba provedena dle představ skladatele, Zdeněk Pololáník odpovídá: „Kaţdou snahu oceňuji, pokud je provedena s upřímným seriózním přístupem interpretovým podle jeho nejlepších schopností. Duchovní skladby převáţně zpívali mí amatéři10. Není to uráţlivý název. Naopak. Mám sice jistou základní představu o svých kompozicích (to platí i pro další skladby), ale vítám vlastní uchopení (to je intonačně čisté, rytmicky přesné a navíc cosi, co se nedá vyjádřit- co je dáno, jakási originalita)“11

10 11

Amatér = milovník hudby. Citace Zdeňka Pololáníka. Citace z osobního rozhovoru se Zdeňkem Pololáníkem, červen 2009, Ostrovačice.

14

Obr. 1: Zdeněk Pololáník – Salve Regina.

Píseň Otče náš, na text stejnojmenné modlitby, zhudebnil skladatel podobným způsobem jako předešlou skladbu. Poprvé byla ţivě provedena rovněţ v Letovicích dne 27. 10. 1960. Skladbu interpretoval sólista brněnské opery Eduard Hrubeš. V době skladatelova studia vznikala především duchovní a liturgická díla, přestoţe doba duchovní tvorbě příliš nepřála. Proto měl velkou zásluhu na jejich uvedení na letovickém kůru místní varhaník a sbormistr Miloslav Krejsa a farář Krchňák, který poskytl prostory pro nácvik a provedení nových skladeb. V roce 1956 skladatel zhudebnil několik sólových skladeb, mezi něţ se řadí i Vánoční koleda. Zde ho k vytvoření hudebního podtextu inspirovala předvánoční atmosféra a texty, o kterých neměl ţádnou zmínku, ţe by byly uţ někdy předtím zhudebněny. Vánoční koledu mohli lidé slyšet poprvé v Letovicích 1. 1. 1961. Miloslav Krejsa byl prvním zájemcem o skladatelova díla.

15

Impulsem k tvorbě duchovní hudby byl Zdeňku Pololáníkovi kromě vlastních podnětů i velký zájem Letovic. Partitura Vánoční koledy je zpracována také pro sólo se sborovým závěrem, kterou Miloš Krejsa upravil pro Letovický sbor. Skladatel zhudebnil i řadu modliteb. Řadí se mezi ně i Píseň ke sv. Prokopovi, která byla napsána v roce 1956 pro niţší hlas a varhany. Hlavním motivem k napsání písně bylo slavení pouti v Letovicích, kde je farní kostel zasvěcen sv. Prokopovi. Na Krejsovo přání napsal tuto modlitbu pro sólo a varhany. Uvedení skladby proběhlo 10. 7. 1960. Mezi známé pěvce, kteří ji zařadili do svého repertoáru, se řadí opět Eduard Hrubeš. Obr. 2: Zdeněk Pololáník – Píseň k sv. Prokopovi.

Čtyři písně o konci jara, tak zní název díla napsaného v kompoziční třídě na konzervatoři, kdy skladatel dostal za úkol napsat skladbu pro lidský hlas a klavír. Písně jsou určeny pro niţší hlas a klavír. Později vznikly písně i v úpravě pro noneto, ty byly věnovány spoluţačce Jaroslavě Kupské - Sísové. První provedení se uskutečnilo při besedě po návratu skladatele z SSSR v hospodě U Zmeškalů v Ostrovačicích v roce 1961. Písně zpívala Stanislava Osecká za doprovodu Zdeňka Pololáníka. 16

Na ţádost někdejšího pedagoga JAMU prof. Josefa Válka napsal

Pololáník

Tiché

světlo – cyklus písní pro barytonistu Františka Chmelíka, který byl Válkovým ţákem. Slova jsou od básníka Václava Renče, který se v té době vrátil z vězení, kde byl nespravedlivě vězněn 11 let. Skladatel čerpal texty z jeho sbírky Sedmihradská zem. Cyklus písní absolvent provedl poprvé na svém závěrečném koncertě v Besedním domě v Brně za doprovodu varhan profesora Vladimíra Havlíka, tehdejšího varhaníka brněnské katedrály. Kritika i provedení skladby bylo velmi dobré. V Praze zaznělo dílo v podání významného českého basisty Karla Bermana, člena opery Národního divadla, s varhanním doprovodem Petra Sovadiny. Písně pro soprán a velký orchestr měly vzniknout na popud manţela pěvkyně Hilde Güden z Wiener Staatsoper, který chtěl, aby Zdeněk Pololáník zkomponoval něco pro její hlas. Skladatel písně sloţil, ale po čase se rozhodl vše zničit. Některé motivy byly později podkladem pro vznik oratoria Píseň písní. Cantus psalmorum je šestidílný cyklus na výběr textů ţalmů v latinském jazyce. Jeho vznik spadá do velikonočního týdne roku 1966. Autor dokončil své dílo na Květnou neděli. Na otázku, co bylo podnětem ke vzniku tohoto díla, autor odpovídá: „Na připravovanou mezinárodní konferenci latiníků v Brně se chystala „Tvůrčí skupina A“ brněnských skladatelů, jíţ jsem byl členem. Dílo na latinské texty mělo být zpestřením mimořádného koncertu. Vybral jsem si texty ţalmů a zhudebnil kaţdý den jednu část ve Svatém týdnu toho roku.“12 K prvnímu provedení došlo 13. května 1966 na Mezinárodním kongresu latiníků v Brně v Besedním domě, v jehoţ programu byl zařazen koncert ze skladeb skupiny A.13 Interprety premiéry tohoto cyklu byli brněnský pěvec Richard Novák, varhaník Josef Pukl, harfenistka Milena Konicarová - Šperlová a perkusionista14 Milan Hliněnský. První praţské provedení se uskutečnilo v roce 1968 na jednom z koncertů orchestru FOK u svatého Jakuba. Pěvecký part přednesl Jindřich Jindrák za doprovodu Petra Sovadiny (varhany), Libuše Váchalové (harfa) a Vladimíra Vlasáka (bicí). V zahraničí zaznělo toto dílo poprvé v USA na Northwestern University, School of Music, Evanston Illinois, kde pěvecký part přednesl Richard M. Anderson.

12

Citace z osobního rozhovoru se Zdeňkem Pololáníkem, červen 2009, Ostrovačice. „ Tvůrčí skupina A“ byla pětice brněnských skladatelů - Josef Berg, Miloslav Ištvan, Jan Novák, Alois Piňos a Zdeněk Pololáník. 14 Hráč na bicí nástroje. 13

17

K dalšímu provedení došlo v naší zemi aţ po mnoha letech, a to v autorově úpravě doprovodu pro klavír nebo varhany. V této podobě bylo moţné skladbu zaslechnout na koncertě JAMU v roce 1989, kdy altistka Kateřina Zezulová provedla čtyři části a o rok později na jejím absolventském koncertě zazněl celý cyklus za klavírního doprovodu klavíristky Emily Vévodové - Tomáškové. Vydání obou verzí proběhlo v Matici cyrilometodějské v Olomouci roku 1994. Skladba je věnována k sedmdesátým narozeninám autorovu strýci D. D. D. Karlu V. Stallerovi, který v roce jejího vzniku ţil jako emigrant v USA a se zaujetím vnímal tvorbu svého příbuzného. Název skladby navrhl autorův přítel a kolega, znalec a propagátor latiny, skladatel Jan Novák. Úplné znění díla je CANTUS PSALMORUM, cantore vocis gratis cum organis sambuca et crus matibus variis cantandi. Skladba trvá cca 35 minut a je autorovým prvním zhudebněním ţalmů. Na otázku, na základě čeho dospěl k nástrojovému obsazení, autor odpověděl: „Harfa je nástrojem tvůrce ţalmů Davida a i v samostatných ţalmech stojí: „Oslavujte Hospodina na desetistrunné harfě, zvukem citery, rohů a fléten, i píšťalami, tympány a bubny.“ Harfa tedy zastupuje všechny strunné drnkací nástroje, stejně jako varhany nahrazují zvuk píšťal, fléten a rohů, a nechybějí ani zmíněné bubny, rozšířené dalšími bicími nástroji.“15 Cantus Psalmorum bylo nahráno v České republice v Českém rozhlase s Richardem Novákem a Franzem Haselböckem. V Rakousku byla pořízena nahrávka v obsazení Milena Konicarová - Šperlová a Milan Hliněnský. Tato hudba se dostala i do dalších zemí včetně Belgie, kde byla provedena na koncertě skladeb na ţalmové texty různých světových skladatelů. Také byla zdokumentována na festivalu „Starý Zákon“, který se uskutečnil v Praze. Jednalo se o skladatelův celovečerní koncert na ţalmové texty.

15

Barbora Ryšánková, Osobnost Zdeňka Pololáníka a duchovní hudba v liturgii, 2005 (absolventská práce).

18

Obr. 3: Zdeněk Pololáník – Cantus Psalmorum.

Svatební píseň byla vytvořena na ţádost básníka Václava Renče, který poprosil Zdeňka Pololáníka o zhudebnění jeho básně, napsané ke sňatku dcery Zuzany Renčové Novákové. Píseň zazněla v den její svatby a byla určena pro zpěv a varhany. Po provedení písně se noty ztratily a existuje pouze jediná zvuková nahrávka ze svatby Zuzany Novákové. Skladatel píseň nikdy neslyšel. Další z řady skladeb duchovní tvorby je Kříţová cesta, která byla zkomponovaná roku 1970. Pro nové znění poboţnosti kříţové cesty psal skladatel hudbu, k níţ byly vytvořeny texty od Josefa Hrdličky, pomocného biskupa olomouckého. Provedení písně je moţné uskutečnit

v postní

době,

kdy

probíhají

poboţnosti

kříţové

cesty,

tedy

v době

před Velikonocemi, největšími křesťanskými svátky. Tato verze Kříţové cesty zazněla v kostele v Ostrovačicích v roce 2009. V roce 1973 skladatel napsal hudbu k biblickým textům Judity. Texty se mu do rukou dostaly od P. Karla Cikrle. Vznikla tak Píseň o Juditě. Skladba je komponovaná pro zpěv a kytaru, v úpravě pak pro vícehlas a malý instrumentální soubor, který napsal ředitel brněnské konzervatoře Pavel Kyncl. Úprava salesiána Radka Fronce je pouze pro hru na kytaru. Zdeněk Pololáník napsal jen melodii a přesné akordické značky. Skladba 19

má mnoho modulací i značek. V jiné podobě je nehratelná nebo neposlouchatelná. Zjednodušení skladby neexistuje. Podle zmíněné úpravy ji zpívala schola sv. Augustina pod vedením Pavla Kyncla. Autor o provedení říká, ţe pokud je „v napruţeném tempu“, je to v pořádku. Obr. 4: Zdeněk Pololáník – Píseň o Juditě.

Píseň Naimský mládenec vznikla obdobně jako Píseň o Juditě. Jedná se téţ o píseň pro zpěv a kytaru. O interpretaci skladby se zaslouţila schola od sv. Augustina s profesorem Pavlem Kynclem. Úprava je pro vícehlasý sbor a malý instrumentální soubor, slova napsal Josef Hrdlička. Tištěná verze je od Moravského hudebního vydavatelství.

20

Obr. 5: Zdeněk Pololáník – Naimský chlapec.

Jedna z nejvýznačnějších skladeb, komorní kantáta Proglas pro soprán a komorní orchestr, pochází z roku 1980. Podnět k napsání skladby na staroslověnský text pro soprán, smyčce a libovolné nástrojové obsazení dal skladateli šéf a dirigent Makedonského Národního divadla ve Skopji Oldřich Pipek, který je původem z Čech. Text této literární památky v kombinaci se staroslověnským historickým textem, pojednávajícím o pozvání a působení slovanských věrozvěstů, skladatelovi připravil a latinkou přepsal univerzitní profesor Radoslav Večerka z Masarykovy univerzity v Brně. Proglas měl mít premiéru původně v Římě. Oldřich Pipek skladby s nadšením přijal a začal tvořit klavírní výtah pro korepetice. Bohuţel náhle zemřel a k zamýšlené premiéře na Dnech slovanské kultury v Římě tedy nedošlo. Premiéra se konala 20. 12. 1984 na koncertě Svazu českých a slovenských umělců v Besedním domě v Brně, kde Státní filharmonii Brno řídil Petr Altrichter. Pěvecký part přednesla mezzosopranistka Anna Barová, pro niţ skladatel původní sopránový part adekvátně upravil. Druhé provedení díla zaznělo 17. 5. 1985 na slavnostním koncertě, který se konal u příleţitosti jubilea sv. Metoděje. Státní filharmonii Brno dirigoval František Jílek. Mezi další interprety patří Zuzana Dufková, dirigent Petr Pololáník a Josef Zadina, který vytvořil v roce 1995 nahrávku díla.

21

Obr. 6: Zdeněk Pololáník – Proglas.

Jako většina Pololáníkových skladeb vznikly na výzvu i Vánoční koledy pro soprán, tenor, flétnu, hoboj, klavír a violoncello. Přání bylo od Jiřího Chlebníčka, vedoucího souboru Musica cameralis, jenţ chtěl Vánoční koledy do svého Vánočního pořadu. Premiéra byla uvedena v Jaroměřicích roku 1986. Mezi významné interprety patří i operní pěvkyně Natálie Romanová, sólistka Národního divadla v Brně. Vánoční koledy mají mnoho úprav, část z nich autor pouţil v pásmu koled Gloria!. Toto pásmo koled, nesoucí celý název Gloria! Co to nového!, bylo vytvořeno v letech 1988 - 1989 na objednávku a ţádost Státní filharmonie Brno. Skladatel vyuţil část Vánočních koled, které měl jiţ zkomponované. Koledy jsou upravené, jinak seřazené, mají odlišnou harmonii a především instrumentální doprovod je ztvárněn pro velký symfonický orchestr. Koledy jsou určeny pro sólo, dětský a smíšený sbor a velký symfonický orchestr. Provedení díla bylo uskutečněno na dvou Vánočních koncertech v Janáčkově divadle v Brně a bylo velmi úspěšné. Další koncerty se konaly v Ostravě, Olomouci a Kroměříţi, kde byl téţ velký 22

ohlas na celé koledové pásmo. Mezi známé interprety pásma patří dětský brněnský sbor Kantiléna, kde byl sbormistrem Ivan Sedláček, sóla zpívali i členové sboru Janáčkovy opery v Brně, dirigoval sbormistr Jaroslav Kyzlink. Orchestrální part zazněl v podání Státní filharmonie v Brně v jejím plném nástrojovém obsazení s dirigentem Gasparem Richterem. V Ostravě pod taktovkou Petra Pololáníka zaznělo dílo s Janáčkovou filharmonií a sborem Luboše Mátla, ve Zlíně se Zlínskou filharmonií B. Martinů a Dětským pěveckým sborem Josefa Surovíka. V Kroměříţi namísto orchestru zazněla skladba v úpravě pro varhany, kde byl dirigentem a sbormistrem Kroměříţského pěveckého sboru Radek Dočkal. Původní verze koled byla napsána pro muţský sbor Moravan. Úprava následovala při psaní partitur pro Brno. Skladatel zde vyuţil maximum barev a přidal nástroje, které nejsou v běţném obsazení. Velikonoční cesta vznikla na ţádost Jiřího Chlebníčka, který chtěl novou skladbu na Velikonoce. Zdeněk Pololáník měl napsat hudební momenty k recitaci textu na námět reliéfů kříţové cesty, které vytvořil akademický sochař Karel Stádník. Nyní jsou umístěny v kostele Panny Marie Královny míru v Praze - Lhotce. Díky tomu, ţe skladatel změnil koncepci skladby, vznikl z původně plánované doprovodné sloţky jedinečný cyklus čtrnácti písní na slova ţalmů a hymnu svatého Bernarda. Autor si ke zhudebnění vybral ţalmy, které se mu zdály vhodné k jednotlivým zastavením, a které ho pochopitelně inspirovaly v meditaci nad kaţdým reliéfem. Vybrané verše jsou často kombinací dvou ţalmů a dotýkají se jednotlivých zastavení reliéfů, které se opírají o zastavení tradiční kříţové cesty, ale kromě toho se vztahují na stěţejní a bolestné události naší současné doby. Kříţová cesta začíná v Getsemanech, ale je cestou velikonoční, neboť končí věčnými Velikonocemi – vzkříšením, ţivotem ve věčné radosti a konečným cílem celého našeho bytí. Písně jsou situovány pro vyšší hlas, flétnu, hoboj, violoncello a klavír. Existuje ještě druhá verze pro varhany a zpěv, která je přijatelnější a dostupnější z hlediska širšího vyuţití v praxi. Tato úprava vyšla tiskem v nakladatelství ViVo v roce 1991. Od té doby je Velikonoční cesta v obou verzích hojně zpívána. Texty ţalmů skladatel záměrně vybral tak, aby zde nebyl zřejmý rod, aby písně mohl zpívat muţ i ţena. Přestoţe sám název určuje dobu provedení díla, můţe se interpretovat během celého roku. Na autorovo přání byl pořízen také anglický překlad těchto písní. Provedení šesti písní z Velikonoční cesty se uskutečnilo 11. 12. 1992 v Brně souborem Musica cameralis pod vedením Jiřího Chlebníčka. Pěvecký part ztvárnila Magda Kloboučková, sopranistka Národního divadla v Brně. K interpretům Pololáníkovy 23

Velikonoční cesty patří i Stella Hrdličková a Pavla Vykopalová. Vznikly také studiové nahrávky Českého rozhlasu Brno, kde bylo obsazení stejné jako při premiéře. Mezi další interprety skladby se řadí varhaník Boris Míček a Zdeněk Kapl, sólista Moravskoslezské opery v Opavě, který písně zpíval v úpravě pro niţší hlas. Tuto verzi premiérovali umělci s recitovaným básnickým textem Josefa Veselého, reprízu provedli v chrámu sv. Mořice v Olomouci, kde jsou největší proslulé varhany na Moravě. Velikonoční cestu natočila křesťanská televize Noe. Zdeněk Pololáník o počátku vzniku díla říká: „S návrhem napsání instrumentální hudby jako doprovodné sloţky k recitaci textu přišel umělecký vedoucí brněnského souboru Musica cameralis pan Chlebníček. Po zhlédnutí jím dodaných inspiračních materiálů, to je kolekce fotografií kříţové cesty v Praze – Lhotce od akademického sochaře Karla Stádníka a sochařova původního textu jsem dospěl k názoru, ţe změním její původní koncepci. Cítil jsem, ţe v hudbě nesmí chybět lidský hlas. Tak se zrodila myšlenka vytvořit písňový cyklus. Napsat samotnou hudbu pro mne nebyl takový problém. Cítil jsem, ţe mi asi velkou inspirací budou Biblické písně Antonína Dvořáka. Horší to bylo s výběrem dobrého, hodnotného textu. Celkem zajímavá se mi zdála kombinace pohledu dnešního člověka a starozákonního proroka na Jeţíšovo učení. Rozhodl jsem se zpracovat texty Starého zákona. Podle základního plánu měla kaţdá píseň začínat úzkostí, meditací a končit nadějí. Tomuto jsem se snaţil přizpůsobit text tak, ţe ţalmy nejsou úplné. Pouţil jsem jen jejich části. Výjimku jsem učinil pouze v mariánském zastavení a zastavení 14., posledním. Tyto písně cítím jako radostné vrcholy. Do závěrečného scénáře jsme potom písně zařadily na závěr kaţdého zastavení. Pořadí- obraz, slovo, píseň je tedy přesně opačně neţ u klasické formy kříţové cesty.“16

16

Jiří Hrubý, Velikonoční cesta - Zdeněk Pololáník, 2002 (absolventská práce).

24

Obr. 7: Zdeněk Pololáník – Velikonoční cesta.

Dej Bůh štěstí, pásmo tří koled pro jednohlasý zpěv a varhany, vzniklo na ţádost sbormistra Kantilény Ivana Sedláčka. Premiéra písní se konala o Vánocích roku 1992 na Petrově v Brně za doprovodu Jany Pololáníkové - Kubové. Koledy zpívají převáţně dětské a ţenské sbory. Po transkripci, spočívající ve zjednodušení sboru a přidání doprovodu symfonického orchestru, vznikla nahrávka. Úprava pro symfonický orchestr byla opět na poţádání Státní filharmonie Brno.

Provedení bylo uskutečněno na dvou Vánočních

koncertech v Janáčkově divadle v Brně.

25

Obr. 8: Zdeněk Pololáník – Dej Bůh štěstí.

V roce 1994 skladatel napsal skladbu pro niţší hlas a symfonický orchestr Zpěv noci tajemné. Texty jsou české, autorem uspořádány a vybrány z básnické tvorby Václava Renče, Kamila Bednáře, proroka Izaiáše, sv. Bernarda a Kamaryta. Tehdejší dirigent Praţské komorní filharmonie, Tomáš Hanus, si od autora skladbu vyţádal, aby se mohla uskutečnit toho roku o Vánocích v Kroměříţi. Pěvecký part byl určený pro Richarda Nováka. Premiéra se 8. 12. 1994 v Kroměříţi konala, ale pro náhlé onemocnění Richarda Nováka se partu ujal sólista Scholy Gregoriána Pragensis David Eben. K dalšímu provedení skladby došlo aţ na koncertě ke skladatelovým 65. narozeninám v katedrále sv. Petra v Brně. Pěvecký part zpívala altistka Ilona Šatylová za doprovodu orchestru Státní filharmonie Brno, který byl dirigován Josefem Zadinou. Richard Novák dostal další příleţitost k interpretaci díla k jubilejnímu výročí sedmdesáti let věku skladatele. Doprovod zazněl od Českého komorního orchestru řízeného Josefem Zadinou.

Koncert

se uskutečnil v Besedním domě v Brně 4. 2. 2005.

26

Obr. 9: Zdeněk Pololáník – Zpěv noci tajemné.

Pro niţší muţský hlas napsal Zdeněk Pololáník dvě balady s doprovodem klavíru: Balada zimní na slova Jana Nerudy a Hrobník na slova básníka Otokara Březiny. Balady mají téţ verzi s doprovodem smyčcového orchestru. Při dotazu, co bylo motivem k napsání těchto písní, skladatel odpověděl: „Výzva. Poţádal mne pěvec opery v Brně, pan Václav Halíř. Vybral jsem si balady, které se mně pro jejich dramatičnost i hudební verše dlouhá léta líbily, ale ke zhudebnění došlo aţ díky zájmu moţného interpreta, který je obě za doprovodu paní Jarmily Majerové provedl na koncertě v sále LŠU Králova Pole. Václav Halíř brzy zemřel a k dalším zamyšleným provedením na významnějších koncertech nedošlo.“17 Obě balady s doprovodem klavíru byly provedeny 25. 11. 1996 v Brně. Verze doprovodu se smyčcovým orchestrem byla uskutečněna u Balady zimní v Brně 18. 4. 2002. Skladba Hrobník, upravená pro symfonický orchestr, nebyla doposud provedena. V roce 2002 zazněla s doprovodem smyčcových nástrojů na absolventském koncertě Zdeňka Kapla. Koncert se konal v barokním sále Místodrţitelského paláce v Brně za řízení jeho ţeny Jitky Kaplové. Na ţádost vídeňských umělců, pěvce Ebbiho a klavíristy Branko Čuberky, sloţil skladatel tři písně pro baryton a klavír, nesoucí název Dulces cantilenae. Text byl vybrán z knihy Suaviloquia od Jana Nováka. Premiéra se uskutečnila 9. 3. 1999 v Besedním domě

17

Citace z osobního rozhovoru se Zdeňkem Pololáníkem, červen 2009, Ostrovačice.

27

v Brně v podání obou interpretů. Skladbu zpíval i Zdeněk Kapl a Roman Janál za klavírního doprovodu Karla Košárka na festivalu v Praze v sále kardinála Berana v Arcibiskupském paláci. Písně je moţné slyšet na rozhlasové nahrávce v podání Romana Janála a Karla Košárka, o které i sám skladatel řekl, ţe je dokonalá. Písně na verše Jana Skácela jsou určeny pro střední hlas a klavír. Pro zájem Jany Borkové byla pořízena úprava pro vyšší hlas. Původní skladatelova verze pro velký orchestr pochází z roku 1992. Aţ později vznikly písně s doprovodem klavíru. Cyklu písní je věnována další část mé práce, kde jsou podrobněji rozebírány skladby, které jsem zařadila do programu svého absolventského koncertu.

28

5 Cyklus písní na verše Jana Skácela Písňový cyklus Zdeňka Pololáníka, v úpravě pro vyšší hlas, jsem zařadila na svůj absolventský koncert, kde celý zazněl za klavírního doprovodu Dagmar Ryšánkové. Zdeněk Pololáník dostal nabídku zhudebnit texty k inscenaci na motivy pohádky Sněhová královna podle H. Ch. Andersena. Nabídka autora velice potěšila, neboť měl, kromě osobního pozitivního vztahu k příběhu, ke spolupráci vynikající inscenátory a scénu. Pro skladatele byly nejdůleţitější neomezené moţnosti, které splňovalo filmové studio Fisyo. Jednalo se o filmový symfonický orchestr, který uţ dnes neexistuje. Verše dostával během komponování přímo od básníka Jana Skácela. Texty musely být posílány korespondencí a jméno Jana Skácela se nesmělo dostat na veřejnost ani do programu, jinak hrozilo udělení sankcí či zákaz provozování inscenace. To bylo ovlivněno především dobou, ve které inscenace vznikala. Místo pravého jména Jana Skácela byl pouţíván pseudonym František Raný, neboť spisovatel v té době nesměl publikovat. „Písně vznikaly čistě pro Laternu magiku v Praze, k inscenaci Sněhové královna. Jan Skácel mi básničky posílal hned, jak některou vytvořil a to na korespondenčním lístku, nebo malé osmerce papírku v dopise. J. Skácel byl tehdy v nemilosti a psal jen pod pseudonymem František Raný. Pod tímto jménem šly jeho honoráře přes básníka Viléma Závadu, se kterým měl tuto dohodu, aby mohl vůbec existovat. J. Skácel byl z počátku členem komunistické strany, ale svými nespoutanými názory a literární činností upadl v nemilost, kterou mu dali bývalí spolusoudruzi těţce pocítit. I jiné texty, úpravy her, překlady a podobně, kaţdou takovou práci musel někdo, kdo to měl dovoleno, vzít na sebe. Byl to krásný čin přátelství a i jistá odvaha, kdyby to vyšlo najevo, byl by ten dobrodinec rovněţ v sankci. Jan Skácel zemřel ještě před převratem u nás a tyto jeho básně vyšly jen částečně v jedné z jeho sbírek.“18 Básně, které vyšly tiskem, se nachází ve Skácelově sbírce Básně pro děti. Tři z nich, Píseň mezi růţemi; Loupeţnická písnička o strachu; Písnička o chlapci, který dělá stojku, zařadil pak s menšími úpravami a pozměněnými názvy do sbírky Uspávanky - Uspávanka s růţemi, tulipánem a lístkem hlohu; Uspávanka s loupeţníky a nebojácným chlapcem;

18

Citace z osobního rozhovoru se Zdeňkem Pololáníkem, červen 2009, Ostrovačice.

29

Uspávanka s chlapcem, který dělá stojku na hlavě. Zbývající tři, Vyptávání; Vyprávění s pávem; Zlá ukolébavka, mu uţ do ţádné z dalších knih nevešly.19 Verše, které psal Skácel pro inscenaci, byly napsány takovou formou, aby mohly být komponovány nejen v celkovém představení, ale i jednotlivě pro sólové zpěvy. Kaţdá píseň má svůj konečný tvar i obsah. Texty byly podle Zdeňka Pololáníka jako stvořené pro komponování, coţ pro něho bylo kladným jevem, neboť mu nečinilo problém tyto verše zhudebnit. Dílo mělo původně patřit celovečernímu baletu, ve kterém měly být provedeny sólové písně i sbory. Poprvé písně zazněly při divadelní inscenaci v provedení Kühnova smíšeného sboru. Roli Gerdy ztvárnila svým zpěvem sólistka z uvedeného sboru. Hlas chlapce nazpíval původně sám sbormistr, ale na premiéru nastudoval muţskou partituru člen ze sboru Bambini di Praga. Písně byly doprovázeny nahrávkou symfonického orchestru Fisyo s dirigentem Františkem Belfínem. Sněhová královna měla v průběhu deseti let více neţ šest set repríz. Písně byly pouze na nahrávce, která měla být vydaná k premiéře, ale vyhotovena byla aţ téměř k derniéře. Ani zde však stále nesmělo být zveřejněno jméno autora textů. K vytvoření cyklu s doprovodem klavíru skladatele inspirovala a přiměla jeho ţena Jarmila Pololáníková. Po státním převratu učila zpěv na Gymnáziu T. G. Masaryka v Zastávce a potřebovala nové neznámé písně pro studenty. Tak byl sestaven tento cyklus písní a poprvé uveden také básník pravým jménem Jan Skácel. Realizace těchto písní se setkala s úspěchem na mnoha soutěţích, kde je studenti prezentovali. Později, na přání dalších zájemců, vznikla druhá verze pro vyšší hlas. V té době pořídil autor dostupný tisk jiţ vlastním nákladem.

19

Před kniţním vydáním vyšly tři uspávanky v dětských časopisech: Uspávanka s loupeţníky a nebojácným chlapcem v Ohníčku 32, 1981/82, č.18, s.9, Uspávanka se sněhem a krásnou paní a Uspávanka se studánkou v Ohníčku 33, 1982/83, č.8, s.9.

30

5.1 Texty písní 5.1.1 Vyptávání Celý den ptám se, ptám,

Studánko v převysokém lese,

kaţdého, koho potkávám,

aţ svoji ţízeň neunese

sluníčka ptám se za úsvitu,

a přijde k Tobě sám a sám

jezírka, ptáčků, měsíčního svitu,

napít se z dlaní, já Ti dám

studánek, řek a vodopádů,

rosničku za tu dobrou zprávu

otázku stále stejnou kladu

a vyčistím Tě, vyţnu trávu.

kapradí, hadům, vlaštovkám a nedoptám, se nedoptám.

A ptám, se marně ptám cestiček do polí,

Vlaštovky malé, povězte mi,

i ve snu vzpomínám,

obletěly jste celou zemi

ve snách to nebolí,

a vracíte se zpátky k nám

a řeka neví nic,

a já Vás prosím, já se ptám,

a jestli něco ví,

jestli jste dobrou cestu měly

je hluboká a němá,

a mého chlapce neviděly?

voda nic nepoví, vlaštovky odletěly

Sluníčko, třeba-ţe je ráno,

a opustily nás,

neříkej ne a řekni ano,

jezírko rovněţ mlčí,

prosím Tě pěkně, moc se ptám,

studánku zamkl mráz

zahlédlo jsi ho, nevíš kam,

a klíček zahodil

bez loučení tak nenadále,

a nikdo neví kam,

odešel chlapec v pestré šále?

mně nikdo nepoví to a mně je líto, líto,

Rackové rychlí jsou tak sami

a ptám se, ptám se, ptám.

nad útesy a nad vlnami a já se hbitých ptáků ptám,

Celé dny ptám se, ptám,

zda nespatřili někde tam

otázku stejnou kladu,

na širém moři plachtu bílou,

odpověď ţádnou nedostanu

pod kterou chlapec hledá milou?

a nedoptám se, nedoptám.

31

5.1.2 Píseň mezi růžemi Hodiny bijí, jak by kvetly růţe

Hodiny bijí jak by růţe kvetly,

bílý a ţlutý modrý tulipán,

bílý a ţlutý modrý tulipán,

lísteček zvadlý spadl do kaluţe,

bělásci v hejnech nad kaluţe vzlétli

po vodě pluje větrem kolébán.

a zavřelo se sedm zlatých bran.

Po vodě pluje jako zlatá ryba

A já bych nechtěl, aby naši růţi

a šťastný rybář smí si přáti tři

utrhla někdy cizí ruka zlá,

tak krásná přání, ţe snad lidem ani

bál bych se, aby kapka noční rosy

na světě tolik krásy nepatří.

s poupátka ráno na zem nespadla.

Hodiny bijí jak by kvetly růţe,

Hodiny bijí jak by kvetly růţe,

čabrakou zlatou kůň je osedlán

je otevřeno sedm zlatých bran,

a běţí tryskem, skáče přes kaluţe,

koníček vraný skáče přes kaluţe,

bílý a ţlutý modrý tulipán.

bílý a ţlutý, modrý tulipán.

A já si přeji, aby slavík zpíval,

A já bych chtěla, aby všechno kvítí

kdyţ ztichne den a na sadě se tmí

přes zimu kvetlo, aby padal sníh

a nad střechami prochází se měsíc

teplý a bílý, abych v lednu mohla

a vypráví si dole s růţemi.

skřivánkům ustlat lehce na růţích. Hodiny bijí jak by kvetly růţe bílý a ţlutý modrý tulipán, a lístek hlohu spadl do kaluţe po vodě pluje větrem kolébán.

32

5.1.3 Vyprávění s pávem Povím Vám, povím ráda,

Sníh od té chvíle padá,

jenom jestli to svedu,

ten sníh se neunaví,

byl jednou malý chlapec,

sníh padá neustále,

královna, paní ledu,

v zahradě křičí pávi -

odvedla si ho s sebou,

a černý sníh se snáší

slyšte jak zvony zvoní,

a stopy zasypává

já zůstala jsem sama

a je to víc neţ divné,

v zahrádce pod jabloní.

uslyšet v zimě páva.

(A je mi smutno, je mi líto,

(Kdyţ s létem odletěli ptáci

a nevím, jestli přebolí to.)

a v závějích se stopy ztrácí.)

5.1.4 Píseň o chlapci, který dělá stojku Všechno je tak jiné,

k fialkám a bezu,

všechno dole hlavou,

chrpu utrhnout,

na zemi je nebe,

kdyţ na hlavě stojí,

lodě v mracích plavou,

kdyţ se nesmí hnout,

a jak obrátil se

aby neupadl

chlapci celý svět,

pro jediný květ,

palouk les a domy,

pro jedinou růţi

jak má přivonět

nepřevrátil svět.

33

5.1.5 Zlá ukolébavka V ledové sluji

a zpívá tiše,

z jinovatky krajku

zpívá uspávanku

okolo hrdla krásná paní má

a je to píseň tajemná a zlá.

a zpívá šeptem, zpívá uspávanku

V hedvábný šátek

a na věky tou písní uspává.

místo prstýnku, já pro Tebe jsem

V zavátých úlech

zavázala hada

včely střeţí med, ve sněhu zajíc

a on Tě uštkne,

udělal si jamku,

aţ ho rozváţeš, já z nenávisti

a spi, můj hochu,

měla jsem Tě ráda.

usni naposled, neboj se, neboj

V ledové sluji

posledního spánku.

z jinovatky krajku okolo hrdla

V ledové sluji

krutá paní má

z jinovatky krajku okolo hrdla krásná paní má

a zpívá nahlas mrtvým uspávanku a je to píseň nade všechny zlá.

34

6 Stručný rozbor díla Z Cyklu písní, komponovaného na verše Jana Skácela, jsem zařadila do programu absolventského koncertu písně Vyptávání, Píseň mezi růţemi, Vyprávění s pávem, Píseň o chlapci, který dělá stojku a Zlou ukolébavku. Nenastudovala jsem pátou skladbu s názvem Loupeţnická písnička, která je určená pro sbor. Její melodie se pohybuje v niţší altové poloze a hlasové rozpětí je od malého fis po d2 . Jednotlivé díly Cyklu písní na sebe nejsou vázány, a tak vynechání páté části nepůsobí nikterak rušivě. Písně jsou podtextem pohádky Ledová královna, na jejíţ téma byla původní verze zpracovaná. Jmenované části jsou komponovány pro vyšší soprán v hlasovém rozsahu od e

1

- as2. Tato verze jiţ předpokládá určitou

technickou vyzrálost, neboť melodická linka pěveckého partu se pohybuje převáţně v poloze od c

2

- f 2. Přestoţe některé písně na první pohled mohou působit nenáročným dojmem,

teprve při jejich studiu interpret objeví mnohá úskalí. Melodie, často postupující jen o půltóny, časté střídání rytmických útvarů, nezpěvné intervalové skoky a souhra s klavírním doprovodem vyţadují pečlivou přípravu. Verze pro niţší hlas, mezzosoprán či alt, se pohybuje v rozmezí velkého B - es2 . Nyní se budu věnovat poznatkům a osobním pocitům, které jsem získala během nastudování písňového cyklu. Nepůjde o formální ani harmonický rozbor, ale o poznatky, kterými jsem se v průběhu nácviku zabývala a které mě při studiu písní obohatily a přiblíţily chápání tvorby Zdeňka Pololáníka. Interpretaci písní jsem se snaţila přizpůsobit obsahu skladby a podle vlastní představy vyjádřit i význam, který ve mně písně vyvolávaly. Jiţ u první písně Vyptávání klade melodie jasný zřetel na výraz, o kterém lze říct, ţe je jedním z nejdůleţitějších prvků pro vtáhnutí posluchače do děje skladby. Klavírní doprovod je převáţně akordický s typickými chromatickými postupy akordů a četnými septakordy. Melodická linka písně je vedená formou recitativu, proto samotná interpretace vychází především z pečlivé výslovnosti sólisty. Záleţí proto na interpretovi, jak píseň pojme a předá. Vyšší poloha a neustálená tonalita můţe činit při nácviku problémy se správnou intonací. Z metodického hlediska je třeba upozornit na dané problémy a pečlivě zvládnout kaţdou sloţku, neţ se spojí intonace, rytmus a výraz s klavírním doprovodem.

35

Obr. 10: Zdeněk Pololáník – Vyptávání (Cyklus písní na verše Jana Skácela).

Druhá část, Píseň mezi růţemi, nenásilně navazuje na píseň Vyptávání a vyjadřuje pocity dětí, které neznají zlo a vţdy věří, ţe vše dopadne dobře. Harmonie písně je bohatá a skladba vyvolává uklidnění, pocity radosti i smutku. Lze ve skladbě rozpoznat, s jakou lehkostí a noblesou autor dokáţe spojit verše s melodickou linkou, aniţ by přerušil vazbu slov či významu. Přestoţe je melodie ve vyšší hlasové poloze, je tato píseň zpěvná. Díky vstřícnosti skladatele jsem mohla píseň nazpívat v transpozici, a tak se více zaměřit na jednotlivé sloţky, jako je dodrţování frázování, přesná souhra s klavírním doprovodem či srozumitelná artikulace, která je ve zpěvním projevu zvlášť podstatná. Modulační změny, které jsou jedním z význačných prvků tvorby autora, se nachází i v této skladbě. Mohlo by se zdát, ţe střídání tónin a chromatické postupy mohou činit pěvci problémy při souhře s korepetitorem, avšak i zde kaţdý tón zaznívá v souladu s doprovodem, který se při provedení písně dostává do souznění sólisty s doprovodnou funkcí hudby. Proto je pro posluchače píseň zajímavá, neboť v určitém okamţiku můţeme mít pocit, ţe uţ se ve skladbě nic zvláštního neobjeví, ale během okamţiku zazní nečekaně pestrá harmonie. Skladba nejenţe nepůsobí nezáţivně a dynamicky fádně. Právě naopak, zpěvák zde můţe ukázat svůj hlas v plné kráse. Melodie písně vyţaduje delší čas na nastudování vzhledem k intonační obtíţnosti pěveckého partu.

36

Obr. 11: Zdeněk Pololáník – Píseň mezi růţemi (Cyklus písní na verše Jana Skácela).

Vyprávění s pávem, třetí píseň v pořadí, mám v repertoáru delší dobu. Díky této písni jsem objevila celý cyklus a jsem velice ráda, ţe jsem měla moţnost nastudovat ostatní písně tohoto díla. Dvoustránková skladba zaznívá téměř po celou dobu v triolách. Přestoţe je ve dvoudobém taktu, díky triolám působí píseň lehce a houpavě. V triolách je nutné najít správnou

souvislost

s texty,

neboť

Zdeněk

Pololáník

s velkým

respektem

dbal

při zhudebňování textu na dodrţování dlouhých a krátkých samohlásek. Jak skladatel říká: „U skladeb s textem vychází invence z textu a rytmu slov“.20 K tomu ještě dodává: „Práce s textem je jiná. Zaprvé na mne působí atmosféra obsahu. Melodie ke mně přichází přímo ze slov. Řeč mi začne nakonec sama zpívat.“21 Zde je vystiţen přesný popis melodického cítění. Nejen u této písně, ale i při nastudování ostatních částí se hudba postupně dostává do mysli, aţ spolu s interpretem zcela splyne. Hudba Zdeňka Pololáníka ukazuje, ţe je moţné plně rozeznít i verše básní.

20 21

Barbora Ryšánková, Osobnost Zdeňka Pololáníka a duchovní hudba v liturgii, 2005 (absolventská práce). Barbora Ryšánková, Osobnost Zdeňka Pololáníka a duchovní hudba v liturgii, 2005 (absolventská práce).

37

Obr. 12: Zdeněk Pololáník – Vyprávění s pávem (Cyklus písní na verše Jana Skácela).

U další části, nazvané Píseň o chlapci, který dělá stojku, je typická doprovodná sloţka v akordickém znění. Rozličná tonalita a modulace dodávají váţnost zhudebněným textům. Při správném výrazovém vyjádření je moţné navodit dramatičtější atmosféru, a to i přesto, ţe je píseň kratší neţ jiné.

Tempové označení Andante22 napovídá, jaké tempo zvolit.

Pro vyjádření chlapcovy radosti je pak vhodné rychlejší tempo, kdy by měl být z výrazu interpreta patrný optimismus. Poměrně vyšší poloha sólového partu můţe být náročnější pro začínající studenty. Doporučila bych proto vyuţít moţnosti niţší verze, kde se začátky skladeb pohybují o čistou kvartu níţ. Hlasový rozsah je v poloze od tónu c1 - c2. Zlá ukolébavka, poslední skladba z Cyklu písní, napovídá uţ v názvu, jaký dát výraz při jejím provedení. Tempové označení Andante tranquillo23 nabádá interpreta k přednesu váţnějšímu, avšak ne táhlému a smutnému. Při nastudování skladby jsem měla tendence dodávat písni větší důraz na dramatičnosti, neboť texty vybízely právě k tomuto provedení. Jaký typ výrazu však pěvec zvolí, záleţí na vnitřním cítění a pojetí skladby. Zlá ukolébavka by neměla znít něţně, spíš ostře a rytmicky. Dělí se na šest částí, kde se pravidelně střídají dvě odlišná témata. První charakterizuje ustrašeného chlapce a druhé, kontrastní téma, zlou královnu.

22 23

Volně, krokem. Volně, pokojně.

38

Obr. 13: Zdeněk Pololáník – Zlá ukolébavka (Cyklus písní na verše Jana Skácela).

V první části chlapec poznává, jak je královna zlá. Zpěv by měl znít prosebně, bojácně. Poté začíná mluvit královna. Tato část písně by se dala označit jako sloka, které přísluší dramatičnost podtrţená důkladnou artikulací a častou změnou dynamiky. Královna chlapci našeptává, ţe uţ mu nezbývá moc času, ať spí, ţe pro něj něco chystá. Chlapec neví, co se děje a bojí se. Na slova královny odpovídá podobně jako v předchozí části. Zaznívá opět první téma, kdy je kladen důraz na označení vlastností královny. Váţnost zpěvu lze podpořit crescendem a decrescendem. Téma je umocněno unisonem pěveckého partu s levou rukou klavírního doprovodu, důraznou rytmičností a akcenty. Od druhého tématu by mělo být odlišeno, neboť texty, kdy královna chystá pro chlapce něco zlého, vyjadřují krutost, bezcitnost a jsou mnohem váţnější. Klavírní doprovod v druhém tématu napomáhá vést 39

interpreta, přestoţe je harmonie laděna do dur a doprovodná sloţka zaznívá v kratších hodnotách, neţ předešlá píseň. Velmi zdařilá a zajímavá se jeví skladatelova volba šestiosminového taktu. Píseň zní přes závaţnost textu v tématu královny téměř nadneseně aţ tanečně.

Obr. 14: Zdeněk Pololáník – Zlá ukolébavka (Cyklus písní na verše Jana Skácela).

Skladba končí zoufalým, ale tichým nářkem chlapce, který potřetí opakuje tutéţ melodii s ještě smutnější tematikou, kdy o královně mluví jako o kruté paní, která zpívá pro mrtvé a má z toho radost. Ukázka textů, jejich zpracování i výklad napovídají, ţe podstatnou roli hraje i výraz, který je pro pěvce velice důleţitý a neměl by být proto opomenut. Tato sloţka je stejně náročná a potřebná jako čistá intonace, dynamika, tempo, přesný rytmus či souhra s klavírním doprovodem a je třeba se jí náleţitě věnovat. Vzhledem k mnoţství textu je moţné u jednotlivých písní docílit správného výrazu i tempovými změnami. Díky dvěma verzím ve vyšší a niţší poloze lze Cyklus písní zařadit na více stupních hudebně vzdělávacího procesu. Můţe být vhodným studijním materiálem pro kaţdého pedagoga vyučujícího zpěv.

40

7 Možnosti využití dalších skladeb z repertoáru absolventského koncertu Na koncert jsem se snaţila vybrat repertoár z rozdílných období, aby svou pestrostí zaujal posluchače. Stará árie, Spesso vibra od Alexandra Scarlattiho, patří mezi temperamentní skladby, kde je melodie vedena převáţně v triolách. Vyţaduje důkladné zvládnutí intonace nejprve v pomalém tempu, aby interpret dosáhl vyrovnanosti a pravidelnosti krátkých hodnot. Trioly by jinak nezněly srozumitelně a mohly by působit jako nátryl. Náročnost árie spočívá v jejím rychlém tempu a z něho vyplývajících nároků na čistou intonaci. Je důleţité vnímat správně rytmus a dávat pozor na propojení dechu s hlasem. Tato barokní skladba je vhodná pro mezzosoprán i soprán. Píseň z období renesance, Ave Maria Giulia Cacinniho i Panis Angelicus od Césara Francka z období klasicismu, jsou známé a efektní. Jejich uplatnění je moţné v koncertních síních i v chrámech. U písní je vhodná úprava pro dva sólové hlasy, sólisty a sbor nebo hudební nástroj. U obou skladeb jsem v programu koncertu zařadila kombinaci pěveckého partu s violou.24 Díky tomu mají studenti alternativu hudebního rozvoje, kdy nezpívají jen oni sami, ale jsou nuceni spolupracovat s dalším interpretem a více se navzájem poslouchat. Pro některé můţe být společný zpěv i oporou při vystupování. Interpretace písní vyţaduje lehkost hlasu, není vhodné forzírování u vypjatých frází ani na vrcholu skladby ve vyšších polohách. Jsou komponovány pro vyšší hlas. Muzikálové skladby mohou být zařazeny do repertoáru kaţdého studenta na školách s uměleckou profilací. Písně tohoto ţánru je však nutné vybírat velmi obezřetně, neboť hlasový rozsah se často pohybuje ve velkém tónovém rozpětí. Je dobré vybírat písně s ohledem na hlasový rozsah ţáků, aby nebyli frustrováni úkolem, který nejsou schopni zvládnout. Dnes je moţné většinu muzikálových árií slyšet v divadle, na nahrávkách nebo internetu. Hudební představa, jak daná partitura písně zní, můţe být velkým pomocníkem při samotném nácviku po stránce hudební i výrazové. Z muzikálové árie, Chtěla bych tančit jen, vyzařuje energie, nadšení a radost. Ačkoliv ve svém konečném znění působí píseň nadneseným a vzletným dojmem, její melodie je na nácvik poměrně náročná. Jednak pro hlasové rozpětí písně, které se pohybuje od niţších

24

Violový part zazněl v podání Barbory Ryšánkové.

41

poloh aţ po sopránový rejstřík. Vyskytuje se zde hodně přechodných tónů, které mohou činit problém vzhledem k rychlému tempu árie i přesné souhře s klavírním doprovodem. Je vhodné se zaměřit právě na části, kde se tyto tóny vyskytují. Mezi nutné předpoklady srozumitelnosti zpěvu i textu patří deklamace, kde jde především o správný přednes větných celků, slov, slabik, umístění nádechů a přirozená rychlost přednesu. U dalších skladeb, které jsem zvolila na svůj absolventský koncert, A Clare Benediction a Set me as a seal upon your heart, je moţné propojit zpěv s více interprety. Skladby jsou psané pro sólo a vokální kvarteto, které lze nahradit instrumentální sloţkou. Tato verze vede interprety k vzájemnému naslouchání a schopnosti vnímat zpěv z jiného pohledu, kdy záleţí na souhře sólisty s klavírním doprovodem, dalšími pěvci nebo instrumentalisty. Výraz by měl souviset s myšlenkovou náplní zpívaného obsahu a stylem celé skladby. Sólista by měl pro přesvědčivý výraz zapojit mimiku a vyuţít i případných gest. Při pěveckém provedení platí, ţe nedílnou součástí přirozeného postoje je proţívání zpívané skladby a snaha přenést proţitek volně na posluchače, navázání kontaktu s publikem a jeho vtaţení do tvůrčí atmosféry. Zaujmout takový výraz, kdy sólista ve svém projevu působí klidně a přesvědčivě a kdy je z jeho tváře patrná i soustředěná pozornost k výkonu. Pro studenty se zpěv stává díky rozmanitosti repertoáru zajímavější. Pozitivní přístup ke studiu pak ovlivňuje nejen přípravu, ale i koncertní provedení skladeb a umělecký výkon.

42

8 Závěr Hudba vyjadřuje to, co je v nitru člověka. O to víc tato slova platí u těch, kteří hudbu nějakým způsobem předávají. Ať uţ ji tvoří nebo jsou samotnými interprety. Z tvorby skladatele Zdeňka Pololáníka vyzařuje hluboký vztah k duchovním hodnotám, ke všemu stvoření i samotnému stvořiteli, k hudbě duchovní i klasické. Významný podíl v jeho tvorbě má proto hudba vokální a vokálně instrumentální. Vzácností jeho osobnosti je velká skromnost, kdy i při své píli a talentu zůstává pokorným člověkem. Všichni lidé mají moţnost setkat se s hudbou, méně z nás má však příleţitost poznat krásu a hloubku hudebních děl nejednoho skladatele. Při studiu skladeb na absolventský koncert jsem mohla plně vnímat krásu staré hudby i emocionální hudbu 20. století. V neposlední řadě jsem mohla více poznat přednosti i úskalí muzikálových árií. Provedení kaţdé skladby vyţaduje jiné citové naladění, jinou dynamiku, výraz. Celek však vytváří dojem, ţe během krátkého času jsme schopni proţít hudbu rozdílných ţánrů, vcítit se do jakékoliv atmosféry a spolu s druhými proţívat pocity radosti a spokojenosti při něčem, co nás vzájemně spojuje.

43

9 Použitá literatura: HRDLIČKOVÁ, S. Skladatel Zdeněk Pololáník. Brno: Závěrečná písemná práce, 1985. HRUBÝ, J. Absolventská práce. Kroměříţ: Velikonoční cesta, 2002. KOVÁŘOVÁ, N. Zdeněk Pololáník a jeho vokální dílo. Teplice: Absolventská práce, 2000. KOVÁŘOVÁ, P. Hudební pojmy. Olomouc: ALDA, 2000. PRUDIL, M. Mše Zdeňka Pololáníka v kontextu liturgické reformy II. Vatikánského koncilu. Olomouc: Diplomová práce, 2005. RYŠÁNKOVÁ, B. Osobnost Zdeňka Pololáníka a duchovní hudba v liturgii. Brno: Absolventská práce, 2005. SOUKUP, J. Hlas, zpěv, pěvecké umění. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959. SKÁCEL, J. Básně (II). Brno: Blok, 1996. SKÁCEL, J. Básně pro děti. Brno: Blok, 2005. ŠKOP, K. Vokální dílo Zdeňka Pololáníka se zaměřením na Cantus psalmorum. Brno: Diplomová práce, 1995. VÁLEK, J. Italské hudební názvosloví. Praha: PANTON, 1976. VYSLOUŢIL, J. Hudební slovník pro kaţdého II. Vizovice: „LÍPA“ – A. J. Rychlík, 2001. LATERNA MAGIKA. Program divadelního představení Sněhová královna. Národní divadlo v Praze. Praha: Rudé právo. Rozhovor se Zdeňkem Pololáníkem. Ostrovačice: Červenec 2009.

44

10 Resumé Zdeněk Pololáník se řadí mezi významné hudební osobnosti 21. století. Jeho hudba je známá nejen v České republice, ale i po celé Evropě, v Americe. Význačné hudební prvky se u jeho tvorby dají těţko přehlédnout. Talent a píle dokazují, ţe moţnost předávat lidem radost lze i tímto způsobem. Písně zaměřené na inscenaci Sněhová královna nepatří mezi jeho nejvyhlášenější skladby, přesto zde zaznívají typické prvky tvorby a tvoří zajímavý hudební celek. Mnoţství skladeb, které jsou k dispozici k nastudování a dalšímu provedení, je velké. Díky tomu však stále můţeme objevovat nové, dosud nepoznané krásy hudebního světa.

Zdeněk Pololáník are among the major artists of the 21st century. His music is known in the Czech Republic but also throughout Europe, in America. Notable musical elements in his work can be hard to ignore. Talent and hard work show that opportunity to communicate to people and be happy that way. Songs aimed at the production of The Snow Queen is not among his best known songs, although there had long characterized the elements of creation and is an interesting musical whole. Quantity of songs that are available for staging and further implementation is great. Because we are still discovering new, hitherto unknown beauty of the music world.

45

11 Přílohy Příloha 1: Kopie článku z belgických novin Antwerp o uvedení Cantsus psalmorum. Příloha 2: Ukázka básní Jana Skácela – Sbírka Básně pro děti. Příloha 3: Kopie ocenění - Řád sv. Cyrila a Metoděje dne 5. července 2001. Příloha 4: Diplom – titul Čestný občan městyse Ostrovačice dne 26. září 1998.

46

Příloha 1

Příloha 2

Příloha 3

Příloha 4