Sadař 1: Pravou nohou se opři o rýč, zaryj do země a pomalu přehrň hlínu. Tak. Ještě jednou a znovu. Hlína je tmavá a lesklá. Dívej se pozorně a poznáš, jak je pokojná. Nežaluje. Zaryj staré drny, tady je tráva jako vypůjčená. Kořeny pampelišek se někdy trochu, docela málo chvějí. Poloshnilé listí padne do rýhy v zemi. Předklon a ztišení. Ano. Ticho je tady odpradávna, tady, v zemi. Stoupni si za mne. Po kolena. Hlína je přilnavá a zdá se bez vůle. Ale ví. Zeptáš se, co ví, a já ti nemohu odpovědět. Nevím, co ví ona. Pamatuje možná pravěké koně. Otírali se o sebe hřbetem a jejich nohy drnčely ve vysoké trávě jako harfy. Nikdy tě nenapadlo, že dusot koní je vzdálená hudba harf? Ještě se opři o rýč, zdaleka není dokonáno. Psárka luční se už vydala na pouť chodbami a myslí na hradby. Slunce zapadá tak bezhlase, že ti to přijde líto. Ještě se opři, tak. Čekal jsi možná podobenství, které ti pomůže ledacos pochopit. Sadař - a neví o nic víc, než vědět má. A proč bych měl vědět víc? Někdy si sednu, svačím a dívám se na letící mraky. Taky tu bývá hodně včel. Léto je někdy mstivé a podzim falešný. Hlína se tě neprosí o nic. Často pracuji s rýčem a potom svačím. Vezmu si chléb rukama od hlíny. Chuť míchaných staletí. Roky mi praskají v rukách. Čas hopsá, poskakuje, skáče, tančí, kulhá, dobíhá, klopýtá. Máš čas vepsaný ve dlaních, kterými si ulomíš kus chleba.
Hudba: Lístek žlutozelený
Výstup 1: L: Je ráno bože už sedm hodin stojím tu a jmenuji se Jan a ze všeho nejvíc se mi chce pískat jednu písničku jenže neumím pískat a nevím ani o jakou písničku jde Už mlčím řekla ryba a já jsem ji odměnil chlebem Život chrčí a osahává paty anděla a já se celou dobu jmenuji Jan a mám toho jména plné zuby a znám bílé schodiště nahoru dolů jakpak jinak až peří lítá a kdyby bylo po mém přivedl bych Hamleta na olympijskou dráhu a řekl TEĎ a on by nemohl přemýšlet o smrti když je vystartováno no právě dívkám stejně nevoní když přemýšlíte opřeni o knížku dají si raději mečem zkrátit vlasy a jedem fofrem Marťani si nás už zakreslí jako pytle zauzlované ale z jistého úhlu vypadáme jako vybičované mraky jen kápnout jen se vyždímat bylo by z čeho i proč Prý čtrnáctero zastavení to je neskutečné ani jediné už neubrzdím znáte to že A ona si jde s tou černou slepicí a jistě jste uhodli že tu na ni čekám A: Ze všeho nejvíc by mi slušel páv jeden mi říkal že noc je bytost čichající k ráně sama vystavená mlsným jazykům
a ptal se poťouchle jako to pávi znají Nikdy sis nelízla? Neprovokuj páve Mají tu kádě plné šupin a schody plné ryb Tohleto má být báseň což poznáte že mluví do zdi jinak řečeno tento dne je šmejd v alobalu Nikdy mi nepatřilo ani kousek páva Ale deprese v tuto hodinu a v tento den má poněkud jiný řád Nesu si černou slepici jmenuje se Kokoška a já jsem Běla a trápím se protože hradům škodí letadla a kdo tomu nevěří toho smích přejde až mu hlavu sejme ten a ten ještě že mi rozumíš aspoň se tak tváříš
Hudba: Rozhodnutí
Výstup 2: L: Je naprosto přirozené že jsme se setkali a že dovedu zpomalit právě jen pro tuto chvíli muž a žena mlátí do varhan odjakživa spolu A: Moje cesta vede ke skleněnému zámku cítím se dobře odražená v průsvitnosti jestli mi dobře rozumíš L: Procházím branami dobře vycvičenými pro tento případ Projdu branou obloukem vyceněným tlama draka od jícnu dolů vykuchaná rozkročená Hej! Hej! Hej! A: Nezbavím se té černé slípky protože to není slípka ale předtucha a já jsem kastelánka a mohla bych ti vyprávět jak si to fičíme historií tady jsou vzácné řezby a tady si všimněte a ještě si všimněte a pozor schod L: Schody - to je moje beru dva najednou a hop a skok a co máš za pasem poztrácíš tak jak tak A: Jsem kastelánka a vím něco o tom co odplyne a o tom co si odepřeme a o tom co nám odtrhnou od sepjatých dlaní Nazýváme to tragédií a není to nic než hejno pavích samců Paví mláďata jsou ještě zlověstnější
L: Hamlet by tolik nekecal kdyby ho předhodili davům davy by z něho vydupaly básně které by okamžitě padaly pod kola vozů a možná zabránily smyku a dopravním nehodám jako bezpečné pneumatiky drsně tvarované dušemi naplněné tak to fičí co ti mám povídat A: Co máš proti Hamletovi? Mám ráda slova večer co večer se jimi nacpávám mám doba plechovky slov plnou spíž slov plnou ledničku a postel a koupelnu Všude se mluví chytáme slova jako blešky šup s nimi pod nehet Té krve copak to neznáš? A teď se mnou půjdou na skleněný vrch Cink cink L: Místo slov raději kopyta Opravdu odejdeš? A: Co myslíš? L: Kdybys počkala... ano pravda co je to počkat nějaké sprosté slovo nebo aspoň cizí A: Cizí - ale nevyláme zuby ani skály Půjdeme páve v slípku přeměněný Za deset let zas tady
Hudba: Cesta I
Sadař 2: Hloubení je podivuhodný lidský úkon. Prosba. Kdybychom hloubili rukama, bylo by to zoufalství. Prsty jsou stvořeny k jinému dílu. Tak, podej mi pláňku a dobře se dívej. V zemi jistá, v mých rukou napjatá. Sadař není otcem těchto stromů. Přihrnu hlínu a mírně přitlačím. Ještě kůl, aby ji nezkřivil vítr. Myslíš si: dítě-strom. Ale dětství stromů je nejspíš v jádrech a peckách. Když vyraší list, je zpečetěno. Zasadili jsme hrušeň-máslovku. Pomalu odkrokuj a vyhloubíme místo pro další stromek. Než zasadíme třetí, uděláme si pauzu. Ukážu ti, jak se podělíš o chléb, nemáš-li po ruce nůž. To musíš zespodu nabrat a palcem rozhodnout. Lámání chleba. Co na tom, že jsi už jedl. Chleba můžeš vždycky. Tak. Šťáva hrušní, to je symfonie. Ale hrát ji budou lesní rohy. Mají konejšivý, zralý a voňavý tón. Je to tón poutník. Skutečného poutníka tady neuvidíš. Auta projíždějí hlavně zrána a potom večer. Tak. Vezmi rýč a odkrokuj. Sám rozhodneš, kde zasadíš další strom. Šest, sedm, osm, devět, deset. Zastav se. Tady. Pomalu, hlouběj, musíš si být svým dílem jistý. Už zase hlína obrácená k sobě. Už zase nohy po kolena v zemi. Už zase trochu poraněná dlaň. Podej mi pláňku, zvolna spouštěj dolů. Teď přihrň hlínu a mírně přitlač.
Hudba: Cesta II
Výstup 3: L: Vždycky se rozhoduješ tak rychle, překotně a krutě? A: A ty se rozhoduješ jak? Plaše a pokorně? L: Musím být nad věcí, ale ne nad lidmi. A: Taky si fandíš? Jsme úžasní, i naše omyly jsou nevídané. L: Proč neřekneš rovnou, co tě trápí? A: Protože běžci mluvit nemohou. L: Já nejsem atlet. A: Možná ještě hůř. L: Chceš, abych volal s Faustem: Zastav se, okamžiku - a ty v tu ránu budeš bůhvíkde. A: Toho se bojíš? Že tě předeženu? Že projdu cílem jako prvá? L: Nejsme na dráze. A: Ale ano. Všímáš si vůbec, co se kolem děje? L: Všímáš si vůbec, že jsi zlá? A: Všímáš si vůbec, že jsme dva? L: Někdy se naše stíny protnou, daleko před námi se dotýkají. A: Já nechci stíny. Nechci ani vinu. Chci odejít, abych se mohla vrátit. L: Zbytečný pohyb, nervózní a nesmyslný. A: Lepší než přešlapovat na místě a nechat kolem sebe všechno pádit. L: Takže ses rozhodla? A: Tak jsem se rozhodla. L: Beze mne. A: Vrátím se. Tak, jak jsi říkáš: Muž a žena mlátí do varhan odjakživa spolu.
Hudba: Cesta III
Výstup 4: A: Jsem na místě Místa neputují Ťuk ťuk ťuk Mami! Jsi doma? Na stolu vzkaz: nebuď smutná já jsem to proplakala pro tebe Mami! jak to že nejsi když jdu za tebou? Co se tu stalo? Kdo ti ustlal v zemi? Vidím tě v modrých šatech přicházet tam od té pěšiny tam jsi nás hledávala volala Oběd děcka Oběd je na stole a my se schovávali byla to naše hra hrálas ji s námi zvedalas lopuchy a prohlížela keře to všechno nebude? Už nikdy? Nikdy! Proč stojí tento dům? Proč rostou tyto keře? Proč tato pěšina necení vzteklé zuby? Kde jsi teď maminko? Na koho kdesi voláš? Kdo se ti schovává? Jak se s tím mohu smířit? Na nebi ani mrak po zemi leze brouk jak vždycky jak to znám od mala a přitom strašně jiné Nejsi tu nečekáš a nikdy nebudeš Pozdě a nikdy napište na hroby na schránky bez klíčů bez klíčů bez podob nic nevím o hlíně ze které roste kořen bídy Kam teď? Je ještě kam? Je ještě čas se vrátit? Kokoško, kuřátko černé až do hluboka i tys mi umřela? Umřelas žíznivá?
Hudba: Probuzení
Výstup 5: L: Kdes byla když jsem na tě myslel a lapal vzduch a v noci se mi zdálo že ťukáš do oken třebaže jsi to nikdy nedělala Chápu a přiznávám že nemám čas drancuju skleník a neotírám dobře boty. Ale ohrazuji se proti tvrzení že šlapu po hlavách šílených bolestí Kdybys mi řekla kam půjdeš zeptal bych se tě Nač? Měla ses zeptat a já bych řek co vím Přebíjet úzkost tím čím ona živí tělo má-li jaké
je nesmysl Pod sklem je vždycky vydýcháno a nadejít si místa ke kterém máme teprv dojít a dojdeme! je možná jeden ze smrtelných hříchů Nešel jsem s tebou Úzkokolejka by nás nepobrala Cos vlastně hledala A: Lásku co jiného! A našla jistotu Jistotu - to přece všichni chceme jenže mi neřekli jak s ní žít s jistotou černější než katafalk L: Mnozí by řekli když mě vidí spěchat že já nic nehledám jen konzumuji že jenom polykám a držím v rukách že jsem jak vítr také takový prudký a chvástavý a tančím tance doby a je to jinak jako se vším A: Říkají dokonce rádi že nemá cenu myslet na bolest že nemá cenu bát se předem Říkají čas to napraví a čas se nám zatím směje do očí anebo do zad L: Na řeči nedám Ani na věštění Z dětství si vzpomínám jak táhla krajem hejna kačen a od té chvíle už ten obraz nezmizí třebaže nemám ani chvilku naspořenou k tomu stát a jen tak se dívat do nebe čas čas je tady panem režisérem a my jsme herci co se naučili role A: Neumím svoji roli vždycky doslova nač také? Nač se podíváš ti napoví L: Musím být pánem vlastních slov i činů Zastavil bych se rád a možná zastavím ale ty chvíle budou přímo svaté Dříve jsme život přirovnali k vlaku a pokřikovali občas že chceme vystoupit Teď už je život raketa do které nasedáme houfem nebo jako přespolní přespolní jezdci piloti a řidiči a na dráze se rozpomenem na druhého jeden na druhého se rozpomenem natáhnem ruku a přes mračna nebo kouř se dotkneme není větší síly než z toho dotyku třebaže někdo říká že je to jen pocit A:
Čekáš tu na mě aniž zastavíš Čekám na tebe aniž zastavím L:
Čekáme v letu Čekáme střemhlav Čekáme zrychleně a nedočkavě jak všichni před námi neměníme se ve všem podstatném jen s námi rychleji pohazuje zem A to je všechno všechno co uneseme neseme i rozdáváme v letu střemhlav zrychleně a nedočkavě jako ti před námi bohatší vědomím že zkušenost je málo před zázrakem pro který nikdo nevymyslel jméno
Hudba: Přeludy
Sadař 3: Nebude tady sad, jen malá, skromná alej. Půl kilometru odtud modřínový les. Les, žádný chrám. Sykáš: pod nohou je rez. Víka od konzerv a mastné zbytky hodů. Mohl bys hrozit, ale nedělej to. Jdi, dobře obutý a na všechno připravený. To, co sem nepatří, je tady zabydleno. Klid není vždycky boží dar. Častěj to bývá stavba. Cihlu k cihle a bude dům. Schod: jeden, druhý, třetí... je jich víc. Už teď v tomto domě kdosi bydlí. Zadýchal prostory a prošlapal dřevěné prahy. Čas není fér: posedlý novotami nabízí antikvy a páří jedno s druhým. Dům uprostřed teátru není nic víc než budka nápovědy. Text vedle partu a na něm krajíc s máslem. U nohou lahve, nejspíš od piva. Ticho je tady špatně stočené. Ticho je pelech, ve kterém zdechl pes. Z budky se kouří, kdo v ní přebývá? Sirény bortí hradby kolem neviňátek. Strom celý v ohni. Ty také hoříš, nedočkavý, abys byl zase uprostřed ulice, uprostřed davu, aby ses vešel na špičku jehly, kde je stejně vyprodáno, ale umíme v tom chodit, nejsme naivní. Byl jsi to ty, až po kolena v hlíně? Ten, který umí lámat chleba, není-li po ruce nůž? Ten, který ví, jak pomalu se noha noří do země? Už to nepřestaneš vědět. Ale tep zrychlený už také nezastavíš, takže ti zbývá najít vlastní mír uprostřed rýčů, štěpů, oplocených parcel. Čas škrtá sirku za sirkou. Včera, dnes, zítra, nadosmrti. V hlíně si klidně šlapej neobutý. Jinak si dávej pozor. Krvavých stop už bylo příliš mnoho.
Hudba: Svítání
