Komentář k: Wittgenstein - Filosofická zkoumání Shrnutí: § 1. Augustinův obraz §§ 2. - 5. obecný pojem významu; primitivní proti mlze §§ 6. - 17. rozmanitost a asimilace §§ 18. - 25. převádění všeho na mínění (myšlení) §§ 26. - 32. předchůdnost mínění (myšlení) §§ 33. - 38. sublimace logiky; když má řeč volno §§ 39. - 48. jednoduchost a rozmanité skládání §§ 49. - 54. rozmanitost rolí pravidel §§ 55. - 59. běžnost pravidel § 81. Ramseyův obraz §§ 82. - 88. dokonalost v pravidlech §§ 89. - 92. otázka po podstatě; uspořádání nezakrytého §§ 93. - 97. věta jako něco mimořádného §§ 98. - 104. ideál dokonalosti §§ 105. - 108. otočení podle toho, o co nám jde §§ 109. - 115. původ klamu v hloubce řeči §§ 116. - 119. filosofie
Podrobně: 1. Augustin: a. slova a skládání b. význam každého slova c. přirozenost obraz podstaty lidské řeči... vychází ze jmen pojmenovávajících předměty... a ostatní se tomu přizpůsobí; jiný obraz: operace pro “pět červených jablek” (bez nekonečného regresu pravidel) 2. pojem významu a. bydlí v primitivní představě o fungování řeči b. nebo: je to představa řeči primitivnější (úplné primitivní řeči) 3. jako předvedení řeči to přijmeme, jen ne v celém rozsahu řeči 4. přílišné zjednodušení (něco z řeči bude vykládané násilně) 1
5. obecný pojem význam zahaluje fungování řeči mlhou; ta se rozežene studováním primitivních způsobů užití; učení se tu není vysvětlování, ale výcvik 6. učení ukázáním; asociativní vazba mezi slovem a věcí; co je účelem? (nám tu jde o způsob užití) je účinkem rozumění? ano, ale jen s určitým výcvikem (s tím, co k cvičení patří) 7. řečové hry; postupy užívání slov (jako Zlatá brána otevřená); patří k nim i činnosti 8. rozšíření řečové hry z §2 9. je v ní po rozšíření všechno učitelné ukázáním? zase by to bylo násilné převádění, takhle to brát 10. v jakém smyslu mluvit o tom, že slova této rozšířené hry “označují předměty”? a. jakou součást popisu užívání některých slov, je-li už užití známé a jen odstraňujeme nedorozumění (tohle je “cihla” a ne “deska”) b. k rozlišení slovních druhů (to je číslo a ne stavební materiál) c. pak i u jiného slovního druhu jako u a. to ale nepřipodobňuje užití těchto slov (slov různých druhů) 11. různost užití slov jako různost nástrojů v krabici; mate nás podobnost jejich zjevu, užití totiž nevystupuje 12. jako páky: vypadají stejně (jsou všechny do ruky), ale mají různé funkce 13. říci o slovech, že všechna něco “označují” samo neříká nic, až v protikladu k něčemu, o čem chceme říci, že “neoznačuje” 14. lze výrazy asimilovat, ale vyhrajme tím něco? 15. “označení” jako značky přidělané na věcech; taková (více nebo méně) jsou jména 16. takovéhle věci (např. vzorky barev) budeme brát jako řečové nástroje 17. dělení slov do slovních druhů podle podobností závisí na našich cílech a sklonech
2
18. ale: naše řečové hry obsahují jen rozkazy, jsou proto neúplné? co je a co není úplná řeč se mění 19. lze si představit různé takovéto řeči, a to je: různé životní formy; je krok v naší řečové hře věta? je to věta eliptická? ○ ano: protože se tím míní složitější věta ○ ne: “míní” to, co říká (když už máme použít “míní”) 20. eliptičnost věty je srovnání v jedné gramatice, není to “akt mínění”; srovnání mezi různými řečmi by mohlo být srovnání užití, není to srovnání “mínění” 21. rozdíl mezi otázkou a tvrzení není (nemusí být) ve formě, je to rozdíl v řečové praxi 22. přepsání tvrzení do podoby “tvrdí se, že...” z něj nedělá dva akty; mínění (myšlení) věty není něco jako zpívání podle not nebo čtení věty 23. nespočet druhů vět (řečových her), mizejí a vznikají nové; ve srovnání s tím, co o struktuře řeči říkají logici 24. lze převádět jedny druhy na jiné, ale řečové hry se tím k sobě nepřiblíží; k tomu máme tendenci, když zapomínáme na rozmanitost 25. “zvířata nemyslí, proto nemluví” proti tomu: jen nemluví; mluvení patří k lidské přirozenosti 26. součást Augustinova obrazu: pojmenování předmětů jako učení se řeči, tj. příprava na její užívání 27. jakoby užívání řeči už bylo jedinečně dané pojmenováním; ale: je přeci rozličné; pojmenování a ptaní se na jméno jsou vlastní řečové hry, ne předpoklady jiných her 28. definice ukázáním může být vždy vyložena různě 29. je přitom vždy potřeba uvést místo v řeči? někdy ano, někdy ne - podle toho, jak to učící se bere 30. “role slova by už musela být předem jasná”, ale ještě spousta otázek k tomu “jasná”; co je potřeba předem vědět nebo být schopen? 31. předem: říci nebo být schopen dělat;
3
co je vyjasněné předem se ještě i jinak liší 32. Augustin: jakoby už dítě umělo řeč (myšlení), jen jinou 33. spočívá mínění v zaměření pozornosti? zaměření pozornosti je různorodé a nejen v něm spočívá učení se ukázáním 34. “mínit” a “interpretovat” neoznačuje postup; ten mohl být stejný, ale interpretace různá 35. i kdyby byly charakteristické prožitky, “mínění” apod. poznáváme až podle něčeho dalšího; jen zdánlivě “ukázat na tvar” se podobá “ukázat na stůl”; a měli bychom tyto prožitky u každé řečové hry? 36. kde řeč vede k hledání těla, když tam žádné není, říkáme, že je to duch 37. vztah jména a pojmenovaného je vidět na řečových hrách: je rozmanitý 38. “toto” je jméno? říká se, že dokonce jen ono je ve vlastním smyslu jméno (což je tendence sublimovat logiku), ale různým užitím slov říkáme jméno, ale “toto” mezi nimi není; zvláštní vztah jména a pojmenovaného vzniká ve filosofii, když má řeč volno 39. rozvedení Augustinova obrazu: jména by měla označovat něco jednoduchého, protože složeniny zanikají, ale význam to neničí 40. rozlišíme význam a nositele jména 41. dvě řečové hry: kdy význam mizí s nositelem a kdy ne 42. hra se jménem bez nositele 43. slovo má význam až v řeči (v řečové hře); někdy význam jména vysvětlujeme ukázáním nositele, jindy ne 44. hra se jmény jen v přítomnosti nositele: tady se dá jméno nahradit ukazovacím zájmenem s ukázáním 45. “toto” je použitelné jen v přítomnosti nositele a s ukázáním; jména ale většinou ne 46. jednoduché předměty jako nositelé “jmen ve vlastním smyslu”: ● všechno by z nich bylo složené
4
● ●
nejde říci, že jsou nebo nejsou nejdou vysvětlovat, jen pojmenovat
47. složené je složené až v nějakém skládání (hře se skládáním) 48. hra s dlaždicemi: je jedno, o jaké skládání nám tu jde, jen se vyvarujeme nedorozumění 49. nejmenší dlaždice je pojmenovatelná i popsatelná; ale to jsou různé úrovně, příprava na hru a krok ve hře 50. bytí a nebytí vztáhneme až na popisy, ne na jednoduché prvky; řeč o prvcích je řečí o řečové hře, ne kroky v ní 51. v čem je vztah jména a prvku? 52. co se prozkoumávání vzpírá, tomu teprve musíme porozumět 53. vztah jména a prvku by mohl například být v tom, že ● vznikl učením ● je v tabulce, která slouží při učení i při rozhodování sporných případů ● je jako řečový nástroj součástí hry kdyby tento vztah byl pravidlo, pak by pravidla měla rozmanité role 54. rozmanitost toho, čemu říkáme pravidlo: ● poučka při učení ● řečový nástroj ● odpozorované 55. obraz: prvotní jména pojmenovávají něco nezničitelného, protože i po zničení všeho jimi lze popisovat; zničení přečkají jako součásti vzoru 56. v tom není rozdíl mezi vzorem v paměti a vzorem jako řečovým nástrojem 57. je rozdíl mezi mizením vzoru a prvku, ale mizet může i vzor 58. dojem, že nejde mluvit o bytí a nebytí prvků, je z toho,že si neuvědomujeme, že nemluvíme o nich, ale o řeči 59. užíváme tu obraz ze zkušenosti: jak má něco části (... přeskočená část) 81. Ramsey:
5
logika jako normativní věda; srovnáváme užití slov se hrou, s kalkulem podle pevných pravidel, ale nemůžeme říci, že se podle nich hraje; mluvit o “blížení se” je na hraně nedorozumění, protože můžeme mít dojem, že logika konstruuje ideální jazyk, který je lepší, dokonalejší 82. co je pravidlo, podle něhož postupujeme? ● popis užívání ● užívaný předpis ● to, co někdo uvede jako pravidlo? když se nic z toho nehodí, co zbude z výrazu “pravidlo”? 83. průběžné změny a rozvíjení pravidel × dojem, že v hlubším smyslu tam pravidla jsou přítomná 84. hra s úplnými pravidly: ale co pravidla na používání pravidel? (pravidla odstraňují pochybnost, ale představitelná pochybnost není ještě pochybnost; kde nejsou pravidla, nemusí být pochybnost) 85. kdy pravidla nechávají pochybnost a kdy ne, není věcí filosofie, ale zkušenosti 86. v řečové hře § 2: tabulky a schémata jejich používání 87. odstraňování všech pochybností a úplné vyjasnění významu 88. přesnost a cíl: mohli bychom mít nějakou představu přesnosti, je ale docela těžké ji pevně ustavit 89. je logika povznesená (sublimovaná)? jakoby Augustin: jde o podstatu všeho, nehledáme nic nového, chceme zamyšlením se porozumět tomu, co už máme před sebou, ale něco tomu brání 90. snaha vidět za jevy; zamýšlíme se nad způsoby výpovědí, zkoumáme řeč, odstraňujeme nedorozumění (někdy způsobená zavádějícími analogiemi mezi formami výpovědí): někdy analyzováním jako nahrazováním jedné výpovědí jinou 91. dojem: jako by bylo něco jako poslední (dokonalá) analýza; jakoby bylo v běžné řeči něco skryto 92. otázka po podstatě řeči jako otázka po něčem, co je pod povrchem (“podstata je nám skryta”)
6
× jako uspořádání něčeho nezakrytého 93. věta: něco nejběžnějšího × něco pozoruhodného (jako bychom větou něco mimořádného dělali, to jak mluvíme o větách nám brání prostě sledovat řeč) 94. dojem: mimořádnost věty, v tom je povznesenost (sublimace) logiky, jako by bylo něco čistého mezi větou a faktem, nebo snaha očistit větu; to, jak mluvíme o větách, nás honí za chimérami 95. nepravdivá věta: dojem, že co říká, je něco mimořádného, protože skutečnost to není 96. tento a další klamy: myšlení, řeč nám připadá jako jedinečný korelát světa; pro takto použitá slova ale chybí hra 97. dojem: logika (tj. podstat řeči) staví apriori řád společný světu a myšlení (předcházející zkušenosti, prostupující ji a nezakrytý jí); jakoby nad-řád mezi nad-pojmy × jejich použití je ale právě tak nízké, jako jiných slov 98. je jasné: věty jsou v pořádku tak, jak jsou, nepotřebují očištění × zdá se být jasné: je v nich už dokonalý řád 99. dojem: i vágní význam je určitý, jinak by to nebyl význam 100. představa určitosti (ideál dokonalosti) nás oslepuje, a proto nevidíme, že i bez určitosti to je význam 101. žijeme ideou: tento ideál se musí v realitě nacházet; ale: nevidíme, jak se najde, a nerozumíme podstatě toho “musí”, domníváme se, že už ho vidíme 102. přísná a jasná pravidla logické stavby vět se zdají být něčím v pozadí, skrytá v médiu (něco čistého mezi větou a faktem) rozumění 103. s tímto ideálem nelze hnout, nelze z něj vykročit, mimo něj nic není; je jako brýle, které nás nikdy nepadne sundat 104. věci připisujeme to, co spočívá ve způsobu představení: srovnatelnost (užití slov a
7
kalkulu) bereme jako důležitý stav věcí 105. sledováním ideálu se stáváme nespokojenými s běžným užitím slov “slovo”, “věta”, “znak”...; dojem: k našemu srovnání potřebujeme čisté vymezení, lámeme si hlavu nad jejich podstatou 106. neztratit tu hlavu = nemít dojem, že máme popsat to nejjemnější, ale neumíme to, protože máme jen hrubé prostředky 107. rozpor mezi skutečnou řečí a naším požadavkem se stává neudržitelným, požadavku hrozí vyprázdnění; zpátky na drsnou (neideální, nedokonalou) půdu 108. věta není jednota, ale rodina více-méně podobných útvarů; zdá se, že přísnost logiky se rozpadá, jak se vzdát požadavku dokonalosti? otočením podle (osy) toho, o co nám jde 109. to, co děláme, nesmí být vědecké (nesmí vycházet ze zkušenosti nějakého myšlení), nesmíme budovat teorii, hypotézy, ne: vysvětlování = definování; ale: popis ve světle filosofické otázky, získaný vhledem do toho, jak pracuje řeč, navzdory sklonu neporozumět, sestavením už dávno známého 110. jedinečnost řeči (myšlení) je pověra (požadavek…) vyvolaná gramatickými klamy, na něž se zpětně z té pověry přenáší patos 111. otázky takto vyvolané jsou hluboké, znepokojující (jejich význam a hloubka je z forem naší řeči) 112. podobenství v hloubce forem řeči působí klam: není to tak & musí to tak být 113. dojem: úplně ostrým pohledem na to zohledním podstatu 114. “obecná forma věty je …” jsme si opakovali stále znovu s pocitem, že procházíme přirozenost řeči × chodili jsme ale podél formy našeho přístupu 115. obraz nás držel v zajetí, leží v řeči, která jej zdánlivě neúprosně opakuje 116. filosofické užití slov - jsou takto užívaná v řeči, kde jsou doma?
8
dostat slova zpátky z jejich metafyzického užití 117. dojem: slovo si nese svůj význam do jakéhokoli užití × má ho jen za zvláštních okolností 118. zdá se, že tak všechny důležité věci (jakoby budovy) ničíme × jsou to jenom vzdušné zámky 119. výsledky jsou odhalení holé nesmyslnosti a boule, které rozumění přitom utrží
9
