-
Školní časopis Po stopách sovy Puštíka
Květen 2012
ZŠ a MŠ Lhoty u Potštejna – www.zslhoty.estranky.cz
Na dlouhé zimní večery si pro nás vyučující připravili projekt s názvem „NÁŠ REGION VE XX. STOLETÍ.“ Našim úkolem bylo zjistit, co nejvíce informací o životě našich rodičů, prarodičů i praprarodičů. O tom, jak chodili do školy, s čím si hráli, co jedli, jak se jich nebo jejich rodin dotkla 1. nebo 2. světová válka, i jak se proměnila naše vesnice.
Moje babička byla jedináček, děda pochází z pěti kluků. Dříve bývaly početnější rodiny než dnes a děti musely doma svým rodičům hodně pomáhat. Do školy chodily pěšky – děda z Vrbice do Doudleb nad Orlicí. Na studium jejich rodičům nezbývalo moc peněz. Babička mi vyprávěla, že její dědeček, který se narodil v roce 1884, za 1. světové války bojoval v Bosně a Hercegovině. Když byla babička malá, ráda poslouchala jeho vyprávění o této době. Tatínek babičky byl za 2. světové války nasazený v Rajchu v Německu. On i prababička nosili jídlo partyzánům, kteří byli schovaní v okolních lesích. Ve Lhotách bývala škola, 2 hospody, 3 obchody, řeznictví, výrobna limonád a pila s mlýnem. Nikola Zavacká, 6. ročník
1|Stránka
V tomto domě bydlela babička…
V tomto domě bydlím já…Nikola Zavacká v
Ve vsích fungovaly různé spolky (hasiči, ochotníci). Divadelní představení se tenkrát hrálo v každém hospodském sále. Taneční zábavy se pořádaly častěji např. Josefovská, Pouťová, Staromládenecká, Posvícenská, Mikulášská aj. Prarodiče vzpomínali, jak o Velikonocích chodili po vsích s řehtačkami. Začátkem léta chodívala nastrojená mládež s košíky plnými pivoněk procesím na Sudslavu – slavilo se Boží tělo. Každou neděli mířila většina obyvatel vesnice do kostela. Za dlouhých zimních večerů se ženy scházely při draní peří a vyprávěly si příběhy a vyměňovaly drby. Strava tenkrát nebyla moc pestrá, ale zato z kvalitních domácích surovin. Z masa se vařilo pouze v neděli, ve všední den se pekly vdolky, buchty. Vařily se husté polévky, chlupaté knedlíky bez masa. Oblečení nebylo moc rozmanité, rozhodně ho tenkrát neměli plné skříně. Oblečení a obuv se dědilo a nosilo se do roztrhání. I když se zdá, že moji prarodiče dospívali v těžké době, vzpomínají na toto období s láskou. Léta byla teplá a sníh, který napadl v prosinci, vydržel až do jara. Trochu jim závidím, jak se tehdy všechny děti z vesnice scházely při hraní her a většinu času trávily venku. Tereza Kozáková, 7. ročník
2|Stránka
Život našich prarodičů se dosti lišil od dnešní uspěchané doby. Lidé více chodili pěšky, více pracovali rukama, více se stýkali a navštěvovali a ctili tradice. Můj pradědeček se narodil v roce 1899 a zažil 1. světovou válku. Dostal se jako dragoun až do Itálie. Vojáci se v té době pohybovali na koních. Praděda jich viděl hodně zemřít, což v něm zanechalo velkou lítost a následně i lásku ke koním, která u něj přetrvala po celý život. Ještě ve vysokém věku se o silné tažné koně staral v místním jednotném zemědělském družstvu. Prababička jako malé děvče začátkem minulého století pomáhala svým rodičům sušit seno pro koně dragounů. Maminka mi vyprávěla, že moje prababička jako dítě po loukách v létě běhávala bosa a vůbec ji nebolela chodidla. V té době se rodiče starali běžně o osm dětí. Často se také stávalo, že narozené děti zemřely na nějakou nemoc, protože nebylo tolik léků a očkování proti nemocem. Prádlo se pralo ručně na valše, v domě stála pec a pekl se chleba. Když se moje prababička v roce 1928 vdala do Chlen, nebyl zde na kopci žádný vodovod a rodina si denně musela nosit vodu ze studně vzdálené 300 metrů od stavení. Doma měli koně, krávy, kozu, husy a další zvířata, která jim zajišťovala obživu. Koně tahali jednoduché stroje, kterými se obdělávala pole. Také měli loveckého psa, neboť pradědeček byl vášnivý myslivec. Děda mi vyprávěl, že můj praděda dostal diplom za osmdesát odchycených lesních kun, které v té době byly velkou škodnou. Koncem 2. světové války v domě ukrývali partyzány a pomohli jim s útěkem. Jejich přátelství přetrvalo dlouhou dobu, také měli možnost se navštívit.
3|Stránka
S prababičkou vychovali čtyři syny. Děti si v té době běžně hrály s dřevěnými hračkami, točily káču, cvrnkaly hliněnými kuličkami a hrály míčové hry. Navštěvovaly místní školu, kde se vyučoval 1. – 5. ročník. Dědovi starší sourozenci pak do vyšších tříd docházeli pěšky přes obec Vrbici a les, do Doudleb nad Orlicí. Děda byl nejmladší dítě. Narodil se v roce 1940 a ten už jezdil do vyšších tříd do měšťanky do Kostelce nad Orlicí autobusem.
V této době žila obec Chleny velmi společenským životem. Chleny byly vyhlášeny místním divadelním spolkem. Jeviště v místní hospodě zažilo nespočet divadelních představení, na která lidé rádi chodili. Odtancovalo se tu mnoho plesů a veselic. Promítalo se tu také kino a v sklepních prostorách hospody jsou dodnes pozůstatky pivovaru, neboť v dobách minulých se tu vařilo i pivo. Ve Chlenech fungovala místní kovárna, krejčí, textilní obchod, řeznictví a pošta. ukázka z práce Daniela Peňáze, 8. ročník
4|Stránka
PO STOPÁCH POTOKA BRODCE skupina ve složení: p. Zdeněk Nespěchal, pí.uč. Florianová, pí.uč. Bubnová, T.Kozáková, M.Hyláková, M. Koleš, M. Kroul, B. Kopecká, B. Nosková, N. Zavacká
Původní záměr byl projít potok Brodec od pramene ke Lhotám, ale po konzultaci s panem Zdeňkem Nespěchalem jsme původní plán trochu změnili a prozkoumali jsme křížem krážem Hájek. S Brodcem to má úzkou souvislost, protože některé publikace uvádějí jeho pramen pod obcí Rozsocha a jiné umísťují prameniště v lokalitě Hájek. Voda z obou míst se v podobě potůčku stéká a vytváří před Lhotami kompletní Brodec. Ten pravý a jediný pramen nelze přesně určit, a protože pan Zdeněk zná tato místa velmi dlouho, vypravili jsme se do Hájku. Než jsme vyšli z Velké Skrovnice, zastavili jsme se u kaple sv. Cyrila a Metoděje, která je nově opravena. Po 100 letech se v roce 1912 začala stavět na původním místě kaple nová, dnes je po rekonstrukci a vysvěcení z r. 2009 díky fondu Evropské Unie. Jako první místo v Hájku jsme si prohlédli bývalý hájecký lom, který je kousek u cesty. Těžil se zde zelený pískovec. Lom je dlouhý cca 100 m, dnes je už zarostlý a nefunkční, ale mnoho staveb v Hájku a okolí má stěny z pískovcových kvádrů právě odsud
5|Stránka
Centrum Hájku tvoří zámeček a kaplička. Hájek byl v minulosti „ přifařen“ k Brandýsu nad Orlicí (pozn. příslušnost k faře). V roce 1880 obývalo osadu Hájek 69 obyvatel v celkem 12 domech. Od té doby počet obyvatel klesá. V současnosti zde není žádný trvalý osadník. Kaplička v Hájku se dříve jmenovala kaple sv. Panteleona a byla postavena v roce 1773. Původní kaple byla v roce 1877 zbořena a na tom místě postavena kaple nová – kaple Panny Marie. Lovecký zámeček je postavený v barokním slohu. Původním majitelem byl šlechtický rod Kinských. Pod zámečkem vyvěral pramen, který sloužil návštěvníkům jak na pití, tak k ochlazení celého těla, tedy „studené lázně“. Dnes je zámeček v havarijním stavu, neobývaný.
Zajímavého rodáka má vedlejší chalupa. Narodil se zde pan František Prudič, který v roce 1968 založil Campbell – klub vodního motorismu za účelem překonání světového rychlostního rekordu na tryskovém člunu. Před dosažením cíle zemřel 10.9.1987. NEMĚL ŠTĚSTÍ !!! U jeho chalupy je pamětní deska s pískovcovou plastikou. Dlouhou dobu stál člun podobný letadlu v blízkém hangáru. Po namáhavém kopci jsme došli k Perlivé studánce nad Hájkem ( rok výstavby 1977; opraveno 1998). U této studánky stojí pomník, kterým vzpomínáme na zesnulého pana Vladimíra Myšáka – místního hajného. Celkem jsou v Hájku čtyři studánky, my jsme viděli ještě Koskovu studánku, která byla opravena ve stejný rok jako Perlivá.
6|Stránka
Další raritou je kamenný pomník stromu, který se jmenoval Žofiin buk a má jako jediný v ČR památník. Na pomníku je znak, patřil majiteli panství – hraběti Kinskému, který dal pomník postavit pro svou ženu Žofii. Památné datum na pomníku má magickou podobu ze samých osmiček- 28.8.1888. Kolem pomníku vede hlavní lesní cesta, která je dlouhá 1,5 km. Po této cestě k pomníku každoročně poslední srpnový víkend přicházejí místní rekreanti, kteří se zde loučí s létem – je zde posezení a ohniště. U křižovatky jsme našli i kámen zvaný křížní. Pokládá ho sem ten, kdo zde spáchal hřích nejtěžší – vraždu a doufá v odpuštění (smírčí kříž).
Nakonec jsme se vydali hledat prameniště Brodce. Je to celá oblast propletená mnoha pramínky a bažinami a těžko říci, který je ten pravý. Měli jsme štěstí, že letos bylo suché jaro, takže jsme se ani nenamočili. Ale stejně tuto oblast asi navštěvují hlavně divočáci, protože jejich stop tam bylo nejvíce. Proto jsme radši nebezpečnou lokalitu opustili a vydali se ke škole. Zmoženi sluncem a asi 15 km procházkou jsme se rozloučili s p. Nespěchalem, který byl pořád svěží.
7|Stránka
