Kolem světa, aneb... einmal herum ( )

Kolem světa, aneb „... einmal herum“ (5.2. - 4.3.2006) Pár slov úvodem: Jelikož jsme tuto cestu nepodnikli s českou cestovní kanceláří a neměli ani české cestovní příručky, tak se mnohá označení míst, památek a i jména osob vyskytují ve formách, jak jsem je získal např. z cizojazyčného Baedekera či Polyglotta. Není tudíž vyloučeno, že mnohá označení nejsou v češtině naprosto korektní. Je to již hezky dlouhá řádka let, co dostal v zapadlé horské vesničce jeden malý kluk na vánoce knížku „Robinson Crusoe“. Byl z ní úplně u vytržení, ještě pod vánočním stromkem se do knížky začetl a nadchla ho tak, že po dočtení hned zase nalistoval začátek, začal číst knížku znova, ale podruhé už trochu jinak. Četl daleko pomaleji a vše, o čem se tam psalo, si do podrobnosti představoval. Jenomže tam bylo plno věcí, které si dost dobře představit nedokázal. Jako např. tropické ovoce. On znal jen pomeranče, citrony, banány, fíky a datle a tak si vše ostatní představoval jen jako něco moc dobrého, šťavnatého a sladkého. Tenkrát ještě ani netušil, jak chudé a bezbarvé byly jeho nejvelkolepější představy. Ale i tak mu příběh námořníka Selkirka v podání Daniela Defoe zůstal v paměti jako obrovské dobrodružství. Jako něco, co se odehrálo strašně moc daleko a kam se malý venkovský kluk v životě nedostane. Léta plynula a jemu se dostala do rukou další knížka – „Aku-Aku“ od Thora Heyerdahla. To už věděl o světě ze zeměpisu sice trochu víc, ale v jeho znalostech spíše převládaly vědomosti, kde se v SSSR těží uhlí, ropa a železná ruda. Ostrovy v tichomoří na školách učitelé zeměpisu nějak opomíjeli a tak se v knížce toulal s Heyerdahlem po Velikonočním ostrově, dumal nad všemi těmi záhadami a doprovázel Heyerdahla do jeskyní, kam se s ním v představách často soukal uzoulinkými chodbičkami. Jednou o prázdninách měl velký zážitek, protože každé dopoledne šel v rádiu na pokračování seriál „Aku-Aku“. Poslouchal s otevřenou pusou a při tichomořských melodiích, které k tomu hráli, mu naskakovala husí kůže. Pokaždé, když díl skončil, měl pocit, že je to jen pohádka. Přesně taková, jaká šla v rádiu každou neděli po obědě. A ještě jedno věděl zcela určitě - nikdy nebude patřit k lidem, kteří se na ta místa někdy dostanou. On určitě ne a to jediné, co mu zůstalo, bylo vědomí, že na světě existují i jiné kouty než jen ona horská vesnička a pak mu ještě zůstal takový zvláštní pocit křivdy ... Roky utíkaly, doby se měnily a změnil se i kluk. Doma už dávno nežil a nakonec přeci jen dostal možnost začít uskutečňovat všechny jeho sny, kterých neměl málo. Ať už to byla návštěva pyramid, Sochy svobody, či jen ony malé sny, jako třeba se podívat jak vypadá ve skutečnosti kokosová palma, či jak rostou fíky nebo datle. Jednou seděl doma, listoval došlou poštou a mezi prospekty objevil i jeden s nabídkami cest lodí. Nebylo to poprvé, kdy si takhle krátil dlouhou chvíli, protože mezitím už párkrát lodí cestoval 1

a opět bylo na čase najít si nějakou tu cestovatelskou kratochvíli. Už delší dobu mu vrtala hlavou myšlenka vydat se přes Atlantický oceán a proto si nabídky prohlížel velmi pozorně. Jedna cesta přes Atlantik se mu docela zamlouvala a netrvalo to dlouho, bylo vybráno a protože neměl jinak co dělat, tak se díval dál, co zajímavého ještě nabízejí. Jedna cesta ho naprosto ohromila. Z jižní Ameriky přes Tichomořské ostrovy na Nový Zéland a nejvíc se mu líbilo, že se cesta hemžila jmény ostrovů, které znal jen z knížek. Ale ta cesta nepřipadala v úvahu, protože trvala měsíc, mimoto dost rušila ještě i její cena a tak prospekt zase hezky sklapnul. Jenomže ho během dne začal pošťuchovat čertík, který se stále znova a znova ptal: „Proč vlastně ne ?!? PROČ NE ?!?“: Navíc se ukázalo, že se zbytkem staré dovolené z loňska a částí nové dovolené by se to dalo zvládnout i časově a tak se na vše začal dívat úplně jinak a nakonec zůstalo už jen jedno: „Když ne ted’, tak KDY?!“ Jeden problém ale zůstal – jeho spolucestující. Když se jí se svým nápadem svěřil, tak se na něj dívala víc než překvapeně, přímo vyvaleně a bylo na ní vidět jak přemýšlí, kde co vypil nad míru. Prospekt si ale prohlédla, spočítala její dovolenou a to jediné, co jí zůstalo, byla pochybnost, jestli to pro nás není moc „velká“ cesta. No právě proto - když ji neuděláme ted', tak ji asi už neuděláme. Mimoto je ještě doma junior, postará se o kocoura, kocour nebude muset do penzionu, což ušetří kocourovi nerváky a nám poplatky. To byl pochopitelně argument jako hrom, finance také nakonec vyšly a pak už nic nebránilo telefonátu do naší osvědčené cestovky a cestu jsme nakonec objednali. Cesta byla objednaná a co dál. Dřív jsem na některé cesty dělal velké přípravy. Ať už to byly informace kde co pozoruhodného je, nebo různé slovníčky, aby uměl člověk alespoň pozdravit, poděkovat, atd. Jak se ale připravit ted’? Zachránila mě ale knížka „Aku-Aku“ a celá příprava na cestu se nakonec smrskla na opětné přečtení té knížky. Tentokrát ale s tužkou v ruce a všude jsem si vypisoval kdejaký polynéský výraz. Pak jsem se ještě podíval do informací od cestovky, kde by se dal podniknout jaký výlet a byl s přípravami na cestu hotov. Stále ale ještě zůstávala jedna velká neznámá - lod’. Ale na takovéhle věci je ideální internet a netrvalo dlouho a já jsem měl pohromadě i pár informací o našem „korábu“. Na svou první plavbu se lod' vydala 28.3.1969 pod jménem „Hamburg“ s vlajkou Atlantik-Linie. V roce 1973 lod' přejmenovali na „Hanseatic“ a na jedné plavbě se jmenovala i „Britannic“, ale jen jako kulisa ve filmu „18 Stunden bis zur Ewigkeit“ s Omarem Sharifem. Když lod' v roce 1974 převzala Black Sea Shipping Company v Oděse, tak nakonec dostala jméno „Maxim Gorkiy“. V noci z 19.6. na 20.6.1989 ji nedaleko ostrova Jan Mayen v Barentsově moři potkal stejný osud jako Titanic srazila se s ledovcem, ale lod' přežila a nikomu se nic nestalo. Televize na lodi ještě dnes dává film o všem, co se tenkrát událo. Podruhé se lod' dostala na stránky novin, když se na ní v prosinci 1989 2

na Maltě setkali Gorbačov s Bushem. Jejich setkání bylo začátkem všeho, co nakonec vedlo k rozpadu celého východního bloku. Zjistil jsem, že je to docela známá lod' a i velmi oblíbená, protože ji sice neustále renovují – naposledy 2001, ale onu nostalgii šedesátých let úmyslně zachovávají. Nějakou dobu se lod' plavila po Černém moři a pak si ji pronajaly „Phoenixreisen“ a pod jejich znakem letícího albatrosa se lod' nyní plaví po všech mořích světa. Další informace, že je kapitánem Rus Vladimír Jakimov a managerem turistického provozu Klaus Gruschka, člověku ale nic moc neřekly. Zajímavější byly spíše technické detaily. Postavena Loděnice Výtlak Délka Šířka Výška (kýl – komín) Ponor Počet palub Pohon Spotřeba Rychlost Stabilizátory Pasažěři Posádka

1969 jako „TS HAMBURG“ Howaldtswerke Deutsche Werft AG, Hamburg 25000 brt 195 m 27 m 47 m 8,3 m 10 ( + 2 úplně dole ) parní turbína 23000 HP 100 t těžkého oleje / 24 hod při 18.5 uzlech cestovní 17 - 20 uzlů, max. 22 uzlů – cca. 24 km/h AEG / Denny Brown - moc důležité ve vlnách max. 650 340

Ze všeho, co jsem se dočetl, jsem měl někdy pocit, jesti to nebude „Bludný Holand’an“, ale ono setkání prezidentů na Maltě mne přeci jen dost uklidňovalo. Nejistotu vystřídala zvědavost, protože se popis lodě hemžil výrazy jako stará dáma, nostalgie, flair minulých dob,… atd.

3

Nakonec jsem hodil všechny starosti za hlavu, začal se i trochu těšit, ale tentokrát nebylo ani stopy po nějaké cestovní horečce, jak tomu bývalo kdysi dávno. Měl jsem toho ještě tolik kolem, že na cestovní horečku nějak nezbyl čas. Bylo to i tím, že moje spolucestující na poslední chvíli omarodila a pak zůstala ještě jedna velká neznámá. Kolik oblečení a co všechno si máme vzít s sebou. Každý měl sice do letadla povoleno 30 kg, ale to zas tak moc není, když si jeden uvědomí, jak dlouho bude na cestě. Je něco úplně jiného jet na obyčejný čundr, než jet někam, kde budou člověka obtěžovat různými gala-večery a večeřemi s kapitánem, kdy se očekává, že člověk přijde tzv. vyfintěný. Po zkušenostech z jiných lodí jsem si dovedl živě představit, co nás v tomhle směru asi čeká a podle toho nakonec balení dopadlo. Ze skříně jsem si vyndal jen všechno „pracovní“, co jsem vždycky na cestách nezbytně potřeboval a nikoho asi nepřekvapí, že to jsou vesměs věci, kde je jediným měřítkem praktičnosti a počet kapes. Moje spolucestující mi vše doplnila podle úplně jiných měřítek - abych prý tzv. vypadal trochu k světu. Takže se naše dva kufry lehce zaplnily a když jsem je přenášel, tak jsem myslel pouze na jedno - jen ať se mi nějak nepochroumají plotýnky. Nakonec jsme měli všechno pohromadě a jako obyčejně se opakovala stejná hra - jeden druhého jsme se navzájem ptali, na co jsme zapomněli. Stále jsem kontroloval jestli mám pasy, letenky, lodní lístky, kreditkarty atd. a moje spolucestující zase listovala v duchu jejím seznamem všech těch „přízemních“ věcí - jestli má vše, co člověk potřebuje k běžnému životu. Kdyby mu třeba upadnul knoflík, nebo po cestě dostal … – no, kdyby měl řidší stolici. Každý měl jeho starosti a světe div se, my jsme opravdu na nic nezapomněli. Spíše naopak. Měli jsme s sebou o dost víc než bylo nutné, ale jen díky tomu, že byly na lodi pračky, sušičky a i možnost si něco přežehlit a to ted' úplně pominu možnost nacpat vše špinavé do pytle a dát ho pokojské, která se o vše ostatní postará. Takže se jeden pokecá u večeře gulášem a druhý den mu přinesou sako na ramínku vyčištěné a vyžehlené. Ať žije civilizace … Přípravy skončily, doklady jsme měli pohromadě, svršky také a cesta mohla začít. Tím se dostávám někam, kde bych měl konečně začít o cestě psát. Jenže jak? Nic světoborného jsme neviděli a žádné monumenty nás neohromily. Cesta se skládala jen z dlouhatánské řady malých dojmů a zážitků a přesto byla něčím, co člověka určitým způsobem poznamenalo. Každý den jsem si sice psal poznámky kdy, kde, co a jak bylo, ale ted’ zjišťuji, že se moje poznámky stále opakují. Vždyť i vše, co jsme kde viděli, se také opakovalo. Přesto to ale bylo vždycky svým způsobem jiné a i život na lodi byl v principu stále stejný, ale stále se přece jen měnil. Každý den bylo na programu něco jiného, ale jedna věc se stále opakovala. Běhali jsme s vyplazeným jazykem a nevěděli kam dřív. Nějak ale s popisem začít musím, ale nebudu se zabývat historickými podrobnostmi. Ty už mnohokrát napsali povolanější a psát třeba celou historii vzpoury na lodi „Bounty“ nemá celkem smysl, protože snad každý viděl film nebo četl knihu. Zrovna tak nemá velkou cenu motat sem cesty Jamese Cooka, přestože jsme pluli v jeho stopách. To by bylo jen nošení dříví do lesa a nebyl bych se spisem asi nikdy hotov. Tím nechci moje spisování nijak ošidit, 4

ale po zkušenostech z dřívějška bude lepší zůstat jen u subjektivních dojmů a nemotat se do řemesla jiným. Ještě bych mohl možná dodat poznatek, který asi ze všeho nejlépe popíše problém, který ted’ mám. Jednou jsem stál na zádi lodě, bral na video západ slunce, ale pak jsem přestal a už jsem se jen díval. Vedle mne stál pán, který dělal jednu fotku za druhou. Díval jsem se na něj, on si mne všimnul a dali jsme se do řeči. Nechal jsem se slyšet, že je vlastně úplně zbytečné brát něco na video či fotit. Díval se na mne vykuleně a chtěl vědět jak to myslím. Ono je to vlastně velmi jednoduché. To je totiž úplně stejné, jako někomu ukázat fotku jablka a sáhodlouze mu povídat jak jablko chutná a voní. Ten nebetyčný rozdíl je v tom, že teprve když má možnost do skutečného jablka kousnout, tak pochopí o čem mu člověk vlastně vyprávěl. Manželka toho pána se zamyslela a pravila: „No jo, to je sice pravda, ale takhle zůstane člověku alespoň ta fotka“. V tom měla zase pravdu ona. Ono je bez problému možné někomu něco popsat, ale představa, kterou si ten který udělá, bude vždycky jiná a pouze kdyby si vše mohli „osahat“ sami, teprve pak pochopí skutečnost. S tímto handicapem se ted’ pokusím vše napsat. Naše cesta vypadala následovně:

Z Frankfurtu letadlem přes Punta Cana (Dominikánská republika) do Limy (Peru), z Callao lodí do Aucklandu na Novém Zélandě a přes Singapur letadlem zase zpátky. Naprosto jednoduché. Skutečnost ale vypadala úplně jinak, protože šlo přeci jen o „drobet“ delší vzdálenosti. Nekonečné hodiny jsme seděli v letadle a dny a dny na lodi a často neviděli vůbec nic, než jen oblohu, obzor a moře. Proto vypadá cesta v tabulce již trochu jinak. Ale ve skutečnosti? Skutečnost neměla s mapkou ani s tabulkou vůbec nic společného. To bylo zase úplně něco jiného, protože 5

všechny časy v tabulce jsou místní časy a k těm se musí přičíst ještě časová pásma. Odletěli jsme sice z Frankfurtu ve 23:30 hodin a byli druhý den ráno v 8:40 hodin (místního času) v Limě, ale ve skutečnosti jsme byli na cestě celý den, tzn. 24 hodin - velmi nepohodlných hodin! Den 1

Datum 5.2.

2

6.2.

3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27

7.2. 8.2. 9.2. 10.2. 11.2. 12.2. 13.2. 14.2. 15.2. 16.2. 17.2. 18.2. 19.2. 20.2. 21.2. 22.2. 23.2. 24.2. 25.2. 27.2. 28.2. 1.3. 2.3. 3.3. 4.3.

Místo Odjezd doma (14:50) > Frankfurt Punta Cana (Dominikánská republika) Lima (Peru) Callao (Peru) Callao (Peru) - na moři - na moři - na moři - na moři Hangaroa, Velikonoční ostrov (Chile) - na moři - na moři Bounty Bay (Pitcairn) - na moři - na moři Fakarava (Tuamotu) Moorea (Francouzká Polynésie) Bora Bora (Francouzká Polynésie) Papeete (Tahiti) Raiatea (Francouzká Polynésie) - na moři Rarotonga (Cookovy ostrovy) - na moři - na moři - (Datumová hranice = ztráta dne ) - na moři - na moři Bay of Islands (Nový Zéland) Auckland (Nový Zéland) Auckland (Nový Zéland) - vylodění a odlet Frankfurt (přes Singapur / Hongkong)

Příjezd

Odjezd 23:30 5:30

3:30 8:40 11:00 nalodění 13:00

9:00

16:00

10:00

17:00

09:00 10:00 08:00 06:00 09:30

17:00 20:00 18:00 (22.2.) 01:00 18:00

08:00

17:00

14:00 08:00

20:00 14:00

5:30

Neděle, 5.2. a pondělí 6.2. V neděli dopoledne jsme ještě jednou překontrolovali naší „výbavu“, chvíli dumali na co jsme mohli zapomenout a pak nás junior odvezl k nádraží, kde nás měl vyzvednout autobus do Frankfurtu na letiště. Už tam postávalo pár lidí a naše první otázka, kolik nás celkem bude, byla zodpovězena – jedenáct. Mimojiné tam už byli i Ingrid a Heinz od naší cestovky, kteří nás doprovázeli. Kufrů bylo požehnaně a člověk měl dojem, že někteří nejedou na dovolenou, ale že se 6

stěhují. Málo jsme toho s sebou ale také neměli - jak se pak ukázalo na letišti. Naše dva kufry vážily dohromady skoro 54 kg. První zastávka byla na dálnici „Ellwanger Berge“, kde ještě lidé přistoupili a pak se už stavělo jen jednou - vypít „Lambrusco“ a sníst buchtu, což už je zaběhlá tradice u cestovky a doposud se opakovala při každé cestě. Na letišti jsme se úspěšně zbavili kufrů, skočili si na gulášovku a pivo, zašli jako obyčejně koupit „medicínu“ v láhvi do Duty Free Shopu a nakonec jsme se usadili v čekací hale, která byla narvaná až na půdu. Tím se naše naděje na volná místa v letadle (na spaní) rozplynula. Doufali jsme, že bude v letadle mezi sedadly víc místa, ale ani to se nám nesplnilo a nijak roztahovat jsme se nemohli. Odevzdaně jsme se uvelebili a duševně se připravili, že se příštích devět hodin zvedneme maximálně na záchod. Není divu, protože do Punta Cana v Dominikánské republice to bylo 7520 km. Jen jsme koukali na televizi, občas si zdřímli a nebo snědli co nám bylo vrznuto na stolek. K cíli jsme dorazili v 8:30 hodin našeho domácího času, ale tam měli teprve 3:30 hodin ráno - jejich času. Doufali jsme, že nás pustí alespoň na chvilku ven, ale pasažéři míní a pilot mění. Jen natankovali, v 5:30 hodin opět přiložil pod kotle, odstartoval na 3537 km dlouhou cestu do Limy a my jsme zas dál odevzdaně mžourali na TV, jedli co nám přinesli (to nic moc nebylo) a občas jsme šli na „procházku“ po letadle. Únava z cesty se začala projevovat a lidé na sebe už nekoukali tak přívětivě jako ve Frankfurtu. Rovník jsme přeletěli v 8:00 hodin a v 8:40 hodin jsme konečně přistáli. Doma už ale bylo mezitím 14:40 hodin, takže jsme byli 24 hodin na cestě a podle toho jsme všichni vypadali. Darmo mluvit. První zážitek jsme měli hned na letišti. Na naši češtinu zareagoval jeden z cestujících s futrálem na housle v ruce. Ukázalo se, že je to český houslista, který měl na lodi angažmá jako muzikant. Jeho největší starostí bylo, aby se mu nezatoulal kufr, protože v něm měl noty. Bylo na něm vidět jakou má radost, že potkal krajany. Ono tam bylo krajanů víc. Na lodi tancoval Slovák a parťáka mu dělala manželka hlavního managera na lodi - také Slovenka. Svět je prostě vesnice a Čech všude krajana potká. Poslední starost ze mne spadla v okamžiku, kdy se na pásu objevily naše kufry a dovolená mohla začít. Organizované měli vše opravdu perfektně a zanedlouho už s námi pelášil autobus do přístavu Callao. Není asi nutné psát, že jsme byli na lod’ moc zvědavi, ale možná bych měl napsat, že když jsem lod' uviděl, tak moje první myšlenka byla, jestli se kapitán s takovou kocábkou nebojí vyplout na moře. Byla totiž víc než dvakrát menší než italské lodě, se kterými jsme cestovali dosud. Ty měly 58000 BRT a přesto se s námi občas houpaly. Ani jsem nechtěl pomyslet na to, co nás může čekat ted’. Vtrhli jsme na lod’ jako velká voda, odhodili příruční zavazadla v kabině a jako obyčejně jsme si rozdělili úkoly. Moje spolucestující dumala jak se v trochu netypické kabině zabydlíme a já šel s kreditkartou otevřít účet. Nejvíc nás nadchla dvě kulatá okna, z nichž jedno se dalo dokonce i otvírat. U Italů byla sice v kabině okna jako výkladní skříně, ale otevírat se nedala. Ještě jsem si pohrál s klimatizací a pak jsme šli na oběd. Nejdříve jsme se ale museli stavět pro „místenku“. Každému bylo totiž přiděleno místo v restauraci a tak nás už jen trápila otázka s kým budeme sedět u stolu. Nakonec se ukázalo, že budeme mít stolek sami pro 7

sebe, což nám pochopitelně moc vyhovovalo. Na oběd jsme nešli do restaurace, ale do „Lido“, což byl buffet se samoobsluhou a jídlo nás překvapilo svojí kvalitou, chutí a hlavně pestrostí. Ptali jsme se jeden druhého jestli to tak zůstane, protože to bylo opravdu něco úplně jiného, než u Italů. U těch bylo jídlo sice také dobré, ale italská kuchyně se přeci jen stane jednotvárnou, když ji má člověk dnes a denně. Pokud se jídla týče, tak mohu říci, že jsme tentokrát poznali úplně nové gurmánské dimenze a že již plně chápu toho dotyčného, který se v internetu o kuchyni na italských lodích vyjádřil jako o lepší kantýně. Tenkrát jsem ho vůbec nechápal a bral to i jako aroganci. Dnes ale vím, že on věděl o čem píše, protože měl daleko více zkušeností a tak jsem se mu v duchu často omlouval, když jsem málem vylizoval talíř a musel se kontrolovat, abych nemlaskal. První den na lodi byl pro nás typický. Moje spolucestující se chvíli rozespale rozhlížela, pak zapadla do pelechu a já se vydal na výzvědy. Proběhal jsem kde co a přestože byla lod’ (relativně) malá, jsem stačil i zabloudit. Nakonec jsem se přeci jen zorientoval a zjistil, že to tam vůbec není špatné a že moje obavy ohledně lodě byly naprosto zbytečné. Do oka mi padly dvě věci. Jednak celý interiér ve stylu šedesátých let a potom skutečnost, že jsme na opravdové lodi a ne v plujícím hotelu. Technická zařízení nebyla na venkovních palubách nijak „maskovaná“ a vše bylo hezky na očích. Také jsem zažil menší šok ve výtahu, které byly miniaturní a kdo trpí klaustrofobií by do nich neměl lézt. Vzpomínal jsem na výtahy u Italů které byly čtyřikrát větší a ještě navíc zvětšené „do nekonečna“ zrcadly na všech stěnách. Problém jsme s tím ale neměli, protože jsme výtahy stejně nepoužívali. Nějak ty nadbytečné kalorie člověk přeci jen vyběhat musel. Pak jsem si skočil do kabiny pro videokameru a vypadnul z lodi na břeh. Opuštění lodě fungovalo na barevnou magnetkartu, kterou každý dostal a kterou se u můstku z lodě odhlašoval a přihlašoval. Vydal jsem se k nedaleké „tržnici“, kde jsem chvíli prohlížel místní nabídku. Svetry, ponča, kožešinové koberce, pletené „čapajevské“ čepice, věci vyřezávané ze dřeva a pochopitelně i různé ty jihoamerické fujary a kastaněty. No prostě suvenýrová všehochuť dělaná na míru pro turisty. Coural jsem po nábřeží, udělal první videozáběry a poté jsem se vrátil do kabiny pomoci mojí spolucestující se šlofíkem. Ta už měla vybalené kufry a pilně doháněla v letadle zmeškaný spánek. Chvíli jsme pak spánek doháněli oba. Před večeří jsem se stavěl na recepci, potkal houslistu Jirku, prohodili jsme pár slov česky a jak jsem byl z cesty zblblý, tak jsem česky pokračoval i s recepčním. Vykuleně na mne civěl a slyším jak říká: „No habla espaňol“. Chvíli mi trvalo než mi došlo, že na něj „habluji“ česky, ale nakonec jsme se domluvili. Na večeři jsme šli do restaurace, byli zvědavi co nás čeká tam a překvapili nás dokonale. Buffet se saláty a předkrmy a mimoto jídelní lístek, kde člověk nevěděl co si má vybrat. Jedno jídlo bylo lákavější než druhé a chvíli jsem dumal nad tím, zda si po cestě nebudu muset koupit novou, o tři čísla větší, garderóbu. Ale nebylo to tak zlé, přibral jsem „jen“ 5 kg. Porcičky byly sice miniaturní, ale když se člověk doslova prožral všemi těmi předkrmy, krmy, zákrmy a dokrmy, tak opravdu hladový nebyl. Jen jsem měl večer stejný problém jako v poledne - dávat pozor, abych spokojeně nemlaskal a nevylízal i talíř. Také 8

jsem musel dávat trochu pozor kolik se vypije, protože k jídlu byly nejen džusy, ale i bílé a červené víno, které obsluha velmi pilně dolévala. Někdy i do ještě poloplných sklenic – neklamná to známka, že s bontonem to zas tak uškrcené nebude. Byla trochu škoda, že jsme byli umlácený po cestě a nad talíři dost tloukli špačky. Pak jsme ještě zatelefonovali domů že je vše OK a potom jsem si připravil moji fotobagáž na výlet do Limy příští den, který jsem objednal snad deset minut poté co jsme vlezli na lod’. Následovala už jen procházka na přídi s pohledem na dost opršelou přístavní věž s vědomím, že přesně tenhle, absolutně neromantický pohled, snímá i webkamera na lodi a je vidět v internetu. Ještě jsem prolistoval lodní program co se kde a kdy na lodi bude dít. Mimo programu jsme dostávali denně i lodní noviny se zprávami ze světa a byly tam i takové „důležité“ věci, jako např. jaký je momentální kurz české koruny. Sice jsem to nikdy na nic nepoužil, ale informován jsem byl. Pak už se jen osprchovat, hup do pelechu a den, který měl celkem třicettři hodin, byl u konce. Není proto divu, že jakmile jsem zavřel oči, tak se lod’ začala houpat. Byl to ale jen klam. Lod’ stála dál nehnutě u mola a jen únava a víno k večeři udělaly svoje. Otevřel jsem zase oči a myslel na to, jak jsem se zaradoval, když jsem zjistil, že v lodním programu nezapomněli ani na „říkanku“ dne - jedinou paralelu s italskými loděmi. Motto toho dne bylo opravdu pasující: „I ta nejdelší cesta začíná malým krůčkem“. Jen s jedním jsem si vůbec nevěděl rady - kdy jsem ten první krůček vlastně udělal. Jestli doma cestou na letiště, nebo spíše již kdysi dávno, když jsem se jako malý kluk v zapadlé horské vesničce pod vánočním stromečkem začetl do knížky „Robinson Crusoe“. Úterý, 7.2. – Callao, Lima Motto dne: „Nejztracenější ze všech dnů v životě je ten, kdy se člověk alespoň jednou neusmál“. Callao

Probudil jsem se ve 4:00 hodin ráno a není divu, protože doma už bylo 10:00 hodin dopoledne a moje vnitřní hodiny ještě běžely podle domácího času. Vyšel jsem na palubu a to první, co jsem si uvědomil, bylo teplo, klid a ticho všude kolem. Tyhle chvíle jsem měl nejraději i při jiných cestách, protože lod’ patřila jen mně a usadil jsem se spokojeně u kafe pro ranní ptáčata v sámošce

„Lido“. Vlastní snídaně byla výjimečně v restauraci, protože jsme odjížděli na výlet a snídaně v Lidu začínala později. To je zároveň příležitost se u snídaně trochu pozastavit, protože i jídlo bylo svým způsobem zážitkem. Moje spolucestující snídala civilizovaně housku s marmeládou jako doma a já snídal jako vždy, spíše kanibalsky. Není opravdu lehké takovou snídani popsat. Abych to vzal popořádku. Vejce byla bud' míchaná, jako buličí oko, nebo na měkko či natvrdo. Pak přišla nabídka 4 - 5 druhů salámů, dva 9

Lido

druhy šunky, sušené maso a mimoto ještě různé speciality, jako šunka v aspiku či šunka upravená jako tlačenka. Nechyběly ani párky a pochopitelně ani moje oblíbená osmažená slanina - bacon. O sýry také nouze nebyla, byl jsem ve svém živlu a často jsem nevěděl který sýr si vybrat. Vždycky ale byl mezi nimi i můj oblíbený Roquefort. Ten k snídani ale ne, ten spíše po obědě či večeři jako „zákrm“. No a pak bylo několik druhů marmelád, med a pochopitelně i různá zdravotní müsli se vším možným a hlavně nemožným. Nechyběl ani jogurt či různé tvarohy, do kterých si lidé dávali sušené ovoce, oříšky a různá ta „sypání ptáčkům“. Nebylo jen ovoce sušené, ale i mraky čerstvého. Jablka, hrušky, žluté a červené melouny, pomeranče, grapefruity, banány, nektarinky, ananas, mango, marakuja, papaja a bylo i takové „exotické ovoce“ jako maliny, jahody, ostružiny a zmrzlina (pochopitelně ne ke snídani) se polévala rozmíchanými borůvkami. Na to jsme tedy koukali s otevřenou hubou. Kafe byly tři druhy, čajů celá řada a pochopitelně i mléko a kakao. Pokud se pečiva týče, tak to ani nedám dohromady. Několik druhů chleba a housek, různé „šátečky“, vdolky, koláčky a všelijaké ty francouzké „rohlíky“. Nám nejvíc padly do oka džusy, které byly opravdu výborné. Každý den dva druhy a vždycky nějaká změna. Žádné srovnání s italskou „chemií“, kterou jsem Italům tak zkritizoval. Pokud měl člověk zrovna chuť na džus který ten den nebyl, tak stačilo jen říci. Nic nebylo nemožné a tak to bylo se vším. Stačilo říci a člověk měl na talíři co chtěl - pochopitelně za předpokladu, že to bylo na lodi. Ještě jedna věc se mi v souvislosti s jídlem moc líbila. Měli relativně malé talíře, takže přestože si lidé nabrali plný talíř, měli naloženo daleko méně než u Italů. Tenhle psychologický trik fungoval perfektně a zamezilo se „velkým očím“ a mega-zbytkům na talíři. Komu porce nestačila, ten si šel jednoduše pro nášup. Ale už dost s tím žvancem, protože kvůli jídlu jsme tu cestu nedělali. Když jsem listoval v nabídce výletů, tak vždycky hrálo velkou roli, aby to nějak časově vyšlo, aby nebyla jen honička a aby pokud možno zůstal i čas podniknout něco na vlastní pěst. Tahle metoda se doposud velmi osvědčila a nebyl důvod něco měnit. Proto jsme si vybrali prohlídku města, kde nebyla na programu návštěva muzea, protože když jsme někde jen jeden den, tak se chceme spíše podívat na cvrkot ve městě, než tvrdnout v muzeu. První, čeho jsme si všimli, byla perfektní organizace výletů - na rozdíl od Italů, kde nezřídka vládnul chaos. Lidé opouštěli lod’ podle vyvolané barvy lodních „legitimací“ a tím se zamezilo tlačenici a strkanici u můstku a i jinak vše běželo jako na drátku a netrvalo dlouho a autobus s námi uhání ulicemi Callaa do hlavního města Peru - Limy. Jela s námi sice i jedna průvodkyně od Phoenixu z lodi, ale hlavní slovo měl místní průvodce Viktor. Řidič Chosé se proplétal místním provozem a Viktor nás upozorňoval na pozoruhodnosti vlevo či vpravo. Na jednu pompézní ulici byl očividně hrdý. Byla krásně renovovaná a Viktor vykládal jak zpustlá byla za čtvrť dříve. Plná kriminality a pouličních „bludiček“ cenové skupiny – cca. 3 €. Dozvěděli jsme se kde je universita, kde je jaký hotel a pak jsme se konečně dostal k historii. Netrvalo dlouho a autobus nás vysypal na Plaza Mayor, dříve Plaza de Armas. Náměstí je - a i v minulosti bylo, centrem veškerého dění. Stojí tam sídlo 10

prezidenta Palacio de Gobierno postavené v letech 1921 - 1938 se sochou Francisca Pizarra na koni před portálem a katedrála, kde je pohřbený. Pohřbený Pizarro, ne ten kůň. Co napsat o katedrále. Je stejná jako všechny Katedrála

chrámy, které byly stavěné někým, kdo nemusel koukat na šesták a to Pizarrova dcera

Francisca

opravdu

koukat

roku

Hrob Pizarra

1585

nemusela.

Vyřezávané cedrové dřevo a zlato, kam se člověk podíval. V katedrále je Pizarro pohřben a je na všem a všude vidět, že to byl opravdu velmi mocný pán. Následně jsme courali po náměstí, kde proti kostelu stojí domy s krásně renovovanými fasádami ve stylu patricijských domů 16. století. Originálů už moc nezůstalo, ale i tak vše dělá velký dojem. Když se ke všemu ještě přidá pár palem a fontán, tak bylo motivů na focení víc než dost. Za pozornost stáli i domácí a nejvíc padl do oka rozdíl mezi nimi. Na první pohled bylo vidět, jak se komu daří a určitě se nedařilo všem dobře. Člověk si musel všimnout ještě jedné věci policajtů. Byli na každém rohu a často dělali dojem středověkých rytířů jak byli opancéřovaní. Ani vodní kanóny jim nechyběly. Málem by se člověk začal ustrašeně rozhlížet, kdy se kde co semele. Opustili jsme náměstí a krátce nato jsme skončili u kláštera Sv. Františka z Assisi. Zase jsme obdivovali nádherný interiér, žasli v knihovně nad nepřehledným množstvím jedinečných rukopisů a nechtěli ani věřit, že už nic není použitelné, protože na klimatizaci nejsou peníze a místní klima se na knihách dokonale destruktivně podepsalo. Jedním okem jsem stále hlídal moji spolucestující, která si v klášterní zahradě s velkým zalíbením prohlížela místní „šťovíky“, protože prohlížením to vždycky začíná a řezáním odnoží nakonec končí. Největší dojem na mne udělaly katakomby plné lidských koster a dojem se ještě umocnil, když se ozval zpěv chorálu z kostelní lodě – nějaké luftovací kanály tam fungovaly jako „reproduktory“. Bylo to ale přeci jen dost ponuré a ani vtípky nepomohly. Mezi lebkami bylo i několik černých jako uhel a nahlas jsem zapřemýšlel, jestli to nejsou lebky černochů. Pánovi vedle mne přeci jen chvíli trvalo, než mu vtip došel. Na jeho obranu ale musím říci, že s námi přiletěl letadlem a také se ještě asi úplně nevzpamatoval z letu. Vypadli jsme z kláštera, prokličkovali houfem pouličních prodavačů pohlednic, map, korálků, suvenýrů a stříbrných přívěsků a v autobuse poslouchali výklad, že je to jediná možnost obživy místních nezaměstnaných, kterých je 30%. V souvislosti s příjmy se průvodce zmínil, že učitel vydělává cca. 230 € měsíčně, což není moc, protože nájemné v lepší čtvrti stojí i 300 € a proto se každý snaží si najít druhou práci. Nájemné ve čtvrti, kterou jsme projížděli krátce nato, ale nijak vysoké být nemohlo. Nedovedl jsem pochopit, jak je možné, aby v jednom okamžiku člověk projížděl vilovou čtvrtí prominentů a zastupitelských úřadů a krátce nato míjel zoufale nuzná obydlí 11

těch, kteří na tom museli být víc než špatně. Člověk měl i dost špatný pocit když si uvědomil, že se na vše dívá z klimatizovaného autobusu a jeho jedinou starostí je propocená košile. Projeli jsme luxusní přímořskou čtvrtí Miraflores a skončili v Park de Amor, kde byla moje spolucestující opět ve svém živlu. Kam se člověk

Park de Amor

podíval, tam rostla nějaká pozoruhodnost. Na rozdíl od mé spolucestující jsem věnoval pozornost spíše surfařům, kteří řádili na vlnách hluboko pod námi. Tím výlet skončil a my zamířili k lodi. Rychle jsme proběhl tržiště v hale u mola, hodili pingle do kabiny a pospíchali na palubu, protože už lod’ odvazovali. Za pomoci remorkéru jsme se dostali od mola a pak mi naskočila husí kůže, protože se z reproduktorů ozvala stará skotská balada „Auld lang syne“, známá spíše pod titulkem „Valčík na rozloučenou“. Ukázalo se, že je to lodní hymna a hráli ji vždycky, když lod' vyplouvala. Přidali informaci že opouštíme Callao v Peru a naším cílem je Velikonoční ostrov. Bylo to opravdu působivé a kam se jeden podíval tam měl někdo vlhké oči a popotahoval a ani moje spolucestující nebyla výjimkou. Remorkér nám na rozloučenou ještě zatančil valčík (točil se na vodě jako káča) a za všeobecného houkání jsme vypluli. Paluba se pomalu vylidnila a o to víc se zaplnily jídelny. Oběd byl víc než perfektní a když jsme ve 14:00 hodin opět vyšli na palubu, tak už byl kolem nás jen Pacifik, nás čekala 2032 mil dlouhá cesta na Velikonoční ostrov a protože nautická míle je 1,852 km, tak jsme před sebou měli 3763 km. Dost houpavých kilometrů - jak se brzy ukázalo. Vlny sice nebyly velké, ale lod’ se přeci jen začala pohupovat. Nahoru, dolu, nahoru, dolu, ... Trochu s obavami jsem čekal, kdy se houpání u mne nějak projeví, ale naštěstí jsem čekal zbytečně. Zato moje spolucestující po chvíli znejistěla a nakonec se odebrala do kabiny zaujmout vodorovnou polohu v posteli. Na zádi jsem si napsal pár poznámek a pak jsem se zájmem sledoval vlnobití v bazénu, které měla na svědomí houpající se lod'. Chvílemi dokonce voda šplouchala i ven a splachovala okolí. Není se čemu divit, vlny v bazénu odhaduji na 3/4 metru, přičemž odhaduji opravdu velmi opatrně. Odpoledne v 5 hodin jsem se usadil u televize, kde manager lodi informoval o všem možném. Nebyly to jen konkrétní informace kde se na lodi co najde a dostane, ale i třeba takové „prkotiny“, jako oblíbené rezervování lehátek. Tenhle zlozvyk je snad všude, že si lidé ráno ručníkem obsadí lehátko a pak se celý den skoro neobjeví. To vyřídili velmi jednoduše. Plavčík ostřížím zrakem sledoval které lehátko je v provozu a které ne a tam ručník jednoduše sebral a deponoval na recepci. Velmi jednoduchá, ale na 100% účinná metoda. Netrvalo dlouho a na lehátkách se začaly objevovat cedulky typu: „Šel jsem si pro pivo“, „Šla jsem si pro kafe“ atd. Lidi si z toho začali dělat legraci, ale účelu bylo dosaženo a případným rozbrojům zabráněno. Tohle jsem ted' napsal jen jako malý příklad, že na lodi opravdu mysleli i na tu nejposlednější maličkost a neustále se snažili, aby se hosté cítili co nejlépe. 12

Moje spolucestující mne u televize vyrušila dotazem, jestli není čas dát se pomalu do gala a já si uvědomil, že má na sobě manager lodi Gruschka v televizi smoking, naškrobený stojáček a motýla jak vrtuli od aeroplánu. Nezbylo mi tudíž nic jiného, než se také hodit do gala, protože ten večer bylo přivítání nových pasažérů kapitánem, což se neobešlo bez oficiálního představení a následného potřesení rukou. U Italů jsme se tomu vždycky úspěšně vyhnuli, protože jsme měli okouknutou vedlejší cestičku do sálu, ale tady jsme museli hezky do stáda. Moje spolucestující si mne neustále podezíravě prohlížela a nechala se slyšet že doufá, že nebudu dělat nějaké nemístné vtípky. Je vidět že mne zná, protože jsem si už v hlavě srovnával co by se dalo zase provést. Potom nám – safra, kdo to vlastně byl? V letadle by to byla letuška, ale výrazy lod'uška ani plavuška se mi nějak nezamlouvají. No prostě tam byla stewardka, která nám velkoryse pokynula, že můžeme ke kapitánovi a došlo k potřesení packou. Lidé před námi se navzájem s kapitánem všelijak ukláněli, ale toho jsem byl na hony vzdálen. Nejdříve mne napadlo přívítání typu: „Hi, skipper, how are you“ – „Čau lodníku, jak se máš“, ale pro klid v domácnosti jsem to udělal úplně jinak. Srovnal jsem si zbytky mé ruštiny a vyrazil ze sebe: “Zdrávstvujtě, spasibo vam, nam óčeň nráviťsa“. Mojí spolucestující zaskočilo, kapitánovi vyjely oči z důlků, děkování nebralo konce a pak se klaněl on nám. Všudypřítomná lodní fotografka sekala jednu fotku za druhou, takže vlastním i důkaz jak to s kapitánem nakonec proběhlo. O kousek dál na nás čekal vyfintěný manager Gruschka, kterého jsem už trochu znal a ten se jen uculoval, když jsem mu řekl, že je mi kapitána dost líto, protože bude nejspíš večer potřebovat kýbl ledu na ruku umačkanou od pasažérů a hned jsem dodal, že by mohli být trochu opatrnější ve výběru muziky, která člověka doprovázela z reproduktorů všude možně. Moc často zase hráli všelijaké odrhovačky typu „Arivedeci Roma“ či „La Paloma Blanca“ a ty nám šly těžce na nervy už u Italů. Nevím jestli to zabralo, ale pak už jich moc nehráli. Usadili jsme se v lounge, kde už pilně roznášeli sekt a poslouchali obligátní projevy, kdy jak kapitán, tak i manager, mluvili něco o tom, jak jsou rádi že mají tu čest plavit se právě s námi. No prostě ony typické legrácky na začátku plavby. Poté nám ještě představili všechny oficíry a měli jsme to za sebou. Následovala vznešená strkanice cestou na večeři, kde nás začali v jednom kuse zase obskakovat a protože byl tzv. „Captain’s dinner“, tak se vše ještě umocnilo oproti tomu, co bylo při „všední“ večeři. Kam se člověk podíval tam se blýskaly klopy jacketů, dámy v róbách se občas nevraživě měřily při zjišťování, která má co na sobě a v neposlední řadě i kvůli tomu, co se jim blýskalo na krku, zápěstí či prstech. Nezřídka to byly exempláře tretek, za které by se dostalo docela slušné auto. Jen ve výběru rób měl člověk občas dojem, že ta či ona dáma nevlastní doma zrcadlo. Zřejmě byla přesvědčena, že když dá za něco nekřesťanské peníze v luxusní boutique, tak že to na sebe může navléci. Mé spolucestující hned první večer padla do oka jedna, která se pak stala její „přítelkyní“. Dáma se denně snad 5x převlékala, ani jednou na sobě neměla něco dvakrát a vždycky to bylo něco, co hned padlo do oka. Ne vždy v pozitivním smyslu. Mimoto měla ještě velmi pronikavý „vychlastaný“ hlas a všude a při každé příležitosti na sebe upozorňovala. Mám ve 13

zvyku dávat lidem přezdívky, abychom věděli o kom je řeč a tahle dostala přezdívku „galuska“. Ona i takový dost „ojetý“ dojem dělala. Pak tam byla ještě jedna „mladá galuska“, která mne jednou oslovila s dotazem, jestli nejsem ten, kterému v Limě na výletě půjčila svojí kartu na telefonování. Musel jsem ji zklamat a musel jsem ji zklamat ještě několikrát, protože jí to nějak nedocházelo. Nakonec došlo mně, že asi ani tak nešlo o nějakou kartu, ale o navázání kontaktu, protože cestovala sama. Úspěch ale po pár dnech měla a nemyslím, že to byl ten, kterému nějakou kartu půjčila. Ale to jen jako perlička na okraj. V tomhle směru jsou zase Italové daleko podnikavější. Hned na začátku plavby je tzv. „single-party“ kde se mohou solo cestujíci podívat, co by bylo na lodi k mání. Ale aby nedošlo k nedorozumění, to není nějaká kuplířina. Často jde jen o to, kdo pak s kým sedí u stolu, jde si zatancovat, nebo posedí v baru. Prostě umožnit lidem najít si pro tu cestu společnost. U večeře jsem se snažil tvářit vznešeně, aby měl personál radost, když si s tím už dali takovou práci. Ani svíčky na stole nechyběly a vše bylo tak načinčané, že mi bylo i trochu proti srsti celou tu nádheru zbourat a začít se cpát. Jídelníček se hemžil výrazy, které jsem sice jako jednotlivá slova znal, ale co dostanu na talíř, jsem si dovedl přestavit stejně, jako ovoce tenkrát při čtení „Robinsona“. Prostě nijak a protože to nejlépe vysvětlí příklad, tak tady Restaurace

v překladu jeden je: „Pralinka z husích jater

s lanýžem, v pistáciovém obalu, servírovaná na želé z portského vína“. Ted' jste zrovna tak chytrý jako jsem byl já. Čekal jsem na ten zázrak a pak si to nevěřícně prohlížel. Bylo to takové miniaturní „nic“ uprostřed talíře. Po talíři byly kolem „pralinky“ jen umělecké cákance jak od Salvádora Daliho, ale jinak byl talíř prázdný. Tak tomuhle říkám tzv. designerovské jídlo. Zamaže se tím halda hrnců, ale jeden musí dávat pozor, aby mu ta lahůdka nespadla do díry po vypadlé plombě. I náš kocour by to slíznul maximálně na dvakrát a takhle to šlo dál. Ale světe div se, po řadě umazaných talířů bylo nakonec po hladu a dezert už člověk sotva dojídal. U „pralinkového“ předkrmu jsme si dělali legraci, že se snad budeme muset jít „dorazit“ ještě do sámošky v Lidu, ale tam už jsme se stavěli jen na kafe. Ono bylo kafe k mání i v restauraci, ale venku přeci jen nějak víc chutnalo. Jedno ale ještě přeci jen musím dodat. Sice jsme si z toho dělali legraci, ale celá atmosféra byla opravdu pěkná a přestože si na nějakou noblesu moc nepotrpím, bylo hezké civilizovaně vychutnávat perfektní večeři s hořící svíčkou na stole a výborným vínem ve sklenici. Abych to s jídlem ted' dorazil úplně, tak ještě něco. Jídelní lístek byl na dvě stránky A4 a napěchovaný sbírkou jídel. Vlevo bylo sestavené menu jak ho doporučoval šéfkuchař a doporučoval moc dobře. Mimoto tam byl ještě odstavec pro vegetariány a vpravo bylo všechno, co ten večer kuchyně nabízela. Buffet s předkrmy a saláty v tom zahrnutý nebyl, tam se mohl každý podívat sám. Není divu, že nám vždycky výběr trochu trval a nebyli jsme sami. U sousedního stolu tomu bylo obdobně. Jednou se sousedé nad jídelníčkem dost bezradně delší dobu drbali na hlavě a pak 14

něco řekli servírce. Ta odkvačila, netrvalo dlouho a přinesla jim večeři. Když jsem to viděl, tak jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Oni dostali chuť na něco normálního a zatímco se všichni kolem nich cpali specialitami, tak se oni spokojeně pustili do bramborového salátu a párků. Ale jak už jsem napsal. Pokud člověk dostal na něco chuť, tak stačilo jen říci a nic nebylo nemožné. Večer ale teprve začínal a šlo o to, co budeme podnikat. Courali jsme po lodi, nakukovali kde se co děje a nakonec jsme skončili v lounge, kde nás před večeří vítal kapitán. Každý večer bylo nějaké představení a pokaždé něco jiného. V Callao na lod' přišli noví umělci a ten večer se představovali a ukazovali co mají na repertoáru. Uváděl to srandista – kouzelník. Představil nám operetního tenora z Kalifornie, operní zpěvačku z Vídně, Jirku – houslistu, který vyhrál kdejakou mezinárodní soutěž a pochopitelně i taneční skupinu – „Star Dancers“. Ten večer vystupovali všichni společně, ale pak měl každý ještě celý svůj večer. Tenor na nás spustil z plna hrdla pěkné árie, Vídeňačka to po něm udělala stejně a největší úspěch měl Jirka, který hrál všechno. Klasiku, cigánštinu, ale i country. Ten večer zahrál „Orange blossom expres“ a lidi byli nadšený. Nebudu psát, kdy jsme na jakém koncertě byli. Chodili jsme každý den a pokaždé se nám to moc líbilo. S Jirkou byla sranda, protože dělal i vtipy a jednou při hraní vyskočil u nás u stolu na křeslo. Byl dost při těle a jednou mezi hraním třeba začal vyprávět jak ho brácha varoval, aby si hlídal váhu, protože by se mu na pláži mohlo stát, že by přišli hoši od Greenpeace a snažili by se ho odtáhnout zpátky do vody – jako velrybu. Jindy se zmínil, že někde vstoupil na váhu a na monitoru se objevil nápis „Stoupejte pouze po jednom“. Ale i ze svého umění si utahoval. Někde na koncertě seděla v první řadě paní, která celý koncert usedavě plakala. Zeptal se jí, jestli plakala dojetím a ona odvětila: „Ne, – protože jsem houslistka“. Umělce pak na Tahiti vyměnili a přišel nový kulturní „mančaft“. Australský zpěvák s repertoárem písniček 50-tých a 60-tých let, Němec – solista na saxofon a klarinet – s repertoárem písniček Felixe Slováčka, ukecaná Berlíňačka jako moderátorka a celé to trochu rušil obstarožní operní zpěvák typu „seladon“. Ti ostatní ale byli opravdu perfektní. Jako důkaz malou zmínku, jak jsem si po jednom takovém koncertu prohlížel druhý den dlaně a divil se, že jsou celé namodralé – od tleskání se mi udělaly modřiny. Ty umělce ted' dorazím a sice odysseou houslisty Jirky. Měl na Tahiti vystupovat, přes Los Angeles se vrátit domů, ale nevyřídil si předem vízum pro USA, na Tahiti ho proto nepustili do letadla a tak nám dělal společnost až na Nový Zéland. Každý den jsme tudíž trochu doháněli naše kulturní vzdělání, pak se šli na chvíli podívat na palubu, neopomněli mrknout jaké nové fotky přibyly v obřích vitrínách lodních fotografů, kteří fotili pasažéry nejen všude na výletech, ale i kdekoliv a kdykoliv na lodi, nakoukli jsme co se děje v barech a tanečním sále a pak občas zašli na tzv. půlnoční buffet. Byl ale úplně jiný než u Italů, kde bylo k mání normální jídlo. Tady to bylo vždycky nějaké gurmánské extempore. Bud' jen sýry, 15

jindy všelijaké pralinky nebo jednohubky, ale nám se nejvíc zamlouval ovocný buffet. Ten měl pod palcem Bavorák, který ukazoval, co se s tím vším exotickým ovocem dělá a jak se to vůbec jí. Tenhle ovocný buffet neměl s nabídkou ovoce v Lidu celkem nic společného. Resp. měl, ale jen málo. Netušil jsem, že existuje tolik druhů banánů (třeba i červené) a pichlavý ananas velikosti většího pomeranče. Bylo absolutně nemožné si pamatovat jak se všechno jmenuje a tak jsme spíše jen ochutnávali úplně neznámé plody a doufali, že se jim tam nepřimíchalo něco jedovatého, protože jsme často ani netušili co vlastně jíme. Nevýhoda lidského žaludku je, že má jen omezený objem. Tudíž jsme se jen zřídka dostali k ochutnání všeho flambírovaného s nejrůznějšími přílohami, co tam nabízeli ještě mimo. S ovocnářem jsme se často bavili a jednou jsme ho i převezli. Byli jsme na výletě a přinesli jsme si na lod' plody mající na průřezu tvar pěticípé hvězdy asi tak 10 cm v průměru. Jednalo se o Averrhoa carambola - „malajská hvězda“. Jeden plod jsme dali na talířek, přikryli ubrouskem a když měl náš „ovocnář“ službu u buffetu, tak jsme mu to přinesli s tím, že jsme doposavad dostávali my něco od něj a ted' že dostane pro změnu zase něco on od nás. V tu ránu věděl co to je (to na lodi ani jednou nebylo), poděkoval a schoval. To byl také jeden z našich typických vtípků. Také bych neměl zapomenout na šéfkuchaře. To byl sice Rakušák, ale původem z Egypta. Toho jsem jednou potkal v Lidu u snídaně a jen tak mimochodem jsem ho pozdravil a zeptal se ho jak se mu vede. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby – jo kdybych tam nesáhnul do mého kapsáře arabských slovíček a průpovídek. Bylo z toho veselo a pak jsme si jednou i trochu povídali. Hurghadu zná velmi dobře, protože tam začínal jeho kuchařskou kariéru. Napovídali jsme toho dost a utahoval jsem si z něj, že na lodi postrádám egyptské omáčky „tihinu“ a „homos“ a že bych si místo loupáčků zase jednou dal pravý „ajš“ – plackovitý chleba. Vše znal. Den skončil u „ovocnáře“, pak ještě procházka na palubě, ale moje spolucestující to už moc romantické neshledávala. Pravidelně se jí celý den lod' připomínala houpáním a ona vždycky trochu znervozněla a dumala, jestli nebude lepší si jít lehnout. Zaklapli jsme to kolem půlnoci a do poznámek jsem si na konec dne připsal, že jsme nadšeni a ještě něco jsem si připsal. V muzikantském koutě jsem objevil kytaru, takže jsem měl možnost jít si přes den občas i zabrnkat a tím pádem jsme měli pohromadě všechno, co jsme si mohli přát a ještě celou haldu věcí navíc. Cesta tudíž nemohla začít lépe a nám absolutně nic nescházelo. Středa, 8.2. – na moři Motto dne: „Hledat je velmi nebezpečné, protože člověk občas najde i něco, co vůbec najít nechtěl.“ O dnešku mám v poznámkovém bloku jen půlku stránky a to je moc dobře – jinak budu tenhle spis klofat až do soudného dne. Nejdříve jsem musel v koupelně vrátit pár věcí na jejich místo, protože spadly do umyvadla – asi se lod' v noci přeci jen dost houpala. Houpala se ještě i ráno, protože když jsem nakročil do koupelny, tak jsem vzápětí zase pozpátku vypochodoval. Očistu jsem ale zvládnul, před dveřmi kabiny našel noviny, usadil se s nimi na horní palubě u kafe pro ranní ptáčata, udělal si pár poznámek a potom se zakecal se sousedem, který měl očividně 16

dlouhou chvíli a hledal společnost. Pochopitelně jsme se dostali i na cestování a lodě a on byl úplnou studnicí zkušeností. To bylo něco pro mne, protože co se mohu od někoho dozvědět, po tom se nemusím pídit sám. Lodí znal celou řadu, ale nejlépe znal právě TS Maxim Gorkiy. Není divu, cestoval na něm už sedmkrát a jako důvod udal, že je to ještě opravdová lod' se vším co k lodi patří a že vše stále funguje tak, jak se to zná z filmů. Ostatní lodě jsou už jen plovoucími hotely. Na téhle lodi je člověk sice také turista, ale navíc ještě i pasažér a právě na tohle se na jiných lodí často a rádo zapomíná. Přiznal jsem, že nám v cestování trochu brání nedostatek dovolené a že i finanční otázka není u nás zrovna zanedbatelná. Jeho odpověd' byla moc zajímavá. Řekl, že on je v důchodu, žádné cíle už nemá a že nevlastní ctižádost být tou nejbohatší mrtvolou na hřbitově. Ten děda byl docela filozof. Opět potvrdil, že by člověk neměl zapomínat, že poslední košile nemá kapsy. Ale nyní zpátky k tomu, co jsem si o té středě poznamenal. Po snídani jsme se vydali na čtvrtou palubu, kde byl „den otevřených dveří“. Byli jsme tam poprvé a naposledy, poněvadž jsme neměli v úmyslu koupat se v krytém bazénu, protože bazén na palubě na sluníčku nám vyhovoval víc. Plavit se ale někam na Špicberky, tak jsme ten krytý bazén nejpíš využili a možná i saunu. Saunu jsme ted' měli ale všude na palubě lodi a často jsme před ní utíkali do klimatizace. Možná by došlo i na různé ty masáže a jiné životobudiče, které tam byly k mání. Takhle ale zůstalo jen u nakouknutí ze zvědavosti. V 10:00 hodin byla přednáška o různých výletech, které jsme si mohli vybrat a hodinu nato se začala lod' „potápět“. Ozvalo se šest krátkých signálů a jeden dlouhý a to už jsme všichni upalovali v záchranných vestách ke člunům. Najít náš člun nebylo těžké, protože byl v kabině na dveřích plánek do kterého člunu patříme a jak se k němu dostaneme. Vesty byly při ruce pod skříní a tak jsme všechno prima zvládli. Ono ani nebylo nic, co by mohl udělat člověk špatně, protože na každých pár metrech stál někdo z posádky, který dirigoval stádo suchozemců správným směrem. Člun jsme našli, chvíli jsme očumovali a fotili, byli jsme všichni od oficíra pochváleni jaký jsme šikovný a pak se lod' přestala potápět a my jsme vesty vrátili do kabiny v naději, že už je na sebe nebudeme muset navlékat. Protože kdyby k tomu mělo opět dojít, tak už by to nebylo jen cvičení – mimochodem povinné nejen pro nás, ale i pro posádku. Ta na tom byla ještě hůř, protože my jsme si to odbyli jednou, ale posádka za celou cestu cvičila pravidelně. Nejvíc hasiči. Oheň na lodi je to nejnebezpečnější co může být a proto se třeba nesměly házet špačky cigaret do vody. Vítr by je mohl zanést dole někam zpátky na lod' a byl by malér. To bylo ale to jediné, kdy byli kuřáci nějak omezováni. Jinak měli všude kuřácké kouty. To u Italů museli kouřit pomalu tajně. Sice se v lodním Duty Free Shopu mohly cigarety koupit po kartonech, ale kouřit je pomalu nesměly. Prostě je u Italů hlavní kšeft a zbytek asi nikoho nezajímá. Na recepci jsem ještě objednat výlet na Velikonoční ostrov, dostal jsem dvě pohlednice lodě a pak už byl čas na oběd – v Lido. Po obědě jsem si trochu listoval v cestovní příručce a „zahloubal“ jsem se do ní tak, že jsem zaspal i odpolední kurz ruštiny, kam jsem se chtěl jít jen tak pro legraci podívat. Moje spolucestující mne sice budila, ale prý jsem se nechal slyšet, že mi může být celá ruština ukradená. Chrněl jsem až 17

do večeře a chvíli mi pak trvalo, než jsem si srovnal, že nejdu na snídani. Na večeři jsme šli v civilu, protože v Lido se nikdo kravatou neškrtil. Poté jsme se ještě podívali kde se co pořádá a u fotografů jsme si koupili naši fotku s kapitánem, kterou jsme objevili v jedné vitríně. Následovala už jen procházka po palubě a den byl u konce. Takže bych mohl přejít hned do zítřka, ale možná bych měl vzít ten tištěný program na den a napsat co všechno tam na čtyřech stránkách nabízeli a vezmu to z jedné vody na čisto abych na nic nezapomněl: Jako první tam stálo, že jsme celý den na moři (kdo by to byl řekl) a že slunce vychází v 6:20 hodin a zapadá v 19:14 hodin – hmm, také ne zrovna moc důležité. Ale pak už to šlo ráz na ráz. 07:00 – 08:00 kafe pro ranní ptáčata (na moři vždycky o hodinu později než v přístavu) 07:30 – budíček v rádiu s miniinformacemi co, kdy, kde a s kým se bude ten den dít 08:00 – „rozcvička“ na sportovní palubě 08:00 – 10:00 snídaně v restauracích (celkem tři restaurace) 08:00 – 10:30 snídaně v Lido 09:00 – gymnastika od 09:00 – den otevřených dveří v sauně, solariu, masáže pod vodou a vnitřní bazén 09:15 – ekumenická bohoslužba 10:00 – informační přednáška o výletu na Velikonočním ostrově – ta samá byla ještě i ve 14:30 10:00 – informace a ukázka jak používat všechna ta mučidla ve fitness–cimře 11:00 – 11.45 horký bouillon jako přesnídávka v Lido 11:00 – turnaj v šipkách (Darts) 11:30 – lod' se potápí – povinné cvičení 11:30 – 12:30 aperitiv ve Wolga-baru 12:00 – šefkuchař Sallah El Hadar (tak se jmenoval ten „Rakušák“) pozval všechny diabetiky a vegetariány a vyslechl si jejich přání, aby jim mohl event. připravit speciální jídla 12:00 – 12:30 možnost připomínek a přání ke všemu ostatnímu od 12:30 v restauraci se podává oběd 12:30 – 14:00 v Lido se podává oběd 15:00 – 17:00 otevřená „účtarna“ pro lidi, kteří neplatili kreditkartou. Na lodi se platilo jen podpisem a kdo si otevřel účet s hotovostí, ten se musel postarat aby konto včas doplnil. 15:30 – minifotbal 15:30 – gymnastika speciálně na nohy, břicho a zadek 16:00 – 17:00 v lounge a Lido je odpolední kafe 16:15 – kurz ruštiny 16:30 – volleyball 16:30 – možnost hrát „Bingo“ 17:15 – v divadle čte Stephanie Pauly, žijící na Velikonočním ostrově, z její knížky „Rapa Nui“ 18

17:15 – možnost zopakovat si taneční. (17:15 není překlep, ono se toho dost dělo současně) 17:30 – kdo má chuť dělat amatérský kabaret, tak má možnost – jeden večer byl program daný dohromady pasažéry 18:00 – barman ukazuje jak se míchají cocktaily 18:00 – 19:00 aperitiv ve Wolga-baru 18:30 – 20:30 večeře v Lido od 19:00 – večeře v restauracích 20:30 – 23:30 orchestr „Labyrint“ hraje k tanci 21:00 - v hudebním salónu představení kouzelníka + muzikální vsuvky 21:00 – film v kině 21:00 – 23:30 – v Neptun baru hraje borec na elektrofonické varhany 21:00 – 00:30 – v dalším salonu hraje orchestr „Kalinka“ k tanci 22:00 – 23:00 – happy hour = šťastná hodina = pití se slevou 22:00 – 02:00 – v „Captain’s Club“ pouští DJ muzikální „vykopávky“. Specialita dne byla party „Black & white“ a kdo přišel v černobílém oblečení, ten dostal jednu vodku gratis 22:30 – 23:30 –„půlnoční“ buffet To, že celý den běžel v TV vlastní lodní program, není nutné dodávat. Občas jsme se podívali na nějaké interview – třeba s houslistou Jirkou, nebo na film, jak se 1989 lod' srazila s ledovcem. Mimoto tam ještě byly informace, kdy je kde otevřeno: Cestovka, knihovna, lodní boutique, holič, masér, fotoshop a špitál – ten pochopitelně nemohl chybět a co jsme postřehli, tak byl i dost frekventovaný. Nakonec byla informace, jaké oblečení se navrhuje a ten den tam stálo: Přes den ležérní, večer lehká elegance. Nikdy jsem nezjistil, co bych si měl obléknout kdyby doporučili „těžkou“ eleganci. Ještě informovali jaký cocktail ten den bude jako specialita (alkoholický / nealkoholický) a to nejzajímavější přišlo na konec – vždycky nějaká moudrost jako motto dne. Tahle programová kostra se opakovala každý den, jen náplň přednášek a různé kultury se měnila. Pouze ve dnech, kdy byly výlety, toho bylo méně, ale program běžel dál, protože ne všichni lod' opustili. Takže se dá říci, že by musel mít člověk alespoň tři zadky, aby si tam stihnul sednou na všechny židle. Možná nebude těžké uvěřit, že se jeden dostal i do stresu, aby stihnul všechno, co ho zajímalo. Párkrát jsme si i rozdělili kdo kam půjde a o líné dovolené se tudíš mluvit nedalo. Na druhé straně tam ale byly mraky lidí, kteří s knížkou podřimovali na slunci, nebo se vyvalovali kolem poolu. I to jsme stihli – až na tu knížku a často jsem stačil přečíst tak akorát ty lodní „Kozí rozhledy“ a prolistovat něco málo o výletech. Jinak jsem byl stále v poklusu – pokud jsem zrovna nestál někde na palubě a nečuměl na vlny, obzor a mraky. On tam čuměl kdekdo, přestože vlastně nebylo nic vidět. Jen vlny, obzor, mraky, vlny, obzor, …. vlny, … obzor, …. a občas nějaká létající ryba. Ale to už pak byla skoro velká událost.

19

Čtvrtek, 9.2. – na moři Motto dne - tentokrát nebylo. Místo toho byla rubrika: „Kdo, kdy, co“ – kde byla zmínka, jak přišla mercedeska ke svému jménu. Roku 1900 zkonstruovali August W. Maybach a G. Daimler na podnět rakouského vícekonsula Emila Jelínka závodní auto a Jelínek jím byl tak nadšen, že ho pojmenoval po své dceři – Mercedes. Na programu jsem objevil informaci, že by lidé z hygienických a estetických (!!!) důvodů neměli chodit na jídlo v kraťasech a do Lida jen v plavkách. Dále byla zmínka, že nemůže škodit se před vstoupením do poolu osprchovat a opět se zmínili o problému s rezervováním lehátek. Pro nás to byly všechno naprosté samozřejmosti, ale zřejmě ne pro pár ostatních. Dalším bodem byla prosba, aby lidé chodili k jídlu pokud možno včas. Z toho bylo jasně poznat, že měl management oči všude a když se to lidem hned řeklo, tak se zamezilo případným rozbrojům mezi pasažéry. Ráno jsem jako obyčejně namašíroval na ranní kafe a pustil se do čtení „novin“. Dozvěděl jsem se, že jsou doma 2°C, sníh s deštěm, vláda se snaží zamezit zkrácení důchodů, což jest velmi důležité, protože kdo by pak cestoval lodí, kdyby na to penzisti neměli a že jeden prominent smí tykat policajtům, protože tyká všem. Dozvěděl jsem se vskutku samé „životně důležité“ věci, ale obratem jsem došel k názoru, že mi tohle všechno může být v jižním Pacifiku tzv. u „konečníku“ a šel s mojí spolucestující na snídani. Po snídani jsme ještě trochu pokecali s Jirkou, který si přisedl a nakonec se přidal i tanečník Slovák. Poznali jsme ještě další krajanku, Veroniku, která na lodi číšničila. Tu jsme poznali na tzv. „Frühschoppen“ – což jest něco jako velká dopolední svačina. Ale hodně velká svačina. Na zádi lodi servírovali sekanou s bramborovým salátem a jen jsem žasnul, jaké porce dokázali lidé spocívat. Taneční orchestr vyhrával a protože stylově přesedlali na dechovku, tak to tam bylo jako o Matějské pouti. Málem se mi dělalo nevolno. Jednak, když jsem viděl, jak se lidé cpou necelé dvě hodiny po vydatné snídani sekanou a haldou bramborového salátu a pak z té dechovky. Moje spolucestující si vzala trošku na ochutnání jaké to mají - povedlo se jim to a já jsem vzal také – ale roha. Coural jsem po lodi a udělal pár záběrů na video, protože bylo ideální počasí. Obzor byl jako vyřezaný, bílé mráčky na obloze a modrá barva moře, jakou jsem ještě neviděl. Jednou jsem se na to konto bavil s oficírkou lodi, která potvrdila, že barva moře je všude na světě jiná a tenhle odstín modré se vidí jen v jižním Pacifiku. Oběd mě nadchnul, protože byly smažené prstýnky chobotnice a to bylo něco pro mne. Poznal jsem je kdysi v Itálii a tenkrát jsem se tím živil skoro dnes a denně. Není divu, že mne po obědě málem bolely nohy – jak jsem si neustále chodil pro „nášup“. Šefkuchař se na mne zubil, načež jsem opět sáhnul do mého arabského minislovníčku a o legraci bylo postaráno. Sallah El Hadar mluvil perfektní němčinou, ale dost prosáklou rakouským přízvukem a protože to byl typický mouřenín, tak to i trochu komicky vypadalo. Asi jako kdyby na Václaváku spustil černoch s kostí v nose čistokrevnou hanáčtinou.

20

Odpoledne bylo zase nabité. Ve dvě hodiny jsem se šel ze zvědavosti podívat na kurz PC, který dával Udo Schneider. Chodil jsem tam pak pravidelně, protože jsem se i něco přiučil. Speciálně co se zpracování videa týče a mimoto se mi moc líbilo, jak dokázal i ty nejsložitější věci srozumitelně vysvětlit. Ze zkušenosti totiž vím, jak to může být někdy obtížné. Občas se tam ale projevila moje těžká alergie na bývalé dederony. Těch nebylo na lodi málo, všude tahal lidi za uši jejich strašlivý saský přízvuk v němčině a všude se cpali do popředí a upozorňovali na sebe. I na tom kurzu jich bylo pár a neustále měli nějaké připomínky. Nezřídka jim ale uniklo, že Udo mluví o voze a oni o koze. Moje spolucestující tuhle mojí alergii zná a často pak říkala, že je musím nějak magicky přitahovat, protože ať jsme byli kde chtěli, vždycky netrvalo dlouho a už nás tahala za uši jejich saská haťmatilka. Z kurzu jsem utíkal na informační potlach vlajkových signálů a nakonec jsem skončil na pokračování přednášky oné autorky „Rapa Nui“. Odpolední kafe mi udělalo moc velkou radost, protože jsem mezi zákusky objevil i žloutkový řez jako od babičky. Lodní konditor se ho snad musel naučit přímo od ní. Pak jsem nakouknul ještě do kurzu ruštiny, trochu si z toho dělal šprťouchlata a nakonec jsem namašíroval na další přednášku. MUDr. Wolfgang Losacker promítal diapozitivy a vyprávěl o Cookových ostrovech, kam před dvaceti lety přijel jako turista a kde nakonec zůstal. Bylo to velmi zajímavé povídání, jen jeho diapozitivy byla katastrofa. Jednak jich bylo málo a kvalitou nic moc. Dost mne to udivilo, protože profesionálně fotografuje a vydává knížky plné nadherných a perfektních obrázků. Na večer byla opět doporučena „lehká elegance“ což se nám moc zamlouvalo. Lehce elegantní jsme nakonec skončili v musik-salónu, kde měl ten večer koncert Jirka. Vystoupení se jmenovalo „Ohnivá violína“ a přesně takové to bylo. On na strunách opravdu kouzlil a mimoto prokládal hru už dříve zmíněnými vtípky. Bylo to opravdu velmi pestré vystoupení. Jednou si k sobě vzal i ženskou z publika, nechal ji držet smyčec, on držel housle a hrál na ně dál jako kdyby se nechumelilo. Takže to byl i takový klaun-virtuos. Jediné, co se nám moc nezamlouvalo, byly cikánské melodie, které on zbožňoval. Vyžehlil si to ale zase nějakou tou country, takže to nakonec bylo perfektní. Po koncertě jsem ještě naváděl tu jeho „pomocnici“ z publika aby mu šla říci česky „Ahoj Jirko, jak se máš“, ale ona se styděla. Autogramkartu ale stejně dostala. Jako obyčejně jsme na závěr dne skončili venku na palubě a koukali na Jižní kříž. Doposavad jsme vždycky viděli jen kosočtverec čtyř hvězd, ale tentokrát se objevily a ty dvě dole pod ním, takže jsem ho tam viděl poprvé v životě kompletní a zase si mohl odškrtnout jeden můj životní sen. Půlnočnímu buffetu jsme se vyhnuli, ale nebylo se čemu divit, protože byly „Hot dogs“. ...Ufff… Pátek, 10.2. – na moři Z rubriky „Kdo, kdy, co“ jsem se dozvěděl, že v Kolíně n. Rýnem v roce 1823 poprvé uspořádali masopustní průvod. Bylo to velmi aktuální sdělení, protože i na lodi byl masopust v plném proudu a ke zvykům patří, že smí ženské jeden den stříhat chlapům kravaty. Proto dámy manager v TV 21

poprosil, aby tenhle (zlo-)zvyk na lodi omezily jen na jeden speciální bar a na dobu od 23:00 – 24:00. Opět důkaz, že bylo na lodi myšleno opravdu na vše. Po snídani jsem šel objednat další výlety a potom jsem namířil za kytarou. Měl jsem ale smůlu, protože v salonu ten den začal kurz „Mentální tréning“ a tak mi sklaplo. Usadil jsem se v Neptun baru na zádi, čuměl na to „nic“ za lodí, poslouchal nevtíravé melodie „Enya“ a nakonec se k mému brnkání na kytaru přeci jen dostal. Oběd se omezil na skutečnou orgii tropického ovoce a jediný problém, který jsme tam měli, byl s obsluhou, která stále lidem „kradla“ talíře. Pro něco si třeba člověk skočil a když se vrátil, tak už bylo na stole uklizeno. To pro mne ale nebylo nic nového a jako obyčejně jsem to vyřešil osvědčenou metodou. Vždycky když šla kolem číšnice a slídila kde by mohla co sebrat a uklidit, tak jsem se nahrbil nad talířem, chytil ho oběma rukama a pošilhával po ní jestli mi ho nechce vzít. Udělal jsem to jen jednou, okamžitě jí došlo o co jde, rozchechtala se a od té doby se pak vždycky nejdřív zeptala, jestli mi něco může ze stolu vzít. Fungovalo to i u všech ostatních číšníků a často, když šli kolem, tak mne z legrace chlácholili, abych se nebál, že mi nic neseberou. Pochopitelně se ani ten den neobešel bez přednášky o Rapa Nui a když autorka skočila, tak jsem si se Stephanie Pauly opravoval a doplňoval můj polynéský slovníček. Jen jsem s tím byl hotov, už byl čas jít na přednášku Dr. Wolfganga - pod tímhle jménem je znám na Cookových ostrovech, protože tam se příjmením nikdo nezdržuje. Vyprávěl, jak na jednom opuštěném atolu navštívil známého ornitologa a vypiplal malého albatrosa. Trochu mi to připomínalo dobrodružství s mojí poštolkou, kterou jsem - ještě jako „kuře“ - našel v lese a když vyrostla, tak dostala svobodu. Ze zvědavosti jsem se šel nakonec podívat i na podnikavce, kteří se na stará kolena přihlásili do tanečních, ale rytmus rumb, samb a cha-cha mne nijak nenadchnul. Rock&roll ani Jive to prostě nebyl. Jedné věci jsem se vyhnul úplně - ochutnávání různých druhů vodky. To by také mohlo nakonec skončit dlouhým houkáním lodě – znamením že: „Uomo in mare“. To mi zůstalo z italských lodí, kde to člověk viděl na každém kroku a neznamená to nic jiného, než: „Muž přes palubu“. Když jsem si uvědomil kolik druhů vodky tam měli a jak velký hic panoval venku, tak nebylo vyloučené, že bych tím „uomo“ pak mohl být já sám. Chvíli jsem „skákal“ v programech v TV, podíval se na interview s Jirkou, dozvěděl se, že je celá jeho rodina velmi muzikální a že jeho největším koníčkem jsou žraloci. To bylo zároveň i vysvětlení, proč se každý den objevil v jiném tričku s obrázkem žraloka. On je totiž sbírá jako jiný známky. Pochopitelně jen trička, ne žraloky. Také jsem se podíval na „nautický kanál“ a dozvěděl se, že: pozice – 22°14’43’’ J, 98°52’76’’ Z, kurs 244°, rychlost 18,2 knt, vzdálenost od Callaa 1387 sm, hloubka moře 4030 m, teplota vody 27°C, teplota vzduchu 28°C, vlny 3, což odpovídá zhruba údaji v metrech, vítr 4 Bf (skála pro sílu větru), tlak 1016 hPa a obrázek lodní web-kamery, která snímala stále to stejné – velké „nic“ obzoru a vln kolem lodě.

22

Večeřeli jsme venku na palubě a jako obyčejně jsme potom neodolali jít se podívat na západ slunce. Na lodi tomu vlastně neodolal nikdo, takže byla na nejlepších místech lodě dost tlačenice a protože to nejhorší, co mi někdo může udělat je, strčit mi ruku před objektiv právě v nejlepším záběru. Proto jsem se tam i jednou slovně trochu „ohnal“. To byl ale zase můj speciální „kamarád“. On to sice nikdy neudělal úmyslně, ale pravidla hry jsou všude taková, že když se někde něco děje, tak že člověk chodí s otevřenýma očima, aby někomu nevlezl do záběru. Pak počká, obejde ho, nebo mu objektiv podleze. Vždycky, když jsme se pak potkali, tak se zubil jak ty číšnice s „kradením“ talířů. Takže jsem dosáhl svého a ještě z toho byla nakonec legrace. Večer měl koncert kalifornský tenor Randall Cooper, ale tentokrát jsme „šli za školu“. Představení mělo titulek „L.O.V.E“, což napovídalo, že to budou nějaké milostné árie. O nic jsme ale stejně nepřišli. Každý večerní program přenášeli na lodi live i v televizi a rozdíl byl jen v tom, že jsem na koncert nekoukal v muziksalónu v „lehké eleganci“, ale v posteli v „těžké neeleganci“. Na závěr dne jsme si ještě skočili do tanečního sálu vypít Mai-Tai, ale byli jsme trochu zklamaný. Není divu, protože jsme ho poprvé pili na Waikiki a tam byl daleko lepší. Ještě jsem pak zavzpomínal, jak se tam na mne lidé kolem zle mračili a já nejdřív vůbec nevěděl proč. Byl až kýčovitě krásný večer, slunce zapadalo, palmy nachýlené nad mořem, všude kolem troubili zřízenci hotelů na mušle a zapalovali pochodně u cesty podél vody. Na moři plula typická dlouhá havajská kanoe a kytarista nedaleko dával k dobru jeden „cajdák“ za druhým. K tomu ještě Mai-Tai ve sklenici ozdobené orchidejí a moje spolucestující měla dojetím v očích slzy. Kolemsedící si toho všimli, ale úplně špatně to interpretovali. Oni si mysleli, že jsme se pohádali a proto ty nevraživé pohledy mým směrem. Rychle jsem ale vše vysvětlil a pak už se na nás jen s pochopením culili. Není divu, že jsme ted' na lodi nad nynějším Mai-Taiem trochu kafrali. Hudba měla mít na repertoáru ten večer rock&rolly, ale moc tomu nedali. Jedno se muzikantům ale musí nechat. Mít tuhletu kapelu a hlavně jejich repertoár na italských lodích, tak se nám naše dřívější cesty líbily mnohem víc, protože u „taliánů“ jsme často nedělali nic jiného, než jen prchali před těmi jejich přeslazenými italskými odrhovačkami typu O sole mio. Sobota, 11.2. – na moři Motto dne: „Protože moudřejší vždycky ustoupí, tak nakonce vládnou jen blbci“ Zase máme den na moři a ten bych mohl vzít trochu „žaveskou“, protože se jinak nedostanu dál. U snídaně jsem se zakecal s Jirkou a paní „Rapa Nui“ a pak jsem chvíli dumal nad tím, kde jsem se mohl v Limě na sluníčku spálit, když tam bylo stále pod mrakem, jelikož jsem se začal loupat. Na palubě jsem pak ještě jedné tetce zachránil plavky které ztratila, upovídaná tetka hned zapředla hovor a nakonec jsme se domluvili, že i ona se už plavila s kapitánem „Capucino“ a i stejně jeho jméno zkomolila. To je kapitán italské lodě „MSC Lirica“ a ve skutečnosti se jmenuje Capuccio. „Kapučíno“ se ale lépe pamatuje a tak mu také jinak neříkáme – leda když je v doslechu.

23

V deset hodin jsem se šel do kina podívat na video, které natočil lodní fotograf cestou a které si lidé mohli objednat. Takže jsem měl možnost se podívat i na místa, kde byla lod' před tím, než jsme přistoupili. Před obědem jsem chvíli pokecal s Jirkou – hlavně vtipy a ani paní Rapa Nui nepřišla zkrátka, když jsem se pak omluvil, že musím jít na oběd, protože bych jinak mohl nakonec vypadat jako „aku kawa-kawa“. To paní Rapa Nui velmi pobavilo, protože se jedná o sošky vyřezávané ze dřeva a znázorňující jakési duchy - strašně vyzáblé nahé duchy, se všemi detaily! Odpoledne následovala přednáška s Dr. Wolfgangem, který vyprávěl historii z 1. světové války, kdy se na plachetnici „Seeadler“ plavil hrabě Luckner a přepadával a potápěl lodě protivníka. Nakonec ztroskotali na jednom tichomořském ostrově a na malém člunu dopluli až na Nový Zéland, kde padli do zajetí, utekli, ale byli zase chyceni. Poté jsme spekulovali na palubě, cože to jsou ty tmavé pruhy v dálce na hladině. Jestli stíny mraků či zčeření větrem jsme nezjistili, nikoho z posádky jsme se zeptat nemohli a tak jsme nakonec celý problém hodili přes palubu k těm pruhům. Potom se objevila další záhada – nad hladinou se objevila vážka. Nebylo nám jasné kde se tam vzala tak daleko od pevniny, ale byl to náš omyl. Nebyly to vážky, byly to létající ryby a ve slunci se jim ta ploutvo-křídla leskla jako vážce. O zábavu na odpoledním kafi se postaral strejc, pod kterým se rozpadla židle. On sice těžká váha nebyl, ale židle už byla zřejmě někým poznamenaná dříve a on jí jen dorazil. S „nábytkem“ na palubě byl dost problém, protože nebyl dimenzován na různé ty „těžkotonáže“, které se tam rozvalovaly a když píši „těžkotonáž“, tak to i tak myslím, protože pokud měl někdo „jen“ 100 kg, tak patřil spíše do kategorie „třasořitek“. Proto není divu, že se pod lidmi občas odporoučela nějaká židle či lehátko. Navečer jsme se šli podívat na mši, kam nás pozval Jirka, protože tam hrál. Doufali jsme, že to bude alespoň trochu „nekostelní“, ale když začali rozdávat texty náboženských písní, tak jsme zbaběle práskli do bot a šli ochutnat pirožky. Ten večer byl totiž tzv. „Ruský večer“ – specialita lodi a i večeře tomu odpovídala – včetně pirohů, boršče a vodky. Ruský večer se pochopitelně neobešel bez ruského vystoupení. Členové posádky dali dohromady kulturní ansámbl a ted' nás „fackovali“ kozáčkem, Kalinkou a ruským folklórem, jak jsem ho pamatoval ještě z dob, kdy „voda foukala a vítr tek’“. Vystoupení nebylo a ani nemohlo být tak perfektní jak tomu bylo jindy, ale nesmělo se zapomínat, že to nebyli profesionálové, ale členové posádky od strojníků přes servírky až po pokojské. Musím říci, že publikum ovacemi nešetřilo, takže měli potlesku nakonec víc, než nějaký ten profík. Oni si ale onen frenetický potlesk opravdu zasloužili a když to přiznám i já, tak už je co říci, protože u mne vše ruské, nebo spíše sovětské, odjakživa vyvolává kopřivku. Po vystoupení jsme šli ještě překontrolovat jestli nám někdo neuradl z oblohy Jižní kříž a další den byl u konce. Neděle, 12.2. – Hangaroa, Velikonoční ostrov (Chile) (2032 sm = 3763 km) Motto dne: „Mlčet je zlato – a obzvláště tehdy, když troubí nějaká plechová trouba“ 24

Ráno po sedmé hodině se na obzoru objevil ostrov a celá lod' ožila. Přistát jsme měli ale až v 9:00 hodin a tak bylo ještě dost času na snídani a na poslední přípravy na výlet. Byl jsem z toho všeho dost nervózní a stále jsem si nemohl v hlavě srovnat kde jsem a kam míříme. Byl jsem jako v Jiříkově vidění a měl jen obavy, že se nakonec probudím doma v posteli a zjistím, že to všechno byl jen sen. Ale sen to nebyl. Na obzoru se opravdu objevil Velikonoční ostrov, jinak také Rapa Nui, nebo také Te Pito o te Henua („Pupek světa“) - jak ostrovu říkají domácí. Ostrov je jen malý flíček země ztracený v Pacifiku. Do Chile je to 3765 km a k nejbližšímu ostrovu, Pitcairn, 2000 km. Velikonoční ostrov má tvar trojúhelníka s vyhaslými vulkány v každém rohu. Jméno „Velikonoční ostrov“ mu dal holandský kapitán Jacob Roggeveen, který ho na Velikonoční neděli roku 1722 objevil. Ostrov je známý svými moai – kamennými sochami, z nichž největší měří dvacet metrů a váží cca. 250 tun. Proto bylo dlouhou dobu záhadou, jak tvůrci zvládli transport těch kolosů z kamenolomu k místu určení posvátným ahu. Ono bylo vlastně i záhadou, jak je zvládli vysekat ze skal, protože v 11. – 17. století ještě moc sbíječek na světě nebylo. Kolem roku 1680 však tahle kultura z ničeho nic zanikla a dodnes se vědci mezi sebou dohadují proč tak náhle a jaký účel sochy skutečně měly. Až do roku 1950 se svět o zapomenutý ostrov v Pacifiku moc nezajímal a teprve Thor Heyerdahl se postaral o jeho popularitu. Nyní bych se mohl pustit do psaní o tom, co na ostrově Heyerdahl s jeho mančaftem dělal, jak jednu sochu postavili a druhou začali ve skále „dosekávat“, ale to by nebylo nic jiného, než opisování knížky „Aku-Aku“ a protože tahle kniha snad nechybí v žádné knihovně, tak si to celé ušetřím a vrátím se k netrpělivě přešlapujícím pasažérům na palubě. Tísnili jsme se na špičce lodi a nemohli se dočkat, až uvidíme nějaké detaily na pevnině. To první, co nám padlo do oka, byla lod' „Saga Rose“, kotvící na rejdě nedaleko vesnice Hanga Roa. Lod' byla stejný výleťák jako my a proto jsme se snažili rozpoznat, jestli již jezdí jejich čluny na břeh. Přístav v Hanga Roa není a jediná možnost dostat se na břeh byly kryté záchranné čluny tendry, sloužící jako vodní autobusy mezi lodí a pevninou. Ale nic jsme neviděli, pouze vlny se tříštily o rozervané útesy na pobřeží. Nedočkavě jsme prohlíželi pobřeží dalekohledy a pak objevili první moai. Stály hezky v řadě a my se nemohli dočkat až se konečně začne tendrovat. Ale pak přišla ledová sprchu. Z můstku oznámili, že kvůli vlnám Saga Rose tendrovat nebude, my že sice počkáme, jestli se to nezlepší, ale velkou naději nám nedávali. Na vodě sice pár loděk bylo, ale to byli jen domácí a jejich 25

lehké lod'ky si s vlnami poradily přeci jen lépe, než naše těžkopádné tendry. Nakonec na můstku padlo rozhodnutí, že se na břeh nepojede. Stáli jsme všichni jako spráskaní psi, ale po Bohu je nejvyšší šarží na lodi kapitán a tak nebylo o čem diskutovat. Zaslechl jsem ale zmínku, že ostrov alespoň objedeme. To sice původně na plánu nebylo, ale alespoň něco a protože jsem nechtěl zůstat v nejistotě, tak jsem se šel zeptat na recepci, kde mi to potvrdili. Vrátil jsem se na palubu, shodou okolností tam potkal managera Gruschku a poděkoval mu za ten nápad ostrov alespoň obeplout. Vyvalil na mne oči a odvětil, že on o tom nic neví, o ničem takovém se neuvažuje a že vůbec neví, jak na to na recepci přišli. Ještě dodal, že se lod' nevelí z recepce, ale z můstku. Bummm! Tak to ještě tak akorát chybělo. Co ted'? Líná huba – holé neštěstí! Zbankoval jsem ještě pár lidí, šli jsme na recepci a po chvíli už byl menší rozruch. Nakonec přišel i Gruschka a toho dorazil jeden pasažér, který nebyl moc daleko toho, z lodě vyskočit a na břeh doplavat. Dohadovali jsme se, že bychom jeli na břeh s domácími a že by ani nemuseli spouštět můstek, protože bychom byli ochotni slézt dolů po Jakubově provazovém žebříku. Gruschka se zhrozil a zapřísahal nás, že to opravdu nejde. Bezpečnost, pojištění, atd. Celá diskuze byla ale stejně pro kočku, protože kapitán už dávno svoje „nět“ řekl. Ale jednoho jsme přeci jen dosáhli – ostrov se obepluje. To měli docela štěstí, protože se jinak večer TS Maxim Gorkiy už asi jmenoval „HMS Bounty“ a jak s tou to dopadlo, je všeobecně známo. Vydání s pohonnými látkami navíc s objížd'kou ostrova také neměli, protože jsme pak odpluli daleko dřív než jsme původně měli, lod' na to konto mohla plout daleko pomaleji a ušetřili tak více „špritu“, než je objížd'ka ostrova stála. Saga Rose stála ještě na kotvách, když jsme opět vypluli. Pluli jsme sice docela blízko pobřeží, ale zase ne tak blízko, abychom rozeznali všechny podrobnosti

zrakem.

Pomocí

dalekohledu

a

teleobjektivů to ale celkem šlo. Jako první jsme míjeli ostrůvky Motu Iti a Motu Nui – známé tím, že se tam dříve odehrával velký ceremoniál, kdy mladíci z

různých

kmenů

(„ptačí

muži“)

na

tyhle

miniostrůvky plavali s cílem přinést vejce mořské vlaštovky. Byl o tom natočen i film, který jsme na lodi pak viděli. Pobřeží bylo víc než divoké, příboj jako hrom a mně nebylo jasné, jak tam mohl vůbec někdo doplavat a dostat se na břeh. Všude byla vidět jen strmá, rozeklaná skaliska o která se s duněním tříštily obrovské vlny. Měli jsme velké štěstí, že jsou veškeré pozoruhodnosti ostrova na pobřeží, takže jsme nakonec viděli všechno a ještě i něco navíc. Sice jen z vody, ale díky Bohu alespoň za to.

26

Další řadu soch jsme viděli v Ahu Handa Te’e a nakonec i v Ahu Tongariki v přímém sousedství s oním známým kráterem Rano Raraku. Díval jsem se dalekohledem a pak mi naskočila husí kůže. Zahlédl jsem totiž přesně tu stráň kterou jsem znal z ilustrací Heyerdahlovy knížky. Sochy stály až po hrud' v zemi a nakonec jsem objevil i ony „jizvy“ ve skalách odkud byly vysekány. Na lodi nás neustále informovali kde je na ostrově co vidět, takže to přeci jen výlet za aku-aku byl. Když jsme se dostali na severní pobřeží ostrova, tak netrvalo dlouho a míjíme Anakena zátoku, kde přistál nejen Thor Heyerdahl, ale dávno před ním jakýsi polynéský „praotec Čech“. Legenda vypráví, že král Markéských ostrovů musel po prohrané bitvě prchnout a přistál právě v této zátoce. Mělo se to odehrát někdy v 4. – 9. století, ale to jsou všechno jen dohady. Je to sice jen legenda, ale jak se říká: „Na každém šprochu je pravdy trochu“. Domácí však žádné pochybnosti nemají, na Hatu Matua nedají dopustit a stále ještě opěvují: „Te tere te vaka te Hatu Matua ...“ - lod', na které jejich král na ostrov připlul. Po Hatu Matua v zátoce nebylo sice ani vidu ani slechu, ale zato tam vévodila ona socha, kterou nechal Heyerdahl při jeho expedici postavit. I o tom píše velmi obšírně v jeho knize. Takže jsme se na ostrov sice nedostali, zážitků ale bylo i tak víc než dost. Podél západního pobřeží jsme se opět vrátili směrem k vesnici Hanga Roa a v 15:00 hodin jsme zamířili na severozápad k dalšímu cíli naší cesty. Dost jsme se divili, že Saga Rose stále ještě kotvila a že také ostrov neobepluli a dohadovali jsme se, jestli tam neměli zůstat déle než jeden den. Lidé stále ještě reptali, že to s tendrováním neklaplo a nadávali i na to, že velení nechtělo původně ostrov ani obeplout, ale skutečnost je taková, že když byla ona „demonstrace“ na recepci aktuální, tak nás tam s Gruschkou „válčilo“ jen pět a půl. Nevadí, vyhráli jsme, ale stálo to člověka dost mluvení a přemlouvání. Odpolední kafe jsem nějak zaspal a akorát tak stačil stihnout večeři. Pak jsme si ještě skočili do Lida na kafe a šli do kina na film „Rapa Nui“ – kýček o olympiádě oněch „ptačích mužů“. Ten den jsme si půlnoční buffet nenechali ujít, protože byly „Tropical fruits“, kde náš ovocnář řádil jako černá ruka a hned vedle mu přizvukoval kuchař, kouzlící s flambírovací pánví. Výběr byl ohromný, ale všechno jsme ochutnat nezvládli a nakonec jsme už jen okukovali. Nevím čím to bylo, ale měl jsem dojem, že se mi nějak srazil pásek u kalhot. Asi tím teplem a vlhkostí mořského vzduchu. Posledním zážitkem dne byl rozhovor jedné tetky s pánem, kteří seděli vedle nás. Ona se ho zeptala jakou štreku s lodí jede, načež on jí na to jen suše odvětil že jede: „Einmal herum“, což

27

v překladu znamená jen lakonické sdělení, že jede „...jednou kolem“. Ano, i takhle se dá cesta kolem světa popsat. Jednou kolem dokola ... jak jednoduché ... Pak jsme museli udělat ještě jednu záslužnou věc – kvůli změně časového pásma si posunout hodinky o jednu hodinu zpět. To bylo moc fajnové, protože jsme mohli druhý den o hodinu déle spát. Mohli, ale stejně jsem z toho nic neměl, protože na nějaké velké vyspávání nejsem. Co kdyby mi něco uteklo. Na cestách tuplem. On ale úplně stačil příjemný pocit, že by člověk déle spát mohl. Pondělí, 13.2. – na moři Motto dne: „Mnoho lidí pokládá své zlozvyky za jejich osobní ráz.“ Přestože jsme v noci získali hodinu navíc, nevzbudil jsem se sám, ale probudilo mne teprve cvrlikání ptáčků. NE, - opravdu jsem ted' vůbec nic nepil a také jsem tam nezderene..., nezdenere.., nezderege..., no prostě jsem tam nezblbnul. Palubní rozhlas nás ale budil melodií, kde se nevtíravá a uklidňující elektrofonická hudba mísí s cvrlikáním ptáčků někde v parku. Do toho se po chvíli ozval příjemný tichý hlas přející dobré ráno a jemně nás přemlouval otevřít oči a podívat se jaký je krásný den. Ale ten, kdo by chtěl třeba ještě chvilku spát, tak ten ať se jen převalí na druhý bok a odebere se opět do říše snů. Měli tam něco jako rozhlas po drátě a kdo si ho večer nastavil, tak ten měl druhý den ráno tenhle budíček. Tento budíček byl jedinečným příkladem rozdílu mezi tam a doma. Tam člověka potichu přemlouvali, aby vstal a šel se podívat jaký je krásný den a neměli nic proti tomu, kdyby člověk chrněl dál. A ted' doma? Odporně vtíravé pípání budíka, fofr a hurá do tmy a ledově sychravého počasí. Že jsem v té Polynésii radši nezůstal … Ten den jsme měli nejdříve „velké“ prádlo a šli se proto podívat, jak to funguje v prádelně. Sice jsme měli možnost všechno nacpat do speciálního pytle, vrazit ho do ruky pokojské a ta by nám vše přinesla nejpozději druhý den vyprané a vyžehlené, ale co si může člověk udělat sám, na to nepotřebuje druhé. Skočili jsme na recepci koupit žetony a šli jsme se na ten zázrak podívat. Pračky tam byly dvě, mimoto ještě dvě sušičky a žehlička s prknem také nechyběla. U toho ale postával bezradný dědula, studenou žehličkou jezdil po gatích a divil se proč nefunguje. Šňůru sice v zástrčce měl, ale úplně přehlédl vypínač, kterým se ta zásuvka musela nejdřív zprovoznit. Dědovi bylo pomoženo a pak se ještě vyptával jakou teplotu by měl na žehlení nastavit. Jako „odborník“ jsem mu poradil teplotu stále zvyšovat a až se na světlých gatích začnou objevovat spálené pruhy, tak zase trochu ubrat. Děda na mne vykuleně koukal, načež jsem dostal od mojí spolucestující vynadáno kvůli nejapným vtípkům a bylo posekáno. Děda měl ale smysl pro humor, takže nakonec všechno dobře dopadlo. Prádelen bylo na lodi několik a byly skoro neustále v permanenci. Mimoto jsem si občas něco narychlo „přešplouchnul“ v kabině v umyvadle, takže v tomhle směru žádné problémy nebyly a celou řadu věcí na oblékání jsem tam, díky prádelně, ani nepoužil. Ten den byla na palubě velká událost. Konala se lodní olympiáda, kde proti sobě válčily tři mančafty. Pasažéři, posádka a lidé od Phoenix cestovky. Nijak moc sportovní to ale nebylo a jednotlivé disciplíny spíše připomínaly různé kratochvíle na pionýrských táborech. Plnit láhev 28

vodou vymačkanou z mokrého ručníku, kutálet po zemi brambor na způsob kriketu – jen místo pálky měli lidé kolem pasu na dlouhé šňůře přivázaný bimbající se pomeranč, minipřekážková dráha, atd. Celkem dětské legrácky, ale bylo docela zajímavé sledovat, s jakou vervou se nakonec mančaft pasažérů do všeho pustil. Mne jen napadlo, co by asi říkali lidé u nich doma, kdyby viděli, jak tam pán – typ důstojného managera velké firmy, tancuje nad bramborem břišní tanec s pomerančem, nebo dělá kotrmelce. Sranda ale byla, nakonec se všechno zapilo vodkou a bylo po olympiádě. Jen já tam měl dost problémy s trikem. Mám pár věcí, které jsou už „osahané“ a tudíž zaběhnuté a osvědčené. Moje spolucestující má ale stále snahu mne navléci do něčeho, co sice beze sporu lépe vypadá, ale o to hůř se nosí. Vegetoval jsem proto v parádním triku a potil se jak dveře od chlíva. Připadal jsem si jak ve skleníku a nakonec jsem z paluby utekl do klimatizace lodi. Brnkal jsem si na kytaru a těšil se na oběd, protože bylo chili con carne, které já moc rád. Zajedl jsem to roquefortem, zapil putnou červenky a - bylo mi pak ještě větší horko než před tím. Čert aby tu parádu vzal. Odpoledne jsem ale v pohodě přežil na PC kurzu. Nic nového jsem se sice nenaučil, ale napsal jsem si nějakou tu internetovou adresu, kde se dají najít různé pomůcky při zpracování videa. Takže jsem z kurzu přeci jen něco měl a mimoto tam byl krásný chládek. Na večer bylo zase nahlášené „gala“ a my jsme byli dost zvědavi, protože se gala netýkalo jen oblečení, ale i jídla. Že se na nás kuchaři chystají jsme poznali už dopoledne, kdy u poolu ukazovali, jak se dají z obrovského bloku ledu vysekat dvě líbající se labutě. To už jsme znali od Italů. Gala buffet jsou vždycky mraky luxusního žvance a dělají s tím přesně to, co jsem doma dělat nesměl – hrát si s jídlem. Z ovoce a zeleniny dávají dohromady pumperlíky, z plátků šunky udělají vodopád, z melouna vyřežou hrůzostrašnou hlavu, upečenou obří rybu vyzdobí tak, že by se jí jeden bál a co všechno teprve zvládnou z marcipánu a různých sladkostí. Od draka, že by se do něj sv. Jiří hned pustil, až po Kolumbovu lod' Santa Maria - úplně všechno. Ještě jedno bylo stejné jako u Italů – asi půl hodiny před večeří nás do restaurace pustili, aby si tu nádheru mohl každý v klidu vyfotit a teprve potom se mohlo ke žlabu. Prohlédli jsme si kde co, vyfotili, vzali na video a pak jsme se shodli na tom, že v tomhle byli Italové efektnější. Buffet měli mnohonásobně větší a parádiček z jídla bylo víc a byly ještě nápaditější. Ale to ted' neměla být v žádném případě kritika, protože co na Maximu chybělo na kvantitě, to bohatě nahradili kvalitou a v tomto směru Italové Maximu nesahali ani po kotníky. Najedli jsme se královsky, opravdu nic nechybělo a kdyby měl člověk ochutnat jen ždibec opravdu od všeho, tak by mu nejspíš nepomohl ani „Široký“ z pohádky. Moje spolucestující dlabala něco blíže nedefinovatelného a já zůstal v bezpečí lososa, krabů a bifteka takové kvality, že se mi o ní u Italů mohlo jen zdát. Italský biftek sice nebyl špatný, ale proti tomuhle to byl jen vysušený řemen od ruksaku. Vodku do nás lili jak do nádrže auta a aby tomu dali správný šmrnc, tak byl i kaviár. Na kaviár pak přišla večer řeč při posezení s Jirkou a já jsem se vyjádřil, že: „… ten voranžovej hrách chutnal jako jikry“. Chvilku trvalo než mu vtip došel - byl to 29

červený Keta kaviár, 50 g za 8,80 € – když se koupí bezcelně na lodi. Ale ony jsou na světě věci, které člověk sice se zájmem ochutná, ale že by je musel bezpodmínečně mít místo chleba, tak to zas ne. On třeba takový bramborák … Nejsem si tak úplně jistý, jestli kaviár lidé nevychvalují jen proto, aby mohli ukázat, co všechno si mohou dovolit. V tomhle jsem asi trochu divný, protože kdyby se mě někdo zeptal, co mne na lodi z jídla překvapilo nejvíce, tak bych si určitě nevzpomněl na nějaké jikry, ale zcela jistě na výborné škvarkové sádlo v Lidu. To mne tam opravdu nejen překvapilo, ale přímo nadchlo. Tolik asi k mé „gurmánské“ povaze a nátuře. Večerní program byl také velmi „gala“ a i titulek v programu tomu napovídal – „Gala Show Express“. Každý umělec předváděl z jeho repertoáru to nejlepší a byla to směsice hudby, zpěvu, magie, humoru a tance. Poté jsme se ještě stavěli v baru na colu „zředěnou“ whisky a měli celou tu gala-parádu za sebou. Ale večer ještě nekončil. Zašli jsme na zád' do Neptun baru, kde jsme měli rande s Jirkou. Poseděli jsme a pokecali u piva, povyprávěli vtipy a nakonec jsme jen žasli nad jeho názory. Je těžce věřící a o Darwinově teorii se vyjádřil jako o naprostém nesmyslu. Prostě bible má ve všem pravdu. Pak se ale dostal na svého koníčka – žraloky, což nám bylo jen vhod. Takže to byl hezký večer. S mojí spolucestující jsme se pak shodli na tom, že je sice jedinečný houslista, ale že by měl u houslí zůstat a nemíchat se do věcí o kterých má víceméně zkreslené názory. Spíš více než méně. Srandy s ním byl ale pytel, to je to nejdůležitější a o víc nešlo. Pak už jen následovala kontrola Jižního kříže a příjemný pocit, že si zase budeme moci kvůli dalšímu časovém pásmu posunout hodinky o hodinu dozadu, což znamenalo, že bude mít zítřek „25 hodin“. Asi se nikdo nebude moc divit, když napíši, že jsme na půlnoční svačinu - gulášovku, nešli. Úterý, 14.2. – na moři Motto dne: „Štěstí je mozaika, skládající se z malých všedních radostí.“ Dnes je sv. Valentina, připomenuli nám to hned při budíčku a dodali, že přívětivý pohled a přátelské pozdravení je měna platící na celém světě a v jižním Pacifiku obzvláště. Po snídani jsem zašel na špičku, chvíli tam dumal nad „nesmrtelností chrousta“ a výsledkem bylo zjištění, že i ten nejmocnější člověk je jen nemohoucím miniaturním mravenečkem ve srovnání s tou spoustou vody kolem. Ještě jsem si představil ty kilometry vody pod lodí a musel toho nechat. Vždyť i onen prastarý vtip tam najednou ztratil svojí pointu: Dotaz na lodi: „Jak daleko je nejbližší pevnina? – Čtyři a půl kilometru! - Ano? - A kterým směrem? - DOLŮ!!!“ Poté jsem napochodoval do kina podívat se na videofilm natočený lodním fototýmem v Karibském moři a se zájmem jsem sledoval, kde všude lod' už byla a co tam lidé viděli. Na vidění toho nebylo málo a nejzajímavější byl průjezd Panamským kanálem, kde lodě přes zdymadla tahají lokomotivové „traktory“. Kolem desáté hodiny lod' ožila, protože se na obzoru objevila Saga Rose a pomalu ale jistě nás začala dohánět. Tohle lodní předjíždění ale trvá hodiny, takže jsme nic nepropásli, když jsme šli mezitím na oběd. Teprve v 13:45 hodin nás Saga Rose dohnala a vše jsem si vzal na video okénkem 30

v kajutě. Z můstku jsme se dozvěděli, že my jedeme tak pomalu jen proto, že máme parní turbínu chlazenou mořskou vodou a protože je moře tak teplé, tak rychleji nemůžeme. No, nevím co si o tom myslet. Oni toho z můstku často nakecali dost, když byl den dlouhý. Je sice pravda že měl vzduch teplotu 29°C a voda také, ale jak mám rozumět tomu, že když jsme se pak dostali do vody, která měla - podle informací v TV, 30°C, tak si to Maxim hasil o 4 uzle rychleji. Spíš si myslím, že jeli proto tak pomalu (14 uzlů), protože jsme z Velikonočního ostrova odjeli dříve než jsme měli. Ale skutečný důvod mi mohl být celkem putna – dokud všechno fungovalo a lod' byla na hladině. Ve dvě hodiny jsem šel zase na PC-kurz, ale tentokrát nešlo o PC, ale lidé chtěli vědět proč jim třeba v Peru mobily fungovaly a u Velikonočního ostrova, přestože měli síť, jim mobil nefungoval. Bylo to tím, že i když má člověk třípásmový mobil, tak že se nemusí odevšad dovolat. To záleží na tom, s kým je kde udělaná smlouva. Také docela zajímavé a především něco, oč jsem se dosud ani v nejmenším nezajímal. Telefonovat jsme mohli až z Nového Zélandu a protože jsme nechtěli aby si doma dělal junior starosti, tak jsme jednou volali přes satelit z lodě. Mluvili jsme opravdu jen chviličku a pomalu by to musel člověk platit kreditní kartou. Ale každá sranda něco stojí a koneckonců to byla výjimka. Jak se říká: „Když nejde o život, tak jde celkem o ho…loubata“. Odpoledne byla ještě přednáška Dr. „Wolfganga“ o vzpouře na lodi Bounty a to bylo velmi aktuální, protože ostrov Pitcairn, kam jsme mířili, se nakonec stal domovem oněch vzbouřenců. Na večeři se opět ukázalo, že když jde o připravení nějakých překvapení, tak že vynalézavost kuchařů opravdu nezná mezí. Jako předkrm byl losos s kousky pomeranče a grapefritu. Tahle kombinace byla sama o sobě překvapením, ale ještě větší překvapení bylo, že ty kousky pomeranče a grepu už byly bez blány. Dalším překvapením bylo srdce s růžičkou. Ne čerstvou, ale byla to pečená placička ve tvaru srdce a ta růže byla z něčeho jako marcipán, ale ten to nebyl. Spíše to bylo něco cukrového. Byl to milý pozdrav od kuchařů ke dni sv. Valentina. To pečené srdce byl krásný příklad všech maličkostí, jakých bylo na lodi plno a podle kterých člověk hned poznal jak jim záleží na tom, aby se všichni na palubě cítili neustále co nejlépe. Ten den žádné představení nebylo, protože byla „Matějská pouť“ na sportovní palubě. Různé hry, kde si pak člověk mohl vyhrané body vyměnit za frťany vodky. Moje spolucestující se s kýblem na hlavě snažila trefit koštětem do terče, zkusila svojí šikovnost s golfem a ve cvrnkání kroužků do branek, já trefoval a rozbíjel paličkou hrášky vystřelované z tenké hadičky a takových legrácek bylo plno. Když jsem si pak šel vyměnit vyhrané body za vodku, tak jsem se o ní podělil i se slovenským tanečníkem a jedním číšníkem, protože jednak na vodku nejsem a za druhé by z toho množství nakonec opravdu mohl být „Uomo in mare“. Ty hry byly sice dost dětské, ale to nikomu ani v nejmenším nevadilo a lidé se ohromně bavili. To byl další velký rozdíl oproti Italům. U Italů byl houf animatérů, kteří lidi stále nutili do nějaké aktivity. Na Maximu bylo sice zábavy také plno, ale nikdo nikoho do ničeho nenutil a uměli to udělat tak, že lidé přišli sami. To není jednoduché nikde a pokud jsou někde Němci, tak s těmi je to ještě zapeklitější, protože Němcům vždycky 31

strašně dlouho trvá, než se do něčeho odváží. Třeba Holand'ané jsou v tomhle směru úplně jiní. Stačí jen vzpomenout na naše každoroční kempingy a surfování na Istrii, kde našimi nejlepšími parťáky byli právě Holand'ané, se kterými jsme se tam roky pravidelně scházeli. Středa, 15.2. Bounty bay, Pitcairn (1122 sm = 2078 km)) Motto dne: „Mládí by bylo ještě daleko krásnější, kdyby přišlo v životě trochu později“ Když jsme ráno po snídani přišli na špičku lodě, tak už se tam tísnili lidé s pohledem upřeným na malé „nic“, ztracené v prostorách oceánu. Otrůvek je tak miniaturní, že se jeden musí divit, že ho vlny už dávno nerozmlátily. Je to takový „Říp“ na hladině oceánu. Není větší než pět kilometrů čtverečních a ještě navíc je to jeden z nejosamělejších ostrovů na světě. Objevil ho náhodou anglický kapitán Carteret roku 1767 a pojmenoval ho podle svého oficíra, který ho jako první zmerčil – Pitcairn. Přistát tenkrát nemohli, protože nebylo kde. Na všech stranách jsou pouze vysoké skalní stěny o které se tříští příboj. V roce 1790 tam připlul Fletscher Christian s HMS Bounty a založil malou kolonii. Devět vzbouřenců, dvanáct tahitských žen a šest Tahiťanů a aby za sebou zničili veškeré stopy, tak nakonec najeli s Bounty na skaliska a zapálili ji. Netrvalo dlouho, došlo k neshodám a nakonec přežil pouze Angličan Alexander Smith, který si pak říkal John Adams. Ze vzbouřence se stal amatérský kněz a vše řídil podle bible. Musím ale podotknout, že ne úplně všechno a ne tak docela, protože žil se šesti ženami, což jest pro „kněze“ přeci jen poněkud nezvyklý „celibát“. Vznikla velmi zajímavá a nevšední populace a genealogové mají na světě zdokumentováno 8300 potomků po vzbouřencích. O vzpouře na lodi Bounty bylo natočeno několik filmů a i kniha existuje. Proto si ted' celou story z roku 1789 o kapitánu Williamu Blighovi a osudech HMS Bounty ušetřím a vrátím se zase na špičku lodě, kde se lidé tísnili s ostře nabitými fotoaparáty v ruce. První, co jsme uviděli, byla známá silueta Saga Rose, která se nám stále pletla do cesty. Často nepřijede za dlouhé měsíce na ostrov ani jedna lod' a ted' si tam překážely hned dvě. Zvědavě jsme vyhlíželi jestli tendrují, ale nic jsme neviděli. V 10:00 hodin byla spuštěna kotva a všichni čekali co bude. Schůdky a ponton sice na boku lodě spustili, ale moc slibně to nevypadalo. Lod' se na vlnách kymácela tak, že byl jednu chvíli ponton metr nad vodou a za okamžik už tam stáli námořníci po pás ve vodě. Velkou naději na tendrování jsme si nedělali už doma, protože jsme se dočetli, že se na Pitcairn lidé kvůli vlnobití dostanou jen výjimečně a nic nenasvědčovalo tomu, že onou výjimkou budeme právě my. Kapitán tendrování nepovolil a tak jsme jen čekali a špačkovali. Nakonec se ale do tendrování pustila Saga Rose. Příboj s tendrem pro sto lidí mával jak s korkovým špuntem a když už byli skoro v minipřístavečku, tak je 32

sebrala vlna, odhodila je na molo, tendr to dost odnesl a prý se měl i někdo zranit. Takže to zase zabalili, měli po legraci a ze Saga Rose už nikdo na břeh nejel. Lod' měla původně odplout ve 13:00 hodin a z můstku jsme se dozvěděli, že pak změníme kotviště a zkusíme to s tendrováním my. Zase jsme si chytli Gruschku a bylo trochu povídání, protože nikdo nevěřil, že to mají opravdu v plánu. Ve 14:00 hodin Saga Rose stále ještě kotvila, lidé začali dost vrčet a najednou šlo vše ráz na ráz. Bylo oznámeno, že z lodě pustí jen ty nejsportovnější, protože se nepojede tendrem, ale přijedou pro nás domácí s otevřeným místním „long boat“. Ten pro nás nebyl novinkou, protože s ním už připluli na lod' celníci a hlavně prodavači suvenýrů, triček a poštovních známek, které jsou tamní světovou filatelistickou raritou. Tyhle long-boaty jsou cca. osm metrů dlouhé, z hliníku a celkem dost neforemné. Ale oni velmi dobře věděli proč jim právě takovou formu dali. Gruschka se nechal ještě jednou slyšet, že je výlet jen pro tělesně zdatné a kdo má nějaké problémy s nohama, tak ten že k můstku z lodě vůbec chodit nemusí. O tom, že bychom byli nějací „klopýtálci“, nám nebylo nic známo a proto hurá, jdeme na to. V ruksaku jsem si dal všechno pro jistotu do plastikových pytlíků a ty navíc ještě zauzloval, protože čert nikdy nespí a ono se nedoporučuje videokameru moc máchat v moři. Ostatní kolem se také dost připravovali, jen mojí spolucestující se to netýkalo, protože ta může s jejím foťákem i pár metrů pod hladinu. Nastupování na člun se ukázalo komplikovanější než jsem počítal. Ale nebylo to tím, že člun vedle můstku poskakoval nahoru a dolu, ale pouze tím, že tam stáli čtyři námořníci a ti měli snahu člověka málem do člunu odnést. Ti jednoho furt a pořád nějak chytali, drželi a jistili, takže jsem měl nakonec obavy, abychom do vody nespadli všichni. Ale oni to tak měli nařízeno a tak to dělali. Někdy jsem měl dojem, že kdyby se jednomu nemotali neustále do cesty, tak že bych naskočil do člunu rychleji a bezpečněji. Při návratu, když jsem vystupoval, tak jsem si počkal až byla lod'ka na stejné výši s můstkem a nakročil že vystoupím. Námořníci mne v tom momentě ale chytli za flígr a už nepustili. Nevěděl jsem která bije a čekal jsem co bude. Počkali až zase byla lod'ka v jedné výši s můstkem - úplně přesně jako předtím a teprve pak si mne začali podávat jako štafetový kolík. Dost mne to krkalo a tak jsem pak vždycky jen přišel k můstku, podal jim ruku jako teplouš či vznešená dáma k políbení a od té doby mi už pomáhali spíš jen tak „pro forma“. Takže jsem se nakonec dohodnul i s nimi. Nijak se jim ale člověk divit nemohl. Tam bylo opravdu plno lidí, kteří na tom nebyli pohybově zrovna nejlépe a těm pomáhat opravdu museli. Oni to navíc mysleli s jejich pomocí opravdu jen dobře. Jen to občas u zdravých čiperů trochu přeháněli. Faktem ale také je, že se na Pitcairn snažili „propašovat“ i poloviční invalidé a Gruschka jim to musel dost důrazně rozmlouvat – jak mi později řekl. My ale s poskakováním problémy neměli a když se na nás dostala řada, tak jsme hupsli k domácím do člunu, sedli si na prkennou palubu a za chvíli už s námi longboat pelášil ke břehu. Byli s námi tři domácí, z nichž nejzajímavější byl mladík, sedící polonahý na špičce na miničelenu a klátící nohama nad vodou a to první, čeho si musel každý všimnout, bylo jeho tetování po celé páteři. Tetování vypadalo trochu jako hřbet zmije. Vlny s námi dost cvičily, ale domácí se tvářili 33

znuděně, což bylo velmi uklidňující. Před vjezdem za ochranné molo ubral skipper plyn, vyčíhnul si správnou vlnu a ta ho zanesla přesně tam kam chtěl. Přistál s člunem skutečně ukázkově a na 1*. Vyskočili jsme na břeh a co dál. Moc času nebylo a my jsme se vydali po cestě do kopce. On to ani nebyl kopec, jako spíše pořádný krpál a v tom hicu a lepkavé vlhkosti to nebyl zrovna moc osvěžující začátek. Každou chvíli jsme se otáčeli, protože pohled na lodě na moři a palmy nad vodou byl opravdu jedinečný. Občas se kolem nás prohnali domácí na tzv. quads = 4-kolové „motorky“, které tam jsou jejich jedinými dopravními prostředky. Saga Rose jim přivezla proviant a proto měli co vykládat. Domácích bylo v přístavišti jen pár, zbytek nejspíš před turisty prchnul do džungle. Dokodrcali jsme supějíc do centra ostrova s honosným názvem, „Adams town“, což jest pár baráčků se střechou z vlnitého plechu, stojící uprostřed tropické vegetace. Na náměstí, o rozměrech asi 20 x 20 m, byla pošta, radnice a současně i minimuzeum s lodní biblí Bounty a pár stánků, kde několik babek prodávalo místní folklór. Převážně to byly věci vyřezávané z tmavého dřeva. Největší pozoruhodností tam byla originální kotva Bounty a pak ještě jedna zvláštnost – nesmělo se tam kouřit, protože stále ještě žijí podle paragrafů Johna Adamse, který jim kdysi vládnul biblí. Udělali jsme pár kroků a byli jsme na druhém konci „Adams town“ v džungli. Na ostrově jsem měl celkem dva cíle. Hřbitov a Adamsův hrob, který ale na hřbitově není. Hřbitov jsme našli lehce, zastavili jsme se i u děla – také pozůstatek po HMS Bounty a pak jsme courali mezi omšelými náhrobními kameny, kde skoro každé druhé jméno bylo Christian. Ono těch jmen bylo vlastně jen pár. Není divu, poněvadž jsou všichni obyvatelé Pitcairnu víceméně spřízněni. Pochopitelně jsme si nikde nenechali ujít příležitost projít houštinou a podívat se z vysokých útesů na moře a pobřeží. Na jednom útesu vlála vlajka a pohled odtamtud byl opravdu jedinečný a plný exotiky. Bylo to tam dokonce ještě daleko hezčí, než jsem si kdysi představoval Robinsonův ostrov. Delší dobu jsem se pak snažil zbavit minibodláčků z tenisek a ponožek, ale byly opravdu velmi přítulný. Okukovali jsme kdejaký strom a často žasli nad spletí lian a vzdušných kořenů. Ale čas utíkal a my měli jako cíl ještě Adamsův hrob. Ono by bylo cílů víc, třeba Christianova jeskyně, ale nebyl čas. Proklínal jsem Gruschku, že nás nechal na lodi trčet celé dopoledne a teprve odpoledne nám dal „opušťák“ na tři hodiny. Nakonec jsme to vzali málem poklusem a jen koutkem oka jsme vnímali všechnu tu divokou vegetaci kolem. Adamsův hrob jsem nakonec našel – pochopitelně se k němu muselo zase do příkrého kopce. Bylo to tam ale jen na otočku, protože čas neúprosně pádil. Zpátky jsme to zvládli daleko lépe. Jednak to bylo z kopce 34

a také díky tomu, že jsme se posilnili banány natrhanými přímo ve „škarpě“ u cesty. Byly výborné, těžko popsat. Cestou jsem ještě hrál fotbal s kokosovým ořechem a netrvalo to dlouho a byli jsme opět v přístavišti, kde domácí stále ještě uklízeli „kořist“ kterou jim přivezla Saga Rose. Konstatovali jsme, že jim přivezli samé životně důležité věci, jako je Cola, papírové kapesníky, „hajzlpapír“ a plastikové kelímky. Byla to přepestrá směsice celkem zbytečných věcí. Až na ten hajzlpapír. Jinde ale dřív posloužil třeba i lopuch a těch tam měli daleko víc a hladší a jemnější. Pak jsme se na skok zastavili mrknout na nabídku vyřezávaných delfínů, žraloků, ryb a želv a poté jsme se zájmem sledovali jak dávají jeden člun do „garáže“. Najel s ním k šikmé rampě s kolejnicemi, člun připřáhli na lano a netrvalo to dlouho a naviják člun vtáhnul do dlouhého přístřešku na svahu. Pak jsem se ještě s dětmi podělil o bonbóny, které jsme našli každý den večer v kabině na polštáři a které jsem pro podobné příležitosti sbíral a poté jsme se vydali mezi obrovskými balvany podél vody. Byli jsme tam opravdu jako někde v ráji a fotografka z lodi se mohla ucvakat, když nás potkala. To první, co jsme tam totiž udělali, bylo, že jsme si dali květ ibíšku za ucho. Bylo zajímavé, že jsme sice byli první, ale druzí se velmi rychle přidali. To je takový velmi praktický zvyk v tichomoří, informující jak si kdo stojí. Kytka za levým uchem = zadaná(-ý), kytka za pravým uchem = opak, tzn. „volný lov“. U vody jsme přelézali obrovské balvany a nakonec se tam usadili. Příboj se tříštil o rozervaná skaliska, modrou hladinu zdobily dvě bílé lodě a kousek dál se z moře zdvihala skála s dvěma palmami. Jak ty se tam dostaly, je u Boha. Nastal čas se vrátit na molo a poslední fotka a záběr z ostrova byl domorodec – kříženec piráta a kanibala. Skoro černý, tetovaný, uši prošpikované nesčetnými kroužky a kolem krku něco jako náhrdelník z mušliček a nějakých zubů či kostí a hrozná vazba. Potkat ho někde v džungli, tak by si jeden myslel, že se už odtamtud živý nedostane. Najednou vzal tenhle „kanibal“ na ruku mimino a už na něm nebylo vůbec nic hrozného. Prostě jen dobromyslný táta, hrající si s jeho kloučkem. Moje spolucestující si ještě stačila vzít pár kamínků jako suvenýr a už jsme zase skákali do člunu. Nad jednou věcí jsem se ale trochu rozčiloval. Ještě na lodi jsem se bavil s Gruschkou a chtěl jsem vědět, kde tenkrát s Bounty najeli na břeh a kde ji zapálili. Ukázal mi to, já udělal dost záběrů videa, ale naprosto zbytečně, jak se ukázalo později. Na břeh totiž nenajeli vzbouřenci s lodí tam, kde mi ukázal Gruschka, ale tam, co jsme se nakonec usadili u vody. 35

Zpáteční cesta na lod' byla něco mezi tobogánem a mlátičkou. Člun na vlnách tancoval jako zběsilý, ale domorodci měli stále ještě jejich znuděný a pro nás moc uklidňující výraz. „Zmije“ na špičce se ještě navíc se zavřenýma očima spokojeně vyhřívala na slunci. Když jsme se přiblížili k lodi, tak jsem odpověděl lidem, mávajícím z paluby, hvízdáním na prsty. Tohle hvízdání tam už zůstane na věky, protože když jsem se pak šel jednou podívat na lodní video o návštěvě Pitcairnu, tak se nad hladinou moře krásně nesl i můj pronikavý hvizd. Vlezli jsme na lod', za námi vytáhli můstek a po chvíli se už po palubách nese melodie „Valčíku na rozloučenou“ s informací, že opouštíme Pitcairn a naším dalším cílem je Fakarawa – francouzká Polynésie. Od Gruschky jsem se ještě dozvěděl, že jsme byli po dvanácti letech první, kteří se na Pitcairn dostali, protože jsme měli nezvyklé štěstí s počasím a mořem. Byla to tak trochu náhražka za Velikonoční ostrov - pokud Gruschka nekecal bludy. Následovala už jen sprcha, čistá košile a pohodová večeře v Lido s prima jídlem a ještě lepším vínem. Jižní kříž nás také ve štychu nenechal a ukázal všechny jeho hvězdy. Poté jsme se ještě stavěli u fotografů, podívat se jestli nejsou nějaké nové fotky a jak jsem byl udrndaný z džugle, tak jsem tam při zhoupnutí lodě k obveselení kolemstojících nechtěně předvedl docela obstojný škobrtavý „taneček“. Jedné paní se moc líbil a vyjádřila se, že by se z toho dalo i něco udělat. Z večerního programu jsme moc neměli a operní zpěvačka Angelika Blum z Vídně z nás také ne. Ale to bylo normální. Když byl výlet na břeh, tak měla kultura na lodi drobet pauzu. Moje spolucestující ještě využila volné prádelny a nacpala pračku, ale to jsem nějak propásl, protože jsem ve sprše jako obyčejně řešil problém jak se mýt, přitom vyrovnávat houpání lodě a nevypadnout zpod sprchy. On s tím byl přeci jen trochu problém. Kolikrát se mi stalo, že jsem nakročil, lod' se naklonila a zase jsem mašíroval pozpátku. Na chodbách to bylo ještě veselejší. Ty byly tak široké, že kolem sebe prošly pohodlně dva páry a přesto se lidé mlátili od stěny ke stěně. Chodit takhle někde po městě, tak se jeden ani nerozkouká a je na záchytce. Krpál na ostrově, škobrtání džunglí, víno k večeři a houpání lodě udělaly svoje. Pacifik sem, Polynésie tam, spal jsem jako dudek. Čtvrtek, 16.2. - na moři Motto dne: „Pro svět jsem jenom malým človíčkem. Pro někoho jsem ale celým světem“. Ze dnů na moři mám největší radost ted', protože se v mém spisování přeci jen dostanu rychleji dál. Den začal u kafe s novinami v ruce. Přelétl jsem titulky hlásající, že se ptačí chřipka dostala i do Německa, že odbory zase stávkují, že opět někoho načpali jak prodává propadlé maso a že se každá dvanáctá domácnost finančně zhroutila. Počasí doma také za nic nestálo, bylo 5°C a mrholení a tak jsem ten hrůzostrašný plátek strčil do kapsy, přinesl si další kafe a zabýval se spíše věcmi místními. Největší místní „katastrofou“ asi bylo, když občas vyšplouchla voda z bazénu a počasí pro mne také neslibovalo nic dobrého, protože ráno v 7:30 hodin už bylo 27°C. Dopoledne se na lodi udály dvě ohromné věci. Jednak se v dáli na pravoboku objevily ostrovy Gambrias a pak se na zádi pořádaly koňské dostihy. Pochopitelně to byly dostihy v „Ascot“, což jest 36

mondénní „Velká pardubická“ v Anglii. Super luxusní to opravdu bylo. Pár dní předtím si parta ženských začala vyrábět z papíru obrovské klobouky přeplácané ozdobami, ted' v nich vyrukovaly a protože k tomu měly i odpovídající róby, tak to opravdu „Ascot“ byl. Koně, což byli oběti z řad pasažérů, tam ale závodili tak, jak jim padla házená velká kostka. Putovali po políčkách namalovaných na palubě a aby to nebylo tak jednoduché, tak skoro v každém políčku bylo něco napsáno. Dvě políčka dopředu, jedno dozadu, vysprchovat láhví vody, nakrmit mrkví a nejčastěji tam bylo napsáno – napojit vodkou. Ke konci dostihů se koně už jen plouhali, jednomu přinesli i židli a začali se motat i kolemstojící diváci, protože „koně“ kdekoho přemlouvali, aby si od nich toho frťana vodky někdo z přihlížející vzal a vypil za koně. Byly to závody za všechny prachy. Z hicu venku jsem pak utekl ke kytaře, spokojeně jsem si vybrnkával rozložené akordy a najednou ke mně odněkud přišla paní. Myslel jsem, že mne jde vyhodit, protože tam zase bude nějaké meditování, ale mýlil jsem se. Paní se přišla omluvit že mne vyrušuje a chtěla jen poděkovat. Neměl jsem nejmenší potuchu za co, ale vylezlo z ní, že tam za rohem sedí už celou dobu, že všechny písničky co jsem hrál zná a že se jí to strašně moc líbilo. Čuměl jsem na ní jak Papuánec na tramvaj a nevěděl která bije. Pak mi to ale došlo a ted' doma běda, když se nad mým kytarovým „kumštem“ bude někdo ošklíbat, protože na lodi mi paní děkovala se slzami v očích. No jo, kdo ví, co všechno jí ty písničky – byly to opravdu jen hrozně zaprášené „vykopávky“, v jejím životě připomněly … Odpoledne jsem si na PC-kurzu zase nechal zvednout mandle nekonečnými „příspěvky“ Sasíků a pak jsem zašel k fotografům vyzvednout naši fotku s kapitánem. Flákal jsem se po lodi a zašel na recepci, kde jsem si už dřív všimnul celé řady obrovských razítek. Oni tam totiž měli pro každou cestu a pro každou událost speciální razítko. Bral jsem jedno razítko po druhém a na pohlednici lodě jsem si potvrzoval kde co. Že jsme opravdu jeli z Jižní Ameriky na Nový Zéland, že to byl opravdu TS Maxim Gorkiy a oštemploval jsem si i to, že jsme s ním přejeli datumovou hranici. Byly to suvenýry jako hrom. Také jsem pak risknul vylézt na palubu kde bylo vedro k padnutí a když jsem viděl, jak si moje spolucestující lebedí v bazénu, tak jsem neodolal a přidal se. Byla to premiéra, protože do té doby jsem na lodi v bazénu nebyl. Tam jsem ale neodolal. Vzduch měl 30°C, voda 29°C a to jí neohřívali. Tak teplé bylo i moře kolem a voda v poolu byla mořská. Na svačinu jsem si na konto toho „sportování“ nevzal jen nějaký vdolek či buchtu, ale dopřál si obložené chlebíčky. Na večeři jsme se ten den trochu zcivilizovali, protože jsem na jídelníčku zjistil, že bude losos, krabíci a palmová srdéčka, což jsme si pochopitelně nemohli nechat ujít. Losos byl výborný, krabíci také, ale s chroustáním nějakého palmového výhonku jsem si moc neužil. Takže člověk spíše ukojil zvědavost než hlad. Obligátní talířek výborného sýra ale všechno spravil.

37

Po večeři jsme stáli venku, koukali na vodu a moje spolucestující se podivila, když z ničeho nic zaslechla jak si jen tak pro sebe říkám: „Ty vole..., ty vole....“. To ode mne vůbec nezná a myslela si bůhví co důležitého jsme kde zapomněli. Trochu nejistě se zeptala co se stalo, načež jsem dodal: „Ty vole ..., ty vole ..., to je vody“. No, opravdu moc nechybělo a byl jsem „Uomo in mare“. Večer jsem opět poslušně napochodoval na kulturu, ale na můj „šmak“ tam bylo trochu moc valčíků a cikánské muziky a tak jsem spíše se zájmem sledoval pána, který seděl opodál. Ten velmi zajímavě mrkal. Tak nějak pomalu a nakonec začal mrkat úplně obráceně. Dlouhé minuty měl oči zavřené a pak je jen na zlomek vteřinky zase otevřel. Moc nechybělo a začal jsem mrkat stejně jako on. Jenomže mne vyrušila moje spolucestující s dotazem: „Tobě se to moc nelíbí, co?“ Odkýval jsem jí to a neopomněl dodat, že by ze mne měla mátinka radost, na co kulturního jsem to šel. Vyprskla smíchy a výsledek byl, že se po nás pak lidé ohlíželi a nebylo jim zřejmě jasné, co se nám na té honosné árii na place zdá být tak hrozně k smíchu. Nic jsme jim ale radši nevysvětlovali. Když jsme pak usedli na zádi u sklenic piva, tak už jsem zase mrkal velmi čiperně. Nebe bylo plné hvězd, Jižní kříž byl kompletní, měsíc svítil jako rybí oko a k tomu ta krásně teplá únorová noc. To ted' zní opravdu velmi pokrouceně, protože únorové noci známe jako všechno možné, jen ne jako krásně teplé. Ale jiná země, jiný mrav a - díky Bohu - i jiné podnebí. Ten den jsem si do mých poznámek připsal ještě něco. V jednom popisu čundru jsem se zmínil o pozdravu „hang loose“ – což je pozdrav surfařů a pochází z Havaje. Lidé se zdraví pravou rukou, kde mají malíček a palec natažené, ostatní prsty skrčené v dlani a když se takovou rukou trochu zakroutí, tak se mohou lidé zdravit i na velkou dálku. Používám to skoro všude a je to i dost známé. Jeden od cestovky Phönix, Linus, na mne ale koukal dost vykuleně a nevěděl si s tím rady. Mám pocit, jestli si to snad nespletl s italským „cornuto“. To jsou také obdobně vztyčené dva prsty, ale malíček a ukazovák a je to dost silná nadávka. Cornuto totiž znamená někoho s parohy a to je snad to nejhorší, co se může Italovi přihodit. Nakonec jsme se dohodli a Linus pak při každé příležitosti pilně cvičil jeho „hang loose“ – což doslova znamená „pověs to volně“, ale význam je spíše „carpe diem“. Pátek, 17.2. - na moři Motto dne: „Smích je moc, před kterou se musí sklonit i ti nejmocnější vládci “ Další den na moři, .... je to krása, jak mi to hezky ubývá. Ráno jsme si zase mohli přispat, protože nám každou noc darovali hodinu navíc. Dopoledne jsem se šel podívat na generálku kabaretu, který dali dohromady pasažéři. To je také taková lodní specialita a každý, kdo něco umí, se může přihlásit a udělá se program pasažérů pro pasažéry. Uměli toho opravdu hodně. Obrovské překvapení jsme zažili v poledne. Kuchař se opět překonal a udělal vepřové vrabce se vším všudy. Houskové knedlíky, tzv. farské, které dělala moje babička a zelí jak kyselé, tak i červené. Navíc, asi aby nebylo jen tak obyčejné, byl v červeném zelí i ananas. Trochu nezvyklá kombinace, ale výborná a na moji spolucestující jsem se neodvážil ani promluvit. Cpala se jako 38

kdyby mělo být vepřové zakázané a promluvit na ní, tak nejspíš jen odvětila – nezdržuj mne od jídla. Tak jsem se proto také jen tiše cpal. Jen mi vrtalo hlavou to vepřové a náš egyptský kuchař. Mohamedáni totiž vepřové maso nesmí ... Odpoledne bylo na přednášce u Dr. Wolfganga narváno. Byly tam snad všechny ženské, protože tématem přednášky byly černé tahitské perly. Bylo tam i pár chlapů, ale myslím, že jsme šli jen preventivně, aby ten šok pak nebyl tak velký, až se ženské na břehu u nějakého toho kšeftu s perlami „zaseknou“. Přednáška byla velmi zajímavá a poučná, ale když pak skončil a ženské se na něj sesypaly s dotazy jako vosy na bonbón, tak to nevěštilo nic dobrého. Přemýšlel jsem o tom, udělat z mé kreditkarty ne „uomo …“, ale „carta in mare“, ale to by nic nepomohlo, protože moje spolucestující měla její kreditku s sebou také. Po přednášce si to přihasil Jirka s fidlátky a my jsme se dozvěděli, že bude zase nějaké modlení, on jim k tomu bude hrát a tentokrát jako duet s tetkou, která na něm mohla na koncertech oči nechat a která hrála na křídlo. Poděkoval jsem mu za včasné „varování“, ale nebylo mi to nic platné. Byl jsem po ruce a dostal tak možnost ukázat mojí lásku k bližnímu tím, že jsem na pódiu pomáhal stěhovat ono křídlo. Při té příležitosti jsem měl snahu se i modlit, ale ne z náboženského cítění, ale jen aby mi neruplo v zádech. Ten den ale bylo modlení přeci jen na něco dobré. Venku se totiž mezitím rozpršelo a nevypadalo to dobře. V Polynésii bylo právě období dešťů a nám bylo neustále zvěstováno, jaké výjimečné štěstí s počasím máme. Ted' nás to ale chytlo naplno, šňůry tropického deště z nebe, potoky po palubě a nebe nevěštilo nic dobrého. Bral jsem tu spoušť na video a vzpomněl si i na bohoslužbu. Zašel jsem tam a zjistil, že to opravdu berou vážně. Brali to tak vážně, že to zabralo i venku a večer už byl zase jako vymalovaný. Určitě to ale bylo tím, že jsem jim tam odstěhoval to křídlo a jestli sv. Petr viděl moje naběhlé žíly na krku a jak ta piánová obluda se mnou mává, tak snad ani jinak nemohl, než se zase postarat o pěkné počasí. Večer jsme šli do kabaretu a představení pasažérů pro pasažéry stálo opravdu za to. Jeden zpíval jako Frank Sinatra, Heinz od naší cestovky zpíval a hrál na harmoniku takovým stylem, že harmoniku málem přetrhl a mezi pasažéry se náhodou potkali dva, jejichž koníčkem byl jazz. Jeden hrál krásně na klavír a druhý zpíval. Jejich vystoupení bylo opravdu perfektní, skoro profesionální. Zrovna tak velký úspěch měla babka, která ve verších krásně vysvětlila, že jeden den na lodi je vlastně daleko lacinější, než kdyby si měla platit jeden den v domově důchodců. Když pak srovnávala pobyt na lodi s pobytem v domově důchodců, tak to bylo opravdu k popukání. Kabaret se vydařil a bylo to o to hezčí, že se podíleli i ti, kteří si na lodi udělali pěvecký kroužek a nechyběli ani ti, kteří chodili do „tanečních“, protože ti předvedli docela pohlednou taneční formaci. Bylo to opravdu pěkné, lidé se ohromně bavili a ani jednou jsem neměl pocit, že by něco vyznělo trapně. To je opravdu co říci, protože na to mám strašně citlivá tykadla.

39

Sobota, 18.2. – Fakarawa, Tuamotu ostrovy (1088 sm = 2015 km) Motto dne: “Nic nepřinese tolik úroků jako přátelské chování a dobrá nálada. Přitom je vložený kapitál úplně zanedbatelný“ Brzy ráno jsme dorazili k našemu cíli a když jsem se v šest hodin podíval ven, tak už kolem nás byly samé korálové ostrůky. Bylo to trochu nezvyklé, protože se nikde netyčila z moře hora, ale vše dělalo dojem, že z moře rostou jen trsy trávy. Byly to ale háje kokosových palem na atolech v dáli. V 7:30 hodin už lod' jela skoro krokem, protože jsme vplouvali do laguny a průjezd byl jen 400 metrů široký a 11 – 18 metrů hluboký a protože má Maxim ponor skoro 8,5 metrů, tak měli všichni oči na stopkách. Na snídani jsme šli v naprostém klidu, protože jsme věděli, že se tendrovat určitě bude - hladina laguny bylo klidná jako na rybníku. První tender vyrazil ke břehu v 9:45 hodin, ale my jsme byli na řadě až později – tendrovalo se opět podle barev lodních průkazek. Dalekohledem jsem si obhlédl okolí, chvíli se zájmem sledoval právě přistávající malé dopravní letadlo a potom jsem si prohlížel stupňovitou věž, tyčící se nad korunami palem v dáli. Tím jsem měl vybrán cíl našeho výletu. Chvíli to trvalo než vyvolali naši barvu průkazky a my jsme se jako velká voda hrnuli k tendru. Při pohledu na šourající se spolucestující jsem jen vnitřně zanaříkal nad promarněným časem, ale nedalo se nic dělat a jen se dál přívětivě tvářit. Tendr nás vyklopil u malého mola a mohle jsme vyrazit za pozoruhodnostmi. Mohli, ale nevyrazili. U přístaviště totiž rozložili domácí jejich lákadla na turisty. Byly to různé náhrdelníky z mušliček a vyřezávané dřevo. To by ještě nebylo tak zlé. Daleko horší bylo, že tam byly i stánky s místní specialitou – černé perly. A jaké. Perly velikosti višně nebyly žádnou výjimkou a tak není divu, že to dopadlo tak, jak to dopadnout muselo. Pánská čast výpravy postávala na place a dámy se tísnily kolem těch perlových zázraků a citoslovce typu „ach“ a „och“ nebraly konce. Ale i tak jsme se tam nenudili. Seděla tam parta muzikantů a celé okolí bylo prosycené polynéskými melodiemi. Domácí byli oblečení v místních „krojích“ plných náhrdelníků a kytek, takže naše návštěva na Fakarawě nemohla začít lépe. Nakonec se moje spolucestující přeci jen od té perlové nádhery utrhla a vydali jsme se k oné věži. Nikdo přesně nevěděl jakému účelu sloužila a jak je stará, ale nejpravděpodobnější teorie je asi ta majáková. Ještě jsme nebyli daleko a poznali jsme, že to jen tak procházka nebude. Horko a vlhko udělaly své a mohl jsem za chvíli všechno ždímat, včetně mého ruksaku, ve kterém jsem měl nejen moje proprietky na video, ale i tři litry vody. Vedro se ještě vystupňovalo tím, že jsme šli po betonové silnici, která přímo sálala. Zpočátku jsme stavěli u kdejaké kytky, protože pro nás bylo hodně věcí nových, ale pokračovat takovým tempem, tak se tam plouháme ještě dnes. Našel a schoval jsem si kokosový ořech a vyrazili jsme pak trochu rázněji. Výsledkem byly proudy potu všude možně i nemožně. Šlapali jsme jak legionáři na Sahaře a pauzu jsme udělali jen u perlové 40

farmy. Perly se totiž už dávno neloví, ale chovají či pěstují. Patent na to mají Japonci, kteří vymysleli malý trik. Z ulity škeble vyrobí kuličku, tu obalí kouskem svalu perlorodky a celé to transplantují do mušle, která přes určitý druh „alergie“ z toho cizího tělesa vyrobí perlu. Dalo by se říci, že všechny dnešní perly jsou proti přírodním „navrch huj a vespod fuj“, ale nad tím se nikdo nepohoršuje, protože jinak by byly perly absolutně nezaplatitelné. On i takhle to není zrovna nějak moc laciný špás. Doklopýtali jsme k věži, která byla postavena ve tvaru stupňovité Djoserovy paramidy v egyptské Sakáře. Jen daleko nižší a nepoměrně hubenější. Chvíli jsme okouněli, okukovali flóru a ani jsme nechtěli pomyslet na štrapác zpátky. Návrat radši vynechám, byl to protě očistec. Po cestě jsem se zastavil pro můj schovaný kokosový ořech a po delším třískání o balvan se mi podařilo ho nakřápnout. Zteplalé mléko se sice pít dalo, ale nic moc to nebylo. Vrátili jsme se k přístavišti a pokračovali dál do „města“, což jest pár papundeklových baráčků se střechami z vlnitého plechu, postavených podél silnice. Pouze kostel byl zděný, ale že by to byla nějaká katedrála se říci nedá. Zastavili jsme se ještě v místním kšeftíku a přímo se vyděsili nad cenami. Ale na to už jsme byli připraveni z přednášek na lodi, protože Francouzi dávno všude ceny zhuntovali v souvislosti s atomovými pokusy na atolu Mororoa. Ceny nám ale přesto vyrazily dech. Byl to často mnohonásobek toho, co bychom za stejné věci zaplatili doma. Lidé tam ale žijí z ohromných subvencí, což jest něco jako jejich „odškodné“ za Mororoa, takže pro ně ceny zas tak zlé nejsou. Plahočení vedrem jsme už měli plné zuby a začali se rozhlížet, kde bychom se mohli usadit na pláži. Kam se člověk podíval, tam viděl známé tváře z lodi. Našli jsme si volný kout, propocené svršky jsme jako vlajkoslávu pověsili na malou palmu nachýlenou nad pláží a skočili do vody. Rád bych ted' napsal, že jsme skočili do chladivých vln Pacifiku, ale to by byla lež. Moře mělo 30°C a o nějakém osvěžení nemohla být ani řeč. Stejně to ale bylo příjemnější, než náš „pochod smrti“ po rozpáleném betonu silnice. Z ruksaku jsme si vybalili obložené housky a netrvalo dlouho a dostali jsme společnost. Domácí děcka se přišla podívat cože to máme dobrého a výsledek byl, že jsem svačil až na lodi, moje spolucestující nesnědla ani polovinu své housky a jen děcka se spokojeně cpala. Rozdal jsem ještě i celou moji zásobu bonbonů a dětem oči jen zářily. Dlouhou chvíli si krátily lovením ryb pomocí plechovky přivázané na šňůře, ale nic nechytily a tak jsem nezjistil, jak by to mělo fungovat. Pak jsme zase na sebe oblékli ještě provlhlé věci a vydali se napříč ostrovem. Tam, kde jsme se koupali, byly jen mírné vlnky, protože to bylo v laguně. Na druhé straně ostrova ale Pacifik ukazoval co umí a uměl opravdu hodně. Tam to na koupání moc nebylo, spíše na umlácení. To, že jsme přešli na druhou stranu ostrova, ted' může znít jako hrozně dlouhý pochod, ale jestli to bylo 500 metrů, tak to bylo moc. Tak uzoulinký ten ostrov je.

41

Vrátili jsme se k přístavišti a ještě chvíli okukovali tu perlovou nádheru. Dělal jsem si naděje, že by se tam mohlo najít něco se žraločím zubem na řemínku, co bych mohl použít místo kravaty. Opravdu jsem něco našel, ale nebylo to ono. O kšeftíky jsem proto ztratil zájem, opodál jsem si koupil kokosový ořech, tentokrát plný chladné a osvěžující šťávy a čekal, až se moje spolucestující vynadívá. Trvalo jí to podezřele dlouho. Pak se ke mně přiloudal místní pes, chvíli jsem ho drbal a výsledek byla ruka od šmíru. Čert ví, kde se ten Voříšek otřel někomu o tekoucí převodovku. Pomocí písku a mořské vody jsem si ruku zase zcivilizoval a ještě jsem stačil varovat moji spolucestující, jinak byla také od šmíru. Možná, že to ten pes lidem dělal schválně. Na molu jsme se ještě napojili ledovým čajem z chladícího boxu, což byla také pozornost z lodi. Při čekání na tender jsem ještě stačil vykuchat můj kokosový ořech a podělit se s okolím. Určitě nikoho nepřekvapí, že to byli „náhodou“ opět Sasíci. Vrátili jsme se na lod' a skočili si na svačinu. Ke kafi jsem spocíval nejen obloženou housku, ale i výborný štrůdl. Přisedl si Jirka a hned se rozpovídal o tom, jak Rusové z posádky lodě na Fakaravě lámali v moři jako suvenýr korál, viděli to pasažéři a byl dost kravál. Jirka pěnil jako šumák ještě když to vyprávěl. Lámat korálové útesy je opravdu kravina. Jednak je to blbost, protože úlomky stejně nakonec ztratí barvu a když už to dělali (na kšeft), tak nebylo nutné útesy otloukat před pasažéry. Ještě bych dokázal přimhouřit oči, když si někdo ulomí malinkatý kousek jako suvenýr, ale ti kšeftaři to tam bourali ve velkém. Navíc jsou tam korálové útesy chráněné. Fakarawa na nás udělala velký dojem. Jednak to byl první ostrov jako z pohlednice a za druhé jsme měli poprvé možnost vykoupat se tam v moři. Ale byl to i trochu očistec kvůli vedru a vlhkosti vzduchu (90%) a my jsme tak měli malou představu o tom, co nás ještě čeká. Z Fakaravy jsme si odvezli dva dojmy. Krásu tichomořského ostrova a francouzký způsob života se vším co k němu patří. Rozflákaná a drátem spravovaná auta na rozpadnutí, ošumělé a nepříliš upravované domky a zahrádky a v neposlední řadě i odpadky. Ale bylo tam ještě něco. Lidé, kteří snad ani neví, co slovo stres znamená. Všichni dělali moc spokojený dojem a jestli tam někdo - až na ty obchodníčky, pracoval, to nevím. Spíše všichni dělali dojem, že jen utloukají čas. Prostě způsob života, který už kdysi dávno fascinoval námořníky z oplachtěných korábů a který ještě dnes stejným způsobem fascinuje udýchané turisty z moderních parníků. Večeře byla opět gala, jako rozloučení s těmi, kteří budou na Tahiti vystupovat. Moc jsem si liboval, protože byla parmská šunka se žlutým melounem a biftek na coul tlustý. Prostě paráda. Jako velké překvapení pak servírovali „Baked Alaska“, což jest kopec zmrzliny, ze které šlehaly plameny jako ze sopky. Večerní program byl mixem všech účinkujících, protože nás měli na Tahiti opustit. Nejlépe se nám pochopitelně líbil Jirka, který místo cikánských melodií hrál tentokrát country. „Ďábelský houslista“ byl v jeho podání 42

opravdu d'ábelský a to, že při hraní u nás skákal u stolu po křesle, stálo za podívanou samo o sobě. Měl jsem jen trochu obavy aby nespadnul, protože kdyby s jeho váhou spadnul na někoho z nás, tak už jsme toho v Pacifiku asi moc nenaběhali. Neděle, 19.2. – Moorea, Francouzká Polynésie (259 sm = 480 km) Motto dne: „Každou láskou se stává člověk lidštější a je úplně jedno, jak nakonec skončí“ Z Fakarawy na Mooreu to byl jen skok a když jsme se ráno probudili, tak jsme se akorát stihli podívat jak vplouváme do Cookovy zátoky. Počasí nám ale nepřálo. Poprchávalo, kopce byly zahalené těžkými mraky, zátoka plná kalné vody a na hladině plavalo kde co. Od dřev a chroští až po kokosové ořechy. Po blankytně modré vodě ani stopy. Není se ale čemu divit. Tropické deště minulých dnů rozvodnily kdejaký horský potok a podle toho zátoka vypadala. Počasí se ale přeci jen umoudřilo, tendr nás vyklopil na břeh a my se vydali po okolí. Výlet jsme měli až odpoledne a ted' jsme neměli nic jiného na práci, než jen courat a okukovat. Pochopitelně jsme nejdříve zůstali viset u kramářů se suvenýry. Že mezi suvenýry byly i nezbytné perly, není nutné dodávat. Poté jsme se vydali od přístaviště podívat se co je v okolí. Nic moc tam ale nebylo. Tzn., že tam nebyla žádná historická pozoruhodnost. O to víc tam ale bylo květeny. Název Moorea sice v překladu znamená „Žlutá ještěrka“, ale ono se mu říká spíše ostov květin. Prostě něco obdobného jako je Madeira. Courali jsme od keře ke keři, od stromu ke stromu a nevěděli co dřív fotit. Krátký déšť jsme přečkali pod chlebovníkem a dumali co se s plody asi dělá, protože víme, že z toho místní dělají i něco jako bramborové hranolky. Vrátili jsme se opět k přístavišti, odjeli na lod', vysprchovali se, snědli oběd a zase tendrovali na břeh, protože jsme měli na odpoledne objednanou okružní cestu po ostrově. Jezdili s námi po uzoulinkých cestách a jedinou pozoruhodností byly pěkné hotely, plachetnice a pochopitelně bující květena všude kolem. Pak s námi zamířili do kopců a po zdolání nekonečných uzoulinkých serpentin jsme skončili na „Belvedere“ - vyhlídce vysoko nad mořem, kde jsme měli vše jako na dlani. Včetně obou zátok a naší lodě na hladině. Kopce kolem nás byly dost divoké a proto není divu, že velmi často sloužily jako kulisa do mnoha filmů. Zastavili jsme cestou i na nějakém starém kultovním obětišti, kde byly sice jen náznaky základů zdí v džungli, ale i v tom vedru tam člověka trochu zamrazilo při pomyšlení, co se tam kdysi s lidskými oběťmi vše odehrálo. Objet ostrov není časově nijak náročné a až na přírodu tam celkem není nic na vidění. Jako velkou raritu nám třeba ukázali hotel Sofitel, který právě přestavovali. Pozoruhodný byl tím, že se bydlelo v chýších na kůlech ve vodě. Ten hotel byl ale celkem to poslení, co by nás tam mohlo zajímat. Daleko hezčí byl pohled přes moře na poměrně blízký ostrov Tahiti. Domácí, kteří se počítají mezi tzv. lepší

43

společnost, pracují sice na Tahiti, ale vilu mají na Moorea a do práce jezdí bud' trajektem, nebo létají letadlem. Také trochu nezvyklé, ale jiná země, jiný mrav a také jiné způsoby cest do práce. Autobus se s námi vrátil k přístavišti, kde moje spolucestující opět bloumala kolem perel. Nakonec to skončilo tak, jak to skončit muselo. Kousek od přístaviště jsme již při našem dopoledním courání objevili něco jako galerii a ted' jsme do ní zamířili. Měli tam uměleckou keramiku a hlavně perly. Moje spolucestující se o keramiku nijak moc nezajímala a o to víc času jsem měl na prohlížení já. Venkovní fasáda byla velmi zajímavá tím, že na ní bylo nepřehledné množství nejrůznějších kytek a mezi nimi zurčely minivodopády pohánějící vodní kola ze samých hrníčků a džbánků. Celá galérie sice patřila k oficiální kooperativě, ale byl to rodinný podnik. Paní se starala o perly, pán o keramiku a jejich pes se staral o to, aby mu nikdo nešlápl na ocas. Když jsem opět vešel dovnitř, tak už měla moje spolucestující vybráno. Tzn. skoro, protože to tam té paní dost přehrabovala a dávala si hezky na stranu co se jí líbilo. Ve mně dost hrklo když jsem tu hromádku viděl, ale na můj dotaz, jestli si to bude chtít vzít všechno, odvětila že ne. No to byla úleva. Vzápětí ale dodala že: „Jen tenhle přívěsek a támhlety náušnice“ - a bylo po úlevě. Nakonec jsme měli nákup „suvenýrů“ vyřízený, dostali i oficiální bumážku na jednotlivé perly a tím naše návštěva ostrova Moorea skončila. Došli jsme k přístavišti, u tendru se osvěžili ledovým čajem a vrátili se na lod'. Následovala už jen sprcha, obligátní přeprání nejnutnějšího, trochu se zcivilizovat a hurá na večeři – pochopitelně do Lida. Jednak nás tam nikdo neobskakoval, obsloužili jsme se podle chuti a nálady u buffetu a mimoto bylo daleko příjemnější večeřet venku pod širým nebem. Bylo to trochu jako na kempingu. Ale opravdu jenom trochu. Po večeři jsme se zájmem sledovali jak se lod' za úplné tmy proplétá mezi červenými a zelenými orientačními světly na mělčinách a útesech a opět jsme poslouchali „Auld lang syne“ s informací, že opouštíme Mooreu a našim dalším cílem je Bora Bora. Že se vyplutí zase neobešlo bez slziček všude kolem, není nutné dodávat. Působivé loučení s Moorea opravdu bylo. A facit? Moorea je ostrov zeleně, kytek a nepřehledného množství vegetace na strmých svazích rozeklaných kopců. Je to ale zase ostrov typicky francouzký, kde se mísí nejluxusnější hotely, jaké si člověk jen dovede představit, s chatrčemi domácích a kde to místy není zrovna moc čisté. Prostě na každém kroku je vidět, že má Moorea typický francouzký šmrnc se vším všudy. Pozitivním i negativním - c’est la vie.

44

Pondělí, 20.2. – Bora Bora, Francouzká Polynésie (146 sm = 270 km) Motto dne: „Mýliti se je lidské, odpouštěti božské“ Z Moorea na Bora Bora to byl zase jen kousek a lod' se v noci jen loudala, aby dorazila podle plánu v 8:00 hodin. Vjezd do laguny byl ale trochu o hubu, lod' se musela postavit bokem proti vlnám a výsledek se vzápětí projevil. Lod' se pořádně zhoupla, v poolu se objevila velká vlna, zaplavila palubu kolem a opláchla lidem u snídaně nohy. Z Lida se ozval třesk rozbíjeného porcelánu, jak všechno ze stolů popadalo na zem a horkoťažko jsem zachraňoval můj talíř a puclák s kafem, aby mi všechno neskončilo v klíně. Moje spolucestující byla zrovna uvnitř Lida a když viděla tu spoušť kolem, tak se snažila přeci jen něco zachránit. To první, co jí padlo do ruky, byl skleněný džbán na džus. Ingrid z naší cestovky to zahlédla a s Heinzem se mohli potrhat smíchy, když viděli moji spolucestující rozkročenou a balancující se džbánem v ruce. Ona totiž zachránila džbán, který byl prázdný a druhý, který byl plný, nechala spadnout na zem. Tato příhoda pak posloužila i později v barech jako vtip a pokaždé, když moji spolucestující potkali, tak jí připomínali – „Příště zachraňovat plné džbány, ty prázdné klidně nechat rozbít“. No, byl to zážitek. I na kabině jsme našli popadané věci, ale nic se nerozbilo. Odjeli jsme tendrem na břeh, trochu se podívali v přístavišti a jako obyčejně se zásobili v turistickém centru všelijakými informačními brožurkami. To jsme ale dělali všude. Ten den jsme měli výlet lodičkou a návštěvu „rybiček“ v říši boha Neptuna. Velký katamarán s dvěma návěsnými motory, každý o 200 HP, s námi vyrazil po hladině a všichni si jen drželi kloboučky a vykuleně koukali kolem. Bora Bora je jedním z nejpopulárnějších ostrovů vůbec. Nejen v písničkách, ale i u turistů a podle toho to tam vypadalo. Jeden hotel luxusnější než druhý a všechny v úplně kýčovitě krásných lagunách s háji palem na pláži. Byla to opravdu paráda. Jenže ne dlouho. Mraky se mi přestaly líbit a netrvalo to dlouho a spustil se déšť. Co déšť... byla to tropická průtrž mračen, která v mžiku promočila kde co. Na katamaránu sice rozdali pláštěnky, ale ty byly spíše jen jako alibi a nepomohlo ani sejít z horní otevřené paluby dolů pod střechu, protože liják šel skoro vodorovně s hladinou. Našel jsem si včas relativně suchý kout na zádi, fototašku jsem schoval do malé skřínky hned vedle kormidla a protože jsem měl všechno navíc ještě zauzlované v plastikových pytlíkách, tak moje výbava přežila - na rozdíl od jiných, celkem bez úhony. Liják skončil zrovna tak rychle jak přišel a když jsme v nádherné laguně vystupovali, tak už nás déšť nebičoval. Převlékl jsem se do mého neoprenu, ale ne proto, že by byla voda studená – ta byla opravdu jako kafe, spíše proto, že jsem nechtěl riskovat spálená záda. Tam totiž slunce připalovalo i když bylo pod mrakem. Při brodění z katamáránu na břeh s bagáží na hlavě všichni dost připomínali černochy na expedici někde v Africe. 45

Skončili jsme v palmovém háji, kde stál miniaturní domeček a vedle něj přístřešek z kůlů krytý palmovými větvemi. Byla tam řada stolů a lavic a mísy plné ovoce. To nás ale ani v nejmenším nezajímalo. Daleko důležitější bylo, že tam měli i bednu s potápěčskými brýlemi a šnorchly. Šli jsme totiž plavat s různými mořskými živočichy. Nejdřív to byly žravé rybičky - nám velmi dobře známé z Rudého moře. Bylo to nepředstavitelné hemžení, když jim člověk nabídl kousky ryby, které tam rozdávali naši průvodci. Pak jsme šli hladit želvu, ale to neviděli moc rádi, protože měla želva ten den nějakou špatnou náladu a po jedné paní se ohnala jako zlý pes. Možná ale už toho hlazení měla dost, protože se u ní hned zpočátku usadila moje spolucestující, která se jako první od skupiny vytratila jako pára nad hrncem. Bylo to trochu jako v zoologické zahradě, protože ty „výběhy“ pro tuhle mořskou chamrad' byly od moře oddělené pletivem. Nakonec jsme si opravdu přišli na své, protože jsme šli k rejnokům a žralokům. Byl to velmi zvláštní pocit když se člověk potopil a přišli ho pod vodou navštívit zvědaví rejnoci s rozpětím ploutví víc jak jeden metr. Pokukovali na mne zvědavě, kroužili kolem a vyloženě škemrali o nějaký ten kousek ryby. Byli jsme svědky, jak vypluli třetinou těla nad hladinu a za kousek ryby dali pusu a nechali se hladit. Moje spolucestující tam byla přímo u vytržení a i já byl nadšen. Trochu ve mně ale přeci jen hrklo, když se proti mně vynořil první žralok. Do žraloka z filmu „Čelisti“ mu sice kus chyběl, ale dobré dva metry měl také. Těsně mne míjel, natáhl jsem ruku, dotkl jsem se ho, on jen nepatrně hnul ocasní ploutví a byl pryč. Ale asi jen proto, aby udělal místo jeho mnoha kamarádům, kteří se také přišli podívat, kdože je to přišel navštívit v jejich revíru. Nějaké nebezpečí úrazu ale nehrozilo. Byli to bez výjimky žraloci, kteří lidi moc nežerou. Byli žlutí jako kanárek a jen špička hřbetní plutve byla černá. Nezvyklý pocit to ale stejně byl. Nemohli jsme se tím vším nabažit a když jsme konečně vylezli z vody, tak v té chýši už lidé seděli kolem stolů, cpali se ovocem a přihlíželi módní přehlídce. Jeden z domácích ukazoval, co všechno se dá udělat z kusu látky velikosti asi 1,5 x 1,5 metru. Že se z toho dala udělat sukně nebylo nic překvapujícího, ale on z toho vyrobil i kalhoty, šortky a nakonec i plavky. Pro dámy se z toho dalo udělat skutečně vše, od minisukně až po večerní róbu. Shodli jsme se na tom, že vědět tohle dřív, tak jsme mohli cestovat s jedním minikufříkem. Nač s sebou tahat obleky a róby z domova, když se dá vše na místě vyrobit z jednoho „ručníku“.

46

Na závěr našeho výletu přišlo, co přijít muselo. Zřejmě se tam nic neobejde bez stejnojmenné písničky „Bora Bora“, a tak se nakonec celá sešlost seskupila ve vodě, domácí s kytarou tu písničku zahrál a lodní fotografka se zase mohla ucvakat. Opustili jsme lagunu a pokračovali dál podél pobřeží. Jeli jsme mezi miniostrůvky a korálovými útesy a jen se dívali. Bylo to tam opravdu exoticky krásné. Přeci jsme ale byli trochu zklamaný a o tom jsem pak na lodi mluvil i s Úvem, co dával PC kurz, protože jsme čekali opravdu něco ohromujícího a dosud neviděného. Je pravda že měla voda všechny odstíny modré a že palmy na pláži byly jako na pohlednici, ale nebylo to nic nového. V naší „Blue lagoon“ v Rudém moři, kam jsme jezdili surfovat, byly barvy stejné, možná jasnější. Jen ty palmy tam chyběly a korálové útesy, nad kterými ostatní žasli, se nám jevily přeci jen trochu chudé ve srovnání s útesy třeba na Sinaji. Ale to už je náš úděl, že (zbytečně) srovnáváme. Stejně se nám tam ale strašně moc líbilo. Jen jsme měli takový zvláštní pocit, jako kdybychom byli o něco ošizeni. Jen opravdu nevím, co by to mělo být. Vrátili jsme se do přístaviště a odjeli tendrem na lod' se najíst a trochu zcivilizovat. Dlouho jsme se ale nezdrželi a opět pospíchali na břeh. Tentokrát jen okukovat. Courali jsme podél kšeftíků se suvenýry a hlavně koukali po nějakém tričku. Zpočátku nám nic do oka nepadlo, ale pak se na nás usmálo štěstí a my nakoupili nejen pro mne, ale i jako pozornost pro juniora. Tím jsme se zbavili jedné starosti a už jen okukovali. U jednoho stánku s nabídkou náhrdelníků z mušliček - žraločí zub pro mne zase nebyl k mání - jsem se podělil s holčičkou o bonbóny a následně jsme zamířili k přístavišti. Stihli jsme to tak akorát, protože začalo opět poprchávat. Nijak nám to ale nevadilo, protože jsme se usadili ve velkém dřevěném „altánu“ na molu a sledovali cvrkot kolem. Ani jsme nechtěli věřit tomu, kde jsme a kde jsem pak ještě ulovil ten nejtypičtější suvenýr. Nenápadně jsem si vzal na video mladý zamilovaný párek opodál. Člověk by jim tu romantiku kolem mohl skutečně závidět. Loučení s ostrovem Bora Bora bylo velké. Se sklenicí sektu v ruce a za zvuků písničky „Bora Bora“, která tam vystřídala lodní hymnu „Valčík na rozloučenou“, lod'

vyplula.

Počasí

se

umoudřilo a nevečeřelo se v Lidu či restauracích, ale grilovalo se na palubě. To byl také jedinečný zážitek. Když jsme se po jídle nakonec usadili s kokosovým 47

ořechem plným „Piňa collada“ na zádi, tak nám ke spokojenosti vůbec nic nechybělo. Prohodil jsem pár slov se sousedem a dozvěděl se, že také patří k těm, kteří jedou tzv. „...jednou kolem“. Bylo jich na lodi víc, než by jeden čekal. Na mne pak ještě čekala práce, protože jsem zjistil, že se mi nějak odlepuje profil na teniskách. Těm tropické podnebí také zřejmě nesvědčilo. K mé výbavě ale patřila i tubička super lepidla a tak jsem dal tenisky zase do použivatelného stavu. Dojmů jsme za celý den měli víc než dost a i zakončení dne nemohlo být lepší. To grilování bylo to nejlepší co si mohli vymyslet a všichni byli opravdu absolutně spokojeni. Každý měl výbornou náladu a nejvíc řevu bylo u stolu, kde seděli s partou Ingrid a Heinz. Tam se všichni mlátili smíchy a mně to nedalo a šel jsem se zeptat o jaký vtip jsme přišli. Smíchy všichni sotva dechu popadali a jen mi zajíkavě řekli, že právě vyprávěli, jak ráno moje spolucestující uprostřed chaosu rozbíjejícího se porcelánu a padajících mís s jídlem zachraňovala prázdný džbán. To už pak mojí spolucestující zůstalo po celou cestu a ještě v autobusu z Frankfurtu domů na to Ingrid vzpomínala jako na její nejveselejší zážitek na lodi. Úterý, 21.2. – Tahiti, Francouzká Polynésie (156 sm = 289 km) Motto dne: „Směr větru nelze změnit, ale lze nastavit plachty tak, abys svého přístavu dosáhl“ V hlavním městě Tahiti, Papeete, jsme přistáli v šest hodin ráno. Probudil jsem se tím, že mi chybělo houpání lodi a když jsem vyhlédl z okna, tak jsem měl město přímo před sebou. Vyběhl jsem na palubu a jako první jsem zkusil jestli nechytím síť na mobil. Síť jsem sice chytil, ale volat jsem stejně nemohl, protože neměli vzájemnou smlouvu. Takže doma zase budou v nejistotě. Kvůli časnému výletu jsme museli na snídani do restaurace, kde se snídalo jako u nějakých VIP – losos a sekt. Na takovou snídani nás ale nikdo nenaláká a moje spolucestující tradičně zůstala u housek s marmeládu a já u vajec se špekem. Bylo to po dlouhé době poprvé, kdy jsme nemuseli tendrovat, protože lod' stála přivázaná u mola. Vypadli jsme z lodě jako cukráři, vrazili do čekajícího autobusu a po chvíli už projíždíme městem. Oproti všemu, co jsme dosud navštívili, to byl velký rozdíl. Papeete už dávno není ztracená vesnice v Pacifiku, ale velkoměsto. Moc pozoruhodností tam ale nemají a tak jsme se nemohli dočkat až vyjedeme z města ven. První zastávka byla na kopci na vyhlídce Tahara’a kde 3.6.1769 na Pointe Vénus kapitán Cook sledoval zatmění Venuše. Pohled odtamtud byl krásný, ale když se to vezme kolem a kolem, tak tam nic světoborného nebylo. Jen zeleň a moře. Přesto to ale bylo fascinující. O pár kilometrů dál už to bylo zajímavější. Zastavili jsme v malém zálivu Matavai s místní specialitou – 48

černý sopečný písek. Bylo to opravdu zvláštní vidět uhlově černou pláž a vědět, že se tam člověk neumouní. Další místní pozoruhodností byl vodní gejzír Arahoho. Příboj natlačí vodu do puklin ve skalách a o kus dál se objeví minigejzír. Ale opravdu jen mini. Spíše než opravdový gejzír ta atrakce připomínala spíše unikající páru a i podobně to syčelo. Tam jsme potkali i známé štětičkovité květy madam Pelé bohyně vulkánů na Havaji. Opravdu zlatým hřebem výletu byla botanická zahrada Vaipaho s vodopádem. Tam všichni stáli s otevřenou pusou a žasli nejen nad tím, co všechno tam rostlo a především kvetlo, ale hlavně nad tím, jakých nestvůrných rozměrů ta květena dosahovala. To bylo opravdu ohromující a nejvíc

ohromilo, že tam kvetly i známé kytky, jenomže dosahovaly obludných rozměrů. Jsem přesvědčen, že kdyby se tam zatoulal obyčejný bez, tak že by jednotlivé kvítky měly v průměru nejméně tři cm, takže by snítka bezu člověku zaplnila celou náruč. Jako obyčejně, tak i tam nás honil čas, takže jsme všechno jen proběhli skoro poklusem. V té zahradě by se to dalo klidně vydržet celý den. Průvodkyně byla velmi upovídaná a nechávala po autobuse kolovat kde co. Od barevných prospektů a mapek až po minislovníček, ze kterého jsem si pilně opisoval. Neměl jsem papír a tak jsem psal i na útržek letenky. Nových slov jsem sice nenasbíral moc, ale jako suvenýr mi to naprosto stačilo a takovéhle suvenýry mám ze všeho nejraději. Takže ted' trochu polynéštiny, protože on to nebyl jen suvenýr, ale my to opravdu použili – i na záchodech, kde nebyl žádný panáček či panenka, ale pouze nápis TANE nebo VAHINE. Je celkem jasné, že nemít ten slovníček, tak tam mohl mít člověk i problém, kdyby nevěděl, že Tane je muž a Vahine žena. ia o rana korua maeva naka (parahi) e (oia) aita tane

dobrý den vespolek bud' vítán nashledanou ano ne muž

hakaré nui hinano taote tapu upa upa 49

nic se nestalo velký místní pivo polynéský tanec zakázané = tabu hudba a tanec

vahine maitai tamaaraa fare etahi – erua - etoru

žena OK, je dobře dobrou chuť dům 1–2–3

oá oá manuia tiare maururu

být šťastný na zdraví hymna děkuji

Další zastávka byla u velikánské jeskyně Mara’a. Ani jsme se nedivili, když nám průvodkyně vyprávěla, že i to bylo dříve kultovní místo jako skoro všechno, co bylo nějakým způsobem nezvyklé. Hned si k jeskyni domorodci přibásnili, že tam bydlí nějaký ten „Tiki“ (Bůh). Ještě jsme se pak skočili podívat na druhou stranu silnice k moři na korálové útesy a barevné rybičky a už na nás zase autobusák houkal, protože byl čas k odjezdu. Byli jsme neustále v kalupu a ještě nás čekala návštěva opravdu historické památky – trosek posvátného chrámu Marae Arahurahu. To byla vlastně jediná historická památka, kterou jsme za celou cestu viděli. Ale až na pár soch, zbytků základních zdí a něčím, na způsob totemů, tam nebylo celkem nic. Prostranství dnes slouží různým slavnostem, které připomínají dřívější pohanské zvyky.

Pochopitelně ale už bez lidských obětí. Mne tam nejvíc zaujal chlápek a ženská, kteří ve stínu stromu vyráběli z kokosových vláken jakési polotovary na náramky. Opět následoval spěch a kalup a my měli jedinou výhodu v tom, že to pro nás bylo ještě relativně klidné díky tomu, že nám to dobře běhá. Bylo tam ale pár méně pohyblivých a ti byli opravdu ve stresu, aby všechno včas ušmajdali. Vrátili jsme se na lod', vlezli pod sprchu, skočili si něco málo sníst do Lida a už jsme zase upalovali do města. V přístavu jsme nejdříve okukovali krámky trhovců s obligátními suvenýry, ale nejzajímavější ze všeho byly asi právě ty trhovkyně. Vesměs vahiny mohutných rozměrů v květovaných šatech a s nezbytnou kytkou za (levým) uchem. Pak jsme se vydali do města podívat se po zajímavostech, ale město bylo, jako všude jinde, jen plné civilizace. Moje spolucestující se občas zastavila u zlatníků, podívat se jaké exempláře perel mají zase 50

tam a byl jsem jí často i vděčný, když vešla dovnitř. Všude totiž měli klimatizaci a protože ve městě vládlo dusné a lepkavé vedro, tak to pro mne bylo vždycky vítané osvěžení. Opravdovým zážitkem byla místní tržnice. Těžko popsat tu exotickou směsici všeho možného. Od ryb přes maso až po ovoce, kytky, suvenýry, kytary, oblékání, pohlednice, .... prostě bláznivá všehochuť kde čeho. Bylo nač koukat a naším největším úlovkem byly pohlednice a hlavně známky. Chození po městě mne ale brzy přestalo bavit a my zamířili k Bouganville parku, který jsem si vyhlédl dalekohledem už z lodě. Před parkem stojí Bouganvillova socha a jsou tam vystavena dvě děla z 1. světové války z potopené francouzké a německé lodi. Tam si s nějakou německo-francouzkou rivalitou nikdo nikdy hlavu nelámal. Usadili jsme se v parku ve stínu palem a při cvrlikání místních exotických brabců jsme psali pohledy. Palmy jsme si ale nejdříve dobře prohlédli, protože v Polynésii mají na svědomí daleko víc smrtelných úrazů kokosové palmy než žraloci. On když takový kokosový ořech někomu spadne na kokos, tak už to moc nerozchodí. Pohlednice se mi o kus dál podařilo na poště udat, ale jen za pomoci tamního hlídače, který mi ukázal, která schránka je pro zámoří. Oni tam mají extra kastlíky podle toho, kam dopis jde. Od pošty jsme namířili k lodi a já byl moc vděčný naší průvodkyni za onen slovníček. Ted' jsem nemusel na nábřeží nerozhodně přešlapovat před domkem, kde byly na dveřích pouze nápisy TANE a VAHINE, ale hned jsem věděl kam patřím. Na nábřeží jsme zahlédli našeho kapitána jak bloumá kolem lodi a byli jsme zvědavi co okukuje. Byla to ale jen jeho standardní kontrolní pochůzka podívat se, jak námořníci opravili barvou nějakou šmouhu na trupu lodi. Na lodi se opakovala stejná procedura jako v poledne. Sprcha, převléknout, najíst a hurá zase na břeh. Při návratu na lod' jsme si totiž všimli, že se tam něco chystá a z lodi jsme zaslechli hrát na břehu muziku. Bylo tam jakési prostranství, kde část zabíraly ony krámky se suvenýry, další čast zaplnily navečer kiosky s nejrůznějšími místními specialitami, které se ale nijak moc nelišily od toho, co se jí v Evropě a na druhé straně prostranství se pár hochů opřelo do strun. Hráli krásně, my spokojeně poslouchali a moc nechybělo a měl jsem zase modřiny na dlaních. Zpočátku jsme tam seděli skoro sami, ale postupem času přibývalo stále více známých tváří z lodě. Krátce před devátou jsme se vrátili na lod', protože bylo slíbeno vystoupení místní folkloristické skupiny. Jejich vystoupení bylo to hezké, barevné, melodické a tam jsem našel odpověd' na otázku, kterou jsem si položil odpoledne při pohledu na ony obtloustlé vahiny u suvenýrů kde jsou všechny ty krásné Tahiťanky? Občas člověk sice zahlédl 51

nějakou pohlednou ženskou ve městě, ale na omdlení to nebylo. Ten večer jsem konečně dostal odpověd', protože ten večer byly všechny místní krásky u nás na lodi. Ted' už se vůbec nedivím, že se svého času rozhodl malíř Paul Gauguin na Tahiti zůstat. Tak krásné modelky na malování jako tam, by určitě jinde jen velmi těžko hledal. Snad na pár výjimek, jako byla třeba královna krásy v Hilo na havajském Big Island. Ale ta je svým způsobem také ze stejného pytle. Takže jsme nakonec měli Tahiti se vším všudy. Byl to pestrý den, byl to náročný den a byl to jeden ze dnů, na který člověk snad nikdy nezapomene. Když jsem pak po vystoupení postával na palubě a účinkující opouštěli lod', tak jsem neměl ani tu nejmenší zábranu na ně zamávat a zavolat moje maururu – děkuji. Měli z toho docela legraci a mohli se umávat. Ten den odvezly tři autobusy na letiště cestující, kterým cesta v Papeete končila, další nás ale zase letadlem dohnali, takže z původního osazenstva cca. 530 lidí zůstalo 480. Mezi nimi i Jirka, který měl v Papeete odletět také, ale člověk míní a americké úřady mění. Neměl vízum pro USA, nepustili ho do letadla a on se nám dál staral nejen o kulturu, ale i o povyražení. Zapili jsme to. Odplutí jsme zaspali, protože se odplouvalo v jednu v noci. Moc toho na vidění ale být nemohlo a osvětlené noční Papeete jsme viděli už večer. Středa, 22.2. – Raiatea, Francouzká Polynésie (115 sm = 213 km) Motto dne: „Kdo si neváží života, ten si ho nezaslouží“ Když jsme se druhý den ráno probudili, tak se Maxim už zase jen ploužil. Všude kolem byly korálové útesy, mělčiny a plno miniostrůvků. Na některých stály i jakési boudy a vycházím z toho, že to byly nějaké přístřešky rybářů. Jako stavební materiál převládaly různé zbytky plachet. Mlsně jsme koukali na poměrně velké přístaviště, kde stály i dost velké lodě a doufali jsme, že se nebude tendrovat. Jenomže Maxim je stará lod' s velkým ponorem, bylo by to tzv. i s lógrem a protože pod kýlem musí zůstat minimálně půl metru, tak se zase tendrovalo. A jak! Z lodě na břeh to bylo skoro půl hodiny. Největší radost z nás měli domácí na kajacích, kteří se vozili na vlně za člunem. Surfovali na ní s kajakem jako na příbojové vlně. Vystoupili jsme v přístavu a zjistili, že jsme celkem v civilizaci. Byla tam velká budova s dvoranou, kde to bylo jako v květinářství. Všude kolem byly řady kšeftíků s onou typickou polynéskou všehochutí suvenýrů a o kousek dál bylo něco jako polynéská vesnice, postavená tradičním stylem. Zdi kulatých domků byly z kůlů, střechy z palmových větví a v každé té budce byl nějaký kramář. Všichni měli skoro stejnou nabídku a mně není dost dobře jasné, jak se uživí ti, co byli až na konci vesnice, kam dorazí turisté už s taškami plnými triček, mušličkových náhrdelníků, atd. 52

Vydali jsme se podél pobřeží směrem k přístavu jachet. Jako první nám tam padl do oka úlovek rybáře, který právě vykládal tuňáky a mečouny. O kus dál jsme se zastavili u velké plachetnice nesoucí stopy, že toho už má dost za sebou. Vlála na ní německá vlajka, domovský přístav byl Hamburg a plachetnice měla jméno „Pleite“ (Bankrot). Osudy onoho bankrotáře by mne docela zajímaly. Courali jsme podél vody, okukovali lodě a často jsme se divili v jakém hrozném stavu některé byly. Občas jsem zahlédl i surfové prkno, ale ty byly v ještě hrůzostrašnějším stavu. Mám pocit, že tam nikoho nezajímá jak co vypadá, hlavně když to funguje, dokud to funguje a když to fungovat přestane, tak se to nějak slepí či sdrátuje – jejich auta byla krásným příkladem. Okukovali jsme, kde bychom se mohli uložit k vodě, ale žádnou pláž, jako na Fakaravě, jsme nenašli. Sice tam pláž byla, ale trochu moc blízko silnice. Vzali jsme to kolem přístavu na druhou stranu, ale výsledek nebyl o nic lepší. Dál už jsme se plahočit nehodlali, vrátili jsme se k přístavu plachetnic a usadili se na té uzounlinké pláži u silnice. Mělo to tam jednu obrovskou výhodu, protože tam byla i sladká sprcha. Vykoupali jsme se, gáblík jsme spucovali tentokrát bez zvědavých dětí a s vyhlídkou na miniostrůvek s hájem palem jsme vychutnávali nicnedělání. To já sice moc rád, ale Jenže jen asi tak deset minut a pak začnu mít dlouhou chvíli. Prošel jsem pobřeží a vrátil se se suvenýrem – nalezenou rybářskou třpytkou. Stačil jsem se háčkem píchnout do prstu, ale nakonec jsem můj suvenýr uložil v tašce. Pak jsem si mezi kokosovými ořechy, pohupujícími se na hladině u břehu, jeden vybral a začal jsem ho otvírat. Byla to dost dřina, protože jsem s ním po předešlých zkušenostech nechtěl mlátit o kámen a zkoušel to kapesním nožem. Dost dlouho to bylo nerozhodně, chvílemi to i vypadalo, že ořech nade mnou vyhraje, ale nakonec jsem přeci jen zvítězil. Mléko se pít sice dalo, ale nic moc to nebylo. Pak jsem si chvíli prohlížel naše hadrnictví rozvěšené na palmě a při té příležitosti jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi jako malý kluk vyřezával do břízy různé „moudrosti“ a nakonec to skončilo tak, jak to skončit muselo. Takže, pokud se někdo dostane na Raiateu a půjde podél moře od přístavu k přístavišti jachet, tak uvidí u vody sprchu, kousek od ní obrovský balvan a hned vedle něj najde palmu s našimi iniciálami vyřezanými do kůry. Ochranáři přírody by nade mnou určitě spráskli ruce, ale tuhle klukovinu jsem si nemohl nechat ujít. Moje spolucestující tam zůstala věrná její tradici, se kterou začala už na Pitcairn – sběru mušliček, písku a kamínků. Často mi dost zatrnulo, když si se zalíbením prohlížela i nějaký obrovský balvan a už jsem měl před očima, jak se mi pod tou váhou trhají popruhy u ruksaku. Naštěstí ale vždycky zůstala rozumná. Problém jsme s tím ale přeci jen měli a sice tehdy, když jsme 53

se pak snažili v té hromadě suvenýrového „štěrku“ určit odkud co je. Naštěstí jsme s tím začali včas, takže i to jsme zvládli. Pak jsme jednotlivé kamínky hezky balili do papírů a popisovali je. Bylo krátce po poledni, když kolem nás začali procházet školáci. Dost jsem dumal nad tím, co se ve škole asi učí. Moje školní taška byla vždycky plná a oni s sebou často neměli nic jiného než miniruksáček a někteří prošli jen s kytarou na rameni. To bych ještě odhadoval na hudební výchovu, ale co měli na rozvrhu ti, co s sebou neměli - až na malou kytičku za uchem, vůbec nic. Když jsem je viděl, tak jsem zase musel myslet na to, jak málo tam lidé k životu potřebují. Šortky a tričko mohou nosit celý rok, o poplatcích za topení tam nikdo jakživ neslyšel a šetřit na nějaký domek nemá cenu, protože to tam pravidelně všechno převálcuje nějaký ten hurikán. Postaví si proto jen jednoduchou papundeklovou chýši a když jim ji odnese vítr, tak to není velká škoda a postaví si novou, stejně primitivní. Tak jednoduše to tam funguje. Vrátili jsme do „města“, okukovali výlohy a hlavně jsme hledali možnost se někde ochladit, protože horko se stále stupňovalo. Delší dobu jsme zůstali v obchodě pro potápěče a surfaře, ale nebezpečí, že bychom nakupovali jako kdysi na Waikiki, opravdu nehrozilo. Největší zážitek tam měla moje spolucestující, která si musela odskočit na VAHINE a když se vrátila, tak nadšeně vyprávěla, že tam mají jako výzdobu čerstvý leknín. Oni si tam na kytky potrpěli opravdu všude a často i na místech, kde by to člověk vůbec nečekal a také si tam moc potrpěli na květinové věnce. Úplně stejně jako na Havaji. Rozdíl byl jen v tom, že na Havaji se těm věncům říká lei a tam hei. Materiálu na věnce mají víc než dost. Dělají je z bílých gardénií a roste tam jedna zvláštní odrůda – „tiaré apehati“. Má sice jen pět okvětních plátků, ale zato se každé ráno otvírá se slyšitelným lupnutí a každému, kdo to slyšel, to má přinést štěstí. Měli jsme smůlu, nic jsme neslyšeli, protože za rozbřesku se ještě netendrovalo. Ostrov je také známý tím, že to byla výchozí stanice pro domorodce, vydávající se na malých kánoích na dlouhé cesty Pacifikem s cílem Havaj a i Nový Zéland a ještě něčím je ostrov známý. Zachovala se tam ceremonie chození bosýma nohama po žhavém uhlí. Jenomže se při tom pár zdivočelých turistů popálilo a dnes to smí riskovat jen domácí, kterým to ale nejdříve musí odkývat místní medicinman. Svoje si tam užil roku 1774 i kapitán Cook. Náčelník ostrova se ho zeptal jaké marae (posvátné místo) doma vlastní, protože pro domácí bylo nepředstavitelné, aby nějaký VIP existoval bez vlastnictví nějaké té „Svaté hory“. Cooka nenapadlo nic lepšího než vyslovit jméno londýnského farství kam patřil – Stepney. Domácí to zkomolily na Tapinu a Cook se pak moc divil, když se kolem něj začaly klanět stovky domorodců pronášející slovo Tapinu. Mne se tam nikdo na nic takové nezeptal a proto tam také nikdo v posvátné hrůze nevyslovoval označení naší čtvrti doma. Nijak jsem to ale nepostrádal. U tendru jsme se napili obligátního ledového čaje a opustili ostrov. To, co pak na tendru následovalo, byl absolutní očistec. Hic, dusno a vlhko jako v prádelně. Lidé si nestačili utírat potoky potu a sousedka vedle mne vypadala, jako kdyby právě vylezla ze sprchy. Vzal jsem si ji na video, protože to bylo opravdu jedinečné. Propotil jsem tam i pásek a popruhy ruksaku. Není se ale 54

čemu divit. Když jsem se podíval na lodi na teploměr u poolu, tak (ve stínu) lízala rtuť čtyřicítku. Zažili jsme už větší vedra a dokonce jsme v těch vedrech lezli i po skalách, ale to bylo v poušti, kde je sucho. To se dá vedro dobře snést. Tady to ale kvůli vlhkosti vzduchu byla jedna jediná katastrofa. Bylo to poznat i na lodi, protože lidé stáli u praček frontu. Pustil jsem si ve sprše jen studenou vodu, ale o studené se nedalo mluvit. Byla skoro tak teplá, jako si dělám doma. Na svačinu jsme se usadili v klimatizovaném Lidu a jen jsme čekali, kdy se venku trochu ochladí. Moje spolucestující se od holandských známých dozvěděla, že jeden pacient s trombózou zůstal v Papeete a že i jinak je na lodi dost marodů. Nám nic nebylo, ale přesto jsem preventivně trochu zvýšil dávky mé „medicíny“ v kabině z ledničky. Raiatea znamená v překladu „Velký ráj“ a nebýt toho lepkavého vedra, tak to opravdu ráj byl. Ale my jsme byli sami vinni, že to byl skoro očistec. V tom lepkavém a dusném horku jsme běhali jako čoklíci, jen aby nám nic neuteklo a ještě navíc zatíženi ruksaky se vším možným a nemožným. Možná jsme to měli udělat jako ta děcka, co šla ze školy. Šortky, tričko, kytku za uchem a ve stínu se šourat jen co noha nohu mine. Jenomže turista je cvok a takhle to pak dopadá. TS Maxim se s námi začal pomaloučku vracet přes lagunu k průjezdu na širé moře a k tomuto průjezdu se pojí stará pověst. Na ostrově žil kdysi obrovský leguán, který požíral děti. Jeden rybář se na to už nemohl dívat a na leguána nastražil past. Místní medicinman ale leguána varoval a ten se rozčílil, mlátil ocasem po celém kraji, nakonec trefil i korálový útes, který se roztříštil a vznikl průjezd na otevřené moře. Takže jsme díky cholerickému leguánovi mohli vyplout na moře, lod' se zase dostala do jejího houpavého rytmu a zanedlouho kolem nás už bylo opět jen to obrovské a fascinující „NIC“, skládající se jen z moře, nebe a obzoru. Následoval už jen kýčovitý západ slunce, večeře, další sprcha a opustili jsme francouzkou Polynésii, kde jsme byli - i přes tu saunu - stejně hrozně moc oá oá – viz slovníček výše. Čtvrtek, 23.2. – na moři Motto dne se tentokrát opakovalo: „Nejztracenější je ten den, kdy se člověk alespoň neusmál“ U snídaně jsme se potkali s Jirkou a ten se hned pochlubil jeho zážitky v Papeete na letišti, kde přemlouval oficiály, aby ho přeci jen pustili do letadla. Bylo mu ale řečeno, že by v Los Angeles mohl skončit v base a tak toho radši nechal. Moc se rozčiloval a „politoval“ jsem ho s tím, že mám pro jeho „katastrofu“ naprosté pochopení, protože co už se člověku může v životě stát horšího, než když ztvrdne v Polynésii a doma propásne hokej na olympiádě. Nebyl ale sám, kdo měl podobné problémy. Jiní dva se také nedostali do letadla, protože sice měli ještě platný pas, ale amíci ted' požadují ten nový, který se dá číst elektronicky. Ti se na lod' ale už nevrátili a možná jsou na Tahiti ještě dnes. Ale i u našich nových spolucestujících se to občas 55

neobešlo bez patálií. Mnohým se zatoulaly kufry a ted' seděli na lodi jen s tím, co měli na sobě v letadle. Kdy, kde, a jestli je vůbec jejich kufry dohonily, to nevím. Jeden si stěžoval u snídaně a já jsem se ho zeptal, jestli je mu známo, že si může na útraty letecké společnosti to nejdůležitější v kšeftech na lodi koupit. To věděl, byl se tam i podívat, ale bezvýsledně. Měl zhruba moji velikost a až na čepice by mi tam bylo všechno nejméně o tři čísla větší a u něj tomu bylo obdobně. Pak bylo na palubě zase pozdvižení, protože jsme potkali další výletní lod' Tahitian Princes. Luxusní koráb a asi trochu domýšlivý, protože nám ani neodpověděli na pozdrav zahoukáním. Tentokrát se houkalo velmi často a my byli rádi, když nás předem z reproduktorů varovali. Na zádi to ještě šlo, ale na přídi by z toho mohl jeden dostat psotník, či si leknutím obarvit spodní prádlo. Dopolední svačina mi víc než vyrazila dech. Byl zabíjačkový ovar, k tomu vyhrávala dechovka a když jsem tuhle kombinaci viděl, tak jsem vzal do zaječích. Lidé se ale cpali jako kdyby předtím drželi přísnou dietu a mezi nimi se ládovali i Ingrid a Heinz. U těch mne ale už nic nepřekvapilo, protože měli oba něco mezi metrákem a tunou. Oběd jsme jen odflákli, protože v tom hicu nebylo na nějaké velké jídlo ani pomyšlení a já jsem pak zase utekl do klimatizované lodě na PC-kurz, kde Udo vykládal jak co nejjednodušeji na PC zpracovávat video. Bylo to opravdu zajímavé a pro mne to byla i halda nových poznatků. Navečer jsem ještě jednou, k velkému údivu mojí spolucestující, vlezl do poolu. Vlnobití bylo řádné a tak jsem po tom cachtání už ani neměl žízeň. Delší dobu jsme pak stáli na špičce, čekali na správný okamžik na focení západu slunce a pochopitelně jsme se jako vždycky dočkali. Večeře byla opět s celou parádou, protože byl „Captain’s dinner“ pro hosty přistoupivší v Papeete a přestože tam byla všude klimatizace, stále ze mne lilo. Nepomohlo ani svlečení saka, na večerním představení nových umělců jsem z toho byl úplně zoufalý a v jednom okamžiku jsem se nechal slyšet, že mám podezření, že je moje košile podšitá beránkem. Už jsem se zmínil, že v Papeete vyměnili umělce a ti se ten večer představovali. Australský zpěvák, německý klárinetisto-saxofonista, berlínská ukecaná huba uvádějící pak celé večery a obstarožní seladonský operní zpěvák. Moc se nám to líbilo a výsledkem byly druhý den opět modřiny na dlaních. Ta berlíňačka měla hubu jako šlejfíř a dovedla si dělat legraci ze všeho. Třeba se nás zeptala, jak se nám líbí co má na sobě. Měla na sobě něco jako pánský tmavý oblek. Publikum jí její outfit pochválilo, načež ona povídá; „No to je moc dobře, že se vám to líbí, protože v tomhle tu budu vegetovat až na Nový Zéland. On se mi totiž po cestě ztratil kufr“. Nakonec nám představili Němku od Bodamského jezera, vlastnící v Německu jedinou privátní školu na havajský tanec hula-hula. Nemusím tudíž již dodávat, do jakého kurzu pak moje spolucestující chodila. Pátek, 24.2. – Rarotonga, Cookovy ostrovy (563 sm = 1043 km) Motto dne: „Absolutní spokojenost je to nejkrásnější ticho v centru lidského srdce“

56

Ostrov sice objevil roku 1595 Španěl Alvaro de Mendaňa, ale teprve o 200 let později James Cook pár ostrovů z celkem patnácti zmapoval a proto dnes nese celé souostroví jeho jméno. Byli jsme docela zvědavi jak to tam vypadá, protože Cookovy ostrovy převzal roku 1901

od

Velké

Británie

Nový

Zéland.

U Francouzů byla sice krásná příroda, ale vše kolem

bylo

místy

přeci

jen

až

příliš

„francouzké“. O rozdílu se zmiňovaly i cestovní příručky, kde jsem se dočetl, že turismus je sice důležitý, ale hotely nesmí být vyšší než koruny palem. Opravdu velmi zajímavý paragraf. V 8:00 hodin ráno jsme už kotvili na rejdě a do poslední chvíle nás nechávali v nejistotě co bude. Na můstku totiž měli informace, že se v posledních dvou dnech na břeh z lodí nikdo nedostal. Že bychom zase měli mít smůlu? Moře se nad námi sice slitovalo, trochu se uklidnilo, ale bylo to tak akorát na hranici. Proto se nám dost ulevilo, když jsme odjížděli na břeh. Ted' ať už se děje co chce, zpátky se nějak dostaneme. První, co nám v přístavišti padlo do oka, nebyly stánky se suvenýry, ale domorodci, kteří byli ještě přívětivější než na minulých ostrovech. Sice se nám to po zkušenostech z francouzké Polynésie zdálo být nemožné, ale bylo tomu tak. Každý dostal na uvítanou malý kvítek, ale tak nějak ještě přívětivěji něž jinde. Autobusy na výlet už na nás čekaly, ale nikdo nikam nepospíchal, řidiči si dál povídali a nikdo nejevil zájem nás honit na výlet. Průvodkyně - vesměs již trochu odkvetlé vahiny, rozdávaly zářivé úsměvy na všechny strany a všechny na sobě měly pestré květované šaty a nezbytný květ ibišku za uchem. Takže jsme stačili „hodit oko“ i k trhovcům, kde pochopitelně převládaly perly. Nakonec se do toho pustili lidé od cestovky z lodě a netrvalo dlouho a sedíme v obstarožním autobuse s nezvykle úzkými sedadly, kde byly těžké váhy v naší skupině nuceny pro jejich rozměrná pozadí zabrat dvě sedadla. Jediné, co nás na autobusu pletlo, bylo to, že jsme nastupovali na opačné straně než doma – ono se tam totiž jezdí vlevo. Naše průvodkyně opravdu stála za podívání. Neodvážil bych se odhadnout, kolik jí bylo let, ale padesátku už měla nejspíš za sebou. Šaty na ní hýřily všemi barvami a nejlepší byl její slamák, bohatě zdobený věncem kytek. Nastoupila, na všechny se uculila, vzala mikrofon a spustila – anglicky. To se nám už ale párkrát stalo a vždycky tam byl někdo z lodě kdo překládal. U ní to ale nebylo ani nutné, protože její angličtina byla poměrně jednoduchá, takže nebyl s domluvou problém. Spustila vodopád slov, trochu štrejchla historii, ale pak se věnovala všedním věcem. Ukázala nám kdejaký kostel a dům starostů jednotlivých osad, upozornila nás i na místní univerzitu a nezapomněla se zmínit, že na ostrovech nejsou žadní hadi ani jiná jedovatá chamrad'. Jedinými divokými zvířaty v džungli jsou jen zdivočelé slepice a ještě dodala že jediným dravým zvířetem na 57

ostrově je náš řidič Tony. Tímhle způsobem pokračovala celou cestu. Nějaké velké historické pozoruhodnosti nemají a pokud je něco starší než padesát let, tak už je to pomalu „památka“. Takže to byl zase jen výlet za přírodou. První zastávka byla v palmovém háji u moře, kde nám dali čas na procházku podél příboje. Bylo to opravdu takové, jak jsme to znali z obrázkových knížek. Moře přímo svítilo jasnou světle modrozelenou barvou, kokosové palmy na pláží byly jako z nějakého hodně kýčovitého filmu a písek jako mouka. No pohádka a do téhle pohádky se najednou zamíchala koza. Docela obyčejná koza, resp. kůzle. Již z dálky jsme viděli, že u vody někdo klečí, ale nemohli jsme zjistit co dělá. Teprve když jsme přišli blíž, tak jsme poznali, že tam kluk omýval v příboji kůzle, které se asi nějak odřelo. Kůzle sice mečelo, ale spokojeně drželo. No, větší kontrast tam snad ani nemohl být. Čekal bych opravdu všechno, ale koza se mi tam přeci jen nějak nehodila. Netrvalo dlouho a odbočili jsme do vnitrozemí – pokud se to tak dá vůbec říci, protože nejširší část ostrova měří necelých deset kilometrů. Autobus se s námi prodíral mezi divoce rostoucí vegetací a na nás se sypaly informace o tom kde co roste. Kávovník, papaja, chlebovník, maniok/taro a pochopitelně i další „nudné“ věci, jako kokosové palmy, banánovníky, atd. Ale přeci tam bylo několik specialit. Nejdřív něco, čemu říkají „nono“. Sice to ukrutně smrdí, ale je to nadmíru léčivé a dělají z toho všechno a na všechno. Také tam roste něco jako jedovatá zelená hruška. Jedovatá je ale jen pro ryby, lidem nijak neškodí a proto z toho dělali dřív kaši, naházeli ji do moře a omámené ryby vypluly břichem nahoru – jen je posbírat. Dnes je ale tenhle tradiční způsob rybolovu zakázán. Měl jsem na jazyku otázku, jestli to nezakázali krátce poté, co s rybami vyplaval břichem nahoru event. i nějaký ten potápěč, ale nechtěl jsem rušit. Najednou, z ničeho nic, naše vahina zastavila řidiče tak rázně, že jsem se lekl, jestli nepřejel nějakou bábu. Nepřejel. Průvodkyně vyskočila z autobusu, zmizela v džugli a po chvíli se vrátila s náručí plnou plodů. Byly to šišky asi 20x10 cm ve tvaru pěticípé hvězdy na průřezu. Slupka trochu připomínala pergamen a „maso“ bylo žlutooranžové. Průvodkyně začala v autobuse rozdávat a když přišla k nám, tak už měla rozdáno. Následoval rázný povel řidiči, ten vyletěl z autobusu jako čertík na pérku, za chvíli byl zpátky a ty „šišky“ měl snad i za

Averrhoa carambola

košilí. Ochutnali jsme, vzali jsme je s sebou i jako kořist a podělili se na lodi s naším „ovocnářem“ od půlnočního buffetu. Moje spolucestující ten plod znala už z domova jako „Sternfrucht“, ale doma to nebylo ani z poloviny tak veliké a lahodné jako tam.

58

Delší dobu nám pak průvodkyně vyprávěla proč se kokosové palmě říká strom života. Dělají z ní úplně všechno a jednou z nejdůležitější věcí je právě kokosové mléko, či spíše voda a celý vnitřek, protože to používají stejně, jako kdyby to byl „sunar“. Jedinou „památkou“, kterou nám ukázala, bylo místní vězení. Kriminalita tam sice není žádná, ale občas provede mládež nějakou neplechu, jako je třeba krádež mopeda a tak je zavřou. No, ne tak docela. Hlídači tam nejsou, o jídlo se musí postarat sami rybařením, pěstováním zeleniny a výlety za plody džugle a tak to s vězením, jako takovým, nemá celkem nic moc společného. Na další zastávce u moře jsme byli málem jediní kdo vystupovali, protože se lidem z klimatizovaného autobusu do vlhkého vedra venku ani nechtělo a mimoto byl na vidění jen mořský příboj. Tím exkurze skončila, u přístaviště jsme jen mrkli ke kramářům a hurá zpátky na lod'. Trochu jsme se opláchli, oběd vzali jen žaveskou a opět jsme pospíchali na břeh. Zamířili jsme do parku, kde stála celá řada dřevěných stánků s typickým folklórem, zastavili jsme se u statue - kopie původních „tiki“ a vydali se podívat kde co je. Podél silnice byl jeden krámek vedle druhého a my hledali zase nějaké tričko. Bylo jich sice všude plno, ale mně se žádné nelíbilo. Také jsme vlezli do místní samoobsluhy, podívat se jak to vypadá u protinožců. Dopadlo to přesně podle očekávání, byla to sámoška jako u nás. Tričko jsme nakonec splašili, začali se vracet a koukali, kde bychom se mohli na chvíli upíchnout u moře. Jedno místo jsme sice našli hned, ale mojí spolucestující se tam nelíbilo a tak jsem klopýtal dál. Slunce do nás pralo, na mně nebyla nitka suchá a když se mi začala dělat před očima šedivá kola a hlahol kolem jsem slyšel jakoby z velké dálky, tak už jsem měl jen jedno přání - na lod', sprchu a klimatizaci stáhnout na co nejnižší teplotu. Moje spolucestující ale měla před sebou vidinu koupání v moři. Byla to vlastně naše poslední příležitost a tak jsme nakonec skončili přesně na tom místě, kde byla naše poslední zastávka s autobusem. V moři jsem se trochu vzpamatoval a pak už to bylo lepší. Moje spolucestující pilně sbírala suvenýry - mušličky & písek, já jen bezcílně bloumal kolem vody a najednou jsem objevil něco, co bych vůbec nečekal. Mezi kameny ležel velmi dobře zachovalý baseballový míček. Lepší suvenýr jsem si přát nemohl a míček skončil v mém ruksaku. Na lodi jsem si ho na recepci ještě patřičně orazítkoval a jeden pán se tam na mne i dost závistivě koukal. Na pláž přišel i jeden místní děda nasbírat naplavené dříví na grilování o weekendu, pomohl nám sbírat mušličky a trochu jsme si povídali. Dozvěděl jsem se, že máme docela štěstí, protože se lidé z lodí, které tam byly před námi, na břeh nedostali. Takže přeci jen nejsme tak velcí smolaří. Jen vlnobití na Velikonočním ostrovu nám vše trochu pokazilo. Pak jsme chvíli sledovali kluka jezdícího ve vlnách na buggyboardu a vrátili se do přístaviště. Stavěli jsme se ještě u kramářů, kde jsem sice žraločí zub

59

nesplašil, ale zato nám tam přibyly další dvě perličky. Ledového čaje u tendru jsme se moc nenapili, protože už také mleli z posledního. Ten den byl, co se horka týče, snad opravdu nejhorší ze všech. Cestou na lod' jsem se dal na tendru do řeči s chlapíkem sedícím naproti. Spekuloval nad mou ledvinkou, kde byl mimo nápisu „Camel“, vyšitý velbloud. Z legrace se ptal, co to jako má znamenat a já jsem odvětil, že je to můj rodinný erb. Tam se ukázalo, jakou má výhodu brát na takovéhle výlety hadrový kapesník. Tím si člověk mohl alespoň trochu utřít pot. Papírové kapesníky se lidem hned rozpadly a kdekoho tam zdobily papírové drmolky. Vlny na moři se mezitím dost zvedly a když jsme přirazili k můstku, tak to tendr dost otloukalo. Seděli tam i Ingrid a Heinz a ti se zase chechtali na celé kolo, když jsem prohlásil, že mně ty rány člunu o můstek trochu připomínají zvuky, když se moje spolucestující snaží zaparkovat auto. Ta v tom ale moc dobrý vtip pochopitelně neviděla. Sprcha a klimatizace na mne zapůsobily jako živá voda, odpolední kafe a zákusky to korunovaly a když jsme v 17:00 hodin odplouvali, tak už svět zase vypadal hezky a odpolední horor na slunci byl skoro zapomenut. Je zajímavé, jak člověk v takový situacích reaguje, protože jsem v jednu chvíli opravdu nevěděl, jestli to tam se mnou nešvihne a protože tam moje spolucestující na nošení dalších břemen už také energii neměla, tak se člověk nějak podvědomě hlídal. Tam jsem byl opravdu rád, když jsem se pak trochu ošplouchnul v moři a jen tak se poflakoval. Následovala hymna lodě při vyplutí, západ slunce, večeře na palubě, pokec s Ingrid a Heinzem a další den byl u konce. Sobota, 25.2. – na moři Motto dne: „Srdce ženy vidí více, než oči deseti mužů“. V noci nám opět přidali jednu hodinu a tím jsme byli u našeho dalšího cíle – časový rozdíl s domovem byl přesně dvanáct hodin. Po snídani mne čekalo trochu papírování, protože jsem musel na recepci pro zpáteční letenky, pasy a vstupní formuláře na Nový Zéland. Vše jsem vyplnil a dal do trezoru v kabině, abych to neměl na očích. Příliš mi všechno totiž připomínalo skutečnost, že cesta pomalu končí. To jsme měli na očích dnes a denně i bez těch formulářů a sice na promenádě lodě, kde byla na stěně mapa světa a kde blikající šňůra světélek ukazovala, jak se nám cesta krátí. Ten den jsme jen relaxovali a i s obědem jsme si dali hezky na čas. Jídlo bylo jako obyčejně vynikající, víno ještě lepší a tak není divu, že když jsem se konečně zvedl od stolu, tak že se se mnou lod' nějak víc zahoupala. Ale to je výhoda na lodi. Člověk může vypít co chce a i kdyby se motal od stěny ke stěně, tak to má na co svést a všichni mu to věří, protože tam se kvůli vlnám motá i ten nejzarytější abstinent. S tím vínem to ale nebylo tak zlé. Mimoto jsme přesvědčeni, že brali ohled i na vedra a víno bylo v poledne daleko lehčí než večer. 60

Siestu jsem trávil na PC-kurzu a moje spolucestující šla „hula-hulovat“. Šel jsem se na ně podívat a musím říci, že to byl jeden z nejhezčích kurzů, jaké tam byly. Jednak doprovodné havajské melodie a pak tanec sám. Kdysi jsem se jinde už zmínil, že každý havajský tanec není jen tancem, jako třeba valčík nebo foxtrot, ale každý hula-tanec něco vypráví, protože je každá figura tance i jistým druhem symboliky. Není problém tancem znázornit ve větru se kývající palmy, lovení ryb, mořský příboj či východ slunce a protože na tom kurzu byla i Ingrid, tak jsme se pak jednou domlouvali přes půlku lodě jen těmi hula – posunky a parádně jsme se domluvili. Havajská muzika mne trochu nakazila a pak jsem udělal něco, co jsem na cestách neudělal už celou věčnost. Uložil jsem se na lehátko s havajským cédéčkem a spokojeně jsem mžoural na svět kolem. Jen jedna věc nám trochu vrtala hlavou. Už věčnost jsme nechytli fungující síť na mobilu, nemohli se proto ohlásit doma a tak jsme nakonec použili lodní telefon přes satelit. Nahlásil jsem hovor na recepci a za chvíli jsme na kabinu dostali spojení s domovem. Vychrlili jsme ze sebe jen kratičkou zprávičku, že se nám vede dobře, vše je v pořádku, ale do smrti na ten telefonát nezapomenu. Dá se říci, že to byl na celé cestě cenově asi ten největší luxus, jaký jsme si dovolili. Večeře byla docela dobrodružná, protože přišla bouřka s blesky a lijákem, moře se rozvlnilo a výsledkem byla záplava kolem poolu, skřípající držáky na talíře v buffetu a houpající se obraz na stěně. Byli na to ale připraveni a tentokrát se nic nerozbilo. Jen naše vrávorání a balancování, když jsme si v Lidu nesli jídlo ke stolu, bylo nesrovnatelně větší a i zábavnější. Pak jsem se ještě zakecal s Gruschkou o problémech tendrování a on vyprávěl, jak se lidé ptali, jestli by nebylo možné se z lodě dostat na břeh helikoptérou a jeden přišel s nápadem, že by se dalo z lodě natáhnout na břeh lano a jezdit po něm jako na lanovce. To byl opravdu vtip dne. Večer bylo vystoupení klarinetisto-saxofonisty a lidé byli úplně u vytržní. To bylo absolutně to nejlepší, co jsem tam zažil. Navíc jsem tam měl ještě jeden zážitek a sice, jak jsem se stal součástí Pacifiku, která tam už zůstane. Ostříhal jsem si totiž nehty a přemýšlel, kam vše z ručníku vysypat. Padlo mi do očí okno kabiny a problém byl vyřešen. Takže jsem to udělal stejně jako svého času japonští váleční piloti kamikaze. Jen s tím rozdílem, že oni v Pacifiku zůstali a domů se z války vrátily jen jejich vlasy či nehty. U mne tomu bylo právě naopak. Naštěstí! Den byl u konce, ale na spaní nebylo ani pomyšlení, protože jsme šli o půlnoci do baru „Captain’s Club“ na hrozně velkou událost – překročení datumové hranice. Bylo 25.2. a překročením té pomyslné čáry jsme přeskočili neděli 26.2. a skončili rovnou v pondělí 27.2. Bavil jsem se s lidmi na to konto už odpoledne a trochu si postesknul, že nám takhle vlastně „ukradnou“ jeden den dovolené a ani to nemůže člověk nějak reklamovat. Na druhou stranu si ale o jeden den zkrátíme dobu do důchodu a to také není k zahození. Jak ke ztrátě dne vlastně dojde, zůstávalo trochu záhadou. Ono je to ale celkem jednoduché - když se člověk drží času doma. Protože jsme jeli na západ, tak jsme času ujížděli a s každým pásmem jsme získávali hodinu navíc. Takže trvaly naše dny svým způsobem i „25“ hodin. V sobotu (25.2.), vteřinu před půlnocí lodního času, bylo doma 61

už o 12 hodin víc, takže už měli vteřinu před nedělním polednem (26.2.). Jakmile jsme ale překročili datumovou hranici, tak se lod' dostala na druhou polokouli a oproti domovu jsme o 12 hodin měli zase víc my. Takže vteřina po poledni doma (26.2.) + našich 12 hodin navíc, už byla po půlnoci první vteřinou dne 27.2. na lodi. To je celá „záhada“ se ztrátou dne, která ztrátou není. Hodiny, které nám cestou „půjčili“ v jednotlivých časových pásmech, jsme ted' jen prostě „vrátili“. Musím ale přiznat že jsme v tom dost bruslili a jen se nám to podařilo pochopit jedním směrem, tak jsme beznadějně zabloudili, když jsem to řešili z druhé strany. Nakonec jsem to načmáral na papír a celé srovnal. Ono se to dá dát dohromady následovně a docela jednoduše: Před datumovou hranicí: Doma: Vteřina před polednem 12:00 h (26.2) = na lodi (-12 hodin), je na lodi vteřina před půlnocí (26.2, 00:00:00 h), což je současně poslední vteřina dne 25.2. - 23:59:59 Po překročení datumové hranice: Doma: Vteřina po 12:00 (26.2) = na lodi (+12 hodin), je vteřina po půnocí (26.2. 00:00h) a to už je první vteřina dne 27.2. – 00:00:01. Výsledkem pro nás byla „ztráta“ dne během dvou vteřin. A to, že se získá den, když se cestuje na východ, jak to zažil Phileas Fogg v „Cestě kolem světa za 80 dní“? Úplně stejné jen trochu naruby, rozdíl dvanácti hodin ale zůstává: Před datumovou hranicí: Doma: vteřina před polednem (26.2) = na lodi (+12 hodin), je vteřina před půnocí (26.2). Po překročení datumové hranice: Doma: vteřina po poledni (26.2) = na lodi (-12 hodin), je první vteřina dne 26.2. a to neznamená nic jiného, než že na lodi den 26.2. začíná znova = získaní dne. Není proto divu, že se na tohle téma na lodi krátce před půlnocí bavil kde kdo. V baru byla na zemi namalovaná čára, na jedné straně s cedulí s datumem 25.2. a na druhé straně s datumem 27.2. Lidé čáru přeskakovali a tím přeskakovali i den 26.2. Každý pak dostal diplom, že překročil datumovou hranici a všichni to šli oslavit sektem, který opět tekl proudem. Chvíli jsem koukal jak lidé ručku v ručce hopkali přes čáru, záhy jsem došel k závěru, že by se s tím mělo něco udělat a když na nás přišla řada, tak jsem vzal moji spolucestující do náručí a ze soboty jsem s ní přeskočil do pondělka. Ingrid s Heinzem z toho zase měli povyražení a patřičně jsme ten skok pak oslavili. Pochopitelně se celá sláva neobešla bez lodního fotografa, který fotil jako o závod. Fotek nasekal mraky, ale byli jsme jediní, kteří datumovou hranici překročili tímhle způsobem. Není divu, že jsme si pak tu fotku koupili. „Diplom“, který jsme dostali, jsem si u recepce ještě patřičně orazítkoval a měl jsem suvenýr jako hrom. Jeden nedostatek ale celá sláva měla. Podíval jsem se v TV na polohu lodě o půlnoci a naše pozice byla 168°70’ Z. Tzn, že nám ke skutečné hranici ještě skoro 12° chybělo. Druhý den jsem sice v TV hlídal kdy se objeví pozice lodi 0°, ale nakonec jsem to o pár stupňů propásnul. Ale že bych kvůli tomu špatně spal, to se opravdu říci nedá. Doma se mi v téhle souvislosti stala ještě jedna věc. Vzal jsem si s sebou domů programy ze všech dní a doma si je 62

hezky srovnal. Měl jsem všechny, až na jeden. Program z 26.2. jsem nemohl najít. Nebylo mi jasné kam jsem ho mohl zašantročit a prohledal jsem kde co. Ani se neptejte, co jsem pak říkal, když jsem si vzpomněl, že na lodi žádný den s datumem 26.2. nebyl. Když se to ale vezme kolem a kolem a vynechal bych všechna sprostá slova, která po tom zjištění následovala, tak jsem vlastně neřekl ani slovo. Neděle, 26.2. – datumová hranice = „ukradený den“ Pondělí, 27.2. – na moři Motto dne: „Být neustále veselý je nebezpečné, být neustále smutný je těžké, být neustále šťastný může klamat, ale jedno s druhým působí životní radost“ Prší, vlny mají výšku 5 m, vítr v poryvech 8 Bf (12Bf = cyklón) a zmáčené paluby jsou jako po vymření. Občas se někdo odváží ven, ale proti větru se nedá jít, protože vítr odnáší i nepřivázaná lehátka a žene je po palubě. Na palubě se objevily první větrovky a dlouhé kalhoty a sledovat lidi, jak se mlátí na chodbách lodě od stěny ke stěně, byl jedinečný zážitek. Pochopitelně ale jen do té doby, než se člověk vydal po chodbě sám. Pak už to tak veselé nebylo a úplně nejhorší bylo chození po schodech, protože ty neustále člověku pod nohama uhýbaly. Není se ale čemu divit, protože to s lodí pěkně mávalo a praštělo v ní jako v krovech starého hradu. Občas člověk potkal i někoho, komu jen jeho opálení maskovalo bledost. Pochopitelně jsem zase přišel s nápadem vzít si v jídelně dva jogurty, pokud možno s kousky ovoce, jeden nalít do plastikového pytlíku, druhý si vzít do pusy a v pravidelných intervalech do pytlíku z pusy trošku přidávat. Byla by mne velmi zajímala reakce lidí kolem. Tenhle nápad ale nebyl nový a moje spolucestující se na mne zase velmi přísně koukala, když jsem o tom začal mluvit. Dokonce i Ingrid a Heinz se vyjádřili, že by to mohlo mít u pár lidí i dost neblahé následky a protože jsem v podstatě filantrop, tak jsem tenhle nápad nakonec zavrhnul a v duchu si liboval, že mne houpání lodi nesložilo a mohl proto spokojeně vychutnávat oběd. Nedá se říci, že by v Lidu bylo narváno. Rozvlněné moře způsobilo, že tam bylo nezvykle liduprázdno. Odpoledne jsem se šel zase podívat na PC-kurz, kde Udo dával tipy jak na PC zpracovávat muziku a moje spolucestující šla zase „hula-hulit“. Přišel jsem se na ně opět podívat a dorazil jsem právě včas, protože se mluvilo o tom, co havajský pozdrav „aloha“ znamená. To, že má nejen význam jako pozdravení, ale je to i vyznání lásky či přání všeho nejlepšího, jsem věděl. Nevěděl jsem ale, že se to slovo vlastně skládá ze tří havajských slov. „ALO“ znamená všichni; „OHA“ znamená vše dobré a „HA“ je dech života. Takže je to vlastně přání všeho dobrého všem, kteří vlastní onen „dech života“, resp. životní fluidum. Tolik filozofie v jednom jediném pozdravu bych nikdy nečekal. Úplně to ale odpovídá všemu, co Havaj Havají dělá.

63

Ten den jsme se nikde moc neukazovali, protože bylo masopustní pondělí a lidé blbli i na lodi. Někteří si nasadili jen kloboučky, které byly k dispozici na recepci, jiní si vyrobili pseudomasky ze všeho možného co lod' dala a byli tam i takoví, kteří si přivezli kostýmy už z domova. Naše speciální „přítelkyně“ - galuska, šla snad za dukát, protože byla celá v blýskavém zlatě. Na maškarní si nás nikdo moc neužije a proto jsme nešli na večeři do restaurace - pro jistotu. V programu totiž stálo, že kdo přijde bez jakéhokoliv náznaku masky do restaurace, toho že poženou do kuchyně, kde bude muset vykonávat ty nejnižší otrocké práce. Nebyl by sice problém obléci si sako s knoflíky na zádech a jít za někoho, kdo si o 180° překroutil hlavu dozadu, ale na takové legrácky přeci jen nejsem a tak jsme večeřeli v Lidu, kde nebezpečí, že nás poženou bez masek do podpalubí škrabat brambory a mýt nádobí, nijak nehrozilo. Úterý, 28.2. – na moři Motto dne: „Nejsvobodnější je ten, kdo má nejméně potřeb“ ... a když jsem při tom pomyslel na lidi, žijící na tamních ostrovech, tak jsem došel k názoru, že my jsme celkem dost velcí otroci. Je zataženo, prší a moře má stejnou barvu jako Středozemní moře v listopadu. Jen není tak studené. Voda 24°C a vzduch 20°C. Oproti minulým dnům byla ale přímo psí zima a ideální podmínky koukat na televizi, kde měl jít film o srážce Maxima s ledovcem. Film ale nešel a já kvůli tomu zatelefonoval na recepci. Slíbili, že se zeptají a vzápětí jsem dostal telefonát že film začne během pěti minut. Takže bylo dopoledne zachráněné. Přejezd skutečné datumové hranice jsem sice propásl, ale bylo to cca. v 11:30 hodin. Jedna věc jim však neštymovala. V televizi se objevilo datum, že máme 26.2. a to nebylo dost dobře možné. Po důvodu jsem se ale dál nepídil. Navečer jsme si byli vypít skleničku sektu na rozloučenou, ale na galavečeři jsme nešli v Lidu jsme se najedli také. Pak jsme ještě hodili do moře kokosové ořechy, které nám posloužily jako „sklenice“ na Piňa colada a nakonec jsme se stavěli podívat na uměleckou všehochuť v muziksalónu. Jirka sice jel už jen jako normální pasažér, ale přeci jen přišel zahrát a tentokrát hrál oné tetce, která ho doprovázela na křídlo při bohoslužbě. Ta byla Jirkou úplně uchvácená a jakmile se objevil na place, tak ho fotila v jednom kuse. Jirka jí ten večer přišel zahrát ke stolu a pro tetku to bylo nejspíš vyvrcholením celé cesty. Něco dal k dobru i klavírista, který se na tendru tak zajímal o můj „rodinný erb“ s velbloudem, ke slovu se přihlásil i australský zpěvák a nakonec zazpíval ještě jednou i pasažérský Maxim-chór. Zazpívali nejen jejich námořnické písničky, ale i „Bora Bora“ a nakonec pochopitelně i lodní hymnu „Auld lang syne“ – „Valčík na rozloučenou“. Ještě jsme si na chvíli sedli v baru, kam si k nám přisedl jeden, se kterým jsme cestovali už z domova. Na palubě nosil na hlavě neustále čepici s reklamou jednoho známého pekařství a ani jsme se moc nedivili, když se ukázalo, že to byl sám majitel onoho pekařství. Byla s ním docela legrace a naváděli jsme ho, jestli by lodnímu pekaři neprozradil jeho recept na preclíky. To bylo totiž to jediné, co na lodi chybělo. Alespoň mé spolucestující. 64

Středa, 1.3. – Bay of Islands, Nový Zéland (1620 sm = 3000 km) Motto dne: „Muž se postará o dům, žena o domov“ Odpoledne

ve

14:00

hodin

jsme

dorazili

k nejsevernějšímu cípu Nového Zélandu – Bay of Islands a přesně podle „Nomen est omen“, to tam tak vypadalo. Nespočet malých, menších, ještě menších ostrovů, ostrůvků a miniostrůvků a plno zálivů a průlivů. Lod' plula krokem a všichni na palubě fotili okolí - velmi krásné a romantická okolí. Na lod' se dostavil lodivod a pasováci, kteří si nás všechny sice usměvavě, ale přeci jen přísně proklepli. A nejen oni. Přijel i někdo, kdo se staral jen o jedno. Aby se na břeh nevzalo vůbec nic k jídlu, o ovoci už ani nemluvě a kontrolovali opravdu předůkladně. Jak tady, tak i v Aucklandu tohle šacování tašek podezřele připomínalo důkladné kontroly na letištích. Naštěstí nás nenavštívili jen místní oficiálové, ale dostali jsme i nesrovnatelně vítanější návštěvu – delfíny. Proháněli se kolem lodě a měli z toho vyloženě legraci motat se lodi před špičkou. To jsme pochopitelně nemohli vidět, ale poznali jsme to podle toho, že všichni na člunu s nápisem „Delfin tour“ tím směrem namířili jejich foťáky a zuřivě fotografovali. Pro delfíny jsou velké lodě zřejmě vítaná příležitost si zadovádět, protože se k nám tyhle místní výletní čluny sjely hned jak jsme se tam objevili. Tamní turistické kanceláře už zřejmě věděly, že si delfíni tuhle příležitost nenechají ujít. Zážitek s delfíny byl opravdu moc hezký a je jen velká škoda, že jsme k nim nemohli do vody. Jediná výhoda, že se na výlet jelo až odpoledne, byla v tom, že jsme si s sebou nemuseli brát svačinu, protože ta by nám u kontroly tašek určitě neprošla. To jediné, co celňáci tolerovali, byly láhve vody a zavřené plechovky s pitím. Jinak vůbec nic. Tendr nás odvezl na břeh a cestou jsme potkali krásný dřevěný trojstěžník. Úplně jako kdyby právě připlul James Cook s jeho „Endeavour“. Naším průvodcem byl Němec, žijící na Novém Zélandě již dvacet let. Fotografuje a vydává knížky a v autobuse si pochopitelně nenechal ujít příležitost nabídnout jeho knížky ke koupi. Nejdřív byl ale problém s nefungujícím mikrofonem. Nakonec nefungující mikrofon vyřešili výměnou celého autobusu. Průvodce pak trochu povídal o tamním životě, ale nebyla s ním taková legrace jako s usměvou a ležérní tetkou na Raratonga.

65

Našim prvním cílem byl reservát Puketi Kauri. Prales, kde jsme chodili po dřevěných

chodníkách

a

obdivovali 600 let staré obří stromy Kauri a přesličky velikosti palem. Přesličky tam rostou všude jako u nás jeřabiny a Nový Zéland je má i ve znaku. Poté jsme jeli do vesnice Kawakawa, kde žil a nakonec zemřel Rakušan Friedrich Hundertwasser, umělec známý svými trochu divokými díly. On jim tam totiž roku 1999 postavil veřejné záchodky. Šli jsme se na ten zázrak podívat a dost nás tam rozesmál jeden ze skupiny, který se úplně vážně zeptal, jestli se mohou použít, nebo jestli je to jen muzeum. Rarita jsou tyhle WC i tím, že je to jediné umělcovo dílo na jižní polokouli. Ona rarita k použití jako WC opravdu byla.

Jízda pokračovala náštěvou farmy, kde pěstují kiwi. Nejdřív s námi autobusák zabloudil a my jsme skončili u špatného farmáře. Ten se moc divil, protože to byl už druhý autobus, který k němu omylem zavítal během asi dvou hodin. Správnou farmu jsme pak přeci jen našli a byli jsme moc překvapeni, jak tam bylo všechno upravené a čisté. To se ani nedá povídat a nebylo to tím, že čekali hosty, to vůbec ne. Tam je totiž čisté a upravené všechno. Nejen domky, ale i krajina. Kdyby ted' na mně někdo chtěl, abych Nový Zéland popsal jedním slovem, tak by připadalo v úvahu jen jedno jediné – čistota. Naprosto všude. Tam, když se nenašel odpadkový koš, tak by se člověk neodvážil na zem odhodit snad ani pecku z višně. Na trávníku pod stromem stál veliký stůl, na něm džbán s čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem a mimoto ještě bábovka, keksy a plátky sušených kiwi. Všichni si vzali ze slušnosti jen ždibec, ale bylo to tak dobré, že se pak po všem jen zaprášilo a já zůstal u sušených kiwi. Domácí si nás vyfotili a neměli vůbec nic proti tomu, aby jim lidé nakukovali a i vlezli do bungalovu – zrovna tak čistého a upraveného, jako všechno kolem. Dost jsem si jich cenil, protože 66

jsem si nedovedl představit, že by se k nám do baráku nacpal autobus lidí. Jim to ale vůbec nevadilo. Pochopitelně že to byl jejich vedlejší výdělek, ale oni to nejspíš ani tak nebrali. Tam totiž není jiná jen krajina, tam jsou jiní i lidé. Podívali jsme se i na jejich kiwi plantáže. Kiwi pochází z Číny a na Nový Zéland je importovali. Zajímalo by mne jak, když dnes jejich kontrolami neprojde ani ředkvička. Velký zájem o plody ale ve světě nebyl, protože něco s názvem „čínský bodlinatý angrešt“ nikoho moc nelákalo a tak si vymysleli jednoduchý trik a z plodů udělali novozélandskou raritu s názvem po místním ptákovi - kiwi. A protože lidé i sami o sobě říkají že jsou „kiwi“, tak to bylo o to víc trefnější. Dnes je kiwi známé po celém světě jako velká specialita od protinožců. Myslel jsem, že kiwi rostou na stromě, ale plantáže kiwi se dají z dálky lehce splést s vinohradem. Farmář nám všechno ukázal a uděla i krátkou přednášku. Bylo vidět, že je na vše velmi hrdý a musím přiznat, že po všem, co jsme tam viděli, on důvod být hrdým opravdu měl. Náštěva severního cípu země byla opravdu jen kratičkou vizitou, ale my to jinak neznali. Pochopitelně by tam bylo na vidění daleko více věcí, ale co má člověk dělat, když má k dispozici jen jedno odpoledne. Takže se celá návštěva smrskne pouze na získání dojmu a na nic víc. Ale tak tomu bylo všude a díky Bohu i za to málo. Dojem jsme tam opravdu získali a velký. Z Bay of Islands jsme odpluli večer ve 20:00 hodin a na lodi jsem dumal nad mapou světa, kde už svítila celá řada světélek z jižní Ameriky, přes ostrovy v Polynésii až na Nový Zéland a která znázorňovala cestu, kterou jsme měli za sebou. Před námi byl už jen nepatrný kousek - neklamné to znamení, že cesta opravdu končí. Čtvrtek, 2.3. – Auckland, Nový Zéland (141 sm = 261 km) Motto dne: „Malý úsměv dá víc, než nejdelší projev“ V Aucklandu jsme přistáli ráno v 8:00 hodin a byli jsme atrakcí pro hosty v hotelu Hilton, který stál na druhé straně mola a byl postaven ve tvaru zámořské lodě. Navzájem jsme si koukali do oken a mávali. Udělali jsme pár záběrů okolí s velkým ostrovem a po snídani jsme odjeli na výlet.

67

Tentokrát nás opravdu předůkladně kontrolovali. Nejen pasy, ale i ruksaky, jestli nepašujeme nějaké jablko či šnitlík. Bylo lepší nic neschovávat, protože cedule všude kolem vyhrožovaly, že za to může být pokuta i 500 NZ$. S myšlenkou na to, že příští den budeme opouštět lod', jsem se zeptal co se smí vzít s sebou na břeh a dozvěděl se, že jen voda v láhvi a pití v plechovkách. Naší průvodkyní byla poměrně mladá uchechtaná holka - Němka, ale žije tam již roky a tudíž opravdová „kiwi“. Nejdříve nás odvezli kousek podél pobřeží, odkud byl krásný výhled nejen na celý záliv, ale i na místní most Harbour Bridge, dlouhý 1000 metrů. Kolem staré celnice jsme pak zamířili městem k místnímu „Petřínu“ – „Sky Tower“, který je s jeho 328 metry nejvyšší stavbou na jižní hemisféře. Tam jsem věděl, že půjde do tuhého, protože jsem byl z prospektů informován, že nahoře mají části podlahy ze skla a já mám panickou hrůzu ze tří věcí: zubař, „Stone fish“ – ryba a jeden z nejjedovatějších živočichů vůbec a z výšek. Ve skalách z výšek ani strach nemám, spíše z výšky staveb. Takže jsem se měl na co těšit. První dojem jsem získal hned ve výtahu, kde jsem na takovém malém skleněném okénku stál a jen pokukoval, jak se propast pode mnou prohlubuje. Pohled z věže byl opravdu fascinující a pak došlo i na onu skleněnou podlahu. Nejdřív jsem si to prohlédl z bezpečné vzdálenosti, podíval se na tu hrůzu přes hledáček kamery a bylo to tak fascinující, že jsem pak neměl nejmenší problém si nad tu propast stoupnout, abych měl záběr co nejhezčí. Paní vedle mne leknutím až zasykla, když mne tam viděla. Nejvíc jsem z toho byl ale vykulený já sám, protože se ani v nejmenším neprojevila ona nepříjemná křeč kolem žaludku a mravenčení v kolenou. Sjeli jsme pak zase dolů, bleskem proběhli suvenýry, ještě bleskověji koupili tričko a kšiltovku a už zase projíždíme městem a posloucháme výklad, že vpravo je radnice, vlevo univerzita, atd. … Dojeli jsme do velkého parku, kterému na kopci vévodilo válečné museum. Ale pouze jedna část byla věnovaná 1. a 2. sv. válce, jinak tam bylo kde co a pochopitelně nechyběla ani část, věnovaná původním obyvatelům – Maori. Podívali jsme se na exponáty jejich dřevěných staveb bohatě zdobených řezbami a nechyběly ani dlouhatánské válečné kanoe a primitivní plachetnice s 68

plovákem, na kterých se vydávali na daleké cesty Pacifikem. Jejich zbraně a nářadí dělaly dojem, že se všechno tenkrát odehrávalo ještě v době kamenné a přitom se to všechno událo přibližně v době, kdy válčil Žižka s křižáky.

Před muzeem jsem chvíli sledoval školáky na výletě, kterým učitel něco vykládal. Žáčci na sobě měli školní uniformy a všichni nakonec dostali stejný pytlík se svačinou. Bylo zajímavé, že žádné z dětí nepohodilo papír a slupky po trávníku, ale odpadky putovaly do odpadkových košů. Z domova a i odjinud mám v tomto směru úplně jiné zkušenosti - daleko horší zkušenosti. Od muzea jsme poté zamířili do čtvrti „Parnell“. Parnell road je jakousi místní „Zlatou uličkou“, kde jsou krásně resturované dřevěné domy s vyřezávanými ozdobami, natřené veselými barvami a plné malých, útulných a někdy i hodně luxusních hospůdek, kšeftíků a boutique. Místy mi všechno hodně připomínalo San Francisco, jen ony prudké kopce tam chyběly. Přes hlavní ulici města, Qeens Street, jsme se kolem staré celnice, Customs House, vrátili na lod', výlet byl u konce, ale den ještě zdaleka ne. Hned po obědě jsme zase vypadli a tentokrát každý někam jinam. Moje spolucestující se přidala k Ingrid a Heinzovi, zašli ještě jednou ke Sky Tower a pak se jeli podívat na „Kelly Tarlton’s Underwatter World“, což jest něco jako mořská zoologická zahrada, kde lidé prochází skleněnými chodbami v obrovských akváriích. To mne ale moc nelákalo a měl jsem jiný cíl. Nejdřív jsem zašel do blízkého přístaviště jachet a delší dobu tam okukoval novozélandskou jachtu, které se úspěšně zúčastnila „American Cup“ – nejtěžšího jachtařského závodu na světě. Moc jsem toho ale neviděl, protože stála na souši jako Sv. Václav v Praze. Byla to ale hrozná obluda a připadal jsem si pod ní jako mraveneček. Když jsem ty „plachetničky“ občas viděl v televizi, tak jsem ani netušil, jak velké ve skutečnosti jsou. Opodál v přístavišti jsem ještě ztvrdnul u velmi podivného futuristického motorového člunu, který právě dostavovali. Byl to vlastně trimarán, ale celkově dělal dojem spíše kosmické lodi odněkud z Marsu.

69

Z přístavu jacht jsem se vydal podél pobřeží k celnici a zabočil na Qeens Street. Coural jsem celkem bezcílně a jen sledoval cvrkot. Jenže mi v hlavě vrtala jedna myšlenka. Když jsme byli dopoledne na věži Sky Tower, tak jsme zjistili, že se z ní dá i skákat – něco jako bungee jumping, jen s tím rozdílem že tam mají dva paralelně vedoucí dráty z věže na zem, takže se skáče na jakýchsi „kolejnicích“. Postával jsem tam celou věčnost a doufal že někdo hupsne dolů, protože mne přeci jen zajímalo, jak to celé funguje. Nakonec jsem to vzdal. Důvody byly hned dva. Především prachobyčejný strach a potom skutečnost, že jsem s sebou neměl náhradní spodní prádlo, které bych si tam po event. skoku nejspíš musel vyměnit. Vrátil jsem se na Qeens Street a pokračoval k radnici a knihovně, které jsem zahlédl z autobusu. Zastavil jsem se v parku, občas vzal něco na video a největším úlovkem byla česká vlajka, která tam, se spoustou jiných, vlála. Vracel jsem se po ulici, nakukoval do kšeftů a všiml si jedné věci. Jediní, kdo házeli špačky od cigaret na zem, byli dost otrhaní Maori, povalující se na lavičkách. Vrátil jsem se na nábřeží k celnici, poseděl u vody a šel na lod'. Tím vlastně cesta skončila a nás už čekalo jen balení. Jako obyčejně nám vše cestou nějak „nakynulo“ a mimoto přibyly ještě suvenýry. Na poslední chvíli jsme chytli fungující síť a tak došlo i na telefonát domů. Pátek, 3.3. + Sobota, 4.3. – Auckland > Singapur > Frankfurt Motto dne nebylo, zato se objevil v programu německý text písničky Auld lang syne - překvapivě hezký text. Ráno v 8:00 hodin jsme postavili kufry před kabinu, šli na poslední snídani a potom jsem ještě rozdal na lodi všude do „prasátek“ nějakou tu pozornost pro posádku na lodi a následně jsme už jen utloukali čas do odjezdu autobusem na letiště. Převážně jsem seděl v lounge, krátil si dlouhou chvíli čtením, občas jsem se podíval panoramatickým oknem na město a uvědomil si, že je to úplně stejný pohled, jaký přenášela internetová kamera na můstku lodě. Tudíž pokud by se doma junior podíval tou dobou v internetu na záběr webové kamery lodě, tak viděl to samé co já. Pohled neviděl, protože telefonoval. Snažil jsem se skoro hodinu dovolat domů, ale bylo stále obsazeno. Ve 12:00 hodin jsme se rozloučili s lodí, oficiálové mi benevolentně odkývali plechovky s pitím v ruksaku a pak se zase věnovali studování nějaké dřevěné sošky jedné spolucestující. Snad se báli, aby jim tam nezavlekla nějakého polynéského červotoče či co. Náš autobus odjížděl jako 70

poslední a Gruschka a lidé od cestovky Phönix se mohli umávat. Autobusák na mne dělal dojem, že má v záběhu nejen autobus, ale i řidičák. On se s námi spíše jen plouhal a přímo jsem rostl, protože jsem si dovedl představit, jak to bude na letišti vypadat, protože čím později na letiště dorazíme, tím menší bude výběr míst v letadle. Prostě když člověk pospíchá, tak se vždycky něco semele. Nejeli jsme ještě ani deset minut a jedna tetka si vzpomněla, že musí čůrat. Byl bych ji zabil. To si bába nemohla vzpomenout na lodi? Hledal se pro ni hajzlík a nakonec jsme skončili u benzínky. Když jsme konečně dorazili na letiště, tak už byla u přepážky na Check in fronta jako hrom. Odevzdaně jsme frontu vystáli, nějaké vybírání míst se nekonalo a cesta byla opravdu u konce, protože od té chvíle budeme jen vysedávat v letadle a když budeme mít velké štěstí, tak let občas i prospíme. Letiště bylo sice super, ale na velké prohlížení nebyl čas. Zanedlouho pak vyvolali let SQ286 a v 15:02 hodin - se zpožděním dvou minut, jsme opustili Nový Zéland. Do letadla jsme nastupovali tzv. „chobotem“, takže jsme až na palubě zjistili jakou obludou letíme. Byl to Boeing 747400 „Megatop“ – momentálně největší letadlo na světě. Airbus ale už dělá velké přípravy aby firmě Boeing tohle prvenství přebral. Na palubě bylo skoro 400 lidí, letadlo bylo plné, takže „lůžka“ zase nebyla. Malé rozptýlení jsem měl, když jsem studoval ovládání rádia a TV. Byl tam i „šlic“ na kreditkartu, což bylo pro satelitní telefon. Ale po zkušenostech s cenou za telefonování na lodi, jsem radši nic nezkoušel. Dalším velkým rozptýlením byly letušky. Kam se hrabou letušky třeba od LTU na tyhle královny krásy od Singapore Airlines. Jejich uniformy byla nádhera a co teprve obsluha. Žádné „.. tady máš žvanec a dlabej ...“, jako když jsme letěli do Callaa. NE! Dokonce i jídelní lístek člověk dostal aby si mohl vybrat a s pitím to bylo jako na lodi. Od džusů přes víno až k pivu. Stačilo jen říci. To jediné, co bylo s LTU společné, byla malá taštička s „bačkorami“, kartáčkem na zuby a jinými proprietkami, aby byla cesta pohodlnější a mohli jsme se po letu i trochu zcivilizovat. Stejně ale všechny tyhle příjemnosti nezabránily, že jsme po nějaké té hodině letu nevěděli jak si sednout, protože z Aucklandu do Singapuru to je 8415 km a skoro deset hodin letu. Přistáli jsme v jednu hodinu po půlnoci (lodního času), ale v Singapuru měli teprve 20:30 hodin večer. Letiště se nedá popsat a už vůbec se nedá srovnat třeba s Frankfurtem či jinými letišti na světě, kde je všechno spíše účelové. V Singapuru nemají jen haly na odbavení cestujících, nějaký ten kafáč a pár kšeftíků. Tam měli celá nákupní střediska od oblékání přes elektroniku až po obrovské květinářství a to, že tam byl i malý „japonský park“ s rybníčkem a Koi-kapry, bylo skoro už samozřejmostí. Zážitek to opravdu byl. Moje spolucestující pak odpochodovala pod sprchu do jedné lounge a já pochopitelně ztvrdnul u internetu, který tam byl cestujícím k dispozici. Zadarmo, ale bylo to omezené jen na čtvrt hodiny. Stejně jsem ale stačil odeslat pár mailů, podívat se co děje u „Spolužáků“ a „zamávat“ kolegům na helpfóru. 71

Ze Singapuru jsme odletěli 23:55 hodin místního času a v letadle se opakovala celá procedura jako po odletu z Aucklandu, jen s tím rozdílem, že jsme měli před sebou štreku 10283 km a tím i delší sezení. Ani na to nechci vzpomínat. Pečovali o nás ale jako o malá děcka, stále nosili něco na zub a to nejdůležitější bylo, že stále nosili pití. Při dlouhém sezení mají lidé v letadle občas problém s trombózou a hodně pít je při dlouhých letech alfou a omegou všeho. Tady jsme pití dostali bez říkání a u jiných leteckých společností aby člověk pomalu škemral. Po cestě jsme zažili i turbulence a vzdušné díry, ozvalo se pochopitelně i pár pištících vylekaných hlasů, ale stewardky klidně dál usměvavě balancovaly jejich tácy po letadle a se zářivými úsměvy rozdávaly pití či nějakou maličkost na zub. Byl jsem umlácený už jen z toho sezení a když jsem si představil, že bych měl ještě obskakovat rozespalé a mručící pasažéry, tak se mi ten jejich job už v tak ideálním světle nejevil. O nějakém velkém spaní se mluvit nedá. Občas jsem se probral z mrákot, opatrně pootevřel oči a v TV se podíval kde jsme. Bylo to ale vždycky dost beznadějné, protože cesta nebrala konce. Teprve v 5:45 hodin jsem ožil velmi rychle, protože se v televizi objevila informace, že právě letíme nad - mně ne úplně neznámým, městem – „Carlsbad“. Tzn., že pokud bylo příbuzenstvo vzhůru - jako že nebylo a pokud by byla nad Krušnými horami jasná obloha - jako že nebyla, tak jsme si mohli navzájem zamávat. Mohu jen přiznat, že se mi při pohledu na „Carlsbad“ na obrazovce v hlavě honily všelijaké myšlenky. Jednak jsem si začal uvědomovat z jaké cesty se vracím domů a také jsem se trochu pozastavil nad náhodou, že se vracím přesně nad místy, kde si kdysi malý vesnický kluk pod vánočním stromečkem četl v knize „Robinson Crusoe“ a kde bylo jeho dosud největším dobrodružstvím, když se toulal se psem po lesích. Ve Frankfurtu jsme přistáli ráno v 6:25 hodin. Nádhera – mohl by si jeden pomyslet! Včera jsme odletěli ve tři hodiny odpoledne a v půl sedmé ráno jsme na místě, což by znamenalo patnáct a půl hodiny na cestě. To sice není málo, ale jde to. Jenomže ouha, protože jsou to všechno místní časy a musí se připočítat ještě časová pásma, takže se nakonec na cestu z Aucklandu do Frankfurtu vyklubalo dvacetsedm hodin. Ani jsem nechtěl myslet na to, že letadlo ještě pokračovalo dál do New Yorku a pokud byl pro někoho Frankfurt zase jen mezipřistáním, jako že nejspíše byl, tak bych s tím dotyčným, který cestoval z Aucklandu do New Yorku, neměnil ani za nic. Nakonec přibyly ještě čtyři hodiny autobusem domů a také nesmím zapomenout, že než jsme odletěli z Aucklandu, tak jsme už byli osm hodin vzhůru. Tzn., že jsme za sebou měli třicetpět hodin bdění z občasnými výlety do říše snů. To opravdu není nic, co by mohl člověku někdo závidět. Ale, jak se říká, každá sranda něco stojí a tahle sranda v Pacifiku za to opravdu stála. Co dodat na konec? Opravdu nevím. Všechno jsem napsal a ono se k tomu celkem nic dodat nedá, protože je vše stejně jen vyprávění jak vypadá, voní a chutná jablko .... a vyprávěním člověk nikomu neumožní do skutečného jablka kousnout. Ale neříká se nadarmo, že i snaha se cení a snahu

72

jsem s mým vyprávěním opravdu měl. Takže mám sepsáno a to jediné, co ještě chybí, je moje obligátní „inventura“ vzdáleností a přehled všeho, co se po cestě na lodi snědlo a vypilo. Tentokrát ale moje tabulky vypadají jinak než dřív. Úplně jinak! Vzdálenosti (km) Domov – Frankfurt

Spotřeba

množství

300

Ryby

4150 kg

Frankfurt – Punta Cana

7520

Maso

7800 kg

Punta Cana – Lima

3537

Zelenina

15450 kg

13421

Ovoce

19100 kg

Auckland – Singapur

8415

Zmrzlina

Singapur – Frankfurt

10283

Vejce

36650 kusů

Zákusky

65850 kusů

Lima – Auckland

Frankfurt – domov

300

K tomu ještě pár km z baráku k autobusu a zpět ... Takže je to celkem

24 43800

2850 l

Červené víno

4250 l

Bílé víno

3650 l

Vodka

290 l

Pivo čepované

2750 l

Pivo lahvové

2450 lahví

Jídel celkem

68250

Vždycky, když jsem skončil s nějakým popisem cesty, tak skoro pokaždé zůstalo ještě pár poznámek či postřehů, které nakonec vytvořily jakýsi epilog. Obyčejně to bylo něco, co mne na cestě nějak ohromilo. Ať už exotičností, stářím či velikostí. Na této cestě mne nepotkalo vlastně nic nového. Exotičnost pláží s kokosovými palmami jen konkurovala s Afrikou a pochopitelně s Havají, žádné opravdu staré památky jsme neviděli a tak zůstala jen velikost. Na první pohled tam sice vůbec nic obrovského nebylo, ale přesto tam bylo něco tak nepředstavitelně obrovského, že to snadno předčilo i pyramidy, Grand Canyon, Empire State Bldg., atd. Vždyť i ty ostrůvky jsou často jen malým krtincem uprostřed oceánu. Bylo tam tedy vůbec něco opravdu velkého? Bylo! A sice to, co měl člověk neustále na očích a o čem jsem se už zmínil jako o onom „NIC“ a co bylo vlastně opravdu to největší, co jsem kdy viděl. Ona tři velká „O“ – Obloha, Obzor a Oceán. To je něco tak obrovského a nekonečného, že tam má člověk možnost si uvědomit, jak zbytečné a malicherné jsou všechny jeho všední starosti a problémy. Tam má možnost si uvědomit, že vlastně nepotřebuje k životu o nic víc než všichni ti, kteří v tom ztraceném koutě světa žijí a pokud člověku slouží zdraví, tak opravdu nemá důvod si s něčím lámat hlavu. V souvislosti s lidmi tam žijícími, mne napadla ještě jedna věc. Na UNI se kdysi dávno objevil naspreyovaný nápis: „Ptáci v klecích zpívají o svobodě, ti ostatní létají“. Často jsem se na cestě po ostrovech rozhlížel kolem sebe a přemýšlel nad naší vlastní životní „klecí“. ********** 73

Tohle bylo něco jako můj epilog k cestě, ale přeci jen ještě něco mám. Jsou to odpovědi na pár dotazů o cestě tak, jak jsem je jednou zodpověděl. Jsou to dotazy na věci o kterých něco napsat, by mne snad ani nenapadlo a byla by to celkem velká škoda to sem nepřidat. Takže: 1) Jaká je na lodi móda? Co se tam nosí? Mají ženy nějaké šperky? Splňují představu z různých filmů a knížek? To je kapitola sama pro sebe. Jak to jen napsat? Snad takhle ... Přes den na palubě chodí všichni oblečeni skoro jako na kempingu. K jídlu trochu civilizovaněji a večer jako v neděli na večeři do lepší restaurace. Když je ale gala-večeře či tzv. kapitánský dinner, tak je garderoba asi jako na maturitní ples se vším všudy. Blýskavé klopy smokingů - protože tmavý oblek je minimum a dlouhé toalety dam, jsou prakticky nutností. Jenomže má často člověk pocit, že ony dámy snad ani doma nemají zrcadlo. Exkluzivita ze všeho přímo čiší, ale často je to jako pěst na oko. Na mně ale může těžko někdo chtít abych posoudil tyhle věci, protože jsem z vesnice, kde jsme skoro všechno odběhali jen v teplákách. A šperky? Od nejmodernějších exponátů až po klasiku, za kterou by člověk dostal docela slušné auto a jeden má často pocit, že je to pro lidi jistého druhu příležitost se předvést a ukázat: „Podívejte se, co si všechno mohu dovolit“. Pro tyhle lidi byla - na rozdíl od nás, gala-večeře asi tím nej-, nej-, nej- z celé cesty. Otázka, jestli splňují představu z filmů? Zcela určitě! Oni to nejspíš v nějakém filmu viděli a ted' jen kopírují. Je to sice zajímavé na podívání, ale jinak úplně nepodstatné. Člověk jen musí koukat, aby zůstal ve zlatém středu, nebyl nápadný ani na jednu stranu a pak už celkem o nic nejde. 2) Stravovali jste se jen na lodi nebo jste něco ochutnali i na ostrovech? Jen na lodi. Když byl nějaký výlet, tak nás obyčejně nahnali do autobusů, vozili po pozoruhodnostech a na návštěvy restaurací nebyl čas. Občas jsme ochutnali něco přímo v „džungli“ ze stromů, nebo jsme si koupili kokosový ořech místo láhve limonády. Jinak nic. A ostrovy: určitě byly některé civilizovanější než jen hrouda země a palma. Mám na mysli nějaké obchůdky, tržiště, kavárničky a podobně. Jak to vypadalo? Představuji si přístav s loděmi, spoustou lidí, tržiště, rybáři s rybami ... Jak se to vezme. Někde ano, jinde ne. Převážná většina ostrovů opravdu není nic jiného než skalisko nebo atol v moři a pár palem. Výjimkou bylo jen Papeete – hlavní město Tahiti, které je už skoro velkoměsto se všemi trhy, kavárnami, restauracemi a tržišti. Tam jsme si tu civilizaci trochu proběhali, nakoukli i do místní tržnice s celou jejich nabídkou ryb, ovoce, suvenýrů a hlavně kytek, ale pak jsme utekli do parku a jen seděli na lavičce a koukali kolem. Večer jsme z lodě nešli někam 74

na flám do města, ale jsme zůstali na nábřeží u muzikantů, protože tam byla nějaká místní sláva. Není těžké uvěřit, že poslouchat jejich „havajské“ kytary nám bylo milejší, než nějaká ta „civilizace“. Pochopitelně, že nám tam na každém kroku cpali do rukou pozvánky na různé atrakce, ale tomu jsem se vždycky a všude vyhýbal a po pravdě řečeno je mi na takovéhle „kratochvíle“ i škoda času. To si spíš sednout někde, kde se vůbec nic neděje a jen tak koukat kolem. Tím ale nechci říci, že nemám zájem o nějakou tu pozoruhodnost. Jakmile je někde něco historického či jinak zajímavého, tak se o mně říká, že bych uhnal koně. Takže obyčejně všude padám z jednoho etrému do druhého. **********

75