S kolem kolem Česka. aneb anabáze Petra Kratochvíla po hranicích domoviny až

S kolem kolem Česka – aneb anabáze Petra Kratochvíla po hranicích domoviny 29. 6. až 19. 7. 2014 Zpracovatel: Ing. Petr Kratochvíl, červenec 2014

1

S kolem kolem Česka – aneb anabáze Petr Kratochvíla po hranicích domoviny – 29. 6. až 19. 7. 2014

Úvod Cykloturistika se stala v posledních dvaceti letech doslova mým koníčkem. Nic jsem nepřeháněl a tak mi kolo sloužilo především k přejezdům mezi zajímavostmi, které se staly mým zájmovým bodem. A s kolem jsem potřeboval k pohybu i automobil. Kola jsme dali na nosiče a vyjeli na pevné místo, kde jsme se ubytovali. Z toho místa jsme vyjížděli na okruhy, tzv. brambory. Délka okruhů byla různá, ale pokud přesáhla 65 km, pak již to bylo na úkor pohody z cesty a také se za ten den toho nedalo moc navštívit a zažít. Nebo jsme vyjížděli jen na jeden den. I ve svém zaměstnání v agentuře CzechTourism jsem se s cykloturistikou potkával. Vedl jsem řadu diskusí se zastánci dálkových tras napříč republikou, napříč Evropu. Ty mají být naším hlavním marketingovým nástrojem pro tento druh aktivní dovolené. Nemohl jsem se s tím názorem plně srovnat, protože jsem na těch značených dálkových trasách, pokud jsem se na ně dostal, nepotkal cykloturisty s bagáží. Zato jsem v místech soustředěného cestovního ruchu vídal stejný druh cykloturistů, jako jsme my – bramboráři. I mezi známými mám podobně naladěné cyklisty. Několikrát jsem zavítal s cestovní kanceláří do zahraničí. I tam jsem viděl na cyklotrasách jen výjimečně někoho, kdo by měl větší bágl na kole. Itálie je navíc plná cyklistů na silničních kolech, kteří sportují a honí se za kilometry. Před dvěma lety jsem si řekl, že bych mohl tedy sám zkusit dálkovou jízdu, abych s konečnou platností vyřešil dilema, jak velká je převaha bramborářů nad dálkaři. Jen chvíli jsem hledal námět cesty. Připomněl jsem si svůj záměr realizovat cestu kolem Česka na kole před cca 12 lety, ale tehdy jsem to chtěl realizovat po etapách, mezi kterými bych se vracel i do Prahy. Dalším impulsem k mému rozhodnutí jet s kolem kolem Česka byla cesta mé dcery Lucie, která v roce 2013 vyrazila na kole z Bělehradu do Číny. Bohužel ji zdravotní problémy zbrzdili v dalším pokračování a tak se vrátila vyléčit si bolístky do Česka. Od 16. ledna 2014 jezdí v jižní Americe. Postupně projíždí Argentinou, Chile, opět Argentinou, Bolívií a nyní Peru. Pak asi bude následovat Kolumbie atd. Drsná dálková cykloturistika. Tak to zkusím alespoň po Česku. V roce 2013 jsem nenašel dostatek prostoru a vůle pro uskutečnění cesty. Začal jsem ale více trénovat a dělal si celodenní výlety v rozsahu 65 až 100 km. Poznal jsem spousty zajímavých míst ve Středních Čechách, protože jsem vyjížděl buď z PrahyDolních Počernic nebo z chaty u Chýňavy (Dědkův mlýn). Postupně jsem získal řadu informací od dcery, co je třeba s sebou mít. Když jsem rozhlásil mezi příbuznými, že v červenci 2014 pojedu kolem Česka na kole, postupně jsem dostával potřebné vybavení – spacák, vařič, celtu, …. Něco mi bylo půjčeno – stan, zámek na kolo, držák brašen. No a zbytek jsem si dokoupil a nechal si kolo na cestu připravit u odborníků. Pánové z Kola Smíchov mi jej včas prohlédli, opravili a doplnili o potřebné součástky a vybavení (světla apod.). Lucie mi provokovala a stále se ptala, kdy vyrazím. Tak jsem to trochu urychlil a naplánoval jsem výjezd na neděli 29. 6. 2014. Připravil jsem si itinerář. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Mapy cyklotras se ukázaly jako nedostatečný podklad. Problémy jsou v tom získat aktuální mapu, s dobře a přesně vyznačenými trasami. Docela dobrým podkladem byly mapy některých krajů a regionů. Výškový profil jsem si mohl ověřit na cykloserveru . Použil jsem i mapy na Seznamu a ty musím pochválit. Snažil jsem se vyznačit si trasu, která v průměru povede max. do 15 km od hranic. Netoužil jsem vystoupat na všechny 2

vrcholky na trase, jako někteří přede mnou. Na internetu jsem se poučil z podkladů těch, kteří již cestu kolem Česka uskutečnili. Data byla různá a řada kolegů jela hodně ve vnitrozemí, někteří se snažili o rychlostní průjezd trasy apod. U mne se nejedná o rychlost, ale o pohodu z jízdy a nalezení optima při tělesné zátěži. Dálkoví cykloturisté jistě jezdí po hlavních trasách a tak jsem také dával přednost Krušnohorské magistrále, Šumavské magistrále, Greenways Praha-Vídeň a atd. Předpokládal jsem, že to jsou trasy, po kterých má jezdit co nejvíce cykloturistů, protože vedou sjízdnými terény a spojují zajímavé body. Využil jsem i navigaci Garmin a plánovanou cestu si tam nahrál. Nechci zdržovat s technickými problémy, ale na cestě mi to pak nebylo až tak moc platné. Musel bych mít s sebou počítač s příslušným programem a třeba jednou za tři dny si trasy dohrávat. Měl jsem na cestu připravený tablet, a pro něj ten program není připraven. Pro záznam trasy je však navigace skvělá. Přípravu jsem myslím nepodcenil a tři zdroje informací jsem měl připravené – papírové mapy (i ústřižky z map, aby to bylo co nejlehčí) a tisky z map Seznamu, navigaci a mobilní telefon s mapami Seznamu. Čas na vyzkoušení jízdy kola se zátěží nezbyl. Jen jsem v sobotu před nedělním odjezdem naložil kolo, abych vyzkoušel upevnění brašen a ostatní zátěže a objel s tím Dolní Počernice. Závěr: nedá se již nic dělat a musím si zvyknout, nesmím rychle manipulovat s předním kolem, brzdy musím více mačkat, stojánek na kolo je k ničemu, kolo musím ho vždy o něco opřít. Vyjíždím s koupenou jízdenkou na vlak, s plánem, že bych mohl každý den jet cca 80 km a že kam dojedu, tam budu hledat ubytování a pro případ neúspěchu mám s sebou stan. Mám platební kartu, ale předem tuším, že hotovost bude hrát hlavní roli a tak k zajištění bezpečnosti mám peníze uložené na několika místech (snad si vzpomenu kde).

1. Etapa - 29. 6. 2014 Odjezd v 8.07 z Dolních Počernic byl v klidu za doprovodu Zdenky. Poslední foto pro zdokumentování stavu před třínedělní anabází a má vyjížďka s kolem kolem Česka začíná. Start byl poměrně zajímavý, když jsem nastoupil do vlaku z Dolních Počernic na Masarykovo nádraží. Nechtěl jsem si vzít s sebou Opencard a tak jsem zaplatil jízdné, které nakonec stálo 49 Kč, protože mi pan průvodčí napočítal i to kolo (24 za osobu a 25 za Béďu - on si to zaslouží). Kolo má totiž volné jízdné pouze v rámci PID. Takže 49 Kč a když si promítnu, že do Ústí jedu včetně místenky a kola zhruba za 200 Kč, tak to je taková čtvrtina cesty. Ale ne cesty v kilometrech, ale cesty v penězích. Takže u Českých drah se vyplatí jezdit pouze na delší tratě. Čekání na Hlaváku, kam jsem z Masaryčky přejel a podruhé otestoval kolo s plným zatížením, uběhlo čtením nedělního Blesku. V hlavě se mi honí myšlenky na to, co bude. Zatím mám problém s nesením kola - váha je nezvykle vysoká (bagáž váží cca 20 kg plus voda v bidonech a 2 l v petce). Jak to asi dám do vagónu. A tak jdu na to. Šlo to nakonec vcelku dobře, asi pod tou euforii z cesty. Čeká mi hák na kolo, nemusím nic z kola sundávat. Na mne čeká pohodlné kupé, kde se ztrácím. Vlakový rozhlas mne informuje o tom, co bude. Startuji z Hlavního nádraží, v pohodlném vláčku, kolo mi visí vzadu na speciálním držáku a v kupé pro 12 lidí jsem sám. Nyní už pojedeme do Holešovic a pak až do Ústí. Informace o cestě mám na displeji a tak v klidu luštím křížovky a střídavě se kochám krajinou. Sleduji druhou stranu Vltavy a Labe - pojedu tam možná na konci mé cesty.

3

černě – plánovaná cesta, zeleně – skutečná cesta (ve směru na Cínovec jsem zabloudil)

0 – 73 – jízda vlakem z Prahy, 74 – 141 – délka první etapy (68 km) Tak tedy něco před jedenáctou jsem vystoupil z vlaku v Ústí nad Labem za mírného poprchávání a vydal se na plánovanou trasu. Moc jsem po Ústí nebloudil, bylo to celkem v pohodě. Dostal jsem se na starou silnici, kterou se jezdilo na Prahu. Pak jsem byl netrpělivý, kdy podjedu dálnici, ale nakonec se tak opravdu stalo. Podjezd pod dálnicí s sebou přinesl větší kapky deště. Oproti tomu, co mi čeká je to brnkačka a jedu si klidně dál a pouze v tričku. Pak přicházejí Chabařovice a na zastávce autobusu choulím sebe i náklad do pláštěnek. Právě včas, déšť je silnější. Bagáž jsem oblékal do žlutého hávu. Ta pláštěnka je dobře vidět. A sebe jsem zase oblékl do modré pláštěnky. Déšť nebyl sice silný, ale byl vytrvalý. Stoupám a stoupám, ale zvládám to. V Přestanově fotím francouzský pomník. Střídalo se to s řadou mírných sjezdů a dostal jsem se do Krupky. Za Krupkou to byl první test do kopečka. Zdárně jsem ho zdolal, podařilo se mi neslézt z kola a je přeci jen znát ta zátěž. Každé zpomalení problémem, či rozjetí je jako když vás někdo vzadu drží. No a hlavou se mi honily myšlenky, jestli jsem udělal dobře, že jsem vyjel, že to počasí mohlo být lepší, avšak nálada byla dobrá. Ale před Dubím jsem ve stoupání z kola skutečně slezl a takových 200m jsem tlačil do strmáku, protože ten byl tak prudký, že i jít bez kola vedlo k zadýchání. O tom jsem se přesvědčil na paralelně jdoucím mladíkovi. V Dubí sedám do restaurace a hrdinně zůstávám venku na terase. Tam ještě spořádám česnečku, ale bramborák s panenkou již konzumuji uvnitř. Začalo lít. Čekám, kdy přestane. Nepřestává, ale přeci jen 4

déšť slábne a tak sedám na kolo a jedu dál k nádraží Dubí-zastávka. Střídavě tlačím a jedu. Domky kolem silnice jsou opuštěné a jen velká okna připomínají jejich účel. Holky za okny se ale vytratily. Z nádraží vede asfaltovka k chatě Vitiška. Déšť a stoupání jsou mými společníky. Míjím hájovnu, před níž stojí auto. Mám chuť požádat o přístřešek před deštěm, ale pak si uvědomuji, že teprve vyjíždím a přeci nejsem takový suchar. Velmi tlačím kolo a v protijedoucích autech si ťukají na čelo. Prší, lije, ale je teplo. Alespoň si ho vytvářím. A je tu chata a značka trasy 23. Hrrrr na ni. V Cínovci zjišťuji, že jsem se vydal do protisměru. Sakra a zpět. Asi 15 km navíc. Vyndal jsem i foťák pro záznam Krušnohorské magistrály. A zase chata Vitiška a dokonce mi poprvé napadá ubytovat se. Chata je ale zavřená. Sice na cedulce je velké OPEN. Zavírat mají až za dvě hodiny. Vydávám se po trase č. 23 správným směrem. Mimochodem stále prší. Přijíždím do Nového Města. U každého penzionu stavím a nic. Zavřeno nebo zrušeno. Pak přede mnou stojí Hotel Ján. Hurá tam. Přes 1000 Kč za noc. To snad ne! Před hotelem ani jedno auto, v restauraci ani jeden host. Špatně česky mluvící obsluha je neoblomná. Sedám na kolo. To, co mi čekalo, jsem si nedovedl představit. Asi se mi personál hotelu chtěl pomstít. Nebe se roztrhlo, kroupy a nikde ani stříška. Nezbývá než jet 15 km k přehradě Fláje. Tam však také nic není. Jen je tam stříška. Zvažuji co dál a nezbývá než zase kolovat. Nyní si opět uvědomuji, že jsem možná šílenec, nadupanej cestovatel. Opravdu jde o sílu vůle. Na hrázi potkávám kluka, který mi oznámil, kde jsou nějaké penziony. A tak hurá do Klínů, je to i mým plánovaným směrem. Také zase tlačím. Dokonce uvažuji o tom postavit i v dešti stan a tam se schoulit. A konečně Klíny. Jen nevím, kde jsou ty penziony. Nerad, ale přesto se pouštím z kopce a ejhle, je to správný směr. Zítra hold začnu pěkným stoupáním na trasu 23. Dva penziony a nic. První je zavřený, druhý prý zítra předává provoz. Uvažuji znovu o postavení stanu. A je tu hotel Emeran. Přijetí milé, i když chtěli hospodu zavřít v 19 hodin a ne ve 22, jak mají uváděno (den předtím měli svatbu a tak si personál chtěl oddychnout). Nakonec mi dají večeři a já jdu vybalovat. Již v restauraci jsem opustil místo jako správný vodník, kapalo ze mne opravdu dost. Na pokoji zjišťuji, že vše je mokré i v bagáži. Rozvěšuji svršky a počítám škody. Jde to. Jen diktafon nefunguje. Sprcha, zahřátí pod peřinou, chvíli sledování TV a pak vytoužený spánek.

2. Etapa - 30. 6. 2014 Během noci jsem se probral jen ve 4 hodiny a převalil jsem se. Hold únava byla znát. Jinak těch probuzení znám více. Start byl po dobré snídani a focení okolí hotelu. Zabalení proběhlo rychle a bez problému. Vše se pohodlně vešlo. Většina věcí uschla, či je jen trochu vlhká. Pochopil jsem, že pláštěnka na brašny je pouze na ně a tak jsem spacák dal až nad pláštěnku, protože je chráněný v celtě. A na přední brašnu jsem si rozřízl igelitku a připravil si malý gumicuk. Jo, nápady získané až praxí. A vyjel jsem do toho avizovaného kopce - střídavě kolmo a nožmo. Z myšleného vrcholu jsem stoupal ještě výše. Kolem větrné elektrárny. A nějak mi to jejich umístění ani v těch Krušných Horách nevadí. V Jeseníkách ano. Pak krásný sešup směr Mníšek. Nějak ale cítím, že ty nohy jsou těžké a nejede to optimálně. Kilometry ubíhají pomalu. Hodně musím tlačit. Někdy ale frčím dolu i padesátkou. Cesta je asfaltovaná a super. Trochu mi překvapují občas auta, která mne míjí, protože tam mají vjezd zakázán. V hlavě se mi rojí myšlenky - volnost, blbost, jak to zvládnu, kde jsou hospody, kde budu spát, kam dojedu, vždyť to není podstatné, hlavně klid a pohoda, musím si zvolit svůj rytmus, nikam přeci nepospíchám. Brzy budu moudřejší. Cesty se klikatí, někdy to jsou drsně dlouhé rovinky, dolu a nahoru. Míjím Horu sv. Kateřiny a pak po Rudolicích v Čechách přichází Kalek. Tam jsem dostal hlad a vyhlížel otevřenou hospodu. No, zatím nic. Potkal jsem alespoň pramen s 5

odpočívadlem. Konečně se mohu hodně napít. A následuje sjezd do Kalku. Hledám hospodu, ale nic nevidím. V krámě kupuji alespoň vodu a cuc na klacku. Jedu dál a potkávám obec Načetín. A tam vidím zvací ceduli do restaurace Inka. Přijedu a malý kluk mi sděluje, že je zavřeno. Jeho děda vykoukl a po mém vysloveném přání zahnat hlad mi nabízí polévku, jídlo a pivo. Skvělé prostředí a super ochota. Dobře jsem se i najedl. Pak přijíždí skupina cyklistů na silničních kolem s galuskami. I ty obsluhuje. Konečně je v Krušných horách někdo, komu na lidech a tím i na své kapse záleží. Nabízí mi i ubytování za 300 Kč, ale přeci jen je brzy.

černá – plánovaná trasa, žlutá – skutečná trasa

Odjíždím a zase trochu šlapu nahoru a dolu. Cesta vede lesy a často v těsné blízkosti německé hranice. Stromy nalevo a napravo. Panoramata chybí. A pak hraniční přechod Hora sv. Sebastiána a zastavuji u pumpy. Kupuji bonbóny a sušenky (doplňování kalorií je třeba a překvapuje mi, jak mám pořád hlad). Prodavačka se se mnou dává do řeči, protože si chce promluvit česky a zajímá se o mé platební karty. Tedy proč je mám u těch bank, co je mám. Vysvětluji výhody a jedu dál. Je to státovka, do kopce a těším se, až z ní odbočím. Děje se a nádhernou cestou se blížím dál k Měděnci, kde již 6

plánuji konec dneška. Je sice brzo - ještě není 16 hodin – ale síly není třeba přeceňovat, do konečného cíle je daleko. Zpestřením je další vodní nádrž – Přísečnice. U ní jsem se potkal s cyklistou. Byl to místní mladý usedlík, co si vyjel k pramenu pro vodu a se psem. Dali jsme se do řeči. Pes taky, byl milý. On jel jen k tomu prameni a dál prý nejezdí. Nad mojí anabází vrtěl hlavou. A šup, krpál, pěšmo, větrno, sprška. Kouknu na tachometr a zase mi poznamenává, že má současná rychlost je podprůměrná. Ty kecko. Tobě se to mluví. Už vidím vrcholek. A nyní vichr z pravé strany mi hází do středu silnice. Bojím se aut. Vše dopadlo dobře a vidím kapli na vršku - to je Měděnec. Míjím první hospodu a nedaleko vidím hotel. K hotelu přijedu blíž a hle - patří mezi ty, co ztratily tvar, pána a hosty. Prostě barabizna. Vracím se k té první hospodě a ptám se člověka, co je na terase, kde se mohu ubytovat. A on řekl „u mne v chalupě“. Tak to využívám. Za 250 Kč v pětilůžkovém pokoji, ale sám, teplá voda, sprcha, takže všechny základní předpoklady klidné noci tu jsou. Vyložím náklad, obsadím jednu z 5 postelí, rozvěsím věci k sušení a jdu dělat toaletu se vším všudy. A pak směr hospoda - zaplatit nocleh, dát si k večeři ovarové koleno a několik piv. Zapojuji se do soutěže Gambrinusu o skóre fotbalu. Výsledek - zase žádná výhra. Vlastně je to dobře. Výhra byla věcná a tak bych ji musel vézt s sebou. Protože to nebyla zlatá cihlička, tak se to nevyplatí. No a nyní cesta do postele. Je zajímavé, jak ten čas letí. Cyklistika je práce na plný úvazek a ještě bolí. Určitě budu zase dobře spát. Potvrdilo se, že je tady v Krušných horách řada hotýlků, které jsou však vybydlené, rozbořené, stále výrazně označené, ale mají dveře zavřené. Potom tady je řada takových menších, prostých způsobů ubytování, jako v Měděnci. Je zajímavé, že po těch cestách nepotkám skutečně cyklisty a jedinou výjimkou byla žena, která jela bez zavazadel proti mně a skupinka cyklistů na silničních kolech, s kterou jsem se setkal v restauraci Inka. Terén je velice vlnitý, řada míst, která musím tlačit. K tomu váha bagáže a tak to není moc dobré a tím se mi snižuje průměrná rychlost. Nato mi tachometr upozorňuje a někdy mně tím burcuje k zvýšení úsilí rozjet kolo do větší rychlosti. Vždy mi to trochu nakopne k další jízdě. Stále přemítám, jestli vydržím do konce, i když by se řeklo, že takové myšlenky člověk v této fázi jízdy ještě mít nemá. Ale co se dá dělat. Zatím jsem asi 20 km pod limitem na průměr 70 km denně v horách. No a vlastně 40 km na těch původně plánovaných 80 km denně. Musím ale do toho počítat i ten první den, kdy jsem vyrazil na cestu až v 11 hodin. Druhý den jsem odjel z Klínů asi v 9.06 do strmého kopce a sem do Měděnce jsem dojel něco málo po 16 hodině. Takže to byla celá délka mého pohybu. Ten první den to bylo od 11 hodin v Ústí asi do 18.15 v Klínech, kdy jsem dorazil do hotelu Emeran.

3. Etapa - 1. 7. 2014 Dnes, 1. 7. 2014, jsem se vypravil těsně před osmou na snídani z chaty do restaurace Mědník, a už mne tam vítal majitel. A k snídani byl hemenex a turecká káva, tak jak jsem si přál. Vše bylo skvělé, stejně jako rozhovor s majitelem. Objevil jsem, že on je takovým srdcem Měděnce, protože vymyslel a má i na starosti důl, který nabízí turistům k prohlédnutí a letos jej již spatřilo cca 600 návštěvníků. Provozuje také turistické informační centrum. Chalupa, kde ubytovává, má 16 lůžek, jeden pětilůžkový pokoj je dole a v kuchyni jsou čtyři stoly se čtyřmi místy a tak se všichni mohou najednou stravovat či mohou sledovat TV a především se společně bavit. V kuchyni je hodně nádobí a propriet pro dochucování jídel, včetně mouky, mikrovlnky apod. To jsem samozřejmě já nevyužil, ale pro ubytovanou partu to může být znakem spokojeného zázemí. Při té ranní debatě vyplynulo z jeho slov, že v Měděnci žije asi 100 obyvatel. Od posledního sčítání lidu (130 obyvatel) zase pár lidí odešlo.

7

Nechválil starostku, ale vysvětlil mi, že žádný podnikatel se nechce starostování chopit, aby nebyl podezírán ze zneužívání

černě – plánovaná trasa, žlutě – skutečná trasa

pravomoci ve prospěch svého podnikání. Poukázal i na to, že dříve býval starostou nejbohatší občan obce, ale nyní to může být ten, kdo nemá majetek a často ten, kdo to je ochoten vůbec dělat. Ostatní to totiž dělat nechtějí. Ocenil snahu paní Novotné z destinační společnosti, zná Mirka Foltýna, bývalého prezidenta ATIC ČR a především jeho otce z působení v hornictví. Poukázal na to, že jsou členem ATIC ČR a že příspěvek na jeho činnost ve výši 4 000 Kč je vysoký. Íčka nedostávají od ATIC adekvátní odezvu a ta místní uvažují o tom, zda v ATIC zůstat. Slíbili prý obálky na pohlednice, ale ani to nedodali. Mají také problém s vyznačováním lyžařských běžeckých tras. Obce nechtějí přispívat na činnost těch, kteří to vyznačují. Jim se daří nějaké peníze sehnat a tak lyžaři mohou úseky u Měděnce projet. Také uvedl, že cyklomagistrála vedoucí Krušnými Horami má docela slušný povrh a dokonce lepší než řada silnic pro automobily. Ono je to asi tím, že cyklisté cesty mírně zatěžují a automobily je především v teplém počasí bortí. I když já mohu potvrdit, že i na těch cyklostezkách můžete potkávat hodně automobilů, přesto že tam podle dopravního značení mají zákaz vjezdu. Hold místní znalci si pohyb z místa A do místa B zkracují a možná i ten dobrý povrch silnic jim lépe vyhovuje. Majitel 8

restaurace byl velmi optimisticky naladěn, nasměroval mi, kam mám jet, a také mi doporučil lanovku na Klínovec ze stanice Dámská. A tak v 8.30 se vydávám na cestu ke Klínovci. Bylo tam pár snesitelných kopečků, ale vše jsem vyjel. Dopadlo to, jak on řekl. Dorazil jsem k lanovce v 9.35 hodin. Příjemná obsluha mne informovala o tom, že předprodej jízdenek může začít 10 minut před desátou a provoz začne přesně v 10 hodin. Vše mají elektronicky nastavené. A tak se také stalo. Já se zatím trochu přioblékl, protože jsem předpokládal, že na vrcholku Klínovce bude chladněji než v údolí. Přišli další cykloturisté. A postupně mně obsluha připravila na cestu. Kolo zavěsili na sedačku přede mnou, bágly jely se mnou na sedačce a obsluha mi je pomohla naložit. Stejně tak dopadli ti další cyklisté. Nejprve kolo, pak oni a pak další kolo. Stoupali jsme od 10 hodin na Klínovec zhruba 20 minut. Cesta byla příjemná. Nebylo to vysoko od země a tak jsem to zdárně vydržel i já. Nahoře mi zase pomohla obsluha lanovky. Sundali nejprve kolo, pak jsem se odvalil do boku já a druhý člověk stáhl mé brašny. Začal jsem obalovat kolo nákladem. Udělal jsem pár fotek a mí spolujezdci na lanovce mně nasměrovali na silnici, kterou sjedu na Boží Dar. Sjezd k té křižovatce, kde jsem měl původně vyjet, pokud bych nevyužil lanovku, nebyl až tak náročný. Ze sedla na Klínovec to tudíž lze šlapat dobře. Bylo to také poprvé, co se proti mně hrnulo několik cykloturistů. Přijížděli také auta s koly na střeše, mikrobusy s cyklopřívěsy. Asi se budou cyklisté spouštět z Klínovce na různé směry. Je tu řada vyznačených cyklotras a v kombinaci s druhou lanovkou na Klínovec může cyklista sjíždět a lanovkovat donekonečna. Dojel jsem pak na správnou křižovatku a zahnul doleva. Sešup do Božího daru byl příkrý, za pár minut jsem jel přes padesát. Na kruhovém objezdu před Božím Darem mne zmátlo značení. Byly tam 4 výjezdy a na třech z nich bylo číslo trasy 23. Nenechal jsem se zmást a pomohl jsem si navigací. V Měděnci totiž měla skončit trasa s číslem 23 a dál měla pokračovat trasa 36. Ale na Božím Daru na náměstí ve městě byla na informační tabuli trasa č. 36 přeškrtnuta. A tak jsem předpokládal, že asi přeznačili trasu 36 až do Chebu na číslo 23. To je půlka pravdy. Ano někde to tak bylo, někde ne. Pak následovala cesta trochu nudná, fádní, trochu dolu, trochu nahoru a v tomto stylu jsem se probíjel ke Kraslicím. Po cestě nemohu říci, že by mně něco zaujalo, poněvadž z té trasy nebyl výhled nikam. Napravo nalevo stromy a jel jsem a jel a šlapal a šlapal. Zde mi na mysl přišel Čapek – robot. Už také asi lze pochopit, že mi na cestě nechyběl ruch radiopřijímače či TV. Zvuky přírody a stereotypy při jízdě mi to kompenzovaly. Přišla řada sjezdů, na kterých jsem plakal, protože jsem věděl, že zase budu stoupat. A pak jsem se dostal do jedné vesnice, kde jsem se rozhodl si odpočinout a dát si jedno pivo. Velmi příjemná obsluha mne rychle dodala labužnický, lahůdkový, iontový nápoj – pivo. A potom jsem si ještě v Horní Blatné koupil tři rohlíky, párek a vodu. Budu projíždět pustou krajinou, jak mi jeden z usedlíků informoval, a tak chci mít dodatek zásob. A cesta bude z městečka jistě do kopce. Většina našich měst a obcí je postavena v údolí. Např. v Itálii je tomu jinak, tam stojí na vrcholcích terénu. Takže u nás sjedete do městečka a víte, že z něj budete stoupat. A tak jsem šlapal a na jedné té silnici, co dříve sloužila pohraničníkům, mně došel elán a rozhodl jsem se zastavit. Spořádal jsem párek a dva rohlíky, vypil něco vody, podal domů telefonické hlášení o tom, že žiju a kde. Pak jsem se vydal dál na trasu. Ještě pár kopečků a mírných sjezdů a dojíždím na místo, které jsem ocenil až následně. Je to Jelení. Vypil jsem tu zatím nejdražší pivo na cestě - 35 Kč. A pak přichází něco neobvyklého, šíleně dlouhý sjezd. Aha, opouštím Krušné Hory. Klesal jsem, klesal jsem až na rozcestí na Bublavu a tam jsem se rozhodl, že nepojedu podle plánu (trasa 36, resp. 23), a střihnu to rovnou do Kraslic. Ušetřím asi 3 km. Do Kraslic to byl super padák. Takže na hoře v horách jsem si říkal, že kdybych mohl být ve 14 hodin v Kralicích, byl by to dobře splněný limit. To jsem si přál zhruba v 13.30, když jsem ale měl před sebou Kraslice zhruba 6 km a dvě stoupání po 15 minutách. Nakonec jsem byl v Kraslicích ale v super čase, v 14.15. Šlo to pak ráz na ráz. V Kraslicích jsem se ptal dvou děvčat – kudy na Luby? Ony se chichotaly. Nevím, zda tomu, jak jsem vypadal, nebo že tušily, 9

kam mne posílají. Ale zaznělo „Tudy pane, tudy!“. A ukázali mi zpět, odkud jsem přijel. Měly pravdu. Našel jsem příslušnou odbočku na Luby a vydávám se po ni. A to je zajímavý kopec!?!? Je takový mírný, abych mohl stále šlapat. Šlapal jsem ten nejlehčí převod, ale pořád to šlo. A po takových 1 000 metrech vidím na silnici nápis - Cíl dětí. Aha, tak jsem si říkal, že tady byla soutěž a teď někde uvidím - Cíl dospělých. Nedej bože, abych viděl - Cíl žen a Cíl mužů. A co se stalo? Asi po dalších dvou kilometrech - Cíl žen. Tak se mi chtělo již přerušit ten tah svalů. Ten sklon mi provokoval, nádherný asfalt a tak jsem šlapal, šlapal. Myslel jsem si - jsi vůl, nejsi vůl? Stojí to za to, nestojí to za to? Nemám z toho slézt, nemám kus jít? No nic. Na nic lepšího jsem nepřišel, než opravdu stoupat. A když jsem ten Cíl žen viděl, říkal jsem si také – kurník, a neměla být také nějaká páska Cíl důchodců? Ne, taková tam nebyla, a tak jsem zákonitě musel dojet k pásce Cíl mužů. Jo můžu. Byl to vrchol určitého území a tak jsem byl rád, že od té doby nastane asi následný sjezd. Nastal. Přejel jsem zhruba 100 m po rovince, 300m sjezd a zase kopec nahoru. Netušil jsem, že ty Luby jsou v opravdu v tak vysoké nadmořské výšce. Ale když jsem si uvědomil, že můj cíl – Františkovy Lázně - jsou ve výšce cca 840 m, tak mi bylo jasné, že tu pohodu, kterou jsem si vychutnal sjezdem z Krušných Hor do Kraslic, si musím nějak vykompenzovat zvýšeným tělesným úsilím. Nic není zadarmo. Pak mne napadla myšlenky, že bych nemusel jet podle značené trasy, ale po hlavní silnici. Byla to dnes skutečně časově náročná etapa, těch stoupáků tam bylo dost, a v obraze toho, zdali se mám zocelit, či mám si pohovět, tak jsem dolů dojel po silnici a rychle jsem si odhadem uvědomil, jak jsou Luby malebným městem. Pak jsem opustil trať 33 a vybral si silnici do Františkových Lázní. Přijíždím tam poměrně rychlým tempem a obsazuji hned první penzion. Vypadá dobře, obsluha je milá a na pokoj se s Béďou docela pohodlně vejdeme. Dal jsem si tam večeři a na fotbal jsem zavítal vedle do hospody. Peru triko a ponožky. Zkouším diktafon a je tu dobrá zpráva – zase funguje. Na cestě jsem potkal již mnoho živoucí havěti. Často ovce. Nebo že by to bylo zrcadlo? Pak jsem potkal spousty krav, ale musím říci, že mezi nimi bylo i pár chytrých zvířat a ty voli byli živí a nebyli to poslanci. Tato zvířata se dají dobře zachytit na fotografiích, včetně koní. Na fotkách určitě nebudou jeleni, srnci, srnky (mimochodem nepoznám, kdo je kdo), a ani zajíci či lišky. Vždy jsou rychlejší, ale jeden zajíc byl roztomilý tím, že zůstal sedět uprostřed silnice a čekal. Na co? To nevím, ale když konečně vytáhl foťák, tak se rozhodl zdrhnout. Rychle, účelně a já měl po záběrech, od kterých jsem si sliboval mnohé. Na trase č. 36 byli nejvděčnějšími zvířátky motýli. A ty, nevím proč, sosali na mém těle. Chudáci jedni. Snad se neotráví. No, to se již nedozvím.

4. Etapa - 2. 7. 2014 Snídaně byla formou švédského stolu, platím a sedám na kolo. Ráno jsem projel kolonádou. Krásně svítilo sluníčko, nikde nikdo. Jen pár lidí ojediněle bloumalo parkem. Takže pár fotek, abych dokázal, že jsem ve Frantovkách skutečně byl. Ochutnal jsem i Ferdinandův pramen. Ale jen do hrsti, mám obavu, zda není průserózní. A z Frantovek jsem se vydal směr Cheb. Ta cesta vede po 36, která je v těchto místech dobře značená. Míjím lesní ranč a fotím oslíky. A je tu zajímavá strážní věžička. Fotím vodní nádrž. Pak přejedu hráz a pokračuji po značené 36. Vyvede mne z Chebu, aniž bych jel do centra. Potkávám německý pár, který chce jet do centra. Hovoříme spolu na hranicích města a oni si hodně zajeli. Alespoň jsem někomu pomohl. Zase legračně tápu v němčině. Jen co od nich odjedu, tak se mi v hlavě skládají německé věty, které měly podle mne i smysl. Hold při stresu střečkuji. Navíc si pomáhám angličtinou a raději nechci vědět, co si druhá strana myslí. Pak se zamotávám do značení 10

Černá – plánovaná trasa, žlutá – skutečná trasa

11

a ocitám se vlivem přejezdu staveniště silnice na špatném místě. Porada s mapou a navigací a za chvíli je mi jasný další pohyb. No a dál tradice - střídání jízdy nahoru a dolu, ale jde to. Za Horním Žandovem jsem zakufroval a sjel na trasu 361 do obce Vysoká. Tam byl kostel bez střechy a vím, že jsem o tom viděl pořad v TV a bylo tam spousty Němců. Mimochodem podnikatelé v tomto příhraničí žijí snad pouze z Němců. Proto mne často zdraví německy a teprve když adekvátně neodpovídám, či se usměji a zatvářím jinak, než očekávají, tak se někteří omluví a začnou česky. Někteří nereagují. Ta obec Vysoká byla příjemným zpestřením, byla malebná, je vidět, že tam o turisty mají zájem a tak je tam vše dobře označené, včetně odpočívadel. Po další cestě mi toho moc asi nezaujalo, když si nemohu na nic vzpomenout. Po celou cestu z Frantovek do Tachova jsem nepotkal otevřenou restauraci. Až v jedné vesnici – Broumově. Setkal jsem se zde s nejvděčnějším kamarádem, byl to pes v restauraci. Přemluvil paní provozovatelku, aby mně natočila pivo, i když zrovna sekala zahradu. A žádného hosta tam neměla. Ještě navíc kvůli mně narážela nový sud. Pro koho to byl trest? Chodovar byl ale dobrý. Ten, co jsem měl. Dal jsem nakonec dva Chodovary a tam se mnou laškoval pejsek rasy, kterou neznám a asi ji neznají ani chytré knihy. Uměl fantasticky tancovat. A spolu jsme se tak prima pobavili. A již se blíží mnou očekávaná Halže a přesněji jízdárna ve Světcích. Byl jsem zde před asi 25 lety a to byl ruina. Nyní se druhá největší jízdárna v Evropě (po vídeňské) chlubí novým hávem. Dokumentuji snímkem a ubírám se do Tachova. No a Tachov mne uvítal hradbami. Fotím si je tradičně. Protože bylo něco kolem 16 hodin, začal jsem přemítat, kam až pojedu. A v Tachově se mi zůstat nechtělo a Rozvadov byl nedaleko a tak jsem si ho vybral za cíl (20 km). V Tachově jsem si dal v restauraci pana Klímy uzené, něco mezi svačinou a večeří a jedno pivko. Dojel jsem pak do Rozvadova, resp. do Svaté Kateřiny. Hledal jsem ubytování. Penziony jsem našel tři. V prvním chtěli 660 Kč a snídani za 100 Kč navíc. V druhém chtěli 500 Kč za místnůstku bez TV a nevypadala ani vábně. Obě jsem odmítl a jel do třetího. Tam pro změnu odmítli oni mne. Provozovatelka mi sděluje, že je moc utahaná a má vlastně plno. Auto před penzionem nevidím, lidi také ne. Ale věřím ji, že je utahaná. Vypadala tak. Přijel jsem do Železné a na pumpě mi řekli, že nejbližší ubytování je v Nové Vsi. To bych si zajel a tak pokračuji ve směru plánované trasa. Za chvíli jsem našel vhodné místo pro přespání ve stanu. První noc pod stanem. Trochu obavy jsem měl. Nebyl zde sice tak úzký strom, ke kterému bych přivázal kolo, ale pustil jsem se do stavby stanu. Měl jsem natrénováno a tak to šlo vcelku plynule. Kolo jsem zamknul dvěma zámky a zabalil ho do celty a gumicuky přidělal ke stanu. Ve stanu jsem rozebral bagáž, přerovnal vše a začal se ukládat k spánku. Bylo teploučko, zaznamenal jsem výsledky dnešní cesty a nastavil si mapy na příští den. Poslouchal jsem ještě ptáky a to do tmy, kdy i oni přestali rušit a pak jen šum lesa. Neměl jsem chuť psát deník či prohlížet fotky. Vzpomněl jsem v tu chvíli na dceru Lucii, co cestuje na kole nyní po jižní Americe, že jsou opravdu chvíle, které těžko někdo pochopí, pokud si to nevyzkouší na své kůži. Spánek probíhal dobře do 1 hodiny, kdy jsem byl nucen vystoupit ze stanu a vykonat potřebu. Pak byl s usínáním trochu problém. Foukal vítr a šustění stromů bylo silné. Ve stanu ale ani jeden fouk. Při tom předřimování a převracení se dívám na hodiny a je tu 5.30. Při cestě je velká výhoda se záchodem. Malou potřebu člověk udělá jen tak, že zastaví a stoupne si na zem nohama a mezi nimi i drží kolo. Pak vykonává potřebu, u mne většinou doprava. Je třeba dávat pouze pozor na sklon vozovky. Také je účelné sledovat provoz na silnici, ale to platí pouze pro hlavní silnice. Na cyklostezkách stejně nikdo nepřijede. Koho by to pohoršilo, tak mu musím sdělit, že 12

stojánek na tak zatížené kolo nestačí a kácí se. Strom k opření kola je až za příkopem silnice či i cesty. Zkušenosti s tou druhou potřebou jsem v přírodě nezískal. Zaplať pánbůh. V penzionech jsem si to vynahradil a přečetl dost literatury. Zajímavé jsou zážitky s těmi dlouhými rovinkami, které před sebou vidíte na vzdálenost např. 3 km. Jeden úsek jsem si změřil. Ze začátku většinou jedete z kopce a pak odhadujete, jak prudce se proti vám ta cesta zvedne. A dosáhnete vrcholu. Na něm vás čekají dvě varianty. Buď pokračujete po rovince či vás čeká další sjezd, ale můžete také opět začít stoupat. Ten zlom jen určuje, že to další stoupání je mírnější (alespoň ze začátku) než to původní. Naštěstí se po celou cestu proti mně cesta nezvedla opravdu rázně a v několika setinách sekundy. Opravdu jsem nikde nespadl. Ihned první den jsem pochopil, že s takovým nákladem nelze dynamicky měnit směr jízdy předního kola, a někdy je lepší projet louží, než se jí snažit na poslední chvíli vyhnout. To by mohlo předznamenat pád. Další zajímavostí mé cesty je test pohyblivosti pravé nohy. Mé brašny zatěžují zadní kolo a na nich je ještě stan zabalený v celtě. A nad ním ještě občas bývá přilba. Ve velkém horku a při jízdě po rovinatém terénu či při stoupání ji vyměňuji za čepici. A výše toho nákladu převyšuje mé sedlo. A tak při každém nasedání na kolo překmitnu pravou nohu přes celý náklad. V začátku dne se mi stane, že se nedotknu nákladu. Odpoledně již přehazuji nohu i nadvakrát. A vlastně ji přes ten náklad převaluji. Zkusil jsem také přendat nohu přes rám. Platí to samé. Po ránu to jde, později hůře a pád by ale mohl být tvrdší. Tak se držím toho prvého přehozu, i když mi v zádech občas lupne. Zkusil jsem pak přehoz druhou nohou a ono to povolilo. Hold mohu sám sobě lékařem být - tak jsem klidný. Kdo mi sleduje, musí se dobře bavit, až za břicho se popadat, a tak se to snažím dělat v ústraní, což v lesích není problém.

5. Etapa - 3. 7. 2014 V 6.30 hodin jsem si uvařil polévku, houbovou. K tomu slisovaný chléb. Vyzkoušel jsem tak v praxi vařič, který jsem na cestu dostal od dcery Jitky. Perfektní. Pak jsem začal balit. Vše O. K. až na to, že jsem někde ztratil klíče od zámků. Muselo to být někde v místě stanování, ale nepodařilo se mi je nalézt. Naštěstí jsem takovou situaci předvídal (přece se znám) a měl jsem s sebou náhradní klíče, uložené na jiném místě než ty první. A dokonce jsem si vzpomněl, kde. Pak jsem dokonce jeden klíček našel, ale druhý se asi vsákl do hrabanky. Vše bylo takové navlhlé. Stan se mi nepodařilo složit do rozumné podoby, ale už to nechám tak. Navěsil jsem věci na kolo a v 8 hodin vyrážím na trasu. Cesta mne vede po čísle trasy 36, šotolina, střídavé stoupání s mírnými sjezdy, pro ranní rozhýbání ideální. Mimochodem, každé ráno to chce skutečně začít pomalu a vytvořit kloubům prostor, aby se jejich součásti co nejlépe sladili. I během dne bylo potřeba se o ně starat. Pokud přišel delší sjezd, hned si odfrkly a začaly stávkovat. Jakmile jsem potřebovat po sjezdu zabrat, tak jsem musel přetrpět asi dvě minuty, kdy mne jasně dávali najevo, že se na mne zlobí. Bolest byla bodavá. Zkušenost mi však jasně sdělila, že to po těch dvou minutách přejde a zase se dá jet bez bolesti. Dokonce jsem z toho důvodu někdy i šlapal na prázdno ve sjezdu, jen aby ty nohy nezůstaly dlouho v klidu. Ale občas jsem zapomněl na tuto prevenci (zase jsem byl sám sobě lékařem).

13

Včerejší den byl poměrně náročný a dlouhý. Těch 110 km bylo skutečně zajímavých, ale nemohu říci, že by to bylo kritické. Cestou se mi zase stále honí hlavou myšlenky – jak rychle jet, kde si odpočinout, kde zastavit. A všechno se to nějak samo kombinuje a vždy to dobře dopadne. A další zamyšlení, tentokrát na smysluplnosti této jízdy (asi to bude dílčí vyhodnocení?!?). Vidím zrovna před sebou rovnou cestu, momentálně zase do kopce, takových 14 stupňů. Napravo les, nalevo les. Nic, kromě stromů nevidím. Jedu za fajn počasí, mírně fouká, ale na sluníčku je teplo. A takto se přemísťuji z místa A do místa B. Pouze výjimečně je nějaké zpestření v podobě restaurace či pomníčku.

Černá – plánovaná trasa, žlutá – skutečná trasa

14

Dopoledne se v restauracích nenajíte. Otevírají od 16 do 18 hodin. Nevím, kdo plánoval ty cyklotrasy. Jsou to spíše trasy pro pěší s velkým výškovým rozdílem. Bikeři budou mít asi jiný názor. Já to beru s pohledu, dnes už se k nim mohu hlásit, dálkových cykloturistů. Takže úvaha nad tím, jestli počítání těch kilometrů má nějaký smysl. Uf, kdypak takovéto úvahy asi skončí? Až bude lepší výhled? Až trasa povede přes zajímavosti? Až si zvyknu? Jako na potvoru a podporu mých skeptických myšlenek přichází stoupání na Pleš. Absolutně nechápu, proč tudy cyklotrasa vede. Krpál, tlačím, občas brblám, občas zastavuji a naháním do plic kyslík, a zase přemítám, proč to dělám, ba i trocha zoufalství. Tak jsem nahoře a vidím ..... Je tu památníček po bývalé obci - fotím ho. Pak je tu hospoda, ale zavřená, jak jinak. A frrrr dolu. Dochází voda a tak sleduji hospody a krámy. Nic. V obci Rybník je sice hospod dost, ale otevírají až v 11 hodin. Pak přichází Závist a tam vidím penzion. Dojdu do kuchyně a tam mi paní sdělí, že mají zavřeno. Doplní mi ale vodu do petek a tak jsem zachráněn. Když přijde hraniční přechod Lísková, tak si objednávám jídlo a pití ve společnosti mých kolegů důchodců, ale německých. Češi chybí. A pak se rozhoduji vydat se na další cestu podle mého rozhodnutí, a to především po silnicích. Z Lískové je to stoupání docela sjízdné a pak přichází odbočka a silnice se proti mně zvedá. Drsně a neúprosně. Šlapu a jdu a naopak. Pak si uvědomuji, že je to cesta na Čerchov. Vybral jsem si tu cestu ale sám, tak se snažím si moc nenadávat. Pak se to však obrátí a spustím na sebe takové průpovídky, že si je za rámeček nemohu dát. Až jsem se lekl, co mi to ten vnitřní hlas říká a začal jsem mít z něho strach. Proč jen jsem se na vojně nenaučil pořádně číst mapy. Ty vrstevnice! Konečně vylezu k tomu sedlu a vydávám se na vrchol Čerchova. Chyba, tam se jet nedá, stoupáni k němu je ještě horší než to předtím. Potkávám cyklisty, co se tam chystají a jednoho, co tam již byl a frčí dolů. Ani se u nás nezastavil. Také se vydávám dolů. Sjíždím do České Kubice. Pak přicházejí Všeruby. V hospodě mi popisuji cestu do Nýrska. Radí, abych jel těsně při hranici, ale po panelové cestě. To nemohu, Béďovi bych ublížil. Tak jedu po 36, ale v určitém bodě zůstávám na silnici a neodbočuji na 36 do lesa. Udělal jsem dobře. Cesta do Nýrska frčí. Ptám se místních na ubytování a jejich rady naplňuji. V druhém penzionu mám štěstí. Zajímavě upravený pokojík. Odcházím na večeři do pizzerie a pak šup do postele. Televizi již moc nevnímám a usínám. Pozn.: Po návratu jsem studoval mapu a zjistil jsem, že kdybych jel od Lískovce po trase 36, tak bych dokonce musel vystoupat do nadmořské výšky 915 m. Mnou zvolená trasa stoupala „jen“ do 830 m a byla o dost kilometrů delší. Nevědomky jsem si ušetřil pár sil.

6. Etapa - 4. 7. 2014 Ráno výjezd v 8 hodin. Nýrskem trochu kufruji a pak jsem lesíkem protáhl kolo do strmého kopečku na silnici, co vede po hrázi vodní nádrže Nýrsko. Trochu je to problematicky značené. Jedu podél Úslavy do Hamru. Docela zajímavá stavení. Na konci Hamru je odbočka přes most na Úslavě a frrrr, ale do kopce. Kruci, zase na začátku dne blbý rozjezd. Nebudu to zdržovat. Hodinu a půl šlapání a asi jen třikrát se dalo kousek jet na kole. A to ta Železná Ruda vypadala tak blízko. Nějak mne to rozhodilo. Moc fajn se zrovna nejde, vlastně nejde. Asi v 11 hodin jsem se vytlačil na sedlo pod Špičákem. Začíná to tu žít. Poprvé vidím dost turistů i cykloturistů. Dávám pivo, podávám denní raport do Dolních Počernic. Pak sjíždím do Železné Rudy. Hotel Horizont s panem Fišerem nevidím (zapomněl jsem, že je na Pancíři) a tak kupuji pití (často si nyní kupuji ledový čaj) a obědvám. Z Železné Rudy zase do kopce a ti cykloturisté, co jedou proti mně, vidí v mé tváři úsilí. Konečně přichází očekávaná odbočka doprava a cesta po cyklostezce do Prášil (jak starý cestář cestářil). Dolů a 15

nahoru, ale poslední úsek je fajn. Jen mi vadí povrch, je měkký a raději se stěhuji na silnici. Provoz je malý. Z Prášil do Srní je to

černá – plánovaná trasa, žlutá – skutečná trasa

obvyklá kombinace stoupání a sjezdů. V Srní dávám u stánků pivko a obsluhující človíček mi popisuje cestu na Kvildu. Do Modravy prý o.k. a pak prudké stoupání do Filipovi Huti a pak po rovince na Kvildu. Přesně, ovšem v jeho rozměru. Můj je ten, že do Modravy je to do táhlého kopce, který je sice k jetí, ale potřebuji občas zastavit a přesvědčit se, že nohy umí i jiné pohyby, než šlapací na kole. Ještě, že jsem v Srní dokoupil pití. Je to hrozná spotřeba vody. V Modravě je zase řada turistů a řada z nich již stoupá na Kvildu. Tak jdu na to. Hrůza, šlapu po svých a oni jedou. Pořád mi někdo předjíždí. Nevím, zda je to pro mne dobrá vizitka, ale já nepředjel nikoho. To bylo ze slušnosti?!?! Vlastně ano, ale to ty, co se při cestě občerstvovali v restauracích. Nemohu však vyloučit, že mne pak zase dojeli. Tady to opravdu žije. Cyklotrasy vedou místy, z kterých je vidět do kraje. Je prostě na co koukat. Tak 16

stoupám přes 1000 m. A je to za mnou! Pak klidnější cesta na Kvildu. A hned do íčka s žádostí o doporučení ubytování. Je to super. Brzy se ubytovávám v soukromí. Pak jsem si koupil hadr – někde jsem totiž zapomněl ručník. K večeři si dávám jelena – fakt dobrého. Pokukuji po fotbale v TV. Pak se přemisťuji do pokoje a píši deník, stále pokukuji po fotbale, plánuji zítřejší cestu (už si i dovolím odhadovat, kam asi dojedu), trochu straší a tak se musím připravit na déšť. Dnes jsem jel ve slabých kalhotách, a bylo to fajn. Vezmu je tudíž i zítra (také rychleji schnou). Snad stačím dohnat všechny resty, než usnu. Nestačil.

7. Etapa - 5. 7. 2014

černá – plánovaná trasa, žlutá – skutečná trasa

17

Jak jsi krásné sobotní ráno na Kvildě. Probouzím se zase brzy a očekávám v televizi seriál Policie Hamburg. Není. Aha je sobota. V noci trochu pršelo a ráno byly některé silnice ještě mokré. Balím a v 7 hodin se hrnu ven s foťákem. Dělám pár fotek íčka, kostela a některých hospod. Pak jdu nakoupit snídani a pití na cestu. Na pokoji to jídlo spořádám a uvařím si k tomu čaj. Pohoda. Jen dilema, jak bude. Má prý pršet. Připravuji mokrou variantu, i když si oblékám lehké kalhoty, protože má být teplo. Navíc rychleji uschnou v případě deště. Snesu si věci ke kolu a obalím ho jako soumara. On se ale nevrtí a nenaříká. Ale vlastně když mu připnu přední brašnu, tak přední kolo oživne. Balím brašny do slušivé pláštěnky a sebe do bundy. Připravuji si mokrou variantu, abych se pak nemusel přebalováním zdržovat. A vyjíždím na Borovou Ladu. To je nádherný den. To je nádherný výjezd. Je na co koukat. 18 a půl kilometrů není stoupání. Z těch 1060 m asi na 800m. S tou bundou jsem udělal dobře, je dobrá k oteplení. Nikdo jiný to pro mne na cestě neudělá. Pohodička a to, co jindy jezdím až do oběda, tak nyní mám odjeto v 9.30. Občas i ve sjezdu procvičuji kolena, abych předešel bolestem při záběru. Dříve už jsem vysvětlil příčinu šlapání s kopce. Tak jsem v Horní Vltavici a až na Lipno to jistě půjde dobře. Dnešní den mi hodně zvedá náladu a láme můj trochu pesimistický názor na smysl cesty. Je trochu chladněji a proto oblékám i nadále na sjezdy bundu. Stále se mi zvyšuje chuť do šlapání. Čekám, kdy mi to příroda vrátí a zastoupám si. Zatím nic - a je to tu. Stoupám na České Žleby. Jdu, tlačím, ale i šlapu. V obci je hezké občerstvení a dávám pivo a čočkovou polévku. Odměna byla dobrá - Svijanský Máz a chutná polévka. A pak zase frrrr z kopce do Stožce. Jen se trochu orientuji kudy dál a zase frčím po cyklostezce směr Nová Pec. Pěkná cesta a za desítky minut tu je ta Pec. Dávám oběd. Tak to je bomba. Počet kilometrů dnes je na úrovni některých celodenních výsledků. Neváhám a dávám si cíl - Vyšší Brod. Je sobota a tak je na cestách řada turistů pěších, cykloturistů i mototuristů na motorkách a v autech. Podle mne jsou všichni fajn, jen ti v autech občas troubí a prosazují se na cestách, kde je vjezd pro auta zakázán. Hold místní honorace. A je tu pohled na Lipno. Kazí mi ho ale podezřelý zvuk a následné jiné zvuky, které vydává můj Béďa. Občas kontroluji kola, dofukuji zadní kolo, naslouchám, odkud to je, ale nic nezjišťuji. Že mi vržou řídítka, to dávám na oltář jejich přetížení. Kdyby praskla, tak je konec cesty a strávím jistě čas v nemocnici. Béďa ale dodržuje své poslání. I kolem Lipna jede dobře, občas zase tlačím, ale jsou to krátká stoupání. Řada cyklistů mne předjíždí a dokonce i rodiny s dětmi, či opravdu sváteční jezdci. Musím přiznat, že se svým oblečením a kolem si připadám jako z první republiky. Všichni se předhání v barvě dresu a značkami kol. Ale všichni si je přivezli na autech a jezdí tak 20 - 40 km. To jsem vyposlechl. Ti, co znají místní poměry, využívají cyklobusy a vlak. Musím říci, že cyklobusy jsem potkával často, navazují na sebe, čekají na sebe, cyklisté jezdí třeba jen jednu stanici. Cesta ubíhá. Lipno má málo vody a jsou vidět pařezy. Na druhé straně nádrže vidím sjezdovku na Kramolíně a Stezku korunami stromů. A je tu Lipno. Přehrada stále stojí. Rozhoduji se, že do Vyšáku pojedu po silnici a ne po cyklostezce. Udělal jsem dobře. Krásná silnice kolem Čertových kamenů. Poměrně zhoustnul provoz. Vyšší Brod mne přivítal množstvím lidí. Jak kolem kempu, tak kolem vody. Na vodě se vodáci pokoušejí jet po Vltavě. Horní tok je zavřený. Vody je fakt málo. Tak i na náměstí je hustě zalidněno. A rychle jsem se ubytoval v hotelu Panský dvůr. Je po čtvrté a tak budu mít klid na rehabilitaci. Trochu peru spodky a svršky a pak jdu na večeři. Nadšeně jsem si objednal tatarský biftek. Super. Nadlábl jsem se a moc si pochutnal. I česnek jsem mohl podle chuti, s nikým jsem netrávil zbytek dne. Při večeři sleduji Tour de France, ale chlapci se moc nesnaží. Čekají až na finiš. To já jezdím na výdrž. Kvitová vyhrála Wimbledon - další dobrá zpráva, další úspěšný den. A nikde mi nezapršelo. Jen jsem od lidí slyšel, že pršelo. Vždy jinde, než kde jsem byl zrovna já. No a pak jdu na pokoj na fotbal a psát deník. Fotbal moc nesleduji, spíše píši. Kam zítra dojedu. Snad Nová Bystřice? Je to ale zase stovka. Uvidím.

18

8. Etapa - 6. 7. 2014 Noc byla klidná či jako obvykle jsem se několikrát probudil. V noci pršelo, předpověď počasí vyšla. Ráno byla modrá obloha, a začal jsem balit. V sedm hodin jsem připraven, ale ještě si pohovím do osmi, kdy půjdu na snídani. Před ní jsem zaskočil do bankomatu pro hotovost. Ani zdejší hotel nebral karty. Měli dobrou výmluvu, že jim nejde terminál. To mi řekla pracovnice na recepci. Když jsem otázku na platbu kartou uplatnil u obsluhy, oznámila mi, že hotel touto formou inkasa netrpí. Ještě jedna věc mi na hotelu zaujala. Mají tam vyvěšený transparent, který sděluje, že základní cena za postel je 400 Kč. A ouvej, na recepci se dozvíte cenu vyšší – přes 500 Kč. Prý ta reklamovaná je pro

+ na konci je nějaká chyba u nadmořské výšky nějakou akci. Klamavá reklama, kterou žádná inspekce ještě neobjevila a podle mne neobjeví. Ono ji to nezajímá. Dnešní etapa bude taková plochá, výškové rozdíly by měly být tak 100m. Důležité ale je, 19

na jaké vzdálenosti se má výškového rozdílu docílit. Těším se na ty vodácké bašty typu Suchdol nad Lužnicí. Zavzpomínám na těch více než deset sjezdů Lužnice. A tak vzhůru do Nové Bystřice? No, to bude 100km a dcera Lucie mi radí z Peru, že jezdím moc kilometrů denně, že bych měl být v sedle tak do 6 hodin. A to já jsem i 8 až 10. Průměr zatím držím na těch 80 km denně. A doufám, že tělo nezačne stávkovat. A jedu na suchou variantu a s elánem se vydávám na trasu. Ráno je teplé a výjezd z města je po silnici v opravě, ale provoz probíhá podle semaforu. Cesta dál je podle trati na Rožmberk. Na odbočce na Dolní Dvořiště fotím rybářku, co byla úspěšná a v keseru má slušný úlovek. Slušný podle mne, protože to nedovedu posoudit. Snad byla spokojena i ona. Pak přichází stoupání. Dolní Dvořiště se dá ale zvládnout dobře. Po něm se šplhám do Kaplice. Potkávám skupiny cyklistů proti mně a pohled do jejich tváří mi předpovídá další průběh etapy. Ano, často sesedám z kola a šlapu. Není to hektické, jen prostě šup dolů a nahoru. Dolní Dvořiště jsem vždy znal z pohledu hraničního přechodu. Nyní jsem zajel do centra. Mnoho nočních barů. Ale i vlídné centrum. Pak se vydávám dál na Kaplici. Na cyklostezce jede proti mne další početná skupina, tentokrát starších cyklistů, a z jejich tváří usuzuji, že mne čeká klesání. Přišlo, ale pak se terén opět docela příjemně vlnil. Jízda kolem řeky Malše byla zajímavá, s mnoha meandry a na konci údolí mne volá Zdenka z Lipenců. Byli s Vlastou na chatě kultivovat zahradu. Zastavuji a po telefonátu se připravuji na dojezd do Kaplice po rozestavěné asfaltce. Je to jen ale kousek a zbytek cesty je zase „normální“. Zastavuji se na pivo a hledám brýle. Malý chlapec mi pomáhá. Nic. Vzpomínám si, že při telefonování jsem je asi odložil na přivázanou helmu na zadních brašnách. Pak jsem se asi rozjel a ony hup na zem. Vyndávám náhradní a zajímavý chlapec popisuje svoji roztržitou babičku, které je prý 64 let. Jaké prima srovnání. Že prý stále něco hledá a stále něco zapomíná. Tak jsem se mu přiznal, že je mi také tolik a že tako zapomínám a stále něco hledám. Trochu oněměl. Stoupání na Blansko mne donutilo i slézt z kola a tlačit. Dva nadupaní silničáři mne přefrčeli. Pak jsem dojel k obci Besednice. Je tam nádherný rybník a tím také bylo u něho na několika místech pár skupinek koupajících. A pak následovala obvyklá cesta. To, co vyjedeš, někde sjedeš. A kuk, jsou tu Nové Hrady. Objíždím je po silnici a na benzince doplňuji tekutiny. Byl jsem tam ve městě cca 3 krát a tak jsem jeho návštěvu nepovažoval za nezbytnou. Těším se na Suchdol nad Lužnicí. Dojel jsem k mostu, vodáci nikde, vody je málo a také je již odpolední čas, kdy na řeku tolik nevyjíždí. Dávám si pivo a salát v restauraci u odbočky, kam pak pojedu. Přede mnou teď stojí Chlum u Třeboně. Vede k němu nádherná cesta přes Hrdlořezy. Že bych byl už v Praze? Ne, po cestě se setkávám z řadou názvů obcí, které jsou si v republice podobné a vždy mi asociují vzpomínku s těmi, co znám lépe. Potkal jsem již Nové Město, Staré Město, Mníšek, Broumov a jistě budou další. Říkám si, že dnes je to vzorová etapa na stav cyklostezek a cyklotras. Před příjezdem do Chlumu volám Jirku Machovce, zdali tam není ve svém karavanu. Má ho tam celé léto a využívá jej jako chatu. Neozývá se a tak jedu přes Rakousko do Nové Bystřice. Průjezd Rakouskem je dobře značený. Část cesty je posypaná šotolinou a tak to vyžaduje více úsilí. Projel jsem obcí Haugschlag a blížím se zpět do Česka. Široká cesta se v místě hranic zužuje a po projetí takové branky ve křoví jsem zase doma. A je to znát i cestě. Vymletá. Cedule Nová Bystřice není daleko. Ubytování se povede na druhý pokus. Prvně jsem se snažil v penzionu U mnicha. Ten chce za pokoj cca 1250,- Kč. Je to prý daň za golfový rezort. Druhý na náměstí - mne přijímá. Milá servírka ale nemá klíček od pokoje. Ten je u majitele. Za chvíli jsem se ho dočkal a dávám se do gala (ale bez mytí – musím počkat, až se voda ohřeje v boileru) a jdu na pivo. Dobrá je i zábava s obsluhou a hosty. Nastává doba, kdy by mohla být voda ohřátá a tak jdu dělat ještě hygienu. A ejhle. Teplá voda neteče. Řítím se dolu a stěžuji si servírce. Ta volá majitele. Čekám a nic. Řítím se znovu k servírce dolů a ona jen konstatuje, že majitel je prý na cestě. Začínám mluvit o 20

slevě. Majitel posléze přichází, omlouvá se za porouchaný boiler. Dává mi možnost využít koupelnu ve vedlejším pokoji a dává mi zpět 200 Kč. Trochu mne uchlácholil. Jsem ještě rozčilen a očišťuji se. Zalézám do postele a čumím na bednu.

9. Etapa - 7. 7. 2014 Ráno se probudím a balím. Vyměňuji ještě duši u kola - první defekt. Asi jsem včera zprudka najel na obrubník. Snažím se pak zjistit, kde je díra, ale voda v umyvadle nikde nebublinkuje. Přidávám tlak a je to tu. Zalepuji místo samolepicí záplatou. Spokojeně dobaluji zbytek. Pak ještě provádím nákup náhradních brýlí a kapesníků. Přichází majitel a snažím se mu omluvit za drsnější slova, ale trvám si na tom, že pokoj nebyl připraven. On se také omlouvá a tak ve vzájemném téměř „objetí“ opouštím

+ na začátku vznikla nějaká chyba u nadmořské výšky

21

Novou Bystřici. Cesta ubíhá rychle a jsou tu Slavonice. Opravdu hezké město. Na náměstí fotím a usedám do zahradní restaurace. Nesnídal jsem a tak si dávám polévku a iontový nápoj - pivo. Kochám se architekturou města a nemohu se jí nabažit. I lidé mi tu připadají milí, klidní a vyrovnaní. Dále je cesta poklidná, mírně vlnitá až po Podhradí nad Dyji. Tam mne vítá stoupák. Zase mne to vede k zamyšlení, jak jezdí ti dálkoví cyklisté takové krpály. V dalším mírném stoupání zase defekt. A ejhle, opravená duše neměla ráda rychleschnoucí záplatu a v teple se odlepila. Dávám jinou duši. A blíží se Vranov nad Dyji. Kochám se pohledem na zámek od brány a pak i zdola, odkud se dělají ty tradiční fotografie tohoto skvostu. A kudy dál? Volím jednu z možností. Zase prů.... Lesní cesta a krpál, že děvčata, co se objeví proti mně, kola z kopce vedou. Opravdu na zabití. A stoupání je dlouhé, nekonečné, nervozita stoupá a nahlas trousím poznámky na adresu sebe a vyznačovače tras. Obě skupiny nešetřím. Konečně se vybelhám na nějakou rovinku. Přijíždím k obci Čížov. Vidím cedule tras a prostě mrknutím se rozhoduji a zahýbám doprava. Nejprve kousek nahou a dolu a pak krpálek dolů. To to odsejpá. Snad zvládnu dojet o Šatova. Pak bych to další den mohl zvládnout až k Jardovi do Moravské Nové Vsi. A přede mnou je taková brána a most a .... Rakousko - obec Hardegg. To vím nyní, ale při vjezdu do obce jsem žádné cedule nevnímal. Tady je přece něco špatně. Přes Rakousko jsem neměl jet, jen přes NP Podyjí. Snažím se domluvit s místními, kde jsem a jak se dostanu do Šatova. Nerozumí mi a ani nechtějí komunikovat. Ani filmařský štáb, který připravuje další scény, na mne nemá čas. Vracím se k mostu a přemýšlím, co dál. Na mostě potkávám cyklistu a pak to risknu. Mluvíte česky? Jasně. Kde to jsem? V Rakousku. A jak se dostanu do Šatova? Musíte vystoupat ten kopec, co jste sjel a pak projet Čížovem a za ním vyhledáte odbočku na trasu Greenways. Padám na znak. Čas letí a dobré rady je třeba respektovat. Tak šlapu - tlačím nahoru. Těch prvních dvě stě metrů cesty je krpál. Pak za sebou vidím stoupat nahoru mého zachránce. Dojíždí mne a on jede a já jdu. Kecáme a vysvětluje mi další cestu a stěžuji si na Vranov. Zná to tam a nabádá mne pro příště k jiné cestě, která je sice zakázaná, ale kratší. Za chvíli se loučí a jede se ještě podívat na vyhlídku, z které je vidět ten most dole, co jsme se poprvé potkali. Vyhlídka mne skutečně nezajímá a těším se, že možná dojedu do plánovaného cíle. Jsem netrpělivý a konečně dojíždím k odbočce, kterou jsem měl projíždět asi před hodinou a půl. Zajíždím na kamenitou cestu a prsk. Svlékl se mi zadní plášť a praskla duše. Doparoma! A proti mně chodí lidé od nedalekého rybníka, kde se koupali. Jedna slečna na mne soucitně hledí a nabízí pomoc. Někam mne chce odvézt. Přemýšlím, co dál. Děkuji za pomoc. Pokusím se některou z duší spravit. První beru do ruky, tu co měla naposledy defekt, a zjišťuji shluk děr nedaleko ventilku. Lepím. Ale špatně. Nejde to tam pořádně ucpat a zoufalství stoupá. Tak mi nezbude, než tu přespat u rybníka. Začínají mne žrát komáři a hovada. A jsou vytrvalí a neúprosní. Moc jim asi chutnám. Odkryté části těla se plní fleky. A jak přemístím kolo, když nejde nafouknout zadní duše? Volím variantu přesunu, že přenesu část nákladu, pak nadlehčuji kolo a přenesu ho o něco dál, než první várku. A tak to střídám, abych na obě várky stále viděl. Za rybníkem jsem si vyhledal místo, kde bych si mohl postavit stan. Dlouho jsem se neozval domu a tak chci udělat uklidňující telefonát. Ouha - žádný signál. Tak se smiřuji se stanováním a náhle mne napadne zkusit ještě tu druhou duši. Voda v rybníku mne jistě pomůže nalézt díru. Ještě se ptám plavce v rybníku, který má na břehu kolo, zda nemá náhradní duši. Byl to místní vtipálek a tak mne řekl, že se čertovi k žádné duši neupíše. A že je z Čížova a duši s sebou nevozí. Tak se pomalu a s rozvahou pouštím do opravy duše. Rozvaha je ale narušována trvalým napadáním hmyzem. Fuj, jste v takové přesile na jednoho. A je to tu. Duši jsem zase navrátil potřebné funkce. Nakládám na kolo svůj náklad. Ještě musím přinést stan a vodu z místa, kde jsem plánoval bivakovat. A jedu. Stále koukám na zadní kolo. Drží a já jedu! Hurááááááá!!!! Nakonec dojíždím do Lukova. Probíhá tradiční komunikace s penziony. Jeden má reklamu na silnici a tak se k němu blížím. Dokonce je členem AHR. To by mohlo být dobré. 22

Zvoním a nic. Kamera mne zabírá a asi se jim nelíbím. Neváhám a jedu k dalšímu. Přichází starší paní. Kolik vás je? Dva, já a kolo Béďa. Jsem po operaci a musela bych po vás uklízet a to já nezvládnu. Proč tedy máte reklamu na plotě? Asi by nás muselo být deset, aby se jí po operaci vyplatilo uklízet. Doporučuje mi další penzion. Jedu tam, je to kousek a zvoním. Psi dávají o sobě vědět, ale nikdo víc. Na plotě je ale cedule s telefonem. Volám a pani se ozývá. Jede prý ze Znojma a za deset minut tu bude a ubytuje mne. Dobrá zpráva. Skutečně přijela, ubytovala mne a já jsem se ještě vydal do místní hospody na večeři. V hlavě mně vrtal problém, že nemám náhradní duši. Mohu vůbec někam jet dál? Dávám si pivo a grilovanou kýtu. Co je to na ceduli na dveřích restaurace? Pomoc cyklistům. Ptám se, zda mají tradiční bednu Cyklisté vítáni a on odvětil, že ano. Hurá. Koukám do bedny a je tam. Duše 700. Trochu ještě váhám, protože jí znám jako 28 palců. Kolik dlužím - nic. Jsem klidnější, že mám duši pro kolo. K Jardovi to je asi 110 km. Rád bych to zítra dal a s tím usínám. Končí den blbec.

10. Etapa - 8. 7. 2014 Ráno jsem netrpělivý a v 8 hodin startuji. Pouštím se po Greenways. A ouha. Zase cesta lesem do kopce kopcovitého a tlačím. Nevytlačil jsem bobek, ale kolo až na vrchol. Docházím k zásadnímu rozhodnutí. Kašlu na Greenways a dám přednost silnicím. Tak v Podmolí uhýbám a jedu směr Znojmo. Asi jsem přišel o krásné přírodní scenérie, ale jedu a kilometry ubíhají. Z Hradiště sjíždím do Znojma a tuším, že za odměnu budu stoupat. Jak jinak. Ale to již je tu Znojmo, poznávám některá zákoutí a

23

hledám prodejce kol. I to se daří, kupuji jednu duši a prodavač mi radí, kudy nejlépe dál na Hevlín. Radí dobře. Silnice klidné, převýšení nevelké. V Strachoticích se občerstvuji utopencem a zase jedu. Docela to ubíhá. Vracím se na Greenways. Vede zatím po rovině s dobrým povrchem. Konečně také potkávám dost cyklistů. Při příjezdu do Mikulova očekávám déšť. Nepřichází. Rovné cesty nejsou sice nijak výjimečné svým profilem, ale rychlé. Na cyklotrasu náhle vjíždí traktor zleva. Uhýbám těsně na kraj cesty a mám pocit, že kolo traktoru, které je větší než já, mne míjí ve vzdálenosti asi 20 cm. Fuj, nepříjemný pocit, když jsem viděl ten nový dezén pneumatiky. Přímo jsem ho viděl, jak mne válcuje záda. Řidič v klídku jede dál, asi je na to zde zvyklý. Ten Mikulov se majestátně vyjímá na kopci. Nemusím tam, ale pohled je to fajn. A dál zase opouštím Greenways a jedu pres Sedlec. Tam mne čeká ochutnávka vína. Hrozen cyklistů popíjí vínko a nešetří se. Dávám si 2 deci a konstatuji, že je dobré, drahé a pro kolo nevhodné. Zlaté pivo. Kašlu na Valtice a Lednici. Jedu pres Hlohovec. Míjím Dvorní divadlo, před kterým stojí herec a režisér Zdeněk Černín (pamatuji si ho jako právníka ze seriálu Ulice) a dál směřuji na Tři Gracie. No a je tu Břeclav. Využívám hlavni silnice a pak odbočuji na cyklostezku. Směr Hrušky. Vzpomínám na akci ve Sdružení technických aportů a činností, kdy jsme tu s vodáky byli na jednání a večer jsme trávili ve sklípku v Hruškách. Vím, že jsme šlapali holýma (a mytýma) nohama červené víno. Vzpomínky mne opouští a volám Jardovi Poláčkovi, že se blížím k Moravské Nové Vsi a to ještě není ani 18 hodin. Dostávám zprávu, že Dana je doma a tak mohu přijet kdykoliv. Bez problému nacházím jejich dům. Dana mne čeká, ukazuje bydlení, koupelnu a chystá mi večeři. Jsem jako v bavlnce. Před osmou přichází i Jarda. Prohodíme ještě pár slov a dohadujeme se na další noci u nich, o praní prádla, vzpomínáme na rodinu Fitzovou, především ty již zemřelé. Jdu spát. Sleduji fotbal, ale jen do stavu 5:0 pro Německo. Pak to nepovažuji za racionální. Noc se vybarvuje. Komáři řádí a je vedro.

Den odpočinku - 9. 7. 2014 Ráno vstávám v čas obvyklý, i když mne nic nenutí pospíchat. Mám narušený rytmus. Nebalím. Jen hygienu nezanedbám. Zdravím se se psy a je tu kafíčko k snídani s bábovkou. Pak jsem vybaven notebookem a pouštím se do práce. Stahuji fotky a dávám je na FB, vypracovávám posudek na diplomovou práci jedné studentky. Nahrávám si potřebné programy pro práci s navigací a provádím archivaci dat a dávám do navigace novou trasu do Děčína. Ona se mi stejně o kus zkrátí a to asi na polovinu. Víc se totiž do navigace nevejde. Zabírá mi to celé dopoledne. Průběžně komunikuji s Poláčkovými. Nastala doba, kdy se musím s konečnou platností rozhodnout, zda budu pokračovat v cestě. Tento první rozhodovací bod jsem si naplánoval právě sem, abych se nemusel rozhodovat pod vlivem nedostatku času. Ale není to složité. Již etapy od Kvildy mne uklidňují. Konečně jsem zase trochu mezi lidmi, mohu sledovat zajímavou krajinu. Daří se mi šlapat volněji, i když to občasné robotické šlapání mne provokuje. V den blbec (noc v Lukově) mi večer volal Ota Němec a jeho slova řadím k těm indikátorům, které mne nakoply jet dál. Hlavně ale to chci sám. Nejsem si ještě plně jist, že anabázi dokončím, ale jako druhý rozhodovací bod si stanovuji Ostravu. Tak hurá na další cestu. Náhle vstanu a jdu samovolně ke kolu. Nějaké hnutí mysli mi donutilo kolo podrobně prohlédnout. Ty opakující se zvláštní zvuky přeci musí mít nějakou příčinu. Kolo je odstrojené a tak ho mohu obracet všemi směry. A je to na světě. Chybí jeden šroub držící nosič bagáže na rámu kola. Okamžitě si vzpomenu na rady Lucie, že je nezbytné kolo každý den kontrolovat a kontrolovat. Již si nosič dost 24

sedl a tak to různě ohýbám a zase narovnávám. Jarda zatím nahledal ve své dílně potřebný šroub. Podařilo se mi ho našroubovat, ale pro jistotu přidávám ještě kontramatku. Nadšen výsledkem své analýzy Bédi se pouštím ještě do jednoho jeho skenerování. Je pašák (ne vlašák, ten roste vedle na vinici). Oběd dostávám do místa, kde bydlím. Jarda odchází ve 2 hodiny do práce. Povídám si s Danou na zahradě a vydávám se na procházku městem. Volám také Jirku Šumberu, že se u něj zítra stavím. Mám vypráno a hadry se suší na šňůře. Krásně voní. To cítím stejně intenzivně, jako jsem je cítil před praním. Ta vůně po praní je ale příjemná. Pouštím se zase do práce s počítačem. Pak s Danou tlacháme a dozvídám se pár informací z jejich života. Diskuse končí u slivovice a tykáni si. Po večerní polévce jdu do postele a chystám se zase na fotbal. Bojím se komárů. Průběžně u TV usínám a komáři mne mordují. Kus fotbalu vidím a pak se probouzí právě včas - na penalty. Znám výsledek a usínám. Bzzzz. A zase. Je chladněji a tak se přikrývám dekou a kusem oděvu se oháním po komárech. Moc úspěšný nejsem, ale vyspal jsem se docela fajn.

11. Etapa - 10. 7. 2014 Snídaně je na dvorku. V 8 hodin jsem připraven vyjet. Loučím se a slibuji, že zase někdy přijedu. Startuji na Mikulčice. Jedu po silnici a dělám chybu. Kdybych tak byl prorok a viděl ty cyklotrasy a silnice dopředu. Musím se pak vracet, a kdybych jel po cyklostezce, bylo by to kratší. Ale to nic. Před areálem Slovanského hradiště v Mikulčicích se potkávám s Jirkou Šumberou. Usedáme a tlacháme o všem možném - zápis areálu do UNESCO, značení cyklotras v mapách, problematika dálkových cest, jeho děti a kde ve světě žijí, jak se dostal do areálu apod. V 9 hodin se vydávám na další cestu. Jirka mi poradil, kudy jet a překonat optimálně Beskydy. Děkuji za podnětné rady a držím se jich i při jízdě. A je to tak. Cesta ubíhá velmi dobře. První zastavení činím v Petrově. Juknu do Plží a k Baťáku, kde dávám pivo a bramboráčky. Projedu Strážnicí a další cesta jen občas mírně stoupá, ale také se svezu. Prostě pohoda a kilometry přibývají. Krajina je pěkná, mirabelky jsou občas již zralé a tak končí v mých útrobách. Zajíci na silnici panáčkuji a také čápi a volavky na mne koukají. Objíždím Uherský Brod a začínám přemýšlet, kde složím hlavu. Asi v plánovaných Bojkovicích. Při vjezdu do města vidím ceduli - Eurokemp. Ubytoval jsem se v kempu, který mně svým názvem oslovil a předpokládal jsem, že má dobré parametry. Dostal jsem na mé přání nejlevnější ubytování v chatce za 250 Kč. Byl to jeden ze čtyř dvoulůžkových pokojů v jedné chatce. Velmi skrovné zařízení. Místa velmi málo. Bylo to ubytování z nouze a nechtěl jsem rozkládat stan. Společné WC, blízko chatky, byly docela fajn a umývárna byla trochu dále, ale hlavně se skládala ze sprchovacích kójí ve velmi zchátralém stavu. Problém byl i s tím, jak nastavit vodu na správnou teplotu. Ale teplá voda byla, umytý jsem byl, wifi tam bylo a tak jsem si sedl do restaurace a začal jsem si psát deník a vyhledávat na internetu podklady pro další cestu. Pak jsem položil obsluze dotaz, jak to bude s večeří. Reakcí byla zajímavá odpověď, že kuchař možná přijde. Kouzelník měl také přijít a nikdy se tak nestalo. Když se blížila 19 hodina, tak jsem jednak sedl dovnitř kvůli chladu a pak jsem zopakoval otázku na jídlo. Teprve na důraznější dotaz mi byla nabídnuta klobása. Co jsem měl dělat. V tu dobu jsem nechtěl jít do města (bylo to asi půl hodiny chůze). Tak jsem ji zdolal. Obsluha byla vůbec zajímavá. Asi to byl rodinný

25

černě – plánovaná trasa, žlutě – skutečná trasa

podnik. Paní, co se chovala jako vedoucí, se mi dokonce zeptala, zda nevím, z které strany se obsluhuje. Nejprve jsem to považoval za žert, ale ona to myslela smrtelně vážně. A protože jsem pak trochu poslouchal rozhovor té rodiny tak mi to bylo jasné. Tématem jejich diskuse byla cena smaženého sýra, který prodávají za 135 Kč. Pouze jeden z nich se snažil řešit problém součtem cen surovin, a celkem logicky dospěl k ceně asi 65 Kč. Jak to dopadlo, však nevím. Pak se jídla dožadoval další host a to si mezi sebou špitali, že ať si dojde do města a neotravuje je. Tak jsem se nedivil, že kemp byl celkem prázdný. Při placení zjišťuji, že na účtu chybí právě klobása. Nepřiznal jsem se, že jsem ji měl a tak jsem alespoň potrestal amatérismus obsluhy. Slabé, ale mne to v tu chvíli uspokojilo. Ještě chvíli se dívám na TV a pak jdu do chatky složit hlavu. 12. Etapa - 11. 7. 2014 Ráno probíhá oblíbený rituál – hygiena a balení. Snídaně chybí a i chleba, co jsem chtěl pozřít, se rozhodl mne potrápit - zplesnivěl. V 8 hodin se snažím vnutit někomu na recepci klíč. Ospalec za oknem mi ukazuje, abych je nechal na okně. Pěkně povedený kemp. A pouštím se do jízdy. Za Pitínem si uvědomuji, že jsme tu se Zdenkou jeli, když jsme byli v Luhačovicích, a někdo tu pálil listí a my projeli mlhou. Cesta to je stejná, ale nikdo nic nepálil. Projíždím se i po úplně nové a ještě neotevřené 26

cyklostezce, která je z betonových desek. Super to jede i do kopečka. Terén je střídavý, stoupání krátká, ale některá jdu pěšky. Často se tak opakuji, že. Taková indiánská jízda - střídání jízdy a chůze.

černá – plánovaná trasa, žlutá – skutečná trasa

Chůze je ale docela málo. Je to příjemné cestování. V Brumově-Bylnici si dávám v cukrárně snídani. Koláčky a kremrole s turkem. A ještě příjemná obsluha. To ten den hezky začíná. Valašské Klobouky vlastně míjím. A je tu Horní Lideč a především Lidečko. Jsou tam Čertovy skály a ty jsem zase se Zdenkou již navštívil. Zastavuji se na oběd v restauraci, kde jsme také při poslední návštěvě jedli. Dal jsem si halušky a pivo. To jsem ještě netušil, že ten den bylo na cestě poslední. Plánuji si další cestu a 27

věřím, že bych mohl dojet někam do Bílé. Za hodinu jsem opravdu v Ústí (ne nad Labem, jen tak – Ústí, před Vsetínem). Tzn. rychlost 20 km za hodinu. Odbočuji na Velké Karlovice. Jedu po silnici a hledám cedule, které mi navedou na tu slavnou moravskou cyklotrasu. Nenacházím ji a tak šlapu po hlavní silnici. Na cestě jsou semafory kvůli opravám silnice a tak úspěšně předjíždím mnoho aut. Kupuji si meruňky a jeden z řidičů tak také činí. Nabádá mne, abych tu drahou cyklostezku využil. Ukazuje mi, jak se na ni napojím. Po ještě jednom dotazu u místních se mi to daří. Je to opravdu pohodlné a povrch je asfaltový. Je to trochu klikatější, ale super. A tak cca 30 km šlapu proti toku Vsetínské Bečvy. Je to časově náročnější, než jsem kalkuloval. Dokupuji pití a dvě housky. Jak důležitý to byl krok, ocením až později, při ubytování. A zase mírně stoupám. Zjišťuji stav na tachometru a je tam uvedeno 1010 km. Toto zjišťuji v Novém Hrozenkově, u mostu přes Bečvu na cyklotrase č. 50. Trochu nervozity nastává, když mi začíná bolet zadek. Přesedám ze strany na stranu a občas sesedám. Docela se těším, až dojedu k hotelu Horal a tam vím, že budu tlačit. A nastalo to. Tlačím a tlačím až na slovenskou hranici. Začíná se zatahovat a při vjezdu na Slovensko se spouští déšť. Tak si říkám, že až se vrátím asi po 5 km do Česka, bude lépe. A nebylo. Bylo ještě hůř. Lije a já jedu. Jedu z kopce a začíná mi tělem probíhat zima. Kde už sakra budou nějaké budovy. Nikde, a je tu ta odbočka na Ostravu, na kterou čekám. Odbočuji a déšť ještě přitvrdil. Jedu stále z kopce a vodu již mám všude. Tvrdnou mi ruce a nemohu brzdit. Míjím nějaké budovy, ale o možnosti ubytování žádná zpráva. Pak je cedule na nějaký hotel, dokonce s cedulí Cyklisté vítáni. Prý za 300 m. Tak jedu a ono nic. Asi to bylo 300 m od silnice. Pak se objevuje Bílá a zastavuji u obchodu. Paní mi sděluje, že ubytovává, ale dnes má svatbu. To jsem pochopil i podle toho, že v okolí obchůdku se motá několik lidí. Jaká to náhoda - přestává pršet. Paní mne posílá ještě dál k nějaké ubytovně v učilišti. Sedám na kolo a chystám se jet dál. Spatřuji však nápis Chata Bílá a je poměrně velká. Odbočuji k ní a zvoním. Pán mi otevírá a na dotaz na ubytování odvětí - a proč ne? Má úplně prázdno, čeká hosty až zítra. Ukazuje mi pokoj a jsem mile překvapen. Jako správný vodník všude trousím vodu a už se těším na sprchu. Odstrojuji kolo a honem do koupelny. Skvělé. Správce mi sděluje, že nemá pro mne večeři. A zde jsou mi k duhu ty dvě housky. Otevřu si konzervu z domova a bude to. Ještě mám dvě sladké tyčky a tak bude i dezert. Vyjasňuji si placení - až ráno, a kolik za to? - to se dohodneme, a se snídaní tak 250 300 Kč. To je dobré a tak to nechávám na ráno. Ještě dotaz na internet a TV a sedám si k tabletu. Už je mi docela teplo a doufám, že většina šatstva, co jsem měl na sobě, do rána uschne. Na fotbal nebudu čekat. Možná ale ani není. Nemám program TV (ze zpráv z TV se ale dovídám, že se bude hrát až v sobotu). Připravuji si cestu na zítra a vypočítávám, že asi skončím někde u Ostravy.

13. Etapa - 12. 7. 2014 Druhá sobota na cestě. Vyjel jsem z Bílé, ubytování bylo fajn, ráno jsem dostal k snídani párek a zaplatil jsem 300 Kč za ubytování a snídani a 40 Kč pivo v petce, které mi provozovatel večer poskytl. Ta noc byla převalující se, brzké probuzení a rituál. Na sebe oblékám vlhké věci a nechtěl jsem si brát jiné, aby bylo něco v zásobě na převlečení. Ještě, že jsem si vzal bundu, nebylo teplo a tak při klesání přišla vhod. Pak přijíždím ke Starým Hamrům. Nejsem zrovna milovník básní, ale vybavilo se mi něco od Petra Bezruče - Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi bez křížů, bez kvítí krčí se hroby. Tam leží Maryčka Magdonova. Terén kolem přehradní nádrže se vlní. Pak jsem se vydal přes Ostravici do Frýdlantu nad Ostravicí. Za hodinu deset minut jsem tam byl, což bylo cca 22 km. Jel jsem po hlavní a nevyhledával jsem žádné cyklotrasy. Je sobota a tím je pohyb aut nižší. Z Frýdlantu jsem odbočil z hlavní a jedu vedlejšími silničkami přes Pržno a Bašku. V Bašce je koupaliště a je vidět, že se sem 28

sjíždějí lidé z celého okolí na kole i auty. Vyrážím do Frýdku a Místku. Nejprve se mi šlapalo těžce, to bylo asi po té snídani. Překvapilo mne ale, že jsem toho již ujel dost. Je přeci jen chladněji a těším se na další cestu kolem Ostravy. Klidná cesta, jen bolí zadek. Když opouštím Frýdek-Místek, tak se zase opravuje silnice. Těch oprav jsem potkal desítky. S kolem to projíždím opatrně a dělníci mi dokonce fandili. Předzvěst toho, že den není skutečně normální. Po výjezdu z uzávěry jsem měl poprvé problém s vozidly na silnici. Nedal mi přednost řidič, co jel z vedlejší silnice. Byl jsem docela rozjetý z kopce a skončil jsem asi 3 metry před koncem auta, které naštěstí rychle opustilo křižovatku. Zabrzdit to nešlo. Na rohu byla skupinka cyklistů a ty na něj hromadně řvali – blbče, blbče. Jiná taková situace zatím nenastala, snad kromě ofouknutí náklaďákem. Docela mám pocit, že se mne řidiči snažili objíždět. I kolem Havířova se opravovaly silnice. Zavzpomínal jsem na kvalitu silnic, které jsem projel. Za nejlepší zatím považuji jižní Čechy. Objezd Ostravy měl být i kolem stadionu Baníku, ale volím hlavní silnice. Cesta ubíhá, i když to jde ztuha. Dávám oběd a ještě se mi přitížilo v žaludku. Projíždím Orlovou, Rychvaldem a začínám přemýšlet, kde cestu ukončím. Trápím se. Není to náročné, ale hold tělo neposlouchá. Dokonce si dávám becherovku. Navíc jsem nepoučitelný a před Hlučínem sjíždím na cyklotrasu. Přijedu do Dobrovníků a ptám se na nocleh. Nikde v okolí prý není, jen v Hlučíně. Jedu dál a další kilometry terénem mne vedou k jistotě, že zase opustím cyklotrasu a pojedu po silnici. To se mi v chatové osadě daří a Hlučín je jen 3 km. Dojedu do centra a v mobilu hledám typy na ubytování. Používám tuto funkci poprvé a musím ji pochválit. Ten nejbližší je také asi nejluxusnější a německé značky vozů mne vedou k ujištění, že zde pro mne pšenka nepokvete. Mobil mi nabízí další tip. Je to ubytovna. Po chvíli ji najdu i za pomoci místního opilce. Tam nikdo na zvonek nereaguje a tak volám na uvedené telefonní číslo. Nikdo se neozývá. Z okna ubytovny se vykloní muž a ptá se mi na přání. Chci se ubytovat. On odpovídá, že je plně obsazeno. Když vidím i ostatní ubytované, kteří vyhlíží u oken, rád odjíždím. Další nabídky mají podobnou adresu a tak tam jedu. Jsou u jezera. To je velké a plné koupajících se lidí. Je zde i nejdelší vodní lyžařský vlek v Česku. Přijíždím k prvnímu penzionu a cena 970 Kč mne odrazuje. Chvíli před penzionem přešlapuji a hledám na mobilu další tip, když mne osloví servírka z penzionu. Na dotaz, co si přeji, odpovídám, že ubytování, ale jejich cena je pro mne z principu vysoká. Dává mi bez okolků telefon na jiný penzion. Volám provozovateli a má volno. Servírka mi ukazuje cestu a za pár minut jsem tam. Pěkný, nově zrekonstruovaný objekt. Za chvíli přijíždí provozovatel. Ukázal mi pokoj s pěkným vybavením. Cena 560 Kč mi připadá úměrná a snídani za 80 Kč jsem výjimečně také vzal. V okolí nebude po ránu možnost se najíst. Musím penzion pochválit i za pár drobností, které jiným chybí a jsou pro mne určitým signálem o přemýšlivosti majitelů ubytovacích kapacit. Jedničku mohu dát nejen za kompletní vybavení a čistotu, ale i za to, že je kam pověsit ručníky, hygienické potřeby najdou místo na hluboké poličce, byl tam i malý polštářek k velkému (to mám doma a tak se také zde tak cítím), TV se všemi možnými programy, lednička v chodu. Kolo mám v garáži pod zámkem. Dnes jsem také poprvé použil dobíjení mobilu ze solární nabíječky. Pokud jsem nechal nabíječku a telefon na přední brašně, tak se mi každou chvíli nabíjení přerušilo. Tak jsem je oba dal do brašny a šlo to dobře. To mi hlava nebere, ale nemusím porozumět všemu. Za vinu to dávám chvění. A nabíječku nyní nabíjím přímo ze sítě, abych ji měl zase v pohotovostním režimu. Řešil jsem během dne i menší problémy technického charakteru. Gelová pokrývka na sedlo se mi roztrhla, tak jsem to celé přepásal kobercovou lepenkou. Byla to asi i příčina toho, že mne asi dva tři dny bolel zadek. Bolela mi hlava, a když jsem sundal přilbu tak bolet přestala. Asi mi tam jeden pásek tlačil na mozek. Tak ji jsem ji nechal chvíli viset vzadu. Jel jsem bez pokrývky hlavy, protože čepici jsem měl uloženou

29

černá – plánovaná trasa, žlutá – skutečná trasa

30

hluboko v báglech. Zadní brzda se povoluje a tak jsem ji přitáhl a nosič drží. Jen špína celé kolo obaluje a je asi příčinou i různých vrznutí. V penzionu nevařili, tak jsem se šel podívat na pláž a u restaurace mne zaujala cedule – makrela na grilu. Připomnělo mi to pobyt u známých Vlčků v Olomouci, když jsme u nich na chatě tyto ryby grilovali. Krátká vzpomínka na Martu, kterou nemoc z našeho světa odvelela velmi brzy. Co asi dělá zbytek její rodiny? Sednu si na zahrádce restaurace a objednávám makrelu. Nastává komplikace. Musím prý vyjít do 1. patra a tam někdo ty ryby připravuje. Dobře, pivo mi prý ale přinese sem. Objednávám rybu, která má být za 10 minut. Tak si jdu vychutnat zatím alespoň to pivo. Dávám druhé pivo a jídlo nikde. Jdu to urgovat, po 30 minutách. Prý to ještě není. Po dalších deseti minutách již požaduji zpět peníze. Že mi to rychle přinesou. Stalo se. Ryba byla dobrá, ale opravdu ještě měla trochu déle zůstat na ohni. Někdo mi hold předběhl tím, že na obsluhu byl tvrdší než já. Zasytil jsem se. Pro zajímavost ceny. Makrela za 70 Kč a dva krajíčky chleba za 8 Kč. Šel jsem se na pokoj dívat na fotbal. To mi vydrželo první poločas a pak jsem se rozhodl dát přednost bohulibé činnosti – spánku. Zabzučel komár, což mi překvapilo. A pak nic. Asi jsem ho trefil první ranou polštářkem. I k tomu byl dobrý. A pokud někdo očekává, že dojde k mému hlubokému zamyšlení o osudu mé cesty, mýlí se. Vím, že Ostrava měla být druhým rozhodovacím bodem, ale prostě jsem ji projel a frrrr do dalších cílů. Také si uvědomuji, že již téměř vůbec nepíši o mých myšlenkách o smysluplnosti této cesty. Prostě jedu, užívám si a věřím, že dojedu. Joj!!!!!

14. Etapa - 13. 7. 2014 Ráno jdu na snídani a dávám se do hovoru s provozovatelem. Vyslovuji mu dedukci, že penzion nestavěl někdo, kdo od toho očekává návratnost investice. Měl jsem pravdu. Majitelka podniká v jiné oblasti a takto se rozhodla uložit své peníze. Řada indikátorů mi totiž ukazuje, že rekonstrukce penzionu byla učiněna hlavou. Výborné vodovodní baterie (úsporné), automatické osvětlení, apod. Snídaně byla tzv. hygienická, studená. Vše v obalech – salám, máslo, džem…. Kafí si člověk mohl udělat řadu druhů, včetně mého oblíbeného turka. To samé lze říci o čaji. I limonády jsou. Pro moji jízdu mi stačí 10 dkg salámu s rohlíkem. Cenu snídaně oproti jiným považuji za vyšší, ale snahu je třeba ocenit. Kromě mne byla v penzionu ubytována tříčlenná rodina a dlouhodobě skupina dělníků. V garáži měli gril, pytle cibule a brambor. Pobavil jsem se ještě s provozovatelem, moc jsem nepospíchal. V 9 hodin vyjíždím. Moji nepoučitelnost lze dokladovat na tom, že z penzionu mířím zase na cyklotrasu, tentokrát vedoucí kolem jezera. Po absolvování cca 3 km jsem plný bláta. Jel jsem cestou necestou plnou kaluží, hrbolů a rybářů. Někteří měli i pruty přes trasu a tak nadávali, že je musí stáhnout. Další útrapa a hurá na státovku. Cestou si kupuji v Penny marketu pití a sladkosti. Cesta ubíhá a jsou tu Kravaře. Moc to nepoznávám. Nemohu nalézt místní úřad, ani hospodu, kde jsme před řadou let hodovali při regionální prezentaci. Ani jsem nezaznamenal odbočku na zámek a ke golfovému hřišti. Tam jsem měl poprvé v ruce golfovou hůl a odpálil s ní míček do vzdálenosti 200 m. Nikdy jsem ten výkon nezopakoval. A musím říci, že ani pořádný odpal. Jedu na kole hbitě, ani jsem nezaznamenal odbočku k motorestu Oáza, který je vlastnictví ÚAMK. Je tu kruháč a mířím do centra Opavy. Překvapuje mne milé město. Na Dolním náměstí hraje dechovka. Fotím a chvíli poslouchám. Milé. Asi na mou uvítanou?????? Na Horním náměstí hledám bankomat 31

Raiffeisenbank. Konečně jsem to s pomoci mobilu dokázal. Pak se vydávám po silnici na Krnov. Je mi dobře známá. Neznám z auta každé převýšení, ale je podle mne je příjemně sjízdná. Nemýlil jsem se.

černá – plánovaná trasa, žlutá - skutečná trasa

V jedné z vesniček se zastavuji na oběd v motorestu. Dávám si zeleninové karbanátky se šťouchanými brambory, kompotem a pivem. Pivo je chutné a pak mám před sebou talíř s jídlem. Nafintěné brambory z formy, na to dva karbanátky a na nich okurka na špejli. Moc pěkné a taky chutné. Kompot také skvělý a vyjadřuji obsluze poděkování a pochvalu. Přichází Krnov a vyrojily se mi vzpomínky na mé vystoupení na konferenci, kterou tehdy zahajoval Miloš Zeman, jako premiér. Já vystupoval až odpoledne a místní zástupce starosty mně ukázal život na farmách. Lidé chlastali a zvěř řvala hlady. A pak již uháním do Města Albrechtice. Tam dávám pivo, vzpomínám na svůj pobyt zde. Vidím i ubytovnu, kde jsem strávil noc. Pak jsem jel na otevření osoblažské úzkokolejky. Nyní jsem ale začal pozvolna stoupat na Rejvíz. Něco jako podél Vsetínské Bečvy do Velkých Karlovic. I stejná délka, cca 25 km. Míjím Holčovice a jsem v Heřmanovicích. A nyní se chystám nalézt zkratku na Rejvíz, kde bych 32

se chtěl ubytovat. Připojuji se k rodině, která má stejnou cestu. Jen rychlostí se lišíme, ale liší se i členové rodiny. A tak se střídavě předjíždíme, předcházíme a špičkujeme se, kdo tam bude dřív. To nemám rád a tak si držím svůj rytmus. Na vrcholek dojíždím za hlavou rodiny a ten mi sděluje, jak se dostat na Rejvíz zkratkou cca 9 km. Také ten návrh podporuji a tak jdu na to. Nyní získávám sílu a tak se rodině v terénu vzdaluji. Je to cesta náročná na obratnost a má váha (včetně bagáže) mi usnadňuje sjezd. Výjezdů je málo. Rozhodl jsem se opustit původně plánovanou zkratku a činím z cesty super zkratku. Jedu po modré. Terén nic moc, občas louže, hrboly, překážkou mi jsou i účastníci tábora, jehož základnu vidím pod sebou. Je tu starý Rejvíz. Netušil jsem, kolik chalup je na Rejvízu. Vždy jsem si myslel, že chalupy jsou jen kolem silnice. A ta silnice, co tak dobře znám, mne po chvíli vítá. Čas je zajímavý a vede mi to ke kurážné myšlence, že dojedu do kempu v Lázních Lipová. Zastavuji se ve východisku k rejvízským jezírkům a dávám další pivko. Ptám se na cestu do Jeseníku a dostávám pozitivní zprávu, že za stoupáním bude sjezd až do Jeseníku. Oblékám si bundu. Ano, stoupání je únosné a pak přichází mírnější klesání a pak sešup. Za pár minut jsem u pumpy na křižovatce na Lázně Lipová. Kopeček před kempem, který jsem před cca 15 lety běžně jezdil, nyní částečně šlapu pěšky. Pak vjíždím do kempu. Na recepci mne očekává nějaký cizinec, který už ale mluví poměrně slušně česky. Je také slušně oblečený. Mladý hoch se mne ptá na druh ubytování, kterému dám přednost. Chtěl jsem ten motorest, jak tomu říkají. Ptal jsem se na další služby jako wifi. Vše je, i jídlo. Mohu si koupit polopenzi. Cena asi 580 Kč. To mi zarazilo. Pitvám ji a za ubytování zaplatím 420 Kč, za polopenzi 165 Kč a poplatek obci je 12 Kč. Získávám jednu pozitivní zkušenost – mohu platit kartou. Potom jsem vyhledal pokoj č. 3, ale ten byl obsazen. To už na mě křičí nějaká paní, že jde o omyl. Ať prý počkám. Letí na recepci a přináší mi klíče od č. 4. Trochu toho lituji, protože 3 jsme měli s manželkou před těmi cca 15 lety, co jsme tu byli. Pochopil jsem, že v té 3 měl zázemí masér, který tam byl pozván z lázní a dělal si kšeftíky. Také mne byla masáž ihned nabídnuta. Nikoho však v kempu nepřemluvili a tak masér odjíždí. V pokoji jsem si uvědomil, že se zastavil čas. Vše tak jako před 15 lety. Otlučené, vybydlené, asi spadly další kachličky, umyvadlo na pokoji, TV chybí. Když srovnám zdejší cenu např. s cenou, co platím v 3* ve Vrbně pod Pradědem – 380 Kč, tak je to opravdu neporovnatelné. Za 250 Kč je to tak adekvátní. Takže jsem udělal hygienu a vzhledem k tomu, že již bylo 20 hodin, odcházím na večeři. Dostávám gulášovou polévku a pak jsem dostal dvě půlky opečeného buřta s bramborovou kaší a okurkou. Nevěřil jsem svým očím. Hlad udělal své a jídlo zmizelo. Pro mne šok, buřty za cca 100 Kč. Co asi bude k snídani? Zavolal jsem Michala Blaška, zda by zítra ráno mohl přijet do kempu. Chtěl jsem s ním probrat osudy destinace Jeseníků-východ. Potvrdil mi, že tu bude v 8 hodin. Také jsem mu naznačil, že by bylo fajn, kdyby mne vyvezl na Ramzovou. Tím bych mohl eliminovat čas, který spolu strávíme nad diskusí. Souhlasí, má velké auto. Pak jsem chtěl využít internet, a on nešel. Šel jsem do recepce a bylo mi sděleno, že asi vypadl a že to nahodí. Pak to nahodili, ale wifi fungovalo pouze ve společenské místnosti. Takže další rozpor s informacemi před placením pobytu. V 21 hodin jsem šel do společenské místnosti udělat si pár poznámek a zjistit pár informací na zítra. Netušil jsem, že fotbalové finále začalo již v 21 hodin. Na televizi o úhlopříčce 40 cm koukalo asi 20 lidí. Jeden na druhém, ale neprali se. Zůstal jsem tam na první poločas, a protože mi hlava občas klimbala, šel jsem spát.

33

15. Etapa - 14. 7. 2014 Kolo jsem nemusel včera odstrojovat plně, mám ho totiž na pokoji. Nacpávám brašny. Procházím se kempem a fotím nepořádek, který je na každém kroku. Snídám v restauraci z krabiček - máslo, paštika, rohlíky, čaj, koláče, jogurt. Jo, jde to. Přichází Michal Blaško a kecáme o cestovním ruchu. Probíráme „světové dějiny“ a je tu 9.30. Michal nakládá mne a Béďu do auta a veze mne na Ramzovou. Celkem cca 14 km a musím potvrdit, že tento úsek nepřičítám k celkově projeté trase. Tam kompletuji kolo a chystám se vyjet. Ještě foto od Michala a sjíždím směr Ostružná. Kopec s větrnými elektrárnami objíždím zase cyklotrasou zleva a jde to. Není to moc hrbolaté a vyhnul jsem se stoupání. Pak navazuji na silnici, kterou dobře znám a uháním směr Hanušovice. Projeté kilometry přibývají a konec klesání je asi po 19,5 km. V Hanušovicích podávám denní hlášení Zdence a kupuji si broskev. Tak a nyní do Králík. Cestu podél potoka jsem vždy z auta považoval za rovinku. Je to ale proti proudu a tak jedu zase cca 17 km mírným stoupáním. Před Králíkami i slézám z kola a vedu ho. Z posledního vrcholu sjíždím do Králík a to konečně do centra a ne jen po obchvatu. Na náměstí sedám v hotelové restauraci - zahrádce - a dávám si oběd. Diskutuji s číšníkem o mé cestě, o silnicích a o životě. Příjemné trávení poledne končí a dávám se na další cestu. Zase jde o známou cestu, téměř rovinatou a tak si to sypu. Kde je ta obec s tou hnusnou zatáčkou ve stoupání? Je tu - Mladkov. Tak nyní měním směr tam, co to neznám. A do prkénka. Stoupání jako býk. Šlapu a sesedám a jdu.

34

Předjíždí mne skupina lidí. Mají jiné převody, nemají bágly, ale hlavně mají vice sil než já. Chápu, že na hřeben Orlických hor je třeba vystoupat, ale toto jsem nečekal. Ostré jako břitva a zatím jsem se s tím na cestě nepotkal. Myslím tím silnici. Cesty jsem zažil příkřejší a s drsným povrchem. Konečně mohu také šlapat. Přichází Čihák a Zemská brána. Konečně ji vidím in natura. Fotím a moc se nezdržuji. Dřina mne dovede nejprve na hraniční přechod České Petrovice, kde vstupuji na polské území. Dál jedu do Bartošovic. Tady to žije, jsou tu pěkné chalupy a hospody. Tady jsem kdysi jel manifestační jízdu z Orlického Záhoří při příležitosti otevření hraničního přechodu do Polska. Takže mi čeká stoupání, protože si pamatuji, že ze Záhoří to asi bylo z kopce. A nějak to tak začíná, ale nastává i klesání. Avšak výsledek byl ten, že jsem si povýšil nadmořskou výšku. V Orlickém Záhoří jsem se začal shánět ubytování. Ejhle. Nikde nic volného, ale nabídka není velká, pouze dvě zařízení. Hotel je zavřený, íčko v něm také a informační panel nefunguje. V penzionech jsou ubytováni především dělníci opravující silnici. Tak jedu dál a připravuji se duševně na stanování. Určitá naděje je v chatě Bedřichovka, ale je plná dětí. Zajímavý moment zaznamenám, když mi jeden pán nabídl, že zjistí u vedoucího chaty, zda je nějaké volné místo. Slyším pak jeho slova - vyhoďte ho, ať táhne, máme plno, a cyklista?, to bude zase špíny. Tak se poroučím s pohledem na cedulku Cyklisté vítáni. Komické? Stoupání. Nějak té mapě v navigaci nerozumím a stále tlačím kolo. Již asi hodinu a nebaví mi to. Přichází rovinatý úsek a hledám v lese tábořiště. Jsem úspěšný. Rozbaluji to, co se dá. Stavím stan a choulím se v něm se svými hadříky. Na jídlo nemám pomyšlení. Trochu uklízím a pak si lehám. Mám psát - nemám chuť a sílu, mám diktovat - trochu. Pak slyším zvláštní zvuky, podle mne, laika, jde o jelena. Napadá mi natočit to na diktafon, ale projíždí motorka a zvuky jsou pryč. Pak už jen zvuky běžné - komár, letadlo, mouchy a řada ptáků. Noc je rozháraná, ale ráno se cítím fajn. V místě nebyl signál a tak jsem ani nemohl dát zprávu, kde přenocuji.

16. Etapa - 15. 7. 2014 Probuzení v šest a k snídani si dělám polévku a přikusuji dvě housky. Zabalím se a v 7.30 se dávám do pohybu. Zase tlačím a za cca 2km jsem v sedle Šerlichu. Masarykovu chatu z dálky vidím. Kašlu na vyznačenou vrcholovou cyklotrasu a sjíždím do Deštného. Jó, pěkné, mnoho nabídek, mnoho chat, mnoho vleků apod. Sleduji, kde bydlí zvonař Šeda a obdivuji jeho reklamní ceduli. Nejdu k němu, je ještě brzy a on má mít otevřeno až od 9 hodin. Kdybych to tu znal, mohl jsem včera dojet až sem a nemusel jsem stanovat. Ale z druhé strany - bylo to fajn a ušetřil jsem. Dál jedu přes Sedloňov, Olešnici do Dlouhé. Zase krpál přes 15 stupňů, a je to oficiálně značená stezka č. 22. Je tu asfalt, ale i auta mají problém se sklonem. V takových chvílích pochybuji o rozumu úřadu, který to vyznačil, ale také o svém. Mám to zapotřebí? Mám. A tak je tu Borová a Česká Čermná. Ha, zde to znám. Byli jsme tu se Zdenkou a Vlastou Hurdálkem a jeli jsme tudy do Polska. Zastavuji se na svačince v krámku a dávám se do řeči s jeho majitelkou. Říká mi, že mi zbývá vystoupat jen na vrcholek a pak následuje sjezd až do Náchoda. To stoupání bylo delší a příkřejší než jsem očekával. Ten sjezd byl parádní. Na Jiráskově chatě u manželů Štěpánkových se nestavuji, Vlastu Hurdálka, ani Markétu Venclovou nevolám. Na kruhovém objezdu pod nemocnicí nepřemýšlím a automaticky mi kolo vede do centra Náchoda. Chtěl jsem sice jet jinam, ale podvědomí bylo silnější. Na náchodském náměstí si sedám na zahrádku restaurace U žampionu a dávám si játra s rýží. Dělám snímek zámku s čepicí. Tou čepicí je lešení kolem hlavní věže. Pak je tu příhoda s ruskou klientelou. Ten obsluhující pán byl takový rázný, ale spolu jsme se domluvili. Přichází skupina rusky hovořících hostů a ptají se, co je to menu. Odsekává – nerozumím, musíte mluvit česky. Chcete řízek? Chcete typické české jídlo? Atp. Chrlí na 35

ně česky. Vůbec se nesnažil. Zákazníky to nechalo v klidu a dobře se bavili (i na jeho úkor). Nakonec se domluvili na čtyřech typicky českých jídlech a já jsem pochopil, že půjde asi o vepřo-knedlo-zelo. Jeden si dal i polévku. Když ji pak chutnal, byl překvapen, že je jiná, že očekával. Takovéto chování číšníka k hostům, v dnešní době, mne nepříjemně šokovalo.

Rozhoduji se vynechat další cyklostezky a jedu po silnici do Červeného Kostelce a dále přes Rtyni, Úpici do Turnova. První dvě města znám z ježdění s Hurdálkem. K rozhodnutí mi vede i osvojené pravidlo – pozor na cyklostezky a cyklotrasy. V Náchodě svítilo sluníčko, bylo teplo. Projíždím pěší zónou k polské hranici a pak odbočuji doleva na silnici do Kostelce. Následuje indiánská jízda a pak se během několika minut zatáhlo a spustil se slejvák. Zajíždím k okraji lesa pod stromy a oblékám sebe a 36

bagáž do pláštěnek. Voda se do nás ještě nestačila dostat a nevypadá to, že brzy ustane pršet. Pak se rozhoduji ujet několik stovek metrů, abych dojel k první autobusové zastávce. Usedám tam a čekám. Hřmělo a tak snad to brzy odejde. Naproti mně vidím salaš, ale žádná zvířata. Jakmile déšť trochu ustává, rozhoduji se pokračovat v cestě. Zajímavé, ale ze salaše vycházejí ovce. Asi jsme podobně naprogramováni. Jedu, ale špatné počasí se vrátilo. Hustý déšť mi přiměl opět vyhledat zastávku. Schoval jsem se, chvíli jsem i trochu podřimoval. Teprve asi po ¾ hodině jsem našel odvahu zase vyjet. Za mrholení jsem se dal na cestu a v Červeném Kostelci již bylo jasno a pářilo se ze silnice. Odstrojil jsem se. Silnice byla děravá a tak i jízda byla divoká. Vyfrézované otvory mne nutily kličkovat. Ve Rtyni jsem se posadil na lavičku, kde jsem před řadou let nechal brýle. Pokoušel jsem se brýle nalézt, ale hold jsem v Česku a asi je již někdo sebral?!?! Pak jsem klesal do centra a mohl jsem Rtyni poznat v celé její kráse. Koukal jsem po lidech a doufal jsem, že uvidím Vendulu Polívkovou, která odsud pochází a pracovala na MÚ v Turnově. Dopadlo to jako mé sázení ve Sportce. Nic. Přede mnou očekávám dále Úpici. Je to velké město a po jejím projetí mírně stoupám proti proudu řeky směrem na Turnov. Byl to takový zvláštní stav. Déšť mne zvlhčil a už se mi nešlape tak lehce jako ráno. Do Turnova je asi 10 km. A tak se rozhoduji doplnit tekutiny, protože bidony jsou prázdné. Zastavuji v Suchovršicích a nechal jsem se nalákat na Krakonoše. A když na zahrádce sedím, vidím nápis - ubytování. Je kolem 16 hodiny a tak bych mohl zakotvit. Ptám se a dostávám kladnou odpověď. Za 320 Kč mám čtyři lůžka v pokoji, slušné zázemí, TV. Připlácím i za snídani 70 Kč. Když jsem se zlidštil, tak jsem si lehl k odpočinku. Každou chvíli něco v pokoji pípne. Odposlech, můj vybitý mobil? Pak mi napadá, že by se mohlo jednat o vybitou baterii v požárním hlásiči. Ne, že bych byl tak chytrý, ale doma se nám to již stalo. A ejhle, trefa. Vyndávám vybitou baterii a je vše O. K. Ráno na to upozorním provozní. V 18.30 se vydávám na večeři. V hostinci jsem sám, ale někteří místní sedí na minizahrádce. Dávám si maso s bramboráčky. Jsem si vědom toho, že bramboráčky budou z Makra. Byly dobré a maso skvělé. Pak se odebírám na pokoj psát poznámky. Sleduji TV a jsem překvapen, že mne neuspává. Viděl jsem celý oblíbený Poklad na stříbrném jezeře a pak sleduji i Homolkovi. Ale ty už násilně vypínám a snažím se usnout.

17. Etapa - 16. 7. 2014 Ráno v Suchovršicích je příjemné. Svítí sluníčko. Snídaně je na vidličku s řadou příloh a mlsek. Opět potvrzení toho, že čím levnější služby, tím s větším elánem, srdcem a nadšením pro byznys. Zase kolem osmé s kolem vyjíždím a tráduji si to na Turnov. Nyní si již možná nebudu plést Trutnov a Turnov, jak tomu bývalo dříve. Ta osobní zkušenost mi vždy pomáhá v orientaci. Náhle uvažuji. Zbývá mi do cíle asi 300 km. Kdybych každý den ujel 75 km, tak by to do soboty mohlo vyjít. Plánuji, že bych Ústím nad Labem projel a pak přidal ještě asi 30 – 40 km, přespal a v sobotu dojel až do Prahy kolmo. Tato varianta se mi poměrně líbí. Koriguji další směr a rozhoduji se, že pojedu do Vrchlabí. Dnes bych mohl dojet někam za Vysoké nad Jizerou.

37

Turnov mne přivítal společně s řekou Úpou. Zvažuji, kudy jet dál a rozhoduji se. Kašlu na cyklotrasy a pojedu po hlavní, směr mladé Buky a Vrchlabí. Přijdu sice o Jánské Lázně, ale cesta bude schůdná. A také ano. Jede se plynule směr Rudnik. Cedule na silnici signalizují tamější opravu vozovky, ale s kolem to jistě projedu. Jo projedu, ale je to docela zábava kličkovat mezi semafory a trochou aut. Silnice je totiž jednosměrná a auta jednou pouze proti mně. Tím mám usnadněnou orientaci k ochraně mé a mého kola. Opravdu dlouhá obec a dlouhá silnice, kterou opravují. V některých místech z kola sesedám. Přeci jen je rozkopání takové, že v hrubém štěrku se špatně jede. Dostávám žízeň a chuť na něco dobrého. Blíží se Lánov a tak se chystám navštívit hotel, kam před několika lety narazilo letadlo startující z nedalekého vrchlabského letiště. Odbočuji k němu z hlavní silnice a jsem překvapen klídkem v jeho okolí. Parkuji kolo a z hotelu vychází slečna se sdělením, že mají zavřeno. Kladu otázku, proč to nemají někde napsané, nejlépe u odbočky z hlavní silnice. Próóóč? Okamžitě se mi vybavuje předpis, že by měli dát tři dny dopředu ve známost, že budou mít zavřeno. Kde není kontrola, tam nemůže být pořádek. Ve Vrchlabí se chystám nalézt cestu na Jilemnici a v nějaké okrajové hospůdce se najíst. Okrajová hospůdka není , a tak směřuji do centra. A když budu v centru, tak navštívím íčko. Setkávám se 38

s Klárou Kroupovou, Mirkou Chaloupskou a po chvíli se objevuje i Pavel Klapuš. Probíráme mé poznatky z cest, diskutujeme o jejich cyklobusech, o místní politice. Velmi příjemné setkání završuji obědem v doporučené zahradní restauraci. Jídlo bez chyby, pivo místní. Začíná poprchávat a tak nepospíchám. Vyjíždím již za sucha. Na hlavní třídě mám incident s jedním chodcem. Kouká z chodníku na mne, a jakmile se přiblížím, tak vstupuje do vozovky. Rozhodl se asi otestovat mé brzdy. Celkem fungují. Přesto skřípou a neudržím se s poznámkou o pomateném starci. Hned se tomu v duchu usmívám, vždyť já k tomu nemám daleko. Pán reaguje tak, že mi říká, že je na silnici dostatek místa a mohu ho přeci objet. Naštěstí jeho spoluchodkyně s berlemi do vozovky nevstupuje. I ona mu vyčinila. Jsem rád, že se nic nestalo, a vydal jsem se po hlavní na Jilemnici. Děvčata na íčku mne barvitě popsala další cestu a připravila mne na stoupák do Vysokého nad Jizerou. V Přívlakách to začíná. Jsem drsoň – to si říkám a statečně šlapu. A jde to. Na vrcholu se poplácám po rameni. Ale jednou jsem zastavil. Zašel jsem v Roprachticích na pivo. To se ale nepočítá. Ten znamenitý iontový nápoj – pivo, mne vyvezl až nahoru, až do Vysokého. Spřátelil jsem se v hospodě s bernardýnem, který za mnou i chvíli běžel. Chtěl jsem se za něj zapřáhnout, ale čest cyklisty mi to nedovolila. Ve Vysokém vzpomínám na mnoho zážitků z léta i zimy, na to, že ze zdejší hájovny jsme měli naší Betty – irského setra. Z povinnosti zajedu k hájovně a vidím zde za plotem dva setry. Tak pokračují v tradici. Na náměstí si dávám točenou zmrzlinu. Za dvacku kopec. No a pak telefon domů a rozjezd ke sjezdovce Šachty. Naproti ní rostou docela vkusné domky (podle mne). Budou to asi apartmány pro zimní hosty. Za Vysokým odbočuji vlevo na Zlatou Olešnici. Tam zastavuji u obchodu k doplnění vody. Oslovuje mne muž a přesně odhaduje moji potřebu: „Pro doplnění zásob, že.“ Přitakám a odpovídám na otázky: odkud a kam jedu. Docela ho má anabáze zaujala a pídil se po podrobnostech. Mimochodem mne varoval před stoupáním do Příchovic. Ale tam já namířeno neměl. Po chvíli jej zavolaly děti, které měl na starosti na táboře v Příchovicích. Tak jsme se rozloučili a já nakoupil pitnou vodu tzv. pro strejčka. Nevěděl jsem, kde zase budu moci vodu doplnit. Přejel jsem silnici do Tanvaldu a pak se pustil do stoupání do obce Zásada. Hezky dlouhé a prudké stoupání, kde jsem hodně musel tlačit. Zase jedno z míst, které prověřilo mou trpělivost. A je tu vrchol a sjezd do Zásady. Překvapuje mne ta obec svoji rozlohou, svými atraktivitami. Začínám uvažovat o ubytování. Zde nic není a tak šlapu dál a jsem odhodlán i stanovat. Jako vysněný cíl jsem měl Pěnčín. Jak je to tam s ubytováním mne nevyjasnil ani internet. A náhle obec Huť a cedule s nabídkou ubytování a restaurace. Vytáčím telefon a hle, funguje to. Na druhé straně volání se ozývá klidným hlasem muž, který potvrzuje ubytování, ale omlouvá se, že budu muset jen chvíli počkat. Až pokoj připraví. Nestačil ještě převléct po minulých hostech. To mi nevadí a sjíždím asi dvě stovky metrů z hlavní k hostinci. Stylový hostinec, poměrně velká budova a pár hostů uvnitř a pár venku. Vstupuji a hlásím příchod. Muž středního věku mi klidně vítá a opakuje potřebu připravit pokoj. Jasně. Usedám a dávám si pivo. Sleduji dění v hospodě, hráče kulečníku a stále přemýšlím, jak se to hraje a jak se to počítá. Je tu prima atmosféra. Po chvíli jsem vyzván k prohlídce pokoje. Zase vícelůžkový pokoj, ale jen pro mne. Jednoduché, ale účelné vybavení, čisto, milo. Ptám se na cenu a dostávám odpověď, že se večer dohodneme. Dám se do pořádku a scházím na večeři. Zase klidná reakce a omluva, že nabízejí jen tradiční klobásy apod. Pak nabízí smažený sýr s americkými brambory. Tradiční české jídlo pro všechny regiony neodmítám. Na cestě to budu jíst podruhé a vždy si pochutnám. Zvládl jsem toto jídlo i pár piv a snažím se na tabletu psát pár řádek do deníku. Chystám se platit a poptat se na snídani. Za ubytování 200 Kč, za snídani 40 Kč, pivo (dvanáctka) za 19 Kč a sýr za 60 Kč. Snažím se na sobě nedat znát milé překvapení. A usíná se mi o to lépe.

39

18. Etapa - 17. 7. 2014 Vyspání v Huti bylo opravdu skvělé. A to mi ještě čekala snídaně za 40 Kč. Snědl jsem toho asi 45 %. Opět skvělá služba. Hold, jde to. Pár slov s málomluvným majitelem, poděkování za super služby a sedám na kolo. Jedu kolem koupaliště, které je pro pana Špalka určitou konkurencí, když je hezké počasí. Sám to občerstvení nechce provozovat, protože by musel najmout síly a v případě špatného počasí by byly pro něj neproduktivními silami. To je fakt. Budu stoupat, to je mi jasné. Ale přesto mne spád zaskočil. Musím ale vystoupat na tu Jizerskou hřebenovku. Docela se na ni těším a tak noha nohu mine jak v sedle kola, tak po zemi. Vynechal jsem původně plánovaný Pěnčín, ale hold vidina konce cesty již ovlivňuje i takové kroky. A je tu ta vrcholová trasa. Pěkný rozhled a přichází sjezdovka nad Jabloncem nad Nisou. Rozdíl mezi létem a zimou je na sjezdovce patrný. Je tu i dráha pro ty, co jezdí na tom jednom prknu. Brrr, pro mne nic vhodného. Ale rolba jezdí i v létě a upravuje svah. Seče trávu. Tak se vydávám na další kilometry. Trasa míří do lesa a zase se potvrzuje, že značení hlavních tras nemusí znamenat, že je to trasa sjízdná pro dálkové cykloturisty. Rvu kolo do i z kopce. Ale jen krátce a je tu krásný mostík přes státovku. Za evropské peníze, a to signalizuje řada cedulí a log. Pak to značení hapruje a správný směr získávám s využitím navigace. Po kilometru mi správný směr potvrzují i cedule. Asi tu jednu někdo ukradl, nebo v projektu tu žlutou cedulku nahradila cedulka s logy EU apod. Podjíždím dálnici z Prahy do Liberce a vzpomínám, co a kdy jsem v Liberci zažil. Bohužel moc dlouho a tak přejíždím plánovanou odbočku na Šimonovice. Dokonce ještě kufruji i na původní plánované trase a znovu se dostávám na mostík přes dálnici. Je jen pár kilometrů dál a vidím z něj již

40

nákupní zónu před Libercem. Tak se vracím a jedu po silnici do Pilníkova. Jsem na sebe naštván, protože od upravené trasy jsem očekával, že mi snáze převede přes sedlo u Ještědu. Ale vracet se nechci, to bych si cestu dost prodloužil. Stoupám mírně výš a výš a najednou mi to uteklo a je tu Hanychov. Na parkovišti u lanovky vzpomínám, jak jsem sem jel pro ženu, která si v zimě na sjezdovce zranila nohu. Přesněji jsem ji vyzvedával v liberecké nemocnici, ale sem jsme jeli pro věci, které měla uložené v autobusu a rozloučit se s kamarádkami, které hodovaly v restauraci. Stále jsem musel myslet na to stoupání do sedla pod Ještědem. Ještě ho mám plně v hlavě z doby před dvěma lety, kdy jsme trávili dva dny v hotelu Ještěd. A najednou mi osvítil duch dobré pohody. Již jednou mi to pomohlo. Co? Lanovka. Tak jsem se vydal k ní a řekli mi, že mi svezou. Kolo je zase zdarma a seniorská jízdenka za padesát. Neber to. Jen musím počkat asi 20 minut. Mají pevný jízdní řád. Oholuji kolo, připravuji bagáž na převoz. Je mi jasné, že po výjezdu na Skalku mi čekají ještě dvě drsná stoupání po kamenité cestě, ale nejsou moc dlouhá a stojí za to je překonat. Pak se krátce svezu s kopečka k Ještědce. Z ní je to pak již cca 15 km z kopce do Křižan. A obsluha lanovky i opět potvrzuje, že lepší je jet po silnici, než po značených cyklostezkách. Tak se stalo a je to paráda. I stav silnice je dobrý a tak to pouštím. Není to všude příkré, ale z kopce. Nedosahuji rekordních rychlostí, ale vezu se. Už si vybavuji, že až začnu šlapat, jak mi zase budou cca 2 minuty pěkně bolet kolena. Raději i s kopce šlapu, jen tak naprázdno, abych kolena udržel v pohybu. A z Křižan to směřuji na Jablonné v Podještědí. Jede se fajn, cesta ubíhá, kochám se krajinou. V Jablonném se zastavuji na náměstí a hodlám pojíst. Zahrádka u jedné restaurace je v běhu a tak opírám kolo a z druhé strany zahrádky si jako jeho věrný strážce sedám ke stolu. Překvapuje mne jídelní lístek psaný rukou. Čuji kulišárnu. Objednávám si pikantní směs. Nabízeno je mi několik příloh a tak si vybírám vařené brambory. Čekání je dlouhé a zkracuji si ho posrkáváním piva a studováním další cesty. Nakonec se dočkávám o dvě minuty dříve, než jsem chtěl začít nadávat. A při placení je tu ta kulišárna. Ohrazuji se, že cena na účtence neodpovídá ceně na jídelním lístku. Rozdíl tvoří cena přílohy, tj. dvou vařených brambor. Jsou za 30 Kč. Prý příloha je k hotovému jídlu navíc. Nějak nemám slov na obranu a jen si promítám mé hodiny výuky na VOŠ, kdy jsem studenty informoval o tom, co musí jídelní a nápojový lístek obsahovat a proč. Teorie a praxe se zase rozcházejí a tak udělám pouze jediný způsob protestu, nedávám diškereci. I to nese obsluha s nelibostí. Vím, kam příště v Jablonném nejít. Pak jsem si zase trochu zastoupal a líbivou krajinou přes Mařenice se blížil k Hamru. Řada rekreantů obohacovala silnici, po které jsem jel, dokonce mne předjelo dvojkolo. V Hamrech jsem se rozhodl občerstvit v hospůdce. Bylo tam více cyklistů, jedna skupina se vracela do České Kamenice z výletu do německého Oybina. Ujeli prý asi 40 km. Lidem ve skupině mohlo být 50 – 60 let. Ocenil jsem jejich výšlap na Novou Huť. I dvojice žen se bavila o tom, že po výstupu na Novou Huť to bude paráda. Ten úsek jsem já musel často jít po svých. A z té Huti to jelo až do Kamenice, resp. s trochou pohoupání, aby nohy úplně nelenily. V Kamenici jsem začal hledat ubytování. První penzion, hned na začátku města, mi připadal daleko od centra. Druhý jsem se rozhodl využít. Ne tak jejich majitel. Volám na avizované číslo a nic. Ptám se místních a ti se usmívají. Mají otevřeno jen pro zvané a podle nálady. Tak jedu do centra s cílem najíst se a pak se uvidí. Na náměstí vidím restauraci a nápis penzion. Ptám se na pokoj. Je. Jen dojde ještě k ověření a pak již odstrojuji Béďu a chystám se ubytovat. Odmítám snídani za 100 Kč. Ta by byla nejdražší na celé cestě. Ubytovaní v čtyřlůžkovém pokoji sám, s vanou, kuchyňským koutem. Tak si dávám kolo do pokoje a je nám oběma dobře. Večeře v restauraci je prima, obzvláště grilovaná zelenina má říz. Nějaké to pivko a jdu se zahrabat do postele. Ještě jedním okem kouknu na televizi a snažím se usnout.

41

19. Etapa - 18. 7. 2014 Probouzím se po půlnoci poměrně často. Otevřené okno na náměstí České Kamenice mi poskytuje roztodivné zvuky. Vlastně to začalo již při usínání. Po chalupářích v TV jsem se rozhodl spát. Stále se ozývaly nějaké zvuky, ale to mi nevadilo v klimbání. Chvílemi jsem se chtěl zaposlouchat do hovoru dole v zahrádce restaurace U kašny, kde jsem také ubytovaný. Zajímavé, barvu hlasu zaznamenávám, rytmiku mluvy také, ale co říkají ne. Ruch aut také brzy ustal a tak jsem zabral. Kolem druhé další probuzení a pak tak ve 4, kdy auta zase začala dávat o sobě vědět. To se již jen převaluji, kontroluji pohyblivost těla a pohledem se kochám na moji tradiční kupu oděvu. Tak, kdy se pustím do balení? Nějak se zakoukám na hodiny, co jsou u televize a hle, jdou o hodinu později. Tak je půl sedmé a to je čas zahájit proces přípravy na cestu. Dnes je to ale trochu jinak. Nemám připravenou snídani a tak si vařím poslední polévku a k ní si dávám poslední dva rohlíky. Pak to ladím jednou a poslední horalkou a zapíjím poslední kupovanou lahví s vodou. Zbytek plním do bidonů na kolo. Balím velmi rychle, kontroluji stav věcí - mám asi vše - a volím na cestu suchou variantu pro teplé počasí. Ono není sice z čeho moc vybírat, ale snažím se vzít na sebe ty čistší věci. To ale mohu říci pouze o ponožkách.

42

Je jasné, že jsem se rozhodl cestu ukončit již v Ústí nad Labem. Dojezd do Prahy mi již připadá nadbytečný a nemám pro něj dostatečnou motivaci. A to jsem netušil, že příjezd k Labi mi v tom jen zítra utvrdí. Ta rovina je téměř ubíjející. Poslední den anabáze začínám atypickým nakládáním věcí na kolo. Z penzionu vedou schody dolu a hned následují dveře ven. Takže nejprve snesu kolo a pak honem bagáž, aby kolo nezůstalo dlouho bez dozoru. V zadní uličce je naštěstí klid a nikdo tam není. Kromě mne, který navěšuje své kolo, stejně jako koňák sedlá svého koně. Ještě letím zasunout klíče do dveří od pokoje, co jsem užíval a frrr na kolo. Nedojedu ale daleko. Hned na náměstí fotím. Pak ještě zajíždím ke Kapli Panny Marie. V podvědomí mi pracují jiné hodiny, než v dřívějších dnech. Cítím, že v Ústí nad Labem budu do oběda a vlak do Prahy jeden asi ve 3 hodiny. Takže si to srovnávám s Tour de France. Tam jezdci v poslední etapě vlastně po cestě nezávodí a jen finišují na Avenue des Champs-Élysées. A ten finiš také mohu vynechat. Nikdy jsem s nikým nezávodil, nikdy jsem se nesnažil někoho dojet. Prostě jsem si po celou cestu udržoval své tempo. To byl také důvod, proč jsem se na cestu vydal sám. Abych nikoho nebrzdil. Terén mi trochu prověřoval, jak jsem ještě na tom a mohu přiznat, že i v tomto směru asi pracovalo podvědomí. Klídek, pohoda, co nevyjedu, tlačím. Někdy možná víc než dříve. Čas mám a tak si užívám posledních chvil. Pozoruji přírodu, kterou jsem měl 3 týdny tak blízko. Když jsem minul Jánskou, hledám odbočku na Starou Olešku. Ani navigace, ani mobilní telefon mi na ni nepřivedly. Asi to chtělo projet tou fabrikou, kam mne mobil zavedl, ale nenašel jsem k tomu odvahy. Tak jsem jel dál na Novou Olešku. No, i šel. Změna trasy mi také nevadila, vždyť jsem za chvíli v Děčíně. A také ano. Z Ludvíkovic hezký frčák dolů a pak ještě k Labi. Rozkopané ulice v Děčíně brzdily auta, ale mne ne. Šup po chodníku a zde jsem zase ocenil šíři mého Bédi. Kde je zámek? A to se ptám u cukrárny, která se jmenuje U zámku. Á, vždyť to tu znám. A fotím cestu na zámek a vzpomínám na jednání se zástupci z Německa, kdy jsme tu probírali možnosti spolupráce v rámci projektu Česko-saského Švýcarska. Kromě zmrzliny nemám další důvod se ve městě zdržet a tak hledám Labskou cyklostezku. Projel jsem nákupní zónou a kolem koupaliště jsem se dostal na tu správnou cyklostezku. Tušil jsem, že bude rovinatá, ale že při pohledu na hladinu Labe jsem se v tom utvrdil. Ještě drobná úvaha o tom, že jedu proti směru toku Labe a že by to mohlo být tudíž do mírného stoupání. V celku asi ano, ale drobná převýšení dávají cyklistům jedoucím z obou směrů srovnatelné podmínky. A konečně potkávám poměrně dost cyklistů. Všech věkových kategorií, někteří dokonce s bagáží. Tak nakonec musím přiznat, že po některých cyklostezkách jezdí více cyklistů na delší vzdálenosti. Ale neptal jsem se jich, odkud a kam jedou. Cesta je trochu jednotvárná svým profilem, ale je na co koukat. Lepší, než jet mezi stromy. Labe je oživující. Konstatuji, že těsně vedle sebe vedou paralelně železnice, silnice a cyklostezka. Tato variace se občas změní, když si své pozice vymění železnice a silnice. Cyklostezka vždy zůstává nejblíže Labi. A takto to vede téměř až do Ústí. Někde se vzdálenosti mezi jednotlivými dopravními cestami zvětší, ale princip je stejný. Výrazným bodem na pozorování je Buková hora. Vysílač mám nejprve před sebou, pak za sebou. Když vidím odbočku vedoucí na Bukovou horu, tak ani nemám chuť se tam s mým Béďou vydat. Již jen ta vidina snadné dostupnosti Ústí je velmi příjemná. A přede mnou se jeví lanový most v Ústí. Za chvíli je tu ten druhý most, přes který přejíždím Labe. Fotím si nádraží, odkud dnes odjedu do Prahy a v 11.15 vstupuji do nádražní budovy. A je to!!!!!! Jsem rád, že jsem to dokázal, ale na slíbenou whisky, kterou jsem si naplánoval, v cíli nedochází. V pokladně mi totiž sděluje paní, že nejbližší vlak, co mne vezme do Prahy s kolem, jede v 11.40. Tak mám tak akorát čas vyvléct kolo na nástupiště. A euforie z dosažení cíle se nedostavuje. Je dobře, že jsem se nedržel snahy dojet až do Prahy na kole. Cítím, že

43

tělo říká dost. To může být ale také důsledek práce podvědomí. Ostražitost a napjatost svalů je tatam. Vlak na Prahu přijíždí a hledám vagón na kola. Zvedám kolo do vagónu a spatřuji průvodčího. Tuším z jeho chování problém. Stavím kolo a chystám se vyhledat míst na sezení. Ptám se ještě, zda je nějaké k tomu určené. Vycházím ze zkušeností z cesty Prahy do Ústí nad Labem. Mohu si prý sednout kdekoliv v celém vlaku ve 2. třídě. Ale musím si vzít s sebou brašny. Pokud je tu nechám, musím za ně zaplatit. Kolik? To neví. Sděluji, že jsem za kolo již zaplatil 49 Kč. Aha, tolik budete muset zaplatit i za bagáž. Opravdu jsem je nechtěl odstrojovat a nosit po vlaku a tak jsem zaplatil. Chvíli jsem přemýšlel o logice této praxe. Váha vlaku je stejná, bagáž navíc může blokovat místo v kupé. V nákladním voze je prázdno. Ale úřad je úřad. Vzpomínám si, že když Lucka odjížděla vlakem do Bratislavy, měla podobný problém. Cesta utekla a přejezd z Hlaváku na Masaryku byl rychlý. Stihl jsem vlak do Dolních Počernic a také jsem si předtím koupil jízdenku, aby to měl Béďa k nám domů zdarma. Doma tělo úplně vytuhlo. Pohyby vláčné a došlo k svalovému uvolnění. Príma cesta a zvládl jsem to. Kam pojedu příště?

44

Shrnutí Cesta kolem Česka na kole - je to!!! V pátek 18. 7. 2014, v 11.15, jsem završil objezd Česka podél hranic na nádraží v Ústí nad Labem. Tamtéž jsem cestu načal dne 29. 6. 2014 v 11 hodin. Takže na cestě jsem byl 20 dní (z toho jeden den jsem odpočíval). Najel jsem 1633 km, denní průměr 86 km. Nejdelší etapa měřila 111 km, nejkratší 47 km. Nejvyšší rychlost 59 km za hod. Nejvyšší body - Klínovec (1244 m.n.m.), Filipova Huť u Kvildy (nad 1093 m.n.m.), Kvilda (1062 m.n.m.), Šerlich sedlo (981 m.n.m.) a chata Ještědka (937 m.n.m.). Úbytek hmotnosti – 3,2 kg. Etapa Odkud

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Ústí nad Labem Klíny Měděnec Františkovy Lázně Železný rybník Nýrsko Kvilda Vyšší Brod Nová Bystřice Lukov

11 12 13 14 15 16 17 18 19

Moravská Nová Ves Bojkovice Bílá Hlučín Lázně Lipová Pod Šerlichem Suchovršice Huť Česká Kamenice

Kam

Počet km

Čas pohybu

Prům. jízdy

Prům. celk.

5.59 5.03 6.33 8.19 6.11 6.23 6.05 7.31 6.59 7.38

Čas zastá vek 3.48 2.12 2.24 3.47 3.41 2.48 2.04 3.31 5.12 2.4

Klíny 68 Měděnec 61 Františkovy Lázně 95 Železný rybník (stan) 110 Nýrsko 68 Kvilda 74 Vyšší Brod 101 Nový Bystřice 102 Lukov (u Znojma) 90 Moravská Nová Ves 111 Den odpočinku Bojkovice 93 Bílá 102 Hlučín 86 Lázně Lipová 106 Pod Šerlichem (stan) 87 Suchovršice 62 Huť (u Pěnčína) 87 Česká Kamenice 83 Ústí nad Labem 47 Celkem 1633

11,3 12.0 11.5 13.3 11.0 11.5 16.6 14.1 12.9 14.5

6,9 8.3 10.6 9.1 6.9 8.0 12.4 9.5 7.4 10.7

5.41 7.32 6.09 7.28 6.51 4.34 6.34 6.09 3.30

2.54 2.26 3.12 3.21 3.27 4.25 3.19 3.34 39.1

16,3 13.5 13,9 14.1 12.6 13.3 13.1 13.4 15.5

10,3 10.2 9.1 9.7 8.3 6.8 8.7 8.5 12.7

Základní poznatky: - značené dálkové cyklotrasy jsou v mnoha místech nevhodné pro dálkové cyklisty a tak je lepší jezdit po silnicích (platí např. pro Krušnohorskou magistrálu, Šumavskou magistrálu, Greenways Praha – Vídeň, ale i 22 v Orlických horách) - platební kartu uplatníte jen velmi výjimečně (v několika místech je alespoň bankomat) - nespoléhejte na to, že reklama na ubytování a stravovaní a uvedená otevírací doba skutečně platí; mnoho zařízení již neexistuje, i když má u silnice poměrně nákladné cedule a v uvedené otevírací době se do penzionu či restaurace nedostanete ani se nikoho nedovoláte na avizovaném telefonním čísle - služby částečně fungují od 11 hodin a pak k nim přibudou další tak od 16 hodiny, některé ale končí v 19 hodin; přeji hodně úspěchu se do otevíracích dob trefit - čím nižší cenová hladina ubytování a stravování, tím vlídnější obsluha

45

46

47