Škola základ života. Sborník nejlepších literárních prací. O cenu Josefa Jungmanna 4. ročník Základní škola Litovel, ulice Jungmannova 0

Škola základ života Sborník nejlepších literárních prací O cenu Josefa Jungmanna 4. ročník 2015

Milena Mužíková, 9.A

Když se mě někdo zeptá, co chci dělat po škole, říkám, že si půjdu za svými sny. Ty si můžu, na rozdíl od minulosti, splnit. Veronika Nakládalová, 8.A

Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

0

„Kdo z nás může, ten pracuj, abychom lepší vlast dochovali potomkům, než nám od předků zůstavena.“ Josef Jungmann V letošním roce 2015 oslavila naše škola 120 let svého založení. Proto bylo letošní už čtvrté kolo literární soutěže O cenu Josefa Jungmanna vyhlášeno s tématem „Škola základ života.“ Soutěže se letos zúčastnili bohužel jen žáci 2. stupně, proto byly upraveny jednotlivé kategorie. Jedinému odvážnému žákovi 1. stupně bylo uděleno zvláštní ocenění. V letošním ročníku se poprvé umístila i komiksová tvorba. V závěru sborníku také předkládáme vítěznou práci školního kola 3. ročníku literární soutěže Jom ha Šoa, kterou vyhlašuje Institut Terezínské iniciativy. Letošní ročník nesl název „Návraty a nenávraty“. Uveřejněná práce se dostala do rukou člověka, jehož osudy byla báseň inspirovaná, a velmi se mu líbila a potěšila ho. Porotkyně:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Jungmann

Mgr. Soňa Purová Mgr. Martina Holadová Mgr. Marcela Nevěřilová Mgr. Irena Poláchová

PŘIPOMEŇME SI, KDO BYL JOSEF JUNGMANN Josef Jungmann byl prvním učitelem češtiny v českých zemích. Učil češtinu našeho nejslavnějšího básníka Karla Hynka Máchu. Bez Jungmanna by Mácha svoji slavnou báseň Máj napsal možná německy. Josef Jungmann byl skvělý překladatel. Uměl sedm jazyků, překládal z angličtiny, němčiny, francouzštiny, polštiny a ruštiny, italštiny a španělštiny. Každý rok 30. září ke Dni překladatelů je udělována překladatelům Cena Josefa Jungmanna za nejlepší překlad. Josef Jungmann položil základy moderní češtiny. Sepsal pětidílný slovník – na 4 689 stranách 120.000 hesel s uvedením jejich významů a způsobu jejich užití. (To všechno bez počítače  ) Každý den použijeme nějaké slovo, kterým Jungmann češtinu obohatil. Např.: látka, názor, časopis, rostlina, podstatné jméno, přízvuk, čtverec, trojúhelník, povídka, ozvěna, hvězdárna, zeměpis, mluvnice, odvaha, otvor, podmět, prvosenka, pyl, skromný, vlastnoruční, vzor, žralok, suchar… a mnoho dalších - to všechno jsou slova, která před Jungmannem v češtině nebyla. Josef Jungmann pro nás může být vzorem neuvěřitelně pracovitého, vzdělaného a obětavého člověka. Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

1

Krátká procházka historií naší školy 120 let už stojí naše škola a vychovává generace „Litoveláků“. Co všechno se za tu dobu odehrálo? Pojďme se spolu vrátit o 120 let zpátky, do konce 19. století. To byla doba, kdy většina obyvatel Litovle mluvila německy, protože žila v RakouskoUherské monarchii a vládl nám rakouský císař z Vídně. Proto také škola byla německá a čeština byla jen nepovinný předmět. V roce 1885 se podařilo českým rodičům prosadit jednu třídu, ve které by se učilo česky. Tato třída ale byla ve skladišti německé školy, nebyly v ní ani lavice ani židle, žáci museli sedět na zemi. 12. května 1895 byla konečně otevřena nová škola – první česká škola v Litovli – první velký úspěch v životě české Litovle. Když se však škola připravovala na oslavu 10. výročí svého založení, byla vyhlášena 1. světová válka. Místo oslav byli žáci vystěhováni a ve škole byl umístěn vojenský lazaret. Děti místo učení sbíraly byliny, po domech vybíraly staré oblečení a z něho potom ve škole vyráběly obvazový materiál, ponožky, šály a čepice pro vojáky na frontě. A protože nebylo dostatek uhlí, bylo v zimě ve třídách jenom 6-80 C. V roce 1918 válka skončila, ale neskončily problémy: málo jídla, žádné učebnice, nedostatek učitelů (padli ve válce, nebo se ještě z války nevrátili). Pomalu se ale všechno lepšilo. Ale ne na dlouho. V roce 1939 začala další válka – 2. světová. A co to znamená pro naši školu? Povinný německý jazyk, zabavené učebnice, pět učitelů uvězněno v koncentračním táboře Osvětim. V době, kdy by se škola připravovala na 50. výročí založení – na jaře 1945 – opět nepatřila dětem. Místo dětí v ní byli němečtí vystěhovalci. Ale to už naštěstí válka pomalu končila. 1. června 1945 bylo slavnostně zahájeno vyučování. A od té doby se už ve škole „jen“ učí. Mění se předměty a vybavení školy, mění se žáci, mění se učitelé, ale jedno zůstává: škola nám dává základy do života. A lidé, kteří v této škole prožili své dětství, o ní mluví jako o své škole. Ať jsou to ti nejstarší občané nebo teprve prvňáčci, pro všechny je to „naše Jungmanka“. Řada bývalých žáků se stala významnými osobnostmi v nejrůznějších oblastech: lékaři, architekti, sportovci, malíři, hudebníci, spisovatelé a básníci. Závěrem ukázka z básně bývalého žáka, básníka Aloise Volkmana Znovu oživlé mládí Město věčně školou povinné Jde celý průvod generací provedené v půdorysné rovině podle zasedacích pořádků. nesené na ramenou řeky Moravy. Černé tabule … spuštěné na půl žerdi. Kolik jsi vydalo vysvědčení? Modré oči kalamářů A naše návraty vyplakané až do dna. jsou nejlepším vysvědčením pro tebe. Vyvoláni dnes budou učitelé. … (Vlasta Vaňková použila materiál, který z kronik vybrala bývalá učitelka naší školy Ludmila Šrámková)


2

6. – 7. třída PRÓZA 1. místo

Miroslav Svoboda, 6.B Škola v pravěku Byla jednou jedna škola, o které se říkalo, že umí cestovat časem. Třeba až do pravěku. Jednou, když měla třída 6.B hodinu dějepisu, paní učitelka oznámila: „Dnes budeme probírat pravěk." Pepa se přihlásil a zasnil se: „Paní učitelko, já bych se do pravěku chtěl strašně podívat." Paní učitelka odpověděla: „Ale Pepíčku, víš přece, že v čase cestovat nejde." Nato Pepa smutně: „Ano, paní učitelko, vím." Po hodině se Pepa rozhodl, že půjde do knihovny ve škole a zjistí něco více o cestování časem. Když v knihovně z poličky vytahoval Dobrodružství v pravěku, vypadla na zem podivná kniha. Pepa se na ni zamyšleně podíval a oprášil ji. Přečetl si nápis: Příručka, jak cestovat se školou časem. Pepa se rozhodl, že si knihu vypůjčí domů. Jen přišel domů, hned si začal knihu číst. A zjistil, že když chce cestovat, musí říct zaklínadlo HOKOTA a místo, kam se chce dostat. Další den v hodině dějepisu se přihlásil a řekl: „Paní učitelko, můžeme letět do pravěku." Paní učitelka se zamyšleně podívala a řekla: „Inu, tak co Pepo, znáš nějaké zaklínadlo?" Pepa hrdě oznámil, že ano a hned zvolal: „ HOKOTA pravěk." Lucie Milčická, 9.B Najednou se všichni objevili na malém ostrůvku. Paní učitelka z toho omdlela a děti s nadšením pozorovaly mamuta. Když se paní učitelka probrala, nemohla uvěřit svým očím. „Kde to jsme, Pepíčku?! Okamžitě nás vrať zpět!" Pepa vytáhl z aktovky knihu a přečetl zaklínadlo pozpátku: „ATOKOH město." Vžúúm! Objevili se zase ve třídě. Pepa si myslel, že dostane dvojku z chování, ale nedostal. Naopak dostal pochvalu, že našel zaklínadlo zpět. Paní učitelka mu ale nařídila, že knihu musí spálit. A to hned. Tak šel za školníkem a ten knihu spálil. Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

3

Než skončilo vyučování, Pepa se stal hrdinou školy a doma měl co vyprávět. Od té doby škola zůstala na původním místě. Kdo ví, možná je ještě jedna taková kniha, která čeká, až ji někdo najde!

Jméno: Miroslav Svoboda Věk: 12 Moje vlastnosti: klidný, vynalézavý, zlobivý Moje zájmy: stavění z lega, četba, minecraft Moje zkušenosti se psaním: zatím jen ve škole Moje oblíbená četba: fantasy

2. místo

Filip Zapletal, 7.A Škola základ života To, že je škola základ života, jsem si uvědomil už v první třídě. Musel jsem se naučit číst, psát a počítat, což jsou velice důležité znalosti pro život. Poznal jsem to hned, jakmile mi maminka dala peníze a poslala mě do obchodu pro nákup. Musel jsem poprosit paní prodavačku, aby mi pomohla přečíst seznam nákupu od maminky, a také jsem si musel přepočítat vrácené peníze z nákupu. Postupem času učení ve škole přibývalo. Měl jsem hned lepší představu o učivu, když jsem probíranou látku viděl na vlastní oči. S rodiči jsme si udělali výlet do nějakého zajímavého města, které jsme probírali v zeměpise, nebo jsme navštívili ZOO a já tam viděl spoustu zvířat, která jsem doteď znal jenom z obrázků učebnice přírodovědy. Někdy ale stačilo jen zajít na návštěvu k babičce, ta má doma úplný zvěřinec. Maminka s babičkou mě také učily Lukáš Gottwald, 6.B znát různé rostliny a byliny, které rostou na louce nebo v lese. Zdárně jsem prošel základní školou a ocitl jsem se na střední škole. To už bylo "jiný kafe". Spoustu odborných předmětů, kterým jsem moc nerozuměl. Občas jsem ani nevěděl, jestli je někdy v praktickém životě vůbec upotřebím. Blížil se konec střední školy a já se rozhodoval co dál. Jestli půjdu studovat na vysokou školu, nebo jestli se zapojím do Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

4

pracovního procesu, nebo jestli využiji svých dosud nabytých znalostí s jazyky a budu malinko cestovat po světě. Rád bych ještě více zdokonalil angličtinu a němčinu, případně se naučil další cizí jazyk, ale hlavně bych rád poznal cizí země a jinou kulturu. Nakonec jsem rok cestoval po světě. Když jsem se vrátil, začal jsem hledat nějakou práci. Napsal jsem si svůj životopis, ve kterém jsem zúročil všechny své znalosti z českého jazyka. Nastoupil jsem do firmy, která se zabývala vývozem výrobků do zahraničí, takže jsem skvěle uplatnil i nabytých znalostí cizích jazyků nejen v kanceláři, ale i na zahraničních služebních cestách. Za krátkou dobu jsem opět využil znalostí z matematiky, když jsem si vypočítával, jak dlouho a kolik peněz budu splácet bance za svůj nově koupený byt. Byl bych moc rád, kdyby se mi i nadále dařilo, abych si mohl dovolit dál cestovat a procestovat celý svět.

Jméno: Filip Zapletal Věk: 13 Moje vlastnosti: ukecaný, pečlivý Moje zájmy: sport Moje zkušenosti se psaním: v hodinách slohu Moje oblíbená četba: detektivky

3. místo

Tomáš Solovský, 6.A Jak vznikla zvířecí škola Jednoho dne se zvířátka začala bouřit proti králi zvířat - lvovi, že nejsou vůbec chytří, protože nemají zvířecí školu a nemá je kdo učit, ale zato lidé jsou chytří až moc. Lev přemýšlel, co se dá dělat, aby byli chytří aspoň trochu a lidé si jich začali všímat. Proto se lev rozhodl, že se postaví zvířecí škola. Lev svolal všechna zvířátka z mírného pásu i z ostatních pásů a promluvil: „Mějte odvahu a sílu. Pusťte se do práce.“ Bobři začali hryzat dřevo a sloni je svými choboty začali odnášet směrem k místu, kde se bude stavět škola. Pštrosi a slepice začali snášet vajíčka, krtek nahrnul hlínu, žížaly začaly promíchávat směs dohromady a tím vznikla lepící hmota, která bude zpevňovat klády ze dřeva. Základ byl skoro hotový. Ptáci začali sbírat rákos a donášeli ho ke škole, kde ho slon kropil vodou, a pakoni ho přežvýkávali, aby byl ohebný a dobře se s ním dělala střecha. Některé žirafy podávaly klády výš, kam ostatní zvířátka nedosáhla, a některé zase podávaly otepi z rákosí na střechu, aby se mohla stavět střecha a rákosník ji mohl sešívat. Potom byla střecha už skoro hotová a mohlo se přejít na místnosti a vybavení školy. Všechna zvířátka něco donesla, sem tam i něco ukradla lidem, kteří si vůbec ničeho nevážili. Pak ale zvířátka začala přemýšlet, kdo je bude učit. V tu dobu se ozvaly lišky a říkaly, Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

5

že prý jsou dost chytré, vždyť i lidé si to o nich povídají. A bylo rozhodnuto, lišky budou učit zvířátka. Škola byla rozdělena podle druhů zvířat, aby se navzájem všechna nesežrala. Bylo hodně zájemců, proto musely lišky pracovat i přes noc a potřebovaly světla. Proto si řekly, že budou potřebovat světlušky, aby jim svítily přes noc. Žirafy sloužily jako výtah. Byla tam deska, zvířátka si na ni nastoupila a dvě žirafy tu desku zvedly do dalších pater. Sice byly i schody, ale bylo tam většinou plno, proto měli i výtah na pohon žiraf. Zanedlouho se postavily i další tři větší a modernější školy a ředitel školy lev byl velmi spokojen. Časem i lidé usoudili, že jsou zvířata také chytrá a dají se využít. Doteď se zvířátka využívají pro slepé lidi, například psi, nebo psi, kteří hledají lidi v troskách, potkani na hledání min a nakonec dobytek se dodnes využívá - pro mléko, vlnu, vajíčka, na maso atd…

Jméno: Tomáš Solovský Věk: 12 Moje vlastnosti: kamarádský, obětavý, pečlivý, spolehlivý Moje zájmy: zálesáctví, sport, hudba Moje zkušenosti se psaním: v hodinách slohu Moje oblíbená četba: všechny dobrodružné knihy od Jaroslava Foglara

Sabina Smékalová, 9.B


6

6. – 7. třída POEZIE 1. místo

Diana Uhlárová, 6.B Škola základ života Škola je základ života, chodí do ní Ivan i Dorota. Já do ní chodím už šestým rokem, tam rychlým, zpět pomalým krokem.

Ve 4. třídě v pohodě, jeli jsme na školu v přírodě. Sluňákov, to bylo učení i volný čas, s údivem jsme sledovali bobří hráz.

Vždy, když do šaten vejdu, pár schůdků dolů sejdu, převléknu se a už do třídy běžím, v zimě z okna sleduji, jak sněží.

Ve třídě 5. začalo pořádné mučení, každodenní nekonečné učení, a kromě zápisu, i testy, práce, zkoušení.

V 1. třídě to hračka byla, nejvíce družinu jsem si oblíbila, ráno, když s bráškou do školy jsme vešli, myšlenky na úkoly mě hned přešly.

V 6. třídě to moc lepší není, však kroužky po škole vše v radost změní. Se Snapinou za naši snahu a píli, křečky jsme si pro radost nakoupili.

Ve třídě 2. konečně, šlo mi psaní výtečně. Poznat strom, květinu či brouka naučila nás prvouka.

A naše paní ředitelka milá, o logo ekoškoly se zasloužila. Se třídou příští rok máme opět v plánu, ve sběru papíru vyhrát dort z marcipánu.

3. třída byla ale jenom začátek, všichni jsme se nejvíce těšili na pátek. Dostali jsme třídní novou, paní učitelku Miladu Novákovou.

Naše škola celkem vzato, má 400 žáků, to stojí za to. A kromě moudra a dobré rady, přináší nám i skvělé kamarády.

Jméno: Diana Uhlárová Věk: 12 Moje vlastnosti: usměvavá, chytrá, kamarádská Moje zájmy: jízda na koni, zpěv, zvířata Moje zkušenosti se psaním: výherce loňského ročníku O cenu J. Jungmanna Moje oblíbená četba: Můj milý deníčku, fantasy, knihy o koních


7

2. místo

Denis Uhlár, 6.B Škola základ života Crrrr,crrrr,crrrr. Budík zvoní, ráno vstávám, pořádně si na čas dávám. Přes víkend se pozdě budím, dnes však budík zvoní, zvoní. Vstávám brzo, snad v šest hodin. V kapse hordu lízátek, už dnes myslím na pátek. V pondělí to vše začíná, v aktovce veliká svačina. Zeměpis, matika, čeština, fyzika, to vše mi leží na zádech, i na mých kamarádech.

Ředitelka naše milá, prázdniny nám udělila. O prázdninách škola stranou, učebnice, nashledanou. Naše logo, ekoškola, školu výjimečnou dělá. Škola základ života? Potřeba je ochota a spousta dobré nálady, hodně smíchu a zábavy.

Ve škole nás dobře učí, však někdy i trochu mučí. Učitelé veselí, úkoly nám přidělí.

Kamila Slováková, 6.B

Jméno: Denis Uhlár Věk: 12 Moje vlastnosti: ukecaný, vtipný, zlobivý Moje zájmy: házená Moje zkušenosti se psaním: vítězná práce v celorepublikové soutěži Moje oblíbená četba: fantasy, Deník malého poseroutky


8

3. místo

Pavel Tomášek, 6.A Škola základ života Co bychom my vlastně byli, bez školy a bez vzdělání? Co bychom se naučili? Kam bychom pokročili? Inženýři, zedníci i učitelé, všichni do školy chodili. Pekaři, sportovci a stavitelé, o dobré známky se snažili. Matika, čeština a dějepis. Co vás u toho vlastně napadá? Tělocvik, výtvarka a zeměpis. Všechno to do sebe pěkně zapadá. Základem života škola je, bez ní by život smutný byl. A než se člověk naděje, bez ní by cestu pozměnil.

Klára Horníková, 9.B

Jméno: Pavel Tomášek Věk: 12 Moje vlastnosti: tichý uličník, spolehlivý, pilný Moje zájmy: fotbal a hudba Moje zkušenosti se psaním: sloh ve škole Moje oblíbená četba: dobrodružné knihy a knihy o sportu

Diana Uhlárová, 6.B


9

8. – 9. třída PRÓZA 1. místo

Marek Solovský, 8.B Jak by to vypadalo, kdybychom nechodili do školy Každé ráno si většina z nás říká: „Proč musím chodit do školy? K čemu mi škola a učení bude? Proč musím každé ráno vstávat?“ Tyhle otázky (nebo aspoň některé z nich) nás určitě provázejí cestou do školy. Ale co by se stalo, kdybychom do školy nechodili? Jak bychom bez ní dokázali přežít jediný den? Tak na tohle se podíváme v tomhle příběhu. Žiji na okraji města v nově přistavěné ulici. Nikdy jsem neměl rád školu a nemám ji rád doteď. Je to otravné - každé ráno vstávat na autobus, ve škole se učit, stát dlouhou frontu na obědy a poslouchat stížnosti rodičů, že se neučím, nosím špatné známky. Jednoho dne jsem se rozhodl přestat do školy chodit. Ráno jsem se vymluvil, že mi je špatně a nepřišel jsem ani na snídani. Po celý den jsem zůstal doma a zopakoval to i příští den. Věděl jsem, že se takhle dál vymlouvat nemůžu, a tak jsem začal přemýšlet, co by se dalo ještě vymyslet. Do školy jsem nechtěl za žádnou cenu a hodlal jsem pro to udělat všechno. Takže jsem se odvážil pozřít projímadlo. V dalších dnech mě to nutilo chodit pořád na záchod a maminka si o mě dělala opravdu velké starosti. Nakonec mě nechala týden doma. Na tak dlouho mi omluvenku ještě nikdy nenapsala. Doma to bylo zpočátku super, ale po čtvrtém dni mě to doma začalo pořádně nudit. S autíčky mě to nebavilo, i čtení knih mě přešlo, z počítače a televize mě už bolely oči a chtělo se mi pořád spát. Spánku jsem nakonec podlehl a usnul. Během spaní se mi ale zdál sen, který asi ovlivnil zbytek mého života. Zdálo se mi, že začal „pípat“ budík. Vzbudilo mě to a chtěl jsem se podívat, kolik je hodin, ale na budíku byly znaky, kterým jsem nerozuměl. Sedl jsem si na postel a začal přemýšlet. Byl krásný den, sobota. Okno, které maminka otevřela, vpouštělo do mého pokoje příjemný vánek povzbuzující k prožití krásného nového dne. Vyskočil jsem z lůžka a rozběhl se dolů do kuchyně, kde byla nachystána moje snídaně. Maminka mi nechala na stole psaníčko se slovy: „Vrátím se pozdě večer, jsem v práci. Dojdi do obchodu pro deset rohlíků a čtvrtku chleba. V lednici je oběd. Polovinu nech tatínkovi. Přijde se naobědvat domů. S pozdravem maminka.“ Já však nevěděl, co tahle písmena znamenají, ani jak se čtou. A pak jsem se opět podíval na hodiny. Tentokrát ale v kuchyni. Bylo to stejné jako v pokoji. Tahle chvíle mi vnukla, že něco není v pořádku. Ano, nerozeznával jsem čísla ani písmena. Neuměl jsem počítat, číst ani psát. Neměl jsem žádné základy, žádné vzdělání. Prvňák věděl víc než já. Kateřina Javůrková, 6.B


10

Po snídani jsem měl nakoupit. „Tohle si pamatuji, zkusím aspoň nakoupit.“ Vzal jsem peníze a šel to zkusit. Peníze mi nešly spočítat, tak jsem vzal všechno, co měla maminka v hrníčku na poličce. Cestou do obchodu jsem ani nevěděl, která strana je pravá a která levá. Auta na mě troubila, ale já nevěděl proč. V obchodě mě nikdo nechápal. Každý, kdo mě viděl, si musel říkat: „Nač tolik rohlíků? Co se mu stalo? Třicet rohlíků nesníme ani za týden. A toho chleba.“ Muselo to vypadat velmi divně. A ještě horší to bylo u pokladny. Vytáhl jsem z kapsy peníze a předložil prodavačce rovných dvacet korun. Ta mi řekla: „To je málo, celkem to stojí 150 Kč.“ Vytáhl jsem z kapsy ještě pár drobných, ale pořád to bylo málo. Snažil jsem se jí vysvětlit, že neumím počítat, ale nešlo to. Prodavačka vzala moje zboží, vrátila mi peníze a poslala mě ven se slovy: „Blbce si ze mě dělat nebudeš!“ Vyšel jsem ven. Vrátil se domů a byl smutný. Najednou jsem se chtěl dostat na chvíli do školy. Bylo těsně před obědem. Ohřál jsem si oběd a snědl ho celý. Když se pak tatínek vrátil z tvrdé práce, aby si odpočinul u oběda, nenašel nic. Vynadal mi a odporoučel se do pokoje. Nemohl jsem nic. Vůbec nic. A ten trapný pocit. Odpoledne pro mě přišla parta kamarádů, abych šel počítat body v zápase florbalu. Nedokázal jsem jim ale vysvětlit, že neumím základy učiva z prvního ročníku. A tak mi nezbývalo nic jiného, než jít. Zápas začal. Já začal počítat body, ale akorát si utrhl ostudu. „On neumí počítat!! Ha, ha, ha,“ smáli se mi. Bylo ke třetí hodině odpoledne. Došel jsem domů a chtěl si ukrojit chleba na svačinu. Ruka s nožem mi ale sjela a já se pořezal. Potřeboval jsem pomoc. Nikdo mě ale nenaučil, jaké číslo volat v případě úrazu. Proto jsem vyběhl na ulici a volal o pomoc. Uslyšel mě soused, který mě následně odvezl do nemocnice. Tam jsem strávil zbytek dne. Za týden jsem měl psát přijímací zkoušky na přírodovědnou školu. A já nic neznal. Soused zavolal tatínkovi, co se mi stalo, a vysvětlil mu, že už je všechno v pořádku. Měl jsem možnost s tatínkem mluvit. Pozdravil jsem ho a omluvil se za snězený oběd. On mi řekl: „Teď není čas na omluvy, volali mi z přírodovědné školy. Přijímací zkoušky jsou přeloženy. Na zítra.“ To byl můj konec. Nedokázal jsem rozpoznat sedmikrásku od pampelišky a měl napsat zkoušky. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Na tuhle školu jsem se vždycky chtěl dostat. Chtělo se mi najednou strašně do školy, abych se stihl vše doučit, ale nebyla příležitost. Zkoušky nezvládnu, to mi bylo jasné. A co budu dělat potom? … Pak jsem se probudil. Byl to jen sen. Naštěstí. Proto vám teď říkám: „Nepromarněte svou příležitost se učit, abyste se jednou dostali na vaši vysněnou školu.“ A po tomhle snu se vám musím s pokorou přiznat, že škola je opravdu ZÁKLAD ŽIVOTA… Jméno: Marek Solovský Věk: 14 Moje vlastnosti: kamarádský, líný, šikovný Moje zájmy: hra na hudební nástroj, cyklistika, příroda Moje zkušenosti se psaním: slohové práce, soutěže Moje oblíbená četba: dobrodružné knihy (party hochů, Mayovky)


11

2. místo

Roman Nevrlý, 8.B Pan Seju říká ne! Čínský příběh o chlapci jménem Fuji Erua, který nesměl nikdy vydechnout. Píše se rok 1975 a v Číně vládne klid. Zabouchal velký zlatý gong na konec vyučování a celá třída malých chlapců a dívek sbalila věci a pelášila ven ze třídy na společný oběd. Mezi nimi byl i chlapec jménem Fuji Erua. Chytrý a naslouchavý, bohužel občas až moc uspěchaný. Právě o něm vám budu dnešní večer, ráno nebo odpoledne vyprávět. Třeba někomu opravdu dojde, že každá škola je přece jenom základ. Mé jméno je Seju. Je mi dnes už 86 let a ... no, jsem rád, že ještě dýchám. Býval jsem učitelem na škole Pgenigova vUU6. Ale no tak, už se moc představuji. Nebudu to natahovat. Pohodlně si sedněte a dejte si šálek kávy, protože tohle bude energii potřebovat. Celá třída je už venku na společném obědě v sále Pcheo Jange a jediný, kdo ve třídě zůstal, byl malý chlapec Fuji. Teprve si balil své věci a chystal se odejít na oběd. Když vše sbalil, nasadil svůj červený pytel a vyšel do dveří. Přímo ve dveřích ho však zastavilo dlouhé ošoupané pravítko. Vyjelo po něm hned, jak vkročil pravou nohou za práh. Fuji pravítko moc dobře znal. Používal ho pouze jeden učitel, a to byl Seju. V každé své hodině s ním několikrát bouchl o tabuli, aby utišil třídu plnou "parchantů", jak to právě pan Seju říká. Fuji za pravítkem pár sekund stál, než však z levé strany vyšel nečekaně pan Seju. Jeho zamračený obličej plný vrásek se na něj podíval, ještě více se zamračil a zvedl pravé obočí. Nadechl se a zeptal se Fujiho: Michaela Kargerová, 9.A „Jak to, že ještě nejsi na obědě a nebyl jsi na modlitbě?" Fuji zarmouceně odpověděl: „No, pane Seju, já si ještě balil věci a četl zápis, který jsme dnes s vámi psali. Bohužel modlitbu jsem nestihl, no." Popravdě, Fuji vůbec zápis nečetl. Schválně si balil věci déle, aby prošvihl nudnou modlitbu, která ho nikdy nebavila. Mimochodem, modlitba se jmenuje - Ouchi Mu Jang. Neboli v překladu - Dávej ve škole pozor. Touhle modlitbou se modlí všichni žáci v každé škole po vyučování před obědem.


12

Prosí v ní, aby získali více vědomostí, více se snažili a jednoduše dávali pozor a nebyli neukáznění. Pan Seju se opět na Fujiho zamračil, dal pravítko ze dveří pryč a položil svou pravou ruku na Fujiho rameno. Popostrčil ho dopředu pravítkem a řekl: „Rychle utíkej na oběd, hned! Ještě mi nadají, že neposílám žáky se najíst." Fuji sklonil hlavu a běžel na oběd. Na obědě podávali Kuku Jindo - rýžové plátky na lososovi. Veliká pochoutka právě v takové oblasti jako je škola Pgenigova. Všichni se najedli a utíkali domů. Druhý den šli všichni žáci opět do školy po dlouhé cestě z tvrdého písku okolo potoka Halogo. Jakmile došli ke vchodu školy, vítali je tam dva školníci, kteří čekali do 8:05, kdy vchod zavřeli. Vchod byla vlastně velká brána, lehce řečeno. Žáci zasedli do lavic a začala běžná výuka. Fuji a jeho třída měli právě hodinu sebevědomí, u nich řečeno - Plicho ku Ganga. V takové hodině se mají učit mít svůj názor, prosadit ho a nebát se mluvit. Nicméně to by v dnešní době potřebovalo více zemí. Pan Seju se zvedl ze své dřevěné židle a bouchl svým pravítkem o tabuli, aby utišil třídu jako obvykle. Fuji jako jediný mlčel s opřenou hlavou o lavici. Proto se ho pan Seju zeptal: „Fuji, moje hodina tě snad nebaví?!" Fuji zvedl svou hlavu a zamumlal: „Baví, a jak, akorát jsem trošku nevyspaný." Pan Seju se rozzuřil a zakřičel: „Ne a ne! Já vím, že mi lžeš! Dnes jsi po vyučování, na oběd půjdeš až potom! A neboj, modlitbu tě nechám pomodlit." Fuji vyslechl řev pana Seju a opět položil svou hlavu na lavici. Po téhle hodině následovaly samozřejmě další. Ty ale není tak moc zapotřebí popisovat. Ale když chcete vědět název, řeknu vám je. Po hodině sebevědomí následovala hodina čínského jazyka - Cin Jo. Dále počítadlo neboli u nás matematika Plues Myns Rov. Po počítadle hodina anglického jazyka jako u nás - Ejgo Jo. A to bylo vše. Více hodin neměli. Ale nemyslete si, zase tak dobré to nebylo. Jedna hodina totiž trvala dvě hodiny. Takže to máme dvakrát čtyři, a to je osm. To znamená, že mají stejně hodin jako vy. To vás ale vypekli. Kristýna Gálová, 6.A Školní výuka skončila a Fuji zůstal ve třídě, jak dostal nařízeno. Samozřejmě se za sklem pomodlil modlitbu, jak mu pan Seju nařídil. Modlil se poctivě. Ještě aby ne, když ho pan Seju hlídal. Jakmile modlitba skončila, začal teror. Pan Seju Fujiho zkoušel ze všeho, co ho napadlo. Fujiho už to vůbec, ale vůbec nebavilo, a už si v hlavě říkal všelijaké narážky na něj. Po dvou hodinách nesnesitelného teroru řekl pan Seju slabším hlasem odcházejícímu Fujimu: „Zadrž, chci ti něco říci." Fuji se otočil a zasedl zpět do lavice před stůl pana Seju. V tu chvíli se pan Seju rozpovídal: „Fuji, mám tě opravdu rád. Asi to tak nevypadá, ale opravdu Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

13

mám. Někdy se se svým slovem "ne" neudržím a skončí to takhle. Chci jednoduše, aby se z tebe něco stalo a abys nebyl jen dělníkem na stavbě dalšího dubajského mrakodrapu, jako bude většina tvých spolužáků (čínským dělníkům se tam platí velice málo, protože je berou za menšinu). Proto ti tady opakuji věci, které jsi slyšel, a nechávám tě modlit se modlitbu. Budeš chytřejší a chápavější. Možná se to nezdá, ale škola je opravdu základ. Zamysli se nad tím." Fuji poděkoval a odešel. Po 16 letech (rok 1991) Pan Seju sedí unaveně ve svém houpacím křesle a užívá si svůj důchod. Je mu přece jenom těch 86 let a je rád za klid. Neví, co by udělal první. Najednou však zazvoní zvonek. Pan Seju se namáhavě zvedne z houpacího křesla a jde ke dveřím otevřít. Ne, nebude to Fuji, kdo za dveřmi bude, jako to bývá ve většině filmů po 15-16 letech. Je to obyčejný pošťák a nese panu Seju zásilku z ministerstva školství. Pan Seju tuší, co to je. Každý rok mu posílá velký dokument, ve kterém jsou napsaná jména žáků. U každého žáka je napsané datum narození, bydliště a současné povolání. Pan Seju se těší, jak se opět zasměje některým hloupým žákům, protože většina skončí jako dělníci na stavbách. Pan Seju si jde opět sednout do houpacího křesla společně s dokumentem. Otevře na první straně a jede po řádku. „Jejda, nemám své brýle," řekne pan Seju při otevření dokumentu. Popadne své obrovské brýle s několika dioptriemi. První jméno - Bora Kuga. Dělník na Čínské metropoli. Pan Seju se jen zasměje. Takhle jede a jede. Směje se a směje. Úplný cirkus z toho má. Až narazí na jednu žákyni, kterou učil. Slečna Mifa Fly. Inženýrka místopředsedy města. Velice ho to překvapí a jede dál. Nachází opět další dělníky. Až potom narazí na jméno Fuji Erua. Kandidát na ředitele dubajského mrakodrapu Mioya. Pan Seju jen otevře svou pusu skoro bez zubů a vzpomene si na něj. Vzpomene si právě na ten den, kdy ho měl po škole a kdy mu říkal tu větu. Otevře si soupisky Fujiho, kde vidí, že vystudoval dohromady tři školy a všechny s výbornými výsledky. Pan Seju jenom zírá a kývá hlavou: „Tož ten se dobře vypracoval." Za rok, v roce 1992, byl Fuji Erua zvolen ředitelem už řečeného mrakodrapu právě kvůli svým studijním výsledkům, které hrály při volbách velkou roli. Tehdy, když seděl při volbách Fuji za stolem, si vzpomněl na situaci, kdy seděl za stolem po škole u pana Seju a on mu řekl právě to, aby myslel na školu a učil se. Tehdy ho žádal, aby se nad tím zamyslel. Bohužel když Fuji přijel po 17 letech k domu pana Seju, aby mu řekl, jak se mu daří, (to by mohla být ta vaše filmová scéna) zjistil, že je už po smrti. Bohužel i smutně to končí. Možná se vám zdálo, že druhá polovina příběhu je psána jinak než ta první. Nezdá se vám to, opravdu je to tak. Teda pokud dobře čtete, protože každou část psal někdo jiný. První půlku psal pan Seju Hoang a já, Sulsi Hoang, jsem psal druhou půlku. Jsem jeho synem a před jeho smrtí jsem jím byl požádán, ať ji dopíši a zjistím si více informací. Jelikož to bylo jeho poslední přání, vše jsem splnil a předal celý příběh Fujimu. Takže to vše končí víceméně dobře. No, skoro. Určitě by bylo dobré, kdyby pan Seju žil, ale každý musí jednou jít. Doufám, že jste dopili svou kávu a dobře si poseděli, jak psal v první půlce ještě pan Seju. Pamatujete si? Snad ano. Pokud chcete prosazovat motto "škola základ života" dále a jít ve stopách pana Seju, předejte můj příběh, budu vám nesmírně vděčný. Pokud jste četli Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

14

příběh večer, tak je asi už půlnoc. Běžte už psát, šup. Pokud ráno, tak je už asi čas na oběd, nemyslíte? Najezte se a prosím vás, pomodlete se. A pokud odpoledne, tak je asi večer. Běžte si nachystat věci do školy, pokud jste ještě dítě a nechystáte si věci dříve. Prostě si užívejte svého života naplno a nekašlete na to, na co pan Seju říká ne! Mějte se. Zazvonil gong a příběhu je konec! Nerýmuje se to, ale proč ne. Jsme přece jenom v Číně. Jméno: Roman Nevrlý Věk: 14 Moje vlastnosti: sportovní, pohledný Moje zájmy: kytara, florbal Moje zkušenosti se psaním: píšu, pokud se naskytne nějaká možnost Moje oblíbená četba: fantasy, dobrodružné

3. místo

Viktor Novák, 8.A Škola základ života Bylo mi necelých šest let a dostal jsem od “Ježíška“ školní batoh. Byl plný smajlíků, bylo v něm i pouzdro a spousta školních pomůcek. Všichni se mě ptali: „Těšíš se do školy?“ Netušil jsem, do čeho jdu, a proto jsem všem tvrdil, jak se moc těším. Přišlo 1. září. Probudil jsem se v dobré náladě a plný očekávání. Nevěděl jsem totiž, co „ta“ škola obnáší. Na cestu mi vyhrával obecní rozhlas. Nastrojený v doprovodu dojatých rodičů jsem kráčel vstříc poznání. Že to není žádná sranda, mi docházelo každý den, který následoval po prvním školním dni. Přesto jsem prvním stupněm prošel bez menšího zaváhání. Měl jsem samé jedničky, škola mě bavila. Na druhý stupeň jsem začal chodit na novou školu. Přineslo mi to nové kamarády, nové učitele, ale také rozčarování a poznání, že to nebude taková „brnkačka“. Škola se stávala náročnější. Doma pořád od všech poslouchám: „Uč se, děláš to pro sebe.“ S přibývajícím rozumem jsem došel k poznání, že na tom asi bude trochu pravdy. Jan Amos Komenský řekl: „Škola základ života.“ Dávám mu za pravdu. Teď už jen doufám, že se dostanu na svou vysněnou školu. Jméno: Viktor Novák Věk: 14 Moje vlastnosti: přátelský, vstřícný Moje zájmy: sport, hudba Moje zkušenosti se psaním: malé Moje oblíbená četba: knihy čtu jen povinně


15

8. – 9. třída POEZIE Zvláštní ocenění

Tereza Opichalová, 8.A Na skok do hodiny dějepisu Pohodlně usedněte, vypusťte z hlavy pravopis, učebnice otevřete, právě začal dějepis.

Na trůně kníže Bořivoj s korunkou zlatou, po boku jeho žena Ludmila, ta později stala se svatou, když snacha Drahomíra ji zabila.

Kolem chladný vítr fouká, na krajině leží peřina sněhová, z učebnice mamut kouká, nastala doba ledová.

Svatý Václav - patron státu Čechům nosí štěstí, později ho zabil bratr, sochu má v Praze na náměstí.

Z dáli hustý dým se line, hroty oštěpů udeří, mamut v louži krve hyne, pralidé už večeří.

A už se sem další hrnou, Otakar I. se Zlatou bulou sicilskou, dokument s nevyčíslitelnou cenou, zaručoval moc dědičnou.

Staletí plynou, Praotec Čech shlíží do krajiny, zemi podobu dá jinou, teď začínají české dějiny.

Války zuří, otoč stranu, Otakar II. mečem se ohání, území získal až k Jadranu, nepřátelům to strach nahání.

Libuše Praze slávu věští, za kopci Přemysl Oráč trávu seče, Kazi obětavě nemocné léčí, Bivojovi kanec neuteče.

Pražské groše už se razí, Václav II. domlouvá se s katem, pod jeho rukama zmírají vrazi a král zasypává se zlatem.

A už založena byla Velká Moravská říše, vzkvétá v rukách Mojmíra, rok 846 se píše, jeho pomoc Čechám se hodila. A hle lidé moravští a čeští, jak od jihu k nám míří, Cyril, Metoděj, dva věrozvěsti, na Rostislavovu žádost křesťanství šíří. Natálie Nováková, 6.B


16

Tímto se Přemyslovci loučí, 400 let na trůnu, vraždou v Olomouci to končí, Václav III. ztrácí život i korunu. A protože není následníka, který převezme země chod, začne vláda panovníka, co na trůn usadí lucemburský rod. Jan Lucemburský války vede, ale u Kresčaku se to nepovede. Jeho syn vlády se ujímá, kultura a umění ho zajímá. Čeští učenci slaví, Karel IV. univerzitu staví. Svůj rod rozšířit chtěl, proto čtyři ženy měl. Otočte list, další vády, boje o korunu vrcholí, Habsburkové se chopí vlády, pokoj a klid nastolí.

Lukáš Peč, 9.B

Reformy už v Čechách máme, škola základ úspěchu, císařství netleskáme, Masaryk nám dává útěchu. Teď už ale zvonek zvoní, my nestihneme toho více, hodina dějepisu končí, zavřete své učebnice.

Jméno: Tereza Opichalová Věk: 14 Moje vlastnosti: chytrá, zábavná, kamarádská Moje zájmy: potápění, čtení, tvoření, hudba Moje zkušenosti se psaním: ve volném čase píšu jen tak pro zábavu Moje oblíbená četba: fantasy a dobrodružné knihy


17

Zvláštní ocenění

Štěpán Holada, 4.A Škola základ života Škola je základ života, to platí už pro prťata. Učí se tam zpívat, psát, mluvit, kreslit, počítat.

Škola je základ života, je to naše jistota. Dává nám nejen vědomosti, ale i lásku k naší vlasti.

Proto se tu nemusíš bát, Učitelky z Jungmanky, pokud budeš dodržovat řád. nejsou jen bezva kantorky. První, druhá, třetí třída, Umí nás taky rozesmát, už to frčí, žádná věda. někdy i nervy pocuchat. Na ulici Jungmannova, stojí naše škola milá!!!!!!!!!

Jméno: Štěpán Holada Věk: 10 Moje vlastnosti: kamarádský, veselý Moje zájmy: hokej, sport, hudba Moje zkušenosti se psaním: zatím žádné Moje oblíbená četba: humorné příběhy s dětským hrdinou

Jméno: Anna Skládalová Věk: 14 Moje vlastnosti: smysl pro humor, upovídaná, pečlivá Moje zájmy: tanec, sport, hudba Moje zkušenosti s kreslením: účast na Art táborech Moje oblíbená četba: fantasy


18

Zvláštní ocenění za komiks

Anna Skládalová, 8.B


19

Soutěž JOM HA ŠOA

David Gronych, 9.B Hořké štěstí Byla jedna vesnice Kde rodina strojvůdce Život má krásný Ve vesnici v poklidu žije Rodiče, dcera a dva synové Ale zlo se pomalu přibližuje A končí roky snové. V Německu mezitím Strašný řev slyším Německo po válce zničené Francií a Anglií zrazené Slyším řev člověka Který stále slibuje A německý lid ho následuje. Ten člověk Německo zachraňuje A nevinné Židy z bídy obviňuje Lid opět poslouchá a důvěřuje Bez hlavy a rozumu Práce se k nim dostavuje. Heil Hitler říkají mu On to s námi dobře myslí Práci nám přeci zpátky dal Je to náš anděl bílý Tak znova a znova für Hitler heil. Hitlerovi Německo nestačí Říká: Jen celý svět mi postačí Nás Čechy další zradou spolkl A pro rodinu strojvůdce si jde smrt Strojvůdce v říši na zem si klekl A Německý ďas ho odpráskl Zůstala matka s dětmi sama však brzy zemře i ona.

Matka doma sama hospodaří Když tu náhle pošťák s listem běží Tam smutné písmo stojí Matka se slzami v očích Dětem a sobě balí A s rodným domem se loučí Na nádraží stojí židovské rodiny V jejich vesnici poslední hodiny. Už je čas K vlaku přichází nacistický ďas Všichni nastupují do vlaku Nacistický ďas bez zraku Plačící dítě trefil do krku. Dveře se zavřely A oni se rozjeli Od domu ujížděli pryč Dítě mé nekřič Vše bude v pořádku Zase uvidíš svou kamarádku. Vlak konečně zastavil Rodina v továrně smrti se ocitla Temný hlas ďasa pravil Aby matku s dětmi odvedli Vyplnila se matčina modlitba To bylo matčino poslední štěstí Pak dostala naposledy pěstí. Zdánlivá pohoda se rozplynula Matka s dcerou v plynu skončila Odmítla se ji vzdát A sama pokračovat Proto musela zemřít A vůni smrti zřít.


20

Chlapci dvojčata byli Proto s Mengelem se potkali Anděl smrti se mu říkalo Na bolest k němu se chodilo Kluci drželi se prsty Když do těla je píchal A hrůzné činy na nich páchal Kluci však vydrželi A navzájem se podrželi. Konec války a utrpení je tu Hurá zpět domů Kam vlastně domů? Když nemáme mámu, sestru ani tátu. Na Slovensku nikdo z rodiny nebyl Oni do dětského domova se dostali Tam našel je strejda Emil A tak kluci po čase Jsou v milém úžase Už jsou zase v rodině Chovali se hrdinně. A tak zmizela rodina Už odbila jejich poslední hodina Zbyli jen dva kluci Co se do své rodné země vrací Z milionů oni štěstí mají Však hořkou příchuť jeho znají.

Petra Ťuiková, 9.B

(Inspirováno osudy rodiny Jiřího Fišera) Jméno: David Gronych Věk: 15 Moje vlastnosti: pilný, organizační schopnosti, pěkný Moje zájmy: hra na klavír, latinsko-americké tance, vaření, zpěv Moje zkušenosti se psaním: slohovky ve škole, účasti v soutěžích Moje oblíbená četba: detektivky

Místo "nevím" používejte "zatím nevím". Bill Gates Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

21

Škola základ života Sborník vítězných literárních prací O cenu Josefa Jungmanna 2015 Fotografie autorů vítězných prací: Mgr. Soňa Purová Výtvarné práce vytvořili žáci pod vedením Mgr. Zdeňky Novákové Sborník uspořádala Mgr. Soňa Purová Korekční úpravy: Mgr. Vlasta Vaňková Vydala Základní škola Litovel, ulice Jungmannova 655


22

Škola základ života. Sborník nejlepších literárních prací. O cenu Josefa Jungmanna 4. ročník Základní škola Litovel, ulice Jungmannova 0

Recommend Documents