KOKAIN - KULTURA A KRIMINALITA Antonín Elich - Petr Klíma Jsou témata, která stále zůstávají ukryta před zraky zákonodárných sborů a nejsou dosud (a naštěstí) ani politickým trumfem. Přesto však se pro svoji významnost stávají předmětem nejen diskuse odborníků a specialistů, ale občas proniknou i k veřejnosti. Jedním z takových témat je i problém drog. Zvláště nyní, kdy otevřenost světu vytváří předpoklady pro to, aby se i naše země mohla ocitnout na výsluní výroby (pervitin), obchodu, transportu i konzumu látek považovaných za drogy. Signálů pro tuto situaci je již více než dost. Signálů přehlížených, bagatelizovaných či dramatizovaných. Lze předpokládat, že stejně jak konfliktně hledáme řešení problémů zjevných, tak budeme - jednou - hledat i řešení tohoto problému. Věřme však, že v té době budeme mít (alespoň mezi odborníky ze všech oblastí, které již s tímto problémem přicházejí do styku) jasno alespoň v zásadních otázkách. V definici tohoto problému, jeho vysvětlení a zvláště pak v tom, z jaké pozice budeme nahlížet na drogu a zvláště její konzumenty. Současnost v o d b o n é sféřě je poznamenána rozličností přístupů a východisek, na kterých jsou budovány jednotlivé resocializačně terapeutické, lékařské či sociálně podpůrné programy. Rozrůstá se síť různých center, středisek a pracovišť, která se mnohdy liší podle toho, jaké zahraniční pracoviště jejich zakladatelé navštívili. Disponujeme tak celou řadou metod a technik, jimiž se pokoušíme ovlivnit ty, kteří se jako konzumenti dostali do kontaktu s omamnými látkami. Ti, co věnují úsilí rozvoji různých forem nabízené pomoci či restrikce, jsou však ve své práci limitováni základní hranicí. Touto hranicí je vztah společnosti k užívání drog, daný historickým a kulturním kontextem. Přes nabízenou a poskytovanou pomoc stále ve společenském vnímání dominuje odmítavý postoj ke konzumu drog a spor o to, zda legalizovat některé jeho formy či nikoliv, má spíše charakter disputačních cvičení. Snad i díky tomu, že exotičnost konzumu drog v předcházejících desetiletích znesnadnila hledání různých úhlů jeho vysvětlení a porozumění. Nelze říci, že by "kriminalizace" v našich podmínkách byla výrazně razantní. Právní normu vztahující se ke drogám (§ 187, 188, 188a tr. zákona) je možné označit jako "měkčí". Tvoří však základ pro to, aby se stoupající (a uvědomovanou) závažností problému s drogami se mohl stupňovat represívni' 1
způsob jeho řešení. Je však možné položit otázku, zda toto je ten odpovídající přístup. V současnosti hledáme v mnoha oborech lidské činnosti zkušenosti a "know how" u rozvinutých společenství. Mnohdy však brání důslednému využití metod a technologií úzké chápání a porozumění úkolu, který se řeší. A také neochota opouštět - alespoň v myslích - stará paradigmata. Předkládáme zde článek, který zachycuje jeden z odborných pokusů o změnu paradigmatu ve vztahu k drogám, rozpravu, která proběhla ve městě, jež prošlo v uplynulých letech mnoha pokusy o vyřešení zmiňovaného problému. Obsahuje celou řadu provokativních tvrzení a argumentů, které v mnohých čtenářích mohou vzbudit vlnu nevole. Přesto však může nabídnout to podstatné, a to je reflektovaná zkušenost. Roku 1981 v SRN vstoupil v platnost tzv. § 35 BTMG (Betaubunggsmittel-Gesetz, zákon o omamných prostředcích). Tento zákon reguloval vztah společnosti a jedinců k substancím, které zmíněný zákon definoval jako omamné látky. Nepovolené přechovávání, vlastnění, nabývání koupí či darem, anebo obchod s těmito substancemi, je podle tohoto zákona stíhán až deseti lety odnětí svobody. Zvláštnost této normy spočívá v tom, že nabízí jejím porušitelům (za jistých okolností) možnost volby mezi odpykáním uloženého trestu a přijetím rehabilitační terapeutické pomoci. Tuto možnost volby dostávají odsouzení konzumenti zákonem definovaných substancí v těch případech, jsou-li motivováni žít v budoucnosti abstinentně. Základním smyslem zákona bylo zastavit stoupající trend trestné činnosti mladistvých páchané za účelem získání ilegálních drog a snižovat počet závislých konzumentů (včetně jejich vysoké úmrtnosti) pomocí sociálně-rehabilitační péče a kriminalizace. V tehdejší veřejně politické diskusi převládal názor, že "drogový problém" je dovezen z ciziny a dá se tedy intenzívním pronásledováním a kriminalizací dovozu drog a jejich rozšiřování řešit. Znamená to, že aktivní moment problému byl shledáván v nabídce drog. přičemž jejich konzumenti, kteří ze závislosti repetituují poptávku, byli "pasívními oběťmi", kterým se musí pomoci. Tuto pomoc měl poskytovat zmíněný zákon. Avšak i přes velké úsilí exekutivy a celních úřadů, včetně neustále rostoucí sítě poraden, ambulancí a dlouhodobých terapeutických programů realizovaných v.rámci sociální prevence, se stoupající trend nepodařilo zastavit, ale naopak pokračoval ve svém růstu. 2
Neefektivnost tohoto zákona, zobrazujícího společensky přístup, vedla v dalSích letech k celé řadě veřejných, politických a odborných diskusí. V Hamburku - partnerském městé Prahy - pořádala společná komise hamburských universitních fakult pro práva, filosofii a sociální vědy, pedagogiku, psychologii a medicínu pětidenní seminář na téma: "Kokain • kultura a kriminalita". Semináře se zúčastnili především praktici z oblastí sociální pedagogiky a práce, psychologové a psychiatři společně se specializovanými terapeuty, učiteli a pracovníky orgánů činných v trestním řízení. Postoj k danému tématu byl u většiny zúčastněných odborníků podložen názorem, že současné formy represe, sociální prevence, motivace a rehabilitace včetně terapeutických programů selhaly a je tedy nutné obnovit v rámci odborných diskusí hledání nových východisek k tématu drog. Seminář zahájil svým příspěvkem R. Chedor - vedoucí Zemského kriminálního úřadu, který popisoval drogovou situaci v Hamburku z pohledu policie. Uvedl, že jeho oddělení odhaduje \ současné době na 10 až 15 tisíc konzumentů drog, kteří porušují § 35 BTMG 3 000 z nich žije v nejubožejších podmínkách. Věková hranice porušitelů zákona je od 16 do 30 let. Tato skupina konzumentů se vyznačuje tím, že nemá stálé bydliště a práci. Proto se jedinci z této skupiny, pod tlakem závislosti na droze, často dopouštějí trestné činnosti s úsilím opatřit si prostředky pro jejich nákup na ilegálním trhu. Tito konzumenti jsou vystaveni trestnímu stíhání i tehdy, jedná-li se pouze o malý prodej, který má uspokojit jejich závislou potřebu. O úspěších vyšetřujících orgánů hovoří nejvýstižněji přeplněná nápravně výchovná zařízení. V současné době v Hamburku vykonává trest odnětí svobody na základě § 35 BTMG 90 9c mladistvých odsouzených. U dospělých se pohybuje odhad mezi 60 % až 70 A to za situace, kdy zákon umožňuje propuštění za předpokladu, že odsouzený projeví úsilí abstinovat za pomoci ambulantní či lůžkové terapeutické práce. I přes tyto "úspěchy" nedošlo ke snížení ani poptávky, ani nabídky. Pan Cliedor v této souvislosti hovořil o hydře, kdy "... podaří-li se jeden pramen vysušit, vytrysknou hnětl vedle dva jiné". Současně upozornil na potíže v práci svého odděleni, které vlastně trestně stíhá tu mládež, kterou chtěli v intencích zákona před drogami chránit. Referát pak uzavřel konstatováním, že drogový problém společnosti není exekutivními prostředky řešitelný. I když účastníci semináře zaujímali k práci policie mezi konzumenty ilegálních drog spíše kritické stanovisko, s tímto závěrem pana Chedora souhlasili. Převážná většina praktiku ze všech oblasti sociální preventivní, rehabilitační a nápravné' peče však shledávala příčinu selhání současných protidro3
gových programů v materiálním zajištění a zvláště v nedostatku míst v zařízeních pro psychofyzické odvykání drogám. Přitom zbídačení konzumentů tvrdých drog připisovali nejen jejich konzumu, ale také (či především) podmínkám, které mají na útěku před kriminalizací. Jak zástupci represivních složek, tak pracovníci ze sociálně rehabilitačních oblastí se shodovali v definování role konzumenta drog, který je nahlížen j a k o oběť zakázaných substancí. Na to, že takto definovaný vztah individua k drogám sice morálně legitimuje současné společenské jednání, ale nevystihuje podstatu daného vztahu, upozornil v úvodu svého referátu prof. dr. Scherer. Uvedl, že v tomto pojetí vztahu shledává jednu z hlavních příčin selhávání protidrogových opatření a postupů. Pokusil se odklonit pohled účastníků od jejich každodenní zkušenosti se zbídačelými konzumenty drog v referátu 11a téma "Drogy jsou poživatiny". Předložil výsledky dlouholetých sociálně farmakologických výzkumných studií, realizovaných Ericksonem a Brucem (1989), kteří zjistili, že pouze menšina lidí konzumuje drogy excesivně. Naopak převažující většina konzumentů drog dává přednost lehkému, nezávislému konzumu. (Rozptyl konzumentů drog lze zobrazit následující křivkou.) - príležitostný - občasný - pravidelný a nezávislý
poprvr zkoušející ojedinělý konzum
0.05 - 1 gram 1 x - 4x za rok
/
\
(
\ 1 - 3 gramy 4 x za rok - měsíčné
pravidelný závislý a nebezpečný konzum
3 - 7 gramu týdně n e b o d e n n ě
Graf č. 1: Křivka kvantitativního porovnání konzumentů drog podle charakteru konzumu (Scherer. 1991) 4
Křivka ukazuje, že většina konzumentů požívá drogy příležitostným způsobeni, a pouze u malé části existuje stav, který j e diagnostikován jako závislost. Kvantitativní vztah v uvedeném grafu je vyjádřen protikladem mezi výškou obratu ilegálního obchodu s drogami (5 mld DM za rok) a počtem registrovaných závislých konzumentů, kteří živoří v ubohých podmínkách, či počtem přímých obětí drog. Většina konzumentů, kteří vytvářejí pětimiliardový obrat, je tedy stejně anonymní a nenápadná, jako běžní konzumenti nikotinu, alkoholu nebo kávy. Závažnost uvedených zjištění spočívá v tom, / e u většiny konzumentů se vztah jednotlivce k zakázané substanci nedá vyjádřit jako vztah oběti, ale lze jej osvětlovat pomocí téze, že drogy jsou poživatiny. O tom. kdy se z nějaké substance stává droga, či kdy je pouze poživatinou. rozhoduje cíl jejího upotřebení. Jedna a táž substance může být v rámci různých cílů upotřebena jako potravina, lék, poživatina, anebo jako omamný prostředek, či dokonce jed. Podstata, na jejímž základě označujeme určitou substanci jako drogu, se nenachází v substanci samé, nýbrž v záměru a chtění ji konzumovat za účelem dosažení opojného stavu Káva se např. dá konzumovat ke snídani jako potravina, v průběhu dne jako osvěžující nápoj (cílem je lehký doping a nikoliv uhašení žízně), anebo/ve velkém množství jako droga. Obdobné členění bychom našli i u takové substance, jako je čaj. Znamená to, že pro označení, zda se jedná o drogu či nikoliv, rozhoduje pouze způsob zacházení s ní. U substancí s psychoaktivujícími (kokain) a psychotlumícími (heroin) účinky spočívá jejich nebezpečnost primárně ve způsobu zacházení s nimi. Coca a deriváty opia se např. v rámci lékařské indikace dávkují na podporu ozdravného procesu pacienta, aniž by byly označovány jako nebezpečné. Samy o sobě nejsou tyto substance ani nebezpečné, ani bezpečné. Kokain např, nezpůsobuje v lidském těle znatelné, dlouhodobé škody a může být bez větších tělesných následků konzumován celý život (Seidberg., 1991). Nedávno byl popsán případ 80Ieté dámy s 551etým konzumem kokainu (Brown, 1989), který ukázal, že v rámci určitého sociálního kontextu lze i kokain užívat kontrolované, tak, jako je to u většiny konzumentů alkoholu. V následující diskusi zazněla celá řada závažných námitek vznesených proti uvedené myšlence. Paradoxnost i provokativnost uvedené téže charakterizují následující argumenty, které nejvíce zaznívaly v bouřlivé diskusi: - buď drogy nebo poživatiny. - drogy jsou nebezpečné, - s nikotinem a alkoholem je už. dost problémů. 5
-
legalizací by byl problém opět pouze odsunut, legalizací by drogy ztratily politický rámec, uvolnění drog je v zájmu průmyslových kruhů, organizovaná zločinnost by se pouze přesunula do jiných oblastí, tato diskuse je zbytečným plýtváním energie, kterou by bylo možné využít na jiném místě.
Po odeznění bouřlivých emocí se pokusil rozšířit a prohloubit pohled na otázku nebezpečnosti konzumu kokainu prof. dr. Cohen z Amsterodamu. Ve své přednášce "Užívání kokainu v nedeviantní s u b k u l t u ř e " definoval blíže pojem způsob zacházeni s kokainem v sociálním kontextu. Uvedl, že životní okolnosti (sociální situace) konzumentů kokainu vždy korespondují s volbou způsobu užívání. Tyto způsoby rozlišuje podle toho, v jaké formě - orálně v nápoji, nosem (šňupáním), inhalací (v cigaretě), injekcí, dávce - od 0,05 gramů do 7 gramů, frekvenci - denně, týdně, měsíčně, lx až 4x ročně a označení - nezávadný až. nebezpečný, se pohybují. Své závěry dokumentoval údaji z nedávného tříletého výzkumu, sledujícího 92 konzumentů kokainu ve Skotsku. V této práci byly porovnávány dvě skupiny konzumentů s těžkým (nebezpečným) a lehkým (nezávadným) způsobem zacházení s kokainem, u kterých došlo ke spontánní redukci konzumu drog (Behavioural Science Group, 1991). Jak ukazují křivky na následujícím grafu, tak se v rámci obou kvalit užívání (těžké i lehké) dávky kokainu podstatně nezvyšují, mají přes rozličné výchozí hladiny společnou dynamiku vývoje, projevující se v paralelitě frekvence konzumu. 5432-
1 první rok
nejlížSí perioda
poslední 3 mísíce
lehký k o n z u m třžšf k o n z u m
G r a f e . 2: Změny ve frekvenci užívání kokainu mezi lehkými a těžkými konzumenty (frekvence užívání 1 = měsíčně, 5 = denně) 6
Závěry z tohoto výzkumu vyvracely obecné mínění o donekonečna eskalující 'dávce (Seinedberg, 1991). Prof. dr. Cohen dále poukázal na výsledky jedenáctiletého výzkumu 21 sociálně integrovaných konzumentů kokainu, u nichž se forma nebezpečného užívání nevyvinula (Murphy, Rainarman,
Waldo
Předložené výzkumy dokazovaly možnost diferencované volby způsobu užívání kokainu, a tím i volby funkce a účinku. Potvrdily tak dominantní význam sociálního kontextu, ve kterém je kokain konzumován. Dynamiku účinku kokainu popsal prof, dr. Kellerman, vedoucí nemocničního oddělení pro odvykání drogám v Hamburku. Volba formy užívání je zároveň volbou intenzity účinku. Nejintenzi vnější účinek kokainu je při intravenózním užití, dávkovaném dle vlastní tolerance. Intenzita účinku této formy je vyvolána rychlým transportem celé dávky přes krevní oběh do mozku. Zde podporuje proudění kalcia a výron katecholaminů (dopamin, adrenalin a noradrenalin). Popsaný proces vyvolává u konzumentů během několika vteřin euforii tzv. flasch. Formou užití kokainu přes nosní sliznice (šňupáním) se substance dostává do krevního oběhu pomaleji, přičemž po 10 až 15 minutách se dostavuje maximální intenzita účinku, která se však od stavu vyvolaného intravenózni aplikací odlišuje (viz následující graf).
G r a f č. 3: Křivky účinku kokainu při stejné dávce: A - i n j e k č n í , i n t a v e n ó z n í f o r m a , I) - šňupánf
Podstata dynamiky intravenózního užití nespočívá však v substanci samé, nýbrž především v akceleraci vyvolané užitím celé dávky najednou. U jiných forem konzumu k této akceleraci nedochází. Při užití kokainu šňupáním nerozhoduje o intenzitě účinku velikost jedné dávky, ale schopnost sliznice (Její kapacita) transportoval substanci do krevního oběhu. Přitom se stupeň euforie pohybuje od zjemnění až po ztrátu insuficienčních emocí konzumenta. U obou forem užívání dochází při excesivním konzumu ke stejně nebezpečným následkům od depresivních nálad, psycho: s halucinacemi, přesvyvoláníepileptických křečí, až ke zničení nosních sliznic, tvorbě abcesu a nádoru na 7
místech vpichu. Zároveň často dochází v důsledku odstraňování halucinovaných parazitů z těla pomocí špendlíků a jiných ostrých předmětů k tvorbě septických a impetigózních nádorů, které mohou zapříčinit smrtelné onemocnění vnitřních orgánů. K nenadálému úmrtí po požití kokainu dochází málokdy (Wong, 1990) a excesivní konzum je ohraničen craschem, kdy se dostavuje deprese, paranoia a další zmíněné tělesné následky. Je nutné si také uvědomit, že publikované následky užívání kokainu a jiných drog se vztahují vždy k výrazně excesivním konzumentům a nemusí platit u kontrolovaného (nejvíce frekventovaného) konzumu. V následujícím příspěvku shrnul prof. dr. Scherer uváděné výsledky do závěru, že "... kokain sám o sobě kvalitu zážitku nevyvolává, nýbrž pouze farmakologickým způsobem urychluje biochemické procesy, které jsou podkladem pro jisté psychické procesy a stavy. Psychologicky viděno má kokain pouze funkci katalyzátoru. Dochází k otevření a dynamizaci psychických procesů. Touto cestou se může dostavit změna v uspořádání emocionálních, smyslových či myšlenkových struktur a procesů, resultující se ve vývoji psychiky v dimenzích, které zdánlivé nejsou podřízeny týmž. zákonům racionality, tak, jak je obvykle ve všedním dnu racionalita prožívána". Všeobecně se dá říci, že konzumenti kokainu využívají této vlastnosti za účelem služby pro vlastní smysly. Následující diskuse o významu drog ve společnosti polarizovala účastníky do dvou zásadních pozic. Na jedné straně setrvali zastánci názoru, že společnost by měla žít abstinentně. Na druhé straně se seskupovali ti, kteří přijímali východisko: společnost může žít s drogami. Současně se ale všichni účastníci shodovali v názoru, že ten, kdo konzumuje drogy závislým způsobem, by měl přestať. Na shodu u účastníků navázal prof. dr. Kapeller svým referátem, dotýkajícím se dějin ideologie drog. Uvedl, že probíhající disens je podložen pouze morálně. Politické a společenské mínění o přístupu k drogám se začíná diferencovat teprve u otázky: Mají závislí, konzumenti drog přestat dobrovolně nebo pod nátlakem? Pohled na tuto otázku z historického hlediska se pokusíme přiblížit výňatkem z jeho knihy (Kapeller, 1991): Z následků způsobených konzumem a účinkem drog jsou především zdůrazňovány: ztráta kontroly, neschopnost sebeovládání a bezzábranové prosazování okamžitého absolutního uspokojování potřeb. Současně se tvrdí, že se u konzumentů drog dostavuje ztráta logicko-racionálního myšlení, odtažení se od reality a vyvíjí se nezodpovědné sociální jednání. 8
Tento obraz signalizuje nebezpečnost konzumentů drog, spočívající v jejich nepŕedvídatelnosti spojované s představou o pudovosti, čímž jsou subversivně podezřelí, protože se pohybují pod úrovní společenského nároku na jejich kontrolovatelnost. Běžné představy o konzumentech drog a porozumění užívání drog představují protikladnou stránku k - evropskou osvětou vyvinutému sebevědomí " o b č a n a - m u ž e " j a k o r o z u m n é h o tvora, tak, jak je zachycen v pojmech filosofů tehdejší doby, od Diderota až ke Kantovi. Tento občan-muž, o kterého jde, i když rozšiřovatelé této osvěty mluví všeobecně o lidech, překonává své závislosti, a tudíž i svou přirozenost, prostřednictvím vlastního racionálního myšlení a úsilím vlastní vůle. On ovládá přírodu - a sama sebe - a věří ve vlastní schopnost i sílu vlastně ze sebe tohoto člověka vytvořit. Ale tento triumf občana-člověka nad vlastní přirozeností (vnitřní přírodou) a vnější přírodou je Pynhovym vítězstvím. I přes veškeré historicky vyvinuté způsoby sebepotlačování je neustále poháněn strachuplným pocitem marnosti své námahy. Za maskou navenek nošeného sebevědomí se skrývá zkušenost, že jde pouze o s námahou udržovanou nadvládu, jež je neustále ohrožována. Nad tímto domnělým vítězstvím se stále nechce dostavit čistá radost. Jsou za to obvykle zodpovědní ti druzí, jimž za to patří vina - reprezentanti potlačovaného, zakázaného a skrytého, kteří nedávají klidu. Neustálé potlačování dává tak nárokům na racionalitu (zakotveným v předobraze občana) nepřirozené rysy, ve kterých se za strachem a závistí skrývá protiklad oddanosti, seberozplynutí, opojení a veškeré orgaistické stavy, a vůbec obsáhlá smyslnost. Projevy těchto "možností" ve společnosti, např. u lidí konzumujících opojné drogy, kteří o sobě tvrdí, že potlačované stavy prožili, představují svůdnou provokaci, na kterou je třeba co nejtvrději reagovat. Možnost vypovězení sebekontroly, všudypřítomné a očekávané nejistoty a obávaná ztráta zbožňovaného JÁ, nachází vlastní výraz ve smysluprázdných přípiscích, které se odrážejí v představě o narkomanech. Za účelem nového porozumění vzniku pojmů MÁNIE a ZÁVISLOST, které jsou symbioticky sloučené v představě občana o člověku, se nabízí interpretace mýtu o Odysseovi a jeho bloudění, zpracovaná v eseji Horkenheimera a Adora " Dialektika osvěty", kritizující patriarchát a proces civilizace. Odysseus zde ztělesňuje prvního, lstivé a racionálně jednajícího bílého muže, který svým vlastním rozumem přelstil přírodu, symbolizovanou pokušeními, kterými byl po celou dobu své pouti ohrožen. Příroda, projevující se 9
zpěvem Sirén, svůdností Kirké. či tlustými kravami boha Slunce a rajským ostrovem bohyně Calypso, nebo chřtány Scylly a Charybdy, se k němu obrací s výzvou k jeho vlastní přirozenosti. Všichni Odysseovi druhové, kteří dají přednost svým pudům před Odysseovým nabádáním, se konce cesty nedožijí. V této souvislosti je pro nás obzvlášť zajímavé pokoušení Řeků ostrovním národem Lotophágů (sebezapomínajících, lotosu požívajících): "... těm cizincům dali lotosu ochutnat. Pouze, kdo ochutnal medově sladké plody lotosu, ten nemyslel již více na své poslání, či návrat domů, nýbrž chtěl zůstat nastálo ve společenství Lotophágů, požívat lotos a zříci se své vlasti. Já ale jsem ty plačící tahal násilím zase. na břeh, svázal provazy a hodil pod lavice lodi. Poté jsem rozkázal ostatním milým druhům rychle se shromáždit a útěkem odtud na lodi se - před lotosem vydrážděným zapomenutím domova - zachránit..." Touto akcí se Odysseus osvědčil jako první protidrogový sociální pracovník v dějinách Evropy. Nejenže postihl základy většiny podstatných aspektů, které dominují v pojmu o drogách, nýbrž, použil i metod dnešní protidrogové sociální práce - odloučení a nátlaku. Na možnost, že jeho druhové mají po dlouholeté válce a korzárských nebezpečných jízdách po moři plné zuby zbraněmi řinčící mužské společnosti a stálého odříkání se života, bohužel Odysseus nepřišel. On nemůže vědět, že vychvalování domova a "hrdinné Ithaky" již pro ně nepředstavuje žádnou alternativu k blahému životu Lotophágů. Zodpovědnost za chtění zapomenout přičítá raději droze - lotosu - obdobně jako jsou v současné době démonizovány psychoaktivní substance. Ztrátu sebekontroly svých mužů připisuje Odysseus droze a zakrývá a neakceptuje tím možnou skutečnost, že rozhodnutí mužů, zůstat navždy u Lotophágů, může být projevem jejich vůle. Tato negace vůle konzumenta drog byla vždy legitimací pro použití nátlaku proti nim podle motta: když se jich nejdříve zmocníme, tak už je pak dostaneme. Navíc je tato negace podmínkou pro definici konzumenta drog jako závislého. Ale též rozdělení moci, určující dnes vztah drogového poradce a jeho klienta. se nachází v uvedeném mýtu. Odysseova násilnost, vyplývající z jeho silné vůle a racionality, z něho dělá nejen vůdce druhých, ale i jejich vládce. Jeho druhové jsou ve skutečnosti jeho poddaní, lepší galéroví otroci, kteří bez odporu plní jeho rozkazy a na jejichž práci je odkázán. Zapřísahaná domovina je jeho vlastnictví, jeho království, v němž jeho druzi budou sloužit jako poddaní. On, majitel království, se chce vrátit domů, a pokud nebudou jeho 10
druzi veslovat, je konec s jeho vládou. Nikdo z jeho druhů nesdílí s ním vyhlídky na návrat k cudné Penelope, Telemachovi a k palácům či pozemkům. To, že jeho veslaři raději chtěli zůstat u mírumilovných Lotophágů a zapomenout na válečnou minulost a budoucnost ve stínu zářícího hrdiny, neleží v lotosu. Odysseus obrací svoji moc proti nim, když se za pomoci lotosu chtěli jeho vládě vymknout a vést sebeurčený život bez nadvlády. Odysseus podává zprávu o tom, že divoši (Lotophágové) vzali ozbrojené raubíře bez námitek mezi sebe a pohostili je i posvátnou drogou. Odysseovi, jako Evropanu, se konzum drog těchto divochů už od prvního kontaktu s barevnými národy jevil jako hrozba a pokušení, se kterým je nutné všemi prostředky bojovat. Ti, kteří se opojného sebezapomenutí dožadují, jsou v této zemi (SRN) ti divoši, kteří pochybují regresivním způsobem o míře vlády nad vnitřní a vnější přírodou, za což jsou odmítáni. Pro ně v občanské veřejnosti není místo. Mystifikace drog znemožňuje poznání jejich charakteru jako přirozeného prostředku pro dosažení pozemských účelů. Tam, kde se dají drogy koupit pouze na ilegálním trhu, je konec se sociálně integrativním a korektním užíváním drog, jak tomu bylo např. u Lotophágů. Role uživatele drog se mění v roli konzumenta zboží, jenž je vydán napospas dynamice ilegálního trhu, záj m ů m anonymních výrobců a nekontrolovatelnosti obchodníků s drogami. Původní určení užitkové hodnoty drog je tímto vyvráceno, protože vedle původní hodnoty užitku se droga stala navíc směnnou hodnotou se známými důsledky pro jejich konzumenty. Ale i syntetizace účinných látek z přírodních drog (opium - heroin, kokové listy - kokain, peyotl - meskalin) změnila jejich původní charakter a účinek, což umožnilo vznik nebezpečného konzumu. Drogy se na ilegálním trhu dají prodávat pouze tehdy, když se na něm objeví nechránění konzumenti jako izolovaní jedinci, tzn. když tradiční kolektivní způsob užívání drog, v němž byl jedinec beroucí drogy integrován, neexistuje či byl zničen. V závěru svého příspěvku upozornil prof. dr. Kappeler na to, že v analýze dějin konzumu drog se nenachází kauzální souvislost mezi užíváním drog a závislostí na nich. Narkománie (jako nucený konzum drog) není v prvé řadě tvořena kvalitou substance, nýbrž závislou (manickou) touhou směrovanou na drogy. 1 (Z manického způsobu konzumu potravin také nikdo nekonstruuje souvislost mezi potravinou a nutností se stravovat.) Jak možnosti konzumu a jejich variace ukazují, "... je toto užívání produktů určováno sociálními poměry, ve kterých se konzumenti nacházejí." 11
Společenské reakce na rozšiřující se konzum drog navíc zatěžují mladistvé (vedle již klasických konfliktů v rodině, v učebním poměru, restrikcí konzumních a jiných potřeb a bezprizornosti) svými vylučovacími a pronásledujícími opatřeními. Možnosti legální existence pro mladistvé jsou omezené. Podíl těch, kteří jsou zatlačeni do kriminálně reprodukčních podmínek, stále více roste. Sociální (drogoví) pracovníci zvnitřnili společenskou definici cíle své práce ve významu clean (čistý od drog, abstinující) a zakořenili ji jako jediné centrální jádro pro práci a motivaci klientů. S tímto postojem je spojena jak teoretická, tak i praktická definice závislého jako "oběti", která dělá z člověka konzumujícího zakázané drogy objekt. Strategie spočívá v tom, dostat tento "objekt" pomocí různých manipulací k tomu, aby převzal naši definici cíle pro život. V případě úspěchu tomu říkáme: on (ona) má motivaci pro terapii, a když jsou akceptovány navržené cesty k dosažení cíle, má objekt podle naší představy zdánlivou šanci stát se zase subjektem. Tento postup a průběh práce j e obvykle nazýván v sociálně pedagogickém žargonu pomoc ke svépomoci. Avšak jedincům je v sociálních opatřeních odpírán základ nezbytný pro jakýkoli akt svépomoci, a to rozhodování a sebeurčování subjektu o vlastním jednání či nejednání. Mezi "pomahateli" a lidmi, co užívají ilegální drogy, se táhne ostrá hranice se zákonnými pojistkami, které určují, jak mají být role rozděleny, a jak mají vypadat vztahy. "Ohodnocení (symbolického a praktického) významu drog a jejich konzumu je dle společenské pozice v rozporu mezi vládnoucími a ovládanými vždy i výrazem mocenských poměrů a jejich pohybu" (Kappeler, 1990).' K významu konzumu drog u mladistvých se prof. dr. Kappeler přiblížil pod mottem: Všední šedivý den a hlad po silných zážitcích. Konzum drog se jeví jako jev brisantní (výbušný, tříštivý), jako směs významů, odpor i protest ve formě odmítání společenských požadavků, které se této mládeži jeví jako prázdné a bezobsažné, jako porušování principu legality, jako pokus o subjektivní sebeuplatnění vůči státní autoritě a jako provokace dospělých, s nimiž se nachází ve stavu napětí, vědomý výraz chtění být jiným, tedy hledání vlastní identity a nových kvalit smyslových zážitků. (Kappeler. 1991) Pro pochopení těchto zážitků a jejich významu je nezbytné si postavit otázku, zda jim tyto zážitky otevírají nové dimenze sociálních vztahů? V pro'/ K á v a byla j c í l é v 17. a 1 tt. slol d r o g o u p r o r e p u b l i k á n s k y smýšlející a o m o c usilující vrstvu obc h o d n í k u a podnikateli!, p ř i č e m ž d á m y a p á n o v é ze šlechtických rodu k o n z u m o v a l i k a k a o a likéry J e š l í v 17. stol byl za J a k u b a I drastickými prostředky slihán k o n z u m kávy a o b c h o d s ni
12
jevech touhy po nových vztazích se zrcadlí jmenované různé významy konzumu drog. Přání je jedním z indikátorů snahy změnit vlastní stav. Tvrzení, že konzum drog sociálně izoluje a omezuje schopnost sociálního vnímání, platí pouze pro závislé konzumenty, kterých je v poměru k celkové populaci málo, a to dokonce až po delším vývoji. Kappeler dále uvedl, že zážitky, umožněné snížením insuficienčních emocí, větší otevřenost a sensibilita jeden pro druhého, jsou reálně získané zkušenosti pod vlivem drog. Samozřejmě, že tato sociální otevřenost a zvýšená schopnost komunikace nejsou vlastnostmi drog (nejsou získané drogou), nýbrž se nacházejí v konzumentu samém. Jsou to jeho schopnosti a touhy, které najednou přicházejí na povrch a přetrvávají okamžiky bezprostředního účinku drog, přičemž se mohou stát stálou vnitřní jistotou. Droga je pouze klíčem ke zkušenostem s vlastními neodhalenými možnostmi. Není jediným klíčem ke skrytým schopnostem (existují ještě mnohé jiné), ale v současné době jsou ve všedním shonu a každodennosti pro mnoho mladistvých klíčem jediným, pro ně dosažitelným. Proto je opravdu tragické, že viditelný růst schopností mladistvých pod stimulací nachází uznání ve smyslu reálných možností a schopností pouze ve skupině stejné smýšlejících kamarádu s podobnými zážitky. Ti druzí lidé z okolního světa, především důležité vztažné osoby - rodiče, učitel, kolegové a vychovatelé, nemohou toto pod vlivem drog změněné chování mladistvých jako výraz v nich ležících potencionalit přijmout, protože stimulaci jako aktivující moment nejenže nechápou, ale interpretují jako scbepodvod. Ti druzí, kteří tyto zkušenosti nechápou a nechtějí pochopit, zaměřují své úsilí k odrazení mladistvých od těchto zkušeností pomocí diskriminace. Tím se dostávají mladiství do těžko řešitelných rozporů: zkušenosti, které je přivádějí k sobě, je současně odvádějí od sebe v tom smyslu, že sami sebe mohou najít pouze přes zrcadlení se v druhých. Konzum drog původně realizovaný za účelem rozšířeného přivlastňování smyslných a životních zážitků, sebezkušeností a komunikace se obrací v konsekvenci zesílené sociální izolace a přibývání insuficience. Uvedený rozbor odporuje vládnoucím interpretacím, dle kterých je konzum drog (od počátku chápán jako útěk od reality, vedoucí k sociální izolaci) odsuzován a odmítán. Vztažné osoby, poznamenané tímto postojem, selhávají zrovna v okamžicích zesílené komunikační potřeby a senzibilního sebevnímání. Praxe odmítání je dominantní a postihuje tou či onou formou (policie, soud, nápravné zařízení, psychiatrie, terapie, předsudky obyvatel a politiků) veškeré konzumenty ilegálních drog. Paradox tohoto zúženého pohledu spočívá ve zdánlivém rozšiřování sou13
časného pohledu na drogy. Setkáváme se stále častěji se slovními spojeními: sex jako droga, sport jako droga, práce jako droga, či televize jako droga. Například ve výrazu televize jako droga je závislé chování symbolizováno jako společenský problém, který je současně touto formou zašifrován, čímž vážnému rozporu s mánií ve skutečnosti brání. Známý Marxův výraz o tom, že náboženství je opium lidstva, vzali doslovně i čeští etnologové Hanzelka a Zikmund. Ve své zveřejněné práci o Jižní Americe se zabývali i konzumem coca listů bolivijských Indiánů, kteří přežívali v ubohých podmínkách. Jejich zbídačelý stav nepřipisovali těžké a tvrdé práci v dolech, ale dennímu užívání cocy, která z nich "vycucává sílu" a dělá z nich "lidské automaty" (Hanzelka, Zikmund, str. 166). Z eurocentrického pohledu, poznamenaného marxleninskou ideologií, vidí resistenci Indiánů vůči jakékoli osvětě a z pozice proletářské solidarity je poučují v tom smyslu, že: "... my víme, co je pro vás dobré, zahoďte drogy, učte se číst a psát, organizujte se a zvítězíte." Zaslepeni zájmem vlastní ideologie a domněnkou, že konzum cocy se u Indiánů rozšířil v důsledku kolonizace, přehlížejí tisíciletý kulturní kontext denního užívání drogy. Klíčovým bodem je podíl na civilizaci, která je nahlížena jako pokrok lidstva. Protože se jedná o evropskou civilizaci, je jen přirozené, že tempo a podmínky určují "bílí". V případě Hanzelky a Zikmunda nikoliv kapitalisti, ale proletariát. Této pozici oponuje ve svých sděleních R. T. Martin (in Kappeler, 1991) v tom, že: "Coca, jako podstatná část indiánského způsobu života, je hluboce spjata s tradicí, náboženstvím, prací a medicinou. Zakázat Indiánům cocu by bylo vážné porušení lidských práv, odpovídajících zákazu piva v Německu či zákazu kávy na Blízkém východě nebo zákazu betelu v Indii. Zdánlivé pokusy potlačit a kontrolovat užívání cocy se dají vidět jako poslední pokusy "bílého muže" vyhladit indiánský způsob života, za účelem dostat Indiány do závislosti na cizí společnosti a hospodářském systému, jímž jsou obklopeni"(Martin, 1970). Současná hysterická drogová politika západní Evropy a Severní Ameriky připisuje mnohdy vinu za drogové problémy u bílé mládeže barevným národům, čímž legitimuje možné intervence (viz Noriega, Panama, USA). Do té doby, "dokud se symbolická politická potřeba v SRN dala plnit terorismem, antikomunismem nebo ekologickými problémy, zůstávala její symbolická funkce skryta. Místo toho v popředí působily jiné specificky odborné zájmy. Drogoví konzumenti plní policejní statistiky jako pachatelé a slouží jako důvod pro rozvoj personálních kapacit. Drogový problém je problémem současné represívni "drogové politiky" (Quensel, 1990). 14
Tato politika má za následek: -
"zbídačení konzumentů a jejich předčasnou smrt na AIDS, když ztěžuje a zakazuje vydávání sterilních injekčních stříkaček, - vznik černého trhu a s ním korespondující kriminalitu, prodej drog a prostituci, izolaci konzumentů v jejich scéně na podkladě nedůvěry a brání rozvoji autonomní drogové kultury s jejími jistotu dávajícími pravidly a zvyky, - tím, že nebezpečí nachází pouze u nelegálních drog a nepřipouští, že všechny drogy m a j í dobré a špatné stránky (ambivalentní balanci), zastírá větší nebezpečí vycházející z. legálních drog (canabis versus nikotin). Nestíháním špiců a novými zajišťovacími opatřeními ohrožuje demokratický právní stát." (item) Prof. dr. Scherer upozornil v závěru svého příspěvku na podstatný závěr prací prof. dr. Qnensela, který s ohledem na ochranu mládeže legální možnost získávání heroinu a kokainu za definovaných podmínek doporučuje. Dále uvedl, že současná drogová prevence, založená na zastrašování před zvědavostí (zakázané ovoce...) a tím i umožňování zisku negativního statutu "cool" (chladný a zkušený), oproti těm, kteří ještě nezažili a jsou zvědaví, selhává. V praxi by to znamenalo canabis dekriminalizovat, rozšířit metadonový odvykací program a přestat se strach nahánějící anti-kokainovou propagandou. Což znamená přestat situaci dramatizovat. Na veřejnosti by to znamenalo informovat o drogách "pozitivně", tj. nejen o jejich rizikách, ale i o jejich kreativních stránkách. Tak, aby mohli všichni, v přehledném kulturním rámci, zodpovědně a vlastnímu psychickému stavu a sociální situaci odpovídajícím způsobem konzumovat vhodné drogy. V tomto smyslu se většina účastníků semináře vyjádřila pro novelizaci § 35 B T M G tak, aby bylo možné ve společnosti vyvinout samu sebe regulující drogovou kulturu a z ní vyplývající jistoty pro jedince.
Použitá Scoltisli
literatura: cocaine users: Wealtlty snorters or deliquent smokers? Beltavioral Sciences Group. University of Glasgow, G 12X00, U.K. 1991 tírown, R . Middlefell, R : Fifty-five Years of Cocaine Dependence. Urilislt Journal of Áddiction, 19X9 Colien, 1'.: Cocain use in Amsterdam in non deviant siibcultures. Amsterdam 19X9. 1SHN 90-6993-045-5 15
Eríckson, P., Alexander, B : Cocaine and Addiclive Liabilily. Addiclion Reserarch Foundation, Ontario 1989 Kappeler, M. : Drogen und Kolonialismus - zur Ideologie geschicht e des Drogenkonzums. Verlag ftir Interkulturel Konumikation, ľrankfurt/Main 1991 Murphy, S., Reinannan, C., Waldorf, C.: An 11 year Follow up of a Network of Cocaine Users. National Institute on Drug Abuse, New York 1986 Quensel, S.: Enzyklopedie der Ignoranz- Geo, J, 17. Hamburg 1990 . Seidenberg, A.: Kokain - Ansíclil ans Zurich. ISPA-Press,Latisanne 1991 Referující, jejichž příspěvku bylo využito: Cliedor, R. - vedoucí Zemského kriminálního úřadu pro omamné látky. Hamburg. URI) Prof. Dr. Cohen P. - Kriminologický institut, Amsterdam, NL Prof. Dr. Kappeler M. - Universita Perlin West, BRD Prof. Dr. Kellermann D. - ředitel psychiatrického oddélení pro odvykání drogám, AK-Oclisenzoll, Hamburg, HRD Prof. Dr. Sclierer S. - Kriminologický institut, Hamburg, BRD, (vedoucí semináře)
Pozn. r e d a k c e : Článek přináší alternativní pohled na zpřístupnění drog a na možnost jejich legálního opatřování ve společnosti. Závěr příspěvku vyznívá v tomto směru kladně. Řada odborníků však zastává opačné stanovisko. Uveřejňujeme tento příspěvek jako diskutabilní a očekáváme od čtenářů vyjádření vlastního stanoviska k dané problematice.
KOMUNIKAČNÍ PROSTŘEDKY ČLOVĚKA František
Šebesta
1.1 Úvod Člověk je z hlediska prostředků komunikace posuzován jako ucelený systém bez ohledu na to, jaké procesy uvnitř probíhají, a ze zjednodušeného pohledu může být považován za obecný paměťový prvek. Dříve než je možné přistoupit k racionálním úvahám o prostředcích a způsobech komunikace, je 16
