Kodrcohlavy Jiří Drška
K
A
V
A
–
P
E
C
H
K O D R C O H L AV Y
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Kodrcohlavy Jiří Drška
K
A
V
A
–
P
E
C
H
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS208485
Nakladatelství: KAVA-PECH, Anglická 878, 252 29 Dobřichovice http://www.kava-pech.cz © Jiří Drška, 2013
ISBN 978-80-87169-65-0
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS208485
M Kdyby vás tam někdy zavedla cesta, neuviděli byste nic zvláštního. Z dálnice si ho sotva všimnete. Městečko, jakých jsou desítky, stovky. Červené střechy, komín továrny, nemocnice, pivovar, nádraží, na kopci kostel, na špici zvonice kříž, hřbitov. Pak už jen hory. Nejdřív ale řeka a přes ni most. Za mostem brána, za ní náměstí. Loubí kolem dokola. Radnice, banka, cukrárna, hospoda, drogerie, lékárna. V posledním rohu, v tom u nábřeží, kované dveře s kruhem v nozdrách býka, nade dveřmi měděný štít s nápisem: Doktor a léčitel Karel Patočka. Kdybyste teď vešli, třeba kvůli podvrtnutému kotníku nebo pořezanému prstu, prošli byste prázdnou čekárnou a zastihli doktora právě zhoupnutého na židli, zátylkem opřeného o zeď, s novinami v rukách, se sirkou v koutku úst. Jedno okno, stolek, dvě křesla, pod oknem kanape, v rohu velký fíkus. V čekárně další dveře, teď právě otevřené, za kterými pospávala Agáta. Židle dopadla na všechny čtyři. Patočka nespokojeně zavrtěl hlavou nad Kodrcohlavským zpravodajem, hřbetem ruky plácnul do novin. Agáta se probrala z dřímoty. Mžourala kolem a snažila se zjistit, co to prásklo. „Hmmmm,“ zamručel nespokojeně Patočka, pohladil si bradku, prsty pročísl nakrátko střižené, prošedivělé vlasy a znovu plesknul do papíru, „tady ten ňouma starosta nám radí, abychom šli volit, a samozřejmě jeho!“ zakřičel rozzlobeně do vedlejší místnosti. Agáta se nezajímala o politiku. Položila hlavu na zkřížené ruce, pokoušela se znovu pohroužit do spánku. „Alfréd Votruba. Pěknej vejlupek!“ doktor vztekle bubnoval pravítkem o desku stolu. „Znám ho odmalička. Samej průšvih! Jinej by už dávno bručel, ale jemu všechno prošlo. No aby taky ne, vždyť už jeho otec byl starosta – a taky lump. Synáček měl cestičku vždycky pěkně vymetenou!“ Prásk! zlomilo se pravítko po obzvláště silném úderu, a jedna půlka odletěla ke zdi. Doktor zahodil zbytek do koše 5 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS208485
a pokračoval: „Pořád se tužkou šťourá v uších… Už jako kluk s tebou mluvil a přitom se tam rejpal, hloub a hloub se zavrtával, jako by ty ušiska měl bezedný, no snad dobrou půlku jí tam dokázal našroubovat. Otíral to vždycky jen tak do rukávu. Fuj!“ otřásl se. „A krade víc než jeho otec. Celá ta jejich strana ÚNAS je pěkně vypečenej spolek. Lotr vedle lotra! Jen co je pravda! ÚNAS! Taky si vzpomínám, žížaly přepaloval lupou!“ otřásl se Patočka podruhé a pozvedl ruku k přísaze. „Ať do mě hrom uhodí, jestli kdy pro něj nebo tu jejich bandu malíčkem pohnu!“ Agáta se probudila docela. Takhle zjara bývala vždycky hodně unavená. Natož nyní, těhotná. Spala, jak se dalo. Jakmile se našla jen trochu klidná chvíle, usínala. Měla to po babičce. Nabírala takhle sílu na celý rok. Její bába, vyhlášená vědma (po kraji se říkalo čarodějnice), už dávno odpočívala v hrobě, ale lidé, co ji ještě pamatovali, si šeptali, že se jim snad v Agátě vrátila a v Agátě žije dál. Tak podobné si byly. Agáta zdědila nejen tvář, přívětivou povahu, ale i babiččino nadání. Za radou a pomocí přijížděli lidé zblízka i zdaleka. Slétali se za ní stejně tak jako kdysi za její bábou. Agáta věštila ze skleněné koule, z karet, z ruky. Zprostředkovávala spojení s dušemi zemřelých osob. Míchala byliny i masti. Osud určovala z hvězd, podle data narození, podle nakousnutého jablka. Nemoci poznávala z krůpěje moče, z plivance, dokonce ze spáleného vlasu. Měla však i jiné, ještě neobvyklejší způsoby, nad kterými rozumný člověk musel kroutit hlavou. Její zákazníci však odcházeli spokojeni. Patočka, muž vědy, považoval manželku tak trochu za podvodnici, ale nereptal, neprotestoval, nedobíral si ji, protože moderní léčbu nezatracovala a mnohého svého zákazníka odeslala ještě k němu vedle. A tak, zatímco jiné ordinace v kraji skomíraly, jim dvěma se dařilo náramně. „Klep, klep, klep, klep!“ ozvalo se čtveré hlasité zaklepání na dveře. „Koho to k nám čerti…“ zabručel Patočka. Ztěžka se zvedl ze své židle, kde se tak příjemně sedělo, upustil noviny na stůl a vydal se ke dveřím. Klepání se ozvalo znovu, tentokrát hlasitěji, naléhavěji. 6 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS208485
„Už jdu, už jdu!“ uklidňoval Patočka netrpělivce. Klepání však nepřestávalo. Rozzlobený doktor stiskl kliku, mocným trhnutím dveře otevřel. V klobouku tam stál radní Vašátko. Pěst ještě hluše tepala vzduchem. „Račte si přát?!“ otázal se doktor přísně. „Pan, pan, pan starosta!“ vykoktal radní Vašátko vyděšeně. Ohryzek mu poskakoval jako splávek na vodě, když ťuká kapr, čelo se potilo, rty se špulily, bulvy za skly brýlí se kulily, rukou ukazoval kamsi za sebe. „Pan starosta Votruba tam leží!“ Doktor pokrčil rameny. „Leží na radnici,“ upřesnil radní. Dlouze si oddechl. Obruč tíživého poselství, svírající jeho útlý hrudníček, pukla. Pomalu se uklidňoval. Patočka váhal na prahu ordinace. Slova, která před chvílí vyřknul na adresu starosty Votruby, ještě poletovala vzduchem. Jít za starostou, to se mu vůbec nechtělo. Čas od času se s ním potkal, na malém městě se tomu nedalo vyhnout, prohodili pár slov… Tykali si pořád, ale Patočka žádné přátelství necítil. Ostatně, necítil ho nikdy. „Leží tam, leží!“ pobízel doktora k činu radní Vašátko. Inu, starosta je starosta, a když se to vezme kolem a kolem, se starosty nejsou žerty, z toho by mohly vzejít jen a jen potíže. Patočka raději sáhl na polici pro svou brašnu, mávl na Agátu, jako že tu chvíli nebude, a vydal se s radním napříč náměstím. Radnice je přivítala chladným šerem svých chodeb. Minuli nástěnku s volebními plakáty. ÚNAS – Úplně nová a aktivní strana – zvala odpovědné občany k volbám. Na nové členy tu měli políčeno vtipnými hesly typu: Buďte U NÁS v ÚNAS! Všude dobře, Ú NAS nejlépe! Ú NAS jako u Vás!… Radní bral schody po dvou i po třech. Ohlížel se na doktora, aby ho tak přiměl ke stejnému spěchu, ale doktor Patočka okázale nepospíchal, stoupal rozvážně, vždy po jednom schůdečku, dávaje si záležet, aby ani jeden stupínek nevynechal. Hluboko v chodbě radní již dávno otvíral dveře do kanceláře, když Patočka teprve sečetl poslední schod a pustil se zábradlí. 7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS208485
Starosta Alfréd Votruba ležel na pohovce na druhé straně rozlehlé starostenské kanceláře. Snadno by se sem vešla i menší tělocvična. Nad ním se skláněla nějaká žena. Dvojice tonula v barevném světle dopadajícím z velkého klenutého okna s vitráží. Bájný hrdina na hnědém koni, s mohutným vlajícím červeno-zeleno-modrým chocholem, napřahoval své kopí na draka. Obluda couvala, chřtán rozevřený, zubiska obnažená. Zuby jako dýky! Svaly na hřbetě se nadouvaly, drápy rvaly zem, ocas se klikatil až k masivní dubové šambráně. Rytíř i stvůra zkropeny zářivě červenou krví. Příšerná bestie! Už jako malý kluk stával u kašny na náměstí a dlouhé minuty hleděl vzhůru uchvácen tím výjevem. Ba leckdy i teď cestou z práce a zase do práce zabloudil jeho pohled tím směrem, snad aby v třpytu barevných střípků alespoň nakrátko zahlédl unikající obraz svého bezstarostného dětství. Nikdy nevěděl, kam to okno vede, nikdy po tom ani nepátral. Bál se spatřit svého hrdinu zblízka. Teď tu náhle stál nepřipraven na takové setkání, přiveden sem rozmařilou náhodou. Nehnutě, s očima zalitýma duhou, zíral skrz vitráž do slunce. Starosta zasténal. Žena přestala s fackováním. Zoufalým pohledem se dovolávala pomoci. Patočka se jen nerad vytrhával ze svého rozpoložení. Radní Vašátko postrčil doktora směrem k pohovce, s bouchnutím za ním zavřel dveře. Chvíle snění byla nadobro zaplašena. Z kouta místnosti, kam světlo nedosahovalo, ozval se strohý hlas: „Doktore! Není čas na… otálení! Dělejte svou… práci! Prosím!“ Patočka rozeznal vysokou štíhlou postavu nažehleného mladíka s vlasy do hladka ulízanými gelem. Mluvil důrazně, ale tiše, s předstíranou vlídností, na konci věty dělal pauzu, nadechl se a poslední slovo odsekával jako sekerkou. „To je pan Řízek,“ představoval radní s úctou onoho záhadného neznámého, „organizátor naší volební kampaně!“ Starosta ležel naznak, bez hnutí, co chvíli zasténal. Oči zavřené. Pečující žena poodstoupila. Radní Vašátko se přitočil k doktorovi: „A to je naše tisková mluvčí a sekretářka slečna magistra Veselá.“ Usmála se na něho. Příjemná, pomyslel si. Slečně magistře mohlo být něco kolem třiceti. Středně velká černovláska s kulatým obličejem, jemně modelovanými rty a s dolíčky ve tvářích, když se smála. 8 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Oči hluboké, opravdu hluboké, ne hloupé, a dokonce ne bez citu, rozhodně ne chladné. A měla nádherná lýtka, zřejmě i celé nohy, ale ty zakrývala sukně ke kolenům. Avšak úzký střih přiléhající ke stehnům dával leccos tušit. I zadeček! Zřejmě celá byla krásná. Příjemná, opravdu příjemná. Patočka vytáhnul z brašny naslouchátka, přiložil je na starostenskou hruď. Srdce bušilo jako zvon. Spuštěná víčka se nadzvedla, duhovky zakroužily: „Ááááách!“ Starostův vyplašený pohled se zachytil na doktorovi: „Rád tě vidím, Karle. Dobře, že už jsi tady. To je bolest! To je bolest! Srdce! Asi infarkt! Tady to pálí! Tady svírá! Tady tlačí! Nadechnout se nemůžu. Hnout taky ne. Ani zakašlat! Tohle nepřežiju! Tohle nepřežiju!“ Patočka změřil tlak. „Na srdce to nevypadá,“ zabručel. S pomocí radního převalil pacienta na břicho. Důkladně vyšetřoval páteř. Klepal, hmatal, tahal, mačkal. Pěkně trn za trnem, až našel příčinu starostenského trápení. Za všechno mohla plotýnka. Tlačila na nerv. Nic vážného. Obyčejný ústřel. „Je to páteř. Jak se říká, chytil jsi housera, Alfréde.“ Do zadku píchnul Patočka injekci proti bolesti. Obstříknul postižené místo. „Po tomhle se ti uleví. Chce to klid a teplo. Žádné ohýbání, žádnou námahu.“ Organizátor Řízek opustil černý kout. „Pan starosta je naše volební… jednička. Umíte si představit, co by se stalo, kdyby… onemocněl. To by vážně ohrozilo naši… kampaň!“ „Bude v pořádku,“ odbyl ho Patočka. Dál se věnoval svému pacientovi. Z aktovky vyndal škrtidlo: „Potřebuju trochu krve. Odnesu to cestou do laboratoře.“ Vyhrnul starostovi rukáv, nasadil jehlu, nabodl žílu, táhl píst. Plastový válec se pomalu zaplňoval šarlatovou tekutinou. „Zastav se za mnou odpoledne v ordinaci,“ přikázal, když zašpuntoval zkumavku, „natočíme i to srdíčko. Pro jistotu.“ Patočka odcházel středem chodby. Organizátor Řízek, radní Vašátko, sekretářka Veselá zůstali stát za jeho zády. Všichni tři si svorně oddechli. Chlebodárce starosta bude žít!
9 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS208485
M
Krátce po obědě zazvonil telefon. Patočka spokojeně trávil. Francouzské brambory zalil sklenkou vína. Sako rozepnuté, límeček rozhalený, kravata uvolněná, opasek rozpojený. Boty pohozené pod věšákem. Rozvaloval se v křesle, nohy větral na nízkém konferenčním stolku. Dočítal Kodrcohlavský zpravodaj. Telefon nepřestával zvonit. Jindy by se sluchátka ani nedotkl, nenechal by se v tak příjemné chvíli rušit nějakým dotěrou, ale Agáta měla vedle babku Hamzalovou a čekárna byla dokořán. Patočka věděl, že to drnčení je nepříjemně slyšet. Ještě by ho bába ve městě pomluvila, že nebere lidem telefony, že je líný. Ze sluchátka se ozval hlas, který bezpečně poznal, hlas organizátora Řízka. „… já tedy doufám, že návštěva pana starosty proběhne co… nejdiskrétněji. Nemusím vám jistě znovu vysvětlovat… důvody. Máme tu… volby. Šlapou nám… na paty. Preference jsou… těsné. Konkurence dokáže využít nejmenšího zaváhání, maličké… chybičky. I malá zmínka o případných zdravotních problémech může tak nabýt veliké… závažnosti. Je tedy nanejvýš vhodné, aby se zdravotní stav posuzoval co možná s největší… opatrností. Pevně věřím, že zdi vaší ordinace ani slovíčko… nepropustí. A když už jsme u těch zdí, pokud si vzpomínám, pan starosta vám pro to vaše podnikání udělil… výjimku. Ty prostory… nevyhovují. Tady čtu: nízké stropy, málo světla… a tak… dále. Naše komise přimhouřila obě… oči. Letos vám platnost té výjimky končí, a tak se vás ptám: Jestlipak jste ty závady… odstranil?“ Patočka nevěděl, co odpovědět. Věřil, že se po těch letech na všechno zapomnělo a na spisy dávno někde sedá prach, a že mu s tou záležitostí už dají pokoj. Kde jen to ten zpropadený Řízek vyštrachal? Závady neodstranil, jak taky? Starý dům na náměstí pod ochranou památkářů, přestavovat se nedá a nafouknout také ne. „Jestli ne, bude potřeba tu výjimku… prodloužit,“ pokračoval Řízek jízlivě a významně se odmlčel. „Bát se ale nemusíte, i kdyby 10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS208485
někdo upozornil, stěžoval si – my, tedy pan starosta a já, se za vás… postavíme. Jste přece přítel pana starosty, náš člověk, celá naše strana se za vás… postaví. Ovšem kdybyste, tak říkajíc, patřil do rodiny, kdybyste k nám vstoupil, vše by bylo mnohem… jednodušší. My v Úplně nové a aktivní straně si člověka jako vy dovedeme vážit, umíme ocenit… Tak mě napadá, proč jste vlastně ještě nepodal k nám do ÚNAS… přihlášku?“ Znovu nastalo tíživé ticho. Řízek vyčkával. Patočky se zmocnil zmatek. Jak se jen vyprostit z pavučin, do kterých ho Řízek zamotával? „Není čas, pro samou práci, jeden neví kam dřív skočit, celý den v jednom kole…“ Na lepší odpověď se zkrátka nezmohl. Mozek odkrvený trávením, opojený vínem, ukolébaný klidem časného odpoledne, odmítal pořádně zabrat. „Přihlášku… vyplním. Osobně… přinesu,“ ubezpečil ho Řízek, „postačí jen… podepsat.“ Patočka zůstal stát se sluchátkem v ruce, kalhoty, povolené k pohodlnému odpočinku, spadlé ke kolenům. Bába Hamzalová prošla čekárnou, měříc si pohoršeným pohledem jeho holá stehna. Na prahu se ohlédla, pobouřeně sykla. Až bude vyprávět, ještě si přidá.
M
„Karlíku, ty máš problém.“ Agáta otevřenými dveřmi pobaveně sledovala celý výstup. Rukama si podpírala velké břicho. Devátý měsíc. Den porodu se blížil. „Hamzalka ten striptýz rozkecá po celým městě. Takhle se sem lidi zrovna nepohrnou.“ Manžel Patočka jen mávnul rukou, natáhnul si nohavice, pozapínal knoflíky a pásek. Měl teď jiné starosti. Kdo by se nadál, že se věci takhle otočí? Ještě ráno nadával na starostu a tu jeho stranu, a už odpoledne ho Řízek tlačí ke zdi, přihláškou mu mává před nosem… a on, Patočka, se vymlouvá jak malej kluk. Styděl se sám před sebou. „Pojď sem, Karlíku,“ kývla na něj, „já ti povím, co tě čeká.“ Koneckonců, proč ne? Pomyslel si Patočka. Někdy to docela fungovalo. Jenom těch dinosaurů kdyby ho ušetřila. 11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS208485
Seděl již hodnou dobu naproti Agátě. Všechno jí vylíčil. Agáta pečlivě studovala jeho levou duhovku. Drdol jejích černých kudrnatých vlasů se ani nepohnul. Pohoda, takřka neustále sídlící v její tváři, zmizela, vystřídalo ji napětí smíchané s nespokojeností. Několikrát se mrzutě ušklíbla: „Nerozumím tomu,“ prohlásila nakonec. Vzala z mísy velké červené jablko, přeleštila slupku rukávem. „Kousni si!“ přikázala. „A pořádně!“ Zakousl se s chutí. Tajně jí na ta její kouzelná jablka chodil. Byla tak dobrá, šťavnatá, voňavá… Určitě to věděla, Agátě nic neušlo, nevyčetla mu však nikdy nic, jen doplnila na uprázdněné místo další. Léto nebo zima, mísa na stole zůstávala po celý rok plná. Málem se zakousl podruhé. Musela mu ruku zadržet. Vyplivnul jí do dlaně ukousnutou část. Trochu ji už nažvýkal. Zapomněl se. Omluvil se jí přihlouplým pohledem. Prohlížela si pečlivě rýhy od zubů, tvar i velikost vykousnuté díry i ukousnutého kousku. Znovu nespokojeně zakroutila hlavou. Podala mu jablko k dojedení. Chopila se jeho levičky. Jezdila ukazovákem po čarách, sem a zase nazpátek, obracela vzhůru dlaní i hřbetem, listovala mezi prsty. S nepřítomným výrazem mu končetinu vrátila. Něco si pro sebe mumlala, tvářila se velmi zamyšleně. Ze šuplíku podala velký stříbrný tác, ze skříně pytlík s moukou. Tohle Patočka dobře znal, toho se bál. Došlo na dinosaury! Její nejvýstřednější, bohužel i nejoblíbenější věštecká technika. Veleještěři! Agáta se cítila duševně svázána s pradávným věkem druhohor. V této sféře se pohybovala se značnou jistotou a lehkostí. Sama sebe považovala za nepřímou reinkarnaci Pachycephalosaura. Důvěrně znala takřka každého dinosaura od sauropodů až po hadrosaury. Pro každého člověka měla přichystaný nějaký dávný předobraz, každému dovedla přilípnout nějaký prehistorický pravzor, nějakého ještěřího, obludného předka. A dařilo se jí to s obdivuhodnou přesností. Nejen že věděla, co kupříkladu takovému rozvedenému, nezaměstnanému, zadluženému, brýlatému Triceratopsu, trpícímu nespavostí, plešatostí, přejídáním a nadměrným chozením do hospody chutná, ale spolehlivě odhadla i charakter, záliby, neřesti či bolesti takovéhoto 12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS208485
triceratopsího člověka i jestli si před spaním myje nohy, čistí zuby, jestli čůrá do vany, jestli nehty pálí, zakopává, splachuje do záchodu nebo je vyhazuje do koše, jestli v dětství půjčoval bráškovi koloběžku a sestřenici tahal za culíky. Nasypala na podnos bílý moučný kopec, dlaní ho lehce dokola rozetřela. Tác položila na zem. Nemusela manželovi ani říkat, již dávno se zouval, ponožky přes kotníky si stahoval. Postavil se do bílé hmoty rovnou oběma nohama. Váhu přenesl na patu i špičku, a to opakoval několikrát – ať se dílo vydaří! Potom vystoupil vedle na připravený kus balicího papíru. Plosky nohou za sebou v mouce zanechaly dva pěkné otisky. Agáta opatrně přenesla tác na stůl a začala studovat obrazec pod ostrým světlem stolní lampy. Dokonce i lupu si vzala ku pomoci. Patočka zatím zbavoval chodidla moučného prachu. Papír opatrně zmačkal a hodil do koše. Ze skříně vytáhl vysavač. Opatrně luxoval koberec. Opatrnost byla na místě. Jednou před lety nedopatřením nasměroval proud vzduchu fičící ze zadní části stroje ke stolku tak nešťastně, že mouka zavířila vzduchem jako atomový hřib. Hotový průvan ve mlýnici. Budoucnost byla tak říkajíc v luftu. Již dávno byl s úklidem hotov, avšak Agáta stále ještě zkoumala jeho šlápoty. Zvětšovacím sklem pomalu pohybovala ze strany na stranu, pečlivě mapovala moučný reliéf. Po chvíli odhodila čočku na stůl. Zabořila se do opěradla, ruce složené na zátylku: „S něčím takovým jsem se ještě nesetkala. Všechno je rozmazané, nedá se z toho nic kloudného vyčíst!“ „Možná jsem se hnul nebo jsem do toho kopnul. Můžeme to zopakovat,“ navrhoval Patočka. „Ne, to ne, Karlíčku, tím to není. Otisk je v pořádku, plošky, rýhy, kraje, písmena, větvení… všechno tu je čitelné. Všechno jak má být. Všechno na svém místě. Celkově se to ale navzájem mísí, otáčí, časové osy se křižují, ocas dinosaura je v pohybu, druhová písmena se protínají, cesty vody, ohně, země a kovu se spojují… Vidíš, tady a tady,“ ukazovala v mouce tužkou cosi pro Patočku neviditelného, nerozpoznatelného. „Podívej, ty jsi tady, tenhle Kentrosaurus v levé klenbě. Klidné zvíře. Hledí si svého, stará se o rodinu, vyhýbá se násilí, umíš se ale i bránit, kousnout, když je potřeba, zkrátka 13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS208485
Kentrosaurus. Trošku pecivál. Však tě známe, Karlíku!“ pohladila ho láskyplně po tváři. „Kolem krouží po dráze ledového dechu Deinonychus, chystá si drápy, je na lovu, slídí za kořistí, připravuje se k útoku. Za středním mostem v rýze srdce čeká Tarbosaurus, dotýká se dráhy života. Je nebezpečnější než Deinonychus, ale vypadá nasyceně. Nechce lovit. Jenomže, to víš, dravec je dravec. Nikdo neví, co udělá. Zabije jen tak, ze zvyku. Má to prostě v povaze. Na druhé straně je tu v poli světla obrovský Stegosaurus, celé stádo, obcházejí tě, zasahují až k prameni síly. Chrání tě.“ Patočka poulil očka do mouky. Pozorně sledoval výklad i hrot ukazovátka. Popisované výjevy ovšem neviděl. Mouka, jen samá mouka. „Jak to tedy se mnou vlastně dopadne?“ zeptal se bezradně. „To je právě to, co mě mate,“ povzdechla si Agáta, „na první pohled žádná sláva. Jen samé problémy, těžkosti, změny… Jenomže tu je také ten Stegosaurus, ta celková rotace. Všechno se teprve dotváří. Slunce a Měsíc uzavírají kruh… Mám-li to shrnout, Karle, možné je úplně všechno. Tvoje budoucnost je nečitelná.“ Patočka sice okultismu neholdoval, Agátě přesto věřil. Teď byl ale zklamán. „Nic si z toho nedělej, Karlíku, nějak to dopadne,“ chlácholila ho Agáta, „přece bys nechtěl, abych ti něco nalhávala. Nejistota je sestra naděje!“ Agáta si protáhla záda. „Abych nezapomněla, taky volal včera z nemocnice zase ten Grešlička, abys mu poslal nějaké další vzorky. Tak mu je pošli, prosím tě, ať dá chvíli pokoj,“ pohladila si těhotné břicho, „potřebujeme taky trochu klidu. Kope!“ rozzářila se. „Už zase kope!“ Položila manželovu dlaň na správné místo. „No jo!“ přikývl Patočka. „Kope! Kope, a jak!“ Starosta vrazil do ordinace rázným krokem. „Podívej se na mě, Karle, kamaráde! To je úplný zázrak! Bolest je pryč. Všechno v pořádku. Srdce jako zvon!“ udeřil se v hruď. „Plíce jako měchy!“ několikrát se zhluboka nadechl a prudce vydechl, až to zasyčelo. Starostu samozřejmě doprovázel i jeho věrný nohsled, organizátor volební kampaně Řízek. Položil na stůl vyplněnou přihlášku: „Stačí jen… podepsat,“ usmál se sladce. 14 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
„Vítám tě k nám, Karle!“ poplácal Patočku po zádech starosta. „Udělal jsi mi tím velikou radost. Vytáhnu si tě do svýho volebního týmu.“ Patočka stál nerozhodně nad kusem papíru. Řízek cvaknul propiskou, jako když klapne uzávěr pušky. Položil ji vedle. Patočka přešlapoval na místě. „Nenechám se vyšetřit, dokud nepodepíšeš! Mohla tě naverbovat konkurence, abys mě oddělal!“ žertoval starosta bodře. „Věřím jenom rukám našeho člověka! Buď vítán u nás v ÚNAS!“ zanotoval halasně své volební heslo. „Já nejsem v žádné straně. Nikdy jsem nebyl. Mám rád nezávislost,“ Patočka se snažil o ležérní tón, aby neurazil. Podařilo se mu dokonce vykouzlit na tváři lehký úsměv. Podepsat nechtěl. Řízek ukázal na dveře vedoucí k Agátě. „Tam pracuje vaše… žena?“ Aniž by čekal na odpověď, pokračoval: „Ona ale není skutečná zdravotní sestra, jak jste nahlásil, ona přece nemá požadované zdravotnické vzdělání, ona nemá vůbec žádnou… školu. Ona tu přece provozuje okultní vědy, spiritismus, astrologii, mastičkářství a kdoví co… ještě.“ „Provozovat léčitelství není zakázáno,“ nedal se Patočka. „Není, to opravdu… není,“ souhlasně pokyvoval hlavou organizátor. Přecházel od okna k čekárně a zase nazpátek. „Jenomže i léčitelé mají svůj profesní… spolek.“ Otočil se na podpatku. Ušklíbl se: „Není tam zapsaná, nevědí o ní, nemá… zkoušky! Léčí na… černo! Vy to… kryjete! Je to… protizákonné!“ pálil organizátor jako kulomet. Patočka si zdrceně sedl na židli. Prohrával. „To je řízek, ten náš Řízek! Co!?“ chechtal se starosta. „Bum, přímo na komoru – žádné špásy – a má tě v hrsti! Nic si z toho nedělej, Karle! To my jen tak žertem. Až budeš u nás v ÚNAS, ničeho se nemusíš obávat, kdybys měl problémy, my tě podržíme. Od čeho jsem sakra předseda strany a starosta k tomu!“ znovu poplácal Patočku po ramenou. Podal mu pero. Co měl Patočka dělat? O živnost přijít nechtěl. Podepsal. 15 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS208485
