Knížky pro přemýšlivé lidi. Odvaha cítit. Rob Preece. Buddhistické praxe pro otevření se druhým. DharmaGaia

buddhismus – jungovská psychologie – rozvíjení soucitu

„Tato kniha oživuje tradiční buddhistické praxe a přizpůsobuje je dnešním časům a současné osobní i kolektivní psychice na Západě. Je zásadní četbou pro ty, kdo se zabývají otázkami hlubšího smyslu, a představuje důležitý zdroj inspirace pro meditující, psychoterapeuty i poradenské pracovníky.“ – Maura Sillsová, Karuna Institute

Odvaha cítit Rob Preece

Žijeme v době, kdy se hmotný, vědecký a ekonomický vývoj pohybuje na tak vysoké úrovni jako nikdy předtím, a přesto se zdá, že se nám nedaří rozvinout schopnost žít vedle sebe v míru. Díky moderním technologiím máme možnost být okamžitě svědky obrovského utrpení bytostí ve všech koutech světa. Dokážeme však projevit pravý soucit? Dokážeme být opravdově otevření vůči utrpení ostatních? Autor nám nabízí nejen tradiční tibetské meditační praxe určené k rozvinutí soucitu, probuzení mysli a srdce, včetně praxe tonglen, ale též jungovský pohled na tyto praxe i vlastní pojetí způsobu, jak lidé ze Západu mohou využít tyto meditace ke svému prospěchu. Jeho vizionářské propojení Východu a Západu nám pomůže napojit se na vnitřní zdroj soucitu a celistvosti, abychom mohli skutečně rozvíjet altruistický záměr dosáhnout probuzení mysli ve prospěch všech cítících bytostí. Rob Preece praktikuje buddhismus od roku 1973, převážně v tibetské tradici. Pod vedením významných tibetských mistrů strávil řadu let na intenzivním ústraní v Himálaji. Jako psychoterapeut pracuje od roku 1987 a pořádá srovnávací workshopy jungovské a buddhistické psychologie. Je to zkušený učitel meditace, malíř meditativních obrazů a autor knih Moudrost nedokonalosti (DharmaGaia 2009) a Psychologie buddhistické tantry (Maitrea 2012).

DharmaGaia

Knížky pro přemýšlivé lidi

Rob Preece

www.dharmagaia.cz


DharmaGaia

Odvaha cítit

Buddhistické praxe pro otevření se druhým

Rob Preece

Odvaha cítit Buddhistické praxe pro otevření se druhým

DharmaGaia 2013

Z angličtiny přeložil Petr Lisý

Nakladatel děkuje panu Liborovi Malému za laskavou podporu při vydání této knihy.

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Preece, Rob Odvaha cítit : buddhistické praxe pro otevření se druhým / Rob Preece ; [z anglického originálu … přeložil Petr Lisý]. – Praha : DharmaGaia, 2013. – 152 s. Název originálu: Courage to feel: Buddhist practices for opening to others 243.4–584.5 * 24–583 * 165.24 * 24–312.6 * 177.74 * 17.02 * 243.4 – duchovní cesta – buddhistické pojetí – buddhistická meditace – meditační techniky – duchovní probuzení – buddhistické pojetí – soucit – buddhistické pojetí – smysl života – buddhistické pojetí – tibetský buddhismus – populárně-naučné publikace 22/24 – Náboženství Dálného východu. Indická náboženství. Hinduismus. Buddhismus [5]

Text copyright © by Rob Preece, 2009 Translation © by Petr Lisý, 2013 Czech edition © by DharmaGaia, 2013 ISBN 978–80–7436–037–4

Poděkování Rád bych tuto knihu věnoval svému hlavnímu duchovnímu průvodci lamovi Thubten Ješemu, který měl v srdci místo pro všechny bytosti, lamovi Zopa Rinpočhemu, jehož život, který věnuje ostatním bytostem, může být pro všechny lidi výjimečným příkladem, a Gen Jhampa Wangduovi, který mi ukázal, co je to nejvyšší nesobeckost v podobě darování vlastního života. Chtěl bych poděkovat své manželce Anně za hodiny trpělivosti, jež věnovala čtení a podpoře této knihy, a za pomoc při opravách a vyjasňování toho, co jsem napsal. Chtěl bych poděkovat Dianě Englandové za neúnavné přepisování mnoha zvukových nahrávek mých promluv, z nichž vznikla podstatná část tohoto textu. Také bych chtěl projevit vděčnost všem, s nimiž jsem pracoval při meditačních ústraních, v poradenství a psychoterapii a kteří se mnou sdíleli své zkušenosti a pomáhali mi docenit dar lidského srdce.

Buddha Šákjamuni

Úvod Jeden příběh vypráví, že když se buddha soucitu Avalókitéšvara podíval na životy lidských bytostí na této planetě a uviděl, kolik bolesti a utrpení jeden druhému způsobujeme, na okamžik ve svém soucitu zakolísal. Téměř se zřekl svého závazku osvobodit nás od utrpení. V tom okamžiku se jeho tělo roztříštilo na tisíc kousků, které představuje obraz tisícirukého Avalókitéšvary. Pokud se něco takového může stát postavě, která pro buddhisty představuje esenciální ztělesnění soucitu, můžeme možná doufat v odpuštění, že se nám vždy nedaří udržet si tváří v tvář nesmírnému utrpení ve světě soucitné srdce. Žijeme v době, kdy se hmotný, vědecký a ekonomický vývoj pohybuje na tak vysoké úrovni jako nikdy předtím, a přesto se zdá, že se nám nedaří rozvinout schopnost žít vedle sebe v míru. V televizních zprávách nebo blízkém okolí jsme neustále konfrontováni s důkazy o nesmírnosti brutality a korupce v tomto světě. Je přirozené cítit hněv, rozhořčení a bezmoc nad tím, že nemůžeme nic udělat pro odstranění nevědomosti, hrabivosti a nenávisti, které motivují většinu krutostí, jež si naši bližní navzájem působí. Jsme individuálně nebo kolektivně schopni překročit hranice vlastní instinktivní sobeckosti, která způsobuje tolik zranění? V mém vlastním vztahu k utrpení, které vidím ve světě, je až příliš zjevné, že rozvinout úspěšně soucit a milující laskavost není vůbec snadné. Tváří v tvář velikosti utrpení a hloubce naší lidské schopnosti ubližovat sobě navzájem i naší planetě nemůže nikoho překvapit, že se občas cítím zoufalý. Naštěstí existují lidé, kteří mají odvahu čelit světu se soucitem, místo aby šířili zlobu a nepřátelství. Jedním z nejvíce inspirujících příkladů je Jeho Svatost dalajlama, který navzdory tomu, že musel projít mnoha osobními těžkostmi a pak být intimním svědkem utrpení působeného tibetskému lidu, neodpovídá brutální agresí, nýbrž pokorou a starostlivostí, a to dokonce i vůči těm, kteří se na tom velkém ničení podíleli. Nečiní ho to bezmocným nebo

6 ||

Úvod

neschopným reagovat. Místo toho pokračuje v aktivním prosazování soucitu a ohleduplnosti ve světě. Zdá se, že někteří lidé mají přirozený spontánní dar soucitu a milující laskavosti a schopnost dbát o dobro druhých více než o své vlastní. Tato velkorysost srdce obvykle pramení ze zdravého sebecitu a přirozené schopnosti překračovat hranice vlastních zájmů. Pro jiné lidi, včetně mne samého, to není tak přirozené, a musí proto pracovat na otevírání srdce, aby se stali ohleduplnějšími a vnímavějšími vůči svým společníkům na této cestě. Máme-li se vyrovnat s nejistým a rozbouřeným světem a výzvami každodenního života, které nás mohou dovádět až k hranicím vlastních možností, musí řešení přijít zevnitř. Když se podívám zpět na vlastní život, vidím, že kdykoli jsem stál před nějakou zkouškou, měl jsem možnost vydat se dvěma cestami: mohl jsem se stáhnout do obranné pozice přehnané sebestřednosti a stále rostoucího strachu a stát se posedlým jistotou a snahou o vlastní přežití – představou, že se za každou cenu musím starat především sám o sebe. Anebo jsem se mohl začít otevírat a vidět, že se v této neutěšené situaci nenacházím sám a že druzí také trpí. Mohl jsem otevřít své srdce trápení v životech druhých a porozumět tomu, že my všichni sdílíme přání být šťastní a osvobození od utrpení. Pokud pro nás není snadné mít soucit, možná se sami sebe ptáme, proč tomu tak je. Jestliže se neustále cítíme být stahováni zpět do přílišné sebestřednosti, co nás v onom stavu udržuje? Která emoční či psychologická témata nám brání v tom, abychom otevřeli svá srdce druhým? A co nám může pomoci vykročit za hranice vlastního egocentrismu? Pokud si přejeme žít své životy ve větší otevřenosti vůči druhým a s odvahou se potýkat s nepříznivými okolnostmi, můžeme se mnohé naučit ze stezky bódhisattvy bez ohledu na to, k jaké duchovní tradici se hlásíme. Bódhisattva, což se někdy překládá jako „bojovník probuzení“, zasvěcuje svůj život prospěchu druhých a s tímto záměrem je ochoten čelit výzvám života. Způsob bódhisattvova života nevede k duchovnímu úniku z reality světa. Bódhisattva pěstuje schopnost žít v syrové realitě utrpení na zemi a transformovat nepříznivé životní okolnosti v cestu k probuzení. Bódhisattva činí jasné

Úvod

||

7

rozhodnutí zůstat vtělen a být spojen s životem navzdory tomu, že dosahuje stavů, jež naši normální realitu daleko přesahují. O takovém člověku se říká, že se zřekl klidu nirvány a překonal strach ze samsáry. Tomuto postoji k životu dává zvláštní důležitost porozumění tomu, že největšího prospěchu pro druhé můžeme dosáhnout pouze tak, že plně probudíme svou vnitřní celistvost. Pro tento postoj je zásadní záměr nazývaný bódhičitta, což se často překládá jako „mysl probuzení“. Mysl probuzení je nejčastěji popisována jako jasný a soucitný záměr dosáhnout stavu buddhovství ve prospěch všech cítících bytostí. Zatímco „mysl probuzení“ se může jevit jako relativně jednoduchá fráze, její skutečné psychologický, emoční a společenské důsledky jsou nesmírné. Je to změna orientace veškerého směřování jedince a jeho životního smyslu založeného na hlubokém soucitu a zodpovědnosti za dobrý život ve světě. Naše schopnost prospívat druhým povstává z prohlubování zážitku seberealizace v rámci psychologického procesu, který Jung nazývá „individuace“. Pokud považujeme individuaci1 za proces zrání a ztělesňování svého vrozeného potenciálu, pak je v kontextu buddhistického života příkladem takové cesty právě bódhisattva. Jung popsal, jakým způsobem nás individuace vede za hranice nadvlády ega do oblasti probouzení hlubšího centra celistvosti. V tomto procesu viděl, že individuace probouzí hlubší vztah ke smyslu našeho života. Jung také nahlédl, že tento proces spolu se svým rozvojem přináší přirozenou touhu sloužit obecnému dobru a překračovat přitom vlastní egocentrismus. V buddhistickém slovníku se tento altruistický záměr probudit se a individuovat nazývá bódhičitta, esence probuzení. Způsob, jakým se tato vlastnost následně projeví ve světě, záleží na osobnosti a schopnostech daného jedince. Neexistuje žádný seznam pravidel, jak by bódhisattva ve světě měl žít, avšak pěstování a rozvíjení touhy prospívat druhým je jádrem všeho, co dělá. To, co se můžeme z příkladu bódhisattvy naučit, je způsob života, jenž na strachy a hrozby naší doby odpovídá opravdovým zájmem a službou, a nikoli agresí a sebestředností. Soucit a milující laskavost jsou zřejmě součástí vrozeného potenciálu každého z nás, avšak často se nacházejí pohřbeny pod vrstvami

8 ||

Úvod

emočního zranění. Toto zranění nemusí být zjevné a může být těžké je řešit. Přesto je nutné mu čelit. Buddha viděl, že příčiny utrpení spočívají v sobectví a nevědomosti a že pod správným vedením můžeme všichni nalézt stav vnitřního míru a štěstí. Abychom parafrázovali Šántidévu: my všichni hledáme štěstí, ale donekonečna tvoříme příčiny utrpení.2 Buddha pochopil, že pokud existuje jasná příčina utrpení, může zde být i skutečný zánik utrpení. Jen musíme vědět, jak k němu dospět. S odvoláním na řadu tradičních buddhistických zdrojů, včetně Uvedení na cestu k probuzení (Guide to the Bodhisattva’s Way of Life) od filosofa Šántidévy (7.–8. stol.) a Velkého traktátu o stadiích cesty k osvícení (Great Treatise on the Stages of the Path to Enlightenment) od tibetského lamy Congkhapy (1357–1419), bych tu rád zkoumal pěstování soucitného srdce probuzení z psychologického pohledu. Pokusím se popsat kroky, jež je třeba pro rozvíjení této vlastnosti udělat, a to včetně tradičních buddhistických meditací, a budu se přitom věnovat jejich psychologickým a emočním souvislostem. Skutečnost, že tyto meditační praxe pocházejí z buddhistické tradice, neznamená, že by byly užitečné pouze pro buddhisty. Náhled, který nám tento přístup zprostředkovává, může být ku prospěchu komukoli, kdo si opravdu přeje rozšířit své prožívání soucitu a ulehčit v rámci tohoto procesu vlastnímu utrpení. Mnohé z toho, co jsem zde napsal, je založeno na instrukcích ohledně pěstování bódhičitty, které jsem při mnoha příležitostech obdržel od Jeho Svatosti dalajlamy, lamy Thubten Ješeho a lamy Zopa Rinpočheho. Vycházel jsem také ze svého vlastního zkoumání meditačních praxí spojených s pěstováním bódhičitty. Dále jsem čerpal z nedocenitelného zdroje zkušeností těch, s nimiž pracuji v psychoterapii nebo které učím při meditačních ústraních pozorovat psychologické důsledky prováděných praxí. Časem se stále jasněji začal ukazovat okruh psychologických témat, která tyto meditace vyvolávají, a způsob, jak s nimi lze nakládat. Tím nechci říct, že by psychologická či emoční témata meditaci nějakým způsobem ochuzovala; ve skutečnosti jsou součástí přirozeného procesu provázejícího rozvíjení soucitu. Dokonce lze předpokládat, že když se tato témata neobjevují, znamená to, že se nás meditace možná

Úvod

||

9

nedotýkají tak hluboce, jak by měly. Rozpoznání těchto emočních a psychologických témat nám každopádně umožní to, abychom jimi prošli a osvobodili se, a mohli tak zažívat nárůst milující laskavosti a soucitu hlubokým a opravdovým způsobem. V souladu s názory určitých autorů, jako je např. Ken Wilber, si uvědomuji, že meditace není řešením pro všechny naše emoční problémy. Naše psychická zranění mají řadu aspektů, s nimiž se lze setkat pouze tehdy, když se projeví ve vztahu. Hloubka, kterou v meditaci zažíváme, nemusí takový materiál vyvolat, což zčásti vysvětluje důvod, proč někteří zkušení meditující stále mají nevyřešené psychologické problémy. Konkrétní meditace, které chci popsat v této knize, však mohou začít některé z těchto témat oslovovat. Nejsou to sice „všeléky“, které by si někteří z nás možná přáli meditační praxí získat, nabízejí však některé nesmírně cenné způsoby, jak se dívat na osobní psychologický materiál. Tato kniha tedy obsahuje sadu meditací, které pocházejí z tradičních tibetských zdrojů. Lehce jsem je upravil tak, aby byly nám, lidem ze Západu, psychologicky srozumitelnější. Neexistuje žádný pevný či definitivní způsob, jak tyto praxe provádět, ale jsme-li tvořiví a schopní nalézt způsob meditace, který nás opravdu ovlivní, může to vyřešit některé naše psychologické a emoční problémy, které často blokují naše prožívání. To, co se tu v rámci „obratných prostředků“ snažíme dělat, je umožnit postupné probuzení vlastností lásky, soucitu a bódhičitty, na něž můžeme pohlížet jako na přirozené projevy toho, kým ve skutečnosti jsme. Začnou-li se jednou tyto vlastnosti rozvíjet, stanou se součástí proudu našeho života. Můžeme začít získávat schopnost opravdu transformovat překážky ve stezku k probuzení, stejně jako to dělávali bódhisattvové minulosti.

10 ||

Úvod

1. Bojovník probuzení Jedince, kteří projevili výjimečnou ochotu a odvahu zasvětit své životy ku prospěchu ostatních, nacházíme napříč celou historií. Přestože většina z nich nebyla buddhisty a mnozí z nich nebyli ani příliš nábožensky založení, můžeme na ně pohlížet jako na příklady bódhisattvů, bojovníků probuzení. Tradiční význam pojmu bódhisattva poukazuje na někoho, kdo chce dosáhnout probuzení, aby mohl prospívat druhým. Pokud svůj náhled příliš úzce neomezujeme na cíl dosáhnout buddhovství, můžeme bódhisattvy vidět v mnoha oblastech života a mnoha duchovních tradicích. Vlastnost, která je u těchto lidí obzvlášť nápadná, je jejich touha zasvětit vlastní život službě druhým. Není těžké přijít na to, že ideál bódhisattvy ztělesňovali zakladatelé některých duchovních tradic. Evidentními příklady by v tomto pohledu mohli být Ježíš Nazaretský v kontextu křesťanství a Guru Nának v náboženství sikhů. Můžeme se také ohlédnout do méně vzdálené minulosti a všimnout si významných příkladů tohoto způsobu života u lidí, jako jsou Gándhí nebo Nelson Mandela. Existuje však mnoho dalších historických či současných osobností, jimž je tento záměr vlastní, ale nejsou tak známí v očích veřejnosti. Ty, které následují stezku bódhisattvy, po ní mohou kráčet relativně bez povšimnutí, což si ve skutečnosti většina z nich přeje, neboť jen málokdy touží po slávě a uznání za svou práci. Příkladem takové osoby může být podle mého soudu žena jménem Bunty Willsová, která žila v Londýně a pracovala jako terapeutka a průvodkyně mnoha lidí. Vzpomínám na ni jako na ženu, jež v sobě našla schopnost odevzdat se službě těm, kteří potřebovali její psychologickou pomoc. Každý den měla konzultace s mnoha lidmi a začínala s nimi už brzy zrána. Po meditaci si dala krátkou snídani a pak začali přicházet klienti. Nemám představu, s kolika lidmi denně pracovala, ale všichni, kdo k ní chodili, potřebovali nějaký druh pomoci. Znal jsem ji osobně a jednou jsem se jí zeptal, jak to dělá, že se při takovém zápřahu necítí vyčerpaná. Odpověděla

1. Bojovník probuzení

||

11

mi, že se už dlouho předtím zaslíbila službě druhým, a to jí dodalo nesmírné množství energie. Bunty pro mě byla výjimečným příkladem člověka, jenž se stará o každého, kdo potřebuje pomoc. Byla matkou, jejíž hluboká nepodmíněná láska a moudrost samy o sobě působily léčivě na všechny, kteří k ní chodili. Netvářila se, že by byla nějak nábožensky založená, ačkoliv jsem věděl, že psychologicky vycházela z Junga a duchovně byla částečně napojena na buddhismus. Každopádně byla tím typem člověka, který striktně nelpí na potřebě mít jasně definovanou formu spirituality; její spiritualita spočívala v jádru její bytosti. Pro mě je Bunty Willsová ilustrací bódhisattvy, protože jsem z ní měl pocit, že jádrem jejího zájmu bylo pomáhat druhým na cestě, podobně jako se pastýř stará o své stádo. Vždy jste z ní mohli vnímat, že její „děti“ jsou v pořádku a že nejsou v divočině života ztraceny. Mnozí z těch, kteří k ní chodili, byli hluboce zranění a potřebovali přítomnost rodičovské postavy, která by tu byla vždy a starala se o ně. A zdálo se, že ona byla schopna to dělat s úžasnou péčí a zájmem a málokdy přitom myslela na svůj vlastní prospěch. Abych ilustroval oddanost a odvahu bódhisattvy, rád bych uvedl ještě jeden příklad člověka, jenž se byl ochoten dokonce vzdát vlastního života ve prospěch druhých. V roce 1981 jsem měl to štěstí být představen mnichovi, který žil poblíž Tushita Retreat Center nedaleko McLeod Ganje v severoindickém Himáčalpradéši. Onen mnich se jmenoval Gen Jhampa Wangdu a měl se pro mě stát nesmírně důležitým průvodcem v období meditačních ústraní během pobytu v Indii. Gen Jhampa Wangduovi neboli Genlovi, jak jsem mu říkal, bylo kolem padesátky. Krátce předtím, než jsme se setkali, sešel dolů ze své horské meditační chýše, kde do té doby pobýval v mnohaletém ústraní. Genla byl už od dětství zvláštní v tom, že se necítil příliš dobře v prostředí kláštera, kam byl umístěn ve věku šesti nebo sedmi let. V domovském klášteře Sera, který leží poblíž tibetské Lhasy, byl považován za problematického člověka. Pral se s ostatními mladými mnichy a neměl moc dobré studijní výsledky. Když v roce 1959 spolu se skupinou dalších poměrně mladých mnichů opustili Tibet, dorazili do Buxaduaru v severovýchodní Indii, kde panovaly extrémně tvrdé podmínky. Mniši byly chudí a trápilo

12 ||


je také veliké horko. Cestovali z velké dálky a mnoho z nich během cesty nesmírně trpělo. Přesto po příchodu do Indie Genlova frustrace ze situace v klášteře narostla. Nelíbilo se mu v takovém prostředí a chtěl odejít. Nakonec to opravdu udělal a našel si v blízkých horách místo pro meditační ústraní. Byl velice oddán lamovi jménem Trichang Rinpočhe, který ho v jeho meditační praxi vedl, a brzy se vydal na cestu meditačních ústraní, která měla trvat pětadvacet let. Během této doby se přestěhoval do Dharamsaly a pokračoval s meditačními ústraními v chatce velmi blízko místa, kde jsem byl v ústraní i já, vysoko v předhůří s výhledem na McLeod Ganj a dalajlamovu rezidenci a klášter. Setkal jsem se s ním v době, kdy na čas opustil svůj horský útulek, protože začal mít zdravotní problémy. V této době byl již svými přáteli velmi respektován a považován za vysoce realizovaného jógina, nesmírně oddaného dalajlamovi. Během několika dalších let jsem měl to štěstí studovat u něj některé důležité tantrické praxe. To bylo neobvyklé, protože žáky nepřijímal. Můj kořenový učitel lama Thubten Ješe, který byl jeho blízkým přítelem, jej však nakonec přesvědčil, aby mě učil. Během doby, kdy jsem absolvoval sérii meditačních ústraní, Genla podstoupil jisté devítiměsíční speciální ústraní. Od lamy Zopa Rinpočheho jsem se později dozvěděl, že během tohoto ústraní prováděl praxi, jejímž záměrem bylo převzít určitou karmickou překážku z dalajlamova života. Tato informace byla pochopitelně držena v tajnosti. Později, když Genla své ústraní dokončil, jsem se dozvěděl, že svého záměru, ať už byl jakýkoli, úspěšně dosáhl. Neměl jsem žádnou představu o důsledcích. Během poměrně krátkého časového období Genla dostal zápal plic a zemřel na infarkt. Měl jsem to štěstí sedět u jeho těla během tří dnů následujících po jeho odchodu a z pocitů přítomných v místnosti bylo zřejmé, že se stále nacházel v meditaci navzdory tomu, že už byl klinicky mrtev. Po třech dnech se atmosféra v místnosti náhle změnila a lama Zopa Rinpočhe řekl, že Genlovo vědomí odešlo. Tento zážitek se mě hluboce dotkl a cítil jsem, že někdo, kdo pro mě byl nesmírně důležitý, odešel, přinejmenším tedy fyzicky. Takovou lásku a péči, jakou jsem pociťoval, když jsem byl s Genlou, jsem ve svém životě cítil v přítomnosti někoho blízkého jen zřídka.


||

13

V životě se choval velmi obyčejně a pokorně, a přesto provedl největší oběť – věnoval vlastní život –, aby osoba, kterou považoval za světově velice významnou, mohla žít dál. Takový byl život neznámého bódhisattvy. Možná nejsme schopni žít svůj život se stejnou mírou nesobeckosti jako lidé, jejichž příklad jsem tu uvedl. Jako modely způsobu života, o který možná usilujeme, jsou však nicméně velmi cenné. Každý z nás může svým způsobem začít pěstovat některé vlastnosti bódhisattvy. Můžeme tak činit svým vlastním způsobem, kdy budeme využívat našich osobních speciálních kvalit. Nemusí to být provázeno velkými slovy nebo veřejnými ovacemi. O to nejde. Je důležité pamatovat si, že bódhisattva není ikonickým ideálem dokonalosti. Je spíše modelem toho, co v rámci limitů naší existence můžeme vnímat jako šlechetný a celistvý způsob života. Napříč dějinami je bódhisattva někdo, kdo nalezl vnitřní schopnost ztělesnit lásku, soucit a ochotu zasvětit život prospěchu druhých. Dokonalost u této ambice nehraje roli, možná jen jako konečný cíl buddhistické stezky, jímž je dosažení ideálu buddhovství. Bódhisattva dosud není buddhou a stále zůstává v říši lidských omezení. V životech bódhisattvů je tedy možná nejlepší neočekávat zázraky a okázalé demonstrace duchovní zdatnosti. Na životě někoho, kdo ztělesňuje uzemněnou spiritualitu a oddanost službě druhým, může být něco nápadně obyčejného. A přesto v jádru této obyčejnosti se skrývá schopnost žít v těžkých časech a nereagovat přitom obranou ani strachem, nýbrž opravdovým soucitem, zájmem a péčí o blaho druhých. V buddhistickém jazyce se tato vlastnost nazývá bódhičitta.

14 ||


2. Bódhičitta S dvěma tibetskými lamy, kteří se stali mými učiteli, jsem se setkal v roce 1973 na meditačním kurzu v nepálském Kopanu poblíž Káthmándú. Okamžitě jsem užasl nad komplexností a hloubkou nauk, jež jsem obdržel. Zdálo se, že mi dávají odpověď na otázky, které mě po léta trápily. To však nebylo to, co na mě mělo nejhlubší vliv. To, co se mě opravdu dotklo, byl pocit, který tito lamové vyzařovali a s nímž jsem se nikdy předtím nesetkal. Byl to silný, téměř hmatatelný pocit laskavosti a péče spojený s velkorysostí, jež se zdála být plně zasvěcena prospěchu těch, mezi nimiž jsem se nacházel. Byl jsem naprosto okouzlen vlastností jejich srdcí, po jejichž vřelosti jsem žíznil. Až časem jsem začal chápat, že tato vlastnost má ve skutečnosti jméno – bódhičitta, někdy také nazývaná „mysl probuzení“. Porozuměl jsem tomu, že bódhičitta byla jádrem postoje těchto lamů vůči druhým, a začal jsem chápat, že tato vlastnost srdce může podporovat naši schopnost vyrovnávat se s životními překážkami a stejně tak prospívat druhým. Jeden z oněch lamů nám říkal, že už pouhé chvilkové pomyšlení na bódhičittu zklidňuje mysl a léčí zmatení. Je jako vycházející měsíc mysli, který zahání temnotu našeho utrpení.3 Bódhičitta je jako motor, jenž pohání život bódhisattvy. Z buddhistického pohledu bez ní neexistuje možnost stát se buddhou. Mohli bychom říci, že bez buddhy by nebyla žádná dharma a bez dharmy je nesmírně obtížné překonat utrpení. Z tohoto důvodu je podle všech hlavních autorit mahájánového buddhismu, jako jsou například Nágárdžuna, Asanga a Atíša, bódhičitta v buddhismu důležitějším aspektem než cokoli jiného. Šántidéva ve svém Uvedení na cestu k probuzení říká, že bódhičitta je „čerstvým máslem vyrobeným z mléka pravého učení“.4 Zatímco my všichni v sobě máme potenciál bódhičitty, k jejímu úplnému probuzení nedochází snadno a podle Šántidévy ani příliš často. Říká:

2. Bódhičitta

||

15

„Tak jako blesk na okamžik prozáří zamračenou tmavou noc, tak i mysl zaměřená na konání dobra se z milosti Buddhy objeví na malý okamžik někdy ve světě.“5

Zatímco temná oblačná noc nevědomosti, která nás udržuje v koloběhu existence, může pokračovat věčně, záměr prospívat všem cítícím bytostem může povstat jen na okamžik, a přesto mít dalekosáhlé důsledky. Je to jiskra probuzení a naděje, která nabízí možnost úplného osvobození od utrpení. Říká se, že před mnoha eóny, za časů Buddhy Kášjapy, jiskra bódhičitty povstala v mysli pekelné bytosti, která se později stala bódhisattvou a poté Buddhou Šákjamunim. Tato pekelná bytost uviděla jinou, jež za sebou na lanech táhla obrovský náklad, a pocítila velký soucit s jejím utrpením. Převzala lana se záměrem táhnout náklad sama, avšak podle jedné verze tohoto příběhu byla pekelnými strážci ubita k smrti a znovuzrodila se pak v lidské podobě. Od té doby se její soucitný záměr rozvíjel jako žalud rostoucí do podoby mocného dubu. Tato bytost se nakonec stala Buddhou Šákjamunim a přinesla nám dar dharmy. Termín bódhičitta se skládá ze dvou slabik: bódhi – znamená probuzení a čitta – znamená mysl, srdce nebo esence. V principu by bylo možné slovo bódhičitta překládat jako „mysl probuzení“ nebo „esence probuzení“. Důvod, proč říkám, že čitta znamená srdce a mysl zároveň, spočívá v tom, že z pohledu tibetského buddhismu spočívá kořen mysli v srdci, přesněji řečeno v srdeční čakře, což se liší od našeho západního názoru, že mysl má sídlo v hlavě. Říci, že se srdce nebo mysl probouzejí, však povahu bódhičitty nevystihuje. Stejně tak ji nevystihuje ani prohlášení, že je to záměr dosáhnout buddhovství ve prospěch cítících bytosti. To může znít poněkud zjednodušujícím způsobem a nijak to nevyjadřuje hloubku významu a sílu pocitu, jež jsou bódhičittě vlastní. Ani nejobvyklejší překlad „mysl probuzení“ ji doopravdy nevystihuje, a z tohoto důvodu jsem se v této knize rozhodl zůstat u termínu bódhičitta.

16 ||

2. Bódhičitta

Když jsem poprvé začal od různých lamů přijímat nauky o bódhičittě, nějak jsem jim nerozuměl. Zdálo se totiž, že jde o něco víc než jen o nějakou intelektuální motivaci. Při verbálním vysvětlení to znělo, jako by se jednalo o obdobu snahy uplavat ještě víc bazénů nebo usilování o dokonalost. Z tohoto pohledu by bódhičitta byla jen další intelektuální představou nebo záměrem ega, který nepochází z opravdu hlubokého místa uvnitř. Cítil jsem, že mi uniká to hlavní. V prosinci 1980 jsem byl se skupinou lidí ze Západu v Bódhgáji a přijímal nauky ohledně Šántidévova Uvedení na cestu k probuzení od lamy jménem Tara Tulku. Jednou jsem za ním zašel soukromě a zeptal se ho: „Pokud je bódhičitta myšlenkou na dosažení probuzení ve prospěch všech cítících bytosti, jaký pocit tento záměr doprovází?“ Pozorně se na mě podíval doširoka otevřenýma očima a já náhle pocítil nesmírný proud energie. Bylo to výjimečné – jako kdyby mé srdce bylo náhle otevřeno nesmírně mocnou záplavou pocitů. Proudily mnou pocity lásky a radosti a vjemy blaženosti. Po několika minutách to zase vypnul a usadil se se zářícím úsměvem na zlatavé tváři. Pochopil jsem, že to není žádná intelektuální idea; je to pociťované otevření se něčemu, co úplně reorganizuje zkušenosti jedince a jeho pohled na svět. Odešel jsem z místnosti a říkal si: To byla dobrá odpověď na mou otázku. Děkuji mnohokrát. Kde bych toho dostal víc? Jak mohu tuto vlastnost pěstovat? V té době jsem si byl vědom vlastní omezené kapacity být v kontaktu s pocity, které by nebyly zacloněny mrakem silných emocí,6 a mé poznání srdce bylo pořád trochu nedospělé. Dokázal jsem porozumět zdůvodnění ideje bódhičitty, ale teprve jsem začínal chápat, že v sobě má něco, co spojuje srdce s rozumem, stejně jako vizi a pragmatický realismus.7 Ačkoli můžeme přemýšlet o pěstování bódhičitty, je důležité pamatovat na to, že se jedná o náš vrozený vnitřní potenciál. Není to něco, co by nám chybělo, a my to proto měli hledat nebo obdržet zvenčí. Je to „mysl probuzení“, která probouzí vrozené vlastnosti v každém z nás. Občas slýchám některé přátele říkat, že cítí, že nikdy nedokáží rozvinout bódhičittu, protože to přesahuje jejich možnosti. Tento způsob přemýšlení o sobě samém je velmi omezující, neboť

2. Bódhičitta

||

17

my všichni máme schopnost cítit péči a starost o dobro druhých. Otázka by tedy mohla znít takto: co je to, co brání této schopnosti v růstu, a jakým způsobem ji opravdu můžeme pěstovat? Protože to je cosi, co je v nás latentně přítomno, mohl mi Tara Tulku v odpověď na mou otázku zprostředkovat chvilkovou ochutnávku. Bódhičitta je jedno z oněch mysterií, která není snadné popsat. Protože je těžké vystihnout slovy skutečný smysl této vlastnosti, používá Šántidéva za tímto účelem mnoha poetických metafor: „Pro zničení smrti na světě se zrodil tento elixír, nevyčerpatelný poklad, jenž je schopen odstranit nedostatky všech bytostí! Nejpřednějším lékem je to, co léčí nemoci světa, a je jako strom, co skýtá odpočinek všem, kteří se unavili dlouhým blouděním po stezkách existencí. Mysl probuzení je mostem, sloužícím všem poutníkům k překročení strastných existencí, je měsícem, jenž ochlazuje všechny žhavé vášně, ohromným kotoučem slunce, jenž zahání temnotu nevědomosti ve světě…“8

Na bódhičittu můžeme pohlížet jako na směs chutí, které dohromady utvářejí celé jídlo. Na různé aspekty bódhičitty, které budu dále popisovat, se lze také dívat jako na jednotlivé plošky drahokamu. Každá ploška sama o sobě není bódhičittou, ale ve společném gestaltu tvoří celek, který je daleko větší než samotné jednotlivé plošky. Zčásti se jedná o kvalitu záměru, který je nesmírně plodný a není založen na egu. Je to jistý druh touhy srdce. Je to hluboce pociťovaná vlastnost otevřenosti vůči něčemu, co se podobá „volání“ nebo závazku. Je to, jako kdyby nám nějaký hlas říkal, že tohle je ono. Co jiného bychom tu ještě hledali?

18 ||

2. Bódhičitta

Bódhičitta jako univerzální soucit a láska „Kořen, z něhož bódhičitta vyrůstá, je soucit, který je založen na rozpoznání naší lidské slabosti a problematičnosti našich životů; nepovstává tedy z ideálů dokonalosti.“9 Bódhisattva soucítí s naší omylností a chápe, že my všichni hledáme štěstí, a přesto donekonečna vytváříme příčiny utrpení. Soucit nemůžeme zakusit, pokud jsme sami nezažili utrpení, protože si žádá úroveň empatie, která vzniká v důsledku toho, že my také víme, jaké to je cítit se určitým způsobem nebo prožívat určitý druh problémů. Soucit nás také může motivovat k tomu, abychom dělali něco víc, než prostě cítili soucit. Soucit obsažený v bódhičittě není jen přáním, aby se ostatní osvobodili od utrpení; je to praktický záměr zapojit se do osvobozování ostatních od utrpení. Někdy naše citlivost vůči okolnímu utrpení může vést k soucitným pocitům, které je těžké unést. Může také vést k pocitu, že nemůžeme udělat nic pro to, abychom pomohli. To, co při svém prožívání soucitu v takových dobách potřebujeme, je nějaký přirozený kanál pro jeho rozvíjení, který by zmírnil naše pocity bezmoci a neschopnosti. Bódhičitta nám poskytuje pocit možnosti. Je to kanál, jehož prostřednictvím se náš soucit může přirozeně projevovat a realizovat. Při projevování bódhičitty se soucit stává nesmírnou, nepodmíněnou, univerzální a všeobjímající kvalitou podobnou „nejpřednějšímu léku“ nebo „stromu, co skýtá odpočinek všem“. Soucit není specificky zaměřen na dosažení buddhovství, ale pokud se spojí s vizí celistvosti, kterou buddhovství představuje, povstává bódhičitta. S tím, jak naše prožívání soucitu roste, můžeme vidět, že má dvě složky: jedna je specificky zaměřena na něčí utrpení, druhá je obrovská a prostorná a není vztažena k ničemu konkrétnímu. Zaměřený aspekt soucitu mezi jednou a druhou osobou neboli relativní soucit je součástí většího celku, který můžeme nazývat univerzálním soucitem. Univerzální soucit je něco, co můžeme cítit jako vlastnost přítomnosti, která je nepodmíněná a nezměrná. Je jako vlhkost v atmosféře, jež může prostoupit naše prožívání života a pak se zkoncentrovat do podoby kapky, která je konkrétní a osobní. To je schopnost zůstat otevřený a zároveň být schopen

2. Bódhičitta

||

19

v kterémkoli okamžiku reagovat na cokoli nebo kohokoli, kdo zde právě je. Tyto dva aspekty jsem velmi jasně pocítil ve vztahu k dalajlamovi. Ve velké skupině lidí drží prostor se soucitem, který je téměř hmatatelný a přitom není na nikoho specificky zaměřen. Když k němu někdo přijde, zaměření jeho pozornosti na starost a péči o tuto osobu je absolutní. Občas mě uvádí v úžas, jak je dalajlama schopen velmi snadno přecházet mezi těmito dvěma pozicemi. Tutéž podvojnost můžeme nalézt u milující laskavosti. Může být jako teplo slunečních paprsků, které prostupují atmosféru a osvětlují nás rovnoměrně bez jakékoli diskriminace. Může také být jako paprsek světla, který se zaměřuje na nějakého jedince a vytváří pocit osobní lásky a péče. Obě tyto vlastnosti jsem velmi jasně viděl v přítomnosti svého učitele lamy Thubten Ješeho. Láska z něj vyzařovala v podobě přítomnosti, kterou občas nazýval „velké srdce“. Sedět v jeho přítomnosti při příležitostech, kdy vyučoval, znamenalo být obklopen pocitem vřelosti a lásky, který nebyl zaměřen na nikoho konkrétního. Prostředí bylo prostoupeno duši vyživujícím pocitem. Jeho láskyplná přítomnost ve mně občas vyvolávala pocit, že život je lehčí, jako kdyby nám podával nějaký nektar na utišení bolesti. Když jsem za ním zašel soukromě, tento pocit se okamžitě zaměřil na mě. Pocítil jsem koncentraci jeho pozornosti, jako kdybych v tom okamžiku byl tou nejdůležitější osobou na světě. Mohl jsem přicházet s jakoukoli otázkou, na niž jsem od něj potřeboval odpověď. V jeho přítomnosti se ty otázky rozpouštěly, jako kdyby mě prostoupil hluboký pocit, že vše je v pořádku. Byla v tom ona hluboká kvalita přijímání a péče, jakou věnuje „milující rodič svému jedinému dítěti“.10 Srdce lamy Ješeho bylo tak vřelé a jeho ochota zahrnout do něj všechny, kteří s ním přišli do kontaktu, byla tak nepodmíněná, že hluboce ovlivnila všechny, kdo se s ním setkali. Bylo určitou ironií, že jeho fyzické srdce bylo velice zranitelné. Trpěl srdeční vadou, která způsobovala to, že jeho srdce natékalo a vyplňovalo hrudní dutinu natolik, že mu to velmi ztěžovalo dýchání. Jako by jeho duchovní srdce bylo tak obrovské, že s ním to fyzické sotva dokázalo

20 ||

2. Bódhičitta

držet krok. I přesto se se svým velkým srdcem úplně odevzdal péči o druhé. Jsme-li staženi do omezeného prostoru vlastního utrpení a potřeb, můžeme těžko reagovat na druhé. Pěstování bódhičitty vede k otevírání srdce, jehož kapacita milovat roste. Začínáme projevovat přirozenou vřelost a opravdu srdečný zájem a péči o druhé. To může časem vést k projevům univerzální, nepodmíněné lásky a soucitu, jež jsou součástí bódhičitty.

Bódhičitta jako širší perspektiva V našem každodenním životě se vyskytují chvíle, kdy se ocitáme v pasti omezené, úzké perspektivy, která naše prožívání mění v mučení. Stáváme se natolik posedlí spoutaností v úzké perspektivě vlastního života, že se nedokážeme uvolnit. Věci se stávají bolestivými a stresujícími, protože nejsme schopni pozvednout své vědomí z jámy, kterou jsme sami pro sebe vykopali. Nacházíme-li se v takových okolnostech, můžeme začít propadat negativismu a cynismu, protože ve svém životě vidíme jen chyby a selhání. Bódhičitta s sebou nese otevření mysli a rozšíření perspektivy. „Otevřená mysl“11 se nenechává uvěznit v poutech omezených, úzkoprsých náhledů. Je to veliká mysl, která nestahuje do malichernosti a není posedlá „svými problémy“ natolik, že bychom kvůli tomu ztratili ze zřetele větší obraz. Srovnáme-li své osobní životní problémy s utrpením mnoha jiných bytostí, mohou se začít jevit jako nevýznamné. Když svou pozornost otevřeme širší perspektivě a uvidíme širší kontext vlastního života i života ostatních, začne se podle tohoto obrázku měnit i úhel, z něhož pohlížíme na vlastní zkušenosti. Jako psychoterapeut jsem si to silně uvědomil o Vánocích v roce 2004, kdy tsunami v jihovýchodní Asii zabila statisíce lidí, a při tom když v roce 2005 hurikán zničil New Orleans. Tyto události poukázaly na rozpor mezi obdobími, kdy jsme uvězněni v bolestném, omezeném pociťování vlastního života, a nezměrností kolektivního utrpení. Já osobně cítím velký pocit osvobození, když umístím své vlastní

2. Bódhičitta

||

21

potíže do kontextu většího obrazu, v němž se zdají relativně malé a nevýznamné. Rozšíření perspektivy je aspektem bódhičitty, který nás může otevřít širšímu pohledu na skutečnost a na utrpení druhých a umožnit nám tak podívat se na vlastní utrpení z jiného úhlu. Je to protilék na tendenci stahovat se do omezeného, obsedantního vnímání sebe sama a vlastního života.

Bódhičitta a vize celistvosti Zaměření, které přichází spolu se zážitkem bódhičitty, je koncentrováno na to, co bychom mohli popsat jako vizi celistvosti. Na tuto vizi můžeme pohlížet dvěma způsoby. Jedním z nich je porozumění, že cílem cesty bódhisattvy je dosažení buddhovství, stavu úplného probuzení. Na jiné úrovni povstává vize celistvosti z poznání toho, že náš vrozený potenciál je prvotně čistá kvalita buddhovské podstaty. Ten první náhled se opírá o určitou úroveň porozumění tomu, co buddhovství jako cíl cesty znamená. Ten druhý můžeme zažít přímějším způsobem jako vnitřní vědění, určitý druh intuitivního pocitu týkajícího se toho, čím náš vrozený potenciál je, anebo v podobě symbolické vize celistvosti. Možná jsme prostudovali nauky popisující buddhovské vlastnosti, ale pořád si pravděpodobně můžeme jen představovat, jaké to je být buddhou. Účinek, kterým na nás symbolická vize celistvosti může zapůsobit, však může být okamžitý a hluboký. Může přesáhnout limity způsobované naší potřebou intelektuálního poznání. Vzpomínám si na dopad, který na mě měla socha Buddhy, když jsem byl ještě chlapec. V té době jsem neměl k buddhismu žádný vztah, a přesto na mě pohled na figuru usazenou ve stavu naprostého klidu hluboce zapůsobil. Stejným způsobem na mě po dvacítce působilo, když jsem hodiny kreslil symetrické obrazce květin. Tyto formy připomínající mandaly na mě hluboce působily, ačkoli jsem téměř vůbec nechápal, na co odkazují. Teprve později při studiu knihy C. G. Junga o mandalách jsem pochopil, proč na mě měly tak silný vliv.

22 ||

2. Bódhičitta

Jung porozuměl hlubokému vlivu vize či symbolu celistvosti na intuitivní porozumění naší přirozené podstatě. Viděl, že psýcha na cestě individuace reaguje na obrazy symbolizující archetyp celistvosti. Viděl také, že nám nevědomí ve snech a aktivní imaginaci odhaluje zdroj smyslu a celistvosti v obrazech bytostného Já. Protože zde budu – v kontrastu k pojmům „já“ či „ego“ – občas odkazovat na Jungův pojem bytostného Já, bude myslím dobré vysvětlit těm čtenářům, kterým by se pojetí bytostného Já mohlo jevit jako neslučitelné s buddhismem, že Jung bytostné Já nepovažoval za nějaké inherentní Já, které by existovalo samo o sobě. Je to metaforický střed celistvosti, který má nicméně obrovský vliv na náš individuační proces. V tomto smyslu odpovídá pojem „bytostné Já“ esenciální buddhovské podstatě, která je vlastní každému z nás. Ať už prožíváme vnější symboly nebo vnitřní vize vlastního potenciálu, mají hluboký vliv na psychologické kořeny toho, jak vnímáme sebe sama. Vize celistvosti s sebou může nést pocit úžasu, probuzení hluboké inspirace a silný energetický a kreativní náboj. Může přinést vnitřní vědění, jež přesahuje slova, stejně jako touhu po celistvosti. Může také nastolit pocit, že víme, co musíme udělat. Víme, jaký je smysl našeho života. Vize celistvosti je prostoupena energií, kterou Jung nazýval „numinózní“;12 tj. je nabita úžasnou přitažlivostí k významu a smyslu vize. Vitalita, která tyto obrazy celistvosti doprovází, přináší inspiraci a motivaci. Probouzí v nás vědomí zdroje, o němž jsme možná vůbec nevěděli, že jej máme. Bódhisattva čerpá velkou část odhodlání, jež je součástí bódhičitty, z inspirace a vitality obsažené v takové vizi. Vize, která žije v jádru bódhičitty, je naše vrozená buddhovská podstata. Může být vyjádřena jako obraz Buddhy usazeného pod stromem bódhi v čase svého probuzení nebo jako různá tantrická božstva a mandaly v tibetské tradici. Vize přináší velkou sílu a inspiraci bez ohledu na to, jaká je její forma. Není příliš důležité, zda získáme intelektuální porozumění smyslu bódhičitty. Intelektuální porozumění buddhovství nemusí přinést inspiraci, jež se ve vizi skrývá. Intelektuální porozumění může být nápomocné, ale to, co je na zážitku vize nejmocnější, je vnitřní poznání, které přináší. Vize se jako inspirační zdroj stává smysluplnou,

2. Bódhičitta

||

23

jestliže v okamžiku, kdy se objeví, dovolíme, aby mezi námi a jí vzniklo propojení. V textu Uttaratantra sepsaném Maitréjou se říká, že porozumění našemu buddhovskému potenciálu se podobá situaci chudého člověka, který pod svou chýší objeví zakopaný poklad nesmírné ceny.13 Je to, jako kdybychom objevili drahokam utopený v bahně. Podobáli se náš buddhovský potenciál zlaté soše navlečené do špinavých hadrů, pak ten zlatý obraz nemůže být od hadrů zašpiněn – je jimi pouze zakryt. Když jsem byl mladší a buddhismu jsem ještě příliš nerozuměl, působily na mě obrazy z tohoto textu velmi hluboce. Poskytovaly mi intuitivní pocit vrozené sebehodnoty způsobem, jaký jsem nikdy předtím nepocítil. Vliv náboženství na můj raný vývoj mě zanechal s vírou, že jsem ze své podstaty hříšníkem a že u kořene mého bytí se nachází vrozená špatnost, kterou musím překonat. Díky tomu mi chyběla základní důvěra v sebe sama, protože kdybych se otevřel, znamenalo by to, že se otevírám své vrozené špatnosti. Když jsem se setkal se svými tibetskými učiteli a oni mluvili o naší buddhovské podstatě, pocítil jsem nesmírný pocit úlevy. Možná nakonec nejsem tak špatný, a když si dovolím trochu se uvolnit a otevřít, třeba se neobjeví něco, čeho bych se měl bát a co bych měl potlačovat, nýbrž něco celistvého a krásného – moje pravá přirozená podstata. Naše vize celistvosti nás spojují s tím, co je v naší přirozenosti zdravé. Fungují jako přirozené magnety, které nás přitahují k rozvíjení naší potenciální celistvosti. Je nicméně důležité pochopit, že pojetí celistvosti, k níž vede Jungova cesta individuace, se lehce liší od jejího pojetí v buddhismu. Pro Junga celistvost není stavem dokonalosti; je to stav integrace, který spojuje rozdílné části naší přirozenosti. Tento akt integrace zahrnuje rozpoznání naší omylnosti a vlastního stínu. Jung věřil, že být člověkem znamená mít stín a domnívat se, že tomu tak není, znamená buď to, že jsme pod vlivem závažné psychické inflace, anebo to, že jsme překonali naši lidskou omylnost. To se na první pohled může jevit v rozporu s pojetím celistvosti v buddhismu, kde Buddha představuje stav dokonalého probuzení a transformace. Buddha překračuje lidskou omylnost prostřednictvím realizace a transformace, jichž dosáhl. O Buddhovi se říká, že je

24 ||

2. Bódhičitta

tathágata, tj. ten, kdo došel na druhou stranu, a není už tedy vázán pouty koloběhu existence, jehož jsme my lidé součástí. Dalo by se tedy říci, že v buddhismu existují dva možné náhledy na celistvost: podle jednoho se jedná o proces, který stále probíhá, podle druhého je to stav absolutní dokonalosti. Ten první symbolizuje bódhisattva, jenž dosahuje celistvosti a integrace, ale přesto je stále pod vlivem lidské omylnosti. Bódhisattva stále má svůj stín. Tato představa odpovídá Jungovu pojetí celistvosti. Druhý náhled považuje celistvost za stav úplné transformace, v němž buddha očistil všechny nečistoty a dosáhl nezměrné moudrosti, která prostupuje podstatu reality. Na bódhisattvu můžeme stále pohlížet jako na někoho, kdo je součástí světa lidské relativity, zatímco buddha tato omezení překročil. Tibetský výraz pro slovo „buddha“ zní sanggje, přičemž sang znamená „očištěný“ a gje znamená „rozvinul nezměrné vědění“.

Bódhičitta jako jádro životního smyslu Někdy můžeme mít pocit, že náš život nemá smysl, a to navzdory tomu, že se mu jej snažíme různým způsobem dodat. Myslíme možná na to, že kdybychom dělali určitou práci, stali se učitelem, terapeutem či sociálním pracovníkem, nebo kdybychom měli děti, dodalo by to našemu životu smysl. Možná doufáme, že pocit naplnění a smyslu přijde, když se zapojíme do určitého projektu. Z jednoho hlediska jsou všechny tyto volby dokonale platné. Dávají našemu běžnému životu relativně smysluplné směřování. Bódhičitta však přináší podprahově přítomný pocit smyslu, který naším životem prostupuje na hlubší úrovni. Dodává nám pocit smysluplného záměru, který zabarvuje vše, co děláme. Možná se na to můžeme dívat jako na posun od pocitu, že děláme něco smysluplného, k prožívání života, který má smysl. Jung hovořil o bytostném Já jako o archetypu celistvosti a také životního smyslu. Viděl bytostné Já jako metaforický střed naší úplnosti, který nás informuje o tom, kým v hloubi duše jsme, ať už jsme si toho vědomi či nikoli. Uvědomil si také, že období, kdy se cítíme odtrženi od kořenů smyslu vlastního života, jsou obdobími,

2. Bódhičitta

||

25

Meditace 2: Rozvíjení schopnosti pečovat Při provádění této meditace se snažte vědomě zaměřovat na vnímání pocitových reakcí, které se objeví, a to bez ohledu na to, zda budou pozitivní nebo negativní. V případě, že se jedná o bolestné nebo negativní pocity, se je snažte neposuzovat a nepotlačovat. Místo toho je prostě nechte být s pocitem soucitu, přijetí a otevřenosti, aby se mohly postupně uvolnit a odejít. To samo o sobě může mít postupně léčivý dopad vedoucí k tomu, že se nebudeme držet svých přesvědčení a reakcí, jako kdyby byly pevné a trvalé. Opakováním tohoto procesu může začít postupné čištění bolestných a negativních pocitů.

Rozpoznání všech bytostí jako vlastní matky Začněte tím, že svou pozornost přenesete na přirozený nádech a výdech. Dopřejte svému vědomí čas, aby se zklidnilo. Přemítejte o tom, že skrze proces znovuzrození jsme prožili nespočetně životů, v nichž jsme se znovu rodili z dělohy nebo vajíčka, a ve všech těchto případech jsme měli nějakou matku. Ať už jsme se narodili jako hmyz, pták, ryba, zvíře nebo člověk, v každém z těch minulých životů nám někdo musel umožnit se zrodit. Nemáme žádnou představu o tom, kdy tento proces začal, a tak říkáme, že jsme měli v minulých životech bezpočet matek. Bylo tu tedy nespočetně cítících bytostí, které byly našimi matkami, a tyto cítící bytosti stále pokračují ve vlastním procesu reinkarnace. Pořád jsou tady, vtěleny do bytostí, které jsou kolem nás, ačkoli my je nerozpoznáváme nebo je takto nevidíme. Pak pomyslete na to, že kterákoli cítící bytost, s níž se setkáme, byla v dávné minulosti s námi úzce spojena jako naše matka. Vzpomeňte na jejich laskavost Pak přemítejte nad laskavostí své současné matky. Předtím, než jsme se narodili, nás nosila v děloze, a my jsme pro ni byli nesmírně vzácní; v děloze jsme na ní byli zcela závislí a ona nás ochraňovala. Naše přítomnost v její děloze pro ni mnohdy byla velkou fyzickou

8. Oplácení laskavosti druhých

||

89

zátěží, představovala pro ni velkou zodpovědnost a omezovala její svobodu jednání. Aby nás mohla ochránit, podstoupila bezpočet obtíží a těžkostí. Při jídle, chůzi, sezení i spaní byla nucena myslet na naši přítomnost a naše pohodlí. A pravděpodobně to vše dělala ochotně, protože jsme pro ni byli tak důležití. Nemuselo to pro ni být vždy snadné, ale dělala to nejlepší, co mohla, a dělala to ráda. Pak jsme ji stáli nesmírné množství utrpení a bolestí během porodu, a přesto na to za chvíli zapomněla. Byli jsme jí tak drazí! Byli jsme pro ni velice důležití, a proto nás kvůli bolesti, kterou při porodu zažívala, neodmítla. Starala se o nás tak dobře, jak jen dokázala. Když jsme byli kojenci, neměli jsme žádnou kontrolu nad ničím, byli jsme úplně bezmocní a dokázali jsme jen křičet a plakat, když jsme cítili nepohodlí; matka na to vše reagovala a byla si neustále vědoma naší přítomnosti a snažila se zjistit, co by nás rozveselilo a ulevilo našemu utrpení. Necítila k nám žádný odpor ani když jsme zvraceli, měli špinavé pleny, byli zašpinění od jídla a dělali nepořádek, protože byla ráda, že se o nás může starat. Kdyby to pro nás nedělala, nepřežili bychom, protože jsme na ní byli zcela závislí. V těch prvních týdnech, měsících a letech byla její pozornost upřena jen na nás. Neustále sledovala, jak se máme a zda nejsme ve stresu nebo nám nehrozí nebezpečí, a chránila nás před tím, aby nám někdo ublížil, protože jsme byli tak bezmocní. Díky její laskavosti jsme mohli vyrůst a přežít. Pak přemítejte: Během našeho vývoje nebyla matka vždy dokonalá, ale snažila se o nás pečovat a poskytnout nám to, co jsme potřebovali. Možná měla své chyby a emoční problémy, ale byla tu pro nás, zatímco jsme dorostli do školního věku a vyráželi do světa. Jsme tu díky její laskavosti. Pokuste se ve svém obrazu matky spojit pocit, že dělala to nejlepší a zároveň měla své chyby. Byla dobrou i špatnou matkou v jednom. Pokud to platí o naší aktuální matce, co říci o všech těch nespočetných dalších matkách? Přemýšlejte o všech způsobech, jak zvířata, ptáci a další bytosti chrání své mladé a pečují o ně, protože je k tomu vede jejich instinkt. Pečují o svá mláďata, a to často pod hrozbou ztráty vlastního života. To jsme také nespočetněkrát zažili.

90 ||


Vidíme, že tyto matky často při péči o nás měly problémy a obtíže, ale dělaly to nejlepší, co mohly, a díky jejich laskavosti jsme mohli přežít. Takže laskavost těchto cítících bytostí kolem nás ve všech našich životech byl nesmírná stejně jako laskavost naší vlastní matky v tomto životě.

Oplácení laskavosti druhých Nakonec pomyslete na toto: Pokud máme svůj život učinit smysluplným, tak jaký lepší smysl bychom našli než oplácet tuto laskavost, když jsme jí tolik obdrželi od jiných cítících bytostí? Můžeme také vidět, že jejich životy jsou plné utrpení, ať už se jedná o emoční utrpení, jako strach, úzkost a podobně, nebo fyzické těžkosti. Pomyslete na příklady matek starajících se o své děti na místech, jako je Afrika, kde děti umírají hlady; tyto matky přitom o své děti stále pečují. Možná nemají nic ani pro sebe a samy hladoví, a přesto stále jako první myslí na své děti. Pak uvažte, že ta nejsmysluplnější věc, jakou můžeme udělat, je oplatit jim jejich laskavost tím, že jim pomůžeme osvobodit se od vlastního utrpení a budeme s nimi nakládat s péčí, respektem a uznáním, kdykoli to bude možné. Zakončete tuto meditaci spočinutím v jakémkoli pocitu, který se ve vás při ní objevil, a dovolte, aby ve vás cit pro péči zesílil a ustálil se. Meditaci uzavřete věnováním: Kéž se budu skrze tuto meditační praxi schopen probudit do svého plného potenciálu, abych mohl přinést prospěch všem žijícím bytostem bez výjimky a umožnil jim také se probudit do jejich plného potenciálu!

Meditace o vzájemné závislosti na všech dalších cítících bytostech Tuto druhou meditaci můžete použít, pokud je pro vás myšlenka reinkarnace nepřijatelná. Dodám však, že používat tuto meditaci jako alternativu vůči té předchozí, věnované matce, není tak užitečné, a to z důvodů, které jsem už vysvětlil. Tato druhá meditace je velmi


||

91

prospěšná, když ji kombinujeme s tou předchozí. Zde se zabýváme globální vzájemnou závislostí mezi námi a všemi ostatními, která se týká všech aspektů našeho života. V tomto kontextu je to výjimečně vhodná meditace pro naši dobu. Začněte tím, že přenesete svou pozornost na přirozený nádech a výdech. Dejte si čas na to, aby se vaše vědomí zklidnilo. Začněte úvahami nad skutečností, že žijete na planetě, kde jsme zcela vzájemně závislí jeden na druhém s ostatními bytosti, jež nás obklopují. Máme tendenci žít životy, v nichž se izolujeme a oddělujeme a žijeme v poměrně ostrůvkovitých, omezených okolnostech, v nichž nedokážeme rozpoznat naši vzájemnou závislost. Nemůžeme ignorovat skutečnost, že vše, co děláme, vše, co máme, a vše, co zažíváme, povstává ze vztahu ke všem bytostem kolem nás a k planetě jako takové. A tak, ať už se jedná o jídlo, které jíme, šaty, které nosíme, nebo hmotné statky, které vlastníme – na každou jednotlivou věc můžeme pohlédnout a uvidět, že k nám přichází odněkud ze světa. Na této základní úrovni můžete vidět, že cokoli, co máte a co děláte, existuje díky globálním procesům. Když například kupujete květiny v nějakém obchodě, pak v dnešní době platí, že jen málokdy byly vypěstovány někde poblíž; často pocházejí z Afriky. Značná část zeleniny, kterou jíte, pochází ze zemí z celého světa. Vaše oblečení je jen málokdy vyráběno někde poblíž; dělá se všude po světě a vyrábějí jej lidé, které nikdy neuvidíte. To, co nosíte, bylo pravděpodobně vyrobeno lidmi v Indii nebo Číně. Co dnes máte k obědu, bylo také pravděpodobně vypěstováno lidmi v mnoha různých zemích. To znamená, že váš vztah ke všem těmto lidem na planetě je blízký. Podobně jako list na obrovském stromě jste jen malou částečkou nesmírně rozsáhlého, vzájemně propojeného životního systému.

Meditujte nad laskavostí druhých S tím, jak si připomínáte vzájemnou závislost sebe sama a všech kolem vás, můžete pociťovat laskavost a prospěch, které díky nim zažíváte. Můžete pochopit, že cokoli, co si ve svém životě užíváte, přichází díky laskavosti druhých. Tito lidé investují mnoho času,

92 ||


úsilí a energie do produkce jídla, které jíte, šatů, které nosíte, a věcí, kterých si užíváte. Pak pomyslete na další úrovně závislosti na druhých, jako je vaše vzdělání a zdraví, a na laskavost všech těch, kdo vám v životě pomáhají.

Meditujte nad oplácením této laskavosti Pak si připomeňte kvalitu života lidí, na nichž jste závislí. Většinu času žijí tito lidé v nesmírném utrpení v důsledku strachu a stresu, sociálního vykořisťování, válek a násilí anebo života v tvrdých, chudobných podmínkách. Chvíli nad tím přemýšlejte v souvislosti s konkrétními příklady, jež jsou vám známy. Pak pomyslete na to, že když máme to štěstí být v lidském zrození spojeném se svobodou a podmínkami, jež nám umožňují rozvíjet duchovní život, je možná tím nejsmysluplnějším způsobem, jak je využít, tuto laskavost oplácet. Dokážete zastávat starostlivý a pečující postoj vůči utrpení všech těch, kdo jsou pro vás zdrojem tak velké přízně osudu? Nakonec setrvejte s jakýmikoli pocity, které to ve vás zanechá. Uzavřete tuto meditaci věnováním: Kéž skrze tuto meditační praxi budu schopen probudit se do svého plného potenciálu, abych přinesl prospěch všem žijícím bytostem bez výjimky a umožnil jim také se probudit do jejich plného potenciálu! Výsledek této meditace Můžete zjistit, že tyto dvě meditace na vás působí různě. Když jsem s oběma těmito meditacemi pracoval v rámci meditačních ústraní se skupinami studentů, většina lidí měla pocit, že ta první vedla k opravdovému zjemnění jejich srdce a rostoucímu pocitu starostlivosti a vřelosti zaměřeného na druhé. Ta druhá nám může umožnit jasné porozumění naší vzájemné závislosti na více rozumové úrovni. To může vést k většímu pocitu zodpovědnosti a porozumění tomu, že naše životy jsou velmi intimně propleteny s životy druhých. Někteří lidé mají pocity viny z toho, že ve srovnání s těmi, jejichž životy v tomto světě jsou zjevně méně šťastné, měli tolik štěstí. To může


||

93

být užitečný pocit, neboť může vyvolat silnější touhu něco s tím udělat. Tato touha může pak být vyjádřena na praktické úrovni v životě; a stejně tak se může projevit v rámci duchovní praxe. Můžeme to vidět jako důvod, proč postoupit v meditaci na další úroveň, abychom opravdu pěstovali záměr bódhičitty – ochotu zapojit se do světa ve prospěch ostatních. Pocit viny se tak proměňuje ve „zlato“ bódhičitty.

94 ||


stávají druzí. Zatímco dříve se všechny naše myšlenky a záměry točily kolem já coby subjektu, zde se subjektem prožívání stává někdo druhý. Dotkl jsem se toho tématu, když jsem popisoval ty, kteří nezdravě zakoušejí sebe sama jako objekt vůči subjektu druhých místo toho, aby byli sami sobě subjektem. V tomto případě se jedná o vědomou volbu přesouvat zaměření směrem od vlastního já, ale nikoli patologickým způsobem. Na bázi zdravého prožívání identity a s porozuměním hodnotě druhých začínáme do středu zájmu umisťovat někoho druhého. S tím, jak se v této službě druhým cvičíme, se takový postoj stává naší druhou přirozeností a to, o co jsme zpočátku museli bojovat, začne být úplně normální. Na základě tohoto přesunu zaměření rozvíjí další praxe nazývaná tonglen celý proces ještě dál.

Meditace 3: Stavění druhých na stejnou úroveň a záměna sebe za druhé Začněte tím, že přenesete svou pozornost zpět k přirozenému nádechu a výdechu. Dopřejte svému vědomí čas na to, aby se zklid nilo. Když k tomu dojde, pokuste se znovu spojit s pocitem vzájemné propojenosti se všemi těmi nespočetnými mateřskými cítícími bytostmi, které spolu s vámi obývají planetu. Pamatujte, že napříč nespočetnými životy i v tomto životě, a to zejména, jste měli blízké spojení s nimi všemi. Vaše štěstí se rodí v závislosti na nich.

Stavění druhých na stejnou úroveň Přemýšlejte o tom, že jedna z věcí, kterou v tomto životě neustále hledáme, je způsob, jak se zbavit utrpení. Většina našich každodenních činností je založena na hledání cest z utrpení. I takové jednoduché věci, jako je oblékání nebo jídlo, jsou spojeny s vyhýbáním se utrpení. Pak se podívejte na všechny kolem sebe, ať už na ty, kteří jsou vám nablízku, jako jsou příbuzní a blízcí přátelé, na ty, kteří žijí daleko, nebo na obyvatele zvířecí říše, ptáky a hmyz. Pokud se podíváte na

9. Záměna sebe za druhé

||

109

jejich životy, uvidíte, že ústřední snahou jich všech je osvobodit se od utrpení. Není tu žádný rozdíl; jsou jako vy. Všechny ostatní bytosti kolem vás touží být osvobozeny od bolesti a utrpení a dosáhnout štěstí, a proto dělají ty věci, které dělají. Stejně jako vy hledají fyzické pohodlí nebo osvobození od bolesti, hladu a zimy; všechny ty nespočetné bytosti kolem vás dělají totéž. Všichni kolem vás si přesně stejným způsobem jako vy přejí osvobodit se od emocí, jako je strach, deprese, úzkost, smutek. Stejně jako vy si přejí být osvobození od problémů, konfliktů a těžkostí života. Není tu žádný rozdíl. Pak se sami sebe zeptejte: „Proč považuji svou bolest, utrpení a těžkosti za důležitější, když jsme si v přání být osvobození od utrpení všichni rovni?“ Když se pak podíváte na svůj život, uvidíte, že se neustále zabýváte hledáním štěstí a snahou vyhnout se neuspokojení. Bytosti kolem vás nejsou jiné. Jejich činy jsou v zásadě také orientovány na dosažení štěstí. Stejně jako vy hledají pohodlí, potravu, příjemnou společnost, hezké prostředí a dobré přátele, aby dosáhly štěstí. Všechny si to přejí. Všechny další bytosti kolem vás si přejí být milovány, opečovávány, oceňovány a respektovány stejně jako vy. Stejně jako vy chtějí mít ze sebe dobrý pocit, chtějí samy sebe přijímat a žít se sebou v míru. Tak proč považujete své vlastní štěstí za důležitější, když my všichni máme stejné přání osvobodit se od utrpení a být šťastní? Není mezi námi žádný rozdíl! My všichni máme stejnou touhu, stejný životný záměr. Možná nevíme, jak štěstí najít, a možná přitom ubližujeme ostatním, ale záměr máme stejný. Setrvejte s tímto pocitem rovnosti s druhými. Možná do vaší mysli vstoupí nějaká metafora vlastního vyrovnání se s druhými, třeba obraz zrnka písku na pláži – pláž netvoří jedno zrnko písku, které by bylo důležitější než ty ostatní. Anebo můžeme pomyslet na stéblo trávy v trávníku či strom v lese.

Chyby zaujetí sebou samým Pak přicházíme k poznání toho, že zdrojem veškerého našeho utrpení je mysl zaujatá sebou samým. Buddha učil, že ve světě

110 ||


neexistuje žádná jiná negativní síla než zaujetí sebou samým. Veškeré naše utrpení a utrpení druhých, utrpení národů i planety jako celku pramení v přehnaném zaujetí sebou samým. Když jste uvězněni v omezeném zaujetí sebou samým, myslíte jen na vlastní štěstí na úkor druhých? Takže když přijde špatný den, stahujete se do nešťastného prostoru, který vzniká skrze zaujetí sebou samým, a ulpíváte na sobě samém? Když vás někdo rozzlobí, pak vnitřní utrpení, které zažíváte, pochází ze zaujetí sebou samým a z toho, že sami na sobě příliš pevně a vážně lpíte. Pokud jsou pocity týkající se vašeho vlastního života naplněny sebelítosti a vy jste v roli oběti, je to kvůli zaujetí sebou samým – kvůli tomu, že myslíte jen na své vlastní štěstí. Když věci nejdou tak, jak byste chtěli, anebo nemůžete získat to, co chcete, trpíte kvůli zaujetí sebou samým. Pozorujte teď několik minut svůj život, abyste viděli, jak se to ve vás projevuje. A jak sami sebe uvězňujete ve vnitřním utrpení plynoucím ze zaujetí sebou samým.

Přínosy péče o druhé A pak nakonec zvažte přínosy péče o druhé. Pokud si přejete dosáhnout jak dočasného štěstí, tak potenciálního štěstí plného probuzení, vězte, že obojí může povstat skrze péči o druhé. Pokud chceme mít prostě zdravější, propojenější a přátelštější interakce s druhými, projeví se skrze péči o druhé. Lidé ji oceňují a reagují na ni pozitivně, a to nám přináší radost. Takže pokud chcete štěstí pro sebe i pro druhé, toto štěstí vzejde z péče o druhé. Budeme-li přemýšlet na úrovni karmy, pak platí, že ctnostné činy dávají vznik pozitivním zkušenostem a vlastnostem a že veškeré probuzení povstává díky péči o druhé – z toho, že považujete štěstí druhých za důležité. Pokud chcete mít klidnou mysl a otevřené srdce, probudí se ve vás prostřednictvím péče o druhé. Takže když začnete opouštět tendenci myslet jen na vlastní štěstí – být zaujati sebou samým – a budete se otevírat druhým a pečovat o ně, změní se prožívání vašich každodenních setkání s druhými a díky tomu povstane štěstí jak pro vás, tak pro druhé.


||

111

Nakonec spočiňte v jakémkoli pocitu, jenž ve vás zůstane. Uzavřete tuto meditaci věnováním: Kéž se skrze tuto meditační praxi probudím do svého plného potenciálu, abych mohl přinést prospěch všem cítícím bytostem bez výjimky a umožnil jim také se probudit do jejich plného potenciálu!

112 ||


13. Paradox probuzení Snažil jsem se vysvětlit některé obraty a zlomy na cestě k pěstování bódhičitty, mysli probuzení, a chtěl jsem ukázat některé její psychologické souvislosti. S tím, jak se tato kvalita záměru v našem životě rozvíjí, je důležité umožnit nevyhnutelné – totiž že naše kapacita otevřít se a odevzdávat se, milovat a sloužit se prohlubuje a posiluje s tím, jak odhalujeme vlastní části, které psychologicky tento proces narušují. V tomto kontextu je zásadní poučit se z chyb a dosáhnout hlubšího porozumění vlastní psychologické patologii. Pokusil jsem se tu popsat některé způsoby, jak naše osobní témata zabarvují naše osobní prožívání zde popsaných speciálních meditačních praxí. Pěstování bódhičitty nás pak vede k paradoxu, který je pro buddhistické porozumění ústřední. V mnoha buddhistických naukách se říká, že bódhičittu lze chápat na dvou úrovních. Jedné se říká relativní bódhičitta, té druhé absolutní bódhičitta. Pěstování relativní bódhičitty jakožto záměru probudit se ve prospěch cítících bytostí jsme zde široce prozkoumali. Absolutní bódhičitta se však obvykle popisuje jako realizace prázdnoty. Bod, v němž se tyto dvě úrovně setkávají, je místem paradoxu. Můžeme rozvinout hluboký a jasný záměr probudit se ve prospěch ostatních, a přesto dojít ke zjištění, že stav probuzení je něco, co povstává z přítomnosti. Když porozumíme tomuto paradoxu, zjistíme, že ve skutečnosti není kam jít: není zde žádný jiný cíl cesty než stát se plně přítomným bez zatemnění. Jako buddhisté jsme velmi dobře obeznámení s pojetím duchovní cesty, a dokonce ji dělíme na stadia, v nichž se při rozvíjení své praxe nacházíme. S rozvíjením záměru, jako je pěstování bódhičitty, se vždy objevuje riziko, že se to, kam jdeme, stane důležitějším než to, kde se nacházíme. Příkladem toho může být člověk, který je tak zaměřen na provádění praxí, jejichž cílem je dosáhnout probuzení ve prospěch ostatních, že přehlíží právě ty ostatní lidi, s nimiž aktuálně žije. Jak už jsem zmínil, na mé vlastní cestě mne takové idealistické záměry vedly k tvrdé práci na dosažení cílů a někdy způsobily to,

13. Paradox probuzení

||

139

že se má vize velmi zúžila. Když k tomu dojde, moje schopnost být opravdu přítomen mizí a já jsem si toho sotva vědom, protože jsem příliš zaměřen na to, kam směřuji. Když se otevřeme smyslu absolutní bódhičitty, směřujeme do stavu bytí, který není spoután formami a výtvory naší relativní mysli. Znamená to otevřít se podprahové prostornosti a prázdné povaze reality. Posouváme se od reality záměrů do místa čirého bytí. V tomto stavu vědomí vidíme neoddělitelnost a vzájemnou závislost čehokoli, co povstává. Není zde tedy žádné oddělené substanciální já, které bychom mohli rozvíjet, ani žádný evoluční pohyb vpřed. Jak už jsem ze široka popsal v knize Moudrost nedokonalosti, bódhisattva má kvality bojovníka, který se umí mocně zaměřit na překonávání překážek na cestě a přijímání výzev.62 Tato schopnost zaměření však musí být vyvažována pochopením, kdy přestat, a schopností odevzdat se vůli svého já. Dokud nezačneme přijímat toto porozumění, může se úsilí dosáhnout cíle v podobě osvícení pro nás stát jen dalším zdrojem stresu a zmatení. Jak napsal Chögyam Trungpa: „Chodíme kolem dokola a usilovně se snažíme zdokonalit sebe sama, až zjistíme, že sama ambice zdokonalit se je problém.“63 Jak tedy spojit dohromady naše porozumění a zkušenost rozvoje bódhičitty jakožto kvality záměru s potřebou odevzdat se a být v přítomnosti? Odpověď možná není tak zajímavá, neboť na určité úrovni je to něco, co musíme udělat se všemi aspekty svého života. Dokážeme se zaměřit určitým směrem, a pak to nechat odejít a nebýt připoutáni k výsledku? Pokud se dokážeme odevzdat řece bódhičitty, můžeme setrvat v přítomnosti a důvěřovat jejímu směřování, protože jsme „obětovali sami sebe buddhům“, jak to říká Héruka tantra.64 Bódhisattva je někdy přirovnáván k pávovi, který se živí jedovatými rostlinami a transformuje je v nádherné barvy svých per.65 To vyjadřuje přístup k životu, kdy spíše přijímá výzvy, než by život považoval za problém, před kterým je třeba utéct nebo jehož jsme se stali obětí. Bódhisattva žije mezi dvěma světy; mezi syrovostí lidské omylnosti, s níž čelíme výzvám doby, a nesmírným vše prostupujícím klidem naší vrozené podstaty jasného světla. Bódhisattva neopouští jeden svět pro druhý, nýbrž zůstává v napětí mezi nimi.

140 ||


Spojení těchto dvou dimenzí reality nepřináší pohodlí nebo jednoduchost, ale rozvíjí tvořivou živost, která je v kontaktu s utrpením i krásou života ve všech jeho projevech a přitom si uvědomuje, že se jedná o hru dharmakáji, prázdnoty či neduality. Bódhisattva spočívá v jasném vědomí přítomnosti a reaguje na proměnlivou povahu jevů spontánním, bystrým a kreativním způsobem, jako kdyby se vezl na vlně reality s tím, jak vstupuje do bytí. Z tohoto místa může působit ve světě a být nástrojem pro manifestaci moudrosti, lásky a soucitu, jež jsou naší buddhovskou podstatou, ve prospěch ostatních.


||

141

Obsah Poděkování

5

Úvod

6


11

2. Bódhičitta

15

3. Pěstování bódhičitty

39

4. Příprava půdy

42

5. Vyrovnanost

48

6. Hledání schopnosti pečovat

69

7. Připomeňme si laskavost druhých

77


84


95

10. Praxe tonglen

113

11. Nejvyšší přání

131

12. Mysl probuzení

136


139

14. Naše místo ve světě

142

Věnování

145

Poznámky

147

Bibliografie

150

Rejstřík

154

buddhismus – jungovská psychologie – rozvíjení soucitu

„Tato kniha oživuje tradiční buddhistické praxe a přizpůsobuje je dnešním časům a současné osobní i kolektivní psychice na Západě. Je zásadní četbou pro ty, kdo se zabývají otázkami hlubšího smyslu, a představuje důležitý zdroj inspirace pro meditující, psychoterapeuty i poradenské pracovníky.“ – Maura Sillsová, Karuna Institute

Odvaha cítit Rob Preece

Žijeme v době, kdy se hmotný, vědecký a ekonomický vývoj pohybuje na tak vysoké úrovni jako nikdy předtím, a přesto se zdá, že se nám nedaří rozvinout schopnost žít vedle sebe v míru. Díky moderním technologiím máme možnost být okamžitě svědky obrovského utrpení bytostí ve všech koutech světa. Dokážeme však projevit pravý soucit? Dokážeme být opravdově otevření vůči utrpení ostatních? Autor nám nabízí nejen tradiční tibetské meditační praxe určené k rozvinutí soucitu, probuzení mysli a srdce, včetně praxe tonglen, ale též jungovský pohled na tyto praxe i vlastní pojetí způsobu, jak lidé ze Západu mohou využít tyto meditace ke svému prospěchu. Jeho vizionářské propojení Východu a Západu nám pomůže napojit se na vnitřní zdroj soucitu a celistvosti, abychom mohli skutečně rozvíjet altruistický záměr dosáhnout probuzení mysli ve prospěch všech cítících bytostí. Rob Preece praktikuje buddhismus od roku 1973, převážně v tibetské tradici. Pod vedením významných tibetských mistrů strávil řadu let na intenzivním ústraní v Himálaji. Jako psychoterapeut pracuje od roku 1987 a pořádá srovnávací workshopy jungovské a buddhistické psychologie. Je to zkušený učitel meditace, malíř meditativních obrazů a autor knih Moudrost nedokonalosti (DharmaGaia 2009) a Psychologie buddhistické tantry (Maitrea 2012).

DharmaGaia


Rob Preece

www.dharmagaia.cz


DharmaGaia

Odvaha cítit

Buddhistické praxe pro otevření se druhým

Knížky pro přemýšlivé lidi. Odvaha cítit. Rob Preece. Buddhistické praxe pro otevření se druhým. DharmaGaia

Recommend Documents