Knihovní systém Clavius

' I

Knihovní systém Clavius

PAMÁTCE FRANTIŠKA BARTOSE PO DVACETI LETECH OD JEHO

DOŽITÍ

K ODHALENÍ PAMĚTNÍ DESKY

NA RODNÉM DOMĚ NA

MLÁDCOVÉ 8.

SRPNA

1926

VYDAL

SBOR NA OSLAVU BARTOŠOVU.

ROZMNOŽENÉ VYDÁNÍ ČÍSLA

10.

VLASTIVĚDNÉHO SBORNÍKU „ZAHRADA MORAVY",

ROČNÍK

III.

(1925—1926).

TISKEM KNIHTISKÁRNY ČEŇKA PECHTORA V KROMĚŘÍŽI.

OBSAH: Strana

A. Fr.

Ad.

Üvod Bartoš: Našemu

3

šiška:

lidu.

Na bývalém

šiška:

Z

Ze

Vlast

4

panství zlinákém

5

sbírky

8

Bartošova rodného kraje Ad. šiška: František Bartoš 1837—1906.

10

Josef Bartocha: Hrdina práce

19

Ad.

šiška:

Josef Černík 1

:

Po

22 23 23 24

dvaceti letech

Ant. Šulc: Bartoš na Slováčku

M.

Dobiáš: Bartoš sběratel. (Několik drobností.) Fr. Bartoš: Vědomá Fr.

S.

Bartoš:

Z

Bohyně

posledních dnů života Bartošova. (Vzpomínka.) A. šiška: Kterak dr. Jan Herben vzpomíná Fr. Bartoše A. Šiška:

...

25 26 27

OBRÁZKY: Fr.

Bartoš.

5

.

Mladcovský národní kroji Bartošovo na Mládcově

KNIHOVNA

Musei tikdtýetwdnf Moravy ve ZUně na mmmm m —■—■

PA&:

iS

11

112.

7 9

Úvod. Toto rozšířené vydání 10. čísla vlastivědného sborníku Zahradí' Moravy vzniklo rovněž z nepomíjející povinnosti, kterou má národ ke

každému velkému synu svému a potom ze zvláštního úkolu, který vzal na sebe Sbor na oslavu Bartošovu: vzbudíti v čtenářích v městech, dě dinách a po všech koutech vlastí československých jiskru zájonu k Bar

Moravané oznamují obrazem a plakáty jeho proč označí jeho rodný dům na Mládcově pamětní deskou.

tošovi a zvědavosti, proč

oslavu a

Obsah vydání v prvé řadě skládá se ze vzpomínek a výňatků ze spisů samého Fr. Bartoše, potom z vlastních vzpomínek jeho přátel a známých. Dr. Jan Herben věnoval památce Fr. Bartoše nové vydání Mo ravských obrázků a uvedl věnování v Lidových novinách literární vzpo mínkou na Fr. Bartoše. Odtud se dostal výňatek z ní sem věci na prospěch.

za práce ve vydání tomto uveřejněné a M. S. Dobiášovi, redaktoru „Zahrady Moravy“, za pečlivé

známým Bartošovým

Děkuji přátelům a

uspořádání jeho.

Ták

Po

i

tisk veřejný

pomáhá Sboru

s

uznáním.

tohoto vydání ustoupí původci vzpomínek' vyvoleným, kteří bohdá připraví a složí Bartošův sborník, po kterém se již mnozí táží.

A

s

vyjití

nimi ustoupí

i

V Mládcově,

toto vydání 4.

výkon a jiti

své.

července 1926.

A.

S.

JAROSLAV GRSAVA

MLADCOVÁ139

3

Našemu Tg

lidu.

zpěvný lide náš, jenž jarou písní vlast svou opěváš, lide náš, ty

jenž a ve ty,

s

n.užnou

pílí

chutě

máš

se k dílu

všem jevíš svěží um a sílu —■ zhoubcům našim ruky nepodej, věrně zachovej!

ty vlasti jen se

Tg

lide náš,

jenž

cepem

chrabrý lide náš,

ty

klas

i

vraha mlátit znáš,

jenž od oře a pluhovláďné kleče se

mužně ženeš

tg

v cizí jařmo

„v

tg

nepoddej, vlasti jen se věrně zachovej!

Tg

lide náš, ty

šíji

skromný

lide náš,

jenž hluboko se pánům koříš a v úctě líbaje jim vetchou ruku jen pýše jejich ty tg

Tg

—

kruté za vlast seče

pomáháš tím k tuku

—

panstva pýše víc se nepoddej, vlasti jen se věrně zachovej! lide náš, ty

dobrý lide náš, jenž chudině rád dvéře otvíráš, jenž neptaje se po víře ni rodu,

poutníka zveš ku veselému hodv tg cizím zrakům vod,y nepodej, tg vlasti jen se

Tg

lide náš, ty

—

věrně Zachovej! český lide náš,

jenž s pýchou praotcův svgch vzpomínáš a v písních, kronikách od otce k synu snažíš se zvěčnit slávu Libušinu

—

tg ty

za zlato tu pýchu neprodej, vlasti jen se věrně zachovej! (Ze sbírkg „Viasí“.)

A. Šiška:

Na bývalém panství zlínském *)

Panství zlínské skládalo se db r. 1848 z města Zlína, sídla to úřadů Vrchnostenských, a z osmi dědin: Želechovic (západní polovice), Lužkovic, Příluk, Mládcovy, Prštného, Kudlova, Březnice a Jaroslavic. K Išeisti obcím náležejí od města a dědin vzdálené samoty či paseky. Po r. 1848 zrušeno. Následující rozprava šíří se o poměrech, kterých se Fr. (Bartoš ve svém díle místy mnohem zevrubněji dotkl. 1

—

Území jeho prostupuji pískovcové vyvýšeniny, a naplavené sníženiny, Karpaty. Prameny a potoky, spadají do Dřevnice nebo do Březnice. Dřev-

nidté údolí, rozvírajíící se k západu, omezují na jižní straně partie z Vizovských Karpat: (od Brd záp.) Březnické Kříby, Zlínský les, Malenovský les; (od Brd se v.) Kudlovský hřbet; kdežto na severní straně svahuje Ondřejovský hřbet bystřičky Lukovskými a Mladcovskými horami a splývá s ním. Ä sousedilo s paterem podobných, jen ještě rozsáhlejších panství.

Zpracováno podle spisu „Ze života lidu moravského na bývalém panství zlínském“ od Františka Bartoše. (Lid a národ, díl I.) *)

Chalupy stály v dvou souběžných radách blízko sebe, podél cesty; poněvadž zahrada neb pole k chalupě patřící dosahovala návsí, stály chalupa od chalupy kus. A to od toho, že původní chalupy, byly dřevěné. Na dědině stála dřevěná čtyřhranná komůr někde, aby nezavazela ka pod jehlancovou šindelovou střechou; z jejího vrcholu čněl řádně vysoký trám, zakončený vidlicí. Pod kuželovitou stříškou v té vidlici visel zvonek. Chalupa stála „svislama“ k ,,dědině" (k návsí), odtud pod jednou střechou běžely za sebou: světnice s líčenou zemí, síňka také s líčenou zemí, komora lešením dělená na horní a dolní, „Chléva“, listníkl a krmík. Na dvoře proti oknu ze světnice stál pavlač sám o sobě, íbu^ důvka dřevěná, jednopatrová na špíž. Zahrada (humno) opletena plotem z vrbí. V humně rozestaveny, v dobře uvážené vzdálenosti sušírna a dře věná dochová stodbla. Okap její byl domácím museem: v něm se uka zovala náprava z dřevěného vozu a hák vytlačený pluhem. Ostav a cha lup s károvými téměř okýnky a rozměrnými komíny společneho slohu s štíhlou zvoničkou tvořily dědinu, po horskou ves. Dědiny vítaly pří chozí čisťounkou bělostí chalup a přívětivostí obyvatel. Lišily se značně od vesnic ústavy a slohu jiného. Okolo náměstí zlínského stály domy s podloubím' i bez nich a chalupy; svisla těchto kryly zdi se sklopci, okenicemi a stříškami. Uvnitř i vně chalup a domů bylo zařízení a potřeb málo, ale to vše mělo své neměnitelné místo. Obyvatelé nesklízeli mnohem víc, než spotřebovali všichni v kra jině dohromady; tím se vysvětluje pud stěhovat se do ciziny a db Ame riky. Víc než polovice orné (chlebné a zemákové) půdy náleží velkým statkům, panství zlínskému a sousedním. A ornici na stráních splakují V náhradu za to stromoví ovocnému svědčí dosud půda i Ipodpřívaly. nébí. Stromoví vůbec a ovocem rozhýbané stromy ovocné zvláště do dávají krajině velikého půvabu. Trnů (trnek, karlátek) na počet jjest

—

—

—

1

—

1

1

nejvíc.

Včelaři vymřeli,, ale jsou ještě, co mají po padesáti i po stu kjátů, tu „ve včelíně“, onde „ve včelínku“'; užívají samorostlého názvosloví vlčelařského. Tažným dobytkem byl vůl a kráva, novějším je kůň. Na dobytek, jakož na domácí zvířata vůbec, obyvatelé volali pěkně a případně. Znali jí, rozuměli řeči zvířat, měli svůj přírodopis. Pohádky, mluva zvířat, zpěv ptačí svědčí tomu, že lnuli k přírodě, s níž i žili ve shodě. Kdo se jinak vynášel, nevěřili jemu a odpuzoval je od sebe. Strava: luštěniny, kaše pohančená a prosná, miakota (zeleniny), jídla moučná a mléčná a zemáky byla hlavním živobytím lidu našeho. Hospodyně uměly dodávati stravě rozmanitosti. Masa bývalo pomálu. Rozdíl mezi dobou a dobou udával kroj. Kroj lidu byl nad míru vkusný, svěčný a praktický. Oblek se nejen půjčoval, ale i dědil. Mužům svědčily blankytné, tmavomodrými šňůrami vyšívané, na řemen v pásu zadrhované nohavice, višňová nebo zelená, také zdobená kordula, po kolena vysoké špičaté a zdobené čižmy. Modrá, zdobená župica od boků po kolena, odstávající (zvonovitě). Oblek vesměs sou kenný. Na zimu nosili „dubský“ kožich. Košili komrtušku špendlili pod krkem a límečky uvazovali; úpravu zevnějšku dovršovala vydrovka a tvrdý nepromokavý klobouk s rovným dýnkern. Kordůlku ani župici ne-

přírodu, rozuměli

6

1

zapínali. Opaskem na kuřivo, fajku, tabák a křesivo, a j. se opasovali (pod kordulu).

na peníze, na nůž

Ženám

svědčily rubáč, rukávce s bílým, někdy černým vyšíváním, letnica, také tak zdobená, kordůlka a fěrtoch. Střívě na vysokých podpadcích, okutých, obouvaly v modrých punčochách. Vdané točily z lelíkú

„obalenu“ kol hlavy. Děvčata rozčesávala vlasy, „na pútec“, do lelíkú zaplétala mašle s dlouhými konci. Ženy vázaly lipské šátky „na uši“,

Mladcovský národní

kroj.

ženy i děvčata nosily červené šátky, ženy však je vázaly do týla, děv čata pod bradu. Do nepohody a na zimu odívaly se všechny bílou plach tou neb vlňákem, pod kterými nosily bud flanelový neb soukenný ka bátek. „Dubský“ kožich s cípy na ruby obrácenými a ve výšce kloubů přišitými braly do nejhoršího. Když se lid sešel v národním kroji, musil se Fr. Bartoš obdivovat! té prosté nádheře. Měšťané zlinští lišili se krojem od sousedů místních i přespolních dlouhými nohavicemi, vestou pod' krkem upiatou, bílým vázaným šát kem na krk, dlouhým a šosatým kabátem a cylindrem. Měšfanky nosily 7

a krinoliny. Kroj různil obyvatele krajiny od sousedů; nářečí spojovalo je se Slováky a oddělovalo od Hanáků a Valachů.*) Obec skládala se z usedljjch (sedláků a podsedníků) a hoferů; v mě stě také z měšťanů, z cechovních příslušníků, z usedlých a hoferů. Ho-

čelpečky

přistavovali chalupy na souhradích, výpustech, drahách, podle cest z o,sad vedoucích, odtud zváni chalupníci. Podludníci neměli půdy[, bydlili v podruží; ovdovělá podludnice byla hofrova. feři

Rozdíly majetkové působily rozdíly v právech, právní a společen ské; jen chudobní a nemožní měli své jakési právo. Jak jim ho přáno, Níže postavení uznávali výše postavené, napovídá mnoho přísloví. i vrchnosti, panskou a farskou. Nedělali si však svědomí, když z pan ského nebo farského odnášeli nebo i odváželi. Spolu se radovali,

—

truchlili

a

žili.

Na pomoc

1

,ptali", nenajímali

aniž kupovali.

Nejstarší dědil a ostatním sourozencům splácel; obvěnění přechá zeli z usedlostí, přibývalo hoferů a pódludníků. Povstávaly hoferské soudy o půdu s obcemi a hofeři vyhrávali je obyčejně. Podobně soudívaly se obce a jednotlivci se statkáři; i takové spory prohrávaly. Zá

konodárné sbory (Klub českých poslanců na říšské radě ve Vídni) domá haly se práv sociálních a národních. Proti vůli mocných pokračováno přece. Noc byla pryč, šeřilo. Kdož noc probděl, budil spáče, ukazuje na východ slunce: osvětou k svobodě! Mládež navykala mysliti, mluviti a psáti řečí spisovnou. Pokolení s dětinným názorem světovým a pověrami odcházelo. Slunce přestalo se točiti okolo země. Pomocí přírodních zákonů začalo vysvětlovali druhdy strašnou sílu živlů. Nastupující pokolení chápalo se praktických výsledků vědeckého badání ve století železa a železnic (19.); zakládalo spolky a záložny. Železnice odňala lidu sice mnoho, ale usnadnila jemu spojení se světem, hrnul se do cizích nám měst, do průmyslu a obchodu, byif i cizího, odtud vracel se a napodoboval nové formy života, zanechav starých nezadržitelně. Pokolení za pokolením blížilo se k vzdělanosti. Fr. Bartoš minulé zachraňoval a nové tvořil. Dělo se takto nejen u obyvatel jednoho zrušeného panství, proud pezadržitelnosti strhl i všechen moravský lid a nesl jej přes hory a

doly odříkání, práce a zápasu od zrušeného zřízení patrimoniálního njělmeckym Rakouskem k pochopení událostí, které její po r. 1918 pře kvapily a nové zřízení umožnily.

Proudem

vatel

nezadržitelnosti lepší se

poměry druhdy skromných oby v obcích bývalého panství zlínského a v Bartošově rodném kraji

celém. Zlínský velkoprůmysl proniká Ad. Šiška:

kraji

i

svět a budí obdiv.

Z Bartošova rodného

kraje.

Se Skalky na Předním vrchu v Mladcovských horách lze přehléd nout! kus Hané, Valašska a Slovácká a ovšem také krajinku pod ní, <s Mládcovou vprostřed. S tou se rodák mladcovský, František Bartoš loučíval po všechna léta, co studoval. Příchylnost k svému domovu pocítil po prvé, proputovav kus Hané s mladcovskými poutníky na Ko1

Bartošova lidověda vykazuje od té doby novinu. Valašského nářečí není. Valaši mluví moravsko-slovensky, slovácky tedy jak na Zlínsku, Brodsku a j. *)

8

ipeček (u

Olomouce) a

ještě netušil, že bude krajinek, ale takové nikoli.*)

zpět,

když

studentem olo

mouckým. Prošel mnoho Brzy potom octl se na studiích v Olomouci. A kdykoli se roztesknil po domově, vyběhl z olomoucké pevnosti, nejen vojenské, ale německé, Ibranou po cestě k Dubu. A neběžel daleko; jakmile shlédl dub na Před ním vrchu, stanul a bylo mu, jako by stál pod ním a rozhlížel se. Mírný výfoíěžék Jižního úpatí onoho Předního vrchu omezují s ním souběžná údolí potoční a mizí spolu v údolí řeky Dřevnice. Na tom minim výběžku, porostlém ovocným stromovím, rozložena pohorská ves; tam by jej vítali jinak' než na studentském chudobném bytě a ta i

krajinka také jinak než Olomouc. Silnici ode Zlína k Napajedlům vroubí alej topolů. Stráně nad dřevnidkým údolím k Vizovicům, rozčleněné

Bartošovo na Mládcově.

řadami a sádky ovocných stromů a hrázemi (živými ploty), obydleny jisou pasekáři na samotách, příslušníky vesnic dole u Dřevnice rozlože ných až tam k dvoru na Janově hoře bok Vizovic. A potom: lidé tu a krajané tam! Nejednou se mu zazdálo, že slyší poštovského přijíždějí cího k zlínské mýtnici vytrubovat, že nemjá daleko domů. S živou před stavou domova se vraceje, počítal, Jak daleko ještě do svátků, do prázd nin. Cestu domů obyčejně přeběhl; dub na Předním vrchu však nesměl zmizeti jemu s očí až po Mladcovské hory. Chodníkem mezi Předním IvTChem a myslivnou u obory: vykročil z nich a také z Hané na Slovácko, poručil naposled zchváceným nohám Lebavinami a Strání a spočinul Akademický malíř A. Kupecký namaloval

1925 přes třicet olejo maleb většinou velkých z ní; mezi nimi tyto čerstvě zelené krásy přírodní: Přední vrch Ze zboženského údolí Včelín Kostelíků žleb Zboženský rybník ZboženZ mladcovských dílů Kolomazníkův žleb Na křižovatkách *)

—

—

—

—

—

—

—

jen

r.

—

—

— — U myslivny (v Oboře) údolím Poledniska V borové aleji ským ženský dolní rybník. Většinu maloval pro zákazníky.

—

Zbo

9

doma icích

u maminky,

domov.

doma mezi svými

a uprostřed památností, obkličují1

Pověsti o lidových slavnostech, které pořádávala poslední zlínská vrchnost ,u zbo ženských rybníků, znova rád poslechl od účastníků mladcov.ských. Chlapci sdělovali s ním cti nového na Mládcově. Siglů rejen se chlubil, že pasa v „kPstelíkově žlebě“ (u horního rybníka) vy sto upij na kazatelnu, pod kterou čekali spolupasáci na slovo jeho. Sotva však nařkl: Dělám, dělám káz okřídlené kulaté hlavičky; zahlédl letět 1

,

rovnou k němu, ale než ho doletěly:, smekl se s kazatelny, nevědoucí jak a buchl o zem. Mamona prý ho shroutila. Vypravovali jindy, proč šli nechali Pivodovi pití: „Jedinúc strýček Pivodů bylo jim Pavel opilí dóm. Když přišli na dvůr, kohút volál: „Opilí dú, opilí dú!“ Slyša to holub na střeše, povídal: Pavlů hůlku, Pavla hůlku!“ Ale húser ve dél ešče lepší radu: „Kyjem ho, kiyjem ho!“ A káčer přisvedcovál: „Sak tak, šak tak!“ Strýčkovi Pivodovým sa rozleželo a od téj doby

—

—

—

1

neviděl jich žádný opilých."*)

zač tržit! Za odchov dobytka a ovoce se .tržívalo, také se žalo, než čeho si kdo nevyipostil, toho ani nevyhostil. Není to ani na Hané tuze jinak. Formani vozili ze světa peníze sice, avšak otec Bartošův nefo-rmlančil, byl rolníkem a šenkéřem, nebylo tudíž nazbyt. Student o malé pomoci z' domu studoval skvěle. A přece se ,lid veselíval a vymýšlej rádi až do mamony:. Žili všichni v obci V bratrské shodě a přízni jako jedna rodina, by t se i mezi tím někdy, dhlapi u muziky, porvali. Pěkné zkazky: z domova nosíval do světa pro potěchu a čest při nášel jménu svého rodiště a kraje z něho. Říkalo

se:

Opit

se, jak opit, ale

—

1

Ad. Šiška:

František Bartoš. 1837 —11./VI. 1906.)

(16./III.

O

že celý život na to dal, „aby z lidu národ vychoval“. Ani doba dvaceti let od jeho dožití uplynulá ani velké světodějné události, v kterých národ osvědčil se hrdi nou, neubírají významu jeho dílu a snahám v něm vysloveným. Národ se změnil, národní vzdělanost a časy také, ale Bartošovo dílo a jeho snahy zůstaly: aby národ mluvil a psal tak vzdělanou a ušlechtilou .mluvou, jak vzdělaným a ušlechtilým býti se snaží. Sám dbsáhl tohoto sdmipně vzdělanosti na studií* a školách tehdly, pro syny z českého lidu vyšlých spíše nébeZpečných než bezpečných. František Bartoš vychodil dvoutřídní konkordátní školu ve Zlíně, vystudoval německé gymnasium v Olomouci a německou universitu ve Vídni. Učiniv svým životním po Františku Bartošovi dobře lze

říci,

1

!

1

voláním sloužili nejen státu, ale i lidu prospěti, vyučoval na němec kých středních školách mateřské řeči a klasickým jazykům (latině a řeč tině) pět let, než byl povolán za profesora na slovanské gymnasium do Brna 1869. Slovanské gymnasium bylo otevřeno také v Olomouci, obě gymnasia lby!a ve skutečnosti česká. V obou těchto školách viděny brány k narodili *)

10

Nařeíím mladcovským vypravuje

Fr.

Bartoš v knize Lid a národ.

nebylo nikde dotud, poněvadž na školách německých ani na školách českoněmečkých místa míti nesměla. Německy vzdělaný až na nemnohé výjimky; Čech, neodrodil-li se, mluvil a psal

ivlzdělanosti, které

—

německou

—

češtinou.

Základen; národní vzdělanosti jest národní řeč a národní duch. Ná rodní řeč Františék Bartoš nalezl v úpadku. Úpadek mateřštiny neomlou val .však úpadkem, který cítilyi větší a mocnější národy okolní. Jako pro fesor češtiny a klasických jazyků vzal na sebe (po příkladě svých před chůdců, zejména Fr. L. čelakovského) svátou povinnost vzdělat a ušlechtit

mateřskou řeč svým působením na studující, na spisovatele, básníky, a učence, na studující však obzvláště. Měl představu (ideu), že Čechové vycházející z českých škol postaví

si

vlastní

dóm

národní vzdělanosti.

Bartoš chtěl býti prostým dělníkem na stavbě národní vzdělanosti. To si učinil životním úkolem. Ä v krátké době bylo zjevno, že na slovanském gymnasiu v Brně působí opravdový znalec národní řeči a literatury, do které spisovatelé, básníci a učenci skládají plody svého ducha. Jeho učení národní řeči vycházelo nejen z vědy (kterou snadno 1

ovládal), ale i od srdce, proto zasahovalo rozum i srdce studujících. Z téže hloubky vycházely, i jěho spisy. Nerostl však jen pro vědu a práci na školách. Žil též mezi chy bujícím lidem. Lid chyboval v tom, že od roku 1848 povrh o val zdědě ným způsobem života a národní poesií a nezískával nic za to. Nebyl nepřítelem praktických výsledků vytěžených z vědeckého badání a za váděných, aby sloužily a prospívaly lidu a obecnému dobru, pouka

zoval jen na ducha,prázdné lpění na bezúčelném, škodlivém nebo zby tečném zřízení, onde na škodlivé následky svůdného a povrchního novotaření. Bystřeji než kdo jiný viděl, kde potřébí oprav a novot a po

vzbuzoval k zavádění

jejich.

Nebylo národní moci výchovné, které potřebují vedoucí i vedeni ki správě věcí soukromých a veřejných, aby si měl čími lid připravit lepší (budoucnost svou dočasnou a lepší budoucnost národní, trvalejší. Té po třeboval lid

i

národ.

Poněvadž byl přesvědčen o velké moci výchovné, kterou působí

národní tradice, užíval jí hojmě. Činil tak svým vlivem a perem. Nezdolnou mocí působí na povahu lidskou přísloví. Vydal tedy Bartor r. 1875 Pravidla moudrosti a opatrnosti, kteráž z Mu drosloví Fr. L. Čelakovského mládeži české vybral Jan Kopecký.*) Pří sloví nazývá skvosty pravé moudrosti národní. Dostane-li se vám přezdívky od někoho: Ty rozume jeden! uvažujte, proč! Vždyí Rozumu nikdy nezbývá, teprve Čas a příhoda rozumu škola a Chytrost nejsou žádné čáry ještě. Držte se pravidla, že Vlastní rozum král ,v hlavě, protož Cizím roziumem nežij! Stává se pravidlem, že Živá hlava klobouku dobude, ale že Málo ve světě spraví, kdo vše na svou hlavu staví, utvrzuje pravidlo ono. Hledejte moudrost, kde je, avšak Nej větší moudrost znáti sebe šatného. A nemudrujte: Co muŮřec mudro val, hloupý hrad opanoval. Hledte si více hradu, než hlupáka: Co jeden

'hlupák zkazí, tisíc moudrých nenapraví. A marná rozumných snaha: ravého miěcha nenadmeš a hlupce nepoučíš. *)

František Bartoš.

Dě

Z

Předkové vyprovázeli hlupce pořekadlem: Cestou všeho

těla šel.*)

moudrosti a opatrnosti přecházela přísloví čítankami do škol, školami do hlav i srdcí a hlavami db života soukromého i veřej ného. V moudrém pokolení lidí starších daří se pokolení mladšímu, úroveň vzdělanosti se výší. Vydání Pravidel moudrosti a opatrnosti předcházelo vydání Příhod hr. V. V. z Mitrovtic na cestě do Cařihradu konané, tedty cestopis. Nebyl však František Bartoš první, Pravidel

co tento cestopis vydal. F. M. Pelcl, první profesor českého jazyka a literatury na universitě v Praze, vydal jej r. 1777 v původním: znění spisovatelově po prvé a k vydání napsal: Zdá se mi, že by lepší bylo, abychom práce předků svých na světlo vydávali, nežli nové (neb tak, jak oni, věru psáti neu míme) tiskli. Tato cestopisná kniha nadělala mnoho čtenářů mezi lidem v ranné době národního probouzení. Pozdějším čtenářům vadila cizí slova, rušící ryzí jazyk český v ní, a Jos. Jungmann soudil, že porušení jazyka jest porušení národnosti a počátek jejího úpadku. Vád. Mat. Krarr.erius nahradiv cizí slova českými, vydal ji v druhém vydání 1807. Roku 1854 vyšla nezměněně. František Bartoš vydal ji „obnoveným a opraveným jazykem“. Kniha šla od čtenáře k čtenáři, vypravujte Pří hody poselstva novou řečí spisovnou. Novou češtinou vydal Bartoš též 1

1

Vybrané spisy Boženy Němcové. Z

ctností František Bartoš

dává přednost lásce k

a lásce mi a z básní mi

vlasti

Uvil proto z- básní vlasteneckých kytid Vlast lostných kytici Vesna.**) Z téhož důvodu jako F. M. Pelcl r. 1777 vydal Příhody V. V. z Mitrovic psané r. 1599. Vybíral ze sbírek před ních básníků našich básně uchvacující živou láskou srdce čtenářů. Sám vyzpíval svou lásku k vlasti a lidu několika básněmi ve sbírce Vlast. Do kytice Vesna vtrousil něco milostných písní z národní poesie naší i slovanské, mířících nejen slovem ale take i nápěvem k srdci českému. Kytici Vlast uvádí do světa s osnovou, podle které se řídil při vití lostné.

Vyjímáme z

ní část odstavce prvého. Horuje: ,,Krásná je naše vlast: imilujme ji. Nešťastna je naše vlasf: ujměme se jí tím více. Z mrtvých vstal národ náš a žije opět; je-li nyní zle, hůře bylo jindy; proto nezou jejím.

fejme! Ale při

veliké úlohy, kterou nám aby vlast zkvétala a se zvelebovala,

tom dobře sobě vědomi budme

ukládá matka vlast: na nás jest, v našich rukou jest její spása i záhuba. Čech, Moravan i Slováci bratři jsme." Z lásky k vlasti a národu žil a působil František Bartoš a z téže lásky profesor T. G. Masaryk osvobodil vlast a národ. K uvití kytice Vesna byl veden Bartoš veršem z Večerních písní Vítězslava Hálka: Mnoho lidí na světě a málo jich zná lásku. Školy střední, do kterých vstupovali zdraví synkové z českých krajů a z triviálních škol farních, byly, v mladých letech Bartošových přísně německé vysoké školy také. Studovaný Čech měl se státi Němcem dříve, než mu vláda svěří místo v úřadě, potřebném k vedení lidu a udržování státu. Nestávali se všichni studovaní Češi Němci. Vyšší 'moc obracela účel a zisk řízený státem v blahodárný účel a zisk ná-

—

—

—

*) Fr. Bartoš: Pravidla

vtip.

Moudrost

přirozená povaha. **)

12

Obě

—

moudrosti a opatrnosti, hl. VII. Mysl rozum bláznovství. Učení a umění. Řemeslo. Zvyk

— zpozdilosť — Sestavu složil

A. Š.

Kytice vydal spisovatelským

jménem

Josef Zapletal.

—

—

Na

středních školách pozdějších povýšen byl již český jazyk nad německý. Bylo tudíž potřebí mužů, kteří by byli budili ducha národní vzdělanosti svými působením ve škole a svými spisy. Z mužů vyšší moci k tomu vyvolených byl František Bartoš první na místě; svědčí o tom jeho životopisci i dějiny. Nadšen národním úspěchem' a svou myšlen kou, dal se jako profesor slovanského gymnasia v Brně s odVahou a nevšední silou do práce. Skládal čítanky pro nižší střední školy a jejich žactvo. Vydal učebnice: slovesnost, S kil a dl b u rodní.

1

jazyka českého

Malou

a

Dialektologii moravskou, aby

vé, vycházející ze škol, vyjadřovali své •íčlesku,

myšlenky duchem

plody ušlechtilého ducha lidského.

i

Čecho formou po

—

•

Kdo

takto činí, jakož činil František Bartoš, přidává knih. Tím Bartoš obohacoval českou literaturu, šířil osvětu a u spisovatelů a čtenářů budil literární ruch. Historikové, píšíce dějiny vzděla nosti, snaží se vystihnout také působivost, sílu a výši literárních děl a Tuchu a vydávají dlějiny literatury současné, moderní.

Z

dob, v kterých neměl kdo psáti dějiny: literatury současné, zacho valy se literární díla, památky; z těchto teprve moderní historikové píší -idlějiny.

A. V. Sembera napsal takové dějiny. Z nich pro žáky, středních škol Jan Vesnický*)sestavil Stručný přehled dějin literatury české doby staré a |s ťř e d ní. Po něm jiný spisovatel napsal stručný přehled literatury: nové již snáze. Avšak neproudí všechna naše moudrost ze samých knih nám vstříc. Bývalí žáci Bartošovi nás o tom přesvědčují. Mnozí vzpomínají Bartoše, svého učitele, jak učil, aby vzbudil u nich po chopení a lásku k mateřské řeči. Jeden z nich vypravuje, jak jím mluvil do duše, zpozorovav, že nechápou důležitosti jazykového vzdělání a uči telových snah. Horlil: „Mateřštinou ctí se národ; národ, jenž pozbyl své mateřštiny, vzdal se svého hlasu v člověčenstvu; národní čest závisí na mateřštině." S neochabující horlivostí učil žáky,, kterak mají číst díla spisovatelů a básníků a kterak musí postupovati, chtějí-li sami psát a básnit. Který z nich potom byl otcem rodiny,, toužil, aby jeho synové mohli studovati na tom gymnasiu, na kterém působil Bartoš jako provesor nebo ředitel. Dovedl tedy živým slovem ovládat a vésti mládež duchem národní vzdělanosti. Toužil, aby týmž duchem ožilo učení a výchova mládeže také na školách obecných.

svou myšlenkou, povzbuzoval mladé české básníky, spiso vatele, kritiky i vědecké badatele k práci a dával jim směr a cíl k tvo ření. Než který vydal knihu, dal ji číst jemu. A tak vycházela u nás díla vzácná a vítaná. Rostlo pokolení za pokolením a každé přinášelo národu nový zisk. Jeho žákům a následovníkům říkalo se Bartošovi Moravané.**)— Podle svého přísloví „Sobě šetř a vlasti utrácej!“ činil se šlechetným dárcem, podporuje snaživé studenty literární, vědecké a národní podniky. Přál Ústřední matici školské a Národním jednotám. Tak přál i dívčí škole Vesně v Brně, jediné vyšší škole na Moravě, kterou vydržoval spolek. Činil se všudy tam, odkud viděl vycházeti vý chovnou práci národní. Té máme co děkovati za svou vzdělanost a Jist

jsa

i

*)

**)

František Bartoš.

V národním

životě nejznámější Dr. Jan Herben

a.

j.

—

osvobození. Již r. 1872 „učinil“ František Bartoš Anthologii z národních písní československých; ze sbírek K. J. Er bena, Fr. Sušila, J. Kollara, J. V. Kamarýta a ). uvil „kytici z' viol a růží“, jak nazýval Anthologii po česku a básnicky,. Tito všichni zaznamenávali národní písně od slyšení a do sbírek svých ukládali. Tenkrát však zpěvumilovný lid smyslu tvoření nových písní již zbavený, původní a krásné písně zděděné tu slovy, nevhodnými, onde verši nevhodně měněnými a jinde celými do písní vkládanými slo kami rozšiřoval a krásu národní poesie si zatemňoval. Proto František Bartoš bral z jejich sbírek písně významné a v původní formě a smyslu národu vracel. Na tom tedy, co sběratelé ve svých sbírkách uložili, on krásu národní poesie obnovoval. Národní písně jeví se Františku Bartošovi „i předůležitou pomůc kou k poznávání ducha národiíího v rozmanitých jeho zjevech“. Ne stačily mu však samy písně na to. Vida, kterak mladší pokolení lidu z kterého druhdy vycházeli ti, co s nadšením, odvahou a silou neza mravního přesvědčení řídili mnohdy; i osudy národa držitelně přestává žít po způsobu svých předků, věnoval se popi sování tohoto odvrhovaného života lidů u staršího a vymírajícího po kolení, než úplně vymizí. Pozoroval lid v různých krajích Moravy i za hranicemi jejími, naslouchal jeho nářečím, poznával jeho mravy,, stu doval a psal. Dobrých výsledků dopracoval se pomocí zkušenosti na byté v domově, v rodném kraji. Kterak lid původně žil, popsal v knihách: 1

1

—

—

Ze života lidu moravského

(1883),

díl

II.

(1885),

Moravský

(1877),

lid

Lid

(1892),

a

národ,

díl

I.

Národní písně

moravské nově nasbírané (1898), Staré kroje a nářečí v okrese napajedelském (1899), Robota na bývalém pan ství malenovském (1898) a Ze života moravských Slo váků (1901). o lidu před Bartošem nebylo. Popisovali sice kronikáři a badatelé život lidu a osud jeho, omezovali se však nejvíce na určitý čas, na jednotlivé události a na jisté území. Z všestranného a od základu pochopeného poznání života lidu vy těžil a vydal Bartoš dále knihy: Naše děti, Kytici z národ

Takových obecných

děl

1

ních písní moravských (s Leošem Janáčkem), Sto lidových písní československých, Deset rozprav lidových, Do mácí čítanku a Kytici z lidového básnictva. 1

Dílo Naše děti nemá v literatuře rovného. Je podobno spisům toho druhu v literaturách jiných a šťastnějších národů, než přece znárodnilo výchovu mládeže české v rakouské škole u nás. Spisy, o životě lidu moravského jednajícími a díly -vytěženými z li dopisného materiálu položil Bartoš u nás základy k nové popisné vědě nazývané lidovědou, folklórem. V knize Lid a národ vypravuje František Bartoš o chlapcích z' Nové Vsi toto: Byl jsem v kostele. Abych měl volnější rozhled, vystoupil jsem si na „chóru“. U oltáře, jakož na venkově vůbec bývá, v prvních řadách stáli chlapci školáci i odrostlejší. Mezi nimi postavili se dva starší sousedé v halenách, s každé strany oltáře jeden. Bylo mi s počátku divno, proč 14

dva „chaloni“ k

drobné chase připlechtili, ale za ne dlouho poznal jsem toho příčinu. Sotva bylo po modlitbě stupňové, když tu strýc s levé strany kluka nedaleko sebe zla dlouhé vlasy po padne a jak ho „kmásá“ (kudlí), tak' ho krnasá. Jeho příkladu následoval za chvilku strýc se strany pravé a potom už po chvilkách pokmasovali až do konce služeb Božích. Ctihodní tito mužové oď „kmásání“ t. j. tahání kluků za vlasy „pokmasovači“ zívaní, voleni bývají od obce zároveň s výborem obecním. Z úřadu jejich jest, bdíti nad slušnými mravy a do Kolik brými způsoby; kluků, kdykoli se pospolu u veřejnosti objeví. se práviě tito

té

—

krajů, tolik obyčejů. František Bartoš rozeznával jednotlivé kraje

mo

ravské, polohu a krajinu, obyvatelstvo, osady i chalupy, hospodářství a jiné. Zaměstnání, průmysl, strava, kroji, nářečí, Zvyky, a obyčeje, po věry, písně, lidové názory na svět, povahu lidů a obec.

Všímal

si

též dětí, dětské řeči, vychování dětí v rodině, her a 'zábav

dětských.

V

knize Lid a národ popisuje na př., jak na Zlínsku hrávali chlapci na rychtáře. Hru popisuje takto: Na rychtářa. Na pět cedulek papírových napíše se: rychtář, byrďa (biřič), žalobný, nevinný, zloděj. Cedulky se zamotají! a každý, z pěti hráčů po jedné si táhne. Kdo je nevinným a zlodějem, zůstane tajmo, ostatní, čím kdo jest,- povědí. Rychtář si zasedne, žalobný přistoupna k němu praví: Pane rychtáři, nesu vám žalobu. Z.: R.: Jakou? Z těch dvúch jeden mi ukradl boty, (nebo cokoli). R.: Doved mi ho sem za ucho (za nos, za nohu). Dovede-li zloděje, rychtář určí mu trest, kterýž mu byrda hned vyplatí. Pakli dovedou nevinného, ukáže cedulku, a trest určený vyplatí se žalobnému za křivé udání.

— —

—

Moravskými kraji občas putuje, dával si zpívat od zpěváků a zpě vaček. Mezi moravskými Kopaničáři se octnuv, mnoho získal od nich V Lidu a národu píše: „Každá dědina, jako má zvlásW pro sebe.

—

své

nářečí

dokonalá

a

svůj

zpěvačka

kroji,

zná

tak

má

nejen

i

své

písně

zvláštní

své

písně národní,

rodné

vísky,

ale

nýbrž

dědin okolních. Takovou zpěvačkou je Kačenka Zemanova ve Velké. Kteroukoli píseň nalezenou v osadách sousedních jsem jí připomněl, každou znala a uhodla ihned, to že jest píseň Lhotská, to Javornicka atd.; znala i většinu slováckých písní sbírky Sušilovy, ovšem pak kde kterou Velickou. Písním těm prý se naučila hned, když husy pásala, děti prý je zpívaly,, jí se líbily, naučila se jim' též. Odkud se písně tyi vzaly, že neví, staří prý jich neměli. Některý den zazpívala malá husačka vrš (strofu) nové písně dále neumějíc; na druhý třetí den přinesla jiná dru hou strofu a tak strofu ke strofě, až celá píseň byla obecním majetkem všech husaček a pasákův ostatních a konečně celé dědiny.“ i

Nepochodil vždy a (všude stejně! V jedné ze svých „humoresek" píše: Bylo v neděli odpoledne; pasekář s celou rodinou seděl před chaloupkou. Dám pozdravení, poděkují a vítají mne uctivě. Hovor se rozproudil jako mezi starými známými. Chtěje konečně něco ukořistiti pro své potřeby, dávám pomalu znáti, že jako přicházím do této krajiny na nějaké vý zkumy. Hovor vázne, nedůvěra se vzmáhá. Osmělím se a táži se přímo na ty a ony rozdílné tvary obojího podřečí. Pasekář vstane: „Víte vy co? Jak mluvíme, tak mluvíme, my máme svú řeč pro sebe.“ To po vědě v, 1S

sebere se a jde do chaloupky, a za ním ostatní rodina. Lépe se mu dařilo na výzkumných zastávkách, provázel-li jej někdo, jemuž lid mohl dů věřovat. Často se přiházelo, že František Bartoš střetl se s někým v ná rodním kroji. Potěšilo ho to a neobtěžovalo se mu poslechnout, jak mluví. Slyšel-li je} rozprávět také nářečím onoho místa, kam krojem náležel, potěšilo ho tím více. Od starších nečekal víc. 1

V

knize Lid a národ vypravuje, že spisovná řeč jde moravským Kopaničářům tvrdo, ale jde přece a doufá, že škola brzy tomu poradí. V Lipově dal jsem se db řeči se 121etou služebnou z N. Lhotek, kdež i do školy chodila. Mluvila se mnou tak, že jsem z její řeči nepoznával, téměř ani stopy nářečí lhotského, řeči spisovné značně odlišného. Mají kulturní výhodu v těch krajích, kde mluví nářečím spisovné řeči blíz kým, jako jeho krajané; František Bartoš snaží se z nářečí zadiovati české a slovanské vyjadřování, kterého není v jazyce spisovném. Všechna díla Bartošova jsou mistrná, protože jsou pravdivá. Spolé hal hlavně na sebe a vlastní svou práci a výzkumy. Sám naslouchá, jak se vyjadřuje lid' ještě po svém; od úst mluvících bere řeč, slova, 1

1

—

rčení (fraseologii) a názvy, (terminologii), zaznamenává je anebo zazna menávat! dává. Pomocníky jeho jsou také spisovatelé píšící nářečím vlastním, čte jejich spisy,, vypisuje t nich. Studuje k tomu jazykozpytné

vydané, domácí i cizí. Radu let tak činil a tisíce cedulek po psal. Zachraňoval bohatství mluvy lidové od zapomenutí a vyhynutí a potom také proto, aby bylo z čeho rozhojňovat spisovnou řeč mo práce

již

1

*derní (novodobou). Z tisíců hesel na cedulkách psaných vybíral jedno po druhém zpra covávaje významnější, ta přepisoval na čtvrtky papíru v abeúedním pořádku, až po mnoholeté pilné a vědecké práci dospěl k heslu po slednímu. Tenkrát zajásal vítězně, že s Dialektickým slovní je hotov. Potom starostlivě hledal toho, kdož jej má vydat. Česká akademie věd, slovesnosti a umění v Praze vydala je} svým nákladem. Druhý díl vydala, když jemu slunce života zapadalo. František Bartoš vydal také Rukověť správné češtiny, aby chom se z ní doučovali, jak správně mluviti a psáti a jak cizojazyčná slova národní řeč zatemňující vyjadřovali slovy českými; v Dialektickém slovníku moravském dočítáme se více: V Rukověti správné češtiny do čítáme se, že místo cizojazyčného jména fazóna říkal lid po svém údělek. V následující větě ,,Mái nábytek ještě staršího údělku než my" skrovné to Tčení ozývá se na obdiv sluchu i vkusu našemu. A v Dialektickém slov níku moravském (II. 458) heslo údělek těmi větnými rčeními osvětluje: Sukno je dobré vlny a dobrého údělku dobře tedy utkáno. To je všedko jeho údělek Svých údělků neprodá tedy tolik, co výrobek. vali, enom kupované orkafy = nikoli tedy, co sami utkali. Strýc má nábytek starého údělku atd. V Rukověti a v Dialektickém slovníku shromáždil Bartoš skutečný poklad naší řeči a postavil si nehynoucí pomník. Dílko Deset rozprav lidopisných obsahuje deset pojednání, čím lid vyjadřoval povahu a jaké měl názory, v tomto pořadí: I. Slo vanští kmenové moravští. II. Příspěvky k charakteristice našeho lidu. III. Některé zprávy o skřítku dle dosavadních názorů lidu moravského. IV. Divé ženy dle dosavadních pověr lidu moravského. V. Duše dle ná1

,

kem moravským

=

v

16

=

—

—

—

zorů a představ lidových. VI. Těhotenství a kbut dle obyčejů a pověr lidu moravského. VII. Smrt a pohřeb dle zvyků, názorů a pověr lidu moravského. VIII. Hospodářství na starém gruntě moravském. IX. Dvě moravské pověsti o císaři Josefu a o Ječmínkovi. X. Bratři Josef a Fran tišek Vojtěchové, rektoři zlínští. Z rozpravy o rektorech zlínských vyjímáme Bartošovu vlastní vzpo

mínku na školu: Konečně zasvitl den, mně věru málo vítaný, kterého mi vstoupiti bylo v řady, školních dětí, dle mého mínění stále bitých a moresovaných. Matka vzala mne za ruku a vedla do školy, celou cestu plačícího a bě dujícího. Odevzdávajíc mne panu reditorovi, pravila: „Tož jim, pane rechtor, vedu našeho školáka. Enom sú na něho hodně přísný; nic mu nedarujů, dyž toho zasluž!!“

Pohledl jsem úkosem po panu rechtorovi, vlastně po jeho palašce, jaké asi je délky a tloušťky,; ale té u něho nebylo. Stál přede mnou muž prostředního vzrůstu, v dlouhém kabátě, s bílým šátkem na krku, tváří oholených, jak se tehdy, nosívali zlínští měšťané, vzezření velmi přívě tivého a milého. Pohladiv mne po hlavě odvětil: „No, no, matičko, toho snad nebude třeba, chlapec bude jistě hodný a bude se rád učit. Pravda, Františku?“ Netroufal jsem si odpověděli, ale laskavé a přívětivé toto chování páně rechtorovo zapudilo z většího dílu vštípenou mi bázeň před školou. Pomalu přivykl jsem škole a docházel do ní velmi rád. 1

svých prochozených do Zlína, vyprávěl s chloubou, jak se vydával ze šestky (6) na pouti. Když mladcovské pro cesí, rok z roku na Kopeček (u Olomouce) putující, opět se připravovalo na pout tam, maminka vypravila také Františka. Proviant jeho dala

Vzpomínaje školských

let

mladcovské tetce, František dostal šestku na pout. Prošel světa kus statečně než s ní doputoval na Kopeček. Na pouti ji teprv rozměnil, koupil si polévky za dva krejcary;, nakoupil pouti a dva krejcary, donesl domů. Když je mamince odevzdával, chopila chlapce za hlavu, nevědouc, co činiti, a podivila se: „O čems, synku, byl; vždyť tetka přinesli proviant nésti

také skoro všechen!“

Vítaného přinesl také tak, jak 1

je

— koupil.

kládal.

Od

„Byl jsem chlapík!“ do

vyjití Deseti rozprav lidopisných a spisů 1906 pomýšlel pokra čovat v dokončení vlastního životopisu. Na to mu však scházelo již zdraví a života. Dožil dne 11. června 1906. !

j

.

Gymnasijní ředitel a Bartošův věrný přítel Josef Bartocha vydal jeho životopis v knize Z pamětí a života Fr. Bartoše brzy po jeho dožití. Po událostech, sběhších se u nás při roce 1848 a při roce 1866 nadešla roku 1867 událost nová, pro národy a lidstvo snad nic nezna menající, avšak pro národ náš veliká a téměř prorocká: Moravě se do stalo totiž dvou českých středních šktol, v kterých národní řeč naše byla povýšena nad jazyk německý a státní. Profesor češtiny a klasických ja zyků František Bartoš Vkročil do jedné z nich řka: Takovým prostým (dělníkem na staveništi národní vzdělanosti učinil jsem si životnílm úkolem. 1

1

Žil ideou, že z vlastních škol odcházející

rodní vzdělanosti, kladl základy k němu.

Čechové postaví dóm ná

KNIHOVNA

I T: řevy ve muzea jiáidvýcl-... RUn zámek

ZlíaS

17

František Bartoš vzdělal mnohaletou svou prací spisovný náš ja zyk, založil lidovědu, povznášel a vychovával národu jeho mládež ve škole, rozvíjel literaturu národní a českou vědu. Vědecká díla jeho přijal se souhlasem nejvyšší vědecký náš ústav Česká akademie věd, slovesnosti i umění v Praze a Akademie věd v Petrohradě. Sbory, učenců

za svého člena. Nejkulturnější národ, Francouzové, nazý vají členy akademie nesmrtelnými. Hlavní město Moravy, zněmčelé Brno, vyvíjelo se jeho vedením v střediště národní vzdělaností pro Mo ravany, jako se činila Praha středištěm jejím pro celý národ.

jmenovaly

jej

Dvacetdvě léta by,l profesorem na vyšším gymnasiu, osm let ředi telem na nižším gymnasiu brněnském. R. 1898 vrátil se do svého do mova na Mládcovu. Národ jej tenkrát doprovodil uznáním a poctami do venkovského zátiší. Brněnským hoferem odešel, domácím pánem domů přišel, koupiv od provdané sestry Anny otcovský statek. 1

V rodném svém

kraji zastal již pokolení nové, jevící smysl života. Čtyři roky, před tím vymohl u úřad|ů

pokročilejší způsoby lení k stavbě obecné školy

svým rodákům na Mládcově.

pro

svo Město Zlín

právě měšťanskou školu. V okolí škol vůbec přibývalo. Uspokojovalo jej, že rolníkům v kraji úrody přibývá jako nikdy dosud. Průmysl zlínský razil si cestu do světa; dostavovala se právě místní dráha z Otrokovic do Vizovic. dostavělo

1

Doma

napsal ještě několik spisů. Deseti rozpravami lidopisnými ukončil zde práce lidovědné a složil Dialektický slovník moravský. Radu spisů a svých let zakončil Kyticí z lidového básnictva našim dětem. Jejího vydání se však již nedočkal. Nedožil se ani naší doby, kdy idea jeho stává se ideálem národním. Uznati to náleží k vzneše nosti, ke které národní vzdělanost spěje.

Co tedy mohl

—

ani

on nezmohl

vše, co chtěl

mládeži toto odkázal:

Vynalož svou všechnu

uč se, uč, na chrám osvěty z vší

—

vykonal. České

píli,

síly,

dokud uzavřen ti, tluč; všecky, srdce, ducha dary

v květ by rozvinuly se jarý, péči měj, o svůj věhlas dbej!

Letos v dvacátém roce od jeho dožití Okresní osvětový sbor ve Zlíně označí jeho rodný dům na Mládcově pamětní deskou a Místní odbor Národní jednoty staví již na jeho památku společenský sál.

Nechat roste památka jeho v národě jako rostlo jeho dílo pro lepší budoucnost národa! *)

Herben věnoval památce Františka Bartoše druhé vydáni své první knihy Moravské obrázky. ... V Lidových novinách (21./III. 1926) znova vzpomíná a uznává jeho literární školu a lidovědu upřímně a přesvědčivě. A tak ho vzpomínají také mnozí jiní. *) Dr. Jan

18

Josef Bartocha:

Hrdina práce.

Nechci dnes*) psáti o všech přednostech slavného rodáka mlatcovského, mého vzácného přítele, o jeho rozšafné povaze, o jeho velkých vědomostech, o skvělém jeho významu literárním o jeho národopisných a jiných zásluhách. Dnes, kdy se mnozí lidé, kypící silou, zdaleka vy hýbají práci a bojí se jako nejwětšího zla, tane mi na mysli přede 1

,

vším význačný rys Bartošovy povahy, jeho neúmorná pracovi tost, která zvláště vynikla v posledních letech nebožtíkových, neopu stila ho do samé smrti a proslavila jej jako vzor ideálního a neúnavného pracovníka, jemuž bylo největším neštěstím, když nemohl pracovati. jií

*

S

příkrého kopce Baby nad Zlínem v zimě v létě za každého po časí spěchával František Bartoš jako malý školáček do Zlína půl ho diny vzdáleného a musil již tehdy tužiti svou útlou sílu; nebylo totiž v Mlatcově školy i musil proto do školy zlínské. V létě se ovšem cho dilo příjemně, také za mrazivé zimy se mládež po sněhu ráda kutálela dolů; ale zato na podzim a z jara za deště a bláta bylo zle. Nevedlaí z Mlatcové do Zlína cesta vůbec, nýbrž dlěti (4—5 školáků) musily; cho dili po polních mezích, každé po jedné, aby, v měkké žluté půdě nerozšlapaly jediných svých cestiček, jež je spojovaly se školou. Ve škole zůstal František celý den a teprve večer se vracel domů do příkrého kopce. Že ve škole nezahálel, dokazují jeho vysvědčení: býval prvním 1

nebo druhým premiantem.

Těžší a opravdovější práce mu nastala, když se r. 1852 odebral na studie do Olomouce, nejprve na hlavní školu, aby se přiučil němčině, a pak na gymnasium. Nehledíme-li k tomu, že jako Chlapec z české vesnice musil těžce zápasiti s němčinou na čistě německých školách v Olomouci, že se musil namáhati mnohem více než děti ně mecké, musil se starati též o svou výživu již jako hoch patnáctilietý. Rodiče totiž byli chudí a František se musil na studiích vydržovali hlavně vlastní silou. By,l odkázán na své schopnosti, na svou píli a pracovitost; musil vyučovali žáky jiné, méně schopné nebo méně přičinlivé a vydělá vali si tímto učitelováním na byt a stravu. Poněvadž se sám ve škole učil výborně, byl hledán jako domácí učitel a míval 5—6 hodin (kondic). Co to bylo námahy a lopotění vedle školní práce! Ale tato práce pro spívala nejen jiným, nýbrž i jemu; neboť uče své spolužáky;, sám se přiučoval uložené látce, nabýval samostatného úsudku a ve škole prospíval výtečně. Na zábavu zbylo ovšem času velmi málo, ale přece se mu dařilo v Olomouci dobře. Trudnější časy čekaly Bartoše r. 1860—1864 na universitních 1

studiích

ve Vídni, když zřeknuv

se pro svou

měkkou povahu

studia

odhodlal se studovali na profesora středních škol. Rodiče vypůjčivše si na jeho studie peníze, nemohli mu měsíčně posílali víc než 10 zlatých. Z těch musil polovičku dáti na byít a za ostatních 5 zla tých si musil kupovali stravu a vše, čeho potřeboval k studiu. Byl by lékařského

jsem tak ve větším spise hned pn smrti Bartošově: „Z a života Františka Bartoše“. Vydal Emil Šolc v Telči. *) Učinil

pamětí

19

rád něco přivydělal, ale přes všechno úsilí nemohl do stati podomního vyučování (kondice). Byl odkázán sám na sebe a musil nejednou přemýšleti, jak by vystačil s tím málem, které mu rodiče s těžkostí mohli posílati. Občas musil obědvati suchý chléb a v zimě musil nejčastěji stu dovat! a přespávati v nevy,topené světnici. Bylo tu třeba rekovné odhod si

zvoleném povolání. Nicméně pracovitý Bartoš přes všecky tyto nedostatky s celou svou zanícenou duší se oddal universitním studiím, docházel pilně do četných přednášek a vnikl hluboko do řeči a literatury řecké, latinské, staro slověnské a české, badaje v nich svým důmyslem a dospívaje nejednou pozoruhodných samostatných úsudků, takže došel častěji pochvaly u vy lanosti, trpělivosti a

pevné

vůle, aby vytrval ve

nikajících universitních učenců. Dvojí těžká nemoc ohrozila jeho horlivé studie: několikaměsíční tyf a později těžké neštovice, jež div ho ne

do hrobu. Ale ani tyto překážky, nezdolaly neúnavného, bystrého a pronikavého ducha; překonal je vítězně, ukončil své studie r. 1864 profesorskou zkouškou a stal se téhož roku suplujícím profesorem ve Strážnici, 1865 v Olomouci a r. 1866 definitivním profesorem v Těšíně, vesměs na německých gymnasiích. Mnohý čtenář si tu spokojeně oddechne a pomyslí si: „Chvála bohu, konečně došel svého cíle a měl se už dobře.“ Ale chyba lávky! Předně měl bídný plat, že s ním sotva při své velké šetrnosti vystačil, maje ne dočkavým věřitelům spláceti peníze vypůjčené na studie; musil tak šetřiti, že nejednou ani nesnídal ani nevečeřel. Práce v třídě 82 žáky pře plněné měl tolik, že vyčerpávala nejen síly duševní, nýbrž i tělesné; některý týden sotva mohl ve škole nahlas ml uvití. Roku 1869 se zdálo, že se naň usmálo štěstí; byl totiž jmenován profesorem v Brně na českém gymnasiu a dostal i trochu větší plat. Ale i toto štěstí bylo na počátku jen zdánlivé. Práce ho tu však čekala větší a mnohem nesnadnější než na německých školách. Ale chvátal sem s největší radostí, těše se, že bude učiti studující mládež řečí mateřskou, že ji co nejlépe vychová a svému národu zachová. Tuío radost musil však vykoupiti pernou prací. Neboť nebyla to lehká věc, vyučovali z čista jasna české žáky českým jazykem, když sám jako stu dent se učil všem předmětům po němečku a jenom po němečku se o nich uměl vyjadřovat!. K tomu českých knih učebných bylo velmi málo, ve všem si musil vypomáhat! sám, v potu tváři vymýšleje české výrazy, takže se na jednu učebnou hodinu musil připravovat! někdy i pět hodin, aby vystihl jemnosti a půvaby jazyka českého a latinského. A s podob nou důkladností a neúnavnou vytrvalostí se musil připravovat! na české hodiny ve vyšších třídách, když chtěl v žácích svých roznítit! zápal pro vše dobré a ušlechtilé, když chtěl v nich vypěstit! pevnou a dfobrou po vahu, chuť k práci, lásku k řeči mateřské a k vlasti, vzbudit! v nich smysl pro čistotu a krásu jazyka mateřského, upozornit! na každé hnutí v souvěké literatuře české, na každý nový spis české literatury, aby zasel krásné símě do mladých duší. sklátily

Výsledky této namáhavé práce byly ovšem skvělé; Bartoš mocně pů sobil v duševní vývoj studentstva, neboť svou láskou k práci a povin nosti, již nejen kázal, nýbrž i sám svým příkladem horlivě a vzorně osvědčoval, studenstvo uchvacoval, za sebou strhoval a mnoho vyni kajících pracovníků z něho vychoval. 20

Ale to

pouze jedna část jeho práce: ve škole a pro školu. Bartoš však vida naši opozdiíost v českých školách a v české vědě, chtěl také tyto nedostatky odstranit! a povznésti literární ruch na Moravě. Spiso val četné články do vědeckých, učitelských i populárních časopisů a ievuí, vydával vhodné knihy básnické i prosaické pro studující mládež, sestavil nové čítanky, mluvnici a Slovesnost pro střední školy na zá jest

—

kladech nejnoviéjších a tato práce mu zabrala všechen volný čas, že se mnohdy až přepracoval, že jeho přílišná námaha až škodila jeho zdraví. Jak se však měl ubrániti práci spisovné? Spisovatelství už od stu dentských let bylo ideálem Bartošovým; chtěl jím prospět! svému ná rodu, vzdělávaje jeho řeč, rozšiřuje potřebné vědomosti a užitečné myšlen ky. Umínil si pevně každý rok svého života zaznamenat! aspoň jedním dílem literárním ať už menším nebo větším, a toto předsevzetí skvěle vyplnil. Probíráme-li se jeho literární činností, shledáme, že všech jeho literárních prací (článků, pojednání, spisů někdy, značně rozsáhlých) jest na 300, že tedy stále a vytrvale pracoval a oddechu sobě nedopřál. Proto se ani nepodivíme, že odešed r. 1898 z' ředitelství nižšího gymna sia v Brně do své rodné vsi Mládcové na „odpočinek", nepřišel tam odpočívat, nýbrž aby tím úsilněji pracoval, protože práce byla jeho nejvyšší rozkoší a on se jí tam ve venkovském klidu oddával s plnou chutí, nacházeje v nahromaděném materiálu podněty k novým studiím a novým pracím a vydávaje nové spisy. Proto pokládal za největší neštěstí, když r. 1902 byl postižen zá keřnou nemocí, že mu lékaři Zakázali pracovat, radíce, aby, pracoval jen málo nebo raději nic. V dopise ke mně se o této radě takto vyjádřil: „Tot se věru smrti rovná,“ t. j. jestliže člověk nepracuje, jest takořka mrtev. Jindy zase mi napsal: „Nenamáhám se, ale bez práce být! nemohu,

by byl hotový kriminál." Když pak mu kterýsi přítel radil, aby se v nemoci šetřil a nenamáhal, tu mu Bartoš rozhořčeně odvětil: „Než takový život (totiž bez práce) raději smrt." Nejvíce jej v nemoci rmoutilo, že by jej snad smrt mohla překvapit! dříve, než by, dokončil své poslední dílo „Dialektický slovník moravský", o němž pracoval pět let. Když se mu v chorobě poněkud ulevilo, že mohl zase volněji a více pracovati, hned si liboval: „Jak pěkně se to žije, když lze člověku pra tot

—

covat! Ostatně, jak se čte o sv. Jarolímu, svou nemoc neustálým čtením a psaním hojím." Ale když se neduh zhoršil, hned teskně naříkal: „O nějaké práci není ani řeči, a tak už nejseml k ničemu na tom božím světě, a ještě tolik té práce!" Nejvíce jej skličovalo, že má odumřít! to !

nedokončených neb ještě zamýšlených prací. Ještě prý by potřeboval aspoň pěl let, aby, mohl zpracovat svoji materiál. „Věru, kdyby mi mohl někdo zajistit! ještě 10 let života s podmínkou, že nesmím nic pracovati, hned bych mu nabídl, že volím raději jen pět let, jen když budu smět pracovati." A nejednou byl svou starostlivou sestrou přistižen o jedenácté i dvanácté hodině v noci, jak sehnut nad svými papíry, přemýšlí nebo

lika

i

i

pracuje.

Jaký to rozdíl mezi mnohými mladými lidmi, plnými života, štítí cími se práce jako největšího neštěstí a mezi tímto kmetem upracovaným, přejícím si života jen proto, aby mohl pracovati. Ejhle, tof pravý

hrdina práce!

Josef Černík:

Po

dvaceti letech.

Nebe je zastřeno olověnými mraky, a vydatně prší ve chvíli, kdy se chápu péra. Hle, jaká shoda! Zrovna tak bylo, taktéž pršelo, ba lilo se jako z konve, když jsme jeli v červnu r. 1906 na pohřeb nezapomenutel ného a nenahraditelného Františka Bartoše. z oněch vyvolených, o nichž lze právem říci, že jsou nenahraditelnými. Aspoň v oboru národopisu moravského a zejména v činnosti sběratelské byl František Bartoš na Moravě po Sušilovi jediným pracovníkem, kte rého nelze už skutečně nahraditi nikým z toho důvodu, že František Bar toš ujal se sběratelské práce v dobách, kdy, u nás ještě kvetl lidový zpěv a též jiná odvětví lidové kultury,. Pokladjy národního umění, jež Franti šek Bartoš zachránil od záhuby a zanechal ve svých knihách a ostatním

Ano, František Bartoš, slavný národopisec,

jest

a pokolením, zajistily mu v oboru národopisu moravského jedno z prvních míst, neboť práce jím vykonaná dala nejen podnět k podobné činnosti jiným pracovníkům, ale

jako nehynoucí odkaz budoucím

díle

věkům

vyčerpala z bohatých zdrojů lidových všecko, co nazýváme ori původním. Není takto pochybností, že všichni další pra ginálním covníci v oboru národopisu měli a mají svou práci po Bartošovi v lecčemž nejen usnadněnu, ale též db jisté míry omezenu, poněvadž to, co se ještě dnes po našich dědinkách sbírá, zvyky, písně, řikadla, průpo vídky, pohádky a }., jsou většinou už jen různé obměny či varianty, toho, co František Bartoš se svými pomocníky zachránil. Z těchto důvodů je tedy František Bartoš nenahraditelným, ojedinělým pracovníkem, k ně muž s úctou pohlížíme všichni, kdož si uvědomujeme dbsah jeho ve

téměř

i

—

1

1

liké

práce

.

věčně vzpomínat! bude také hudební svět, neboť je jisto, že sbíráním lidových písní získal si v hu debním oboriu zásluhy nehynoucí a posuď nedbceněné. Jako jiným velkým lidem, nedařilo se ani Františku Bartošovi za života skvěle. Je však dlužno připoměnouti, že ani po smrti neměl po koje, a že se našli malicherní lidé, kteří mu vytýkali na příklad jisté vady právě v oboru sbírání písní. Že prý František Bartoš měnil zbytečně tekst (slovné znění) lidových písní! Nevím, v kolika případech tak Fran tišek Bartoš učinil, ale zajisté nebylo jich mnoho. A ty některé písně, jež nepatrně „upravil“, zbaviv je prostě nůznýCh hrubostí a snad neoma leností, jistě neztratily: na své ceně, nýbrž jen získaly. Víme všichni, jak jediné nepěkné neb neslušné slovo pokazí píseň jinak cennou. Co je tudíž lepší: Tu kterou píseň pro určitý nepěkný výraz zatratiti navždy, nebo nepatrnou Změnou ji učiniti možnou v každé slušné společnosti? Jistě byl František Bartoš v právu, počínaje si tu a tam naznačeným způ sobem. Neboť, kolik bývá v lidových písních i braku, nejapností, hru bostí, po případě neomaleností, ví každý, kdo se sbíráním písní zabývá. Františka- Bartoše

vzpomíná však

a

*

Neoceňuji velkého významu Františka Bartoše vůbec. Vím, že se o to postarají jiní. Napsal jsem několik těchto řádek v zájmu lidbvé písně a jejího záslužného sběratele Františka Bartoše, který byl mým příznivcem, na něhož budu pohlížeti vždy s úctou a zvláštní láskou. 22

A. Šulc:

Bartoš na Slováčku. v ž.

Oblíbeným koutem Bartošovým na Slováčku bylo Strážnicko. Zvláště by,l

častým hostem. Jako student

v Ž. Bartoš sám a do

mně

octl

jsem se

častěji

u tetičky

radil procestovali ten kraj od Strážnice It Myjavě Filipova údolí, kde se navazovaly a udržovaly styky moravských

a uherských Slováků.

Tam

jsem poznal, jak prostý venkovský lid byl Bartošovi nakloněn. Vzpomínám, jakou radost měla vždy Kačka Falešníková ze Ž., když jsem jí vyřizoval pozdrav od pana rady, (Bartoše). Předzpěvovala mu staré písně, jež tam sbíral a velmi si oblíbila srdeč nost a prostotu učeného pána. Nebo stařenka a staříček Suranští v malé chaloupce skryté v zahradě u mlýna. Ti panu radovi zase „dohazovali“ zpěváky a zpěvačky z okolí. Bartoš u nich při každém výlete rád po seděl a s nimi povykládal. Největší radost však projevoval bezzubý Jožka Dulů. Osmahlý, vždy usměvavý a dobrosrdečný ten Slovák ochotně vozíval za nepo hody ubohou svou herkou v rozbité košatině Bartoše na vzdálené ná draží do Veselí. Nemohl si tehdy Bartoš najmouti kočáru a chodil vždy pěšky. Za nepohody spokojil se Dulovou košatinou. Také u Židů (v jediném to obchůdku v malé dědince Ž.) vyptávali se na pana radu. Kupoval tam „krucák“ (kroucený tabák), jímž poděloval zpěváky, aby si je naklonil. I jiní lidé volá val i na mne přes ploty zahrádek, „co dělajú pan rada?“ Fr. Bartoš dovedl si svou srdečností nakloniti prostý venkovský lid, který mu oplátkou za to otvíral srdce i dveře, takže mohl zachytiti nelíčenou prostotu slova, písně, mravu a zvyků prostonárodních a do chovat! nám vše v nezkreslené podobě. Vymřeli již V onom koutě Mo ravského Slovenska všichni pamětníci neúnavné sběratelské práce Bar tošovy, navždy však budou žiti písně a vše ostatní, co tam Bartoš na sbíral a do svých lidopisných knih uložil. 1

AVA m. s.Dobiáš:

Baptoš sběratel.

ívVVA 139

(Několik drobností.) František Bartoš léta a léta poslouchal, co a kterak vyjadřuje náš venkovský člověk. Sbíral a zapisoval dobré české výrazy a věty, pro nikal stále hlouběji k jádru našeho jazyka, postihoval jeho zákony i krásy, až napsal Rukověť správné češtiny, dobrého rádce pro všechny, kdož chtějí jadrně a -správně česky, mluviti i psáti. Rád by byl mnohé cizí slovo, v běžné řeči užívané, nahradil slovem českým. S tím však byla často veliká potíž! Slýchával na příklad chváliti ty krejčí, kteří šili podle nejnovější iasony. Měl náš lid pro tento výraz slovo své, české? Bartoš hledal, poslouchal, vyzvídal, ale marně. Tá zal se několikrát také své sestry,, poněvadž ta jej dovedla na leccos upamatovati, když si s něčím nevěděl rady ani pomoci. Avšak sestra ne a ne přijít na lidové rčení Zatlačené fasonou. Hovoříval tedy s krej čími i s jejich zákazníky, snad že se někdo z nich přece správně pře-

řekne. Ale nepřeřekl se žádný; každý, že fasona je fasona. Až jednou zavadil doma na Mládcově o starobylou a již vetchou skříň vpředu na bocích skleněnou, že v ní zařinčel porculán. Optal se sestry starost livě, nespadne-li někdy ta skříň, že toho porculánu v ní by bylo škoda. sestra odvětila: ,,Nebylo by ani divu, je to barabizna, kdož ví, jak starého údělku; však se u ní proto ani žádný nečaboříme.“ Sestřina odpověď Fr. Bartoše nadchla. Pochválil ji: „Povídáš dnes, nač jsem se tě ani neptal. Šaty podle nejnovější fasony a skříň, kdož ví, jak sta i

A

údělku. To

nač jsem se tě ptával!“ Jindy cestoval Fr. Bartoš se svým přítelem po Valašsku a pilně zapisoval, co zvláštního a pozoruhodného slyšel. Kdysi vystoupili také až do hor a zapadli do salaše, kde je uhostil brynzou starý báča. Řeč se rozproudila, báča vypravoval a Bartoš zachycoval aspoň v paměť, co jadrného a starobylého zaznívalo z báčovy, řeči. ,,A kolik roků jste chodil do školy?“ táže se nakonec. „Dvě letě,“ odvětil báča a jako by nic, rozpřádá dále své vypravování. Tenkrát si odnášel Bartoš z hor rého

je,

opravdu vzácnou kořist, starobylý duál, zbytek dvojného čísla, jež se zachovalo dodnes jen ve slovech dvě, obě oči, uši, nohy,, ruce,, prsa,

ramiena a kolena a jinak již docela z< naší řeči vyimizelo. „Dvě letě“, říkal ještě děd báča v horách daleko od lidí a Bartoš s opravdovou radostí zaznamenal tento úlovek do svého zápisníku na místo nejčestnější!

Frant. Bartoš:

Vědomci.

Za takové vědomce pokládáni

bývají zvláště lidé, kteří ustavičně v přírodě a s přírodou žijí, jako jsou pastýři, polní hlídači, hotaři, my slivci a pod. Jiní mají své vědomosti z pomoci a přispění božího; nic nečiní „svú mocú, ale boží pomocú“; jsou božci a bohy,ně. Jiní zase spolčují se se zlými duchy, a nabývají od nich moci nadpřirozené; to

—

1

jsou čarodějníci a čarodějnice, či bosorky,. Hrozná pověra, že se lidé spolčují se zlými duchy a nabývají od taidi moci nadpřirozené, nabyla zvláště ve stoletích 15.—17. všeobecného roz šíření mezi národy evropskými. Mužští čarodějníci v lidových pověrách

a pohádkách mlálo kdjy se vyskytují; obyčejně bývají to osoby ženské. Zbytky této pověiiy udržují se posud mezi lidem, ač nyní již mizejí

viůčihledě.

Domnívá-li se hospodyně, že její krávě uděláno, zavede ji k mrave ništi a postaví na ně. LezOu-li mravenci krávě jenom po kolena a pak

má

uděláno. Na Valaších a na Brodsku od' Lucie počínajíc děvečka z každého to pení okleštěk odloží a na boží narození jimi zatopí. Tím Zbystří si zra\ tak. že na jitřní všecky čarodějnice pozná. Mívají hrotek „hore dnem“ a uchem dozadu na hlavě. Která žena chce mít čerta pomocníkem, jde přede dnem do pole a opadají,

!

vláčejíc trávnici

po

rose, říká:

„Z

keréj travičity krávy robečky nájvěc Čert se v podobě černě oblečeného,

dójá? Bud aj mně nápomocný!“ šviháka objeví a od té doby jí pomáhá. 24

Čarodějnice vezme trávnici, vyjde přede dnem na pole a jdouc bráz dou, šlehá tráčkami po obilí, říkajíc: „Sbírám užitek, ale ne všecek!“ Doma potom pověsí trávnici ve chlévě na dveře nebo ji přehodí ve svět nici přes bidlo nebo na hůře přes hamlbálkyi a db jí: Kolik z trávnice vy-

o tolik méně mléka dají krávy hospodyně toho pole. V noci Tilipojakubské čarodějnice shromažďují se na kopcích, na křižovatkách „na sněm". Pravá bosorka umí se ve všelico proměnit. Rozličnými prostředky a říkáním se opatrují pověrčiví lidé před uděláním a před bosorkami. Ze všech, jen: Kdo má v domě lipovou větvičku, nemají do něho moci bosorky. Mocné ochrany, od kouzel a čárů poskytují člověku, dobytku i „mrtvým věcem" jisté zeliny. Stará knížka rukopisná nabízí víc receptů dojí,

„osvědčených“. Největší „právo a moc" bosorky mají od sv. Lucie do božího naro zení, v týden pašijový, na sv. Jiří, v noci filipojakubské a svatojánské. Hospodyně vědí, v čem opatrný býti musí, aby se nic a nijak z domu v ty doby nedostalo. Hospodyně badají, když jim krávy „přisušují“, badají, která sou seda ubírá jejím kravám užitku, a pomáhají si bud samy od moci a -práva bosorčina anebo „pomahači" v každém kraji jinak. A opět knížka ruko

od udělání pomáhajících. proměně se zmocnit a s lapenou

pisná, ale jiná, obsahuje plno prostředků

Mužští dovedou bosorky v

její

si

začtveračit.

Nejlepšími rádci a pomocníky, od kouzel a čárův, jakož i ve mnohých jiných potřebách a nesnázích života lidského jsou božci a bohyně, někde také střízlivějším jménem „pomahači" zvaní. Zaklínače mračen mají v některých krajinách, každé okolí má svého. Tvrdívají o sobě, že dokud budou živi, kroupy v tom jejich okolí nepotlukou.

Vědomci osvojují

Fr. Bartoš:

si

moc

a právo z lidské hlouposti a své chytrosti. (Z knihy „Moravský íid".J

Bohyně.

V

knize „Lid a národ" vypravuje Fr. Bartoš o bohyních na Zídkové: Bydlit na Židkové daleko široko po Moravě i na uherské straně svou vědomostí a velikou mocí slynoucí Dorka Gabrhelová. Vypravil jsem se k ní, abych tváří v tvář popatřit mohl božstvu kopanickému. Nezastal jsem jí bohužel doma, odešla na trh do Uh. Brodu nakoupit ambrosie a nektaru ve způsobě obyčejného hrachu a ordinámí šedě (pálenky). Vydělá prý Dorka do roka hezké peníze, ale všechno propije na tomto svém nektaru (na šedé). Nejvíce přicházejí k ní lidé zblízka i zdaleka o radu, když jim bylo něco ukradeno. Jenom od souseda Dorčina, nepříliš pravověrného (tedy také pověr čivého), dověděl jsem se některých zpráv o životě a umění naší bohyně.

Dorka

vosku a dle rozmanitých tvarů, jichž rozpuštěný vosk ve studené vodě nabývá, hádá, kdb co ukradl, kde to má schováno, s klým se podělil a pod. Pomáhajíc od choroby, též napřed z vosku leje, aby zvěděla, zhojitelný-li neduh či nic. leje z

25

Od

téhož souseda bylo mi řečeno, že pod Zídkovou bydlí bohyně, která Dorce do řemesla se plete. Sestoupil jsem tedy, k ní, abych aspoň tuto náhražku bohyně kopanické z vlastního názoru poznal. Byla to chuděrka vzezření velmi chorobného, jako by, v ní vězely, všechny ty „troje dzěvjatery vředy", od nichž jiným pomáhá, v oděvě velmi chatrném a špinavém, že ve mně mžikem všecky krásné představy o svém božství rozptýlila. Vytasiv se před bohyní svými vědomostmi na Valaších o vředech nabytými, dodav jí mysli, že „to nědzlelá svú mocú, ale božskú svjatú pomocú“, a několika darovanými šest áčky, otevřel jsem božeckého choroboznalství jí konečně ústa a zvěděl od ní z 1

vše, co věděly.

A. Šiška:

Z

posledních dnů Bartošova života.

Pamětníkům Bartošovým není neznámo, že ostal svobodným; o svém ani nezmiňoval. A nač stavu se však před námi ranou a manželkou také potřebí mluviti o sobě skromnému člověku, jenž již obětoval vše, a když život a dílo mluvilo zaň. Rozuměl světu, a když již naposled vyšel rozhlédnout! se po něm v své nemoci, napsal 22. ledna 1906 příteli V. Vávrovi do Přerova o tom, kterak dopadl a končil: „Je na tom světě přece jen pěkně, nerad s něho půjdu.“ Pohojilo se mu od té doby, mohl-li jen dojiti k nám, do školy; ne

—

—

března polekalo nás, že nepřijde jakživ. nervový záchvat. Přivezli dta Geťbce ze Zlína, avšak pan rada nevstával po něm tak rychle, jako po všech, kolik jich od r. 1902 přežil. Ve Zlíně vypravovali si již, co slyšeli nebo z novin vyčti i, že snad pan rada umírá. Radovi přátelé z Kojetína, ze Vsetína, z Brna, z Prahy i z Petrohradu psali o původní zprávy. to již tak často'a 13. Stihl „pana radu" opět

bývalo

Po ráně

radovi lká, ale

března vesnický umíráček zalkal. Pomyšlení, že po panu zvedlo nás od snídaní; stáli jsme němí, dívajíce se na sebe, 13.

duchem nepřítomni.

Vábivé slunce svítilo bezmocně na ranní přímrazek a na suchou silnici venku před školou. Někdo zaklepal a pootevřel, vyhl hlavu dovnitř a zavolal: „Jste ještě na živu?" A nevešel, až jsme se pohli... Vstoupil potom, omlouvaje se náramně, neboť měl za to, že nás přistihl při čemsi rodinném. „Ano, přistihl jste nás, z čeho se nemůžeme vzpamatovali, pane rado!" praví Jeden z nás a druhý dosvědčuje. „Co se stalo?" vyzvídá hluboce soucitně. „Z překvapení, že vás vidíme opět, pane rado, a jak na novém světě," vysvětlujeme mu. Uvěřil nám pan rada jako svému zrcadlu a zažertoval: „Půjdu na posled ještě za svatbu,*) ale potom se budu musit také oženiti." Hovor „jak jest u vás" a „jak u nás“, „co kdo píše“ a „ co no vého" spěchal ke konci a pan rada její skončil: „Ukázal jsem se vám,

—

*)

svatbou.

26

—

1

Věděl o své neteři Anně Fajkusové, jež

(

jej

také ošetřovala, že

má

před

—“

viděl jsem vás

a odcházel jakoby naposledy.

Ä

nebylo radno

jej

ba viti. Tož doprovodil jsem našeho hosta domů. Ten den připadal nám oběma po té jeho návštěvě dvojnásob krásným. Umíráček sice lkal, ale po někom jiném. Za tři dny gratulovali jsme jemu k devětašeděsátce. Přicházel potom ještě, avšak již jen ták, jako toho třináctého března. Naposled byl s námi devátého května; obdržev druhý díl Dialektického slovníku, rozeslal vol né výtisky přátelům, mně jeden donesl. Ä stěžoval si, jaký má s domá cími kříž; vyjde-li, špehují jej, a on to nerad vidí, vystojí s ním beztak

Ä

mnoho, přemnoho. Potom již sedával doma v pracovně, na prádelníku míval knihu po ruce, ale nezastal jisem jíej čtoucího. Oznámil na jedné z mých návštěv li}dov|ým pořekadlem, nač čeká: ,,Přijde holá: pojď do dola, šohajku!" „Život a dílo přináší vám útěchu, pane rado!“ doložil jsem, co jsem vyčti dosti a dosti.

vystáli skutečně

z jeho přívětivého pohledu a klidu, kterým mne překvapil posloucha jícího. Zamžikal drobně jako jindy, kdykoli se ucítil potrefený lichotkou. Za jiné návštěvy, která takřka zkracovala samu sebe, překvapil mne ještě * více žádostí: „Nedejte mi odejiti všelijak!" 1

—

Nepředvídal jsem tak blízkého konce, jako on, těšil jsem její, že se Ä nebylo; dožil ještě nejednou shledáme, na odejití že je času dosti. 11. června 1906. Odešel člověk pevné vůle a tužeb ušlechtilých.

A. Šiška

:

Kterak

dr.

Jan Herben vzpomíná

Fr.

Bartoše.

(Výňatek.) Dr. Jan Herben věnoval druhé vydání 'spisovatelských prvotin ravské obrázky a drobné črty" (1889, 1926) Bartošově památce.

(věnování) literární vzpomínkou v Lidových novinách 1926, čís. 147), kterak jej! vedl Bartoš k psaní. Mezi jiným napsal:

Uvedl (21.

III.

„Mo

je

„Profesor Bartoš dovolil mi (na 'brněnském gymnasiu), abych tak z v. řečnické cvičení, pro oktávu předepsané, nahradil čímkoli. Ä tak jsem mu tedy z jara r. 1878 odevzdal článek Ze Slovenska. Neřékl mi o něm a b. Jakmile se však za námi zavřel školní rok, ta moje prácička počala vycházet! v brněnském čtrnáctideníku Obzoru, jejž redigoval ka techeta náš, profesor Vladimír Šťastný, blahé paměti.“ Než se rozhodl původce článku Ze Slovenska, kam se vrtnouti po prázdninách, zajel do Brna hledat. Naleznuv, že do bohosloví vstoupili

„Vyběhl jsem (ze semináře) a rovnou k prof. Bartošovi do Besedního domu, kdež bydlel. Řekl jsem mu, že do alumnátu (bohosloví) nepůjdu. Půjdu do Prahy studbvat. nemůže,

učinil, jak

Vzpomíná

— — Máte nějaké peníze? — Necelou zlatku. —

dál.

Má

Jděte tedy k prof. Šťastnému. pro vás připravený honorář za ten výlet na Slovensko. Šel. Vzal u prof. Šťastného honorář a jel t

27

do Prahy studovat. V Praze psal ostatní Světozora a do jiných časopisů. Redaktoři

„V každém

do obrázkového

črty je

listu

rádi přijímali. Nejvíce je

mi psal do Prahy, napo mínal mne, abych se cvičil v skládání výpravném. Obrázky chválil; snad mu připadaly jako obrat od pokusů básnických k výpravným; snad to činil vítal

sám

Fr. Bartoš.

jen proto, aby

mne povzbudil. Ä

dopise, jejž

tak jsem psal o

Moravě a [Moravanech."

Čechové, nemající ponětí o Moravě, vítali Obrázky o ní. Heťben upozorňuje, že do Obrázků vkládal „nejen krásu, nýbrž i do a činil to, jak činíval Bartoš, tedy bro“, t. j. aby pobavily i poučily;

—

A pokračuje: „Proto jsem tyto obrázky nyní věnoval památce Františka Bartoše. Jeho škola byla Bartošovým vlivem.

dobrá; kritikové našich dnů často Bartošovi ubližují.“

O

Bartošově lidovědě (folklóru) rozpráví: „Za Bartošových časů nebyla lidověda myšlena vědecky jako nyní. Fr. Bartoš vůbec nechtěl pra covat! pro vědu, zejména když sbíral písně a zvyky lidové; jeho sběra telství mělo účel, aby ty, staré zvyky a krásné písně zachovají a lidu vracel. Měly působ i ti mravoučně a výchovně. Zamlčoval schválnž

moravského

A

ač je znal.“ vyznává: „Nesouhlasí), jsem zejména s jeho idylickým líčením poddanského života, odporo valo to historii a velebení starých zlatých časů hnalo vodu na mlýn zpátečníků, církví a všech odpůrců pokroku.“ stinné stránky

lidu,

Nemám

co věnovati památce Bartošově, kdybych i měl, tož ničím z toho neposloužil bych Bartošově velké památce tolik, nakolik to uči nil pan dr. Jan Herben věnováním „Moravských obrázků“ a mnohem hlouběji zapůsobil literární vzpomínkou, že „Bartošova škola byla dobrá“, že ve spisech zamlčoval stinné stránky lidu proto, že jeho spisy „měly působit i mravoučně a výchovně, že jeho

úmyslu vyu žitkovávali nepřátelé lidu !

S

nepřáteli lidu však nesouhlasil Bartoš.

a

pokroku.“

—

Využitkovávání a zneužívání takové a podobné vytýkal přímo těm, kdo se ho kdekoli dopouštěl, a vyzýval: Učte lid my,sliti! Přítelem

bližším mu byl, kdo tak činil. Viděl přece také, že co prospěje nepříteli, lidu uškodí. Ä Bartoš byl upřímný lidu přítejl a žil, aby se z něho „šťast

ný národ

stal“.

Po dru Janu Heťbenovi budou následovat!

jiní.

JIHOVÝCHODNÍ MORAVY VE ZUNĚ knihovna 28

SIEGEL ZLÍN

PAPÍRNICTVÍ

OBRAZY

ZAŘAĎOVAČE DOPISŮ

KARTOTĚGY

:S65M6e8a£X558to658aSX5e8M<5S8>lSGe5to(5S8toGtSM(ö65MG68a9i

§

|

DÁMSKÉ PLÁŠTĚ KOSTÝMY ŠATY

|

vkusně a levné

|

I

|

-

dodá

Vám

NOVOSAD

FR.

MÓDNÍ LÁTKY.

(!)

g

|

|

KOŽEŠINY.

-

S

t£>

TELEFON ČÍSLO

72.

2

IT-'LTC.

V'^VX-xjCX- OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO&*6 OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOMOOOOOOOOOOOOOOOO0000(3000OOOOOOOO»-

Chemická v

čistírna a strojní prádelna ■

i

/

čisti

v

I

Ir

a žehli

M

veškeré pánské a dámské prádlo.

PJ

Poštovní zásilky vyřizuje obratem.

II

y

_ -000000cxx)0000000000000000000000009y?000000000000000cxx)0000000000ir000000000000c>00000000000000wwwwyr

M.

§

SdSSLEROVÁ VE ZLÍNĚ

Telefon

č,

75.

LEŠETÍN

I.

Telefon

č.

§

II

75.

f^)/y~COOOOOOOOOOOOOOOO OOOOOOOOOOOOOOOO(TO OOOOOOOO0000000000000000000093)00000000OOOOOOOOOOOOOOOO000000000^"^%^ OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOLůOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOLóOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO00000000&

K. TEL.

CHLUD-ZLIN TEL.

Č. 38

DĚTSKÁ

A

Č.

38

DÁMSKÁ OBUV

DÁMSKÁ OBUV GALANTERNÍ

PRODEJNA

V NÁDRAŽNÍ TŘ.

——

J

L

Doporučujeme knihtiskárnu

HOTEL

E.

POTMĚŠIL ZLÍN

BALKAN“

ku zhotovení

veškerých tiskových prací jako: tiskopisů obchodních

a spolkových ve vkusné a

levné úpravě.

i

r

Vladimír Vlček, MALÍŘ POKOJŮ A PÍSMA.

SOKOLSKÁ TŘÍDA

4

ARBOR K & BATIK TOVÁRNA

NA OBUV. 7.