Kniha vychází jako 106. svazek umělecké edice Modrý slon The cost of this translation was defrayed by a subsidy from the Swedish Arts Council, gratefully acknowledged. Překlad této knihy vychází s laskavou finanční podporou Švédské umělecké rady. Veškerá práva vyhrazena © Meander – Ivana Pecháčková, 2016 © Anna Bengtsson, 2014 Illustrations © Anna Bengtsson, 2014 Translation © Viola Somogyi, 2016 ISBN 978-80-87596-67-8 www.meander.cz
Anna Bengtsson
Meander
Gunnarovy děti
Hasseho děti, Jenny a Matilda Henrikovy děti, Hasse a Barbro
Inžiny děti
Gunnar
Henrik
Olofovi mladší sourozenci
Olofův starší bratr
Inga
Olle
Sourozenci Nanny
Olof a Nanny
Maminka a tatínek Nanny
Olofovi strýčci a tety z tatínkovy strany
Olofova maminka a Olofův tatínek
Dědeček a babička, rodiče Olofova tatínka
Olofovi strýčkové a tetičky z matčiny strany
Dědeček a babička, rodiče Olofovy maminky
V jedné malé chatě, kam se jezdí na léto a která stojí v kraji Västergötland, stojí stará dřevěná kuchyňská rozkládací pohovka. Sedadlo se zároveň dá zvednout jako víko bedny a uvnitř leží dvě role tapet, které vypadají trochu okousaně. Pohovka je na několika místech otlučená. „Měli bychom ji natřít,“ řekne Matilda jednoho dne. Matildin tatínek se jmenuje Hasse a pohovka patří jemu. „Není divu, že je tak omlácená,“ prohlásí. „Vždyť je skoro sto let stará. Tvůj dědeček, můj tatínek, v ní spal, když byl malý.“ Já ti dám omlácená, pomyslí si pohovka. Podle mě jsem pořád ještě docela ve formě. Sedělo na mně už tolik lidí a pořád ještě nejsem prosezená. Ale taky jsem kdysi bývala nová.
Bylo to před sto lety. Ve světě zuřila válka. Hodně lidí trpělo nouzí, ale i tak se do sebe zamilovávali a měli svatbu. Olof dostal práci v kanceláři Banánové společnosti, a tak si mohli s Nanny dovolit pronajmout byt.
Svatební fotografie Olofa a Nanny
Pohovku koupili na trhu s nábytkem v Göteborgu. Byl s nimi Olofův tatínek, zařídil odvoz, zbývalo jen se rozhodnout. Mohli si vybrat ze dvou pohovek. „Vezměte si tuhle,“ radil Olofův tatínek, „mají tu i podobné židle. Bude se vám tam pěkně hodit. A není drahá.“ „Není hezčí ta se soustruženými tyčkami?“ uvažoval Olof a podíval se po Nanny. „Ty rovné se snáz otírají a jsou moderní,“ prohlásila Nanny, „vezmeme si tuhle.“ Kočí jim pomohl pohovku donést k vozu a naložit. „Jeďte opatrně,“ nabádala ho Nanny, „ať se nepotluče.“ „Nebojte se, mladá paní,“ řekl kočí. „Kůň i já jsme na převážení pohovek zvyklí. Kam že to pojedeme?“ „Sokolí ulice 17,“ odpověděla Nanny.
První lodě s nákladem banánů připluly do Švédska v roce 1910.
První dítě Olofa a Nanny, Henrik, když mu byly teprve dva týdny. Na velkém obrázku je mu už rok.
Pohovku postavili v kuchyni na čestné místo a přikoupili k ní ještě peřinu. Sedávalo na ní tolik lidí, že to pro ni byla pořádná zátěž. Olof a malý Henrik (Nanny měla radši židli, aby byla blíž u sporáku). Někdy přišla sousedka a sestry Nanny. V neděli je navštěvovali Olofovi rodiče, Hjalmar a Emilia. Také Olofův starší bratr. A jeho manželka a dcera. Válka trvala několik let a bylo stále těžší sehnat jídlo. Káva měla divnou chuť, protože ji vyráběli z obilí, skutečná káva se koupit nedala. Chleby byly malé a jedly se nenamazané máslem. Malý Henrik, který dříve dostával kostku cukru na cucání, když byl smutný, se musel spokojit s hadříkem namočeným v oleji.
Řepy vodnice bylo dost. Dělala se z ní… kaše…
polévka…
a smažily se z ní palačinky.
„Nejhorší je, že se vůbec nedají sehnat brambory,“ stěžovala si Nanny. „Jsou tak drahé, že si je můžou koupit jen bohatí lidé.“ S Olofovou prací to šlo také z kopce. Lodě s banány se neodvažovaly vyplout na moře, protože by na ně mohla spadnout bomba. „Ale v novinách píšou, že válka už brzy skončí, pak bude všechno lepší,“ řekla Emilia. „A Göteborg už potřetí vyhrál mistrovství Švédska ve fotbale,“ dodal Olof. „Aspoň z něčeho můžeme mít radost!“ Nevrť se pořád, pomyslela si pohovka, aby ses z toho nezbláznil. Co kdyby mi prasklo sedadlo?
Göteborg vyhrál 5:0.
Byla zářijová sobota. „Nepotřebujete dřevo?“ zeptal se Hjalmar. „Zanedlouho přijde zima.“ Olof mu odpověděl, že dřevo se teď dá sehnat snadno a nestojí moc, rodina nebude mrznout a něco jim zbude i na pečení. Válka skončila a rok byl dobrý. Právě tuhle neděli oslavovali, že Nanny a Emilia byly poprvé u voleb. To předtím ženy nemohly. „Konečně můžeme rozhodovat společně s muži,“ řekla Nanny. „Teď bude všechno jinak. Nikdo nebude chudý a do školy se bude chodit zadarmo.“ „A já rozhodnu o tom, že si nebudu mýt uši,“ prohlásil Henrik. Byly mu už čtyři a spal v zásuvce kuchyňské pohovky, stačilo odklopit víko a natřást peřinu. Úplně vzadu v rohu si Henrik schovával několik penízků – dostal je od sousedky, protože jí pomohl vynosit ven prázdné lahve.
Sláva! Teď už můžou rozhodovat všichni!
Hjalmar pil kávu přes cukr. Dělalo se to takhle: Vezmete si do pusy kostku cukru. Na podšálek nalijete trochu kávy. Pak ji upíjíte přes kostku cukru.
Olof snědl DVA skořicové vdolky!
Kdybych mohla rozhodovat já, pomyslela si pohovka, tak by v zásuvce každé kuchyňské pohovky v noci spal jeden člověk. A kočka. Ta totiž hřeje. Ale mít v zásuvce pár halířků taky není špatné. V neděli občas chodili pouštět draka.
