EDICE CARGO SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ (SLON)

EDICE CARGO

S O C I O L O G I C K É N A K L A D AT E L S T V Í ( S L O N )

ZB MÉ BABIČCE

DM N A Š I M A U - PA I R ( T E D Y V Ě T Š I N Ě Z N I C H )

Zuzana Búriková a Daniel Miller

Au-pair

PŘELOŽILA GISELA KUBRICHTOVÁ

PRAHA 2013

Klíčová slova: au-pair, migrace, pomocnice v domácnosti, placená domácí péče, domácí práce, transnacionální péče, migrace ze Slovenska do Velké Británie, pseudorodinné vztahy, migrace jako rituál přechodu, gender Ediční rada SOCIOLOGICKÉHO NAKLADATELSTVÍ: Luděk Brož, PhD. (Etnologický ústav AV ČR, v.v.i.) Prof. PhDr. Miloš Havelka, CSc. (Univerzita Karlova) Prof. PhDr. Jan Holzer, Ph.D. (Masarykova univerzita) PhDr. Helena Kubátová, Ph.D. (Univerzita Palackého) † Prof. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc. (Univerzita Karlova) PhDr. Jiří Šafr, Ph.D. (Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.) Mgr. Zuzana Uhde, Ph.D. (Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.) Ing. Alena Vodáková, CSc.

Vydalo SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ (SLON) ve spolupráci s Českou asociací pro sociální antropologii (CASA), Praha 2013. Z anglického originálu Au Pair (1. vyd.), vydaného v nakladatelství Polity Press, Cambridge (UK) 2010, přeložila Gisela Kubrichtová. Doslov napsal Miloslav Bahna. Vydání první. Ediční řada CARGO, 3. svazek. Ediční řadu řídí ediční rada ve složení Luděk Brož (předseda), Juraj Buzalka a Jiří Ryba. Odborná revize překladu Luděk Brož. Jazyková redaktorka Renata Hromadová. Odpovědná redaktorka Alena Miltová. Návrh obálky, grafická úprava a sazba Ondřej Fučík. Vytiskla tiskárna Aleš Zápotocký – az servis, Mendíků 9, Praha 4. Adresy vydavatelů: Alena Miltová, Rabyňská 740/12, 142 00 Praha – Kamýk Jiří Ryba, U Národní galerie 469, 156 00 Praha – Zbraslav Adresa nakladatelství: SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ Jilská 1, 110 00 Praha 1 [email protected] www.slon-knihy.cz Copyright © Zuzana Búriková and Daniel Miller 2010 The right of Zuzana Búriková and Daniel Miller to be identified as the Authors of this Work has been asserted in accordance with the UK Copyright, Designs and Patents Act 1988. All rights reserved. Except for the quotation of short passages for the purpose of criticism and review, no part of this publication may be reproduced, stored in a retrieval system, or transmitted, in any form or by any means, electronic, mechanical, photocopying, recording or otherwise, without the prior permission of the publisher. This edition is published by arrangement with Polity Press Ltd., Cambridge. Translation © Gisela Kubrichtová 2013 Afterword © Miloslav Bahna 2013 ISBN 978-80-7419-151-0

Obsah

Poděkování

9

Prolog

11

Kapitola 1 — Proč ne?

17

Kapitola 2 — Trapná přítomnost

47

Kapitola 3 — Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

79

Kapitola 4 — Svým způsobem Angličané

107

Kapitola 5 — Nuda v Beddlinghamu

141

Kapitola 6 — Muži

167

Kapitola 7 — Mezičasí

191

Kapitola 8 — Závěr: Struktura a její důsledky

211

Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

229

Literatura

251

Rejstřík

257

Doslov (Miroslav Bahna)

265

Poděkování

Naše informátory – au pair ani hostitelské rodiny – nemůžeme jmenovat jednotlivě, protože bychom tím porušili naši dohodu o zachování anonymity. Doufáme, že to v žádném případě nebude chápáno jako projev nevděku. Oba jsme velice vděčni každému, kdo nám poskytl svůj čas a své vlastní postřehy a příběhy. K Zuzaně byly au-pair obdivuhodně velkorysé. Kontakt s nimi pro ni nikdy nebyl jen sbíráním informací. Její v pravém slova smyslu zúčastněné pozorování v zásadě zaznamenává příběhy přítelkyň, s nimiž strávila celý rok, a mnohé z nich jí projevovaly bezvýhradnou důvěru a přátelství. Možná by nesouhlasily se vším, co v knize tvrdíme, přesto však doufáme, že naše společné úsilí povede k lepšímu porozumění a posouzení instituce au-pair. Jsme také velice vděčni Leverhulme Foundation, která nám na náš projekt poskytla nepostradatelné finanční zdroje. Zuzana by chtěla vyjádřit svůj dík IWM ve Vídni, kde jako hostující stipendistka projekt připravovala. Grant VEGA 1/0632/08 (Sociologická a antropologická analýza spotreby produktov a voľnočasových aktivít na Slovensku) Zuzaně umožnil strávit měsíc v Londýně s Dannym při psaní knihy. Od dokončení terénního výzkumu byla zaměstnaná v Ústavu etnologie ve Slovenské akademii věd a později také v antropologickém oddělení Katedry sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Na tomto rukopise pracovala v době svého zaměstnání v těchto institucích. Velice děkujeme následujícím lidem, kteří nám poskytli promyšlené komentáře k částem rukopisu. Jsou to: Miloslav Bahna, Ivana Bajič-Hajdukovič, Danijela Djuršič, Martin Fotta, Nicky Gregson, Jan Grill, Ľubica Herzánová, Jana Levická, Deirdre McKay, Anna Pertierra, Ira Price, Michal Šípoš, Helena Tužinská a anonymní čtenáři z nakladatelství Polity Press. Tato kniha také čerpala z četných diskusí s kolegy a přáteli, Au-pair

9

včetně Bridget Andersonové, Rosie Coxové, Miriny Fornayové, Radovana Haluzíka a Lenky Nahodilové. Zuzana by ráda poděkovala Jánu Gregorovi, Jozefu Grygovi, Milce Pribišové, Heleně Tužinské a Eleně Želibabkové za jejich přátelství a důvěru projevenou během projektu. Díky Zuzanině sestře Petře Slamové se stal její pobyt v Londýně mnohem příjemnějším, než by byl jinak. Obzvláštní dík patří Zuzanině babičce i jejímu partnerovi Peteru Sekerákovi za jejich lásku, podporu a povzbuzení během obtížné, téměř beznadějné práce na dokončení knihy. Danny děkuje hlavně vlastní rodině, manželce Rickie, a také svým dětem Rachel a Davidovi, které se zpětně jeví jako objekty jeho vlastního počátečního zúčastněného pozorování této instituce. Konečně bychom rádi poděkovali Johnu Thompsonovi a Polity Press za jejich pomoc a odborné vedení při publikování knihy.

10 A u - p a i r

Prolog

Toto je kniha o tom, jaké to je být au-pair v západoevropském městě – nejen o práci au-pair v rodině, ale o všech stránkách života spojených s takovýmto pobytem – o rozhodnutí stát se au-pair, o tom, jak se člověk vnímá jako au-pair, i o důsledcích tohoto rozhodnutí v čase. Strávili jsme rok s au-pair a prováděli etnografický výzkum s využitím standardního souhrnu metod, používaných antropology. Tento výzkum jsme pokládali za potřebný, protože jsme se domnívali, že stejně jako je tomu u jiných forem práce v domácnosti, lidé tuto instituci nedoceňují. Považují ji za samozřejmou a au-pair i jejich práce zůstávají neviditelné. Rodiny využívají au-pair, když je potřebují, ale jejich přítomnost v domě je jaksi uvádí do rozpaků, stejně jako vztahy, které přitom vznikají. Přesto doufáme, že většina z nás by chtěla mít lepší přehled o tom, jaké jsou důsledky takového uspořádání pro lidi, kteří podniknou tuto cestu a pracují v poněkud zvláštní situaci, kdy žijí v rodině, ale ve skutečnosti nejsou její součástí. Tato práce je na akademickou studii dost neobvyklá v tom, že v hlavní části textu neobsahuje téměř žádné odkazy na odborné materiály. Doufáme, že text nezahlcený neustálými citacemi se bude lépe číst. Přesto však chceme, aby kniha byla chápána jako odborný příspěvek, postavený na vědeckých základech, původní analýze a pochopení problému. Proto jsme experimentovali s několika styly psaní a kombinovali jsme konkrétní příběhy s analytičtějšími kapitolami. Byl tu ještě druhý důvod, proč jsme analýzu odborné literatury odsunuli až do dodatku, a tím je vymezení naší studie z hlavního proudu akademického výzkumu na téma práce v domácnosti. Tato literatura se především zabývá odhalováním vykořisťování a nerovností typických pro tuto formu práce, a proto je zaměřena na domácí personál převážně jakožto na vykořisťované pracující. My jsme v této knize přistupovali Au-pair

11

k au-pair především z hlediska etnografie, která se snaží sledovat témata a problémy důležité pro samotné lidi: Au-pair se častokrát více zabývají milostnými vztahy nebo objevováním Londýna než svými hostitelskými rodinami. A i ve vztahu k hostitelským rodinám se mnoho témat týká ožehavých otázek, jako jsou rozpaky, ponížení, vzájemná nedorozumění a nejistoty, což nejsou formální aspekty práce. Jedním z kladů etnografického přístupu je, že poskytuje materiál, který subjekty zlidšťuje – zachází s nimi prostě jako s normálními lidmi s jejich vlastními vrtochy a nedokonalostmi, a ne jen jako s oběťmi či pachateli různých sociálních procesů. My také věnujeme pozornost vykořisťování, uplatňování moci a předsudků. Ale dovedeme si určitě představit, že by se role obrátily a au-pair by se chovaly více méně stejně jako jejich hostitelé, kdyby k tomu měly příležitost. Na obou stranách se vyskytoval rasismus, stereotypizace a oportunistické využívání druhé strany. Proto se v závěrečných kapitolách zabýváme spíš analýzou instituce samotné a ukazujeme, že často právě institucionální struktury vykořisťování podporují, namísto toho, aby mu bránily. Na rozdíl od většiny forem placené práce v domácnosti, které byly zkoumány odborníky, nevycházela instituce au-pair z mezinárodní dělby práce ani z tradice zaměstnávat služebnictvo. Vznikla z egalitářštější tradice, pocházející z doby, kdy německé a anglické středostavovské rodiny vysílaly mladé ženy do rodin ve Francii a Švýcarsku, především aby se zlepšily ve francouzštině. Bylo to angažmá založené na větší reciprocitě: navazovalo na výměnu školáků mezi rodinami, a v první řadě zde šlo o studium jazyka. Oficiální model počítá s pseudorodinným uspořádáním, v němž by au-pair měla být začleněna do domácnosti spíš jako člen rodiny než jako zaměstnanec. Omezili jsme se na studii slovenských au-pair v oblasti Londýna. Au-pair ze Slovenska jsou v relativních číslech jednou z největších skupin au-pair v Londýně. Náš výzkum probíhal v době, kdy typické au-pair začínaly přijíždět spíš ze Slovenska, Turecka či Chorvatska než z Paříže či Stockholmu a kdy zaměstnavatelé začali z první a druhé zóny londýnského metra expandovat až do páté a šesté. Chtěli jsme prozkoumat, do jaké míry tento fakt znamenal změnu v instituci samotné. Au-pair dnes přicházejí s různou motivací, a také rodiny nemusejí chápat au-pair ze Slovenska v rámci podobného konceptu rovnocennosti a kulturní výměny jako třeba au-pair ze Skandinávie. Náš terénní výzkum probíhal krátce poté, co Slovensko vstoupilo do Evropské unie. To znamená, že jeden z hlavních důvodů, proč se stát au-pair – získání víza do Spojeného království – padl. Přesto si au-pairing pro mladé Slovenky přijíždějící do Londýna uchoval svou důležitou roli. 12 A u - p a i r

Projekt spočíval v práci s padesáti au-pair, které – protože někdy změnily zaměstnavatele – popisovaly osmdesát šest hostitelských rodin. Zuzana zaznamenala interview se všemi au-pair. Prvořadá antropologická metoda však tkvěla v zúčastněném pozorování, které se snaží o reflexi a co nejširší zapojení do všech aspektů života lidí, kterým chce antropolog porozumět. Navíc oba pracujeme ve specifické subdisciplíně, zvané studia materiální kultury. Proto jsme kromě rozhovorů s au-pair a pozorování jejich života věnovali zvláštní pozornost detailům, jako je zařízení pokoje au-pair v domě hostitelské rodiny, či postoj au-pair k věcem, jako jsou čisticí prostředky, jídlo a oblečení. Zuzana je sama Slovenka, z Oravy, oblasti, kde je běžné, že mladé ženy odjíždějí pracovat jako au-pair. Coby etnografka strávila téměř každý den roku svého výzkumného pobytu v Londýně ve společnosti au-pair. Přestože dbala na to, aby si au-pair uvědomovaly, že tam je v roli výzkumnice, většinou to nebránilo vzniku společenských kontaktů a přátelství. Zuzana měla v mnoha ohledech pro zúčastněné pozorování ideální podmínky. Většina au-pair trávila dny v izolaci péčí o děti a úklidem domu. Není divu, že často uvítaly přítomnost krajanky, která jim s jejich úlohou také mohla pomoci. Zuzanin výzkum se v některých případech vyvinul ve všeobecně přátelský vztah, v němž se s ní au-pair dělily o širokou škálu zkušeností a důvěrností. Danny oproti tomu pochází z typického prostředí (severní Londýn, židovská rodina ze střední třídy), ve kterém si domácnosti běžně pořizují au-pair. Sám během výchovy svých dětí zaměstnával šestnáct au-pair z nejrůznějších zemí. Měl tedy dobrou pozici k uskutečnění malého komplementárního výzkumu lidí, kteří au-pair zaměstnávají. V některých případech pracoval se stejnými rodinami, které sledovala Zuzana z druhé strany, v jiných používal svých vlastních kontaktů. Z hlediska času stráveného terénním výzkumem existuje ve studii jistá nerovnováha, ve všech ostatních ohledech se však jedná o zcela společný projekt. Kromě toho, že Danny pracoval s hostitelskými rodinami, Zuzana ho seznámila s mnoha au-pair i s místy, která dívky navštěvovaly. Kniha je výsledkem společného psaní. Každý aspekt materiálu jsme prodebatovali, většinou sedíce bok po boku u počítače. Práci jsme také doplňovali a přepisovali na základě e-mailových zpráv, které jsme si vyměňovali mezi Londýnem a Bratislavou. Všechna jména, která se v knize objevují, jsou fiktivní. Provedli jsme také některé drobné změny v životních příbězích, abychom všem svým informátorům zaručili přislíbenou anonymitu. Stejné jméno označuje vždy stejnou osobu. Pokud není uvedeno jinak, všechny popisy vycházejí z konkrétního pozorování nebo z rozhovorů. V zájmu anonymity však Au-pair

13

byly prohozeny některé detaily týkající se různých osob. Kapitola, která je napsaná jako jeden den v životě au-pair, je sestavena z mnoha různých dnů několika au-pair. Všichni účastníci byli informováni o tom, že jsme výzkumníci a máme v úmyslu tyto materiály – pod podmínkou zachování anonymity – publikovat. Každá kapitola této knihy je psána jiným stylem. První kapitola se skládá z příběhů čtyř jednotlivců s krátkým, spíše obecným závěrem, druhá kapitola je poměrně konvenční akademická diskuse vycházející z analýzy materiální kultury. Soustřeďuje se na vztah mezi au-pair a rodinou a nahlíží na něj prostřednictvím pokojů, uklízení a jídla. Třetí kapitola využívá jiného žánru – den v životě – a popisuje práci au-pair, jejíž pohled střídá zcela odlišná interpretace stejných situací podaná hostitelskou matkou. Čtvrtá kapitola se vyrovnává s možná nejobtížnějším aspektem vztahů au-pair s hostitelskými rodinami, kterým je oboustranný rasismus. Další dvě kapitoly se přesouvají z domu a zkoumají volný čas au-pair a jejich vztahy s muži. Zde opět volně kombinujeme literárnější metody při líčení příběhů míst a jednotlivců s obecnějšími akademickými postupy. Od sedmé kapitoly přecházíme k odbornější analýze času stráveného v Londýně, s použitím modelu rite de passage. Tato kapitola vede k závěru, v němž jsme cítili potřebu vyslovit určitá doporučení, jež by vedla ke zlepšení současné situace. Věříme, že tato opatření by mohla pomoci zamezit tendencím zneužívat au-pair, které byly patrné v našem materiálu, a tak pomoci rodinám i au-pair. Knihu uzavírá dodatek, který nabízí kontextualizaci našeho výzkumu v rámci širší komparativní literatury o práci v domácnosti, a užitečný seznam literatury pro ty, kteří se o tomto typu práce a vztahů chtějí dozvědět více. Za každou kapitolu jsme umístili střípky: Jsou to úryvky z reklamních materiálů au-pair agentur, časopisů nebo blogů, které se týkají tématu zpracovaného v kapitole.

14 A u - p a i r

Kapitola 1

Proč ne?

Barbora

K rozhodnutí, že se stane au-pair, stejně jako k několika dalším zásadním rozhodnutím ve svém životě, dospěla Barbora v kůlně, obklopená spokojeně se tvářícími, uznalými vepříky. Lidé vlastně Barboru také uznávají, na společenských setkáních bývá často středem pozornosti, z jejích úsměvů vyzařuje srdečnost, která pramení spíš z upřímné šlechetnosti, než z touhy se zalíbit. Jedna kamarádka ji popsala jako malého ptáčka s nepřiměřeně velkýma laskavýma očima a nakažlivým smíchem. Je energická, i když nijak zvlášť hezká, a její vitalitu vyvažuje dojem pevné stability, který lidi uklidňuje. Vzdor tomu Barboře samotné připadalo dokonale klidné a prosté stresu, jenž je svým způsobem součástí všech mezilidských vztahů, jediné místo – a sice její útočiště ve vepříně. Prasata také zřejmě vycítila, že je to dívka, která vyrůstala na vesnici a která ví, jak to u nich chodí, proto se chovala v její společnosti naprosto přirozeně. A přece se paradoxně právě její důvěrný vztah s prasaty stal jedním z důvodů, proč se rozhodla utíkat před stresem a stala se au-pair. Důkladné pozorování prasat přivedlo Barboru z vesnice, kde vyrůstala, k doktorské práci o kritických faktorech vztahu tělesné hmotnosti a reprodukce u prasat. To byl důvod, proč v uplynulých třech letech skoro každý den chodila do vepřína na jižním Slovensku. Ale dnes (začátkem června 2004) už potřetí zjistila, že katedra opět neuspěla s žádostí o zakoupení softwaru nutného k dokončení její analýzy. Kvůli tomuto nezdaru vyplula na povrch pravda, kterou si dlouho nechtěla připustit – totiž že kariéra, která by případně následovala po doktorátu, by daleko víc odpovídala ambicím její matky než tomu, co chce ona sama. Rozhodnutí nebylo tak docela dílem okamžiku. Před týdnem, kdy už si Barbora velmi dobře uvědomovala, že zpráva z katedry nemusí být příznivá, seděla u prasat a uvažovala. Tou dobou sice v jejím životě spousta věcí nešla tak, jak by si byla přála, ale všechny její představy o budoucnosti se točily kolem toho, jak Proč ne?

19

těmto prasatům poskytnout řádný domov. V tomto hospodářství budoucnosti měl nepochybně své místo milující manžel a kopa šťastných dětí, ale to všechno jako by bylo jen přirozeným doplňkem místa, o němž po třech letech výzkumu věděla, že by bylo naprosto dokonalé pro prasata. Tato vize by ale stála peníze. Dokázala vymyslet jediný způsob, jak získat kapitál a zároveň uniknout stresu, způsobenému očekáváním rodičů i frustrací z akademické práce – strávit rok jako au-pair. Kdo ví, třeba by po něm mohla následovat pracovní stáž na nějaké ekologické prasečí farmě na britském venkově, o které kdesi četla. Důvodem, proč v této vizi její budoucnosti stála v popředí prasata a manžel až v pozadí, byla možná skutečnost, že se před nedávnem rozešla se svým přítelem, který měl naopak ve svých akademických ambicích zcela jasno – cítila, že tahle jeho cílevědomost by s největší pravděpodobností byla spíše na škodu jeho partnerky. Ne že by rozhodnutí stát se au-pair bylo nějak zvlášť konstruktivní volbou – jen jí vytvořilo v hlavě trochu konkrétnější vidinu, když všechno ostatní bylo mlhavé. Barbora prostě neměla žádnou představu o tom, co by měla dělat, a jakoukoli jinou myšlenku na budoucnost vždycky brzy vytlačily různé námitky a obavy. Když si nejste jistí směřováním své kariéry nebo vzdělání, ani tím, odkud by mohl přijít váš příští partner, nebo pokud vůbec nějaký takový člověk bude, pak jednou z velkých výhod práce au-pair je to, že musí být dočasná. Není to ani tak rozhodnutí, jako spíš odložení jiných rozhodnutí. Jisté je, že pokud vám právě v tomto okamžiku připadá nemožné se rozhodnout, co máte udělat, za rok se všechno může vyjasnit. Barbora tedy pak možná bude mít lepší ponětí o tom, kdo je, což se zdálo být nezbytným předpokladem k tomu, aby si uvědomila, čím by se měla stát. Najít si obdobnou práci v nějaké domácnosti s dětmi v Bratislavě nebylo možné. Vzhledem k jejímu vzdělání by tím rodiče byli dotčení, a plat by byl ubohý. Takže stát se au-pair znamenalo něco víc než jen nějak zabít rok. Navíc jí přišlo ideální zlepšit si angličtinu, když zatím neví, co chce dělat, protože tahle dovednost bude užitečná v podstatě při čemkoli – třeba i při sledování televize. Úklid domu je sice práce, ale Barbora ji pokládala za relativně uklidňující a líbilo se jí, že jí poskytne spousty času na přemýšlení o životě a budoucnosti. Konečně ji také lákalo jet do Velké Británie. Stačilo podívat se na mapu a vědět, že mezi ní a matkou je kousek moře. To jí do plánu krásně zapadalo. Takže proč nejet do Británie? O týden později Barbořin pocit marnosti vzrostl natolik, že zoufale zatoužila vrátit se znovu do vepřína. Na rozdíl od všech nezdarů a absurdit vnějšího světa existoval jistý druh racionálního světa a řád, který spojovala se svými prasaty. Ve srovnání s ním ta záležitost s au-pair 20

Proč ne?

už za pouhý týden vypadala jako komedie. Člověku, který byl zvyklý na trpělivé shromažďování dat, připadalo, že zařizování au-pair pobytu je založeno na principu, že nikdo by o nikom neměl nic vědět. Začalo to v okamžiku, kdy se rozhodla připravit svou dokumentaci, aby ji odeslala e-mailem do agentury. Její přátelé se zhrozili, že měla v úmyslu poskytnout jim o své osobě pravdivé údaje, a ona byla ještě víc zděšená představou, že by měla fotografie nebo reference falšovat. Poté, co si přečetla šest návodů od agentur, a všechny zdůrazňovaly, že musí přiložit svou fotografii, na které se usmívá obklopená dětmi, poznamenala, že žádné děti nemá, ale že by jim určitě mohla stačit jedna z mnoha fotek, na které je obklopena šťastnými prasátky. Vyloženou frašku však z celé záležitosti udělal telefonát z agentury. Jelikož se Barbora rozhodla k takové velké změně kurzu, pomyslela si, že by mohlo být dobré udělat radikální řez, a místo venkova a života na farmě si zvolit přímo Londýn. Proto při vyplňování dotazníků ignorovala všechny volby a kolonky, v nichž měla zaškrtávat své preference, s výjimkou těch, které uváděly, že nechce být na venkově a nechce být umístěna do neúplné rodiny jen s otcem. A právě jí zatelefonovali z agentury a s velkým potěšením jí oznámili, že pro ni našli nový domov v Anglii. Ukázalo se, že se jedná o otce samoživitele žijícího na vesnici. Ještě že do dotazníku nenapsala, že nechce bydlet s černochem, jinak by nepochybně byl navíc ještě černý, poznamenala Barbora. Když si stěžovala slečně v agentuře, odpověděla jí, že v podstatě není pravděpodobné, že by byly k dispozici nějaké domácnosti v jakémkoli městě v Anglii a že všechny rodiny žijící ve městech chtějí někoho, kdo umí řídit. Barbora prý může být ráda, že bude pracovat přes takovou schopnou agenturu a kromě toho, že ona sama pracovala u osamělého otce a byla to skvělá zkušenost. Barbora se jí slušně zeptala, kolik svobodných mužů by podle ní stačilo k tomu, aby pobyt byl dokonalý. Žena z agentury zřejmě ironii vůbec nepochopila. V tuhle chvíli však Barbora cítila, že už se poddala osudu. Agentura tvrdila, že pokud tohle umístění nepřijme, nemůže jí říci, kdy se naskytne další příležitost, a to bylo rozhodující. Poslední, ale pro ni zásadní informací bylo ujištění agentury (i když jak to věděli?), že dotyčný muž má přítelkyni. Barboru naštvala dotyčná z agentury i její zpráva. Typické bylo, že agenturu vlastnili Češi, a žena měla takové to přezíravé chování, z nějž bylo jisté pouze to, že jedná jen ve svém vlastním zájmu – ráda mluví a mluví, ale vlastně vám nedá žádnou informaci, jakou doopravdy potřebujete. Jasně, to je typické pro Čechy, myslela si Barbora. Nakonec jí žena z agentury sdělila, že jí ten svobodný muž v úterý odpoledne zatelefonuje. Barbora ji ujistila, že je na to připravena, a přemluvila kamarádku, která Proč ne?

21

uměla lépe anglicky, aby s ní na hovor počkala, protože chtěla předejít případným nedorozuměním. Její angličtina stačila k tomu, aby si četla zemědělskou literaturu, ale vyhlídka na telefonát s „rodilým mluvčím“, jehož mluva se bude pravděpodobně velice lišit od obvyklé standardní angličtiny vyučované na slovenských vysokých školách, ji děsila. Na druhou stranu zase nechtěla zajít tak daleko jako před několika lety její kamarádka Edita. Ta neuměla anglicky ani slovo a přesvědčila kamarádku, aby všechno mluvení vyřídila za ni. Riskovala tím dost velké nepříjemnosti, když přijela do rodiny a pravda vyšla na povrch. Rodina si zpočátku myslela, že dívka by mohla být nějaká delikventka; a tak dokonce zavolala policii. Ale když se přenesli přes první šok a rozmrzelost, překvapivě jí zaplatili letní jazykový kurz v Cambridgi, a ona se po dvou měsících intenzivní výuky angličtiny vrátila a zůstala u nich rok. Rodina byla spokojená, že má nakonec vzdělanou au-pair, a na večeřích s mnoha přáteli dávali k dobru svou rodinnou verzi My Fair Lady kříženou s Cyranem z Bergeraku. U Barbory to však dopadlo jinak. Přestože byla celé odpoledne i večer doma, muž nezavolal. Ozval se o tři dny později, když to Barbora vůbec nečekala a neměla u sebe žádnou kamarádku, která by jí byla oporou. Měla dojem, že by situaci mohla nějak zvládnout, když své odpovědi více méně omezí na ano a ne. Kupodivu si navzájem rozuměli – aspoň doufala. Nakonec spolu mluvili po telefonu třikrát, přičemž muž pokaždé zavolal jindy, než se předtím dohodli. Barboře taky nepřipadalo fér, že on měl o ní všechny informace, jaké mohl chtít: adresu, číslo mobilního telefonu, e-mail a usmívající se obrázek (s dětmi), zatímco jí agentura o něm nesdělila zhola nic. Nakonec jí přece jen dal svůj e-mail, protože bylo jednodušší si psát než mluvit, ale ještě týden před odjezdem z domova neměla adresu, na kterou měla do Anglie jet, takže ani nemohla příbuzným a kamarádům říct, kde bude. Agentura příznačně v této asymetrii informací neviděla nic nepatřičného. Když Barbora přijala umístění, měla měsíc na to, aby se připravila. Vlastně i ten měsíc byl absurdní: mělo to být její první velké loučení, protože nikdy předtím rodinu a přátele na delší dobu neopustila. Okruh přátel a příbuzných byl obrovský, a bylo jasné, že většinou půjde jen o spěšná rozloučení, která vůbec nebudou mít charakter pořádné rozlučkové oslavy. S některými lidmi se před odjezdem nestihne setkat vůbec. Byl to zvláštní pocit, že si poprvé doopravdy uvědomila, kolika lidem na ní záleží, až v okamžiku, kdy se je chystala opustit. Ale myšlenky na to, koho tu nechává, brzy vytlačila nutnost přemýšlet o tom, co si musí vzít s sebou. Obojí jí připadalo stejně důležité. Nejdřív její Bible, Barbora byla věrnou vyznavačkou menšinové protestantské víry, a její kamarád Robo jí věnoval speciální cestovní vydání Nového zákona a napsal jí do 22

Proč ne?

něj věnování: „Nikdy nezapomeň na své přátele, na svůj jazyk a na svého Boha.“ Její vedoucí jí jménem celé katedry daroval modré plyšové prasátko a pravítko. Nejlepší kamarádka ji vzala pod paží a ukázala na medvěda. „Žádná slovenská au-pair nikdy neopustila domov bez medvídka,“ řekla. „Možná si myslíš, že už nejsi žádná puberťačka, ale, věř mi, že medvídek v posteli je báječný talisman proti pochybnému sexu.“ Barbora odpověděla: „Neboj, vždyť víš, že mám ráda jenom hezoučké věci, ať je to medvídek, nebo chlap.“ Barbora, vyčerpaná rozlučkami, nakupováním a obrovským stresem z velice trapného odchodu od rodičů, byla téměř připravená. A pak, dva dny před odjezdem, jí agentura zavolala, že tenhle osamocený muž, kterého nikdy neviděla, prodělal infarkt, a jak zřejmě řekl, potřebuje víc ošetřovatelku než au-pair. Agentura, která ji ujišťovala, že jiných možností je tak málo, se kupodivu téměř okamžitě vytasila s téměř ideální rodinou v místě zvaném Beddlingham kdesi na předměstí Londýna. Měli tam dvě děti, už ne batolata, ale ještě ne v pubertě. Barbora byla také ráda, když slyšela, že jde o praktikující Židy. Ihned si představila národ Bible, tedy morálně ukotvenou rodinu, ve které se bude cítit příjemně. Uvítala to zvláště proto, že kamarádka Irena ji právě škádlila historkou o jiné au-pair, která hlásila, že muž v domě, kde bydlí, se občas prochází po domě nahý. Barbora zatím ještě nikdy neletěla letadlem, a protože nechtěla mít příliš nových zážitků najednou, rozhodla se, že pojede autobusem. Jednou z výhod bylo i to, že projížděl Liptovským Hrádkem, kde bydlela, takže nemusela jet nejdřív do Bratislavy. Další plus bylo, že autobusy nemají žádná omezení hmotnosti zavazadel. Před rokem 2004, kdy Slovensko vstoupilo do EU, byla jedinou další možností drahá letadla z Vídně, ne nízkonákladové lety, které jsou dostupné dnes. Tenkrát provozovaly au-pair agentury své vlastní autobusy a před Vánoci odjíždělo denně z Londýna na Slovensko asi osmdesát expresních autobusů, které vozily au-pair na svátky domů. Sestřenice Júlia vyprávěla Barboře o těchto autobusech spousty historek, třeba jak řidič, který obvykle vítal cestující anglickými slovy „Ladies and Gentlemen“, pokračoval česky „ahoj holky“, a prokládal cestu krátkými rádoby vtipnými básničkami z televizních kreslených seriálů. Když se blížily ke kanálu La Manche, řekl jim, že pokud se některá z nich zasekne na hranicích, protože nemá v pořádku zvací dopisy, vysadí ji v supermarketu v Calais, kde mají otevřeno čtyřiadvacet hodin denně, a vyzvedne ji druhý den, až se bude vracet domů. Barbora ve skutečnosti své volby skoro litovala, protože polovinu cesty seděla vedle nějaké Maďarky, která neuměla slovo slovensky, a protože se jí okamžitě začalo stýskat po domově, skoro celou Proč ne?

23

cestu probrečela. Téměř stejně znepokojivá byla první otázka, kterou jí položila žena u imigrační kontroly, když tam ospale přesunula všechna svá zavazadla z autobusu. Zeptala se jí, jestli si jede do Anglie hledat přítele. Na druhou stranu představovala cesta autobusem skvělou příležitost vyměnit si s ostatními telefonní čísla, což jí dávalo pocit bezpečí pro případ, že by nikdo nebyl moc přátelský, až do rodiny přijede. Nakonec však žádné z těchto telefonních čísel nikdy nepoužila. Barbora ještě víc litovala, že jela autobusem, když dorazila na nádraží Victoria Station, jak se domluvila s Cowanovými – svou budoucí rodinou. Neměla ponětí o tom, že by tam mohlo být vlakové nádraží, metro, a navíc cosi, čemu se říká Green Line a kde ji vysadili, jenže to bylo úplně někde jinde, než kde je hlavní autobusové nádraží. Nakonec jí pomohla dívka, která uměla lépe anglicky než Barbora, zavolala jejím jménem Cowanovým a podařilo se jí celé nedorozumění vysvětlit. Přesto byla při prvním setkání s panem Cowanem daleko nervóznější, než si představovala. Zbytek dne jí připomínal jednu velkou rozmazanou šmouhu. Zdálo se jí, že se všechno odehrálo strašně rychle. Pan Cowan jí chtěl vykládat o všech místech, kterými projížděli, ale bylo jich hrozně moc a on mluvil tak rychle, že zkrátka vůbec ničemu nerozuměla. Připadalo jí, že angličtina, kterou se učila ve škole, se hodí do jiného světa, a hlavně měla úplně jiný přízvuk než tato nová angličtina, na niž si bude muset zvyknout v Londýně. Když Barbora přijela ke Cowanovým domů, nastal ještě větší zmatek. Navenek se rodina zdála být velmi přátelská, vlídná a pohostinná. Neustále se na ni usmívali, líbily se jim dárky, které přivezla, a s nadšením jí ukazovali nejen její pokoj, ale nejrůznější věci, které děti vyrobily ve svém vlastním pokoji nebo ve škole. Zároveň to však bylo něco úplně jiného než u ní doma. Všichni jí připadali tak nějak roztěkaní, jako by ji prováděli po domě a zároveň byli příliš zaneprázdnění jinými věcmi a jí věnovali pozornost jen jakoby napůl. Nebylo to společné poklidné posezení, jaké očekávala. Vlastně nic vyloženě nepostrádala, ale prostě se to celé odehrálo moc rychle, takže neměla příliš času zvyknout si na dům ani na lidi. Barbora si uvědomila až později, že lidé obvykle mívají au-pair právě proto, aby čas ušetřili, a ne aby jím plýtvali, a očekávají, že se dívky rychle všechno naučí. Vyváděla ji z míry hlavně četná pravidla, která jí říkali ohledně toho, co by měla a neměla dělat v kuchyni praktikujících Židů: různé barvy utěrek na maso a na mléko, něco o krvi ve vajíčkách – copak ve vajíčkách je krev? – a vážné varování před jídly, která rozhodně nikdy nesmí přinést do domu. V tu chvíli byla celkem ráda, že jediné prase, které si s sebou vzala, bylo to modré plyšové.

24

Proč ne?

Jarmila

Jarmile se podařilo skloubit práci au-pair s tím, že vždycky vypadala, jako by měla být právě objevena coby modelka. V kozačkách na vysokých podpatcích, upnutých džínách s holým pupíkem, zářivým topem, lesklou rtěnkou a dlouhými odbarvenými blonďatými vlasy vypadala, jako by čekala na vyplnění toho, co bylo evidentně jejím skutečným povoláním. Patřila k těm au-pair, pro které byly velice důležité takřka nepostřehnutelné rozdíly mezi šesti páry bot značky Nike – hlavně proto, že to nebyly adidasky. Inklinace ke sportu u ní byla spíš záležitostí stylu, než že by sport opravdu provozovala. Jarmila sice pravidelně chodila do tělocvičny, ale jenom proto, že to byla skvělá záminka, jak uniknout nudě domova a domácích prací. Navíc v tamějším baru měli její oblíbenou čokoládu, a taky muži, co právě skončili s posilováním, měli něco do sebe. Pracovat jako au-pair bylo tou dobou pro ženy Jarmilina věku sice už zavedenou alternativou, zároveň se to však stále považovalo za jednu z několika možných forem migrace. Například jedna z Jarmiliných provdaných sester si zvolila jiný model, který nabízí jedna místní agentura – péči o seniory v Rakousku. Práce spočívala v tom, že žena byla dvacet čtyři hodin k dispozici po dobu dvou týdnů, a potom trávila dva týdny doma s manželem a dítětem. Její matka už byla v důchodu, a tak se jí během její nepřítomnosti starala o dítě. Druhá Jarmilina vdaná sestra se pokoušela vést standardní rodinný život, ale vydělat si na živobytí bylo pro ni čím dál tím těžší, hlavně proto, že chtěli spořit peníze na stavbu vlastního rodinného domku. Proto nakonec odešla do ciziny pracovat jako zdravotní sestra a její manžel se stěhoval za prací, kam bylo třeba. Jarmila se svým smyslem pro styl a módu prostě věděla, že musí jít jedině do Londýna, přes veškeré příležitosti, které nabízelo Rakousko. Nejen proto, že pro její budoucnost bude mnohem důležitější angličtina než němčina. Taky proto, že Proč ne?

25

angličtina byla spojena s módou, její oblíbenou popovou hudbou, princeznou Dianou, MTV a opravdu dobrými doplňky. S čím je naproti tomu spojené Německo? S postaršími turisty, kteří se přijíždějí procházet do slovenských letovisek? Se sovětskými filmy o nacistech a partyzánech? S technem? Rakouská krajina je pěkná na pohlednicích, ale Londýn je uprostřed dění a má auru hlavního města, které je „cool“. Rakousko prostě působí příliš ukázněně a nudně, zatímco v Londýně je určitě zábava. Jarmila už od někdejších au-pair slyšela spoustu historek o klubech v centru Londýna. V Londýně hrály také nejslavnější slovenské skupiny: člověk tam doopravdy může potkat lidi z celého světa. Svět byl v její představě veliký kruh a přímo v jeho středu se nacházel Londýn, nejvýznamnější studnice klubů a hédonismu. Pro Jarmilu osobně možná znamenala ještě více skutečnost, že byla u toho, když se vracely ostatní au-pair s několika kufry oblečení. Doma si mohla koupit buďto laciné zboží z Číny, nebo drahé věci ve městě, ale Londýn měl zjevně všechno, co bylo mezi tím – opravdu stylové oblečení za přijatelné ceny. Nešlo vůbec o to, že by si Jarmila nedokázala představit úplně jiný život, poklidný život nedaleko městečka Gelnica, kde bydlela. Problém byl spíš v tom, že si ho dovedla představit až příliš dobře. Z toho pramenilo její rozhodnutí stát se au-pair. Budoucnost pro ni zdaleka nebyla nejistá, vypadala až příliš předvídatelně. Obě stránky její budoucnosti, kariéra i partner, byly naprosto zaručené. Rodiče jí poskytli všechno, co bylo pro její kariéru nezbytné. Když se Jarmila vyučila, garáž u jejich domu se proměnila v kadeřnictví, a ona už v něm provozovala své řemeslo. Jenže peníze, které by si vydělala jako au-pair, by jí určitě umožnily provozovnu zrenovovat a přebudovat ji na atraktivní kadeřnický salon, po jakém toužila. Stejně jistý byl její vztah. Jarmila nemusela spekulovat o potenciálních partnerech, protože už měla Pavla, který nebyl jen jejím přítelem, ale i prvním mužem, s nímž si dovedla představit, že stráví celý zbytek života. Bylo mu dvacet sedm, tedy o šest let víc než jí, a chtěl si ji vzít. A ona si teď uvědomila, že to je i její přání. Takže pokud by Jarmila zůstala doma, dokázala si snadno představit, že by se za rok za dva provdala za Pavla a usadili by se, postavili si dům, měli děti a ona by dál pracovala v kadeřnictví a na zahradě pěstovala vlastní brambory. Tahle představa se jí zamlouvala. Zdála se být uklidňující a správná. Opravdu chtěla mít s Pavlem děti, připadalo jí to jako přirozené vyvrcholení jejího života i lásky, plné romantiky a kamarádství. Jistěže také chtěla dům, stejně velký, jako stavěl pro rodinu sestřin manžel. Ale všechna tato přání provázela jediná námitka: jenom ne hned. V této stabilitě bylo cosi děsivého, jako by se Jarmila usazovala proto, že se nedá dělat 26

Proč ne?

nic jiného, nebo ještě hůř, že ona není schopna dělat nic jiného. Bylo jí teprve dvacet jedna let, a už dovedla předpovědět svůj život mezi kadeřnictvím, domácími pracemi, každoročním cyklem Vánoc, narozenin a svátků bez jakýchkoli dramatických změn. Taková budoucnost byla snesitelná jedině v případě, že sobě i ostatním bude moci dokázat, že i ona sama se chopila iniciativy a rozhodla se vycestovat a vidět aspoň kousek světa, i kdyby to měla být lekce plná nebezpečenství a útrap, díky níž si nakonec bude cenit klidu a stability rodného maloměsta. Ne že by svého přítele nemilovala – návrat k němu po tom, co uvidí život jinde, a jeho čekání na ni bude skutečným důkazem jejich lásky. Neměla o tom žádné pochybnosti a vlastně si myslela, že by to mohlo vzájemnou lásku upevnit. Měla před očima případ vlastní sestřenice, která si v osmnácti letech vzala svého prvního chlapce, nepoznala nic ze světa a po několika letech zjistila, že se oba otravují a že je vzájemný vztah neuspokojuje, ale nechce se rozvádět, protože už mají dvě malé děti. Přesně takovému scénáři se Jarmila chtěla vyhnout, a měla dojem, že to je možné, pokud se ona a Pavol usadí až pak, co si trochu užijí života. Pavol neprotestoval, když mu řekla, že chce odjet – stejně před nedávnem přišel o práci a musel aspoň na nějaký čas sám odejít za prací jinam – do České republiky. Takže by spolu příliš nebyli, ani kdyby ona zůstala na Slovensku. Bylo však nutné, aby se ještě před jejím odjezdem zasnoubili, což se také stalo. Jarmila necítila potřebu dát takovou formalitou světu na vědomí, že odjezd do Londýna neznamená ohrožení vztahu s přítelem – nebo si to tak aspoň myslela. Bylo to však přece jen gesto na ujištěnou, protože věděla, že v jedné věci se takové ujištění žádá. Byla to otázka sexu. Pavol byl vždycky nesvůj z asymetrie jejich zevnějšku. Byl rozpolcený z toho, že si našel ženu, která vypadá lépe než on. Viděl Jarmilu, mladou modelku a kadeřnici, jako dokonalou krásku a v porovnání s ní se cítil přinejlepším obyčejný. Proto neměl problém ujistit ji, že jí během její nepřítomnosti bude věrný, ale otázka Jarmiliny věrnosti ho znepokojovala. Věděl, že je to slušná dívka, která ho má ráda, a že mu hodlá být věrná, ale také si byl vědom nástrah, které na ni čekají, když bude tak daleko a bez závazků, a to pomyšlení ho trápilo. Takže zasnoubení bylo to jediné, co mohla Jarmila udělat, aby ho ujistila o své hluboké oddanosti. Její vztah k Pavlovi také poukazoval na další důvod, který Jarmila měla pro svůj odchod. Chtěla najít ženský ekvivalent k životním etapám mužů. Muži měli určitým způsobem svůj rite de passage – přechodový rituál. Odloučení od rodičů a nutnosti prokázat samostatnost se jim dostávalo prostřednictvím vojenské služby, po níž v té době v mnoha případech následovala práce mimo domov. Práce au-pair představovala Proč ne?

27

pro Jarmilu prostě ženský protějšek vojny (I když vojenská služba na Slovensku skončila v roce 2004, kdy země vstoupila do NATO.). Byla také dobou, kdy žena může předvést sílu charakteru, iniciativu a nezávislost, dokázat, že zvládne poprat se s životem mimo vesnici, být jednou z lidí, kteří poznali místa, jimž starší venkované s jistou posvátnou bázní říkají „svět“. Od doby, kdy oni byli mladí, se věci radikálně změnily. I když člověk bydlí na vesnici, nebo, jako v případě Jarmily, v malém městě, nemůže uniknout pocitu, že jeho život je také spjatý se změnami na celém světě prostřednictvím věcí, s nimiž přichází do styku: módy, technologií, médií, politiky. Všechno se děje v rytmu diktovaném daleko rychlejším tempem světa. Takže si musí najít způsob, jak si vytvořit nějaké spojení přesahující vesnici, aby později, až se do svého domova uchýlí, měl vybudované znalosti a vazby, které mu umožní stále s okolním světem držet krok a nestát se jen příslušníkem jiné generace vesničanů, kteří si připadají jako exponáty v muzeu. Jarmila o těchto věcech takhle nikdy nemluvila. Když se jí někdo zeptal, vždycky se rozhovořila o ekonomických důvodech své cesty, o penězích na salon. Ale z jejích argumentů bylo lidem jasné, že peníze jsou spíš ospravedlněním něčeho hlubšího a zásadnějšího, představy, že jednoho dne se bude moci usadit v Gelnici, protože to bude pramenit z její znalosti a síly, a ne z nevědomosti a slabosti. Jako u mnohých dívek ve stejné situaci byla mezi Jarmiliným přemýšlením o tom, proč by se mohla stát au-pair, a jejím skutečným rozhodnutím jen pramalá spojitost. Rozhodnutí samotné bylo zcela spontánní. Zrodilo se z rozhovoru se spolužačkou Anetou, která jako au-pair pracovala. Když se vrátila na Slovensko, nebylo to jen proto, aby přijela za rodinou: au-pair obvykle také navštíví zubaře a absolvují nezbytné zdravotní prohlídky, ale přirozeně si zajdou i ke kadeřnici, a tou v tomto případě byla Jarmila. Jarmila se jí svěřila nejen s tím, že se nudí, ale i s tím, že před sebou nevidí budoucnost, která by nebyla stejně nudná jako přítomnost. Připustila, že uvažovala o cestě do ciziny, ale přišlo jí to celé složité a obtížné, a tak nevěděla, kde začít. Aneta se toho jednoduše chytila a tvrdila, že je to celé ve skutečnosti docela jednoduché. Aneta shodou okolností domlouvala místo v rodině pro svou kamarádku, která měla tento týden odjet do Anglie, ale nakonec si to rozmyslela. Má Jarmila zájem? Jarmila zájem měla, a do týdne se ocitla v Londýně. Zdá se, že takhle to bývá často: léta zvažování možnosti stát se au-pair, ale skutečné rozhodnutí přijde během několika hodin, z úplně nečekaného zdroje. Když to Jarmila přislíbila, musela do několika dní horečných příprav na stěhování do Londýna naměstnat spoustu věcí. Nešlo jen 28

Proč ne?

o samozřejmé záležitosti, jako je loučení a jednání s rodinou, ale i praktické otázky, které se vesměs točily kolem nakupování. Přestože si Jarmila nikdy předtím nekupovala nic vysloveně na cestu, nedokázala si představit, že by mohla v Londýně existovat bez oděvů, které by byly dost dobré na nošení ve městě. V minulosti navštívila pouze sousední státy, hlavně kvůli nákupům. Finanční stránka se také neobešla úplně bez komplikací, protože v jednadvaceti letech si Jarmila ve svém prvním zaměstnání zatím příliš nenašetřila, a jenom letenka ji bude stát polovinu měsíčního platu. Nakonec si na letenku půjčila od rodičů a svoje úspory použila na nákupy. Většinu z nich diktovala nutnost – jeden nebo dva vhodné kufry, kosmetika a lepší oblečení, jaké si zpočátku v Londýně nebude moci dovolit. Pak tu byla otázka, co si s sebou sbalit. Nejdůležitější se nakonec ukázaly být oblíbené džíny a nějaké sportovní oblečení, rovnou zamýšlené na úklid nebo na volný čas než doopravdy na sport. Protože přítele měla doma, nebrala si s sebou moc věcí do společnosti, jen pár oděvů na diskotéku. Aneta jí dala seznam věcí, které by si bývala přála mít, když prvně přijela do Anglie. Byl tam i návrh, aby si s sebou vzala „slušnou noční košili“, kterou její vlastní hostitelská rodina požadovala v pokynech pro au-pair. O to se však už dříve postarala Jarmilina babička, která jí jako vhodné oblečení na noc darovala hezké, modré a rozhodně slušně vypadající, ale naprosto asexuální pyžamo – se zapínáním ke krku a dlouhými kalhotami. To Jarmile nevadilo, naopak pečlivě prověřovala veškeré své oděvy, aby se vyhnula jakýmkoli možným nedorozuměním s novou rodinou. Měla dvě plyšová zvířátka: starého kamaráda Maca, medvídka z dětství, a nového kamaráda Čertíka, kterého dostala od Pavla – krásného červenočerného chlupatého ďáblíka s rošťáckým úsměvem, který ji rozesmál vždycky, když se na něj podívala. Vzala si slovník a celkem úděsnou učebnici Angličtina pro samouky. Maminka jí dala porcelánového andělíčka strážníčka se zlacenými křidélky, švihadlo, aby se udržovala v kondici, a sadu vyšívání na dlouhé zimní večery. Lidé těmito dárky nevyjadřovali jen svůj vztah k Jarmile, ale pomáhali jí tím i ovlivnit způsob, jak by měla komunikovat se svými hostiteli v Londýně. Nakonec měla Jarmila dárky pro Witleyovy: ručně vyrobenou krajku z obchodu pro turisty, knihu fotografií Tater a bonboniéru pro děti. Jarmila si s sebou vzala taky fotoalbum vzpomínek a první fotografie v něm zachycovala zářivě bílý kostelík se střechou z červených tašek a zelenými lukami v pozadí. Obrázek přesně odpovídal idealizované představě hostitelské rodiny o jejím dětství v malém venkovském městečku. Druhá fotografie ho doplňovala – byl to snímek z oslavy Proč ne?

29

narozenin její osmdesátileté babičky v širokém kruhu rodiny. Třetí ukazovala Jarmilu jako tříletou holčičku, když měla skutečně blonďaté vlasy a na sobě dětskou teplákovou soupravu, charakteristickou pro socialistický design osmdesátých let, kterou maminka vylepšila tím, že na ni našila srdíčko. Kolem ní seděli milující rodiče a obě starší sestry. Tyto tři obrázky tvořily rámec jejích vzpomínek na domov a za nimi následovaly další fotky, od snímku z výletu křesťanské mládeže do Polska po obrázky z mejdanu na oslavu konce školy. Nakonec tam byly kouzelné fotografie Jarmily v jejích nejlepších šatech a s dokonalým make-upem: jedna z téhož maturitního večírku, kde stála v dlouhých šatech s krajkovým dekoltem a pečlivě upravenými vlasy (měla s sebou i videozáznam z večírku), a druhá, na níž je zachycena v práci jako kadeřnice, ale oblečení a póza zjevně prozrazují její další ambice – být objevena jako modelka. To bylo pro Jarmilu a způsob, jakým potřebovala kontrolovat svůj projev na veřejnosti, typické. Všechno měla naplánované tak, aby na rodinu hned napoprvé udělala ten nejlepší dojem. Při tomto soustředění na sebe však jaksi nedokázala čelit realitě změny. To znamená, že samotná cesta pro ni nakonec představovala obrovský šok, který končil jediným, opravdu dosti dramatickým okamžikem – přistáním na letišti v Stanstedu. To, že se tam ocitla, najednou nemělo žádnou souvislost s věcmi a lidmi na Slovensku. Rozhodnutí odjet ji přivedlo do místa, které se na první pohled zdálo být překvapivě odlišné. Budova terminálu jí připadala obrovská, a nebyla si jistá, jakým dopravním prostředkem by měla cestovat dál. Letěla letadlem poprvé a byla z toho ještě nervózní. Najednou jí připadalo, že od této chvíle budou všude kolem ní jen samí cizí lidé, a zdálo se jí, že tam nepatří. Něco takového si předtím vůbec nedovedla představit. Najednou si uvědomila, že tu není žádná babička, na kterou by se mohla obrátit, ani kamarádky, jimž by se mohla svěřit, že s touto novou svobodou přichází i spousta nových povinností, ke kterým se bude muset postavit jako dospělá, a ne jako dítě. Rozplakala se a plakala celou dobu, než byla úředně odbavena. Kvůli tomu pak Jarmila se svým dokonalým účesem a make-upem musela jít na letištní WC, aby si umyla rozmazaná líčidla, a když se setkala se svou rodinou, vypadala podle vlastního mínění hrozně. Byla nenamalovaná, což naprosto neodpovídalo její povaze, ale možná to vyjadřovalo její nový pocit, že je teď doopravdy cizinkou, dokonce i sama pro sebe. Rozhodla se sice jít touto cestou, ale teď viděla, že většinu z toho, čím se měla stát, si vědomě nezvolila.

30

Proč ne?

Darinka

Teprve v jedné hospodě v Beddlinghamu Darinka konečně zjistila, co je vlastně zač. Sean se jí opile podíval do očí. V tuhle chvíli obvykle recitoval irskou poezii, ale tentokrát mluvil přímo k ní: „Ty jsi víla.“ Víla, vysvětloval, je příbuzná elfů. Ty vlastně vůbec nepocházíš ze Slovenska. Tvoje kamarádky chodí hodně namalované a snaží se vypadat oslnivě. Ty nemáš vůbec žádný make-up a jsi veskrze přírodní bytost. Jsi jako zatoulané dítě. Jakmile tě uvidí nějaký chlap, zatouží po tobě a chce, abys zůstala. Ale stačí jen mrknutí oka a ty zmizíš a on tam zůstane celý zmatený a opuštěný. Ty vlastně nikdy nevydržíš v klidu sedět. Na tobě je neustále všechno v pohybu. Tohle bylo její nejromantičtější setkání. Většina irských, a vlastně i jiných mužů, s nimiž se setkala, když byli opilí, se víc zajímala o její kalhotky než o její duchovní já. Obvykle to začínalo takhle: „A odkud jsi?“ nebo „Hele, zrovna jsem se vsadil tamhle s kamarádem, že jsi z Jižní Ameriky?“, a když jim to Darinka neodsouhlasila, tak se vyptávali dál. „Určitě nejsi z Jižní Ameriky?“ nebo „Možná v sobě něco z Jižní Ameriky máš.“ Takže Sean byl hodně odlišný. Viděl, že to, čemu říkal elfí povaha, má v sobě i něco koketního, ale o to tady vůbec nešlo. Šlo o to, že byla v neustálém pohybu, tady a teď a zároveň jaksi i někde jinde. Tehdy si Darinka myslela, že Seanovo básnění pramení spíš z opilosti než z nějaké hlubší pravdy o ní samé, ale po zralém uvážení si uvědomila, že to je jen poněkud líbivější varianta toho, co o ní říká i mnoho jejích přátel. Sean by si toho asi nevšiml, ale Darinčina hrůza z toho, že by byla pevně ukotvená, se projevovala i v tom, jak se oblékala. Nikdy nemohla být oblečená jen v jednom stylu. K teniskám si brala cikánskou sukni, jednoduché tričko podtrhla romantickým kloboukem. To byl vlastně její jediný stálý rys. Klobouk nosila našikmo, vykukovalo zpod něj jen jedno mrkající oko, což nevyhnutelně Proč ne?

31

působilo romanticky. Na ní to však vypadalo velice přirozeně, ne komicky ani afektovaně, spíš svůdně. Přes všechny strategie, které Darince měly zajistit poněkud uspořádanější život, musela připustit, že věci, které ji doopravdy přiměly změnit kurz, byly někdy úplně neplánované a spontánní, a často nějak souvisely s muži. Trenčín, kde žila, leží dvě hodiny cesty od Bratislavy, a pro Darinku bylo samozřejmostí, že po dokončení školy stráví nějakou dobu poznáváním hlavního města. A právě v Bratislavě se seznámila s Mustafou, který měl otce Araba a maminku Slovenku, což ji okamžitě zaujalo. Přestože se mezi nimi nikdy nerozvinul žádný hlubší vztah, Mustafova studijní cesta do Londýna Darinku přivedla na nápad, že by vážně měla jet do Londýna také. Představovala si, že pokud budou v Londýně společně, jejich vztah se bude určitě slibně rozvíjet. Později žasla nad tím, jaké měla naivní představy o Londýně, když si myslela, že se tam budou dva Slováci přirozeně scházet jako v nějaké přerostlé vesnici. Pokud šlo o muže, Darinka zastávala názor, že i kdyby nebyli dobří k ničemu jinému, mohou být vždycky dobrým důvodem k tomu, aby člověka posunuli k něčemu novému. Přestože s Mustafou nezůstala, přesunula se díky němu do Londýna. Jedním z důvodů, proč to s Mustafou nedopadlo podle očekávání, byla vlastně skutečnost, že krátce poté, co Darinka přijela do Londýna, seznámila se s Janem, který tam pracoval jako au-pair. Setkání s ním bylo pro Darinku velkým překvapením: vůbec ji nenapadlo, že dnes už jezdí do Londýna jako au-pair celkem dost mužů. Ještě víc ji překvapilo, že Jano jako au-pair pracuje ve svých třiceti letech – myslela si i o sobě, že je na to dost stará, a to jí bylo čtyřiadvacet. Věk však nebyl to jediné, v čem měl před ní náskok. Darinka uvažovala o tom, že by výdělek použila k tomu, aby si v Londýně financovala nějaké další vzdělání, ale on už byl o dost dál. Tvrdil jí, že se začal v Bratislavě připravovat na doktorát z politologie, ale brzy mu došlo, že bez lepší angličtiny se nikam nedostane. Nová generace postsocialistických studentů už měla lepší základy jazyka, ale on ještě z větší části studoval za socialismu. Uměl proto sice plynně rusky a německy, ale anglicky ne. Darince však už neprozradil, že do Londýna přijel také proto, že tam tenkrát jako au-pair pracovala jeho tehdejší dívka, a jemu se po ní stýskalo. Patřil také k těm nemnoha au-pair, kteří mají rádi cestování samo o sobě. Potíž byla v tom, že Janova dívka bydlela v severním Londýně, jeho první pracoviště bylo v jižním Londýně a cesta za ní mu trvala dvě hodiny. Pracoval u jedné matky samoživitelky. Později si uvědomil, že ho pěkně zneužívala, protože mu ukládala pořád víc a víc práce, od vykopávání kořenů stromů po malování celého domu. Jeho dívka mu naštěstí po 32

Proč ne?

několika měsících našla rodinu, se kterou vycházel mnohem lépe. Podle jeho mínění to byli vzdělaní lidé, takže si spolu doopravdy rozuměli. Platili mu slušnou částku – víc, než dostával na univerzitě, což byl také jeden z důvodů, proč přestal pracovat jako doktorand. Potom od nich odešel zahradník a Jano jim nabídl, že by mohl vykonávat i jeho práci; koneckonců ve svém předešlém místě se o zahradu staral zadarmo. Ale tato rodina se cítila být morálně zavázána platit mu mzdu předchozího zahradníka, která byla mnohem vyšší než kapesné, jež dostával jako au-pair. Potom zemřela paní, která chodila do rodiny uklízet a žehlit, a on vzal na svá bedra i tyto dva další úkoly. Škoda že rodina nepotřebovala také řidiče! V každém případě si uvědomil, že vzhledem k bezplatnému ubytování a stravě představuje 160 liber týdně celkem slušný příjem. A k jeho překvapení mu rodina na znamení spokojenosti s tím, že je u nich, po půl roce plat ještě zvýšila. Vypočítal si, že na základě toho by si vlastně mohl dovolit vrátit se ke svému doktorátu z politologie – ale ne v Bratislavě. Právě mu přišlo oznámení o přijetí na London School of Economics, jednu z nejznámějších univerzit v Británii. Stinnou stránkou bylo, že ho opustila dívka, protože viděla, že se Jano v příštích několika letech na Slovensko nevrátí. Na druhou stranu to byla zase příležitost pro Darinku, která usoudila, že Jano má na rozdíl od Mustafy některé vlastnosti, které se jí velice zamlouvaly. Viděla v něm budoucnost, po níž sama také toužila. Bylo to pro ni důležité, protože si brzy uvědomila, že většina au-pair sice mluví o svém úmyslu něco studovat, ale věděla, že na to buď nikdy nedojde, nebo se pustí do nějakého obskurního, pravděpodobně zcela nepřínosného kurzu na instituci, které se místní lidé hledí raději vyhnout. Ale Jano ztělesňoval způsob, jakým se i ona sama odlišovala od těchto au-pair a jak se začala ztotožňovat s těmi, kteří to se svými studiemi mysleli vážně. S Janem ji nespojovala jen potenciální budoucnost. Oba byli panelákové děti. Téměř všichni au-pair ze Slovenska pocházeli buď z celkem malých bytů v panelácích, nebo z poměrně velkých rodinných domů. Momentálně žije na Slovensku v panelových domech třetina rodin. Stejně jako mnoho věcí, inspirovaných sovětským modernismem, jsou tyto v podstatě betonové vysoké bloky domů, které tvoří předměstí většiny měst, zvenčí nápadně ošklivé. Ale uvnitř se z nich mohou stát po rozsáhlých renovacích celkem hezké domovy, skoro jako by se většina lidí systematicky snažila neuznávat exteriér tím, že si s láskou upravuje interiér, plní ho obrazy, květinami a někdy i velkými pokojovými rostlinami, které dominují celé místnosti. Byty jsou sice lacino postavené, jsou však hygienické a mají ústřední vytápění. Darinka byla opravdu ohromená, když viděla některé byty v Londýně, protože jisté základní Proč ne?

33

standardy a životní podmínky chápala jako věci, které by měl každý mít možnost pokládat za samozřejmé. Uvnitř těchto sídlišť však nebylo všechno hezké. Jedním z méně příjemných aspektů života panelákových dětí v éře pozdního socialismu byla v porovnání s rodinami žijícími na vesnici značně vysoká rozvodovost a problémy z ní vyplývající. Jako mnoho tehdejších dětí si i Darinka vzpomíná, jak nosila na krku klíč od bytu, aby mohla jít po škole sama domů. Rozvod jejích rodičů nepřišel z čistého nebe, ale až po mnoha letech postupně se zhoršujícího vztahu. To znamenalo, že rodiče se spíš zaměřovali jeden na druhého a Darinka se stala jakýmsi rukojmím v soukromé mocenské politice domova. Většinou hledala útočiště u kamarádů, s nimiž si hrála venku. Vzpomíná si, že na rozdíl od stereotypů lidí, které znala z venkova, byl život na ulici i v těchto hustě zastavěných oblastech velice činorodý, přátelský a bezpečný. Takže když Darinka přišla do Londýna, měla o vzdělání dvě představy. Jednak to byl ideál formálního vzdělání, který se blížil tomu, čeho podle ní teď možná dosáhne Jano – pro něj byla práce au-pair jen zdrojem příjmu. Ale pro Darinku existoval ještě jiný druh vzdělání, a pro ten byla práce au-pair pravděpodobně ideálním prostředkem, jak dosáhnout požadovaných znalostí. Šlo o znalost toho, jak být dobrým rodičem. Věděla, že její matka některé věci prostě pochopila špatně. Řád a kázeň, které při výchově vyžadovala, byly správné, ale měly být odlehčené humorem a aspoň nějakou volností, která dítěti poskytuje určitou zkušenost, aby si dokázalo v životě poradit. Říkávala, že rodiče by měli poskytovat řád a morálku, měli by však také svým dětem pomoci k tomu, aby jim narostla křídla. Umínila si, že až se ona stane matkou, bude vědět, jak tohoto cíle dosáhnout. Právě anonymita pozice au-pair také umožnila Darince specifickým způsobem popírat odkaz jejích rodičů. Posílila její vzpomínky na rodinu, která jako by vůbec nechápala lidi jako jednotlivce. Je dost možné, že ji to přivedlo k tomu, aby ze sebe víceméně vědomě a takticky začala dělat lehce bizarní, snad dokonce mírně excentrickou postavu, kterou v ní lidé dnes vidí. Věděla například, že matka by v životě nepochopila, jak je možné, že má Darinka sedmero párů letních bot a že je všechny nosí. Takže to nakonec možná byli její rodiče, kteří, aniž by to věděli, podnítili zrození této víly, která tak okouzlila Seana. Darinka se tedy od své matky dozvěděla hodně o tom, co nedělat, a byla si jistá, že v postavení au-pair, z nějž bude moci detailně pozorovat důvěrné prostředí jiných rodin, pozná o rodičovství všechno, o čem se ve škole vůbec nemluvilo. Ale tak to nebylo. Aspoň ten první rok se dozvěděla jen to, že existuje daleko víc různých možností, jak něco dělat 34

Proč ne?

špatně, než ji vůbec kdy napadlo. Darinka byla jako au-pair fascinovaná odlišnými postoji k péči o děti. Anglické matky neustále hovořily o kvalitě času (v angličtině se tímto pojmem označuje čas plně věnovaný rodinným příslušníkům, zejména dětem; podstatné tu není množství času, ale pozornost věnovaná blízkým), tráveného s rodinou, a o tom, jak mají pocit viny, když svému dítěti zrovna nečtou nebo si s ním nehrají. Ve většině případů však bylo celkem jasné, že kvalitou ve skutečnosti mínily jen protiklad kvantity, vzhledem k tomu, že takto strávený čas zabíral jen velice krátkou část dne. Tyto intenzivní, ale zato krátké časové úseky rodičovské výchovy doplňovala daleko delší doba strávená s cizí osobou, nejčastěji s dívkou, která jen omezeně vládla jejich jazykem a která, jak si Darinka velice dobře uvědomovala, nevěděla o dětech zhola nic a třeba jí na nich ani vůbec nezáleželo. Takže zavržení vlastních rodičů nebylo spojeno s žádnou zřejmou zkušeností nějaké lepší formy rodičovské výchovy. Darinka však přesto viděla i pozitivní stránku věci. Vždycky měla dojem, že tohle je na jiných domácnostech to nejzajímavější. Normálně vůbec nepoznáte, jak jiné rodiny vypadají zevnitř, ať ve vaší vlastní zemi, nebo v zahraničí obecně. Být au-pair znamená získat jedinečný vhled do skutečnosti jinak pečlivě utajovaného rodinného soužití. V Darinčině představě nespočíval turistický výlet do Londýna v hledání takzvané anglické kultury v neživých památkách (ty úplně ignorovala), ale v objevování nuancí a intimit anglického domácího života. Většina au-pair se nakonec o práci v domácnosti dozvěděla víc, než by kdokoli vůbec mohl chtít vědět. Tajemství a způsob, jak se nikdy nenudit, pro Darinku spočívaly v tom, že jakmile získáte povědomí o tom, co se od jedné rodiny můžete naučit, jednoduše se přestěhujete do jiné. Nynější Darinčino angažmá bylo tedy vlastně v oboru au-pair jejím postgraduálem. Au-pair ze Slovenska jsou možná neobvyklé tím, jak často se do Británie vracejí. Darinka už byla v Anglii rok a vystřídala pět různých rodin. Po roce stráveném doma však usoudila, že je stále hodně co se učit. Toto rozhodnutí bylo možná složitější, než by se mohlo zdát. Darinka na jednu stranu využívala této své zkušenosti, aby nemusela čelit zásadnímu problému. Bylo jí jasné, že doma na Slovensku je ke každému zaměstnání, které by ji třeba jen vzdáleně uspokojovalo, zapotřebí vysokoškolský diplom. Zároveň si však uvědomovala, že vyhlídky na to, aby během studií ona nebo rodiče dokázali financovat její životní náklady, jsou mizivé. Neplatilo se sice žádné školné, neexistovala však také žádná stipendia, a pracovat tak dlouho, aby si člověk vydělal na živobytí, a přitom ještě studovat, se jí zdálo nemožné. Možná že právě tato představa nemožnosti usilovat o získání skutečného Proč ne?

35

univerzitního vzdělání vedla Darinku k tomu, aby přesvědčila samu sebe, že práce au-pair je jistou formou vzdělání. V každém případě to byl také jediný reálný způsob, jak se pokusit našetřit peníze a pak možná konečně studovat nějaký kurz na vysoké škole v Londýně. Dokonce už si vybrala konkrétní obory: výuku angličtiny jako cizího jazyka a rozvojová studia na University of East London. V její vysněné kariéře bylo hodně cestování a opravdová oddanost věci rozvoje. Co takhle vyučovat angličtinu jako cizí jazyk v nějaké škole na Středním východě? První rok v Londýně jen potvrdil dojem, jaký měla z Mustafy – že arabští muži mohou být velice přitažliví. Teď, při své druhé návštěvě Británie, si byla Darinka jistá, že už vyrostla z mnoha omezení, které si spojovala s novými au-pair. Tentokrát bude šéfem ona. Všechno si naplánovala do tří etap. Po svém příjezdu řekla kamarádce: Teď potřebuju zdarma bydlení, stravu a volný čas. Druhá fáze bude najít si slušnou jazykovou školu a snesitelnou rodinu, která dobře platí. Nakonec, když si seženu jinou práci, jim okamžitě řeknu: ‚bye bye children, bye bye family‘ a budu se starat sama o sebe. Měla také pocit, že to, čemu se naučila během svého prvního výjezdu, jí může pomoci myslet strategicky i v jiných situacích. Po počátečním záchvatu skvostného nakupování laciného oblečení, které ji také nezadržitelně táhlo do Londýna, si teď pečlivě šetřila peníze, které si vydělala při několika úklidech a hlídání dětí – což se dalo zvládnout, když našla rodinu, která ji potřebovala na relativně krátkou dobu. Ale pořád tu byla ta víla v ní. Tentokrát vystřídala osm rodin, než našla tu správnou, a teď, přestože si nemá na co stěžovat, zjišťuje, že nemá stání.

36

Proč ne?

Ivana

Skutečné příběhy au-pair se ve většině případů značně liší od stereotypních historek o Východoevropanech, kteří hledají zlepšení své ekonomické situace prostřednictvím dočasné migrace. Povolání au-pair není nevyhnutelně ani formou kulturní turistiky: většina au-pair nemá dost peněz na to, aby provozovala kulturní turistiku, i kdyby chtěla. Existuje však jeden faktor, který v důvodech, proč se lidé stali au-pair, převládá, a přitom je v odborné literatuře spíše přehlížen, přestože je naprosto zřejmý, vezmeme-li v úvahu, proč mnoho lidí dělá v životě jiná klíčová rozhodnutí. Je to stav jejich vztahů v soukromí. Mladé ženy mnohem častěji odcházejí do ciziny proto, že se rozešly s přítelem, nebo aby získaly dostatečnou nezávislost na rodičích. Tyto důvody k odjezdu mohou být často propletené s běžně rozšířenými proklamacemi typu: „tady není žádná práce“ nebo „pokud chci něčeho dosáhnout, musím jet do ciziny“. Pro některé au-pair výše řečené neplatí, a ty do zobecnění, které redukuje osobní důvody na pracovní migraci, zapadají. A jednou z takových au-pair byla Ivana. V jejím případě není třeba odhalovat žádné hluboké a složité pohnutky. Otázka „proč ne?“ může být jednoduše tak povrchní, jak povrchně zní. Ivana právě dokončila střední, takzvanou dívčí školu, což je průměrný typ všeobecného vzdělání, jehož záměrem není příprava studentů na vysokou školu, ale pro práci v nižších funkcích v administrativě či obchodu. Ivana žila s rodiči a jedenáctiletou sestrou v domku ve velké vesnici na středním Slovensku, na okraji Žiliny. Úřad práce jí za tři měsíce našel státem dotované místo asistentky v jedné malé firmě. Byla zděšená zjištěním, že po odečtu nákladů na dopravu a na stravu během dne jí z platu nezbude téměř nic. Nejenže nemohla pomáhat rodičům příspěvkem na domácnost a tím, že by jim platila cosi jako nájem, jak doufala, ale maminka jí v podstatě i nadále dávala kapesné, aby Ivana nebyla úplně na mizině. Proč ne?

37

Ivana se vzhledem k této trvající závislosti cítila provinile, přestože jí rodiče nikdy neřekli nic, z čeho by musela mít špatný pocit. Vůbec jí nevadila skutečnost , že bydlí u rodičů, to bylo v jejím věku u svobodných mladých lidí na Slovensku běžné, jenom předpokládala, že po dokončení školy bude moci povýšit z pozice ekonomicky závislého dítěte na místo rovnoprávnějšího a více nápomocného člena domácnosti. Přestože však hledala jiné zaměstnání, nemohla žádné najít. Zkrátka neměla dost dobré vzdělání. Nemohla konkurovat svým vrstevníkům, kteří vystudovali školy s nějakou specializací, například takovou, která odpovídá kvalifikaci sekretářky. Na druhou stranu nezvažovala možnost manuální práce, protože měla vzdělání s maturitou. Ivana se mohla ucházet třeba o místo číšnice nebo prodavačky, ale stejně jako ona na tom byla spousta dívek, a proto bylo velice obtížné práci získat. Někteří lidé našli práci díky konexím rodičů, ale Ivanin otec neměl v zaměstnání takové styky, které zřejmě byly pro získání podobného místa nezbytné. To Ivanina matka navrhla, že by se Ivana mohla stát au-pair. Líbila se jí představa, že by dcera mohla jet do ciziny. Ne proto, že by se jí chtěla zbavit, nebo proto, že by ji brala jako přítěž, ale prostě si myslela, že pozná nový život a možná bude mít větší možnosti. Ivanina matka se vdala krátce po dostudování střední školy, a přestože byla v manželství spokojená a cítila se dobře i ve své práci a v mateřství, myslela si, že její dcery by mohly uspět lépe. Ona sama nikdy necestovala ani si nemohla příliš vybírat zaměstnání. Měla děti příliš brzy, takže nemohla uskutečnit své sny, které by ji možná dovedly daleko od rodinného krbu, a byla přesvědčená, že Ivana se prostřednictvím práce au-pair může stát vším, čím ona být nemohla. Ivaně nebylo zatěžko její názory sdílet. Několik jejích spolužaček už bylo v Londýně jako au-pair, a dokonce jich bydlelo pět v jedné čtvrti. Přestože slyšela, že peníze, které dívky v Londýně dostávaly, byly pokládány za kapesné, Ivana si spočítala, že jejich měsíční příjem je více než dvakrát vyšší než její zdejší plat za plný úvazek. A když vzal člověk v úvahu, že je možné si přibrat ještě práci v dalších rodinách, tak už to přece jen mohlo dát dohromady příjem, v jaký doufala. Takže po několika týdnech si řekla: proč ne? Napsala dopis kamarádce, která žila v Beddlinghamu, a dívka se jejím jménem obrátila na tamější agenturu. Jediným problémem byl její otec, kterému se příliš nelíbilo, že by se Ivana měla stát au-pair. Domníval se, že to není bezpečné. V jaké rodině bude? Budou se k ní chovat hezky? Také se mu pranic nelíbila představa, že by se z jeho holčičky mohla stát služka. V práci au-pair viděl opakování historie devatenáctého století, kdy chudé slovenské dívky, které se nedokázaly uživit doma, pracovaly jako služebné v Budapešti, 38

Proč ne?

Bratislavě nebo ve Vídni. Do jisté míry se pyšnil tím, že jeho rodina nebyla nikdy natolik chudá, aby musela pracovat ve službách. Byla v tom i kapka nacionalismu: Proč by měly slovenské dívky uklízet domy cizinců? Copak Ivana není spokojená? Copak se jí u rodičů nelíbí? On dokáže svou rodinu dobře uživit a Ivana nemusí nikam odcházet. Takže v domácnosti probíhala několik týdnů debata, ale po nějakém čase bylo jasné, že Ivanin otec čelí početní převaze dvou žen, a Ivana následovala své spolužačky. Ivana měla patrně lepší představu o tom, kam jede, než měli Humphreyovi, její hostitelská rodina, o tom, odkud pochází ona. Zprvu se domnívali, že Ivana je jakousi příbuznou Heidi – děvčátka z hor – a přichází na zkušenou do města. Fotografie, které jim v předstihu poslala, dávaly vyniknout jejím dlouhým, slámovým vlasům a venkovské krajině kolem její vesnice. Pozadí rodinného snímku zachycovalo jasně zelené louky, korunované houštinami jehličnanů a zarámované horami, protkanými brázdami sněhu. I když v její přítomnosti by rodina použila méně hanlivého výrazu, byli celkem smířeni s představou, že Ivana pochází z rodu venkovských balíků, což podle nich znamenalo prostředí bukolických vesniček a údolí, které vypovídá o pracovitosti a soběstačnosti – lidí, kteří si vyrábějí sýr z mléka od vlastní krávy. Představovali si, že Ivana má upřímný zájem i zkušenost s péčí o děti a domácí zvířata a touhu po cestování, danou životem v poměrně odlehlé oblasti, a že ji bohatě uspokojí městské požitky reprezentované spíš Beddlinghamem než centrem Londýna. Slůvko „venkovanka“ evokuje jisté prvky Ivanina původu, z nichž některé by v klidu přijala, jiné ne. Její rodina rozhodně měla v této konkrétní vesnici silné kořeny, posilované tradicí uzavírání sňatků v rámci komunity. A v minulosti byla většina vesničanů úzce spjata s obděláváním půdy na malých políčkách, děděných z generace na generaci. Přestože její vlastní rodina už neměla přístup k zemědělské půdě jako takové, vlastnili velkou zahradu a o něco dál ještě menší políčko. Kolem domu se intenzivně zahradničilo. Humphreyovi by se možná divili velikým záhonům máku, pokud by si neuvědomili, že jeho semeno se hojně používá ve středoevropské kuchyni. Aspoň však věděli, jak mák vypadá. Po pravdě řečeno by nerozeznali ani ještě větší záhon brambor, o kedlubnách, pěstovaných vedle nich, ani nemluvě. Zaujalo by je množství květin. Přestože Humphreyovi se pod vlivem nejnovějších kuchařských knih právě začali učit, jak dělat zavařeniny z ovoce ze zahrádky, nikdy by nemohli konkurovat Ivanině rodině, která se neustále zaměstnávala výrobou ovocných a mléčných produktů. V jejich domě jste našli všechno od nakládaných okurek a sýra až po Proč ne?

39

vlastní zavařené fazolky a ostružiny. Svetry a dokonce několikery šaty Ivaně upletla matka, která si osvojila veškeré techniky, jimiž mohla vyrábět oblečení, které vybočovalo ze socialistické jednotvárnosti. Vytvořila tak kolekci pěkných oděvů, což bylo vzhledem k jejich omezeným finančním prostředkům a faktu, že měla dvě dcery, velmi důležité. Sama Ivana zatím žádné takové dovednosti nezdědila, nebo si to aspoň myslela. To, že dokázala vyměnit zip nebo popustit sukni, se ukázalo být cennější, než očekávala. Ivana spala v pokoji, jehož vybavení rovněž z velké části zapadalo do představy, jakou si o ní vytvořili v Beddlinghamu. Na podlaze ležel tkaný koberec, jaký byste v tomto regionu našli všude. Tetička ho utkala z pestrobarevných proužků látky, z nichž některé Ivana pomáhala trhat z oblečení, co se už nedalo nosit, a teta je pak vpletla do bavlněné osnovy. V pokojíku měla hned několik obrázků panenky Marie, menší sbírku plyšových zvířátek a zarámované vyšívané obrázky, které rovněž vypovídaly o její silně katolické výchově a smyslu pro rodinu. Tohle byla také rodina, v níž se malé děti těšily lásce a pozornosti nejen svých rodičů, ale i celkem početné řady tetiček, strýčků, sousedů a přátel, a Ivana se zase začala ztotožňovat s dětmi, jejichž fotografie dostala z Beddlinghamu, a měla dojem, že spolu jistě budou skvěle vycházet. Stejně jako mnoho jiných au-pair přizpůsobila Ivana svůj životopis podle toho, co se žádá, jak se to dozvěděla od agentury a dívek, které už jako au-pair pracovaly. V její vesnici například neexistovala žádná organizovaná instituce na hlídání dětí, prostě se jen starala o děti příbuzných a sousedů. Ale poradili jí, aby to v životopise uvedla jako baby-sitting. Takže to, co tvrdila, byla sice pravda, ale normálně by se člověk o takové věci nezmiňoval. Obsah životopisu byl z velké části předurčen dohodnutými formulkami, jako „má ráda sport a venku provozované aktivity“, a byly k němu přiloženy dvě falešné reference, které jí přeložila jedna studentka vysoké školy ze sousedství. Přestože některé domněnky její nové rodiny byly opodstatněné, vybočení z rámce pečlivě vybraných fotografií, které jim Ivana poslala, aby viděli širší kontext, z nějž pochází, by odhalilo nejrůznější neočekávané kombinace prvků, jež by pro rodinu byly překvapivé, ne-li přímo nesrozumitelné. Už proto, že pro lidi v Beddlinghamu slovo „vesnice“ neznamená jen malou osadu, ale zároveň i místo, které je v přímém protikladu s průmyslovými oblastmi městské aglomerace. Jenže na Slovensku je část průmyslu, ba i těžkého průmyslu, roztroušena po venkově, často po vesnicích podobných té Ivanině. Kdyby se rozhodla zamířit fotoaparát na opačnou stranu od polí, odhalila by v centru vesnice velkou, Sověty postavenou továrnu na výrobu traktorů. S koncem socialismu 40

Proč ne?

byla uzavřena, ale předtím poskytovala zaměstnání téměř celé vesnici i řadě dalších v blízkém okolí. Dnes je v továrně několik podniků lehkého průmyslu, podporovaných zahraničními, hlavně korejskými investory. Nedaleko továrny stály paneláky, v nichž bydlela spousta dětí, které chodily s Ivanou do školy. Jejich obyvatelé byli pokládáni za součást vesnice stejně jako ti, co žili ve vlastních domech. Dalším zdrojem překvapení by byly samotné domy. V Beddlinghamu očekávali, že tam jako au-pair přijedou dívky z relativně malých domácností, které budou přiměřeně ohromeny rozlehlými prostory bytů na předměstí Londýna. Takže i když dostaly ten nejmenší pokoj v domě, předpokládalo se, že to bude o stupínek lepší než místnost, již podle představ hostitelů sdílely s několika sourozenci. Avšak většina venkovských domů v této oblasti středního Slovenska je poměrně velká a má několik přístaveb, takže mnohé au-pair po příjezdu do Londýna zjistily, že se vlastně stěhují z většího do menšího. Pokoje, které jim přidělili, byly podle slov jedné Ivaniny kamarádky v porovnání s místnostmi, v nichž vyrůstaly doma, spíš jako komůrky na ubytovně. Čím podrobnější prohlídka, tím složitější dojem. Kromě svatých obrázků a plyšových zvířátek tu byla cédéčka s rockovou hudbou a různá DVD, Dirty Dancing počínaje a akčními filmy s Tomem Cruisem konče. Kdybychom otevřeli skříň, spatřili bychom úplně jinou ikonu: Christinu Aguileru v takové pozici, že o ní Ivana jednou řekla, že „by ji chtěl ošukat každý“. Takže některé Ivaniny zájmy a vlastnosti se vztahovaly k dlouhodobé historii venkovské komunity, ale stejně tak byla produktem velice zvláštní směsice nedávno minulého socialismu, slovenského nacionalismu a globálního hip-hopového kosmopolitismu. Tyto hodnoty byly pro Ivanu samotnou stejně věrohodné a samozřejmé součásti jejího zázemí. Ivana byla hrdá na možnosti čerstvě nezávislého Slovenska, které celá staletí bojovalo o přežití pod nadvládou silnějších sousedů, a nyní má přes všechny chyby místních politiků zřejmě hodně co nabídnout při utváření lokální identifikace. Byla si také vědoma toho, že několik jejích starších kamarádek odjelo s velmi podobnými pocity pracovat jako au-pair a už se nevrátily, ale našly si v Londýně jiná zaměstnání, a v několika případech se dokonce daly dohromady s muži z takových zemí, jako je Maroko a Kosovo, – s muži, o nichž si Ivana myslela, že jsou temní, ne-li přímo démoničtí, a něco takového vůbec nechápala. Ještě tak kdyby jako jedna její vzdálená sestřenice ulovily opravdového Angličana, jehož příbuzenstvo pak přijelo na velkolepou svatbu k nim do vesnice. Ale kdo by chtěl dopadnout jako Hela, která se před třemi lety vrátila s tmavým děckem od nějakého chlapa ze Středního východu, Proč ne?

41

který ji samozřejmě opustil hned, jak se jí nabažil? Však se také Hela nakonec šťastně provdala za chlapce od nich z vesnice. Takže Ivana, Ivanina matka i Humphreyovi měli každý vlastní představy o tom, co znamená být au-pair. Pokud jde o Humphreyovy, ti nemusejí konfrontovat svou představu Slovenska se skutečností. Nikdy tam necestovali. Ale v případě Ivany byla důvodem přesídlení do Londýna jeho ekonomická vyspělost a matčin jednotvárný, obyčejný život. Takže nešlo o nějakou konkrétní znalost Londýna jako takového, ale bylo to spíš takové to „proč ne?“. Co by ji mělo držet na Slovensku, když měla ve svém kraji tak omezené možnosti uplatnění? Kromě toho tu bylo i něco jiného. Ivana si uvědomovala, že všechny kamarádky, s nimiž chodila do školy, už postupně jako au-pair do Londýna odjely. Takže posledním lákadlem, které převážilo misky vah ve prospěch Anglie, bylo to, že vlastně vůbec nic neopouští. Bylo to spíš, jako by se znovu připojila ke kamarádkám, které už znala. Několik z nich žilo v Beddlinghamu, ale hlavní sraz se konal dva týdny po jejím příjezdu. Místní au-pair z Beddlinghamu ji vzaly na pravidelnou měsíční česko-slovenskou tancovačku do Camden Town Hall nedaleko železniční stanice Kings Cross. Bylo to legrační: nejdřív špehovala Míšu, malou roztomilou dívku, která seděla v lavici za ní, potom, jak si mohla myslet, uviděla Zdenku, jak tancuje trochu moc blízko nějakého dobře stavěného muže, a v rohu, přesně jako ve třídě, klevetily Lenka a Věrka nad nějakým drinkem. Ivana odjela do ciziny, ale v tomhle ohledu si připadala, jako by právě přišla domů. Těch 50 au-pair, s nimiž jsme pracovali v letech 2004 až 2005, bychom snadno mohli charakterizovat standardním způsobem. Přijeli do Londýna na dobu od půl roku do čtyř let, obvykle prostřednictvím specializované agentury. Jejich věk se pohyboval v rozmezí od osmnácti do jednatřiceti let. Bylo mezi nimi pouze pět mužů. Přibližně polovina jich byla z venkova a druhá polovina z měst, i když většina těchto měst měla méně než 50 000 obyvatel. Třináct zúčastněných au-pair absolvovalo vysokou školu, a pět z nich se připravovalo na doktorát. Ostatní pouze dokončili střední školu. Pocházeli spíš z dělnických vrstev než ze střední třídy. V této úvodní kapitole jsme však především chtěli poukázat na to, že každá au-pair, která přichází ze Slovenska do Londýna, představuje příběh. A jejich příběhy je třeba vzít v úvahu, než jednotlivce podrobíme obvyklé teoretické generalizaci z hlediska pracovních vzorců a ekonomické migrace. Není to jen proto, abychom dotyčné jedince polidštili, ale také proto, že jejich příběhy, když je podrobně prozkoumáme, vedou k teoretickým závěrům, které se poněkud liší od těch běžně udávaných, počínaje otázkou, proč jednotlivé osoby přijíždějí. Není 42

Proč ne?

to tak, že by tyto příběhy byly v naprostém rozporu s konvenčnějšími pohledy na au-pair. Jednotliví lidé se rozhodují přijet z osobních důvodů, a někdy dokonce i z chvilkového rozmaru. Ale celkově vzato jsou tu stále všeobecné rysy. Důležité jsou ekonomické aspekty, neboť v době našeho výzkumu dostávala au-pair v Londýně větší kapesné, než by si vydělala na Slovensku v pracovním poměru na plný úvazek. Také obecný dojem, že dnes je na Slovensku méně příležitostí a že v Londýně se jim mohou otevřít nové možnosti. Ale oba tyto faktory je třeba postavit proti našemu svědectví o tom, že důvody, proč se jednotlivci rozhodují odjet pracovat jako au-pair, jsou zpočátku ovlivněny hlavně jejich osobními vztahy. Třeba po rozchodu s přítelem, nebo když je potřeba najít odstup od rodičů, poskytuje Londýn potřebnou vzdálenost. Z příběhů také vyplývá, že smyslem cesty za prací au-pair bývá určitý životní úsek, cosi jako rok volna, nebo spíše přechod mezi dvěma ustálenějšími etapami. (Touto otázkou se budeme zabývat podrobněji ke konci této knihy.) Ale už teď lze vidět, že rozhodnutí stát se au-pair může být stejně tak odkladem rozhodování jako skutečným rozhodnutím – tento bod dal evidentně název této kapitole. Může být chápáno také jako dočasné řešení osobních problémů nebo alternativní cesta, a to nejen pro ty, kdo odcházejí, ale i pro jejich přátele a rodiny, které se mohou na tomto rozhodnutí podílet. Jak naznačují čtyři zde zmíněné případy, v praxi vlastně existuje mnoho faktorů, které dohromady tento fenomén zapříčiňují, takže hlubší historie vztahů Slovenska s východní a západní Evropou se projevuje ve zvláštnostech vztahů mladé ženy k její rodině a přátelům. Došli jsme k závěru, že tyto bezprostřední a osobní důvody ani širší politické a ekonomické faktory nelze chápat jinak než ve vzájemných souvislostech.

Proč ne?

43

Střípek

Následující text je převzat z úvodního slova na webové stránce Student Agency, www.studentagency.cz Každý rok odjíždí většina českých a slovenských au-pair do Velké Británie. Proč volí právě Británii? Au-pair program je tu tak rozšířený, že není problém dostat umístění, kamkoliv chtějí. Je zde tolik hostitelských rodin, že určitě vybereme tu pravou pro vás. Program je tak flexibilní, že si můžete zvolit délku svého pobytu sami (od tří měsíců výše). Maximální délka pobytu není omezena. A v neposlední řadě je Velká Británie zemí, kde se můžete naučit opravdovou, čistou britskou angličtinu!

44

Proč ne?

Kapitola 2

Trapná přítomnost

Pseudorodinný vztah

Au-pairing v sobě slučuje domácí práce vykonávané dočasnými migranty s představou kulturní výměny, založené na společném soužití. Podle Evropské dohody o umísťování au-pair schválené Radou Evropy (1969), Pokynů imigračního úřadu Úřadu pro imigraci a ochranu hranic Spojeného Království (2003) a Systémové úrovně 5 Programu mobility mládeže (2009) jsou au-pair mladí cizinci a cizinky, kteří bydlí až dva roky u rodin, aby se naučili anglicky a lépe poznali zemi. Musejí bydlet „jako členové rodiny“ a dostávat jídlo, ubytování a „kapesné“ (tedy ne mzdu) výměnou za péči o děti anebo domácí práce. V době našeho výzkumu (2004–2005) činilo minimální kapesné 55 liber. Au-pair by neměli strávit pomocí v rodině víc než pět hodin denně, plus nejvýše dva večery při „babysittingu“, tj. hlídání dětí. Měli by mít dva volné dny týdně. Ve Spojeném království museli být ve věku od sedmnácti do sedmadvaceti let (to bylo v listopadu 2008 změněno na osmnáct až třicet), svobodní, bez závazků a pocházet z konkretizované skupiny převážně evropských států. Rodiny musejí zacházet s au-pair jako se sobě rovnými (Pokyny imigračního úřadu 2003, kap. 4, čl. 1, odst. 1) a jako s členy rodiny. Tento bod zdůrazňují agentury, které au-pairing zprostředkovávají. Rovnost je zakotvena už v samotném názvu této instituce, neboť „au pair“ ve francouzštině znamená na stejné úrovni nebo v rovnocenném vztahu. Jelikož právní podmínky jsou definovány jen velmi mlhavě a konkrétní dohody nekontroluje žádná instituce, podmínky a vztahy závisejí na jednotlivcích. V důsledku toho se podmínky různí, někde se blíží jakési pseudorodině, ale existují i takové, které připomínají smluvní pracovní vztah. Pracovní podmínky a zaopatření může být velmi velkorysé, ale i (častěji) hraničící se zneužíváním, které porušuje smysl nařízení. Tr a p n á p ř í t o m n o s t

49

V centru tohoto uspořádání je koncept pseudorodinných vztahů. Instituce au-pair je oddělena od normálních forem zaměstnání. Odměna není v žádném vztahu k minimální mzdě, rodina ani au-pair neplatí daně. Au-pair také nemají zaměstnanecká práva. Vše je založeno na předpokladu, že budou začleněni do rodiny (což zřejmě vychází z poněkud laskavého až naivního pohledu na rodinu coby instituci). Je velice nepravděpodobné, že by mnohé au-pair nebo hostitelské rodiny tato nařízení vůbec kdy četly. Ale téměř všichni na obou stranách plně vnímají pseudorodinu jakožto kulturní idiom, kterým se tento vztah popisuje. V počáteční korespondenci au-pair s rodinou se téměř vždycky objevují přátelské fotografie, které ji zobrazují jako šťastnou členku domácnosti, a ona oplátkou dostává vlídnou odpověď, která ji ujistí o tom, že se jedná o opravdu milou rodinu, u níž ráda stráví nějaký čas. V praxi však většina hostitelských rodin celkem ochotně přiznává, že si zvolili au-pair místo jiných forem péče o děti a úklidu domu hlavně proto, že si to mohli dovolit. Ve většině případů je to uspořádání, díky němuž mohou pokračovat ve svém zaměstnání na plný nebo částečný úvazek, poskytuje jim větší flexibilitu a kontrolu nad péčí o děti a jejich hlídáním, a je to levnější, než kdyby si najali chůvu. V obou případech jsou důvodem peníze a pohodlí. Děti mohou zůstat ve svém vlastním domově; rodiče je nemusejí vyzvedávat ve stanovený čas. Navíc je tu pomoc s úklidem a často nižší celkové výdaje. Rodiny obvykle zdůrazňují, že au-pair je lepší než paní na hlídání, protože tolik nezáleží na tom, když se člověk při příchodu z práce opozdí, což je však v příkrém rozporu se stejně běžným tvrzením, že respektují dohodnutou pracovní dobu au-pair. Takže původní rozhodnutí mít v domě au-pair je jen velice zřídka pozitivní volba, vycházející z nějaké hodnoty či ideálu, natož pak z ideálu pseudorodiny. Téměř vždycky vyplyne z debaty o problémech pramenících z nějakého jiného typu péče o děti, obecně z celkem otevřených a pragmatických diskusí o nákladech, otázce soukromí a počtu místností v domácnosti. Obecně lze říci, že rodina by si do domu takovou osobu na bydlení nevzala, kdyby nemusela. I když lidem nakonec takové uspořádání celkem vyhovuje, výchozím bodem obvykle bývá skutečnost, že to je to nejmenší zlo. Tento negativní pocit je ještě znásobený tam, kde matka chápe své zaměstnání na částečný nebo na plný úvazek jako nutnost, a přítomnost au-pair odráží fakt, že nemá jinou možnost. Tato situace je typická, když důvodem pro přijetí au-pair je rozvod, po němž matce sice zůstane dům, ale jinak je chudá. Buď ona, nebo ostatní mají za to, že její „přirozené“ místo je doma, kde by se měla starat o vlastní děti, ale po rozvodu jí nezbývá nic jiného, než chodit do práce. 50

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

Tento stav mívá různé varianty. Některé hostitelské rodiny si berou au-pair, a matka přitom zůstává doma, což potom vytváří schéma podobné starší tradici pomocnic v domácnosti. Situace je také jiná, když je au-pair chápána víc jako pomocnice při úklidu domu než při péči o děti. Například matka se staršími dětmi může usoudit, že když se jí o dům bude starat au-pair, ona bude mít víc času věnovat se po práci dětem, ať už tento čas takto využívá doopravdy, nebo ne. Jsou také matky, které vždycky chtěly pracovat na plný úvazek a nezůstávat s dětmi doma, i když málokdy uniknou tomu, že je společnost odsoudí za jejich neochotu vidět se v roli přirozené hlavní poskytovatelky péče. Není divu, že toto odsouzení může snadno vyústit v neustálé kritizování au-pair, která při péči o děti nebo při úklidu domu nikdy nemůže odvést stejně dobrou práci, jakou by odvedla matka, kdyby na to měla čas. Většina matek tak přenáší na au-pair přinejmenším část rozpolcenosti, jež panuje v současné britské společnosti v názorech na ženu, která má svou kariéru a zároveň děti. Idiom „pseudorodiny“ nejen že vůbec nesouvisí s důvody, proč rodina zaměstnává au-pair, ale vůči tomuto modelu někde dokonce existuje jistý specifický odpor. Mít v domě au-pair je v rozporu se zásadní obavou Angličanů o soukromí domova. Ta je obzvlášť silná v dělnických domácnostech, kde se domů tradičně nezvali ani sousedé, jen příbuzenstvo. Je to v rozporu i s tradičním rozdělením domácnosti vyšších vrstev na horní patro, kde bývalo panstvo, a dolní patro, kde žilo služebnictvo: velikost domů toto dělení umožňovala. Mnoho hostitelských rodin se proto snaží omezit vzájemnou interakci s au-pair na zdvořilé minimum. Naše rozhovory prozradily, že většina hostitelských rodin neměla téměř žádné povědomí o tom, odkud jejich au-pair pochází, o jejich zázemí ani o tom, co dělají v Londýně, když mají volno. Podobně jen málo au-pair se rozhoduje jet do Londýna výhradně kvůli integraci do pseudorodiny, jak vyplyne také z poslední kapitoly této knihy. Mladí lidé dost často přicházejí pracovat jako au-pair právě proto, že chtějí opustit svou vlastní rodinu, a nahradit jedny problematické rodinné vztahy druhými je to poslední, po čem touží. Stát se au-pair je pro ně částečně prostředkem k úniku, a rozhodně také způsobem, jak se dostat do Londýna a strávit nějaký čas v prostředí této vzrušující metropole. Slovenky a Slováci nejezdí do Londýna proto, že by nějak zvlášť chtěli uklízet cizí dům nebo se starat o cizí děti, i když si možná myslí, že by k nim mohli cítit přirozenou náklonnost. Daleko důležitější je vědomí, že pronájmy bytů stojí astronomické částky, a bydlet u nějaké rodiny jim připadá bezpečnější než hledání a bydlení na vlastní pěst. Takže v mnoha ohledech je pohled au-pair zrcadlovým Tr a p n á p ř í t o m n o s t

51

obrazem pohledu hostitelské rodiny. Stát se au-pair je také tím menším zlem, pokud je vaším záměrem odejít ze Slovenska a strávit nějaký čas v Londýně. Přestože ani jedna strana ve skutečnosti nevstupuje do tohoto uspořádání s cílem zakusit pseudorodinné vztahy, většina au-pair jistou míru integrace do rodiny očividně očekává. Vychází ze své předešlé zkušenosti při pomoci s domácími pracemi v domácnosti rodičů – prostředí vzájemného zájmu, pomoci a uznání. Někteří naproti tomu v této své přechodné situaci navázání nějakých vztahů podobných vztahům v rodině vůbec neočekávali, ani je navazovat nemínili. Ale jakmile au-pair skutečně v rodině bydlí, jednu stranu (nebo obě) může začít tento koncept přitahovat. Důležitými faktory tu může být oblast, kde rodina žije, věk dětí, jestli au-pair má přítele i počet au-pair, které už rodina měla. To, jestli konkrétní au-pair a konkrétní rodiny mají podobné představy o tom, jaký by jejich vztah měl být, hodně záleží na náhodě a zkušenostech, které obě strany mají. Vzájemně mohou být naprosto spokojené s převážně rezervovaným a chladným vztahem, nebo se mohou cítit povinny vybudovat velice úzký a vřelý vztah. Problém nastává, když se objeví rozpor mezi tím, co si jednotlivé strany přály a očekávaly. Ideál pseudorodinného vztahu může mít také pro každého člověka hodně odlišný význam. Pro některé je tato analogie spíše negativní, protože rodina, upřímně řečeno, představuje také souhrn povinných vazeb, obávaných návštěv a nevítaných povinností. Hostitelské matky ve svých stížnostech nejčastěji uvádějí, že se teď musejí starat ještě o jednoho nezodpovědného a náladového teenagera navíc, a mnohdy prohlašují, že tento cizí teenager je méně zralý a náročnější než jejich vlastní dítě. Pozitivnější modely jsou méně běžné. Například žena, která měla o deset let mladší sestru, brala au-pair jako dalšího mladšího sourozence a velice si jejich vzájemného vztahu vážila. Jeden pozitivní výklad těchto vztahů vidí au-pair jako člověka, který zaujímá velmi užitečné postavení na půli cesty mezi rodiči a dětmi – je dost stará na to, aby byla důvěrnicí rodičů, když se mluví o dětech, a dost mladá na to, aby byla důvěrnicí dětí, když se mluví o rodičích. Díky své schopnosti překlenout a projednávat mnohdy obtížné vztahy mezi dětmi a rodiči mohou značnou měrou přispívat k minimalizaci konfliktů v rodině. Přinejmenším v jednom případě byla přítomnost au-pair chápána jako hlavní důvod, proč se rodiče vůbec nemuseli u svých dětí potýkat s obdobím pubertálního vzdoru. Au-pair může tato role těšit, ale častěji jim připadá velice problematická. Mohou to chápat tak, že rodiče přesunují obtížné záležitosti týkající se autority a kázně

52

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

na ně, například že ony musejí nutit děti jíst zeleninu. Zdá se jim, že to nevyhnutelně vede k napjatým vztahům mezi nimi a dětmi i rodiči. Ohledně toho, co je používáním idiomu pseudorodiny vlastně implikováno, existují neustále nesrovnalosti. Jak poznamenala jedna matka: „Předstírá se, že jsou členy rodiny, ale pravda je taková, že slyší vaše hádky, ale nemůžou se do nich zapojit!“ Hostitelské rodiny nemají jasno ani v tom, jaké jsou jejich povinnosti in loco parentis vůči au-pair. Jedna matka byla postavena před takové dilema, když se jí její au-pair zeptala, jestli si může dát piercing do jazyka. Matku nenapadlo nic jiného, než se zeptat, co by na to řekla její vlastní matka. Na druhou stranu se hostitelská rodina může rozhodnout do takových věcí zasahovat, například zakázat au-pair, aby takový piercing ukazovala, nebo aby kouřila. Au-pair to pak mohou považovat za neoprávněnou opovážlivost pseudorodičovské autority. Vztah může nabrat více pseudorodinné podoby, pokud au-pair očekávají od matek, že budou mít pochopení pro jejich problematické vztahy s chlapci. Au-pair se od sebe liší tím, kolik toho řeknou, a matky tím, do jaké míry dokážou naslouchat, ale přinejmenším v některých případech se zde u matek projevuje jejich role pseudorodiče. V jednom případě byl au-pair chlapec, který často plakal a velice emotivně hovořil o svých dívkách. Tyto rozpory přecházejí v méně obvyklý, někdy však výrazný pseudopřátelský vztah. Někteří osamělejší nebo izolovaní rodiče se cítí osobně zavrženi, když jim zanedlouho dojde, že au-pair by raději trávila čas se svými vrstevníky než s hostitelským rodičem. Jedna matka samoživitelka byla velmi zklamaná, protože zpočátku se se svou au-pair velice sblížila, dívaly se spolu na televizi a povídaly si, ale potom si dívka našla přítele a chtěla trávit volný čas s ním. Jiná au-pair od rodiny odešla právě kvůli takovémuto nátlaku, aby se stala kamarádkou. V dalším případě byla rodina tak rozčarována tím, jak málo volného času tráví jejich au-pair doma, že jí (doslova) sbalili kufry a vyhodili ji. V otázce toho, co se od takového pseudorodinného vztahu žádá, může také dojít k mnoha nedorozuměním. Obě strany mohou být dost rozladěné, pokud se nekupují dárky, jsou-li očekávány, zvlášť když au-pair zapomenou koupit dárek k narozeninám dětem, o které se starají. Mnoho anglických rodin to bere jako minimální výraz náklonnosti k rodině a předpokládají, že to pro au-pair bude samozřejmost. Jedna au-pair byla okamžitě propuštěna, když takový dárek nekoupila. Au-pair si často nejsou jisté, co by měly dělat, a mají obavy, že to, co si mohou dovolit, nebude vypadat dost dobře. Jiná odmítla kupovat dárky ze zásady, protože chápala vztah s rodinou jako pracovní, a ne jako vztah podle vlastní volby. Tr a p n á p ř í t o m n o s t

53

Jedním z nejvýznamnějších faktorů určujících zacházení rodiny s au-pair je jednoduše to, kolik au-pair už u nich pracovalo. Většina rodin přiznává, že s první a druhou au-pair zacházeli úplně jinak než s desátou nebo patnáctou. Počátečním au-pair obecně věnují více pozornosti a zájmu a je u nich daleko větší pravděpodobnost, že na ně budou pohlížet z hlediska pseudorodinných vztahů. Hostitelské rodiny se staraly, jestli au-pair dobře jedí, a udržovaly kontakt s jejich rodinami doma. Projevovaly také více zájmu o rodinu, zázemí a osobnost dívky. Naproti tomu dvanáctá au-pair daleko pravděpodobněji přijde do rodiny, která se zdá být v podstatě chladná a lhostejná, a po prvním dni zasvěcení se ocitne více méně ponechána sama sobě. Některé au-pair tento nedostatek zájmu hostitelským rodinám s klidem oplácejí. V takových případech au-pair často odchází ven za pár minut poté, co se matka vrátí z práce, takže ty dvě v podstatě pracují na směny, a prakticky netráví žádný čas spolu. Vztah se potom omezuje na oboustranné využívání vzájemných výhod bez ohledu na idiom rodiny. Toto je jeden z hlavních důvodů, proč se au-pair vracejí s tak rozdílnými zkušenostmi. Vždycky však nejde o prostý posun od dobrého zacházení k špatnému, nebo od zájmu k lhostejnosti. Někdy je předchozí zkušenost rodiny ku prospěchu jí samé i au-pair. Některé rodiny tak automaticky zařídí au-pair dobrou jazykovou školu, registraci u lékaře a mají realistická očekávání založená na zkušenostech s předchozími au-pair. Ale jsou i au-pair, které se domnívaly, že může být celkem těžké být první au-pair v rodině, protože hostitelé jednoduše nevědí, jak s tímto novým vztahem naložit. Známe však i příběhy druhých nebo následných au-pair, které se cítily trochu jako postavy z románu Rebecca (česky Mrtvá a živá) od Daphne du Maurier – vždycky žily ve stínu nějaké předchozí, podle všeho dokonalé au-pair, které se nikdy nemohly rovnat. Rodina pořád říkala: „Ale Martina to dělala tak,“ nebo „Martina to dělala onak.“ Méně zřetelné, ale možná důležitější bylo to, jak se rodiny poučily ze samotné rozmanitosti svých předešlých au-pair. Po nějaké době si jak rodiny, které už měly několik au-pair, tak dívky, které pracovaly u několika rodin, začaly uvědomovat, že rozhodujícím problémem není nutně to, jestli jsou dotyční lidé dobří nebo špatní, ale spíš to, jestli celkově „zapadají“ do vzájemných očekávání. Au-pair, jež usiluje o větší nezávislost a vzdálenost od vlastní rodiny, se pravděpodobně nehodí jako první au-pair pracující v hostitelské rodině, která zřejmě očekává důvěrnější vztah, ale třeba by jí lépe vyhovovala větší samostatnost, která bývá typická pro roli pozdější au-pair. Rodiny, které mají zkušenost s různými au-pair, mohou pak každé nové dívce dát na srozuměnou, že jsou ochotny navázat s ní celou škálu potenciálních vztahů. Díky tomu, 54

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

že si s au-pair vyjasnily, čemu dávají přednost v otázkách jejího začlenění do rodiny a míry autonomie, byly některé z těchto pozdějších vztahů nejúspěšnější, s jakými jsme se setkali. Tento soulad rodiny a au-pair většinou připisují na vrub svým vyhraněným osobnostem. Jedním takovým půvabným příkladem byla domácnost dvou lékařů. Navzdory profesi oba dva poněkud zanedbávali vlastní zdraví, zatímco jejich au-pair se školila na instruktorku tělesné výchovy a znala dobře aerobic a zdravý životní styl. Podle slov rodiny si dívka brzy uvědomila, že se chovají ke svému zdraví macešsky. Takže si zvykla nutit oba lékaře, aby si s ní šli ráno zaběhat nebo zacvičit do tělocvičny: „Měla pocit, že bych měla něco dělat se svým tlakem, protože já se o své zdraví moc nestarám,“ uvedla hostitelská matka. Nakonec však au-pair právě díky tomuto idiomu pseudorodiny začínají nabývat dojmu, že jsou zneužívány. Důvod spočívá v hluboké asymetrii vztahu mezi au-pair a rodinou. Kdy a zda vůbec bude tento idiom použit a který rozhovor nebo aktivita bude takto probíhat, určuje hostitelská rodina. A au-pair v důsledku toho po nějaké době začnou mít pocit, že způsob, jakým jsou požadavky vznášeny – rodiče pokaždé řeknou, že se trochu zdrží v práci, a jestli by Helena prostě nezůstala o něco déle, nebo žádají au-pair, aby zrušila svůj večerní program, protože Tommy má rýmu – má záměrně v dívce vzbudit dojem, že ji prostě žádají o oběť, jakou může podle očekávání jeden člen rodiny přinášet druhému. Dělník může očekávat odměnu za přesčas, ale člen rodiny to prostě snáší kvůli rodině, aniž by čekal peněžní odměnu. Naproti tomu, když dívka žádá o něco rodinu – třeba chce jít na neočekávaný večírek nebo ji navštíví kamarádka – rodina jí dává najevo, že tím porušuje vzájemnou poloformální pracovní dohodu. Nejde tu o ojedinělé případy, ale o neustále opakovaný refrén. Kontrolu nad využitím idiomu pseudorodiny má pouze jedna strana. A nakonec je daleko víc au-pair, které vzorec pseudorodiny proklínají, než těch, kterým přinesl nějaké výhody. V mnoha případech právě ty au-pair, které na diskurz pseudorodiny hodně sázely, se jím cítí být nejvíce podvedeny.

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

55

Pokoj pro au-pair

Pseudorodina je diskurz. Je to fráze, která se o instituci au-pair otevřeně a opakovaně prohlašuje, a jako taková má částečně na svědomí ambivalenci, jež prostupuje mnoho střetů mezi hostitelskými rodinami a au-pair. Abychom však porozuměli širší zkušenosti, musíme zkoumat nejen tento diskurz, ale také každodenní jednání obou stran. Au-pair často nejvíce znepokojují tak banální problémy, jako je oblečení pohozené na podlaze, jídlo v ledničce nebo společné sezení v obývacím pokoji. Nárok na pseudorodinný vztah vychází také ze skutečnosti, že au-pair, na rozdíl od většiny placených zaměstnanců v podstatě žije s rodinou. Takže není-li au-pair členem rodiny, rozhodně je členem domácnosti. Tím se možná vysvětluje, proč jsou téměř nevyhnutelně klíčovými pocity au-pair i hostitelské rodiny vzájemné rozpaky – rozpaky cizích lidí, kteří se spolu ocitli na společné půdě soukromého prostoru domova. Nejsou to tradiční vztahy, jaké mívaly rodiny se služebnictvem, kdy jedni bydleli v dolních a druzí ve vyšších patrech. Au-pair mívá ložnici vedle pokojů členů rodiny a celkem často s nimi sdílí i koupelnu a záchod. Jediným možným útočištěm by pro au-pair měl být její vlastní pokoj. Avšak podíváme-li se na tento z hlediska materiální kultury, zjistíme, proč tomu mnohdy tak nebývá. Když měli pan a paní Wakefordovi zařizovat pokoj pro au-pair, nemuseli se rozmýšlet dvakrát. Bylo jen potřeba, aby se bez jakékoli diskuse prostě jen shodli na čase, kdy se budou moci vypravit do IKEY. Když tam byli, opět jednoduše usoudili, že nemusejí vybírat z celého obchodu, ale jen z jednoho určitého stylu nábytku. Postupně vybírali jednotlivé kusy – všechny z hladkého bílého melaminu: nejprve postel, pak psací stůl a nakonec další vybavení, které se k nim hodilo. Dokonce i zrcadlo mělo rám z tohoto materiálu. Jedinou výjimkou bylo stolní světlo s otvorem uprostřed, napodobenina ve stylu Henryho Moora a Barbary Hepworthové, kterou IKEA obvykle prodává ve slevě kolem deseti liber. Než nábytek přivezli, nachystali pokoj v podobně čistém a neutrálním 56

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

duchu. Každý centimetr místnosti s výjimkou okenních tabulek byl natřen na bílo, dokonce i koberec byl doběla. V zájmu účelného hospodaření s místem měla postel dole zásuvky na „věci“ au-pair. Zvlášť jednoduchý byl psací stůl: obdélník z dřevotřísky s povrchovou úpravou v bílém melaminu, stojící na čtyřech kuželovitých nohách. Na něm stála televize a CD-přehrávač pro au-pair. Bíle orámované zrcadlo umístili na bílý prádelník se čtyřmi zásuvkami bez úchytů, takže člověk sotva rozpoznal zásuvky od kostry nábytku. Wakefordovi v tomto ohledu nepředstavovali nic neobvyklého. Snad polovina nábytku, který lidé v Londýně vybírají pro au-pair, pochází z IKEY, a polovině z něj vévodí bílý melamin. Zdá se, že IKEA je dokonalým zdrojem tohoto stylu, což není divu, vzhledem k tomu, že IKEA je přesně jako au-pair obecně chápána jako poměrně laciná, všeobecně evropská a moderní. Charakterizuje ji v zásadě čistota, funkčnost a účelnost. Stejně jako au-pair by měl nábytek z IKEY vydržet přiměřeně dlouho, a hlavně je celkem snadné ho vyměnit. Když se mění au-pair, povrch se utře mokrým hadrem a člověk může začít znovu s čistou bílou plochou, stopy předchozí obyvatelky jsou víceméně okamžitě odstraněny. Když přijela Iveta, nová au-pair Wakefordových, byla výsledkem naprosto nadšená: „A nábytek v pokoji je skvělý, všechno je z IKEY!“ psala sestře v e-mailu. Pokoj z IKEY ještě nikdy žádnou au-pair ze Slovenska neurazil, takže jejich očekávání celkem úhledně zapadá do představ hostitelů. Takové pokoje jsou čisté, snadno se uklízejí, jsou funkční, moderní a světlé. Iveta pokládala IKEU za téměř luxusní obchod. Je poněkud zvláštní, že švédská firma, která vyrábí většinu svého zboží ve východní Evropě, prodává mnohé kusy nábytku, které měla Iveta v pokoji, dráž na Slovensku než v jednom z obchodů na Severním londýnském okruhu. V tuto chvíli si Iveta myslela, že chápe symbolické aspekty této neutrální estetiky, jež jako by podněcovaly k větší kreativitě při výzdobě interiéru. Měla pocit, jako by jí její hostitelé ohleduplně darovali úplně prázdné plátno a vybídli ji, ať na něj namaluje vlastní portrét. Wakefordovi byli jedním z mála případů, který zapadá do většiny představ o tom, jak žijí a bydlí hostitelské rodiny. Na rozdíl od v Anglii běžnějších řadových domků byl jejich nový dům přepychové, o samotě stojící sídlo s impozantní branou vepředu a bazénem vzadu. Nacházel se spíš v centru Londýna Tr a p n á p ř í t o m n o s t

57

než na předměstí, a tak nebylo pochyb, že znamenal opravdu velké peníze. Tento dojem ještě podtrhovaly značky, typ a espézetky několika aut zaparkovaných před průčelím budovy. Iveta byla docela ráda, že její pokoj je přiměřeně velký a odpovídá působivému stylu domu. Zdálo se, že tato rodina zaujímá velmi úctyhodné místo ve vyšší střední třídě, kde by se dívka jako ona mohla cítit příjemně a držet krok s určitým standardem. Líbila se jí životní úroveň, kterou prostřednictvím práce v takovém domě zprostředkovaně sdílela. Brala toto období jako čas získávání zkušeností, rutiny a znalostí, ale především estetického cítění, s nímž přijde do styku a které jednoho dne bude reprezentovat její vlastní postavení ve světě. V Ivetině vztahu k Wakefordovým nebyla žádná podřízenost, přece jen Iveta zůstávala dítětem slovenského socialismu. Nešlo jen o to, že Wakefordovi byli prostě o něco napřed, jak by se dalo čekat vzhledem k tomu, že žili v Londýně a byli starší a etablovaní. Měla dojem, že za nějaký čas by zkrátka stejné úctyhodnosti mohla přirozeně dosáhnout ona sama a že oni v ní jistě tuto zásadní rovnocennost rozpoznají. Spokojená s vlastními vyhlídkami usoudila, že mezi hostem a hostitelem dojde k naprosto bezproblémové shodě a že nebude třeba nic objasňovat, protože vztahy obou stran se ponesou na vlně klidu a vzájemné úcty. Naneštěstí pro Ivetu však netrvalo dlouho, a ona v atmosféře, do níž vstoupila, ucítila něco jiného – postupně si uvědomovala, že nábytek z IKEY neznamená pro Wakefordovy totéž co pro ni. Ačkoli se většina hostitelských rodin domnívá, že jedná v souladu se svými povinnostmi k au-pair – většina z nich skutečně hlásí, že když nic jiného, ubytování bylo dobré – existuje ve skutečnosti mnoho způsobů, jak se brzy začne projevovat jejich hluboká rozpolcenost ve vztahu k au-pair. Ty jsou velice citlivé na sebemenší náznaky takové ambivalence právě proto, že zrcadlí jejich vlastní smíšené pocity. Bílý melaminový nábytek z IKEY je sice možná funkční, ale nelze o něm říci, že by vzbuzoval pocit tepla a že přijetí au-pair do rodiny v Londýně se často vyznačuje nesporným chladem, je brzy patrné. A to často doslova, neboť au-pair brzy zjistí, že jí připadla nejmenší místnost v domě, ve které se taky nejméně topí. Mnohdy vznikla rekonstrukcí garáže nebo půdy, a často to bývá také místnost nejvzdálenější od hlavní části domu. Au-pair si brzy všimnou dalších projevů lhostejnosti až neúcty – například nábytku, jenž byl očividně koupen pro děti, které z něj už ale vyrostly, nicméně přesto je z nějakého důvodu pokládán za vhodný pro au-pair. Jindy je zase zřejmé, že rodina i nadále bere pokoj au-pair jako nějaký dočasný sklad hromady svých nepotřebných věcí. Jednu au-pair udivilo a rozladilo, když zjistila, že její pokoj se v podstatě využívá 58

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

k uskladnění fotoalb, českého křišťálu a dalších evidentně nechtěných darů – pozůstatků po předešlých au-pair. Viděla tam přesně ty dárky, které se doporučují v letácích au-pair agentur: malé hračky pro děti a suvenýry ze Slovenska pro dospělé. Připadalo jí, že ta rodina vůbec nemůže ocenit, jak takové dárky mohly být z hlediska au-pair celkem drahé, a šokovala ji necitlivost, s jakou je skladovali právě v jejím pokoji. Existují jiné rodiny, které jsou velice pozorné a snaží se nově příchozím au-pair pomoci, aby se ve svém pokoji cítily jako doma, a které si uvědomují, že bílý melamin je vlastně pro au-pair signálem k tomu, aby si nové prostředí zařídila po svém. Také, když na stěny rozmístí fotografie dětí nebo obrázky, které děti malovaly ve škole, chtějí tím pomoci vybudovat pozitivní vztah mezi au-pair a dítětem. Avšak ani v těchto rodinách se neočekávalo, že by fotografie au-pair mohly putovat do pokojů dětí nebo do společných prostor, jako je třeba obývací pokoj. Může se to zdát nepodstatné, ale tato skutečnost se jednou objevila jako kritérium v soudním procesu o minimální mzdě. Za důkaz, že rodina zaměstnavatele se nechovala k žalobkyni jako k členovi rodiny, byla považována také skutečnost, že takové fotografie nebyly začleněny do výzdoby domu. Jenomže hostitelské rodiny, přestože přemýšlejí o tom, jak by pro dívku vytvořily vlídné prostředí, si tento typ asymetrie vůbec neuvědomují. V pokoji au-pair je obvykle cedule „Vítáme tě“ s dívčiným jménem v jasných pastelových barvách. Takové rodiny se také mohou zajímat, jestli dívky nepotřebují něco zvláštního. Jedna rodina například vzala každou novou au-pair do nákupního střediska Brent Cross a vyzvala ji, aby si tam vybrala nějakou menší dekoraci nebo plakát v přesvědčení, že jí to pomůže zařídit si pokoj po svém a cítit se v novém prostředí příjemně. Podobně když se Barbora zeptala paní Cowanové, kde může poslouchat hudbu, a vysvětlila jí, že na televizi, kterou byl vybaven její pokoj, se skoro nedívá, Cowanovi jí koupili do pokoje CD-přehrávač. Ani střety nemusejí být nutně výsledkem nějaké zvláštní necitelnosti. Jedna rodina se zeptala au-pair, jakou barvou jí mají vymalovat pokoj a jaký plakát mají pověsit na zeď. Potíž byla v tom, že další au-pair jasně růžovou barvu stěn nesnášela a plakát s rockovým motorkářem v kožené bundě jí připadal odporný. I když jsou au-pair obecně spokojenější s nábytkem z IKEY než s pokojem plným rodinných věcí, často se domnívají, že jim bude poskytnuta dostatečná volnost v tom, jak si svůj pokoj vyzdobí a zařídí. Takto si vyložila volbu Wakefordových Iveta. Problém je v tom, že domácí jim buď otevřeně sdělí, že v tomto ohledu existují určitá omezení, jako třeba „prosím tě, nedávej nic na zeď“, nebo řeknou něco, co sice není míněno vysloveně jako zákaz, například „prosím tě, když si chceš dát Tr a p n á p ř í t o m n o s t

59

na zeď plakát, tak ho přilep jen lepicí hmotou“, ale v citlivém období na začátku svého pobytu si to au-pair vykládají stejně jako přímý zákaz. V důsledku toho si většina z nich nakonec zdobí a zařizuje pokoje po svém v daleko menší míře, než očekávaly. Příběh o tom, jak si zařizovala svůj nový pokoj, zaujímá značnou část Martinina deníku. Martina nebyla spokojená s původním rozmístěním nábytku a tři dny chodila po pokoji a přemýšlela o tom, jak by ho nejlépe uspořádala. Rozhodla se přesunout postel dál od dveří, aby neslyšela hluk z domu, a přemístit skříně a psací stůl. Potom poprosila paní Randallovou (svou hostitelskou matku), jestli by nemohla nábytek přestěhovat. Mínila to čistě jako řečnickou otázku, protože brala pokoj jako místnost na slovenské studentské koleji – to znamená prostor, který člověku sice doopravdy nepatří, ale může si ho po libosti upravit a vyzdobit, dát si na stěny, co chce (dokonce je může znovu vymalovat) nebo stěhovat nábytek sem a tam. Proto byla naprosto zaskočená, když jí sice dovolili přesunout postel dál od dveří, ale skříněmi nesměla pohnout bez souhlasu pana Randalla a pouze pod jeho dohledem. Paní Randallová se vlastně jen bála, aby se její staré skříně při stěhování nerozpadly na kusy. Jenže pan Randall si nikdy nenašel čas, aby skříně prohlédl a rozhodl, jestli se dají přestěhovat, a tak Martina dospěla k závěru, že vlastně nechtějí, aby takové změny prováděla. Dojem ještě zesílil, když se paní Randallová očividně zděsila při pohledu na obrazy a plakáty na stěnách pokoje, které Martina pověsila bez použití lepicí hmoty. Požádali Martinu, aby je sundala, a dali jí korkovou nástěnku z IKEY, aby si vystavila své plakáty tam. To však byla ve skutečnosti spíš velkorysá než bezohledná rodina. Například když zjistili, že Martina nejí maso, zařadili do své sbírky kuchařských knih i vegetariánskou kuchařku. Problém spočíval spíš v tom, že Martině zabránili, aby udělala něco, co považovala za své přirozené právo: vyzdobit si prostor, který pokládala za svůj, čímkoli se jí zlíbí. Stejně tak mnohé au-pair, které se cítí být velmi zranitelné, když poprvé přijedou do rodiny, téměř hledají známky odmítnutí a mají sklon taková nedorozumění interpretovat velice záporně. Martina na základě této události usoudila, že se u Randallů v domě nikdy nebude moci cítit jako doma. Přestože původně jí v tom, aby si do Londýna přivezla své oblíbené pokojové květiny, zabránil jen omezený prostor zavazadel, od té doby si do svého pokoje nepřinesla jedinou kytičku nebo rostlinku. Z této příčiny Martině připadá její pokoj pustý jako poušť, říkala, že bez kytek je to spíš skladiště než normální pokoj. Ačkoli by si klidně mohla dovolit nějakou levnou fuchsii nebo azalku, které viděla v květinářství, ba dokonce i v supermarketu, raději prohlašovala, že 60

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

jsou příliš drahé, a udržovala pokoj jako ilustraci dlouhé roztrpčené litanie stížností na rodinu. Věděla, že některé rodiny využívají osobní výzdobu pokoje au-pair jako důkaz slušného zacházení, a používala svůj pokoj jako tiché svědectví o opaku. Daleko běžnější však byla obyčejná lhostejnost a snaha nenechat se ničím obtěžovat. Mnohé au-pair zakrátko daleko více zajímal jejich volný čas a přátelství i hádky, které se odehrávaly mimo dům. V domě totiž i čas, který měl být volný, nakonec trávily s dětmi a braly ho jako „práci“, nebo přinejmenším jako nudu spojenou s tím, že si nenašly dobrý důvod jít ven. Začaly pohlížet na svůj pobyt v rodině jako na přechodnou záležitost a vztahy s hostiteli pokládaly za krajně napjaté, a proto už necítily potřebu investovat čas, věci, peníze a emoce do výzdoby pokoje. Daly si na skříň fotografii svého přítele, na postel si posadily medvídka, a tím to končilo. V takových případech měly věci, které si s sebou přivezly ze Slovenska, opačný efekt, než zamýšlely. Na okenní římse vystavené fotografie rodiny, přítele, jehož nechaly doma, obrázky kamarádů, se kterými byly na táboře ve slovenských Tatrách, či různé zbytečnosti z dětství je od tohoto nového prostoru spíše vzdalují, než aby jim pomáhaly cítit se v pokoji jako doma. Silvia si naproti tomu udělala ze svého pokoje „svůj hrad“ právě tím, že ho vyzdobila a distancovala od zbytku domu. Rozhodně se necítila dobře v domě rodiny, která s ní „zacházela zkrátka jako se služkou“. V porovnání s tím „se cítila úplně jako doma u sebe v pokoji, protože tam měla všechny své věci ze Slovenska“. Silvia si vystavila všechny pohlednice, výstřižky z časopisů a citace ze svých oblíbených románů a básní. Vyndala šperky z krabiček a navěsila je na zrcadlo. V blízkém parku nasbírala suché podzimní listy a naaranžovala je do vázičky, kterou koupila v charitním obchodě. V této výzdobě chyběly jen fotografie její rodiny a přítele. Považovala je za součást svého soukromého života a připadalo jí poněkud nevkusné nebo exhibicionistické vystavovat obrázky svých milovaných. Fotoalbum proto zůstalo v zásuvce, i když je často vytahovala a prohlížela si ho. Zdálo se jí, že její život se s životem hostitelské rodiny už takhle příliš překrývá – společně jedli, a její program byl zcela závislý na pohybu domácnosti. Věděla, co jedí, jak tráví společně čas, i kdy se hádají. Proto jí přišlo důležité ponechat si některé věci jen pro sebe. Existuje ještě několik dalších reakcí na problém zabydlování au-pair v jejich pokoji. Jednou je pohlížet prostě na vlastní pokoj v protikladu ke svému postavení uklízečky ostatních částí domu jako na neuklizené doupě, a proto zaplňovat plochy oblečením, obsahem kabelek a dalšími věcmi, které způsobují nepořádek, a prosazovat tímto způsobem Tr a p n á p ř í t o m n o s t

61

odlišnou identitu. Například Evě se líbily čtyři měsíce, během nichž bydlela u jedné rodiny v Ilfordu. Ale přestěhovala se tam po třech měsících v poněkud odlehlejší oblasti, a byla připravena se stěhovat znovu, pokud by v okolí našla rodinu, která by ji lépe platila. Proto současné bydliště zcela jasně brala jako přechodné. Pokoj nechala víceméně tak, jak ho našla, jen všude začala vršit své věci. Na podlaze se válely podprsenky, na kufru hromada oblečení a na zemi byly v jakýchsi řadách vyrovnány stohy cédéček a učebnic angličtiny. Na prádelníku měla vystavenou kosmetiku a toaletní potřeby. Prostřednictvím této změti věcí si prostor přisvojila daleko efektivněji, než kdyby v něm jen rozmístila pár dekorací. Měla pocit, že to je spíš takový hotelový pokoj než domov. Petra nemá ve svém pokoji vůbec žádnou výzdobu: na stěnách nejsou plakáty, fotografie, kalendáře ani obrázky od dětí. Jedním z důvodů je fakt, že místnost, kterou jí přidělili, byla pořád plná osobních věcí patřících členům její hostitelské rodiny. Téměř celou jednu stěnu zabíraly police s knihami a další zarámované obrazy, včetně portrétu matky hostitelské rodiny. To se Petry hluboce dotklo, a okamžitě začala pokoj nesnášet. Tmavě zelené stěny pokoji také na útulnosti nepřidaly. Nedovedla si představit nic depresivnějšího, a navíc se to vůbec nehodilo k tyrkysovému nábytku. Zkrátka vůbec nedokázala pochopit, jak si někdo mohl pro sebe zvolit takový styl. Její reakcí bylo, že se stáhla a soustředila se na jediný objekt, který zdobila opravdu s chutí – na sebe samu. Právě dokončila kadeřnický kurz a celkem nenuceně si dokázala vybírat ze široké škály kosmetických kúr i vlasových přípravků nebo z velké nabídky oblečení. Právě tyto věci bylo vidět hojně roztroušené po pokoji – pokrývaly okenní římsu, soupeřily s knihami na policích (Petra rozhodně nebyla žádná velká čtenářka) a ležely rozházené po stole.

62

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

Rozpaky koexistence

Přinejmenším pokud jde o jejich pokoje, mají au-pair jistou míru nezávislosti v tom, jestli je zdobit či nezdobit, nebo v nich prostě jen dělat nepořádek. Situace je poněkud složitější s ohledem na ostatní části domu, který se stává doménou čehosi, co by se přinejlepším dalo popsat jako rozpaky koexistence. Výraz „koexistence“ naznačuje, že i když by to mohl být sdílený prostor, v praxi často nejde o nic víc než o vzájemnou toleranci dvou odlišných subjektů, které se ocitly v daleko větší blízkosti jeden druhého, než by se jim líbilo. Na rozdíl od rovnosti, která panuje v domech, kde bydlí pospolu v Londýně většina Slováků, au-pair jen zřídkakdy cítí, že patří do domu, který je zcela jasně majetkem někoho jiného. Čím je vzájemná blízkost větší, tím větší jsou i rozpaky. Tento problém jasně ukazuje apriorní rozporuplnost ideálu pseudorodiny, který legitimizuje její přítomnost v domě. Pro mnoho au-pair začíná jejich problém dojmem, že prostě nerozumí domu – jeho rytmu, normám a očekáváním, jestli by měly reagovat na volání dětí, když mají volno, které jídlo je pro ně, jestli je vhodné, aby se s rodinou dívaly na televizi nebo aby s ní mluvily o svých soukromých vztazích. Au-pair bývají často ze své přítomnosti v cizím domě rozpačité, takže si dávají dobrý pozor, aby nedělaly hluk, a starají se, aby se neocitly v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Nechtějí, aby je někdo slyšel, když jdou na toaletu nebo do koupelny, nebo aby je někdo viděl, když odcházejí ze sprchy. Zároveň jim není příjemné, když slyší, jak tato zařízení používají ostatní. Každé setkání s tělesnými funkcemi může být trapné. Nejméně ze všeho chtějí slyšet sexuální život svých hostitelů, i když existují výjimky. Jedna au-pair měla pokoj vedle ložnice rodičů, což znamenalo nejen, že moc dobře slyšela, jak Tr a p n á p ř í t o m n o s t

63

často provozují sex a jak dlouho trvá, ale někdy dokonce i o jaký druh sexu se jedná. Stalo se to pro ni skvělým tématem klábosení s ostatními au-pair, a dotyčná se stala středem voyeurské pozornosti. Daleko rozšířenějším problémem byly hluboké rozpaky z koexistence, které pociťovaly au-pair jako Paula, jež pravidelně nacházela v ložnici manželského páru na posteli i na podlaze ubrousky potřísněné semenem, když bylo zřejmé, že je má uklízet ona. Musela se jich dotknout, aby udělala místo pro přijatelnější úkony, jako je třeba luxování nebo stlaní postele. Byla tím šokovaná a znechucená, ale zahazovala ubrousky bez reptání. Zuzaně však řekla, že „tihle lidé nemají stud a chovají se jako prasata“. Záležitosti související se sexem nevzbuzují jen rozpaky, ale odhalují i hlubší nerovnost v instituci au-pair. Mirka pracovala u matky samoživitelky s poměrně aktivním společenským i sexuálním životem, a neustále nacházela po ložnici této ženy roztroušené hromady erotického prádélka, kondomů a erotických pomůcek. Uklízela je se směsicí rozpaků, pobavení a trošky voyeurismu. Ale skutečně ji šokoval vyložený rozpor v prosazování sdílené důvěrnosti. Zatímco ona byla dennodenně konfrontována se zvláštnostmi sexuálního života své hostitelky, tato žena se postarala o to, aby nikdy nemusela brát v potaz sexualitu své au-pair, a jako ve většině hostitelských rodin předcházela veškerým rozpakům z toho, že by mohla spatřit nebo zaslechnout cokoli podobného tím, že stanovila jasná pravidla. Mirka jednoduše neměla dovoleno přijímat ve svém pokoji pánské návštěvy. Dokonce i kamarádky jí musela hostitelka odsouhlasit. Mirka si připadala velice atraktivní a domnívala se, že by jí Londýn mohl nabídnout mnoho zajímavých setkání s muži. Obzvlášť ji dohánělo k zuřivosti neustálé hlídání dětí, které matka vyžadovala, aby se mohla svobodně bavit s muži, a právě proto Mirka sama nemohla jít ven a s někým se seznámit. Měla pocit, že hostitelka si užívá mužů i života na její účet. Takže skutečnost, že musela odklízet pozůstatky sexuální aktivity někoho, kdo jako by systematicky bránil v těchto aktivitách jí, působilo jako ironický důkaz větší asymetrie a nespravedlnosti v instituci au-pair. Au-pair často naléhavě pociťují tyto problémy ráno, když se musejí setkávat s rodinou bez určitého odstupu, který jim vyhovuje. Setkání se sexem nebo špínou však vlastně všeobecně nepůsobilo takové rozpaky jako chvíle, kdy dívky musely hostitelské rodině připomínat, že nedostaly zaplaceno. Toto byla podle au-pair jedna z obtížnějších situací, kterým musely čelit – pro mnohé byla kritickým okamžikem, který vedl k tomu, že se cítily odcizeně. Podobně každodenní otázky spojené s jídlem a jedením jim připadaly důležitější zkrátka proto, že byly obvyklejší než problémy spojené se sexem. 64

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

Au-pair, které žily v asijských a afrických rodinách, byly citlivé k odlišnému pachu a měly obavy, že ony samy mohou svým hostitelům páchnout. Byly také znechuceny potřebou hinduistických rodin začínat den čištěním tělních otvorů, zvláště hlasitým vychrchláváním hlenu. V těchto případech člověk aspoň mohl posoudit, jestli je to otázka kulturní nebo osobní. V jiných případech toto rozlišení tak jasné nebylo. Jedna au-pair se zděsila, když zjistila, že v její nepřítomnosti budou u ní v pokoji hosté, protože měla pocit, že vzduch v něm „znečistila“ pouštěním větrů. Další si uvědomila, že poznámky, které v rodině slyšela na adresu „neznámých pachů“, se vztahovaly k jejímu častému používání česneku, který se v rodině nejedl. Je sice těžké zobecňovat, ale rozpaky z koexistence se často vyvíjejí ve spirále neustále upevňované úzkosti. Často to začíná ještě předtím, než se obě strany setkají. Literatura, která se na Slovensku posílá potenciálním au-pair, obsahuje velice shovívavá prohlášení o tom, že je třeba se denně sprchovat a používat antiperspiranty, spolu s pokyny, jak žádat o použití koupelny, když například rodina musí mít přednost, protože odchází do práce – ačkoli jedna au-pair odešla od své rodiny, když shledala, že skutečně čekají, že se bude ptát, jestli se může osprchovat. Au-pair často reagují na tyto úzkosti tím, že víc jedí, pak přibývají na váze, což obvykle vede ještě k znechucení nad sebou samými. Většina au-pair uvádí, že jejich příjezd provázely nad očekávání silné rozpaky. Samotný fakt, že nevěděly, kdy a kde je vhodné, aby v tomto novém domě byly, vedl ke značné nejistotě. Barbora zjistila, že byla čím dál tím víc rozrušená, protože tolik chtěla dělat to, co je správné, ale nedokázala zjistit jak. Jedním z nejhorších okamžiků byla večeře. Zaslechla zvuky z kuchyně. Nechtěla přijít dolů příliš brzy a překážet, když paní Cowanová vařila, ale bylo hrozné přijít dolů, když ostatní už seděli u stolu a měli jídlo napůl snědené. Potíž byla v tom, že někdy ji zavolali a někdy ne, a nebylo to vždycky známkou toho, jestli ji očekávají. Rodina také zřejmě nějak vytušila, že jeden den je večeře v šest a druhý den v osm, ale neexistoval žádný jednoduchý způsob, jak by to sdělili jí. Někdy měla dojem, že jí říkají, jak jsou rádi, že s nimi sedí u stolu, a přece cítila náznaky toho, že by možná bylo lepší, kdyby jedla sama. Stejně zlé to bylo, když už s nimi u toho stolu seděla. I když ji chtěli zatáhnout do hovoru, trvalo věčnost, než si vzpomněla na vhodné anglické věty, takže nakonec tam jen tupě seděla, přikyvovala, usmívala se a cítila se jako pitomec, že se nedokáže vyjádřit trochu košatěji. Měla strašný pocit, že ostatní si o ní musejí myslet, že je hloupá. Ironií osudu bylo, že kdyby se tolik nestarala o to, aby vše dobře zvládala, a byla ohleduplná, neměla by tak špatný pocit z toho, jestli jedná Tr a p n á p ř í t o m n o s t

65

správně. Často šlo o naprosto banální věci. Proč nemůžou prostě říci, že chtějí mít kečup v téhle skříňce, a ne v té druhé, místo aby ho před ní bez jediného slova stroze přendali? Celkově to působilo, prostě jako by je dráždila, jako by čekali, že už bude vědět věci, které vědět nemohla. Následkem toho byla čím dál tím víc nesvá úplně z každé věci. Stála tam a uvažovala: Dávají umyté hrnky dnem nahoru nebo dolů? Dělají to takhle proto, aby se mi přizpůsobili, nebo aby mi připomněli, že já se mám přizpůsobit jim? Věděla, že jeden způsob je dobrý a jeden špatný, samozřejmě, ale který je který? Onehdy večer se paní Cowanové prostě zeptala na nějaké podrobnosti ohledně toho, jak má krájet mrkev, dokonce svou otázku formulovala v anglických jednotkách délky. Paní Cowanová se na ni jen podívala, jako by se Barbora zbláznila. Většinou nedokázala posoudit, jestli je paní Cowanová arogantní, nebo se jen ostýchá. Je to nějaký britský způsob jednání (což by bylo víceméně v pořádku), nebo je opravdu protivná a vyjadřuje tím svůj nesouhlas s Barborou? Kdyby se něco takového stalo na Slovensku, věděla by to. Tady to nevěděla. Prostě nedokázala číst jemné náznaky etikety, které mohly znamenat přijetí – ale stejně tak pohrdání. To bylo velice důležité, protože Barbora potřebovala mít pocit, že dokáže posoudit lidi, se kterými bydlí. Snídaně byla stejně hrozná jako večeře. Barbora se pokládala za velmi zdravou. Měla ráda sporty – běhala, jezdila na kole a byla stále aktivní. Nebylo to pro ni nic nepřirozeného, nešlo jí jen o udržování pěkné postavy. Pouze pocházela z domácnosti, kde každý nějak fyzicky pracoval. I když to nebylo součástí jejich zaměstnání, pracovali na zahradě, vybírali brambory nebo připravovali půdu. Barbora byla velmi dobře stavěná, což dokazovaly i její svaly. Součástí zdravého životního stylu bylo i správné stravování, které pro ni začínalo bohatou snídaní plnou přírodních potravin. Problém spočíval v tom, že výrobky, které podle Cowanových představovaly přírodní a dobré potraviny, se ani v nejmenším nepodobaly ničemu, s čím se předtím setkala. Barbora očekávala hodně plnotučného mléka a másla. Cowanovi ji zásobovali odtučněným mlékem a jakousi žlutavou hmotou, která neměla žádný tuk a žádnou chuť. Nenašla u nich ani maso, nic smaženého, ale nejhorší bylo, že měla jídla málo. Očekávala čtyři silné krajíce opravdového chleba, ale to, co dostala, připomínalo spíš listy papíru. Když ona pomyslela na vejce, myslela v plurálu, zatímco oni vždy měli na mysli jedno vejce. Ještě horší bylo, když o tom jednoho dne hovořili. Barbora studovala na zemědělské škole. Chtěla Cowanovým vysvětlit, že takové potraviny potřebují, že tuk v másle jim poskytuje esenciální aminokyseliny a plnotučné mléko různými způsoby prospívá jejich zdraví. Ale sotva 66

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

začala, role se obrátila a Cowanovi začali vysvětlovat tyto věci jí, jako by byla nějaký nevzdělanec. Musela poslouchat, jak jí říkají, že je důležité se vyvarovat tuků a udržovat si slušnou váhu a hlavně nedávat špatný příklad dětem, protože nevhodné stravování může vést dokonce i k srdečním chorobám. Barbora byla zděšená. Uvědomila si, že Cowanovi prostě vůbec nerozumějí jídlu a výživě a v otázkách zdraví vyznávají podle ní naprosté nesmysly, jako je echinacea a homeopatie, o nichž přece každý školák ví, že to je jen podvod zaměřený na prodej drahých šarlatánských léků. Začala mít intenzivní pocit, že hloupí jsou možná oni, nebo přinejmenším nevzdělaní. Přestože byla mnohem svalnatější než kterýkoli muž či žena v rodině, téměř určitě měla méně tuku než kdokoli z nich. Nejhorší však byly důsledky, které pozorovala ve vztahu rodičů a dětí. Musela být svědkem toho, jak paní Cowanová odmítla dát svému synkovi další kousek dortu po tom mizerném ždibci, který už dostal, a tím mu podle Barbory odpírala spíš projev lásky než nebezpečnou látku, před níž paní Cowanová dle svého názoru měla svého potomka chránit. Zanedlouho si Barbora uvědomila, že toho zřejmě sní k snídani víc než celý zbytek rodiny dohromady. Doufala, že se nad tím nikdo nebude pozastavovat, ale Cowanovy děti to považovaly za naprosto strhující téma pro diskusi. „Mami, koukej,“ říkaly, „koukej, jak tlustě si Barbora maže máslo. Hele, mami, ona jí další chleba!“ Nevytýkaly jí to – právě naopak, byly úplně unesené její chutí k jídlu. Ale Barbora se přitom cítila jako nějaký exot. Když na to paní Cowanová reagovala otázkou, jestli chce Barbora koupit něco zvláštního, a ona ji poprosila o plnotučné mléko, vrátila se s jednou umělohmotnou lahvičkou, která sotva stačila na dvě sklenky. Když si Barbora začala kupovat mléko sama, nastal další trapas, protože paní Cowanová jí ho chtěla platit. Zatímco Barboře připadalo, že dostává jídla málo, jiné au-pair se podobně jako Elena ocitají v situaci, kdy je síla a pohostinnost rodiny nutí jíst víc, než by chtěly. Elena se zděsila, když zjistila, že kvůli velikým pozdním večeřím, na které nebyla zvyklá, přibrala za pár měsíců pět kilo. Přesto nedokázala říci své hostitelské matce, že by s nimi raději nejedla a držela dietu: Víš, je to neslušné. Ona vaří jídlo, a to jídlo je dobré. Dělá všelijaké nigerijské speciality, jako je hovězí s jablky a zelené banány, a nebylo by slušné jí říct, že nebudu jíst. Nemůžu tady být moc vybíravá. Nejsem tu doma, je to jejich domov. Když jste na návštěvě, tak neříkáte: Tohle nejím, tohle jím. A tady to ani není opravdová návštěva, já ani nejsem host, tak jí to nemůžu říct.

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

67

Jak nezanechat stopy

Přestože au-pair obvykle probírají konflikty týkající se jídla – ať už je ho příliš málo jako u Barbory, nebo příliš mnoho jako u Eleny – za touto záležitostí se skrývá mnohem hlubší problém, který souvisí s tím, že au-pair výrazně pociťují svou viditelnost v cizí domácnosti a cítí rozpaky nad svou fyzickou přítomností. Hostitelské rodiny často vyjadřují ohromení nad tím, že podle nich au-pair „nic“ nejedí. Nejenom že jejich au-pair nejedí s nimi, ale hostitelé každý den, když přijdou domů, nenalézají žádné důkazy o tom, že by jedly vůbec. Po bližším ohledání jsme zjistili, že au-pair ponejvíce jedí rovnou z ledničky, ale nikdy nechtějí výrobek dojíst úplně, aby bylo zřejmé, že ho spotřebovaly. Napijí se z lahve, ale ne tak, aby hladina nějak výrazně klesla. Z toho důvodu dokonce preferují kartony. Když Iveta jednou skutečně dopila nápoj z krabice, byla z toho tak vyvedená z míry, že našla jinou krabici a částečně doplnila tu první, aby to nebylo vidět. Jindy si vzala kousek ze zpola snědeného sýra, ale dávala si pozor, aby ho nesnědla úplně. Tato úzkost, která vede au-pair, aby si braly jídlo jen tímto nepostřehnutelným způsobem, následovně vyvolává obavy u hostitelských rodin, které může takový zjevný asketismus velice znepokojovat, a začnou mít podezření na anorexii. Úplně ignorují fakt, že většina slovenských au-pair během pobytu v Londýně ve skutečnosti na váze přibývá. V jednom případě rodina dokonce pozvala jednu slovenskou au-pair ze sousedství, která žila u lidí, jež hostitelé dobře znali, aby s jejich au-pair promluvila o jídle, protože měli starost, že Janka zřejmě vůbec nic nejí. Rodina měla starost, že jí buď jejich jídlo nechutná, nebo že má anorexii či nějaký jiný zdravotní problém. Jak později Janka s úsměvem prozradila Zuzaně, jedla ve skutečnosti docela dost, a rozhodně ochutnala z ledničky všechny druhy potravin. A nejen to – dopřávala si doušek i z každičké otevřené lahve alkoholu v obýváku, ochutnávala různé chutě jednotlivě i v kombinaci s ostatními a v duchu si vymýšlela jména pro své „koktejly“. Ale dělala to jen v případě, když ji nikdo nemohl 68

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

vidět, a pečlivě zakrývala stopy. Z lahví usrkávala opravdu jen malinko, protože k jejímu velkému zklamání hostitelé sami pili tak málo, že kdyby vypila víc, bylo by to poznat. Jiné au-pair zase nikdy nebylo příjemné brát si jídlo z ledničky, zvlášť když ji jednou hostitelská matka napomenula, že si vzala víc plátků šunky, než jí připadalo přiměřené, nebo když pila pomerančový džus přes den a ne jenom k snídani, a to ho ještě ani nedolila vodou. Dívka reagovala tak, že jedla v rodině co nejméně, a každý večer odcházela na návštěvu ke svému příteli, protože, jak nám sdělila, se „cítila víc doma tam“, a bez zábran jedla, kolik chtěla. Odkud se tento vzorec nepostřehnutelného ujídání vzal? Dívky k tomu určitě dospěly nezávisle na sobě, byla to jejich individuální strategie, protože neexistuje žádné svědectví dokazující, že by se o tom jedna druhé zmínily. Skutečnost, že se toto jednání objevuje jako norma, vypovídá o něčem, co vychází z čehosi hlubšího ve formě vztahu mezi au-pair a rodinami. Naše data naznačují, že tato strategie neviditelného ujídání a upíjení je součástí daleko širšího vzorce maskování vlastních činů, které provádí mnoho au-pair. Dívky všeobecně touží nezanechávat žádnou stopu a skrývat známky své osobní přítomnosti v domě před rodinou, u níž žijí. Často začínají čím dál větším odstraňováním jakýchkoli známek své existence ze společných prostor, možná i v kombinaci s již zmiňovanou strategií nezanechávání stop dokonce ani ve vlastním pokoji. Když au-pair hovoří o tomto minimálním využívání svého pokoje, někdy to vysvětlují obavami z toho, že by po nich rodina mohla chtít náhradu za škody, které by třeba způsobily. V mnoha případech se to však promění v přání nezanechat sebemenší stopu, která by mohla být trvalou známkou jejich přítomnosti. Iveta byla zděšená, když jednou na bílém koberci zůstala namodralá skvrna od jejích džínsů. Několik týdnů telefonovala Zuzaně kvůli různým druhům čistidel na koberce, přípravkům, které se bála použít, aby samy nezanechaly ještě nesmazatelnější skvrny. Byla tím problémem úplně posedlá a za různé roztoky utratila spousty peněz. Iveta obvykle sedávala na koberci a přitom se dívala na televizi nebo něco vyšívala pro maminku, ale od té doby si vždycky dávala pod sebe ručník. Připadalo jí, jako by i přechodná stopa po jejím těle představovala cosi příliš osobního, co se do tohoto neosobního pokoje nehodí.

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

69

Au-pair si také obvykle neukládají toaletní potřeby a kosmetiku do společných koupelen, raději si je nechávají ve svých pokojích. Zvlášť na začátku pobytu Iveta zjistila, že i taková obyčejná věc, jako je sprchování, se může stát velmi delikátní záležitostí. Neměla čas sprchovat se ráno, protože vypravovala do školy holčičku. Jenže Wakefordovi nechávali večer otevřené dveře do své ložnice i do synova pokoje, aby slyšeli, kdyby čtyřletý chlapeček plakal. Nechtěla je budit a nechtěla, aby ji slyšeli. Hlavně jí nebylo příjemné, aby ji viděli v krátké noční košilce nebo s hlavou zabalenou do ručníku, když procházela kolem jejich dveří. Takže se mohla sprchovat jenom v poledne, když byli Wakefordovi v práci a děti ve škole. Jiná au-pair měla zase problém s tím, že když se chtěla vysprchovat po úklidu, její dva svěřenci v batolecím věku neměli nic lepšího na práci, než tvrdit, že zrovna potřebují jít do koupelny, klepat na dveře a volat na ni, co tam dělá. Stalo se to pro ni vysloveně noční můrou. Vlastní koupelna je z tohoto důvodu chápána jako vítaný přepych. Barbora byla nadmíru šťastná, že má v pokoji umývadlo a že aspoň část své hygieny může provádět zde a nemusí chodit nahoru do koupelny dětí. Hana vždycky odcházela z obývacího pokoje, když manželský pár v její hostitelské rodině sledoval televizi, přestože je měla oba ráda a nevadilo jí v místnosti zůstávat, když tam byl jenom jeden z nich. Zkrátka měla pocit, že by jim měla dopřát, aby měli čas jeden na druhého. Touha vymazávat stopy vlastní přítomnosti nakonec vede k tomu, že některé au-pair raději tráví ze svého volného času v rodině co nejméně. Z tohoto důvodu se některé au-pair snaží nebýt v domě o víkendu, a raději se potloukají po Londýně, jedí v levných čínských restauracích, v Burger King nebo v pizzeriích, a přicházejí domů až večer. Myslí si, že jejich přítomnost znevažuje ideál nukleární rodiny. Takže materiály týkající se pokojů a jídla poukazují na strategii zneviditelňování vlastní osoby. Ta vzniká nejen z rozpaků nad vzájemnou přítomností, ale i z jiných nedorozumění, která u au-pair vyvolávají zmatek a úzkost. Například nejednoznačnost týkající se jejich možného zařazení do kategorie hostů v hostitelské rodině zdůrazňovala odlišnost od slovenského chápání pohostinnosti. Slováci od hostitelů očekávají, že se budou hostů ptát, jestli nemají hlad, a běžně jim budou nabízet jídlo. Proto au-pair často předpokládaly, že se jich budou zdvořile ptát, jestli nemají hlad, i když je naprosto zřejmé, že hlad nemají. Bez toho měly pocit, že nejsou integrovány do rodiny jako další člen, ani s nimi není zacházeno jako s hostem, a žádná jiná kategorie, s níž by se mohly ztotožnit, neexistovala. To bylo zjevně důležité, když si v důsledku toho nebyly jisté, zda si během dne mohou brát základní potraviny. Barbora 70

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

to vyjádřila takto: „Člověk by se tu měl cítit jako doma, a přece má pocit, že se nemůže ani normálně najíst. To přece ani není slušné.“ Proti této nejednoznačnosti se lze bránit tak, že dívka hledá útočiště ve formálních uspořádáních a ve smlouvě, která definuje její přítomnost. Například Ivana nerada jedla v domácnosti o víkendu, protože si myslela, že když o víkendu nepracuje a strava je součástí její odměny, není správné, aby si v tu dobu od rodiny jídlo brala. Také nerada jedla v kuchyni, když byla rodina v dosahu, a mohla by sledovat, co si bere a jak vaří. Neměla pak pocit, že jim něco dluží nebo že je jim něčím zavázána, nemohli ji nařknout z nenasytnosti. Ideálem bylo být člověkem, který do rodiny a domu něco přináší, a nikdy není chápán jako ten, kdo si z něj něco bere. Nicméně au-pair často zjistily, že jejich smysl pro šetrnost může být další oblastí nepříjemných rozdílů v očekávání obou stran. Například Juliana si na cestu do centra Londýna zabalila čokoládovou tyčinku, banán a lahev vody v domnění, že je povinností rodiny poskytnout jí i ve dnech volna základní potraviny. Šokovalo ji, když se na ni matka rodiny dívala, jako by kradla, a nevyzvala ji, aby si takové věci brala, ale naopak jí navrhla, aby si kupovala jídlo ze svého kapesného, když je venku. Podobně zděšená byla Silvia, když jí její hostitelská matka zakázala vařit si pro sebe obědy a nařídila jí, aby jedla jen sendvič, který Silvia vůbec nepokládala za „jídlo“. A to přesto, že od Silvie očekávali, že bude denně uklízet dům, často pracovat o tři hodiny déle, než bylo formálně domluveno, a to bez placení přesčasů. Ale jak řekla Silvia: „Já jsem si prostě myslela, ty krávo, já ti tady šetřím tvoje prachy, a ty mi řekneš, abych nejedla? A prostě jsem si vařila každý den obědy dál. Dělala jsem to chytře. Dokázala jsem si uvařit a sníst polévku během dvaceti minut a zamést všechny stopy.“ Měla dojem, že poprvé v životě musí podvádět. Některé au-pair si braly víc jídla jako kompenzaci za to, že jim rodina neplatí přesčasy, a prostě se přejídaly, ale opět potají. Měly pocit, že mají právo za svou práci něco dostat, a když jim nezaplatili, přišlo jim jídlo jako vhodná náhrada. O podobné reakci či změně chování u hostitelských rodin v důsledku rozpaků z přítomnosti au-pair existuje daleko méně svědectví. Může to však být z velké části proto, že au-pair cítí, že musejí vzít břímě těchto rozpaků na sebe. Trapných pocitů z chování au-pair samotných je mnohem méně – známe například jen málo případů opilých au-pair, a pokud jde o muže, dívky obecně soudí, že tyto vztahy je nejlepší udržovat mimo rodinu. Většina hostitelských rodin nemá ani ponětí o tom, že au-pair jsou posedlé tím, jak nezanechat stopu, natož pak o strategiích, které se Tr a p n á p ř í t o m n o s t

71

týkají jídla a jejich pokojů. Tam, kde si to uvědomují, chápou toto chování většinou jako projev typického jednání teenagerů a mladých žen obecně. Nemají sebemenší potuchy o tom, že u dívek na Slovensku je takové jednání vzácné. Pokud jim něco dělá starosti, spíš jim vadilo, co si au-pair mohou myslet o rodině než naopak. Pokud se zpočátku zdráhali si au-pair pořídit, bylo to v první řadě proto, že měli obavy o své soukromí, že jejich vlastní soukromý život bude této cizí osobě na očích. Jak se vyjádřila jedna matka: „Pokud v domě panuje sebemenší napětí, ony to vědí. Takže se mi nelíbila představa, že budeme mít méně soukromí, ale neměli jsme na vybranou. Když křičím, ona to ví. Když brečím, přijde a zeptá se mě: ‚Proč brečíš?‘“ Některé židovské rodiny si lámaly hlavu tím, co u všech všudy au-pair soudí o domácnostech, kde výkřiky a řvaní nejsou známkou toho, že rodina má problémy, ale že je v rámci svých kulturních zvyklostí zcela normální. Některé rodiny se také cítí trapně kvůli křiku a vztekání svých dětí. Existuje obecné povědomí o tom, že au-pair pokládají děti z londýnských středostavovských rodin za „rozmazlené“ a relativně zlobivější, než jsou děti ze země jejich původu – což je přesně to, co většina au-pair ve vztahu k těmto dětem skutečně pociťuje. Ale poněkud je překvapuje, že rodiče se kvůli svým dětem mohou cítit tak trapně, když vědí, že au-pair se o ně celý den starají. Například jedna rodina se snažila před au-pair zatajit, že jejich dcera dopadla špatně u zkoušek, a dokonce ani nechtěla, aby au-pair s nimi večeřela v době, kdy se u jídla zkoušky probíraly. Proto se nakonec au-pair cítila víc potrestaná než dcera, jelikož o samotě jedla ona. V jiném případě, u desetiletého chlapce, který se občas počural do postele, se matka zase snažila předstírat, že jenom vylil do postele čaj. Au-pair to považovala za pokrytectví. Poněkud obtížnější byly problémy ohledně hrubého chování dětí vůči au-pair. Mohlo mít poměrně mírné projevy, jako když líné školou povinné děti v lehkém okouzlení nařizují au-pair chlapcům, aby jim donesli pití. Někdy však ze strany dětí docházelo k problematičtějším demonstracím mocenských vztahů mezi au-pair a rodinou, zvlášť když děti zkrátka řekly au-pair, že je jenom služka a měla by udělat všechno, co po ní chtějí. Au-pair často nemívaly problém s tím, že by se rodiče cítili za chování dětí trapně, ale spíš s tím, že se trapně necítili. Takové diskuse nebyly neobvyklé, a jedna matka neustále kárala děti za to, že říkaly takové věci, jako „Ty jsi jenom au-pair a my nemusíme dělat to, co řekneš.“ Některé děti v pubertě si mohou vůči au-pair vypěstovat skutečnou averzi. Obvykle to znamenalo, že ji zkrátka ignorovaly, a rodiče přiznávali, že je to znervózňuje a cítí se trapně z toho, že nevrlou a mrzoutskou povahu jejich teenagera může někdo chápat 72

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

jako urážku a zavržení své osoby. Ještě horší to bylo v rodinách, kde se au-pair de facto ocitla pod křížovou palbou mezi rozvedenými manželi. Například jeden bývalý manžel se pokoušel poškodit vztah své dcery k au-pair. Jak poznamenala jeho bývalá žena: „Můj exmanžel mi to opravdu neusnadnil, protože říkal dceři, že mi platí, abych mohla být s nimi doma, a dcera proto nelibě nesla, že chodím do práce, a potom neměla ráda Júliu. Cítila k Júlii asi tohle – kdybych se tě mohla zbavit, dostanu zpátky maminku.“ Jinou au-pair zase žádali, aby odcházela z domu pokaždé, kdy tam přišel exmanžel, protože on nesnášel, když byla v domě. Takové rodinné bitvy jsou složité, zvlášť když osamělí rodiče používají au-pair jako zbraně proti svým bývalým partnerům. Jedna au-pair byla naprosto znechucená, když odhalila důkaz o tom, že hostitelská matka dostává od exmanžela víc peněz, než vydává například za hlídání dětí, a zbytek si prostě nechává. Všechny tyto nepříjemné situace a nedorozumění poskytují širší kontext pro pochopení strategií au-pair na upozadění sebe sama. Při vstupu do Ivetina pokoje člověk nejprve spatřil jen její bundu přehozenou přes židli. Téměř všechny ostatní věci měla schované v prádelníku. Prvních pár měsíců tu jedinou dekoraci představovala fotografie Ivetiny mladší sestry, zastrčená za zrcadlem, pohled s obrázkem jejího rodného města na zácloně a červené srdíčko z umělé hmoty – talisman od kamarádky do letadla. Všechno udržovala v takovém stavu, aby mohla během deseti minut své věci posbírat, a v pokoji by nezůstala sebemenší připomínka, sebemenší stopa po době, kterou v něm strávila. Někdy ani toto vymazávání známek vlastní přítomnosti nestačí, a rozpaky z koexistence jsou nakonec drtivé. Od prvního prosince začala Iveta cítit čím dál větší stesk po domově. Když se v jednom levném obchůdku poohlížela po nějakých vánočních dárcích, narazila na adventní kalendář. Koupila si ho, spolu se sáčkem bonbonů, jež chtěla vložit do jednotlivých okének. Myslela si, že se jí tak budou ještě příjemněji odečítat dny, které zbývaly do chvíle, než pojede na Vánoce domů. Jenom se bála, že to odhalí buď rodiče, a začnou se jí posmívat pro její dětinskost, nebo že ho objeví děti a vyjedí jí z kalendáře bonbony. Když Iveta bonbony jedla, připadala si jako voják, a práci au-pair brala jako jakousi vojenskou službu. Používala adventní kalendář podobně, jako mladí vojáci používají krejčovský metr – odstřihují každý den jeden centimetr a odpočítávají, kdy bude jejich vojně konec. To, že au-pair chápou toto období jako rite de passage podobný vojenské službě, je důležité při vysvětlování, proč většina z nich prostě od svých hostitelských rodin neodejde, když se cítí být zneužívána nebo když je prostě nešťastná. Proto Iveta neopustila Wakefordovy Tr a p n á p ř í t o m n o s t

73

po prvních několika týdnech. Myslela si, že se musí chovat jako dospělá. Vždyť se jí vlastně nic tak strašného nedělo. Nikdy nezavolala domů a nestěžovala si, že je u cizích lidí v Londýně nešťastná. Připadalo by jí směšné říkat jim, že si připadá, jako by byla pro Wakefordovy neviditelná, když od ní nepotřebují žádnou práci. Nedokázala vysvětlit, že není nešťastná kvůli nějakým zásadním věcem, například že ji nutili pracovat déle, než očekávala, a že jí za to neplatili nic navíc. Byla nešťastná z drobností, jako třeba že hostitelé nemysleli na to, aby jí dali dezert, který si dopřávali po jídle. V Ivetině případě došlo ještě k jednomu utajování, které vedlo ke konečnému vymazání její přítomnosti v rodině Wakefordových. Au-pair, které měly s rodinami dobrou zkušenost, a jejichž pobyt se chýlí ke konci, obvykle přemýšlejí o tom, že by svou hostitelskou rodinu předaly někomu, kdo si ji „zaslouží“. V takových případech také mohou chtít, aby rodina i nadále měla dobré vztahy se svými au-pair. Mluví o tom vysloveně jako o „zdědění“ rodiny. Iveta měla kamarádku, která právě v takové situaci byla, a jejím prostřednictvím se seznámila s rodinou se dvěma dcerkami. Rozdíl oproti Wakefordovým byl zjevný už od druhého setkání s nimi. Zeptali se jí, kdy má narozeniny, a jestli by její sestřička, která byla ve stejném věku jako jejich dcera, nechtěla přijet na prázdniny. Iveta věděla, že pracovní doba bude o něco delší a že rodina má v pokoji au-pair skříň se svými věcmi, takže ji občas budou rušit – ale byli milí. Wakefordovým se nezmínila o tom, že má v úmyslu od nich odejít, chtěla jim to říci až ráno před odjezdem domů na vánoční prázdniny. Slyšela historky o rodinách, které vyhodily své au-pair hned, jak se doslechly, že chtějí předčasně odejít, nebo jim z téhož důvodu nevyplatily kapesné za poslední měsíc. I když si nemyslela, že by se Wakefordovi snížili k něčemu takovému, měla strach z období špatných nálad a případného vzájemného obviňování. Proto se rozhodla, že prostě odjede, po Novém roce se už nevrátí, a ponechá Wakefordovy osudu. Nakonec, když se rozhlížela po svém pokoji s nábytkem z IKEY – po nábytku, který po svém příjezdu tak ráda viděla, a který byl chladný, anonymní a nahraditelný – uvědomila si, že když odjede bez výpovědi, může si aspoň ušetřit poslední trapné rozpaky. Tato kapitola se nezabývala formálnějšími a systematickými případy vykořisťování, i když jsme se s ním setkávali opakovaně. Zásadní problémy, které zde odhalujeme, se více týkají vnitřních rozporů, vyskytujících se pod povrchem samotného zaměstnávání au-pair, a pocitů, které se objevují, aniž by hostitelské rodiny nutně projevovaly nějaké nepřátelské úmysly nebo činy. Rodina žádající au-pair, aby připevňovala plakáty na stěnu lepicí hmotou, nechce dívku ponižovat. Skutečnost, 74

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

že hlavní jídlo, kterým je na Slovensku oběd, je v Londýně večeře, není důvodem k obviňování. V jednotlivých případech nešlo ani tak o to, jestli si au-pair nebo rodina chtěli být navzájem blízcí či vzdálení, ale jestli se obě strany shodovaly ve svých přáních. Au-pair reagují na svou situaci mnoha různými způsoby, jak je vidět i na pokojích, které se od sebe značně liší – najdeme tu širokou škálu od neposkvrněných po nepořádně udržované, od minimalistických po přeplácané. Takže ústředním bodem této kapitoly je nahlédnout buď za vykořisťování práce au-pair, či za rozdílné zvyklosti, abychom mohli upozornit na jiný zásadní problém, který se ve většině případů objevuje. Výchozím bodem je rozpor, který vyplývá z instituce samotné. Právě proto kapitola začíná problematikou pseudorodiny. Představa, že au-pair je „trochu člen rodiny“, sice celé uspořádání legitimizuje, ale nakonec se stává hlavní cestou k asymetrii a nerovnosti. Od au-pair se očekává, že se k dětem budou chovat jako rodiče, a přesto se k nim samým rodiče chovají jako k dětem. Připadá jim, že se vždycky setkávají s tou negativní stránkou vztahu, aniž by zažily tu pozitivní. To je pro ně šok obzvlášť proto, že právě přišly ze Slovenska, kde byly těmi, kdo přijímají samozřejmou péči poskytovanou vlastními rodiči. Pseudorodina je obvykle idiom, jehož prostřednictvím hostitelská rodina přemlouvá au-pair, aby pro ni něco udělala, ale odmítá na oplátku akceptovat její podobné požadavky. Znamená to také, že tento proces začíná popřením idiomu pseudorodiny, protože volba toho, zda se stát nebo zda mít au-pair je vždycky tím nejmenším zlem, nikdy skutečným přáním účastnit se tohoto pseudorodinného závazku. Jakmile au-pair přijede, způsobuje tato nesrovnalost ohromné rozpaky z koexistence – uvědomování si své (nevhodné) přítomnosti a obavy z toho, jak se jeden jeví v očích druhého. To následně vede k čím dál většímu sklonu au-pair vyhladit jakoukoli stopu, kterou by mohly zanechat v domácnosti, v níž nyní žijí. Takže bílý melamin z IKEY působí celkem prozíravě jako vyjádření situace, v níž se au-pair ocitá.

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

75

Střípek

„Neméně důležité rady“: ukázky z Důležitých informací k vašemu au-pair pobytu, leták Student Agency (2004) Po příjezdu do Anglie si hlídejte své osobní věci. Londýn je nebezpečné město, takže vám nedoporučujeme, abyste večer chodila venku sama. Pokud musíte jít ven po západu slunce, volte vždycky hlavní ulice a choďte s doprovodem. Chcete-li si pozvat domů přátele, zeptejte se hostitelské rodiny, zda s tím souhlasí. Angličané jsou k nečekaným návštěvám cizích lidí ve svém domě velice obezřetní a mohlo by to vést k tomu, že vám nebudou důvěřovat. Pokud si chcete něco půjčit (např. vysoušeč vlasů), vždycky se ubezpečte, že s tím rodina souhlasí, abyste se vyhnuli nepříjemným nedorozuměním. Nad následujícími větami se možná většina z vás pousměje, ale jsme nuceni na tento problém upozornit. Možná by vás překvapilo zjištění, jak málo někteří z nás dbají na osobní hygienu. Hygienické návyky si většinou osvojujeme během vyrůstání v rodině, takže si člověk neuvědomuje, že se jeho zvyklosti liší od zvyklostí ostatních. V průběhu vašeho pobytu v hostitelské rodině je zanedbávání osobní hygieny nepřijatelné!!! Je nezbytné se denně sprchovat, používat deodoranty, denně si měnit spodní prádlo a nikdy nepřipustit, aby ostatní cítili váš pot. Kdyby se to stalo, rodina by uvědomila agenturu a s největší pravděpodobností by chtěla svou au-pair vyměnit!

76

Tr a p n á p ř í t o m n o s t

Kapitola 3

Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

Tvrdá dřina

Lucia se probudila v půl sedmé. Neměla čas se osprchovat, tak si jen umyla obličej, vyčistila zuby a oblékla si džíny a tričko. Spěchala jako každé ráno, byl to nejhektičtější čas z celého jejího dne. Všechno směřovalo k jedinému cíli – naložit děti bezpečně do školního autobusu. Nejdřív je musela vzbudit. To by se mohlo zdát snadné, nebo přinejmenším možné, ale zatímco s Claire nebyl žádný problém, Johny – neuvěřitelně chytrý a neuvěřitelně citlivý, tuhle školu nesnášel. John byl roztomilý, John byl mazlivý. Ať šlo o učení nebo o klasickou hudbu, byl pravděpodobně nadaný. Ale zatím se veškerá jeho kreativita soustřeďovala jen na jednu věc. Johna skutečně vyčerpával a zaměstnával důležitý úkol – jak se nevypravit do školy a v ideálním případě jak vůbec ráno nevstat. John předstíral, že spí. Johnovi bylo dneska moc špatně, takže nemohl vstávat. John si vzpomněl, že měl být na nějakém výletě nebo že ten den je na programu nějaká jiná akce, než jít do školy. Nejhorší bylo, když se John schovával v ložnici rodičů nebo v hlubokých prostorách skříní v jejich koupelně – na jediném místě, kam Lucia prostě nemohla vstoupit, jestliže ho chtěla najít. Přestože měla plné ruce práce, musela počkat, až si ho rodiče všimnou, křiknou na něj a zaženou ho dolů. Lucia neměla ráda ranní hádky, zvlášť když měla pocit, že i když s tím nemůže nic dělat, je to pořád jaksi její chyba, pokud nejsou děti včas vypravené. A John byl opravdu rozkošný a milý a ona se s ním nechtěla hádat. K paní Christieové, která často přišla do kuchyně a bez pozdravu spustila něco o školních brašnách a podobných věcech, už tak shovívavá nebyla. Když její dcera Claire neřekla dobré ráno, Lucia pozdrav stále hlasitěji opakovala, dokud to Claire nakonec nedošlo a řádně ji nepozdravila. Přála si jen, aby měla dost odvahy vyzkoušet svůj trik i na paní Christieovou. Co však nesnášela, bylo vědomí, že pokaždé, když rána začínají takhle, bude ona o hodinu později, Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

81

až všichni odejdou, sedět a dumat o téhle drobné urážce – o tom, že paní Christieová neřekla dobré ráno. Z nějakého důvodu jí nešlo jen o ten pozdrav, ale připadalo jí, jako by ji na ten den proklela. Zkrátka to potvrzovalo Luciin pocit, že je v téhle domácnosti neviditelná, stejně jako její opakující se práce byla vidět jen tehdy, když něco neudělala, nebo něco udělala nesprávně. Tentokrát měla štěstí: po pětiminutovém rozhovoru s Johnem se jí ho podařilo přesvědčit, že opravdu musí vstát, a on nakonec vstal, i když schválně dělal všechno strašně pomalu. Nechápala, proč jeho rodiče chtějí, aby mu pomáhala s oblékáním. Vždyť je mu přece jenom už devět let a podle ní byl dost starý na to, aby se mohl oblékat bez dozoru. Zkontrolovala školní tašky a začala připravovat snídani, vyložila na stůl misky, cereálie a mléko. Pak přišla do kuchyně Claire a poprosila Lucii, aby jí nasypala lupínky do misky, na což Lucia odsekla, že si to Claire přece moc dobře umí udělat sama. Takže časné ráno bylo celkem dobré – John se nikam neschovával, neztratily se školní tašky ani žádná součást uniforem. Na rozdíl od minulého měsíce, kdy se až ráno zjistilo, že John zapomněl svou školní bundu v autobuse. Náhradní bunda byla v prádle, a přece se od Lucie jaksi očekávalo, že v mžiku vyčaruje čistou bundu. Na takových ránech nebylo nejhorší slyšet připomínky určené přímo jí, ale skutečnost, že musela poslouchat nekonečné dohadování a vzájemné výčitky mezi matkou a synem kvůli něčemu, s čím se zjevně nedalo nic dělat. Jediné, co si z této hádky odnesla dobrého, bylo zjištění, že Angličané používají úplně stejného rčení „nebrečet nad rozlitým mlékem“ jako Slováci u nich doma. Dnes se dostanou na autobus včas. Přesto se i v takové dobré ráno Lucia na konci celého procesu cítila vyčerpaná. Bylo tu prostě tolik drobností, které si musela pamatovat, kontrolovat je a zabývat se jimi. Večer vyčistila dětem boty. Myslela si, že takhle staré děti už by si mohly čistit boty samy, ale copak ona mohla rozhodovat o tom, jaké úkoly by děti v téhle domácnosti měly nebo neměly dělat? Tak si udělala pár toastů a trochu kávy, a pak šla chytat školní autobus. Paní Christieová se jí už dříve snažila navrhnout, že když je tak naspěch, měla by Lucia snídat až poté, co děti nastoupí do autobusu. Nic nenamítala – věděla, že náležitou reakcí by bylo říci jí nějakou britskou verzi českého „jdi se vycpat“. Rozhodla se ji však raději ignorovat a dál snídala v přiměřenou dobu, zatímco děti se co nejpomaleji chystaly do školy. Na autobusové zastávce si Lucia jako obvykle vyměnila krátké pozdravy s ostatními au-pair. Nijak zvlášť se s nimi nekamarádila. Jenom věděla, že jsou to Slovenky a očividně au-pair, ale zdálo se, že nepatří do stejné „party“ jako ony. Takže hovor s nimi se omezoval na tyto 82

Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

pozdravy a příležitostnou výměnu informací o práci a životních podmínkách. Tentokrát jen posadila děti do autobusu a pospíchala zpátky domů. Bylo pondělí, den generálního úklidu, takže měla spoustu věcí na práci. Převlékla se tedy do starých tepláků, nechtěla riskovat, že si potřísní džíny nějakým čistidlem. Když začínala jako au-pair, zničila si takhle už jedno oblíbené tričko, a rychle se naučila, že ji nesmí ani napadnout se pěkně oblékat, když je doma a pracuje. Staré tepláky se staly jakousi uniformou au-pair. Všimla si toho u ostatních dívek, které se ani neobtěžovaly převléknout, i když už s úklidem skončily – samozřejmě s výjimkou Márii, jíž se dařilo vypadat upraveně navzdory tomu, co dělala. Jedinou výhodou bylo, že všechno hezké oblečení, které si v Anglii kupovala, bude vypadat nově, až si ho přiveze domů na Slovensko, kde ho její přítel i rodina ocení. Z téhož důvodu využívala pobytu v Anglii k přečkání toho strašného období, než jí z krátkých vlasů narostou dlouhé, což by doma bylo opravdu nepříjemné, ale připadalo jí ideální vyřídit to, když je pryč. Kromě toho jsou kadeřníci v Londýně velice drazí, a ona nechtěla, aby ji tu stříhala nějaká kamarádka au-pair. Jednou, když šla s kamarádkou ke zpovědi do Velehradu – česko-slovenského katolického hostelu a kulturního centra – viděla tam inzerát, kde se nabízelo ostříhání za 5 liber. To bylo lákavé, ale znamenalo to, že kadeřnice musela přijít k vám domů, a ona rozhodně nemohla proměnit koupelnu Christieových v kadeřnický salon. V témže duchu pohlížela na pobyt v Londýně jako na období, během nějž může experimentovat s legračními ponožkami. Znělo to hloupě, ale asi od svých osmi let vždycky chtěla vyzkoušet některé opravdu bláznivé a barevné ponožky a punčocháče, které viděla v obchodech, ale jaksi věděla, že až se vrátí domů, už si je víckrát na sebe nevezme. A pokud někdy chcete popustit uzdu této své vášni, nabízejí trhy v Camden Town ty nejbláznivější ponožky, jaké si dovedete představit. Bylo skvělé získat šanci užít si tenhle drobný rozmar a mít podle plánu tuhle záležitost s ponožkami uzavřenou, takže už je pak opravdu nosit nechcete. Když Lucia poprvé přijela, paní Christieová jí dala list papíru s vytištěnými domácími pravidly a rozvrhem hodin. Lucii to nejdřív připadalo směšné – jako ukázka zbytečně formalizované organizace. Avšak po prvním víkendu, kdy se v rodině aklimatizovala, děkovala za rozvrh Pánubohu. Uvědomila si, že angličtině paní a pana Christieových skoro nerozumí. Zjevně se všemožně snažili, opakovali slova i věty, dokud nepochopila jejich význam. Tedy aspoň doufala, že ho pochopila. Pro ni však byl vysilujícím úkolem i základní společenský kontakt. Pokud šlo o práci, bylo daleko snadnější sednout si ve svém pokoji, přečíst si Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

83

rozvrh a vyhledat si neznámá slovíčka ve slovníku. Bylo jich celkem dost, na slovenském gymnáziu se neprobírají výrazy jako „luxovat“, „utírat prach“ a „leštit“, o „vytírání podlah“ ani nemluvě. Srozumitelnější angličtina nebyla jedinou výhodou rozvrhu. Lucia měla trochu smůlu, protože dřívější au-pair Christieových, která byla Češka, odjela před jejím příjezdem, a nemohla ji zasvětit do pravidel domu a do všech těch delikátních otázek ohledně uklízení i toho, jak jednat s oběma hostiteli. Rozvrh hodin jí v tom pomáhal, ale byla to jen chabá náhražka. Mezitím si ke svému překvapení začínala uvědomovat, že lidé mohou mít zcela odlišné představy o tak jednoduchých věcech, jako je úklid – že každý člověk může utírat prach dosti specifickým způsobem, například nějakou zvláštní utěrkou a pak leštěnkou, a potom očekávat, že ostatní to budou dělat stejně. To pochopit dokázala, ale daleko těžší bylo porozumět tomu, proč paní Christieová chce, aby tyto konkrétní činnosti vykonávala v určitý čas. Očividně záleželo na tom, aby luxovala ve čtvrtek, a ne ve středu, a mezi osmou a desátou dopoledne, a ne mezi jednou a třetí odpoledne. Lucii se jednou podařilo udělat všechny odpolední úkoly dopoledne a během přestávky na oběd. Ale když paní Christieová viděla, že se dívá na televizi, místo aby uklízela pokoje, chtěla, aby navíc ještě vyleštila nějaké stříbro, protože Lucia měla přece pracovat i odpoledne. Po tomto neúspěšném pokusu o flexibilnější práci Lucia usoudila, že bude lepší rozvrh svědomitě dodržovat. Lucia začala chápat, že rozvrh je něco víc než jen systém a řád úklidu. Nezaručoval jen to, že dům bude dostatečně a často uklízen. Byl to prostředek, který měl zajistit, že paní Christieová, přestože sama neuklízí, má tuto činnost pod kontrolou, a že je to ona a ne au-pair, kdo spravuje domácnost a stará se o děti. Byla to také jakási náhrada za nějakou legální smlouvu. Luciina kamarádka Veronika zoufale chtěla navštěvovat jazykový kurz v dosti drahé jazykové škole (Lucia vlastně ani nechápala proč, protože podle jejího názoru se člověk angličtinu naučí přirozeně prostě tím, že v Anglii žije), ale rozvrh jí to neumožňoval. Veroničina hostitelská matka proto změnila její povinnosti a zaznamenala to do aktualizovaného rozvrhu. Naproti tomu Alenka, jiná kamarádka, tak dobrou zkušenost neměla. Měsíc poté, kdy přijela, přišla její hostitelská rodina o polskou uklízečku, které platila šest liber na hodinu, a požádala Alenku, aby si úklid přibrala k hlídání jejich ročního dítěte. Alenka s tím byla svolná, protože to chápala jako možnost další práce, jíž by si jinak přivydělávala ke kapesnému, které činilo 55 liber týdně. Když však žádné peníze navíc nepřicházely, došlo jí, že hostitelka předpokládá, že tyto práce jednoduše přibere ke svým původním úkolům. Alenka si stěžovala, což je 84

Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

u au-pair dost neobvyklé, i když nijak nezdůrazňovala, že těch dalších šest hodin týdně bylo navíc k jejím dohodnutým pěti hodinám denně. Alenčina mzda se sice nezměnila, změnil se však její rozvrh, jako by měl připomenout její souhlas s těmito pracemi navíc. Alenku trochu uklidnilo, když poznala dvě jiné au-pair s podobnými osudy. Také ony souhlasily s další prací a předpokládaly, že dostanou větší plat. Jedna stejně jako Alenka nedostávala nic. Druhá dostávala jako bonus pět liber, přestože uklízečce, kterou nahradila, vyplácela rodina 36 liber týdně. Luciin rozvrh byl celkem prostý. Zahrnoval základní rutinní věci, které měla dělat denně, jako probudit děti, vypravit je do školy a odpoledne je vyzvednout, udělat jim svačinu a později večeři a dohlédnout na jejich úkoly, než rodiče přijdou z práce. Pak tu byl každodenní úklid a druhotné úkoly, jako vykládání myčky, úklid kuchyně, luxování dolního patra, zalévání kuchyňských bylinek a krmení kočky. Kromě toho měla ještě úkoly pro jednotlivé dny: mytí některých podlah, čištění trouby a lednice v pondělí ráno a některá odpoledne, praní prádla, úklid koupelen i toalet a utírání prachu a leštění nábytku. Všemu dominovalo nenáviděné žehlení. Doma všichni věděli, že žehlení nesnáší, takže se o ně podělily sestry a ona dělala jiné věci. Paní Christieovou si však o něco podobného poprosit netroufala. Ve středu měla uklízet okenní římsy a setřít podlahu, vyluxovat, utřít prach a vyleštit nábytek v hale a v obýváku a potom vyměnit ložní prádlo a dát ho vyprat. Ve čtvrtek jednoduše dělala totéž jako v úterý. V pátek musela umýt skříňky v kuchyni, uklidit komoru a ložnice a zase žehlit. V sobotu to byla jen každodenní rutina a v neděli měla zaplaťpánbůh volno. Navíc tu bylo hlídání dětí, které nebylo stanoveno na nějaký konkrétní den, neboť se očekávalo, že bude Christieovým k dispozici. Tato nejistota samozřejmě představovala problém, když si chtěla sama něco naplánovat. Christieovi naštěstí chodili ven jen jednou týdně, většinou v pátek. Lucia si dokonce vyjednala volný večer na česko-slovenský večírek, který se konal jednou měsíčně v Camden Town Hall. Tyto dny měla teď paní Christieová označené v diáři. Tento rozvrh doplňoval list papíru s čísly mobilních telefonů pána a paní Christieových, čísly na hasiče a na sanitku. Byl na něm také telefon na zahradníka a na muže, který měl přijít opravit kredenc. Na papíře bylo ještě upozornění, že Lucia nemá dovoleno vodit do domu kamarády, pokud je Christieovi neznají, a že vždycky, když odchází z domu, má zavřít všechna okna, zapnout alarm a nechat někde rozsvíceno. Nakonec tam bylo ujištění, že Lucia může použít telefon, kdykoli bude potřebovat volat někam po Anglii (ale ne do ciziny), a že si může brát po libosti jídlo z ledničky, z mrazničky nebo z kuchyně. Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

85

Lucia by nikdy nevěřila, že úklid je tak těžká a fyzicky náročná práce. Po prvním týdnu ji bolely svaly od přenášení těžkého vysavače nahoru a dolů po schodech. Byla levák a uměla žehlit jen levou rukou. Bála se, že se z ní stane nějaký pokřivený hrbáč, a tak se nutila luxovat pravou rukou. Bylo to opravdu zvláštní. Ne že by doma na Slovensku dost neuklízela. Uklízeli všichni. Je to zkrátka součást každodenního života. Ale tam bylo možné tuto činnost začlenit do různých dalších úkonů a nebylo to tak koncentrované. Když se Lucia hlásila o práci au-pair, věděla, že úklid je nedílnou součástí této práce, ale myslela si, že se bude víc podobat tomu, nač byla zvyklá z domova. V dokumentech se psalo o kapesném, ne o mzdě. Ale dnes nebylo pochyb o tom, že uklízení je skutečná těžká práce, která si nezadá s prací jejích kamarádů na stavbách, jenže ti vydělávali daleko víc peněz. Tohle byla dřina, kterou cítila na těle, všechno ji bolelo, měla namožené svaly a po práci se musela osprchovat, protože byla celá zpocená. Paradoxem bylo, že ji pociťovala jako práci také proto, že za ni nebyla placená. Skutečná práce by se platila od hodiny, ale za tuhle nedostala nic navíc jen proto, že na ní strávila víc času. Takže se snažila udělat ji co nejrychleji, aby měla co nejvíc volna, a možná právě proto to byla taková dřina. Lucia si nebyla jistá, jestli Britové nemají o úklidu jiné představy než Slováci nebo jestli to je jen důsledek toho, že mají au-pair. Oba její rodiče pracovali a domácí práce si dělili mezi sebou a svými třemi dětmi (popravdě, hlavně mezi ženy v rodině). Zásadní rozdíl však byl ten, že v Luciině rodině se uklízelo v případě potřeby, když bylo něco doopravdy špinavé. Tady se od Lucie neustále očekávalo, že bude utírat plochy, o nichž se zdaleka nedalo říci, že jsou špinavé: tento rozvrh opakovaného luxování, utírání prachu a leštění nábytku jí připadal zhola zbytečný. Lucia dokonce udělala pokus ve svém pokoji – záměrně neutírala prach na malém stolku, aby zjistila, za jak dlouho se zapráší. Kromě toho – ostatně jako u všech prací, které au-pair vykonávají – to vypadalo, že rodina Luciino uklízení soustavně přehlíží. Zdálo se skoro, že dát najevo zájem o práci au-pair, znamená, že uznávají, jaký dělají v domě nepořádek. Rodina proto raději pohlížela na úklid prostě jako na „rutinu“ a na špínu jako na automatický produkt než jako na důsledek vlastní činnosti. Lucia by klidně mohla uklízet dům v rámci domluveného rozvrhu šest hodin denně. Ale právě kvůli tomuto opakovanému uklízení stejných věcí se stávalo, že i když pracovala tvrdě, často jí to zabralo víc než sedm hodin. Lucia zjistila, že dnes už oplývá jistou bizarní znalostí čisticích prostředků. Tato rodina měla jen na úklid toalety čtyři různé saponáty a mycí prostředky. Rozeznala Toilet Duck (proč duck – kachna?) od bělidla, 86

Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

znala speciální čisticí ubrousky a dva druhy kartáčů. Věděla, které přípravky jsou žíraviny: ty štípaly. Vypadalo to, že každá místnost vyžaduje vlastní techniku a každá plocha má své zvláštní čistidlo. Možná by neobstála při zkoušce z angličtiny, ale kdyby existovala nějaká zkouška z technologie anglického úklidu, určitě by ji složila na výbornou. Jak otvírat různé tuby, lahve a umělohmotné kelímky by si vyžádalo speciální lekci. Také pochopila, proč potřebuje gumové rukavice. Paní Christieová jí naštěstí poskytovala víc než dostatečné množství jak čisticích prostředků, tak rukavic. Luciina kamarádka Nina musela žádat o každý saponát několikrát, než ho její hostitelská matka koupila. Další kamarádka, Lenka, si po několika týdnech uklízení přivodila ekzém, ale styděla se poprosit o rukavice, takže si je raději nechala poslat v balíku od maminky ze Slovenska. Lucia si vybavuje jeden obzvlášť ponižující zážitek: jak druhý den po svém příjezdu musela němě stát před paní Christieovou se zavřenou lahví a s plačtivým „mně to nejde otevřít“ se jí dívala do tváře. Všechno v domě bylo tak antiseptické, až si někdy říkala, že by Angličané umřeli, kdyby přišli do normálního prostředí, protože ztratili svou základní imunitu ke světu obecně. Mělo to ještě jeden znepokojivý aspekt. Zdálo se, že si Lucia osvojila „uklízecí“ způsob myšlení. Kdykoliv uviděla něco, co potřebovalo uklidit, měla z toho nepříjemný pocit. Docela se bála, že se vrátí na Slovensko s jakousi obsesí, kterou nakonec otráví sama sebe i všechny ostatní. Krátce si to už vyzkoušela, když přijela domů na Vánoce a udivovala rodinu svou zálibou v uklízení, jež byla v příkrém rozporu s pověstí nepořádné teenagerky, kterou si předtím deset let úspěšně budovala. Její přizpůsobení domácnosti Christieových vedlo k dalším hlubším změnám. Jako au-pair v Londýně zjistila, že se s ní poprvé v životě nezachází jako s dítětem. Za starost o ni samotnou nebyl zodpovědný nikdo jiný. To ona byla zodpovědná za péči o děti jiných lidí. Nebyla to příjemná změna. Představovala si kariéru au-pair jako pozvolný krok k nezávislosti a dospělosti a těšila se, že se osvobodí od dozoru rodičů i po stránce finanční. Ale když se tak točila kolem rodiny Christieových a ani neměla dovoleno pozvat si návštěvu, kdy a kam chce, připadala si tu daleko méně svobodná než doma. Také si vůbec nedovedla představit tu strašnou dřinu. Začala chápat starý vtip o tom, že práce au-pair je nejlepší antikoncepce. Stačilo pár hodin s dětmi Christieových a přešly ji všechny dívčí iluze o roztomilých dětičkách a mateřství. Když jste au-pair, čeká se od vás, že dětem dáte péči, ale bez nároku na odměnu v podobě dětské lásky. Kupodivu tu také nebylo příliš mnoho příležitostí k otěhotnění, ale v tuhle chvíli už byste si dávaly velmi dobrý pozor na to, aby vaše případné těhotenství bylo chtěné a pečlivě plánované. Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

87

Uklízení takových věcí, jako byly třeba záchody, Lucii kupodivu potíže nedělalo, i když si myslela, že pohled na výkaly, zvratky a krev cizích lidí pro ni bude problém. Jedna z jejích kamarádek odešla z práce, když žena, u níž bydlela, nechávala na podlaze pohozené použité vložky. Ne, Lucii neštval úklid koupelen, ale praní prádla. Už proto, že úklid koupelny je celkem standardní práce, ale rodiny zřejmě mají různé představy o tom, kdo pere čí prádlo. Měla kamarádky, jejichž rodiny praly všechno prádlo, včetně prádla au-pair, a jiné, kde au-pair prala svoje prádlo a prádlo dětí – což jí připadalo nejpřirozenější. Ale její rodina chtěla, aby prala také prádlo rodičů. Nevěděla proč, ale připadalo jí, že zatímco uklízení koupelny je normální, praní jejich prádla už překračuje hranici mezi tím, zda ji rodina považuje za au-pair nebo za služku. Nezapadalo to do popisu práce „pomoc s každodenními domácími pracemi“. Byl tu také problém narušení soukromí. Nechápala, jak to, že Christieovým nevadí, že někdo jiný vidí jejich použité prádlo a sahá na ně. Věděla, že ostatní to mají ještě složitější. Některé dívky měly prát prádlo rodičů a dětí, ale rodiče byli dost dotčení, když se do tohoto prádla někdy přimíchalo i prádlo au-pair. Jednu kamarádku šokovalo, když jí hostitelka nařídila, že si má své prádlo prát zvlášť a v určitý čas. Lucia stejně jako většina Slovenek měla ve zvyku třídit prádlo podle barev, ale anglické rodiny zřejmě perou všechny barvy najednou. Lucia nesnesla pomyšlení, že by se její krásné žluté ponožky s růžovými medvídky měly prát s něčími modrými džíny. Nicméně si uvědomovala, že tyto delikátní otázky ohledně špíny, odporu a separace ve většině případů nevyjadřují nějaké rozsáhlé všeobecné kulturní odlišnosti mezi Slováky a Angličany. Patrně šlo spíš o tekutiny a skvrny, které byly individuální a osobní. Lucii například připadala nesnesitelná představa, že by prala prádlo dvou cizích lidí pohromadě. Myslela si, že je nehygienické prát své prádlo společně s prádlem lidí, kteří nepatří do její rodiny. Ale v praxi jí přitom nevadilo prát vlastní prádlo společně s prádlem jiné au-pair. Jednou, když byla na návštěvě, dala dokonce Lence své kalhotky, aby je vyprala spolu se svými věcmi. Nečetla nic z psychologie, natož z psychoanalýzy, ale mlhavě cítila, že jsou tu ve hře nějaké hlubší důvody. Lucia měla také větší potíže s ložnicí rodičů než s jejich koupelnou. Nešlo o nic zvláštního, zkrátka jen o pocit, že jim vstupuje do soukromí. Měla by jim například uklízet věci ve skříních, nebo jen ty, které byly venku na očích? Někdy prostě cítila, že není s touto konkrétní rodinou na stejné vlně. Často jí říkali, aby nesbírala oblečení, které nechaly děti válet u sebe v pokoji, protože se musejí naučit uklízet samy. To byla sice změna oproti obvyklé přehnané starostlivosti, ale Lucia musela 88

Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

oblečení odstranit, když měla uklidit pokoj. Ale když jí došlo jejich očekávání, že bude sbírat oblečení ze země v ložnici rodičů, připadala si jako služka. Po nějaké době začala nesnášet své obavy z takových směšně triviálních, a přesto stále náročných rozhodování. Právě kvůli nim bývalo často celé uklízení tak únavné a stresující, a Lucia byla otrávená z toho, že si podobné věci vůbec bere k srdci. Slyšela historky o lidech, kteří se rozvedli proto, že manžel nezavíral pastu na zuby. Nechtěla být taky taková. Začala si uvědomovat, že lidé se mohou dívat na věci různými způsoby, a proto se nepokoušela protestovat proti požadavku, aby čistila kachlíčky ve sprše kartáčkem na zuby, přestože jí tato záměna kategorií připadala poněkud nechutná, nehledě na zbytečnou práci navíc. Také jí to připomnělo šikanování nováčků ve slovenské armádě, při němž mohli dostat nařízeno vydrhnout kartáčkem na zuby podlahu záchodu. Někdy prostě člověk musí nechat věci být. Všechno nemůže znamenat problém. Nejhorší ze všeho byla snaha zbavit se toho skrytého smyslu pro spravedlnost, že je jaksi její povinností, aby bylo vždycky všechno v rovnováze, dokonce i pokud jde o takové banality. Lucia měla sklon raději neriskovat. Měla na paměti strašlivý příběh, který slyšela od Christieových, když u nich začínala, o jedné české au-pair, která vyhodila jakési suvenýry z umělé hmoty v domnění, že to jsou nějaké krámy nebo smetí, ale ve skutečnosti to byly upomínky, které si Christieovi schovávali od doby, kdy spolu chodili. Lucia jednou nedopatřením rozbila malou porcelánovou dekoraci. Nedokázala se odhodlat k tomu, aby to paní Christieové řekla, ale nechala střepy na viditelném místě, aby bylo vidět, co se stalo. Paní Christieová naštěstí zřejmě pochopila, že zmiňovat se o takové věci by znamenalo dělat z ní problém, čemuž se obě dvě chtěly vyhnout. Jindy zase zničila hedvábnou blůzku, kterou žehlila sousedům, Grahamovým, to byla jedna z jejích doplňkových prací. Nejdřív ji napadlo blůzku schovat a koupit za ni zbrusu novou náhradu. Ale když si uvědomila, že by to stálo většinu jejího týdenního kapesného, ztratila odvahu a rozhodla se jednoduše doufat, že si toho paní Grahamová nevšimne. Měla štěstí – pokud na to paní Grahamová vůbec přišla, nikdy se o tom Lucii nezmínila. Lucia shledávala, že čím dál tím víc přijímá za svou tuto metodu, která byla patrně v anglických domácnostech běžná, totiž jednoduše nedebatovat ani se nezmiňovat o problémových situacích. Například když měla volno, její hostitelé stejně jaksi očekávali, že některé drobné úklidové úkony, například vykládání nádobí z myčky, bude dělat ona. Lucia instinktivně uhodla, které to jsou, a vykonávala je, aniž by však na sebe brala jiné úkoly, které jí připadaly jako ještě větší narušení dnešního Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

89

volného dne. Upřímně řečeno, částečně se jednalo o věci, o nichž si uvědomovala, že kdyby je neudělala ona, neudělá je nikdo – což znamenalo, že by měla druhý den víc práce. Poněkud rozdílnou situaci prožíval její kamarád Tomáš. Ten ve svých volných dnech pomáhal, ale spíš jako člen rodiny, který se s ostatními dělí o práci, za což mu rodina oplácela tím, že mu vycházela vstříc ve věcech, které byly nad rámec standardu. Pro ně to tudíž bylo cosi jako vzájemné předhánění ve velkorysosti, zatímco u ní hrozilo, že nastane spíš předhánění v tom, kdo koho víc využívá. Ve dvanáct si Lucia dala pauzu na oběd. K obědu měla jen obyčejný sendvič – dnes se šunkou a sýrem. Připravit ho a sníst spolu s vypitím kávy netrvalo ani pět minut. Pořád ještě měla trochu hlad, tak šla nahoru a vzala si čokoládovou tyčinku z dózy na sladkosti v dětském pokoji. Byly tak malé, že si jich během dne někdy mohla vzít i několik, a bylo to úplně jako nic. Děti si toho nikdy nevšimly. Neustále rodiče otravovaly kvůli bonbonům a čokoládě, ale zřejmě jim ani tak nešlo o to, aby je skutečně jedly. Věděla, že by si měla udělat úkoly do jazykové školy, ale vůbec se jí do toho nechtělo. Zapnula televizi, ale tam běžela jen Trisha, a ona neměla náladu dívat se na lesbický pár, který se na veřejnosti hádal o svých soukromých záležitostech. Kdyby tam byl nějaký z těch programů, kde se radí, jak třeba vybírat oděvy, tak by se dívala. Obzvlášť se jí líbily pořady o výzdobě domácnosti. Nerozuměla jazyku tak dobře, jak by byla chtěla, ale podstatu pochopila. Britové zjevně potřebují sledovat pořady, ve kterých jim odborníci říkají, jak mají udržovat domov, jak ho mají zdobit a uklízet, protože sami nevědí, jak se to dělá. Očividně to byl také důvod, proč si pořizují au-pair. Po několika minutách Lucia televizi vypnula a šla nahoru k počítači. Tohle byla jedna z velkých výhod Christieových, že v době jejich nepřítomnosti mohla po libosti využívat bezdrátové připojení k internetu. To nebylo až tak obvyklé. Většina slovenských au-pair musela chodit na bezplatný internet do knihovny. Lucia se přihlásila na slovenský chat do místnosti Pokec. Strávila několik minut v další místnosti Zahraničie a napsala pár vzkazů svým kamarádkám au-pair. Žádná z nich nebyla zrovna on-line, takže s nimi nemohla chatovat, ale dostanou její vzkazy později. Nepsala nic důležitého – jen pozdravy a takové věci jako „zrovna jsem douklidila a jsem děsně otrávená, jako vždycky“, a pak nějaké návrhy na víkendová setkání někde v hospodě. Potom zamířila do místnosti Flirt, ale tam našla jen hloupá oznámení, jako bylo to od jednoho muže, který se chtěl zkontaktovat s ženou, jíž by nevadilo, že už má přítelkyni, a poněkud vulgární výzva od někoho, kdo hledal orální sex. Vrátila se do „zahraniční“ místnosti a našla tam celkem zajímavou ženu, která už žila v Londýně několik let a pracovala jako sekretářka 90

Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

nějakého politika. Pár minut spolu chatovaly o tom, jestli chtějí zůstat v Londýně delší dobu. Ale po chvíli to Lucii začalo zase nudit, a stejně se už musela chystat na pravidelný úklid v rodině Grahamových. Lucia měla štěstí v tom, že Grahamovi bydleli jen naproti přes ulici. Seznámila se s nimi jednou odpoledne, když přišli na návštěvu k Christieovým. Zjistila, že už žádali čtyři předešlé au-pair, které pracovaly u Christieových, aby jim uklízely, a zřejmě předpokládali, že s ní se také dohodnou. Vlastně se jí to docela hodilo. Ze tří rodin, u kterých ještě navíc uklízela, byli nejlépe při ruce. Po několika měsících strávených v Londýně Lucia usoudila, že je načase najít si víc takových prací bokem. Jak řekla jedné kamarádce: „Prošla jsem si Oxford Street a nějaké památky během jednoho víkendu. A tady jsem viděla Tesco a jednou jsem obešla sportovní obchody a Homebase (pozn. obchod s potřebami pro domácnost a zahradu). Nic víc tu k vidění není – je načase začít pracovat.“ Sehnat další dvě rodiny bylo mnohem těžší. Nejdřív zkusila dát inzerát do místní trafiky, ale nikdo se jí neozval. Uvědomila si, že při hledání uklízečky rodiny raději spoléhají na osobní kontakty nebo na kontakty svých au-pair. Podobně většina au-pair získává místo prostřednictvím jiných au-pair, a tak si také Lucia sehnala další dvě práce. Vlastně tu existoval zajímavý „pracovní trh“. Když někdo odcházel a dalo se po něm zdědit dobré místo, ti, kteří se vraceli domů, předali tuto informaci svým přátelům. Lepší kamarádi mohli zdědit lepší práci nebo byli aspoň první, kterým se o ní řeklo. Paula se hrozně pohoršovala, když se jí jedna au-pair, která nepatřila do okruhu Pauliných „nejlepších kamarádek“ zeptala, jestli po ní nechce zdědit její další práci, když se rozhodla vrátit na Slovensko. Jedním z důvodů, proč au-pair tak často cítily pochybnosti stran hloubky svých přátelství s ostatními dívkami, bylo právě to, že si až příliš dobře uvědomovaly praktičnost a užitečnost vzájemných kontaktů. Některé au-pair dávaly přednost pravidelnému uklízení, aby mezi jejich návštěvami nebyl dům příliš špinavý a zanedbaný. Ale Lucia to měla raději tak, jak si to dohodla s Grahamovými – prostě několik dvouhodinových termínů týdně, během kterých prostě přišla a udělala, co mohla. Ani jedna strana nepředpokládala, že by vzhledem k těmto návštěvám měla být zodpovědná za úklid celého domu. Díky tomuto uspořádání se také vyhnula tomu, že by jí dávali další neplacenou práci a tak ji zneužívali – zůstávala v domě jen ty hodiny, za které byla placená. Dnes pracovala jen hodinu v kuchyni a druhou hodinu žehlila, a to bylo všechno. Lucia uklízela jednou týdně ještě v jiném domě a jednou nebo dvakrát týdně hlídala děti další rodině. Měla tak dvě volná odpoledne Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

91

týdně, což jí celkem vyhovovalo. Za úklid navíc dostávala šest liber na hodinu, jenže aby se tam dostala, musela pokaždé zaplatit tři za autobus. Ale Grahamovi jí platili sedm liber, takže si celkem vydělala 48 liber týdně kromě „kapesného“ od Christieových, které činilo 65 liber. Protože Luciina výuka jazyka se omezovala na bezplatné on-line lekce v místním rekvalifikačním středisku (Learndirect centre), nepotřebovala průkazku na autobus, a byla na tom vlastně finančně lépe než ostatní au-pair. Šetřila si, aby mohla splatit rodičům půjčku na cestu do Londýna a aby mohla jet na Vánoce domů na Slovensko. Také si pořád platila na Slovensku zdravotní pojištění, protože tam neměla trvalé zaměstnání. Tohle všechno činilo 450 liber měsíčně. Když do toho započítala ještě rozumnou částku za pití a oblečení, bez další práce by nedokázala tolik peněz ušetřit. Jistě, Lence se nějak podařilo ušetřit týdně 30 liber, a Veronika si platila jazykovou školu. Ale Lucia si pobyt celkem užívala, a to zkrátka ve městě, jako je Londýn, není možné, aniž by člověk utratil značnou částku peněz. Dalšími většími výdaji budou vánoční dárky. Lucia se těšila, že se vrátí na Vánoce domů s krásnými dárky pro celou rodinu – ne jenom s levnými suvenýry, ale s opravdovou nadílkou: mamince chtěla koupit krásné hodinky přes katalog Argos, příteli a bratrovi nějaké sportovní oblečení. V jedné dílně také vyrobila malovaný talíř se slůnětem a nápisem „I love you“. To byl další dárek pro jejího přítele. A taky samozřejmě musí koupit nějaké oblečení pro sestry. Jedna z nich má nejen úplně stejnou postavu jako Lucia, ale má také stejný vkus. Takže když šla Lucia do obchodu Primark nebo do luxusnějšího H&M nebo do výprodeje v Espritu, neustále nakupovala něco pro sestru. Luciina starší sestra dřív také pracovala jako au-pair, takže spolu neustále byly v kontaktu po telefonu nebo chatovaly přes internet, protože Lucia po ní chtěla rady ohledně své hostitelské rodiny a o životě v Londýně obecně – drobné tipy, jako třeba na kartičku do sítě Boots, která jí ušetří peníze při nákupu kosmetiky, nebo na laciné obchůdky v Kilburnu. Sestře se po mnoha věcech z Londýna stýskalo a prosila Lucii, aby jí koupila určitý parfém, nějaké punčocháče nebo pomerančový džem z Tesca a italské pesto. Lucia si nedovedla představit, jak to všechno na Vánoce zapakuje a přiveze. Ohromovalo ji, od kolika migrantů z jiných zemí se očekává, že budou z toho mála, co si v Londýně vydělají, ještě posílat peníze domů. Na Slovensku vůbec nikdo nepočítal s tím, že by měla z vydělaných peněz někomu něco dávat, snad jen že přiveze domů nějaké dárky. Větší část výdělku padla spíš na oblečení a na zábavu s kamarádkami než na úspory. A tak, přestože nerada nazývala peníze, které dostávala od Christieových, „kapesným“, a zarputile jim říkala 92

Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

mzda (vždyť tam přece doopravdy pracuje, a ne že jen „pomáhá“ paní Christieové v domácnosti), v praxi s nimi zacházela spíš jako s kapesným – utrácela je za dobroty, za nadstandardní věci a za zábavu. Když skončila s úklidem u Grahamových, pospíchala Lucia domů, rychle se osprchovala a běžela vyzvednout děti. Podařilo se jí přijít na zastávku včas. Claire a John vyběhli z autobusu a dali se na cestu domů, zabráni do žertování s kamarády ze sousedství. Nevěnovali jí žádnou pozornost. Připadala si, jako by byla neviditelná, ale dnes to Lucii nijak zvlášť nevadilo. Jen na ně zakřičela, ať sami nepřecházejí přes silnici. Claire a John se pokoušeli předstírat, že ji neslyšeli, ale nakonec na ni počkali, a John se jí dokonce držel za ruku, jak po něm chtěla. Lucii takové věci traumatizovaly. Vůbec nerada pobývala s dětmi na veřejnosti a připadalo jí, že příliš nezvládá být odpovědná za jejich bezpečnost. Neměla dostatek sebedůvěry, aby si byla jistá, že na ni počkají nebo že ji poslechnou. Záviděla starším au-pair, které zřejmě neměly z odpovědnosti takový strach, nebo aspoň nesdílely její obavy z nebezpečí na ulici. Doma zamířily děti rovnou do pokoje s televizí, kde se dívaly, hrály si a dělaly domácí úkoly. Někdy to vypadalo, že jsou za její společnost vděčné a užily si spolu spoustu zábavy. Jinak se radši bavily samy, a někdy to zase byla Lucia, kdo chtěl mít trochu času pro sebe. Hlídání dětí mohlo znamenat aktivní účast na jejich hrách a domácích úkolech, ale většinou prostě šlo jen o to být v domě a zajistit, aby se jim nic zlého nestalo (nebo tomu domu). Dnes byl John zaujatý svou PlayStation a Claire byla rozmrzelá. Tak jim Lucia dala čaj a ovoce a nechala je být. Luciin pokoj byl v témže poschodí, takže obvykle slyšela, když se dělo něco podezřelého. Lucia si po příchodu do domu nejprve zula boty. Bylo jí trochu nepříjemné, že v domácnosti ona jediná dodržovala tento podle ní nezbytný hygienický návyk. Doma by si při sledování televize nebo při čtení v pokoji sedla na koberec. Tady měla pocit, že koberce nikdy nejsou dost čisté, vzhledem k tomu, že po nich všichni šlapali v botách, ve kterých přišli z venku. Byla to příčina jednoho z jejích nedorozumění s paní Christieovou. Když přijela, ptala se paní Christieové, kam si má dát boty, a hledala nějaký výklenek nebo polici u vchodových dveří. Šokovalo ji, když jí řekla, že si je má ukládat do stejné skříně v pokoji jako čisté oblečení. Nakonec si je dávala pod postel, přestože jí to připadalo nečisté a měla pocit, že návštěvy je tam budou cítit. Dokud na vlastní oči nespatřila, že si všichni dávají boty do pokoje, domnívala se, že jí tím dávají najevo, že nepatří do rodiny, ale jako u většiny jiných nedorozumění časem zjistila, že to často vůbec není míněno osobně. Však Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

93

také záviděla Tomášovi, který právě přesvědčil svou hostitelskou rodinu, aby převzala slovenský zvyk a zouvala se, než jde nahoru do domu. Částečně to bylo díky jeho sebedůvěře, kterou Lucia připisovala tomu, že je muž, a částečně díky předpokladu, že se jedná o součást jeho nové povinnosti udržovat dům v čistotě. Ale Lucia nebyla muž a v žádném případě nemohla paní Christieovou žádat, aby si zouvala boty, když jde do ložnice. Podobně jako většina slovenských au-pair měla Lucia pocit, že nemůže mít vůči své hostitelské rodině žádné námitky. Neprotestovala proti nezaplaceným hodinám navíc ani proti nechtěnému hlídání děti, natož pak proti takovým drobnostem, jako jsou boty v domě. Také jí přišlo jednodušší lhát o některých svých přivýdělcích, a nechala paní Christieovou, ať si myslí, že v tu dobu chodí do jazykové školy. Nijak zvlášť nechápala, proč jí to připadá tak důležité. Nicméně paní Christieová se příliš nezajímala o to, co Lucia dělá ve volném čase, ale dívce připadalo jako rozumné a obezřetné mít jistotu, že její „stará“ – au-pair hovořily o matkách v hostitelských rodinách jako o svých „starých“ – toho o ní moc neví. Najednou si Lucia uvědomila, že je na čase udělat večeři. Večeře se od sebe příliš nelišily. Většinou to byly opečené brambory s kousky kuřete, rybí prsty nebo těstoviny. Lucia byla ráda, že se od ní nečeká žádné velké vaření – neuměla to. Doma vždycky vařila maminka. Vyhovovalo jí, že k večeři bylo pokaždé hotové jídlo, které stačilo jen ohřát v mikrovlnné troubě. Jen byla trochu překvapená, že děti a rodiče nejedí stejné pokrmy, a připadalo jí, že rodiče si pro sebe kupují zdravější potraviny, jako je zelenina a ryby, ale dětem je nedávají. Vlastně měla ráda více méně stejné věci jako John a Claire – kuře a hranolky. Problémem pro ni nebyly pokrmy samotné, ale to, jak byly připravené. Podle ní by se mělo vařit z čerstvých surovin, tak jako to vždycky dělala její maminka. Lucia si myslela, že jídlo z mikrovlnky určitě není tak zdravé jako domácí strava, a bála se, že z toho brzy onemocní. Přesto měla kuře ráda a děti jedly dost brzy, což jí vyhovovalo. Z domova byla zvyklá na velké obědy a menší večeře, takže zde už kvečeru měla hlad. Také pro ni bylo snadnější a příjemnější jíst s dětmi, než kdyby jedla s rodiči. Měla dojem, že dospělí potřebují být nějaký čas spolu, a ona by jim nesporně překážela. Dnes večer Lucia ohřála těstoviny s kuřetem a odnesla jídlo do televizního pokoje, kde si ho s dětmi snědla. Potom naskládala nádobí do myčky. Někdy během večera měla v plánu jít navštívit Alenku. Alenčina hostitelská rodina měla skvělý výběr DVD a ona se na ně směla dívat, kdy se jí zachtělo. Alenka si dokonce mohla zvát kamarádky, aby 94

Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

se dívaly s ní. Takže si mohly dát menší občerstvení a sledovat Přátele nebo třeba druhý díl Deníku Bridget Jonesové, který Lucia ještě neviděla. Převlékla se, aby mohla odejít hned, jak se paní Christieová vrátí. Už tady měla být, ale jak se dalo čekat, měla trochu zpoždění. Oproti očekávání však paní Christieová nejen že pozdravila, ale chtěla s Lucií mluvit. Ukázalo se, že jí jde o Luciino telefonování. Paní Christieová se jí ptala, jestli hodně volá z pevné linky. Ne, to Lucia nedělá, používá ji, jen když volá domů na telefonní kartu, kterou si koupila v obchodě na rohu. Lucia však nemohla tušit, že kromě poplatku za kartu si tyto karty ještě účtují poplatek za pevnou linku, z které se volá. Lucia se cítila hrozně. Paní Christieová byla zjevně otrávená, poznamenala, že dovolila Lucii používat pevnou linku na telefonáty po Anglii, a ne na volání do ciziny. Lucia byla zmatená, protože nevěděla, že předplacená karta bude strhávat peníze i Christieovým. Paní Christieová sečetla jednotlivé položky na účtu, až dospěla k sumě 64 liber 35 pencí. Lucia byla ohromená, že to může být tolik, a také překvapená, když viděla, jak paní Christieová počítá každou penci. Paní Christieová to uzavřela tím, že bude platit Lucii týdně o osm liber méně, dokud jí sumu nesplatí. To se Lucii nelíbilo. Myslela si, že by dokázala peníze našetřit a zaplatit je najednou. Také jí připadalo, že paní Christieová kolem toho tropí trochu moc povyku, i když jí muselo být jasné, že jde o nedorozumění. Christieová byla dost bohatá, aby mohla být ve svém účtování trochu velkorysejší – aspoň tu částku zaokrouhlit na 64, bez počítání drobných. Vždyť přece Lucia v domě pracovala víc hodin, než by měla. Cožpak zrovna tohle nebyla příležitost, aby „stará“ na oplátku přimhouřila oko? Kdyby dostávala za přesčasové hodiny zaplaceno ve výši minimální mzdy, vydělala by si každý týden nejméně o 35 liber víc. Lucia chápala, že za ni ty peníze zaplatili, ale daleko víc ji štvalo, že si to paní Christieová nedala do souvislosti s těmi nezaplacenými hodinami její práce navíc. Jenom to nedokázala říci nahlas – aspoň ne paní Christieové. Ale nakonec odešla k Alence s pocitem, jací jsou ti Angličané nespravedliví a pokrytečtí. Avšak abychom pochopili, proč paní Christieová trvala na tom, aby jí Lucia zaplatila celou částku, musíme se podívat na tento střet z jejího hlediska, a zejména pak na pojem důvěřivého trouby.

Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

95

Důvěřivý trouba

Lucia vůbec netušila, nakolik postoj a chování paní Christieové nevycházel ani tak z jejího názoru na ni samotnou, ale ze zkušenosti s několika předešlými au-pair. A upřímně řečeno, i kdyby to věděla, nijak by to neocenila. Výsledkem bylo stanovisko, které nemělo nic společného s pohledem Lucie, ale zrodilo se ze zdrcující obavy paní Christieové, která pevně věřila, že pokud jde o au-pair, je „důvěřivý trouba“. Sdílela s většinou hostitelských rodin očekávání, že au-pair mohou pracovat až 25 hodin týdně. Byla přesvědčena, že její požadavky na Lucii, stejně jako na všechny její předešlé au-pair, tuto podmínku nesplňují. Ale výraz „důvěřivý trouba“ je důležitý, protože znamená mnohem víc než pouhou domněnku, že zacházela se svými au-pair dobře a spravedlivě. Vyjadřuje pocit, že au-pair se k ní tak či onak nechovaly férově a nereagovaly na její obecný předpoklad oboustranné poctivosti. Když se někdo pokládá za důvěřivého troubu, implikuje tím, že vztah nefunguje, protože rodina příliš snadno ustupuje různým požadavkům au-pair a po nějaké době je rozhořčena tím, jak se k ní dívka chová. Paní Christieová říkala: „Vidí, jak jsem přizpůsobivá, a tak mě teď balamutí.“ Paní Christieová si příznačně myslí, že zahájila vztah se všemi novými au-pair sérií velkorysých gest, například informací, že dostanou zaplaceno, i když bude rodina na prázdninách. Nabídla jim, že zůstane doma, když bude au-pair chtít navštívit nějaký zvláštní večírek, a strávila dlouhé hodiny zařizováním jejich letenek domů, a dokonce je platila vlastní kreditní kartou v naději, že se tato gesta u dívek setkají s vděčností a velkorysostí. Výsledný pocit byl, že ji místo toho au-pair ustavičně zneužívají, protože vyžadují stále další a další výhody na úkor ženy, o níž teď zjistily, že snadno ustoupí. Například jedna au-pair prostě předpokládala, že bude dostávat nějaké peníze na jazykovou školu, a jiná zase neustále dávala přednost zábavě před prací. Začalo to občasnými žádostmi, jestli by mohla odejít dřív, aby stihla jít někam s kamarádkami. Ale dřívější odchody byly stále častější, až je dívka pokládala za samozřejmost, a nakonec prostě odešla a očekávala, že ji paní Christieová prostě vystřídá. Jiná au-pair zase 96

Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

chtěla pracovat u několika dalších rodin. Když odcházela, měla paní Christieová pocit, že její dům se pro podnikavou dívku stal jen pohodlným útočištěm a zásobárnou jídla, a ona si vydělávala ve spoustě dalších zaměstnání, které každou volnou chvilku provozovala. Paní Christieové se obzvlášť dotklo, když to vypadalo, že au-pair tyto jiné práce upřednostňuje a raději se nestará o její děti, než aby odřekla služby nějaké jiné rodině. Pokud šlo o Lucii… Paní Christieová si myslela, že když poskytne au-pair neomezený přístup na internet a bezplatné telefonování po Anglii, je to celkem velkorysá nabídka. Výše kapesného sice není nijak závratná, ale když k tomu připočtete zdarma jídlo, ubytování a bonus, jako je tento, tak to vůbec nebylo špatné. Proč tedy vzhledem k těmto výhodám udělala Lucia tu jedinou věc, kterou jí řekla, ať nedělá, to jest telefonovala do zahraničí? Musela jí ukázat, že všechno má své meze, a proto trvala na tom, aby dluh splatila do poslední pence. To samé bylo, když přišla domů a našla Lucii, jak se dívá na televizi. Platí jí přece o 10 liber týdně víc, než je základní padesátilibrová sazba, a to za pouhou hodinu denně navíc. Tak proč by jí měla platit za to, že se dívá na televizi? Paní Christieová si stěžovala, že několik jejích předchozích au-pair začalo uklízet svědomitě, ale postupem času byla jejich práce čím dál méně efektivní. Po nějakém čase se shodla se svojí kamarádkou, která prohlašovala, že všechno, co au-pair udělala, musela po ní předělat. Paní Christieová samozřejmě znovu neuklízela po svých au-pair – to by znamenalo totální rezignaci, ale neustále pátrala po – podle ní typicky slovenském – postoji tváří v tvář nevítané autoritě, který spočíval prostě v tom, že dívky ze sebe dělaly hloupé. Au-pair například opakuje slova „ne, neluxovala jsem“, ale s tak prázdným a nechápavým výrazem, pokud jde o další důsledky, že vlastně není možné, aby se situace vyvinula v hádku nebo aby následovalo další pokárání. Au-pair užasle zírá, jako by byla taky překvapená tím, že tato činnost nebyla provedena, jako by to s ní nemělo vůbec nic společného. S Lucií náhodou nic takového nezažila, ale měla tuto zkušenost s ostatními au-pair, které se k ní přesně takhle chovaly. Dalším způsobem, jak au-pair zneužívají své hostitele – paní Christieové se to sice nestalo, ale slyšela o tom od ostatních – je zneužívání domu, když je rodina na prázdninách. Majitelé domu se pak vrátí a sousedé si stěžují na nějaký bujarý večírek, který se během jejich dovolené konal. Jeden poněkud extrémní Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

97

případ dokonce vedl k propuštění au-pair. Přestože hostitelé dívce jasně řekli, aby za jejich nepřítomnosti nepořádala v domě žádné večírky, ona rozjařeně své zaměstnavatelce ukazovala fotografie, které při té příležitosti pořídila. Ty mimo jiné prozradily, že několik au-pair se svými chlapci popíjelo v pokročilém stadiu podroušenosti z nejlepších křišťálových sklenek rodiny. Když následovalo svědectví o tom, kdo spal v posteli rodičů, a fotografický důkaz toho, že mezi hosty byl i muž, kterému už dříve zakázali vstup do domu, protože byl opilý a zvracel tam, hostitelská matka se cítila nucena dívčino angažmá ukončit, i když au-pair byla těmito následky šokována. Mnohé au-pair potvrzují, že jejich vrstevníci na ně někdy vyvíjejí nátlak, aby uspořádaly party, když vědí, že rodina odcestovala. Ale většinou to bývají celkem decentní večírky, kde se ponejvíce společně vaří a sledují se DVD. Pokud jde o pití alkoholu a podobné aktivity, bývají au-pair ve skutečnosti v domácnostech lidí, u nichž žijí, i v kontaktu s nimi značně zdrženlivé. Může to však být daleko vážnější. Většina Dannyho zkušeností s au-pair byla vesměs kladná, avšak s jednou výjimkou. Jedné au-pair se během krátké doby podařilo mimo jiné zapomenout jeho děti v autobuse a pravidelně přecházet silnici a nechávat je za sebou na druhé straně (zjistil to, až když odjela). Za jejího působení se účet za telefon vyšplhal přes 1000 liber za měsíc a telefonní číslo do domu dala bůhvíkolika operátorům v místním Tescu, což v následujících týdnech vedlo k četným zmatkům. Protože bylo zřejmé, že au-pair svou práci prostě nezvládá, rodina se domluvila s jejími rodiči, a ti si pro ni z Norska přijeli. Žádná z rodin, se kterými Danny pracoval, si nemyslela, že au-pair zneužívá. Byly upřímně přesvědčené, že žádná z dívek si ani neodpracovala zákonný limit pětadvaceti hodin, a tak jako tak dostávaly zaplaceno za přesčas. Vesměs si většina z nich stejně jako paní Christieová myslela, že jsou „důvěřiví troubové“. Tento názor je v přímém protikladu s pohledem Lucie a s jejím opravdovým zklamáním z toho, že její snahy o velkorysost vedly jen k ještě většímu využívání. Lucia by podotkla, že 10 liber za šest hodin navíc je směšná částka i podle kritéria minimální mzdy, a ona vlastně ve skutečnosti pracovala spíš sedm hodin denně. Pokud jde o data, není pochyb o tom, který z těchto dvou pohledů potvrzují. Zuzana trávila čas s au-pair v jejich pracovní době a mohla potvrdit správnost jejich výpovědí. V podstatě zjistila, že v 82 případech z 86 rodiny očekávaly, že au-pair budou pracovat nad rámec hodin daný zákonem, nebo nerespektovaly jiné části této zákonné dohody. A to ještě většina z nich vylíčila samy sebe jako „důvěřivé trouby“. V důsledku toho většina au-pair měla pocit, že spousta práce, kterou dělaly, nebyla řádně zaplacena, byla zbytečná a působila spíš jako 98

Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

vyjádření moci rodiny než potřeb domácnosti. Takže není divu, že si skutečně našly způsoby, jak se snažily vymanit z některých úkolů, pokud to bylo možné. Až na výjimky lze očekávat, že určité stránky práce au-pair nebudou zvlášť oblíbené, a některé au-pair se za čas naučí, jak to zaonačit, aby uklízely co nejméně. Třeba zjistí, že matka si zakládá na čisté vaně, ale nikdy se příliš nestará o podlahy. Na jednom večírku poskytla jistá au-pair nově příchozí dívce téměř metodickou přednášku o fíglech řemesla a o tom, jak postupovat, aby se zdálo, že vykonala daleko víc práce, než ve skutečnosti udělala. Jednala s novou au-pair jako s naivním nováčkem, který nechápe věci, jež si člověk osvojí až po určité zkušenosti. Vysvětlovala jí problém, o kterém se au-pair všeobecně zmiňovaly v rozhovorech: že nová dívka by mohla být v pokušení předvést svou ochotu a nabídnout nějakou službu navíc, třeba vaření. Ale rodina ji potom bez výjimky bude brát jako samozřejmost, a dokonce takovou službu bude vyžadovat pravidelně. Samozřejmě bezplatně. V konečném důsledku si obě strany připadají, že z nich opačná strana dělá „blbce“. Spíš jako klasické hospodyně cítí, že nedávají druhé straně jen čas, ale i emociální energii a starost. To však druhá strana buď nepozná, nebo to odmítá, což vede k silnému pocitu ublíženosti, následovanému roztrpčením a hořkostí. Jak hostitelské matky, tak au-pair budou argumentovat tím, že opravdu musely najít nějaký způsob, jak dát najevo, že nejsou kusem hadru a že jejich nezdar má dopad na ně jako na osobu – zvlášť jako na slabou ženu – nebo, jak to často au-pair vidí, jako na typické Slovenky, které jsou pilné a nekonfliktní a jako takové se dají snadno zneužívat. Na party u večeře dokázaly přítelkyně paní Christieové vyprávět celé hodiny o chování svých au-pair, třeba o tom, jak rodina, odjíždějící na víkend, dokonce dovolila au-pair, aby si pozvala přátele pod podmínkou, že nebudou kouřit, a přesto byly po jejich příjezdu na zahradě nedopalky. Některé rozhovory u večeře jako by představovaly návrat k někdejšímu vyprávění o služebných. Častěji se však tyto konverzace podobají tomu, jak si au-pair jedna druhé svěřují informace, aby se pokusily navzájem porovnávat chování rodin a přijít na to, co by měly pokládat za typické nebo přijatelné. Rozebírají podrobnosti péče o dítě a údržby domácnosti. Pokud se zmiňují o au-pair konkrétně, mohou ji vychvalovat, ale stejně tak i očerňovat. Něco z tohoto diskurzu o au-pair bylo opravdu typické pro Slovenky. Hostitelské rodiny obvykle nejprve posuzují dívky všeobecně jako au-pair, potom celkem často jako Slovenky a teprve nakonec jako jednotlivce. Hostitelé mohli být například mírně překvapeni při zjištění, že jejich první slovenská au-pair zřejmě nechce společně s nimi stolovat, což chápali jako součást správného začlenění do domácího života s dětmi. Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

99

Ale poté, co měli několik slovenských au-pair, uvědomili si, že Slovenky jedí večer dříve a lehčí jídlo. Proto paní Christieová vůbec nebyla překvapená, že Lucia po nějaké době obvykle s rodinou nejedla. Někdy také vyjde najevo, že ne všechno, s čím se člověk setkává, je běžné. Paní Christieová vzpomínala na Slovenku, která jednou vařila chřest a vyhodila špičky. Často jsou porovnávána i různá etnika. Paní Christieová například pořád srovnávala Lucii se svou předešlou českou au-pair, kterou označovala jako „princeznu“. „Princezna“ je au-pair, která buď zcela zjevně vůbec neočekává, že by za poskytování živobytí v Londýně měla vykonávat nějakou práci, nebo má pocit, že taková práce, jako je mytí dětí nebo koupelen, je příliš ponižující. Taková au-pair „má nos nahoru“ a je mimořádně dotčena troufalým očekáváním, že se bude zabývat i méně příjemnými prvky péče o dítě. Naproti tomu u Slovenek podle paní Christieové nebyl problém s tím, že by se bály pracovat, ale že si vždycky braly na sebe příliš mnoho jiné práce. Lucia vlastně věděla o jediné slovenské „princezně“, která před prací au-pair studovala filozofii. Rodina stále čekala, kdy začne uklízet, čehož se kromě mytí nádobí prostě nedočkala. Takže nakonec zaměstnali ještě uklízečku. Většinou se však v diskusích o au-pair neobjevuje nic, co by se vztahovalo konkrétně na Slovenky, tyto debaty se spíš zaměřují všeobecně na to, jak jednat s jednadvacetiletým člověkem z nějaké země, považované za cizí. Mnohé rodiny také zmírňují své generalizace o au-pair individuálními zvláštnostmi. Jedna rodina si všimla, že doba, kdy měli jistou au-pair, se náhodou kryla s jediným obdobím v dějinách této domácnosti, kdy se v ní nehromadily liché ponožky. Takové záhadné schopnosti se však obvykle nepřisuzovaly obecně ani au-pair ani Slovenkám. Mnohé hostitelské rodiny skutečně chápou au-pairing jako příležitost, aby názorně předvedly sobě i ostatním, jak dovedou být laskavé a citlivé. Lépe zde pochopíme používání charakteristického výrazu „důvěřivý trouba“, protože se vztahuje jak k důvěřivosti rodiny a k její potenciální šlechetnosti, tak k vypočítavé povaze au-pair. Rodiny vyprávějí o nákladných dovolených ve Francii i jinde, na které s sebou au-pair vzaly, a obvykle pějí chválu na jejich milou společnost – i když často s poznámkou, oč jsou prázdniny lepší, když se o děti stará někdo jiný. Au-pair na druhou stranu zase často zdůrazňují, že když je rodina na takovou dovolenou vezme, nedostávají žádné kapesné a obvykle musejí bydlet v pokoji s dětmi, o které se starají. V naprostém protikladu k tomu, co říkají au-pair, matky také často prohlašovaly, že platily dívkám navíc za různé doplňkové služby, jako je práce přes čas. Často tvrdily, že jejich celkový plat byl vyšší, než se v místě obvykle au-pair platí. Opět, samozřejmě to netvrdily všechny rodiny. Některé téměř vychvalovaly svou záměrnou nevšímavost 100

Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

k au-pair, pohlížely na ni prostě jako na zaměstnankyni, která bydlí s nimi v domě. Jiné vyprávěly dlouhé historie o velkorysosti au-pair v tom smyslu, že dívky neustále chtěly pracovat víc hodin, než kolik po nich hostitelé chtěli, nebo že jim nevadilo, když si s nimi děti chtěly hrát v čase jejich volna. Rodiny si v těchto případech vůbec neuvědomovaly, že by mohlo jít o formu vykořisťování, nebo že au-pair pokládaly zase za „důvěřivé trouby“ sebe, protože byly ochotné se podvolovat vzrůstajícím požadavkům svých hostitelských rodin. Není divu, že rodiče jen zřídkakdy pokládali za pachatele tohoto vykořisťování své děti. Vztahy nicméně většinou zůstávají relativně neosobní. Nezájem paní Christieové o Lucii byl poměrně typický. Zdá se, že jen velice málo matek si vybudovalo se svými au-pair nějaký vztah prostřednictvím hovorů o vnějších záležitostech, jako jsou filmy, oblečení, sport nebo politika. Jedna matka chodila se svou au-pair občas ven, i když dívka z toho měla rozporuplné pocity, protože rodině neprozradila, že kouří, a tak si na těchto vycházkách nemohla zapálit. Tu a tam se vyvine nějaký velice vřelý vztah, zvlášť z lásky a náklonnosti k dětem. Není divu, že většinou matka reaguje velmi pozitivně na zjevný projev velké náklonnosti cizí osoby k jejím dětem, a potvrzuje si tak vlastní pocit, jak jsou výjimečné. Právě tato náklonnost spíš než cokoli jiného mívá za následek dlouhodobé udržování vztahů s bývalými au-pair, které mohou jezdit dlouhá léta na návštěvu a stále posílat dětem dárky a udržovat e-mailovou korespondenci, aby věděly, jaké dělají pokroky. Hostitelské rodiny se značně liší tím, do jaké míry au-pair něco nařizují. Některá stanoví pravidlo, že dívka nesmí přijímat pouze pánské návštěvy, nebo dokonce že se au-pair nesmí vracet do domu po jedenácté večer, ale v takových případech by měla zůstat na noc někde jinde. Rodiny vidí taková opatření jako jednoduchou snahu o ochranu morálního prostředí svých dětí či bezpečnosti svých domovů. Vysvětlují tato pravidla z hlediska zdravého rozumu či obecné slušnosti, ne z hlediska ovládání či disciplíny, i když se člověk musí divit, když – jako v některých extrémních případech – pravidla určují, že se dívka nesmí zdržovat v obýváku, jakou značku deodorantu by měla používat či v kolik hodin by měla být v posteli a zhasínat světlo. Hostitelky jako paní Christieová znají bezpočet historek o tom, jak zaměstnavatelé se svými au-pair špatně zacházejí, velmi rozsáhlými pracovními úkoly navíc počínaje a vyhozením na ulici bez výpovědi konče, ale v těchto příbězích vždycky šlo o „jiné“ rodiny. Pro Lucii nebylo na paní Christieové nejhorší to, že by ji záměrně zneužívala, ale spíš její chladné jednání hraničící s lhostejností. Paní Christieová by však pravděpodobně opáčila, že podle její zkušenosti se takto chovají i některé au-pair. Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

101

Vnímání vztahu nemusí být nutně determinováno skutečnou výší platu nebo zacházením s au-pair. Často může záviset na daleko jemnějším pojetí spravedlnosti. Například paní Murrayové, rozvedené matce, velice záleželo na dobrých vztazích s jejími au-pair. Obě její slovenské au-pair u ní setrvaly dva roky a i nadále s ní zůstaly v úzkém spojení. Svědčí to o tom, že její popis starostlivého a přátelského vztahu k au-pair vycházel ze skutečnosti. Nicméně přijímala au-pair s tím, že dostanou zaplaceno opravdu jen za dobu, kdy potřebuje, aby pro ni pracovaly, a nezapočítávalo se do toho kapesné v době, kdy děti byly u jejího bývalého manžela, což byla polovina prázdnin. Protože měla opravdu málo peněz, žádný společenský život a trávila s dětmi tolik času, kolik mohla, brala i pololetní prázdniny jako čas, kdy nemusí au-pair platit. Podotýkala, že dívka může v domě bydlet, ale nemůže čekat, že dostane zaplaceno. Tato žena jako samoživitelka skutečně neměla finanční prostředky na to, aby au-pair platila, a musela pracovat mnohem déle, než by si byla přála. Nicméně představa, že člověk je zaměstnaný, pouze když ho rodina potřebuje, a že i samotné bydlení v domě je jindy jakýmsi privilegiem, by z hlediska následků pro au-pair většina lidí pokládala za naprosto skandální. Pro au-pair je nesmírně nákladné se pravidelně stěhovat sem a tam a může mít také zaplacený kurz v jazykové škole. Takže uvedené řešení na jednu stranu představuje velice silné zneužívání ze strany zaměstnavatele. Tato matka se však mohla celkem právem považovat za velkorysou a starostlivou, a její au-pair u ní zůstávaly mnohem déle, než bývá obvyklé, přestože si byly očividně plně vědomy své situace ve srovnání s ostatními dívkami. Lze se jen domnívat, že i když si au-pair uvědomovaly podmínky svého vlastního vykořisťování, daly si to do kontextu s obtížnou situací paní Murrayové a do určité míry s ní soucítily, proto to pro ně bylo snadnější. Mnohé jiné prostě odešly, když se setkaly s podobnými podmínkami či omezeními. Avšak tyto dvě au-pair byly připraveny žít v domě s místnostmi, které byly pravděpodobně menší než prostory, kde prožily dětství. Dvě dcery paní Murrayové byly sice už v pubertě, ale stále spaly na palandách, a v domácnosti byla jen jedna malá televize. Paní Murrayová obvykle žila o ohřátých rybích prstech a zbytcích jídla, které au-pair uvařila pro děti. Snášenlivost povah a životního postoje tedy může občas být důležitější než otázky vykořisťování a zneužívání moci. Paní Christieová, podobně jako mnoho plně zaměstnaných žen ze střední vrstvy, dobře znala teoretické, levicově zaměřené spisy o vykořisťování domácího personálu a ráda s Dannym na toto téma poměrně akademicky debatovala. Některé rodiny byly v prohlášeních o tom, že se podle svého názoru chovají k au-pair pozitivně, dosti váhavé. 102

Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

Argumentovaly však tím, že pokud se dívka rozhodne zůstat u nich o rok déle, než bylo původně v plánu, často přijíždí na návštěvy nebo pozve hostitelskou rodinu, aby se seznámila s její rodinou na Slovensku, je to přece dobrý důkaz toho, že se necítí být obětí vykořisťování. V jednom dost výjimečném případě au-pair ze Slovenska strávila u jedné rodiny čtyři roky, pak na dva roky odjela na Slovensko a zase se vrátila. Hostitelská rodina navštívila její rodinu na Slovensku, a obě se podle vlastních slov rychle sblížily. Angličtí manželé poznamenali, že když jakožto židovská rodina z Londýna navštívili rodinu au-pair na Slovensku a viděli, že její rodiče se před ní hádají stejně často, jako to dělali oni, teprve tehdy plně pochopili, proč spolu tak dobře vycházeli. Faktor, o kterém jsme předpokládali, že bude v přístupu hostitelské rodiny k au-pair klíčový, se však v Dannyho rozhovorech s matkami takřka nevyskytl, i když ho naznačila jedna jihoasijská matka poté, co popsala nejrůznější dárky, které své au-pair koupila: „Já jí nechávám to nejcennější, co mám, a kdyby nebyla šťastná, tak…“ I když některé matky říkaly, že nechtějí, aby se o jejich maličké děti staraly neškolené au-pair, ideu, že špatné zacházení s au-pair se může negativně odrazit nebo odrazí na zacházení s jejich vlastními dětmi, nejen nevyslovily, ale zjevně jim ani nepřišla na mysl. To je jeden z nejpřekvapivějších závěrů našeho výzkumu. Rodiče už tím, že se rozhodli pro au-pair, zvolili v podstatě neprofesionální péči o dítě. Dalo by se však očekávat, že se aspoň pokusí zajistit pozitivní přístup au-pair ke svým dětem vlastním pozitivním jednáním s au-pair. Nakonec pokud se nebudou k au-pair hezky chovat, co mohou očekávat od jejího jednání s jejich dětmi, když s nimi bude sama – zvlášť pokud jsou děti velmi malé a nemohou si rodičům stěžovat na špatné zacházení? Jestliže tento aspekt vztahu s au-pair v debatách s rodiči téměř úplně chybí, pravděpodobně to znamená jednu ze tří věcí: Zaprvé je tu popírání (skutečnost je tak nepříjemná, že o ní lidé prostě nechtějí nebo vůbec nedokážou uvažovat), které je vedlejším efektem jejich pragmatické volby au-pair jako nejmenšího zla. Zadruhé, vzdor proklamované péči a lásce k dětem jde rodičům daleko více o vlastní pohodlí. Popírání je většinou pravděpodobnější vzhledem k obětem, které rodiče týmž dětem evidentně přinášejí v jiných oblastech. Je tu však ještě třetí možnost. Myslíme si, že přesvědčení rodin o tom, že au-pair nevykořisťují, a to, že samy sebe vidí jako „důvěřivé trouby“, jim pomáhá překonat potenciální starost o blaho vlastních dětí. Samozřejmě, tento náš závěr je spekulativní. Víme však, že lidé jako Lucia a paní Christieová spolu dokážou bydlet pod jednou střechou někdy rok i déle, a přitom popisují svůj vzájemný vztah naprosto protichůdně. Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

103

Střípek

Níže uvedený rozvrh hodin pochází z „Průvodce životem s au-pair“ od agentury Universal Au Pair, www.universalaupairs.com/family/living_with_an_au_pair.html. Zaškolení Vyplatí se nelitovat času a velice podrobně vylíčit povinnosti, které má au-pair vykonávat. Nepodceňujte kulturní rozdíly, které mohou být u člověka, jenž nově bydlí ve vašem domě, velmi výrazné. Pokud máte rádi, když se věci dělají určitým způsobem, tak je třeba to au-pair vysvětlit a předvést. Pamatujte, že i sebemenší zvyklost může vést k nedorozuměním, takže pokud chcete, aby se nádobí dávalo do myčky určitým způsobem, protože to tak nejlépe funguje, musíte to vysvětlit. Tento postup je nezbytný, zejména pokud jde o péči o děti. Každý vychovává své děti trochu jinak, a vy si budete chtít být jisti, že si je au-pair vědoma vašich přání a standardů ve všech činnostech, které se vztahují k dětem. Příklad rozvrhu hodin au-pair, navrhovaného agenturou

8:30 13:00 15:30 17:00

104

Pondělí odvedení dětí do školy žehlení a utírání prachu vyzvednutí dětí ze školy příprava svačiny večer volno

Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

8:30 10:00 13:00 15:30 17:00

Úterý odvedení dětí do školy jazyková škola úklid dětských pokojů vyzvednutí dětí ze školy příprava svačiny večer hlídání dětí

Středa 8:30 odvedení dětí do školy 13:00 vykládání nádobí z myčky, vytírání podlahy v kuchyni 14:30 volno večer volno

8:30 10:00 15:30 17:00

Čtvrtek odvedení dětí do školy jazyková škola vyzvednutí dětí ze školy a odvedení na plavání příprava svačiny večer volno

8:30 15:30 17:00 19:00

Pátek odvedení dětí do školy vyzvednutí dětí ze školy příprava svačiny koupání dětí večer volno Sobota přes den volno večer hlídání dětí Neděle volno

Tvrdá dřina a důvěřiví troubové

105

Kapitola 4

Svým způsobem Angličané

V Londýně stále existuje mnoho rodin, které, když poprvé zvažují možnost, že by zaměstnali au-pair, mají před očima křížence Heidi a Mary Poppinsové. Ale představy mladých Slovenek, které poprvé uvažují o tom, že by se staly au-pair, o anglické rodině také nemají daleko k rodině Banksových, kde Mary Poppinsová pracovala. Rozhodně neberou v potaz rozmanitost a kosmopolitismus současného Londýna. Předpokládají, že jejich hostitelská rodina bude – nebo by měla být – bílá, středostavovská, křesťanská či ateistická, že bude žít v domku z červených cihel s pěknou zahrádkou, kde se popíjí odpolední čaj. Předpoklad, že au-pair zaměstnávají většinou bohaté rodiny, žijící v místech, jako je například Hampstead, je patrný i v akademické literatuře, a když jsme my začínali s tímto projektem, víceméně jsme také očekávali něco podobného. Ukázalo se však, že skutečnost je odlišná, a není to výjimka, nýbrž pravidlo. 50 našich respondentek a respondentů z řad au-pair bylo kontaktováno bez ohledu na příslušnost 86 rodin, pro něž pracovaly. Přitom z hlediska kategorií, do nichž byly svými au-pair tyto rodiny rozděleny, patřilo jen 32 z nich mezi „Angličany“ – tedy britské, bílé a nežidovské rodiny. Ve 29 případech šlo o „Židy“, do jisté míry též pokládané za „trochu Angličany“; v šesti to byli „Indové“ neboli obyvatelé jižní Asie včetně Pákistánu nebo Bangladéše; devět rodin bylo zařazených mezi „černochy“ – sedm z nich z Nigérie a dvě z Jamajky; jedna rodina byla slovenská a v dalších dvou rodinách byl jeden z partnerů Slovák a druhý Angličan. Mezi sedmi dalšími rodinami figurovala jedna z Íránu a několik dalších rodin evropské a americké národnosti. Navíc asi čtvrtinu „anglických“ rodin představovaly rodiny s jedním rodičem (v souladu se sčítáním lidu), které spolu s některými nigerijskými rodinami patřily k těm nejméně majetným. Dannyho vzorek lze charakterizovat obtížněji, neboť vychází z diskusí s přáteli a příbuznými, kteří měli v rodině slovenské au-pair, a také se sedmi rodinami, ve kterých žili au-pair ze Zuzanina vzorku. Všechny rodiny byly buď anglické, nebo židovské, s výjimkou jedné jihoasijské a jedné slovenské rodiny. Zuzana navíc dělala rozhovor s jednou slovenskou rodinou a neformálně se setkala s několika dalšími slovenskými rodinami, které měly slovenské au-pair. Tato velká různorodost londýnských rodin ostře kontrastuje s relativní homogenitou slovenské společnosti, v níž jsou hlavními minoritami Maďaři a Romové, a jiní imigranti se objevují teprve v poslední době. Svým způsobem Angličané

109

V důsledku toho se představě a očekávání slovenských au-pair z našeho průzkumu blížila méně než čtvrtina rodin. Přestože povědomí o existenci asijských a černošských rodin v Londýně se stále zvyšuje, slovenské au-pair na ně stále ještě pohlížejí jako na jistou anomálii, a ne jako na skutečné Angličany. Au-pair nemohou Londýnu odpustit, že není tak homogenní, jak by očekávaly. Je to, jako by Londýn zrazoval sám sebe nebo jako by o sebe přestal dbát. A tento pocit zklamání se týká jak rodin, které jsou nemajetné nebo mají jen jednoho rodiče, tak nekřesťanských a barevných rodin. Zjevnou výjimkou je absence nějakého zvlášť silného pocitu, že k těmto změnám v současné době přispívá i velké množství přistěhovalců z východní Evropy. Panuje názor, že jelikož Londýn už se vzdal svých snah o to, aby byl jaksepatří anglický, jejich vlastní přítomnost zde není zvláštním problémem – že Londýňané nutně potřebují lidi z východní Evropy, aby se jim starali o domácnost a o děti, protože Angličané jsou příliš líní dělat manuální práci, již péče o dům obnáší, nebo nejsou dostatečně citově založení a starostliví, aby věnovali potřebný čas svým vlastním dětem. Na základě předpokladu, že asijské a černé rodiny bývají nepořádné nebo líné a Židé zase vypočítaví a lakomí, obecně převažuje dojem, že spořádaní, pilní a patřičně citově založení Východoevropané vlastně toto město a jeho rodiny s dětmi jaksi zachraňují. Mnohé úvahy a obavy, které zaměstnávají au-pair před příjezdem, se týkají převážně rasových otázek. Pokud agentury poskytují možnost, aby dívky vyjádřily své preference, potenciální au-pair většinou neprojevují nechuť k umístění do anglické nebo židovské rodiny. Jsou však zjevně proti tomu, aby pracovaly v indických nebo černošských rodinách. Náboženské obřady provozované u silně nábožensky založených hinduistických, židovských či muslimských rodin jsou při rozhodování menší bariérou, protože au-pair zpravidla postrádají jakýkoli výchozí bod, z kterého by posuzovaly jejich potenciální vliv na svůj život v rodině. Například Katka tvrdila, že nemá žádné rasové ani náboženské předsudky, i když zpočátku nechtěla být umístěna do silně nábožensky založené rodiny, protože by zde mohlo docházet ke střetům s jejím světským životem ve stylu „new age“. Na druhou stranu toho přečetla hodně o hinduismu a byla na něj zvědavá, proto ji okouzlila rodina, u níž se nakonec ocitla. Problematičtější situaci zažila au-pair, která byla umístěna do rodiny Svědků Jehovových, kteří se ji zoufale snažili obrátit na víru a očekávali, že jim bude pomáhat roznášet propagační letáky a časopisy. Jiné au-pair zase dávají přednost umístění v nábožensky založené rodině vzhledem k tomu, že jsou samy věřící. Jedna římskokatolická agentura se dokonce zabývá tím, že hledá vhodné protějšky mezi katolickými au-pair a hostitelskými rodinami. Je to také jedna z velice mála 110

Svým způsobem Angličané

agentur, která se o své au-pair skutečně zajímá, pomáhá jim, když mají problémy, a zakládá si na tom, že se o ně svědomitě stará. Všechna spojení takto vybraných protějšků však nebývají vždy bezproblémová. Magda, která si přála být umístěna do katolické rodiny, zjistila, že Connorovi, ač pokřtění, nejsou praktikujícími katolíky. Magda u nich byla velmi nešťastná, trvala na tom, že se chce před každým jídlem modlit a chodit s nimi několikrát týdně do kostela. Connorovi si mysleli, že se úplně zbláznila. Praktikující křesťanské au-pair někdy raději bydlely u křesťanů jiných náboženských směrů nebo u religiózních Židů. Například Barbora chápala Židy jako lidi Starého zákona – kteří s ní tudíž sdílejí část její tradice, zatímco svou protestantskou komunitu nazývala lidmi Bible. Monika se chtěla něco dozvědět o judaismu, a zklamalo ji, že hostitelská rodina s ní o své víře nehovořila. Naproti tomu jsme nezaznamenali žádný náznak toho, že by konkrétní příslušníci některého britského etnika chtěli au-pair s konkrétním náboženským vyznáním. Výjimkou byly silně nábožensky založené rodiny, které měly obavy z toho, aby nedostaly dívky příliš „volných“ mravů, zvlášť pokud měly děti, které by se mohly dostat do jejich vlivu. Rowlandovi, silně religiózní katolická rodina s šesti dětmi, si přáli katolickou slovenskou au-pair a dostali ji. Maťa byla opravdu nábožensky založená, ale stejně jako u většiny katolických slovenských au-pair neměla její víra a náboženské vyznání vliv na její oblékání, takže chodila po domě v šortkách a minisukních. Paní Rowlandovou to šokovalo a požádala Maťu, aby se převlékla. Přestože navenek byla důvodem starost o nesmrtelnost, v tomto případě měla paní Rowlandová očividně problém s tím, že neustále viděla před očima nebetyčný rozdíl mezi dívčiným mladým a štíhlým tělem a nadbytečnými kily, které ona sama po šesti dětech nabrala, o přítomnosti manžela ani nemluvě. Hosseinovi, ortodoxní muslimská rodina, se zcela otevřeně vyjádřili, že nechtějí takovou au-pair, která tráví veškerý volný čas tancem a popíjením. Měli pocit, že obecně vzato vzhledem k náboženství nedocházelo k žádnému zvláštnímu napětí nebo problému, snad až na mírnou zvědavost ze strany au-pair. Nezdálo se, že au-pair by zákaz alkoholu v domě nějak odradil. Jediným jablkem sváru bylo opět oblékání, když dívky nosily krátké sukně nebo hluboké výstřihy, které rodině připadaly nevhodné. Na Slovensku se konzervativní náboženské představy často nevylučují s oblečením, jež více odhaluje, pokud ho ovšem člověk nenosí přímo do kostela. Má se za to, že mladé a štíhlé tělo je hezké a zaslouží si být stavěno na odiv – Slováci mají silný dojem, že Slovenky jsou fyzicky velmi přitažlivé. Oděvy, které zvýrazňují, případně trošku odhalují tělo, se spojují s mládím a nejsou stavěny do protikladu Svým způsobem Angličané

111

s náboženskými názory či životním stylem. Paní Hosseinová požadovala v domě větší střídmost v oblékání. Podotýkala, že její dcera začíná poukazovat na to, že ona nesmí nosit věci, které au-pair nosit mohou. Paní Hosseinová viděla také potenciální problém v tom, když by dívky trávily celé noci v klubech, protože její dcera už teď chce au-pair napodobovat. Nesnášela páteční odpoledne, kdy byly její au-pair vždycky jakoby proměněné a dříve počestné a rozumné mladé ženy si začaly oblékat věci, které jí připadaly vhodné spíš pro lehké děvy. Ve všech ostatních ohledech Hosseinovi nedali na slovenské au-pair dopustit. Pokládali je za konzervativní, a proto víc slučitelné s jejich životním stylem než dívky z jiných zemí. Nejblíže naprostému střetu kulturních očekávání došlo v této rodině u téže otázky oblékání, nebo spíš neoblékání. Jednou odpoledne přišla paní Hosseinová domů a našla Vierku, jak se opaluje na zahradě nahoře bez. Matka byla pobouřena. Nevěděla, co je horší – že by ji mohli vidět sousedé nebo že by mohl přijít domů její manžel. Plně však chápala, že Vierka, kterou měla velmi ráda, zkrátka vůbec neměla potuchy, jak je takové chování v hluboce religiózní muslimské rodině pohoršlivé. Mnoho textů o placené domácí práci ukazuje, že zaměstnavatelé pomocného personálu v domácnosti včetně au-pair se domnívají, že určité národnosti mají jisté vlastnosti, které je činí více či méně způsobilými pro úklid nebo péči o děti. Stereotypům a předsudkům, jež mají tyto pracovnice v domácnosti vůči svým zaměstnavatelům, se však zdaleka tolik prostoru nevěnuje. Taková očekávání na obou stranách mají důsledky pro následný vztah. Naše data ukazují, že skutečné chování rodin i au-pair má na tyto stereotypy daleko menší vliv, než by si člověk představoval či než by doufal. Přestože obě strany spolu žijí pod jednou střechou, zkušenosti jsou neustále interpretovány optikou etnických předsudků. Právě tyto stereotypy vedou k následným generalizacím. Tato kapitola však ukáže, že celkově vzato není zkušenost au-pair lepší ani horší, ať jde o Angličany, Židy, Nežidy, obyvatele afro-karibské oblasti nebo o Asiaty. Bylo tomu tak v případech týkajících se formálních podmínek práce, jako je pracovní doba, i neformálního zacházení, jako je společné stolování, nebo hygienických norem a standardů čistoty. Jelikož tyto stereotypy fungují na obou stranách, tato kapitola začíná přímým srovnáním klíčového vztahu – co si slovenské au-pair myslí o Angličanech a co si Angličané myslí o Slovácích. Vzhledem k tomu, že většina hostitelských rodin nepatří k těm, jež Slováci pokládají za „standardní Angličany“, zaměříme se pak na všechny ostatní kategorie hostitelských rodin, které se během našeho terénního výzkumu vynořily, včetně hostitelských rodin slovenských. 112

Svým způsobem Angličané

Angličané

Zásadním rozdílem při práci pro „pravé“ anglické rodiny oproti rodinám židovským, nigerijským nebo i slovenským je skutečnost, že Angličané jsou nejméně „nápadní“. Jsou jenom obyčejnou, očekávanou kategorií, oproti níž jsou všichni ostatní pokládáni za odlišné či zvláštní. Au-pair mají obecně dojem, že každá rodina, která se rozhodne mít au-pair – to jest zaměstnat mladou nekvalifikovanou cizinku, aby se jí starala o děti – musí být ze své podstaty buď líná, nebo jí chybí řádná starostlivost a starost o děti a o lidi vůbec. Potvrzuje to předpoklad, že rodilí Angličané jsou neobyčejně chladní a necitelní. Připočte-li se tento názor ke směsici konfliktů a zneužívání, k nimž dochází během jejich pobytu u rodin, tato počáteční představa o chladu se vyvine v obecnější obvinění z pokrytectví či falše, které představují závady na „anglickém“ charakteru. Chlad a nedostatek emocí je chápán jako něco obecně anglického. Jsou-li tedy „svým způsobem anglické“ rodiny – tedy minority – obviňovány z toho, že jsou chladné, falešné, pokrytecké a neschopné opravdových citů, jsou tyto rysy často chápány jako projev jejich angličanství, a ne jejich vlastní etnické příslušnosti. Tento nedostatek pozornosti demonstrují au-pair na spoustě příkladů. Jarmila poukazovala na to, že hostitelská matka byla zaměstnaná na částečný úvazek a pracovala tak, že z domova prodávala starožitnosti na obchodním portálu eBay. Bývala tedy dost často doma, ale dítě trávilo veškerý čas s Jarmilou, i když nepracovala. Jarmilu obzvlášť šokovalo, když zjistila, že matka někdy na počítači prostě jen hraje hry, místo aby využila příležitosti trávit čas se svým dítětem. Stejně zděšená byla Marika, kterou pravidelně rodina využívala na hlídání dětí hlavně proto, aby rodiče mohli zůstat doma a nerušeně se spolu dívat na televizi. To, co au-pair považovaly za neschopnost žen jednat jako správné matky, představovalo další důkaz všeobecného nedostatku ženskosti, patrného již z nechuti Svým způsobem Angličané

113

anglických žen krášlit se pomocí líčení a módy. Au-pair to chápou jako důkaz, jež podtrhuje jejich vlastní obecnou nadřazenost coby lidí, kteří disponují přiměřenou mírou emotivnosti a jsou schopni náležité pozornosti. Kromě toho au-pair sdílejí všeobecné slovenské přesvědčení o výjimečné kráse Slovenek. Druhá, a poněkud příznivější interpretace je ta, že anglické ženy sice mají své děti rády, ale prostě nedokážou skloubit péči o ně s domácími pracemi a vlastní kariérou. Jsou tak v očích au-pair v nápadném kontrastu se slovenskými ženami, které to „zvládají“. Dívky, s nimiž jsme pracovali, jsou dětmi rodin z konce socialismu či z počátku postsocialistické éry, a tato generace žen to zvládat musela. Jejich matky vykonávaly většinu domácích prací jen s nepatrnou pomocí mužů, a přesto se říká, že se jim dařilo skloubit práci s větším nasazením v péči o děti. Při těchto srovnáváních au-pair neustále vytvářejí idealizovanou verzi svého domácího zázemí, která potlačuje četné problematické rysy slovenské rodiny v tomto období, včetně podrobností z vlastních rodin a ze své výchovy. Často se zapomíná na to, že většina au-pair strávila útlé dětství v jeslích a mateřských školkách, kam se děti často dávaly už ve věku osmi měsíců, stejně jako na skutečnost, do jak vysoké míry jsou to na Slovensku prarodiče, jimž leží na bedrech péče o děti, a někdy také vaření, prádlo a další domácí práce v rodinách, kde oba rodiče pracují. V souladu s tímto interpretačním rámcem au-pair neustále poukazují na to, jak jsou Angličanky pomalé: Marika říkala, že než její hostitelská matka oškrábala a nakrájela mrkev, ona měla uklizený celý dům. Jiná dívka vyprávěla, jak matka údajně celé dopoledne strávila plánováním toho, co by mohla udělat a co by možná i udělala, kdyby nestrávila celý den plánováním. Podle au-pair anglické ženy naštěstí jen zřídka musejí vynakládat příliš energie na vaření, protože příprava pokrmu většinou spočívá v tom, že dají jídlo ze supermarketu do mikrovlnné trouby, a tudíž je úžasně rychlá. I tato skutečnost je chápána jako směsice nezájmu a chronické neschopnosti doopravdy něco uvařit. Názory tohoto druhu stále přetrvávají v extrémních případech kulturních „nedorozumění“. Dalším zdrojem takových nedorozumění byly pro slovenské au-pair otázky britské zdvořilosti. Asi nás nepřekvapí, že au-pair mívají zpočátku potíže, než si uvědomí, že fráze „how do you do?“ (volně přeložitelná „jak se máš?”) není otázka. Au-pair tvrdí, že ať tato obecná formulka anglického pozdravu znamená cokoli, není to upřímné. Všeobecná anglická zdvořilost je pokládána za předstíranou, jelikož počáteční interpretaci úsměvu a zjevného zájmu coby ryzích projevů přátelství brzy nahradí zjištění, že zdvořilost je prostě jen zdvořilost. 114

Svým způsobem Angličané

Obvinění z pokrytectví či neupřímnosti je posíleno ústředním strukturálním rozporem v instituci au-pair – do značné míry zavádějícím ideálem pseudorodinného vztahu. Vzhledem k celkovým mocenským strukturám, jejichž jsou součástí, možná nepřekvapuje, že au-pair obvykle nevidí pozitivní stránky ve vzorci slušného chování, jež ostatní obvykle považují za obecně anglické. Pokud existují „svým způsobem Angličané“, s nimiž slovenské au-pair obecně dobře vycházejí, jsou to pravděpodobně Irové. Několik au-pair se příznivě vyjádřilo o svém vztahu s národem, který jim připadá trochu jako Slováci. Irové jsou obvykle katolíci, podle au-pair pijí (to dívky hodnotily velice kladně), a umějí se bavit. Obecně jsou pokládáni za upřímnější, než bývají Angličané, a prý jsou i laskavější a přátelštější jak k au-pair, tak ke svým dětem. Radka, která bydlela u anglické rodiny, ale chodila hlídat děti a žehlit k Irům v sousedství, neustále stavěla obě rodiny do protikladu. Anglickou rodinu popisovala jako chladnou a bezcitnou. Říkala o nich, že jsou to „suchaři“ a postrádají jakékoli emoce či výraz. Radka měla velkou radost, když jí během hlídání dětí irští rodiče zatelefonovali, že přijdou později, protože se opili. Pokládala to za důkaz lidskosti a upřímnosti. Chtěli bychom zdůraznit, že stejně jako u ostatních tvrzení v této kapitole nemusí mezi rozvinutím negativního diskurzu a skutečným chováním té části obyvatelstva, která je kategorizována, nutně existovat souvislost. Au-pair si vybírají příklady, které podle nich daná tvrzení dokazují. V případě stereotypů o Angličanech se uplatňuje ještě jeden silný mechanismus. V době, kdy slovenské au-pair žijí v Londýně, nemají téměř žádné společenské kontakty s jinými Angličany, které by mohly vyvážit hierarchii a rozpačitost jejich vztahu s hostitelskou rodinou. Chápou Angličany v Londýně jako jedinou skupinu lidí, s níž je příliš těžké pořízení, než aby je mohly více poznat společensky či neformálně. V důsledku toho přirozeně soudí podle chování svých hostitelských rodin, takže zkušenost s lidmi v roli svých zaměstnavatelů generalizují a hodnotí na jejich základě charakter Angličanů obecně.

Svým způsobem Angličané

115

Slováci – „svým způsobem Východoevropané“

Podíváme-li se opačným směrem a přihlédneme k tomu, jak hostitelské rodiny vnímají slovenské au-pair, musíme na výsledky pohlížet z hlediska obecných předsudků a přesvědčení, týkajících se toho, k čemu jsou lidé z různých částí světa „dobří“. V dnešní době například panují zavedené domněnky, že Filipínky jsou starostlivé a pracovité a skandinávské au-pair jsou sexuálně přístupné. Au-pair ze Slovenska jsou z hlediska hostitelských rodin brány jako součást jakéhosi východoevropského rybníka, v němž rodiny loví své au-pair, který se rozkládá od Estonska po Makedonii a nemusí být nijak zvlášť diferencovaný. Ani rodiny, které měly víc než jednu slovenskou au-pair, neprojevují valný zájem o původ a domovinu dívek, jež celý rok pobývaly v jejich domě. Jen stěží odpovídají na otázku, s jakými státy Slovensko sousedí. Nejen že nevědí nic o zemi jejich původu, ale zdá se, že toho nevědí mnoho ani o konkrétní osobě, která u nich bydlí. Přibližně tři čtvrtiny rodin projevují takovýto nedostatek zájmu, čímž ostře kontrastují se zbývající čtvrtinou, která se o své au-pair aktivně zajímá. Ta chápe au-pair jako zajímavé pojítko s novým místem, a v některých případech jich dokonce využívá jako záminky k návštěvě Slovenska a někdy i k seznámení s jejich rodiči. Vzhledem k nedostatku informací i zájmu o konkrétní jednotlivce hostitelské rodiny zpočátku chápou Slovenky jako „svým způsobem Východoevropanky“, což je v podstatě synonymum pro typické venkovanky. Proto očekávají, že mají přirozený vztah k dětem. Pokud už rodiny získaly náležitou zkušenost, obvykle charakterizují slovenské au-pair prostřednictvím srovnání s českými au-pair, především s těmi, které pocházejí z Prahy. Rodiny přijímají Češky jako jakousi střední třídu národa a Slovenky zařazují do třídy dělníků či venkovanů. To může mít jak pozitivní, tak negativní důsledky. Na jednu stranu rodiny pokládaly 116

Svým způsobem Angličané

Slovenky za pracovité, poctivé, spolehlivé, svědomité a milé. Jak jsme se již zmínili, české au-pair byly občas označovány jako „princezny“, které berou svou práci jako něco nedůstojného. Říkalo se o nich, že jsou nafoukané a moc si o sobě myslí, takže nejsou příliš ochotné dodržovat svou část vzájemné „úmluvy“. Slovenky naproti tomu Angličané nikdy nepopisovali jako „paličaté“. Typický je příklad paní Gibsonové, která charakterizuje slovenské au-pair takto: Jsou čistotné, celkem respektují situaci rodiny, jsou důvěryhodné, pracovité a mají zájem dělat víc než jen práci au-pair. Všechny pracovaly ještě někde jinde. Chodily někam žehlit, uklízet nebo dělat číšnice. Postavení au-pair pro ně zřejmě znamenalo jen mít kde bydlet a jakýsi základní příjem, bezpečný přístav. Ale během dne co nejvíce pracovaly i mimo dům. České au-pair byly naproti tomu pokládány za poměrně inteligentní, vzdělané a znalé věci. Od slovenských au-pair se všeobecně neočekávalo, že by se zapojily do široké škály „aktivit“, jež rodiče z londýnské střední vrstvy vyžadují od vlastních dětí. Takže pokud se ukázalo, že některá ze slovenských au-pair strávila nějakou dobu na vysoké škole, anglické rodiny to braly jako něco neuvěřitelného. Pokud rodiny vůbec měly na au-pair ze Slovenska nějaký názor, pokládaly je za nekulturní bytosti. Jedna matka uvedla: „Když anglické dívky jezdí do Německa nebo do Francie, dozvědí se něco o tamním životě a kultuře. Ale já vůbec nemám pocit, že ony by něco takového chtěly. Dělaly to jenom pro peníze a měly bohatý společenský život. Nechtěly dělat žádné pokroky, nechtěly se vzdělávat. Šlo jim jen o peníze.“ Další generalizace, která se zdá být u hostitelských rodin dosti běžná, se týká zjištění, že slovenské au-pair mají jen velice mlhavé představy o tom, co chtějí dělat dál. Projevují v tomto ohledu jakousi netečnost, takže i když se jich rodiny vyptávají nebo jim nabízejí pomoc při plánování budoucnosti, au-pair ze Slovenska jako by měly k jakékoli formě plánování určitou nechuť. Některé rodiny naznačovaly, že u dívek objevily naprostý nedostatek ctižádosti. Měly dojem, že jejich au-pair nejenže vlastně nevědí, co by v budoucnu chtěly dělat, ale nepodnikají pro to ani žádné kroky. Obvyklým postřehem bylo, že jejich au-pair by se mohla stát studentkou, ale neobtěžovala se splnit ani základní požadované úkoly nutné pro přijetí na školu. Tato skutečnost byla často zdůrazňována ve srovnání s au-pair Svým způsobem Angličané

117

jiných národností. Poněkud přitom byl ignorován názor, v němž tytéž rodiny hovořily o Slovácích jako o lidech, kteří jsou všechno jiné, jen ne intelektuálové. Úplně přehlížely fakt, že mnoho au-pair už vysokou školu vystudovalo a některé z nich pracovaly jako au-pair v době doktorandského studia. Tato představa pasivity spíš doplňovala jejich charakterizaci Slovenek coby klidných, tichých a vyrovnaných dívek, což je obecné hodnocení, které může znamenat jak spolehlivost, tak lhostejnost a otupělost. Samotné au-pair by mohly vyprávět, jak au-pairing k tomuto druhu netečnosti a pasivity vede. Například Elena chtěla přestat přibírat na váze, což bylo podle ní způsobeno tím, že musela jíst spolu s rodinou, ale prostě se nedokázala odhodlat k tomu, aby jim to vysvětlila. Podobně Ludmila, která se štítí koček a zjistila, že děti nejen že jí nosí kočku do pokoje, ale často i do její postele, prostě nedokázala o tomto problému hostitelské rodině říci. Au-pair si samy uvědomovaly, že v prostředí, kde jejich čas závisí na aktivitách rodiny, se jim čím dál tím méně chce něco plánovat, vlastní budoucnost nevyjímaje. Avšak zatímco rodiny se domnívají, že to je přirozený rys chování Slovenek, signalizující jejich venkovský původ, závěrečné kapitoly knihy osvětlí, jak uvedený jev vyplývá ze samotné struktury instituce au-pair. I z této kapitoly vyjde najevo, že chování slovenských au-pair může být jiné, když pracují pro slovenské rodiny. Stereotypizace slovenských au-pair jako pasivních a „nekulturních“ bytostí má konkrétní důsledky ve vztahu mezi rodinami a au-pair. Jestliže příslušníci určité skupiny au-pair jsou líčeni jako pasivní ekonomičtí migranti, kteří jsou do jisté míry méně civilizovaní či méně kulturní než hostitelská rodina nebo ostatní au-pair, existuje pravděpodobnost, že tento fakt povede k legitimizaci vykořisťování. Setkali jsme se s případy, kdy hostitelské rodiny slovenské au-pair zrazovaly od studia na jazykové škole nebo je podněcovaly k tomu, aby dělaly více práce, protože předpokládaly, že jsou v Anglii proto, aby si vydělaly peníze, a ne aby se naučily jazyk. Tato stereotypizace se může zvrhnout v čirý rasismus. Většina rodin bude inklinovat k tomu, aby na východoevropské au-pair pohlížela optikou rovnosti nebo pseudorodinných vztahů v mnohem menší míře než třeba na dívky ze Skandinávie.

118

Svým způsobem Angličané

„Indické“ a černošské rodiny

Povědomí o přítomnosti „indických“ a černošských komunit ve Spojeném království paradoxně vede k rozhodnutí, že by se potenciální au-pair měly takovým rodinám vyhýbat. Tyto skupiny bývají obecně pokládány za tak či onak „špinavé“, a au-pair v internetových diskusích sdílejí domněnky, že děti z takových rodin přinášejí domů ze školy vši a že v jejich domácnostech vládne nepořádek a špína. Toto byly ony dvě skupiny, které au-pair v dotaznících nejčastěji odmítaly. Jak je však patrno z případu Barbory v první kapitole, agentury vyvíjejí na au-pair značný nátlak, aby hostitelské rodiny akceptovaly, říkají jim, že nalezení jiné rodiny by trvalo dlouho, nebo že by se to třeba vůbec nemuselo podařit. Následkem toho dost velké procento au-pair v podstatě svolí, že budou pracovat pro „indické“ a černošské rodiny v Londýně, zvlášť pokud už opustily své zaměstnání nebo studia a agentury jim tvrdí, že by jinak musely dlouhé měsíce čekat. Většina z těchto rodin také sídlí v Londýně, a Londýn je sám o sobě takovým lákadlem, že může převážit i vyhlídku na konvenčnější anglickou rodinu bydlící v místě, o němž au-pair v životě neslyšela. Kromě toho jsou pro většinu těchto au-pair takové obavy a předsudky relativně povrchní. Jakmile uvidí fotografie dětí, které potenciální hostitelské rodině dodají lidskou tvář, celkem rychle nabudou dojmu, že vlastně není důvod, proč by umístění do takové rodiny měly odmítnout. Rodiny, které au-pair označují jako „anglické“, „židovské“ a „indické“ se zpravidla v korespondenci o své etnické příslušnosti zmiňují, ale některé „černošské“ rodiny, jež pravděpodobně tyto předsudky tuší, nikoli. Blanka si se svou budoucí Svým způsobem Angličané

119

hostitelskou rodinou Jamesových psala a mnohokrát s nimi i mluvila po telefonu. Protože se jí nikdy nezmínili o tom, že jsou černí, byla poněkud překvapená, když se na Victoria Station nakonec setkali. Otec rodiny jí do telefonu řekl, že bude mít na krku modrou šálu, ale když jediný muž na nádraží s modrou šálou byl černoch, usoudila, že to nemůže být on. Blanka do přihlášky napsala, že nechce být umístěna do indické rodiny (protože si myslela, že Indové jsou nepořádní). Nakonec přijala skutečnost, že má bydlet u černošské rodiny, jako ironii osudu. Přestože její pozdější vztahy s hostiteli byly dobré, nikdy nenapsala rodičům, že žije u černochů, protože si myslela, že by je to znepokojilo. Když se vrátila na Slovensko, prozradila to matce, ale otci ne, dokonce před ním ukryla i své fotografie s dětmi. Proto ji šokovalo, když Jamesovi za pár let uvažovali o dovolené na Slovensku, a moc si oddychla, když nakonec zvolili jinou destinaci. Blanka si nedovedla představit otcovu reakci nejen na tuto černošskou rodinu, ale i na to, že mu dva roky lhala. V tomto a ještě ve dvou dalších případech, kdy au-pair dopředu nevěděly o nigerijském původu svých hostitelských rodin, se dívky domnívaly, že šlo o záměrné zatajování informace, spíš než že by to rodiny pokládaly za nepodstatné. Slovenské au-pair nepovažují odmítání „indických“ či „černošských“ rodin automaticky za rasový předsudek. Otázku rasy se snaží překrýt obavami týkajícími se jazyka a také toho, zda bude možné „číst“ z tváří barevných lidí. Au-pair argumentují tím, a asi tomu i věří, že vzhledem k mnoha jiným novým věcem, kterým budou těžko rozumět nebo si na ně zvykat, představují tyto rodiny ještě daleko větší zátěž, která by jim proces přechodu z jednoho prostředí do druhého více zkomplikovala. Dívky se například domnívají, že pro takové rodiny není angličtina rodným jazykem, a au-pair se přece jezdí do Londýna naučit anglicky. Nebo říkají, že jim nebude chutnat pálivé a kořeněné jídlo. Obvykle namítají také, že jedou do Londýna, aby se seznámily s anglickou kulturou, a takové rodiny nepokládají za integrální součást této kultury. Ať už se jejich obavy týkají čehokoli, mají zjevně původ v daleko konkrétnějším předsudku založeném na analogii s Romy, kvůli níž dostávají tyto obavy formu i obsah. Slováci obvykle mají za to, že Romové jsou „tmaví“ a „špinaví“, proto zpravidla nejsou ochotni brát na vědomí, že asijské a černošské rodiny mají v podstatě stejné standardy čistoty a pořádku jako všechny ostatní rodiny. Z takových počátečních předsudků se situace může vyvinout velice rozdílnými směry. Světlana se dostala do pákistánské rodiny, která bydlela ve starém zaprášeném domě s napůl zbořenou zdí. Připadalo jí, že žije uprostřed staveniště, a okamžitě se utvrdila ve svých předsudcích. Sice tam zůstala, brala však toto místo jen jako svou základnu 120

Svým způsobem Angličané

v Londýně. Když ostatním au-pair vykládala, jak vyzvedává děti, mluvila o nich jako o cikáňatech. Řekla doslova: „Oni serou mě a já seru je.“ Když odcházela, nedala ani výpověď. Jiné au-pair si oproti ní své asijské rodiny velmi oblíbily. V jednom případě obě strany podlehly vzájemné zvědavosti. Nela studovala muzejnictví a byla nadšená, že má bezprostřední zkušenost s různorodostí kultur. Nela učila matku slovenské recepty (což je u au-pair velice vzácné) a na oplátku se naučila vařit rýži a placky čapátí. Obě ženy spolu neustále hovořily o jídle. Rodina ji vzala s sebou na svatbu, kde si vyzkoušela zdobení henou, a brzy jí ukázali i rituály púdža a další obřady. Ona zase při jednom dýchánku v domě skončila ve svém pokoji s deseti indickými matronami, které živě probíraly její spodní prádlo, jež nechala válet po zemi. Asi jediným problémem bylo, když si babička začala dělat starost s tím, že se au-pair začíná příliš sbližovat s vnoučetem. Problém byl vyřešen, když usoudila, že tato au-pair je jistě reinkarnací matky dítěte z předchozího života. Nelu toto začlenění do rodiny jen ještě víc okouzlilo. Tyto dvě au-pair představují extrémy, vyskytly se však i jiné případy, kdy au-pair připadaly prvky asijské kultury velice atraktivní. V takových případech jejich hostitelské rodiny fungovaly jako okénka do „exotiky“. Jedna au-pair se navzdory počátečním obavám z kořeněného jídla stala na jihoasijské kuchyni v podstatě závislá. Beata, která pracovala u rodiny z Bangladéše a měla za úkol chodit s dětmi do kina, se stala expertkou na bollywoodské herce a herečky a vypěstovala si zvláštní slabost pro Shahrukha Khana. Její kamarádce ze sousedství připadala hudba k těmto filmům nejprve nesnesitelná, říkala, že jsou to napůl skřeky a napůl kvílení, ale nakonec se z ní také stala nadšená obdivovatelka bollywoodských filmů i hudby. Tyto au-pair však přesto uváděly konkrétní osoby či věci, jež se jim nelíbily. Jedna si stěžovala na babičku, která byla nepořádná a zřejmě počítala s tím, že po ní au-pair bude stále uklízet. Jiným dívkám třeba nechutnalo jídlo nebo se jim nelíbily filmy. Daleko specifičtější problémy se objevovaly ve vztahu k černošským rodinám. Pouze u těchto etnik se stávalo, že dívky doopravdy odešly hned po příjezdu, když zjistily, že rodina je barevná. V jednom případě zůstala au-pair celkem tři hodiny, než odešla. Přestože, jak uvedeme v další kapitole, existuje složitý vztah k černošským mužům z hlediska sexuality, tento problém se neobjevoval ve vztahu k hostitelským rodinám, které stály mimo referenční rámec vyhrazený pro sexuální zájem. Většina au-pair vnímala nigerijské a další černošské rodiny jako v podstatě anomální nejen kvůli jejich etnickému původu. Podle au-pair umístění do takových rodin obvykle znamenalo bydlet v poněkud Svým způsobem Angličané

121

méně žádoucích čtvrtích Londýna, jako je Acton, Lewisham, Peckham a okolí Heathrow, a ne v moderních či luxusních oblastech, kde by dívky rády bydlely. To však jsou také čtvrti, kde jen málo lidí zaměstnává au-pair, takže si tam zase mohou připadat daleko více izolované. Většina nigerijských rodin v našem vzorku pocházela z první generace přistěhovalců a patřila mezi hostitelskými rodinami k těm nejméně majetným. Nejextrémnější byl případ paní Adenaikové, matky samoživitelky, která bydlela s tříletým synem v sociálním bytě. Zdenka byla šokovaná zjištěním, že v bytě není místo pro další postel a že by měla spát ve stejné posteli jako chlapec, který ještě chodil na nočník. Matka navíc očekávala, že bude prakticky všechen čas trávit za dveřmi bytu. V domácnosti chyběl vysavač i čisticí prostředky. Zdenka měla pracovat celý den a mít volno jen jednou za čtrnáct dní. Navíc, přestože byla naprostá ateistka, musela každý týden doprovázet matku se synem do jakéhosi pro ni velice bizarního kostela, kde si věřící lehali na zem, v extázi tančili a omdlévali, což jí připadalo děsivé. Matka byla také přesvědčená o tom, že její syn onemocní, pokud vyjde z domu. Zdenka naléhavě potřebovala jít ven koupit si vložky, ale vzhledem ke své chatrné angličtině to paní Adenaikové nedokázala vysvětlit. Ta se velice rozzlobila, když zjistila, že Zdenka odešla z domu, byť jen na dobu nezbytnou k tomuto nákupu. V důsledku toho se celý Zdenčin pobyt stal vleklou noční můrou, ve které neexistovala naděje, že by jedna ze stran dokázala porozumět druhé. Darinka také vzpomíná na pobyt u nigerijské rodiny jako na jednu z nejhorších zkušeností. Problémy začaly, když jí večeře připadala tak silně kořeněná, že ji při nejlepší vůli nedokázala sníst. Zjistila pak, že se to rodiny Abedayových hluboce dotklo, a tuto neschopnost jíst s nimi jejich jídlo chápali jako zásadní odmítnutí jakékoli možnosti přátelství. Od té chvíle ji ke společnému jídlu nezvali a očekávali, že si bude vařit sama – což by mohlo být dobré, ale dali jí k dispozici jen konzervy s hovězím, tuňáka z Teska, konzervovaná rajčata a rýži. Darinka za prvé nevěděla, jak se takové věci vaří, a za druhé šlo evidentně o potraviny nižší kvality, než jaké jedla rodina. V ten moment si vzpomněla na jednoho černého otce z Karibiku, který prohlásil, že vyhodil au-pair právě kvůli tomu, že odmítla sdílet s rodinou jídlo, a to znamená odmítnout něco, co označil jako základní „africký“ modus společenského chování. Také zde však existovaly případy, které se ubíraly zcela opačným směrem. Jiná nigerijská rodina, která pracovala v reklamě, byla v tomto ohledu zcela neobvyklá. Přestože už měli sedm au-pair, neprojevovala se u nich typická únava ostatních hostitelských rodin, ale byli velice přátelští. Ivetě jejich jídlo moc chutnalo, a po krátké době spolu běžně 122

Svým způsobem Angličané

vařili, jedli i trávili volný čas. V rodině neustále vládla veselá atmosféra, plná vtipkování. Když rodina zjistila, že Iveta má sestru, která je stejně stará jako jejich dcera, pozvali ji, aby k nim přijela na prázdniny. Celkově vzato opouštějí au-pair černošské rodiny dosti rychle, hostitelské rodiny tohoto typu představují nejčastěji „vyměňovanou“ skupinu. Tuto skutečnost však nelze oddělit od kritického faktoru bydlení ve čtvrti, kde je jen málo dalších au-pair. Au-pair pak musí volit mezi osamělostí a třeba i půl druhé hodiny dlouhým cestováním za slovenskou kamarádkou. Šest ze sedmi au-pair, které odešly od nigerijských rodin, přešlo do rodin židovských, jež většinou bydlí v místech s nejvyšší koncentrací slovenských au-pair. Jedním z faktorů, jež mohou vyústit v užší vazbu a přátelství mezi slovenskými au-pair a asijskými a černošskými rodinami, je právě to, že se ani jedna strana nepovažuje za Angličany. Toto pouto může být praktické, neboť dikce některých přistěhovaleckých rodin je relativně pomalá a zřetelná, což je pro au-pair s chatrnou angličtinou příhodnější. Rodina rodilých Angličanů ve srovnání s ní hovoří příliš rychle. Tyto pozitivní zkušenosti však jen málo limitují přetrvávání zobecněných předsudků o těchto skupinách. Je to proto, že slovenské předsudky nevycházejí z jejich vlastní zkušenosti, ale ze širších stereotypů ohledně černošských rodin, jež se objevují jako narůstající negativní diskurz mezi východoevropskými migranty v Británii i ve východní Evropě obecně. Relativní bezvýznamnost opravdové zkušenosti jsme ještě zřetelněji zaznamenali ve vztahu k židovským rodinám.

Svým způsobem Angličané

123

Židovské rodiny

Skutečnost, že dvacet devět hostitelských rodin bylo židovských, neměla žádnou souvislost s tím, že Danny je také Žid, protože nábor au-pair prostřednictvím různých sítí spadal zcela do kompetence Zuzany. Spíš se v ní odráží velice vysoká zaměstnanost au-pair u židovských rodin, což potvrdily i au-pair agentury. Dalším důvodem může být to, že židovské rodiny často žijí soustředěné v dostupné vzdálenosti od synagog (jelikož ortodoxní židé by o šábesu neměli řídit), což znamená, že dívky zaměstnané v židovských rodinách se obvykle ocitají v místech, kde se mohou snadno setkávat s mnoha jinými au-pair. Taková koncentrace slovenských au-pair se následně stává hybnou silou, skrze niž ty již zaměstnané postupně hledají rodiny pro své kamarádky a příbuzné. Prostřednictvím propletence osobních pozvání se pak ve čtvrti židovských hostitelských rodin mohou koncentrovat au-pair z jednoho malého regionu na Slovensku. Židovské domácnosti se také nacházejí přesně v těch místech, v nichž si au-pair přejí bydlet – na předměstích s dostatkem zeleně a s dobrým dopravním spojením do centra Londýna. Ve čtvrtích, jako je třeba Finchley, existovaly dokonce restaurace, bary či obchody, které se specializovaly na české, slovenské, ale hlavně polské jídlo a pití. (Mnoho au-pair ze Slovenska vyhledávalo sladkosti, které znali z dětství, nebo vegetu, ale ani slovenská hořčice se podle nich nedala srovnat s anglickou, a z anglické mouky se přece taky peče hůř než ze slovenské.) Au-pair, s kterými jsme pracovali, neměly dřívější zkušenost s Židy ze Slovenska, kde se přibližně třítisícová židovská menšina do značné míry omezuje na oblast Bratislavy a několik dalších míst. Žádná z nich si nebyla vědoma předsudků, které by vůči Židům chovala předtím, než přišla do Londýna. Vyhlídka na práci u židovské rodiny vlastně nebyla chápána jako nijak zvlášť problematická. Nicméně v době, kdy jsme se s nimi setkali, mnoho slovenských au-pair otevřeně hájilo svůj nárok na antisemitské názory, které přičítaly výhradně své zkušenosti s prací 124

Svým způsobem Angličané

pro Židy. Krajní případ představuje Olívia, která tvrdila, že byla nejprve zděšena tím, co Němci během holokaustu Židům provedli, ale prohlašovala, že nyní postoj Němců plně chápe. Zuzana se s podobnými tvrzeními a situacemi setkávala opakovaně: když skupina slovenských au-pair a stavebních dělníků projížděla autobusem přes Stamford Hill, kde bydlí mnoho ortodoxních židů, jedna dívka se podívala z okna a poznamenala: „Tyhle lidi by měli prostě zabít.“ Toto jsou extrémní případy daleko obecnější trajektorie, která začíná lhostejností k tomuto tématu, případně tvrzením, že člověk nemá s antisemitismem nic společného, a končí vcelku otevřeným vyjádřením konkrétních předsudků, soustředěných kolem představy, že Židé jsou obzvlášť lakomí a že své zaměstnance vykořisťují. Všechny au-pair k takovýmto představám nedospějí: zaznamenali jsme také mnoho případů setrvalých a velmi dobrých vztahů mezi au-pair a židovskými rodinami. Nicméně nárůst antisemitismu lze považovat za všeobecný. Au-pair tvrdí, že to, co teď cítí, je prostě jen objektivním popisem toho, co zjistily o povaze Židů z vlastní zkušenosti a společného života, a odmítají sebemenší náznak toho, že by šlo o předsudek. Au-pair zřetelně projevovaly své předsudky vůči anglickým rodinám v tom smyslu, že je pokládaly za chladné a neupřímné, a jejich předsudky vůči černošským rodinám byly tak silné, že některé s nimi prostě odmítaly bydlet pod jednou střechou. V případě židovských rodin však šlo o něco jiného. Pouze zde jsme byli svědky nárůstu tak intenzivního generalizovaného předsudku. Stojíme proto před obtížnou otázkou, proč nacházíme takovýto silný vzestup antisemitismu.

Svým způsobem Angličané

125

Když není důležité, že je rodina židovská

V rámci etnografie se příhody, obvykle uváděné jako příčiny roztrpčenosti au-pair vůči jejich židovským hostitelům, dělí do dvou základních kategorií: na ty, kde se nám židovská identita vzhledem k obvinění zdá být irelevantní, a na ty, které jsou specifické pro židovský kontext. Pro naši polemiku je však podstatné, že samotné au-pair vůbec tyto dvě kategorie nerozlišovaly. Naše materiály také nevykazují žádný rozdíl ve finálních negativních postojích vůči Židům mezi těmi au-pair, které bydlely u ortodoxních rodin, a těmi, co žily u rodin sekulárních. Většina událostí, jež byly příčinou roztrpčení, neměla nic společného s židovskou identitou dotyčné rodiny – velmi podobné zkušenosti měly au-pair žijící ve všech rodinách. Podobné situace popisujeme v celé této knize, například pokud jde o jídlo: známe případy au-pair, které zjistily, že nejsou vítány u společného stolování s rodinou, i případy, kdy je přísun potravin nedostatečný. Tak třeba Mandelovi se zdáli být na první pohled velkorysí, když své au-pair dovolili, aby si brala veškeré jídlo přímo z ledničky. Když však Zuzana obsah zmíněné lednice vyfotografovala, ukázalo se, že je v ní pouze margarín, džem, nějaké ovoce, salátová okurka, půl sklenice nakládaných okurek a něco k pití – což zdaleka nejsou suroviny pro přípravu pořádného jídla. Nedostatek potravin byl v tomto případě důsledkem posedlosti paní Mandelové dietami, a neměl nic společného s jejím ortodoxním židovstvím. Pokud však zkoumáme interpretaci takových událostí pečlivě, zjistíme, že au-pair mají sklon obrátit obecně se vyskytující případy špatného zacházení v ukázkový příklad toho, co považují za typicky židovské rysy – lakomosti, výlučnosti, odstupu a kalkulace. Například Mária jeden týden, když rodina neměla drobné, dostala 70 liber místo domluvených 67, ale příští týden zjistila, že jí nadbytečné 3 libry z výplaty strhli. Považovala to za charakteristický 126

Svým způsobem Angličané

důkaz židovské lakoty, navzdory tomu, že k ní tato rodina byla v mnoha ohledech velice štědrá – například se nabídla, že jí kromě mzdy zaplatí polovinu školného na poměrně drahé jazykové škole. Představu lakomství vzápětí spojila s nelidskou tváří trhu: když jsme později s Máriou hovořili o současné transformaci slovenského zdravotnictví na systém s jistými tržními rysy, prohlásila nejprve, že to bude víc americké, a později, když o tom více přemýšlela, měla pocit, že vhodnější by bylo označit jej za víc židovský. To, co au-pair vnímaly jako orientaci na peníze, spojovaly někdy i s představou o výlučnosti Židů. Barbora například vykládala snahu Cowanových o férový pracovní vztah jako důkaz jejich přání mít jistý odstup a udržovat vzájemný vztah striktně jen v peněžní rovině. Velice se jí dotklo, když jí paní Cowanová chtěla zaplatit za to, že během svého volného odpoledne hlídala děti, když jim umřela babička. Obdobně ji také uráželo, když jí chtěli zaplatit jídlo, které si koupila pro sebe. To, co by ostatní rodiny i ostatní au-pair chápaly jako slušnost, pokládala dívka v tomto případě za židovský kalkul a výlučnost. Židům tedy bylo v podstatě vyčítáno, když dávali peníze navíc, stejně jako když je nedávali. Když Hana vzhledem k velmi vážným zdravotním problémům dala své rodině výpověď, šokovala ji její reakce. Hostitelé očividně usoudili, že už se jim nevyplatí být k dívce laskaví. Přestali jí platit za dobu, kdy kvůli nemoci nemohla pracovat, nedali jí čas navíc na zabalení a očekávali, že bude plnit všechny své povinnosti, přestože byla nemocná. Přestali jí nechávat v lednici jídlo a při odchodu jí odmítli pomoci se zavazadly k vzdálenému metru. A to i přesto, že si předtím na jejich žádost pobyt prodloužila, i když už bylo zřejmé, že je nemocná. Z našich materiálů vyplývá, že takové zhoršení zacházení poté, co au-pair dá na srozuměnou, že z rodiny odejde, bývá celkem běžné, i když tento konkrétní případ je extrémní. Hana to však vyložila jako „typicky židovské – co jiného byste čekali?“. Tento Hanin komentář podpořilo několik jejích kamarádek, které ji šly vyprovodit k autobusu. Z našich materiálů vyplývá, že žádný celkový rozdíl mezi zacházením s au-pair v židovských a v nežidovských rodinách neexistuje. Takže au-pair reagují jinak na špatné zacházení v židovských rodinách, zvlášť pokud může být spojováno s konvenčními stereotypy, jako je lakomství a výlučnost. Svým způsobem Angličané

127

Když je židovský kontext důležitý

Židovské rodiny, pro které pracovaly au-pair z našeho vzorku, je možné rozdělit na ty, které praktikují náboženství pouze symbolicky, a na hluboce religiózní, které i sebemenší prvek života v domácnosti chápou jako výraz své víry. Tak jako jsme nemohli najít žádný rozdíl v celkové férovosti přístupu k au-pair mezi Židy a jinými národnostmi, zacházení s au-pair u nábožensky i nenábožensky založených Židů bylo také stejné – dobré i špatné chování se objevovalo rovnoměrně v obou skupinách. Ale i v rodinách, které z hlediska praktikování náboženských rituálů zůstávaly na půli cesty, au-pair některé činnosti dokázaly jen stěží pochopit. Danny se například hlásí k centristické tradici ortodoxního judaismu. Au-pair v jeho domě se přesto musely smířit se základními židovskými omezeními ohledně košer stravy a dalších věcí. Patří k nim například používání zcela odlišného kuchyňského náčiní na jídlo obsahující mléko a maso a kontrola všech potravin, které přicházejí do domu, zda jsou označeny jako vhodné pro vegetariány, kvůli vyloučení nebezpečí, že by se na stole objevily výrobky, které nejsou košer. Au-pair zažily také omezení týkající se činností spojených s prací o šábesu (v sobotu), například nesměly zapínat počítač. Jednou si Dannyho norská au-pair stěžovala agentuře, když jí během osmi dnů pesachu zakázali v domě jíst chleba. V mnoha religiózních domácnostech jsou tato omezení ještě složitější, až téměř nepochopitelná. Například zákaz práce během šábesu se může týkat i rozsvěcení světel či trhání toaletního papíru (který je z tohoto důvodu natrhaný předem). Au-pair může zjistit, že jí je v některých případech dovoleno a vlastně se po ní žádá, aby dělala věci, které rodina vykonávat nesmí, zatímco v jiných případech je žádána, aby jejich zákazy sdílela, zvlášť pokud to hostitelé chápou jako důležité pro názornou demonstraci důsledného vyznávání náboženské víry kvůli dětem. 128

Svým způsobem Angličané

Au-pair připadaly obzvlášť matoucí obrovské rozdíly v praktikování náboženství mezi jednotlivými židovskými domácnostmi. Často si své zážitky porovnávaly na setkáních v kavárnách. Když jedna poznamenala, že má u své rodiny zakázáno zapínat sporák, kamarádku to velmi udivilo, protože její rodina, kterou pokládala za stejně religiózní, zřejmě s tím, když ona zapnula sporák, žádný problém neměla. Tyto časté rozdíly v míře náboženských praktik au-pair obvykle interpretovaly jako známky pokrytectví nebo fanatismu. Křesťanství, které au-pair znají a považují ho za standardní model náboženského chování, klade mnohem větší důraz na víru. Židovské rodiny se naproti tomu víc soustřeďují na praxi a výklad, což dívky také mátlo. Důraz na pravidla a striktní zákaz je v ostrém protikladu k chápání hříchu a pokání, které převládá v dominantním slovenském katolicismu. Hlavní příčinou nedorozumění je to, že podle křesťanské tradice, již au-pair znají, se pravidla týkají jednotlivců, a ne domácností, kdežto mnoho pravidel, s nimiž se setkaly v judaismu, je formulováno proto, aby zaručila košer domácnost, a proto se vztahují na všechny jednotlivce, kteří se v ní náhodou ocitnou. V obecnější rovině je pro dívky obtížné pochopit, proč by se zákazy ohledně stravy a pití v domácnosti měly dotýkat také jich, když nejsou Židovky. Renatě, která žila v rodině rabína, připadalo nesnesitelné už jen samotné množství těchto pravidel. Po nějaké době byla úplně posedlá tím, že si ostatním au-pair neustále stěžovala na něco, co sama chápala jako obzvlášť nepřirozená omezení – například zákaz jíst potraviny obsahující mléko společně nebo potom, kdy člověk snědl maso. Au-pair někdy také šokovala panická reakce ortodoxních rodin na darované potraviny, které podrobily kontrole, a ihned žádaly, aby byly odneseny z domu. Jiná au-pair zase měla dojem, že se opravdu snaží, když si například položila chléb s máslem na jeden talíř a salám na druhý, a potom jedla z obou talířů současně, jen aby zjistila, že to požadovaným náboženským pravidlům stejně nevyhovuje. Au-pair, které mají pocit, že tato pravidla jsou oprávněná pro rodinu, ale na ně by se vztahovat neměla, je obvykle zachovávají, pouze když je rodina přítomna. Jinak si klidně přinesou do domu jídlo, které není košer, a vezmou si talíř, jaký jim zrovna přijde pod ruku, zvlášť pokud na ně rodina nebere ohledy – například pokud se jim ani nesnaží tato pravidla vysvětlit. Závažným problémem pro au-pair je to, že mají dohlížet, Svým způsobem Angličané

129

aby děti dodržovaly náboženská pravidla, což podle jejich názoru deformuje vztah, který se snaží s dětmi vybudovat. V některých případech je porušení pravidel náhodné – například když Míša dala dětem jogurt, o který ji prosily, hned potom, co snědly maso, a matka ji za to náležitě pokárala. Ale některé au-pair klidně dětem dávají jídlo, které není košer, s poznámkou, že „možná už nejsou tak úplně Židi, tak je lepší to rodičům neříkat“. Mnoho au-pair si také myslí, že tato košer-omezení vedou k tomu, že se lidé zaměřují na pravidla, a ne na lidi. Zdá se jim, že starost o dodržování náboženských pravidel stravování je v rodinách někdy důležitější než třeba výživa a zdraví dětí. Chápou takové věci jako otázku volby a zdá se jim, že rodina je proto nějaká divná. Přestože některé au-pair měly zájem pochopit teologické pozadí a několik rodin bylo ochotno tyto věci vysvětlovat, obě strany se jen zřídka vyskytly v jedné domácnosti. Jen málo au-pair samozřejmě umí tak dobře anglicky, aby mohly takto diskutovat. Danny zná rodiny vyznávající centristickou tradici, jejichž členové často pracují v sociální práci nebo rozvojových organizacích. Ty se snažily být ohleduplné a nabízely au-pair volbu. Vybízely je, aby se v pátek večer účastnily slavnostní šábesové večeře, nebo pozvaly au-pair do synagogy, buď o „zábavnějším“ svátku purim, nebo u příležitosti bar či bat micva (dosažení rituální dospělosti) dětí. Au-pair se mohly obřadů účastnit, ale také se mohly náboženským aktivitám zcela vyhnout, pokud chtěly. Některé z těchto židovských rodin patřily do skupiny hostitelů, kteří si vybudovali s au-pair ty nejlepší vztahy, s jakými jsme se během našeho výzkumu setkali. Pobyt au-pair byl u některých z těchto rodin následovaný sérií návštěv, kdy rodiny ze Slovenska jezdily k hostitelským rodinám v Londýně a londýnské rodiny zase jezdily na dovolenou a na návštěvu rodiny své bývalé au-pair na Slovensko. Židovské rodiny si dokázaly představit možnost, že dívky mohou mít nějaké předsudky, ale obecně předpokládaly, že se budou týkat něčeho úplně jiného. Židé si sami o sobě také vytvářejí spoustu stereotypů, ale jedním z nejběžnějších je, že se hádají daleko vznětlivěji a hlasitěji než Angličané. Zatímco pro ně je to normální součást životního stylu, dokážou pochopit, že to au-pair znepokojuje. Jak se vyjádřila paní Sternová: „Nejtěžší práce je pro ně všechno to ječení a křičení, protože mu nerozumějí. Ta poslední určitě odešla kvůli tomu. Už toho měla dost.“ Takové chování paradoxně předsudky nevyvolávalo, protože dívky je chápaly spíše jako výraz normálního projevu emocí. Židovské rodiny ani v jednom případě nedaly najevo, že by si antisemitismus svých au-pair uvědomovaly. Všechny ty, jichž jsme se na to otevřeně ptali, tuto možnost popřely. Dokonce ani jedna slovenská 130

Svým způsobem Angličané

hostitelská matka, která konvertovala k judaismu, stala se dost ortodoxní a neměla v komunikaci s au-pair jazykovou bariéru, nespatřovala žádné známky antisemitismu ani u jedné ze slovenských au-pair, které zaměstnávala. V pátek večer se s ní modlily a obecně jí připadalo, že se celkem rády o judaismu něco naučily. Nymanovi byli poněkud vyvedeni z míry, když jejich au-pair vstoupila do misionářské skupiny jménem Židé pro Ježíše, jejímž cílem bylo obracet židy na křesťanství. Protože sami byli spíš liberální a nijak zvlášť religiózní, tato situace pro ně byla spíš zdrojem pobavení, než že by se jí cítili ohroženi. Všelijaké misionářské traktáty, které au-pair nechávala ležet po domě, brali spíš jako námět k pobavení přátel než jako něco vážného. Některé vysoce ortodoxní rodiny však naproti tomu mohou být vážně znepokojeny sebemenším náznakem toho, že by au-pair mohla přenášet křesťanské vlivy na jejich děti.

Svým způsobem Angličané

131

Předsudek a zkušenost

Tuto situaci nelze vysvětlit pouze odkazem na etnografický materiál. Musíme zaměřit pozornost k hlubším kořenům slovenského antisemitismu. Ve slovenských dějinách existuje mnoho důkazů silného antisemitismu. Byl zde i před druhou světovou válkou, kdy slovenská vláda jako jediná v Evropě v podstatě platila nacistické straně za odsun židovského obyvatelstva. V tomto období bylo také běžné, že se antisemitismus vyskytoval ve vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, a mnohá obvinění na adresu zaměstnavatelů se podobala našim svědectvím z dnešních vztahů mezi au-pair a hostitelskými rodinami. Patřily sem stížnosti na židovskou lakotu a orientaci na peníze a na moc. V předválečných materiálech se často objevovala obviňování z toho, že Židé ovládají takové profese, jako je právo, takže slovenští zaměstnanci nemohli dostat žádné odškodné za špatné zacházení. Olívia, au-pair, která dnes sympatizuje s nacistickými pachateli holokaustu, zastává tento postoj i přes to, že vztahy s jejími židovskými (a nábožensky založenými) hostiteli, byly vlastně svým způsobem dobré. Problém nastal, když uklízela u jiné rodiny ortodoxních židů. Žena z této rodiny ji obvinila, že odcizila nějaké oblečení a CD. Její kamarádka naštěstí mohla policii dosvědčit Olíviinu nevinu. Olívia velmi trpce a nelibě nesla, že její hostitelská rodina se domnívala, že vinná je. To je jeden z několika případů, kdy au-pair měly pocit, že předpokládaná důvěra lidí, kteří svěřují děti do péče cizinky, není rozšířena na celkový vztah, což v případě židovské rodiny bývá častěji chápáno jako znak židovské výlučnosti. Kromě toho v tomto případě Olívia předpokládala, že policie bude přikládat větší váhu slovu „bohaté Židovky než chudé Slovenky“. Přestože au-pair si nemyslí, že by si své předsudky přinášely z domova, mnoho jiných výzkumů i Zuzanina předchozí studie o současné katolické vesnici na slovenském venkově ukazují, že antisemitismus je i dnes všudypřítomný, přestože od dob holokaustu tam žádní Židé nežijí. Zjistila, že i způsob, jak lidi zdravila, mohl být vykládán jako „moc židovský“, 132

Svým způsobem Angličané

a pojem „židovství“ se čím dál víc stával synonymem pro „ošklivost“ či morální nepatřičnost a byl stavěn do protikladu s krásou spojovanou na strukturální rovině s církví. Antisemitismus se stal nedílnou součástí slovníku a kosmologie vesničanů. Renata, au-pair, která pracovala v rodině rabína, si psala o svých střetech s Židy deník, který chtěla na Slovensku vydat knižně, aby odkryla hrůzy své zkušenosti. Podobné deníky byly čas od času sepisovány na Slovensku těsně před válkou a poznámky au-pair o židovských rodinách obvykle jinými slovy vyjadřují motivy z těchto deníků, přestože au-pair o existenci těchto spisků neměly tušení. Takže tyto au-pair, aniž by o tom samy věděly, přijížděly se strukturami protižidovských předsudků, soustředěných kolem poměrně dávných nepotvrzených domněnek týkajících se špatné povahy Židů. O anglických, černošských ani asijských rodinách takto strukturované předsudky neexistují. V rozporu s tím, co au-pair tvrdí, nepramení konkrétní forma protižidovského postoje z jejich zkušenosti s bydlením v židovských rodinách v Londýně, ale opakuje tradiční a historické záznamy o Židech jakožto o vypočítavých, lakomých, bezcitných lidech, orientovaných jen na peníze. Takže přes všechny problémy, které vyplývají ze zvláštností při praktikování židovského náboženství, nejsou tyto potíže pro otevřený antisemitismus zásadní, neboť ten se vztahuje na nábožensky založené Židy stejně jako na Židy nepraktikující. Tyto ustálené druhy obviňování tedy dávají smysl pouze jako součást antisemitismu, který se vyvíjel ve východní Evropě v průběhu několika století v kontextu politických omezení, kdy Židům bylo například zakázáno vlastnit půdu, což vedlo k tomu, že byli spojováni s určitými povoláními, například s půjčováním peněz. Konkrétní stížnosti na špatné zacházení, vykořisťování a lakomství je stejně běžné i v záznamech o křesťanských anglických, asijských nebo černošských rodinách, které jsou zase vystaveny nejrůznějším druhům předsudků, o nichž jsme hovořili výše. Tato kapitola neobsahuje obdobné diskuse o historických vztazích s Indy či Angličany, protože zde žádná přímá analogie neexistuje. Zvláštní problém s Židy nevyplývá z toho, že jsou „svým způsobem Angličané“, ale spíš ze skutečnosti, že tvoří jednu skupinu, která je také chápána jako „svým způsobem Slováci“, neboť byla po staletí významnou etnickou menšinou v rámci slovenské populace. To se však stalo jakýmsi trpkým stínem minulosti, neboť populace, proti níž jsou předsudky namířeny, byla téměř úplně zničena. Svým způsobem Angličané

133

Slovenské rodiny

Pozorně jsme se snažili zdržet se generalizací ohledně chování, vycházejících z tvrzení, že někteří lidé, jako třeba Angličané, Bangladéšané, Nigerijci nebo Židé, mají určitou povahu jako skupina. Totéž platí o generalizacích ohledně Slováků. Představa, že způsob, jakým hostitelské rodiny popisují slovenské au-pair, je sám o sobě známkou jakéhosi inherentního charakteru či dispozice, je v příkrém rozporu se svědectvím, že se tyto dívky mohou chovat zcela odlišně, pokud hostitelskou rodinou jsou také Slováci. Po pravdě řečeno, s jedním z vůbec nejhorších vztahů v hostitelské rodině se setkala Agáta, slovenská matka samoživitelka. Připisovala to částečně skutečnosti, že au-pair jí záviděly relativní bohatství a bydlení v dobré londýnské čtvrti. Protože byla Slovenka, au-pair měly dojem, že by přirozeně mohly dosáhnout stejného postavení jako ona. Proto očekávaly, že s nimi bude zacházet jako rovný s rovným v tom smyslu, že s nimi bude sdílet všechny domácí zdroje a nebude jim pouze platit mzdu jako au-pair. V jednom případě dívka dokonce očekávala, že se poté, co u Agáty přestala pracovat jako au-pair, nebude muset obtěžovat s placením nájmu, ale prostě jen zůstane v domě bydlet dál, pokud bude chtít. Agátu také šokovalo, jak během komplikovaného rozvodového řízení au-pair spíš sympatizovaly s jejím manželem, který nebyl Slovák, než s ní. Slovenské rodiny nebo rodiny, kde je jeden z partnerů Slovák, většinou automaticky hledají slovenské au-pair, často spíš přes známé než prostřednictvím agentur. Jedni manželé, kteří předtím oba pracovali jako au-pair, požádali Eriku – vzdálenou sestřenici z vesnice manželky – aby jim dělala au-pair. Vztah začal slibně: vypadalo to, že Erika má děti ráda a s jejich matkou vycházela přátelsky. Později však kolem jejich rozvodu vznikalo v rodině napětí, díky němuž byli i citlivější k chování au-pair a méně „tolerantní“. Konkrétně si přáli, aby s dětmi trávila čas kreativně, třeba malováním, ale na základě poznámek dětí si začali uvědomovat, že Erika stráví většinu času telefonováním nebo se do 134

Svým způsobem Angličané

jejich her nijak zvlášť nezapojuje. Také bylo zřejmé, že se úzkostlivě vyhýbá jakémukoli úklidu, což byla práce, kterou od ní očekávali. Po nějaké době měli pocit, že musejí Eriku požádat, aby odešla. Přestože jí pomohli najít práci a nabídli jí, že u nich může bydlet, dokud si něco nenajde, Erika se cítila dotčená. Přestala dělat veškerou práci, kterou předtím vykonávala, a nakonec rodinu opustila, aniž by zaplatila vysoký účet za telefon. Podobná situace nastala i v dalším případě, kdy počáteční období bylo příjemné, ale au-pair prostě vůbec nemínila vykonávat žádnou podstatnou práci. Když ji o to požádali, teatrálně obrátila oči v sloup a dávala rodině nápadně najevo, že jsou otravní a protivní. Nicméně vztah této rodiny k jejich další slovenské au-pair byl jedním z nejúspěšnějších, jaké jsme zaznamenali: rodina i dívka shodně uváděly, že se spolu měly „jako v nebi“. Tyto příhody o zaměstnání Slováků Slováky, z nichž některé se k nám donesly i mimo naši výzkumnou skupinu, tvoří určitý vzorec. S jedinou výjimkou vztah po relativně krátké době přestal fungovat. Kromě jednoho případu, kdy rodina špatně zacházela s au-pair – a děti dívku fyzicky napadaly – zneužívaly své hostitele dívky. Odmítaly brát vážně buď svou odpovědnost v péči o děti, nebo předpoklad, že budou aspoň trochu uklízet. Au-pair někdy bývaly k hostitelským matkám hrubé a útočné nebo je prostě ignorovaly. Známe sice i případy zneužívání a špatného chování au-pair k neslovenským hostitelským rodinám, ty však nejsou takto extrémní a systematické. Z hlediska této kapitoly jako celku je překvapující, jak jsou zde všechny generalizace ohledně Slovenek jako poslušných a pracovitých au-pair totálně postaveny na hlavu. Zatímco neslovenská rodina by si vůbec nedokázala představit, že by slovenské au-pair mohly být paličaté, u slovenských rodin mnohé z nich přesně takové byly. Existence slovenské hostitelské rodiny komplikuje představu au-pair o tom, že anglické rodiny, které au-pair zaměstnávají, jsou líné a bezcitné, protože se nestarají o děti a nedělají domácí práce. Daleko patrnější a nepřijatelnější je problém nerovnosti. Slovenské au-pair obecně odmítají smysl pro třídní rozdíly a nemyslí si, že by ze samotné podstaty vztahu vyplývala podřazenost či nadřazenost jedné strany vůči druhé. Svou pozici au-pair berou spíš jako učební

Svým způsobem Angličané

135

obor, v němž se učí žít v daleko lepších podmínkách, po nichž samy touží, a určitým způsobem očekávají, že jich dosáhnou. Au-pair zcela zřejmě vycítily, že když jejich slovenští zaměstnavatelé nejsou „cizinci“, tak jejich vlastní práce se víc blíží práci služky, což jim bylo velmi nepříjemné. Oproti jejich vztahům s hostiteli jiných národností se ve vztazích se slovenskými rodinami objevovaly otevřené třídní konflikty a soupeření. K dalšímu možnému nedorozumění docházelo, když se au-pair snažily zasadit své hostitele do idiomu rodinných vztahů a očekávaly, že s nimi budou rovnoměrně sdílet prostředky i práci, což hostitelské rodiny odmítaly. Z těchto zjištění vyplývá několik jasných závěrů. Prvním je, že v teoretických diskuzích je třeba čelit nejen rasismu a předsudkům těch, kdo pomocný personál v domácnosti zaměstnávají, ale také předsudkům osob, které jsou na těchto místech zaměstnávány. Přestože existují značné rozdíly mezi mocí, kterou má au-pair a kterou má rodina, jisté důsledky, vyplývající ze stereotypů, předsudků a různých očekávání, se objevují na obou stranách. Vyšlo také najevo, že konkrétní vztah a situace vzniklé na základě institucionalizované struktury zaměstnání au-pair bývá obvykle oběma stranami mylně interpretován jako typický pro danou skupinu. Takže au-pair, které se nesetkávaly s jinými Angličany než se svou hostitelskou rodinou, vidí všechny Angličany optikou jejího chování doma. Všeobecný chlad, lenost a nedostatek lásky k dětem připisují Angličanům na základě zkušenosti zprostředkované institucí au-pair, aniž by si uvědomovaly, že chování z velké části vychází ze samotné struktury této instituce. Hostitelské rodiny zase usuzují na charakter Slovenek podle konkrétního chování au-pair, jež si tyto dívky osvojily, aby se vyrovnaly se svou rolí – například podle rostoucí pasivity plynoucí z nedostatku kontroly nad vlastním životem. Důsledky veškerých pocitů roztrpčení plynoucích z pohrdání a zneužívání se velice různí, a zdá se, že zasazovány do etnických souvislostí bývají častěji tam, kde jsou takové struktury předsudků již z dřívějška k dispozici. Takže pokud se objeví názor, že asijská rodina je špinavá, splývá tento postoj s dávnými předsudky proti Romům coby cikánům, kteří se podle představ Slováků v dávných dobách přistěhovali z Indie. Slovenky, které vystudovaly vysokou školu, zase zjistily, že jejich zaměstnavatelé tuto skutečnost ignorují, protože je začleňují do širšího rámce předpokladů o přirozené starostlivosti a poddajnosti dětí východoevropských venkovanů. Posledním a zřejmě nejvíc skličujícím závěrem je, že tyto struktury předsudků většinou nebývají nutně ovlivněny konkrétní zkušeností au-pair a rodiny, jež spolu celý rok žily pod jednou střechou. Konkrétní forma antisemitismu nemá vůbec žádný vztah 136

Svým způsobem Angličané

k chování Židů, proti kterým je namířena, a tak nejenže není touto nesrovnalostí redukována, ale naopak vzkvétá. Jistěže vždycky existují výjimky: vyskytlo se mnoho příjemných setkání a lidé své názory po čase mění. Nemůžeme však předstírat, že je vždycky mění tím směrem, ve který bychom doufali.

Svým způsobem Angličané

137

Střípek

Tento úryvek je převzat ze známého slovenského blogu, www.blog.sme.sk. Autorka si přeje zůstat v anonymitě. „Zdá se, že slovenská matka je superman… aneb co anglické matky nevědí.“ Anglická matka… … má tři krásné děti, psa a nádherný, úžasně uklizený dům. Pracuje pouze doma, prostřednictvím telefonu a ve své pracovně. Její děti jsou v domě jenom během pěti týdnů prázdnin. Zbytek roku stráví v některé prestižní internátní škole. Ale když jsou všechny doma, anglická matka prožívá strašně náročné období. Naštěstí má au-pair, protože namazat při snídani máslo na toast pro všechny tři děti nebo jim ustlat postele, připravit svačinu na tenis nebo rozmrazit polotovary k večeři, luxovat, žehlit, zametat podlahu, venčit psa… to by bylo na anglickou matku opravdu příliš. Když je potřeba umýt okna, zavolá se úklidová četa. Když je třeba vyprat koberce, zavolá se úklidová četa, když je potřeba zastřihnout růže, přijde zahradník. Takže když děti konečně sladce spí ve svých postýlkách, anglická matka je k smrti unavená: domácnost je vážně dřina…

138

Svým způsobem Angličané

Slovenská matka… … má tři normální děti a průměrný, uklizený rodinný dům. Vstává v pět hodin, aby stihla autobus do práce. Její děti jsou doma každé odpoledne a každé ráno jezdí veřejnou dopravou do obyčejné slovenské střední školy. Dříve jim matka dělala svačiny do školy sama, ale potom je naučila, jak si mají namazat máslo na chleba bez její pomoci. Slovenská matka pracuje celý den, po cestě z práce nakoupí a nese pěšky domů jídlo pro svou věčně hladovou rodinu. Slovenská matka je večer k smrti unavená, ale nemá potřebu o tom mluvit. Důvod? Kdo slovenské matce uklízí? Kdo vaří (ne jen rozmrazuje), kdo žehlí, luxuje, myje okna, pere prádlo, ryje zahrádku? Někde je něco špatně. Slovenská matka musí mít nějakou zvláštní vlastnost. Dospěla jsem tudíž k jednoduchému závěru. Anglie má možná vyšší platy a významnější postavení na světové politické mapě. Slovensko má vysoké krásné hory a mimořádné mámy.

Svým způsobem Angličané

139

Kapitola 5

Nuda v Beddlinghamu

Nedá se ani tvrdit, že by Beddlingham byl nějak výrazně ošklivý, je prostě jen nevzhledný. Hlavní ulice vypadá v mnoha ohledech stejně jako hlavní ulice ve stovkách dalších britských městeček, i když ve většině takových měst je největším prohřeškem proti estetice fakt, že mu dominují stavby, jako je McDonald či Tesco. V Beddlinghamu je místní McDonald jedinou atraktivní budovou a nejlepší kávu v Beddlinghamu dostanete v kantýně Tesca. Jeho hlavní ulice byla přestavěna tak, aby umožňovala plynulý provoz, jako by projektanti chtěli řidičům zaručit, že městem mohou projet co možná nejrychleji. Z této hlavní silnice vedou postranní ulice k fádním, i když přiměřeně zámožným řadám dvojdomků a samostatně stojících domů. Po pravdě řečeno i zde, tak jako všude v Anglii, najdete oázy pěkných předních zahrádek nebo čtvrti zajímavějších domů. Ale ostatní cesty vedou k řadovým domkům a obecním bytům, které se vyznačují nepolevující ošklivostí. V tomto místě tedy neexistuje nic, co by připomínalo nějakou historii nebo co by mu dávalo nějaký zvláštní charakter. Okouzlující a originální architektura však upřímně řečeno v centru pozornosti au-pair nestojí, ale i pro ně je Beddlingham odlehlým místem plným nudy, zmírňované jen klevetěním. Především je to místo plné zklamání. Problém tkví v tom, že mnoho au-pair si představuje, že jedou do Londýna, a přitom většinou skončí v takových zapadákovech, jako je Beddlingham. Pro slovenské au-pair je Beddlingham paža, jinými slovy díra, kde lišky dávají dobrou noc. Beddlingham je sice pseudonym, ale překvapivé množství slovenských au-pair, s nimiž jsme se setkali, skončilo ve stejných „dírách“ – ve Watfordu, Borehamwoodu, Ickenhamu, Hadley Woodu nebo v Orpingtonu. Jsou to oblasti dostatečně středostavovské, aby potřebovaly velké množství au-pair, ale zároveň jsou i dostatečně periferní, aby si au-pair uvědomily, že to opravdu není ten Londýn, jaký čekaly. Některá z těchto míst jsou na rozdíl od Beddlinghamu docela hezká, ale z pohledu au-pair dost nudná. Au-pair byly překvapené tím, že bydlet v Beddlinghamu není známkou toho, že je člověk méně zámožný. Navštívily jiné čtvrtě, kde byl průměrný dům třeba menší, ale místo mělo aspoň nějakou atmosféru. Třeba tam byl nějaký etnický prvek, například kino, kde se promítaly bollywoodské filmy, nějaký noční život, pár klubů nebo zajímavější obchody. Zpočátku nechápaly, proč taková čtvrť, jako je Beddlingham, nic takového nemá. Po nějaké době si uvědomily, že patří mezi oblasti, Nuda v Beddlinghamu

143

odkud lidé denně někam dojíždějí, takže pracují i nakupují jinde. Jen pro lidi, kteří zde zůstávají – pro hospodyňky, nezaměstnané a pro au-pair – je nedostatek sociálních a kulturních vymožeností pro toto místo charakteristický. A co hůř, taková místa většinou spadala do „šesté zóny“, což znamená, že dojíždět sem a tam do centra Londýna veřejnou dopravou je značně nákladné. Takže – kam se dá v Beddlinghamu jít? Dobře, jsou tu tři hospody, ale v době oběda jsou nacpané dělníky, a pokud do nich au-pair vejdou, budou v nich pravděpodobně jedinými ženami. U Weatherspoons to tak úplně nebývá, ale to je zvláštní síť hospod, kterou milují au-pair od Ickenhamu po Ilford, od Sevenoaks po Stratford. Tyto hospody mají v době oběda zvláštní menu, dva za cenu jednoho, i když výběr je více méně omezený na fish and chips, chilli con carne, lasagne a salát Caesar. V Beddlinghamu je hospoda Weatherspoons i její protějšek, kavárna Jenny’s s umělohmotnými stolky a vším ostatním, i se zvláštním odérem dezinfekce, který ucítíte, ještě než do ní vstoupíte. Je tu také kavárna, která vypadá podobně jako Jenny’s, ale tam chodí au-pair z Polska. Samozřejmě je to všechno relativní. Au-pair z míst, jako je Radlett, se hrnou do Beddlinghamu na výlety, protože je tam plavecký bazén, charitní obchody a dvakrát do týdne trh se směšně lacinými cikánskými sukněmi, které vypadají úplně stejně jako ty z drahých kamenných obchodů. Vlastně je tu i jakýsi zlatý hřeb: opravdová pizzerie, která – i když se jim nelíbí, jak vedoucí zachází s českými zaměstnanci a jak bručí, když si dají jenom kávu nebo jednu pizzu pro tři lidi – je přece jenom jakousi restaurací. A v jedné z hospod se také ve středu večer pouští karaoke, kvůli tomu už stojí za to tam jít a opít se. Další významnou výhodou je Learndirect centre, kde můžete studovat v různých kurzech, od angličtiny po počítače, a pokud jste z EU a dokončíte semestr, máte studium zdarma. Lekce probíhají přes počítač, a tak jsou časově flexibilní, což au-pair naprosto vyhovuje, přestože to znamená, že je zde menší prostor pro mluvenou angličtinu a pro kontakt s učitelem a spolužáky. To je výrazná výhoda v porovnání s některými místy, ve kterých prostě není cenově dostupná výuka angličtiny, a dojíždění do škol v Londýně je drahé. Mnozí jednotlivci uváděli výuku jazyka jako svůj hlavní motiv pro to, aby se stali au-pair. Cizí jazyky, a angličtina zvlášť, představují na Slovensku vysoký kulturní kapitál. Lidé tam vtipkují o tom, že dnes člověk potřebuje umět anglicky, i když se uchází o místo uklízečky. Zuzana se setkala s au-pair, která s jistým údivem tvrdila, že znalost angličtiny je pro nalezení práce v Anglii skoro stejně důležitá jako na Slovensku, přestože některé au-pair se domnívají, že když by mluvily plynně anglicky, hostitelská rodina 144

Nuda v Beddlinghamu

by je mohla podezírat, že od ní budou chtít brzy odejít a najít si pořádnou práci (jedna au-pair byla z tohoto důvodu odmítnuta). Přesto byly Slovenky ve srovnání s au-pair z jiných zemí velmi zvláštní v tom, jak malé procento se jich nakonec účastnilo formální výuky angličtiny. Jenom polovina z nich byla zapsána v nějaké jazykové škole – ačkoli kdyby Beddlingham měl jazykovou školu, mnohé au-pair by tam chodily už jen proto, aby unikly nudě a dostaly se mezi lidi. Vymožeností Beddlinghamu je jeho veřejná knihovna – ne kvůli knihám, ač jich má úctyhodný počet, ale pro její volný přístup k internetu. Rodiny, které nechtějí, aby byl jejich rodinný počítač zahlcen nějakým cizím jazykem, během několika dní navedou své au-pair tímto směrem. Knihovníci jim pomáhají, jak nejlépe dovedou. Uživatelé by měli mít doklad o stálé adrese, ale než by tím knihovna obtěžovala rodinu, pošle raději au-pair dopis, a když ho dívka donese, považuje se to za dostatečný důkaz, že na adrese bydlí, a zaregistruje ji. Jakmile tam jste, spojení, která navážete off-line, jsou stejně přínosná jako ta, která navážete on-line. Když zvednete hlavu od monitoru a uvidíte, že někdo používá www.post.sk, www.azet.sk, www.london.sk nebo www.pobox.sk, víte, že se zastavíte na kus řeči. Takže Radlett je možná pěkná čtvrť, obklopená hezkou krajinou, ale mít se na co dívat prostě není totéž, jako mít místo, kde můžete něco dělat. Beddlingham má aspoň záminku k zabíjení času, a především je to tam levné, pro au-pair tak levné jako nikde jinde. Z Beddlinghamu se zase dá na oplátku jezdit na sever do oblastí, jako je St Albans, nebo na jih do Finchley, do jiných světů, kde sice věci stojí víc, ale taky tam dostanete lépe zaplaceno za úklid a další práce. Jediný druh umění, které au-pair v Beddlinghamu pěstují, je umění zabíjet čas. Mají na to různé metody. Dá se chodit podél regálů v Tescu a dívat se na vystavené zboží. A druhý den se tam vrátit a dělat to samé. Dá se také co nejvíc komunikovat s domovem, psát dlouhé e-maily a dopisy, a odložit „skutečný“ život na chvíli, až se člověk vrátí na Slovensko. Lze také každý den chodit do místní kavárny, vypít si šálek strašné kávy, dopřát si denní dávku klevet a trochu si zaflirtovat s tureckým číšníkem, který vypadá, že ho to nudí stejně jako au-pair. Člověk se také může vášnivě pustit do studia angličtiny, zkusit běhat v místním parku nebo si třeba najít přítele. Další možnost je s nudou vůbec nebojovat. Nechat ji prosáknout celým tělem, pěstovat otupělost, přestat dělat i věci, které člověk dělal doma, a pak nevyhnutelně zjistit, že se cpe sladkostmi a dalším svinstvem, a uvědomit si, že to jediné, co člověk v Beddlinghamu doopravdy získá, jsou kila navíc. Ale nejzábavnější, co se dá v Beddlinghamu dělat, je klevetit. Klábosit s ostatními au-pair o svých rodinách, mužích a jiných au-pair, Nuda v Beddlinghamu

145

mluvit o tom, kdo s kým šel do Tesca, kdo koho ignoruje, kdo byl pozvaný na klobásky dovezené ze Slovenska, a kdo ne, kdo komu telefonoval, kdo zavolal nebo nezavolal zpátky. Jak se všichni navzájem lépe poznávali, témata pronikala do hlubších zákoutí a stínů: kdo s kým spí, a možná i jak, kdo s kým flirtuje a co se z toho asi vyvine. Potom se neustále probíralo oblečení, make-up, a jak kdo tancuje. Jedna skupina au-pair úplně přestala mluvit s jinou skupinou. Dokonce se ani nepozdravily, když se potkaly na ulici – strojená lhostejnost, která volala do nebes. Dobré bylo, že spojenectví se mohla měnit. Když se jedna přesunula z jedné party do druhé, přinesla s sebou nejrůznější důvěrné informace, jichž šlo použít jako zbraně. Tyto vášně mezi au-pair coby jazykovou skupinou jsou ve skutečnosti vedlejším produktem jejich situace. Slovenské au-pair nejezdí do Londýna proto, aby pomlouvaly jiné slovenské au-pair. Je to zkrátka tak, že se brzy cítí být silně izolované, hůř, než si dokázaly představit. Když přijedou, zpočátku možná neznají nikoho jiného než své hostitelské rodiny. Nejdřív si představují, že tato rodina bude středem jejich společenského života. Většina rodin však nemá čas ani chuť se se svými au-pair nějak zvlášť kamarádit. Samozřejmě se vyskytly i výjimky: osamělí rodiče, kteří občas brali au-pair jako nedobrovolné publikum, a opravdová přátelství mezi au-pair a rodinami se stejnými zájmy. Lýdii připadalo, že prožila rok prázdnin u mladé dvojice, která byla stejně sportovně založená jako ona a brala ji vždycky s sebou na jachtu. Nebo tu byla Slávka, která chodila do klubů se svou hostitelskou matkou, jejíž manžel nerad tancoval, nebo Dora, která přijela do Londýna na „rok volna“, když se jí nepodařilo začít studovat vysněný obor mezinárodních vztahů na vysoké škole. Dostala se do rodiny rozvedené ženy, která dálkově studovala na univerzitě, a staly se z nich výborné kamarádky, které se spolu mohly bavit o čemkoli, knihami počínaje a mužskými konče. Ale častěji byly au-pair a rodiny jako políčka různých puzzle skládanek, která do sebe nezapadají. Bylo pochopitelné, že mnohé rodiny se zajímaly o au-pair pouze jako o jeden z prvků uspořádání domácnosti. Daleko záhadnější bylo, že au-pair se očividně nedokázaly skamarádit se svými anglickými vrstevníky. Kromě otevřeného „balení“, které se často zvrhlo v neuvěřitelně hrubé a opilecké návrhy k sexuálnímu styku, jako by vůbec nebylo možné rozvinout nějaký dialog s anglickým mužem. Ještě horší to bylo s anglickými ženami, které působily chladně a odměřeně, i když au-pair v Beddlinghamu slyšely, že Angličané z venkova bývají prý mnohem přátelštější. Slováci se tedy aspoň mohli připojit k této konverzaci, která spojovala všechny zahraniční obyvatele Beddlinghamu. Proč jsou Angličané tak chladní? 146

Nuda v Beddlinghamu

Hlavní výjimky představovali lidé v letech, další skupina těch, kteří se v Beddlinghamu „upřímně nudí“ a jsou rádi, když najdou kohokoli, kdo je ochoten s nimi mluvit nebo je poslouchat. Často se takto prakticky „ujmou“ osamělých au-pair a sedávají u rohového stolku v hospodě, kde si spolu mohou pravidelně povídat, a mít tak aspoň nějakou společnost. Také se z nich mohou vyklubat lidé, kteří v případě nutnosti mohou au-pair pomoci. Například Marcela si našla jako doplňkovou práci úklid u jednoho staršího pána. Její svědomitost panu Hutchinsonovi připomínala jeho zesnulou manželku. Dokonce Marcele často říkával, že by měla trochu přibrat, aby byla taky tak hezká, jako bývala jeho žena. Po nějakém čase se spřátelili. Marcela k němu chodila dvakrát týdně uklízet, ale většinou u něj zůstala déle, než za kolik ji platil. Dávali si spolu čaj a povídali si. Stephensovi, u kterých bydlela, s ní téměř nekomunikovali, dokonce ani nekomentovali její práci. Povídáním s panem Hutchinsonem zjistila, že určitě existují i přátelštější Angličané, a rozhodla se od Stephensových odejít. Dala jim měsíční výpověď, ale to je tak popudilo, že jí paní Stephensová řekla, že musí odejít do týdne. Marcela nevěděla, co má dělat, a v nouzi zavolala panu Hutchinsonovi, který jí nabídl, že může zdarma bydlet u něj, když mu bude uklízet. To bylo mnohem víc, než očekávala, a s radostí jeho nabídku přijala. Zůstala u něj několik měsíců, než si našla pět menších pracovních úvazků (úklid, žehlení, hlídání dětí a roznášení novin), což jí umožnilo, aby si s kamarádkou pronajala pokoj. Panu Hutchinsonovi samozřejmě uklízela dál. Přestože většina Slováků přijíždí do Londýna s představou, že se tam setká s lidmi odkudkoli, jen ne ze Slovenska, nevyhnutelně končí ve společnosti ostatních Slováků a Čechů. Jejich zpočátku lámaná angličtina omezuje vzájemnou komunikaci nejen s Angličany, ale i s Marokánci či Filipínci. Po nějakém čase se cítí čím dál tím více frustrováni vyloženou povrchností každodenní konverzace se svou hostitelskou rodinou a zoufale touží po tom, aby si zase mohli popovídat jako normální dospělí bez jazykové bariéry. Jedním ze základních dopadů života v maloměstech typu Beddlinghamu je to, že člověk celkem brzy přesně ví, kolik dalších slovenských au-pair tam pracuje a jaké vztahy mezi nimi panují. Další brzdou společenského života může být kromě jazyka také čas, protože volno obvykle stanovuje hostitelská rodina. I když existuje určitý všeobecný rytmus každodenní práce, bývá obtížné navštěvovat au-pair v jiných oblastech. Marika měla nejdřív radost, když zjistila, že v Anglii má teď víc kamarádek ze školy než doma v Banské Bystrici. Na mapě to působilo, že některé bydlí u rodin v nedalekých předměstských Nuda v Beddlinghamu

147

čtvrtích, ale v praxi to vypadalo tak, že když má pár hodin volna brzy odpoledne a potom večer, dlouhá cesta autobusem sem a tam za kamarádkou se vzhledem k tomu, kolik času by spolu strávily, vůbec nevyplatí. Problém byl ještě ztížen tím, že její nejbližší kamarádky pracovaly v židovských rodinách, což znamenalo, že měly volný pátek, ale v sobotu večer hlídaly děti, zatímco Marika pracovala u lidí, kteří chodili ven v pátek večer, a ona musela zůstávat doma u dětí, zatímco všechny její kamarádky ten den chodily do klubů. Uvědomila si, že pokud chce mít nějakou společnost, musí najít někoho, kdo bydlí taky v Beddlinghamu, nebo přesvědčit své kamarádky v Bystrici, aby šly dělat au-pair sem. Jakási pomoc existuje. Agentury obvykle poskytují nově příchozím seznam kontaktů na všechny ostatní místní au-pair, které tam jejich prostřednictvím byly umístěny. Některé au-pair chodí do jazykových kurzů (hlavně těch, které jsou zdarma), ne aby se naučily anglicky, ale aby měly aspoň někoho, s kým si mohou ten den promluvit. Většina rodin, které zaměstnávají au-pair, naštěstí pochází ze zvláštního společenského okruhu, v jehož rámci se stýkají s jinými rodinami, jež také zaměstnávají au-pair. Taková společenství rodin potom mohou tíhnout k tomu, že si pořizují au-pair z jedné určité oblasti, částečně proto, že si rodiny navzájem sdělily příznivé reference o svých předešlých zkušenostech, a následně se staly dobrým zdrojem kontaktů. Hanina hostitelská matka měla široký okruh přítelkyň mezi ortodoxními židovskými ženami a celkem úspěšně jí tento druh kontaktů zprostředkovávala. V jejím případě mělo toto velice zdařilé „dohazování“ nezamýšlené důsledky. Hana měla náhodou poblíž velmi dobrou kamarádku a zdaleka se necítila osamělá. Začala však zjišťovat, že nové au-pair, které neuměly dobře anglicky, očekávaly, že jim pomůže s přihlášením na jazykovou školu a s mnoha dalšími věcmi. Hana by musela věnovat svůj čas i peníze na to, aby je navštěvovala, vysvětlovala jim potřebné věci, jako je registrace do knihovny, i jak funguje místní doprava. Čím dál tím víc si připadala zneužívaná, protože strávila spoustu času tím, aby pomohla Nině zapadnout do tamního prostředí, a potom se jen dočkala toho, že s ní Nina o víkendu ani nechtěla jít na procházku do parku. Některé rodiny se snaží, aby se při výměně au-pair jejich pobyt aspoň týden vzájemně překrýval, aby odjíždějící dívka mohla té nové vysvětlit všechno ve slovenštině a ušetřila jim tím nekonečné těžkosti. Znamená to také, že odjíždějící au-pair může nově příchozí představit už vytvořené partě kamarádek. Alenka strávila první týden u rodiny Greenových s jejich předchozí au-pair, ale dívka ji rozčilovala povýšeným chováním. Raději by se všechno o svých povinnostech a úkolech 148

Nuda v Beddlinghamu

dozvěděla přímo od Greenových. Na druhou stranu uznávala, že seznámení s ostatními au-pair bylo neocenitelné – jak jinak by se o nich dozvěděla? Sama by se jít do hospody neodvážila. Jak se můžete s někým seznámit někde, kde to vůbec neznáte, a vaše práce vám k tomu očividně neposkytuje žádnou příležitost? Ale i když od předchozí au-pair, která v tomto místě strávila nějaký čas, můžete „zdědit“ partu kamarádek, nemáte zaručeno, že vás mezi sebou uvítají. Ve skutečnosti může být etablovaná skupina zabydlených au-pair k nově příchozí nepříjemná nebo vysloveně nepřátelská. Za těchto okolností není divu, že se člověku citelně uleví, když občas v obchodě, v hospodě nebo na zastávce autobusu náhodou zaslechne, jak někdo mluví s kamarádem nebo telefonuje slovensky – a o to víc, pokud podle přízvuku pozná, že dotyčný třeba může pocházet ze stejné části Slovenska jako on sám. Na Slovensku by se člověk sám o sobě nepustil do hovoru s neznámou osobou o nic častěji, než to dělají lidé v Anglii nebo ve Francii. Avšak situace, v níž je obtížné setkávat se s jinými lidmi a není dost peněz na cesty do jiných oblastí, tyto improvizované rozhovory s vyhlídkou na přátelství ospravedlňuje. Stejně tak není žádný problém si jen tak vyměnit telefonní čísla, jména, adresy a kontakty, díky nimž člověk prostě může najít spřízněnou duši, s níž si někdy zajde na drink nebo půjde nakupovat. V době, kdy jsme náš výzkum končili, už bylo daleko běžnější používat k nalezení místních au-pair internet. Webové stránky věnované českým a slovenským au-pair v Londýně, jako www.pohyby.co.uk nebo www.londyn.sk, zavedly místní inzerci. Zájemci v ní mohou hledat či nabízet ubytování nebo práci a je na ní i rozšířená sekce pro „dohazování kontaktů“. Zde lze najít nejvíce inzerátů v kolonce „přátelství“. Objevují se v ní otázky jako „Jsou v Orpingtonu nějaké au-pair?“ nebo „Nechce tuto sobotu nějaká au-pair se mnou jít nakupovat na Oxford Street?“ Velice frekventovaný slovenský chat Pokec na www.azet.sk má stálé místnosti zvané Zahraničie a Anglicko, a spousta au-pair je na Pokecu přihlášena celý den a nahlíží do něj, kdykoli se dostane k počítači, pro případ, že by tam našla připojeného někoho známého, píše krátké zprávy kamarádům nebo se pokouší hledat někoho nového, kdo bydlí blízko ní. Ještě snadněji se kontakty získávají na určitých místech, kde se Slováci a Češi pravidelně setkávají, jako jsou každotýdenní římskokatolické mše sloužené v češtině nebo slovenštině v kostele u London Bridge, ale také česko-slovenské restaurace a hospůdky – U vrány ve Willesdem Green, Jasmine ve Finchley Central nebo v Londýně nejstarší z nich ve West Hampsteadu. V těchto podnicích člověk může za velmi rozumnou Nuda v Beddlinghamu

149

cenu dostat české pivo, kofolu nebo vineu, a také taková jídla jako knedlíky se zelím, bramborové placky nebo smažený sýr. V těchto podnicích jsou zákazníci, číšníci i číšnice buď Češi, nebo Slováci. Po večerech, ale hlavně v pátek večer, se zde pořádají diskotéky s českou a slovenskou hudbou, takže je snadné seznámit se s neznámými lidmi, což může vést k pozvání na sobotní party nebo na grilování. Seznamování také značně usnadňuje fakt, že většině Slováků, kteří žijí v Londýně, je kolem dvaceti let. V porovnání s předešlým výzkumem na Slovensku Zuzanu překvapilo, jak bylo snadné se s těmito neznámými sblížit a jak byli ochotní se s ní bavit a dávat jí svá telefonní čísla i čísla svých přátel, kteří dělají au-pair. Lidé byli všeobecně velice přátelští a ochotní, ať šlo o účast na výzkumu nebo jen o společenský styk. Za celý rok etnografického výzkumu jí odmítla poskytnout interview jen jedna au-pair. Všechny ostatní se ochotně účastnily výzkumu v naději, že pomůže budoucím au-pair zlepšit jejich situaci, a byly rády, že našly někoho, s nímž mohly trávit volný čas, zajít na kávu nebo do klubu. Au-pair často získávají nejvíc na svých počátečních setkáních. Když se sejdou poprvé, rozhovor má zpravidla specifickou formu – je pragmatický a neutrální. Začíná základním vylíčením pracovních podmínek: rodiny, místa bydliště, jeho vybaveností, platu, očekávání a chování hostitelů. Vzhledem k různorodosti a neformálnosti uspořádání poměrů v jednotlivých rodinách je to jediný způsob, jak člověk prostřednictvím srovnání může posoudit svou situaci. Au-pair zoufale potřebovaly vědět, jak by se v závislosti na svých podmínkách měly cítit. Měly by si připadat vykořisťované a zneužívané, nebo přijmout to, co je v jejich postavení v podstatě očekávané a přiměřené? Znamenají například „domácí práce“ jen mytí nádobí a vodění dětí do školy, nebo do ní patří každodenní důkladný úklid celého domu? Díky těmto vzájemně sdělovaným informacím měly dojem, že mají aspoň nějaké povědomí o tom, co je fér, a jak se s tím vypořádat. Mohly se dozvědět, jak snadné nebo naopak těžké je vyměnit rodinu, ale také obecné informace, jako kde lze sehnat zdarma antikoncepci (kdyby bylo potřeba) – no, člověk si ji přece vždycky může vzít do zásoby na časy, až se vrátí na Slovensko! Takové hovory jsou užitečné a zároveň objasňují ty zápornější aspekty jejich situace. Konverzace se točí kolem vztahů mezi obecnými kategoriemi rodin a au-pair, a na této redukci jednotlivce jen na příslušníka všeobecné kategorie je cosi dehumanizujícího. Také si však jejím prostřednictvím uvědomí, jak se může jejich pobyt v Londýně naprosto lišit od toho, co očekávaly. Než sem přijely, měly vesměs pocit, že život na Slovensku je poněkud stísněný a příležitosti omezené. Odchod do Londýna měl vést k velkému rozmachu jejich života a ke vstupu do 150

Nuda v Beddlinghamu

vzrušujícího kosmopolitního světa. V praxi však typická au-pair žijící v Beddlinghamu brzy skončí v malé skupince tří nebo čtyř jiných au-pair, s nimiž tráví většinu volného času. Z toho však ještě nevyplývá, že spolu musejí dobře vycházet. Problém tohoto vynuceného seznamování spočívá v tom, že skupinka se jednoduše skládá jen z takových au-pair, které se zrovna náhodou nacházejí ve stejné oblasti. Je to daleko stísněnější a omezenější než to, co zažívaly doma. Navíc těch pár au-pair v dané skupince pravděpodobně pochází z různých regionů a mají odlišná zázemí. Každá z nich může klidně patřit k typu lidí, s nímž by ty druhé jinak ani ve snu nenapadlo trávit čas. Obvykle mají jen málo společných přátel a zkušeností – vědí, že v Beddlinghamu jsou jen dočasně a v budoucnosti spolu pravděpodobně už nebudou mít nic společného. Barbora se všemožně snažila vést společenský život. Zpočátku to vypadalo slibně. Rychle se seznámila se slovenskými au-pair na zastávce autobusu, když čekaly, až se vrátí děti ze školy, a dozvěděla se o kavárně, do které chodily. Potkala také jednu slovenskou au-pair v knihovně a všimla si, že používá slovenský e-mailový server. Tak jednou večer, když umyla nádobí, šla k Jenny’s. Objednala si kávu a uviděla tu dívku z knihovny, jak sedí ještě s dvěma dalšími. Vypadaly překvapeně, když se jich zeptala, jestli si k nim může přisednout, ale souhlasily. Když si vyměnily základní informace o svých hostitelských rodinách, o počtu a věku dětí a o svých povinnostech a platu, tři au-pair se vrátily k předchozí debatě a zdálo se, že ji úplně ignorují. Jejich tlachání se účastnit nemohla – dokonce ho ani nedokázala sledovat, a tak tam jen půl hodiny seděla a mlčela. Jako obvykle jí úvodní informace pomohly v praktických otázkách, jako jsou nejnovější laciné telefonní karty, které mohou podstatně snížit náklady na volání domů, laciné nebo bezplatné jazykové kurzy a informace o česko-slovenských večírcích a o živé hudbě. Vůbec však nedokázala pochopit, proč ji ostatní zcela vyloučily z jakékoli další diskuze. Nějakou dobu vytrvala, ale nechtěly s ní strávit jediný večer. Třeba jim úplně stačily kontakty, které už měly? Nebo jim prostě nebyla sympatická? Nedokázala takovou ignoraci pochopit. Později zjistila, že to není nijak mimořádné – že být au-pair v Londýně u dívek vyvolává nezdvořilost, která by na Slovensku vůbec nepřipadala v úvahu. Barbora náhodou brzy pochopila, proč by tak jako tak neměla chtít zacházet dál než ke zdvořilé výměně užitečných informací. Uvědomila si, že se obléká úplně jinak, chodí ve stejném nenápadném, nemoderním sportovním oblečení, jaké nosila i doma, nelíčí se a nenosí šperky, zatímco ostatní au-pair, které znala, trávily většinu času nakupováním nebo prohlížením výloh a živě se zajímaly o věci, které jí připadaly Nuda v Beddlinghamu

151

plytké. Jejich rozhovory se jí zdály nudné a vulgární, a byla šokovaná jejich hrubým jazykem. Nejvíc ji ale děsila její vlastní reakce na ně. Později na toto období vzpomínala takto: Vždycky jsem věřila, že jsou si všichni rovni. Vždycky jsem se tak chovala. Mám kamarády ještě ze základní školy a kamarádím se i s lidmi, co nikdy neskončili ani učňák. Vždycky jsem si myslela, že vzdělání není důležité a že záleží na tom, co jste za člověka. Ale být ve společnosti těchto lidí jsem prostě nevydržela. Víš, já jsem nikdy nevěřila na třídy. Myslela jsem si, že Angličané jsou namyšlení cvoci, posedlí kastováním lidí. Ale teď mám obavy, že takové třídy opravdu existují. To je celkem obvyklý závěr. Vzhledem ke svému socialistickému zázemí většina Slováků začíná se silným přesvědčením, že nepochází z třídní společnosti. Tato neočekávaná setkání v Londýně je však přimějí k tomu, aby si uvědomili – nebo aspoň empiricky zakusili –, že na Slovensku jsou ve skutečnosti velice silné a rostoucí třídní rozdíly. Ale tím, že uznají jejich existenci, je zároveň částečně překonávají. Jedním z důsledků těchto londýnských zkušeností je pravděpodobně podpora větší otevřenosti slovenské společnosti v tom smyslu, že lidé vytvářejí vztahy, které překračují třídní, regionální i jiné hranice. Někdy si tuto zvýšenou otevřenost udrží i po návratu na Slovensko. A když ne, tak aspoň získali nějaké povědomí o tom, jak žijí, přemýšlejí a pijí ostatní Slováci. Nakonec byla jedinou Barbořinou přítelkyní z řad au-pair Tinka, a toto přátelství nemělo nic společného s příslušností ke stejné třídě. Někdejší au-pair, která pracovala u Cowanových, ji vlastně s Barborou seznámila. Později, když se cítila osamělá, si Barbora vzpomněla, že jí Tinka připadala sympatická, a rozhodla se jí zavolat. Tinka pocházela ze severního Slovenska, vyučila se, a než přišla do Anglie, pracovala jako dělnice v továrně. Sbližovaly je však dvě věci: za prvé společná záliba v procházkách po krajině, jíž se odlišovaly od většiny au-pair v Beddlinghamu, které raději chodily po nákupech, po hospodách a do klubů, a za druhé měly podobné představy o kamarádství. Barbora vycítila, že Tinka má schopnost empatie, je tolerantní a ochotná naslouchat druhému a chápat jeho potřeby. A tak se spřátelily. V místech, jako je Beddlingham, velice často vztahy mezi au-pair bývají velmi důvěrné, založené na neustálém „přátelení“, což vede k teoretickému přesvědčení, že tito lidé musejí být vašimi nejlepšími přáteli. Beata to ve zpětném pohledu viděla takhle: Přátelství jsou tady šílená… s lidmi, se kterými se kamarádíte tady… byste se doma na Slovensku vůbec nepotkali. A kdybyste se s nimi náhodou setkali, vůbec byste se s nimi nebavili. A kdybyste se s nimi bavili, pomysleli byste si, že to jsou úplní blbci, a víckrát byste s nimi nepromluvili… 152

Nuda v Beddlinghamu

Ale tady… tady jsou to vaše nejlepší kamarádky. A je to tak doopravdy. Já jim opravdu každý večer volám, abych zjistila, jestli jsou v pohodě a jak prožily den. A myslím to upřímně. A doopravdy se s nimi chci scházet. Tato nesrovnalost mezi potřebou se kamarádit a nepřirozeností takového přátelství může vést ke skrytému napětí. Na povrchu dává vzniknout jakési regresi do pubertálních starostí s maličkostmi a banalitami, které jsou brány příliš vážně. Z Beddlinghamu se stalo jakési školní hřiště, které bývá pozadím oněch nekonečných hovorů o tom, jestli vás jiná au-pair přehlíží, protože vás onehdy v Tescu dost srdečně nepozdravila, nebo vás velice urazí, když se dvě au-pair spontánně rozhodly, že spolu udělají nějaký domácí úkol, a nepřizvaly vás k tomu. Alenka a Ludmila strávily celý večer hovorem o tom, zda Monika, která s nimi dřív chodila ven, a teď už v tomto směru poněkud ochladla, se k nim zachovala či nezachovala hrubě a jestli tohle její chování ve skutečnosti nehraničí s jakousi zradou. Byla skutečným problémem Monika, nebo spíš ony samy? Rozpitvávaly míru vzájemného nasazení v posledních telefonních hovorech, pozváních na nejrůznější setkání, výpravy za nákupy do Tesca, při společném psaní úkolů z angličtiny nebo při návštěvách klubů a večírků. Neprobíraly pouze rovinu přátelství a zrady, ale i jisté nedostatkové zdroje jako jídlo či cigarety dovezené ze Slovenska. Během jednoho večera v Beddlinghamu se Alenka právě vrátila z návštěvy Slovenska a přivezla brynzu, která není v Anglii k dostání. Takže ty dvě strávily celý večer přemýšlením o tom, jak ji nejvhodněji rozdělit. Alenka chtěla dát jeden balíček své hostitelské rodině, jeden nebo dva si nechat a další dva balíčky rozdělit mezi kamarádky, ale potom usoudila, že vlastně nechce rozdat ani jeden, ale dohodly se, že by mohly uspořádat večírek, kde by se podávaly brynzové halušky. Potom se hovor přenesl k těm au-pair, které nechtějí na party pozvat, protože tyto dívky, když si přivezly jídlo z domova, Alenku a Ludmilu také nepozvaly. Rozhodly se proto jim o party říci až po jejím konání. A na to samozřejmě nezapomenou, aby bylo zaručené, že se dotyčné dozvědí, oč přišly. Au-pair se takto učí zajímavé lekce z kamarádství: že člověk může být opravdu odhodlaný, že se může usilovně snažit hledat společné zájmy a témata diskuse, ale že někdy taková snaha prostě nestačí. Když je člověk neustále s někým, ale oba dva zároveň ustavičně (i když většinou podvědomě) chtějí, aby toho druhého mohli „vyměnit“ za někoho zajímavějšího nebo vhodnějšího. Když jednou z věcí, která člověka může v Beddlinghamu nejvíc nudit, jsou jeho slovenské kamarádky au-pair. Alternativy však existují. Některé slovenské au-pair mají raději svou vlastní společnost a volí relativní izolaci. Jiné pěstují intenzivní kontakty Nuda v Beddlinghamu

153

po internetu, neustále komunikují s rodiči, kamarádkami a partnery doma nebo s neznámými lidmi na chatech. Když se například Radka usadila v Richmondu, trávila většinu volného času on-line nebo u telefonu s přítelem, s maminkou nebo se spolužačkou Adrianou. Cítila se osamělá a nevěděla, jak a kde by se mohla setkat s jinými slovenskými au-pair. První skupinka, s níž se seznámila, byla přívětivá, ale zdálo se jí, že se nadmíru zajímá o vybírání mužů na krátkodobé vztahy, což nechápala. Vyzkoušela několik dalších kontaktů, ale potom zjistila, že internet jí poskytuje dostatečné společenské vyžití, a někdy hlubší a smysluplnější než cokoliv, co by mělo šanci vzejít z náhodných setkání v hospodě nebo v jazykové škole. Tuto situaci by mohlo zvrátit jen to, že by si do Richmondu vzala některou ze svých skutečných kamarádek. Takže když Adriana přišla o práci, dala se Radkou snadno přemluvit k tomu, aby přijala místo jako au-pair, které jí Radka našla příhodně také v Richmondu. Další možné řešení tohoto problému nastává, pokud se celé skupině kamarádek ze střední nebo z vysoké školy podaří přestěhovat do určité londýnské čtvrti. Objevili jsme například, že mnoho dívek z dívčí školy v Banské Bystrici se usadilo v Radlettu, skupina z Hlohovce v oblasti Finchley a skupina z Michalovců v Richmondu. Tato přesazená společenství bývají obecně velice úspěšná a nakonec v nich vznikne atmosféra, která spíš připomíná společné prázdniny – tyto ženy se zde mohou setkávat, chodit společně do klubů, klevetit a povídat si o mužích nebo s muži. I když se předtím vzájemně neznaly, zdá se, že au-pair, které zjistí, že pocházejí ze stejného regionu, mají mnohem víc společného, takže vytvářejí v londýnském kontextu užší skupinky. Zuzana zjistila, že dívky z místa, odkud sama pochází, ji přijímaly daleko lépe. Pokud je však člověk vystaven takovému typu klaustrofobie, který jsme označili jako „nuda v Beddlinghamu“, pak je tu ještě jedna možnost – uniknout celému problému vztahů s jinými ženami ze Slovenska tím, že člověk navazuje a rozvíjí kontakty s muži, v ideálním případě se zamiluje nebo si aspoň najde milence. To je však tématem následující kapitoly. Mezitím v omezeném prostoru Beddlinghamu, kde jsou každodenní návštěvy Tesca jediným potenciálním zdrojem vlídnosti a kamarádství, opravdu záleží na tom, jestli se kamarádka rozhodne jít s vámi nebo dá přednost společnosti někoho jiného nebo nějaké jiné činnosti. Procházení po Tescu bylo ve skutečnosti pro au-pair překvapivě efektivní jako sbližovací rituál. Tesco samotné je dnes na Slovensku zavedeným řetězcem, takže au-pair ho berou jako jeden ze slovenských rysů Londýna – no tohle, v Anglii mají také Tesco! Když chodíte po obchodě a prohlížíte si dorty a dezerty, můžete probírat jejich výhody a nevýhody z hlediska 154

Nuda v Beddlinghamu

chuti a přibírání na váze. Nakonec si třeba vyberete kuřecí karí, velké tiramisu, banán v čokoládě se šlehačkou a samozřejmě pivo, i když se k sladkému příliš nehodí. Takové kamarádství, které se vytváří během těchto banálních diskusí a rozhodování, co koupit a co ne, působí z nějakého důvodu „opravdově“. Má v sobě jistou hloubku a vlídnost, zvlášť pokud můžete jít pomalu procházkou k někomu domů, a tam se najíst, napít a trochu se spolu zasmát. Pak nebyl den zase tak špatný. Právě proto, že tyto případy byly důležité a úspěšné, mohly by také být zneklidňující a ožehavé. V moři osamělosti a zneužívání, kde si většinu dne připadáte, že jste ztratili své jméno i osobnost v dusivém postavení sedmé au-pair v rodině, bylo Tesco oázou skutečných citů a zájmu o vaše osobní priority a rozmary, která vám připomínala, že jste opět konkrétní osobou, kde si jako samostatná osobnost můžete vybírat, co chcete, a můžete si koupit něco pro radost, jen abyste si připomněli, že na vás někomu záleží, i když ten někdo jste vy samotní. Parta au-pair vás může přinejlepším škádlit a mít přihlouplé poznámky, a z celého nakupování se může vyklubat parádní zábava. Přesto však zároveň vědomí, že třicet minut koukání po regálech, korunované kávou, je jedinou lidskou aktivitou za celý den, je také známkou toho, jak osamělým, omezeným a zbytečným se život pro některé dívky stal. Velká dobrodružná cesta za objevováním jiného světa, která měla zvýšit vaše postavení, vás jaksi srazila do banality Beddlinghamu. Takže pokud se au-pair vrátily k dětinským nadávkám a malichernostem, bylo to proto, že jim na vzájemných vztazích záleželo hodně a ne málo, protože tato Tesco přátelství měla ještě druhou stránku, ať s au-pair nebo s jinými lidmi. Jestliže zde lidé bývali často mnohem úzkoprsejší než na Slovensku, občas také dokázali mnohem víc riskovat při vzájemné pomoci: zachránit někoho, koho jeho hostitelská rodina vyhodila, a zajistit mu bydlení, strávit spoustu času v jazykovkách rozmlouváním s lidmi, které vůbec neznali a dřív by se s nimi ani nechtěli setkat, anebo prostě jen mít důvěru v přátelství s někým, o kom v hloubi duše dobře vědí, že ho nikdy nebudou mít doopravdy rádi.

Nuda v Beddlinghamu

155

Shopping

Ale jestliže se v Beddlinghamu nudíte, můžete samozřejmě vždycky jet do Londýna, pokud vás neraní mrtvice, až si budete kupovat lístek na vlak. Většina au-pair brala Londýn jako jakousi mapu míst, o nichž se více méně předpokládá, že je někdy navštíví. Nejsou to jen místa, vypsaná v průvodci Lonely Planet – patří sem také dějiště pravidelných měsíčních party v Camden Town Hall nebo oblečení obchodního řetězce Primark. Většina au-pair neprojevuje velký zájem o obvyklé cíle turistů, jako jsou památky, muzea a parky. Z 50 účastníků výzkumu pravidelně navštěvovaly galerie a muzea pouze dvě dívky, z nichž jedna byla členkou tvůrčí umělecké společnosti na univerzitě a sama malovala. Byla úplně unesená tím, že měla příležitost vidět v Národní galerii některé ze svých oblíbených starých mistrů. Častěji však au-pair jen uskuteční výpravu, kterou jaksi pokládají za povinnou, a navštíví taková místa, jako je Buckinghamský palác, Big Ben a Tower Bridge, kde se mohou vyfotografovat s ostatními au-pair, aby měly „památku“ na Londýn. Často takové výlety odkládají na dobu, kdy si budou moci pořídit nezbytný digitální fotoaparát. Přestože fotografie mají sloužit částečně k tomu, aby se po návratu domů podělily o zážitky s rodinou, pózování před Big Benem, s pouličními umělci na South Bank nebo s voskovými celebritami v muzeu Madame Tussaudové je taky velká legrace. Dost často se vydávají na tyto okružní cesty tehdy, když je o prázdninách přijedou navštívit rodiče nebo kamarádi, protože když někdo pracuje v okolí Londýna, tak se jaksi nikdy nedostane k tomu, aby město objevoval jako turista. Gabriela šetřila jako divá. Její matka nikdy nebyla v cizině, jen na několika cestách za nákupy do polského příhraničního města Nowy Targ. A tak, když jí její hostitelská rodina nabídla, že až v létě odjedou na prázdniny, může si pozvat na návštěvu rodiče, neváhala ani minutu. Gabriela zoufale toužila, aby si to matka co nejlépe užila, padly na to všechny peníze, které si vydělala prací navíc, a ještě si půjčila od kamarádky. Zaplatila matce letenku, ukázala jí všechny očekávané pamětihodnosti, jako je Londýnský žalář, Westminsterské opatství i Národní 156

Nuda v Beddlinghamu

galerie, dokonce spolu vyzkoušely i jízdu na obřím kole na London Eye. Samozřejmě také nakupovaly na Oxford Street, kde pořídily dárek pro Gabrielina otce, který tak jako většina slovenských otců s manželkou nepřijel – říkal, že raději zůstane doma, než by cestoval a utratil všechny peníze. Nakonec vzaly všechny její úspory zasvé, ale stálo to za to. Podobně to vnímala i Jarmila. Stala se závislou na Oxford Street, ale návštěvu turistických památek odkládala na dobu, až do nich bude moci jít se snoubencem. Byla to jedna z prvních otázek, které položila své hostitelské rodině – nevadilo by jim, kdyby přijel? Mohl by s ní bydlet u nich v domě? Ne, nevadilo by jim to, a ano, mohl by u nich bydlet. Jít na taková místa sama jí připadalo jako celkem neosobní a nákladný zážitek, ale navštívit je s Pavlem, to byl splněný sen, hlavně až se budou dívat na své fotografie s Big Benem nebo Buckinghamským palácem v pozadí. Kulturní turistika však také plní důležitou funkci, pokud jde o vytváření vztahů. Danka se na pravidelné česko-slovenské party v Covent Garden seznámila s Dušanem, který pracoval v balírně továrny na CD. Protancovali spolu část večera a dali si navzájem telefonní čísla. Takové výměny bývají často zcela zapomenuty, když lidé druhý den vystřízliví. Ale když Dušan zavolal a pozval Danku, aby s ním šla na skleničku, měla chuť jeho pozvání přijmout. Takové rande však musí mít nějakou náplň. Oba dva měli pocit, že „opravdový“ vztah musí obsahovat něco víc než popíjení, tanec a sex, i když měli zjevně požitek ze všech těchto tří aktivit. „Opravdový“ vztah potřeboval nějaký jiný druh společného prožitku. Kina jsou drahá a oni neuměli dost dobře anglicky, ale spousta muzeí a galerií v Londýně je zadarmo. Když si Danku její kamarádka au-pair dobírala pro ten náhlý zájem o obrazy, odpověděla jí, že po muzeích nebudou chodit pořád, teď sice prozatím chodí za kulturou, protože jinak by to vypadalo, že se scházejí jenom proto, aby spolu spali. Jakmile bude jasné, že jejich vztah je upřímný, mohou tyto věci vynechat. Potom spolu budou moci jen tak odpočívat a koukat na DVD, sem tam zajít na skleničku nebo na večírek, a taky spolu vařit a spát. Volný čas se dá každopádně trávit daleko hůř než tím, že se v deštivém dni posmíváte dinosaurům v Přírodovědném muzeu, civíte v Britském muzeu na mumie nebo si lámete hlavu nad tím, proč jsou exponáty vystavené v Tate Modern považovány za umění, a jak se na ně lidi dokážou dívat s vážnou tváří. Nuda v Beddlinghamu

157

Poněkud „autentičtější“ turistikou je nakupování, pro které je Londýn skutečně důležitou destinací. Někdy se nakupování samotné může stát součástí kulturně poznávacích vycházek, kdy cílem není koupit, ale aspoň vidět monumenty módních značek a luxusu, jako jsou obchodní domy Selfridges nebo Harrods. Je to šance vmísit se mezi bohaté, a možná dokonce i slavné – což je úplně jiná stránka anglické kultury než karaoke v místních hospodách. Navíc v obchodech, jako je Selfridges, si člověk může osahat, vyzkoušet a aspoň občas i koupit drahocennou věc. Jedna au-pair si tam koupila sluneční brýle od Diora, zatímco Jarmila pořídila Pavlovi sportovní obuv unikátní značky. Pro au-pair však chodit po nákupech obvykle znamená nakupovat módní oblečení, protože rozdíl oproti Slovensku je v tomto směru ještě větší, než čekaly. Nejde jen o obrovský výběr, ale také o to, že tytéž oděvy bývají v Londýně často levnější. Au-pair tvrdily, že na Slovensku si v době našeho výzkumu (roky 2004–2005) mohly koupit levné oblečení v čínských a vietnamských obchodech nebo v prodejnách specializovaných na zboží z Turecka či z místní produkce. Mezi tímto oblečením, které je sice laciné, ale taky lacině vypadá, a opačným extrémem, velice drahým zbožím v městských obchodech mezinárodních značek, však bylo těžké najít něco jiného. Au-pair jsou nadšené, že v Londýně mohou nakoupit velice módní oblečení slušné kvality v obchodech, jako je Primark nebo H&M, za přijatelné ceny. Některé au-pair dokonce začaly podnikat – nakupovaly tyto oděvy v Londýně a s mírným ziskem je prodávaly svým vděčným kamarádkám na Slovensku. V té době bylo ohledně módy Slovensko oproti Londýnu také ještě značně opožděné, takže slovenské au-pair mohly jít s poslední módou hned dvakrát – nejdřív, když si nově nakoupené věci oblékly v Londýně, a pak ještě jednou, když se vrátily domů. V zimě 2004 si v Londýně mohla Lucia koupit růžové letní šaty ve slevě, protože už vycházely z módy, ale byla si celkem jistá, že až přijede na léto domů na Slovensko, zrovna tam začnou být „in“. Něco do sebe měla i „zahraniční anglická móda“, odrážející nejnovější trendy světové módy – viděno z pohledu Slovenska, zejména slovenského venkova. Další velikou výhodou nákupů v Londýně byl daleko větší výběr velikostí, než jaký je doma. Slovensko je při posuzování velikostí mladých ženských těl obecně více normativní – předpokládá se zde, že dívky mají velikost 36 až 38. Hodně au-pair je nadšených nejen z toho, že v módních stylech naleznou i větší velikosti, ale také, když zjistí, že takové velikosti mohou být považovány za „normální“. Nakupování je snad nejvýznamnější aktivita, kterou au-pair ve volném čase provozují. Strávit o volném dnu devět hodin na nákupech 158

Nuda v Beddlinghamu

nebo prohlížením výloh pro ně není ničím neobvyklým. Devět hodin? Inu, když šla Darinka nakupovat s kamarádkou Adrikou, sešly se v devět hodin ve Finchley. Darinka přijela z Golders Green a Adrika z East Finchley. Původně chtěly navštívit zdejší QS, kde při troše štěstí můžete sehnat džíny za pět a top za dvě libry. Při své předchozí výpravě si tam Darinka koupila svetřík a tři topy, ale ještě zdaleka neskončila. Adrika sháněla džíny, ale nakonec se rozhodla pro ty, které před týdnem viděla ve výprodeji v Le Pop v Golders Green. Strávily v QS asi hodinu, probíraly detailně každý kus zboží, který je zaujal. Jedna z nich třeba na chvilku zmizela v kabince, ale někdy jste je mohli slyšet, jak se z jedné hihňají obě, a jindy, když byla na kabinky fronta, si jednoduše zkoušely oblečení uprostřed obchodu. Darinka se prostě nedokázala rozhodnout mezi bílým a tmavě modrým úpletem, dokud ji Adrika nepřesvědčila, že modrý jí jde líp k pleti. A stejně už jeden bílý svetřík na chladné večery měla. Adrika koupila dva fialové pulovry, jeden pro sestru a jeden pro sebe, aby se jí hodil k něčemu růžovému. Z Finchley jely autobusem do Camden Town s přestupem v Golders Green. Jízdné v metru je moc drahé, ale dívky už oplývaly všestrannou znalostí londýnských autobusů. Když projížděly Golders Green, klevetily jen polohlasně, protože to byl přístav slovenských au-pair a člověk nikdy neví, kdo by mohl něco zaslechnout. Na trhu v Camdenu šlo o to, že tam prodávali „bláznivé“ oděvy. Byla to alternativní kultura, daly se tam koupit velké barevné klobouky, šaty do klubů, nebo jste si tam mohli nechat udělat piercing či koupit halucinogenní houby (ale ty se spíš dostávaly od kamarádů). Darinka zamířila rovnou k etnickým stylům – byla úplně zblázněná do vyšívaných afghánských sukní. Několik si jich vyzkoušela – jednu modrou s růžovými kytičkami a jednu tmavě zelenou s červenou výšivkou. Tvrdě smlouvala, ale nepříliš úspěšně, takže se rozhodla, že je později pořídí laciněji ve výprodeji. Darinka se ráda bavila se stánkaři o oblečení, o zemích, odkud pocházejí, a o výhodných nabídkách. Vůbec si ráda povídala s cizinci. Adrika byla plachá a věděla, že Darinka staví na odiv svoji lepší angličtinu. Darinka si myslela, že muž, který prodával tibetské kabáty, s ní flirtoval na hranici vulgarity. Ale pak Adrika poznamenala, že se ho Darinka ptala, jestli vypadá v kabátu dost štíhle, olízla si rty a usmívala se. Ale co na tom? Už měly pořádný hlad, ale čínské nebo thajské jídlo bývalo tehdy vždycky zlatým hřebem výletů na camdenský trh. Udělali vám je přesně podle vaší objednávky, a navíc patřilo k nejlacinějším ve městě. Dívky experimentovaly raději s čínskou než s indickou kuchyní, ta byla na ně příliš pálivá. Se svým kuřátkem a mořskými plody si sedly k venkovnímu stolku. Darinka okamžitě uvedla Adriku do rozpaků. Nuda v Beddlinghamu

159

Překvapila anglickou rodinu, která seděla vedle nich, když se s nimi začala bavit o počasí a ptala se, jak se jim líbí Camden. Ale na Darinčině otevřenosti bylo vždycky něco okouzlujícího. Posilněny obědem zaútočily na devět dalších camdenských obchodů. Adrice připadalo všechno moc drahé, ale Darinka si koupila modrý top za 22 liber. Z Camdenu se přesunuly do Kilburnu, protože Adrika chtěla jít do oblíbeného, pravidelně navštěvovaného Primarku. Tentokrát si Darinka nekoupila nic, ale Adrika objevila černou sukni s červeným vzorkem a sportovní tílko. Sice už byly dost unavené, ale pořád jim ještě platila jízdenka na autobus, tak se rozhodly svou spanilou jízdu zakončit v hypermarketu v Cricklewoodu. Když už tam byly, prohlížely si regály. Adrika usoudila, že se tam za týden vrátí a možná se odváží koupit si mini (spíš mikro) sukni. Nikdy takové věci nenosila, ale měla pocit, že Londýn je dost daleko od její pomlouvačné vesnice, aby si tuhle strašlivě krátkou sukni s kozačkami vyzkoušela. Naprosto vyčerpané a dokonale spokojené se v půl šesté rozloučily a rozjely se autobusem každá do svého domova. V podstatě si zaplatily devět hodin zábavy a ještě přitom nakoupily spousty nového oblečení.

160

Nuda v Beddlinghamu

Kostel, sport a večírky

Kromě nákupů jsou au-pair ochotny utrácet peníze i čas za mnoho akcí, které jsou buď slovenské, nebo české. To se týká především večírků a restaurací, ale také náboženství a sportu. Přestože Barbora sama je protestantka, často chodila na akce pořádané Velehradem, což je římskokatolická instituce, jejíž vznik sahá do doby před rozpadem Československa v roce 1993: Velehrad je v zásadě levný hostel v Notting Hill pro dělníky a baťůžkáře, a také užitečné místo pro výměnu novinek a vylepování inzerátů. Byl založen postarším českým knězem, který je živou legendou poválečné české emigrace do Británie, z peněz, které tento muž dostal jako odškodnění za svůj pobyt v koncentračních táborech. Vlastní ho církev a třikrát týdně se zde konají katolické bohoslužby a zpovědi, i když v neděli bývá větší shromáždění v kostele poblíž nádraží London Bridge. Mše se slouží v češtině nebo ve slovenštině. Nábožensky založeným českým a slovenským au-pair poskytuje Velehrad a společenství kolem kostela silný pocit sounáležitosti a domáckosti, a občas se tam zastaví i protestanti, jako je Barbora, ať už z náboženských či společenských pohnutek. Barboru zaujala hlavně neformální bohoslužba pro mladé: bylo zde cítit zjevnou náklonnost jak k starému českému, tak k mladému slovenskému knězi i k instituci samé. Církev samotná dělala všechno pro to, aby podpořila pocit sounáležitosti a rozvoje. Po nedělních bohoslužbách následuje káva v refektáři, potom křesťanská škola a nakonec zkouška folklorního tanečního souboru Karpaty. Barboru zpočátku překvapilo, že na nedělních bohoslužbách bývalo obvykle plno, všech 120 míst k sezení obsazeno, a dalších 30, hlavně mladých lidí, stávalo vzadu, a několik z nich hrálo při mši svou roli. Po zhruba hodinové bohoslužbě byla Barbora jednou z 50 lidí, kteří se sešli Nuda v Beddlinghamu

161

na kávu a na kus řeči. Cítila úlevu, že tu s ní všichni sdílejí podobné hodnoty, přestože ke katolicismu jako takovému byla skeptická. V refektáři narazila na lidi, které znala odjinud – doktoranda ze své univerzity a ženu z jazykové školy. Na druhou stranu by se Barbora někdy raději vyhnula další nově příchozí dívce, která se na ni vrhla, aby získala nejlepší kamarádku a okamžitý návod na přežití v Londýně. Chodit na kávu však mělo své výhody, a někdy se tam stávaly i milé drobné příhody. Jedné chladné listopadové neděle tam asi dvacetiletá pravidelná návštěvnice kostela obcházela stolky, nabízela lidem chléb a přitom se omlouvala, že vlastně není slovenský, ale polský. Lidé sice čas od času nabízejí bonbony nebo sušenky, ale k chlebu mají Středoevropané dosti sentimentální vztah (Slováci si všeobecně stěžují na špatnou kvalitu anglického chleba) a Barbora cítila, že v tomto kontextu to má také hlubší náboženský význam. Sledování sportu je pro vytvoření pocitu sounáležitosti ještě důležitější, neboť Češi i Slováci se velice rádi dívají na lední hokej. Au-pair znají několik hospod, ve kterých pouštějí klíčové zápasy v televizi (nejde jen o česko-slovenské restaurace). Dlouho před zápasem stojí před hospodou fronty, mnozí fanoušci jsou vyzdobeni státními vlajkami a dresy, které si obvykle přivezli z domova. Po jednom česko-slovenském zápase (Slováci jako obvykle prohráli) obě skupiny stály proti sobě každá na jedné straně ulice a zpívaly své státní hymny. Největší shromáždění mladých Čechů a Slováků je však nepochybně party, konaná každý měsíc v kulturním centru Camden Town. Většina au-pair si tuto událost nenechá ujít, a jednou z nich byla rozhodně i Ivana. Cena vstupenky (pět liber, když hudbu pouští DJ, a sedm liber, když hraje živá kapela) je výhodná, protože zahrnuje také jídlo (téměř vždycky buďto guláš, zelňačku, nebo párky), a také horalky. Tohle všechno měla Ivana moc ráda a normálně to v Londýně nesehnala. Jídlo se podávalo v kavárně mimo hlavní taneční sál a v dalších dvou barech se čepovalo slovenské a české pivo a nalévaly krajanské lihoviny. Diskžokejové obvykle vyhrávají nové české a slovenské hity, ale také skladby z období socialismu, a remixují je ve stylu „house“ či jiné taneční hudby. Pro Ivanu, stejně jako pro většinu publika, jehož věk se pohybuje v rozmezí od osmnácti do pětadvaceti let, to má atmosféru „retro-popu“, který dává nový kabát písničkám, na něž si vzpomínají z dětství nebo ze slovenských médií. Funguje to velice dobře jako vzpomínka na domov a na staromódní vesnické zábavy, které v Československu téměř každý někdy zažil. Na většině party na Slovensku by se oproti těmto sešlostem hrála mnohem světovější pop music. Vždycky by tam byl DJ, ale někdy i živá kapela. Ivana viděla v Londýně víc známých slovenských 162

Nuda v Beddlinghamu

skupin než doma na Slovensku, i když někdy musela přetrpět i nějaký ten domýšlivý klon Freddieho Mercuryho. Ale jednou po koncertě narazila v baru na svého oblíbeného českého folkového zpěváka. A hádejte, co se stalo? Jarek Nohavica se jí zeptal, jak se jí líbil koncert! Řekla mu, že byl opravdu skvělý, ale taky, že byla zklamaná, protože nezahrál její zamilovanou písničku. A on vzal kytaru a zahrál ji tam, jenom pro ni! Tohle se nedá zažít nikde jinde než v Londýně. Na party je to docela jiné než v hostitelské rodině. Zde chtějí být au-pair nápadné. Chtějí být viditelné, jsou viditelné, a chtějí se líbit mužům. Oblečení bývá ležérní, většinou džíny a trička, důraz se zjevně neklade na módu samotnou, ale spíš na více či méně výrazné erotické strategie, jež mají přilákat zájem k nějaké dobře vypadající části těla – třeba k opálené pleti, novému tetování nebo k plochému bříšku, které stálo tolik práce v posilovně. Před příchodem na party proto Ivana strávila několik hodin s Míšou a Lenkou doma u Lenky: zkoušely si oblečení, probíraly různé možnosti, vyměňovaly si doplňky a pomáhaly si navzájem s líčením. Jejich hlavním zájmem bylo vypadat hezky, ale zároveň nepůsobit jako „Angličanky“, protože jim připadalo, že ty to s make-upem buď přehánějí, nebo se nemalují vůbec, a když večer někam jdou, až příliš se parádí (aniž by přitom braly ohled na tělesné proporce). Ivana také odmítala kousky, ve kterých vypadala „moc elegantně“, takže nakonec zvolila svoje nové přiléhavé džíny a sportovní tílko bez rukávů, které si koupila v Primarku. Spokojeny s výsledkem si po cestě autobusem na večírek daly několik loků vodky, aby se na takovou událost řádně naladily. Prvních několik hodin bývá sice na parketu spousta lidí, ale většinou je to příležitost udělat si přehled o momentální situaci – kdo všechno na večírku je a co má na sobě, a také zjistit, jestli muž, který přišel s nějakou dívkou, s ní tvoří pár, protože většina večírků je mimo jiné klíčovou příležitostí k seznámení s potenciálním partnerem. Je to také čas, kdy po několika skleničkách můžete narazit na lidi, o nichž jste vůbec nevěděli, že také přijeli do Londýna, a nastane radostný jekot a bouřlivé objímání, přestože doma jste se s nimi sotva znali. Všeobecně se předpokládá, že ženy mají větší zájem o tanec a muži raději sedí u stolu a popíjejí. Dívka tedy může buď sedět se svým přítelem, nebo tančit s kamarádkami. U pití panuje také velká asymetrie. Muži vydělávají více, ale také s radostí provozují středoevropský zvyk zvát dívky na drink. Není to žádný jejich zvláštní záměr, spíš něco podobného anglickému zvyku platit rundy, a posiluje to představu muže jako štědrého gentlemana. S postupujícím večerem začíná nabývat na důležitosti samotný tanec. Tehdy může muž nejsnadněji oslovit ženu, která vypadá, že je zrovna Nuda v Beddlinghamu

163

nezadaná, a oba vidí, zda mohou být jeden pro druhého atraktivní. Další erotický potenciál se skrývá v bloku „ploužáků“, při nichž lidé vytvářejí skutečné páry, i když zpočátku nemusí jít o nic jiného, než o zájem si hezky zatancovat. Jako na většině večírků i zde platí pravidlo, že muž by měl být připraven rozluštit jemné náznaky ženina nezájmu, které by podle ní měly stačit k tomu, aby si dal odchod. Tyto měsíční party doplňují menší akce konané jednou týdně například v českých a slovenských restauracích, které bývají obvykle klidnější a v praxi se nezaměřují jen na Čechy a Slováky. Některé au-pair se například pátečním večírkům v česko-slovenské restauraci Jasmine ve Finchley dokonce vyhýbají, protože se tam setkává více národností, a bývají otevřenější v navazování sexuálních vztahů. Občas se koná nějaká ta party dokonce i v Beddlinghamu, buď v místní hospodě, nebo u někoho doma (když hostitelská rodina některé au-pair odcestuje, je na dívku činěn nátlak, aby uspořádala večírek). Tyto zážitky – z kostela a hokeje, z party v Camden Town nebo i z výprav za nákupy – jen potvrzují pověst Beddlinghamu jako zapadákova. Au-pair přijíždějí do Londýna a mohou na něj mít nezapomenutelné vzpomínky: mohou konečně spatřit svou oblíbenou kapelu, navázat vážnou známost, koupit si džíny, které se stanou jejich oblíbeným kusem oděvu. Toto všechno však zažívají ve společenském prostředí, které je v mnoha ohledech omezenější než všechno, s čím by se normálně setkávaly doma. Slovensko tu bylo redukováno na několik klíčových symbolů – horalky, kofolu, hromadné povzbuzování národního hokejového týmu (bez hlubšího zájmu o hokej jako takový) a několik dalších bezvýznamných au-pair, jimž by se člověk na Slovensku patrně raději vyhnul. Dívky nacházely útočiště u ostatních lidí, s nimiž se člověk mohl normálně bavit vlastním jazykem, kteří se uměli zasmát starým vtipům a citacím celých pasáží z československé filmové klasiky, kteří mohli být stejně nadšení nebo dotčení novými zážitky z Londýna, nebo s nimiž se člověk mohl na sklonku dne dívat na DVD, vařit nebo jen tak odpočívat, a aspoň na okamžik zmírnit tu nudu v Beddlinghamu.

164

Nuda v Beddlinghamu

Střípek

Velký Londýn, jak je popisován na stránkách www.studentagency.cz/mainpage.php?switch=538. Snad nejvíc našich au-pair stráví své anglické dobrodružství v okolí Londýna. Takže například v oblíbeném Kentu, situovaném na jih od Londýna – v městech, jako je Sevenoaks, Tonbridge, Maidstone nebo Tunbridge Wells, si brzy najdete přátele mezi místními au-pair. A co oblasti na sever od Londýna? St Albans, Watford, Radlett nebo Bushey – tato města také zaujímají vysoké příčky v hitparádě oblíbených lokalit. Můžete zde navštívit mnoho zajímavých míst, vybírat z přehršle kulturních akcí… a když potřebujete změnu, Londýn není daleko.

Nuda v Beddlinghamu

165

Kapitola 6

Muži

Svět au-pair je do značné míry světem ženským. Mnohé dívky prožívaly své angažmá v roli au-pair jako období, kdy měly potřebu vytvářet těsné vazby s ostatními dívkami. Tráví spolu všechen volný čas, sdílejí svoji nudu, starosti i radosti, klevety i malicherné hádky. Vytvářejí tak téměř posvátný ženský prostor, který má specifický ráz. Jak jsme ukázali v předchozí kapitole, k této situaci dochází hlavně proto, že au-pair se stávají na sobě navzájem závislé víc, než předpokládaly. Nikdy nevědí, kdy je nevypočitatelná hostitelská rodina požádá, aby odešly, a jim nezbude nic jiného, než se spolehnout na kamarádky. Nicméně muži mají v této ženské společnosti velice důležité místo. Nejenže jsou – spolu s hostitelskými rodinami – hlavním tématem hovorů, ale au-pair také obvykle chodí ven a seznamují se s chlapci ve skupinách. V debatách se mohou muži vyskytovat jako partneři, ať už zanechaní doma na Slovensku či nedávno poznaní v Londýně, nebo jsou probíráni jako idealizovaní partneři do budoucna či lákavá pokušení. Zvlášť významní jsou muži, které dívky trošku znají, a proto stojí za to rozpitvávat z této trošky každý detail, aby se dívka mohla rozhodnout, jak nejlépe postupovat. Ve vztazích na dálku může být podobně každá textová nebo e-mailová zpráva předkládána partě ke společné interpretaci. Dokonce i pobožná katolička Magda, která si možná připadala v těchto diskusích poněkud opomíjená, nadnesla téma, jak se kterýkoli muž, jakého někdy potká, nemůže srovnávat s nejdůležitějším mužem jejího života, Ježíšem Kristem. Samozřejmě že méně vlídnou stránkou těchto debat bylo soupeření o muže. V tomto ženském spolku mohou muži často působit jako návštěvníci, poněkud odlišní jedinci, s nimiž je možné se sexuálně stýkat, ale nikdy s nimi nelze dosáhnout takové míry důvěrnosti, jako je ta, která vznikla mezi ženami. Muži se tváří v tvář tomuto zjištění mohou cítit nepříjemně, mít pocit, že jsou vyřazení. Reagují doporučením, že tuto bandu uhihňaných, nicméně hrůzu nahánějících ženských, je lepší nechat, ať si dělá, co chce. Pro muže, kteří navázali vztah s au-pair, bylo někdy očividně těžké vymanit svou partnerku z širší ženské společnosti, ale měli pocit, že je nutné to udělat – byť třeba jen proto, že se vzhledem k omezeným časovým možnostem mnoha au-pair ocitli v postavení, kdy s ní soupeří o dívčin čas. Au-pair, jež se staly závislé na své „nejlepší kamarádce“, mohou pociťovat téměř jako zradu, když najednou nemají jít s kým ven, zvlášť když Muži

169

nově utvořený pár chce trávit čas o samotě. Devatenáctiletá Juliana začala chodit s Albáncem, který se choval dost majetnicky a bránil jí, aby se dál stýkala se svým okruhem kamarádek. Přestěhovala se k němu a do hostitelské rodiny docházela jen na práci. Po třech měsících chtěla jeho věčnému omezování uniknout a spojila se s kamarádkami v naději, že s nimi zase bude chodit ven. Tyto dívky se však v době, kdy je zanedbávala, cítily zavržené, a jednoduše ji odmítly zpět do své party přijmout. Tato ženská komunita se upevňuje také pravidly hostitelských domácností. Většina hostitelských rodin nedovoluje au-pair, aby si domů zvaly pánské návštěvy. Zdá se, že pohlížejí na muže jako na bezpečnostní riziko, a někdy mají dokonce strach, když si uvědomí, že tito muži vědí, kde au-pair bydlí. Kromě toho také může být ve hře nevyslovená otázka týkající se uznání dívčiny sexuality. Tato záležitost se au-pair velice dotýká. Nejde tu jen o přístup k sexu, toto omezení spíš znemožňuje veškerou romantiku, která by měla být součástí plnohodnotného vztahu a vzrušujícího života v Londýně. Není kde vést dlouhé hovory v kuchyni u kávy, ani večeřet při svíčkách. Tato situace je jedním z důvodů, proč, když se jejich vztah začíná zdárně vyvíjet, au-pair opouštějí svou práci. Toto vyhýbání se tématu sexuality au-pair je u rodin ještě větší, pokud jde o muže v hostitelských rodinách. Jako by už jen zavedení řeči na problematiku vztahu mezi manželem a au-pair znamenalo schvalování možnosti, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Snad je to právě proto, že se tu tradují historky o „přátelských“ švédských au-pair. V praxi jsou manželé spíše terčem opačných stížností: že výrazně selhávají, mají-li au-pair pomoci, aby se vyrovnala s praktickými, emocionálními a dalšími starostmi. Existují výjimky, kdy domácnost, včetně jednání s au-pair, je v kompetenci mužů, ale ty bývají vzácné. V našem výzkumu se vztahy mezi pohlavími všeobecně projevovaly jako vysoce konzervativní. Muž se může snažit hrát v napjatých vztazích mezi manželkou a au-pair roli prostředníka, nebo dívce vynahradit, pokud má dojem, že na ni jeho žena byla nadmíru tvrdá. Takže například když Olgu její hostitelská matka pokárala za to, že si u nedělního oběda vzala další kus masa, otec namítl, že Olga může jíst, kolik chce. V další rodině to byl také otec, kdo dohlížel na to, aby au-pair dali stranou večeři, když měla volný den, nebo měla přijít domů později. Zdá se však, že muži si mohli více „dovolit“ působit dojmem toho hodného partnera, protože se většinou osvobodili od každodenní odpovědnosti práce s au-pair. Au-pair také nebraly muže v rodině jako potenciální sexuální partnery. Otcové jsou považováni za osoby s občasným, záhadným výskytem v domácnosti, a do jisté míry se dívky a tito muži vzájemně vyhýbají. Složitější situace nastávaly ve vzácných případech, kdy v rodině žili dospělí synové, 170

Muži

například z předchozího manželství. Paní Christieová věděla o jedné matce, jejíž dospělý syn začal chodit s au-pair od sousedů. Syn se tím nijak netajil, ale sousedům se naopak dařilo o té věci vůbec nemluvit. V našem vzorku 86 domácností se vyskytly celkem tři případy, kdy členové rodiny dělali au-pair sexuální návrhy. Jednou šlo o osamělou matku, která měla jako au-pair chlapce, a jednou o osamělého otce. Jediný případ, kdy k takovému návrhu došlo v úplné rodině, se týkal Petry, které hned po příjezdu připadalo, že její nová hostitelská matka je mimořádně nepřátelsky naladěná, ale nemohla pochopit proč. Po nějaké době matka Petře oznámila, že si musejí určité věci vyjasnit od samého začátku: řekla jí, že ví, jaké jsou Slovenky a jaký je její manžel. Au-pair je tu od toho, aby dělala svou práci, a má nechat jejího muže na pokoji. Petru to urazilo, ale rozhodla se zůstat. Po měsíci, když šla matka večer pryč, otec Petře sdělil, že na ni bude čekat ve vířivce. Řekla si, ať si klidně čeká, a šla ven. Poslední kapkou bylo, když ji hostitelská matka požádala, aby jí přeložila dopis, který napsala matce předchozí au-pair, která zjevně spala s jejím manželem. Tehdy Petra z rodiny odešla nadobro. Žádné jiné případy se v rámci tohoto výzkumu nevyskytly, i když jediným člověkem, který odmítl účast v projektu, byla bývalá au-pair, která se zamilovala do hostitelského otce. Ten se potom rozvedl s manželkou, aby mohl být s ní, a ona teď usiluje o to, stát se nevlastní matkou dětí, kterým předtím dělala au-pair. Častější byly problémy au-pair s osamělými otci – v těchto situacích bývaly samy au-pair velice obezřetné. Eva si stěžovala, že otec, u kterého pracovala, zjevně chápal au-pair agenturu jako nějakou seznamku, která mu má pomoci při hledání nové matky pro jeho syna. Celkově vzato byl tedy počet případů přímého sexuálního obtěžování i dobrovolných sexuálních vztahů patrně nižší, než jsme (vzhledem k diskurzu zdůrazňujícímu potenciální sexuální charakter vztahů mezi au-pair a muži v domácnostech) na počátku našeho výzkumu očekávali. Obě strany však jsou zřetelně ovlivněny výrazným diskurzem (viz Střípek na konci této kapitoly) o promiskuitních au-pair, jež jsou sexuálně k dispozici vilným otcům, kteří s bezbrannými nevinnými dívkami buď spí, nebo se o to aspoň pokoušejí. Když se například Danny připojil k Zuzaně při práci na výzkumu, au-pair se vždycky ptaly, jestli je ženatý, a naznačovaly, že starší muž o ni (nebo o ně) nutně musí mít sexuální zájem. Mimoto se lidé, přinejmenším muži, skoro vždycky hloupě uculovali, když jim Danny sdělil téma výzkumu. Z této reakce jasně vyplynulo, že už jenom samotný pojem au-pair zřejmě automaticky implikuje dvojsmyslnost. Dalším aspektem je přesvědčení slovenských au-pair o vlastní kráse a atraktivitě. Muži

171

Vztahy s muži

Většina literatury týkající se au-pair se zaměřuje na jejich vztah k práci a k hostitelským rodinám. My jsme v této knize zdůraznili rovněž vztah k ostatním au-pair. Pro au-pair samotné však mohou být stejně, ne-li více důležité jejich současné či potenciální vztahy s muži. Důvody, proč se staly au-pair, mívají často něco společného s jejich partnery nebo s tím, že žádné partnery nemají. Stát se au-pair může být ve vztahu velice mocným gestem. Například Vlasta milovala Jura, který byl ženatý, ale nemohl se rozhodnout, jestli se má s manželkou rozvést. Svým odhodláním stát se au-pair dokázala Vlasta tento problém akcentovat a projevila schopnost rozhodovat se sama za sebe. Juro sice přijel za ní do Londýna, ale stále nebyl rozhodnutý, a tak si Vlasta naplánovala, že pojede jako au-pair do USA, kam by to měl za ní pořádně daleko. V tu chvíli se Juro rozhodl, rozvedl se a oženil se s ní. Au-pairing je často důležitou demonstrací toho, že existují i jiné životní dráhy než manželství, zvlášť než špatné manželství. Natália byla zasnoubená, ale vztah s partnerem se zhoršoval a vedl k ustavičným hádkám. Jak se v takových případech často stává, oba si navzájem vyhrožovali. Během jedné hádky mu Natália oznámila, že odjíždí na rok pracovat jako au-pair, protože to byla první věc, která ji napadla. Potom nebyla ochotná přiznat, že to tak nemyslela, zvlášť když se o tom dozvěděla její rodina. Proto zašla deset minut před koncem pracovní doby na britskou ambasádu, předpokládala totiž, že její žádost o vízum bude zamítnuta (to bylo před březnem 2004), ale k jejímu překvapení jí ambasáda vízum okamžitě poskytla. Odcestování nebylo v jejím případě motivováno ekonomickými důvody, byl to jen průvodní jev komplikovaného osobního vztahu. Janka se zase ocitla na nezadržitelné cestě k manželství s chlapcem, s nímž chodila od střední školy a který bydlel v téže vesnici. Když si uvědomila, že už ho nemiluje, napadlo ji, že by mohla odjet jako au-pair. Měl to být nepřímý a diplomatický prostředek k jejich rozchodu. Lívia se oproti tomu stala au-pair, když zjistila, že její chlapec má poměr s jinou ženou. Nechtěla zůstat v jejich malém městě, kde jí mnoho míst i lidí neustále připomínalo společně prožité chvíle. 172

Muži

Mnohé ženy se stávají au-pair proto, aby unikly vztahům, jiné naopak stále milují svého partnera na Slovensku, a do Londýna přijíždějí, protože z ekonomických důvodů potřebují pracovat v cizině nebo se chtějí naučit anglicky, ale doufají, že je tito muži budou následovat. To se však vždycky nedaří. Dvacetiletá Júlia byla nezaměstnaná a chápala, že je výhodou naučit se jazyk. Usoudila, že rok v cizině zvládne, ale po čtyřech měsících každodenních telefonních hovorů si uvědomila, že prostě bez svého přítele už déle nevydrží, a vrátila se na Slovensko. Romana přišla do Londýna s přesvědčením, že její partner Gregor přijede za ní, až mu to finance dovolí a až ona bude znát město tak dobře, aby mu mohla pomoci najít si práci. Avšak Gregor se měsíc za měsícem tomuto tématu v hovorech vyhýbal, a dokonce navrhoval, že by byl mnohem raději, kdyby jeli do Německa. Romanu to sice nazlobilo, ale po roce se vrátila na Slovensko, protože vztah s Gregorem pro ni byl důležitější než život v Londýně. Podobných případů známe několik, je proto možné, že v jejich podtextu se skrývá obecná nechuť mužů dovolit ženám, aby diktovaly směr jejich budoucího života. Důvodem může být také obava, že přijedou-li do Londýna, když jejich partnerka už bude umět anglicky, ocitnou se ve městě v podřízeném či závislém postavení (aspoň takto si Romana Gregorovo otálení vysvětlovala). Důležitým faktorem v těchto vztazích je očividně rychle se měnící technologie a náklady mezistátní komunikace. Luciin přítel Matej byl moc milý – nejenže si každý večer přáli „dobrou noc“ prostřednictvím SMS, ale psal jí i dlouhé e-maily, a dokonce i „opravdové“ dopisy. Měli svůj zvláštní rituál, k němuž využívali telefonních karet z tureckého obchodu na rohu ulice, kam Lucia chodila jednou nebo dvakrát týdně. Vždycky museli mluvit přesně padesát minut, aby využili celou kapacitu karty – zvláštní bylo, že oba věděli, když jim zbývalo ještě pět minut. Poté, co si navzájem sdělili všechny novinky, Matej třeba pustil CD-přehrávač, aby si poslechla nějakou novou slovenskou písničku. Každé médium mělo svůj vlastní význam. U textových zpráv člověk cítil, jak mu v kapse pípá nebo vibruje telefon, a bylo jasné, že na vás váš přítel právě v tu chvíli myslí. Pokud jde o dopisy, ty už znamenaly něco vážného – byly skutečné a hmatatelné, a dalo se z nich vycítit odhodlání – obě strany si musely sednout a pořádně napsat, co si navzájem chtěly sdělit. Žádný z nich nemohl mít pochybnosti o tom, že se pořád mají rádi. Muži

173

Au-pair, které měly doma chlapce, neustále vykládaly o tom, jak moc a jak často jsou s nimi v kontaktu. Zavolal ti? Posílá ti esemesky? Jak často? Dívky zjistily, že podobně jako u vztahů s hostitelskými rodinami mohou nejlépe ohodnotit vztahy se svými partnery tím, že je budou srovnávat. Lucia byla v šoku, když se jí kamarádka svěřila, že přítel na Slovensku jí za minulý měsíc poslal jen jednu SMS, a ona si přesto myslí, že to neznamená nic neblahého. Lucia byla momentálně znepokojena Matejovým posledním dopisem, v němž vyjadřoval obavy nad tím, jestli se neschází s jinými muži. Opakoval jí to, co se doslechl od blízkého přítele, který se právě vrátil z Anglie. Ten kamarád mu popisoval, jak se slovenské ženy v Londýně pořád opíjejí a chodí s cizinci, buď s Angličany, nebo i s Albánci, Pákistánci, Araby a jinými muži tmavé pleti, a že tito muži mají mnohem víc peněz, než jim mohou nabídnout Slováci, a mohou jim koupit spoustu věcí. Matej si nedovedl představit, že by si Slovenky mohly něco takového plést s láskou a nepochybovaly by o tom, že skončí svedené a opuštěné. Přece to nejsou žádné děvky?! Lucia se cítila hrozně. Ona nikdy s žádným cizincem nikam nešla. Muži tmavé pleti ji nepřitahovali. Všichni věděli, že Angličané se o dívky zajímají jenom kvůli sexu, a navíc mluví tak rychle, že si s nimi nemůžete ani pořádně popovídat. Ale jednu věc Matejovi říci nemohla: jak se nedávno na nějaké oslavě narozenin opila s jedním slovenským stavbařem ze svého rodiště a nakonec se s ním někde v koutě muchlovala. Druhý den si připadala strašně. Nic víc se už nepřihodilo. Onen stavbař hledal „vážnou známost“ a pochopil, když mu Lucia musela vysvětlit, že má ráda někoho jiného, kdo na ni čeká doma. Při četbě Matejova dopisu však měla hrozné výčitky svědomí. Myslela si, že jí se nic takového nemůže stát. Pohrdala lidmi, kteří podváděli své milé. Teď pochopila, jak byla slabá. Potřebovala tak zoufale obejmout, že tentokrát uklouzla, ale víckrát se to nestane. Jestliže muže na Slovensku znepokojují tyto historky o promiskuitě – o slovenském „sexu ve městě“ – au-pair všeobecně mají dojem, že partneři, kteří zůstali na Slovensku, mají ještě větší tendenci hřešit. V těchto vztazích na dálku proto nevyhnutelně vzniká napětí a obavy z nevěry. Opakovaně jsme se setkali s příběhy popisujícími rozpad vztahu, když au-pair přijede domů na Vánoce. To se stalo například Natálii. Díky novým technologiím mohou lidé získat lepší představu o současném stavu jejich vztahu. Když Natália volala Jožovi, někdy jí nezvedl telefon, ačkoli nemíval ve zvyku si mobil vypínat nebo ho nechávat doma. Jeho e-maily také začaly být kratší a chladnější. Ne že by nepsal vůbec, ale Natália cítila, že se něco změnilo. Proto nebyla zase tak moc překvapená, když přijela na Vánoce domů a od kamarádek se dozvěděla, že 174

Muži

se válí s kdekým. Partneři se všeobecně raději rozcházejí během takovýchto návštěv, než aby to řešili telefonem nebo e-mailem. Nevýhodou tohoto postupu je náruč dárků zamýšlených pro partnera, a nyní nežádoucích, které dívky mohou rozdat kamarádům nebo si je nechat, ale dost často je to pro ně tak bolestné, že je raději hodí do popelnice.

Muži

175

Partneři v Londýně

Ať už au-pair mají či nemají partnera doma, Londýn jim nabízí mnoho příležitostí k seznámení s muži. Navazují s nimi nejrůznější druhy vztahů, od sblížení na jednu noc až po dlouhodobější vztahy, buď se slovenskými migranty, nebo s cizinci. Na Slovensku má muž v normálním dlouhodobém vztahu mnoho aspektů – je to milenec, potenciální otec, kamarád, živitel a spoluvlastník bytu. Ale v Londýně, i když cílem člověka zůstává najít ideálního dlouhodobého partnera, je možné tyto prvky od sebe oddělit a místo toho experimentovat s krátkodobými vztahy. V poslední kapitole se budeme zabývat specifickou problematikou chování překračujícího standardní normy jako jednoho z aspektů doby, kterou au-pair tráví v cizině. Krátkodobé vztahy však nemusejí být pokládány za nějak zvlášť nestandardní nebo neslušné, protože tu existuje vzorec chování, který známe v podobě letních prázdninových lásek. Krátkodobý vztah nemusí být hodným zavržení, protože může trvat i několik měsíců – prostě se jen liší v tom, že v něm nehledáme partnera, s nímž bychom eventuálně měli strávit celý život a s nímž bychom měli mít děti. Ačkoli se našly au-pair, které tohoto období určitě využily k experimentování s různými druhy sexu a s různými typy vztahů, není třeba to přespříliš zdůrazňovat. V diskurzu o au-pair na Slovensku je tato možnost v současné době i nadále zveličována. Vznikla zde představa, že promiskuitní chování Slovenek, zvláště au-pair, je v cizině téměř nevyhnutelné. Je to patrné z článků ve slovenských časopisech, uváděných titulky jako „Chcete-li přijít o panenství, staňte se au-pair“ (viz střípek u kapitoly 7). Ve skutečnosti mnohé au-pair tráví čas hledáním více méně stejného typu relativně upřímného a trvalého vztahu, jaký hledaly na Slovensku. Bylo to zřejmé na nejrůznějších českých a slovenských večírcích a vyplývalo to z rozhovorů au-pair. Ale přeháněli bychom, kdybychom tvrdili, že mezi těmito dvěma kontexty není žádný výrazný rozdíl. Patrně nejvýznamnější odlišnosti se týkají typů mužů, k nimž jsou dívky přitahovány, a důvodů, proč se o ně zajímají. 176

Muži

Jedno z nejproblematičtějších míst kritizovaných v tomto diskurzu je skutečnost, že některé au-pair se vcelku zjevně a úmyslně vyhýbají Slovákům. Tyto dívky argumentují tím, že s takovými muži mohou navázat vztah „kdykoli“ doma, a proto jsou pro ně z hlediska potenciálního vztahu v Londýně nezajímaví. Například Želka by nikdy nešla na české a slovenské party, ale měla jako přítele, ne pouze sexuálního partnera, Turka. Třebaže se jako nejsamozřejmější zdá být alternativní vztah s Angličanem, nebyly takové páry až tak běžné. Mezi au-pair panuje obecný názor, že Angličanům jde obvykle jenom o sex. Dívky nelibě nesly zjištění, že i nevinný flirt bývá patrně záměrně mylně vykládán jako výzva k sexu. Tuto skutečnost ještě posiloval fakt, že se Slovenky se svou omezenou znalostí angličtiny nemohly účastnit standardního hospodského škádlení a ironizování, což vedlo k domněnce, že byly zajímavé jen jako potenciální sexuální objekty. Na Slovensku se představy o ideální ženě dají popsat rčením, že ideální dívka se hodí „do postele i k plotně“, což znamená, že i když je hezká, sexy, vzdělaná, kultivovaná a zdvořilá, je také zároveň praktická a schopná vést domácnost. Představa lásky a péče je na Slovensku do velké míry spojována s druhou částí rčení („plotnou“), v tom smyslu, že láska se projevuje tím, že člověk dělá něco pro někoho: žena by měla trávit čas s dětmi a dobře vařit, zatímco muž by se měl starat o dům. Slovenské au-pair měly dojem, že i když se jejich vztah prohloubil, Angličané buď tohoto typu starostlivosti a péče, spojovaného s láskou, potřebovali méně, nebo ho méně oceňovali. Proto se au-pair většinou Angličanům vyhýbají, pokud si ovšem samy nechtějí dokázat, že mohou takového muže získat. Jedna au-pair například přijela do Anglie udělat si přestávku ve vážném vztahu se svým slovenským chlapcem, aby si svůj dlouhodobý závazek mohli oba v klidu promyslet. Když se na Vánoce vrátila, zjistila nejen to, že ji přítel opustil, ale že její rodiče se přestěhovali a zjevně neočekávali, že se k nim ještě vrátí, protože v novém bytě pro ni neměli pokoj. Proto se systematicky vydávala hledat nějakého prozatímního přítele v Anglii, na znamení jakési revolty proti osudu. A i ve snaze ukázat svému bývalému, že může „sbalit“ někoho exkluzivnějšího. Samozřejmě se vyskytly také výjimky včetně vyváženějších a úspěšných dlouhodobých vztahů. Náš výzkum se soustředil na oblast Londýna, ale slyšeli jsme, že situace v jiných částech Spojeného Muži

177

království, kde žije méně jiných minoritních skupin, může být úplně odlišná. Tam o anglických mužích často panoval názor, že projevují vážnější zájem a odpovědnost, a byli také významnější skupinou z hlediska hledání potenciálních přátel a partnerů. V Londýně byly spolu s partnery z Česka a ze Slovenska nejobvyklejší vztahy s muži z Albánie, Kosova, Pákistánu, Ukrajiny nebo Maroka. V mnoha případech se au-pair prostě zamilovaly, přestože věděly, že buď jeden, nebo oba nezůstanou v zemi dlouho. Ale například Jitka navázala vztah s kurdským mužem s vědomím, že jde hlavně o to, aby mohla s někým sexuálně žít a chodit s ním za zábavou. Dokonce i s kamarádkami o něm mluvila jako o „jakoby příteli“, a vlastně jim ho ani nepředstavila. V takových případech au-pair často uvádějí, že prostě potřebovaly někoho, koho by mohly objímat a o koho by se mohly opřít. Někdy to říkaly i ty, které měly přítele na Slovensku a hodlaly se k němu vrátit. Odůvodňovaly to tím, že cítily enormní potřebu takovéto útěchy, když třeba bydlely u nevlídné rodiny, kde jim děti nadávaly a říkaly jim „hloupá krávo“. Také mohly cítit třeba jen obyčejné kamarádství k mužům, kteří byli sami v Londýně jako dočasní nebo nedávno přistěhovaní migranti. Některé au-pair do podobných vztahů vstupovaly, pokud je dotyční muži zvlášť štědře zahrnovali dárky. Au-pair zpočátku často navazovaly vztahy s muži z různých oblastí kvůli svému pomíjivému statutu krátkodobých migrantů. Avšak když k tomu došlo, následky mohly být hlubší a trvalejší, zvlášť když zjistily, že se čím dál více zajímají nejen o konkrétního muže, ale i o širší kulturní prostředí, které reprezentuje. Někdy je lákala právě historie a hloubka této kultury jako prostředek proti pocitům pomíjivosti a odcizení. Setkali jsme se se dvěma au-pair, které konvertovaly k islámu, jedna z nich patřila k našemu vzorku. Pocházela z rozvrácené rodiny, nejprve konvertovala, a pákistánská muslimská komunita v Londýně jí potom dohodla sňatek. Ten byl velice úspěšný, protože dívka vítala i vlídnost široké rodiny svého nového manžela. Jiná au-pair žila několik let s židovským přítelem, ale nakonec se s ním rozešla, protože jeho rodina nebyla ochotná ji přijmout, pokud nekonvertuje, a to ona nechtěla. V jejím případě vztah skončil také proto, že tato velice početná židovsko-íránská rodina na její vkus do vztahu příliš zasahovala. Přestože láska a sex jsou soukromé a důvěrné věci, vyhlídky au-pair na seznámení s potenciálními partnery v Londýně jsou hluboce zakotveny v širších politických a ekonomických souvislostech, zejména ve vztahu k rozšiřování EU a v britské imigrační politice. Před vstupem Slovenska do Evropské unie byla práce au-pair jednou z mála cest, jak mohly mladé Slovenky a Slováci dostat britské vízum na delší pobyt ve 178

Muži

Spojeném království. Sňatek s britským občanem byl tehdy prostředkem, jak tento pobyt prodloužit. Než Zuzana započala výzkum, seznámila se s bývalou au-pair, která se provdala za anglického kamaráda homosexuála, aby mohla v Londýně zůstat déle než dva roky, na které dostávají víza au-pair (později se pustila do hledání nějakého stejně efektivního prostředku, s jehož pomocí by mohl zůstat v Londýně její přítel). Britská imigrační politika také hluboce zasahovala do již existujících vztahů. Bibka, která nepatřila k našemu vzorku, se zamilovala do Pákistánce a otěhotněla s ním. Když odjela na pár týdnů na Slovensko, aby si prodloužila vízum, britská ambasáda její žádost bohužel zamítla. Jelikož její partner žil v Anglii ilegálně, nemohl odtud odjet. Bibka přes nátlak své rodiny odmítla podstoupit potrat – což byl odvážný čin jednak vzhledem k rasismu, který panuje na slovenském venkově, jednak vzhledem k nejistotě jejího partnerství. Dvojice se naštěstí sešla po rozšíření Evropské unie, když dítěti bylo několik měsíců. Když prvního května 2004 Slovensko spolu s devíti dalšími státy vstoupilo do EU, pouze Švédsko, Irsko a Spojené království poskytlo Slovákům okamžitě volný přístup na svůj trh práce. Jedním z důsledků byl rapidní nárůst slovenské migrace do Anglie, hlavně z řad mužů, a v návaznosti na něj se začaly hojně objevovat nové české a slovenské hospody, kluby, restaurace a party. Tato skutečnost otevřela au-pair mnohem víc příležitostí k seznámení a navazování vztahů se slovenskými nebo českými muži, takže v době našeho výzkumu už nešlo o to, že by takoví muži byli nedostupní, ale spíš o to, zda au-pair hledaly muže ze své vlasti, nebo se jim spíše vyhýbaly. Celkově bylo velice překvapivé, jak dalece jsou soukromé a intimní životy lidí ovlivňovány širší politickou transformací.

Muži

179

Slovenští muži

Náš výzkum probíhal v době, kdy česká a slovenská migrace do Velké Británie prudce vzrůstala. Těžištěm výzkumné práce byly au-pair, takže naše znalost migrantů mužského pohlaví je skromnější. V té době většina slovenských migrantů v Londýně patřila do věkové skupiny kolem dvaceti až lehce nad třicet let, obvykle byli svobodní a bez závazků. (Souběžně probíhající migrace z Polska se například týkala i starších lidí a rodin.) Slováci přicházejí do Spojeného království na zkušenou hlavně formou dočasné migrace, díky níž mohou například získat dostatečné prostředky na nákup bytu či stavbu domu, na založení rodiny, a v některých případech i založení firmy. Když v Londýně dva roky manuálně pracují, mají naději, že tohoto cíle dosáhnou za dva nebo za tři roky, na rozdíl od Slovenska, kde by jim to trvalo mnohem déle. Během pobytu v Londýně jim často nepřipadá nijak přínosné trávit čas snahou o integraci do širší společnosti. Raději se potloukají a popíjejí s ostatními Slováky, při troše štěstí navážou vztah se Slovenkami a potom se vrátí domů. Proto je u nich na rozdíl od au-pair menší pravděpodobnost, že svůj čas v Londýně budou chápat jako velmi speciální období v životě, které probereme v následující kapitole. Měli jsme pocit, že muži daleko méně trpí pocity provinění v souvislosti s krátkodobými vztahy a pobyt v Londýně je pro ně spíš jen dalším obdobím, kdy pracují v zahraničí. V porovnání se slovenskými au-pair jsou slovenští muži ještě více závislí na vztazích s ostatními Slováky, protože většinou pracují na stavbách ve skupinách a bydlí spolu. Celkem často se shromáždí kolem jednotlivce, který umí nejlépe anglicky, a proto komunikuje jménem celé skupiny. Vztahy mezi nimi sice mohou být napjaté, nemohou si však dovolit, aby třenice oslabovaly skupinu, protože muži v ní jsou na sobě navzájem závislí. V možnostech vytvářet vztahy existují mezi slovenskými muži a ženami v Londýně rozdíly, které jsou nápadné v porovnání se situací na Slovensku. Ženy (i muži) na Slovensku obecně vytvářejí vážné vztahy a vstupují do manželství dříve než v Británii. Společné bydlení sice není ničím neobvyklým, ale není tak běžné, aspoň na venkově, že by spolu 180

Muži

dvojice bydlely několik let, aniž by se vzaly. Za socialismu se většina žen vdávala do pětadvaceti let, dnes se však průměrný věk u obou pohlaví zvyšuje. Vzhledem k nižšímu věku, kdy lidé na Slovensku vstupují do manželství, a důrazu na mládí a krásu žen, si slovenské dívky kolem pětadvaceti let už mohou začít dělat starost o svou budoucnost, zatímco muži, obvykle o něco starší než ženy, s nimiž se žení, si stále mohou vybírat z mladších dívek. Naproti tomu v Londýně ženy nepociťují tak velký tlak a nejsou na svůj věk tak citlivé. Je tu kultura „singles“, takže dokážou i bez partnera chodit do společnosti a bavit se. Situace je vlastně obrácená, protože v Londýně mají daleko větší výběr mezi muži slovenské ženy. Jedním z hlavních důvodů je skutečnost, že migranti ze Slovenska se většinou setkávají s příslušníky jiných nemajetných minoritních komunit, jako jsou Marokánci, Albánci či Pákistánci. Ženy z těchto většinou muslimských skupin normálně nejsou pro Slováky jako potenciální partnerky dostupné. Naproti tomu muži v těchto komunitách mívají menší omezení a slovenské dívky často navazují vztahy právě s nimi. Muslimové jsou většinou vychováni v přesvědčení, že se mohou oženit s ženami, které vyznávají jinou monoteistickou víru, jako je křesťanství, zatímco u muže, který si chce vzít muslimku, se obvykle předpokládá, že bude konvertovat. Základní asymetrie je opět převrácena ve vztahu k přesvědčení, s jakými lidmi člověk může navázat vztah. Ovládání jazyka je v Londýně důležité jak pro konverzaci s neanglickými minoritními komunitami, tak pro hovory s Angličany. Práce au-pair často závisí na jejich znalosti jazyka daleko víc než práce, které v Londýně obvykle vykonávají slovenští muži. Au-pair zbývá také mnohem více času, aby chodily do jazykových škol, než mají celý den manuálně pracující dělníci, ale také se cítí v anglických rodinách izolované, a proto mají daleko větší potřebu patřit do nějakého širšího společenství. Nerovnost pohlaví je pro ženy příznivá i vzhledem k očekávání, jež platí i v Londýně, totiž že tím, kdo má peníze a možnosti, je muž, zatímco u ženy to není tak důležité. Dochází rovněž k posunu v okolních vztazích mezi pohlavími. Přestože se au-pair možná neztotožňují s žádnou konkrétní feministickou ideologií, rozhodně se setkávají s větší rovností pohlaví. Samotná přítomnost žen bez doprovodu v hospodách, klubech a v různých typech zaměstnání, spojená se sexuální rovností, může být pro ně příjemným překvapením. Muži

181

Jakmile se však zabydlí ve vztahu – například s muži z muslimských komunit – mohou ženy zažít ještě docela jiný rozměr vztahu mezi pohlavími ve sféře domácnosti. Pětadvacetiletý Igor pracoval jako elektrikář. Přišel do Londýna, protože chtěl poznat novou zemi a trochu cestovat: Londýn byl jen mezistupněm, jeho snem bylo dostat se do Spojených států. Přestože na Slovensku byl se svým platem spokojen, zároveň doufal, že si vydělá dost peněz, aby si mohl otevřít hotýlek ve slovenských horách. Igor nikdy neměl problémy se ženami. Věděl, že celkem dobře vypadá, a byl společenský a milý. Zrovna neměl žádnou přítelkyni, ale myslel si, že to nebude dlouho trvat a on se v Londýně seznámí s nějakou milou Slovenkou. Ohromilo ho, když po půl roce zjistil, že je stále sám. Chodil hodně do společnosti, ale Angličanky se mu nelíbily – a hlavně s nechutí sledoval, jak se vždycky na večer vyfintí, a že hodně pijí. Také si o nich myslel, že jsou nafoukané. Obyčejně neuvažoval o jiných cizinkách, protože mu buď připadalo, že se k němu nehodí, nebo byly zadané. Takže v zásadě hledal slovenskou nebo českou partnerku. Chodil na česko-slovenské party a také se setkával s kamarády a jejich kamarádkami, kteří náhodou též žili v Londýně. Potíž byla v tom, že tyto dívky byly zároveň přítelkyně někoho z party. Igor doufal, že naváže podle svého mínění normální, trvalý vztah s ženou, v podstatě takový, jaký by měl doma. Zklamalo ho, že Slovenky, se kterými se seznámil na party, byly ochotné se s ním vyspat, ale na jeho vkus byly příliš přelétavé a povrchní. Jednou si vzpomněl na český film Konec básníků v Čechách a citoval Zuzaně scénu, v níž se matka snaží synovi najít dívku v kostele. Nadšeně vypráví, jaké chodí do kostela milé a slušné dívky. A on jí odpoví: „Víš, maminko, v kostele jsou všechny dívky milé a slušné.“ Uzavřel to tím, že on se teď setkává s au-pair jenom v hospodách, a „v hospodách jsou všechny dívky opilé a neslušné“. Igor také neměl dobrý pocit z vlastního chování, když se jednou vyspal se slovenskou au-pair, s kterou se poznal na večírku, a nepamatoval si její jméno. O takovouhle lásku Igor nestál. Ale pak jednou pozval jistou dívku z večírku na rande a na procházce mu řekla, že už s ním víckrát ven nepůjde, protože si chce v Londýně procvičovat angličtinu, a ne mluvit slovensky. Sarkasticky poznamenal, že s ní tedy klidně může mluvit anglicky, ale byl si plně vědom toho, že to jsou jen takové vytáčky. Nakonec se o Vánocích doma na Slovensku seznámil s milou ženou. Náklonnost byla vzájemná, a protože dívka před nedávnem zrovna přišla o práci, navrhla, že s ním pojede do Londýna. Značně se mu ulevilo, že už je randění v Londýně konec a on se může spokojeně usadit. Slovenští muži mohou nacházet útěchu ve svém trvajícím přesvědčení o tom, že jsou pohlední, dobře stavění chlapi s mnoha základními 182

Muži

dovednostmi, jichž mohou využít při stavbě a údržbě domu i zabezpečení rodiny, a ve vědomí, že ať se v Londýně chovají jakkoli, slovenské ženy s nimi tuto představu sdílejí. Tóno, který pracoval jako au-pair a bylo pro něj těžké najít si dívku, přičítal svůj neúspěch tomu, že oproti Angličanům a jiným cizincům v Londýně málo vydělává. S kamarády si vyprávěli o špatném zacházení, jež postihlo slovenské au-pair, které podlehly pokušení a začaly chodit například s Angličanem, Albáncem nebo Pákistáncem, a později shledaly, že je k nim chladný nebo zlý. Soudili, že takové dívky se vrátí na Slovensko poučené, a když nic jiného, budou si aspoň víc vážit pozitivních vlastností vlídných, starostlivých a spolehlivých Slováků. Zatím však slovenští muži i ženy (protože i většina au-pair označovala jako ideální scénář vytvoření vztahu se slovenským nebo českým partnerem) vítají možnosti, které jim Londýn nabízí k navazování vztahů. Au-pair zjistily, že v Londýně je mnohem snadnější seznámit se se zajímavými muži, kteří o ně mají zájem, než by tomu bylo doma. V českých a slovenských restauracích a na večírcích nacházely au-pair obvykle uvolněnou atmosféru, kde se mohly velice snadno seznámit s muži a popovídat si s nimi. Mohlo se jednat jen o příjemný rozhovor, pozvání na grilování, mohlo jít o sblížení na jednu noc či o dlouhodobější vztah.

Muži

183

Au-pair muži

Až dosud byla tato kniha psána téměř výlučně genderovým jazykem, který identifikuje au-pair jako osoby ženského pohlaví. Ve skutečnosti bylo pět au-pair (10 procent našeho vzorku) pohlaví mužského. Nemáme možnost zjistit, jak dalece je tento poměr reprezentativní. Kvantitativní studie ukazují, že muži činí 25 procent žadatelů. Ale protože britské rodiny se stále velice zdráhají přijmout jako au-pair muže, podíl těch, kteří skutečně jako au-pair pracují, je mnohem nižší. Také diskurz kolem instituce au-pair zůstává rezolutně ženský. I v našem malém vzorku se však projevil překvapující nápadný postoj k mužským au-pair. Ve všech případech byli hostitelé zpočátku velice obezřetní v tom, zda volba muže byla rozumná a bez rizika. Takové řešení je stále pokládáno za dosti radikální odklon od normy a přátelé, příbuzní i sousedé jsou jím zpravidla velmi udiveni. Jako vážný problém je tato situace pociťována, zejména pokud se au-pair nemá starat jen o chlapce, ale i o dívky. Ale i když jsou v rodině pouze hoši, zpočátku vždycky přichází ke slovu strach, a rodiny s učiněním prvního kroku váhají. Strach se týká dvou hlavních témat. Prvním a nejpodstatnějším je obava z pedofilie. Dalším důvodem je asociace starostlivosti o děti a o domácnost s ženskou rolí a identitou – muži jsou automaticky pro vykonávání této práce považováni za méně vhodné či dobré. Setkali jsme se však i s matkou, která váhala se zaměstnáním muže jako au-pair z obavy, že toho hodně sní. Dva chlapci au-pair, kteří nám poskytli interview, byli během svého zaměstnání neprávem obviněni z pedofilie. Jozef věděl, že britská společnost je velice citlivá na eventuální zneužívání dětí, ale neuvědomil si, jak fanatická tato obava může být. Byl si vědom toho, že třináctiletý chlapec, kterého vozil do školy, je plachý. Když spolu byli venku na školním hřišti, vyptával se tedy chlapce na děvčata z jejich třídy – jestli se mu líbí a která z nich je hezká. Jozef se zmínil o jedné blondýnce s hezkou postavou. Chlapec byl očividně k smrti vyděšený, a hned jak přišel domů, běžel za matkou a vyprávěl jí, že Jozefa zajímají malé dívky. Rodiče požádali Jozefa, aby odešel. Neměl sebemenší zájem spát s třináctiletými děvčaty. Jenom se 184

Muži

pokoušel zapříst s hochem jakousi „chlapskou“ debatu. V druhém případě to zjevně nebylo tak jednoznačné, takže rodina mohla mít kromě opatrnosti i dobrý důvod k znepokojení. Takže i přesto, že vztah může být velmi pozitivní, tyto počáteční obavy očividně přetrvávají. V některých případech byly důvody, proč hostitelé dali přednost muži, zřejmé. V jednom šlo o matku samoživitelku, která chtěla, aby jí au-pair mohl pomoci i na zahradě a zvládal fyzickou práci. Jinde šlo o dvojici, kde manžel byl na vozíčku a bylo třeba ho přenášet. Třetí byl samotný otec se syny. Čtvrtí, Borgersonovi, kteří měli dvanáctiletou dcerku, zcela záměrně zpochybňovali předsudky a tvrdili, že jsou ochotni přijmout stejně muže jako ženu. Nakonec to bylo jedno z nejúspěšnějších spojení mezi au-pair a rodinou, které jsme během našeho výzkumu zaznamenali. Když už se rodina jednou rozhoupala a zaměstnala jako au-pair muže, v mnoha případech se po nějakém čase zdálo, že hostitelské matky nabyly dojmu, že objevily skrytý poklad světa, který jim přináší nevýslovné požehnání: Muž jako au-pair může podle nich dělat spoustu věcí. Kromě hlídání dětí a uklízení to také znamenalo, že v domě bydlí někdo, kdo umí leccos opravit, provozuje kutilství, pomáhá na zahradě nebo při stěhování nábytku. Všechny tyto věci jsou důležité, protože síly na manuální práci a zruční pomocníci se v zámožných oblastech Londýna shánějí velice těžko a není vůbec běžné, aby v rodině ze střední třídy někdo dovedl opravit kapající vodovodní kohoutek. V těchto vrstvách tento problém představuje všudypřítomné téma hovorů na večírcích. Zná někdo nebo může někdo doporučit muže, který umí „dělat věci“ kolem domu? Slováci bývají vesměs zkušení v drobných domácích opravách. Takže rodiny zjistily, že si najaly au-pair, ale přitom se jim jaksi ještě navíc podařilo získat pověstného „polského instalatéra“. Za těchto okolností se na mužského au-pair nešetří chválou: „Radika jsem nemohla odtrhnout od práce. Je úžasný, a neuvěřitelně silný. Požádala jsem ho o nějakou drobnost a on toho udělal mnohem víc. Když jsem mu řekla, ať poseká trávník, udělal veškeré práce na zahradě a postavil plot. Pracoval až do devíti do večera a byl dotčený, když jsem ho prosila, ať už toho nechá.“ Radik prý prováděl malířské a natěračské práce po domech v okruhu několika mil, ale když se vrátil, stejně ještě umyl hrnky od kávy a uklidil kuchyň. Externí práce nikdy nebyly na úkor jeho péče o domácnost a o děti. Stejně důležité jako toto Muži

185

nadšení byl i obdiv, jaký vzbuzoval u chlapců. Kluci ve škole si během krátké doby uvědomili, že mít jako au-pair muže je svého druhu výhra, která jim skýtá velkou podporu v jejich neustálém soupeření s vrstevníky. Jenom oni mají au-pair, který taky hraje fotbal, zápasí a může je nosit na ramenou, který hraje hry na počítači – drsné hry – a který v zásadě chápe, sdílí a zlepšuje jejich svět. Jedna matka poukazovala na to, jak kamarádi jejího syna neustále chtěli být s jejich au-pair nebo si ho půjčovat, a že jejím synům očividně záviděli. Vypadalo to, že jsme konečně potkali pana Poppinse! Další výhodou mužských au-pair byl pocit, že měli daleko méně emocionálních problémů s úklidem. Přestože rodiny tvrdily, že se od nich předpokládalo, že budou pracovat stejně pilně a budou stejně poslušní jako dívky, oni si takové věci nebrali osobně, ani si je nespojovali s nějakými ideálními představami o tom, jaká by měla být dobrá matka. Pro ně to byla prostě práce, a pokud nebyla pokaždé oceněna, nic si z toho nedělali. Nebývali tak nešťastní, když děti během pěti minut znovu udělaly nepořádek, který oni předtím několik hodin uklízeli. Tomášovi nevadilo, že je jediný muž, který čeká na děti před školou. Ve skutečnosti věděl, že všechny ostatní děti jim toho sportovce záviděly. Matky se také necítily být mužským au-pair nikterak ohroženy, protože se nemohl stát náhradní matkou, která zpochybňovala jejich pozici hlavní opatrovnice dětí. Přinejmenším u našeho malého vzorku se také zdálo, že rodiny měly menší obavy z toho, když si jejich au-pair přivedl do domu dívku, než když si dívky vodily domů chlapce. V rozhovorech s Dannym se o problému sexuality nikdo nezmínil, přestože víme o jednom au-pair, jemuž se osamělá matka, která ho zaměstnávala, vnucovala, aby s ní spal. Když ji odmítl, shledal, že dostává stále více práce, a tak z rodiny nakonec odešel. Tato problematika byla také podrobně zpracována v Sunday Times novinářkou, která viděla svého au-pair jako křížence řeckého boha a dokonalé hospodyňky: Nebyla jsem rozhodnutá vybrat si jako au-pair muže. Miroslava mi poslala do cesty šťastná náhoda, možná sám Bůh. Psala jsem e-maily snad všem au-pair od Bratislavy po Uzbekistán a už mě bolelo ucho od telefonických hovorů s Olgou, Magdou a Fatimou, zatímco děti kolem mě dělaly čím dál tím větší spoušť. Než jsem dostala k telefonu Miroslava ze Slovenska, už jsem byla naprosto zoufalá. Řekl mi, že má rád děti (To říkají všichni, pomyslela jsem si) a že domácí práce mu nevadí (To ti budu věřit, až to uvidím)… Vůbec jsem nebyla připravená na to, že z taxíku vystoupil Adonis, přešel chodník a vzal mi z náručí moji malou dcerku. „Já jsem Miroslav,“ představil se, stiskl mi ruku a dal mi pusu na tvář. „Jsem tady, abych vám pomohl.“ Potom šel s mým synem do parku hrát fotbal, uvařil dětem 186

Muži

večeři a dožehlil prádlo, ke kterému jsem se celý týden nedostala. Byla to úplná fantazie… Připouštím, že se mi líbí, když se vrátí z běhání a sundá si tričko, protože má pěkné tělo, a zřejmě mu nevadí, když se na něj dívám. (http://women.timesonline.co.uk/article/0,,18030-1579657,00.html) Rodinám připadalo, že slovenští au-pair si udržovali postavu, která je staví do úplně jiného ranku, než se očekává od mužů ze střední vrstvy narozených v Londýně. Díky tomu rozhodně oplývají vlastnostmi, které z nich, při jejich sošné vzrušující postavě činí v britské domácnosti protějšek švédských au-pair dívek. Matky, s nimiž jsme hovořili, takovou přímou analogii sice rozhodně popíraly, ale z nadšení, s nímž o těchto mužích mluvily, bylo zřejmé, že jim jejich přítomnost činí potěšení. Potom jsme se zmínili o novinových článcích, které se týkaly vilných paniček a mužských au-pair, jedné matce, která zatím žádného muže jako au-pair neměla. Opáčila: „Bože můj, jen kdybych mohla sehnat někoho, kdo by mi pracoval na zahradě – sex už bych si opatřila jinde!“

Muži

187

Závěr

Lze říci, že muži zaujímají ve světě au-pair nejednoznačné místo – jsou svým způsobem středem zájmu, ale přitom tak trochu na okraji – dominantní jsou vztahy s ostatními au-pair. Významnou roli v tom, jaké vztahy a s kým au-pair vytvářejí, hrají širší struktury, jako třeba imigrační předpisy, přestože každý takový vztah je přirozeně vysoce soukromou a nepředvídatelnou záležitostí. Pravidla a normy života v cizím domě také vyvolávají zábrany, omezení a nesrovnalosti, jež vytvářejí pro obvyklý průběh vztahu neobvyklé a obtížné podmínky. U dlouhodobých vztahů mohou být důležitá i specifika různých prostředků komunikace. Diskurz vesměs skutečné podmínky zkresluje a příběhy, které se šíří tiskem, ale i po hospodách, bývají často značně zveličené. Otcové hostitelských rodin jen zřídka představují problém a au-pair často hledají celkem „obyčejné“ vztahy. Z materiálů je však zřejmé, že tento posun v kontextu je důležitý a že může docházet k promiskuitě a vzniku celé škály nejrůznějších vztahů. Na druhou stranu jsou zase au-pair ve věku, kdy je pravděpodobné, že vztahy tak či onak budou v centru jejich vnímání světa, a vlastně bychom ani neočekávali, že to bude z hlediska intimity klidné období. Au-pair během svých pobytů mohou prožít radikální změny ve vztazích mezi pohlavím a mocí a zakusit nebývalý pocit svobody a neomezených možností. Au-pair muž byl ještě donedávna něčím téměř nepředstavitelným, ale jakmile byla jednou tato možnost akceptována, najednou se zdá, že všemožně vyhovuje přáním londýnských rodin, takže se časem může stát něčím úplně normálním, jednoho dne třeba i zdrojem nových mýtů a očekávání.

188

Muži

Střípek

Podle Maríny Markušové, „Galeje au-pairek“ Markíza, č. 38 (2004): 51. Slovenky jsou známé svou krásou a půvabem. V kombinaci s jejich schopností starat se o domácnost se z této skutečnosti stává pro pána domu nebezpečné afrodisiakum. Laura z Brezna nezůstala u jedné pařížské rodiny dlouho: paní domu jí už druhý den řekla, aby odešla. Důvod? Byla příliš hezká a mladá. „Jednou odpoledne jsem si ve svém pokoji četla knížku. Byla jsem v domě sama, protože děti jely s matkou na výlet. Najednou se otevřely dveře a v nich stál pán domu jenom ve spodním prádle. Vykřikla jsem a on se mě zeptal, jestli mě vyděsil. Jenom jsem se ho zeptala, kde je jeho žena. Zasmál se a odešel,“ vyprávěla Kristína z Bratislavy. (…) „Moje kamarádka Luba dostala místo v rodině vdovce se třemi dětmi,“ pokračovala Kristína, „od začátku s nimi vycházela velmi dobře, protože na Slovensku pracovala jako učitelka ve školce. Jejich otec si uvědomoval, že pro své děti nemohl najít lepší matku. Začal jí zvyšovat plat, potom ji zval na večeře a do kina, a jednou našla na stole kytici růží. Ihned věděla, kolik uhodilo. Protože ho měla taky ráda a s dětmi byla nerozlučně spjatá, přijala jeho nabídku a vzala si ho.“ Osmnáctiletá Petra takové štěstí neměla. Svedl ji mladý milenec paní domu, který jí tvrdil, že spal se všemi au-pair před ní, a že to jeho partnerce nevadilo. To však očividně nebyla pravda, protože vyhodila Petru okamžitě poté, co ji našla v jeho posteli.

Muži

189

Kapitola 7

Mezičasí

Rite de passage

„Jé, jé, jé, kdepak ty fajn holky jsou, a kde maj hračky svý, ty naše lásky tříletý?“ Kde jsou dnes všechny ty Majdalenky, Apolenky, Veroniky, Zdenky, Lenky, Moniky? Holky z naší školky se hrály víceméně na každé česko-slovenské party v Londýně. Bylo to celkem opodstatněné, vzhledem k tomu, že mnohé z „holek“, o kterých zpívali Kotvald a Hložek, v roce 2005 pravděpodobně žily v Londýně. A upřímně řečeno byly pořád docela mladé. Více než 80 procent z nich bydlelo poprvé mimo rodičovský dům. Přivážely si s sebou sice fotografie svých chlapců, ale také rodičů a sebe, když chodily do školky. Hodně jich mělo s sebou plyšového medvídka. Ale nebyly to už školačky, a svůj život v Londýně vnímaly jinak než na Slovensku. Jsme antropologové, a tak naším hlavním cílem bylo zprostředkovat zkušenost au-pair, jak jsme se s ní setkávali prostřednictvím terénního výzkumu, ale také se pokusit vysvětlit jejich chování. Antropologové interpretují způsob, jak člověk prožívá čas spojený s představou životních etap pomocí konceptu rite de passage – přechodových rituálů. Původně odkazoval na to, jak člověk při přechodu z jedné etapy života do druhé prochází liminální fází, ve které přestávají platit normy a pravidla typická pro etapu, kterou opouští, ale ještě se nezařadil do etapy nové. Liminální fáze bývá někdy spojená s jistou divokostí a změnou toho, co je v dané společnosti považované za normální civilizované chování. „Být člověk“ definují některé kosmologie dokonce jako protiklad statusu zvířete. Takže například Kwakiutlové ze západního pobřeží Kanady při iniciaci musejí podniknout jako rite de passage výpravu do světa přírody a předvést názornou ukázku zvířecí divokosti, aby mohli být znovu zkroceni civilizujícím vlivem lidské společnosti. Podle nás většině chování au-pair, jak jsme je popsali v této knize, lze lépe porozumět, chápeme-li toto jejich období v Londýně jako rite de passage, který je vystavuje dualitě Mezičasí

193

krátkodobých svobod v protikladu k dlouhodobým závazkům, jež jsou běžné v moderním životě. Au-pair často popisují svůj pobyt v Londýně jako důležitou etapu dospívání a osobního růstu, období mezi bydlením u rodičů a budováním podmínek pro vlastní rodičovství. Například Elena uvádí: Pracovala jsem tři roky doma v našem městě v jeslích a zkrátka jsem měla o všechno postaráno. Nemusela jsem se o nic starat. Bydlela jsem u rodičů, jesle byly za rohem, a já jsem neměla sebemenší problém. Tak jsem se prostě rozhodla, že budu nezávislá a dokážu si, že jsem schopná žít, aniž bych ve všem spoléhala na rodiče. Samozřejmě jsem se taky chtěla zdokonalit v angličtině a poznat cizí kraje. Ale hlavní bylo, že jsem si chtěla něco dokázat. Stanete-li se au-pair, může se tento pozvolný přechod změnit ve slušné drama. Jeden den dívky ještě žijí s rodiči, kteří s nimi zacházejí jako s dětmi, a i ony samy sebe vidí jako děti. A druhý den nejenže jsou od rodičů odloučeny, ale samy se najednou musejí starat o děti – v podstatě s těmito dětmi tráví více času než jejich matky. I když třeba byly doma na Slovensku zvyklé vykonávat domácí práce víc než jejich vrstevníci v Londýně, přesto pro ně bývá šok mít na starosti úklid celého domu. Takže uvázly ve zvláštním stavu. Na jednu stranu se musejí vyrovnávat s přílišným zdůrazňováním povinností spojených s životem dospělých, nejsou jim však přiznávána práva dospělých – někdy jim rodiny říkají, nejen kdy mají vstávat, ale i kdy mají chodit spát. Skutečnost, že au-pair vykládají svůj pobyt jako zkoušku nebo jako rite de passage na cestě k dospělosti, je jedním z hlavních důvodů, proč v rodinách zůstávají, i když jsou nešťastné, a akceptují zacházení, které je vykořisťující nebo ponižující. Chápou takovéto deprimující zkušenosti jako zkoušku z dospělosti, jako test, v němž by neobstály, kdyby se třeba jen zmínily rodičům o tom, jak jsou nešťastné. Osmnáctiletá Silvia se ocitla u velice odměřené hostitelské rodiny, která ji zneužívala, téměř s ní nemluvila, nutila ji pracovat dlouhé hodiny bez nároku na mzdu a omezovala její přístup k jídlu. Chtěli po ní dokonce, aby česala třásně na koberci hřebenem. Přestože si pravidelně psala s rodiči, nikdy se nezmínila o tom, jak je nešťastná, soustředila se jen na návštěvy muzeí nebo na to, jak se zlepšuje v angličtině. Vysvětlovala, že „stěžovat si rodičům by bylo dětinské“. Byla silně nábožensky založená, a tak říkala: „Pán Ježíš trpěl za nás za všechny a podstoupil nesmírnou bolest. A já jsem zase tolik netrpěla. Tak jsem to musela vydržet, udělat to kvůli němu. A stát se tak lepším člověkem.“ Silvia u této rodiny zůstala rok. Zdenka, již dříve zmíněná au-pair, jež bydlela v sociálním bytě a dělila se o postel s tříletým chlapečkem, kterého opatrovala, 194

Mezičasí

měla jen jeden den volna za čtrnáct dní, pracovala strašně dlouho a byla nucena chodit do kostela. Vzpomínala: „Každičkou noc jsem brečela a hrozně jsem chtěla domů. Ale nevrátila jsem se. Nemohla jsem. Moji rodiče věděli, že tam nejsem moc šťastná, a říkali mi, ať se vrátím, ale já jsem nechtěla. Prostě jsem nechtěla jít domů jako malé dítě. Musela jsem něco vydržet. Nejsem zase tak měkká.“ Bolestné zkušenosti a pocit, že dotyčný prochází zkouškou, jsou pro liminální fázi přechodových rituálů typické. Od iniciovaných se však často navíc očekává, že se vrátí k méně civilizovanému stavu bytí, často prostřednictvím cesty do oblasti na okraji jejich normálního společenského prostředí. Zde je situace mnohem složitější, svým způsobem dokonce převrácená, protože Slováci mají často pocit, že jsou považováni za marginální, a proto chtějí strávit určitou dobu ve městě, které pokládají za evropskou metropoli. Slovensko postrádá velikost i mezinárodně uznávané historické tradice sousedního Maďarska a Polska. Ale i v porovnání s Čechy bývají Slováci považováni za venkovštější a méně „civilizované“ zástupce východní Evropy. V uplynulých dvou desetiletích Slovensko postupně přestávalo být chápáno jako satelit sovětské sféry, jen aby se přemístilo na okraj sféry západní. Socialismus je dnes většinou vykreslován jako nesprávně zvolená cesta k modernímu životu, oproti tomu země, jako je například Velká Británie, šly cestou „správnou“, a jsou díky tomu nyní o krok napřed. Tento vyspělý a bohatý Londýn ale slovenským au-pair připadá, že je chudý sociálně a postrádá tradice a dobré mravy, což je překvapivý kontrast oproti hospodářsky chudému, avšak společensky bohatému Slovensku. Slováci jezdí do (nyní pro změnu necivilizovaného a divokého) Londýna, aby se stali lepšími sociálními bytostmi – otci, ženami, matkami nebo pracovníky – a naplnili své sociální role doma na Slovensku, které je pro ně skutečným centrem sociálního dění. Takže Londýn má schopnost vypadat divoce ve srovnání s civilizovaným Slovenskem a Slovensko má schopnost vypadat venkovsky ve srovnání s velkoměstskostí Londýna. Důležité je, že obojí lze definovat protikladem. V první kapitole jsme popisovali kombinaci faktorů, které člověka nutí vylétnout z hnízda a usadit se někde jinde. Důvody, proč jednotlivé au-pair přicházejí do Londýna, často vyplývají z konkrétních okolností týkajících se osobního života, jako je rozchod s přítelem nebo přesycení rodičovskou autoritou. Rozhodnutí odcestovat může být naprosto spontánní. Už samotné množství au-pair ze Slovenska, které se ocitly v Londýně, však vypovídá o jeho důležitosti ve vztahu k pochopení vlastní identity a pozice současného Slovenska. Jarmila tvrdila, že lidé, kteří nikdy nestrávili nějaký čas v cizině, jsou odsuzováni pro nedostatek Mezičasí

195

iniciativy a ctižádosti. Ona samozřejmě chtěla peníze, aby si mohla zařídit domov a svůj kadeřnický salon. Ale také měla pocit, že každý, kdo má trochu důvtipu a odvahy, využije příležitosti, aby se něco přiučil o nejnovějších trendech moderního světa. A přitom přiveze do Londýna kvality, které se tam prý vytrácejí – zdravý rozum, ženskost, krásu a vědomí, že Slováci se dovedou postarat o dům, o děti, ale taky třeba umějí vyměnit pojistky. Na druhé straně je dobrodružství v divočině. Civilizované a pěkné Slovenky čelí výstřednostem v Camden Town a hulvátským chlapům v hospodách, kteří po vás chtějí sex dřív, než vám řeknou, jak se jmenují. Potom se ale vrátí domů s nadhledem a znalostmi vyspělé spotřební kultury a nejnovější módy.

196

Mezičasí

Zažít divočinu

Být au-pair v Londýně účastníci výzkumu vnímali jako přechodné stadium, jako jakýsi rok volna mezi ukončením střední školy a vstupem na vysokou, čas, který mladým lidem též umožní zamyslet se nad tím, co chtějí dál v životě dělat. Jako takový není pouze přechodovým rituálem, ale také otevřeně vyjadřuje širší dualismus moderní dočasnosti. Na jednu stranu je zde vzrušující příslib osvobození od rodiny, tradice a povinnosti, a na druhé straně je to etapa směřující k založení vlastního domova a rodiny. Jarmila brala jako prohru život své sestřenice, která už se stala manželkou a matkou, aniž by si dopřála náležité období přechodné nevázanosti. Podle Jarmily to byla chyba, zkratka, která nemá šanci na úspěch, protože pokud člověk nemá tyto širší zkušenosti, nemůže se v takovém provinčním prostředí doopravdy usadit. Vždycky bude litovat toho, co nezažil. Tento kontext nám pomáhá objasnit, jak se au-pair chovají, když se ocitnou v Londýně – dočasnou proměnu v chování iniciovaných, která je nejnápadnější v tom, jak se chovají k sobě navzájem. V páté kapitole jsme se zmínili, že toto chování se může vrátit do podoby připomínající hašteření na školním hřišti. Například Natália se rozhodla, že nechce jít na česko-slovenský večírek pořádaný v Beddlinghamu ze dvou důvodů. Za prvé proto, že tam bude anglický DJ, který nejspíš nebude hrát slovenské písničky. Ale hlavním důvodem byly ostatní au pair: Víte, chodí tam velká skupina au-pair, které fakt nesnáším. Jsou trochu jednoduché. Je to skupina kolem Nasti. No, a Nasťa sem přišla asi před půl rokem, přijela pracovat pro rodinu, od které zrovna odjížděla její sestra. A bylo samo sebou, že Nasťa by se měla přidat k partě kamarádek své sestry. Ale ony ji nepřijaly. Prostě ji vyhodily. Tak jsme ji přijaly mezi sebe my. Braly jsme ji s sebou, když jsme šly do Tesca nebo někam ven. Takže jsme jí v zásadě pomohly. Ale ona se nám potom začala vyhýbat a drbala nás a pomlouvala. A jednou, když jsme šly do Tesca, volaly Mezičasí

197

jsme jí, ať jde s námi. Ale ona řekla, že dělala úklid, je unavená a chce si dát sprchu a vlézt si do postele. A pak jsme ji potkaly v Tescu. A jindy zase řekla, že nechce jít ven. Ale pak jsme ji druhý den potkaly v knihovně, a na internet se musíte zapsat den předem, takže ona vlastně lhala, protože musela venku být. Takže já se teď v její společnosti necítím dobře a nechci na tu party jít. V takových podmínkách se ukazuje křehkost vztahů, které někdy mohou vybouchnout. Devatenáctiletá Ľubica se rozhodla strávit víkend s Tatianou, svou kamarádkou ze střední školy, která pracovala jako au-pair v North Finchley. Tatianě její hostitelská rodina dovolila, že u ní o víkendu mohou přespávat slušné kamarádky. Pro Ľubicu, která bydlela na vzdáleném předměstí, to znamenalo, že bude mít konečně příležitost pořádně poznat centrum Londýna. Většinou chodily buď na česko-slovenské akce, nebo na živou hudbu do místních hospod a klubů ve čtvrti, kde jedna z dívek bydlela. Ale tentokrát se rozhodly, že zajdou do klubu v Camdenu. Majka a Dáša, jiné dvě spřátelené au-pair, byly, jak říkaly, „na černou muziku“ a posmívaly se jim pro jejich konzervativní výběr klubů i hudebních stylů. Obě dvojice se tedy rozhodly strávit noc v Electric Ballroom v Camdenu. Večer probíhal dobře, ale Majka a Dáša se po nějaké době přesunuly do jiného klubu. Potom se Ľubica s Tatianou (podle Ľubice trochu) pohádaly, a Tatiana prostě odešla domů a nic jí neřekla. Ľubicu to šokovalo. Byla vylekaná, že se ocitla sama v klubu někde v centru Londýna, a navíc ani nevěděla, jak se dostane k Tatianě. Kromě toho jí Tatiana nejspíš úmyslně nebrala telefon, takže vlastně nemohla jít k ní domů na noc, jak se domluvily. Nemohla ani najít Majku a Dášu. Nakonec se dovolala jednomu kamarádovi, který si na noc nevypínal mobil, a ten jí pomohl dostat se zpátky do bezpečí. Některé kamarádky, přestože vědí, že mají dočasně na starost něco důležitého, třeba telefon jiné au-pair, se prostě neobtěžují zařídit to tak, aby si dívka mohla věci vyzvednout, i když to znamená, že dotyčná au-pair se ocitla v úzkých. Někdy se vyskytne soupeření o muže – některé au-pair nenuceně využívají milence kamarádek s rozpustilostí, která dokazuje, jak málo se starají o to, že svými činy někomu působí bolest. Toto jednání se objevuje v kontextu nesčetných drobných lehkovážností nebo lhostejnosti a nedostatku zájmu, jako třeba když kamarádky nutí au-pair pít alkohol, i když vědí, že bere antibiotika. Tereza si po roce stráveném jako au-pair našla místo sekretářky u firmy, která se zabývala distribucí ekologických zemědělských produktů. Přestože teď bydlela jen půl hodiny cesty od Beddlinghamu, jednoduše úplně přerušila veškeré kontakty s Renatou, která bývala její nejlepší přítelkyní. Vůbec jí nevolala a sešla se s ní jenom jednou, když si nedokázala 198

Mezičasí

najít žádnou výmluvu. Tereza se nám svěřila, že teď, když už není au-pair, ji Renata nudí, a že jejich vztah považovala za účelový a dočasný, přestože spolu trávily skoro všechen volný čas. Renata její chlad a lhostejnost vůbec nechápala. Lidé se samozřejmě hádají, ukončují přátelství a všelijak se navzájem trýzní. Každodenní život v Londýně se však od normálního chování na Slovensku lišil hlavně v tomto nenuceném přehlížení, i v pouhé četnosti takových epizod a v hrubosti, která je provázela. Jde o to, že takové příhody by ve stejné věkové skupině na Slovensku představovaly výjimku, takže se nejedná o nějakou charakterovou vadu, ale spíš o důsledek velice konkrétní situace, v níž se au-pair nacházejí. Být au-pair zkrátka znamená jednu velice omezenou a zřetelně vymezenou kapitolu jejich života, v níž experimentují, užívají si, stávají se nezávislými, ale jaksi bez vědomého úmyslu zjišťují, že do vztahů zde vlastně doopravdy emocionálně neinvestují tolik jako předtím doma. Jeden aspekt této „živočišnosti“ nebo menší „lidskosti“ je možné pozorovat v různých případech chování překračujícího běžné normy. Zuzana v několika případech trávila čas se stejnými au-pair před tím i po tom, co s nimi v Londýně pracovala. V Londýně daleko víc nadávaly, používaly hrubých výrazů, a daleko víc pily – ne jenom „dámské“ drinky, ale opravdu se opíjely. Setkali jsme se s několika au-pair, které kradly v obchodech, vždycky spodní prádlo – přísahaly, že na Slovensku by to nikdy neudělaly. Některé, i když zdaleka ne většina, mnohem víc střídaly sexuální partnery. Mluvily otevřeně o experimentování – vyzkoušely celou škálu sexuálních praktik – a přitahovaly je „zakázané“ formy sexu – například s černými muži (tato kategorie zahrnuje i muže ze Středního východu, nejen afro-karibského původu) – také kvůli stereotypnímu varování příbuzných. Někdy však ani nemuselo dojít k ničemu závažnějšímu, jako když se tři mladinké au-pair snažily sebrat odvahu, aby se na pláži v Brightonu zeptaly atraktivního černocha, jestli by se s nimi nevyfotil. I tohle lze interpretovat jako vzrušující flirtování s čímsi zakázaným, ale víme i o dvou au-pair, které se pokusily o sebevraždu, když přišly do jiného stavu s černochem. Významným rozdílem byl fakt, že na Slovensku ženy zřídka záměrně navazují krátkodobý vztah s mužem nebo úmyslně vyhledávají muže považované za nevhodné a nepatřičné. Naproti tomu v Londýně mohou ženy experimentovat se vztahy s různými druhy mužů, protože vědí, že nemají žádnou dlouhodobou perspektivu. Existoval zde hmatatelný pocit svobody, vědomí, že není nutné dělat si starosti s takovými věcmi, jako je mužova rodina či vzdělání, nebo s tím, jak bude v delším časovém horizontu zapadat do okruhu známých. Takové vztahy Mezičasí

199

mohou také působit opravdověji, protože jsou založené pouze na vzájemné přitažlivosti, bez starostí o to, že daný člověk nepochází ze stejného kulturního prostředí jako vy. Au-pair také mohou mít více vztahů, protože ve velkém městě, jako je Londýn, se lidé cítí být anonymní. Nebudou odsuzovány jako „děvky“, když budou „příliš často“ měnit partnery. Nezdá se, že překračování norem v sexuálním chování naznačuje radikálnější zpochybňování představ o sexualitě nebo o charakteru genderu ve všeobecné rovině. Tyto transgrese patří mezi takové, které už jsou podle celkem tradičních vzorců správné sexuality a chování chápány jako amorální. Neobjevili jsme ani žádné zřetelnější důkazy o tom, že by se au-pair v tomto období vzdálily tradičním názorům na ženskost a heterosexualitu – ty byly spíš posíleny, přestože zde byl samozřejmě znát dopad obecně rozšířeného feminismu, který se týká práv a emancipace žen. Idea experimentování a porušování pravidel se uplatňuje v širší škále aktivit, než je sex. Může zahrnovat nejen vztahy au-pair k ostatním, ale i k sobě samým. Většina au-pair má dobrý pocit z náhlé svobody, díky níž mohou experimentovat se svým vzhledem, někdy i dost radikálním způsobem. Mohou si nechat narůst vlasy, udělat piercing, zkusit drogy nebo nosit oblečení, které by jejich blízké na Slovensku šokovalo. Jedna velice konzervativní katolička se neodvažovala oblékat do provokativních šatů, ale začala nosit erotické prádlo. Jiná au-pair si třeba koupila podle svého názoru nekřesťansky drahý parfém. Au-pair, které společně chodí na nákupy, se navzájem podporují v experimentování a hodnotí zboží, které si vybraly. Darinka si z ničeho nic oblíbila etnickou módu, jako třeba afghánské sukně, jiná au-pair si kupovala extrémně upnutá tílka. Některé začnou s neobvyklými tílky, a pak získají odvahu vyzkoušet piercing, nápadné šperky a luxusní boty. Tato nová svoboda může být také vyjádřena už jen samotným počtem zakoupených věcí, třeba pěti páry tenisek Nike nebo sedmi páry letních střevíčků. To, co začíná jako volnost a experimentování, může v sobě také zahrnovat všeobecnou ztrátu kontroly, která je nejzřetelněji patrná ve vztahu k vlastnímu tělu. Au-pair původně chtějí časově omezenou dobu v Londýně pozitivně využít například k tomu, že si nechávají narůst dlouhé vlasy. Ale téměř nevyhnutelně musejí brzy čelit problému, který se stává obsedantním tématem rozhovorů: přibírání na váze. Pouze asi pět dívek z padesáti zůstává vůči tomuto – podle jejich mínění strašnému problému – imunní. Mohou sice poukazovat na různé faktory, počínaje změnou denní struktury jídel nebo ochutnávání exotických dobrot, které jsou obvykle v domácnosti zdarma k dispozici, ale kořeny tohoto problému jsou hlubší. Nevázanost či absence obvyklých zábran při 200

Mezičasí

experimentování s provokativními oděvy a identitami vede také ke ztrátě sebekontroly a disciplíny v otázkách těla. To, co se zpočátku jevilo jako neomezená svoboda, může být po čase vysilující. Bez jasné struktury a směřování mají au-pair problém přijmout jakékoli rozhodnutí a nakonec ani nevědí, co vlastně samy chtějí. Tento stav může vyústit v pasivitu, provázenou jistou beznadějí. Tuto cestu od svobody k „anomii“, zejména v městských oblastech, zaznamenávají společenskovědní studie moderního života už od Durkheima a Simmela. Au-pair ji prožívají jako všeobecnou ztrátu sebedůvěry v reakci na situaci, kterou pociťují jako přemíru výběru a možností. Často se stává, že au-pair, které byly dříve spíše tiché, začaly být v Londýně více společenské a naopak, mnohé případy nerozhodnosti a pasivity se týkaly dívek, které byly před příchodem do Anglie neobyčejně družné a sebejisté. Taková pasivita může mít souvislost s pocitem, že jsou v hostitelské rodině jen podřadnými členy – nikdy neodmítnou, jsou-li o něco požádány, nebo prostě jen stojí a hloupě koukají. Stejně se to však projevuje i v jejich využívání volného času a možností Londýna. Když jim skončí práce nebo mají volný den a bylo by celkem snadné dohnat domácí úkoly z angličtiny nebo jít ven a s někým se sejít, tyto dívky nejsou schopny v sobě najít nezbytnou energii. Běžně se stává, že au-pair, které se dříve zabývaly sportem nebo jinými činnostmi, s tím v Londýně prostě přestaly. Podobně dívky, které aktivně studovaly a hodně četly, celkem často začaly být k těmto aktivitám lhostejné – což všechno mohlo zvyšovat jejich tendenci k tloustnutí. Au-pair cítily, že to vyplývá z absence struktury v jejich životě v kombinaci s odloučením od blízkých lidí, jimž na jejich volbě doopravdy záleží – od rodiny a skutečných přátel.

Mezičasí

201

Návrat domů

Abychom tuto rozpolcenost hlouběji pochopili, musíme jít za hranice konceptu rite de passage a s ním spojeného „živočišného“ chování a překračování morálních pravidel. Jak jsme se zmínili, pro au-pair rite de passage implikuje, že období strávené v Londýně prožijí jako přechod mezi dvěma etapami. Samo o sobě je dobou divokosti a překračování norem, ale potom by mělo uvolnit cestu další životní etapě, stadiu poklidné vážnosti a dlouhodobých závazků. Komplikuje to skutečnost, že v praxi některé au-pair zřejmě oscilují mezi těmito dvěma poměry, kdežto jiné se nakonec přikloní k jednomu či druhému konci tohoto spektra. Snad nejjasněji se to projevuje v jejich vztahu k výdělku. Slovenské au-pair neposílají peníze domů, ani se od nich neočekává, že budou podporovat svou rodinu. Přesto však v otázce peněz panuje hluboká rozpolcenost. Na jednu stranu je to přece „kapesné“ – to znamená peníze, které by se ideálně měly utratit za módu a za zábavu. Na druhou stranu je to ale „mzda“, kterou je možno střádat, protože po návratu domů by jim tyto prostředky mohly pomoci při zařizování budoucnosti. Au-pair přicházejí s očekáváním, že by si měly našetřit nějaké peníze do budoucna. Lucia jednoho dne bude potřebovat koupit pozemek a každý ví, jak těžké je nastřádat dost peněz. Tato situace se podobá historickému vzorci, kdy mladé dívky z venkovských domácností obvykle chodily do služby, aby si vydělaly peníze na věno. Dnes o věnu nikdo nemluví. Jsou to jen peníze na to, aby se člověk mohl usadit. Takové řeči však měly na Luciu úplně jiný účinek. Uvědomila si, že její pobyt v Londýně je možná jediným obdobím v životě, kdy nebude mít žádné povinnosti. Možná že pro Luciu a ostatní představuje utrácení peněz za oblečení jakýsi mimovolný kompromis – činnost, kterou se v Londýně baví, ale zároveň také přitakání tradici věna, které se z velké části skládalo z prádla, jež ženy samy šily. Ivana takto poprvé v životě okusila svobodu a měla prostředky i příležitost je utrácet – a nejen je utrácet, ale činit tak bez rodičovské kontroly. Brzy se z ní stala odbornice přes beddlinghamské obchody, a do některých z nich chodila třeba každé odpoledne. Jednou koupila mladší 202

Mezičasí

sestřičce Soně k narozeninám novou panenku Barbie. Soňa barbíny milovala a měla už dvě. Pro její rodiče to však byla náročná koupě, protože panenka byla v poměru k jejich platům dost drahá. Ale Ivana se mohla rozhodovat mezi blonďatou Barbie ve sportovním oděvu a černovláskou v plesové róbě s vědomím, že rozdíl v ceně není nijak důležitý. U kávy poznamenala, že na práci au-pair ji nejvíc baví, že může utrácet kapesné za nejrůznější blbosti. Protože byt a stravu má zajištěny, mohla by utratit všechny peníze za barbíny. „I jako ‚služka‘ můžu utrácet víc než moje máma,“ říkala. V roce 2005 její kapesné i bez výdělku za další práce činilo víc než matčin plat na Slovensku. Ale peníze, jež vydělala matka, musely jít na domácnost a na jídlo, které bylo vzhledem k výši platu drahé. Když nám to Ivana říkala, dobře si také uvědomovala, že až se vrátí, bude se rovněž muset obětovat pro rodinu jako manželka a matka, a její výdělek půjde na obecné blaho domácnosti, a ne jednotlivce. To je další důvod, proč se au-pair vracejí s několika kufry oblečení. Takže nákupní výpravy mohou být spojovány s pocitem, že toto je jediné období v životě, kdy člověk bude moci bezstarostně utrácet za věci pro sebe a dárky pro své blízké, nicméně nutnost šetřit a myslet na horší časy nebývá úplně zapomenuta. Výsledkem může být buďto nakupování spousty oblečení, avšak za takové ceny, u nichž mohou au-pair zdůrazňovat, spíš kolik ušetřily, než kolik utratily, nebo kolísání mezi mimořádně levnými nákupy a občasnou koupí něčeho extravagantního, jako v případě jedné au-pair, která si v obchodním domě Selfridges koupila sluneční brýle od Diora za 150 liber – ale to byla výjimka. Sumy, které au-pair dostávají, jsou často příliš nicotné, než aby se z nich dalo nějak vážně šetřit, proto mají často pocit, že je lepší utratit je za oblečení. Podobně když au-pair třeba fantazírují nebo doopravdy experimentují se sexem, v přístupu k mužům obvykle panuje rozpolcenost, která je obdobná jako jejich vztah k penězům – kolísají mezi touhou zažít „divočinu“ a svým cílem usadit se s dobrosrdečným, vhodným, a nejraději slovenským manželem. Vzhledem k slovenskému diskurzu o promiskuitě Slovenek žijících v cizině byla Zuzana vlastně překvapena, že většina účastnic výzkumu ve skutečnosti během svého pobytu v Londýně vlastně hledala pozitivní dlouhodobý vztah. Pro některé au-pair však zkušenost z krátkodobých vztahů byla nezbytným Mezičasí

203

předpokladem jejich dlouhodobého usazení po návratu domů. Některé soudily, že je potřeba mít zkušenost s více muži (jak po stránce sexuální, tak z hlediska potenciálního partnerství), aby mohly poznat, kdo jim nakonec bude nejlépe vyhovovat. Pro jiné bylo experimentování s večírky, flirtováním, randěním a třeba i sexuální promiskuitou prostředkem k tomu, aby ze sebe tuhle „divokost“ dostaly ven, což jim zaručí, že až se usadí, udělají to bez lítosti, že nic takového nezažily. Jiné někdy úspěšně, jindy bez úspěchu, v podstatě využívají sexuálních dobrodružství k tomu, aby „ulovily“ muže pro dlouhodobý vztah – mají dojem, že dobrý sex, podpořený vysloveně svůdným oblečením a tancem, nebo dokonce flirtováním s jinými muži, může upoutat člověka, po kterém skutečně touží. V praxi samozřejmě vztahy nevycházejí jednoduše z protimluvů kosmologie. Vyskytují se i pragmatické úvahy. Au-pair například touží po dlouhodobém vztahu, ale když žádný takový slibný vztah není k dispozici, může cítit prozatím potřebu vzít za vděk útěchou, něhou (či kapsou) nějakého jiného partnera. Dualismus ve vztahu k času vytyčuje rámec pro předpokládaný návrat na Slovensko: po zkušenosti z Londýna má následovat usedlý život s manželem, práce a děti. V praxi však existuje bezpočet důvodů, proč tomu tak ve skutečnosti být nemusí. Slovenské au-pair mají obecně pravděpodobně slabší pohnutky k návratu na Slovensko než slovenští dělníci, migrující za prací. Muži si obvykle vydělají daleko víc peněz než au-pair, které si jen zřídka našetří tolik financí, aby mohly rozjet vlastní podnikání. Jejich vyhlídky na zaměstnání bývají obecně méně jisté než perspektivy mužů, a týkají se spíše méně atraktivních profesí. Mají také více příležitostí k navazování vztahů, včetně vztahů s jinými muži, kteří budou mít pravděpodobně v budoucnu vyšší příjmy než muži na Slovensku. I když se zpočátku může jednat o přechodné či vypočítavé vztahy, kterýkoli z nich se může vyvinout v upřímnou náklonnost a úspěšný vztah založený na dlouhodobé oddanosti. V takových případech se dívky většinou nestěhují do rodné země svého partnera, ale raději volí kompromis a usazují se v Anglii, což je ideální řešení, jak se vyhnout problémům smíšených párů, které vznikají vinou odlišných zvyklostí a očekávání. Konečně se au-pair možná také nechtějí vzdát větší svobody a rovnoprávnosti žen, než jaké předpokládají po svém návratu, což bylo nejvíce patrné v případě jednoho lesbického páru. Většina au-pair nebo bývalých au-pair se však přece jen hodlá na Slovensko vrátit. Musíme mít na paměti, že velká část předchozích migrantů do Spojeného království, jako jsou třeba lidé z jihu Asie, si celá desetiletí udržují „mýtus o návratu“, ačkoli je zcela zřejmé, že se domů už nikdy nevrátí. Jejich struktura migrace je však jiná. Slovenská 204

Mezičasí

migrace do Spojeného království zatím nemá tak dlouhou historii, abychom mohli s jistotou říci, jaká bude její budoucnost a do jaké míry bude taková migrace trvalá. Au-pair, s nimiž jsme pracovali, většinou jednoduše samy nevěděly, jestli když si najdou další práci, například jako číšnice, bude to znamenat jen krok k tomu, aby si vydělaly více peněz, než se vrátí domů, nebo půjde v podstatě o stadium směřující k tomu, že se v Londýně usadí. Stejně jako důvody, které je vedly k příchodu do Londýna, mohou být i důvody k návratu na Slovensko často založeny na nepředvídatelných a osobních faktorech, jako je třeba existence vhodného partnera nebo práce, která je uspokojuje, ale také jak silně se jim stýská po rodině. S rozvojem levné dopravy a komunikačních systémů navíc také může vzniknout příležitost vybudovat si takzvaně nadnárodní život, rozkročený mezi Slovenskem a Londýnem. Zatím má jen málo au-pair nebo bývalých au-pair děti, takže můžeme jen těžko předvídat, do jaké míry by to ovlivnilo jejich rozhodování. V současné době statistiky svědčí o správnosti předpokladu dívek, že se někdy domů vrátí. Když už se au-pair na Slovensko vrátí, musejí se vyrovnat s jedním z diskurzů, který vznikl kolem žen, jež strávily nějaký čas v Londýně. Jak jsme se zmínili, Slováci si myslí a neustále prohlašují, že jejich ženy jsou neobyčejně krásné a nechybí jim ženskost, na což jsou všichni náležitě pyšní. Avšak, stejně jako je Slovensko nuceno vyvážet všechny své nejkvalitnější průmyslové i zemědělské produkty do ciziny, dochází i k tomu, že v jakési politické ekonomii krásy přichází o nejdůležitější produkt ze všech – že totiž tyto ženy budou už navždycky svou zkušeností (s muži) v cizině zkažené a pošpiněné. Tato situace představuje problém také kvůli tomu, že ženy jsou spojovány s reprodukcí národa prostřednictvím jeho domácí idyly. Avšak existuje také alternativní diskurz založený na rostoucí představě o au-pairingu jakožto neformální verzi takzvaného rite de passage: totiž že lidé si dnes mohou vážit zkušenosti a příležitosti dospět a dosáhnout větší samostatnosti, že výuka angličtiny a zlepšování vlastního potenciálu na trhu práce je pozitivní a že poté, co au-pair projdou tímto obdobím, mohou opět splňovat normální očekávání, vrátit se k životu slovenských žen, a není třeba je pokládat za nějak významně odlišné od ostatních, až na to, že viděly svět. Dnes tyto dva diskurzy existují vedle sebe. Většina lidí hodnotí zkušenosti konkrétních žen, které znají, pozitivně, a vítají je zpět do slovenské společnosti. Když však přijde řeč na au-pair jako na obecný fenomén, často se vyskytují obavy z jejich promiskuity a chování a je vyjadřováno rozhořčení nad touto pokračující ztrátou pro národ, spočívající v tom, že „jeho“ ženy spí s jinými muži. Mezičasí

205

V této knize jsme se záměrně vyhýbali používání explicitní antropologické teorie, již bychom volili pro práci určenou především odborné veřejnosti. Doufáme však, že velkým přínosem této kapitoly je pochopení tohoto stadia jakožto rituálního procesu, srovnatelného s praktikami mnoha jiných lidí. Au-pair samotné sice nemají sebemenší důvod používat termínu, jako je rite de passage, my však v této kapitole uvádíme mnoho příkladů, kdy dívky samy dospěly k poznání, že být au-pair je tomuto pojmu blízké – že své chování v Londýně vysvětlují i omlouvají jako etapu, a ne jakožto obvyklou nebo normální součást jejich života, a že pro některé z nich je pobyt v Londýně víceméně pravým opakem toho, jaké hodlají být, až se vrátí. Rite de passage tedy není nějakým archaickým ritem, praktikovaným v kmenových společenstvích, jenž v průmyslovém světě zanikl. Je to logická struktura a zřejmá kosmologie, která může být snadno znovuobjevena a vytříbena jako způsob využití nových okolností, dokonce i pro lidi, kteří dříve takovou etapu v životě neměli.

206

Mezičasí

Střípek

Upraveno podle článku Zuzany Gregorové „Když chcete přijít o panenství, staňte se au-pair“ ve slovenském ženském časopise Es Passion, č. 4, (2003): 28–31. Mnoho dívek láká práce au-pair. Nabízí jim příležitost poznat novou zemi a její kulturu, naučit se cizí jazyk a v neposlední řadě si vydělat nějaké peníze. Neodolatelně vzrušující může být také to, že máte možnost se vyspat s kdekým v prostředí, kde vás nikdo nezná. My ženy jsme samozřejmě různé a na pokušení nereagujeme všechny stejně. Tvoříme široké spektrum různých typů, od cudných zombie až po nymfomanky. 1. Zombie Zombie toho ze svého výletu do ciziny moc nezískají. Když se zeptáte na jejich zážitky, popíšou vám do detailů nábytek v domě, kde bydlely, a režim dětí, o něž pečovaly. Bojí se změny, i na koleji jen málokdy opouštěly svůj pokoj. Hostitelské rodiny z nich mají radost, protože tráví celé dny doma, čistí, uklízí, vaří, starají se o děti…, proto jsou tak často využívané, ale jejich sexuální život je bídný. Zombie se s cizinci nebaví. Pokud však nějaký muž s milým úsměvem naši zombie osloví a spustí na ni sladké řečičky, je ztracena. 2. Intelektuálky Tyto au-pair jsou jako jediné imunní vůči flirtujícím mužům. Upřímně se zajímají o kulturu země a o možnost rozšířit si znalosti. Skutečně chodí radši do galerií dívat se na umění, než by se seznamovaly s muži. Nesnášejí, když na ně muži na ulici pískají. Dávají přednost mužům, kteří jsou přinejmenším na stejné intelektuální úrovni jako ony samy. Dobrý vzhled je jen bonusem. Je-li takový muž vzdělaný a zkušený, a ony mají pocit, že 208

Mezičasí

se od něj mohou něco naučit, tak využijí příležitosti. Ale nakonec si víc cení vysvědčení z jazykovky než telefonních čísel mužů, kteří by je rádi pozvali na večeři. 3. Parazitky Tato skupina au-pair je zvláštní. Zůstávají u své rodiny, pouze dokud v tom vidí nějakou výhodu. Nikdy nesvolí k práci přes čas a nedají se zneužívat. Nevadí jim pozornost otce hostitelské rodiny, pokud jim to hodí něco navíc ke kapesnému. Parazitky milují muže. Přinejmenším mohou přijmout pozvání na večeři a popovídat si z jeho telefonu s kamarádkami. Rády jsou jejich trofejí a oblékají se podle toho. Zůstanou s každým, kdo si je může dovolit. Pokud je muž dost bohatý, může z nich být fungující pár, kdy on si kupuje jejich lásku a ony dostávají pohodlný život. 4. Tanečnice se závojem Tanečnice se závojem moc dobře vědí, proč chtějí opustit domov. Chtějí se vdát! Doma není nikdo, kdo by si je chtěl vzít, tak zkoušejí štěstí jinde. Doslechly se, že muži na Západě jsou dostupnější a líbí se jim dívky z východní Evropy. Mají také lepší životní styl a občanství. Tanečnice se závojem třeba tak dobře nevypadají, ale v Londýně to není tolik důležité. Cizincům se určitě budou líbit. Jejich mottem je „rychle se vdát“. Skvělou příležitostí může být osamělý otec v hostitelské rodině. Každý den mohou předvádět své kuchařské umění i starostlivost a čistotnost, a přitom osobně prozkoumávat hodnotu nemovitosti, ve které (prozatím) jenom pracují.

Mezičasí

209

Kapitola 8

Závěr: Struktura a její důsledky

Au-pair jako instituce

V předchozí kapitole jsme se zabývali různými modely, které představují au-pairing jako zvláštní prožívání času, jako rite de passage, ale i jako kolísání mezi krátkodobými a dlouhodobými záležitostmi a zájmy. V této závěrečné kapitole naznačujeme, že toto prožívání času pramení ze struktury, kterou je institucionální základ pobytů au-pair. Chování au-pair i hostitelských rodin z velké části vychází právě z této struktury a jejích podkladů v zákonech. Budeme si na nich všímat tří aspektů, které pokládáme za klíčové. První definuje pobyt au-pair jakožto dočasný stav, druhý stanovuje jeho neformálnost a třetí se týká statutu au-pair jako „cizince“. Zákon bývá většinou vnímán jako ustanovení, které zavádí řád, avšak ve všech třech uvedených aspektech vznikají v důsledku zákona samotného nejasnosti a chaos. Jelikož většina zemí, odkud jezdí do Spojeného království au-pair, patří v současnosti do Evropské unie, au-pair se nemusejí registrovat a nepotřebují ani žádné formální povolení ke vstupu do země, k pobytu či ke své práci. V důsledku toho naše studie postrádá statistické údaje: neexistuje relevantní způsob, jak zjistit, kolik je ve Spojeném království au-pair, ani odkud jsou. Během výzkumu často zaznělo, že Slováci možná tvoří největší skupinu ve vztahu k obyvatelstvu země. Toto tvrzení však lze doložit pouze množstvím žádostí o místa au-pair; konečná čísla zkrátka neznáme. Než Slovensko v květnu 2004 vstoupilo do Evropské unie, Slováci potřebovali ke vstupu do Spojeného království vízum a britské ministerstvo vnitra mělo k dispozici příslušné statistiky držitelů zvláštních víz pro au-pair. Dnes jako občané Evropské unie mohou au-pair ze Slovenska žít ve Spojeném království bez omezení. Vzhledem k tomu je také čím dál méně jasné, na koho se vlastně vztahuje právní rámec pozice Závěr: Struktura a její důsledky

213

au-pair. Několik účastnic naší studie nezapadalo do předepsaného věkového limitu, jiné se neučily anglicky nebo zůstaly delší dobu, než doporučuje zákon. Ale zcela jasně si říkaly au-pair a za au-pair je také považovaly rodiny i my. Nejasný není jen jejich počet. Žádný vládní orgán, imigrační policie ani nevládní organizace nekontroluje režim au-pair, jejich práci a životní podmínky. Komerční agentury, které jsou zodpovědné především za zprostředkování kontaktů mezi au-pair a hostitelskými rodinami, v tomto ohledu úplně selhávají. Většina agentur neposkytuje au-pair (ani rodinám) žádnou přesnou informaci týkající se zákona, ani realistického vylíčení podmínek. Au-pair, s nimiž jsme pracovali, dokonce ani nevěděly, že existuje zákon, který reguluje jejich práva a povinnosti. Nejenže nedostaly dostatečné informace, ale všeobecně udávaly i nedostatek jakékoli podpory od agentur, které jim pobyt za finanční náhradu zprostředkovaly. Tyto agentury obvykle poskytnou au-pair kontaktní údaje na jiné au-pair, žijící v sousedství, a za pár týdnů po příjezdu zavolají nově příchozím au-pair i hostitelským rodinám, aby se ujistily, jestli je všechno v pořádku. Tím obvykle veškerá jejich účast končí. Žádná z agentur ani před ani po příjezdu au-pair nikdy hostitelské rodiny nenavštívila, aby zkontrolovala podmínky jejich bydlení. Od tří au-pair z naší studie rodiny v rozporu se zákonem skutečně očekávaly, že budou sdílet pokoj, nebo dokonce i postel s dítětem, o něž měly pečovat. Některé agentury mají ve smlouvách stanoveno, že au-pair mohou uplatnit nárok na bezplatnou výměnu rodiny, pokud si budou stěžovat během prvních dvou měsíců svého pobytu, ale ne později. Vyskytlo se několik případů, kdy byly agentury požádány, aby pomohly vyřešit konflikt nebo poskytly pomoc au-pair, která měla nějaký problém s hostitelskou rodinou. Ve všech případech naprosto selhaly. Některé z agentur dokonce vinily au-pair z konfrontačního či problémového chování, nebo nepovažovaly jejich potíže za důležité. Například Kristínu sexuálně obtěžoval osamělý otec, u kterého pracovala. Dívka okamžitě kontaktovala britskou agenturu, která jí pobyt zprostředkovala, ale její stížnost byla odmítnuta na základě toho, že neumí tak dobře anglicky, aby byla schopna sexuální obtěžování rozpoznat. Později, když Kristína odmítla mít se svým zaměstnavatelem pohlavní styk, řekl jí, ať okamžitě odejde z domu. Znovu zatelefonovala do agentury, ale nebyli ochotni jí obratem najít jinou hostitelskou rodinu, pomoci jí v těžké životní situaci, ba dokonce ani usnadnit návrat domů. Objevily se i případy, kdy hostitelské rodiny ukončily zaměstnaneckou smlouvu bez výpovědi, a agentury dívkám nejen nepomohly sehnat nové bydlení ani novou rodinu do původně stanovených dvou týdnů, ale ani jim 214

Závěr: Struktura a její důsledky

neporadily, co mají dělat. Jedním z důvodů tohoto zanedbávání práv au-pair může být potenciální střet zájmů. Agentury v Londýně dostávají poplatky od hostitelských rodin a pracují v součinnosti s agenturami v zemi původu au-pair. Au-pair jsou obvykle klientkami agentur ve své zemi, které jim buď na takovou vzdálenost nedokážou poskytnout žádnou relevantní pomoc, nebo jim navrhnou, aby se obrátily na jejich britské protějšky v naději, že jim pomohou. Avšak tyto agentury jsou ve skutečnosti více zavázány hostitelským rodinám. Na tomto místě však musíme zdůraznit, že au-pair, které využívají tyto zprostředkovatelské agentury, obvykle bývají méně zneužívané a vykořisťované a dostává se jim více pomoci než dívkám najatým přes internet, na inzeráty vyvěšené v trafikách, nebo jinými neformálními cestami. Existuje také několik málo výjimečných agentur, které poskytují au-pair v nouzi šlechetnou pomoc – vyskytly se dokonce případy, kdy dívky vyhozené hostitelskými rodinami skončily na nějaký čas u majitelů agentur doma. Mimo agentury neexistuje v podstatě žádná institucionální podpora pro au-pair, jejichž rodiny porušily zákonem stanovená pravidla jejich zaměstnání. Vzhledem k tomu dívky většinou brzy usoudí, že se nelze spoléhat na instituce, ale jen na síť osobních kontaktů, většinou s ostatními českými a slovenskými au-pair. Jak jsme uvedli v kapitole 2, instituci au-pair vymezuje Evropská dohoda o umísťování au-pair (European Agreement on Au Pair Placement), schválená Radou Evropy v roce 1969. Ta uvádí, že „osoba umístěná jako au-pair má sdílet život hostitelské rodiny, ale zároveň také mít určitou míru nezávislosti“. Existují další podružné podmínky, sjednané na imigračních odděleních ministerstva vnitra. Od chvíle, kdy jsme náš výzkum ukončili, tato právní struktura přestala existovat a byla nahrazena Programem mobility mládeže (Youth Mobility Scheme), o němž hovoříme v Dodatku. Na méně formální bázi jsou podmínky pro au-pair také předepsány Britskou asociací au-pair agentur (British Au Pair Agency Association) a jednotlivými zprostředkovatelskými agenturami. Právní rámec pro au-pairing jako instituci je založen na určitých předpokladech, které vyžadují další diskusi. Prvním z nich je dočasnost, přímo propojená se zákonem omezenou délkou pobytu. I když už není ilegální, aby slovenské au-pair zůstaly ve Spojeném království déle než dva roky, instituce au-pair je ze své podstaty dočasná. Idea je taková, že se jedná o kulturní výměnu ve prospěch mladých, kteří díky ní získají znalosti kultury a jazyka v ochranném prostředí rodiny – tato ideologie předpokládá, že být au-pair je specifická a dočasná etapa života. Přestože to není uvedeno v zákoně, práce au-pair se také překrývá se specifickou životní etapou rodin, které vychovávají děti. Vědomí, Závěr: Struktura a její důsledky

215

že au-pair je v domě jen dočasně, berou anglické rodiny jako ochranné opatření a jakousi pojistku, protože jinak bývají Angličané mimořádně nesví, má-li se někdo cizí účastnit života v soukromí jejich domova. Mimoto málo rodin mívá jen jednu au-pair, takže každá dívka je pouze jednou z několika, které procházejí domem. Při pohledu zpět vidíme, jak pro rodiny au-pair ztrácejí svou individualitu a stanou se prostě jen pozadím ústředního příběhu o tom, jak vyrůstaly jejich děti. Obvykle po nich zbude jen několik veselých historek. To je velice důležité pro matky, které mají strach, že by au-pair mohla zpochybnit jejich roli hlavní poskytovatelky péče. Tento přístup začíná být au-pair jasný hned od prvního dne: rodina je navenek přívětivá, ale často poněkud chladně a mechanicky. Hmatatelným důkazem je onen bílý melaminový nábytek z IKEY, který jasně vyjadřuje jak jejich anonymitu, tak i snadnou nahraditelnost, na což au-pair reagují rostoucí obavou z toho, aby po sobě nezanechaly sebemenší stopu, ať už tím, že dojedí jídlo nebo že umažou koberec. Mladí lidé ze Slovenska neodcházejí do Londýna s představou, že budou au-pair dělat dlouhodobě. Vědomí dočasnosti tohoto stavu vysvětluje, proč osoba s dobrým vzděláním a kvalifikací může být ochotna dělat pomocnici v domácnosti, akceptovat nudnou práci, neplacené přesčasy nebo odměřené zacházení ze strany hostitelské rodiny. Hlavním důvodem, proč se možná nenamáhají změnit hostitelskou rodinu nebo si stěžovat na pracovní dobu či na to, že jejich pokoj je tmavý, vlhký a studený, je, že to „zatím“ vydrží. Jinými slovy – být au-pair nikdy neznamená identitu – je to vždycky období uprostřed ostatního života. Několik au-pair se dokonce pohoršovalo nad tím, že jim jejich hostitelské rodiny nabídly možnost zůstat déle, než bylo původně domluveno. Rodiny to mínily jako poklonu, kterou chtěly dát najevo, jak kladně hodnotí jejich práci i osobnost. Ale au-pair byly dotčené, jak si rodina může myslet, že by chtěly v takovém vztahu strávit víc než relativně krátký časový úsek. Obzvlášť Barbora to chápala jako popření svého univerzitního vzdělání. V praxi si au-pair začaly uvědomovat, že situace může být ještě více dočasná, a tudíž křehká. Agentury je mohou nechat čekat celé měsíce, a potom jim říci, aby přijely do Londýna do týdne. Když přijedou, nemají jasno v pravidlech, kdy přesně se od nich očekává, že budou hlídat děti, nebo kdy si mohou vybírat volno. Au-pair nemusejí být dopředu informovány o tom, jaké má rodina plány na prázdniny, což znamená, že je pro ně obtížné dělat si nějaké plány pro sebe. Rodina také může být nevypočitatelná, pokud se jedná o délku pobytu. Zuzana se setkala s jednou au-pair, která přijela do Londýna s tím, že stráví u hostitelské 216

Závěr: Struktura a její důsledky

rodiny rok, ale potom zjistila, že jí rodina lhala. Hostitelé ji potřebovali jen na tři týdny, a pak odjeli na dovolenou a očekávali, že dívka ukončí svůj pobyt a vrátí se domů. Když Paula dostala neočekávaně výpověď od dvou rodin za sebou, říkala, že se naučila nic si neplánovat a prostě jen čekat a sledovat, co jí život přinese. Tato bezmocnost a nedostatek kontroly nad vlastním časem v mnoha případech vedly u dívek k výrazné pasivitě a všeobecné rezignaci. V této situaci bývá také těžké jasně přemýšlet o budoucnosti. Au-pair též popřípadě mohly začít uvažovat celkem pragmaticky: třeba se zčistajasna vynořila nabídka práce a ony se okamžitě rozhodly svou rodinu opustit. Jak rodiny, tak au-pair pociťují menší zábrany při špatném zacházení s druhou stranou, protože vědí, že se jedná o dočasnou situaci. Ještě zřetelněji se to projevuje, když je stanoveno datum odchodu au-pair, a chování obou stran se zhorší. Rostoucí pocit odcizení přináší jeden pozitivní efekt. Toto období se aspoň může stát dobou, kdy se člověk osvobodí od úzké spojitosti s prací. Například Olga právě skončila v zaměstnání, kde pracovala jako vrchní sestra. Jelikož se s prací příliš identifikovala a měla velké obavy z následků nepřiměřené péče o pacienty, její život byl samý stres. V porovnání s tím se cítila velice dobře a klidně v situaci, kde jí nakonec mohlo být jedno, jestli umyje záchody nebo udělá rodině radost. Několik kapitol této knihy zdůrazňuje jeden z důsledků tohoto přechodného stavu – totiž že au-pair se čím dál víc orientují na čas strávený v Londýně než na čas strávený při práci v domácnosti. Druhým rysem, který je zakotven v zákoně, je neformálnost. Díky ní jsou podmínky zaměstnání v roli au-pair zcela odlišné od normální práce. U ilegálních migrantů pracujících v domě může být určitá neformálnost průvodním jevem jejich pozice v domácnosti, jež postrádá jakoukoli zákonnou infrastrukturu, avšak u au-pair je tato neformálnost prakticky předepsána. Au-pair neplatí daně z toho důvodu, že by měly být integrovány do rodiny spíš jako její členové, a ne jako zaměstnanci. Jak jsme však zjistili, rodiny téměř bez výjimky zaměstnávají au-pair, protože toto řešení péče o děti chápou jako nejmenší zlo, a ne proto, že by doopravdy chtěly budovat pseudorodinný vztah. Přesto au-pair přicházející ze Slovenska předpokládají, že se jejich hostitelé skutečně pokusí s nimi v rámci tohoto pseudorodinného vztahu jednat. Jak jsme však názorně ukázali, často zjišťují, že byly podvedeny už samotnou rozporuplností této formulace. Konceptu pseudorodiny se hostitelé dovolávají, když po dívce žádají, aby pracovala nad rámec domluvené pracovní doby, nebo když rodiče přicházejí domů neočekávaně pozdě. Pokud je však au-pair žádá o jakékoli zvláštní ohledy nebo o volno, je to něco docela jiného. Proto abstraktní koncept pseudorodiny au-pair Závěr: Struktura a její důsledky

217

chápou spíš jako projev pokrytectví hostitelských rodin než jako něco pozitivního. Problém je, že tento koncept navíc usnadňují právní předpisy. Rodiny samotné bývají značně rozpolcené při představě, že do svého soukromého života začlení někoho cizího, a soužití s cizím člověkem je patrně uvádí do stejných rozpaků jako au-pair. Jsou jich ušetřeny díky této asymetrii moci, která jim umožňuje diktovat základní domácí pravidla, a různými způsoby si udržovat od au-pair odstup. Třetím zákonným předpokladem pro pozici au-pair je, že au-pair je ze své podstaty cizinkou. Skutečnost, že au-pair jsou dočasné pomocnice, a navíc ještě přicházejí z ciziny, napomáhá hostitelské rodině, aby byla v klidu a bez obav, že se au-pair bude stýkat se stejnou společností jako hostitelé samotní a že historky o jejich hádkách a o tom, jak se k sobě navzájem chovají, mohou být přetřásány jen v nějaké jiné zemi. Toto „cizinectví“ může také napomoci ke zmírnění velmi citlivého vnímání společenských tříd v současné Británii, kde by bylo stejně problematické svolit k nerovnosti, vyplývající z toho, že zaměstnají někoho z výrazně nižší vrstvy, stejně jako zaměstnat v roli pomocného personálu v domácnosti osobu ze své vlastní třídy. Tomu všemu se lze vyhnout, když se na au-pair v první řadě pohlíží jako na člověka přicházejícího z ciziny. Může to mít i pozitivní aspekt, pokud se některé rodiny hlásí k myšlence kulturní výměny a zdá se jim, že pro jejich děti může být přínosem skutečnost, že budou vystaveny odlišným kulturním zvyklostem. V samotném výrazu cizinec je však zcela ignorována rozmanitost zemí, odkud au-pair mohou přicházet, i jejich motivace. Instituce au-pair byla do jisté míry chráněna před zneužitím konkrétními podmínkami, ve kterých vznikla – relativní rovností zemí, jako je Francie, Skandinávie a Anglie. Danny zjistil, že několik jeho au-pair ze Skandinávie podpořily v rozhodnutí odjet do Londýna jejich matky, které dříve samy také v Anglii pracovaly a měly s tím velmi dobré zkušenosti. Avšak tato historie zakrývá nový trend směrem k větší nerovnosti. Jelikož dnes si při vyslovení slova au-pair rodiny představí spíše dívku z východní Evropy než ze Skandinávie, je velmi pravděpodobné, že počáteční předpoklad rovnosti se vytratí. Tato nová nerovnost odráží stále větší rozdíly v ekonomických podmínkách. Slovenské au-pair, které zjišťují, že jejich kapesné v Londýně je vyšší než mzda na Slovensku, mají pro migraci další důvod, zatímco anglické hostitelské rodiny, které chápou Východoevropany jako jakýsi bezvýznamný selský lid, většinou ignorovaly fakt, že 13 účastnic našeho výzkumu mělo vysokoškolský diplom a pět pracovalo na své doktorské práci. Jiné rodiny vnímaly samotné zaměstnávání au-pair jako poskytnutí pomoci lidem z „chudých“ zemí, což však často vedlo k legitimizaci vykořisťování. V důsledku toho 218

Závěr: Struktura a její důsledky

si myslíme, že doba, kdy jsme prováděli výzkum, možná představuje rozhodující moment transformace au-pair jakožto instituce, a proto je právě teď vhodný čas navrhnout určité změny. Jestliže mnoho problémů, které jsou typické pro zkušenosti au-pair, přímo vyplývá z povahy a struktury této instituce, pak by mělo být možné některé z těchto obtíží takovými změnami zmírnit. Vycházíme však ze zachování schématu au-pair. Můžeme si představovat mnoho ideálních světů: světů, kde všechny rodiny přijmou veškerou odpovědnost za péči o děti i úklid, kde stát poskytuje pracujícím rodičům plnou péči o děti, kde nezáleží na tom, který z partnerů zůstane doma a stará se o děti, a tato péče je hodnocena jako placená práce. Bylo by však naivní se domnívat, že kdyby tato instituce byla zrušena, následoval by některý z uvedených modelů, nebo že by veškerá další zátěž dopadala rovnoměrně na obě pohlaví. Celkově by tím utrpěly ženy, ať už matky v hostitelských rodinách, nebo najímaný domácí personál. V podmínkách, které se pravděpodobně ještě nějakou dobu bohužel nezmění, jsou rodiny, ať v Británii či na Slovensku, které chtějí mít děti v pozdějším věku, prakticky trestány trhem práce. Ženy i muži bývají značně znevýhodněni, pokud se pokusí na čas uvolnit ze svého profesního života. Také si nemyslíme, že je „přirozené“, nebo dokonce z psychologického hlediska vhodnější, aby se o děti starali jen jejich biologičtí rodiče. Antropologové a historikové zdokumentovali mnoho společností, v nichž je péče o dítě téměř výhradně v rukou starších sourozenců, jiných příbuzných nebo i nepříbuzných. Instituce au-pair umožňuje kvalifikovaným rodičům, aby pokračovali v budování své kariéry, a péči o děti předali mladším lidem, připomínajícím starší sourozence. Z těchto důvodů se raději soustřeďujeme spíše na to, jak současnou situaci au-pair zreformovat, než abychom si malovali ideální svět, ve kterém by tato instituce zanikla. O tom, že instituce au-pair by měla existovat i nadále, nás přesvědčila svědectví většiny au-pair, že by navzdory současným vykořisťovatelským podmínkám do Británie jely stejně. Vzhledem k všeobecné rozšířenosti angličtiny coby světového jazyka si mnoho mladých lidí přeje strávit nějaký čas v Londýně, aby se naučili jazyk. Navíc si většina z nich myslí, že ze začátku je lepší bydlet v rodině, aspoň po dobu, kdy se s touto obrovskou omračující metropolí seznamují. Přes veškeré problémy, které au-pair při pobytu v rodinách zaznamenaly, by alternativou k této situaci často bylo bydlení ve zchátralém pronajatém pokoji, protože nic jiného by si nemohly dovolit. Zde by byly možná ještě více vystaveny jiným formám vykořisťování a zneužívání. Zdá se nám rozumné posuzovat instituci au-pair ve světle pravděpodobných alternativ. Také si uvědomujeme, že práce au-pair bývá Závěr: Struktura a její důsledky

219

bezpečnější a je méně vykořisťovaná než jiné kategorie placených domácích prací. Například Danny v současné době pracuje s filipínskými pomocnicemi v domácnosti, u nichž je vzhledem k nedostatku volného času, který jim rodiny poskytují, potíž i najít chvilku, kdy by si s ním mohly promluvit. Náš postoj k instituci au-pair tedy není obecně aplikovatelný na jiné formy nájemné práce v domácnosti. S ohledem na dokumentaci negativních výsledků současné situace jsme ale nakonec dospěli k závěru, že instituce au-pair by měla projít určitými změnami. Rozhodně bychom nechtěli podporovat nereformovanou instituci, která vytváří nerovnost a vykořisťování.

220

Závěr: Struktura a její důsledky

Doporučení

Současná legislativa předpokládá rovnováhu mezi začleněním au-pair do rodiny a relativní autonomií. Toto musí zůstat v definici instituce základní premisou. Ideálem je, že au-pair se nějakým způsobem začlení do rodiny, aby nemusela podléhat normálním formám danění a kontroly práce. Možná se zdá být divné podporovat tento nutně rozporuplný vztah, když jsme jasně ukázali, jak bývá zneužíván. Bez této neformálnosti a následné absence daní by však pravděpodobně obě strany čím dál častěji volily ilegální uspořádání, a to ke škodě zaměstnankyň. Třebaže z tohoto nařízení profitují obě strany, v současné době jak rodiny, tak au-pair většinou ani nevědí, že takové předpisy existují. Domníváme se, že kdyby došlo ke změně legislativy a současně se věnovalo více úsilí tomu, aby obě strany měly povědomí o právním rámci instituce, a konečně kdyby existovaly jasné metody nápravy případných problémů, pak by se situace mohla značně zlepšit. Tuto studii uzavíráme několika krátkými návrhy v souvislosti s těmito třemi oblastmi. 1. Změna legislativy Zásadním problémem je v současné době skutečnost, že není dodržován předpoklad předepsaného maximálního počtu dvaceti pěti odpracovaných hodin týdně. Mělo by být jasně stanoveno, že au-pair má právo (nikoli však povinnost) nebýt přítomna v domácnosti po skončení své pracovní doby. Rodina si musí zajistit na hlídání jinou osobu, aby automaticky nehlídala děti au-pair. Také by mělo být zajištěno, že večerní hlídání dětí by mělo přicházet v úvahu jen dvakrát týdně, jak je stanoveno zákonem, a upřesněno, že rodina nemá právo žádat au-pair o víc večerů v daném týdnu ani v případě, že v předešlých týdnech možnost hlídání nevyužila. Jsme toho názoru, že nejednoznačnost představovaná konceptem „au-pair plus“ by měla být Závěr: Struktura a její důsledky

221

odstraněna. Au-pair zaměstnaná nad rámec standardních pětadvaceti hodin plus dvou večerních hlídání by měla být placena (a daněna) přinejmenším podle minimální mzdy. Upozorňujeme na to, že specifikace au-pair jakožto osob ženského pohlaví byla zrušena už před lety. V podpoře rovnosti pohlaví při náboru au-pair však lze udělat mnohem víc. Měl by se lépe specifikovat pojem lehké domácí práce. Seznam (viz níže), který poskytuje Britská asociace au-pair agentur (British Au Pair Agencies Association, zkráceně BAPAA) se zdá být dostačující, ale au-pair ani rodiny ho prakticky neznají, dokonce ani ty, které využily služeb formálních agentur. Určitě by měl existovat jasný nárok na placenou desetidenní dovolenou během každého půlroku zaměstnání, i když přesná doba, kdy je možné ji čerpat, pravděpodobně bude muset být ponechána na vzájemné domluvě. Další, podle našeho názoru pro tento vztah velmi důležitá změna, by měla spočívat v tom, aby hostitelské rodiny hradily poloviční náklady na zpáteční jízdenku z domova au-pair. Tím by se zaručilo, že obě strany by od počátku byly vázány nějakou povinností, oproti současné době, kdy rodiny, na rozdíl od au-pair, nemají z hlediska počátečních finančních nákladů co ztratit. Peníze by však měly být předány, teprve až au-pair skončí smluvenou dobu pobytu (nebo by dostaly nižší částku, adekvátní délce pobytu), ve snaze zabránit tomu, že by au-pair braly toto období jako výhodně dotovaný výlet do Londýna. Připadá nám, že au-pair mají právo na byt a stravu po celou dobu pobytu, bez ohledu na to, jestli jsou nebo nejsou v domě přítomny děti, nebo když rodina odjede na dovolenou. Na druhou stranu zase uznáváme, že rodina má právo zakazovat jídlo nebo jiné látky, například cigarety a alkohol, které jsou neslučitelné s jejími kulturními preferencemi. Hostitelé mají také právo očekávat, že au-pair bude respektovat určitá bezpečnostní opatření, včetně zákazu přítomnosti cizích lidí v jejich domě. Předpokládali bychom však, že tato opatření budou specifikována ještě před příjezdem au-pair. Šokovala nás také nezodpovědnost některých au-pair agentur. Všechny agentury by měly být registrovány a regulovány, protože jsou to často jediné instituce, které zprostředkovávají vztahy mezi au-pair a hostitelskými rodinami. Myslíme si, že ideální představy BAPAA a Mezinárodní asociace au-pair (International Au Pair Association, zkráceně IAPA) jsou dobré, a mohly by se stát inspirací pro další registraci. Členství agentury v BAPAA nebo v IAPA však ještě nezaručuje slušné zacházení s au-pair, ani to, že agentura bude v případě potřeby zasahovat do pracovních podmínek au-pair: některé problematické případy, o nichž jsme hovořili, se totiž týkaly au-pair, které využívaly agentur registrovaných u BAPAA nebo IAPA! 222

Závěr: Struktura a její důsledky

Domníváme se, že telefonický pohovor s hostitelskou rodinou není dostačující a že by agentura měla provádět interview osobně. A také by bylo vhodné před tím, než se s rodinou domluví, že jí najde au-pair, na vlastní oči vidět domov a pokoj, který rodina míní dívce poskytnout. Agentury by rovněž měly pravidelně kontaktovat rodiny i au-pair a kontrolovat, jestli dodržují smluvenou dohodu. Dále by měly daleko více pomáhat při řešení konfliktů či nedorozumění mezi au-pair a hostitelskou rodinou, a měly by nést odpovědnost za to, pokud se jim nepodaří šířit informace zmiňované v následujícím odstavci. Nemáme žádné odborné znalosti v oblasti práva, ale nevidíme důvod, proč by takové další objasnění nemohlo být jednoduše vtěleno do základního právního rámce, v němž systém funguje. 2. Šíření informací Pouze doplnit legislativu však k reformě současné instituce au-pair zcela jistě nestačí, neboť v dnešní době většina au-pair ani hostitelských rodin vůbec nemá ponětí o tom, že taková legislativa vůbec existuje. Stejně důležité jsou proto změny týkající se šíření informací. Evropská unie (a státy, které nejsou v EU, ale umožňují výměnu au-pair) by měla zajistit, aby všechny au-pair i rodiny měly k dispozici balíčky informací ve svém rodném jazyce. Měly by obsahovat následující údaje: a) základní informaci o právech a povinnostech, včetně otázky lidských práv, jako je právo na soukromí (např. že rodiny nemohou zabavovat pasy atd.), a ochrany před sexuálním obtěžováním; b) podrobnosti o zvláštních právech au-pair, jak jsou specifikována v posledním odstavci, a také o běžných nařízeních, jako je právo na samostatný pokoj (se zámkem, zvlášť pokud je místnost rodinou používána jako skladiště), požadavek čtrnáctidenní výpovědní lhůty a podobně; c) základní informace o níže uvedených možnostech, jako je možnost využití ombudsmana pro au-pair, které se domáhají rozsudku či nápravy. Navrhujeme, aby tyto informace byly dostupné na dobře propagovaných internetových stránkách, aby k nim měli přístup i ti, kteří se na imigrační kontrole nepředstavují jako au-pair a kteří nepřicházejí prostřednictvím agentur. Jako součást tohoto všeobecného šíření informací by Evropská unie měla požadovat, aby každý stát měl vlastní úřad s informacemi pro potenciální, současné i bývalé au-pair, který by se zabýval otázkami, jež jsou pro tuto instituci specifické. V něm by měly být uchovávány informace, o nichž jsme hovořili výše. Také by měl Závěr: Struktura a její důsledky

223

poskytovat obecné informace o potřebných věcech, jako je například lékařská péče. Tyto úřady by rovněž měly být místem, kde by au-pair mohly po svém návratu šířit informace pro budoucí adeptky, a měly by nabízet zpětné rady, vysvětlení, případně odškodnění pro vracející se au-pair. Dalším užitečným doplňkem by byly informace, které by předcházely nedorozuměním pramenícím z různosti kultur, jako třeba co lze očekávat v oblasti stravování. My jsme například ve slovenském časopise v Británii a na jeho webových stránkách, často navštěvovaných Slováky, uveřejnili několik poznámek o právech a povinnostech au-pair a základní informace o tom, co mohou au-pair čekat, pokud se dostanou do rodiny ortodoxních židů. 3. Jak si stěžovat, soudit se a žádat náhradu Znovu a znovu se objevují problémy vyplývající z toho, že au-pair, které se ocitly v nesnázích, prostě nemají ponětí, co dělat. Připadá jim, že nemají kam jít a kde si stěžovat nebo zjistit, co je rozumné očekávat, aby mohly porovnávat, jak je s nimi zacházeno. Takže kromě změn v zákoně a šíření informací navrhujeme ještě třetí zásah, který je stejně tak důležitý. Spočívá ve vytvoření instituce ombudsmana na úrovni EU i jednotlivých států. Měl by to být dobře propagovaný úřad, kam by se au-pair nebo rodiny mohly obracet se svými stesky v naději na rozsouzení a odškodnění. Evropská unie by také měla zajistit, aby na státních úrovních existovaly „domy bezpečí“, kde by mohly najít ochranu vykořisťované a zneužívané osoby. Strádajícím osobám by měly být poskytnuty prostředky, které by jim umožnily návrat domů. Mohlo by se to dít rozšířením služeb, které jsou v současné době poskytovány částečně náboženskými nebo státními institucemi, jako je například česko-slovenský římskokatolický hostel Velehrad.

224

Závěr: Struktura a její důsledky

Závěrem

Člověk by mohl doufat, že instituce au-pair už je bezpečná jednoduše proto, že nejlepší způsob, jak zaručit, aby osoba, které jsme svěřili zodpovědnost za naše děti, s nimi dobře zacházela, je ten, že s ní také budeme zacházet s úctou. Z našich materiálů bohužel nevyplývá, že by se na to dalo spoléhat, proto jsou nezbytné předpisy na ochranu rodin i au-pair. Předpisy nechrání jen au-pair, ale i rodiny před nimi samými: poskytují jim hranice, jasnost a uznání stejných a vzájemných práv. Myslíme si, že většina hostitelů by raději využila vztahu au-pair jako příležitosti ukázat, že dovedou být štědří, laskaví a citliví než chladní, lhostejní a vykořisťující. Přestože u mnohých rodin toto platí, bohužel to nikdy nelze předpokládat u všech. Primárním zájmem proto není ochrana rodin, ale dobro au-pair. Máme jasnou povinnost zajistit, aby mladí zranitelní lidé, kteří často opouštějí svůj rodný dům poprvé, dřív než budou nasměrováni do cizích domovů v cizí zemi, nebyli vystaveni žádnému nebezpečí a nebyli zrazováni předpisy, které by je měly chránit.

Závěr: Struktura a její důsledky

225

Střípek

Zde je seznam povinností definovaných Britskou asociací au-pair agentur (www.bapaa.org.uk/display-page.asp?page=41) jako lehké domácí práce: Mytí nádobí, včetně vkládání a vykládání nádobí z myčky Příprava jednoduchých jídel pro děti Udržování kuchyně v čistotě a pořádku, včetně zametání a vytírání podlahy Obsluha pračky (vkládání a vyndávání prádla) Žehlení pro děti Věšení a skládání vypraného prádla Luxování Utírání prachu Stlaní a převlékání dětských postelí Úklid koupelny dětí Veškeré práce spojené s úklidem vlastního pokoje/koupelny Menší nákupy (ne pro domácnost) Venčení a krmení domácích zvířat Vynášení odpadků

226

Závěr: Struktura a její důsledky

Následující práce jsou považovány pro au-pair jako nevhodné: Práce na zahradě Mytí oken Jarní úklid Čištění trouby, s výjimkou lehkého otření Praní koberců Mytí auta Týdenní nákup Výcvik psů Uklízení po nevychovaných domácích zvířatech Stlaní postelí rodičů* Žehlení pro rodiče* Úklid soukromé koupelny rodičů* Leštění stříbra a mosazi* Vaření jídel pro rodinu, pokud au-pair vysloveně ráda nevaří a nepřeje si to dělat * Tyto práce mohou au-pair vykonávat tam, kde je méně péče o děti a kde jsou děti většinu dne mimo dům, pokud se na tom obě strany dopředu domluví.

Závěr: Struktura a její důsledky

227

Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

Dnes už existuje poměrně dost knih a studií na téma placené domácí práce, ale většina z nich je věnována najatým uklízečkám, chůvám a pečovatelkám pro starší lidi, ale ne au-pair. Vzhledem k tomu, jak je hlavně v Británii instituce au-pair důležitá, literatura o ní se vyskytuje poměrně vzácně. Kromě toho, protože se většinou objevuje jen jako podskupina šířeji zaměřených studií, jsou její cíle a metody někdy zcela odlišné od těch našich. Hlavním zájmem bývají debaty o migraci a formách vykořisťování, zejména v souvislosti s pohlavím, etnickou příslušností a mezinárodní dělbou práce. Mnohé předchozí výzkumy patří mezi vědecké práce nejvyšší úrovně a poskytují nepostradatelný globální pohled na širší vzorce, jakož i pronikavý kvalitativní záběr. Přesto jsme nechtěli, aby náš hlavní text měl nějaké přímé spojení s touto literaturou, protože jsme měli v úmyslu pro nejširší veřejnost jasně tlumočit závěry, které podle našeho názoru ze studie vyplývají. Samozřejmě však za mnohé vděčíme značnému množství debat a studií, které této práci předcházely. Rádi bychom zde proto přiznali, jak velice nám pomohlo, když jsme naši konkrétní studii mohli vidět v širším kontextu komparativních prací. Velká skupina feministického výzkumu potvrzuje, že zvýšený počet středostavovských žen, které následkem hospodářského růstu v zemích, jako je Británie, Spojené státy nebo Hong Kong, pracují na plný úvazek mimo domov, neprovází žádná srovnatelná změna dělby práce v domácnosti, ani odpovídající státní podpora dostupné předškolní péče o děti [Anderson 1999, 2000, 2001; Ehrenreich, Hochschild 2003; Gregson, Lowe 1994; Kofman et al. 2000]. Rozhodující vliv si zachovala ideologie tvrdící, že nejlepší péče je mateřská (nebo jí podobná), která se odehrává v domově dítěte [Gregson, Lowe 1994; Hondagneu-Sotelo 2001]. Zároveň se rutinní domácí práce, jako je uklízení a žehlení, staly neslučitelnými s pojmy „volného“ a „kvalitně prožitého“ času i se spotřebními vzorci střední třídy, které se vynořily v osmdesátých letech [Gregson, Lowe 1994]. Následkem toho vzrostla ve Spojeném království a po celém světě poptávka po soukromých domácích službách, z velké části obstarávaných přistěhovalými ženami, pracujícími jako chůvy, uklízečky a hospodyně [Anthias, Lazaridis 2000; Chaney, Castro 1989; Chin 1998; Colen 1995; Constable 1997; Henshall Momsen 1999; Hondagneu-Sotelo 2001; Parreñas 2001; Rollins 1985; Romero 1992; Salzinger 1991]. Zejména Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

231

rostoucí mezinárodní obchod s péčí o dítě byl analyzován z hlediska globálních řetězců péče a globální komodifikace tzv. emoční práce – například když filipínská matka přichází pracovat do evropské rodiny a posílá peníze na Filipíny, aby mohla zaplatit jinou Filipínku, která se jí stará o děti. Představa, že péče je dnes komoditou, s níž lze obchodovat i mezi státy stejně jako se všemi jinými komoditami, se stala předmětem kritiky, např. [Hochschild 2000; Isaksen, Devi, Hochschild 2008; McKay 2007; Yates 2004]. Ve Spojeném království představují oblíbený zdroj péče o dítě a vykonávání domácích prací au-pair [Anderson 2001, 2007; Cox 1999, 2000, 2006]. Přestože na tyto pozice se často soustřeďuje migrace žen (nejen z východní Evropy) a jsou oblíbeným řešením péče o děti, badatelé nevěnovali au-pair tolik pozornosti jako jiným formám práce v domácnosti. Vzhledem k lokalizaci práce au-pair do soukromí domovů a jejich imigračnímu statutu, který je definuje jako nepracující osoby, nejsou au-pair zřetelným předmětem výzkumu migrace za prací. Navíc, jelikož jsou většinou bílé a pocházejí ze střední vrstvy, nevyhovují charakterizaci migrantů jakožto „chudých“ či „nevzdělaných“ lidí [Anderson 2007: 250; King 2002], ani nepatří k nadnárodním elitám. Teprve v uplynulé dekádě se badatelé zaměřili na au-pair jakožto pracovní migranty a součást domácího pracovního průmyslu [Anderson 2007; Anderson et al. 2006; Bahna 2005, 2006; Búriková 2006a, 2006b; Cox 1999, 2006, 2007; Cox, Narula 2004; Hess 2000, 2000– 2001, 2003; Hess, Puckhaber 2004; Macdonald 1998; Mellini, Yodanis, Godenzi 2007; Williams, Baláž 2004; Yodanis, Lauer 2005]. Studie Bahny, Búrikové, Hessové a Williamse a Baláže se zvláště soustřeďují na slovenské au-pair.

232

Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

Au-pair jako migranti/ /migrantky

Před vstupem Slovenska do Evropské unie byla práce au-pair jednou z mála možností, jež se otevíraly mladým lidem ze Slovenska, kteří doufali, že dostanou britské vízum pro delší pobyt ve Spojeném království. Výzkumníci zjistili, že tato země je pro slovenské au-pair hlavní destinací vzhledem k svému vysokému kulturnímu kapitálu a jako prostředek k získání znalosti anglického jazyka [Bahna 2005: 457–458; Williams, Baláž 2004]. V roce 1996 vstoupilo oficiálně na půdu Spojeného království jako au-pair 4460 slovenských občanů (z celkového počtu 13 400 au-pair víz vydaných ve Spojeném království pro občany mimo Evropský hospodářský prostor); v roce 1997 to bylo 4850 z 15 300, v roce 2000 pak 2380 z 12 900, v roce 2001 1800 z 12 000 a v roce 2002 3140 z 12 800 [Bahna 2005: 460]. Skutečné počty však byly vyšší, neboť mnoho mladých Slováků a Slovenek pracovalo v Británii ilegálně na studentská či turistická víza. Projekt au-pair byl často počátečním stadiem delšího pobytu v zemi. Z dřívějších členských států Evropské unie pouze Švédsko, Irsko a Spojené království (UK) poskytly státním příslušníkům EU-8 (osm postkomunistických zemí, které vstoupily do Evropské unie v roce 2004: Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Slovinsko) volný přístup k trhu práce bezprostředně po rozšíření Unie, 1. května 2004. V praxi to znamenalo, že pracovníci EU-8 mohou migrovat a přijímat v UK zaměstnání bez omezení, pokud se zaregistrují do Programu registrace pracovníků (Worker Registration Scheme). Jelikož od rozšíření EU mohou slovenští občané volně vstupovat do Spojeného království a au-pair se na rozdíl Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

233

od jiných zaměstnanců nemusejí registrovat na ministerstvu vnitra, neexistují žádné statistiky, které by umožňovaly přímé srovnání. Analýza všeobecně přístupných údajů z internetových stránek on-line au-pair agentur, zpracovaná Miloslavem Bahnou [2005], naznačuje, že Slováci v relativních číslech zůstávají nejpočetnější skupinou žadatelů o umístění na pozici au-pair v Británii. Další změny následovaly v důsledku revizí imigračního procesu Spojeného království v listopadu 2008. Jednou z nejzásadnějších je zavedení bodového systému přihlášek (PBS) pro ty, kteří si přejí pracovat v UK, a nové vymezení existujících pracovních kategorií. V důsledku toho byl uzavřen program au-pair, a au-pair (spolu s ostatními dočasnými zaměstnanci, studenty ve volném roce a dobrovolníky) spadají pod obecnější Program mobility mládeže (Youth Mobility Scheme, zkráceně YMS) pátého stupně v PBS. Stupeň číslo 5 je určen pro dočasné pracovníky a lidi od osmnácti do třiceti let, kteří přicházejí do UK vykonávat krátkodobou dočasnou práci, aby uspokojili především jiné než finanční cíle. Podle nového systému budou muset cizinci, kteří žádají, aby mohli žít nebo pracovat v UK, dosáhnout určitého počtu bodů v několika kategoriích, aby si obstarali vízum či povolení. Počet bodů a oblasti, jichž se budou týkat, se liší v závislosti na typu víza, o které dotyčný žádá (např. 40 bodů pro stupeň číslo 5). Pracovníci v úrovni 5 nemohou přestoupit do jiné kategorie. Žadatelé musejí předložit důkaz o tom, že mají dostatek prostředků (v současné době 1600 liber), jsou státními příslušníky země, která se programu účastní, jsou sponzorováni svou vládou, nemají žádné nezaopatřené děti a nestrávili už v minulosti ve Spojeném království nějaký čas jako turisté nebo jako účastníci programu YMS. Zatímco dříve měly au-pair zakázáno vykonávat jakékoli doplňkové práce (pokud nebyly jejich země členy EU), za vízových podmínek YMS mohou mladí lidé v UK pracovat (ale neměli by být samostatně výdělečně činní). Bodový systém PBS se ve skutečnosti nevztahuje na Slováky a ostatní státní příslušníky Evropského hospodářského prostoru a Švýcarska, ti mohou v UK žít a pracovat, aniž by potřebovali žádat o povolení. Mezi země, které zatím s UK uzavřely dohodu a staly se sponzorem YMS, patří Austrálie, Kanada, Japonsko a Nový Zéland. Mohou se přihlásit občané z britských zámořských území nebo britští občané v zámoří. Nečlenským zemím EU, které měly dříve s britskou vládou ujednání v rámci programu au-pair (tj. Andorra, Bosna-Hercegovina, Chorvatsko, Faerské ostrovy, Grónsko, Makedonie, Monako, San Marino a Turecko), bylo buď členství odepřeno, nebo o ně za nového systému ještě nezažádaly znovu. 234

Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

Náš výzkum začal na začátku října 2004 – pět měsíců po rozšíření Evropské unie – a naše údaje prozrazovaly, že počet slovenských au-pair zůstal vysoký. A to navzdory tomu, že tyto au-pair se nyní místo toho mohly rozhodnout pro vyšší plat, vycházející z minimální mzdy, a pro větší kontrolu nad svou prací i životními podmínkami. Pro tento trvající zájem existuje několik důvodů. Když mladí lidé uvažují o práci v zahraničí, pozice au-pair jim stále připadá jako nejméně riskantní strategie – jednoduchá, bezpečná a nenákladná cesta [Anderson et al. 2006: 39]. Vzhledem k právnímu vymezení rozšiřovanému agenturami au-pair očekávají jistý druh integrace podobné rodinnému zázemí, nebo aspoň ocenění práce, která je podobná tomu, co vykonávali v domácnostech svých rodičů [Hess, Puckhaber 2004]. Au-pair z našeho výzkumu stavěly tyto vyhlídky do protikladu k nejistotě při hledání práce v naprosto novém a cizím prostředí bez podpory hostitelské rodiny. K tomu, aby se staly au-pair, nepotřebují žádnou zvláštní kvalifikaci a mohou využít stávající sítě náborových agentur a osobního získávání kontaktů, pocházejících většinou od kamarádek, které už v UK jako au-pair pracují. Bez nákladů na bydlení tato záležitost vyžaduje poměrně malý počáteční kapitál. Také se ukázalo, že poskytuje příležitosti ke skutečnému výdělku, jelikož dvě třetiny účastnic z našeho vzorku měly ještě další zaměstnání, jako je úklid nebo hlídání dětí u jiných rodin. Změny následující po rozšíření EU však netransformovaly úplně nehybnou instituci. Jak odhalily výzkumy zaměřené na migraci au-pair, od počátku devadesátých let se s novou generací au-pair přicházející z postsocialistických zemí střední a východní Evropy dynamika výměny už značně změnila [Cox 1999; Hess 2000–2001, 2003; Williams, Baláž 2004]. Zatímco au-pair ze západoevropských zemí jsou bráni jako lidé, kteří přicházejí ze zájmu o kulturní turistiku a volný čas, u této nové vlny výzkumníci chápou jejich příjezd jakožto ekonomickou strategii, jejímž prostřednictvím se východoevropské ženy vyrovnávají s obtížemi postsocialistické transformace. Jinými slovy – ženy se stávají au-pair hlavně díky tomu, že v UK mají příležitost získat lepší příjmy, než kdyby pracovaly na Slovensku. Například Sabine Hess tvrdí: „Na migraci au-pair je proto třeba pohlížet jako na kvalifikační strategii jednotlivců a rodin, jejímž cílem je posílit vlastní šance po návratu domů. Vzhledem k ostatním dostupným možnostem je to velice úspěšný způsob mladých žen, jak se vyrovnat se sociálními riziky transformace. Dočasná migrace je v tomto smyslu transformační strategií“ [Hess 2003: 3]. I aspekt, který bere práci au-pair jako kulturní výměnu, je často chápán účelově, a výuka angličtiny je pokládána za součást strategie směřující v dlouhodobé perspektivě k ekonomickému rozvoji [Cox 2006; Hess 2000–2001, 2003; Williams, Baláž 2004]. Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

235

Tyto výklady jasně odkrývají strukturální podmínky placené domácí práce založené na regionální ekonomické nerovnosti. Jak říká Hondagneu-Sotelo: Nerovnost států je v globalizaci současné domácí práce au-pair klíčovým faktorem. Tato nerovnost má tři důsledky. Za prvé – po celém světě je placená domácí práce stále více vykonávaná ženami, které kvůli ní opouštějí vlastní státy, své komunity a často i původní rodiny. Za druhé – zaměstnání nepřitahuje pouze ženy z nuzných socioekonomických tříd, ale také ženy, které mají ve své zemi relativně vysoké postavení… Za třetí – rozvoj na službách založených ekonomik v postindustriálních státech napomáhá migraci pracujících žen. Na rozdíl od dřívějších průmyslových období dnes poptávka po ženské práci upřednostňuje služby migrujících žen [Hondagneu-Sotelo 2001: 19] Konkrétně v otázce au-pair Hess a Puckhaber [2004] tvrdí, že socioekonomické rozdíly mezi západními postindustriálními společnostmi a východními a jižními částmi světa změnily také charakter instituce au-pair, neboť přiblížily práci a životní podmínky au-pair více méně podmínkám ostatního migrujícího domácího personálu. Miloslav Bahna [2006] na základě studia on-line au-pair agentur zjistil, že poptávka po této formě práce v domácnosti se zvyšuje s výší hrubého domácího produktu. Tyto studie jsou cenné také díky tomu, že chápou au-pair jako konkrétní a důležitou variantu v rámci studií o nerovnosti a migraci. Avšak materiál, který jsme představili v této knize (zejména v kapitolách 1 a 7) naznačuje, že bychom měli zaujmout ještě mnohem radikálnější postoj, který umožňuje našemu vzorku au-pair zpochybnit to, co tradičně chápeme jako důvody pro migraci. V naší studii se hranice mezi kulturní výměnou, trajektorií soukromých vztahů a problematikou práce vcelku prolínají. Také jiné autorky, například Anderson [2000: 30], zjišťují, že pracovnice v domácnosti mají pro migraci soukromé důvody. Lze najít Slovenky, které zapadají do alternativního modelu práce au-pair jakožto volného roku mezi střední a vysokou školou, podobného vzorci, který uskutečňuje mnoho středostavovských studentů v západní Evropě [Clarke 2005; King, Ruiz-Gelices 2003]. Někteří jej berou spíš jako oddechový čas a doufají, že během něj dojdou ke konkrétnějšímu rozhodnutí ohledně svého budoucího života. Jiní možná opravdu klidně zapadnou do modelu ekonomické migrace. Je také zřejmé, že, přesně jak Clarke poznamenává o Britech, kteří pracují o prázdninách, mnoho au-pair nezapadá ani do kategorie ekonomických migrantů s nízkou, ale ani s vysokou kvalifikací. Častěji jsou to „lidé uprostřed, kteří jsou k překročení hranic hnáni neekonomickými zájmy“ [Clarke 2005: 308]. Strukturální podmínky ekonomické 236

Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

nerovnosti mezi regiony nemusejí nutně znamenat, že migrace au-pair je motivovaná pouze ekonomicky. Naše studie zdůraznila, do jaké míry mnoho žen spatřuje práci au-pair jako specifickou zkušenost části životního cyklu. Podobné tvrzení vyslovili i Williams a Baláž ([2004: 1818]; pro studii migrace jako rite de passage viz např. Osella, F. a Osella, C. [2000]. Četné účastnice výzkumu vnímají toto období jako věk vhodný k tomu, aby člověk „šel ven do světa“. V rozhovorech s au-pair dívkami (viz též [Jenčová 2007]) se opakovaně objevují pojmy „vzrušující život“, „zkušenost“ či „dobrodružství“. Naše respondentky obvykle považovaly práci au-pair za lekci dozrávání a osobního růstu, podobnou vojenské službě slovenských mužů. King podotýká, že výzkumy migrace většinou důvěrné osobní vztahy přehlížely, chápaly je jako individuální či osobní, a proto ve společenské rovině nedůležité [King 2002: 99]. My musíme na závěr podotknout, že se nesnažíme stavět osobní důvody proti důvodům makroekonomickým. Jak však ukazuje první kapitola, takové ekonomické zájmy bývají nejčastěji začleněny do osobních vztahů s rodiči, partnery a přáteli, jež vedly au-pair k rozhodnutí zůstat či odejít. Kromě toho je mnohem pohodlnější uvést, že člověk přijel, aby si vydělal peníze nebo se naučil jazyk, než že odejel z domova proto, aby unikl před napjatými osobními vztahy, nudnou prací nebo omezeným životním stylem. Proto nepřekvapí, že naše etnografie předkládá jiné odpovědi než ty, které vyplynuly z dotazníků a jiných výzkumných metod. V naší studii často shledáváme, že ekonomické a účelové důvody migrace jsou velice důležité proto, že poskytují legitimizaci nebo zástěrku pro daleko složitější a méně legitimní motivaci.

Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

237

Au-pair jako placený domácí personál

Převládající témata výzkumu v literatuře o placené práci v domácnosti jsou obecněji zaměřená na to, které konkrétní skupiny tuto nevalně hodnocenou práci vykonávají a proč, a soustřeďují se na strukturu vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Mnozí badatelé zdůrazňují, že pro asymetrické rozložení mocenských vztahů v domácnostech je rozhodující kombinace pohlaví, třídy, imigračního statutu a etnické příslušnosti, a demonstrují roli těchto sociálních parametrů při vykořisťování levné pracovní síly. Obvykle jsou jakožto placený personál v domácnosti zaměstnávané barevné (nebo etnicky „jiné“) ženy z nižší třídy (často migrantky), protože se dají snadno vykořisťovat a také dobře zapadají do představ zaměstnavatelů o tom, kdo by tuto podřadnou práci měl vykonávat, např. [Anderson 2000; Cock 1980; Ehrenreich, Hochschild 2003; Henshall Momsen 1999; Parreñas 2001; Rollins 1985; Romero 1992]. Tyto práce dále rozvedly badatelky, které rozpoznaly další faktory, jež strukturují vztah mezi zaměstnavateli a zaměstnankyněmi, jako je fakt, zda domácí pracovnice bydlí se zaměstnavateli v jedné domácnosti, nebo ne [Anderson 2000]. Doufali jsme, že průzkum zaměstnávání au-pair přinese nový aspekt, jelikož na rozdíl od mnoha jiných pracovnic v domácnosti bývají au-pair obvykle bílé (jako takové jsou aspoň kódovány; viz [Cox 2006, 2007]), často ze střední třídy, a podle zákona by s nimi mělo být zacházeno jako s rovnoprávnými občany. Zjistili jsme, že slovenské au-pair jsou v tomto směru specifické. Jelikož pocházejí z ekonomicky méně rozvinuté země, zdají se být relativně nerovné svým hostitelům v porovnání s předešlou generací au-pair ze západoevropských zemí.

238

Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

Pseudorodinné vztahy

Placená práce v domácnosti bývá v literatuře často charakterizována jinak než ostatní druhy práce – jako „emoční práce“ spíš než jako zaměstnání, založená na konceptu pseudorodinných vztahů či nepravého příbuzenství. V jejím rámci by měla probíhat interakce a chování (např. vzájemnost, péče, důvěrnost a vzájemná pomoc), typické spíše v příbuzenských vztazích než ve vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem [Anderson 2000; Gregson, Lowe 1994]. V pseudorodině se s au-pair často zachází jako s dětmi. Při analýze propagační literatury au-pair agentur si Hess a Puckhaber [2004] všimly, že používá image au-pair coby „starší sestry“; Cox a Narula [2004] tvrdí, že hostitelské rodiny velice často chtějí, aby au-pair dodržovaly domácí pravidla podobná těm, kterými se musejí řídit děti. Právní vymezení instituce au-pair posiluje idiom pseudorodinných vztahů jakožto prostředek k vytvoření dostatečného a cenově dostupného trhu péče o děti, zejména v evropských zemích, kde je normou spíše nukleární než rozšířená rodina a silnější tradice fiktivního příbuzenstva [Yodanis, Lauer 2005]. Bylo zjištěno, že zaměstnavatelé pseudorodinné vztahy často podporují, aby od svého domácího personálu získali více práce [Anderson 2000; Constable 1997; Cox, Narula 2004; Rollins 1985]. Anderson si všímá toho, jak zaměstnavatelé zneužívají nejasnou hranici mezi veřejnou a soukromou sférou, a někdy se k dívkám chovají jako k členům rodiny, kde vládne zvykové právo, jindy jako k pracovnicím podléhajícím občanským vztahům [Anderson 2000: 5]. Rollins hovoří o „maternalismu“ – jakoby mateřské starosti a kontrole zaměstnavatele (např. dávání dárků, snaha dozvědět se podrobnosti ze soukromého života zaměstnankyně, půjčování peněz nebo pomoc s objasňováním Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

239

zákonů), který na oplátku těží z fyzické práce a respektu [Rollins 1985; 155–203]. Anderson tvrdí, že „když se člověk stane ‚součástí rodiny‘, není to jen prostředek maximalizace práce, kterou zaměstnavatel získává od pracovnice. Je to pokus vyrovnat se s rozpory. Zaměstnavateli to pomáhá zvládat rozpory mezi intimitou a postavením, jež se pojí se statutem pomocnice v domácnosti, která je najednou zasvěcena do intimních podrobností života hostitelů, ale zároveň jim dodává jejich status, vytváří jejich mýtus“ [Anderson 2000: 124]. Navíc podle Anderson pomáhají pseudorodinné vztahy zaměstnavatelům i domácímu personálu zdolávat protiklady spjaté s komodifikací práce a péče v domácnosti. Promyšlenou, teoretickou úvahu o rozporuplném vztahu mezi penězi a péčí naleznete také v diskusi Zelizerové, The Purchase of Intimacy [2005]. Také Gregson a Lowe prohlašují, že „nepravé příbuzenské vztahy“ vznikají proto, že chůvy si nevyhnutelně vytvářejí citové pouto k dětem, a proto matky vidí chůvy jako své zástupkyně a cítí se jim být zavázány [Gregson, Lowe 1994: 201–206]. Pokud jde o preferenci pseudorodinných vztahů ze strany zaměstnavatelů, existují i výjimky. Hondagneu-Sotelo [2001] i Cox a Narula [2004] shodně zjistily, že zaměstnavatelé se často spíš snaží od svého domácího personálu udržovat odstup, než že by se s ním chtěli sbližovat. Zvláště v případě au-pair Cox a Narula tvrdí, že zaměstnavatelé mají k dívkám buď striktně „rodičovský“, nebo spíše „osobně zaměřený“ přístup založený na dohodě a vzájemné domluvě. Hostitelské rodiny nezacházejí s au-pair jako s dětmi proto, aby je integrovaly do rodiny, ale aby si vytvořily odstup. Při zkoumání otázky, co to znamená svěřit práci matky chůvám a au-pair, Macdonald ukazuje, že matky i placené „pečovatelky“ přikládají velkou váhu intenzivnímu mateřství. Tato ideologie předpokládá, že dítě potřebuje jednoho hlavního člověka – matku –, která se o ně stará a jež si může vytvořit psychologickou vazbu se svým dítětem prostřednictvím celé řady činností, jako je krmení, chování, nucení ke kázni a věku odpovídající stimulace a interakce: „Kvůli tomuto napětí si matky, s nimiž jsem hovořila, přály mít ‚stínovou matku‘: rozšíření sebe samé, která by bydlela doma, jako by to byla matka, ale která by zmizela ve chvíli, kdy se skutečná matka vrátí, a nezanechala by po sobě v životě dětí, o něž se takto dělí, žádné stopy“ [Macdonald 1998: 34]. Macdonald soudí, že to znamenalo problém hlavně pro au-pair, které byly mladé a daleko od domova, a „chtěly být považovány za členy rodiny, ale místo toho zjistily, že na konci pracovního dne se od nich očekává, že budou vykonávat další práci, nebo že zmizí, aby rodina mohla mít ‚čas pro sebe‘“ [tamtéž: 36].

240

Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

Bakan a Stasiulis [1997: 11] se na problém pseudorodinných vztahů dívají z jiného hlediska a tvrdí, že mnoho pracovnic v domácnosti pseudorodinné vztahy odmítá, protože maskují jejich skutečnou podřízenost. Naproti tomu podle Hondagneu-Sotelo [2001] pracovnice v domácnosti preferují osobní (nikoli však maternalistické) vztahy se zaměstnavateli, protože na rozdíl od vykořisťovatelských, dehumanizujících nebo čistě tržních vztahů uznávají jejich lidskost a důstojnost. Naše materiály v kapitole 2 potvrzují tuto rozpolcenost i rozpory spjaté s tímto idiomem, a také to, jak může sám o sobě přispívat k vykořisťování. Naše studie o materiální kultuře zároveň odhaluje jemné a komplexní způsoby, jak se rodiny i au-pair snaží udržovat si navzájem odstup (viz též [Búriková 2006a]).

Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

241

Etnicita

Četné studie potvrzují, že etnická příslušnost, a obzvlášť etnické stereotypy jsou při vytváření vztahů mezi zaměstnavatelem a placeným domácím personálem důležitým faktorem. Tyto práce bývají často vykonávány ženami z jiných etnických skupin, často chápaných jako níže postavené (např. [Cock 1980]). Anderson v knize Doing the Dirty Work? zjistila, že přestože pracovnice v domácnosti dělají podobné práce jako manželky a matky, jsou tyto činnosti koncipované jinak. Jejich úkolem je vytvářet status jejich zaměstnavatelky, která díky tomu může být chápána jako příslušnice střední třídy, jež nevykonává podřadnou práci, je bílá a čistá, oproti své pomocnici v domácnosti, u níž se předpokládá, že je dělnice, barevná, špinavá a degradovaná [Anderson 2000: 15–21]. Kromě toho skutečnost, že komodifikovaná není pracovní síla této pomocnice, ale její osoba, má za následek to, že placená pomocnice v domácnosti je tupena a zneužívána [tamtéž: 113–14]. Podle Anderson je to důležité pro pochopení, proč domácí práce často vykonávají skupiny interpretované prizmatem rasy. Zaměstnavatelé, kteří se bojí znečištění, tento fakt přenášejí na jinou skupinu žen: „vztah mezi nenávistí k ženám (mysogynií), nenávistí k tělu (somatofobií) a nenávistí k rasově definovaným skupinám (rasismem) se projevuje ve využívání rasově specifikované ženské pracovní síly na práce pečující o tělo a v tom, jak s pracovnicemi v domácnosti jejich zaměstnavatelé zacházejí“ [tamtéž: 142]. Rollins [1985] míní, že trh práce strukturovaný v závislosti na rase, třídě a pohlaví limituje pracovní příležitosti pro barevné ženy, které nejčastěji končí jako pracovnice v domácnosti. Při výzkumu zaměřeném na Chicanas (mexické imigrantky nebo ženy mexického původu žijící v USA) jako domácí personál ve Spojených státech Romero naznačuje, že zaměstnavatelské vztahy v domácím sektoru posiluje právě rasismus [Romero 1992]. Anderson tyto debaty shrnuje: „Rasistické stereotypy se protínají s problémy občanství a mají za následek rasovou hierarchii, která využívá barvy kůže, náboženství a národnosti k vytvoření konstruktu, podle nějž jsou některé ženy pro práci v domácnosti 242

Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

vhodnější než jiné“ [Anderson 2000: 2]. Lze však uplatnit několik různých sociálních diferenciací. Gregson a Lowe [1994] v případu, který zkoumaly, například zjistily, že ve Spojeném království mimo Londýn zpravidla pracovaly jako uklízečky a chůvy spíše Angličanky z nižších tříd než cizinky. Jelikož au-pair bývají z hlediska etnického původu většinou bílé Evropanky, Williams a Baláž [2004] tvrdí, že nebývají předmětem takového systematického rasově diskriminovaného zneužívání jako jiné formy práce v domácnosti. Další texty [Anderson 2007; Pratt 1997] odhalují, jak zaměstnavatelé i agentury stereotypizují konkrétní etnické skupiny jako vhodné pro práci au-pair, chův či uklízeček. Tato stereotypizace často vede k vykořisťování. Například při průzkumu způsobu, jakým agentury prezentují evropské a filipínské chůvy, Pratt ([1997] odhalila, že zatímco evropské chůvy jsou klasifikované jako vzdělané turistky, filipínské chůvy se jeví jako necivilizované a dětinské, avšak milující, pilné a laskavé služky. V důsledku toho jsou nástupní platy filipínských chův mnohem nižší než platy anglických chův, které dělají úplně stejnou práci. Analýza Prattové zachycuje jemné nuance a ukazuje, jak rasová stereotypizace funguje ve vztahu ke znepokojení a úzkostem ohledně mateřství, ale také zcela naopak. Pratt zjistila, že agentury obvykle shledaly, že zaměstnavatelé, kteří vykořisťovali, patřili k etnickým menšinám, tzn. nejednalo se o „normální“ Kanaďany [tamtéž: 167]. Také Hondagneu-Sotelo si všímá, že hispánské pracovnice v domácnosti považují zaměstnavatele určité etnické příslušnosti (např. íránské nebo izraelské Židy) za špatné, a při určování kategorií vykořisťovatelských zaměstnavatelů byly velice pečlivé ve výběru a většinou se hlásily k zavedeným stereotypům [2001: 58–59, 100–101]. Podobná interpretace etnické stereotypizace je součástí čtvrté kapitoly této knihy.

Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

243

Imigrační statut

Práci v domácnosti všeobecně zpravidla vykonávají migrantky. Anderson tvrdí, že nízké mzdy nepředstavují jediný důvod, proč jsou v tomto sektoru migrantky rozšířené. Domnívá se, že migrantky jsou atraktivní díky své flexibilitě: neopouštějí domácnost svých zaměstnavatelů, aby se staraly o vlastní rodiny (protože je mají daleko), a neudržují mnoho jiných vztahů, které by zasahovaly do jejich role domácího personálu, a proto je snadnější dívat se na ně z hlediska pseudorodinných vztahů [Anderson 2000: 151]. Jelikož nemají britské občanství, jsou placené pracovnice v domácnosti ke státu ve zvláštním vztahu. Jejich postavení je závislé na specifickém regulačním rámci pro vstup do země [Williams, Baláž 2004: 1817]. Státní regulační rámce pro au-pair využívají jako základu tzv. Evropskou dohodu o umísťování au-pair (European Agreement on Au Pair Placement) schválenou Radou Evropy v roce 1969. Yodanis a Lauer se zabývali postojem k au-pair v USA, Austrálii a Spojeném království, a zastávají názor, že v liberálních státech, jež neposkytují péči o děti, nastoluje pravidla sociální politika, která ve skutečnosti vytváří trh s péčí o děti. Au-pair nepotřebují pracovní víza ani povolení (to znamená, že mohou vstoupit do země snadněji než ostatní pracovní migranti), ale jejich národnost, věk, pohlaví, třída a vzdělání, stejně jako délka pobytu podléhají jistým omezením a nedostávají ani minimální mzdu. Obecně je přítomnost migrujících pracovnic v domácnosti státem tolerována, pokud je jejich zaměstnavatelé potřebují. Skutečnost, že zaměstnavatelé jsou převážně občany UK, vytváří nerovnoměrné rozložení moci: při průzkumu statutu migrujících pracovnic v domácnosti v roce 1990 v pěti evropských městech – Athénách, Barceloně, Boloni, Berlíně a Paříži – Anderson [2000: 177] došla k závěru, že klíčovým faktorem, determinujícím jejich pracovní podmínky, je to, jestli žijí nebo nežijí v domácnosti zaměstnavatele. Navíc zjistila, že imigrační statut úzce souvisí s tím, zda pracovnice žije nebo nežije u svého zaměstnavatele, 244

Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

protože mnohé pomocnice v domácnosti tam žijí proto, že nemají doklady [tamtéž: 84–85]. Naše práce tato zjištění potvrzuje. Zjistili jsme, že před vstupem Slovenska do EU zaměstnavatelé někdy využívali hrozby odebrání víza k tomu, aby od svých slovenských au-pair vymámili práci navíc nebo si u nich získali respekt. Tři au-pair udávaly, že jejich hostitelské rodiny otevřeně prohlašovaly, že au-pair musejí akceptovat pracovní či životní podmínky, které se jim nelíbily, a v opačném případě jim hrozily vyhoštěním ze země. Zuzana se také setkala s au-pair nebo s bývalými au-pair (které nepatřily do našeho vzorku), jejichž rodiny předpokládaly a řekly jim to, že au-pair přijmou větší pracovní zátěž, nebo nebudou chodit do jazykové školy. Jako důvod uváděli imigrační statut au-pair nebo jejich východoevropský původ (což též ukazuje, že rodiny automaticky předpokládaly, že všechny východoevropské au-pair jsou ekonomické migrantky). Díky rozšíření Evropské unie se slovenské au-pair už nemusejí registrovat na britském ministerstvu vnitra ani žádat o vízum. Účastníky našeho výzkumu jsou tudíž lidé, kteří by neodpovídali legálnímu vymezení au-pair. Čtyři překračovali věkový limit a čtyři další překročili předepsanou délku dvouletého pobytu. Au-pair dnes mohou snadněji přejít do jiného zaměstnání, jak si všímaly některé hostitelské rodiny, které dávaly přednost au-pair s nevalnou znalostí angličtiny, protože u nich bylo méně pravděpodobné, že se přesunou na jiná pracovní místa (viz též [Anderson et al. 2006: 85]). Ukončení vízové povinnosti celkově posunulo mocenské vztahy, neboť usnadnilo au-pair vyjednávání podmínek či případný odchod od rodiny. Samotné au-pair mohou také rodiny zneužívat, využívat je jakožto pohodlného zázemí pro další zaměstnání a opustit je bez podání výpovědi, když si najdou vhodnější místo. Rozšíření EU takto v jistém smyslu demokratizovalo instituci au-pair a poněkud posunulo rozložení moci, vytvořilo však také nové podmínky pro vykořisťování na obou stranách.

Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

245

Moc a vykořisťování

Ve třetí kapitole jsme uvedli, že 82 z 86 rodin vyžadovalo, aby pracovní doba jejich au-pair překračovala rámec hodin stanovený zákonem, nebo jiným způsobem nedodržovalo právní předpisy. Máme-li však na mysli závažnější problémy, jako je odebrání pasu, hladovění, omezování volného pohybu (zamykání v domě), násilí nebo sexuální obtěžování, ty naopak nebyly tak časté, jak jsme očekávali, a nedaly se srovnat se situací, která je popisována v literatuře o jiných formách placené práce v domácnosti (např. [Anderson 2000; Constable 1997; Chaney, Castro 1989; Chin 1998]), nebo která se začala objevovat v Dannyho současném výzkumu o práci filipínských pracovnic v domácnosti. Potvrzuje to závěr Williamse a Baláže, že au-pair jako většinou bílé Evropanky, pracující uvnitř specifického právního rámce, se liší od ostatních migrujících domácích pracovnic a jejich podmínky jsou výrazně lepší než podmínky domácího personálu obecně. Náš materiál zároveň potvrzuje poznatky Melliniové, Yodanisové a Godenziho [2007] a zdůrazňuje důležitost méně formálních a institucionálních a více osobních a důvěrných aspektů zacházení s au-pair, jako je prokazování vzájemné laskavosti, sdílení informací a účast na aktivitách rodiny. V naší práci jsou tyto jemné nuance asymetrie moci ilustrovány především prostřednictvím analýzy materiální kultury. Jak bylo demonstrováno v dřívějších výzkumech [Bourdieu 1977, 1999; Buchli 2002; Keane 1997; Kuechler 2002; Miller 1998, 2001; Tilley 1999; Tilley et al. 2006], detailní pozornost, soustředěná na materiální svět, nám dává možnost setkat se s praxí, která doplňuje výzkum orientovaný více na jazyk prostřednictvím rozhovorů. Předměty osobního vlastnictví jsou ve studiích o migraci čím dál více chápány jako důležitý zdroj informací (viz [Basu, Colleman 2008; Burrell 2008; Mehta, Belk 1991; Parking 1999]; a několik portrétů v [Miller 2008]). Ve druhé kapitole jsme ukázali, jak materiální povaha domova vytváří předpoklad pro umístění au-pair – rodina musí mít prostor, ve kterém au-pair bude bydlet, což při 246

Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

ceně nemovitostí v Londýně není nepodstatná záležitost. Kromě toho samotná práce au-pair souvisí s materiálním charakterem domácnosti, který určuje velkou část každodenní praxe au-pair. Čištěním a uklízením au-pair transformuje materiální podobu domova. Následné reakce au-pair na jejich podmínky prozrazují jejich komplikované vztahy k jídlu a k poskytnutému zařízení i věcem, které si s sebou původně přivezly (viz též [Búriková 2006a]). Přestože badatelky, které se zaměřují na placenou práci v domácnosti, uznávaly materiální aspekt domácnosti jako kontext pro sjednávání vztahů (např. [Henshall Momsen 1999: 11–12; Hondagneu-Sotelo 2001; Rollins 1985; Yeoh, Huang 1999]), určitá pozornost byla věnována i domácnosti samotné – prostorovému uspořádání a materiální kultuře obecně – jakožto symptomu či znaku dominance, útlaku, odporu a snahy o změnu pravidel, ale také exkluze a inkluze [Constable 1997; Chin 1998; Henshall Momsen 1999; Hondagneu-Sotelo 2001; Rollins 1985]. Badatelky zjistily, že vyhlídka na to, že člověk bude mít vlastní chráněný prostor uvnitř soukromého domova, usnadňuje rozhodnutí odejít pracovat do ciziny [Hess 2000– 2001; Pappas-DeLuca 1999], ale také, že v praxi nemusí poskytovat soukromí ani nezávislost či ochranu před kontrolou pracovních i životních podmínek [Chin 1998; Constable 1997]. Prostorová vzdálenost ve velkém domě může v některých případech napomáhat vytváření citového odstupu [Hondagneu-Sotelo 2001: 188–189]. Avšak prostorové uspořádání, jako například umístění televize, může sloužit k vyloučení služebných ze společenského života rodiny [Chin 1998]. Bylo zjištěno, že v podmínkách pomocnic žijících v domácnosti zaměstnavatele je skryt potenciál umožňující vykořisťování a ovládání, kdy není respektována pracovní doba a pracovnice v domácnosti jsou v pohotovosti 24 hodin denně [Hondagneu-Sotelo 2001]. Dalším prostředkem ovládání zaměstnankyň, které bydlí v domácnosti zaměstnavatele, je jejich izolovanost [Constable 1997; Hondagneu-Sotelo 2001: 146–147]. Kromě toho se Anderson [2000: 140], Hondagneu-Sotelo [2001: 33–35], Cox a Narula [2004: 341–342] a Hess a Puckhaber [2004: 74–75] zabývaly důležitostí jídla – způsoby, jak se v domácnostech zaměstnavatelů spolubydlícím pracovnicím rozdává, omezuje, nebo se jím plýtvá. V některých případech často nedostávají dostatečné množství jídla či jídlo slušné Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

247

kvality, anebo mají pocit, že je jídlo buď vyčleňuje, nebo začleňuje do života jejich zaměstnavatelů. Jídlo je zásadní i z hlediska stanovení míry, do jaké jsou pokládány za lidské bytosti. Nejlepší zprávy o roli materiálního aspektu podávají badatelky, které se zaměřují na pravidla a vztahy v domácnosti [Constable 1997, 2003; Cox, Narula 2004]. Zejména Nicole Constable [1997: 83–111, 2003] sleduje způsob, jak zaměstnavatelé disciplinují filipínské služky v Hong Kongu prostřednictvím kontrolování a ovládání jejich těl a využívání prostoru – až do té míry, že je během své nepřítomnosti zamykají v jejich pokoji (jak je vylíčeno např. ve filipínském filmu Anak). Někdy bývá předmětem kontroly i fyzický vzhled a hygiena placených pomocnic v domácnosti a opatrovatelek – může jim být nařízeno, aby se ostříhaly, aby si nelakovaly nehty, nosily určitý typ oblečení, nebo aby se sprchovaly či koupaly ve stanovený čas. Práce Coxové a Naruly se zaměřuje speciálně na au-pair. Sleduje, jak mohou zaměstnavatelé omezovat přístup au-pair do určitých prostorů domu, nebo jim bránit, aby přijímaly návštěvy. Zdůrazňují, že „pravidla, která ovládají prostor a chování v domácnosti, jsou důležitým prostředkem vyjadřování a upevňování mocenských vztahů“ [Cox, Narula 2004: 343]. V neposlední řadě mají pro pracovní i životní podmínky au-pair důsledky i jejich vypodobnění v různých materiálech. Cox [2007] ve své práci dokládá, jak média v Británii popisují au-pair jako sexuálně dostupné či promiskuitní, zatímco agentury je líčí jako asexuální veselé opatrovnice dětí. Podle Coxové obě charakteristiky popírají skutečnost, že au-pair jsou vlastně fyzicky pracující zaměstnaní lidé, kteří vykonávají fyzicky i psychicky náročnou práci. Náš výzkum tyto studie rozšiřuje tím, že odhaluje, jak se ambivalence pseudorodinných vztahů vyvíjí prostřednictvím materiální kultury – jak rodiny zařizují a au-pair zdobí či odmítají zdobit své pokoje, i jak obě strany organizují konzumaci potravin a využívání prostoru. Toto není uměle vytvořený ústřední bod, který by vycházel pouze z naší specializace a volby analytického přístupu. Během etnografického výzkumu bylo zřejmé, že samy au-pair jsou citlivé zejména k asymetrii moci, která vyplývá z „maličkostí“. Často jde o mladé lidi, jimž chybí sebedůvěra, poprvé opouštějí rodičovský dům a ocitají se jako cizinci bez schopnosti správně se začlenit do hostitelské rodiny. Proto se tak velká část našich záznamů týká obyčejných věcí, jako jestli jim servírují moučník, zda se někdo obtěžuje říci jim dobré ráno nebo si všimne, že je vytřeno, nebo jestli hostitele napadne se zeptat, zda také nepotřebují jít ven. Tato témata zkoumáme v širším kontextu asymetrií věku, autority, jazyka, majetku, příjmu a kontroly, ale i organizačních podmínek, 248

Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

z nichž vyplývá, že hostitelské rodiny neplatí au-pair cestovné a při výběru kterékoli konkrétní au-pair dávají v sázku daleko méně, zatímco au-pair, je-li s nimi špatně zacházeno, se jen těžko dovolají nějaké nápravy. Vidíme, že za takových podmínek i lidé, kteří třeba vůbec nechtěli někoho zneužívat, jsou k tomu vzhledem k tlaku své vlastní práce a rodičovského stresu zlákáni. Díky instituci au-pair je prostě velmi snadné chtít trochu víc od této „pomocnice“, již si člověk takto bere. Rozhodně nechceme přehlížet nebo podceňovat vykořisťování au-pair, kterého jsme byli denně svědky. Ale za daných okolností také nemůžeme předstírat, že nás překvapuje. Závěrem bychom chtěli říci, že odborná literatura rozpoznává širokou škálu strukturálních a institucionálních faktorů, které tvoří základ práce v domácnosti, i ústřední roli ekonomické nerovnosti. Doufáme, že naše etnografie k nim připojuje důležitost osobních vztahů au-pair při rozhodnutí pro migraci, nuancí materiální kultury i širší kontext pobytu au-pair jako speciálně prožívaného časového období. Doufáme také, že jsme poukázali na značný počet institucionálních protikladů, kulturních nesrovnalostí a individuálních odlišností, díky nimž se vztahy stávají složitými i v jedné případové studii, a že naše práce v kombinaci s dostupnou literaturou pomůže postihnout akademické otázky v rámci empatického pohledu na vlastní zkušenosti au-pair.

Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti

249

Literatura

Anderson, B. 1999. „Overseas domestic workers in the European Union.“ Pp. 117–133 in J. Henshall Momsen (ed.). Gender, Migration and Domestic Service. London and New York: Routledge. Anderson, B. 2000. Doing the Dirty Work? The Global Politics of Domestic Labour. London: Zed Books. Anderson, B. 2001. „Reproductive labour and migration. Paper given at the Sixth Metropolis Conference.“ Rotterdam. Dostupné z: www.transcomm.ox.ac.uk/working%20papers/ WPTC-0201%20Anderson.doc.pdf. Anderson, B. 2007. „A very private business: exploring the demand for paid domestic workers.“ European Journal of Women’s Studies, 14(3): 246–264. Anderson, B., M. Ruhs, B. Regaly, S. Spencer. 2006. Fair Enough? Central and East European Migrants in Low-wage Employment in the UK. Dostupné z: www.compas.ox.ac.uk/changingstatus. Anthias, F., G. Lazaridis. (eds.). 2000. Gender and Migration in Southern Europe: Women on the Move. Oxford and New York: Berg. Bahna, M. 2005. „Latentná ekonomika kultúrnej výmeny au pair.“ Sociológia, 37(5): 449–474. Bahna, M. 2006. „The au pair employers: who are they, whom do they search for and what do they await.“ Slovak Sociological Review, 38(3): 245–266. Bakan, A. B., D. Stasiulis. 1997. „Introduction.“ Pp. 3–27 in A. B. Bakan and D. Strasiulis (eds.). Not One of the Family: Foreign Domestic Workers in Canada. Toronto: University of Toronto Press. Basu, P., S. Coleman. 2008. „Migrant worlds, material cultures.“ Mobilities, 3(3): 313–330.

Au-pair

251

Bourdieu, P. 1977. Outline of a Theory of Practice. Cambridge: Cambridge University Press. Bourdieu, P. 1999. Distinction: A Social Critique of the Judgement of Taste. London: Routledge. Buchli, V. A. 2002. The Material Culture Reader. Oxford and New York: Berg. Búriková, Z. 2006a. „The embarrassment of co-presence: au pairs and their rooms.“ Home Cultures, 3(2): 1–24. Búriková, Z. 2006b. „Prečo majú britské matky au pair a čo sa na tom slovenským au pair nepáči.“ Slovenský národopis, 54(4): 341–356. Burrell, K. 2008. „Managing, learning and sending: the material lives and journeys of Polish women in Britain.“ Journal of Material Culture, 13(1): 63–83. Clarke, N. 2005. „Detailing transnational lives of the middle: British working holiday makers in Australia.“ Journal of Ethnic and Migration Studies, 31(2): 307–322. Cock, J. 1980. Maids and Madams: Domestic Workers under Apartheid. London: Women’s Press. Colen, S. 1995. „‚Like a mother to them‘: stratified reproduction and West Indian childcare workers and employers in New York.“ In F. D. Ginsburg and R. Rapp (eds.). Conceiving the New World Order: the Global Politics of Reproduction. Berkeley and London: University of California Press. Constable, N. 1997. Maid to Order in Hong Kong: Stories of Filipina Workers. Ithaca, NY, and London: Cornell University Press. Constable, N. 2003. „Filipina workers in Hong Kong homes: household rules and relations.“ Pp. 115–141 in B. Ehrenreich and A. R. Hochschild (eds.). Global Woman: Nannies, Maids and Sex Workers in the New Economy. London: Granta. Council of Europe. 1969. European Agreement on Au Pair Placement. Strasbourg. Dostupné z: http://conventions.coe.int/treaty/en/Treaties/Html/068.htm. Cox, R. 1999. „The role of ethnicity in shaping the domestic employment sector in Britain.“ Pp. 134–147 in J. Henshall Momsen (ed.). Gender, Migration and Domestic Service. London and New York: Routledge. Cox, R. 2000. „Exploring the growth of paid domestic labour: a case study of London.“ Geography, 85(3): 241–251. Cox, R. 2006. Servant Problem: Domestic Employment in a Global Economy. London: I. B. Tauris. 252 A u - p a i r

Cox, R. 2007. „The au pair body: sex object, sister or student?“ European Journal of Women’s Studies, 14(3): 281–296. Cox, R., R. Narula. 2004. „Playing happy families: rules and relationships in au pair employing households in London, England.“ Gender, Place and Culture, 10(4): 333–344. Ehrenreich, B., A. R. Hochschild. (eds.). 2003. Global Woman: Nannies, Maids and Sex Workers in the New Economy. London: Granta. Gregson, N., M. Lowe. 1994. Servicing the Middle Classes: Class, Gender and Waged Domestic Labour in Contemporary Britain. London: Routledge. Henshall Momsen, J. (ed.). 1999. Gender Migration and Domestic Service. London and New York: Routledge. Hess, S. 2000. „Au Pairs als informalisierte Hausarbeiterinnen: Flexibilisierung und Ethnisierung der Versorgungsarbeiten.“ In C. Gather et al. (eds.). Privathaushalt: bezahlte Haushaltsarbeit im globalen Wandel. Münster: Westfälisches Dampfboot. Hess, S. 2000–1. „Au-pairstvo: migračná stratégia mladých žien zo Slovenska.“ Aspekt: 265–271. Hess, S. 2003. Transmigration of Eastern European Women as Transformation Strategy. Dostupné z: www.illegalisiert.at/migration/women_transmigration260403.htm. Hess, S., A. Puckhaber. 2004. „‚Big sisters‘ are better domestic servants?! Comments on booming au pair as business.“ Feminist Review, 77: 65–78. Hochschild, A. 2000. „Global care chains and emotional surplus value.“ Pp. 130–146 in W. Hutton and A. Giddens (eds.). On the Edge: Living with Global Capitalism, London: Jonathan Cape. Home office. 2009. Points Based System Tier 5 (Youth Mobility Scheme). (INF 28). Dostupné z: www.ukvisas.gov.uk/en/howtoapply/infs/inf28pbsyouthmobility. Hondagneu-Sotelo, P. 2001. Doméstica: Immigrant Workers Cleaning and Caring in the Shadows of Affluence. Berkeley and London: University of California Press. Chaney, E. M., M. G. Castro. (eds.). 1989. Muchachas No More: Household Workers in Latin America and the Caribbean. Philadelphia: Temple University Press. Chin, C. B. N. 1998. In Service and Servitude: Foreign Female Domestic Workers and the Malaysian „Modernity“ Project. New York: Columbia University Press.

Au-pair

253

Isaksen, L., S. Devi, S. A. Hochschild. 2008. „Global care crisis: a problem of capital, care chain, or commons?“ American Behavioral Scientist, 52(3): 405–425. Jenčová, I. 2007. „Migrácia ako dobrodružstvo.“ Slovenský Národopis, 55(4): 457–463. Keane, W. 1997. Signs of Recognition: Powers and Hazards of Representation in an Indonesian Society. Berkeley: University of California Press. King, R. 2002. „Towards a new map of European migration.“ International Journal of Population Geography, 8: 89–106. King, R., E. Ruiz-Gelices. 2003. „International student migration and a European ‚year abroad‘: effects on European identity and subsequent migration behavior.“ International Journal of Population Geography, 9: 229–252. Kofman, E., A. Phizacklea, P. Raghuram, R. Slaes. 2000. Gender and International Migration in Europe: Employment, Welfare and Politics, London and New York: Routledge. Kuechler, S. 2002. Malanggan: Art, Memory and Sacrifice. Oxford: Berg. Macdonald, C. L. 1998. „Manufacturing motherhood: shadow work of nannies and au pairs.“ Qualitative Sociology, 21(1): 25–53. McKay, D. 2007. „‚Sending dollars shows feeling‘: emotions and economies in Filipino migration.“ Mobilities, 2(2): 175–194. Mehta, R., R. W. Belk. 1991. „Artefacts, identity and transition: favourite possessions of Indians and Indian immigrants to the United States.“ Journal of Consumer Research, 17, March: 398–411. Mellini, L., C. Yodanis, A. Godenzi. 2007. „‚On par‘? The role of the au pair in Switzerland and France.“ European Societies, 9(1): 45–64. Miller, D. (ed.). 1998. Material Cultures: Why Some Things Matter. London: UCL Press. Miller, D. (ed.). 2001. Home Possessions: Material Culture behind Closed Doors. Oxford and New York: Berg. Miller, D. 2008. The Comfort of Things. Cambridge: Polity. Osella, F., C. Osella. 2000. „Migration, money and masculinity in Kerala.“ Journal of the Royal Anthropological Institute, 6(1): 117–133.

254 A u - p a i r

Pappas-DeLuca, K. 1999. „Transcending gendered boundaries: migration for domestic labour in Chile.“ Pp. 98–113 in J. Henshall Momsen (ed.). Gender, Migration and Domestic Service. London and New York: Routledge. Parking, D. 1999. „Mementoes as transitional objects in human displacement.“ Journal of Material Culture, 4(3): 303–320. Parreñas, S. R. 2001. Servants of Globalization: Women, Migration and domestic Work. Stanford, CA: Stanford University Press. Pratt, G. 1997. „Stereotypes and ambivalence: the construction of domestic workers in Vancouver, British Columbia.“ Gender, Place and Culture: A Journal of Feminist Geography, 4(2): 159–178. Rollins, J. 1985. Between Women: Domestics and their Employers. Philadelphia: Temple University Press. Romero, M. 1992. Maid in the U.S.A. New York: Routledge. Salzinger, L. 1991. „A maid by any other name: the transformation of ‚dirty work‘ by Central American immigrants.“ Pp. 139–160 in M. Burawoy (ed.). Ethnography Unbound: Power and Resistance in the Modern Metropolis. Berkeley: University of California Press. Tilley, C. 1999. Metaphor and Material Culture. Oxford: Blackwell. Tilley, C., S. Kuechler-Fogden, W. Keane, M. Rowlands, P. Spyer. (eds.). 2006. Handbook of Material Culture. London: Sage. Williams, A. M., V. Baláž. 2004. „From private to public sphere: the commodification of the au pair experience? Returned migrants from Slovakia to the UK.“ Environment and Planning A, 36: 1813–1833. Yeates, N. 2004. „Global care chains.“ International Feminist Journal of Politics, 6(3): 269–291. Yeoh, B. S. A., S. Huang. 1999. „Singapore women and foreign domestic workers: negotiating domestic work and motherhood.“ Pp. 277–300 in J. Henshall Momsen (ed.). Gender, Migration and Domestic Service. London and New York: Routledge. Yodanis, C., S. R. Lauer. 2005. „Foreign visitor, exchange student or family member? A study of au pair policies in the United States, United Kingdom and Australia.“ International Journal of Sociology and Social Policy, 25(9): 41–64. Zelizer, V. A. 2005. The Purchase of Intimacy. Princeton, NJ: Princeton University Press.

Au-pair

255

Rejstřík

A Adrika 159–160 agentura/agentury 14, 21–23, 25, 38, 40, 42, 49, 59, 76, 104, 110–111, 119, 124, 128, 134, 148, 171, 214– 216, 222–223, 226, 234– 236, 239, 243, 248 kontrola podmínek 49, 214, 221, 223, 235, 247–248 materiály poskytované au-pair 44, 65, 76, 226 materiály poskytované hostitelským rodinám 104–105 podpora pro au-pair 214–215, 235 viz též doporučení Alenka 84–85, 94–95, 148, 153 Anderson, B. 231–232, 235– 236, 238–240, 242–247 angažování au-pair sítě známostí a kontaktů au-pair 28, 74, 91, 124, 235 sítě známostí hostitelských rodin 91, 124, 135– 136, 147–149 viz též agentura/ agentury; inzeráty angličtina 20, 22, 24–26, 29, 32, 35–36, 44, 62, 83–84, 87, 120, 122–123, 144–145, 147, 153, 159, 177, 182, 194, 201, 205, 219, 235, 245; viz též Learndirect centre; výuka jazyka

antisemitismus 124–125, 130–133, 136; viz též rasa, rasismus, rasové předsudky; stereotypy au-pair asymetrie 55, 59, 64, 75, 218, 238, 246, 248, 266 (doslov); viz též cizinectví; neformálnost instituce au-pair „au-pair plus“ 221 definice 49–50, 88– 90, 221–222, 239 charakteristika sledovaného vzorku 42–43, 109, 171, 184, 186, 235–236, 245 instituce 9–12, 49–50, 56, 64, 75, 115, 118, 136, 184, 213–220, 221, 223, 225, 231, 235– 236, 239, 245, 249 práva a povinnosti 50, 53, 58, 71, 84, 89, 94, 104, 127, 148, 194, 214– 215, 221–226; viz též domy; rodiče au-pair právní rámec (podmínky, vymezení) 49, 213– 215, 218, 221, 223, 235, 239, 246 au-pair muži 32–33, 53, 90, 94, 184–188 B babysitting (hlídání dětí) 36, 40, 49–50, 64, 73, 84– 85, 91, 93–94, 105, Au-pair

257

113, 115, 127, 147–148, 185, 216, 221–222, 235 Bahna, M. 9, 232, 233–234, 236, 267 (doslov) Bakan, A. B. 241 Baláž, V. 232, 233, 235, 237, 243, 244, 246 balení věcí (s sebou do Anglie) 28–30 Barbora 19–24, 59, 65–68, 70, 111, 119, 127, 151– 152, 161–162, 216 Beata 121, 152 Beddlingham 23, 31, 38–42, 141–164, 197–198, 202 British Au Pair Agency Association (BAPAA) Britská asociace au-pair agentur 215, 222, 226 Búriková, Z. 232, 241, 247 bydlení pracovnic v domácnosti / mimo domácnost 56, 238, 244–245, 247 C Calais 23 Camden Town 42, 83, 85, 156, 159– 160, 162, 164, 196, 198 cestování do Spojeného království 12, 24, 28–30 cizinectví – institucionalizace 213, 218; viz též au-pair, instituce Clarke, N. 236 Constable, N. 231, 239, 246, 247, 248 Cowanovi 24, 59, 65–67, 127, 152 Cox, R. 232, 235, 238, 239, 240, 247, 248 Č čas 191–209, 213–220, 231, 249; viz též přechod; rite de passage; transgrese české a slovenské instituce v Londýně 42, 83, 85, 124, 149–151, 157, 161–164, 179, 183, 193, 197–198, 224, 266 (doslov) D daně 50, 217, 221–222 Darinka 31–36, 122, 159–160, 200 258 A u - p a i r

dárky au-pair hostitelským rodinám 24, 29, 53, 59, 101 au-pair lidem na Slovensku 92, 175, 203 hostitelských rodin au-pair 103, 239 dělba práce (též mezinárodní) 12, 231 dluh 71, 97 domácí zvířata 39, 226–227 domy 61, 63, 246–247 lhostejnost 58 nábytek 56–60, 62, 74, 208, 216 pokoj pro au-pair (též vlastní pokoj) 13, 24, 40–41, 56–62, 63–65, 69–70, 73–74, 83, 86, 88, 93, 121, 189, 216, 223, 226 pravidla 24, 29, 64, 76, 83–85, 101, 111–112, 129–130, 170, 188, 216, 218, 222, 239, 248–249 televize 20, 53, 57, 59, 63, 69–70, 84, 90, 93–94, 97, 102, 113, 247 výzdoba (pokoje au-pair) 40, 59– 63, 73, 75, 248; viz též fotografie zabydlení pokoje 57, 59–62 doporučení 14, 221–224 E Elena 67, 68, 118, 194 etnicita 242–243 European Agreement on Au pair Placement (Evropská dohoda o umístění au-pair) 215, 244 Eva 62, 171 Evropská unie (též EU) 12, 23, 144, 178–179, 213, 223– 224, 233, 234–235, 245 F feminismus (též f. výzkum, f. ideologie) 181, 200, 231 filipínské pomocnice v domácnosti (Fiipínky) 116, 232 Finchley 124, 145, 149, 154, 159, 164, 198 fotografie 21, 29–30, 39–40, 50, 59, 61–62, 73, 98, 119– 120, 156–157, 193

G gender, genderový 184, 200 globalizace 236 globální řetězce péče 232 Godenzi, A. 232, 246 Grahamovi 89, 91–93 Gregson, N. 9, 231, 239–240, 243 H Hana 70, 127, 148 Hess, S. 232, 235–236, 239, 247 Hondagneu-Sotelo, P. 231, 236, 240–241, 243, 247 hostitelská rodina 9, 12, 14, 29, 39, 44, 50–62, 64, 68, 70– 71, 73–76, 84, 92, 94, 96, 99– 101, 103, 109–112, 115–124, 130, 132, 134–136, 144, 146– 147, 151, 153, 155–157, 163– 164, 169–172, 174, 188, 194, 198, 201, 208–209, 213–219, 222–223, 235, 239–240, 245, 248–249, 266–267 (doslov) charakteristika sledovaného vzorku 109–110 Humphreyovi 39, 42 Hutchinson 147 hygiena 70, 76, 88, 93, 112, 248; viz též tělo Ch Christieovi 81–85, 87–103, 171 chůvy 50, 231, 240, 243 I Igor 182 IKEA 56–60, 74–75, 216 imigrační kontrola 24, 223 imigrační policie 214 imigrační statut 178, 232, 238, 244–245 institucionální podpora (pro au-pair) 215; viz též agentura/ agentury; doporučení internet 90, 92, 97, 145, 149, 154, 198, 215; viz též komunikace s domovem na Slovensku intimita 35, 179, 188, 240

inzeráty 83, 91, 149, 161, 215 Ivana 37–43, 71, 162–163, 202–203 Iveta 57–59, 68–70, 73–74, 122–123 izolace 13, 122, 146, 153, 181, 247 J Janka 68, 172 Jano 32–34 Jarmila 25–30, 113, 157– 158, 195, 197 jídlo 13–14, 24, 56, 63–67, 68– 72, 74–75, 85, 94, 97, 100, 102, 111, 114, 120–122, 124, 126–127, 128–130, 139, 150, 153, 159, 162, 194, 203, 216, 222, 247–248 jako součást mzdy 49, 71, 97 Júlia 23, 73, 173 Juliana 71, 170 K kapesné 33, 37–38, 43, 49, 71, 74, 84, 86, 89, 92–93, 97, 100, 102, 202–203, 209, 218; viz též mzda; peníze King, R. 232, 236–237 klevetění 42, 143, 145, 154, 159, 169 kluby 26, 112, 143, 146, 148, 150, 152–154, 159, 179, 181, 198 komunikace s domovem na Slovensku 95, 145, 154, 173, 205; viz též internet kosmopolitismus 41, 109, 151; viz též okrajovost kvalitně prožitý čas 231 Kwakiutlové 193 L Learndirect centre 92, 144 Lenka 42, 87–88, 92, 163 Lowe 231, 239–240, 243 Lucia 81–98, 100–101, 103, 158, 173–174, 202 Ludmila 118, 153 M Macdonald, C. L. 232, 240 Magda 111, 169, 186 Au-pair

259

Mária 83, 126–127 Marika 113–114, 147–148 Martina 54, 60 materiální kultura 13–14, 56, 241, 246–249 Mellini, L. 232, 246 menšina 124, 133, 243 Mezinárodní asociace au-pair (International Au Pair Association) 222 migrace 231, 235, 246 ekonomická 25, 37, 42, 180, 218, 236–237 motivace 12, 144, 172, 218, 237, 249, 265 (doslov) návrat domů 27, 152, 156, 202–206, 214, 224, 235 (podle) pohlaví 25, 179– 180, 232, 236 ze Slovenska 25, 28, 180–183 minimální mzda 50, 59, 95, 98, 222, 235, 244 Míša 42, 130, 163 mocenské vztahy (struktury) 72, 115, 238, 245, 248, 266 (doslov) móda 25–26, 28, 114, 158, 163, 196, 200, 202; viz též oblečení moderní život (svět) 194–197, 201 Monika 111, 153 Murrayová, paní 102 mzda 33, 49, 85–86, 93, 127, 134, 194, 202, 218, 244; viz též kapesné; minimální mzda N náboženství, víra (též charakteristika rodin) 242 hinduismus 110 islám (muslimové) 110– 112, 178, 181–182 judaismus (židovské n.) 110–111, 128–131, 132–133, 148, 178 křesťanství 109, 111, 129, 131, 133, 161, 181 protestantismus 22, 111, 161 (římsko)katolické 40, 110– 111, 115, 129, 132, 149, 161–162, 169, 200, 224 260 A u - p a i r

Svědci Jehovovi 110 nakupování 23, 29, 36, 92, 149, 151, 155, 157–159, 203; viz též spotřeba Narula, R. 232, 239–240, 247–248 Natália 172, 174, 197 návštěvy au-pair na Slovensku 87 hostitelských rodin au-pair na Slovensku 103, 116 ze Slovenska ve Spojeném království 130, 156 neformálnost instituce au-pair 213, 217, 221; viz též au-pair, instituce nejednoznačnost (ambivalence) 189, 202–204, 246 instituce au-pair 56, 58, 70–71, 221–222 přátelství au-pair 91 pseudorodinných vztahů 248 nerovnost 11, 120n. států (občanů států) 120–121, 179, 233–234, 236–237, 239 neviditelnost 11, 74, 82, 93 Nina 87, 148 nuda 25, 61, 141n., 169 O oblečení 13, 26, 29–30, 36, 40, 61– 62, 83, 92, 101, 111, 132, 146, 151, 156, 158–160, 163, 200, 202–204, 248; viz též móda okrajovost 28, 194–195 Olga 170, 186, 217 Olívia 125, 132 osamělí rodiče (též osamělá matka, osamělý otec) 21, 53, 73, 146, 171, 186, 209, 214 osobně zaměřený přístup 240 P Paula 64, 91, 217 péče komodifikace 232, 240, 242 (jako) práce 91, 239n. viz též péče o děti

péče o děti 13, 35, 39, 49–51, 87, 99–100, 103–104, 112, 114, 132, 135, 177, 185, 216–217, 219, 227, 231–232, 239, 244 ideologie 50, 231–232, 240, 243 představy au-pair o ní 34– 35, 66–67, 110–111 na Slovensku 33, 147–148 viz též kvalitně prožitý čas; péče; vztah(y), au-pair a děti peníze 20, 25–26, 28, 36–37, 50, 55, 58, 61, 69, 73, 84, 86, 92, 95–96, 102, 117–118, 127, 132–133, 148–149, 156–157, 161, 174, 181–182, 196, 202– 205, 208, 222, 232, 237, 239– 240; viz též kapesné; mzda Petra 62, 171, 189 pití 72, 92, 98, 124, 126, 129, 163 placená domácí práce 12, 112, 219–220, 231, 236, 238– 240, 242, 244, 246–248 pohlaví 170, 181–182, 184, 188, 219, 231, 238, 242, 244 normativnost 205–206 role 50–51, 170–171, 176n., 184–187, 203–204 rovnost 181, 222 vztahy (mezi) 170, 181–182, 188 viz též au-pair muži; gender; migrace (podle) pohlaví pohostinnost 67, 70 Pokyny imigračního úřadu (Immigration Directorate Instructions) 49 popis výzkumu 11–14, 211n.; viz též au-pair, charakteristika sledovaného vzorku; hostitelská rodina, charakteristika sledovaného vzorku práce hodiny 49, 71, 81, 85–87, 91, 92, 94–98, 101, 194, 221–222, 246–247 úkoly 84–85, 89, 99 Pratt, G. 243 prezentace au-pair v médiích 248, 266 (doslov)

Program mobility mládeže (Youth Mobility Scheme) 49, 215, 234 prohlížení památek 91, 156–157 přechod 43, 120, 193–194, 202, 265 (doslov) pseudorodinný vztah (uspořádání), pseudorodina 12, 49–55, 56, 63, 75, 115, 118, 217– 218, 239–241, 244, 248 Puckhaber, A. 232, 235–236, 239, 247 R Radka 115, 154 Randallovi 60 rasa, rasismus, rasové předsudky 110, 118, 120, 136, 179, 242–243; viz též antisemitismus; stereotypy Renata 129, 133, 198–199 rite de passage (též přechodové rituály) 14, 27, 73, 193– 197, 202, 205–206, 213, 237; viz též vojenská služba rodiče au-pair 20, 23, 26–27, 29– 30, 34–35, 37–39, 43, 52, 86, 92, 103, 114, 116, 120, 130, 154, 156, 177, 193– 195, 203, 235, 237 Rollins, J. 231, 238, 239– 240, 242, 247 Romero, M. 231, 238, 242 rovnost 49, 63, 118, 218; viz též nerovnost; pohlaví, rovnost rozpaky 11, 12, 56, 63–67, 68, 70– 71, 73–75, 115, 159, 218 rozvrh hodin 83–86, 104 S sex, sexualita 23, 27, 63–64, 90, 116, 121, 146, 157, 164, 169–171, 174, 176–178, 186–187, 196, 199–200, 203–204, 208, 248 sexuální obtěžování 171, 214, 223, 246 Silvia 61, 71, 194 sítě známostí, osobních kontaktů au-pair 124, 148–155, 162, 215 hostitelských rodin 148 viz též angažování au-pair Au-pair

261

slovenské a české instituce v Londýně 42, 83, 85, 124, 149–151, 157, 161–164, 179, 183, 193, 197–198, 224, 266 (doslov) Slovensko 12, 23, 33, 103, 116, 120, 130, 139, 145, 152, 164, 173, 195, 213, 233 domácí práce doma na S. 86 domov na S. 33, 40–41 věci přivezené ze S. 29, 61, 73 viz též dárky; péče o děti; třída služebné, služebnictvo, služky 12, 38, 51, 56, 61, 72, 88–89, 99, 136, 203, 243, 247–248 smlouva 71, 84, 214 ukončení 214; viz též rozvrh hodin socialismus (socialistický), postsocialismus 30, 32, 34, 40–41, 58, 114, 152, 162, 181, 195, 235 soukromí 37, 50–51, 72, 88, 216, 223, 232, 247 sport 25, 29, 40, 66, 101, 146, 161–164, 201 spotřeba 196, 231; viz též nakupování Stasiulis, D. 241 starší lidé 28, 147, 171, 180, 231 Stephensovi 147 stereotypy obecně (etnické, rasistické) 37, 242–243 hostitelských rodin o Češích 100, 116–117 hostitelských rodin o Slovácích (slovenských au-pair) 39– 40, 96n., 99–100, 112, 116– 118, 135–136, 218–219 Slováků o Slovácích 82, 111, 134–136, 183, 205 slovenských au-pair o Angličanech 112, 115, 136 slovenských au-pair o Asiatech 112 slovenských au-pair o černoších 110, 123 slovenských au-pair o Češích 21 slovenských au-pair o Romech 136 slovenských au-pair o Židech 112, 127, 130

262 A u - p a i r

střední a východní Evropa 57, 110, 123, 133, 195, 209, 218, 232, 235 Systémová úroveň 5 [Programu mobility mládeže] (Points Based System Tier 5) 49 Š špína 64, 86, 88, 91, 119; viz též hygiena T tělo 69, 86, 111, 145, 163, 187, 200–201, 242 kontrola a disciplína 65, 76 váha 65, 67–68, 118, 155, 200 vzhled 25–26, 30, 83, 111– 112, 146, 200–201 viz též hygiena Tesco 91, 92, 98, 143, 145– 146, 153–155, 197–198 Tomáš 90, 94, 186 transgrese 200 třída 42, 58, 116, 135–136, 152, 184–185, 218, 231, 236, 238, 242–244 au-pair a 43, 152–153 hostitelská rodina a 58 na Slovensku 20, 152 turistika 35, 37, 157–158, 235; viz též prohlížení památek U ubytování 33, 41, 49, 58, 97, 149; viz též domy úklid 13, 20, 50–51, 83–90, 105, 112, 135, 145, 150, 185–186, 194, 198, 219, 226–227 jako vedlejší práce 36, 84– 85, 90–93, 147, 235 úspory 29, 92, 157 V vedlejší práce 89, 91–93, 97, 235; viz též úklid Velehrad 83, 161, 224 venkované, venkovanky 39, 116, 136 Vierka 112

vojenská služba 27–28, 73, 237 volný čas 14, 29, 36, 53, 61, 70, 94, 111, 123, 150–151, 154, 157–158, 169, 199, 201, 220, 235, 265–266 (doslov); viz též české a slovenské instituce v Londýně; kluby; nakupování vykořisťování 11–12, 74–75, 101– 103, 118, 133, 150, 215, 219– 220, 231, 238, 241, 243, 245, 246–249, 266 (doslov) hostitelské rodiny ze strany au-pair 96n., 245 výuka jazyka (angličtiny) 22, 36, 92, 144–145, 205, 235; viz též angličtina; Learndirect centre vztah(y) 37 au-pair a děti 59, 75, 93– 94, 100–101, 103 au-pair a jejich rodiny 92–94 au-pair a jiné au-pair 83, 147– 155, 159–160, 169–170, 197– 199; viz též sítě známostí, osobních kontaktů

au-pair a muži 14, 26, 31– 33, 37, 41–42, 71, 98, 121, 154, 163–164, 169–183, 198–199, 203–205, 208 W Wakefordovi 56–59, 70, 73–74 Williams, A. M. 232, 233, 235, 237, 243, 244, 246 Y Yodanis, C. 232, 239, 244, 246 Z Zdenka 42, 122, 194 zdravotní péče (systém) 66–67, 127 Zelizer, V. A. 240 znečištění (též nepořádek) 61, 63, 65, 75; viz též špína Ž ženskost 113, 196, 200, 205

Au-pair

263

Doslov

Vznik i cesta tejto knihy do rúk českého či československého čitateľa je neobvyklá. Nie je bežné aby študijný pobyt spoločenského vedca zo Slovenska vyústil do publikovania monografie v renomovanom akademickom vydavateľstve, navyše v pozícii rovnocenného partnera rešpektovaného britského akademika. A asi ešte menej obvyklé je, aby takéto dielo vyšlo o niekoľko rokov neskôr v českom preklade. Priznaný anti-akademický štýl knihy možno úplne neprekvapí znalcov diela Daniela Millera, určite však zaujme čitateľa. Aj keď, podľa všetkého, niečo z ľahkosti pôvodného štýlu zostalo „stratené v preklade“, platí, že táto dôležitá devíza knihy je zachovaná aj v jej českej verzii. Autorská dvojica v priznanom ideálnom zložení – slovenská „takmer“ au-pair (sestra Z. Búrikovej bola au-pair v Londýne v čase výskumu) a ich mnohonásobný zamestnávateľ (D. Miller zamestnával behom výchovy svojich detí šestnásť au-pair) – mala dobré predpoklady naplniť v úvode knihy prezentovanú ambíciu predstaviť inštitúciu au-pair zo zorného uhla oboch strán. Tento zámer sa podarilo naplniť. Autori v knihe postupujú od okolností, ktoré rozhodnutie stať sa au-pair sprevádzali k opisu ambivalentných situácií, ktoré prítomnosť cudzinca v cudzej domácnosti vytvára. Následne predstavujú pohľad na pracovný deň optikou au-pair a jej rodiny – jej „zamestnávateľa“. Analyzujú kultúrne rozdiely a na obidvoch stranách sa objavujúce stereotypy, ktoré prináša aj etnická a rasová pestrosť britských zamestnávateľov. Nasledujú kapitoly venované tráveniu voľného času, vzťahom au-pair navzájom, ako aj vzťahom s mužmi a kapitola „Mezičasí“ predstavujúca obdobie au-pair ako paralelu k rituálu prechodu. Tieto kapitoly pre autora doslovu predstavujú tú najzaujímavejšiu časť knihy a obsahujú presvedčivo a plasticky opísané vzťahy, motivácie či spôsoby uvažovania skúmaných au-pair. Ukazujú „zážitok“ au-pair v i nad rámec kvázi Au-pair

265

pracovného vzťahu, ktorý tento termín označuje. Okrem dobrého výskumného základu a pútavej formy jeho prezentácie je práve tento pohľad za horizont au-pair ako zamestnania, či kvázi zamestnania, hlavnou devízou tejto knihy. Analýzy venujúce sa len mocenskej asymetrii inštitúcie au-pair a vzťahom na jej „pracovisku“ nikdy nezachytia to, čo sa podarilo zachytiť Búrikovej a Millerovi – au-pair ako skúsenosť, ako špecifický zážitok, ako životnú fázu. S takmer trojročným odstupom od prvého vydania knihy už môžeme hovoriť o spôsoboch akými bola kniha v západnom akademickom prostredí prijatá, aj o rozruchu, ktorý vyvolala v britských bulvárnych médiach. Neprekvapí, že v Daily Mail si všimli hlavne niektoré relatívne pikantné pasáže o spolužití au-pair a ich domácich v Londýne. Je symptomatické, že knihu ktorá stereotypné predstavy o vzťahoch au-pair a manželoch v ich hostiteľských rodinách skôr vyvracia zviditeľnili práve ony. Akademicky relevantnejšie reakcie a recenzie príchod knihy vítali, vyjadrovali sa k jej neakademickému štýlu, málo formalizovanému definovaniu výskumných postupov, niektorým chýbalo väčšie zdôraznenie toho, čo je v západnej optike akademickej spisby o domácej práci migrantov kľúčové – vykorisťovanie. Kniha však mocenskú asymetriu inštitúcie au-pair nijako nespochybňuje. Avšak tým, že sa venuje aj času strávenému mimo domácnosti – „pracoviska“ predstavuje au-pair nielen ako obete tejto asymetrie, ale tiež ako aktívne ľudské bytosti, ktoré rôznym spôsobom spoluvytvárajú svoju „londýnsku skúsenosť“. Autor tohto doslovu by v texte privítal explicitnejšiu prácu s faktom, že sa výskum odohrával práve v období otvorenia pracovného trhu pre občanov nových krajín EÚ, ktoré zásadne rozširovalo možnosti zamestnania sa mimo domény au-pair. Tiež by ho potešila podrobnejšia tematizácia jazyka – a jeho nedokonalého ovládania – napríklad aj vo vzťahu ku každodennému dialogickému konštruovaniu hranice medzi prácou a voľný časom v domácnostiach zamestnávateľov. Hoci je kniha postavená na výskume au-pair zo Slovenska, v období od pádu železnej opony po vstup do Európskej únie bola au-pair schéma rovnako dôležitým oknom na západ aj v českom prostredí. Aj preto sa životy slovenských au-pair v Londýne odohrávajú aj v rytme československých diskoték a pri pive v českých „puboch“. Teraz, keď sa vstupom do Európskej únie stratila výlučnosť au-pair ako migračného kanálu v oboch krajinách bývalého Československa (a širšie aj vo veľkej časti bývalého východného bloku) môžeme knihu čítať tiež ako kroniku jednej etapy bezprostredne súvisiacu s integračnými procesmi naprieč našim kontinentom. 266 A u - p a i r

Jedna z reakcií na anglické vydanie knihy spochybňovala reálnosť predstavy o zameniteľnosti úlohy au-pair a hostiteľskej rodiny formulovanú v jej úvode. Súhlasím, že na etnografie britských au-pair v bratislavských domácnostiach si ešte bude treba počkať. Viem si však predstaviť, že štúdie o ukrajinských au-pair v Prahe budú začínať odkazom práve na túto knihu. Miloslav Bahna

Au-pair

267