P ŘEDMLUVA
PŘEDMLUVA
K
niha „Rok osmý“, stejně jako všech sedm knih předcházejících, je jistou kronikou dalšího roku mého prezidentování. Je to sbírka v písemné formě existujících dokumentů – článků, projevů, stanovisek, zápisků z cest, dopisů, úryvků z rozhovorů –, kterými jsem reagoval na události roku 2010. Tyto mé komentáře, hodnocení i kritiky, oslavná i smuteční vystoupení, projevy vyplývající z mé funkce i má „dobrovolná“ vystoupení na kongresech a konferencích po celém světě jsou – alespoň se domnívám – svébytnou výpovědí. Doplňuje je vybraný soubor fotografií. Je třeba dodat, že jde výhradně o mé texty psané v češtině nebo při jejich psaní v jiných jazycích mnou současně překládané do češtiny. Kromě toho jsem napsal řadu textů v angličtině a němčině – ty lze nalézt na English Pages nebo Deutsche Seiten na mé webové stránce www.klaus.cz. V loňském roce vyšla v nakladatelství Fragment i čtenářsky úspěšná kniha „Zápisky z cest“, představující pokus, samozřejmě zcela nesystematický, popisovat mé zážitky ze zahraničních cest, kterých za dvacet jedna let mého působení v politice byly stovky. V loňském roce jich byl – pro mne překvapivě, a aniž umím říci proč – snad vůbec nejmenší počet, pouze devatenáct. Mezi nejzajímavější považuji krátké návštěvy tří arabských zemí – Egypta, Kuvajtu, Libye. Trochu „exotická“ byla i návštěva Makedonie, vždy zajímavá je Amerika – Florida, Washington, New York a po čtyřicet jedna letech jeden den na Cornellské univerzitě, kde jsem v roce 1969 prožil naopak celý jeden se-
PŘEDMLUVA
(9
mestr. Rusko – alespoň viděno z Moskvy – se rychle rozvíjí. A pak už to byla jenom Evropa – vždy úžasná, ale tentokráte v hrozném vedru se potící Siena, starou, zašlou slávou půvabná Stresa u Lago Maggiore, v listopadovém ránu velmi fotogenický Lisabon (i s povinnou krátkou cestou ve starobylém dopravním prostředku, který je něco mezi tramvají a lanovkou), Kodaň ve sněhové vánici a tak dále. Za důležitý ediční čin považuji i loňskou publikaci „Autoři CEPu o euru“ (s několika mými příspěvky), kterou jsme vydali v Centru pro ekonomiku a politiku jako reakci na krizi společné evropské měny. V roce 2010 také vyšla řada dalších překladů mé knihy „Modrá, nikoli zelená planeta“ – v dánštině, arabštině, japonštině, černohorštině (což asi bude stará dobrá srbochorvatština), téměř před Vánocemi v Brazílii v portugalštině. Došlo i na druhé vydání v nizozemštině. Nakladatelství Dokořán vydalo elektronickou verzi této mé knihy, což je má první kniha v dnes módní elektronické podobě. V Srbsku vydali knihu mých úvah o Evropě „Evropa i EU – Pogled političara i pogled ekonomiste“ (výbor utvořený překladatelem, bývalým velvyslancem Jugoslávie v ČR, doc. Ilićem) a v Německu přišla na trh kniha mých německých textů o Evropě pod titulem „Europa?“. Po jejím představení v Norimberku psali místní novináři, že jsem za slovo Evropa dal „tlustý otazník“. Rok 2010, stejně jako i sedm předcházejících, byl plný událostí. V domácí politice dominovaly dvoje volby, jako blesk z čistého nebe přišel pád dvou dominantních, byť velmi kontroverzních politiků Topolánka a Paroubka, vznik koaliční vlády se staronovou ODS a zcela novými TOP 09 a Věcmi veřejnými, vítězství ČSSD v komunálních volbách téměř ve všech velkých městech, složité vytváření koalice na pražském magistrátu (s neuvěřitelným chováním „pravdoláskovské“ skupiny, v dané chvíli soustředěné kolem TOP 09), první vládní krize kolem ministerstva životního prostředí a policejního prezidenta atd. Byly i věci velmi pozitivní, mezi něž musím řadit výměnu na postu
10
(
VÁCLAV KLAUS 2010
pražského arcibiskupa a guvernéra centrální banky. Některá jména najednou chybějí (a některá nejsou, ale nechybějí), jiná se zcela nově vynořila, v české politice je patrně nejvýraznějším novým jménem Vít Bárta. Leccos se událo i ve světě. Pro mne byl nejsmutnější chvílí roku okamžik, kdy jsme se dozvěděli o tragické smrti polského prezidenta Kaczyńského a jeho manželky, kteří byli mně i mé manželce velmi blízcí, ze zahraničních politiků nejbližší. Pro Českou republiku bylo velmi významné, že na Pražském hradě prezidenti Obama a Medveděv podepsali významnou odzbrojovací smlouvu. Měl jsem zajímavou příležitost zúčastnit se tří velkých summitů: EU – Latinská Amerika (v Madridu), EU – Asie (v Bruselu) a EU – Afrika (v Tripolisu), nemluvě o summitu NATO v Lisabonu a o Valném shromáždění OSN v New Yorku. Hlavní poznatek je dvojí: – Evropa evidentně ztrácí a efekty přijetí Lisabonské smlouvy ji ještě dále oslabily; – nastává historický zlom v pokusu o prosazení starého marxistického snu o zbavení se „pout“, ale i nesmírně potřebných patníků, svodidel, zábradlí a záchytných bodů státu ve prospěch „nepolitického“ globálního vládnutí. Tyto dvě věci, či spíše dvě zřetelné tendence, nás bohužel budou provázet i v následujících letech. Euroamerická část světa (čili tzv. Západ) se pomalu „oživuje“ z předcházející krize, zatímco zbytek světa, či Nezápad, o žádné krizi prakticky neví. Tři zmiňované summity to ukázaly více než jasně. Dominantními osobnostmi na nich byli brazilský prezident Lula, čínský premiér Wen Ťia Pao, indický viceprezident Hamíd Ansárí i libyjský Kaddáfí, ale určitě ne Van Rompuy nebo Barroso. Po finanční a hospodářské krizi vypukla v Evropě krize eura. V „Roce osmém“ je o tom hodně, ale jakékoli kritické poznámky na adresu eura říkám teď, kdy jsou všichni najednou moudří, spíše tichým hlasem a bez jakéhokoli jásotu. Pouze musím opakovat to, co jsem říkal již před dvaceti lety – že spo-
PŘEDMLUVA
( 11
lečná měna je pro šestnáct (dnes již sedmnáct) velmi různorodých evropských zemí omylem. A že její udržování (spíše stále více už jen pouhé „zachraňování“) je a bude velmi nákladné – ekonomicky i politicky. O neudržitelnosti doktríny globálního oteplování jsem mluvil v Kodani (slavná Andersenova Malá mořská víla byla ten den chudinka zmrzlá a zasněžená), v Káhiře (ač byl únor a čekal jsem teplo, museli mi tam jako dárek koupit zimní kabát), v Palm Beach na slunečné Floridě, kde v březnu nebylo možné jít ven jen v saku, a v Londýně, kde padal v říjnu klasický londýnský déšť. Tuto předmluvu píšu v Praze v prezidentské vile na Brusnici, kde jsem loňskou zimu naměřil čtyřicet devět dní nepřetržité sněhové pokrývky, letos „jen“ čtyřiačtyřicet dní. Dlouhodobý průměr v Praze je podstatně nižší. Chtěl bych ještě poděkovat nakladatelství Euromedia Group za pečlivou práci na knize, Martinu Ervovi a Monice Černé za důležitou asistentskou práci, Zuzaně Rýcové a Michalu Čížkovi za výběr fotografií a všem ostatním, kteří mi celý rok dávali připomínky k mým textům, za cenné rady. 18. ledna 2011
12
(
VÁCLAV KLAUS 2010
Prezident republiky k české státnosti
PREZIDENT REPUBLIKY K ČESKÉ STÁTNOSTI
N OVOROČNÍ
PROJEV
(2010)
Vážení a milí spoluobčané, rád bych vás – jako v tento den každoročně – pozdravil a popřál vám klidný, šťastný a úspěšný nový rok. Prvního ledna obvykle hodnotíme rok minulý a díváme se dopředu, na rok, jehož první den právě prožíváme. I já budu postupovat stejně. Začnu tím prvním. Loňský rok asi nebudeme ani my, ani budoucí historici považovat za příliš zdařilý. Naší velmi labilní vládě Mirka Topolánka, která se však od nešťastného patového výsledku voleb v roce 2006 držela velmi dlouho, byla v březnu vyslovena nedůvěra. Stalo se to vůbec poprvé od roku 1918, od vzniku našeho moderního státu. Bohužel se ukázalo, že jsme nebyli schopni rychle uspořádat nové volby, ač jedině ty mohou přinést vládu s tolik potřebným mandátem občanů. Je dobře, že politickým kompromisem vzniklá prozatímní vláda premiéra Fischera své úkoly zvládá, určitě lépe, než bylo všeobecně předpokládáno. Naše ekonomika se – podobně jako ekonomiky většiny zemí světa – nachází v krizi, která je nejhlubší za sedmnáct let, které dnes uplynuly od vzniku České republiky. Pokles hospodářství v roce 2009 byl nejméně čtyřprocentní. Přeloženo do všem srozumitelného jazyka se tím říká, že jsme toho v naší zemi vyprodukovali méně než loni, a že toho proto máme k dispozici méně. Týká se to nás všech a je třeba, abychom se o tento pokles podělili dnes a neřešili to na úkor našich dětí. Je nezodpovědné, když si některé profesní či sociální skupiny nárokují, že se právě jich tento všeobecný pokles netýká. V životě naštěstí jde i o jiné věci než o politiku a ekonomi-
PREZIDENT REPUBLIKY K ČESKÉ STÁTNOSTI
( 15
ku. Za statisticky zprůměrovanými čísly se odehrávají velmi různorodé lidské životy a pro mnohé byl loňský rok jistě rokem šťastným a úspěšným. Závisí to na řadě dalších věcí – jako je dobře fungující rodina, pevné mezigenerační vztahy, vzájemná tolerantnost a citlivost k blízkým. Nezapomínejme na ně ani v roce dnes začínajícím. Rok 2010 bude rokem volebním. Stejně jako v roce 2006 se sejdou volby sněmovní, senátní a komunální. Jen kraje zůstanou beze změny. Opět dostaneme příležitost touto formou promluvit do věcí veřejných. Pokusme se přispět k tomu, aby volby otevřely cestu k vytvoření silné a akceschopné vlády, kterou naše země tolik potřebuje. V hospodářství pravděpodobně již přestane pokles, ale růst bude velmi mírný. Velké problémy bude mít se svým hospodařením náš stát, což jsme my všichni. Občané nebudou chtít, aby jim byly zvyšovány daně (což je rozumné, protože se tím krátkodobě nic neřeší a dlouhodobě to jen škodí), ale nebudou se chtít omezovat v tom, co od státu dostávají. Je zřejmé, že jsou tyto dvě snahy vzájemně protikladné a že se nedají splnit současně. Věřme, že díky volbám vznikne vláda, která bude mít sílu a odvahu tento hlavolam vyřešit ku prospěchu nás všech, občanů České republiky. Musíme se však do toho dát. Místo zabývání se dnešními problémy tohoto typu se stalo jistou módou utíkat do budoucnosti a zabývat se rokem 2050, či dokonce rokem 2100. Někteří politici se spoléhají na to, že účty za jejich dnešní chování, za jejich fantazírování a nerealistické sliby nebudou ke splácení předloženy jim. Bohužel to tak není. Budoucnost začíná už teď a o tom, jaká bude, rozhoduje to, co uděláme dnes, zítra a v každém dni následujícím. Co potřebujeme, je pevný, dlouhodobě stabilní a velmi praktický kompas, kudy a jak dál jít. Ten musí být založen na víře v rozumnost chování skutečně svobodných občanů, a nikoli na důvěře ve spásnou roli státu. Dělejme proto každý z nás to, co umíme, co děláme rádi, co můžeme nabídnout
16
(
VÁCLAV KLAUS 2010
ostatním. Nenechme si od nikoho přikazovat, co máme dělat. Věřme své vlastní intuici, svým přirozeným zájmům a motivům, a podle nich jednejme. Dělejme to, co je v souladu s naším vědomím toho, že existuje cosi, co nás přesahuje a čeho jsme součástí. Hledejme si to každý sám za sebe a pro sebe. Pomáhejme potřebným, ale hlavně pomáhejme tam, kde to má smysl a kam dohlédneme. To je většinou nedaleko od nás. Dříve než pošleme peníze na konto nějaké organizace, která jich část přepošle do zahraničí, podívejme se, jak žijí naši sousedé, jak žijí lidé v našem domě, v naší vesnici, v našem městě. Rozhlížejme se kolem sebe. Žijme více v realitě skutečné než v realitě televizní. Dělejme věci, o kterých jsme přesvědčeni, že mají smysl, ne jen ty, kterým je tleskáno. Mysleme rozumně na budoucnost, ale odmítejme uměle vytvářenou hysterii těch, kteří se nám snaží vnucovat, že je třeba zastavit ekonomický růst a společenský pokrok. Šetřit – tedy chovat se racionálně a odpovědně k tomu, co nám příroda nabízí – je absolutní povinností každého a vždy, ale neumíme si dobře představit, jaká bude technická úroveň, vyspělost a bohatství generací, které přijdou po nás. Nemůžeme vědět, kolik – kvůli nim – smíme spotřebovat dnes známých a dostupných přírodních zdrojů. Jednu setinu, jednu tisícinu nebo jednu miliontinu? A budou vůbec námi dnes eventuálně ušetřené zdroje potřebovat? Jedna věc je jistá. Nežijeme z jakékoli benevolence minulých generací a zatím nic nedlužíme generacím budoucím. Jediné, co bychom jim mohli zůstat dlužni, by bylo to, kdybychom po sobě nezanechali svobodnou a prosperující společnost. Právě v tomto smyslu dělejme dnes, zítra, pozítří to nejlepší, co umíme. Co bude za sto let, nechme spisovatelům sci-fi literatury. Zůstaňme oběma nohama na zemi a starejme se o to, co nám přísluší. Je toho více než dost. Přeji nám všem, aby se nám rok 2010 vydařil, aby byl rokem dobré nálady, aby byl politice vrácen její obsah a abychom se vymanili z dnešní ekonomické krize. Půjde to lépe,
PREZIDENT REPUBLIKY K ČESKÉ STÁTNOSTI
( 17
nalezne-li co největší počet z nás společnou řeč, vzájemný respekt a porozumění. 1. ledna 2010, Pražský hrad
N ENÍ MOŽNÉ MLČET KE ZTOTOŽŇOVÁNÍ B ANDERY , P ILSUDSKÉHO , H ORTHYHO , H LINKY A B ENEŠE V pondělí 25. ledna publikoval Luboš Palata v Lidových novinách článek, ve kterém se zabýval osobností Stepana Bandery a nečekaným činem odcházejícího ukrajinského prezidenta Juščenka, který mu in memoriam udělil vyznamenání Hrdina Ukrajiny. To je jistě téma možné a pro leckoho, kdo si článek celý přečte, je to text nepochybně velmi informativní. Staří zapomínají a mladé generace to už neznají. Většina lidí si však přečte jenom nadpis. Nemám až tak velký problém s vlastním článkem, i když bych leccos nepochybně formuloval jinak. Mám však problém s nadpisem článku a s úvodním odstavcem. Není vyloučeno, že je nevytvořil sám Luboš Palata, ale to problém nijak nezmenšuje. Článek se jmenuje „Každý národ má Banderu. Češi Beneše“. Úvodní odstavec navíc dává vedle sebe zcela bez jakékoli hierarchizace a bez jakéhokoli odlišení jména Bandera, Pilsudski, Horthy, Hlinka, Beneš. V tomto případě je to bezprostřední citát z Palatova článku. Luboš Palata řadí demokratického evropského politika a spolutvůrce Masarykovy první republiky Edvarda Beneše vedle čtveřice středoevropských politiků fungujících mezi první a druhou světovou válkou, zejména vedle Hitlerova oddaného spojence, maďarského fašistického diktátora Horthyho. A to není přijatelné. Za poslední desetiletí jsem o Edvardu Benešovi napsal řadu článků a na různých místech přednesl řadu projevů. Jsou
18
(
VÁCLAV KLAUS 2010
