Kniha Marie Untied Relationshits. Josef F. Platil

KNIHA MARIE

1

Kniha Marie Untied Relationshits Josef F. Platil

2

Úvod pro Marušku Právě jsi mi dala dnes večer ideální příležitost napsat drama, které nosím v hlavě. Knížka, kterou právě držíš v ruce je hrubým náčrtem poznatků posledních deseti let, po které jsem pozoroval svět. Je věnována Tobě. Poprvé za svůj život usedám před počítač s pocitem, že nevím jak začít. Rozhodl jsem se napsat své drama během těch několika zbývajících dnů, než odjedu do Bruselu. Když jsem byl schopen napsat bakalářku o šedesáti stranách, jejíž přečtení ti doporučuji, pak je pro mne dosažitelným cílem napsat ti knížku a poslal ji k tisku před odjezdem. Mám přesně týden. V sobotu 19.3. budu nejspíš sedět v knihovně a dokončovat to, co dnes vidím ve velké mlze. Jsem typ člověka, kterému musí hořet termín, aby začal něco dělat. Po mém návratu z Bruselu, se zastávkou v Amstrdamu, už bude zbývat jen týden či dva do doby, než ti dorazí. Už jenom fakt, že mou knížku držíš v ruce a čteš mé myšlenky zakódované do projevu mých postav, ti dává odpověď na otázku: Kým jsi, když žiješ postavami? Stejně jako já jsem se na krátký čas stal panem Norrellem a panem Strangem, ochutnal taje memoárů fyzika či strávil čas v terapeutické skupině postav „Léčby Schopenhauerem“, tak teď se ty noříš do mého světa, který jsem pro tebe utkal. Jen díky tobě jsem přešel od slov k činům, i když jsem vlastně jen hodil pár vět na papír. Přišlo mi dnes v La Fabrice trochu nepatřičné, že jsem ti vlastně neměl co dát přečíst, i když jsem ti ukázal tolik popsaného papíru. Vyvíjím se a s tímto vývojem souvisí i všechny slepé uličky, které jsem popsal a prožil na stránkách diářů, sešitů, které jsem ti ještě nestihl ukázat, a oné knížky, kterou jsem ti tak rád ukázal, ale jejíž obsah vypovídal o člověku, který ještě nebyl členem poroty 3

Febiofestu, ani se s tebou neseznámil. Člověk, který psal dopisy Evě by stejné dopisy nenapsal Tobě. Napsal by jiné a jinak. Proto tedy sedám k počítači, který mi byl vždy milou vzpruhou v časech nahromadění myšlenek, které jsem musel rychle a bezbolestně zpravit ze světa a jejímž vyslovením zanikly, a vrhám se vstříc psaní. Nyní tedy přikročme k dramatu, na jehož konečném vyznění máš obrovský podíl. Takový, jaký jsem sám nečekal. Domníval jsem se, že cesta k dramatu mne provede celým životem a po mé smrti si někdo vezme mé zápisky a vytvoří z toho dílo popisující můj život. Dnes večer jsi mi však byla výzvou, na kterou jsem možná v skrytu čekal. Náhle mám jasnou a nutkavou potřebu napsat ti drama, které bys mohla dát přečíst své nejlepší kamarádce a které by ti umožnilo nahlédnout do mého nitra, mé duše, která ti chce být maximálně otevřena právě tím, že svůj obsah vydá nepozorovaně ústy mých postav. Protože leckdy zastávám zcela opačné názory, které se nejenže vylučují, ale jejich existence v mé hlavě je konfliktní, můžeš brát všechny postavy jako mou součást. Přeji ti hodně zdaru v četbě a těším se, až si o knize v květnu na rozkvetlé louce povíme. A zas to tak úplně nebudu já.... a přece to budu já. Buď mě po přečtení uvidíš takového, jakým jsem, nebo budu takový, jakého mě vidíš.

.................................................................... Josef F. Platil

4

Úvod pro Neznámého čtenáře Dobrý den, zatím jsem neměl tu čest se s vámi seznámit, milý čtenáři. Pokud se vám z nějakého mně nepochopitelného důvodu dostala tato kniha do ruky, je to nepochybně chyba. Nejprve musíme vyloučit možnost, že bych vám tuto knihu věnoval, protože si nejsem vědom nikoho jiného, než Marušky, komu bych chtěl dát číst právě tuto knihu. Tato kniha vás neoslovuje jménem, autor se vám ani nepokouší vetřít do přízně. Kniha vznikla právě a jen pro Marušku. Jedinou dívku v širém okolí, která mi dala motivaci jako žádná jiná tuto knihu napsat. Proto se celý text i veškeré skryté podtóny literární disharmonie obrací na ni a jen na ni, a nikoli na nějakého neznalého čtenáře, který nezná souvislosti a s největší pravděpodobností s kritickou tužkou hledá, kde by v textu narazil na chybu, aby ji autorovi vmetl to tváře. Jenže o vás, milý neznámý čtenáři, tu nejde. Po dobré zkušenosti s vytištěním velice osobní korespondence s Evou, jsem si uvědomil, že forma je součástí obsahu. Jako by stejný text vynikl lépe v tradičním tvaru jakým je brožovaná kniha, než nějaký laciný rukopis se zašpiněnými okraji a divoce se do všech stran rozbíhajícími listy. Nemohu vyloučit, že se nějakým nedopatřením tato kniha dostane na veřejnost. Každý spisovatel by si nechal udělat ledacos jen proto, aby se jeho kniha četla. Já však tuto knížku píši pro Marušku a jako taková, okamžikem přečtení poslední stránky, splnila svůj účel. I když tedy tato kniha není určena vám, přeji příjemnou četbu, i když jsem o ni nežádal.

5

Věnováno Marušce

6

7

UNTIED RELATIONSHITS scénický román

Josef F. Platil 12. - 13.4.2008

8

9

Hlas shůry : Dovolujeme si Vás požádat, abyste vypnuli své mobilní telefony a veškeré přístroje, které mohou vydávat zvuk a narušit tak atmosféru představení. Jménem ředitele divadla vám děkujeme. Přejeme příjemnou zábavu. Poté, co se všichni diváci usadili, se v sále setmí a tma je neproniknutelná. Nenarušuje ji žádný svit nouzového osvětlení ani technická lampička zvukaře. V sále je absolutní tma, která nejde rozkoukat∆. Po určité době (cca 30ti vteřin) začne zvonit mobil nějakou nepříjemnou avšak důvěrně známou melodii. Diváci jsou neklidní, protože se domnívají, že je to jejich mobil, který narušil představení. Po chvilce šmátrání diváků v kabelkách a kapsách sak, se na jevišti cosi mění. Nyní je jasné, že někdo na jevišti je. Zvuk mobilního telefonu je otravný. Dívka v noční košili rozsvěcí lampičku u postele, vstává, jde k divákům, přímo doprostřed, nutí je vstát a uvolnit jí místo a mobil nachází položený na zemi u nohou diváků, zvedá ho, mluví uprostřed diváků: Esther: No ahoj... promiň... jasně, že jsem ho nezvedala... nemohla jsem ho najít... to víš, že mě budíš.. spím... Víš co? Přijeď ráno a promluvíme si o včerejšku.... Taky mě to mrzí... Tak čau..∆∆ Dívka vystupuje zpět na jeviště lehá si na postel a pokračuje ve spánku. Tma ∆

Vždy jsem měl rád tmu na začátku každého představení. Umožnilo mi to získat čas přesunout se na místo, kde se odehrává děj. ∆∆ Nemám rád, když mi první věta nic neřekne o ději. Potřebuji, aby se divák každou větou něco dozvěděl a zároveň, aby chtěl vědět víc.

10

Bodové světlo: Na scénu přichází Jacques ze dveří na proti jevišti, odkud přišli diváci, s kufrem na kolečkách. Očividně jde na lehko. Působí tak, jako lidé na dovolené, kteří jedou na fakultativní výlet na poušť. Veškerá prosluněná nálada je však v jeho výrazu tváře. Je oblečen elegantně - bílá košile s tenkými černými proužky, černá vesta, výrazný pásek s nápisem BOSS, černé kalhoty, lesklé kožené boty Jacques: (pobrukujíc) I am just a new bow, a stranger in this town. Where are all the good times. Who’s gonna show this stranger around? Ooooh I need a dirty woman. Oooh I need a dirty girl.Π Jacques přichází po schodech vedoucí na jeviště, kde svítí část restaurace (stůl s místem pro čtyři strávníky).∆ Posadí se, otevírá kufr, vytahuje noviny USA Today, což ví jenom ti, kteří USA Today někdy četli a vědí, že je na poslední stránce počasí. Diváci tak vidí jen začteného Jacqua. Přichází Esther (černé dlouhé šaty na patentky, vlasy svázané do copu, brýle) Esther: Je tu volno? Jacques: Oui, bien sûr : Esther: Prosím? Jacques: Hmm... a sedá si naproti Jacqovi. Jacques je očividně začten a nevěnuje jí pozornost. Π ∆

Pink Floyd: The Wall: Young lust Jak udělat v mžiku z ložnice Esther restauraci viz příloha 1.0

11

Přichází Leroi∆ ve sportovním tričku s číslem 39 na zádech, s červenou baseballovou čepicí a sedá si vedle Esther, takže je v jejím zákrytu. Dívá se po Jacqovi a když naváže oční kontakt s Esther tázavě se gesty ptá, co je ten naproti zač. Esther lehce pokrčí rameny na znamení, že neví. Jacques se stále věnuje čtení. Rozkládá noviny tak, že zabírají většinu stolu. Esther se dívá na prsty. Leroi, který sedí vedle ní se otáčí tak, že má nohy pod stolem, ale čelem je natočený k Esther. Pokládá ruku na opěradlo její židle. Nadechuje se. Přichází Lucy jako servírka s kávou. ∆∆ Lucy: Dáte si kafe? Leroi: Teď ne, zrovna jsem se jí chystal něco říct a tys mi do toho skočila. Esther: Já bych si kafe dala. Lucy: Dáš si to co tu mám, nebo chceš něco extra? Leroi: Nalej jí to kafe a zmiz. Esther: Dám si extra silnou dvojitou kávu s mlékem a cukrem. Leroi: Tak už běž. Esther: A ještě minerálku. ∆∆∆ Lucy odchází. Leroi opět dává ruku na opěradlo Esteřiny židle, opět se nadechuje, když v tom přichází Lucy s tácem. Nejprve pokládá minerálku a když se snaží umístit na stůl (kde jsou částečně noviny Jacqua a plná hromada nevyřčených slov) i kafe, zvrhává minerálku na Leroie.

∆

Říká si [LýRoj] ale také [Leroj] či [Lerua] Jak typické pro americkou kavárnu... . ∆∆∆ V dobrých restauracích si o vodu po kávě zákazník nemusí říkat. ∆∆

12

Leroi: Krávo blbá. Esther: Tak se na ní nezlob, vždyť to brzy uschne. Leroi odchází s Lucy mimo scénu. Jacques: (vzhlédne, dívá se po Esther a spíš pod fousy si pobrukuje) Will some woman in this desert land. Make me feel like a real man. Take this rock and roll refugee. Oooh babe set me free.... Oooh I need a dirty woman. Oooh I need a dirty girl...Π (Opět se začte do novin) V okamžiku, kdy Jacqua opět pohltí noviny se na něj začne dívat Esther. Po chvíli chvíli přichází Leroi s velkým mokrým kolem v rozkroku. Leroi: Kráva blbá. Esther: To jsi už říkal. Myslím, že by ses k ní tak neměl chovat. Leroi: To je jedno. Každopádně včera jsem ti volal. Esther: Probudils mě, víš o tom? Leroi: Nechtěl jsem. Leželo mi v hlavě cos mi řekla. Esther: Jak jistě víš, tolik jsem ti toho zase neřekla. Navíc jsem to ani nemyslela vážně. Leroi: A jak jsi to teda myslela? Esther: Domnívala jsem se, že to vyřeší rozhovor, ale skončili jsme zas tam co minule. Nemyslím si, že to vyřešíme právě teď a tady (ukazuje na Jacqua) Nechce se mi o tom teď mluvit, ale vím, že se to samo nevyřeší. Leroi: A co se má vyřešit? Co furt řešíš? Π

Pink Floyd: The Wall: Young Lust

13

Jacques dopíjí kávu, skládá noviny, dává tři dolary na talířek, zvedá se, bere kufřík a odchází. Na židli leží peněženka. Esther si toho všímá, bere ji ze židle a dobíhá Jacqua, který míří ke druhým schodům z jeviště. (jako by jedněmi schody přišel do restaurace a druhými odcházel.) Na levé otáčivé plošině je ulice - lampa a zeď. V tuto chvíli přichází udržbář v montérkách, s nástroji kolem pasu se seřízlým prknem (cca 2m dlouhým). Přichází k jedné ze stěn divadla a hlasitými údery přibíjí prkno hřebíky. V tu samou chvíli, kdy údržbář zatlouká hřebíky, dává Esther Jacqovi zapomenutou peněženku na schodech na jeviště, usmívá se. Jacques vytahuje mobil, cosi píše a odchází za závěs.∆ P Ř E S T A V B A∆∆ Esther se vrací od schodů kolem plošin, kterými postupně otočí. Nejprve na levo otočí s ulicí a divákům se tak naskytne pohled na ložnici Esther (Leroi sedí na posteli), poté otočí s plošinou restaurace, na jejíž druhé straně je ložnice Jacqua (stojí na posteli a přibíjí plakát na zeď mapu Evropy).

∆

Čili. Místo toho, aby použil schody a odešel dveřmi pro diváky (tak jako přišel), odchází za oponu na úrovni jeviště => zůstává. ∆∆ Jestli něco skutečně na divadle nemám rád, pak jsou to dlouhé a pomíjivé přestavby, které nevedou k žádnému posunu v ději. Snažil jsem se proto většinu přestaveb řešit otočením těchto dvou plošin, takže se dají následující scény stavět mimo oko a čas diváka.

14

Zatímco si Jacques vybaluje věci (knihy na poličku, notebook na stolek před postelí, deník do šuplíku) sedí Leroi na posteli a ohýbá kšilt své kšiltovky. Hází ji pryč z dosahu, vstává, chodí nervózně po pokoji (levé ložnici). Sem tam si prohrábne vlasy. Když už má Jacques vybaleno, otevírá notebook a bodové světlo, které míří na jeho ložnici, zhasíná, takže je ozářen jen světlem displaye. Sedá si napostel a opírá se o zeď. Příchází Esther. Leroi: Kdes byla? Esther: Šla jsem mu dát jeho peněženku. Leroi: Můžeme si teď promluvit? Esther: Nemyslím, že to k něčemu povede. Leroi: Takže ty už mě nemiluješ? Esther: Milovat? Nevím, jestli jsem tě někdy milovala. Leroi: Jak tohle můžeš říct. Vždyť se známe od střední školy? Chodíme spolu už kolik let... Esther: Ani nevíš kolik přesně. Leroi: Šest let? Esther: Včera to bylo přesně sedm.. Leroi: Proto jsi tak naštvaná? Že jsem zapomněl na výročí? Esther: Nemluv jako bychom byli svoji. Leroi: Tak proč jsi naštvaná? Esther: Nejsem naštvaná. Jen mi připadá, že to nikam nevede. Leroi: Jak nevede? Kam by to podle tebe mělo jít? Esther: Nevím. Leroi: Tak to je vtipné. Ty něco chceš, ani nevíš, co to je.. a vyčítáš mi, že ti to nedávám.

15

Esther: Přesně tak. A teď už bys měl asi jít. Jsem unavená. Leroi otáčí s levou a pak s pravou plošinou. V levo je teď ložnice Leroie a v pravo pokoj Lucy (leží v posteli). Leroi přichází k Lucy. Lucy: To bylo od tebe dneska hnusný, abys věděl. Leroi: Myslíš to v restauraci? Lucy: Jo. Udělal sis ze mě fackovacího panáka. Leroi: Vždyť jsem se tě ani nedotkl.. Lucy: Ještě to tak. Stačilo, že jsem pro tebe byla jen nepříjemný hmyz. Připadala jsem si jako komár, který tě bodl, když jsi ji chtěl svést. A jsi naštvaný, že jsem ti to překazila. Leroi: Dobře víš, že jsem se s ní chtěl usmířit. Jenže jsem tam s ní byl poprvé po dlouhé době osamotě, abych jí to mohl vysvětlit. Lucy: Nemyslím, že chtěla něco vysvětlovat. Leroi, ty jsi pořád buď jen tady (ukazuje si na hlavu) nebo tady (ukazuje na rozkrok). Ale nikdy jsem tě s ní neviděla, že bys používal tohle. (ukazuje na srdce). Leroi: Myslíš na prsa? Lucy: Nezlehčuj to. Kdykoli, když ti něco říkám a ty mi na to řekneš něco takového, připadá mi, že to k tobě nemůže přes ten smích dolehnout. Leroi: Ne, promiň. Já to tak nemyslel. Někdy nad tím, cos mi řekla uvažuju celé hodiny. Lucy: Proč mi to ale nedáváš nijak znát? Jak mám vědět, že si to bereš k srdci, když mi to nedáváš najevo? (po chvíli Leroiova mlčení) No nic. Jdu spát. Zhasni, když už jsi u vypínače.

16

Bodové světlo zhasíná. Leroi odchází do svého pokoje. Otáčí s plošinami. K divákům je teď čelem ložnice Jacqua, který leží na posteli a píše smsku a Esther, která „spí“ - převaluje se, čechrá polštáře..vše v šeru. Zvuk příchozí smsky. Esther se posadí na posteli a hledá mobil. Leží uvnitř konferenčního stolku.(takže diváci vidí, že svítí, ale Esther ne). Esther hledá všude kolem, na poličce, za postelí, až jí napadne si zavolat z pevné linky) mobil se rozezvučí nepříjemným zvoněním (nám důvěrně známým z první scény). Najde ho. Chvíli čte. Položí ho na stůl a dívá se na něj. Zhasíná lampičku. (...) Rozsvěcí. Bere mobil. Chvíli píše. (Jacques mezitím zavřel notebook a je ve tmě). Bzzzz. Zvuk vibrace mobilu. Jacques šmátrá po mobilu. Píše.Světlo z displaye dopadá na jeho tvář. Zvuk přicházející smsky. Esther po dočtení zprávy prozvání Jacqua a oba otvírají notebooky.. Po chvíli se ozve známé: Aou ICQ. Rozsvítí se plátna nad ložnicemi, na kterém je vidět typická plocha Windows s puštěným ICQ.

17

Estherlicia Authorization Request Please authorize my request and add me to your Contact List. Estherlicia ICQ#: 1725394301∆ JacqAss: :-) Estherlicia: Necháváš první krok na mně? JacqAss: Ahoj. Nedalo mi to a napsal jsem ti. Estherlicia: Všimla jsem si. JacqAss: To byl tvůj kluk, bratr nebo kolega? Estherlicia: Proč se ptáš? JacqAss: Šel na tebe dost tvrdě. Estherlicia: Však jsem mu nedala nic zadarmo. JacqAss: Ale stejně... Přišlo mi, že jste si oba chtěli něco říct.. ∆

Na divadle bych měl rád skutečný rozhovor na ICQ se skutečným funkčním číslem.

18

Estherlicia: ..a neřekli. Není co. JacqAss: Tvářila ses, jako by tě nezajímalo co ti říká. Estherlicia: Nechce se mi o tom teď mluvit. JacqAss: A o čem se ti chce mluvit? Estherlicia: Teď už asi o ničem. Jsem unavená. Jdu si lehnout. Díky, žes mi napsal. Ta zpráva byla vtipná. JacqAss: Dík. Estherlicia: Byla vtipná tím, jak byla naprosto zcestná. Dobrou. JacqAss: Jak zcestná? (Message was sent offline)∆

∆

Často se mi stává, že chci něco na internetu analyzovat, ale nedaří se mi probudit v tom druhém zájem o jejich vlastní problémy. Nejde o to, že bychom si byli cizí, právě naopak: anonymita umožňuje odpovídat na otázky, které by na denním světle nezazněly. Schopnost podělit se o své trápení je jedním z klíčů jak začít utvářet svou světlejší budoucnost. Někteří lidé jsou nejzajímavější na živo, některým naopak éteričnost internetu pomáhá.

19

Ráno. Nasvícení barvy slunce po ránu. Restaurace. (přestavba vzniklá otočením obou ložnic) U stolu sedí Jacques a čte noviny Lucy: Kávu? Jacques: Díky. Mohl bych si taky něco zakousnout? Lucy: Můžu ti udělat nějaké tousty. Ještě něco? Jacques: Přisedla by sis? (úsměv) Lucy: Proč? Jacques: Rád bych se tě na něco zeptal. Lucy: Udělám ti ty tousty a pak ti dám pět minut. Jacques: O.K. Po chvíli Lucy: Chceš k tomu kečup? Jacques: Chci k tomu tvou společnost. Lucy: Na co ses chtěl zeptat? Jacques: Ty jsi Leroiova sestra? Lucy: Jo, proč? (přisedává si) Jacques: Choval se k tobě dost mizerně. Lucy: To on vždycky, když mu něco nejde podle plánů. Jacques: A jaké má plány? Lucy: Chtěl by se co nejdřív oženit. Jacques: Není to moc brzy? Lucy: Tipla bych tě na Francouze, takže ti to řeknu polopatě: tady u nás se se svatbou docela pospíchá a všichni to berou jako normální událost. Jacques: Jsem Francouz, ale nechápu proč? Lucy: Zeptej se rodičů, proč tě porodili jako Francouze. Jacques: Však víš, jak to myslím... Lucy: No jo.. Prostě tady u nás to jde většinou až po svatbě. Proto na to Leroi tak spěchá. Jacques: Aha. 20

Přichází Esther. sedá si na místo jako minule. Jacques: Ahoj Estherlicio. Esther: Šššš. Přichází Leroi. Jacques se začítá do novin. Leroi: Á, náš známý ze včerejška. Jsi rád, že ti tady moje kočka přinesla peněženku. Jacques: Jsem jí nesmírně vděčen. Leroi: A ty jsi odkud, z Kanady? Jacques: Ne, z Montpellier. Leroi: (...) Jacques: Z Francie. Leroi: Takže Frantík? Žabožrout? Jacques: Přesně tak. Leroi: A co tě zaválo sem? Jacques: Studium. Leroi: Jaké? Esther: Nevyptávej se ho tolik. Třeba ti to všechno nechce jen tak vyklopit... . Jacques: Rád odpovím na otázku. Jsem tu na rok na stipendijním pobytu a mám tu z úkol napsat a nacvičit svou hru. Leroi: Jo táák, umělec... Esther: Něco se ti na tom nezdá? Leroi: Né, já jenom... proč teď, proč sem? Jacques: Pohádal jsem se s tetou. Řekl jsem jí, že jsou všichni Američané tupí a hloupí, nudní a šedí a neznají nic než sebe. Tak mi zaplatila polovinu nákladů, abych sem odjel a zjistil jak to skutečně je. Leroi: A jak to je? Jacques: Zatím nevím, včera jsem teprve přiletěl. Musím ale už jít. Hezky se tu bavte. Povinnosti volají. 21

Estherlicia: Jé ahoj. Promiň, že jsem byla včera tak nevrlá, ale byla jsem strašně unavená a nemohla jsem si neustále přípomínat toho vola tím, že o něm budu mluvit. JacqAss: Jo tak. A já si říkal, že jsi nějaká odtažitá. Estherlicia: To jsem. Ale já jsem odtažitá vůči všem. JacqAss: Ráno jsem se bavil se ségrou Leroie. Řekla mi, že Leroiovy nejde vše podle plánu. Estherlicia: Jakého plánu? JacqAss: Svatba, sex, děti. Řekla mi, že čekáš až po svatbě. Estherlicia: No samozřejmě. Jenom nevím, jak ti to mohla jen tak říct mezi kávou a toustem. JacqAss: Sám se divím té vaší americké otevřenosti. Estherlicia: Ráda bych se vrátila k té smsce, kterou jsi mi poslal. Zas tak vedle to nebylo. Já od něj asi jen nedokážu odejít. Připadá mi, že mi něco schází, ale nevím co přesně. Tuším, co mi chybí, ale čím dál tím víc vidím, že mi to on nemůže dát. 22

JacqAss: A co to je? Co ti tolik chybí? Estherlicia: Chybí mi rozhovor. JacqAss: A nebylo by lepší nečekat od vztahu naplnění potřeb? Estherlicia: Nehledala jsem "naplnění potřeb".. žádný vztah neni ideální, vždycky jsou věci, na čem se ty dva neshodnou.. je pak jen na tobě, aby sis uvědomil, jak moc ti to vadí a jak moc jsou ty věci pro tebe důležitý... JacqAss: Pro mě je například rozhovor důležitější než sex. Estherlicia: To jako fakt? JacqAss: Musím už jít. Estherlicia: Opravdu? JacqAss: Opravdu. Estherlicia: Tak se měj pěkně. (message was sent offline)

23

V restauraci Leroi: Tak co? Jak ti jde to tvoje drama. Jacques: Dělám na tom už dva měsíce a zatím nic. Leroi: Nic? Vůbec nic? To se dívím... . Jacques: Já ani ne. Chodím do muzeí a galerií a ještě jsem ani neobešel všechny. Možná to drama stvořím za jednu plodnější noc na konci pobytu. Leroi: Možná tě ale právě poslední noc vůbec nechytne inspirace a budeš v loji. Jacques: No co se dá dělát. Podle Syda Fieldse je každá stránka textu jedna minuta na prknech, která pro mě toho teď moc neznamenají. Leroi: Takže potřebuješ 90 stran? A kolik máš? Jacques: Včera jsem napsal čtyři. Leroi: Dobré čtyři minuty, ne? A kolik máš celkem? Jacques: Osm. Leroi: mmm....tak se zeptej kohokoli tady v kavárně na námět. Tohle místo... to je přímo epicentrum námětů. Jacques: Tak to zkusme. Leroi: Hej, Lucy. Pojď sem a poraď tady Jacqovi s námětem. Lucy: Napiš o tom, proč je tak těžké vyjít se sourozenci. Jacques: Na to nemusím psát drama. Stačí ti odpověď jednou větou? Lucy: Sem s ní. Jacques: Problémem sourozenců je ve špatném nastavení úhlu pohledu. Když se díváš kolem sebe, určitě toho tady máš s Leroiem nejvíc společného ty. Jenže to, co bereš jako normální je běžné jen v rámci tvé rodiny a jinde někoho podobného najdeš těžko. Lucy: Musím se jít starat o zákazníky. Leroi: Takže to na námět nezafungovalo? Jacques: Ne. Zkustíme to jindy. 24

A zatímco se Jacques snaží uvařit drama z vody, Esther si píše ve svém pokoji do deníku. V okamžiku, kdy dozní poslední věta, se Esther zvedá ze své postele a jde si sednout na konec jeviště k divákům. Předčítá: Esther: Můj milý deníčku. Nikdy jsem si nepsala deník víc jak tři dny. Vždycky jsem napřed napsala jako první jeden dlouhatánský zápis. Druhý den jsem jakžtakž navázala na předchozí text, kde jsem si vysvětlila,co jsem chtěla, ale nějak se mi nikdy nedařilo chytnout na podruhé slinu, takže jsem jen většinou stručně zopakovala co mi uvízlo v hlavě. No a třetí zápis? Ten byl vždy jen výkřik do tmy. Rozhodla jsem se, že se musím vypsat z pocitů, které prožívám. Je jich už tolik, že musím rychle začít, aby mi nepraskla hlava. Tak tedy: Je tomu už tři měsíce, co se v mém životě objevil z čista jasna jeden Francouz. Myslela jsem si, že to bude náfuka, ale naštěstí jsme si hned zezačátku vyměnili čísla, takže jsem měla možnost na ICQ poznat, že pod tou krustou namyšlenosti je to celkem roztomilý kluk, který se mi líbí a ještě si s ním rozumím, jako jsem si nikdy s nikým nerozuměla. Jenže potíž je v tom, že si sice každou noc až do dvou do rána píšeme a rozumíme si, jenže ráno v kavárně, je to zas ten všeználek, co tak rád druhým dokazuje, že je nad nimi. Dvakrát jsme spolu šli do muzea, ale bylo na něm vidět, že ho spíš zajímá každý exponát, než já. Pláču nad rozlitým mlékem a přitom jsem už šest let zadaná (teda sedm a 3 měsíce)... . Leroi mi přijde tak odlišný od Jacqua... Jenže s ním se to má tak, že... ani nevím. Příští zápis snad bude veselejší.. ... ještě bych chtěla dodat, že se mi líbí, ale nepůsobí, že by se chtěl nějak citově vyjádřit, když se ocitneme sami... Třeba mu opravdu jde jen o to muzeum... Nevím. Do hlavy mu nevidím...a jen se trápím... 25

Vskuvka Marušce Jenom tak na okraj, Maruško. Právě jsem si na dvě hodiny zdříml mezi pátou a sedmou. Zdálo se mi, že s tebou čekám na nádraží, když v tom mi nějaká spolužačka říká, že už to jede. Běžím na vlak, který mi ujíždí. Zvláštní pocit, vidět ujet vlak, který mě měl někam odvézt s pocitem, že jsi v něm a tys mi ujela. Možná mi měl sen ukázat, že bych jen neměl stát a čekat...a měl bych se konečně rozhoupat. Rozhodně v tomto snu vidím víc aktivizující poselství, než když se mi zdálo, že jsme spolu v divadle, ale mám oči jen pro tebe, tak si nevšímám, že herci už začali hrát. Vlastně oba ty sny spolu souvisí pokřiveným vnímáním času. Jako bych měl pocit, že je ještě dost času... . Možná bys mi mohla během dalších snů vysvětlit, když už jsem pevně rozhodnut vyrazit, jak mám postupovat a která cesta je ta nejlepší. Psaní deníku je vždy velmi těžké. Nejen pro Esther, ale leckdy i pro mne. Dal jsem si závazek, že budu psát každý den bez ohledu na události kolem. Možná jsem se na svůj vnitřní svět zaměřil proto, že se mi nechtělo psát o tom, co jsem dělal, ale jak jsem se při tom cítil. Dokážu si představit, jak sedím nad prázdným listem a nemám co psát. Jenže tato představa nikdy neměla předobraz v realitě. Vždy, když stojím nad nezávazným prázdným papírem, který nebude nikdo hodnotit, mám už připravenou větu, která mi zní v hlavě. Tak kdo je potom autorem? Já, nebo jsem to jen zaslechl. Podle mne, cesta spisovatele ke snadné knize vede právě zapsáním toho nekonečného diktátu vědomí, ve kterém spolu bojují „Co bychom měli“ a „Co bychom mohli“., opodál stojí „Myslel jsem to jinak“ a jeden z těch nejvlezlejších diktujících je „Co ten tím vlastně myslel“. 26

Zanechali jsme postavy po několika časových skocích zcela osamotě. Jak je možno vidět z předchozích scén, ač se odehrávají bez větších úprav jeviště, uplynuly mezi prvním a posledním rozhovorem již tři měsíce. Za tu dobu se Leroi z Jacquem zkamarádili, i když Leroi neví, že si jeho dívka s ním píše každý večer a nalézá v tom onen rozhovor, po kterém tak toužila. Tím, že se dostává k hlavnímu zdroji potěšení mimo vztah se postupně těžiště jejího zájmu posouvá od Leroie, kterému občas řekne [L rua]pod dojmem z Jacqua. Přesuňme se tedy na ICQ za JacqAssem a Estherliciou, kteří si po nějaké době neustálého nočního rozhovoru přes internet rozhodli narušit tu neosobní vrstvu, která se vytvořila kolem jejich duše.∆ JacqAss: Připadáš mi v posledních rozhovorech trochu odtažitá. Estherlicia: Vlastně ani nevím, jak začít. Zdá se mi to trochu moc moderní, takhle si psát o mých citech. Připadá mi to trapné a trochu sobecké. Jen tu sedíš a čteš mé pocity, neslyšíš můj hlas. JacqAss: Tak se se mnou sejdi třeba zítra ráno. Estherlicia: To bohužel nepůjde. Mám toho zítra skutečně moc. ∆

„Už zmíněná nechutnost, dvojznačnost a tíže tělesného světa mnohé pohoršuje a utíkají se, nemajíce jiné světy po ruce přímo, do říše počítačů, s jejich jednoznačností, nesnesitelnou lehkostí a nepřítomností vší masitosti a pachů - je to vlastně nejlepší obraz ducha v podobě málo vázané na hmotné nosiče“ Lidové Noviny 23.3.

27

JacqAss Tak přijď teď. Je teprve deset večer a bydlíš jen pár bloků ode mne. Estherlicia: Sama jsem si o to řekla. Vadilo mi neosobní ICQ a teď to mám. Stav se pro mě. Nerada bych zabloudila. Jacques vstává z postele, bere si kabát, přechází přes prostor mezi plošinami (ložnicemi) a překvapená Esther říká: Esther: To už jsi tady? Nějak rychle ne? Jacques: Vzal jsem to zkratkou. Esther: Aha, ale já se ještě nestihla převléknout... Jacques: Na, tady máš můj kabát. Vezmi si ho. Esther: Půjdu si aspoň odskočit, než půjdu k tobě. Jacques: Ok. Počkám tu. Esther se odchází převléknout za zeď ložnice, Jacques se dívá po knížkách na poličce. Bere jednu do ruky, sedá si na postel a čte si. Příchází údržbář s dalším prknem, které přibíjí k tomu již přibitému. Když dobije, jde kolem Jacqovi ložnice a otáčí plošinou tak, že se nám naskýtá pohled na koupelnu. Typická koupelna dívky, která dává víc peněz do vzhledu než do obsahu. Esther, která měla při příchodu Jacqua rozpuštěné vlasy si je právě zčesává do copu a přes bílou noční košily (je obrácena zády) si bere černé šaty, ty které zatím měla vždy na sobě v restauraci.

28

Vsuvka Marušce II Něco jiného, je potkat se múzou a vyposlechnout si náměť. Něco jiného je využít mého neustálého myšlení na tebe, jako nevyčerpatelný zdroj motivace psát. Kdykoli si na tebe vzpomenu, naplní mě to novou chutí tě v úterý překvapit tím, že větší část drama už je napsána a za tři až pět týdnů můžeš ochutnat z plodů∆ mého stromu. Toto ráno, po dvou hodinách spánku∆∆, je prosluněné. Proto záleží na tom, jak vstaneš. Když sluníčko už od rána čile svítí a rozradostňuje probuzené, tak svítí celý den s radostí. Naopak když je den plný mlhy a sluníčko ne a ne vylézt, nevypadá to, že někdy vyleze. Troška serotoninu, vyplavená sluníčkem má podobný účinek, jako endorfiny, které zas ve mne vyplavuješ ty pouhou vzpomínkou na tu památnou větu: „Ráda bych si od tebe něco přečetla a nahlédla do tvé duše.“ Snadněji, než ucelenou myšlenkovou konstrukcí, která by ti mě přiblížila ve vší celistvosti, to snad ani nejde. Ejchuchů

∆

Výrok o stromu a ovoci: „Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny a nebo z bodláčí fíky?“ Matouš 7, 15 - 16 ∆∆ Jistě sis všimla, že jsem již podruhé zmínil, jak málo jsem spal. Je to proto, že se celou duší snažím vymanit z jha tělesnosti a kdykoli se mi podaří obelhat na krátkou dobu spánek, připadá mi, že jsem zvítězil nad tím živočichem ve mne, který se tak snadno probouzí v hněvu, chtíči a ohrožení života. Někdy mi připadá, že se natolik cítím jen ve své hlavě, že je tělo jen zásobárna energie pro mozek a prostředek přepravy z místa na místo.

29

Esther: (sama k sobě v zrcadle) Víš co tohle setkání znamená pro něj a co znamená pro tebe? Nechci mu zavdat jedinou příčinu, aby se domníval, že o něj stojím jinak, než v rozhovoru. (...) Je milý.. (...) Vypadá dobře (...) Nevadí mi. (...) Každopádně si s ním jdu jen povídat o tématech, která se mi těžko svěřují neosobnímu stroji. Nedokážu si ho na druhé straně představit tak živě, jako když tu je teď vedle v místnosti. (...) Stál by za hřích..(...) Proč mě jen ve spojení s ním napadlo slovo hřích? Copak dělám něco špatného? (...) Jdu za ním, protože doma zažívám pocit otevření jen při psaní deníku a při rozhovoru s ním. (...) Ne, to jsem tak nemyslela. Rozhodně si s Jacquem... totiž s Leroiem rozumím. Jenom si teď musím s Jacquem o Leroiovi promluvit. Třeba to nějak vyřeší. Možná tím, že si z něho udělám svou vrbu, ho zbavím choutek a bude mým kamarádem, i když si teď myslí něco docela jiného. V průběhu jejího monologu přichází Jacques a listuje v jejím deníku. Zamyšleně si čte. Když se monolog blíží ke konci Jacques mizí za stěnou (ukládá deník na místo) a otáčí plošinu. Opět se ocitáme v ložnici Esther, kde Jacques opět sedí na posteli, není na něm ani trochu vidět, že četl její deník∆, ve kterém zjistil, že k němu cítí určité rozporuplné sympatie a existuje velká část Esteřiny osobnosti, která ho přijímá takového jaký je. Jacques se tedy může nepozorovaně pousmát, ale nesmí to ani letmo zahlédnout Esther a nesmí při tom vypadat jako debil. ∆

Nedokážu si představit, že bych někomu četl deník. Mé soukromí mi je na tolik cenné, že bych nemohl číst deník někomu, kdo mi to sám nenabídl. Pokud si mé děti budou vést deník, cena soukromí je nevyčíslitelná. Pod tlakem prozrazení se vždy píše hůř a méně otevřeně. Respektování soukromí je jednou z hodnot vztahu. Viz příloha 1.1. Vzkaz mým dětem.

30

Esther a Jacques tedy přecházejí z jejího bytu do Jacqova. Jacques: (za chůze) Mohla bys u mě klidně přespat. Esther: To nebude nutné, zas tolik toho na srdci nemám. Stačí mi krátký osobní rozhovor, kdy se mohu dívat tomu druhému do očí. Jacques: A co máš vlastně na srdci? Melanom? Esther: (odsuzuje ho) Teď jsi úplně jako Leroi. [Leroj] Jacques: Vadí ti na něm něco? Esther: Vadí. Jacques: A co? Esther: Popravdě. Připadá mi, že si sice povídáme, ale stále zůstáváme na povrchu. (Jacques si sedá na postel) Jacques: Posaď se. Esther: Ne, promiň, ale nemůžu. Jacques: Proč ne? Esther: Přijde mi to divné, přijít k tobě poprvé, v deset večer a hned si sednout na postel. Jacques: Ale je to tady jediný kus nábytku... Esther: Vidím. Jacques: Tak si můžeme sednout na zem. Esther: A o tom právě mluvím celou dobu. To mi vadí na Leroiovi. Tak trochu spolu přes den bydlíme a všechny ty provozní otázky jsou tak zahleňující∆, že se leckdy během celého víkendu nedostaneme ani náznakem k něčemu osobnějšímu. Je to jako bychom si neustále celé rande domlouvali co budeme dělat to další a nezbyl čas na to prožít právě to konkrétní rande, tu ∆

Podle mne má v sobě duše trubky. A když se nepoužívají, nebo se jimi vedou patoky nevalné kvality, tak se zanáší. Protože se však nejedná o instalaterství domu, ale duše, tak se trubky nezanáší rzí, ale zahleňují nepohyblivými myšlenkami. Zároveň zanášení snižuje průtok myšlenek tak, že se některé oblasti duše nevyvíjí.

31

přítomnost. Ale na zem si sednu. Ta je neosobní jako rozhovory, které jsem s ním vedla. Jacques: Nespotřebovávej tedy čas na to, že chceš mluvit, ale vylij to ze sebe. Čekám. Esther: Víš, pár věcí jsem ti po internetu neřekla. Pár důležitých. Úzce to souvisí s mým duševním rozerváním. Jacques: Pokračuj. Esther: Úzce to souvisí s tím, že nejsem schopna lásky. Pak mám menší problém s přeorientováním... Zašla jsem za svou nejlepší kamarádkou a když jsme byly už trochu uvolněné alkoholem, tak jsme se políbily. Jacques: Ááááh. Esther: Nevtipkuj. Teď to myslím skutečně vážně. Jacques: Dobře. Budu mlčet dokud se mě na něco nezeptáš. Esther: (se zamračí) No dobře.(...) Políbili jsme se a mě se to líbilo. Najednou jsem cítila jak přesně dostávám to, co jsem vždycky chtěla. Zůstávala na povrchu, nesnažila se mi jazyk narvat do krku, ale přesto každý vzruch, který mi poskytla svými rty, ve mne hluboce a silně rezonoval. Tak silně, jak se nikdy Leroi [Lerua] ani nepokusil. Připadala jsem si rozechvělá a zcela poddajná. Jako bych díky jejím lehkým dotykům zvláčněla. (Dívá se při tom na nehty, mluví spíš sama k sobě, než k Jacquovi) Jenže nejhorší na tom je, že si díky tomu teď připadám frigidní a ne lesbická. Nenašla jsem v sobě po této zkušenosti nějakou lesbičku, která by zavrhovala muže jako zdroj potěšení... Jacques: Na mé líbání si nikdo nestěžoval. Esther: A to je další věc, která mi vadí na vás mužích. Vždyť vy se jen neustále přeceňujete a vychloubáte. Jacques: Já se nevychloubám. Jen konstatuji, že si na mě žádná nestěžovala. Připadá mi, že si to celkem užívají.

32

Esther: Zní to hezky, ale kolika dívkám jsi kdy řekl, že líbají mizerně? (...) Jacques: To zabolelo. Esther: Však jsem to taky tak zamýšlela, aby ti trochu spadl hřebínek. Uvědomuješ si, že duševně zdravá většina lidí nepřijde do místnosti a nečeká, že se na ní všichni podívají? Jacques: Jak kdo. Znal jsem jednoho terapeuta, Julius se jmenoval, který měl diskusní skupinu a v rámci té tam byla jakási Rebecca, které bylo tak třicet a stěžovala si, že když přijde do restaurace, už lidé kolem nepřestávají jíst. A kvůli tomu pocitu vyhazovala spoustu peněz za terapii, aby jí to přestalo vadit.∆ Esther: Víš, já prostě sama sebe neidentifikuji jako vázu. Pěkná na povrchu, ale dutá uvnitř... Jacques: Proto nosíš ty černé šaty, které dávají vyniknout../ Esther: /Vyniknout mým malým prsům a a bezkrevné postavě. Jacques: Nevšiml jsem si, že máš malá prsa. A nepřijde mi to zas tak důležité. Esther: Takže to je důležité? Jacques: Zvolil jsem špatná slova. (...) Na velikosti nezáleží. Esther: To říkáš jen tak. Vždyť se na mě podívej. Čeho sis na mě všiml jako prvního. Jacques: Očí. Esther: No právě... Zapůsobila jsem na tebe vůbec v té restauraci nějak jinak než jako intelektuálka, co čte Svět jako představu∆∆, která se ti hodí do krámu...? ∆

Irvin D. Yalom: Léčba Schopenhauerem - Rebeka je jeho postava. Literární postava Jacques může odkazovat na lit. postavu Rebeky... ∆∆ Myslí tím známé dílo Arthura Schopenhauera: Svět jako vůle a představa.

33

Jacques: Uznávám, že jsem si tě někam zařadil a když to po mě tak chceš slyšet. Na velikosti prsou záleží... (sahá ji na prs) Esther: (vyplašená a překvapená se dívá Jacqovi do očí) Jacques: To ale neznamená, že nemůžeš cítit touhy a zažívat rozkoš. (přibližuje se k ní, aby ji políbil) Esther: (Už už to vypadá, že se políbí, obličeje se přibližují. Esther se podívá na jeho rty a zpět do očí a ucukne, vstane a odchází) Jacques: Co jsem udělal špatně? Esther: (odcházeje)Ty nic, to já. Myslela jsem si, že jsi z nějakého důvodu spíš na slova, než na skutky. Trefím sama. Jacques: Tak se zas potkáme na internetu... Esther: Možná... (už je pryč) Jacques bere deník z poličky, sedá si na postel, píše a mluví k divákům. Jacques: Samozřejmě, že vím, kde jsem udělal chybu. Myslel jsem si, že jí dokážu její atraktivitu tím, že jí dokážu, že mě přitahuje, rozhodným činem ji svést. Připadala mi, že to v ten okamžik chtěla víc než já. I když jsem byl tím inicátorem, přesto mi připadalo, že je to hlavně její touha, kterou já jen přišel nasytit.∆ ∆

Čím se dostávám k projekci tužeb, o které jsem ti včera řekl. Leckdy se mi nějaké představení nelíbí, tak si do toho druhého promítám svůj vlastní názor. Ten, který bych nejradši vypudil z hlavy. Místo toho, abych se smířil s tím, že se mi obraz spíš nelíbí, než líbí, si radši nechávám neutrální tvář a negativní postoj přiřknu tomu druhému. Stejně tak u tužeb. Zamilovaný člověk vidí v každém kroku toho druhého projekci své zamilovanosti. Jacques si promítá do Esther svou vlastní touhu po ní. Protože je však zadaná, připadá mu, že to spíš ona touží po tom, aby jí dal, co chce. Navíc mu to zabraňuje ve výčitkách: Je bez viny, i když to vlastně chce spíš ona a on je jen vykonavatelem její vůle... i když si při tom přijde na své.

34

Restaurace. Leroi sedí blíž k divákům. Přichází Jacques. Leroi: Ahoj Jacku∆ Jacques: Ahoj Leroi. Kde máš Esther? Leroi: Netuším. Jacques otvírá noviny a čte si. Vejde Esther. Má rozpuštěné vlasy (poprvé za celé představení) Přichází k Leroiovi a „vlepí mu hubanec“ až to mlaskne. Jacques to po očku od novin pozoruje. (Vidí, ale nechce být viděn. Chce být informován, ale nepovšimnut.) Je ale jasné, že to po včerejšku dělá Esther hlavně kvůli Jacqovi. Snaží se mu posadit na klín. Nikdy před tím tak nesedala, připadalo jí to vulgární, takže se jí to moc nedaří a je to nepohodlné. Nakonec vezme hlavu Leroie do náručí... Tváří se jako sluníčko na drogách. Leroi: Něco se ti stalo? Prošvihl jsem něco? Esther: Zaspala jsem. Víš, přemýšlela jsem o nás dvou a myslím, že bychom se mohli posunout o další stupeň. Leroi: Myslíš, že by ses mohla ke mně nastěhovat, abych nemusel dojíždět takovou dálku, abych tě viděl? Esther: Myslím, že čas uzrál na něco zásadnějšího. (Ač to říká Leroiovi, dívá se na Jacqua, který je stále zahloubán do novin∆∆) Leroi: (všímá si jak mu Esther strká ruku do rozkroku) Jestli myslíš to co já, tak se to očividně nedá dělat tady. Esther: To stoprocentně. Pojďme k tobě.

∆

Od této chvíle mu říká americky Jacku. V tu samou chvíli oslovuje Esther a Jacque Leroie [L rua]. ∆∆ Mohl by být zahloubán do knihy, ale ta příliš vtahuje a Jacqovi by mohlo uniknout, co mu chce Esther sdělit. Takže se Jacques musí nějak zabavit. Před deseti lety by místo toho kouřil, ale kouření škodí zdraví, tak proč bych ničil Jacquovo zdraví jen proto, že má být zrovna v místnosti, aby si vyposlechl, co by se jinak nedozvěděl.

35

U Leroie v ložnici. Nejprve přichází ruku v ruce Leroi a Esther. Jdou tak, jako chodí zamilovaní lidé po louce, dotýkají se předmětů, v rámci čehož otáčí nejprve s plošinou restaurace a pak ulice. Esther je stále v černých šatech. Odchází do koupelny, Leroi si rozepíná pásek u kalhot, zouvá boty, svléká kalhoty, rozepíná rukávy u košile. V tom přichází Esther v bílých šatech a s věnečkem kolem hlavy.∆ Leroi „zhasíná“ bodové světlo a rozsvěcí lampičku u stolu. Takže je vidět jen silueta. Esther∆∆ přistupuje k Leroiovi k posteli kde sedí. Je tedy zády k divákům. Rozepíná noční košili na patentky a když už před ním stojí nahá (v šeru), tak si k němu lehá do postele. Leroi ji přikrývá tak, že je vidět jen deka, pod kterou se rýsuje Leroiova hraná soulož. V tu chvíli už se Esther za postelí převléká zpět do černých šatů, které hodila za postel, když přišla z koupelny. Odchází a vrací se s deníkem, stojí nad diváky a čte.. (bodové světlo) Na pozadí vzdychá Leroi. Esther: K čemu došlo? Ani nevím. Popravdě poprvé je to vždycky mizerné, pokud to není z lásky a tohle nebylo ani z lásky, ani se nijak zvlášť nesnažil. Všechny ty dojmy z upoceného sportovce, který nečte... .. jak jsem jenom mohla strávit sedm let s někým kdo nečte? ∆

Kde končí symbolismus a začíná kýč? Připadá mi, že je trošku jako víla Amálka kombinovaná s nějakou americkou středoškolačkou, která má romantické představy dohnané až k extrému laciného kýče. Ano. Esther chce přijít o „věneček“, ale nemusí ho mít nutně na hlavě. Může se změnit nějak vnitřně, takže se bude chovat jinak. Ale na druhou stranu mi to na jaře připadá přirozené. Dívka s rozpuštěnými vlasy a na hlavě koruna z pampelišek. Fakticky se to ale na divadle dá provést jen s umělými květy a to radši nic než náhražku... . ∆∆ Ať už s věnečkem na hlavě či bez.

36

Esther odkládá deník a v šatech si jde lehnout pod deku. Leroi zastaví vzdychání a rytmický pohyb deky. Leroi: Co je? Dělám něco špatně? Esther: Nic. Jen se cítím trochu nesvá. Leroi: Když už jsme v tom, tak to doděláme. Esther: Když myslíš. (otočí hlavou směrem k divákům a zpívá si) Vařila myšička kašičku, tomu dala, tomu taky, na toho se nedostalo.. Leroi: Přijde ti to normální? Esther: (otočí hlavou zpět k Leroiovi) Promiň, teď jsem tě trochu nevnímala.. ...cos říkal? Leroi: Víš co? Nechme toho dneska. Jestli mám mít někdy chuť si to zopakovat, tak bychom si to neměli znechutit kvůli špatné náladě. Esther: Já nemám špatnou náladu. Jen se cítím trochu nesvá. Víš co? Udělej to rychle, ať už to máme za sebou a do příště se to snad zlepší... Leroi: Úplně jsi mě znechutila, uvědomuješ si to? Jdu ven. Tak se dej do pořádku a buď tu buď, nebo tu nebuď, každopádně se sebou něco udělej. Nevím jak ty, ale já už ani nemám chuť. (odchází) Esther: (sahá po deníku) „Upozornit na zakázané ovoce znamená dát podnět, aby se stalo žádoucím a lákavým“ A.S. Neil z knihy Summerhil. Jenže nikdo mi neřekl, že když se zakázané ovoce zlegalizuje, nikdo už o něj pak nestojí. Bere si noční košili (stále je v těch černých šatech) do ruky, spolu s deníkem, s knihou a odchází za stěnu, kterou otáčí a voilá, je ve svém pokoji. Odkládá deník na poličku a chvíli leží v posteli. Svítí jen lampička na nočním stolku. Bzzz zvuk vibrace mobilního telefonu Jacqua, který je vpravo ve své ložnici a dívá se na film

37

Vskuvka pro Marušku III Maruško, připadám si v tvých rukách jako vosk. Stačí trochu lidskosti a porozumění a měknu. Tvaruješ mě, ani nevíš jak. Najednou je možné drama, na kterém jsem už tři čtvrtě roku přemýšlel, napsat během několika dnů, ne-li hodin. Začal jsem psát těsně před půlnocí v 10:58 večer, a teď je právě dvanáct hodin za mnou. Přitom mi přijde, jako bych byl s tebou neustále. Nejenom, že nemusím spát, ale ani se mi nechce jíst, jak velkou touhu mám ti napsat drama jako úterní překvapení. Rád bych, abys ho dostala do ruky co nejdřív. Protože teprve v tvých rukách má smysl. Jinak je to jen trocha textu na troše papíru. Jsem rád, že jsi mi vytvořila ono tvůrčí prostředí, ve kterém tě chci mile překvapit. Řeklas, že si o mém dramatu budeme povídat ještě za dvacet let. Myslel jsem, že mé drama nějak odrazí můj život jako takovou omluvu světu, že jsem toho hodně řekl, ale málo udělal. Jenže teď mám najednou důvod napsat ony liché postřehy na papír a vzdát se těch méně plodných. Přesto si můžeš všimnout, že mám nějakou neohebnou základní kostru, která zůstává většinou skryta veřejnému názoru∆ lidí mne a o kterou se s tebou dělím s upřímností a otevřeností. ∆

Veřejný názor. Něco, pro co mám vytvořenou image. Cizím lidem, kterým se nechci otevřít, nastavuji svou image. Jednu dobu jsem měl blog, asi 4 roky, budoval jsem svou image, až jsem před půl rokem zjistil, že to, co se mě niterně týká, na něj nemohu napsat a naopak to, co se mě netýká nemá cenu na blog psát. Zároveň bych nerad extremizoval svůj obraz na blogu jen proto, abych docílil vyšší návštěvnosti. Smazal jsem blog, protože lidé, kteří mě dobře znají mne na stránkách buď nepoznávali, nebo to nebrali vážně. Smazal jsem tedy tento dále se nevyvíjející se výhonek. Daleko zajímavější mi byly dopisy, jenže v nich mi zas chyběl nutný dialog. Proto jsem nakonec uvítal s nadšením napsat ti knihu.

38

Jacques se zvedl, nastříkal se deodorantem z šuplíku nočního stolku, prohrábl vlasy a šel za Esther. Jacques: Ahoj Esther. Překvapilo mě, že jsi mi napsala. Esther: Promiň Jacqu, ale dnes večer nic neříkej, ano? Jacques se chvíli nechápavě dívá kolem sebe. Esther, která se stihla převléknout, má na sobě opět černé šaty, které se ale dají zezadu rozepnout na patentky∆. Esther se natáčí k Jacqovi zády a z pod rozhrnutých vlasů mu ukazuje kde ji má rozepnout. Jacques ji rozepíná a opět má na sobě bílou noční košili. Vplouvají spolu pod deku. Ležící Esther se Jacqua ptá Esther: Kdy ses naposledy miloval? Jacques: Sex jsem měl mockrát, ale z lásky jsem se nemiloval nikdy. Esther: To jsem chtěla slyšet... A teď mi to prosím tě udělej, jako by to bylo to poslední v tvém životě. Tma, rány údržbáře, který přibíjí další prkno∆∆. světlo rána∆∆∆ Esther se probouzí v prázdné posteli, odhrnuje deku a vidí rudou látku vycházející z vnitřku svých bílých šatů. Vstává a vymotává rudou stuhu látky z pod šatů. Jde od postele kolem celé hrany jeviště až na kraj ke schodům, kde si sedá a rozepíná si bílé šaty pod nimiž prosvítají rudé.

∆

Existují dva základní vynálezy pro divadlo: suchý zip (NASA) a patentka (Valdes) ∆∆ Teď už je každému jasné, že to, co se přibíjí na zeď je rakev. ∆∆∆ Určitě existuje žárovka, která navodí ten pocit rána, kdy jse světlo konejšivé a zároveň plné energie.

39

Přichází Leroi. Jde do ložnice Esther a vidí: Esther nikde! Ouha!. Dívá se na postel a vidí červenou stuhu. Bere ji do ruky a jde za Esther podle ní. Dojde k Esther. Ta se na něj dívá. Vstává. Leroi se tak akorát může divit. Nic jiného nedělá, bez hlesu se snaží najít napřed odpověď v sobě. stále drží stuhu. Esther vstává svléká se s bílých šatů (takže je v rudých, sytých tak jako flamenco∆). Odchází směrem k východu pro diváky a táhne se za ní červená stuha . Když už je u dveří, odepíná si stuhu, která padá k zemi a bodové světlo sleduje konec stuhy... Esther mizí v dáli a stuhu Leroi natahuje zpátky k sobě. Od okamžiku překročení čáry opony se vše odehrává před oponou. Zatím se za staženou oponou přestavují kulisy. Viz příloha 1.2 Opona se rozhrnuje a naskýtá se pohled na čekajícího Jacqua. Přichází Lucy. Jacques: (dívá se na hodinky) Ahoj Lucy. Díky žes přišla. Vážím si toho. Lucy: Nemáš zač. Vždycky se ráda podívám na něco nového a třeba zjistím, jak na tom je můj bratr a jeho dívka, když jsi si je dovolil zakomponovat do svého drama a ani ses jich nezeptal. Řekli mi, že za chvíli přijdou, jen co se Leroi hodí do gala. (V tom přichází Esther a Leroi, který si váže kravatu.) Esther: Mám pro tebe dvě zprávy, Leroi. [Leruo] Leroi: A nemohlo by to počkat až po přestávce∆∆? (Odcházejí skrz oponu na jevišti) Říkal jsem, že je to pro Tebe.☺ „zcizení“ - poruším tím iluzi, že to, co se odehrává na jevišti je realita a říkám tím, že je to vlastně fikce. Klidně by ale mohli říct po představení, ne? Jenže to zcizení má svůj účel. Jak diváci záhy zjistí.

∆

∆∆

40

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PŘESTÁVKA -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

41

Vsuvka Marušce IV Napsal jsem polovinu a připadám si jako planeta Země, která právě porodila Měsíc, který si teď žije vlastním životem a dřív nebo později budu ze země podnikat intelektuální výpravy za smyslem toho, co jsem napsal do tohoto dílka. Hlavně jsem se během 14ti hodin psaní dostal tam, kam jsem nikdy sám neměl vůli dojít. Evropa se mi líbí. Spisovatelem se tu člověk stává, i když nenapsal žádnou knihu a k vydání se teprve chystá. Zneuznalý spisovatel je přece taky spisovatel. Jenže to poslední, co bych chtěl je vyřešit svou budoucnost nějakým neuváženým spisovatelstvím. Konče touto knihou, nenapadá mě žádný námět. Pokud navíc všechno dopadne dobře, čeká mě snová budoucnost a žádné pocity křivdy, zmaru či nedostatku. Ač jsem zdánlivě spokojený, leckdy jsem nespokojený uvnitř. A naopak. Leckdy vypadám nespokojeně, ale přitom jsem v jádru spokojený a problémy, o kterých mluvím, jsou mi zcela lhostejné. Většina problémů, o kterých jsem kdy mluvil se nějak záhadně ztratila, když jsem je vyslovil. A přesně tak se dá rozdělit svět mých postav. Esther je ten typ dívky, která vypadá vyrovnaně, ale uvnitř jí zuří bouře. Naopak Leroi je kluk, který má všechny své problémy na háku, i když se kvůli všemu vzteká. Zásadní ovšem je vývoj jednotlivých postav druhé půli. Těsně před tím, než se Leroi Esther nevyhnutelně zošklivil, by mohli jít postavy na terapii.

42

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

INTERMEZZO -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Možno rozdat formou letáků jako součást programu

43

Přednáška Leroie na téma bohatství Važené dámy, vážení pánové, rád bych vás přivítal na mé přednášce o podstatě a zdroji bohatství. Pokud na přednášky jako je tato chodíte často, jistě jste ještě nezbohatli. Ptám se proč. Jako důkaz své teorie vám nabízím zaručený recept. Nyní napište na papírky, které jste dostali u vstupu částku, kterou chcete dosáhnout za pět let. Pokud se vám do té doby nepodaří získat tuto sumu peněz, vrátím vám peníze. (...) Ano, už vidím ty nedůvěřivce. Proto mám pro vás druhou nabídku. Pokud se vám díky mým radám podaří po pěti letech přesáhnout částku, kterou napíšete dnes na papír, dostanu za pět let 50% z příjmů, které jste nedopatřením vydělali navíc oproti plánu. Berete to? Pokud pro každou z těchto možností najdu alespoň deset zde v sále, zahájím svou přednášku. Tedy k samotného bohatství. Po několika usilovných letech přemýšlení jsem dospěl k názoru, že bohatství je stavem mysli. To, jestli jste bohatí můžete zjistit buď pohledem ven nebo dovnitř. Zamyslete se a odpovězte si: Mám všechno co potřebuji? Vydělávám dostatek peněz na to, abych měl to co potřebuji? Vidím na vás, že takových tu není mnoho. Zamyslete se tedy podruhé: když se podívám kolem sebe na své známé, jsem spíš chudý nebo bohatý? Vydělávám víc nebo utrácím víc než ostatní? A ještě jednou se zamyslete. Řekněte mi: určujete pocit bohatství podle toho, o kolik víc jste utratili nebo ušetřili než vaši soupeři? Děkuji vám za tuto přípravu. A nyní zvedněte ruku ten, kdo se cítí chudý. Vidím tu dva krčící se hlasy tam vzadu. Prosil bych to pána v modrém saku.. ano.. 44

Vy... Řekněte tu přede všemi: „Jsem chudý“. Neslyším vás, řekněte to hlasitěji. ... Teď vás slyším. Je to těžké, viďte. A nyní zvedněte ruku ti, kteří se cítí bohatí... Opět tu nevidím mnoho rukou. A teď vy: Zakřičte „Jsem bohatý.“. Děkuji vám za spolupráci. Nyní bych na jeviště pozval deset dobrovolníků, kteří chtějí být bohatí. Teď vidím les rukou. Tak vy, vy, vy a tamten pán vzadu. Rád bych vás požádal o to, abyste se teď podle svého vnitřního pocitu seřadili podle výše sumy, kterou si myslíte, že požadujete. Děkuji vám. Napište toto pořadí na tabuli. Postavte se teď tak, kolik si myslíte, že vyděláváte. ... Nestrkejte se.. Ták. Velice vám děkuji. Nyní napište, obě sumy k vaším jménům.Všimli jste si něčeho, vy v hledišti? Všimli jste si, jak se pán, který má nejvyšší roční příjem tváří, jako by měl nejméně a zcela průměrně vydělávající Frank se cpe do čela? Co jsem tím chtěl říct? Že pocit bohatství je subjektivní. Nejde o to, kolik vyděláváte, ale kolik si myslíte, že vydělávají ostatní. Všimli jste si, jak ten pán v ošoupaném sáčku se snažil celou dobu postavit za toho pána v obleku? Mohu vám říct, že ve dnech mých studií jsem vždy oblékl to nejdražší oblečení vždy, když jsem neměl ani vyndru. A naopak: Když jsem držel v ruce svou první výplatu, odcházel jsem z bankomatu jako šedivý nuzák, který se zvedne pro cent, když ho vidí na zemi. Nezapomínejte ale, že každý pohyb peněz něco stojí. A nyní klíč k bohatství: Bohatství je jako pták. Ten pták je dravec. Je to orel. A jako takový se nesmí učit létat od vrány. Aby mohl vzlétnout musí mnohokrát spadnout z hnízda a zkoušet to stále dokola do doby než se neučí vzlétnout. A jaké jsou vaše dvě křídla? Jsou to: výdělek a úspora. Děkuji za pozornost.

45

Přednáška Lucy na téma Terapeutická skupina Važené dámy, vážení pánové, ráda bych uvedla mou přednášku o terapeutických skupinách jednou takovou skupinou, se kterou už nějaký čas pracuji. Ráda bych pozvala Esther, Leroie a Jacqua. Přívítejte je potleskem. Děkuji vám všem. Představme si nyní, že jsme v mé kanceláři, ve které obvykle pořádáme naše sezení a začíná pravidelná hodina H tohoto týdne a to: skupinová terapie. Žádní diváci tu nejsou, není tu ani nikdo z personálu. Jsme tu jen my čtyři a naše témata. Leroi: Já bych rád začal, jestli mohu. Víte, už asi týden mám pocit, že mi má dívka zahla. Před tím.../ Lucy: .../Vzhledem k tomu, že je tu tvá přítelkyně, měl bys mluvit ke ní. Leroi: Tedy. Esther. Myslím si, že jsi mi s někým zahla. Lucy: Proč jsi s tím přišel právě teď? Leroi: Porotože už nejde donekonečna odkládat náš intimní život. Na střední jsme spolu začali chodit a zatím jsi mi nedala šanci ti dát nic, kromě několika polibků. Lucy: Ovlivnilo tě to nějak, Leroi? Leroi: Chodím s tebou, Esther už sedm let a někdy mám pocit, že jsem ty sexem nejnabitější roky strávil netknutý. Lucy: Proč se tedy ozýváš se svým podezřením? Leroi: Protože mám pocit, že někomu dala snadno... tedy.. protože jsi dala někomu to, o co jsem tak dlouho usiloval. Dokonce tak, že jsem se ti ve všem přizpůsobil. Lucy: A jak to působí na tebe, Esther? Esther: Připadá mi, že po těch sedmi letech už to nemůže vydržet, tak si promítá své potřeby do mne. Leroi: Ale to je omyl. Pochop, že po sedmi letech si už musíme zvolit, jestli se spolu rozejdeme, nebo se

46

vezmeme, ne? A přijde mi, že lpět na nějaké morální tradici je trochu opožděné. Esther: No dovol. Jaká morální tradice? Leroi: Jen říkám co si myslím, od toho je tahle terapie. Myslím si, že Esteřiny.. tvoje požadavky na cudnost nevycházejí z nějakého vnitřního přesvědčení, ale jsou mělké a stačí nějaký.. floutek... a všechny zábrany jdou stranou. Jacques: Mohu k tomu něco dodat? Lucy: Ne, Jacqu. Bohužel. Tato výměna je natolik důležitá pro provětrání jejich vztahu, že si z toho nakonec i ty můžeš vzít nějaké osobní ponaučení. Esther: Víš Leroi. Musím ti to asi říct jasněji, když si o to tak říkáš. Začala jsem s tebou chodit proto, že ses mi líbil na střední jako jeden z asi tří kluků. Nabízel jsi nejlepší perspektivu a jako jediný si mne na prvním rande neosahával. Brala jsem tě celou dobu jako milou společnost. Žádné romantické city nebo hluboká očekávání. Byl jsi tu, kdykoli jsem tě potřebovala. Díky tomu jsem nikdy nebyla nucena najít si nejlepší kamarádku. Všechno, co jsem já chtěla od tebe, jsem dostala. Potřebuji být ve vztahu. Zvykla jsem si. A to, že mě takhle podezříváš je od tebe hnusné. Zamysli se... Jacques: Myslím, že jsem si osobní ponaučení vzal. A teď bych rád promluvil zase já. Všem zde bych rád dal jasně najevo, že jsem je vnímal, ale cosi mi stále uniká. (...) Pravda. Chci říct: Spal jsem tady s Esther poté, co si jí Leroi připadal tak nechutný, že radši dala zavděk sexu bez lásky, než tvé přimražené lásce bez fantazie. Protivíš se jí a .../ Esther: .../to není pravda. Nikdy jsem s ním nespala. Nevěř mu. Jacques: Stále mám tvé kalhotky...

47

Po zazvonění a setmění se bodové světlo zakousne doprostřed opony, kde udýchaný vyběhne Jacques. Má trochu rozvrkočený účes, povytáhlou košili z kalhot, neupravený límec saka. Jacques: Co je? Kde jsou všichni? Chodí po sálu, hledá. Když nikoho nemůže najít, sedá si na schody a dívá se na boty. Bodové světlo se postupně tlumí až z něho zbývá jen šero. Přichází Esther, Leroi a Lucy. (Lucy má silnou černí namalované oči a rty. Goth) Lucy: Tak cos říkal na představení? Leroi: Jo, ušlo to. Líbila se mi hlavní ženská role. Lucy: A která to byla? Ta starší nebo ta mladší? Leroi: Přece ta mladší, ne? Lucy: Nemyslíš si to jen proto, že se ti víc líbila? Leroi: Líbila se mi její postava. Nabízela víc interpretací. Lucy: Ale stejně. Přišlo mi, že od přestávky jsem se dívala na zcela jiné divadlo. Leroi: Myslíš? Přišlo mi, že se to teprve v druhé půlce rozjelo. Navíc ta mladší dostala víc prostoru. Lucy: Ale bylo to o něčem jiném... Esther: Pojďme na kávu a promluvme si o tom někde, kde není tolik lidí. Lucy: Souhlasím. Nemám ráda lidi. (dívá se do publika). Leroi: Pojďme. (bere kávu ze zákulisí a přináší jí na hranu jeviště, kam si všichni tři sedají v pořadí Leroi, Esther, Káva, Lucy. Jacques se zvedá ze schodů a jde ke trojici ve stejné mezerou mezi prvními sedačkami a hranou jeviště.)

48

Jacques: To jsem rád, že vás vidím. Nemohl jsem vás najít. Přišel jsem po představení a vy nikde. (... ) bez reakce Jacques: Haló. Slyšíte mě? Přichází k jednomu, pak k druhému, křičí na ně, mává jim před očima rukou. Lucy: Připadá mi, že se to drama Jacqovi povedlo. Leroi: Přišlo mi to lidské. Chápal jsem hrdinku. Nemohla dojít uspokojení, tak se sebrala a odešla od něj. Esther: Chci ti něco říct. Možná jsem to posledně trochu přehnala a nedala ti šanci se snažit. Byl jsi milej. Leroi: Milej? A to je všechno co mi řekneš? Vždyť jsi byla akorát kus vosku, který se pode mnou roztékal. Esther: Pod tebou? Myslíš jako, že jsi byl tak vášnivý, že jsem se pod tebou roztékala? (...) To sotva. Akorát jsem ti byla po sedmi letech po vůli, abych si tě nějak získala a ty jsi se vůbec nepředvedl. Bylo jedno jestli jsem to já po sedmi letech, nebo já po týdnu. Bylo to tak všední a tak strašně mělké. Víš co? Odcházím. Odcházím od tebe. Jediná možnost jak se z toho dostat je odjet. Leroi: Odjet? Kam? Vždyť ani nemáš rodiče. Bydlíš na koleji a to jediné co máš jsem já. Esther: Zase vedle. Jedu do Čech, najít své kořeny. Leroi: Jaké kořeny? Esther: Proč se tak blbě ptáš? Jsem Ester, E-S-T-E-R, tak to mám na SSN∆ a tak to mám v pasu. To jen mezi lidmi tady si říkám Esther. Odjíždím najít odkud jsem vzešla. Leroi: (nadechuje se) Esther: Hlavně se zas neptej na to, odkud jsem vzešla. Můj děda se narodil v Praze a než sem s babičkou přijeli, žili tam dost dlouho, aby rodičům vysvětlili můj původ. ∆

SSN - Social Security Number - v USA je toto číslo identifikační

49

Tak to mám od nich vysvětleno v závěti. Taky jsem měla rodiče. Uznávám, že je to asi poprvé, co se o nich zmiňuji, ale teď se mi jejich stopa hodí. Měj se. Esther odchází směrem k východu pro diváky v kožichu, který má na sobě z premiéry Jacqovi hry Leroi chvíli přemýšlí, pak si přisedne blíž k Lucy. Mezi nimi je jen káva. Přichází Jacques a sype oběma něco do kávy.Všichni se napijí. po chvíli Leroi: Víš ty co, Lucy? Lucy: Nevím. Leroi: Představ si, že se na nás někdo kouká a zároveň čte. Představ si, že jsme teď v hlavě někoho. Lucy: O čem to mluvíš? Leroi: No jen se tomu poddej a řekni mi co cítíš. Lucy: Cítím dementního bratra na pravoboku. Leroi: Ale kušuj. Představ si, že jsme postavami nějaké knihy, nebo nějakého divadelního představení, nevím přesně. Dokážeš si to představit? (usrkává z kávy) Lucy: Možná? (Dívá se po lidech v hledišti) Leroi: No jen si to p ř e d s t a v .... (ulehá zmožen na jeviště) Lucy: Plky plky. Pokud bychom byli v nějaké knize či divadle, když bychom teď seděli v hlavě nějakého autora, když by naše slova někdo odříkaval z paměti... kam by zmizela naše vůle? Nezbavilo by nás to odpovědnosti za náš život? Mohla bych teď zabít tady toho pána (ukazuje na pána ve třetí řadě) nebo támhletu slečnu, co se tak usmívá.. (ukazuje na usmívající se slečnu). U soudu bych řekla: Já nic, to scénárista mi to nakázal... (ulehá na jeviště)

50

Leroi: (vstává) A má vůbec vůli autor? Pokud nás píše, co asi udělá, když se rozhodnu zabít? Jak mi v tom zabrání? A jak vlastně ví co se mi děje? I když vidí do mého nitra, vidí co si myslím, vkládá mi slova do úst, stejně ze mne nevypadne nic, co bych sám neřekl. A kdo mě vlastně čte? A kdo čte jeho? Co když teď nejsem v divadle ani v knize, ale vězím v hlavě toho autora, co mu přijde rozumné poslat mě do války jen proto, že jsem se zhroutil z rozchodu s Esther, která už se nepíše s H. Aj! (opět ulehá) Lucy: (vstává) A není to spíš tak, že jen čeká na to, až sami něco uděláme v jeho hlavě a pak to jen popíše? Takže vlastně nic nevymýšlí? A to naopak on vůli nemá? Tma. Šero svítí na Jacqua∆ Přichází k Lucy. Sklání se k ní. Jacques: I’ve got to you first, before they do. It’s just a question of time. Before they lay their hands on you. And make you just like the rest. I’ve got to get to you first. It’s just a question of time. Lucy se protahuj. Jacques: Well now you’re only fifteen, and you lok good. I’ll take you under my wing. Somebody should. They’ve persuasive ways. And you’ll believe what thay say. It won’t be long until you do exactly what they want you to...Φ píseň pokračuje, bude li puštěna z desky. Jinak druhou slokou končí a jeviště zahaluje tma. ∆

Jak to, že se dá tak snadno svítit bílou, modrou a červenou, ale nikdo nevymyslel způsob, jak svítit tmu. Na Jacqua svítí hodně ztlumený bodový reflektor. Φ Depeche Mode: Black Celebration: A question of time.

51

Ráno před oponou. Jacques opět sedí na schodech a užírá se svou neexistencí. Možná zkouší interagovat s diváky. Mává jim před očima a zkouší jestli někdo nezareaguje. (Zareaguje-li někdo zvolá: Existuji! To jen ti slepí herci mě nevidí.) Lucy s Leroiem se probouzí. Leroi: Hele ty, ségro. Lucy: Co mě rušíš, takhle po ránu? Leroi: Nevíš, co jsme včera večer dělali? Lucy: To fakt netuším. Mám úplné okno. Leroi: Já taky. Jenom mám nutkavý pocit, že jsme na něco přišli a vůbec nevím na co. Lucy: Máš pravdu, je to něco zásadního. Leroi: Bylo to něco, co může změnit život tisícům ne-li milionům lidí na celém světě. Lucy: Ale co to do háje bylo? Jacques: Přichází nepozorován k Leroiovi a šeptá mu do ucha: Přišli jste na to, že jste jen v divadle. Leroi chvíli leží, v tom se Leroi zvedne: Leroi: Na něco jsem si vzpomněl... Myslím, že jsem přišel na to, že ... že... že potřebuji taky někam odjet, jako Esther. Nedokážu tady jen tak zůstat, když Esther někde trajdá po světě a ani nevím v které zemi je. Říkala, že jede do Čečny či kam... . Rozhodl jsem se narukovat do armády. Dodělám si inženýra tam. Lucy: Do armády? Jsi se zbláznil, Vždyť jsou tam jen chudí a naivní prosťáčci a nic jiného, než špína, dřína a nesmyslené rozkazy tě nečeká... Leroi: Vždycky jsem si vybíral svobodně a jak to dopadlo. Teď za mnou rozhodnou povolanější. 52

Jacques zachází za oponu a přináší komínek vojenského oblečení pro Leroie. Leroi se sice dívá na Lucy, ale když se Jacques vzdálí na své schody, ohlédne se za sebe a začne se převlékat. Po převlečení zasalutuje Lucy. Lucy: Víš, že děláš blbost a sázíš jedině svůj život. Leroi: Když bych se zabil, nepohřbili by mě do posvěcené půdy. Když mě ale zabijí v boji, budou mé jméno ctít. Lucy: Kecy. Leroi: Rozhodně víc, než Esther. Lucy: A jaký je rozdíl mezi tím nechat se zabít a zabít se? Leroi: Generále, dovolte, abych se vzdálil. Lucy: Tak si běž.. a vrať se celej, nebo ti nařežu. Ohnu tě přes koleno a uvidíš... Leroi vojenským krokem odchází k východu Lucy: Tak jsme tu zbyli sami dva Jacques: Ty mě vidíš? Lucy: Viděla jsem tě celou dobu. Viděla jsem jak jsi nám sypal ten šmejd do kávy a viděla jsem jak ses mi celou dobu díval do výstřihu. Viděla jsem i to, jak bídně vypadáš. Jacques: A cos ještě viděla? Lucy: Mám celkem chuť si to s tebou teď a tady rozdat. Smrt kolem nás je mocné afrodiziakum. Jacques: To nejde. Lucy: Proč ne? Je mi patnáct a u tebe v Evropě je to úplně normální. Brání ti falešná morálka? Jacques odchází s Lucy za závěs. Přichází údržbář a přibíjí poslední kus prkna, který dohromady dává dojem víka od rakve.

53

Při přibíjení hřebíků se ozývají vzdechy, steny a výkřiky spoza opony. Údržbář odchází a z poza opony vychází Lucy. Čte si. Od vstupu pro diváky přichází postava v uniformě.s bílou síťkou kolem hlavy - takže mu není vidět do oblieje. Přichází k Lucy, salutuje jí, podává oblálku. Salutuje. Odchází východem. Lucy čte dopis. Přichází již celkem upravený Jacques v taláru. (celý v černém, s kolárkem) Lucy,sedící mu podává dopis. Krčí nohy a dává si hlavu ke kolenům. Jacques jí dává ruku na hlavu. A do toho zazní z reproduktorů: i will lay me down in a bunker underground i won’t let this happen to my children meet the real world coming out of your shell with white elephants sitting ducks i will rise up little babies' eyes eyes eyes eyes little babies' eyes eyes eyes eyes little babies' eyes eyes eyes eyes little babies' eyes eyes eyesΦ Zatmívačka -------------------------------

KONEC ------------------------------Φ

Radiohead: Hail to the thief: I will

54

Doslov pro Marušku Tak. Je 19:31 13.4. a když vezmu v potaz, že jsem začal psát včera v deset večer, zabralo mi napsat to, co teď držíš v ruce necelých 24 hodin, takže se teď mohu v klidu pustit do dvou činností, které po rozhovoru s tebou dělám nejčastěji. Jednou z nich je těšení se, až tě uvidím. Druhou je četba. Hladově si brousím zuby na toho devítiset stránkového Musašiho. Dovolím si zacitovat z obalu knihy: „V jeho podání je Musaši nejen jedním z nejlepších šermířů všech dob, ale i člověkem, který dosáhne dokonalosti po všech stránkách osobnostního rozvoje.“. Tak přesně takový bojovník je mi vzorem. Nemám rád krev, hnusí se mi představa, že Leroi zahynul v nějaké stupidní válce jen kvůli citové disharmonii s Esther, která se šla hledat. Pokud bys chtěla pokračování, mohl bych se věnovat tomu, jak se Esther (teď už Ester) vrací zpět s novými zážitky umocněné ztrátou zavazadel, okradením od kapsářů, kdy se potloukala po Praze a hledala své ztracené kořeny. Jak přespávala po známostech na jednu noc... a tak. Jenže ani zbla mě to nezajímá. Vlastně vůbec. Původně (deset hodin zpět) jsem chtěl dovést zlotřilé činy Jacqua až před metafyzický soud, ale přišlo mi, že bude lepší, když ho diváci uvidí jako pastora/kněze, když má tak temnou minulost. Chtěl jsem napsat jiný konec. Happyend, po kterém by se Jacques probudil po soudu a zjistil, že usnul na své premiéře a celé by se to odehrálo znovu, jenže jsem se ledaskde (doma, v práci, ve škole) naučil že méně je někdy více. Mám 50 stran myšlenek, které jsem chtěl, aby zazněly. Jak vidíš dole, jsme oba na straně 57, což je vlastně konec knihy. Když jsi dočetla až jsem, splnilo těch posledních 24 hodin mého života svůj smysl. Slíbil jsem ti napsat knihu. 55

Post Scriptum pro Marušku Všiml jsem si, že ač se snažím napsat co chci, jako by mi ruka stále sklouzávala k něčemu, co až tak dalece není mojí myšlenkou. Například. Jen v doslovu je několik odbočení, které jsem dále nerozvedl a mají podobnou vypovídací hodnotu jako moje diářová „banka asociací“, ve které si schovávám myšlenky na pozdější rozpracování, ale popravdě: Je to podobné, jako když si kupuji knihy, které si pak plánuji někdy přečíst. V té době mám na poličce další knihy a vlastně proto jsem si řekl, že čas, který mám věnuji něčemu plodnému. 1) „tak přesně takový bojovník je mi vzorem“ Bavili jsme se o vzorech a o tom, co to vlastně znamená „být vzorem“ a „mít vzor“. (vida, zas to odbočení. Vůbec jsem nechtěl psát o tom „být vzorem“ a přesto se to sem nějak vloudilo.) Myslím, že vzor je orientační bod. Mohu mít za vzor vědce a zamyslet se nad tím, kde byl on a kde já v jeho věku. Vzory mne mohou pohánět takovýmto srovnáním. Když vidím zakladatele nějakého podníku a svou cestu k milionářství vidím v byznysu, ptám se sám sebe: čím se lišíme, jak odlišně myslí, kam směřoval a kam se dostal. Líbilo se mi, když George Lucas snil svůj milionářský sen někdy od 14ti a když podepisoval autorskou smlouvu na Hvězdné války (které mě nikdy moc neunesly) tak si vymínil peníze z veškerého merchandisingu. A vydělal spoustu peněz. Poté, co jsem nějak nevýrazně zbohatl jako Leroi tím, že jsem si uvědomil co mám a ne kolik utrácím. (bylo těžké narvat do Leroiovy přednášky amerického typu nějaká fakta, když se neustále snažil zaujmout své obecenstvo a nikoli sdělit fakta.) 56

2) „hnusí se mi představa, že Leroi zahynul v nějaké stupidní válce jen kvůli citové disharmonii s Esther, která se šla hledat“ Podle mne je zásadní chybou se zabít, nebo se nechat zabít kvůli někomu, kdo o to nestojí. Nemám rád války. Dějepis se mi znechutil hlavně tím, že mě nikdy nezajímala historie toho, kdo s kým proti komu a kdy, ale vždy mě víc zajímala radost a kvalita života. Válka nedělá nikoho šťastnějším. I když je mým vzorem Albrecht z Valdštejna, který vedl armádu za třicetileté války. Jenže zrovna na něm mě zaujalo, že válku odklonil od svého panství a hlavně dával protipožární dotace pro „Valdštejnky“, což byly daleko méně hořlavé domy navržené právě pro AzV. Válečné filmy mě nudí. Možá proto jsem si zvolil na krátký čas diplomacii. Přišlo mi, že na večírcích a jiných setkání se dá politika řešit snadněji, levněji a s trochou té radosti. Jaké však bylo mé zhrození, když jsem se setkal osobně s jedním velvyslancem a pochopil jsem, že budu radši mluvit a psát pravdu ve své nepříjemnosti, než být mírný ve svých soudech... možá to patří k věku a typu člověka a ne k profesi. 3) „Mám 50 stran myšlenek, které jsem chtěl, aby zazněly. Jak vidíš dole, jsme oba na straně 57, což je vlastně konec knihy.“ Typické věty s myšlenkami příliš těsně u sebe. Napsal jsem si do sešitu anglické úryvky písní, ze kterých nakonec zbyly tři. Původně jsem chtěl, aby Jacques mluvil jen texty písní, protože má pocit, že už bylo všechno vyřčeno a nemusí to opakovat. 57

58

Věty, které nestihly zaznít Leroi => Jacques: To, žes mi sebral mou holku, bych dokázal pochopit....oba jste stejně intoušský... ale to, že se mi chystáš vojet mou sestřičku... Jacques => Leroi: Letmý úsměv. Příliš letmý i na nezávaznou kávu∆ Jacques => Leroi: Ale povězme si to upřímně: kdyby palestinská otázka ( a s ní i všichni Palestinci) prostě zmizela ze světa, bylo by nám všem líp. Je to odporná, nevychovaná, ničemná banda, z níž dějiny čirou náhodou udělaly symbol arabské jednoty.∆∆ Jacques => Esther: Are you hapy? You don’t seems to be in love? Esther => Jacques: It is such you perception. Jacques: Amerika je poslední baštou fundamentálního katolicismu, je zemí, kde je křesťanská víra prostinká a hluboce zakořeněná a kde klíč k branám nebeským představuje mocnou manipulativní zbraň.∆∆∆ „ whith your empty smile and your hungry hearth“∆∆∆∆ „ hey you! sitting naked by the phone, do you hear me?“Ε „ I am what I want you to want what I want you to feel“Γ „Every step that I take is another mistake to you“ ∆

Trevanian: Léto s Káťou Trevanian: Šibumi ∆∆∆ tamtéž ∆∆∆∆ Pink Floyd: The Wall: Run like hell Ε Pink Floyd: The Wall: Hey you Γ Linkin Park and Jay - Z: Collision Course: Jigga What. ∆∆

59

„Teprve patnáct mi bude už jenom dva měsíce, a co potom? V mžiknutí oka se má krása změní v hostinu pro červy a já v zapomenutý vzdech v moři nicoty“Ξ Co bys té dělali, když by za pár let měla spadnout na naši zemi kometa, která by zničila veškerý život na zemi? Jacques: Určitě by vypukl chaos a mozky celého světa by usilovně pracovaly na tom, jak hrozbu odvrátit. Myslím si, že by nám to neřekli. Takže na tom dělají už teď. Esther: Asi určitě bych se zabila. Radši zemřít vlastní rukou v teple vany a s dobrou hudbou než být „rozšmelcovaná nějakým šmejdem z vesmíru“. Lucy: Asi bych si koupila nové hadříky, vyspala bych se nejspíš se všemi kluky, kteří by o to stály a nakonec bych se předávkovala kokainem v okamžiku dopadu Leroi: Nakoupil bych v okamžiku akcie za výprodejové ceny. Mnoho lidí by si chtělo užít poslední dny se svým penzijním spořením v akciích a já bych je od nich kupoval. Buď by bylo nebezpečí zažehnáno, nebo bych měl skutečně levně hodně akcií. Jako při každé krizi. Podobenství o trvanlivém mléku. Leroi => Jacques: Proč ty vlastně chceš Lucy a ne Esther? J=>Lr: To je jako koupit si mléko na začátku a u konce doby trvanlivosti. Radši vždy sáhneš po nejčerstvějším, ne? Lr=>J: Jak se na ně může dívat jako na mléko? „and I was asking why I am doing that. Because I can“Ψ Ξ Ψ

Christopher Moore: Špinavá práce Kdo ví odkud to mám.

60

„Se sestrami Tanakovými dosáhl Hel prvního stupně milování, onoho zdravého a zjednodušujícího stupně milostné zvídavosti, při němž se silná mladá zvířata přetékající touhou po pokračování druhu cvičí na partnerově těle. Přestože je první stupeň plebejský a monotónní, je zdraví prospěšný a upřímný; Hel si času stráveného v této fázi naplno užil a litoval pouzr toho, že se mnoho lidí nechá citově zmrzačit svou kulturou natolik, že jsou s to přijímat toto zdravé a upocené milování prvního stupně pouze v přestrojení za milostný vztah, lásku, romantické vzplanutí či dokonce sebevyjádření. Pomýleně staví vztahy na písku vášně. Hel pokládal za velkou chybu, že se masy dostávají do styku s romantickou literaturou, která buduje očekávání, jaké se s největší pravděpodobností nemůže vyplnit, a podporuje tak manželskou nevěru, pro západní adolescenty tak typickou“Θ

Θ

Trevanian: Šibumi.

61

Čili ... bylo toho víc, ale chtěl jsem ti dát pocítit, že literatura a hudba je plná skvělých vět, které by šli použít jako taková velká koláž. Nakonec jsem ale usoudil, že mé postavy chtěly dopadnout jinak, než jsem původně zamýšlel. A to se mi líbí... I literální postavy mají přece svobodu.

Díky Maruško

62

Příloha 1.0 Otáčivé plošiny

Příloha 1.2. Scénický prvek před přestávkou

63

Příloha 1.1 Vzkaz mým dětem Milé děti, Rád bych, abyste deníky brali jako výzvu, jako obecný pravidelný rámec tvorby. Rád bych, abyste mé díáře brali jako inspiraci či odrazový můstek, možná i jako prostor pro vymezení. Ctím vaše soukromí, i vy ctěte soukromí druhých. Diář položený na stole zůstává na svém místě do příchodu majitele. Zamykat diáře znamená nedůvěřovat druhým. Diář, tak jak jej píši, není alfou a omegou, není šablonou, není vzorem. Proto je zcela zásadním, abyste se neomezovali jen na „deníkový záznam“ typu“ včera jsem... Deník je vrbou, deník je prostor, deník je odrazem duše. Malujete-li, malujte každý den. Skládáte-li, zapisujte noty každý den. Nejde o obsah, ten se vytříbí, jde o pravidelnost, na které lze zachytit vývoj. Hodně zdaru Táta Jožin

64

65