Kniha a život Kniha - sešitý nebo slepený svazek listů nebo skládaný arch papíru, kartonu, pergamenu nebo jiného materiálu, popsaný, potištěný nebo prázdný s vazbou a opatřený přebalem. Skrývá v sobě však své kouzlo. Stránky, stovky stránek zahalené tajemnem, dobrodružstvím, napětím, radostí i smutkem, bojem, smíchem i slzami, přátelstvím a láskou. Kniha je život a život je kniha - má začátek i konec. Avšak rozdíl mezi životem a knihou je ten, že život je nevratný. Tak to bylo a vždycky bude. Každá kniha se od jiné liší, tak jako se lišíme my lidé od jiných. Nikdy nenajdeme stejnou, žádné dvojče či dvojníka. Zcela nemožné. V různých knihách jsou různé příběhy, které mají různý děj. Je to vlastně život shrnutý na listech papíru. Každý z nás si píše svou knihu. Jsou dny, kdy se trápíme, každý z nás. Ptáme se sami sebe: Jak navázat na ten starý, předešlý život? Jak dál, když naše srdce začíná chápat, že není cesta zpátky..., tak jako v knize? Jsou věci, které čas nemůže napravit, některé z nich bolí, jsou hluboko, drží se nás. V těch situacích by chtěl být každý tím vysněným hrdinou, který zvítězí nad zlem a prosadí po celém světě jen to nejlepší - dobro. Neuvědomujeme si to, ale jsme jimi. Kniha je pomoc, první pomoc, každý v ní může být kým chce. I ten nejslabší a nejmenší se tam může stát silným a velkým. Kniha nám říká, že nemůžeme být vždycky rozdělení na dvě části. Musíme být jedna, jedna velká část po mnoho let. Říká nám, že nás toho ještě hodně čeká. Role v našem příběhu pokračuje a je jen na nás, jak ji napíšeme. Je to naše vlastní kniha. Kniha se jménem Život. Angelika
Kniha je jistota V tomto období, a tím myslím období dospívání, hloubání nad životem a zamýšlení se nad sebou samotným jsem si uvědomila jednu věc. A to, že v životě se velmi rychle jasné stane nejasným a pravděpodobné nepravděpodobným. Proto je dobré mít po ruce vždy nějakou jistotu, na kterou se můžete spolehnout. A tu já našla v knihách. Jsem pevně přesvědčena, že četba se pro mě nikdy nestane přítěží. Ba naopak. Pro mě knihy představují ten nejlepší způsob relaxace a zároveň mi poskytují jakési útočiště před okolním světem. Myslím si, že kniha dokáže být nejlepším přítelem, pokud ji dáte šanci. Připadá vám to směšné? A proč? Vždyť kniha se s vámi nikdy nepohádá, neurazí se, když si nedopatřením koupíte stejné triko, můžete s ní počítat i v těch nejhorších časech. Víte, že ji najdete tam, kde jste ji odložili (ale musíte si pamatovat, kde to bylo). Dokáže vás pobavit, povzbudit, dojmout…Stačí si vybrat podle toho, o co v danou chvíli stojíte. A když budete číst pozorně, vždy v knize najdete něco, co vám může být prospěšné a z čeho můžete později čerpat. Jsou ale také knihy, které v sobě žádné poselství či radu neschovávají. Jen se při jejich četbě můžete odreagovat a případně pobavit. A to se cení leckdy více. Knihy jsou totiž jako lidé. Krásný obal ještě nesvědčí o dobrém vnitřku a naopak. Jsou různorodé, stejně jako my. V každé knize je skrytá jiná myšlenka, jiný pohled na svět, jiný příběh. Je jen na vás, jestli mu vdechnete život přečtením a jestli dovolíte autorovi, aby vás vtáhnul do děje. Ne vždy se to podaří, ale pokud ano přijde zážitek vskutku brilantní. Můžete se například ocitnou v cirkuse a řešit problémy se zdivočelými šelmami. Anebo byste snad radši byli vybráni do školy noci, kde se z vás stanou upíři? A co takhle mít k tomu ještě pár super schopností jako je čtení myšlenek a podobně? Ale počkat nechcete třeba zachránit celý svět? S knihami a troškou vlastní fantazie to není problém. Ale co kdybyste chtěli prožít příběh, který v žádné knize nenajdete? Lehká pomoc, napište ho! To je přeci to nejlepší co můžete udělat! Nejen, že ten příběh budete moct prožívat, ale navíc si do něj dosadíte vše podle sebe. Nechci nikoho nabádat k tomu, aby psal či četl. Každý si k tomu tu cestu musí najít sám. Je mi opravdu líto těch, kteří ji nenašli a přisuzují čtení tak malou váhu. Neboť já se domnívám, že kdo neumí číst v knihách, neumí číst ani v lidech! Veronika
KAPITOLA 1. Jak to všechno začalo Za pěti krčmami, za sedmero rybníky, mezi dvěma městy, byla jedna malá, ale krásná vesnice. V té vesnici byla škola, krčma a dokonce i malá kovárna. Ve vesnici byli lidé hodní i zlí, chytří i hloupí . Ta vesnička se jmenovala Haštice. Prostě taková normální vesnička za pěti krčmami, za sedmero rybníky a mezi dvěma městy. Byl tady i kostelíček, ve kterém se každou neděli koná mše. A tady se odehrává děj této knihy. Bylo nedělní ráno a Hanička právě vstávala z postýlky. Její maminka už časně za rozbřesku vstala a udělala jí vynikající snídani. Hanička se už těšila, až si půjde se svojí kamarádkou Janičkou hrát k potůčku s panenkami. Po snídani se běžela obléknout a oblékla i svoji panenku do slavnostního. Po obléknutí už běžela s panenkou k potoku, kde už na ní čekala Janička. Při hraní obě zaslechly z povzdálí praskání větví. Přemýšlely, co to může být. Po chvíli zase. Tak Haničku napadlo, že je asi mohou sledovat kluci. Hanička pošeptala Janičce: ,,Jani!“ mám tušení, že nás kluci sledují. Tak teď budeme dělat, že o nich nevíme a potom na ně vybafneme“ . Tak si Hanička s Janičkou hrály a potom šly za strom,… a ,,BAF!“ Tam stál Haniččin kocourek Mourek. Blížilo se poledne. Holčičky už musily domů na oběd. Po obědě musela jít Hanička pomoci mamince se zahrádkou. Janička se nabídla, že půjde své kamarádce pomoct. Když tak s maminkou dělaly na zahrádce, zahlídl je Honzík a zeptal se: ,,Nepůjdete k potůčku? Budeme si hrát s lodičkami.“ Holčičky odpověděly, že rády půjdou. Hanička si s sebou vzala i svoji panenku a když šli k potůčku, spadla jí panenka do bláta.Celé šatičky byly špinavé. ,,Ach, co mi na to řekne maminka“, a rozbrečela se. Janička Haničku utěšovala. Vzala Haničku s panenkou k potůčku a tam panence trošku otřely šatičky. Pak si šly i s Honzíkem hrát s lodičkami. Každý si vzal kousek kůry a měli patnáct minut na vytvoření co nejlepší a nejrychlejší lodičky. Po patnácti minutách mohl závod vyrobených lodiček začít. Vyhrál Honzík, protože udělal na konci lodičky malý mlýnek jako vrtuli. Když gratulovaly Honzíkovi spadla Haničce panenka do potůčku, protože když
gratulovala položila panenku na kámen a panenka se skulila do potůčku.Vznikla panika. Hanička rychle za ní skočila do potoka, aby ji zachránila. Když panenku vytáhla byla sama celá mokrá. Proto šla s pláčem domů. Maminka usušila šatičky Haničce i panence. Protože byl potůček studený Hanička začala pokašlávat. A zanedlouho usnula. V pondělí šla s Janičkou do školy, kde se právě ve třídě v českém jazyce učili pravopis vyjmenovaných slov. Zatímco byla Hanička s Janičkou ve škole, jejich rodiče a další lidé z vesnice se sešli v krčmě na oslavu konce sklizně obilí, na tak zvané dožínky. Dokonce i jedna z hospodyň upekla kachnu. Oslavovali až do oběda. Po obědě šli domů, kde už na ně čekaly jejich děti, aby se najedly, udělaly si úkoly, přečetly si pár stránek povinné literatury. Pak teprve mohly jít ven a dovádět s ostatními dětmi. Po dovádění na večeři, pomodlit a spát. Ráno v úterý se ale něco stalo. Janička si zaboha nemohla vzpomenou, kde nechala svůj zápisníček, do kterého si zapisuje těžké příklady z matematiky a vždy je počítá až večer doma v klidu s maminkou. Hledala, hledala, ale pořád ho nenalézala.Vtom si vzpomněla, že jí včera uklízela pokoj maminka. Tak zašla za maminkou a slušně jí požádala, jestli neviděla a neví kam dala její zápisníček z matematiky. Maminka nevěděla.Tak se Janička šla ještě podívat k tatínkovi do pokoje. Tady uviděla, že její zápisníček leží na dřevěném stole s vloženým papírkem se správnými výpočty. Tatínek si asi počítal, řekla si Janička. Vzala si aktovku a vyšla do školy. Ve škole se jí i Haničce dařilo, dostaly velmi hezké známky. Obě dvě měly ze svých známek velikou radost. Po skončení školy obě utíkaly domů, aby ukázaly své známky rodičům. Jelikož je pan učitel uvědomil, že budou psát malý test, učily se až do večera. Miroslav
Vzpomínáš? Vzpomínáš? Ty možná ne, ale já ano. Dostala jsi mě, když ses narodila.Podívej! Jsem pořád tady, v nejvyšší polici mezi atlasem světa a knihou o hradech a zámcích. Malá knížka ve žlutém přebalu s puntíky, opravdu tvoje. Když jsi byla malá holčička, trhalas mi stránky, čmárala do mě své klikyháky. Nebudu lhát, měla jsem tenkrát chuť odejít. Nechtěla jsem žít bez stránek o létě, květinách, vodě. Když jsi mi vytrhla stránku o moři, přišla tvoje maminka, slepila mě a tobě naplácala. Měla jsem radost, konečně někdo potrestal tvé zlobivé ruce.Zřejmě sis tenkrát uvědomila, že když budeš trápit ostatní, jednou se ti to stejně vrátí. Dokud jsi navštěvovala mateřskou školu netušila jsi, k čemu jsem ti dobrá. Plná písmenek a podivných kaněk, ale zvykla sis na mě. Stala jsem se nedílnou součástí tvého života, takový tvůj talisman.Jediná věc, o které jsi věděla, že ti opravdu patří. I v první třídě jsem tě doprovázela na každém kroku. Naučila ses číst a texty ti dodávaly sílu.Byla jsem kousíček tvého domova na cestách.Vzpomínáš, jak jsi mě jednou málem utopila? Švédské vlny si se mnou chvilku pohrávaly, a pak jsi skočila za mnou. Neumělas plavat a já vlastně také ne. Obě nás zachránil tatínek. Dostalas horký čaj a ručník. Táta ti vysvětlil, že knihy vodou zničíš. Bylas moc smutná, plakalas. Já ti odpustila. Víš, každá kniha má, stejně jako lidé, předurčený svůj osud a můj osud jsi ty. Když jsem byla ještě stromem, někdo tam nahoře řekl: "Budeš knihou, která ovlivní život člověka." Tvůj život. Ale zpátky k tobě. Celou tu dobu jsem sdílela tvé radosti, starosti i dobrodružství. Bylo to tak krásné, že jsem nedoufala, že je to doopravdy. Potom ses přestěhovala. Proč musí všechno končit v nejlepším? Našla sis nové přátele. Já už pro tebe nebyla důležitá. Nikdy. Možná až vyrosteš, vzpomeneš si na mě. Možná mě jednou dáš svým dětem, chlapci a holčičce. Já budu trpět čmárání, vytrhávání stránek, vše, protože jsem k tomu byla předurčena. Ale v koutku duše, skryté mezi stránkami , pořád doufám, že jednou narazíš na mě, na knihu, která ti změnila život. Karolína
Kniha je zrcadlem lidské duše Tato věta mě napadne vždy, když se mi do ruky dostane kniha, jež přesně odráží mé názory a pocity. Nevím už, kdy mi tato věta prvně přišla na mysl, ale vím, že dokonale vystihuje můj názor na to, co je TO vlastně kniha. Kniha je něco, do čeho můžeme promítnout své útrapy i radosti. Kniha nám umožňuje ztotožnit se s něčím, co by v reálném světe nikdy nemohlo existovat. Kniha je vstupní branou do nekonečného světa naší fantazie. Můžeme v ní najít radu, může nám tedy pomoci, bohužel však i ta nejlepší rada, i ta nejlepší myšlenka, kterou kniha obsahuje, může být zneužita. A i v tom podle mě tkví ona krása a věčnost knih. Ta možnost, aby si to každý pochopil po svém, aby si podle knihy vytvořil vlastní názor a ideály. S knihami je to vlastně jako s lidmi. Staré knihy s otrhanými a rozlámanými hřbety bereme do rukou s úctou, stejně tak jako si vážíme svých babiček a dědečků. Kdybychom mohli na chvíli nahlédnout v noci do našich knihovniček i velkých knihoven a mohli jen pár minut rozumět, o čem si povídají, jistě bychom uslyšeli, jak staré úctyhodné bichle spolu hovoří a stěžují si, jaképak to mají dnes ty mladé knihy názory. Určitě bychom zaslechli, jak si povídají i o nás, o lidech. Jak chválí někoho, kdo umí knihu pěkně vzít do ruky a je na ni opatřený, i jak je k nim jiný bezohledný. Pokud dovolíte, něco vám prozradím. Já totiž často se svými knihami beseduji. A jak to vlastně začalo? To jsem se jednou v noci probudila a zaslechla líný, vleklý hlas. „To je dobře, že je ještě noc. Ještě chvilka odpočinku“, neslo se pokojem. Pomalu jsem otevřela oči. Stočila jsem zrak k místu, odkud hlas vycházel. „Copak vy, ale já si moc neodpočinu. Hrozně mě bolí hřbet“, zasténal o poznání mladší hlas. Podívala jsem se na svoji knihovnu a na jejím regále spatřila rozevřenou knihu, hřbetem nahoru. Zrovna se protahovala. (Neptejte se mě, jak vypadá kniha, která se protahuje. Nejde to totiž popsat). „No, máte pravdu“, promluvila jiná kniha a i v té velké tmě bylo možné poznat, že to mluví Ostrov pokladů. „Je hrozné, jak s námi ta holka zachází. Věčně nás nechává otevřené, kvůli čemuž nás bolí záda, a to nemluvím o jiných věcech. „Škoda mluvit“, povzdechl si nakonec. „Tak počkat“! Vmísila jsem se do hovoru, pochybujíc o svém zdravém rozumu. Kdo to kdy viděl, aby knihy mluvily?! Ale rozum nerozum, musela jsem bránit svou čest. Vyložila jsem knihám svůj pohled na věc a oné osudné noci jsem s knihami sepsala smlouvu. Od té doby spolu skvěle vycházíme. Já se k nim chovám velice ohleduplně a ony mi za to vždycky prozradí, který že odstavec mohu přeskočit a kteráže kapitola bude nejnudnější. Ach ano. Mám velmi, velmi ráda knihy a od onoho sepsání smlouvy je mám ještě radši.
Víte – někteří lidé knihy vlastní. Někteří je možná i čtou. A někteří je možná dokonce i pochopí. Ale já, já si s nimi povídám. A tam někde, hluboko ukrytá v zažloutlých stránkách, se na mě dívá má duše. Říkala jsem vám přece, že knihy jsou zrcadlem lidské duše. Zoe
Knížky jsou poklad Knihy, ty jsou nadevše – fantazii slouží, přáteli se stávají, když nás život souží. Kniha, ta je jako brána, brána do snů říše, kde večer i brzy zrána, slova kouzlí tiše. Kniha není jenom věc jako každá jiná, i když vzhled je obyčejný, obsahem nás jímá. A co já? Já knihy ráda jako svoji rodinu! Jen vydat se do příběhu a prozkoumat krajinu. Nemám ráda „princezničky“ – pyšné, s nosem nahoře. Jejich pýcha je až po strop, ostatní je v komoře. V mém barvitém knižním světě je stále spousta příběhů! Vyprávím je i mé tetě – Rychlé šípy, Vinnetou... A co knihy o Egyptě? Mágové a faraóni! Ač už dneska leží v kryptě, komu fandím? Jsou to ONI! Sci-fi taky není nuda! Na mou víru! Není pruda, když už letíš do vesmíru. Dobrodružství, to je moje! Vždy, když zahučím do loje, vytáhne mě kamarád. „Načasování mám rád.“ Chraňme si své poklady, postavy a řádky, počáteční náklady, vrátí se nám zpátky. Hana
Co? Knížka? Sedí, jedna holka sedí, jedna znuděná holka sedí na gauči. Co má dělat, když se nudí? To nikdo neví. Přijde jedna paní, je to její maminka. Maminka říká: „Tak si čti, když se nudíš.“ Holka se nudí dál. Pořád se nudí a pořád. Přijde jeden pán, je to její táta. Táta říká: „Tak čti, čti si, když se nudíš.“ Holka se už nenudí, už přemýšlí. Přemýšlí o tom, co má dělat. Připomíná si slova mámy a táty. A co? Co má dělat bez přátel, s nenáviděnou nudou... Přemýšlí nad tím, co to vlastně knížka je. A přišla na to! Knížka, to je vlastně list papíru jeden za druhým, popsaný samými nesmysly! A tak se to opakuje až do konce. Do konce té knížky. Konec si vymyslel autor té knížky, on už věděl, že už je potřeba přestat psát. Přestat přemýšlet nad tím, jak to má pokračovat. A tak si holka vzala knížku. Vzala si knížku a četla. Četla tak dlouho. Četla vždy, když přišla ze školy, četla, i když dělala domácí úkoly, nevnímala, co píše, protože četla. Až jednou knížku dočetla. Zjistila, že knížky jsou fajn. Zjistila, že má ještě co dohánět. Zjistila, že musí přečíst ještě mnoho knížek. A zjistila, že v knížkách je tolik věcí, které dřív nevěděla. „Čti“. Každý den mi to hučí do hlavy. Já čtu. Já! Ta holka, co se tak nudila. Čte si. A tak ti říkám: „Čti si. Děláš to pro sebe. Čti si před spaním. Čti mladším sourozencům. A stejně jako jsem to zjistila já, tak to zjistíš i ty. Zjistíš, že knížky jsou opravdu fajn. Že jsou srandovní, jsou to napínáky nebo horrory, detektivky nebo romány. Můžeš pozorovat věci v encyklopediích nebo můžeš číst třeba to, jak si udělat nějaký účes.“ Knížky jsou teď moje všechno. Jsou můj kamarád a přítel Aneta
Ze života knihy Tak, abych se představila – jsem oblíbená kniha Terezy. Někdy to ovšem není žádná výhoda. Občas se musím mačkat v přeplněné tašce do školy nebo badmintonovém bagu. To ale jde ještě vydržet, nejhorší ovšem je, když si mě bere k moři. To musím trpělivě snášet vlhko a teplo, což mi vůbec nesvědčí. Mé listy potom hnědnou a já ztrácím na kráse. Nejradši má moje panička, když jsem hodně napínavá nebo strašidelná. To si mě pak bere i do postele, což mi moje kolegyně, co se mnou sousedí v poličce, dosti závidí. Ale ne, že bych se vytahovala, to já „nikdy“! Některé knížky má moje panička prostě radši než ty ostatní. Znám i případ, kdy jedna nebohá kolegyně skončila načas jako podpěra rozviklaného stolu. A „červená knihovna“, to je kapitola sama pro sebe, ta snad ještě nepřekročila práh domu. Ale teď nám, knihám u Terezy v pokoji, hrozí jedno nebezpečí. Představuje ho Terezčin o deset let mladší bratr Honza. Knihám způsobuje četné kousance v oblasti hřbetní, otrhané listy, případně i doplnění ilustrací. Proto teď dočasně bydlím na skříni, tedy když mě zrovna Tereza nečte. Někdy přijede významná konkurence. Naštěstí jen dočasná, po měsíci musí zpátky do knihovny. A já jsem zase středem pozornosti. Poslední dobou ale musí má panička dávat přednost učebnicím. S většinou se nejde bavit. Narazím ale i na dobré přítelkyně. Dočkají se někdy ocenění? Myslím, že každá kniha nejvíc trpí, když ji nikdo nečte, ale ono je čtení a čtení. To první je, když má dotyčný tu knihu rád, váží si jí a těší se, až si v ní bude číst. A to druhé je, když si dotyčný čte „z musu“, a to se potom kniha cítí nepotřebně a provinile. Proto vás za všechny kolegyně prosím: „Čtěte rádi a s láskou. Všechny knihy, které budete číst, vám budou vděčné. A budou vám vaši lásku oplácet tak, jak to jen ony umí“. A to je k nezaplacení. Tereza
Tereza
