Obsah
Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Slovo nakladatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 I. Podkarpatská Rus v pravěku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 (do konce 5. století n. l.) II. Slovanské osídlení a příchod Maďarů do Karpat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 (6. – 10. století) III. Podkarpatská Rus v uherském království Arpádovců . . . . . . . . . . . . . . 39 (11. – 13. století) IV. Podkarpatská Rus v anjouovských a lucemburských Uhrách . . . . . . . . 55 (14. století – 1457) V. Podkarpatská Rus v Uhrách za Matyáše Korvína a Jagellonců . . . . . . . 79 (1458 – 1526) VI. Podkarpatská Rus ve víru protihabsburských a protitureckých válek . . . 94 (1526 – 1711) VII. Podkarpatská Rus v době osvícenství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 (1712 – počátek 19. století) VIII. Rusínské národní obrození . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 (počátek 19. století – 1866) IX. Podkarpatská Rus v rakousko-uherské monarchii . . . . . . . . . . . . . . . . 227 (1867 – 1914) X. Podkarpatská Rus za 1. světové války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263 (1914 – 1918) XI. Podkarpatská Rus v Československé republice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 282 (1919 – 1939) XII. Podkarpatská Rus v době 2. světové války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394 (1939 – 1945) XIII. Podkarpatská Rus (Zakarpatská oblast) v SSSR a Ukrajině . . . . . . . 440 (1946 – 2004) Přehledy panovníků, vlád a církevních představitelů . . . . . . . . . . . . . . . . 481 Panovníci Velké Moravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 481 Panovníci Velkého Bulharska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 481
Maďarská velkoknížata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 481 Uherští králové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 481 Sedmihradští vajdové / vévodové / knížata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 483 Ministerští předsedové Uherska 1867–1918 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 484 Hlavy maďarského státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 484 Prezidenti Československé republiky 1918–1945 . . . . . . . . . . . . . . . . . 485 Guvernéři, viceguvernéři, zemský prezident a viceprezident Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 485 Autonomní vlády Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 485 Vláda a prezident Karpatské Ukrajiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 486 Vedoucí političtí představitelé SSSR 1945–1991 . . . . . . . . . . . . . . . . . . 486 Prezidenti Ukrajiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 486 Přehled církevních představitelů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 487 Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 490 Seznam použité a doporučené literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 492 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 497 Medailon autora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 532
Úvodem
M ilí č ten ář i, dostává se Vám do rukou chronologický přehled dějin jihokarpatských Rusínů, Podkarpatské Rusi, známé též jako Uherská Rus, Karpatská Rus, Ruthenia, Carpathoruthenia, Subcarpathian Rus, Rusínsko, Karpatská Ukrajina, Kárpátaljai terület, Zakarpatská Ukrajina, Zakarpatská oblast, Zakarpatí. Množství názvů této malé země pod Karpaty naznačuje pohnutý, tragický charakter její historie. Ve svém výkladu rusínských dějin budu používat blízký a českému čtenáři srozumitelný název Podkarpatská Rus. Od roku 1919 do roku 1945 bylo totiž toto území integrální součástí Československa, její východní provincií. Česká historiografie se po roce 1945 bohužel věnovala Podkarpatské Rusi jen ojediněle, k tomu často ještě ve značně zkreslené interpretaci. Tzv. československá marxistická historiografie jako by se styděla za to, že Podkarpatská Rus byla součástí Československa. V povědomí poválečné generace se dokonce snažila utvrdit umělý, nehistorický název Zakarpatská Ukrajina. V důsledku toho byla celková představa o první Československé republice nutně zredukovaná, zjednodušená a v konečném důsledku zfalšovaná. Jsem přesvědčen, že spojením tří národů, Čechů, Slováků a podkarpatských Rusínů, se v letech 1918–19 ve střední Evropě vytvořil zvláštní státní útvar – ojedinělý v českých dějinách, optimální svou demokratickou podobou v procesu ukončení transformace Slováků v moderní evropský národ, a vůbec první v dějinách Rusínů, který uznával jejich národní svébytnost. Podkarpatská Rus nesporně patří geopoliticky a zeměpisně do střední Evropy, je její nejvýchodnější částí, i když se dotýká pomyslné historické civilizační čáry rozdělující svět na západní, tj. latinské kultury, a svět východní, tj. ortodoxní, byzantské kultury. Jihokarpatští Rusíni sdíleli spolu se všemi národy tohoto evropského regionu jeho složité dějiny. Přesto je chronologický přehled dějin Podkarpatské Rusi dost obtížný. Rusíni totiž nikdy ve svých dějinách neměli vlastní státní útvar. Jejich politické dějiny jsou těsně spjaty s dějinami státních útvarů, jejichž součástí bylo jimi obývané území, s Uherským královstvím, Sedmihradským knížectvím, monarchií Habsburků, Maďarskou republikou, Československou republikou, Maďarským královstvím, Sovětským svazem a Ukrajinou. Vlastní politické dějiny Rusínů začínají v době rusínského národního obrození v 19. století. Dějinami podkarpatských Rusínů se zabývala nejenom rusínská historiografie, ale také maďarská, rakouská, ruská, česká, sovětská a ukrajinská. Každá z nich má svůj vlastní pohled na smysl dějin Rusínů. Úvahy maďarských, rakouských a českých historiků o tom, že dějiny Rusínů jsou součástí dějin stře7
doevropských státních útvarů, jsou zcela logické. Ruská a sovětská historiografie interpretovala dějiny Podkarpatské Rusi výhradně jako koloniální, jejichž smysl spočíval pouze ve „snaze“ Rusínů o „opětovné sjednocení“ s východoslovanskou sférou, s Ruskem nebo Ukrajinou. Podobný výklad podkarpatorusínských dějin je zcela falešný. Dnešní beletrizovaná, kvaziobrozenecká, nadmíru zpolitizovaná a nacionální ukrajinská historiografie neuznává ani svébytnost Rusínů jako národa, ani samostatnost jejich dějin a tyto zcestné názory od roku 1945 přejímá i část české veřejnosti. Právě proto si Dějiny Podkarpatské Rusi v datech kladou za cíl podat ucelený, objektivní pohled na dějiny malého středoevropského národa – podkarpatských Rusínů. Dějiny Podkarpatské Rusi jsou rozděleny do třinácti periodizačních celků, v nichž jsou jednotlivé události řazeny chronologicky. Ve výkladu pravěku a starověku jsem vycházel z datace používané archeology v jejich dílech z nejstarších dějin Horního Potisí. Pro období od raného středověku dodneška jsem vycházel z dědictví pozitivistické historiografie, a hlavně z posledních dějepisných prací historiků zemí střední a východní Evropy, jejichž součástí byla Podkarpatská Rus. Mým přáním je, aby se s touto faktografickou prací seznámil nejširší okruh české čtenářské obce, a tím se obnovila vzpomínka na společnou, i když krátkou historickou cestu Čechů a Rusínů. Iv an Po p
8
Slovo nakladatele
Je tomu právě 60 let, co Podkarpatská Rus ztratila zbytky autonomie a na dlouhá desetiletí i naději, že ji znovu získá. Věru smutné výročí – rusínský Mnichov! Přitom dvacet let (oficiálně dokonce dvacet sedm let, 1919–45) byla Podkarpatská Rus součástí Československa: nejprve Republiky československé, po tragickém září 1938 pak Česko-Slovenska a po okupaci 1939 už jen součástí plánů exilové vlády na obnovení Československa v předmnichovských hranicích. Rusíni se stali občany Československa v roce 1919 na základě uplatnění principu práva národů na sebeurčení, a to podle písemně vyjádřeného přání jak vrcholných představitelů emigrace v USA, tak i domácího obyvatelstva a převážné části jeho politické reprezentace. Tuto nabídku Československo rádo přijalo, a to zejména ze strategických důvodů (Masaryk i Beneš okamžitě pochopili, že díky tomu bude mít republika společné hranice se svým spojencem Rumunskem). Československo, tento „ostrov svobody a demokracie“, převzalo však nejen nabídku, ale především ohromnou zodpovědnost. A jak s ní naložilo? Je třeba říci, že Československo udělalo za dvacet let na Podkarpatské Rusi hodně záslužné práce (ve školství, zdravotnictví, ale i při výstavbě měst a dopravní sítě), ale také jí zůstalo mnoho dlužno, zejména v oblasti politické, kdy se slibovaná autonomie (stejně jako přislíbená Slovákům) stále a stále odkládala a fakticky přišla až vynuceně po Mnichovu. Stejně velký dluh ale zanechalo i v absenci větších investic a také v národnostní politice. Dokonce a jen zdánlivě paradoxně T. G. Masaryk a pražská vláda spíše než Rusíny mnohem aktivněji a velkoryseji podporovali ruskou a ukrajinskou emigraci; ta se však odvděčila jak odnárodňováním Rusínů, tak v řadě případů i přímou nepřátelskou aktivitou proti Československu. Ale nejostudnější kapitolou bylo poválečné „předání“ Podkarpatské Rusi diktátorskému režimu Stalinova Sovětského svazu, a to výměnou za jeho podporu Benešova plánu na odsun Němců. Rusínů, tohoto gens fidelissima (nejvěrnějšího národa), jak je kdysi nazval František Rákóczi, kteří v hojném počtu bojovali za osvobození své vlasti = Československa, se přirozeně nikdo neptal. A odvolávat se na bolševiky zinscenovaný „plebiscit“ je vrcholem nehoráznosti, zejména poté, co jsme sami zažili volby s výsledkem 99,9 % pro kandidátku Národní fronty. A Rusíni byli navíc proti všem tak zdůrazňovaným demokratickým a humanistickým principům, ale i proti platné Ústavě jediným dekretem zbaveni československého občanství! Jen malé části aktivních vojáků a jejich rodinám pak bylo umožněno optovat pro okleštěné Čes9
koslovensko a zachránit si život před Gulagem za cenu toho, že navždy opustí svůj domov. Češi rádi odsuzují Mnichov 1938 a srpen 1968, kdy se jednalo o nás a bez nás. Velice svrchu také shlížejí na koloniální a imperiální politiku jiných národů. Odmítají si přitom připustit, že sami sehráli imperiální roli, v níž tragicky zklamali. Bilance je vskutku neradostná. Na základě práva na sebeurčení jsme vytvořili stát, kde žily početné národnostní menšiny – jak jsme hájili jejich práva? Nedokázali jsme se vyrovnat s početnou německou menšinou, kterou jsme v roce 1918 připojili proti její vůli a poté, co se s národnostní politikou nesmířili a přijali vlastní nacionální politiku, jsme je bez ohledu na vinu a nevinu až na nepatrnou část nakonec raději vyhnali. Nedokázali jsme se vyrovnat ani se Slováky, jejichž národní identitu jsme dlouho a tvrdošíjně zcela popírali, a když jsme ji nakonec přijali, přisoudili jsme jim roli chudých příbuzných, až si nakonec raději zvolili vlastní stát. Nedokázali jsme se postarat o Rusíny, které jsme vydali jedné z nejhorších diktatur 20. století, a ani dnes, kdy Ukrajina usiluje o jejich konečnou likvidaci, nemáme o jejich osud až na výjimky zájem. (Totéž ostatně platí i o Lužických Srbech, kteří s námi také po dlouhý čas sdíleli dějiny v rámci zemí Koruny české.) Divíme se naopak Angličanům a Francouzům, že ve svých zemích přijímají „barevné“ přistěhovalce z bývalých kolonií a těmto zemím navíc poskytují ekonomickou i kulturní podporu. My si přece ve své etnicky čisté vlasti úplně vystačíme s xenofobií a nejsme schopni najít ani náznak řešení s nepopulárními Romy. Slova jako Ukrajinec či Rusín jsou pro většinovou populaci synonymy pro mafiána či Cikána (zřejmě podle vzoru prezidenta Beneše, který o rusínském právníkovi ze své kanceláře hovořil s despektem jako o Cikánovi; přesto se E. Beneš, jak rozhodl náš osvícený parlament, „zasloužil o stát“, jen zapomněl dodat, o který? Měl opravdu na mysli ten komunistický a bez Podkarpatské Rusi?!). František Palacký kdysi napsal: „Já aspoň, kdybych byl třebas z cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych pokládal přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.“ Myslím, že autor této knížky Ivan Pop odkaz velkého českého historika se ctí pro sebe i svůj národ naplnil. Asi je dobře, že se náš „otec národa“ F. Palacký všech peripetií české politiky 20. století nedožil. Věřím, že by se styděl, stejně jako se stydím já. Mohu se jen podílet na vydání této knihy a všem Rusínům se omluvit a spolu s nimi doufat, že pokud přežili všechny bouře, že i k nim se vláda věcí jejich jednou navrátí… V Praze 2005
Fr antišek Honzák , šéfredaktor Libri
✜ I.
P O D K A R PAT S K Á RU S V P R AV Ě K U (do konce 5. století n. l.)
Dějinný vývoj Podkarpatské Rusi byl již v pravěku určován jejími geografickými předpoklady. Podkarpatská Rus patří geopoliticky a zeměpisně do střední Evropy, je jejím východním regionem a dotýká se pomyslné historické civilizační hranice rozdělující svět západní a svět východní kultury. V pravěku bylo území součástí kulturně homogenního regionu nazývaného Horní Potisí. Jeho specifičnost byla určována zeměpisnými podmínkami, otevřeností dunajské kotliny z jihu, západu a jihozápadu uzavřené obloukem Karpat. Rytmus pravěkého období v dějinách Podkarpatské Rusi se vyznačoval střídáním dob ledových a teplejších dob meziledových. Ledovec sice nikdy nepřekročil oblouk Karpat, přesto podnebí na území Podkarpatské Rusi mělo drsný ráz arktické tundry. Hřebeny Karpat, zvlášť v pohoří Huculských Alp na jihu, pokrývaly menší ledovce. Potiská nížina a karpatské předhůří přilákalo člověka už v době starého paleolitu. Navzdory velkým klimatickým výkyvům dob ledových a meziledových člověk už území Podkarpatské Rusi nikdy neopustil. Na zdejších stanovištích se vystřídaly poslední vývojové typy paleolitického člověka: vzpřímený (Homo erectus), neandertálský (Homo sapiens neanderthalensis) a kromaňonský, tedy člověk dnešního typu (Homo sapiens sapiens). Lidé v období paleolitu (1 milion–8 000 let před n. l.) byli lovci a sběrači, kteří se zdržovali na celém území Horního Potisí v údolích řek Tisy, Latorice, Uže a Bodrogu. Okolní pahorky Vihorlatsko-hutinského vulkanického pásma poskytovaly pračlověku vhodnou surovinu pro výrobu kamenných nástrojů: pěstních klínů, sekáčů, škrabadel a dalších. Lid mladšího (též pozdního) paleolitu (40 000–10 000 let před n. l.) zanechal první doklady o svých náboženských představách: sošky z kostí zvířat zobrazující ženu. Tyto sošky svědčí o existenci kultu matky jako bohyně plodnosti i o prvních výtvarných projevech mladopaleolitických obyvatel Podkarpatské Rusi. Paleolitické lokality na území Podkarpatské Rusi (Korolevo) představují nejstarší kulturu pěstních klínů a štípané kamenné industrie ve střední Evropě. Ve střední době kamenné čili mezolitu (10 000/8 000–6 000 let před n. l.) ledovec definitivně ustupuje a klimatické podmínky v karpatské kotlině se zlepšují. Oteplení vyvolalo velké změny ve vegetaci. Zmizela arktická tundra a spolu s ní i velká zvířena. V lesích předhůří Karpat a Potiské nížiny se objevila menší zvěř. Pro její lov stačily menší skupiny lovců. Ti už používali nové zbraně: luky a šípy a také pasti. Velký význam si stále udržovalo sběračství, ale také lov ryb. Lidé mezolitu svá stanoviště zakládali v údolích řek na vyvýšeninách, budovali i dočasné proutěné chaty. Malé skupiny lovců a sběračů byly v neustálém pohybu, proto se archeologům jen zřídka podaří najít jejich sídliště. 11
Zásadní změnu způsobu života člověka přinesla mladší doba kamenná, neolit (6 000–3 500 před n. l.). Končí výhradně přisvojovací činnost člověka. Domestikací zvířat, jejich chovem, obděláváním půdy, pěstováním obilovin a dalších užitkových rostlin člověk začíná výrobní činnost, kterou si opatřuje dostatek potravin. Tato výrazná změna ve vývoji pravěké společnosti dostala název neolitická revoluce. Na rozhraní 6. a 5. tisíciletí před n. l. se neolitická zemědělská kultura rozšířila i v karpatské kotlině. Podkarpatská Rus se stala nejvzdálenější okrajovou oblastí zemědělských kultur Středomoří. Člověk neolitu, usedlý zemědělec, si budoval už stálá sídla. Žďářením a klučením rozšiřoval obdělávanou půdu, která se ale bez hnojení brzy vysílila a musela čas od času odpočívat. Pro uchování obilí, ale k i vaření a dalším účelům využíval keramiku. Pěstoval skot, kozy, ovce, prasata (ta se tehdy spíše pásla) i drůbež a z hospodářských zvířat získával nejen maso, mléko (a následné produkty jako sýr či smetanu), vejce, ale i kůže, peří, vlnu a podobně. Tělo ochraňoval už nejen kožešinami a kůžemi, ale i upředeným a utkaným oděvem. Novou náplň dostává kult ženy jako bohyně úrody. Na neolitických sídlištích bylo archeology nalezeno velké množství keramických ženských figurek a nádobí s antropomorfními motivy. V pozdní době kamenné neboli eneolitu začaly velké sociální a hospodářské změny spojené už s počátky metalurgie a orbou půdy pomocí oradla, taženého dobytkem. Nové poznatky do zemědělství přinesly na rozhraní 3.–2. tisíciletí před n. l. indoevropské kmeny z Balkánu. K přepravě používaly nejnovější vynález civilizace Předního východu – čtyřkolový vůz. V té době vyvolalo sušší klima pokles výnosů v zemědělství, a to vedlo k upřednostňování pastevectví. Posiluje postavení mužů, které vede ke vzniku pastýřské rodové aristokracie, k přechodu od matriarchátu k patriarchátu, k rozpadu starých rodových vztahů a vzniku rodin. Moc vůdců posiluje domestikace koně a užívání mědi pro výrobu zbraní. Zápas o lepší pastviny vedl k válkám, vzniku opevněných sídlišť (Kvasovo, Podhorb, Berehy, Dědovo). Počátkem 2. tisíciletí před n. l. přinesly do karpatské kotliny indoevropské kmeny nový kov – bronz (slitinu mědi a cínu), čímž začala doba bronzová (2 000–800 let před n. l.). Řemeslnické výrobky z bronzu nesou výrazné stopy vlivu Balkánu, respektive tamější vyspělé mykénské civilizace. Vývoj kultur doby bronzové byl dočasně přerušen vlnou nájezdníků ve 13. století před n. l. Jejich vpád byl pravděpodobně součástí prvního velkého stěhování národů, které zasáhlo střední Evropu, Balkánský poloostrov, střední a celé východní Středomoří (tzv. mořské národy). Tuto neklidnou dobu na Podkarpatské Rusi dokumentuje velké množství nalezených pokladů (depotů). Kolem roku 800 před n. l. se v karpatské kotlině objevuje nová technologie, tavení železné rudy a výroba železa. Nastává starší doba železná (tzv. halštatská kultura). S použitím železného pluhu se zvyšuje produktivita v zemědělství, rodová aristokracie hromadí bohatství, jednotliví vůdci se obklopují početnou družinou, dobře ozbrojenou účinnými železnými zbraněmi. 12
