Klaus a Zeman tankují Lukoil

Zápisky lékaře ze zničeného haiti

politika: Vláda oprášila

7

časopis roku 2008

zpravodajský časopis roku 2007

r e s p e k t. c z

plány betonářů THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU společnost: V německé polepšovně pro neonacisty Macháček: Řecká krize: jak ohrožené je euro téma: Reportáž z Jemenu, díl druhý

Klaus a Zeman tankují Lukoil

SK 1,80 € (5 4,20 SK ) | DE 2,80 € | BE 3,00 €

R o č n í k X X I | 15 . – 2 1 . 2 . 2 0 10 | 3 9  K č

Nová rizika starého spojenectví

Energetickou koncepci neschválíme, ale cíl je jasný / Rozhovor s ministrem průmyslu V. Tošovským

editorial 7 | 2010 Ročník XXI Adresa redakce: Dobrovského 25, 170 55 Praha 7 Předplatitelský servis (po–pá 8–17): 800 110 022 predplatne.respekt.cz Telefon: 226 216 711 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Šéfredaktor: Erik Tabery Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Petr Třešňák Vedoucí respekt.cz: Kateřina Šafaříková Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný, Martin M. Šimečka Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Tomáš Didunyk Obrazová redaktorka: Kateřina Malá Komentáře: Marek Švehla Domácí rubrika: Jan Brabec, Anneke Hudalla, Michal Komárek, Ondřej Kundra, Silvie Lauder, Bára Procházková, Jaroslav Spurný, Adam Šůra Ekonomika: Tomáš Sacher Zahraničí: Tomáš Lindner, Jiří Sobota Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Petr Třešňák Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Magdaléna Platzová, Jan H. Vitvar Civilizace: Martin Uhlíř Trendy: Karolína Vránková Jazyková redakce: Barbora Vilímová, Petra Švehlová, Hana Vařáková Překlady z The Economist: Lenka Dostálová, Pavla Horáková, Zuzana Šťastná Design: ReDesign Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík Fotoprodukce: Blanka Rosecká Fotografové: Karel Cudlín, Milan Jaroš, Matěj Stránský Respekt.cz: Michal Šimčík Sekretariát redakce: Kateřina Spurná Exkluzivní autoři: Timothy Garton Ash, Václav Cílek, Luděk Niedermayer, Viktor Šlajchrt Vydavatel: Respekt Publishing a. s. IČO 61457345 Marketing: Petra Kuráková Respekt edice: edice.respekt.cz E-shop: eshop.respekt.cz Prodej inzerce a vydavatelský servis zajišťuje Economia, a. s. Inzerce: Barbora Pokorná, tel. 233 073 169, fax: 233 072 780 ([email protected]) Tiskne: Svoboda Press Rozšiřují: PNS, Mediaservis, PressMedia, CZ Press, ISSN 0862-6545, ev. č. MK ČR E5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 12. 2. 2010 © Respekt Publishing a. s.

Autorská práva vykonává vydavatel. Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.

RESPEKT. CZ

Nezodpovězené otázky Na naši zmínku o roli Lidových novin v diskreditační kampani na Martina Bursíka se ozval Daniel Kaiser, který sympaticky přiznal jisté nedostatky v práci svého listu, když nepožadovali od lobbisty Jana Dobrovského více ověřitelných informací, ale zároveň dodal: „Dobrovský tím ovšem sám udělal chybu, přetáhl strunu a  apriorním sympatizantům všeho zeleného – v tomto případě redakci Respektu – umožnil obejít podstatu příběhu: totiž skutečnost, že zásadnímu odpůrci těžařů hnědého uhlí Martinu Bursíkovi nesmrděly jejich peníze.“ Daniel Kaiser se ještě zeptal, co bychom psali, kdyby to samé udělal Martin Říman. K tomu dvě, respektive tři poznámky. Zaprvé nemáme rádi vše zelené, třeba hrachová polévka není nic moc (i když ne všichni by souhlasili). Zadruhé, těžko vidět v obecné rovině problém v tom, že někdo pracuje pro soukromou společnost. Tím spíše, že si i poté, co vstoupí do politiky, zachová svůj kritický názor na její činnost. Když by ale politik v minulosti pracoval pro Czech Coal a následně ve funkci hájil její zájmy, pak by to problém nepochybně byl. Jinak řečeno, kdyby Říman vypracoval v době, kdy nevyvíjel žádnou politickou aktivitu, analýzy dejme tomu pro Hnutí Duha, co by na tom bylo? Ekologický právní servis například spolupracoval se společností Hyundai na zlepšení podmínek v  Nošovicích. Vidí v  tom někdo problém? Zatřetí pojďme k meritu věci. Kritizovali jsme primárně diskreditační praktiky a není podstatné, jestli míří na Bursíka, Topolánka nebo Paroubka. Jde o  princip. Nicméně pro Martina Bursíka je neoddiskutova-

telným problémem, že pracoval pro Czech Coal a že ze smluv není jasné na čem. To vytváří korupční prostředí, o  kterém sám Bursík mluvil v souvislosti s vládou. Stejně tak i částka za jeho práci je nečekaně vysoká na to, aby skončila jen diskusí s lidmi z Czech Coal. Z věcného hlediska je možná nejproblematičtější to, že celá jeho mise (ať už byla jakákoli) nemá jasné vyústění. Tím je myšleno, že Czech Coal evidentně o ničem „zeleném“ nepřesvědčil, což se vzhledem k  přístupu této firmy k životnímu prostředí dalo očekávat. Proč do toho tedy šel? Tyto otázky prostě na stole jsou. A tak jako si vláda Jana Fischera nemůže myslet, že vše kolem stažení horního zákona může přejít mlčením, nemůže si ani Martin Bursík myslet, že vše už bylo řečeno. Asi mu přijde nespravedlivé, že má odpovídat na otázky, které vyplynuly z diskreditační kampaně, ale taková už je politika. A  nyní ještě k  obsahu Respektu. Vzhledem k tomu, že mezi čtenáři byl velmi pozitivně přijat náš pravidelný kulturní servis, který vychází jednou měsíčně (ten další vyjde 1. března), rozhodli jsme se ho otevřít i  vám. To znamená, že v  každém servisu se objeví zajímavý tip čtenáře. Posílejte je na adresu [email protected]. Budeme také rádi, když připojíte své postřehy, jak servis ještě zlepšit. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje ERIK TABERY

Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

3

f ot o i s i fa

obsah

Trojúhelník Klaus, Zeman a Lukoil představuje vážný problém. strana 16



5 6 7 8 10

debata dopisy anketa deset českých událostí deset událostí ve světě

společnost

24 Recept na pomoc pravicovým extremistům Anneke Hudalla 27 úspěch

52 tvář Architekt Karel Mrva

Karolína Vránková

54 Herbert Tobias v Rudolfinu Jan H. Vitvar 55 Kapela Real Estate Benjamin Slavík



Výrobce řiditelných padáků Největší závod musherů v Česku

13 Ruské bububu

28 28

14 Místo na slunci



ekonomika

civilizace / trendy

14 Mars počká

32 Krize uvrhla svět do potíží

58 Role ČSSD v únoru 1948

34 Dotovaná solární energie

61 technologie Elektrokola

komentáře

12 Poučení z krize

Jan Macháček



Kateřina Šafaříková



Marek Švehla



Martin Uhlíř 15 k věci



S Petrem Nečasem o zdržovacích manévrech ODS v parlamentu Adam Šůra







Jan Brabec

Michal Komárek

Pomoc na Haiti a role médií Jan Trachta



The Economist



Luděk Niedermayer

rozhovor

16 Klaus, Zeman a Lukoil

36 S ministrem průmyslu Vladimírem Tošovským Tomáš Sacher

19 Protikrizová opatření vlády

téma

politika

Jaroslav Spurný, Ondřej Kundra



Silvie Lauder

21 Euroministryně zahraničí Ashtonová

The Economist 22 o čem se mluví



4

Americké hnutí Tea Party Jiří Sobota

40 Ženou v Jemenu Marek Švehla kultura

48 Berlínský festival Transmediale 2010

Lenka Morávková

50 José Saramago: Slepota Jan Němec

osobnosti

56 Novinář Stanislav Budín



Pavel Kosatík



Pavel Horák



Jan Horčík

62 eseje



Ukrajina není ztracena

65

Nejmladší ze svatých Jacinta

Timothy Garton Ash 63 Kde začíná nicota Andrzej Stasiuk 64 hvězdy



Marek Uhlíř mimochodem

Punk není mrtvý Markéta Pilátová

66 minulý týden

RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

Výchova novinářů v Čechách Respekt 5/2010

Děkuji za zajímavý článek o  studiu žurnalistiky v  Praze. Když jsem ho četla, napadaly mě paralely s  mým studiem psychologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde jsem promovala v roce 2005. Shrnula bych je jedním slovem jako „zoufalé“. Studium spočívalo v  biflování historických učebnic, zejména skript, která napsali sami profesoři a docenti, z  nichž některá pocházela z 50. let. Po vzniku Fakulty sociálních studií MU se tam přesunula většina schopných vyučujících. Ti, kteří „zbyli“ na FF MU, byli ponejvíce ti starší, kteří nechtěli nic měnit, a ti méně schopní, kterým absence těch schopnějších dala možnost vyniknout. Měla jsem možnost porovnat výuku na FF a FSS. Zatímco na FF na nás v jednotlivých předmětech nebyly kladeny téměř žádné nároky v průběhu semestru, na FSS jsme četli a připravovali se z hodiny na hodinu. Hodiny na FSS byli zajímavé, spjaté s trendy posledních deseti let v oboru. Na FF jsme téměř nikdy nečerpali z cizojazyčné literatury, jelikož se jaksi předpokládalo, že jiné jazyky neumíme. Za asi největší tragédii považuji naprostou absenci praxe. Za své pětileté studium jsem viděla pouze jednoho „pacienta“. Když jsem začala pracovat v praxi jako psychoterapeutka, připadala jsem si jako Alenka v říši divů a nechápala jsem, jak je možné, že jsme se na fakultě neučili ani okrajově o  zásadních tématech, jako jsou křížová intervence, plánování léčby, vedení terapeutického rozhovoru apod. Magdalena Krejčová, t. č. Nový Zéland Zcela pomíjíte poměrně důležitou část celé problematiky – tedy ekonomickou situaci vysokých škol, která má na obsah výuky silný vliv. Nechci to brát jako výmluvu, celou univerzitou prostupuje určitý stupeň korupce a řada peněz, například z fondů a grantů, zůstává nevyužitá. Ale z  grantu novinářská esa nezaplatíte. No a pak tu máme několik faktických nedostatků. Není pravda, že se nepřednáší Spiegel aféra, sama ji mám v poznámkách k předmětu RESPEKT. CZ

↓ inzerce

debata Dějiny a současnost masových médií. Časopis Fleš kopíruje přední české deníky, ale podstatné není ani tak denní pobíhání v  terénu, telefonování a zpravování o daných událostech. Podstatný je seminář, který následuje, kde se dopodrobna rozebírá, jakým stylem dané noviny píšou. I já uznávám, že pražská žurnalistika má své problémy a je nutné je řešit. Z vašeho textu mám však dojem, že si jen někdo vyřizuje osobní účty, protože z těch reálných problémů jste, podle mě, dobře nepopsal ani jeden. Tereza Nejedlá, Praha Vašim článkom ste dokonale vystihli aj pomery, ktoré panujú na bratislavskej katedre žurnalistiky Filozofickej fakulty Univerzity Komenského. Sám som tam študoval žurnalistiku, a problémy boly obdobné, o  akých píšete vo vašom článku. Aj prístup k  drilovaniu a zbytočnému memorovaniu dejín žurnalistiky bol rovnaký a takmer som kvôli dejinám „vyletel“ z  celého štúdia, lebo som dokonale neovládal francúzsku a nemeckú žurnalistiku (rozumej, nedokázal som presne odpovedať, kto vydával ktorý titul v roku XY). Juraj Kois, Praha Na pražské žurnalistice učím jako externistka jediný předmět (tvůrčí dílny – tisk). Váš text vytýká škole, že adepti novinařiny skoro nepíšou, a pokud vůbec, nejde o skutečnou reportérskou nebo zpravodajskou práci, ale o opisování z internetu a z novin. Dále uvádíte, že učitelé nemají na posuzování struktury a  logiky textu čas nebo to neumějí. Takové paušální tvrzení mě mrzí, protože v  mém semináři studenti píšou zprávu, velký publicistický rozhovor, recenzi, reportáž plus fejeton. Všechny texty pocházejí „z terénu“, zdařilé publikujeme v  novinách nebo na internetu. Samozřejmou součástí je podrobný rozbor každého jednotlivého kousku, stojí to dost času a úsilí, ale dělám to ráda, protože mám se studenty dobré zkušenosti – jsou dychtiví a mívají neotřelé nápady. Píšete, že na žurnalistice působí lidé bez praktické novinářské zkušenosti. Ta moje je třicetiletá (rozhlas, Lidové noviny, Přítomnost), to by snad mohlo stačit. Libuše Koubská, Praha

5

dopisy

DVOJÍ SVĚT RESPEKT 5/2009

Pan Šimečka ve svém článku velmi výstižně popsal schizofrenii, kterou zažívám při své každodenní práci v právní protikorupční poradně – lidé korupci vnímají a stěžují si na ni, ale chybí konkrétní fakta a důkazy. Tedy lépe řečeno nechybí, ale nejsou k dispozici. Je sice pravda, že „lidé v onom skrytém světě si na rozdíl od StB nevedou dokumentaci o svých agentech, své hierarchii a svých zločinných plánech“, nicméně korupčním jednáním získaný majetek ukrytý na bezejmenných bankovních účtech, v bezejmenných akciích a v nemovitostech s neznámým vlastníkem vždy někomu konkrétnímu pa-

tří a jeho korupční anamnézu dokumentuje víc než výmluvně. Nepřekvapí tedy, že odpor proti odtajnění tohoto druhu „dokumentace“ je ještě sveřepější než proti odtajnění spisů StB. Spis se ostatně dá zašantročit nebo lze donekonečna interpretovat jeho obsah, až se stane neškodným. Komu by se ale chtělo dobrovolně zašantročit akcie a hesla k účtům, která jsou klíčem k pohádkovému majetku a zároveň k moci? Až k odtajnění na tomto poli jednou dojde (doufám, že to bude brzy), budou korupční šampioni řešit nepříjemné dilema – zahodit svoje „klíče k moci“, nebo se k nepoctivě nabytému majetku přiznat. Petr Jansa, Transparency International ČR

Děti se vlků nebojí Respekt 5/2010

Z článku pana Formánka jsem pochopila, že pohádky vytváří iluze a reálný svět je něco docela jiného. A to je podle autora špatné. Dovolte názor. Napsat, že pohádky tvoří iluze, je stejné jako říct, že náboženství je opium lidstva. Materialistické a velmi racionální stanovisko. Pohádky jsou podobenství. Není to záznam reality. Mají dvojí význam. Symbolický o boji

dobra a  zla každého člověka v  sobě a  praktický o boji dobrého člověka se zlem ve světě. Obojí je důležité předat dětské mysli v jednoduché formě. Neříkám líbivé, ale pravdivé (včetně smrti) a srozumitelné. Po staletí v pohádkách nakonec dobro vítězí a je odměněno, protože je třeba, aby i v životě vítězilo. Lidé se nerodí dobří ani zlí. Učí se to. Pokud se odmala budou učit, že dobro prohraje, co si z  toho odnesou do života? Dobro zpravidla nebývá odměněno materiálně, ale že s poctivostí nejdál dojdeš a na každého jednou dojde, platí, co jsou lidé lidmi. To všechno je v klasických pohádkách obsaženo. Proto je můžeme číst po generace znova a znova. Chcete dětem brát naději? Jak vy říkáte – iluzi? Kde pak vezmou sílu, aby se zlu postavily, až budou dospělé? Budou prostě žít s vědomím, že dobro prohrává, a to je realita, se kterou se nedá nic dělat. Nechci hodnotit představení o jáchymovském pekle, neviděla jsem je, ale myslím, že podobně jako ve starých pohádkách by dobro mělo zvítězit, nebo tomu pak neříkejte pohádka. Lucie Svobodová pište na [email protected] ↓ inzerce

6

RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

f ot o m at ě j str á n s k ý

Čtěte komentář na str. 13

f ot o ar c h iv

f ot o ar c h iv

f ot o p s č r

Moskva podepsala novou vojenskou doktrínu, kde si vyhrazuje právo použít jaderné zbraně jako první. Co toto rozhodnutí Ruska znamená?

f ot o ar c h iv

anketa

Alexandr Vondra

Vladimir Vedrashko

Volker Weichsel

Martin Povejšil

senátor

ruský novinář žijící v Praze

Takové rozhodnutí neznamená vůbec nic. Jsou to jen plané řeči. Výhrůžka použití jaderných zbraní jako první by mohla nahánět hrůzu v případě fundamentalistických ajatolláhů nebo nějakých nepříčetných šílenců, pokud by takovou zbraň měli. V případě civilizovaných zemí – a Rusko mezi ně přes všechny výhrady počítám – je rétorika jaderných doktrín spíš jakýmsi verbálním ukazováním svalů. Takže pokud jde o Rusko, musí nás zneklidňovat jejich invaze v Gruzii, vojenská provokativní cvičení na polských hranicích, používání energetických surovin k politickému nátlaku a další reálné problémy. Ale virtuální rétorika jejich jaderné doktríny mě tolik nevzrušuje.

Rusko jako přirozený dědic Sovětského svazu pokračuje ve stejných tradicích politické demagogie a válečné rétoriky. A tento postoj ohrožuje především samotné Rusko. Historie už ukázala, že cena, kterou Rusko zaplatilo za svou účast ve válečných konfliktech, byla velmi bolestná. Nová ruská vojenská doktrína znovu potvrzuje, že jsme svědky další etapy závodů ve zbrojení. Historická zkušenost přitom nabízí příklad toho, jaký bude výsledek. Rusko se snaží zastrašit ostatní země a uchovává si svůj zbrojní potenciál, a tím se dostává do slepé uličky.

redaktor německého časopisu Osteuropa

stálý představitel ČR při NATO v Bruselu

V čem je ruská strategie nová? V ničem. Sovětský svaz v roce 1982 prohlásil, že používat atomové zbraně jako první nebude. Toto prohlášení však Rusko vzalo zpátky už v roce 1993. Co je na tom zvláštního? Nic. V tom se ruská strategie totiž vůbec neliší od strategií USA či Velké Británie. Z pěti uznávaných atomových velmocí se práva prvního použití vzdala jenom Čína. O co se u nové ruské strategie tedy jedná? O bombu zamlžovací. Rusko nesníží práh atomové války, ale jen zvýší tremolo své odstrašující písničky. A zřejmě to zafunguje: český tisk prezentuje atomové rakety. Sdělení zní: Rusko je velmoc. O tom, že tato země zoufale uvízla v slepé uličce autoritativní modernizace, ani slovo.

Pozornost, která je této pasáži textu nové vojenské doktríny věnována, je třeba vnímat v kontextu jednání mezi Ruskem a USA o snížení počtu strategických jaderných zbraní a debaty o globálním nukleárním odzbrojení. Předchozí ruská vojenská doktrína (2000) hovoří o nasazení jaderných zbraní v situacích „kritických pro národní bezpečnost“. Je tedy zřejmé, že v této oblasti nedošlo k výraznějšímu snížení prahu pro jejich nasazení. Celý proces vzniku textu navíc probíhal v tajnosti a žádná výměna názorů s partnery neproběhla, a to i přesto, že Rusové v něm charakterizují NATO jako bezpečnostní riziko. Proto je opět namístě otázka, nakolik to Rusko s deklarovanou vůlí spolupracovat s NATO myslí vážně.

Dost bylo vakcín Premiér Jan Fischer se postavil proti objednávce dvaceti milionů vakcín proti prasečí chřipce a jeho zásluhou tak nyní máme „jen“ jeden milion očkovacích dávek navíc. Fischerovi se zdála objednávka přehnaná a nesouhlasil s tím, že se měla uskutečnit bez výběrového řízení – oslovena byla jen jedna firma. Jistě, zpočátku se informace o pandemii zdály být natolik hrozivé, že úředníci a politici čelili právě opačným kritickým hlasům než dnes – že totiž na rozdíl od některých jiných evropských zemí nebyli schopni zajistit dostatek vakcín. Fischerův odpor proti nejasné obří zakázce v řádu několika miliard korun se však nyní ukazuje jako správné řešení.

f ot o m i l a n j ar o š

Respekt Bursík jako Klaus „Cítím, že Ondřej Liška není pro boj, který nás čeká v těchto volbách, dostatečně zkušený, výrazný a pevný a že jsem opustil vedení SZ příliš brzy.“ Martin Bursík se těmito slovy zařadil po bok Václava Klause a Miloše Zemana, kteří nepochopili, že z politiky se má odejít včas a elegantně. Místo dřívější inspirace tak dnes Bursík nabízí emoce a vztek, které ovládly jeho politické výkony.

DEspekt RESPEKT. CZ

7

deset českých zpráv, které by vás neměly minout

„V případě ČSÚ podezříváme několik osob z pletich ve veřejné soutěži.“ Mluvčí kriminální policie Pavla Kopecká k zahájení policejního prověřování manipulace půlmiliardového tendru na Českém statistickém úřadě

f ot o m i l a n j ar o š

 

4

Policie začala prověřovat pletichy na ČSÚ

f ot o m i l a n j ar o š

Podle informací Respektu začala policie po dvou měsících neformálních sondáží oficiálně prověřovat kauzu manipulace půlmiliardové softwarové zakázky na Českém statistickém úřadě (ČSÚ). „V případě ČSÚ jsme zahájili úkony v trestním řízení,“ říká mluvčí kriminální policie Pavla Kopecká. Policie podezřívá zadavatele zakázky na ČSÚ i zástupce výherce soutěže, firmy Hewlett-Packard. Podle ní se měli dopustit pletich ve veřejné soutěži, a to tak, že ve shodě „ušili“ podmínky tendru, aby v nich zvítězila dopředu vybraná firma Hewlett-Packard. Eráru tak mohla vzniknout škoda sto milionů, tedy rozdíl cenové nabídky mezi vítězným HP a druhým v pořadí, společností Unicorn. Právě její šéf Vladimír Kovář jako první o možné manipulaci soutěže veřejně promluvil. Vedení ČSÚ jakékoli pochybení odmítá, zároveň ale řadu podezřelých okolností dosud nevysvětlilo – například proč vítězství HP doporučil bývalý zaměstnanec této firmy nebo proč hodnocení dělali lidé, kteří tomu profesně nerozuměli. Q

3

2

R  osatom je ve finále dostavby Temelína

Elektrárenská společnost ČEZ ukončila první fázi tendru na dostavbu Jaderné elektrárny Temelín. Podle informací Respektu do užšího výběru postoupili všichni tři uchazeči, francouzská Area, americký Westinghouse a ruský Atomstrojexport, jehož případnou výhru bezpečnostní analytici považují za velké riziko. Především proto, že by se tak zvýšila závislost Česka na problematickém Rusku. Konec výběrového řízení je naplánovaný na příští rok, ČEZ chce do dostavby investovat půl miliardy korun. Q

8

Útvar pro odhalování organizovaného zločinu navrhl obžalovat šestadvacet členů speciálního komanda energetické firmy ČEZ, které se zabývalo vymáháním pohledávek u neplatičů nebo černých odběratelů elektřiny. Policisté podezírají pracovníky ČEZ z vydírání. Závěr vyšetřování je dílčím řešením skandálu, který se naplno rozběhl v minulých dnech, kdy se v médiích objevila videa z vojenského výcviku členů komanda i z jeho akcí, při nichž byli zaměstnanci ČEZ ozbrojeni. Je otázka, nakolik se v další fázi vyšetřování prokáže trestněprávní odpovědnost nebo manažerské selhání managementu ČEZ. Dosavadní reakce politiků, včetně těch, kteří sedí v dozorčí radě firmy, v níž má stát většinový podíl, jsou převážně rozpačité a neurčité. Ochota k razantnímu střetu s vedením ČEZ může být přitom na politické scéně zajímavým signálem: v posledních měsících se stále více mluví o tom, že vliv ČEZ sílí napříč velkými politickými stranami a že firma do značné míry rozhoduje o státní energetické koncepci. Q

f ot o M AT ĚJ ST R ÁNS K Ý

1

Žaloba na komando ČEZ

P  rotikorupční balíček schválen

V ochromené sněmovně to byl minulý týden jeden z mála konkrétních kroků – poslanci kývli na protikorupční balíček z dílny ministra vnitra Martina Peciny. Cesta souboru opatření obsahující třeba institut korunního svědka či agenta provokatéra do praxe ale bude ještě trvat – poslanci se chystají ve druhém čtení návrh pozměňovat. Odmítli rovněž projednat věc urychleně, což prakticky znamená, že do voleb nezačne platit. Q

5

Zelení zůstávají ve vládě

Vládní balík protikrizových opatření minulý týden na okamžik rozkolísal vládu. Opatření zahrnující rekonstrukci elektrárny Prunéřov či výstavbu jezů na Labi se totiž nelíbila zeleným, které v kabinetu zastupují dva ministři, a kteří zvažovali, že je na protest odvolají. Po schůzce s premiérem Fischerem ale šéf strany Ondřej Liška oznámil, že ministry stahovat nebude. Zejména proto, že plány nejsou pro kabinet zavazující. Q

RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

f ot o m i l a n j ar o š

f ot o M I L A N J A R OŠ

6

Nový arcibiskup?

9

f ot o m i l a n j ar o š

Vatikánský velvyslanec navštívil v Praze prezidenta Klause, z čehož lze usuzovat, že nový pražský arcibiskup už byl vybrán. Vatikán totiž tradičně oznamuje výsledek svého přísně tajného rozhodování nejprve hlavě státu. Jméno nového pražského arcibiskupa nebylo do uzávěrky Respektu známo, podle spekulací médií se jím ale má stát královéhradecký biskup Dominik Duka. Šestašedesátiletý dominikán Duka patří mezi českými biskupy ke vzdělané teologické elitě a je znám také svými diplomatickými schopnostmi. Během poslední prezidentské volby lobboval za zvolení prezidenta Václava Klause. Q

7

Ž  háři z Vítkova stíháni za pokus vraždu

Na čtveřici pravicových extremistů a pachatelů vražedného žhářského útoku na romskou rodinu Sivákových ve Vítkově v dubnu loňského roku podala státní zástupkyně Brigita Bilíková žalobu: pachatelé Jaromír Lukeš, Václav Cojocaru, Ivo Müller a David Vaculík jsou obviněni z pokusu o rasově motivovanou vraždu a hrozí jim až patnáctiletý trest vězení, či dokonce doživotí. Obžalovací spis má tři tisícovky stran a soud by mohl začít během letošního jara. Do domu Sivákových vhodili tři zápalné láhve a zranili tři lidi. Nejvážněji dvouletou Natálku, která utrpěla popáleniny na 80 procentech těla a podle lékařů je přežití tak strašného zranění doslova zázrak. „Jsme připraveni detailně a máme dostatek důkazů,“ vzkazuje veřejnosti státní zástupkyně Bilíková. Q

S  enátor Štětina chrání ohroženého Čečence

Senátor Jaromír Štětina ukryl neúspěšného žadatele o azyl Timura Borchašviliho na neznámém místě. Jako Čečenec s gruzínským pasem, který měl Česko opustit do právě uplynulé neděle, by totiž svým nuceným návratem jako bývalý spolupracovník zastřeleného čečenského prezidenta Aslana Maschadova riskoval svůj život. „V případě jeho návratu na Kavkaz by mu ze strany ozbrojenců loutkového prezidenta Ramzana Kadyrova zcela jistě hrozila smrt, vzal jsem ho proto pod ochranu ve stavu krajní nouze,“ vysvětlil své počínání po kritice ministra vnitra Martina Peciny senátor. Devětadvacetiletý Timur Borchašvili totiž proti zamítavému stanovisku úřadů podal stížnost k soudu. Okamžitým vyhoštěním by ztratil šanci se soudu osobně zúčastnit a svoji žádost hájit. Q

10

 oho by Češi nechtěli K za Kohosousedy by Češi nechtěli za sousedy Názory české veřejnosti v procentech (součty odpovědí „určitě ne“ a „možná ne“) Romy

8

Bijec z ČSSD

Už podruhé se ukázalo, šéf ČSSD v Ústeckém kraji a blízký spolupracovník Jiřího Paroubka Petr Benda se obklopuje lidmi s násilnickými sklony. Na plese města Teplice zbil do bezvědomí člen okresního výboru ČSSD Martin Prokeš dobrovolného hasiče působícího jako ochranka. Na plesu se pohyboval i Benda. Loni v prosinci přitom musel ČSSD opustit stranický funkcionář Karel Vrba. Vyšlo totiž najevo, že byl dvakrát odsouzen za násilné trestné činy. Prokeš se teď dostal za svůj čin před soud, trestu ale unikne, protože se se svou obětí mimosoudně vyrovná. ČSSD zatím neopouští. Q

RESPEKT. CZ

��

Araby

��

Ukrajince

��

Vietnamce

��

Izraelce

��

Afričany

�� ��

Židy Američany Slováky

�� �� ZDROJ: FACTUM INVENIO

9

deset světových zpráv, které by vás neměly minout

„Řecko nedostane peníze zadarmo.“

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

Premiér Lucemburska Jean-Claude Juncker po evropském summitu, na němž evropští lídři slíbili, že pomůžou zadlužené zemi

5

1

Zemřel Charlie Wilson

Ve věku 76 let zemřel dlouholetý texaský kongresman Charlie Wilson. Konzervativní politik s extravagantním životním stylem překročil kontext domácí americké politiky tím, že v 80. letech prosadil financování afghánských mudžahedínů v jejich boji proti tehdejšímu SSSR. Mudžahedínové zocelení z boje proti Sovětskému svazu po ukončení bojů rozpoutali občanskou válku a část z nich později přešla i do řad al-Káidy. O životě Charlieho Wilsona byl natočen film Soukromá válka pana Wilsona s Tomem Hanksem v hlavní roli. Q

Brusel řešil Řecko

Evropské země jsou připraveny ke „koordinované akci“, pokud jí bude potřeba k záchraně Řecka, které vězí až po krk v dluzích. Na summitu v Bruselu sice nebyly dohodnuty žádné konkrétní kroky, nicméně rozhodnutí o pomoci je zásadní, protože EU až dosud takovou pomoc jednotlivým členským státům zakazovala. Hlavním důvodem evropské odpovědi na problémy Řecka je budoucnost eura, které se ocitlo pod silným tlakem spekulantů. Q

3

2

Janukovyč prezidentem

Prezidentské volby na Ukrajině vyhrál předseda nejsilnější strany ukrajinského parlamentu Viktor Janukovyč. Svou protivnici, premiérku Julii Tymošenkovou, porazil o 3,5 procenta hlasů. Tymošenková chce výsledek voleb napadnout u soudu, jejich regulérnost však potvrdili už i mezinárodní pozorovatelé. Aktuální otázka tak zní, zda se Tymošenkové podaří udržet vládu, která má v parlamentu stále menší podporu. Q

10

Íránské zápletky

Íránský prezident se minulý týden pochlubil, že navzdory hrozbám dalších sankcí země rychle pokročila v obohacení uranu nutného k výrobě atomové bomby. Zatímco Rusko dalo najevo ochotu podpořit snahy Západu o přísnější sankce Rady bezpečnosti OSN, Čína zatím mlčí. Současně při příležitosti 31. výročí islámské revoluce v ulicích íránských měst došlo k dalším potyčkám mezi bezpečnostními složkami a demonstranty, kteří odmítají uznat výsledky loňských zmanipulovaných voleb. Q

4

Největší ofenziva

NATO oznámilo, že chystá největší vojenskou ofenzivu v Afghánistánu od svržení Tálibánu v roce 2001. Cílem akce mají být Tálibánem kontrolované vesnice v okolí hlavního města provincie Helmand, která je nejkrvavějším regionem země. NATO tentokráte chystanou ofenzivu netají – jejím zveřejněním chce docílit toho, aby z místa budoucích bojů odešlo pokud možno co nejvíce civilistů. Mnozí už skutečně opustili své domy směrem do měst a uprchlických táborů, jiným údajně tálibáni v útěku brání. Q

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

f ot o kare l c u d l í n

Více v komentáři na str. 12

6

Žena v čele Kostariky

V kostarických prezidentských volbách zvítězila dosavadní viceprezidentka Laura Chinchillová, která se tak stala první ženou, jež stanula v čele středoamerického státu bez toho, že by funkci převzala po svém manželovi. Kostarika je relativně prosperující a vyrovnaná tropická země, která rozpustila armádu a dlouhodobě pěstuje demokracii. V poslední době však v zemi podobně jako jinde v Latinské Americe prudce roste zločinnost a prezidentka během kampaně upozornila, že další kolo boje proti obchodu s drogami může po Kolumbii a Mexiku proběhnout právě na území malé čtyřmilionové Kostariky. Q RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

Čajový dýchánek

Americké konzervativní hnutí Tea Party Movement, bojující mimo jiné proti zadlužování USA, proti rozbujelé vládě a za nižší daně, uspořádalo v Nashvillu svoji ustavující celonárodní konferenci. Hlavním řečníkem byla bývalá aljašská guvernérka Sarah Palinová. Podle některých průzkumů veřejného mínění by dnes hypotetický kandidát/kandidátka Tea Party v prezidentských volbách porazil jak demokratického, tak republikánského kandidáta. Q více k tématu v článku na str. 22–23

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

7

8

Začala zimní olympiáda

V kanadském Vancouveru v noci z pátku na sobotu začaly 21. zimní olympijské hry. Po Montrealu (1976) a Calgary (1988) se Vancouver stal třetím kanadským olympijským městem. Q

9

Sociální síť od Googlu

Internetový gigant Google se v minulém týdnu vydal do nového teritoria. Spustil novou službu Google Buzz (hlášky), která umožní uživatelům e-mailových schránek Gmail sdílet fotky, videa a aktuální informace a sledovat činnost svých registrovaných přátel podle stejného principu, jakým funguje sociální síť Facebook či Twitter. Q

10 Sněhová

kalamita v USA

Východní pobřeží Spojených států se celý týden potýkalo s následky zimních bouří. Kvůli přívalům sněhu byly zavřeny školy ve Washingtonu, New Yorku, Filadelfii a Baltimoru, nefungovala letiště a kolabovala doprava. Vláda ve Washingtonu zavřela na několik dní své úřady s výjimkou pracovišť zajišťujících krizové služby. Q

↓ inzerce

RESPEKT. CZ

11

komentáře RUSKO STR. 13

ENERGETIKA STR. 14

GLOSA STR. 14

K VĚCI STR. 15

Ruské bububu

Místo na slunci

Mars počká

Hlasovat se nebude

Kateřina Šafaříková

MAREK ŠVEHLA

martin uhlíř

ADAM ŠŮRA

Rusko oznámilo ve své nové vojenské doktríně, že hlavní hrozbu pro jeho bezpečnost představuje NATO.

Na poli české energetiky se opět rozehrává bitva o její ovládnutí.

Prezident Obama zatnul tipec Bushem odsouhlaseným plánům na další rozvoj vesmírného programu.

S Petrem Nečasem o zdržovací taktice občanských demokratů v parlamentu.

Poučení z krize Evropu čeká kvůli řeckým potížím velký integrační skok JAN MACHÁČEK Evropští lídři na summitu minulý týden slíbili zadluženému Řecku, že kdyby se dostalo do opravdové bryndy, tak mu z ní EU pomůže. Touto důležitou zprávou ale všechno zdaleka nekončí. Naopak. Je to první krok k razantní proměně pravidel fungování EU a k její hlubší integraci přinejmenším v oblasti eurozóny. Tato příští proměna už dostala také první ironickou nálepku jako „velký integrační skok“ (odkaz na Čínu v 50. letech, kdy Mao vyhlásil „velký skok vpřed“), nicméně v tomto případě ironie není namístě. Sjednocení ekonomických pravidel EU není intelektuální hříčkou, ale čirou nutností a obranou proti šíření infekčních nemocí a  morálnímu hazardu jednotlivých členů.

Vzpomínka na rok 1992 Dnešní situace, kdy se euro dostává pod silný tlak finančních trhů a musí mu čelit vytvořením nového modelu vtahů v eurozóně, připomíná rok 1992, kdy vlastně myšlenka eura, kterou prosazovali Helmut Kohl a François Mitterrand, nabrala na síle. Měny důležitých států západní Evropy se totiž tehdy také dostaly pod tlak spekulantů (dnes si většina lidí pamatuje pouze Sorosův útok na libru a následný odchod Británie ze systému ERM) a idea společné měny vyvstala jako přirozená záruka budoucí finanční a ekonomické stability. Samotné úspěšné zavedení eura však zakrylo problémy, které naplno odhalila až dnešní „řecká tragédie“. Evropa si bude muset přiznat to, co jsme již dlouho tušili: měnová unie stojí na pravidlech, z nichž zůstaly časem jen cáry papíru. Pakt stability a růstu (maximální povolená výše dluhu a schodku) dodržoval málokdo a v době krize už vůbec nikdo. Další pravidlo zákazu pomoci či vykoupení zadluženého

12

státu lze také hodit do koše, protože dnešní situace ukazuje, že hříšníkům se prostě nějak pomoci musí. A pak je tady ještě nesmyslná hrozba pokut pro zlobivé státy, byť bylo od počátku jasné, že i kdyby je EU měla odvahu nařídit, nikdo je nebude platit. Stát, který se dostane do akutní dluhové krize a nikdo mu nechce půjčit, má problém „schrastit“ miliardy sám pro sebe, natož pro zaplacení nějakých pokut Bruselu.

Nucená správa Myšlenka, že v eurozóně musí být každý stát odpovědný sám za sebe a  nesmí se mu pomáhat, měla možná smysl před dvaceti lety. Jenže v dnešním světě, kdy se finanční požáry šíří přes celé kontinenty během okamžiku, už smysl nemá. Řecko je sice malá země a jeho ekonomická síla v eurozóně je vlastně nicotná, ale právě minulý týden ukázal, jak rychle se psychologická nákaza dokáže šířit. Najednou už nejde jen o Řecko (nebo podobně malé Portugalsko či Irsko), ale o velkou a důležitou evropskou zemi, jako je Španělsko. Jelikož psychologie hraje ve finančních trzích podstatnou roli, jakmile se v předních evropských denících typu Financial Times nebo FAZ objevily titulky o tom, že si „spekulanti rozebírají evropskou měnu“, dalo se očekávat, že eurozóna se semkne do jednoho šiku. Dalo se také tušit, že největší věřitelé Řecka – německé a francouzské banky – si nebudou podřezávat větev samy pod sebou a nenechají svého dlužníka padnout tak, aby v konečném zúčtování samy sebe poškodily. Dnes už je jasné, že EU bude hledat způsob, jak formálně platný „zákaz pomoci“ obejít, a více budeme vědět počátkem tohoto týdne, až se

sejdou evropští ministři financí. Je (a byla) tu možnost bilaterálních půjček Řecku, možnost půjček skupiny zemí (Francie, Německo, Nizozemsko), je tu možnost státních garancí na půjčky soukromého sektoru a odkup řeckých dluhopisů, které nebude kvůli nízkému ratingu ochotná brát do zástavy Evropská centrální banka. Pomoc, na které se Evropská unie minulý čtvrtek principiálně (nikoli technicky) shodla, bude patrně podmíněna čímsi jako „nucenou správou“ nad řeckým rozpočtem, případně částečnou ztrátou fiskální autonomie či rozpočtové suverenity. Bude to asi o poznání tvrdší než kuratela Mezinárodního měnového fondu, jak ji v současné době prožívá Maďarsko nebo Rumunsko. A bude to ožehavé také politicky: jde o to, jak zařídit, aby „němečtí poradci na RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

řeckém ministerstvu financí“ nevyvolali vzpomínky Řeků na období drsné nacistické okupace jejich země.

Jak dál Nyní ale zpět k integračnímu skoku. Je zjevné, že pravidla, která nefungují a jsou pro smích, musí být zrušena. Správné by samozřejmě bylo vytvořit na evropské úrovni plnohodnotný fiskální pilíř, který by podobně jako ve Spojených státech kompenzoval dočasné problémy státu Missouri či Montana. Evropské vlády by však pro vytvoření takového pilíře musely najít peníze ze současných vlastních rozpočtů, protože žádnou další

daňovou zátěž si Evropa nemůže v  globální konkurenci dovolit. Pokud ale nevznikne federální pilíř, musí vzniknout něco jako Evropský měnový fond, který bude disponovat jak penězi, tak manuálem na postup při případné platební neschopnosti jednotlivých států. Je možné, že za tímto účelem bude transformována nějaká stávající instituce – například Evropská investiční banka. Také bude třeba, aby vznikly celoevropské emise dluhopisů, protože evropský trh je dosud rozdroben na jednotlivé národní emise. Toto vše se bude chtě nechtě týkat i Česka, ať si o  tom čeští euroskeptici myslí cokoli.

Jedno je totiž jisté: pokud se tímto směrem nevydá celá EU, udělají to země eurozóny. Musíme si uvědomit, že už nejde jen o teorii a že čas tlačí. Pokud Řecku (a v budoucnu jinému členskému státu v  potížích) nepomůže Evropa, přihlásí se o slovo jiní ochotní „pomahači“: třeba Číňané (ti se přihlásili už před několika týdny) nebo Arabové. A časem možná Rusové, pokud se vzpamatují z vlastní krize. Z toho vyplývá, že EU stojí před dvěma možnostmi: buď se v  sebeobraně odhodlá k „velkému integračnímu skoku“, anebo bude odevzdaně přihlížet pronikání „cizího“ politického a strategického vlivu do svého slábnoucího těla. Q

Ruské bububu Staří a noví členové NATO si pořád nerozumí v tom, co je podstatné KATEŘINA ŠAFAŘÍKOVÁ

R

usko si schválilo novou vojenskou doktrínu, ve  které oznamuje, že hlavní hrozbou pro jeho bezpečnost je Severoatlantická aliance, přesněji řečeno její rozšiřování k  ruským hranicím. A dodalo, že k obraně svého území nebude váhat použít jaderné zbraně. Euroatlantický svět lehce ztuhl. Píše se přece rok 2010, NATO nazývá Moskvu partnerem, Američané pracují s Rusy na vzájemném snížení jaderného arzenálu a teď tohle? A co ty řeči ruského velvyslance při NATO, že „medvěd je připravený nakopat lovcům ze Západu zadek“? Ztuhnutí však rychle přešlo. Srovnání s předchozí doktrínou z roku 2000 ukázalo, že podobný slovník na adresu Aliance i jaderných zbraní Kreml použil už tehdy. Navíc možnost prvního jaderného zásahu si vyhrazují i USA, Británie či Francie. (Neměl ji Sovětský svaz, který ale disponoval převahou tanků a dalších konvenčních zbraní.) Pokud tedy doktrína něco nového přináší, pak to, že se ruští vládci drží své studenoválečné linie o zónách vlivu a rozpínavém NATO. Nebo ještě něco jiného?

Vyvažování sil Podpis doktríny přišel v době bezpečnostní konference v Mnichově, které Rusko pravidelně využívá k ostrým vzkazům (vzešly odtud i první výhrůžky Polákům a Čechům kvůli radaru). Navíc ve stejném čase Rumunsko schválilo účast na americké protiraketové obraně a do médií začaly unikat zprávy o přípravě plánů NATO na posílení bezpečnosti Pobaltí. Také do toho přišla napjatá situace v ruské armádě: několik stovek matadorů mezi vojenskými pohlaváry přišlo kvůli armádní reformě o  funkce. Naproti tomu prezident Dmitrij Medveděv oznámil, že vyjednávání s USA o nové odzbrojovací RESPEKT. CZ

smlouvě START pokračují dobře. Každopádně ale ruští jestřábi v čele s premiérem Vladimirem Putinem a ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem si našli dost důvodů, aby „vyvážili síly“ a publiku dovnitř i světu venku ukázali, že i Rusko má svaly. Těžkotonážní ruské „bububu“ vypadalo na titulních stránkách novin ve střední Evropě děsivě a zaskočilo i zástupce americké administrativy, protože Kreml o zveřejnění doktríny předem USA neinformoval (na rozdíl od Oba-

Těžkotonážní ruské prohlášení vypadalo ve střední Evropě děsivě. mových lidí, kteří razí otevřenost; teď například vyslali poradkyni šéfa Aliance Madeleine Albrightovou do Moskvy, aby Rusům vyložila hlavní body chystané strategické koncepce NATO). Nicméně – zatím jde ze strany Moskvy jen o slova. Důvodem k nervozitě budou až případné reálné kroky Ruska. Na tom se západní i  postkomunističtí členové Aliance rámcově shodnou. V  detailnějším pohledu na ruskou hrozbu ale přetrvávají rozdíly.

Jak bránit východ Problém je vlastně jednoduchý. Nováčci, Česko nevyjímaje, jsou toho názoru, že NATO – jednak kvůli svému angažmá ve světě, především v Afghánistánu, a pak kvůli proruskému naladění velkých evropských spojenců – přehlíží

své hlavní poslání, jímž je zajištění územní bezpečnosti svých členů. Nové země vycházejí z několika událostí: na jedné straně provokací z Ruska (hackerský útok na Estonsko dirigovaný Moskvou, invaze do Gruzie či naposledy masivní rusko-běloruské cvičení se 13 tisíci vojáky na březích Baltského moře s leitmotivem „odražení polského agresora“) a na straně druhé přetrvávající zranitelnosti částí Aliance, zejména pobaltských států. Pobaltské země už od svého vstupu v roce 2004 volají po přítomnosti vojáků NATO na svém území, zatím se tak ale nestalo a nevyslyšeny zůstaly také výzvy po společném cvičení aliančních jednotek v novém členském státě. Od prvního rozšíření o státy střední a východní Evropy v roce 1999 nedošlo ani k jednomu cvičení i proto, že Francie a další jej odmítají jako dráždění Moskvy. Problémem tedy není nová vojenská doktrína Ruska, ale dlouhodobý názorový nesoulad stran ohledně ruského rizika uvnitř Aliance. Výsledkem je to, že NATO ani po jedenácti letech od rozšíření na východ nemá koncepci obrany východní Evropy. Nové země v  čele s Pobaltím, Poláky a také Čechy proto nepřestávají lobbovat, aby návrat k prvotnímu úkolu Aliance, tedy zajištění ochrany společného prostoru, byl jedním z hlavních bodů strategické koncepce NATO, která by měla být hotová do konce roku; sami Češi to označují za „nejdůležitější bod“ dokumentu. Tady se ale možná blýská na lepší časy. Zpravidla dobře informované evropské listy jako německý FAZ či The Economist přinesly před nedávnem zprávu, že by minimálně pobaltské státy měly dostat, co potřebují, tedy plán NATO pro případ napadení včetně vojenské infrastruktury na svém území. Centrála NATO ale zatím tuto zprávu nechce potvrdit. Q

13

glosa

Mars počká Na povrchu Marsu přistává loď ze Země a vystupují z ní astronauti. Fantazie? Zatím ano a tak to i zůstane – scéna, kterou v různých variantách vykreslilo mnoho autorů sci-fi, se hned tak nenaplní. Americký prezident Barack Obama totiž počátkem února odpálil pomyslnou atomovou bombu, po níž nezůstává v americké kosmonautice kámen na kameni. Obama navrhl zrušit slibně se rozvíjející program pilotovaných letů Constellation (Souhvězdí), který měl – jak v roce 2003 rozhodl Obamův předchůdce George Bush – dopravit člověka na povrch Měsíce a posléze i Marsu. Pokud Obamovo rozhodnutí potvrdí v návrhu rozpočtu na příští rok Kongres, bude to největší změna ve vesmírném programu Spojených států za mnoho let, ne-li desetiletí. Plánovaná kosmická loď Orion, která mohla být hotova už v roce 2013, nevzlétne. Stát zaplatí smluvní pokuty firmě, která ji vyvíjela, a projekt ukončí. Podobný osud potká i vyvíjené rakety Ares. Vniveč přijde devět miliard dolarů, které NASA dosud vynaložila na Bushovu strategii „nejprve návrat na Měsíc, později lety k Marsu a vzdálenějším světům“. Další 2,5 miliardy bude stát Souhvězdí kvůli dobíhajícím projektům a pokutám, než se jej podaří definitivně sprovodit ze světa. Protože stárnoucí raketoplány skončí během letošního či příštího roku v muzeích, zůstanou USA – poprvé od 60. let – bez vlastní pilotované kosmické lodi. Obama a jeho poradci si představují, že iniciativu převezmou soukromé firmy a NASA si bude místa na palubách jejich vesmírných plavidel pronajímat. Háček je v tom, že soukromé firmy zatím žádný vesmírný koráb, který by bezpečně doletěl k Mezinárodní kosmické stanici, nevyvinuly. V praxi tak Američané zůstanou odkázáni na ruské sojuzy. Nedá se říci, že by prezidentovo rozhodnutí úplně postrádalo logiku: Bushův projekt byl příliš ambiciózní, předražený a vedl do slepé uličky – na Měsíc by Američané doletěli, ale na vybudování stálé základny by zřejmě neměli peníze. Proč se pak ale na Měsíc vracet? Obama místo toho chce, aby NASA nechala létat na oběžnou dráhu stroje vyslané soukromým sektorem a pro lety do vzdálenějšího vesmíru se pokusila vynalézt zcela novou, modernější a levnější techniku, jinou, než je ta, kterou v podstatě používal už Gagarin. Potíž je v tom, že se kosmická agentura poprvé v historii ocitá v situaci, kdy nemá jasný cíl, vizi. Je v tuto chvíli plná zklamaných a znechucených odborníků, jimž se Obama ani neobtěžoval své rozhodnutí sdělit osobně. V hlubší rovině pak odráží prezidentovo rozhodnutí fakt, který zastánce pilotovaných letů do kosmu – k nimž patří i autor těchto řádek – nepotěší: lidstvo má dost vlastních starostí a drahé vesmírné expedice nehodlá platit. Martin Uhlíř Další informace na www.respekt.cz v rubrice Analýza

14

Místo na slunci V energetice se opět rozdávají karty, nervozita stoupá Marek Švehla

Č

eská energetika je odvětví řady NEJ: žádné jiné nemá tak ničivé následky na tuhle zemi. Nikde jinde se nevydělávají tak velké peníze. A nikde jinde se tak neblafuje. To ostatně vidíme i v posledních týdnech, kdy se na poli české energetiky znova rozehrává bitva o její ovládnutí.

Proti modernizaci Kolem schvalování vládní energetické koncepce padá spousta silných slov. Slyšíme obvinění, že vládu zkorumpovaly energetické firmy. Kdo ví. Bylo by divné, kdyby se v zemi, kde je korupce problémem všedního dne, nesnažili korumpovat ti, kterým jde o nejvíc peněz. Spor o energetickou koncepci ve Fischerově vládě je ale možná mnohem prostší. Fischerova vláda je de facto kabinet řízený náměstky. Tedy lidmi, kteří tady léta připravovali nejrůznější koncepce, jež nebraly ohled na politickou realitu a často ani zdravý rozum. Ministerští náměstci byli vždy ve stínu mediální pozornosti, přitom jde o lidi, kteří disponují velikou mocí a kteří na svá místa přišli někdy rovnou z podniků, k jejichž užitku psali i různé koncepce. A teď ve Fischerově „náměstkovské“ vládě mají jedinečnou možnost tyhle koncepce bez ohledu na politiku prosadit. Nikde jinde to přitom není vidět lépe než na úřadě, který stvořil tolik diskutovanou energetickou koncepci – ministerstvu průmyslu. Tento úřad od začátku 90. let sepisoval své koncepce podle podkladů, které mu předkládali sami energetici. (I nynější náměstek pro energetiku je bývalý regionální ředitel ČEZ.) Proto jsme slýchali, že bez postavení Temelína nebude koncem 90. let čím svítit a řadu podobných lží. Přitom v řadě zemí mají zkušenost, že příliš silné energetické podniky ohrožují demokracii právě tím, že mají neúměrný vliv na politiku. V Česku přesto od roku 1998 politici cílevědomě pracují na tom, aby ČEZ byl co nejsilnější, nejneprůhlednější a aby jeho vliv na politiku státu byl co největší. Není tedy divu, že náměstci ze staré školy socialistické energetiky prosazují právě teď cestu uhlí bez limitů a předražených atomových elektráren, která je na hony vzdálená nějaké modernizaci. V tomto kontextu je také třeba vnímat aktuální dohady kolem „moc velkého“ rozšíření slunečních elektráren. Najednou slyšíme volání, že je třeba investory v tomto byznysu zastavit. V novinách se objevují naprosto nejasná a patrně i nesmyslná čísla, kolik nás bude stát, když se dalšímu rozvoji solární energie neučiní pří-

trž. Skutečnost je přitom naprosto rozmazaná, nejasná. Pouze tušíme, že těžaři uhlí a rozbíječi atomu s  jejich rozbujelými PR odděleními by byli sami proti sobě, kdyby se nesnažili házet alternativní energetice klacky pod nohy. Velké energetické firmy všude na světě mají kopřivku z představy, že by se jimi ovládané odvětví mohlo rozdrobit a ony by ztratily své pozice. Byť jsme v tomto oboru na leccos zvyklí, nad sporem o stavbu slunečních elektráren v Česku ale zůstává rozum stát. Ekonomové (celkem správně ) upozorňují, že dotace jsou nastavené příliš štědře. Rozum tedy velí je snížit tak, aby se elektrárny pořád vyplatilo stavět. Provozovatelé energetické sítě se teď přidali s tím, že dráty už další elektrárny neunesou. Co si ale konstruktéři podpory alternativ představovali? Proč se lépe nepřipravili? Proč dopustili, aby teď někdo šmahem stavbu slunečních elektráren zatracoval? Ostatně pokud je česká síť tak ohrožená, proč to Česko nehlásilo už v čase, kdy se na evropských summitech řešily dlouhodobé cíle energetických alternativ? Jsou ale i obecnější otázky: kdy už konečně budeme umět spočítat celkové náklady provozu jaderných elektráren nebo těžby uhlí?

Bez nadšení Český problém není v tom, jak jsou ty či ony dráty ráno nebo večer zatížené. Nebo jestli vyplatíme na podporu alternativ o miliardu víc či míň. Problém je v tom, že česká politická reprezentace nejeví dostatečné nasazení a invenci k tomu, aby rozjezd nového a velmi důležitého oboru hospodářství dobře zorganizovala. Ke změně energetiky po německém vzoru, kde se energetické alternativy staly plnohodnotným oborem hospodářství, je zapotřebí politické přesvědčení, nasazení. Teprve z něj vyvěrá potřebná kreativita celý systém dobře vymyslet a pojmout v rozumné rovnováze mezi ekonomickou racionalitou a velkorysostí, bez níž se nový obor alternativ v nerovné konkurenci se „starým“ uhlím a atomem nerozjedou. Možná za to může česká skepse, která nad německým „aktivistickým“ nadšenectvím ráda ohrnuje nos. Rozhodně jde ale o drtivý vliv energetiků na vládu a politiku jako celek. Teprve s jeho otupěním se budeme moct pyšnit modernizací, o níž v západní Evropě i Americe už kdekdo tuší, že nejde jen o otravné úkoly zadané Bruselem, ale především velkou příležitost pro nejrůznější obory lidské činnosti. Q ČTĚTE TAKÉ texty na STR. 34 a 36

RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

k věci f ot o m at ě j str á n s k ý

Hlasovat se nebude S Petrem Nečasem o parlamentních obstrukcích Blokujete činnost parlamentu, aby ČSSD neprosadila do voleb svoje návrhy na třináctý důchod nebo na zvýšení nemocenské. Když jste tak ostře proti, proč jste se nepokusili nejdřív ČSSD přesvědčit, aby ty návrhy vůbec nepodávala? My jsme se o to samozřejmě pokoušeli. Několikrát jsme apelovali na socialisty, aby podávali jenom ty návrhy, na kterých je široká politická shoda. A všechny ostatní si schovali až na dobu po volbách. Ale bylo to marné.

Jak si máme takové apelování představit? Koho jste vyslali jako vyjednavače?

V parlamentních demokraciích patří obstrukce k běžné zdržovací taktice. V Česku se jimi až doposud šetřilo, ale změna přichází právě teď. Poslanci ODS na tři týdny znemožnili parlamentu rozhodovat. A pokud nebude po jejich, hodlají v tom podle místopředsedy ODS Petra Nečase pokračovat až do voleb. ADAM ŠŮRA

Neměli jsme žádný speciální tým. Potkáváme se tady v kuloárech. Několikrát jsem náš názor opakoval předsedovi socialistického poslaneckého klubu Sobotkovi. On ale dohodu odmítal. Za takových poměrů jsou obstrukce jediný mechanismus, který je k dispozici.

Dobře. Kdo přišel s nápadem obstrukcí? Projednali jsme to ve vedení ODS, ale dá se říct, že hlavním garantem obstrukcí jsem teď já.

Kde jste se inspiroval? Plánuje někdo z vás řečnit přes čtyřiadvacet hodin, podobně jako třeba kolegové v americkém Senátu? To není třeba. Dlouhý projev je nejběžnějším nástrojem obstrukce, ale stačí mluvit hodinu. Máme přes osmdesát poslanců, stačí, když se budou střídat zpravodajové a předsedové výborů. Berou větší peníze, tak ať si je odpracují. Další nástroj jsou třeba návrhy na změnu programu. Jejich pečlivé načtení trvá půl hodiny, hlasování o nich potom další tři. Stačí znát dobře jednací řád sněmovny a umět ho aplikovat.

Přemýšleli jste o tom, jestli vás tahle akce nepoškodí u voličů? Probírali jsme to s lidmi z volebního štábu, ale žádné průzkumy na to nemáme. Pro nás je rozhodující, že nechceme zvyšovat deficit rozpočtu o dalších dvacet miliard, což by byl důsledek návrhů ČSSD. Jsem přesvědčen, že zodpovědní voliči tohle ocení.

Máte to přesvědčení podložené nějakými daty? Ne. Ta pro nás teď nejsou rozhodující. Snažíme se dělat správnou věc.

Kvůli obstrukcím tak ale možná spadnou pod stůl i návrhy, které by byly pro zemi prospěšné. To vám nevadí? Ale my neblokujeme všechno. Teď jsme třeba schválili zákon o státních dluhopisech, RESPEKT. CZ

chceme debatovat o novele zákona o státních zakázkách. Schůze má 190 bodů a my blokujeme pouze tři. Na druhou stranu, když se 190 bodů nestihne projednat, žádná škoda. Předvolební legislativní smršť nikdy nepřinesla nic dobrého.

Chcete tvrdit, že mezi těmi 190 body není žádný dobrý nápad? Takhle to nemyslím. Problém je v tom, že aby se schválily, tak se musí zkracovat lhůty na projednávání, aby se to do voleb stihlo. Tím se ale dramaticky zvyšuje pravděpodobnost, že v zákonech bude spousta chyb a budou nekvalitní.

To jste si nějak měřili? Ne, to je naše zkušenost.

Jakou máte další strategii do budoucna? Pokud ČSSD svoje návrhy nestáhne, hodláte blokovat sněmovnu celé tři měsíce až do voleb? Strategii nechci prozrazovat. Nějaké návrhy můžeme potopit také pomocí Senátu nebo prezidenta. Ale obecně se dá říct, že každý týden zdržení zvyšuje šanci, že ty návrhy neprojdou. Takže ano, je možné, že obstrukce budou pokračovat až do voleb.

Kdo jsou vaši spojenci? Určitě TOP 09, podporuje nás i Strana zelených a doufám, že se nakonec přidají i poslanci KDU-ČSL. Jsou to vlastně strany bývalé koalice, která měla v programu vyrovnání veřejných financí.

Nevyměnili jste se zelenými jejich podporu za to, že budete třeba hlasovat pro novelu horního zákona, která by mohla zkomplikovat prolomení limitů? Ta se teď znovu ocitla na programu sněmovny. Klub ODS neměl na horní zákon jednotný názor a nemá ho ani teď. Na společný postup při obstrukcích se zelenými to ale nemá vliv.

Sněmovně důvěřuje jenom okolo třiceti procent lidí. Jestli budou poslanci ODS ve sněmovně tři měsíce řečnit hodiny o ničem nebo vymýšlet zdržovací byrokratické kličky, nebude to pro důvěru v tuto instituci další rána? To riziko tu určitě je, ale my jsme se shodli na tom, že ho musíme podstoupit. Prostě považujeme za důležitější nezvyšovat deficit o dalších dvacet miliard. Návrhy ČSSD jsou sice populární, ale podle nás jsou špatné. Když to nejde jinak, budeme klidně riskovat i další pokles důvěry v parlament. Q

15

politika VLÁDA

str. 19

EVROPSKÁ UNIE

str. 21

O ČEM SE MLUVÍ

Jezy na vládě

Úřad šitý na míru

Kus dobré práce

SILVIE LAUDER

THE ECONOMIST

JIŘÍ SOBOTA

Úřednická vláda premiéra Fischera hledá cestu z krize a předkládá protikrizová opatření.

Nová euroministryně zahraničí Catherine Ashtonová se stává terčem nespokojenosti.

str. 22

Americké hnutí Tea Party představuje to nejlepší a zároveň i nejhorší, co americký veřejný život přináší.

Trojúhelník Zeman, Klaus a Lukoil v nových souvislostech

Jaroslav Spurný Ondřej Kundra

Komentáře a zprávy o čtrnáct dnů staré schůzce prezidenta Václava Klause s předsedou nové Strany práv občanů Milošem Zemanem pomalu zapadají prachem, i když by neměly. Společné demonstrativní posezení těchto mužů u kávy proběhlo na Hradě týden poté, co vyšlo najevo, že Zemanovu stranu platí lidé úzce napojení na Kreml a ruskou ekonomiku. Vzhledem ke vzrůstajícímu a už nijak neskrývanému zájmu Ruska o vliv v bývalých satelitech Sovětského svazu se po schůzce hlavy státu se Zemanem objevily v tisku otázky, zda všem na očích nevzniká v Česku silná proruská platforma.

f ot o m i l a n j ar o š

Kreml sobě Nastal čas Lukoilu. (Šlouf, Zeman)

Prezident se zlobí

Omezit negativní činnost a vzhůru do prognosťáku. (Faksimile spisu StB na Václava Klause)

16

Fatální problém schůzky Klause se Zemanem analyzovaly hned po ní Hospodářské noviny: I když podle všech dostupných zpráv představuje Zemanova ruskými penězi financovaná partaj bezpečnostní riziko, Klaus – byť musí zprávy tajných služeb o ruském nebezpečí znát lépe a hlouběji než běžní občané – místo opatrnosti demonstrativně přijímá jejího představitele. Proč? Ve zprávě o lednovém hradním summitu média upozornila, že oba muže dnes spojuje ruská ropná společnost Lukoil. Její tuzemský zástupce Martin Nejedlý je hlavním sponzorem Zemanovy strany a partajní tajemník a Zemanova letitá pravá ruka Miroslav Šlouf se nijak netají, že lobbuje za zájmy Lukoilu v Česku. O Klausovi je zase známo, že mu tatáž společnost platí vydávání jeho knih, a také to, že se v posledních osmnácti měsících dvakrát sešel tajně s šéfem Lukoilu Vagitem Alekperovem, z toho podruhé předloni v listopadu v době, kdy Lukoil oznámil expanzi do Česka. Rodí se tedy v Česku politická síla zastupující skrytě ekonomické a mocenské zájmy Kremlu? Prezident na novinový text ihned odpověděl vlastním rozzlobeným článkem, ale pochyby to nerozptýlilo. „Předsedu Zemana jsem přijal kvůli opožděnému blahopřání k narozeninám,“ napsal Klaus a sdělil, že se s Milošem Zemanem bude „scházet i nadále“, bez ohledu na spekulace médií. „Na vaše dotazy vám neodpovíme,“ píše v e-mailu Respektu zástupce

tiskového mluvčího Hradu Martin Erva. „Asi to vůbec neočekáváte,“ dodává. Jenže schůzka se nekonala ve vzduchoprázdnu a je nutné se na ni podívat v souvislostech. Rusko opakovaně a čím dál hlasitěji – naposled před čtrnácti dny na bezpečnostní konferenci v Mnichově – deklaruje mocenské zájmy ve střední Evropě. Navíc se po zvolení nového proruského prezidenta Ukrajiny přiblížily ruské vlivové tlaky po letech opět na dosah českých hranic. Mít za těchto okolností v politice síly financované giganty typu Lukoil představuje legitimní důvod k obavám.

Dialog civilizací Počátkem května roku 2006 se pod záštitou tehdejšího předsedy vlády Jiřího Paroubka konalo v Praze ekonomické sympozium. Pořádaly ho dvě organizace: Klub Rusko a Světové veřejné fórum – Dialog civilizací. První založil a vede Zdeněk Zbytek, jeden z největších tuzemských obchodníků s Ruskem, jinak bývalý vysoký důstojník komunistické armády, který krátce po 17. listopadu 1989 tvrdil, že armáda je stále připravena. Zbytkovy firmy sídlily dlouhá léta v budovách ruské ambasády, což úspěšný podnikatel vysvětloval stručně: „Měli tam zrovna volno a pro obě strany je to výhodné.“ Klub Rusko je de facto hlavním českým lobbistou ruských investic v Česku a naopak. RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

Sejdeme se na Rhodosu Miloš Zeman byl spolu se Zbytkem od roku 2005 pravidelným návštěvníkem konferencí WPF pořádaných na řeckém Rhodu, kam s nimi jezdil také třeba šéf českých komunistů Vojtěch Filip. Stejně pravidelně se Zeman během svého „stažení ze scény“ a  „odchodu do samoty“ zúčastňoval různých seminářů pořádaných Klubem Rusko v Česku, ale například také v Moldavsku, Vídni nebo Rusku. Na sklonku loňského roku publikovala média informaci uniklou z BIS, že je Zeman častým návštěvníkem ruské ambasády. BIS už čtyři roky pravidelně zveřejňuje ve svých výročních zprávách varování, že „se zvyšuje zájem ruských tajných služeb o kontakty na tuzemské politiky a že ruské služby mají k dispozici tajné informace z Česka, k nimž mají politici přístup“. Oficiálně není možné zjistit, zda mezi „kontakty“ ruských špionů řadí BIS i Zemana. „Naše operace nekomentujeme,“ říká tak jako vždy mluvčí BIS Jan Šubert. „Aktivity Zbytka monitorujeme,“ uvádí jeden z analytiků BIS. „A přitom samozřejmě nejde nenarazit na Zemana,“ dodává s tím, že žádný svůj spis Zeman na BIS nemá. „Ne, s předsedou Zemanem hovořit nemůžete,“ říká tiskový mluvčí SPO a předsedův jmenovec Eduard Zeman. „Nejsme placeni z Ruska, jak tvrdí média, pan Nejedlý, šéf tuzemské Lukoil Aviation Czech, daroval ty peníze ze svého, stejně jako Miroslav Šlouf nebo Zdeněk Zbytek.“ Faktem přitom zůstává, že byznys všech tří hlavních sponzorů strany je skoro výlučně závislý na obchodech s Ruskem. Experti jsou v posudcích Zemanovy strany zatím opatrní. „Vzhledem k tomu, že své kontakty neskrývá, nemusí být výrazným bezpečnostním rizikem. Na druhou stranu je problém, když je v parlamentu strana, která hájí zájmy RESPEKT. CZ

nečitelného partnera,“ říká Jiří Schneider z bezpečnostního think tanku Prague Security Studies. Podobně mluví i zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů Petr Kratochvíl: „Když politici postaví jasná pravidla prodeje strategických podniků, několik poslanců nakloněných zájmům soukromé firmy na tom nic nezmění.“ Jenže v praxi ta víra v „jasná pravidla“ vypadá jinak. Třeba Topolánkova vláda sice jasně deklarovala zájem nevpustit do strategických podniků Rusy, nicméně potom dala mimo soutěž Lukoilu licenci na dodávky pětiny leteckého benzinu na ruzyňské letiště. Lukoil pak šel dál a dnes ovládá více než třetinu zakázek na Ruzyni a více než polovinu dodávek pro ČSA.

f ot o m at ě j str á n s k ý

Světové veřejné fórum (WPF) vede šéf ruských železnic Vladimír Jakunin, blízký Putinův přítel. Ostatně pod záštitou Kremlu WPF vzniklo, hlavní kancelář má ve Vídni. Jedním z  řečníků na pražské konferenci byl i Miloš Zeman. „Rusko je perspektivní obchodní partner, tato konference by měla naznačit cestu pro Evropskou unii ke kvalitnímu dialogu s Ruskem,“ řekl přítomným „důchodce z Vysočiny“ mimo jiné. Jinak se mluvilo hlavně o energetice a železniční dopravě – dvou odvětvích, ve kterých se Rusové snaží na Západě investovat. Zajímavý kontext Zemanově účasti dává citát z veřejných stránek CIA: „Kreml často zakládá různá fóra zabývající se ekonomikou, lidskými právy či mírovými iniciativami, sídla těchto organizací jsou ve velkých západních městech. Tyto aktivity jsou s vysokou pravděpodobností skrytými pokusy ruských tajných služeb, jak získat kontakty mezi západními politiky a etablovat své zájmy v Evropě,“ píše se tam ve čtyři roky staré analýze. Patří mezi ty instituce i WPF? „To přesně nikdo neví, zřejmě ani CIA, o  žádné podobné instituci to nikdo nemůže říct se stoprocentní jistotou. Zpravodajci ale označují relevanci svých informací a v tomto případě je velmi vysoká,“ říká bývalý šéf české rozvědky Karel Randák.

Vděčný muž „Václav Klaus v posledních dvou letech opakovaně hájil ruské zájmy,“ říká bývalá europoslankyně a bezpečnostní expertka Jana Hybášková. V jejím výčtu se přitom objevují známé věci „vysoké politiky“. Třeba prezidentova obhajoba ruského vpádu do Gruzie, kde svým prokremelským postojem nabourával jinak konsenzuální solidaritu Západu. Jeho zdržování podpisu pod Lisabonskou smlouvu vystrašilo Evropu a bylo podle Hybáškové náznakem pokusu vnést do sjednocené Evropy zmatek. Klaus opakovaně kritizuje útoky Evropské unie na českou suverenitu, aniž by jedinkrát zmínil ruskou expanzivní politiku nebo komentoval oficiální ruská prohlášení o střední Evropě coby území strategického zájmu Moskvy. Jako první upozornil na Klausovu vstřícnost k Rusku před třemi lety šéf zahraničního výboru Senátu Josef Jařab. Informace z jeho článku už zobecněly. Klaus podporoval v devadesátých letech způsob dodávek ropy a plynu – tzv. českou cestu –, která byla jen maskováním dodávek z Ruska. Známá je i Klausova skrytá podpora agresivního Miloševićova režimu v bývalé Jugoslávii a kritika aliančních vojenských operací v Kosovu. Když k tomu připočteme třeba prezidentovy kontakty na moskevského starostu Jurije Lužkova – muže, kterého česká policie podezřívala ze styků s ruským organizovaným zločinem a jehož žena investuje stamiliony v Karlových Varech – nebo na Alexandra Rebjonka, majitele karlovarského hotelu Imperial, který byl do Česka poslán už před třiceti lety jako expert na jaderný výzkum (což nešlo podle expertů bez spolupráce s KGB), můžeme si téměř vykreslit obrázek zřejmého proruského lobbisty. Ale tak jednoduché to není. „Václav Klaus je vděčný lidem, kteří jej podporovali a kteří mu pomohli k jeho kariéře. Že jsou to někdy lidé s vazbami na Rusko, nebo dokonce ruští politici jako Lužkov, to je prostě shoda okolností,“ říká někdejší Klausův spolustraník Ivan Langer. Znalci Klause, kteří jsou ochotni mluvit o jeho motivech, většinou požadují anonymitu. Podle nich poté, co byl v roce 1997 přinucen kvůli korupční aféře opustit post premiéra, prý Klaus zjistil, kdo za ním stojí, a je těm lidem dodnes zavázán. Pamětníci uvádějí neznámou ilustraci. Po návratu ze Sarajeva v roce 1997 jej kromě stranických příznivců na letišti čekali představitelé mnohamiliardové společnosti Interconex →

17

politika | lukoil → v čele se sponzorem ODS Václavem Jáchimem

O jedno vysvětlení se lze pokusit. Krátce po přesunu Klausova spisu do archivních šuplat vznikl na základě dohody československého premiéra Lubomíra Štrougala a sovětského generálního tajemníka komunistů Jurije Andropova v Praze Prognostický ústav, v němž se nakonec ocitli špičkoví ekonomové, většinou návštěvníci Klausových seminářů. Vzhledem k tomu, že s nápadem přišli otcové moderní StB a KGB Štrou-

šéf ODS Mirek Topolánek na otázku, jak se dívá na vznik Lukoilem placené strany a zda a jaká to nese rizika pro zdejší bezpečnost. Riziko v Zemanově straně či schůzce Zemana s Klausem nevidí ani dlouholetý předseda branného výboru sněmovny Jan Vidím (ODS). „Kdyby sem Zeman a jeho lidé pronikli, byli by pod veřejnou kontrolou a určitě by si nic problematického nedovolili,“ říká Vidím. „Když by něco tako-

f ot o č tk

f ot o pr o f i m e d ia . c z

(od roku 1999 členem dozorčí rady Nadačního fondu Václava Klause) a nabízeli mu pomoc. O  Interconex se přitom kvůli propojení s ruským organizovaným zločinem tehdy zajímala policie, kvůli kontaktům na bývalé ruské i české rozvědčíky zase BIS a kvůli praní špinavých peněz Finančně analytický útvar (FAÚ). Před zlomem tisíciletí zájem ustal. Šéf FAÚ mu-

Nejdříve letiště...

sel odejít. „U nás to usnulo, potřebovali jsme spolupráci z BIS a ta v roce 1999 na nabídku nereagovala,“ vzpomíná Jan Kubice, jehož útvar se Interconexem zabýval. Klausova příchylnost k Rusku se možná zrodila na počátku druhé poloviny osmdesátých let – s touto verzí vzniklou při pátrání Respektu souhlasí i několik oslovených expertů. Klause sledovala kvůli pořádání nezávislých ekonomických seminářů StB a podle jejího spisu Kluk, který si na Klause vedla, to v roce 1985 vypadalo s budoucím premiérem a současným prezidentem hodně špatně. StB jej považovala za jednoho z klíčových „antisocialistických ekonomů“ a  mezi řádky se dalo číst, že se brzy dostane do kriminálu. „Klausovy semináře se staly platformou kritiky a  negace současné hospodářské a  politické situace. … Navrhuji konzultaci s  odborem vyšetřování StB,“ píše se ve spisu v září 1985, což přeloženo tehdy znamenalo návrh na Klausovo stíhání. V červnu roku 1986 však přichází nečekaný zlom. StB najednou sledování Klause končí a ukládá spis do archivu s vysvětlením: „Podle agenturních i oficiálních informací se preventivně-výchovné opatření osvědčilo a splnilo svůj účel přijetím příslušných opatření vedení Státní banky československé, které vedlo k omezení negativní činnosti.“ Co všechno stálo za změnou postoje StB, že Klaus náhle přestal být nepřítelem socialismu? „Pamatuji si na to, ale nic vám k tomu neřeknu,“ říká Ladislav Romža, důstojník StB, který tehdy spis uzavřel.

18

...a pak vše ostatní. (Alekperov)

gal a Andropov, se experti domnívají, že Prognostický ústav fungoval pod dohledem či patronátem KGB (to automaticky neznamená, že kdokoli, kdo prošel ústavem, musel být spolupracovníkem bezpečnostních služeb). Pravda se zjišťuje těžko, protože v Česku byly všechny dokumenty o založení a aktivitách ústavu skartovány a moskevské archivy jsou nedostupné. Klaus vstoupil rok po uzavření spisu do ústavu, a tím se pro něj otevřela brána k jeho práci a cestám na Západ – třeba do Kanady nebo Rakouska.

Na pováženou Klaus i Zeman by mohli být vlivnými lobbisty Lukoilu. Firma má podle vlastních prohlášení zájem o vstup do České rafinérské a do podniku Mero, který spravuje ropovody. Topolánkova i Fischerova vláda prodej odmítaly. Ale Lukoil už našel vlivné spojence. „Rusko je pro nás zásadní partner, měli bychom využít jeho nerostných zásob,“ vysvětluje člen SPO Zdeněk Zbytek. Stejný názor mají tuzemští komunisté. Jak se v budoucnu zachová sociální demokracie, není známo. Nemáme žádné zprávy, o čem jednal loni Jiří Paroubek na své utajované schůzce s Vladimirem Putinem. To je poměrně dost indicií začít uvažovat, co by přítomnost lukoilovské Zemanovy strany – s tichou Klausovou sympatií – ve sněmovně znamenala. „Nemyslím si, že Zeman má jakoukoli riskantní bezpečnostní vazbu na Rusko, respektive Lukoil. Pokládám to, že jeho blízcí mají byznys s Lukoilem, za shodu náhod a ne cíl,“ odpovídá

vého přece jen nastalo, budeme jim v tom muset bránit.“ Podobně to vidí i zástupci ČSSD. „Chápu to jako krátkodobou epizodu, která skončí propadem strany ve volbách,“ popisuje svůj pohled na vznik a další působení Zemanovy strany šéf zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Jan Hamáček (ČSSD). A co když se do parlamentu Zeman a  spol. dostanou? „Dokud to není na stole, je to předčasné řešit.“ „Je to riziko,“ říká k Zemanově straně místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka. „Když se dostane do parlamentu strana, jejíž politici budou zavázáni soukromým nebo na jiný stát napojeným firmám, jako je Lukoil, budou jim muset dělat protislužby. Třeba by mohli prosazovat odprodej významných energetických subjektů, což by snižovalo naši energetickou nezávislost.“ Stejně to vnímá i  předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. „Je to opravdu na pováženou, mít v parlamentu stranu, která je financována jiným státem. To přímo ohrožuje bezpečnost České republiky, zvlášť když víme, že hlavním zájmem Ruska je posilování naší závislosti na něm,“ říká Karel Schwarzenberg. Ačkoli se v pohledu na spojení Klause se Zemanem a vznik nové strany politici rozcházejí, všichni nyní shodně tvrdí, že do vlády by s bývalým premiérem – především kvůli jeho podezřelému a nečitelnému okolí – nešli. Podobná prohlášení je ale třeba brát s rezervou. Patová situace sto na sto, která může po volbách opět nastat, by současná „nekompromisní“ prohlášení mohla rychle přetavit ve spolupráci. Q RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

vláda | politika

Jezy na vládě Proč Fischerův tým hledá cestu z krize pod dohledem odborů a velkých firem Silvie Lauder

foto matěj stránský

Č

erstvý soubor vládních protikrizových opatření asi zůstane jen na papíře a ani zelení kvůli němu nakonec kabinet neopouštějí. Už teď nám ale uštědřil lekci. Přinesl totiž další zajímavé argumenty do úvah o tom, čí noty vlastně hraje úřednická vláda.

Krize a co s ní Je běžné, že v době krize vlády přicházejí s nejrůznějšími nápady. A pochopitelně není neobvyklé, že tyto návrhy vyvolávají spory. Nicméně plán, na němž se vláda Jana Fischera dohodla s odbory a zástupci zdejších podniků, se poněkud vymyká běžným otřesům. Nejprve k obsahu: Minulý týden schválená „exit strategy“, hledající východiska z krize, obsahuje seznam osmatřiceti protikrizových opatření. A  zatímco v některých bodech jde kabinet s dobou (třeba doporučení pokračovat v programu podporujícím zateplení domů, motivace bank, aby více půjčovaly, či zrychlení a zjednodušení čerpání evropských peněz), v jiných představuje či oprašuje gigantické projekty se sporným antikrizovým účinkem. Jde zejména o již rozjetou dostavbu Jaderné elektrárny Temelín, rekonstrukci elektrárny Prunéřov či výstavbu jezů na Labi. Všechny zmíněné projekty mají silné oponenty, jejichž argumenty nelze jednoduše smést ze stolu. A dojem, že zvítězil pohled průmyslové lobby, ještě posilují sliby typu „při realizaci velkých investičních akcí dbát na potřeby českého průmyslu“ či „nepředkládat návrhy zákonů nad rámec legislativy EU, které mohou významně ohrozit konkurenceschopnost českého hospodářství“. V překladu to znamená závazek neměnit legislativu, která slibuje prospěch všem, ale některým podnikům přináší růst nákladů (chystaný zákon o ovzduší). Mezi léky na krizi byla zahrnuta i  nedávno představená nová energetická koncepce počítající s prolomením limitů těžby uhlí na severu Čech. Údiv nad tím, že nejvyššími patry české politiky stále hýbou plány, o nichž si spousta lidí myslela, že jsou dávno mimo hru, ještě umocňuje fakt, že nejde jednoduše zjistit, kdo přesně teď s problematickými návrhy přišel. „Je to kolektivní dílo vlády, podílela se na tom všechna ministerstva, není nutné říkat, kdo co navrhoval,“ říká ministr práce a sociálních věcí Petr Šimerka. Další ministři zase krčí rameny, že „nevědí“, či odkazují na partnery z tripartity – tedy zástupce odborů a zaměstnavatelů. RESPEKT. CZ

Jenom žádný střet. (Zleva Liška, Fischer)

Fischerova vláda chce budovat. Jak na to přišla, ale tají. Leželo to v šuplíku Pravdu tak nakonec měli zkušení praktici, kteří odhadovali, že se na ministerstvech jednoduše sáhlo do archivů přetékajících různými zapomenutými koncepcemi, a ty se vytáhly na světlo. Právě u jezů kabinet odkazuje na pět let staré vládní usnesení, jímž ještě tým Stanislava Grosse pověřoval tehdejšího ministra dopravy Milana Šimonovského, aby projekt připravil. Jenže se tomu postavil na odpor tehdejší ministr životního prostředí Libor Ambrozek a věc spadla pod stůl. „Jezy na Labi leží na různých ministerstvech minimálně dvanáct let,“ říká dlouholetý zastánce projektu poslanec ČSSD Vlastimil Aubrecht. „Prostě se to znova vytáhlo.“ Na mnoha ministerských křeslech dnes sedí dlouholetí náměstci, kteří podobné plány připravovali a prosazovali. Výstižným příkladem je ministr vnitra Martin Pecina. „Jsou to nesmírně prospěšné projekty pro tuto zemi,“ říká Pecina. „Třeba jezy – toky jsou splavněné všude v Evropě, ve Francii i v Německu, jen u nás ne. A vodní doprava je ekologická a levná.“ A svoji názorovou konzistenci v této otázce dokládá

tím, že za prosazování jezů na Labi dostal ještě jako náměstek na ministerstvu průmyslu ekologickou anticenu Ropák už v roce 2004. Mimochodem jedním ze silných argumentů odpůrců jezů je právě poukaz na to, že Němci za Děčínem žádné kroky pro lepší splavnost dělat nechtějí, a účinek českého vkladu je tedy velmi sporný. Tato nálada se pak přesně sešla s tlakem odborářů a zástupců podniků, kteří za podobné plány lobbují léta. Ukazuje se to zase na případu jezů. Jaroslav Hanák, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR, který svaz na jednání tripartity zastupoval, mluví o zmiňovaných opatřeních jako o léku na krizi od jejího počátku. Jenže zatímco Topolánkova vláda tlaku odolávala a raději si nechala v protikrizových receptech radit od týmu expertů NERV, Fischerův kabinet „sociálním partnerům“ kývl téměř na všechno. A to navzdory tomu, že o efektivnosti některých opatření nepochybují jen zelení, ale i politici, kteří jsou na druhém břehu. „Nemyslím, že jezy na Labi jsou dobrým protikrizovým nástrojem, za stejné peníze lze postavit kus dálnice,“ říká bývalý ministr průmyslu a obchodu Martin Říman z ODS. A pochybnosti mají i někteří členové vlády. Kromě ministra pro lidská práva a menšiny Michaela Kocába a ministra životního prostředí Jana Dusíka nominovaných za zelené, kteří jako jediní pro balíček nezvedli ruku, je to v některých bodech – znovu právě u jezů – i ministr financí Eduard Janota. „Jsou to náročné investice a jejich efektivnost a návratnost je poměrně malá,“ říká Janota. A ne- →

19

f ot o i s i fa

politika | vláda

Zůstat, nebo jít. (Dusík)

Dostavba Temelína? Krásný projekt. (Zleva Pecina, Janota)

→ jsou to jen jezy – server Aktuálně.cz propočítal,

že splnění všech cílů nové strategie by státní kasu během příštích let stálo až 200 miliard korun. Šéf státní kasy to ale nevidí tak dramaticky: „Řada těch projektů, třeba rekonstrukce Prunéřova, by byla hrazena nikoli z veřejných, ale z privátních peněz.“ Proč se ale Janota podepisuje pod protikrizová opatření, která mají malou efektivnost a návratnost, jak sám říká? „Byly to požadavky sociálních partnerů,“ odpovídá Janota. Jenže sociální partneři přece nemohou vládě diktovat, co má dělat, konečné slovo má exekutiva. Proč jim tedy Fischerova vláda takto ustoupila? Protože premiér Jan Fischer neměl chuť pustit se do střetu s vlivnými odboráři a špičkami tuzemského průmyslu. Soudě podle premiérových výroků o tom, jak „cenná“ je dohoda se sociálními partnery, i podle toho, že svůj postup zdůvodňoval zeleným, kteří hrozili, že kvůli sporným bodům balíčku z vlády odejdou, jako snahu nezničit „křehký kompromis“. Jenže „sociální smír“ přece není v Česku – na rozdíl třeba od Řecka – tak zásadně ohrožen, aby kvůli němu vláda ustupovala. Ministři argumentují tím, že dohoda je cenná proto, že nezaměstnanost atakuje hranici desíti procent. S krizí a nedostatkem pracovních míst lze ale bojovat

Splnění všech vládních cílů by stálo 200 mld. ještě jinými způsoby, třeba těmi, které před rokem navrhoval expertní tým minulé vlády NERV. „My jsme ale pracovali s tunami analýz, mimo jiné jsme vycházeli také z NERVu,“ namítá ministr Šimerka. S výjimkou doporučení motivovat banky, aby více půjčovaly, ovšem mnoho průsečíků mezi plány neexistuje.

Podívejte se z okna Dvě ze tří politických stran, na jejichž podpoře vláda stojí a které do ní delegovaly své ministry – ODS a ČSSD –, zůstaly po zveřejnění balíčku v klidu. Buď proto, že proti plánům neměly vážnější výhrady. „My o řadě těchto bodů mluvíme už delší dobu, jako o dostavbě Temelína,“ říká Milan Urban (ČSSD). Nebo je měly, ale necítily potřebu proti návrhům vystupovat. Většina návrhů totiž zůstává de facto teoretická – jednak vláda k jejich splnění nejenže nezavázala následující kabinety, ale ani sebe samu. Pro úplnost také dodejme, že kromě sporných staveb

návrh obsahuje řadu obecností, které nikoho nezajímaly. To ale nic nemění na tom, že pro třetí „vládní“ partaj – Stranu zelených – byl naopak balíček zásadním problémem, byť ne všechny návrhy odmítla. Jak už bylo naznačeno, ministři delegovaní Stranou zelených Michael Kocáb a Jan Dusík pro balíček odmítli zvednout ruku, a zkraje týdne se dokonce zdálo, že je partaj z vlády stáhne. „Proč se raději místo jezů na Labi neinvestuje do univerzitního campusu v Ústí nad Labem? Proč se raději neopravují památky?“ kroutil hlavou zelený poslanec Přemysl Rabas. „To jsou přece investice do budoucnosti.“ Zelení si proto s premiérem Fischerem domluvili „vyjasňovací“ schůzku. „Chtěli jsme vědět, zda z toho všeho pro vládu plynou konkrétní úkoly a závazky,“ vysvětluje postup šéf zelených Ondřej Liška. A  schůzka podle něj ukázala, že ne. A jedno konkrétní protikrizové opatření už také po jednání zelených s premiérem leží v koši. Vláda sice v dokumentu slíbila, že nebude „omezovat konkurenceschopnost podniků“ legislativou typu chystaného zákona o ochraně ovzduší, ale ministerstvo životního prostředí normu stejně předloží. „Při pohledu z okna je jasné, že tento zákon je potřeba,“ řekl po schůzce Liška. Q ↓ inzerce

20

RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

evropská unie | politika

Úřad šitý na míru Nová ministryně zahraničí Evropské unie se stává terčem nespokojenosti

C

atherine Ashtonovou, novou šéfku unijní diplomacie, si snadno oblíbíte. Zatímco ministři zahraničí, vykračující si v hloučku veledůležitých podržtašků, dovedou být pěkní nadutci, baronka Ashtonová zůstala věrná přízvuku i zdravému rozumu svého rodného hrabství Lancashire. Na rozhovor s námi dorazila po schválení europoslanci 9. února v doprovodu jen dvou spolupracovníků. Svalila se na pohovku v rohu štrasburského europarlamentu a mladšího z nich rovnou poslala pro pivo (měla za sebou perný den). Když se autor článku zdráhal napít spolu s ní, lady Ashtonová zvesela prohodila: „Když si nedáte vy, nemůžu ani já.“ Catherine Ashtonová se věru nenadála, že se stane vysokou představitelkou EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku, což je významná funkce zavedená Lisabonskou smlouvou. Má na starosti vnější vztahy v Evropské komisi (součásti mašinerie EU disponující miliardami určenými na zahraniční pomoc), je představitelkou 27 vlád EU pro zahraniční politiku (tento post před ní zastával Javier Solana) a bude předsedat setkáním ministrů zahraničí EU. Svou politickou kariéru zahájila v poklidnějších zákoutích britského veřejného života. Angažovala se za jaderné odzbrojení, poté stála v čele regionálního zdravotnického úřadu a zabývala se právy postižených a školstvím. Labouristickou stranou byla jmenována (nikoli zvolena) do Sněmovny lordů, odkud byla vyslána do Bruselu coby evropská komisařka pro obchod. Na konci loňského roku nečekaně získala post euroministryně zahraničí, když se evropské soukolí pootočilo a zaklaplo ve prospěch vysokého představitele, který by pocházel z Británie, byl středolevé orientace a navíc ženského pohlaví. Tomuto zadání odpovídala lady Ashtonová. Do práce se pustila teprve před devíti týdny, ale už se o  ní šíří nepěkné zvěsti. Částečně proto, že Evropa je plná hrdých mužů, kteří mají více zahraničněpolitických zkušeností než ona. Někteří francouzští politici jí mají za zlé, že EU „nezviditelnila“ po haitském zemětřesení. Stěžovali si, že Evropa přislíbila Haiti větší pomoc než USA a do země vyslala desítky záchranářů. Ovšem do Port-au-Prince letěla a mediální pozornost sklidila americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová, zatímco lady Ashtonová vyřizovala telefonáty ze svého domova nedaleko Londýna. Francouzský ministr pro Evropu Pierre Lellouche brblal, že měla na Haiti „vztyčit naši vlajku“, a posteskl si, že bohužel „ne každý je Nicolas Sarkozy“. Lady Ashtonová na

RESPEKT. CZ

f ot o pr o f i m e d ia . c z

THE ECONOMIST shoda, že se ESVA nemůže dařit, pokud se neoddělí od komise. Mezi představiteli komise, kteří žijí ve světě programů a partnerských dohod, panuje „rozvojová mentalita“, zato národní státy se pohybují v drsnějším prostředí reálpolitiky. Řada lidí argumentuje tím, že ESVA byla vždycky nedomyšlená. Podle jednoho vysoce postaveného eurobyrokrata je diplomacie svět „dezinformací“. Jak tedy může lady Ashtonová letět do Ruska a „mluvit za Evropu“, když kdovíkolik evropských zemí je zapleteno do ruských intrik, o nichž ona nic netuší?

Eurotlachy

Zapojte se všechny.

to opáčila, že kdyby provozovala „katastrofickou turistiku“, jen by blokovala letiště. Ashtonová čelí kritice za to, že tráví každý druhý víkend v Londýně (má školou povinné dítě a je provdaná za ředitele významné britské agentury na průzkum veřejného mínění). Ona za tím vidí sexismus. „Pracuji naplno. Ženám chci vzkázat, že je možné zapojit se do tohoto důležitého světa, a přesto mít rodinu a vlastní život.“ Prý nemluví vůbec francouzsky. Není to pravda, bez pobízení přejde do francouzštiny. Francouzi jí nabídli jazykový kurz v Avignonu; prý se ho „s radostí“ zúčastní. I když je zatím brzy na soudy, situace se pro ni nevyvíjí příznivě. Diplomaté se rozčilují, že Ashtonová neprosazuje svou autoritu v tahanicích ohledně nové Evropské služby vnější akce (ESVA), což je diplomatická mašinerie ustavená Lisabonskou smlouvou. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso prý lady Ashtonové postupně ukrajuje z dvojího statusu komisařky a představitelky národních vlád. Údajně mu jde o to, aby rozvojové fondy EU například v Africe měla pod kontrolou komise, a o právo veta ohledně nejvyšších postů v ESVA. To je důležitý moment. Podle jistého vysoce postaveného diplomata panuje mezi vládami

Když tyto velké otázky předložíte lady Ashtonové, dá vám na ně malé odpovědi. „Nesnažím se být ekvivalentem britského ministra zahraničí pro celou Evropu,“ říká. Zeptejte se jí, jestli se Evropa může dohodnout na společné zahraniční politice, a vysvětlí vám, proč by se dohodnout měla – což není totéž. Dozvíte se, že jednota EU je „obrovská výzva“, ale i „opravdová příležitost“ a podobné fráze. „Budeme-li mluvit jasně a jednotně, bude těžší nás ignorovat.“ Zeptejte se, k čemu má sloužit ESVA, a lady Ashtonová vám vyjmenuje to, co už EU dělá, a pak nadhodí, že je třeba dělat to lépe. Například pomáhat palestinské autonomii v  otázkách správy a bezpečnosti. V Afghánistánu cvičit policisty a „podporovat NATO“. V Africe se věnovat rozvojovým aktivitám nebo stíhat piráty u břehů Somálska. Velké symboly ji nechávají chladnou. O tom, že EU potřebuje vlastní vojenské velitelství, se teprve „musí přesvědčit“. Částečně jde o  rozumný pragmatismus. Dnešní EU není naladěná na hlubokou politickou integraci. Unie má možná nejlepší šanci něco ve světě dokázat, když se zaměří na mezery, které nedovedou vyplnit velmoci jako USA nebo organizace typu NATO. Avšak po debaklu z kodaňských rozhovorů o klimatu, kde bylo EU sotva slyšet, by obratnější diplomatickou strategii (jakmile Evropa dosáhne společného stanoviska) uvítaly dokonce i země, které se k integraci staví obezřetně. Ba i stoupenci lady Ashtonové se obávají, že to nebude její silná stránka. „Rychle se učí,“ říká jeden dobře informovaný úředník. „Ale nějaký hlubokomyslný stratég z ní nikdy nebude.“ Q © 2010 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Respekt. Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

21

politika | o čem se mluví

Kus dobré práce Rozhněvaní Američané poráží Baracka Obamu JIŘÍ SOBOTA nou automobilek, státní záchranou finančních institucí, reformou zdravotnictví, stoupající zadlužeností... v podstatě s ničím, co je typické pro dnešní Ameriku uprostřed ekonomické recese a vlády demokratů. I  tak jejich protesty, schůzování a  setkávání s  lokálními politiky zpočátku vypadaly jako bezzubý křik poražených, nad kterým si kde kdo povýšeně odfrkával. Hnutí pod souhrnným názvem Tea Party Movement (podle protestního „čajového dýchánku“, který v roce 1773 odstartoval v  Bostonu americkou revoluci) bylo od počátku chaotické, nekoordinované, plné extrémních typů, které si neberou servítky a  nevyznačují se rafinovanými ar-

Hnutí Tea Party představuje to nejlepší i nejhorší, co americký veřejný život přináší.

P

aní Cesa a paní Beth bydlí někde v hlubinách rozlehlého středostavovského předměstí Denveru pojmenovaného Aurora. Během poslední prezidentské kampaně se každé úterý scházely v  jednom z městských parků a spolu se svými kamarádkami vymýšlely, jak pomoci ke zvolení Johnu McCainovi a Sarah Palinové. Jak víme, neuspěly. „Co naděláme, je čas zařadit jinou rychlost,“ rozeslala hned druhý den po volbách hromadný e-mail paní Beth (autor textu má tu čest být na seznamu adresátů). „Jestli chcete, zůstaňme v kontaktu, budeme se snažit změnit výsledky dalších voleb. Všechny objímám, odvedly jsme kus práce.“ „Naprosto souhlasím,“ odepisovala obratem paní Cesa. „Povedlo se nám toho hodně a ráda slyším, že skupina nezanikne. Dej mi vědět co a jak.“ Výsledek předčil očekávání. Co před patnácti měsíci vypadalo jako sympatická, ale marná snaha partičky žen z  předměstí udržet při životě étos dramatické kampaně z roku 2008, se během několika měsíců stalo součástí sítě stovek nebo tisíců podobných skupin Američanů, kteří se nechtějí smířit s volebním výsledkem, stimulačním balíkem, státní záchra-

22

gumenty. Postupem roku se ale ukázalo, že v Americe roste hněv, na který se začínají nabalovat opravdové davy. Podzimních demonstrací ve Washingtonu se zúčastnily desítky, možná stovky tisíc lidí. A definitivní zvrat nastal na konci letošního ledna – Tea Party podpořilo v doplňovacích volbách v tradičně demokratickém Massachusetts republikána Scotta Browna. Jeho následné šokující vítězství zvrátilo poměr sil v Senátu a v podstatě zablokovalo Obamovu domácí agendu.

Kdo to zavinil? Hnutí Tea Party má tisíce různých podob a denverská skupina patří zjevně k jeho kultivovanějším inkarnacím. Jinde se na shromáždění občas chodí ostentativně se samopalem přes rameno a mává se tam rasistickými plakáty. Jména Stalin a Hitler se v uplynulém roce stala běžnou součástí rétoriky. Obama bývá zobrazován s nezaměnitelným knírkem a rozhněvaní protestující jsou zřejmě upřímně přesvědčeni o tom, že jejich prezident patří do ranku velkých světových diktátorů. Jedním z  emotivních bodů je paranoia ohledně původu Baracka Obamy, který prý ve skutečnosti vůbec není Američan (Obamův otec byl Keňan) a  je ná-

strojem muslimského spiknutí za účelem zničení USA. „V zoo mají afrického lva, v Bílém domě prolhaného Afričana“ zní jeden z oblíbených bonmotů. Na letních tradičních setkáních politiků s místními voliči se hystericky křičelo a gestikulovalo do té míry, že politici se slabší povahou začali setkání ve velkém rušit, zatímco ti odvážnější alespoň nechávali nepříčetné občany vyvádět ochrankou na ulici. Celé hnutí vlastně představuje to nejlepší i nejhorší, co americký veřejný život přináší. Na jedné straně je záviděníhodná energie obyčejných lidí bez vlastních funkcionářských ambicí. Přestože oponenti hnutí spekulují, že všechno řídí zpovzdálí několik bohatých pravicových podnikatelů, ve skutečnosti se téměř jistě opravdu jedná o spontánní výbuch hněvu doutnající delší dobu pod povrchem. Hnutí obecně vzato bojuje za malou vládu, nízké daně a vzpomíná na původní idylickou Ameriku, v níž byl každý odpovědný jenom sám za sebe, z čehož prý pramenila síla Spojených států. Podstatou je strach a zlost vyvěrající z pociťovaného úpadku země a ty se zdaleka neobrací jenom proti dnešnímu prezidentovi. Stejné výčitky padají na hlavu ekonomické politiky předchozího prezidenta George Bushe a nakonec celé zkorumpované politické třídy, mezi jejímiž členy radikálnější část Tea Party nevidí až na vzácné výjimky větší rozdíl. Na druhé straně však stojí tendence k extremismu a různým spikleneckým teoriím. I tento rys je v Americe mnohem běžnější, než jsme zvyklí v Evropě, a rozhodně není výsadou pouze stoupenců pravice. Ve Spojených státech není zase takový problém během jednoho odpoledne vyslechnout nejdříve nářky liberálů popisujících s děsem v očích, jak se Amerika proměňuje v teokracii íránského typu, a o pár hodin později nevěřícně kroutit hlavou nad představami opačné strany, podle nichž se Obama během přísahy ve skutečnosti nedotkl předložené Bible, čímž projevil svoji slepou oddanost islámu. Podobné nesmysly nejsou žádnou moderní novinkou, známý historik Richard Hofstadter o tom v 60. letech napsal klasický esej Paranoidní styl v americké politice, v němž upozornil na souvislý proud konspiračních teorií prosakujících americkými dějinami od salemských procesů s čarodějnicemi přes domnělá spiknutí zednářů, víru, že si bombardování Pearl Harboru objednal Franklin D. Roosevelt, až třeba po mccarthismus. Týdeník The Economist v létě během divokých výstupů stoupenců Tea Party na tento americký rys upozornil pod RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

o čem se mluví | politika ironickým titulkem „Still Crazy After All These Years“ (I po všech těch letech stále stejně praštění – narážka na nostalgický hit Simona a Garfunkela).

Jezdci na vlnách Nostalgie je ostatně v hnutí vedle vzteku klíčová. K protestům Tea Party je možné přirovnat podobně spontánní aktivismus, který vynesl k moci právě Baracka Obamu, tomu se ovšem podařilo přetavit tehdejší frustraci lidí do hesel jako „Hope“ a „Yes, we can“, tedy napřít ji spíše do budoucna. Rozčarovaní z Tea Party chtějí naopak „zpátky svou Ameriku“ a dovolávají se idejí otců zakladatelů, kteří zemi udali směr ve druhé polovině 18. století. V  podobném duchu rozdmýchává sentiment svých diváků jedna z nejpopulárnějších postav spojených s protesty, moderátor televizního kanálu Fox News Glenn Beck. Jeho značkou je četba starých zaprášených knih, v nichž se obvykle ukrývá moudrost stojící v příkrém rozporu s tím, „co se dnes učí na takzvaných univerzitách“, a  potom pravidelný příval slz. Moderátor svým divákům čelícím ekonomické recesi vysvětluje na složitých grafech různá spiknutí, kterých si všiml jenom on, a dodává, že Američané jsou v podstatě silní lidé, jenom je v  jejich rozletu stále někdo brzdí – vláda, zkorumpovaní politici obou stran, lobbisté, „kdokoli, jenom ne vy“. Téměř vždy se potom rozpláče. „Promiňte,“ posmrkává, „promiňte, nemůžu si pomoci, jsem jenom obyčejný člověk a mám naši Ameriku tak strašně rád.“ Na shromážděních Tea Party jsou k vidění plakáty s nápisem We Love Glenn Beck, zatímco týdeník TIME jeho profil opatřil jednoduchým titulkem „Šílenec“. Hnutí nikdo nevede, mnozí se ale pokoušejí jeho energii osedlat. V tuto chvíli je v tom zřejmě nejúspěšnější bývalá aljašská guvernérka Sarah Palinová. Ta v  létě nečekaně ohlásila odchod z funkce, což nejdříve nedávalo komentátorům příliš smysl – obviňovali ji z toho, že není schopná dotáhnout do konce ani jediné volební období a  před-

povídali konec její kariéry. Opak je pravdou, Sarah Palinová zaujala strategickou pozici mimo politiku na pomezí celebrity, mediální hvězdy a politické komentátorky v době, kdy se hněv postupně obrací proti všem politikům bez ohledu na stranickou příslušnost. Vydala dobře zaplacenou knihu, vyrazila na turné a stala se další tváří stanice Fox News, která vybudovala studio přímo v jejím rodinném sídle na Aljašce. Díky ní dnes Američané vědí například, že reforma zdravotnictví není

Přetavit chaotické hnutí v řiditelnou politickou úderku se daří jen částečně. nic jiného než pokus vlády „odpojit babičku od přístrojů“. Dalšími „jezdci“ na energii Tea Party jsou třeba bývalý letitý konzervativní moderátor CNN Lou Dobbs nebo moderátor CNBC Lawrence Kudlow. Jiní se vzedmuté vlny naopak bojí. Představitelé Tea Party vyhrožují příliš liberálním republikánům, že podpoří ve stranických primárkách jejich protikandidáty. Otevřeným hrozbám čelí v podstatě kterýkoli republikán, jenž se pokusí o nějaký kompromis s demokraty – třeba senátor Lindsey Graham v otázce klimatického zákona.

Konzervativní hodnoty Snaha přetavit chaotické hnutí v řiditelnou politickou úderku je však úspěšná jen částečně. Předminulý víkend proběhl v Nashvillu jakýsi zakládající sjezd hnutí, ten ale provázely kontroverze. Akci organizovala jedna z frakcí, Tea Party Nation, což vyvolalo skepsi u jiných dílčích organizací odsunutých stranou. Vstupné

pro řadové účastníky činilo 549 dolarů (zhruba 10 000 Kč), a to samozřejmě setřelo z akce pel nevinnosti masového hnutí pro každého. Jedna z oblíbených osobností hnutí, fotogenická republikánská kongresmanka Michele Bachmannová (proslula třeba tvrzením, že Obama chystá indoktrinaci mládeže v převýchovných dětských táborech), nakonec svoji účast odřekla. „Není jasné, k čemu bude vstupné použito, a my musíme být raději více opatrní,“ vysvětlila její tisková mluvčí Debbee Kellerová. Osud příspěvků ale částečně ozřejmuje účast hlavní hvězdy večera Sarah Palinové, která za svůj projev (s drobnými poznámkami na dlani) od pořadatelů dostala 100 000 dolarů (necelé dva miliony korun). To jsou ale drobné neshody. Hnutí se ukázalo být účinným projevem lidového hněvu a jeho vliv roste. Pryč jsou doby, kdy sebevědomí demokraté mluvili o jeho stoupencích jako o „lůze“ a demonstrace popisovali rozverně jako „teabagging“, což je kromě louhování sáčku s  čajem také slangový výraz pro jistou homosexuální praktiku. Paní Cesa a paní Beth si mohou po roce dobré práce gratulovat – přestože z jejich pohledu skončily prezidentské volby katastrofou, podařilo se jim díky podpoře kandidáta v Massachusetts nakonec zastavit nenáviděnou reformu zdravotnictví a další „socialistické“ projekty současné vlády. Hněv účastníků akcí Tea Party zároveň prorůstá stále hlouběji do politického establishmentu. Senátor John McCain bude na podzim čelit drtivému útoku republikánského oponenta J. D. Hayworthe podporovaného Tea Party. Ten mu vyčítá kdeco, od hlasování pro stimulační balík až po jeho odpor k mučení zadržených teroristů nebo ochotu otevřít armádu gayům. Na čí straně budou agitovat konzervativní dámy z  Aurory, se přitom dá poměrně snadno odhadnout. Jejich lokální skupina se již dávno z původní Moms4McCain-Palin přejmenovala na Moms4ConservativeValues, tedy Matky za konzervativní hodnoty. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

23

společnost ÚSPĚCH

str. 27

reportáž

str. 28

haiti

str. 31

Chci letět jako drak

Terapie spřežením

Pomoc v přímém přenosu

jan brabec

michal komárek

jan trachta

Firma Pegas Petra Šlapala vyrábí kite, v poslední době velmi populární sportovní řiditelné draky.

Reportáž z jednoho z nejtěžších evropských závodů psích spřežení.

Role médií v zemích postižených přírodní katastrofou je sporná.

Podporuj svého zrádce Recept na pomoc pravicovým extremistům, aby prohlédli ANNEKE HUDALLA, Berlín

V těchto zimních dnech by měl mít Matthias Adrian plné ruce práce. Vyžehlit vlajku. Donést uniformu do čistírny. Zavolat rockovým skupinám, aby přišly hulákat o vlasti. Každý rok je to stejné: 13. února se schází několik tisíc pravicových extremistů z celé Evropy v Drážďanech, aby si připomněli spojenecké bombardování města v roce 1945 (tuto spornou válečnou operaci neonacisté tradičně berou jako záminku k oslavám Hitlera). Čeští náckové se zhruba 200 účastníky obvykle tvoří nejsilnější zahraniční delegaci a Matthias Adrian by se jim jistě i letos vydal z Berlína naproti. Kdyby se ovšem k těmto „idiotům“, jak pravicové extremisty nazývá dnes, před deseti lety neobrátil zády. Řekne se to lehko, ale byl to krok, který by bez pomoci zvenčí zvládl jen stěží.

Zákaz nic nevyřeší

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

Jednoho večera na přelomu tisíciletí si Matthias řekl, že tíha, kterou na něj nakládá život německého nácka, je prostě k neunesení. Oholil si hitlerovský knírek a ze dne na den zpřetrhal kontakty se svými kamarády. Vyměnil uniformu za džíny, kostkovanou košili a stylovou kšiltovku ve stylu amerických jezdců rodea. A také na živobytí si

Idiotům čelem vzad. (Dobrovolníci z Exitu)

24

tento 33letý muž s velkýma hnědýma očima už dlouho nevydělává jako pekař. Pracuje v berlínské organizaci Exit, která pomáhá pravicovým extremistům opouštět „scénu“ a o jejíž služby právě teď začaly projevovat zájem i české úřady. Podporovat právě nácky – to zní trochu absurdně. Tím spíš, že to stojí peníze a výsledky nejsou nijak efektní. Přesto jde o zajímavý způsob, jak v boji proti extremismu doplnit práci policie a soudů – právě nabídkou pomoci mladým lidem, kteří už nechtějí mrhat čas nesmyslným násilím a prázdnými hesly. Za otce tzv. exitových programů je v  Německu považován Bernd Wagner. Podle vzoru Švédska, kde podobný program běží už od poloviny devadesátých let, tento 54letý kriminolog v roce 2000 založil organizaci Exit. A spustil lavinu: spolková tajná služba i úřady ve většině spolkových zemí dnes provozují telefonní linky pro extremisty, kteří chtějí svůj život zásadně změnit. A není jich málo: Exit za posledních devět let podle vlastních údajů pomohl při návratu do „civilu“ zhruba 400 náckům – od členů malých spolků až po vůdčí kádry velkých stran. V  porovnání s  počtem 30 tisíc extremistů, kteří se pohybují v Německu, se to zdá být jen kapkou v moři. Podle Wagnera je to mylný úhel pohledu: „Proti pravicovému extremismu nelze bojovat jen represí,“ říká. „Ukázaly to třeba příklady braniborských spolků nebo rakouské neonacistické VAPO: když zakážete stranu, hlavní aktéři si rychle najdou jinou organizaci a pokračují. A když je všechny zavřete, v base si mezi sebou vytvoří ještě lepší kontaktní síť, jak víme z výpovědí bývalých extremistů.“ Opravdu úspěšně lze boj proti extrémní pravici podle Wagnera vést na místní úrovni: lídři obcí, firem nebo nejrůznějších spolků mají mimořádnou šanci dát mladým lidem RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

dělat, a zároveň se ptá sám sebe, co ho vlastně do náruče nácků přivedlo.“

Děda nikdy nelže Odpověď, kterou na tuto otázku dává Matthias Adrian, zní docela překvapivě. „Vyrostl jsem v naprosto idylickém prostředí,“ říká. „U nás vždycky bylo veselo.“ Matthias se narodil v západoněmeckém městečku Bürstadt. Otec měl v Hesensku prosperující firmu, maminka se věnovala dětem. U Adrianových nemůže být řeč o násilí a všudypřítomné frustraci. A na rozdíl

dějin. Matthiase, který svého dědu vřele miloval, tato odpověď nepřesvědčila. Děda přece nelže. Lépe se do rodinné idylky hodí vysvětlení, která si dvanáctiletý kluk nakonec najde ve stranických novinách Nacionálně demokratické strany Německa (NPD): od roku 1945 není vláda západního Německa nic jiného než loutkový režim Američanů. A škola slouží k převýchově národa. Matthias se rozhodne proti „systému“ bojovat. Ve věku 18 let vstoupí do mládežnické organizace NPD, chodí v uniformě a brzo zastává vůdčí funkci v hesenském zemském svazu NPD. → f ot o m at ě j str á n s k ý

najevo, které hodnoty jsou v komunitě přijatelné a  které jsou prostě „za hranicí“. „Exitové programy v tom mohou sehrát důležitou roli. Každý extremista, který scénu opustí, totiž mezi bývalými kamarády působí značnou nervozitu. Proč odešel? Byl agentem policie? A co asi prozradí? Soudržnost skupiny je prostě narušena, někdy následují další úniky. Právě proto extremistická scéna své nevěrné tvrdě trestá.“ Sankce za odchod se liší. Někdy zůstane u výhrůžných dopisů nebo veřejného prohlášení za „zrádce“. O tom, že náckové neváhají mučit či

Tu tíhu nešlo unést. (Matthias Adrian)

dokonce vraždit vlastní lidi, svědčí v posledních letech v Německu příklad odpadlé „kamarádky“ Marty, kterou její kumpánka za zradu skalpovala, nebo kauza Anny, kterou bývalí souvěrci z pomsty oholili, znásilnili činkou a potom ubodali. První otázka, kterou spolupracovníci organizace Exit s odpadlíkem řeší, je proto osobní bezpečnost. Stačí, když se dotyčný vyhýbá určitým částem města a konkrétním hospodám? Nebo je nutné, aby se někam odstěhoval? Strach z pomsty kamarádů je však jen jedním z mnoha problémů, kterým klienti Exitu čelí. Život toho, kdo se rozhodne od extremistů opustit, je zpravidla v  troskách. Nedokončená škola, rozvrácené vztahy s rodinou, alkoholismus, dluhy a dlouhý trestní rejstřík. „V ideálním případě,“ říká Bernd Wagner, „takový člověk přemýšlí o tom, co chce RESPEKT. CZ

od nácků, kteří se k extremistickým skupinám připojí, protože hledají „opravdové kamarádství“, Matthias není ani typickým outsiderem. „To jediné, co u nás bylo trochu jinak než v jiných rodinách, byly rodinné oslavy,“ říká. „Děda a strýc totiž pokaždé bájili o dobrodružstvích, která zažili za druhé světové války, o ponorkách v Hamburku a o tom, jak byli sestřeleni s letadlem nad Balkánem. Válka pro ně byla jako mistrovství světa ve fotbale. A nikdo jim nepoložil jedinou kritickou otázku.“ Také malý Matthias byl hrdinnými činy svých předků fascinován. A proto se mu nechtělo věřit věcem, které se na něj sypaly ve škole: holocaust, válečné masakry... Nešlo to dohromady s příběhy, které slyšel doma. „Tvůj děda je starý, nemusíš ho brát příliš vážně,“ snažil se rozpor vysvětlit učitel

Proti pravicovým extremistům nelze bojovat jen represí, náckům se musí pomáhat.

25

společnost | neonacismus Árijci v nevěstinci „V následujících letech jsem každou minutu volného času věnoval organizování demonstrací, objednávání sálů, navrhování letáků nebo ježdění po stranických akcích,“ popisuje Matthias svůj život v řadách NPD. Takzvané „Velké Německo“ včetně Rakouska, systém jedné strany s programem NSDAP – za tento cíl Matthias někdy protelefonoval i 800 tehdejších marek měsíčně. A  přesto o  smyslu svého boje proti režimu začínal stále více pochybovat. „Strašně mě štvala dvojí morálka uvnitř strany,“ říká. „Straničtí funkcionáři neustále žvaní o ctnosti, slušnosti a věrnosti – a potom nejen pravidelně vybírají stranickou kasu, ale ještě navrch chodí do nevěstince.“ Klíčový podnět k tomu, aby kontakt se svými kamarády navždy zpřetrhal, Matthiasovi zavdala kniha Mýtus 20. století, kterou v roce 1930 publikoval hlavní stranický ideolog NSDAP Alfred Rosenberg. „Tenhle nesmysl o tom, že bílá rasa pochází ze zatopeného města Atlantidy – to na mě prostě bylo moc.“ Právě rozpory, jaké popisuje Matthias, ve členech pravicových skupin nejčastěji vyvolávají myšlenky na odchod ze scény: propast mezi ideologií a realitou je najednou příliš hluboká. Ctěný vůdce se ukáže jako pokrytec. „Důležitou roli také sehraje zklamání ze vztahů s ostatními členy skupiny,“ doplňuje Peter Rieker, profesor pedagogiky na Univerzitě v Curychu. „Pravicoví extremisté si navzájem sice neustále slibují věrnost a kamarádství. Ve skutečnosti ve skupinách panuje tvrdý režim. Na toho, kdo se nechce účastnit nějaké akce, ostatní vyvíjí silný nátlak. A na kamarády, kteří sedí, se rychle zapomíná. Tady nejde o skutečné přátelství, ale jenom o funkci, kterou jednotlivec musí v zájmu skupiny plnit. Někoho tohle hodně zklame, zvlášť když mu dojde, že žije v kolotoči alkoholu, násilí a nulové perspektivy.“ Bezvýchodnost v duši však ani po odchodu nezmizí. Naopak: mnoho bývalých nácků vzpomíná, jak propadli hlubokým depresím. „Prvních devět měsíců po odchodu byla nejhorší doba mého života,“ říká Matthias. „Mimo pravicovou scénu jsem neměl žádné kamarády. A navíc jsem skutečně byl přesvědčený, že s NPD bojujeme za lepší Německo. Celý můj obraz světa byl najednou v troskách. Už jsem nemohl pracovat, celé dny jsem tupě civěl na televizi a deprese způsobily, že jsem se ven z bytu odvažoval jen v noci. Fakt jsem vážně uvažoval o sebevraždě.“

Kde je problém Pomáhat bývalým extremistům tuto krizi překonat – právě v tom spočívá hlavní smysl organizace Exit. Bernd Wagner a jeho spolupracovníci s každým klientem probírají, jaké má možnosti navázat na existující vzdělání či profesi, kdo by mohl pomoci při budování nových sociálních kontaktů, jak dostat pod kontrolu alkohol a jak zaplatit dluhy. „Každému klientovi doporučujeme, aby se hlásil u policie a podrobil se soudnímu řízení.“ Wagner od „svých“ nácků také požaduje, aby se vypořádali s extremistickou ideologií. „Musí se naučit, jak řešit konflikty demokratickým způsobem. A musí akceptovat, že svoboda a důstojnost jednotlivce jsou nedotknutelné.“

26

Cesta zpátky je dlouhá a plná překážek. Ne vždycky se hned najde nové pracovní místo. A ne každá láska přežije zásadní proměnu života. Čas od času se proto stane, že se bývalý extremista rozhodne pro návrat. Podíl recidivistů však nedosahuje ani dvou procent případů. A proto není divu, že do budoucna chce každý rok za nový exitový program utratit 260 tisíc eur (skoro 7 milionů korun) také spolková země, která má pro české pravicové extremisty zásadní význam. Řeč je samozřejmě o „východním“ Sasku. Už delší čas experti v  Praze a  Drážďanech pozorují, že výhody přeshraniční spolupráce objevili

říká. „Ale když chceme bývalé nácky reintegrovat do společnosti, musíme se ptát, kam je vlastně vracíme? Co nám to může přinést, když zároveň zanedbáme práci s normálními lidmi? Nejdřív ze všeho musíme starostům, sportovním trenérům nebo předsedům spolků poradit, jak na náznaky extremismu reagovat. Každý fotbalový trenér musí svým hráčům říct, že při prvním projevu rasismu poletí z hřiště.“ To se zatím prostě neděje.

Praha zkoumá terén Na českém ministerstvu vnitra dnes se zájmem sledují obojí: jak exitové programy, tak f ot o pr o f i m e d ia . c z

→

Fakt jsem taky z Atlantidy? (Demonstrace neonacistů v Drážďanech)

kromě lékařů nebo řemeslníků také pravicoví extremisté. „Saská scéna využívá skutečnost, že nájmy za sály jsou v severních Čechách poměrně nízké,“ vysvětluje Friedemann Bringt z drážďanské organizace Kulturbüro Sachsen. „A čeští pronajímatelé často neřeší, komu sál vlastně nechávají.“ Na akcích saské NPD nebo české Dělnické strany tak pravidelně vystupují řečníci druhé strany hranice. A české ministerstvo vnitra ve své Strategii boje proti extremismu z loňského května zjišťuje, že především Dělnická strana se čím dále tím více orientuje na model, který saské NPD ve volbách do zemského sněmu v roce 2004 přinesl 9,2 procenta hlasů. „Strategie spočívá v tom, aby se strana místo žvanění o krvi a cti přilepila k určitým populárním tématům,“ říká Friedemann Bringt. „V Sasku šlo o nezaměstnanost a rizika globalizace. V Česku jde hlavně o spolužití s romskou menšinou.“ Hlavním problémem pravicového extremismu podle Bringta není existence malých skupin holohlavých, xenofobních a násilnických mladých mužů. „Problém je v tom, že se většinová společnost těmto mladým mužům nepostaví, protože jejich názory, třeba o Romech, potichu sdílí.“ Ve světle těchto známých předpokladů hodnotí exitové programy velmi opatrně. „Samozřejmě jsou důležitým doplňkem jiných aktivit,“

„komunální strategii“ v boji proti extremismu. Vládní experti si už všimli, že jiné státy EU do boje proti pravicovému extremismu zapojí nejen policii, ale také lokální aktéry, kteří mají blízko k  lidem. U  exitových programů vzbuzují pochyby značné finanční, organizační i personální náklady. „Pro úspěšnou resocializaci pravicového extremisty je nutné, aby naprosto zpřetrhal kontakty se svou referenční skupinou,“ píše Martin Linhart, ředitel odboru bezpečnostní politiky na ministerstvu vnitra. „V Čechách je toto ,zpřetrhání‘ obtížnější než v Německu, protože zdejší scéna je méně početná a její členové se znají. Například stěhování daného jedince z jednoho konce republiky na druhý by se pravděpodobně neutajilo. Smysl programu by tím byl narušen.“ Koncem února přesto pojede delegace z  pražského ministerstva do Berlína, aby se tam informovala o zkušenostech s podporou pro bývalé nácky. A Matthias Adrian toho má pro české úředníky celkem dost. Třeba vyprávění o přednáškách, se kterými dnes jednou až dvakrát týdně vystupuje před žáky ve všech koutech Německa, aby je uchránil před tím, čím kdysi prošel. Nebo jednoduše o tom, jaké to je, být zase svobodným člověkem. V jeho případě má tahle věta k banalitě hodně daleko. Q RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

úspěch

Chci letět jako drak Jak se milovník padáků Petr Šlapal triumfálně vrátil na zem

f ot o m at ě j str á n s k ý

JAN BRABEC pět zaměstnanců. Začali vyrábět vlastní padáky na paragliding (dnešní cena je padesát tisíc korun). Ale brzo se ocitli na křižovatce.

Zábava do kapsy

Stačí umět jen to, co jsme kdysi zvládali s papírovým drakem. (Petr Šlapal)

N

a zdech momentky z divoké jízdy na sněhu či vodě, vedle srovnaná prkna a na pracovním stole to nejdůležitější – obrovský rudě zbarvený pruh lehkého hedvábí opatřeného šňůrami a  držadlem. Jsme v  libeňské prodejně firmy Pegas a  právě tady si mohou ctitelé adrenalinu vyzkoušet a po vyškolení v ovládání i koupit zatím nejpopulárnější novinku mezi létajícími dobrodruhy: „sportovního řiditelného draka“, zde jednoduše zvaného „kite“. Dá se použít celoročně jako pohon nejen pro jízdu na sněhu nebo na vodě na příslušných prknech, ale i na kolečkových bruslích či malých bugginách, provádí se s ním akrobatické kousky nebo divoce sjíždí svahy hor. To vše ve slušné rychlosti až osmdesáti kilometrů v hodině. Stačí jen umět to, co jsme kdysi zvládali s papírovým drakem – pomocí šňůr využít větru a tepelných proudů. Firma Pegas jednapadesátiletého Petra Šlapala je zatím jediným tuzemským zástupcem v tlačenici desítek světových výrobců.

Nad Sněžkou „Jednou jsem viděl chlapíka v Krkonoších, jak se rozeběhl ze stráně, odrazil se a na zvláštním padáku normálně vzlétnul. To mě ohromilo,“ RESPEKT. CZ

líčí své setkání s moderními sportovními vymoženostmi koncem osmdesátých let Petr Šlapal. Kategorie, na kterou se tehdy díval, se nazývala paragliding a v komunistickém Československu byla horkou novinkou. S poznatkem, že s pomocí padáku lze stoupat v teplých proudech stovky metrů, začali s kamarády zuřivě shánět informace o létání na „hranatém“ padáku. Z hedvábného odpadu od výrobců klasických padáků začali šít podle vlastních střihů na starém šicím stroji neumělé prototypy. A také je hned za dramatických pádů a odřenin začali zkoušet. „Pokud nedodržujete přísně bezpečnost, je to docela nebezpečná záliba,“ líčí. Sám zažil na padáku ošklivý pád, který skončil zlomeným obratlem. V té době ale nebylo létání na padáku jednoduché i z jiných důvodů. „Komunistům ten sport moc nevoněl, pořád nás sledovali, jestli nechceme přeletět hranice,“ usmívá se Petr Šlapal. A tak se tajně s kamarády scházeli na kopcích Českého středohoří a Petr Šlapal ještě dnes rád vzpomíná, jak poprvé tajně letěl nad vrcholkem Sněžky. „To bylo něco úžasného, ten pocit být ve vichru sám a jen se tak na tu krásu z první ruky dívat,“ vzpomíná. Po listopadu mohl dát své vášni zelenou, založil se dvěma spoluletci firmu Pegas, která má nyní

„Postupně jsme zjistili, že konkurence je tak obrovská, že musíme změnit sortiment,“ říká. Proto se přeorientovali na tehdy začínající „draky“. „Jsou bezpečnější a může je používat po proškolení skoro každý,“ líčí Petr Šlapal. Pegas dnes vyrábí draky takřka pro celou rodinu od nejmenších za dvanáct stovek až po mohutné exempláře s  rozpětím deset metrů a pětadvacetimetrovými šňůrami za cenu kolem osmnácti tisíc. Dnes už jsou dál i v jiném smyslu: vyráběné draky totiž dokážou přizpůsobit přímo schopnostem uživatele, třeba bachratější draci jsou pomalejší, štíhlejší se chovají jako opravdoví „divocí draci“. „Výhodou draka je, že si ho dáte do batohu a na kdejakém poli s ním můžete dovádět do sytosti. A je to záliba na celý rok: v létě k moři, v zimě do hor,“ vysvětluje dračí výhody Petr Šlapal. V současnosti s kolegy udá asi tisíc kousků za rok a vyváží je třeba do Švédska, Francie či Spojených států. „Záleží na zimě, ta letošní je k nám mimořádně laskavá,“ usmívá se Petr Šlapal. Q ↓ inzerce

27

společnost | tunel blanka

Konečně v cíli. (Roman Habásko)

Terapie spřežením Příběhy největšího závodu musherů v Česku

michal komárek

foto kateřina malá

V

áclav Jůza vypadá jako reklama na polárníka nebo horala, ale mluví spíš jako městský kavárenský týpek. „To mě osvítil duch svatej, že jsem dnes zůstal tady,“ říká vysoký šlachovitý muž s dlouhými bílými vlasy a vousy nad sklenicí piva v restauraci nedaleko startu největšího a nejtěžšího závodu psích spřežení v Česku. Šediváčkův long právě pokračuje druhou etapou, kterou Jůza vzdal. „Nesnáším brýle, nic s nimi nevidím a nenávidím, když mi lítají vločky do očí,“ říká. „A s čelovkou už vidím úplné hovno. Tak, co bych tam v té vánici a tmě dělal? Já to dělám jako terapii, rozumíš? Jako terapii, a ne abych se trápil.“ V Orlických horách zuří vánice a v restauraci penzionu Kristýna v Deštném, kde je štáb závodu, se od kamen a zasněženého oblečení nově příchozích šíří příjemné vlhké teplo. Vpodvečer tu sedí několik odpadlíků, organi-

28

zátorů nebo členů soutěžních týmů a Václava Jůzu tady zná každý. Patří k symbolům nejenom tohoto závodu. Jako chirurg odešel s manželkou, zdravotní sestrou, v roce 1981 do Rakouska. A tam se mu po deseti letech, když mu táhla čtyřicítka, začaly třást ruce. Postihla ho zvláštní nemoc, kterou nešlo úplně zastavit – v játrech a mozku se mu začala usazovat měď. „Musel jít do invalidního důchodu, byl úplně vyřízený a chtěl si něco udělat, možná se i zabít,“ vzpomíná Petra Jůzová. „Tak jsem mu koupila psa, sibiřského huskyho. Aby se zabavil a tohle plemeno jsem vybrala, protože měl vždycky rád hory. Ale splnilo se to, co jsem si říkala, když jsem s ním po půlroční známosti a po uši zamilovaná odjížděla za hranice: bude to dobrodružství. No a bylo. A je pořád.“ Dnes mají Jůzovi u svého domku v rakouských horách pronajatou louku na břehu ryb-

Dělám to jako terapii... RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

reportáž| společnost níka, na které žije jejich čtrnáct psů. A  za sebou mají už skoro dvacet let ježdění po závodech, kterého se většinou účastnily i jejich dvě dcery. A vitalita a nezdolnost Václava Jůzy ve vyprávění, pití a občas i ježdění se spřežením mu mezi mushery vynesla mimořádné postavení vyjádřené mimo jiné dvojverším: „Zas nás jímá všechny hrůza/ Přijel musher Vašek Jůza.“

Šedivákův odkaz S blížící se nocí se síla větru stupňuje a sněhové vločky létají téměř vodorovně a prudce narážejí do oken. Do hospody u startu přichází stále víc lidí, kteří čekají na první spřežení v cíli. Šedovlasý musher, který už letos závod vynechává, trochu dojatě vzpomíná na jeden z minulých ročníků: „Měl jsem zapřaženého svého veterána, který toho se mnou odjezdil spoustu, pro jistotu hned před saněma. Do kopce už mu to moc nešlo, zastavoval se, tak jsem ho vždycky jenom chytil, strčil do saní a chvíli vezl. A když si odpočinul, zase jsem ho přidal ke spřežení. Jasně že nás zdržoval, ale to přece nebylo důležité – já jsem ho nemohl nechat doma, bylo by mu to hrozně líto.“ Ohřát se sem přijíždějí hlídky z různých míst přibližně padesát kilometrů dlouhé trati, které se na svých stanovištích střídají po několika hodinách. Jejich úkolem je registrovat průjezd spřežení a ukázat jim cestu, přičemž to druhé je s postupem času čím dál obtížnější: „Ty vole! Tam se už nedá projet ani skútrem! Zasekl jsem se, seskočil a byl jsem po prsa v závěji,“ popisuje mladík ještě celý pokrytý sněhovou vrstvou. A jeho kolega stvrzuje ta slova lakonicky pohozením několika útržků popruhů a plastových dílců na stůl: „Jeden Němec úplně zničil saně. Tohle je zbytek.“ Před další směnou v  terénu tu nad hrnkem čaje odpočívá i výrazná tmavovlasá žena, které táhne šedesátka. „Ještě předevčírem jsme se modlili k Šediváčkovi, aby nám poslal trochu prašanu. A asi jsme to trochu přehnali,“ říká. A začíná vyprávět příběh, který tu sice téměř všichni dokonale znají, ale vždycky jsou ochotni poslechnout si ho znova. Je to příběh

...zkrátka dobrodružství. (Václav Jůza) RESPEKT. CZ

zakladatelské legendy, tragédie i  vzniku něčeho důvěryhodně posvátného. „Šedivák byl sibiřský husky, vůdčí pes ve spřežení mé dcery,“ říká Jarina Muellerová. „Před čtrnácti lety nás tady bylo jenom pár kamarádů a známých, asi sedmnáct spřežení a obhlíželi jsme terén pro možné závody. Šedivák ještě s fenkou Hetynkou utekli.“ Hledali je tehdy dva dny, jezdili po jejich stopách v okruhu několika desítek kilometrů, ve všech okolních obcích nechali rozhlasem vyhlásit, že případné škody nahradí, že psi rozhodně nejsou pro lidi nebezpeční a jak se jmenují. „Až zpětně jsme si uvědomili, že s těmi jmény to byla hrozná chyba,“ pokračuje paní Muellerová. „Šediváka zastřelil místní myslivec a policista v jednom, což je pro volně pobíhajícího psa opravdu příšerné setkání. Ano, psi mu lezli do kurníku a on to vyřešil tak, že si šel dovnitř pro pistoli a zavolal Šediváka jménem – ten důvěřivě zůstal, zatímco Hetynka utekla. A tak dostal Šedivák ránu z pistole z bezprostřední blízkosti.“ A tak vznikl i Šediváčkův long: jméno mu dala paní Muellerová. A odhodlání udělat z něj velký a pravidelný závod pramenilo ze vzteku na to, co se stalo Šedivákovi. Letos se závodu účastnilo přes sto spřežení z Česka, Itálie, Německa, Rakouska nebo Švýcarska… A alespoň čeští musheři si zvykli modlit se k Šedivákovi za dobré počasí a dobrou cestu.

Jen zadky psů První spřežení projíždějí cílem druhé etapy. Psi i musheři toho mají po pěti a více hodinách na trati dost. V cíli musí zastavit, aby rozhodčí zaznamenali jejich čas. I v tomhle manévru se promítá nálada a  způsob jízdy každého závodníka. Někteří volají vášnivě „stóóóp“, jiní až trochu zoufale „stůůůj“ a někdo třeba jen polohlasem utrousí „zastav se už, Bohouši“. Musheři řídí spřežení povely, nemají k dispozici žádné opratě jako při řízení koní, a tak se musí spoléhat především na komunikaci s vůdčím psem, který ostatním udává tempo i směr. Škála povelů je tak nejenom v cíli při zastavování, ale na celé trati

velice pestrá: od profesionálních či profesionálně se tvářících povelů typu „go“, „straight“, „dží“ nebo „lajna“ až po domluvy „Báro, neryj už tím rypákem v zemi, ano?“ nebo „pojedeme teď rovně, prosím“. Po průjezdu cílem následuje úprk na parkoviště, kde stojí pestrá směs obytných přívěsů přizpůsobených soužití lidí a psů. Jejich typy jsou rozmanité, Jůzovi například mají psy umístěné pod podlahou, nad níž spí sami, takže psi je ještě zezdola hřejí. Jiní za obytným vozem, který využívají jen lidé, vlečou přívěs rozdělený na boxy vystlané slámou, v nichž spí psí členové spřežení. Bez ohledu na typ obydlí se po dojezdu před každým z nich odehrává přibližně totéž – nejprve se odstrojí, najedí a uloží psi, potom do hospody směřují musheři. U stolu poblíž Václava Jůzy se objevuje další legenda Šediváčkova longu – Roman Novotný, který jako jediný odjel všechny ročníky závodu. „Teď už v tom musím pokračovat, je to velká odpovědnost, když už jsem sám,“ říká vesele. Únava na něm není vidět, přestože potvrzuje, že podmínky na trati byly tvrdé. „Kvůli mlze a vánici jsem viděl jenom zadky nejbližších psů. Pak se prostě musíš spolehnout na lídra, s tím nic nenaděláš,“ vysvětluje. Má nejenom pověst největšího vytrvalce závodu, ale i velkého frajera: v jednom z předchozích ročníků se vsadil, že jednu z etap pojede v šortkách. Vyhrál, měl jen trochu omrzlé nohy. Křehce vypadající hnědovláska Sára Polanská je možná budoucí legendou závodů. Zatím ve svých osmnácti letech patří k nejmladším účastníkům v historii Šediváčkova longu. A po druhé etapě zvažuje, jestli nepřecenila síly. „Jedu to poprvé a sáhla jsem si na dno. Vzdát se mi nechce, ale představa zítřejší etapy právě teď vypadá dost hrozivě.“ Doprovází ji otec, který si celý večer předtím nervózně zapaloval jednu cigaretu od druhé a co chvíli netrpělivě vybíhal k dojezdu etapy. Teď spokojeně konstatuje: „Sára je zarputilá, dá to.“ Přitom i Polanští mají spřežení spíš jako terapii než jako tvrdě branou sportovní disciplínu: prvního huskyho si koupili →

Psi na prvním místě. (Sára Polanská)

29

společnost | reportáž

Letos přežili všichni. Přes vánici i větrnou smršť.

→ ještě do svého pražského bytu. A s tím, jak

o  psech víc věděli a  víc se jim líbili, trávili stále víc času na chalupě v jižních Čechách, až se tam odstěhovali nastálo. Psů mají jedenáct, jezdí s nimi paní Polanská, pan Polanský i Sára, která na střední zemědělské škole studuje kynologii.

Na bivak a „medvědici“ Třetí etapa. Vánice nepolevuje, vítr dosahuje v nárazech rychlosti přes sto kilometrů za hodinu. Orlické hory vypadají v sedle pod Jelenkou ve výšce necelých 1050 metrů jako nebezpečné velehory. Musheři, kteří projíždějí pár desítek metrů odtud, nevidí už ani zadky posledních psů. A osamělí běžkaři, kteří si nenechali vymluvit představu, že budou trať závodu na několika místech křižovat tak, aby večer dojeli spolu se spřeženími do cíle, nevidí dál než k  vlastním lyžím, které se navíc po každém kroku propadají do hlubokého neprojetého sněhu. Drobné přehánění při líčení atmosféry závodu pochopitelně patří k věci, ale faktem je, že třetí etapa je bezesporu drsná. A drsný je i její dojezd s povinnou disciplínou závodu: bivako-

30

váním. Musheři spí ve stanech, psi na sněhu. I když toto rozdělení není dodržováno přísně – část spřežení se často přesouvá do stanu, ne snad, že by severským plemenům bylo na sněhu zima. Jde o mushery: takoví tři huňatí psi v malém stanu dokážou vytvořit i za mrazivé větrné noci přijatelnou iluzi útulné přepychově vytopené místnosti. A  letos číhá na dojezdu ještě jedno nebezpečí: „medvědice“. S rafinovaným leskem v očích ji tady nabízí Josef Prát, majitel chaty, u níž se musheři ukládají ke spánku. Je to velkoryse namíchaný koktejl, jehož základem je svařené víno a je dochucen mocnými dávkami vodky, rumu, griotky, fernetu a snad s postupem večera a noci ještě několika dalších složek. „Podle našich zkušeností nelze přežít víc než čtyři dávky,“ oznamuje pan Prát. Přestože legendy budou někdy v budoucnu možná říkat něco jiného, podle střízlivých dostupných informací přežili letos všichni. I Roman Habásko, který patří mezi mushery k druhu „sportovců“. I když i pro něj je jízda se spřežením určitou terapií – závodil na kole až do chvíle, kdy si po pádu vážně poranil ruku. „Pak jsem si koupil prvního psa, aby mi po-

máhal při rehabilitaci – byl zapřažený před kolem,“ říká Habásko. To bylo přibližně před patnácti lety. Od té doby vyhrál ve sprintu spřežení mistrovství Evropy i světa. A teď se chystá na tréninkový pobyt do Švédska, aby se připravil na dlouhé severské závody. „Jsem docela vyhlášený svářeč, občas udělám nějakou zakázku a  ušetřím, taky seženu nějaké sponzory, takže to jde,“ vysvětluje. „A ty závody neberu nějak moc prestižně, je to prostě velká zábava.“ Přežil také Roman Novotný, který se i příští rok pokusí nepřerušit sérii, ve své kategorii letos vyhrál. Přežila také Sára, která se nevzdala a ve své kategorii dojela třináctá. A přežil i Václav Jůza, který po dojezdu závěrečné čtvrté etapy seděl zase u toho samého stolu v penzionu Kristýna v Deštném. „Já jsem nemohl pokračovat i proto, že jsem měl unavený tři psy, to je pak prostě nemůžeš honit,“ navazuje nad dopoledním pivem na jednu z mnoha linek svého vyprávění. „A skvělý bylo, že se mě tam nahoře spousta musherů ptala, jestli nepotřebujeme pomoct,“ dodává po chvíli. A stejně jako první den působí dojmem člověka, který ví, co je důležité. Q RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

haiti | společnost

Pomoc v přímém přenosu Na příkladu Haiti se znovu ukazuje sporná role médií JAN TRACHTA, HAITI rázují s vysílačkou v ruce sem a tam a kroutí hlavami. Většinu pacientů totiž bez celkové anestezie ošetřit nejde a ta jedna chybějící krabice poputuje přes ucpané trasy několik dní. V ulicích se potulují desítky lékařů z celého světa, kteří si vzali dovolenou a vyrazili na Haiti na vlastní pěst s přesvědčením, že doktorů v takovém místě není nikdy dost. Končí tím, že klepou na brány jednotlivých organizací a prosí o přijetí do týmu. A nikdo je nechce, ačkoli ulice jsou nadále plné zraněných lidí. Humanitární organizace chtějí totiž raději místo, kam by pacienty po operaci ukládaly, sádru na sádrování zlomenin, která f ot o ar cg iv j a n a trac h ty

D

vanáct hodin po zemětřesení na Haiti je svolán dvacetičlenný tým Lékařů bez hranic z celé Evropy, za dalších šest hodin už všichni sedí v turistických letadlech. V centrálních skladech v Bordeaux polykají nákladní letadla stovky tun materiálu a rolují k ranveji. Ve stejné době v pěti řídících centrech této organizace zůstávají večer stovky lidí v práci, všichni někam hekticky telefonují. Nastal důvod zmobilizovat celou obrovskou mašinerii, jakou je dnešní mezinárodní humanitární organizace. Podobné zelektrizování ospalých kanceláří se děje všude na světě – v řídících centrech Červeného kříže, WHO, UNICEF, Oxfamu, CARE, Mercy, Merlinu.

Mít aspoň stan Je-li hlavní událost tak děsivá, jako bylo zemětřesení na Haiti, prosviští éterem kromě zděšení posluchačů a  televizních diváků ještě otázka, zda by se Haiťanům nemělo nějak pomoci. A tady nastává zlomový moment pro běžného občana. Novináři hlásí, že na místo neštěstí dorazily záchranné týmy z celého světa a  prioritou je zdravotnická pomoc raněným, kterých jsou v ulicích desítky tisíc. S touto informací se lze spokojit, nebo přemýšlet, co můžu udělat já sám. V druhém případě se tu nabízí několik nevládních organizací, které za menší obnos slíbí udělat maximum. A tak posluchač odesílá obnos na inzerované konto, uleví se mu a stává se fanouškem organizace, které obnos poslal. Od teď bude poslouchat zprávy jinak. Bude se snažit pozorně soustředit, zda mezi čísly mrtvých a raněných neuslyší něco o své organizaci, chce vědět, co přesně dělá a kolika lidem už pomohla. Zaměstnanci těchto organizací v terénu to dobře vědí a novináře využívají. Jenže o obsahu reportáží nakonec rozhoduje novinář. A tak je-li na místě tolik reportérů, jako bylo na Haiti, začínají mezi sebou organizace nenápadně soutěžit, kdo vybojuje více pozornosti, tedy více dárců a peněz na svou práci. Zemětřesení v Port-au-Prince a přilehlé oblasti bylo skutečně jednou z největších přírodních katastrof v historii lidstva. A čím větší katastrofa, tím větší chaos. Pomáhat chtěli všichni, a nikdo nevěděl jak, odkud začít a kam se vrhnout. Telefony spolehlivě nefungovaly, proud neběžel, vody bylo málo, nikdo nic neřídil, haitská vláda zasedala na plastových židličkách jakési policejní stanice. Jedna polní nemocnice se  dvěma autobusy personálu zapomněla ve zmatku nakládání do letadel léky k celkové anestezii, a tak se teď všichni smaží ve stanech, RESPEKT. CZ

Usmívej se, budeš ve zprávách.

v jeden moment došla všem a všude, sady se zevními fixátory, s nimiž se dá pořádně ošetřit otevřená zlomenina, nebo krevní banku s krví pro vážnější případy.

Všichni za CNN Malý tým Lékařů bez hranic vyrazil šestý den po zemětřesení z  Port-au-Prince na západ na průzkum menších měst Leogane, Petit Goave a Grand Goave. Našel města s desítkami tisíc obyvatel postižená ještě více než Port-au-Prince. V Leogane se tým zastavil ve střední zdravotnické škole, protože slyšel, že na prostranství před školu se stáhlo několik tisícovek lidí bez střechy nad hlavou včetně stovek neošetřených zraněných. Byla to pravda, a tak pětičlenný tým vynosil své pohotovostní krabice s léky, nástroji a obvazy do jedné ze školních tříd, narovnal šest psacích stolů podél zdi a začal s pomocí místních sester – žákyň školy – ošetřovat raněné. Pozdě odpoledne vešla dovnitř dvojice novinářů CNN, kameraman a reportér. Natočili krátkou reportáž a poslali ji přes družici domů. Terénní automobil Lékařů bez hranic odjel pozdě večer na základnu v Port-au-Prince, aby podal hlášení o stovkách pacientů v Leogane. Druhý

den dopoledne pokračoval tým ve stejné třídě ve stejné práci, jenom počet návštěv akčně vyhlížejících cizinců mnohonásobně vzrostl. Kde se tak na místě najednou vzali a co vlastně chtěli? Přece se nepřijeli jenom podívat, jak někdo ošetřuje? Nepřijeli. Během následujících osmačtyřiceti hodin roste z jedné strany školy nemocnice japonská, z druhé strany americká, tisíc metrů dále nemocnice kanadská a dva bloky od ní se již stěhují do opuštěných nízkých budov Kubánci. Za tři dny nebyl v Leogane pro tyto nemocnice dostatek pacientů, zatímco v Port-au-Prince zdravotnické organizace nadále nevěděly, kam dřív skočit. Zkušenější humanitární pracovníci už obvykle vědí, že založit projekt, jako je stavba nemocnice, bude lepší po rychlém, ale důkladném zmapování místních potřeb a ne na základě televizní reportáže. Jenže pomáhat chtějí všichni a hned, novináři kolem brousí jako hladoví vlci a chtějí vidět akci. Role médií v místě humanitárních katastrof je potřebná, ale sporná. Na jedné straně mediální zájem může vést ke značným finančním darům, které v podobě více či méně profesionální pomoci proudí na místo. Na druhé straně vede obvyklá novinářská dramatizace dílčích událostí k podstatně zkreslenému obrazu, který má vliv na politiky nebo humanitární organizace, jinými slovy aktéry reálné pomoci. Na místě, kde vládne chaos, se obzvláště dobře daří jakýmkoli nepodloženým informacím a číslům. Každý by chtěl mít alespoň nějaký přehled, něčeho se chytit, a tak bere s povděkem narychlo uvařené obrazy novinářů, kterým se sice důvěřovat příliš nemá, ale je to lepší než nic. Stačí dvakrát zopakovat nahlas, že počet raněných je tři sta tisíc a nejvíce postižené zůstává město Leogane, a napotřetí tomu již skálopevně věříte. Po dvou týdnech vyčerpaný tým Lékařů bez hranic a dalších nevládních organizací odjíždí domů. Přes den se do ulic vrací život malých pouličních prodavačů a proudících davů, v noci spí lidé u hořících ohňů na volných prostranstvích, čas od času je slyšet sborový zpěv, kterým si Haiťané dodávají naději a sílu. Ranění leží v ulicích již několik dní tiše, nikdo neúpí a nekřičí. Drama, o které tady skutečně jde, se odehrává v každém člověku zvlášť. Krizové týmy byly vystřídány čerstvými silami, které zůstanou řádově měsíce, aby nadále mírnily následky desítek vteřin zemětřesení. Q Autor pracuje v organizaci Lékaři bez hranic. fotogalerie k článku na www.respekt.cz/fotogalerie

31

ekonomika KRIZE

str. 32

ENERGETIKA

str. 34

Svět v potížích

Příliš mnoho slunce

THE ECONOMIST

LUDĚK NIEDERMAYER

Hospodářská krize se sice trochu zmírnila, nyní se však na obzoru rýsuje hrozba platební neschopnosti států.

Původně dobrý úmysl dotovat solární energii kvůli životnímu prostředí začíná znečišťovat prostředí ekonomické.

Svět v potížích V počátcích krize státy pomáhaly zachraňovat světové hospodářství. Teď jsou ale problémem ony samy.

splácet dluhy u Španělska, Irska a Portugalska, což tyto země nutí, aby zvyšovaly daně a seškrtávaly výdaje, ačkoli se stále potácejí v recesi. Potíže v Evropě skutečně zavdávají investorům příčinu k obavám. Nejsou však tím jediným důvodem ke znepokojení. Investory děsí také změny v kurzu hospodářské politiky, k nimž dochází po celém světě. Čínská vláda minulý měsíc ve strachu před zrychlením inflace a tvorbou cenových bublin aktiv začala krotit své úvěrové orgie. Indická centrální banka zvýšila povinné bankovní rezervy a Brazílie postupně ukončuje fiskální pobídky. Velké centrální banky bohaté části světa začínají rušit nouzová opatření pro zachování likvidity, která zavedly, když byla krize na vrcholu. Kvantitativní uvolňování, při němž se tisknou peníze, aby bylo možno nakouf ot o pr o f i m e d ia . c z

THE ECONOMIST

Loni to byly banky, letos došlo na státy. Přestože se zdálo, že se hospodářská krize v  poslední části roku 2009 zmírnila, je nyní opět v  plném proudu, neboť se na obzoru rýsuje hrozba platební neschopnosti států. Vedoucí evropští představitelé se snaží odvrátit největší finanční pohromu eura za dobu jeho jedenáctileté existence. Minulý týden se veškerá pozornost upírala na Řecko. Jestliže nebude schopno dostát svým závazkům, stane se tak prvním členským státem EU, u  nějž kdy k platební neschopnosti došlo. Ve čtvrtek 11. února zasedali vedoucí představitelé EU a jednali o řešení této situace. Zaznívaly hlasy o záchranném plánu pod německým vedením. Pokud se tento plán uskuteční, mohou se začít stavět do fronty další evropští uchazeči. Trhy dluhopisů jsou znepokojeny nízkou schopností

Ocitá se svět vzhůru nohama?

32

RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

pit cenné papíry s delší dobou splatnosti, bude ukončeno, nebo alespoň pozastaveno. To vše srazilo ceny aktiv dolů. Trhy s cennými papíry se strmě propadly, došlo k prudkému poklesu cen komodit a zvýšila se volatilita. Globální akciový index MSCI World spadl oproti svému vrcholu ze dne 14. ledna téměř o 10 procent. Optimistické očekávání křivky oživení ve tvaru V je pomalu nahrazováno pesimistickou podobou recese ve tvaru W, protože narůstají obavy, že politici pod tlakem nebo na základě vlastního mylného rozhodnutí odstraní měnové a fiskální berličky příliš brzy.

Apokalypsa? O tom, jsou-li tyto obavy opodstatněné, rozhodnou tři faktory. Prvním z nich je intenzita oživení, tedy to, zda jde o skutečné oživení, nebo pouze o  dopad státních pobídek. Druhým je rozsah problému platební neschopnosti států, tedy to, zda je Řecko ojedinělým ztraceným případem, nebo zda investoři ztratí důvěru i v jiné vysoce zadlužené státy. Třetím je obratnost, s jakou guvernéři velkých světových centrálních bank a ministři financí rozvrhnou a zkoordinují odstranění pobídek. Cesta růstu se v celosvětovém měřítku čím dál více rozděluje. Velké rozvíjející se ekonomiky jsou v nejlepší formě, vykazují vysoký nárůst domácí poptávky a minimum nevyužitých výrobních kapacit. Země jako Indie a Brazílie už mají propad do značné míry za sebou. V Číně dosáhla vládou řízená úvěrová horečka takových rozměrů, že by případný náhlý byrokratický zásah a přiškrcení přílivu peněz do ekonomiky mohly její hospodářství vážně ohrozit. I přes značné obavy trhů však jen máloco nasvědčuje tomu, že by došlo k příliš rychlému a příliš přísnému utažení kohoutů. Zpomalení je možné, dokonce i žádoucí, závažný pokles ale není pravděpodobný. Něco jiného je ale bohatý svět – v něm to stále ještě na silný nárůst soukromé poptávky nevypadá. Nejnovější optimistické údaje o HDP Spojených států jsou zavádějící. Ve čtvrtém čtvrtletí roku 2009 vzrostl HDP anualizovaně o 5,7 procenta zejména proto, že firmy obnovovaly své zásoby. Vzhledem k tomu, že pracovní místa stále ještě ubývají (byť už pomaleji), ceny akcií klesají, trh s domy a byty se zatím příliš nevzpamatoval a zadluženost domácností se snižuje, spotřební výdaje asi hned tak výrazně neporostou. Ani firmy vzhledem k  množství momentálně nevyužitých výrobních kapacit asi nezačnou horečně investovat. V Evropě a Japonsku je pak situace ještě daleko chmurnější. Ačkoli export už se začal vzpamatovávat, Japonsko upadlo zpátky do deflace. V eurozóně se zotavování ekonomiky začalo zadrhávat dávno před řeckou krizí. Poptávka domácností stagnuje dokonce i v zemích typu Německa, kde domácnosti nemusejí splácet žádné velké dluhy.

Hledání východiska Fakt, že bohatý svět je v podstatně jiné situaci než rozvíjející se ekonomiky, by se měl promítnout i do makroekonomické politiky obou těchto táborů. Rozvíjející se ekonomiky mohou a také by měly omezit stimulační opatření RESPEKT. CZ

a zvednout úrokové míry dříve, než se roztočí inflační spirála. Ve velkých, nevýkonných, bohatých ekonomikách je ale na takové kroky příliš brzo. Nedělat zatím nic je méně nebezpečné než riskovat tutéž chybu, kterou udělali v roce 1937 ve Spojených státech a v roce 1997 v Japonsku – v obou těchto zemích předčasné zvýšení daní a striktnější monetární politika uvrhly dosud křehkou ekonomiku zpět do recese. Vzhledem k tomu, že současný objem produkce je hluboko pod možnostmi ekonomiky a objem úvěrů příliš neroste, není déletrvající inflace pravděpodobná. Ve většině zemí není také důvod k  tomu, aby vlády kvůli obavám z držitelů státních dluhopisů náhle prováděly velké škrty ve vládních výdajích. Ze současné zoufalé situace Řecka, Španělska a Portugalska bychom neměli vyvozovat, že jakýkoli deficit je dnes nebezpečný, ale spíše to, že potřebují-li se vlády momentálně chovat velkoryse, musejí udělat víc pro kontrolu deficitu a podporu hospodářského růstu ve střednědobém horizontu. Většina velkých, bohatých ekonomik ovšem přijala za své jen polovinu tohoto hesla. Ministři financí skupiny G7 na setkání 6. února došli ke správnému závěru, že na omezování stimulačních opatření je zatím příliš brzy. Žádná z bohatých zemí si ale ještě nevytvořila věrohodný střednědobý fiskální plán. První na pořadu dne by měly být reformy – je například nutné zvýšit důchodový věk a začít vázat poskytování sociálních dávek na majetková kritéria, což jsou opatření, která zlepšují fiskální perspektivu zemí, aniž by přiškrcovala současnou poptávku. Francouzské plány na reformu důchodového systému ukazují správným směrem. Naopak, nový rozpočet USA, který současná opatření jednoduše odkládá do střednědobého výhledu, byl v tomto ohledu šokujícím neúspěchem. Stejně důležité pak jsou jednoznačnější kroky na podporu růstu ve střednědobém horizontu. Mají-li bohaté ekonomiky světa minimalizovat riziko toho, že po vzoru Japonska uvíznou v  bahně vysokého veřejného dluhu a pomalého růstu, musejí podporovat růst produktivity a vytvářet co nejlepší podmínky pro investice a  hospodářskou soutěž. Z  toho vyplývá, že by se měly znovu zaměřit na liberalizaci obchodu, soustředit se na omezování výdajů spíše než na zvyšování daní a dohodnout se na nové regulaci finančního sektoru. Část současné nervozity pramení z „politického rizika“. Nikdo – firmy, banky ani občané – si není úplně jist, kam směřuje vládní politika. Čím více vlády jednotlivých zemí udělají pro to, aby tuto nejistotu snížily, tím lépe se bude ekonomika zotavovat. Q © 2010 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Respekt. Článek v angličtině

audit

Ekonomové se spletli Výkon české ekonomiky se v posledním čtvrtletí 2009 meziročně snížil o 4,2 procenta. Hospodářství se v loňském 4. kvartále nezvedlo ani oproti 3. čtvrtletí, kdy kleslo o 0,6 procenta. Ekonomové a analytici se zase popletli. Mezi kvartály očekávali všichni oživení a meziročně propad v rozmezí od 3 procent (například ČSOB) po 2,7 procenta (ČNB). Ač jsou analytici vedle jak ta jedle už asi  dva roky, neklesá zájem médií o jejich prognózy. Možná je to dokonce nepřímá úměra. Čím více se mýlí, tím roste zájem o jejich další prognózy, odhady a vysvětlení. V pátek ráno jsem otáčel knoflíkem rozhlasového přijímače a všude se to hemžilo čilými ekonomy, kteří zase věděli, co bude dál. Šlo by ještě chápat, že ekonomové se pletli před rokem, protože je chudinky krize zaskočila. Krize ale trvá už déle než rok a půl a ekonomové jsou stále zaskočení jako pověstní čeští silničáři sněhovými jazyky. Proč se lidé neobrací s otázkami na stav a výhled hospodářství na nějakou jinou profesi? Ale na koho? Na psychologa? Na sociologa? Na politika? Máme volat faráře? Ti by nám asi všichni řekli, že tomu nerozumí. Paradoxně je tato odpověď z věcného hlediska pořád přesnější než prognóza ekonoma. Ale teď vážněji. Pokud chceme vědět, proč se ekonomové mýlí, je skutečně legitimní ptát se, zda tato otázka náleží ekonomům. Ještě si vzpomínám, jak většina ekonomů před rokem věštila obrovskou inflaci už pro tuto dobu, hádali se jen o to, jak vysoká ta vysoká inflace bude. A kde ta inflace tedy je? Také v Německu se ekonomové spletli, tamější hospodářství vzrostlo mezi 3. a 4. čtvrtletím o nulu. Už předem ale očekávání ochlazovaly asi týden staré údaje o slabých objednávkách v průmyslu. V Česku obecně trpíme slabou propracovaností podobných a také tzv. předstihových ukazatelů (různá měření nálady). Veřejná debata se u nás stádně soustředí pouze na schodek či dluh. Doufejme, že se ve světle nových čísel stočí také k růstu. Je jasné, že motorem českého růstu bude obnovení růstu německého. A obnoví se v Německu silný růst? Co německý export a kde je probuzený apetyt německého spotřebitele? Máme důkladné analýzy provázanosti české a německé ekonomiky? Co pro obnovu růstu můžeme udělat sami? Testujeme důkladně dopady fiskální politiky na růst? To jsou otázky, které si musíme naléhavě klást.

najdete na www.economist.com. JAN MACHÁČEK Články z The Economist přinášíme s přispěním KPMG Česká republika.

každý den nový audit jana macháčka na www.respekt.cz

33

neviditelná ruka

Antická tragédie v zemi Švejka Aktuální bouře na finančních trzích se soustřeďuje na Řecko. A opět se zdá, že se nás tato krize přímo nedotýká. Ale nenechme se mýlit. Finanční trhy se totiž ne vždy chovají racionálně, ale když už si všimnou nějaké nepravosti, tak mají sílu trestat. Co se vlastně stalo? Jak Řecko, tak Irsko se dostaly do hledáčku investorů ze stejného důvodu: vysoké deficity státních financí a rostoucí dluh státu. Obě země už představily plány, jak deficity řešit. Zatímco Irsko jde cestou snížení výdajů, Řecko cestou zvýšení daní. Řecko ve svém plánu na snížení deficitu počítá s tím, že bude daně lépe a efektivněji vybírat (třetina plánu). To může být nakonec pravda, ale tohle nesmíte říkat finančním trhům, takový plán rozcupují na kousíčky. Řecko má ale zároveň jedny z nejnižších daní v EU. Ptáte se, proč díky nízkým daním neroste, a proč dokonce nepřetahuje firmy ze sousedních zemí? Nízké daně nejsou všechno. Podmínky pro podnikání jsou v Řecku nejhorší v EU. Podle Doing Business 2010 je Řecko na 109. místě ze 183 zemí v podmínkách pro podnikání. V ochraně investic dokonce na 154. místě. Jednoduše řečeno, Řecko je mizernou zemí pro podnikání. Proto nelze reformu dělat výhradně prostřednictvím růstu daní, to by ekonomiku nadobro pohřbilo, ale prostřednictvím snížení výdajů, protože řecký sociální systém je dlouhodobě nastaven nad poměry. Ekonomické studie jasně ukazují, že pokud má být snížení deficitu úspěšné a dlouhodobě udržitelné, bez snížení výdajů se neobejde. Snižování deficitů prostřednictvím vyšších daní snižuje ekonomický růst, což samozřejmě tlačí sociální výdaje dále nahoru a deficity opět rostou. Jak se to může dotknout nás? Česko už dávno není středoevropským premiantem. Česká vláda dokázala snížit deficit k nule jen v časech, kdy ekonomika rostla o 6–7 %. A na to dlouhodobě nemáme. Pokud nedáme investorům kredibilní plán na zkrocení státních financí, budeme platit o několik procent více na úrocích. To ukazuje případ Řecka i nedalekého Maďarska. Úspory Česko neminou, tak či tak. Jen to může více bolet. Že to je příliš pesimistický závěr? Může být i hůř: i u nás je možností zvýšit daně. Mimochodem v podmínkách podnikání jsme na 74. místě mezi Itálií a Tureckem. DAVID navrátil

Autor je hlavní ekonom České spořitelny.

34

Příliš mnoho slunce Stát by měl postupovat v podpoře obnovitelných zdrojů jinak, než jak to předvedl v případě slunečních elektráren Luděk Niedermayer

N

a českých loukách se na jaře stane zvláštní věc: vedle květin deroucích se za sluncem bude ze země vyrůstat stále více černých panelů, kterým se říká fotovoltaické články. Na první pohled to je dobrý signál, že podporu obnovitelných zdrojů energie myslíme vážně. Jenže něco v tom systému podpory skřípe. Dnes je už jasné, že původně dobrý úmysl štědře dotovat sluneční energii kvůli čistšímu životnímu prostředí začíná neúměrně znečišťovat prostředí ekonomické. Stát totiž zaručuje až příliš vysoké zisky z tohoto druhu podnikání prakticky bez rizika pro investory. Vláda navrhla novelu zákona, která má tyto výnosy snížit na přijatelnou úroveň, není však jisté, že ji rozháraný parlament schválí, zejména když je nová silná lobby připravena bránit své zisky. Ať to dopadne jakkoli, problémy kolem fotovoltaiky by neměly odradit stát od hledání lepších způsobů financování obnovitelných zdrojů energie, protože jsou životně důležitou alternativou vůči ropě, uhlí či jádru.

Drahá liknavost Jak vlastně vznikl onen „problém se sluncem“? Jde o kombinaci dvou faktorů – technologického a politického. Rychlý rozvoj v oblasti fotovoltaiky vedl v uplynulých letech ke zlepšení parametrů solárních panelů a poklesu jejich ceny. Stát s takovým prudkým vývojem zjevně nepočítal a provozovatelům fotovoltaiky stále nabízí štědře a dlouhodobě dotované ceny na ekologicky vyrobenou elektřinu. Tyto dotace však neplatí ze své kapsy. Započítávají se do ceny elektřiny pro podnikatele i občany – bez ohledu na to, zda jsou fanoušky boje proti oteplování, či nikoli. Čeští zákonodárci zabezpečili podnikatele opravdu důkladně. Když podnikatel uvede sluneční elektrárnu do chodu, má garantovanou velmi příznivou výkupní cenu energie na 20 let. Výnosy z takovýchto investic se proto za vhodných podmínek pohybovaly v loňském roce až nad 30 % ročně. Fotovoltaika tímto převálcovala ostatní oblasti výroby energie z obnovitelných zdrojů (u kterých nedošlo k takovémuto poklesu cen technologií) a v roce 2010 si na sluneční elektrárny připlácíme přes 2,5 miliardy – tedy třetinu z celkové dotace na obnovitelné zdroje. Je to velký nepoměr vzhledem k tomu, že solární elektrárny se na výrobě energie z obnovitelných zdrojů podílely (podle dat z roku 2009) jen 1,5 %. Není proto divu, že v minulém roce zavládlo v oblasti slunečních elektráren investiční šílen-

ství. Místo počátečních projektů s pár panely vyrostly velké elektrárny a za loňský rok se jejich instalovaná kapacita zvýšila ze 70 MWh na dnešních téměř 500 MWh. Současný zákon umožňuje snížit výkupní ceny maximálně o 5 % (což se také stalo), investoři však mohou nadále počítat s bezrizikovým výnosem mezi 20 a 30 % ročně. To je ve srovnání třeba s výnosem ze státních dluhopisů pětinásobek. A elektrárny dále rostou – rekord zatím drží projekt ČEZ s úmyslem postavit elektrárnu s plochou odpovídající 60 fotbalovým hřištím. Rozsah investičního boomu se dá odhadnout i podle počtu žádostí o připojení do přenosové soustavy. Státní společnost ČEPS varuje, že tlak na přenosovou soustavu je příliš velký – připojit se chce tento rok tolik slunečních a větrných

rébus na téma česká elektřina Čtení faktur za odběr elektřiny dnes není vůbec jednoduchá činnost a i pro ekonomicky zdatné jednotlivce se stává obdobou luštění křížovky. Cena se rozkládá na všemožné poplatky a cenu samotné energie (kterou stát považuje díky otevřenému trhu za neregulovanou). Zejména ta druhá položka však stoupá – jen za období 2002 až 2005 o více než třetinu. Cena silové energie má přitom těsnou vazbu na náklady na elektřinu pro podniky. Zde, možná poněkud překvapivě, se již v polovině dekády ceny této elektřiny pohybovaly přesně uprostřed pelotonu zemí EU, ale současně byly nejvyšší ze zemí s vyšším podílem jaderné energie. Což představuje jednu z hádanek našeho energetického trhu. Ještě více překvapivé je však srovnání, které nedávno uveřejnila rakouská obdoba našeho ERÚ, společnost E-control. Z jejího porovnání ceny elektřiny pro typický rodinný odběr v metropolích bývalé EU 15 (kterou doplnila ČTK o výpočet hodnoty pro Prahu) plyne, že pouze čtyři hlavní města pokrytá studií mají dražší elektřinu než Praha. A přitom je v některých případech vyšší cena způsobena nikoli drahou výrobou či distribucí, ale ekologickou daní. Uvážíme-li, že naše země patří k největším exportérům elektřiny v Evropě a tuto energii přitom vyrábí sice levným, ale ekologicky nejméně žádoucím způsobem (většina pochází z hnědouhelných elektráren), zdá se, že na našem trhu s elektřinou něco není úplně v pořádku.

R E S P E K T 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

energetika | ekonomika elektráren, že jejich teoretická kapacita (má jít o 3500 MWh) by převýšila kapacitu obou našich jaderných elektráren. Problém s elektřinou z obnovitelných zdrojů je totiž také v tom, že její přísun je nestabilní.

Zeleně, ale jinak

Velkou roli bude hrát skladování energie.

Zachraňme, co se dá Chyba státu, který špatně odhadl míru podpory fotovoltaických elektráren, vede k reálné hrozbě, že ceny elektřiny půjdou hodně nahoru. Dnes zaplatí spotřebitel příspěvek pro výrobce „šetrné elektřiny“ zhruba 160 korun na MWh, ale již v roce 2011 se podle prognózy Energetického regulačního úřadu (ERÚ) vyšplhá ke 300 korunám (cena silové energie, ke které se příspěvek připočítává, se dnes pohybuje kolem 1200 Kč za MWh). Na poplach proto bije i premiér Jan Fischer, který má pro problémy našich podniků zjevně velké pochopení. Obava bývalého statistika je však oprávněná – elektřina v Čechách není zdaleka levná (viz rámeček) a začíná ohrožovat růst naší ekonomiky, která ke svému výkonu potřebuje výrazně více energie, než je v Evropě běžné. Změna rozsahu podpory slunečních elektráren, která proběhla už ve většině okolních zemí (dnešní německé ceny jsou téměř poloviční), u nás však není jistá. A nejen díky rozháranosti českého parlamentu. Vypadá to, jako kdyby spojencem velkých investorů byla i jistá neobratnost ERÚ: tento úřad totiž v návrhu novely zákona neuvádí, o kolik hodlá výkupní ceny snížit! ERÚ se v novele odvolává na výpočet ná-

vratnosti investice do elektrárny, přičemž není vůbec jasné, jak tuto klíčovou hodnotu jeho experti počítají. A aby toho nebylo dost, investoři naznačují, že stát by mohli žalovat za změnu podmínek pro podnikání (novela by v případě schválení platila od roku 2011) třeba cestou mezinárodních arbitráží. Je jistě pravda, že díky štědré podpoře států se rychle zlepšuje kvalita i spolehlivost alternativních zdrojů energií a jejich šíření snižuje ceny takto vyrobené elektřiny. Není však také pochyb o tom, že za dnešní situace jsou miliardy korun, kterými budou spotřebitelé v následujících letech podporovat úspěšné podnikatele v oboru slunečních elektráren, nevýhodně vynaloženými prostředky. Podpory jsou příliš štědré a vytvářejí nové problémy. Kromě ekonomických také politické – například mohou zkompromitovat celou myšlenku obnovitelných zdrojů v očích většiny, která bude muset platit za elektřinu stále víc. Nemluvě o tom, že tato forma ekologické daně vyčerpává prostor pro jiné formy podpory šetrných technologií, které v naší zemi zcela chybí (v Česku například neexistuje prakticky žádná podpora ekologicky šetrných aut pro občany).

Problém s financováním slunečních elektráren by měl otevřít debatu o tom, jak nejlépe využít nové technologie. Je například zřejmé, že Česko není právě ideální zemí pro obrovské solární či větrníkové projekty – nemáme ani dost slunce, ani dost volného území. Poučit se dá třeba od německých firem, které uvažují o stavbě obřích energetických zařízení v severní Africe. Obrovské větrníky zase mají smysl například v mořích, což právě zkoušejí Britové. Česko má v oblasti udržitelného rozvoje obnovitelných zdrojů jen malý prostor na rozhodování. Mělo by se soustředit na včasné zapojení do výzkumu i výroby zelených technologií. Jeden z problémů, který čeká na řešení, je nalezení formy vhodného skladování energie – to bude hrát stále větší roli díky tomu, že nové zdroje elektřiny neoplývají stabilitou. Další klíčová oblast by měla být v soustředění na úspory energií a zavádění takzvaných chytrých sítí, které umí se zdroji energie lépe hospodařit. Epizoda se solárním Klondikem na český způsob nás vyjde draho a měla by rychle skončit. To však neznamená, že máme opustit myšlenku šetrných technologií. Dnes je zřejmé, že právě ony budou měnit fungování světa i ekonomiky v následujících dekádách. Evropa, která začíná být v této oblasti velmocí, si uvědomuje, že je to v jejím životním zájmu – kromě posílení pozic mnoha svých firem na světových trzích se také může zbavit závislosti na ropě či plynu. Ekonomický přínos takového vývoje bude časem jen růst. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

35

rozhovor

Bude to naše dědictví

S Vladimírem Tošovským o prolomení limitů, sluneční energii a stavění hladových zdí

Ministr průmyslu Vladimír Tošovský překročil většinu donedávna platných ekologických tabu. Jeho energetická koncepce počítá s prolomením limitů na těžbu uhlí, rozmachem jaderné energetiky a možná i zapomenutými plány na vybudování jezů na Labi. TOMÁŠ SACHER



foto karel cudlín

Chtěl byste bydlet v Horním Jiřetíně, kde chcete prolomit těžební limity hnědého uhlí? Jestli bych tam chtěl bydlet... Já rozumím, že jsou k tomu různé názory, že jsou tam starousedlíci, kterým je to nesmírně líto. Ale pak jsou tam zase lidé, kteří rozumí tomu, že je fajn, že tam to uhlí je, a že se odstěhují, pokud jim někdo nabídne náhradu. Jsou tam i spekulanti, kteří si tam koupili pozemky, a tomu taky rozumím. V konečném důsledku se ale samozřejmě musí domluvit těžař s majitelem pozemku nebo domu, to je základní premisa. Je chyba, že se z toho dělá politické téma.

Chtěl byste tam bydlet, nebo ne? Kdybych tam bydlel, chtěl bych mít především jasno v tom, co bude. Nejhorší je ta dnešní nejistota.

Ano, nebo ne? Dobrá, nechtěl. Ale především kvůli té nejistotě.

36

Říkal jste, že limity by neměly být politickým tématem. Tím ale byly vždy – dokud politici nepovolí prolomení limitů, nemůže k těžbě v severních Čechách dojít. Ne, ne, ne. Ani když se dveře k další těžbě otevřou, ještě to neznamená, že se bude těžit. Jen jsme se skutečně přiblížili rozhodnutí o prolomení limitů. Navíc teplárny nemají zajištěný přísun paliva – je jedno, jestli zásoby uhlí pro ně dojdou v roce 2012 nebo o dva roky později.

Existuje celá řada analýz, které říkají, že Česká republika má zásoby uhlí alespoň na třicet let dopředu. Naposledy jednu takovou analýzu zveřejnilo ministerstvo životního prostředí. Teoreticky ano, ale prakticky to uhlí není k dispozici. Jde o zásoby, se kterými počítáme pro tepelné elektrárny. Uhlí pro teplárny, které se těží například na dole Bílina, prostě nebude k dispozici.

Ministerstvo životního prostředí říká, že uhlí je dostatek, vy tvrdíte opak. Co si z toho mají lidé vzít? Ministerstvo životního prostředí zpracovalo „Politiku ochrany klimatu“, která pracuje s energetickou vizí do roku 2030, a v té se v zásadě nelišíme. Rozcházíme se ale ve věcech, jako je například rychlost energetických úspor ze zateplení domů a podílu obnovitelných zdrojů... Velké rozpory proto panují v energetické koncepci, ve které naše ministerstvo počítá s výhledem do roku 2050.

Potenciál úspor roste úměrně s tím, jak velkou tomu tématu stát věnuje finanční podporu. Já bych to řekl jinak – potenciál úspor se odvíjí od schopností ekonomiky jako takové. Aktuální vládní program „Zelená úsporám“ je například financován z emisních povolenek, ty ostatní peníze ale musí vyprodukovat ekonomika. Když chce například rodina žijící → RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

RESPEKT. CZ

37

rozhovor Schválí tedy energetickou koncepci vaše úřednická vláda?

→ v domě z osmdesátých let přiblížit své bydlení

nízkoenergetickým stavbám, musí investovat. Jenže na to často nemá a stát samotný tuhle změnu zajistit nedokáže.

Myslím, že ne. Mluvili jsme o tom s ministrem životního prostředí i s premiérem Fischerem a tahle vláda už to nestihne, bude to naše dědictví.

Počítáte do svých energetických úvah i dopad na krajinu severních Čech?

Nebudete ji schvalovat z časových, nebo politických důvodů?

Nedívejte se jen na krajinu, podívejte se na to z širšího pohledu: Je pravda, že hnědouhelný důl je ošklivý, s tím souhlasím. Nicméně po něm zůstane rekultivovaná krajina a v neposlední řadě jsou tam taky lidé, kteří v tom dole pracují. A demografická skladba v severních Čechách je tvořena převážně horníky. Co budou dělat? Na tyto věci také musím myslet.

Z důvodů časových, já bych ani nechtěl, aby v tom byl politický problém.

Přestože nová koncepce zatím nebude, její teze se do činnosti vlády promítají už dnes. Týká se to třeba stažení horního zákona, který značně komplikuje prolomení uhelných limitů, z programu jednání sněmovny. Není to v podstatě jen jiná cesta, jak dosáhnout téhož?

Kde tedy máte osobní hranici, kdy se ekonomický zájem dostává do střetu s devastací krajiny třeba v podobě těžby uhlí? Ta hranice je jednoduchá a jmenuje se vyrovnanost. Ekonomický rozvoj musí být bezesporu přátelský k životnímu prostředí, nedovedu si ale představit, že bychom kvůli tomu šli s výkonností české ekonomiky dolů. To je prostě pro každého nepřijatelné. Rozvoj musí být stále zajištěn.

Bez ohledu na devastaci krajiny? Naopak. S ohledem na dopady na životní prostředí, s maximálním ohledem. Nicméně musíme udržet rozvoj, kladnou optimalizaci ekonomiky. Určitě u nás na ministerstvu nepřemýšlíme tak, že bychom chtěli prolomit limity, rychle vytěžit uhlí, prodat ho a získat tak krátkodobý profit, to by bylo špatně. Je nesmysl, že by ministerstvo podléhalo nějaké uhelné lobby.

Tak tedy srozumitelně vysvětlete, proč oživujete problematické projekty, jako je prolomení těžebních limitů, jezy na Labi či bezprecedentní rozvoj jaderné energetiky, které si nedovolila přijmout žádná polistopadová vláda řádně vzešlá z voleb? Vezměme si třeba problematiku uhlí – v České republice jsou tři miliony Čechů závislé na centrálním zásobování teplem pocházejícím z jeho spalování. Čím si ty tři miliony lidí zatopí, až dojde uhlí? Oni nemají alternativu a zateplení domu jim nepomůže, v tom je naše trauma. Jde nám o nastavení podmínek pro podnikání tepláren a transport tepla zákazníkům a k tomu musíte mít primární zdroj energie. Máme v podstatě jen tři možnosti – uhlí, biomasu nebo plyn. Kdybychom ale měli využívat biomasu, museli bychom jí získat asi sedmnáctkrát víc za rok, než je současná česká produkce. Navíc si nejsem jist, jestli by konečný ekologický dopad nebyl nakonec kvůli nabalující se dopravě horší. V případě plynu bychom museli zvýšit nákup o pět miliard kubíků, což zaprvé nemáme nasmlouváno a zadruhé bychom se dostali do ještě větší závislosti na dodávkách plynu z Ruska.

Premiér Fischer naznačil, že vláda energetickou koncepci zřejmě neschválí. Jak to tedy bude? Máme ji zpracovanou, podrobili jsme ji veřejné diskusi, protože se s ní nijak netajíme.

38

Vladimír Tošovský *17. října 1961, Praha Ministr průmyslu a obchodu, manažer, politik. Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze se specializací na přenos a rozvod elektřiny. Poté absolvoval postgraduální studium na ČVUT. V roce 1986 nastoupil do Středočeské energetické, a. s., kde vedl referát odboru řídící techniky a poté vystřídal další vedoucí pozice. V roce 2001 přešel do ČEZ, a. s., kde se stal ředitelem OJ ČEZ Trade. Roku 2005 nastoupil na pozici ředitele úseku trading ČEPS, a. s. (Česká energetická přenosová soustava), kde od roku 2006 působí na pozicích generálního ředitele a předsedy představenstva, rovněž předsedá dozorčí radě Českého svazu zaměstnavatelů v energetice. Je ženatý, má tři děti.

Naopak jsme vyzvali k diskusi i ekologické organizace. Ty šly sice nejdřív protestovat na chodník a tam jsme za nimi nešli, ale později v zasedačce jsme si to vysvětlili. Jednali jsme s Hnutím Duha, Greenpeace a sdružením Calla a šlo samozřejmě o uhlí. Snažil jsem se jim vysvětlit totéž co vám: že některé zásoby uhlí v rámci stávajících limitů těžby, o kterých se mluví, zkrátka nebudou k dispozici, protože s nimi počítáme pro uhelné elektrárny. Teplárnám budou chybět. Druhým tématem byl ten reálný potenciál úspor, který oni přeceňují.

A změnili jste po téhle diskusi něco v energetické koncepci? Bohudík ne. To, co nám předložily ekologické organizace jako variantu, bylo neprovozovatelné, a proto jsme je museli odmítnout. Naše koncepce prošla připomínkovým řízením, vypořádáním některých námitek ministerstva životního prostředí a ještě na ní budeme pracovat dál – musíme ji podrobit i strategické studii dopadů na životní prostředí EIA.

Ne, tohle není správný úhel pohledu. My jsme stáhli horní zákon, protože máme v programovém prohlášení, že zákony, které nemají šanci, aby prošly na program jednání vlády, nebudeme předkládat a stáhneme je. Což se stalo s mnoha a mnoha jinými zákony. Horní zákon měl být na programu asi sedmkrát a ani jednou nebyl zařazen. Druhá věc – nejprve si přece musíme říci, co chceme, a pak k tomu dělat zákony.

Po nedávné schůzi tripartity, tedy společném jednání vlády, podnikatelů a odborů, jste představili nový balíček na boj s ekonomickou krizí. Je v něm dostavba jezů na Labi, Temelína nebo uhelné elektrárny Prunéřov. Jak jste došli k závěru, že právě tohle jsou účinná opatření? Je to zkrátka výsledek jednání zaměstnavatelů, odborů a vlády. Návrhy, které padaly přímo na zasedání tripartity, byly o hodně tvrdší než ty, které tam dnes jsou. A výsledkem nejsou jenom body, o nichž mluvíte, dohromady je to 38 návrhů. Na některých trvali sociální partneři, na některých trvala vláda, na jiných odbory.

Kdo trval například na dostavbě jezů na Labi? Všechny tři strany. Je to dohromady materiál tripartity, já bych nerozlišoval v tom, jestli to byl první, druhý, nebo třetí.

Kdo tedy předložil tento návrh, který jste pak společně schválili? Nikdo konkrétní to tam nepřinesl, vyplynulo to z poměrně dlouhé diskuse.

Stále není jasné, co vám dává jistotu, že právě tyhle projekty ekonomiku nastartují? Kolem většiny z nich se vedou diskuse právě proto, že výsledný efekt je sporný – ať už jde o devastaci přírody, zvýšení zaměstnanosti či velikost výnosu... Jde o to, kdo je v těchto projektech investorem. Pokud je investorem soukromá firma, tak žádná taková nebude investovat do ztrátového projektu, to by udělal jenom sebevrah. Já přece nemůžu přepočítávat záměr jakékoli privátní firmy.

Co když si svůj záměr špatně spočítá, zkrachuje a zbude po ní třeba právě jenom RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

rozhovor vybagrované dno Labe? Kdo konkrétně vás v tomto případě přesvědčuje o prospěšnosti té stavby? Tam žádný investor ještě není a v materiálu tripartity není napsáno „stavme jezy“, tam se píše „vytvořme podmínky pro konečné rozhodnutí“.

A to konečné rozhodnutí by mělo být pozitivní. To tam není napsané, může být i zamítavé. Říkáme jen „vytvořme pro něj podmínky“. Uvědomte si, že i studie a přípravné práce na podobné projekty jsou nesmírně důležité a tvoří jednu z injekcí, kterou do současného ekonomického života dáte.

Studie už existují. Proč by se měly dělat další studie na něco, co možná ani nebude? To je obyčejná hladová zeď. Není. V případě jezů stále nemáme konečné rozhodnutí a my jsme zkrátka na tripartitě projednávali jednotlivé velké investiční projekty, které mohou v tuto chvíli pomoci nastartovat českou ekonomiku. Neříkáme: Pojďme do nich. Říkáme: Pojďme o nich rozhodnout, pojďme se o nich bavit, pojďme vytvořit podmínky pro to rozhodnutí. Tohle tam stojí. A pakliže se rozhodneme na základě ekonomických úvah, no tak je prostě stavme.

Je pozoruhodné, jak snadno tyhle tripartitní léky na krizi na jednání vládě prošly. Například odborná ekonomická komise NERV sestavila odlišný seznam doporučení. Která z nich využijete? Ale ten seznam NERV není s balíčkem tripartity v rozporu. Samozřejmě něco je pojmenováno jinak, ale také na straně odborů a zaměstnavatelů jsou ekonomičtí odborníci. Sám se také počítám k expertům, ale beru názory od expertů ze všech stran, ten dialog být musí, protože jinak to budou jen plamenné řeči.

Znovu – kterými návrhy NERV jste se ve své koncepci inspirovali? Vláda se samozřejmě už historicky dlouho – nebo ještě než jsme se tou vládou vůbec stali – těmito věcmi zabývala, to je prostě pravda. Vládní materiál, tzv. exit strategy, z návrhů NERV vychází. Částečně tam přidává naše opatření a myšlenky a jsou v ní i věci, které se stanou politickým tématem: daně a já nevím co všechno. Jsou tam i místa, kde si v rámci tripartity nerozumíme – třeba sociální partneři nebudou souhlasit se zdravotnickými poplatky. Doporučení NERV jednoznačně vnímám například v proexportní strategii – my jsme exportní ekonomika a export musíme podporovat. Pracujeme na tom intenzivně jednak v  krátkodobých opatřeních, kdy jsme například nedávno letěli do Iráku s letadlem plným českých podnikatelů. Ale i v těch dlouhodobých – například rozšiřováním možnosti pojištění podnikatelů v rámci pojišťovny EGAP, která firmám pomáhá při získávání úvěrů. RESPEKT. CZ

Mezi doporučeními komise NERV jsou důležité i klíčové změny v pravomocích státních institucí, které ovlivňují podnikatelské prostředí – NKÚ a antimonopolního úřadu. V případě NKÚ navrhuje NERV možnost udílet na základě zjištěných pochybení sankce. Zabývali jste se tím? Tím jsme se nezabývali, to je hodně strategická záležitost. Ale v principu si myslím, že NKÚ by měl mít možnost rozšířit svoji působnost. A taky si myslím, že je potřeba vytvořit absolutně transparentní prostředí. Souvisí to s protikorupční strategií. Ale nechci tu nikoho obviňovat z korupce, na to nemám ani čas a ani o ničem nevím.

Můžete konkrétně říct, proč neumožnit NKÚ udílení sankcí? Když se pořádně nastaví podmínky a budou se důkladně kontrolovat, tak potom sankce nemusí dávat NKÚ, protože dotyčného člověka nebo firmu dostihne trestní odpovědnost. Konkrétní sankcionování NKÚ neumím

Je nesmysl, že by naše ministerstvo podléhalo nějaké uhelné lobby. teď narychlo rozklíčovat, o tom bychom museli diskutovat. Osobní názor mám takový, že pokud se odkryje jakákoli nesrovnalost, nebo dokonce trestná činnost, nechť se řeší trestněprávně. Pokud se tam ale objeví špatná ekonomická úvaha, tak potom ať NKÚ udělá nápravná opatření. Podpoření sankcí mi někdy přijde zbytečné.

Jde o to, zda má při vynucování těch nápravných opatření NKÚ dostatečné pravomoci. Nedovedu si představit, že když NKÚ vydá návrh nápravných nařízení, kontrolovaný člověk či instituce – stát – si postaví hlavu a řekne, že ta opatření dělat nebude. To mi připadá absurdní.

Tohle se ale děje opakovaně – například v případě ministerstva dopravy a Ředitelství silnic a dálnic ČR kritizovaných kvůli stavbám předražených dálnic. Pak je to odpovědnost vlády. Ale nevybavuji si, že bychom v tomhle konkrétním případě řešili nějaký problém. Má zkušenost je taková, že dotyčný ministr dostane za úkol zjednat nápravu a to také dělá.

V případě antimonopolního úřadu NERV navrhl rozšířit namátkové kontroly i na veřejné zakázky pod dva miliony, protože se často stává, že se zakázka schválně rozdělí na menší části. Ani tímhle jste se nezabývali? To jsou dvě věci – kontrolovat zakázky pod dva miliony mi přijde zbytečné, protože je jich tolik, že by to nešlo zvládat. Já jsem při-

šel z firmy (státní Česká energetická přenosová soustava – pozn. red.), která se tím postupem musela zabývat. Interní předpisy jsme měli jednoznačné: i když je to podlimitní zakázka, všechno musí být transparentní. Kontrolní mechanismy by zkrátka měly fungovat uvnitř samotných organizací a firem. Ale ať se klidně udělá namátkově kontrola, nemám s tím nejmenší problém.

A tuhle možnost musí antimonopolnímu úřadu umožnit politici tím, že schválí potřebný zákon. Budete jej tedy navrhovat? Mezi našimi prioritami to v tuto chvíli není, ale na protikorupčním balíčku budeme dále pracovat. Řada obdobných návrhů se v něm objeví.

Žhavým tématem uplynulého týdne byly solární panely. Rozvodný podnik ČEPS navrhuje nepřipojovat další solární elektrárny do sítě, protože jsou prý příliš drahé a zatěžují rozvodnou síť. Jak se na to jako bývalý ředitel ČEPS díváte? Čistě technicky. Řeknu vám dvě čísla: dneska máme připojeno 600 megawattů výkonu ze solárních panelů a úřady daly souhlas k dalším 3500 megawattům. To je dohromady 4100 megawattů. Minimum výkonu, které stačí v jednom momentu k pokrytí potřeb České republiky – je to pravidelně začátkem léta –, je čtyři a půl tisíce megawattů. A to znamená jediné – prakticky celou minimální potřebu bychom projeli jenom na solární energetiku, což je systém, který je neprovozovatelný. Máme tu dva tisíce megawattů v Temelíně, 1760 v Dukovanech a tepelné, větrné a vodní elektrárny. Takže něco musí pryč. Ten potenciál solární energetiky může vypadat zajímavě, jenže bohužel se tu stále zapomíná na to, že jde o nerezervovaný zdroj, a když není slunce, není ani elektřina. Skladování 4100 megawattů v akumulátorech je dnes science fiction, po západu slunce tu máte okamžitý výpadek, a takovou situaci nezvládá síť a ani ho neumíme takto rychle nahradit. Velké uhelné elektrárny se nedají vypínat a zapínat každý den.

Mluvíme tu ale zároveň o technologii, která otevírá cestu k energetické samostatnosti domů, je ekologicky naprosto čistá a jejíž rozšíření jsme si dlouho přáli. Jak tuhle rozporuplnou situaci vy jako politici plánujete řešit? Něco podobného se stalo v 90. letech s přímotopy. Všichni chtěli topit přímotopy, protože to bylo relativně levné a pohodlné, akorát tomu chyběla jedna věc – nebyla dostatečně dimenzovaná distribuční soustava. Takže se narazilo na to, že systém tu zátěž není schopen zvládnout. Jestliže tedy chceme mít dostatek solárních panelů, potřebujeme mít i záložní zdroje a síť naddimenzovanou tak, aby se mohly připojit. To je však dlouhodobější výhled. V tuto chvíli musíme snížit příliš vysoké ceny za výkup solární elektřiny a dostat je na stejnou úroveň jako ostatní obnovitelné zdroje. Q

39

Ženou v Jemenu Rakety, nebo učebnice a nové učitele? Američané a Evropská unie stojí před dilematem, jak pomoci Jemencům odolat radikálnímu islámu šířenému lidmi spojenými s al-Káidou. Tady je reportáž z míst, kam by západní podpora mohla jít. Marek švehla

40

foto matěj stránský RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

téma

Nejlepší projekt dostane dva tisíce dolarů do začátku. (Ve škole vedené Gabool) RESPEKT. CZ

41

téma

A

bder žije jinak, než bylo u nich v rodině zvykem. Její matka se vdávala ve dvanácti letech, o pár let starší Abdeřina sestra na příkaz otce ve čtrnácti. Abder je teď dvacet šest a na svatbu zatím nepomýšlí. Bydlí pořád u rodičů na okraji hlavního jemenského města San’á v patrovém domě, z  něhož je výhled na zubatou siluetu okolních hor. Je to jedno z těch prašných předměstí velkého asijského města plné aut a pouličních prodavačů se vším možným. Odtud pochází i jeden z předních jemenských náboženských kazatelů, a asi i proto hodně místních mladých mužů svého času odjíždělo do Iráku

bojovat pod značkou al-Káidy proti Američanům. Mnoho z nich se vrátilo a teď tu kolem žijí své životy. Abder, celým jménem al-Wadžih, to tu podle svých slov má ráda. Projíždí se tu na kole, s mladšími bratry kope do míče nebo se sestrami chodí nakupovat. Volný čas ale tráví hlavně uvnitř desetipokojového domu v prostředí své velké rodiny, kterou po svatbě – až nastane čas – bude muset opustit a odstěhovat se do domu svého manžela, kterého jí vyberou rodiče. Na rozdíl od svých sester má ale velké privilegium – bude si moc klást podmínky a otec ji prý nebude nutit k něčemu, co nebude chtít. „Můj manžel bude muset být vzdělaný,“ prohodí s úsměvem. Vzdělání se rovná univerzitnímu diplomu, který v  zemích, jako je Jemen, znamená poukázku ke společenské prestiži a obvykle i slušnému platu. Abder ví, že měla štěstí a že tohle všechno teď má na dosah. Právě ji totiž otec mezi svými patnácti dětmi vybral jako tu, které odloží sňatek, zaplatí jí univerzitu, a ona díky tomu povede život vzdělané emancipované ženy, kterých v posledních letech v Jemenu přibývá. Abder jsme potkali v univerzitním campusu v San’á na chodbách oddělení mezinárodních vztahů, kde arabsky psané jmenovky na dveřích nedávají Evropanovi šanci, aby našel, co

Možná budoucí diplomatka. (Vlevo Abder, vpravo její otec a bratr)

hledá. Abder, oděná jako všechny ženy v San’á do abáji – černých šatů až na zem důkladně zakrývajících všechny křivky těla, s černými rukavicemi, důkladně utaženým šátkem a rouškou přes obličej s úzkou škvírou na oči –, nám tlumeným hlasem a posunkem svých tmavých očí nabídla doprovod na cestě campusem. Bylo vidět, že ráda využívá možnosti popovídat si s někým anglicky. Nad žádostí o návštěvu u ní doma však chvíli váhala a pak s jistou nervozitou volala mobilem otci o svolení. V arabských konzervativních zemích, jako je Jemen, konvence nedovolují, aby muži navštěvovali ženy doma, jakkoli by to mělo být v přítomnosti jejího otce a bratrů. Vyhlášená arabská pohostinnost se tady odehrává tak, že mužská návštěva končí ve velkém pokoji pro hosty, aniž by spatřila ženské

Kdo se tady vrátil z Iráku? (Staré město San’á)

42

RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

téma osazenstvo domu. Sedí se na divanech podél zdí, popíjí sladký silný čaj nebo hořká arabská káva. Ženy jsou vzadu v domě, aniž by je mohl cizí muž zahlédnout. Abdeřin otec nakonec s návštěvou souhlasil pod podmínkou, že návštěvníci z Evropy se setkají jen s Abder. On sám je konzervativní muslim. Má patnáct dětí se dvěma ženami, z nichž každé musel opatřit vlastní dům. Abdeřina matka do školy nechodila a za svého života zatím porodila dvacet dětí, z nichž polovina zemřela na různé nemoci. Chudí Abdeřini rodiče nejsou. Mají velký dům, otec vydělává jako obchodník s plynovými bombami. Do domácnosti přispívají i synové, kteří žijí v rodném domě (jeden je mechanik ledniček, druhý taxikář, třetí má vlastní obchod, další chodí ještě do školy). Jak už bylo řečeno, Abder dosud nenásledovala „manželský osud“ svých sester jako jediná v rodině a stejně tak zatím jediná má univerzitní vzdělání. „Otci bylo líto, že mou sestru provdal tak brzy, a proto se rozhodl, že u mě bude postupovat jinak,“ říká Abder. Prý u rodičů zabralo i to, že se od dětství zajímala o zeměpis a politiku, četla noviny. A podle všeho se tahle lítost vyplatila.

středí. Zatím je spokojená v San’á na univerzitě. „Když mají na výběr, jestli muže, nebo ženu, tak vezmou muže. Pro mě jako ženu ale naštěstí práce byla a plat mám taky stejný jako moji mužští kolegové.“ Po zvládnutí doktorátu si Abder chce dát žádost o stipendium na některé z amerických nebo britských univerzit. „Chtěla bych poznat, jak se žije na Západě,“ říká s nadšením, kterému není těžké uvěřit. Její otec těmto plánům přikyvuje a rodina ji hodlá podpořit mimo jiné i tím, že do Evropy nebo Ameriky by s ní vyslala i jednoho z jejích bratrů. Samotnou by ji totiž otec nepustil. →

Poznat Západ „Tady jsem já,“ pronáší Abder s  hrdostí nad svojí fotografií z promoce a namíří prstem na jednu z postav. Ta pomoc v orientaci nad fotografií je nutná, protože všechny ženy na ní mají kromě svých univerzitních úborů a klobouků rouškami důkladně zakryté tváře tak, že jim koukají jen oči. „Vážně jsem to já,“ směje se Abder pochybovačné poznámce, jak si může být jistá, když všechny postavy vypadají úplně stejně. Jenže Abder si jistá je a dává najevo, že nejen v tomhle. Chvíli mluví o svém úspěšném studiu, pak o práci na univerzitě, kde si teď dodělává doktorát z mezinárodního práva a kde dostala místo odborné asistentky. Stala se tak třetí ženou v týmu se dvaceti sedmi muži. Když začne mluvit o plánech na studium v zahraničí a o vysněné práci jemenské diplomatky, jako by jí byla plná místnost. Energicky rozhazuje rukama, směje se a její rychlou angličtinu jen občas přeruší pauza, kdy netrpělivě hledá to správné slovo. Mluví o sobě, o rodičích, o politice nebo o tom, jak vláda musí něco dělat proti přítomnosti al-Káidy v  Jemenu. Na rozdíl od světa venku mimo zdi rodného domu teď nemá přes obličej černou roušku a předepsanou čerň její sukně a šátku doplňuje ostře červená mikina. Obličej si zakrývá jen na chvíli, když dorazí na návštěvu kamarád jejího bratra. Stejně jako její sestry a švagrové chodí Abder na veřejnosti se zahaleným obličejem. Při vedení semináře na univerzitě sice musí trochu zvyšovat hlas, na ženy mluvící zpoza roušky nikáb jsou tu ale všichni zvyklí. Zatím ještě nikdy nebyla mimo Jemen, neměla tedy možnost vystavit své oděvní návyky zkoušce jiného pro-

Nějaké novinky o prezidentovi? (Nahoře nové náměstí, dole staré San’á) RESPEKT. CZ

43

téma

Jak to udělat, aby se tu neusadila al-Káida? (Staré San’á)

→

Kát s islamisty Evropan, zvlášť když je vybavený informacemi o Jemenu jako nejnovější baště al-Káidy, patrně nebude po příjezdu do téhle země zrovna zahlcen optimismem. Naopak je snadné sklouznout ke stereotypu beznadějně konzervativní muslimské země. Města vypadají jako oživlá vzpomínka na starou Arábii fascinujících tržišť a úzkých spletitých uliček s tradičními mnohaposchoďovými kamennými nebo hliněnými domy. U moci je třes třicet let prezident a jeho rodinný klan, jejichž vybledlé fotografie visí na

44

kdejakém rohu. Jeho moc však nesahá daleko za hranice hlavního města, a pokud chce vládnout i jinde, musí si kupovat loajalitu konkurenčních kmenů. Na jižním okraji San’á vyrůstá v posledních letech luxusní rezidenční čtvrť vystavující na odiv obrovské vily vládních úředníků, kteří by si takové bydlení ze svých normálních platů nikdy nemohli dovolit. Taky proto tady každý mluví o korupci jako o příčině všeho špatného. Proč se nedaří porazit rebely na severu země, kde už roky probíhá regulérní občanská válka? Protože armádní důstojníci prodávají své vlastní zbraně. Proč je malá nabídka kvalitních škol? RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

téma Záchrana před pubertou V San’á existuje víc projektů na podporu žen. Paní Rawfa Hasan má za cíl prosazovat účast jemenských žen v politice (v tamním parlamentu to vypadá ještě o něco monotónněji než v Praze: tři sta mužů a jedna žena). V centru města má pronajatou velkou kancelář s knihovnou. Kromě toho organizuje třeba i modernizaci škol pro ženy a propagaci vzdělávacích kurzů. Byť momentálně nejvíc agendy zabírá pomoc ženám bez domova, které se svými dětmi uprchly ze severu země postiženého válkou. „Je to velký problém,“ říká paní Rawfa. „Ženy nejsou zvyklé někam přijít a říct si o pomoc. Zvlášť když zde humanitární pomoc rozdělují muži.“ V zemi tradičně známé kvůli dětským nevěstám dnes začínají vznikat i nevládní organizace, které po takových případech pátrají a snaží se tyto svatby zastavit. „Máme tři sta dobrovolníků, kteří pátrají po venkově a hledají případy dětských svateb. Pracují pro nás právníci a taky vesničtí učitelé, lékaři,“ popisuje zpoza svého závoje dobrou angličtinou paní Nura Alí, jedna z vedoucích pracovnic Organizace pro ochranu dětství. „Momentálně řešíme pět takových případů a zatím nevíme, jestli uspějeme.“ Dětské svatby mají v některých odlehlých oblastech Jemenu tradici proto, že rodiče věří v jejich výchovný přínos. Pokud se malé děvče vdá ještě před pubertou, předejde se možným „komplikacím“ s jeho výchovou. Prostě vše vezme do ruky manžel. V Jemenu zatím není pro svatby věkový limit. V parlamentu sice leží zákon na zákaz dětských svateb, dostatečně silná prezidentova vládní strana jej ale nechce přes odpor konzervativců prosadit. Zbývá tedy jen osvěta a pátrání po konkrétních případech. „Vše záleží na kmenových náčelnících, jestli nás ve své oblasti nechají pracovat, nebo ne,“ říká šéf organizace Ahmed al-Goraší. „Dívky navíc nemají rodné listy, není tedy vždy úplně snadné zjistit, kolik jim je opravdu let.“

Protože peníze končí v kapsách (a vilách) úředníků. Proč má al-Káida tolik volného prostoru? Protože policie je zkorumpovaná. Pohled na ulici dokonce i v hlavním městě San’á nabízí obrázek tradiční společnosti, která se nerada mění. Kromě žen nosí tradiční arabské oblečení i muži, včetně docela děsivých zahnutých dýk, které si do práce, na nákup nebo podvečerní bloumání městem připíná k pasu velká většina z nich. Venkov je zaplaven zbraněmi, které se tam volně prodávají i nosí, a to včetně kalašnikovů. Centrální vláda má tradičně autoritu jen ve městech, ve zbytku území RESPEKT. CZ

rozhodují kmenoví náčelníci, z nichž někteří se teď proti vládě spojují s al-Káidou. Největší jemenská podivnost se odehrává každý den hned po polední modlitbě. V tu dobu městská tržiště obsadí prodavači igelitových pytlíků naplněných hrstí čerstvých zelených lístků, u nichž se brzy začnou tísnit davy lidí. Po několika desítkách minut je cizinci jasno: v éře horlení radikálních islamistů proti západnímu požitkářství holduje každé odpoledne velká většina jemenských obyvatel žvýkání lehce omamné drogy jménem kát. Bez ohledu na sociální postavení usedají Jemenci krátce po poledni ně-

kam do klidu a pomalu v relaxačním rozpoložení vkládají do úst jeden lístek za druhým a tam si je pečlivě ukládají do vyboulené tváře, pomalu proplachují vodou a uvolňují z nich lehce omamné složky. V tu dobu se život v San’á zcela utlumí. Kátují prodavači v obchodech, úředníci na poště, ochranka parlamentu. Kátují novinář i poslanec, kteří spolu právě dělají rozhovor. Řada firem (jako například místní pobočka Coca-Coly) vydala zákaz kátování v řádné pracovní době do čtyř odpoledne, kátují tedy alespoň ti, kteří pracují přesčas. Kát se dává jako pozornost či drobný úplatek, podobně jako v Česku láhev alkoholu, a některé firmy vyhrazují místo, kde se smí kátovat i v pracovní době. Návyk na žvýkání kátu je prostě tak celospolečenský a velký, že zcela zásadně ovlivňuje ekonomiku země. Jednak výrazně podrývá pracovní morálku, neboť po obědě se ve velké části státu už de facto nepracuje. Kromě toho kát ovlivňuje i zemědělství. Z polí postupně vytlačil kdysi proslulou jemenskou kávu a v posledních letech začíná vytěsňovat další plodiny, třeba víno. Velká část půdy a drahé vody tak padne na výrobu něčeho, co se nedá vyvážet (kromě Etiopie je kát jinde zakázaný). Kát spolyká i zásadní část rodinných rozpočtů. Pokud jde o politiku, Jemenci sice chodí k volbám a volí si parlament, vše je ale plně v režii vládnoucí strany Všelidový kongres prezidenta Alího Abdulláha Sáliha. Někteří kritici režimu včetně několika novinářů sedí ve vězení za zpochybňování jednoty země. Jenže i kriticky naladění Jemenci zároveň říkají, že i když se to na první pohled nezdá, jejich země zažívá poměrně velké změny. Fungují tu skutečné opoziční strany, které kritizují vládu. V posledních letech vznikla řada nových médií, z nichž některá jsou vůči vládě a prezidentovi překvapivě kritická. Vznikla i nezávislá televize. Mezi lidmi roste únava z vlády prezidenta Sáliha a nedůvěra v to, že je schopen řešit nejen přítomnost al-Káidy, ale hlavně vleklou válku se šíitskými povstalci na severu země a separatisty z jižních, kdysi komunisty ovládaných regionů. „Jsme v postupném přechodu k demokracii,“ říká přední ženská aktivistka v San’á Rawfa Hasan. A neskrývá, že tento proces přináší nová nečekaná rizika. „Mladí lidé hledají novou ideologii a nacházejí islamismus.“ Nahrává jim v tom fakt, že nejsilnější opoziční stranou je Isláh, strana přirovnávaná k zakázanému Muslimskému bratrstvu v Egyptě. Na rozdíl od Egypta se Jemen islamisty snaží místo zákazu integrovat do svého politického systému. Má to své příčiny v  minulosti, kdy právě islamisté pomohli prezidentovi v půlce 90. let při občanské válce proti komunistickému jihu. Mnoho lidí v Jemenu navíc říká, že tuzemští islamisté nejsou jednolitou radikálně muslimskou politickou silou. Jejich přední činitel – syn zakladatele a velmi pravděpodobný budoucí lídr Hamíd al-Ahmar – je možná nejbohatší jemenský byznysmen, vlastnící mobilního operátora Sabafone, banku a desítky dalších firem. I šejch Hamíd, jak je běžně nazýván, holduje kátu a každý den ve svém paláci v San’á pořádá kátová sezení, kam chodí podnikatelé, politici a spříznění novináři a vedou se řeči o změně →

45

téma autor tohoto textu v Jemenu poprvé, bylo velmi těžké potkat v San’á nezahalenou ženu. Teď je to možná jedna z dvaceti. V Jemenu ženské oblečení nepředepisuje žádný zákon jako v Saúdské Arábii nebo Íránu, ani po ulicích nechodí mravnostní policie, která by ženy hlídala. „V Jemenu se žije ženám mnohem lépe než vedle v Saúdské Arábii. Na rozdíl od nich můžeme řídit auto, pracovat, jít s kolegy do restaurace nebo ven s přáteli, nemusíme si zakrývat obličej, když nechceme,“ říká přední jemenská aktivistka Gabool al-Mutawáqil. „Teď tu navíc začíná diskuse o oblékání žen, jaká tu ještě nebyla.“ Ženy se začínají mnohem víc objevovat na veřejnosti, ojediněle dokonce začínají prodávat i v obchodech, což dřív neexistovalo.

Peníze od Glamour Gabool by v některých evropských zemích – třeba ve Francii – kvůli tradičnímu oblečení nepustili do školy, její životní styl se od evropského hodně liší. I na ulici v Istanbulu nebo Bejrútu – nemluvě o Londýně nebo Paříži – by byla pasovaná na ortodoxní muslimku s konzervativní výchovou. V San’á ale platí jiná op-

Prezident Sálih vládne Jemenu přes třicet let. (Mešita postavená na jeho počest)

Díky toleranci rodičů mohla chodit do restaurací i plavat v bazénu. (Nahoře Gabool, dole pohled na centrum San’á) → režimu a demokracii. „Potřebujeme demokracii

a strana Isláh je připravena demokracii podpořit,“ ujišťoval Hamíd na jednom takovém sezení, jehož se autor článku účastnil. Nakolik jsou tyhle sliby reálné, samozřejmě ukáže čas. Růst popularity Isláhu tedy souvisí i s jeho pestrou nabídkou: mají křídlo konzervativců pro příznivce al-Káidy, vedle toho pak „liberály“ a  úspěšné byznysmeny typu šejcha Hamída, který svým bohatstvím spoustu lidí v Jemenu fascinuje. Navíc jemenská společnost je v pohybu více směry a postupně se mění i pohled na postavení žen. Ještě před třinácti lety, když byl

46

tika. Tady je abája a  šátek zakrývající „jen“ vlasy a  krk znakem sebevědomé ženy z  moderních poměrů. Během svých ročních studií v Londýně chodila i bez něj, v San’á si to však zatím nedovolí. „Co by se stalo, kdybych vyšla ven úplně bez šátku? Otec by dostal několik telefonátů s otázkou, co to má znamenat, někteří přátelé by s námi nemluvili. Nic horšího, jako třeba nějaké útoky na ulici, by se ale nedělo,“ říká Gabool. V Jemenu patří tahle drobná třicátnice ke vzdělané elitě mladých emancipovaných žen, které se tu začínají čím dál výrazněji hlásit o slovo a lze je vnímat i jako zástupkyně nově se tvořící arabské střední třídy. Ta je sice nedůvěřivá vůči Západu, který viní z utlačování Palestinců a kritizuje jej za válku v Iráku. Ještě víc kritičtí jsou ale tito lidé vůči vlastní vládě; na Západě pak přes všechny výhrady studují, mají tam přátele, pracovní kontakty a využívají západních finančních zdrojů ke své práci. Gaboolin otec je bývalý jemenský ministr obchodu a dnes jeden z předních liberálních politiků země. Její sestra – jak Gabool s úsměvem říká – byla v 70. letech možná první ženou v San’á, která vyšla ven s odhaleným obličejem. „Všichni z rodiny jí tehdy řekli, že dělá ostudu, dnes už si RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

téma ale nezakrývá obličej žádná žena z naší rodiny,“ sděluje Gabool. „Mezi ženami se zakrytým a nezakrytým obličejem nemusí být rozdíl v tom, jaké mají názory na zakrývání obličeje a na svůj život obecně. Záleží i na sebedůvěře a samostatnosti. Zakrytí obličeje může být známka toho, že dané ženě zatím sebedůvěra chybí.“ Díky toleranci rodičů mohla Gabool nejen studovat v cizině, ale chodit s kamarády na kávu, do restaurací nebo do některého ze dvou bazénů v San’á, samozřejmě přísně rozděleném na ženskou a mužskou část. Hned po škole také začala pracovat. Koncem 90. let docházela do nadace založené v San’á nizozemskou aktivistkou na podporu výuky angličtiny a práce s počítačem pro chudé Jemenky. V roce 2001 tady začala pracovat na plný úvazek a po návratu ze studií v Londýně (chodila na vyhlášenou London School of Economics) se stala provozní ředitelkou. V Jemenu mohou emancipaci ženy vyjadřovat z pohledu Evropana úplné samozřejmosti – třeba podání ruky cizímu muži na uvítanou. Abder to nedělá, pro Gabool, jak se zdá, není nic přirozenějšího. V sídle její organizace – dvoupatrovém domě v centru města – to vypadá jako v malé škole: v jedné třídě jsou ženy celé v černém – některé s rouškami, některé bez. Po čase by odtud měly vyjít a být schopné založit si vlastní kariéru. Učí se základy práva, angličtiny, obsluhovat počítač, kurz byznysu a řízení firmy. Nebo se cvičí jako terénní pracovnice, které budou objíždět venkovské oblasti a pomáhat řešit porušování lidských práv – třeba při vynucených dětských svatbách (viz rámeček). Gabool vede dvě takové školy, kde studuje celkem sto mladých žen. Často je to samozřejmě velmi jemná strategie. Například musí vážit, nakolik mísit ženy s mužskými studenty. „Do smíšených tříd nechtějí otcové nebo manželé své dcery a  manželky pouštět,“ krčí rameny Gabool a dodává: „Konzervativní tradice Jemenu se mísí s hlavním problémem, kterým je nedostatek vzdělání. Rodiče ale často nechápou, proč by měli své dcery někam pouštět, k čemu jim vlastně vzdělání je.“ Gabool a její organizace se tomu snaží čelit inzeráty a návštěvami malých měst a vesnic, kde smysl vzdělání a vlastní práce vysvětlují. Letos přitom mají dobrý rok. Americký ženský časopis Glamour vloni zvolil za ženu roku jemenské děvče, které si u soudu vymohlo ukončení svého vynuceného manželství. Glamour poslal do San’á grant sto tisíc dolarů, z nichž teď Gabool a její kolegové vyplácí ženám podporu na rozjetí jejich vlastního byznysu. Napřed absolvují kurz, sepíší projekt, a nadace pak vybere tři nejlepší návrhy, které do začátku podpoří dvěma tisíci dolary. Výběr finanční podpory je podle Gabool přísný. Její lidé navštěvují uchazečky o grant doma a zkoumají, jaké jsou jejich majetkové poměry. Přednost pak dostávají chudí. „Nemáme k dispozici velké peníze, dobrým řízením a organizací naší práce z nich ale umíme vytěžit maximum,“ dodává Gabool. V souvislosti s Jemenem si Západ začíná lámat hlavu, jak podpořit zemi, která pomalu, ale jistě sklouzává do pozice bezpečného přístavu al-Káidy. Přitom právě příklad žen, jako jsou Abder a Gabool, může být zřejmě inspirací. Q RESPEKT. CZ

Velmi islámské obrazy se tu míchají s velmi neislámskými. (Nahoře univerzita al-Imám, dole prodavači mouky žvýkají kát)

fotogalerie k článku na www.respekt.cz/fotogalerie

Děkujeme společnosti Turkish Airlines za spolupráci při vzniku reportáže.

47

kultura literatura

str. 50

tvář

str. 52

výtvarné umění

str. 54

hudba

Jednooký král Saramago

Budka je postoj

Nečekaný hit Herbert Tobias

Skuteční Real Estate

jan němec

karolína vránková

Jan h. vitvar

benjamin slavík

Román Slepota o světě, ve kterém žijí špatní lidé.

Kamil Mrva staví moderní domy pod Beskydami. Je to prý napínavější než ve velkoměstě.

Na retrospektivu neznámého německého fotografa se do Rudolfina chodí jak na výtvarnou událost.

str. 55

Pražská návštěva apoštolů disciplíny zvané surf pop.

Zahraj to digi Co přivezli milovníci nových médií na Transmediale 2010 Lenka Morávková

Překročit práh právě skončeného berlínského festivalu Transmediale nemusí být úplně jednoduché. Je to elitářský terén, v němž všichni vzývají slovo „koncept“. Kromě zájmu o elektronickou kulturu se tady předpokládá, že jména jako Vilém Flusser, Paul Virilio nebo Jean Baudrillard znějí zájemcům stejně domácky jako bramboračka. Pro všechny, kdo trpí frustrací nad tím, že se s kamarády v baru špatně filozofuje nad dopadem technologií, je to ale ideální místo pro debaty s úplně každým. Ať už se jedná o přednášejícího vědce nebo vlasatého podivína, který sedí na přednášce vedle vás.

Berlínský festival Transmediale se prezentuje jako jedna z  největších událostí na pomezí umění, vědy a technologie. Faktem je, že spolu s kanadským Mutekem a rakouskou Ars Electronikou tvoří svatou trojici „novomediálního“ umění. Každoročně se snaží reflektovat aktuální témata, takže není divu, že i na Transmediale se projevil dopad světové ekonomické krize. Potíže systému globálního financování představují pro kritiky médií první digitální bouři a zároveň fungují jako důkaz, že cesta technologického pokroku už nemůže být řízena autopilotem. Za letošním podtitulem FUTURITY NOW! se skrývá přesvědčení, že nás doběhla naše vlastní budoucnost. Ovšem takový pocit máte na Transmediale pokaždé. Festival, jehož hlavní program se tradičně soustřeďuje do prostor berlínského Haus der Kulturen der Welt (nazývaného kvůli svým tvarům Těhotná ústřice), se skládá z klíčové výstavy a doprovodných programů, jako jsou debatní salony, performance a přehlídky filmů. Název letošní výstavy – Camera Obscura – naznačuje meditaci nad vytvářením digitálních obrazů a tím, co mají představovat. Při vstupu vám okamžitě dojde, že bez cedulky s rozborem projektu se můžete jít klouzat. Před vámi visí změť obrazovek a kybernetických objektů, ale návštěvníci naštěstí automaticky přistupují nejdřív k popisu projektu, a pak teprve k dílu

48

F ot o j o n at h a n g r Ö g er / tra n s m e d ia l e

V kruhu

U nás zatím musíme dohánět alespoň přítomnost.

RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

a zůstává tak u konceptuálního náčrtku. Například performance Power kanadské umělecké skupiny Artificiel byla založená na transformaci elektrických výbojů cívky Tesla do vizualizací a  zvuku. Na první pohled podmanivé představení začíná být už po pěti minutách nesnesitelná nuda. Možná by pomohlo, kdyby tu umělci tak zarytě neodmítali jakoukoli narativní složku a poučili se z příkladu experimentální elektroniky. Ta se před pár lety také intelektuálně opájela novými technologickými možnostmi „glitchů“ či „click’n’cutů“ a náročnými zvukovými extravagancemi. Ale díky organickému zapojení těchto nových technologií do písničkové, narativní struktury se jí podařilo vystoupit z bludného kruhu a dnes nám nepřijde divné slyšet názvuky někdejších extrémů ani u mainstreamu typu Justina Timberlakea.

Namixuj si realitu Odlehčenou stranou festivalu je program, shrnutý pod titul Club Transmediale, který je zaměF ot o j o n at h a n g r Ö g er / tra n s m e d ia l e

samotnému. „Text“ je tu totiž v duchu pravidel prvotní a výsledné dílo se stává jeho prodlouženou rukou, což umožňuje návštěvníkovi nahlédnout do kuchyně (tedy v našem případě spíš do laboratoře či počítače). To, že průběh tvorby je plnohodnotnou součástí díla samotného, patří k normě. V některých případech je však pouze součástí jedinou. Což platí třeba pro audiovizuální instalaci DATA. TRON od japonské stálice Ryoji Ikedy. Stojíme před blikajícím plátnem s pulzujícími abstraktními tvary (pokolikáté už?), které mají reprezentovat náš svět. Nepoznáváte ho, neboť je generovaný složitým matematickým procesem, a pokud nejste profesoři ČVUT, nejste schopni mu porozumět. S tímhle sterilně technologickým postupem se tu setkáte často – spousta umělců se zasekne v technologické masturbaci, kterou považují za legitimní start i cíl svého díla. Ale neplatí to pro všechny: kritikou takto odosobněné obrazové prezentace byla interaktivní instalace Parallel Image od Rakušana Gebharda Sengmül--

Nejsilnější byly ale odpolední debaty se záběrem od teoretických témat, jako vliv nových technologií na hudbu, až po praktické ukázky hudebních hraček. Mezi pozvanými byl například americký hudebník a producent Jason Forrest se svou aplikací Star 6 nebo zakladatel skupiny RJDJ (Reality Jockey) Robert Thomas. Jejich „reaktivní“ hudba spočívá v interakci posluchače s okolím – aplikace funguje podobě jako mp3 přehrávač, pouze s tím rozdílem, že neposloucháte alba svých oblíbenců, ale zvukové okolí, kterým můžete díky jednoduché aplikaci v iPhonu lehce manipulovat. Váš prostor se tak stává jakýmsi vnitřním hudebním rozhraním, se kterým zacházíte podle libosti a během cesty na tramvaj si můžete ze svých kroků a troubení aut vyrobit hudební kompozici. Zajímavým zážitkem bylo třeba propojení dvou lidí, v němž vlastním dechem vytváříte s neznámou osobou intimní zvukový prostor na hranici erotického šimrání. Interaktivita ale může dorůst i dosti absurdních rozměrů. Ukázala to třeba premiéra dokumentu Making Contakt, který zaznamenává průběh a přípravy megalomanského projektu nabaleného na vystoupení tuctového britského elektronika Richieho Hawtina. Doplňkem jeho dýdžejského setu se stává interaktivní krychle umístěná v prostoru mezi publikem a hudebníky, jejímž posláním je zobrazovat vzkazy z publika napříč planetou. Technologicky náročný projekt se nakonec nedostává dál než k psaní banálních SMS.

Zatím jsme doma

F ot o j o n at h a n g r Ö g er / tra n s m e d ia l e

Pixel po pixelu. (Instalace Parallel Image)

Už máte profesuru na ČVUT? (Projekt White Noise od Žilvinase Kempinase)

Buďte interaktivní. (Akce Landschaft No.2)

lera. Z propletence 2500 individuálních kabelů vytvořil elektronickou cameru obscuru, jež před vašima očima poctivě a srozumitelně přenáší obraz stojící siluety pixel po pixelu. Podobně působí i projekt Invisible Stain od brazilské umělkyně Alice Miceli, která se věnuje dopadu jaderného výbuchu v Černobylu. Poezie vlnících se kouřových mraků představuje radioaktivní kontaminaci nad nejvíce znečištěnou oblastí na ukrajinských hranicích a vám se chce u tohoto díla recitovat Rimbauda nebo skočit z okna. Problém formálního zaseknutí vykazovaly v Berlíně zhusta i audiovizuální performance. Většinou byly postavené na poutavé myšlence, která ale není rozvinutá do dalšího příběhu,

řen na experimentální hudbu a s ní spjatá témata. Zatímco večerní koncerty se odehrávaly v  aktuálně velmi ceněném berlínském klubu WMF, odpoledne byla situována do bizarní architektury postsocialistického Alexanderplatzu. Zde jste mohli navštívit nejrůznější debaty a výstavu Music Games, která nabídla mix klasických hudebních PC her s ultrazvukovými experimenty na návštěvnících. Nejzajímavější byla Ludic sound play studentů Akademie mediálního umění v Kolíně nad Rýnem: několik bílých objektů představovalo obrysy města, po kterých se zájemci pohybovali pomocí joysticku a spouštěli jednotlivé obrazy míst a samply, které dohromady tvořily funkční hudební kompozici.

RESPEKT. CZ

I když se Transmediale koná čtyři hodiny cesty od Prahy, čeština tento festival zatím neovládla. Jediným zástupcem byla přednášející Denisa Kera (žijící dnes v Singapuru), která vystoupila s příspěvkem na téma personální genomiky. Mezi vystavovanými nebo oceněnými umělci žádného krajana nenajdete. Důvodů je víc – tím hlavním jsou chybějící peníze na technologické zázemí, ve kterém by umělci mohli pracovat, a podporu expertů, kteří by jim pomáhali. Dalším problémem je, že v Česku chybí umělci, kteří mají širší intelektuální zázemí, než dosud nabízí pražské školy VŠUP či AVU, kde se teoretickým a filozofickým předmětům nevěnuje moc pozornosti. Oboje ve výsledku tvoří začarovaný kruh, z  něhož vychází jako majáčky třeba Kryštof Kintera, Jakub Nepraš, Petr Nikl nebo David Vrbík. „Nová média jsou bouřlivě se vyvíjející oblast. I když Praha stojí na ose mezi Transmediale (Berlín) a Ars Eletronica (Linec), stále ještě trpíme izolovaností. Vliv nových médií v  Čechách je marginalizován a na českých univerzitách technického, humanitního a uměleckého zaměření se ještě nestačila etablovat generace mladých kvalitních pedagogů, kteří by studentům vytvořili zázemí,“ rozvádí potíže Pavel Sedlák z pražského centra Ciant, které se zabývá novou technologií, jinak pravidelný návštěvník novomediálních festivalů. Letošní Transmediale se ptá, kam půjdeme ve chvíli, kdy necháme svou budoucnost za zády. A my v Česku se musíme ptát, co udělat pro to, abychom dohnali alespoň přítomnost. Q Autorka je hudební publicistka.

49

kultura | literatura

Jednooký král Saramago Román Slepota o světě, ve kterém žijí špatní lidé

José Saramago: Slepota Přeložila Lada Weissová, Albatros, 392 stran

jan němec

M

ezi očekávané události roku 2010 patří udělení Nobelovy ceny za literaturu Baracku Obamovi. Všeobecně se předpokládá, že cenu obdrží za své strhující proslovy, zejména za ten, jejž pronese právě po obdržení ceny... Byl to jen kreslený vtip v magazínu International Herald Tribune, ale jako všechny vtipy, jež za něco stojí, má pravdivé jádro. Není tajemstvím, že švédská akademie prokazuje nejen literární, ale také politickou senzitivitu: dbá na korektní zastoupení zemí a světadílů a často se zdá, že přinejmenším stejně jako literární kvalita váží autorův angažovaný postoj (E. Jelineková, O. Pamuk či V. S. Naipaul). A opravdu: absurdním dovršením oblíbené představy, že autor je tu od toho, aby měnil svět, a že dílo má mít sociální dopad, by bylo udělit konečně cenu někomu, kdo svět opravdu mění, ačkoli žádný román nenapsal. Barack Obama by byl horkým kandidátem i proto, že zatím zůstává také jen u slov, takže posun nebude tak prudký. Vztah angažovaného postoje a tvorby je ve skutečnosti daleko složitější a  rozporuplnější. Málokdo bude tvrdit, že G. G. Márquez nestojí za čtení, ovšem jak s tím souvisí jeho celoživotní slabost pro Castra, to je trochu záhada. A možná ještě zajímavější je případ jiného nobelisty, portugalského romanopisce Josého Saramaga (1922), jemuž tu v překladu právě vyšel román Slepota.

Slepí, kteří vidí Když Saramago v roce 1998 Nobelovu cenu obdržel – jako první Portugalec, takže komise se zbavila dalšího bílého místa na mapě –, přijala to domácí veřejnost se smíšenými pocity. Povinná vlastenecká hrdost se musela popasovat se Saramagovou pověstí. Jeho knihu Evangelium podle Ježíše, kvůli níž se ateista Saramago dostal do křížku s církví a premiérem, liberální intelektuál ještě snadno přijme. Problematičtější už to bude se skutečností, že Saramago je od roku 1969 aktivním členem portugalské komunistické strany, známé svou tvrdou linií. Uznávaný americký kritik Harold Bloom ho označil za největšího žijícího spisovatele hned po Philipu Rothovi, jeho komunismus však příkře odmítl. Největší mezinárodní rozruch Saramago vzbudil v roce 2002, když přirovnal podmínky v palestinských táborech na Západním břehu k Osvětimi. „Být v roce 2007 portugalským stalinistou znamená, že nežijete ve skutečném světě,“ komentoval o pět let později Bloom.

50

Napsat s danými politickými názory román Slepota se potom může zdát jako pikantní záležitost. Ale Saramago zde samozřejmě své politické názory nijak neproklamuje. Ve svém projevu při udělení ceny prohlásil, že Slepotu napsal pro připomenutí toho, že lidská důstojnost je mocnými tohoto světa urážena každý den, univerzální lež nahradila pluralitu pravd a že člověk přestává respektovat sám sebe, když přestane respektovat druhého. Pro Saramaga jako autora je snaha o humanistické poselství typická. Román je vlastně alegorií. Jednoho dne oslepne řidič v autě stojícím na křižovatce a od té chvíle se „bělozrakost“ šíří zemí, jako když padají kostky domina – slepota se přenáší pohledem na slepého. První slepci jsou internováni do opuštěného blázince, kde se snaží přežít a vytvořit nový společenský řád. Po čase však zjistí, že slepota zachvátila nejen vojáky, kteří je měli hlídat, ale celou zemi, jež se zmítá v chaosu. Lidé, kteří oslepli uprostřed ulice, už netrefí domů a zoufale se snaží najít jídlo, kterého ubývá… Autor sleduje skupinku, které má pozoruhodné štěstí, protože jejím členem je očividně jediná žena, která neoslepla (očividně: obdobné paradoxy činí Saramagovi v celé knize zvláštní potěšení). Ta také v závěru románu, poté co slepota odejde stejně zázračně, jako přišla, vede se svým mužem dialog: „Proč jsme oslepli, Nevím, snad se to jednoho dne dozvíme, Chceš vědět, co si myslím já, Povídej, Myslím, že jsme neoslepli, ale že jsme slepí, Slepí, kteří vidí, Slepí, kteří přestože vidí, nevidí nic.“ Citovaná pasáž ukazuje na tradiční saramagovskou značku: dialogy nerozlišené uvozovkami, přímá řeč, jež se stává součástí perlivého proudu vyprávění. Režisér Fernando Meirelles (např. Město bohů), který před dvěma lety Slepotu zfilmoval, pochopil, že i když lze hlubší poselství díla hledat v alegorii, jeho formou je v podstatě apokalyptický thriller. Tyhle věci patří v hollywoodské kinematografii k sobě: akce nesmí vypadat zcela bezduše, ale protože jde pořád jen o akci, těžko od ní očekávat velkou duchaplnost. Literatura však přináší luxus duchaplnost očekávat, ba přímo vyžadovat. Saramago to samozřejmě ví, a tak více než Meirelles odkazuje k alegorické rovině příběhu a sází na poselství. Jenže zase nedokáže pořádně napsat ten apokalyptický thriller: román je zdlouhavý, gradace veškerá žádná a motivy se zoufale opakují, takže nakladatelského redaktora svrbí ruka vycvičená škrtat.

Naděje pro Obamu Motiv světa zachváceného slepotou leckomu okamžitě připomene klasický sci-fi román Johna Wyndhama Den trifidů, který na rozdíl od Slepoty potíže se spádem rozhodně nemá. Plodnější však bude srovnání v rámci tzv. vážné literatury, totiž s Camusovým Morem. Oba romány spojuje výchozí situace: nezadržitelné šíření epidemie, která převrací společenský řád i individuální život. Zatímco však Camuse zajímá lidské vzdorování osudu a možnosti jednání jedince v  konkrétní situaci, Saramago konkrétní situace příliš nepromýšlí (na to doplácí filmová adaptace, kterou nezachrání ani pokus o výtvarnou stylizaci do bělozrakosti, ani hvězdy jako Julianne Mooreová či Gael García Bernal) a nedá si ani práci, aby vytvořil životné postavy. Příznačné je, že žádná nemá jméno, autor sází na pojmenování skrze obecné charakteristiky (lékařova žena) nebo typické rysy (muž s klípcem, dívka s tmavými brýlemi). Zřejmě si přeje zůstat v obecné rovině, aby posílil dojem všeplatnosti příběhu a jeho symbolickou rovinu. Vše se odehrává v poněkud matných obrysech idejí, bizarně překládaných do akčních scén, namísto toho, aby vzduch prořízl ostrý a jasný výkřik člověka, jako je tomu u Camuse. A jsme zpátky u toho. Víme, že Daniel Landa má právo i na jinou identitu, než je stará nálepka nácka, ale i tak v jeho zpěvohře Tajemství zlatého draka rozeznáváme mesiášské prvky z výprodeje new age a potřebu zorientovat se jednoduchým způsobem ve složitém světě. Také Saramago-spisovatel je někým jiným než Saramago, který věří v komunismus jako reálné řešení sociálních problémů, jenže i z románu trčí potřeba poukázat na společenské nešvary jednoduchým, neplodným a obecným způsobem. Jsme slepí, říká Saramago emfaticky téměř na čtyř stech stranách, ale nic víc. Kdo jeho román vezme a vymačká, dostane šťávu tak na jeden uhlazený doslov nebo nadšenou seminární práci studentky, které svět připadá špatný, lidé kolem zaslepení a ráda by si to potvrdila u nějaké autority. Budiž, ale na velký román je to zatraceně málo. A že to stačí na Nobelovu cenu? Dobře pro Baracka Obamu, špatně pro literaturu. Q Autor je spisovatel a redaktor měsíčníku Host.

RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

literatura | kultura

Nahodilý vrah samotář Cormac McCarthy: Dítě Boží Přeložila Bronislava Grygová, Argo, 180 stran

Když jeden člověk dělá totéž, není to totéž, zvláště pokud to dělá spisovatel. To je případ Cormaka McCarthyho, který píše jednu a tu samou knihu po celý život tak dlouho, až se dobere k podstatě toho, co chce říct. McCarthy si celosvětovou slávu zaslouží, protože celá desetiletí trpělivě zkouší napsat své téma z různých úhlů a čím déle to zkouší, tím více se mu to daří. Román Dítě Boží, který u nás vyšel loni, je jedním z úvodních pokusů. Čtenář v něm – také díky pečlivému překladu Bronislavy Grygové – pozná úsporný styl, jímž je napsána třeba Cesta, a poznává v něm také spisovatelův názor na literaturu, která má smysl tehdy, pokud pojednává o „životě a smrti“. Lester Ballard, ono dítě Boží, je vrah a úchyl, který souloží s mrtvými dívkami. Tu první sice nezabil on, ale ty další už ano. A muže, většinou jejich milence, také. Bloumá po horách ve státě

Tennessee, poprvé vraždí jaksi z rozčilení, postupně už to dělá plánovitě a mrtvoly ukládá v jeskynním labyrintu. Ballard se stal monstrem z popudu, který si můžeme jen domýšlet. Byl malé dítě, když jeho matka utekla z domu, otec se oběsil, když mu bylo deset. Možná je jeho neschopnost empatie pouhou biologickou anomálií, možná je důsledkem anomálie sociální, kterou produkují lidé žijící v syrové přírodě Appalačského pohoří a Amerika jako taková. Román Dítě Boží je pokusem o anatomii zla na základě skutečné události. Takových pokusů bylo v americké literatuře víc a jedním z nejslavnějších je román Chladnokrevně od Trumana Capota. Z evropského pohledu, zejména po zkušenosti s holocaustem, je toto americké pojednání o individuálním zlu poněkud zvláštní (stejně jako americká posedlost filmovými horory). Lidská mašinerie, která systematicky vraždí po milionech, je přece mnohem děsivější než jakýkoli nahodilý vrahoun samotář. Zvláštní také je, že navzdory popisům vražd a různých zvrhlostí, které Ballard provádí, čtenář nepodléhá hrůze, jen napjatě sleduje děj, jímž ho autor suverénně zásobuje. McCarthy se spoléhá na sílu literárního jazyka ohlodaného od přívlastků a metafor téměř až na kost, ale ve skutečnosti dosahuje toho, že

děsivý příběh se čte až příliš lehce a po jeho dočtení zůstane jen otázka: proč to autor napsal? Jistě, ten krátký román má vnitřní sílu, která vybízí k metafyzickým úvahám o původu zla, vůči němuž nikdo není imunní. Ale chybí mu rámec, který čtenáře ukotví v obecné situaci, s níž se může ztotožnit. Ve srovnání s tímto románem a McCarthyho Cestou, kterou napsal o třicet let později, je vidět autorův trpělivý postup směrem k podstatnému. V Cestě má zlo už mnohem zlověstnější, neboť abstraktní povahu. Dokázalo spálit svět na popel a ti, kdo přežili, jsou většinou jen jeho následovníci. A současně v něm autor dává prostor jiným lidským vlastnostem, jako jsou láska a obětavost. Obecná situace světa před zánikem (nebo před svým zrodem po zániku) je literární rámec, který čtenáře sevře do uchopitelné metafory o naší úzkosti ze samotného bytí. Proto je Cesta zralým dílem. Dítě Boží v tomto smyslu není o „životě a smrti“, je to skvěle napsaná studie lidské schopnosti propadat se do nelidství, ale nic víc. To však neznamená, že román, který vyšel v Americe už v roce 1973, nestojí za to číst. Naopak. Ti, kteří propadli kouzlu McCarthyho příběhů, dostanou další poctivý příděl dobré literatury. Q martin M. ŠIMEČKA

Dvakrát tím samým Urs Heftrich: Smutek na vedlejší koleji Přeložil Petr Šourek, Společnost pro Revolver Revue, 66 stran

„Následující strany představují první pokus zaměřit jedno bílé místo na mapě české literárněvědné bohemistiky,“ píše v úvodu studie Smutek na vedlejší koleji s podtitulem Nacistická genocida Romů v české literatuře profesor slavistiky z univerzity v  Heidelbergu Urs Heftrich. Na první pohled práce určená literárním badatelům po několika řádcích vtáhne i obyčejného čtenáře. Nejenom svým čtivým jazykem, ale jak vyplývá z podtitulu, i dlouho tabuizovaným tématem. O systémovém vyvražďování Romů a Sintů za druhé světové války v Česku skutečně nikdy nevznikaly tematické romány, básně, divadelní hry či filmy. Bílí Češi se věnovali svým mučedníkům, navíc pečlivě prosetým skrze síto komunistické ideologie. Při pročítání Heftrichovy útlé knihy tak začne mrazit z ticha, které se tady dlouhá desetiletí vznášelo nad 6500 místních romských obětí genocidy. Z lágrů se jich po válce vrátilo 583. Příznačné ticho, charakterizující vztah větRESPEKT. CZ

šinové společnosti k této menšině, až na výjimky typu knihy Martina Šmause Děvčátko, rozdělej ohníček z roku 2005, panuje dodnes. Kritéria svého bádání německý slavista stanovuje následovně. „Čtyři zvolená díla nejsou samozřejmě jediným dokladem genocidy Romů v české literatuře. Ovšem pokud je nám známo, představují naprosté výjimky v tom smyslu, že se masovým vražděním Romů zabývají jakožto zásadním tématem.“ Heftrich tak svoji analýzu načrtává skrze divadelní hru Cigánský tábor z pera spisovatelky Eleny Lackové, novelu Cikáni od Jana Čepa, prózu Bohumila Hrabala Příliš hlučná samota a básnickou sbírku Dvakrát tím samým od amerického spisovatele Paula Polanského. V prvních třech případech jde o vpašování tématu do literatury v době komunismu, Polansky to samé učinil na sklonku devadesátých let. Vyjma posledně jmenovaného se tato tragédie dostávala ke čtenářům oklikami či pod maskou socialistického patosu. Což platí o divadelní hře Lackové prezentované v dobách stalinismu. Podle Heftricha je sice poplatná ideologickému koloritu, kdy se Romové „radostně“ asimilují s pokrokovou většinou, ale Lacková zde zároveň poprvé v dějinách nechá promlouvat tuto menšinu hlasem literatury. Navíc o tabuizovaných válečných zkušenostech. Čepovi Cikáni naopak vznikli za spisovatelova pařížského exilu, kam

kvůli své katolické víře odešel po únoru 1948. Syrová próza o nemilosrdném směřování nepřijatelných kočovníků k branám vyhlazovacích táborů tak neobsahuje žádné zastírání či jinotaje. K českému čtenáři však putovala oklikami coby zakázaná emigrantská literatura. Podobně se formou samizdatu šířila i Hrabalova Příliš hlučná samota o  masové likvidaci knih. Heidelberský profesor z ní ale přesvědčivě dedukuje průmyslové vraždění lidí, v tomto případě Romů. Ostatně tato část Heftrichovy studie rozebírající Hrabalův mistrovský text patří k nejzajímavějším. Básnická sbírka Dvakrát tím samým, kterou Polansky napsal díky svým výzkumům o koncentračním táboře Lety u Písku, aktualizovala téma romské genocidy v dobách svobody. Nadto zde poprvé tvrdě nastolila otázku české spoluviny evokované například verši: „Řekli nám, že Němci v Osvětimi nejsou tak hrozní jako čeští dozorci v Letech. Od té doby se mnozí z nás modlili, aby nás na Vánoce poslali do Osvětimi.“ Smutek na vedlejší koleji tak není jen smutkem nad zbytečně zmarněnými životy. Palčivě připomíná i skutečnost, jak lhostejnost a především rasově motivovaný nezájem o tragické osudy etnické menšiny zlikvidovaly kdysi živé lidi vlastně podruhé. Q JAROSLAV FORMÁNEK

51

kultura | tvář

Být architekt na maloměstě... (Rodinný dům v Kojetíně)

...pod horami... (Kamil Mrva)

Budka je postoj Kamil Mrva staví moderní domy pod Beskydami. Je to prý napínavější než ve velkoměstě KAROLÍNA VRÁNKOVÁ



foto karel cudlín

M

ůj dědeček tady měl sad,“ říká Kamil Mrva a ukazuje na zasněžené staré ovocné stromy. Mezi nimi stojí dvě modernistické kostky, ateliér a dům. Mladý architekt zdědil pozemek a postavil si tady svou první stavbu, svůj „důmmanifest“. Jedna část je zděná, jedna dřevěná, mezi tím je přechodová část ze skla, všechno jednoduché a jasné, takže každý hned na první pohled vidí rukopis autora. Kamil Mrva se po studiích vrátil do rodné Kopřivnice, aby tu stavěl současnou architekturu. V době všeobecného stěhování za prací se rozhodl zakořenit v  rodinné zahradě. Zatímco řada architektů projektuje zároveň na několika kontinentech, on má nejvíc svých domů v okruhu deseti kilometrů od ateliéru.

Kamil mrva

*1974 Studoval architekturu v Brně, od roku 2000 má v Kopřivnici studio Kamil Mrva Architects. Navrhli už víc než stovku projektů. Výstava jeho prací v Galerii Jaroslava Fragnera v Praze potrvá do konce února.

52

Není jich ovšem málo, ve svých pětatřiceti letech má postaveno přes čtyřicet staveb. To by se mu, kdyby tvořil v Praze, v Brně nebo v jiném centru, nejspíš nepovedlo, protože nadaných mladých architektů je tam dost a konkurence velká. Také by asi nevydal dvě knihy a neměl retrospektivní výstavu v prestižní galerii; právě teď mu běží výstava v pražské Galerii Jaroslava Fragnera. Na vernisáži bylo plno Pražáků, zvědavých na zvláštní úkaz z východu. Být architekt na maloměstě pod horami, to má prostě své specifické problémy i výhody.

Můj hotel „Olympia – váš hotel,“ stojí na billboardu při vjezdu do Kopřivnice. Řeč je o  nové stavbě, hotelu v centru města, který otevřel předloni a  který Kamil Mrva vyprojektoval. „No ano, je to můj hotel,“ zasměje se. „Tohle je na tom právě pěkné, že člověk vidí kolem sebe, co navrhl a co se podle toho postavilo.“ Hotel je přímo ve středu města, pětipodlažní bílý dům s prosklenou kavárnou v přízemí a nepravidelnými otvory oken na fasádě. Centrum Kopřivnice vzniklo za socialismu a podle toho také vypadá, chaotický shluk staveb bez tváře, takže tvarově čistá, funkční budova s otevřeným přízemkem je tady rozhodně to nejpříjemnější. Hotel, rekreační areál a bytové domy do Ostravy, to jsou Mrvovy zatím největší zakázky. Jinak stavěl hlavně rodinné domy, má jich za RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

trády z OBI, domky z katalogu typu „nejkrásnější rodinná hnízdečka“. Je jich tady devadesát devět procent. A mezi tím sem tam nějaká mrvovská „budka“. Jiný architekt se současným rukopisem tady projektuje opravdu jen výjimečně.

Mirek Dušín architektury

...má i své výhody. (Firma UAX v Bernarticích)

sebou skoro dvacítku. Nejčastěji jsou to dřevostavby, používají dřevo v konstrukci a částečně i na obklad fasády. Vznikají tak střídmé kvádry nebo soustavy kvádrů, větší nebo menší podle rozpočtu majitele. Loni vzbudil ohlas domek ve vesnici Kojetín, který má oproti těm dosavadním navíc ještě zvláštní kouzlo. Stojí vlastně uvnitř bývalé stodoly, zbyly tu z ní mohutné kamenné pilíře. Kontrast lehké prosklené novostavby a sto padesát let starého pískovce je napínavý, stavba stojí na pozemku s dalekým výhledem, při vší modernosti nepostrádá romantiku, je to rozhodně jeden z nejzajímavějších rodinných domů poslední doby. Majitelem je místní mladý podnikatel Radek Leskovjan, který má nedaleko také firmu UAX, živí se grafikou, hlavně potiskováním triček. Také jeho podnik v nedaleké vesnici Bernartice Kamil Mrva přestavěl: z „jézéďáckých“ kanceláří, ohyzdného panelákovitého útvaru, vytvořil nevtíravou krabičku, obloženou modřínem. Přinesla mu pozornost na architektonické scéně a také jeden z typických konfliktů: „Obecní úřad je hned naproti a radní byli úplně nešťastní. Představovali si, že se to nějak ozdobí, bude to mít mansardu, snažili se stavbu znemožnit. Majitel musel pohrozit, že se může i  s  firmou také klidně odstěhovat někam jinam,“ vysvětluje Kamil Mrva. Je to tak často. Lidé se tu prý dělí na dvě skupiny. Jedni o jeho domech s despektem prohlašují, že to jsou „budky“, druzí se k nim hlásí. Současný dům s plochou střechou, hladkou fasádou, modernistickým tvaroslovím, to je tady něco jako postoj. „Spíš vzdělaní lidé. Hlavně mladší, většinou mezi třiceti a čtyřiceti lety,“ popisuje své klienty Kamil Mrva. Je to třeba právník, doktor, učitel, sochař. Trochu to připomíná situaci ve třicátých letech, kdy se pokrokové vrstvy ztotožnily s funkcionalismem. Mezi „fanklubem“ a odpůrci zeje propast. Jak hluboká, to je vidět třeba při cestě po nových vilových předměstích Kopřivnice i sousedního Nového Jičína. Pořád převládá pravé podnikatelské baroko: pistáciové fasády, balusRESPEKT. CZ

Kamil Mrva o sobě říká, že chce šířit osvětu a pomáhat lidem. Je ochotný, každému poradí, s klienty se nerozchází ve zlém a usmívá se. Brněnský kritik architektury Karel Doležel mu přidělil přezdívku „Mirek Dušín“. Pokud ovšem přijde řeč na většinový vkus, zvýší hlas a padnou i nedušínovská slova. „Nadávám, ono je to někdy k zbláznění,“ říká. Jeho zákazníky jsou většinou soukromníci, ovšem rád by pracoval také pro obce a města v okolí. „Nemáme šanci. Na radnicích nejsou lidé, kteří by chtěli dobrou architekturu,“ tvrdí. Většinu zakázek dostávají projektanti, kteří v regionu působí už léta a jsou přes příbuzné, známé a různé protislužbičky dobře napojení na radnice i stavební firmy. Architektonické soutěže, kde by nějaký problém řešilo víc kanceláří, se tady nepořádají skoro nikde. Třeba ani na chaotické centrum Kopřivnice. Projekt vypracoval ostravský ateliér Simona, z jehož produkce vycházejí divoké kreace jakési slezské postmoderny, třeba jejich čerstvá vila Bird je skutečně vystavěná ve tvaru proskleného milionářského ptáka. Praxi ve zdejších ateliérech viděl Kamil Mrva sám, když se pokoušel po škole najít zaměstnání. „Často to bylo ještě jako za socialismu, architekti v bílých pláštích, kteří za den udělají tři čáry,“ vzpomíná Mrva. Jejich kontakt s vývojem architektury je nulový. Právě proto prý už v šestadvaceti založil vlastní studio.

Mám to rád Dědečkova zahrada, přes ulici dům, kde má maminka s bratrem oční optiku. Také „bráškovi“ navrhoval Kamil Mrva dům a vlastnoručně pomáhal na stavbě. Když architekt projíždí městem, kdekdo ho zdraví. Život na malém městě se jeví klidně a starosvětsky. „Je to stejný stres jako ve velkoměstě. Také mě pálí žáha, jsem prošedivělý a  nervózní,“ směje se architekt. Ušetří sice dost času na dojíždění do ateliéru, neboť to má jen přes chodbu, často si ještě v noci odskočí „do práce“ něco vyřešit. Musí se ale zase prodírat ke klientům po zavátých silnicích a za vším podstatným jezdit daleko do větších měst. Musí se hádat s úředníky, kteří architektuře vůbec nerozumí. Také víc šetřit, protože rozpočty jsou tady ještě napjatější než v  bohatších regionech. Pracuje prý dvanáct i patnáct hodin denně. Co je ovšem důležité, vidí výsledky. Kamil Mrva rád jezdí za moderní architekturou do Ameriky. Když žil s chorvatskou přítelkyní, přemýšlel třeba i  o  tom, že by mohl část roku pracovat ve Splitu. Ale že by se tak jako většina mladých vzdělaných lidí z regionu úplně odstěhoval, to ho prý vlastně nikdy nenapadlo. „Mám to tady rád,“ zní jeho vysvětlení. I nadále hodlá dělat architekturu na adrese Kopřivnice, ulice Záhumenní. Q

cooltura

Dějí se divné věci Špálovka se potápí, psaly minulý pátek Lidovky, a vzhledem k tomu, že článek napsala Lenka Lindaurová, tak to bude pravda, protože ta to má z první ruky: ačkoli to v textu nepřiznala, ve Špálovce se stará o onen „dvouletý zajímavý výstavní provoz“, jak stálo v jejím článku. No, na výtvarné scéně se zkrátka dějí věci, lidé píšou v tisku sami o sobě a Galerie Václava Špály už zase hledá nájemce. V březnu v ní skončí projekt financovaný reklamní agenturou Semma. Původně si sice agentura galerii od města pronajala na deset let, ale teď už se jí do umění nechtějí vrážet další peníze a sponzoři se do spolupráce nehrnou. Takže nedojde na ony úžasné výstavy, o jakých tým galerie před dvěma lety mluvil na úvodní tiskovce; Hirst, Goldin ani Clark do Prahy zkrátka nedorazí. Gabriela Šec, která se jako výkonná ředitelka Semmy tehdy tvářila, že ve shánění peněz pro galerii nevidí žádný problém (natožpak v přemluvení Hirsta, aby vystavoval zrovna na Národní třídě), nicméně z umění úplně neodchází. Její manžel Petr Šec totiž spoluvlastní soukromou galerii Dvorak Sec Contemporary u Staroměstského náměstí. Tu vede s Olgou Dvořákovou, ženou Filipa Dvořáka, který je starostou Prahy 1, což je roztomilý detail: galeristka si tak prostory pronajímá od radnice, kterou řídí její muž. Nad tím je ale zbytečné se pozastavovat. Lidé z ODS prý mají umění rádi, takže je v takhle peprných souvislostech najdete leckde, koneckonců Praha 1 Semmě Špálovku pronajala poté (ačkoli nevyhrála vypsaný konkurz), co Pavlovi Bémovi uspořádala volební mítink 30. léta s primátorem, a to prý byla taky úplná náhoda. Ale co, na výtvarné scéně se dějí i méně pochopitelné věci. Například výtvarnice Jana Štěpánová musí policii vysvětlit, proč chtěla prodávat děti přes internet. Ona tedy nechtěla, jen vytvořila virtuální projekt rent-a-baby.cz v rámci výstavy Rodinná pohoda, která loni proběhla na ministerstvu kultury. Web s nákupním košíkem na děti vypadá už na první pohled jako mystifikace, je to na něm i výslovně uvedené, takže dlouho nikoho nepobuřoval. Až se teď ozvalo ministerstvo práce a sociálních věcí a na Štěpánovou podalo trestní oznámení. Stejné ministerstvo přitom celou výstavu původně podpořilo. Takže tak. JAN H. VITVAR

příští týden píše Magdaléna Platzová

53

f ot o g a l erie r u d o l f i n u m

kultura | výtvarné umění

Nečekaný hit Herbert Tobias

f ot o g a l erie r u d o l f i n u m

Na retrospektivu neznámého německého fotografa se do Rudolfina chodí jako na výtvarnou událost pro jejichž popis se v kraji – ať už nás to slovo irituje nebo ne – používá termín „kontroverzní“.

Wehrmacht, Nico, AIDS

f ot o g a l erie r u d o l f i n u m

xxxx xxx

Vášeň v kradmých pohledech.

N

ěco na těch fotkách zcela jistě bude. Když v  Rudolfinu nedávno visely obrazy Georga Baselitze, německé ikony současné malby, galerie vypadala jako ospalá čekárna malého nádraží někde na kraji republiky. Zato teď sály galerie někdy připomínají nástupiště metra v dopravní špičce: retrospektivu Baselitzova krajana, fotografa Herberta Tobiase, vidělo během tří týdnů od otevření už přes pět tisíc lidí. To je nad očekávání hodně – Baselitz měl za stejnou dobu menší skóre. Jenže v případě Tobiase bude důvod takového zájmu vycházet z něčeho jiného než jen z čisté vášně Čechů pro fotografii. Patří zkrátka mezi jména,

54

Herbert Tobias (1924–1982) není žádnou mezinárodní hvězdou. I v rodném Německu o něm ještě donedávna věděli jen ti, kdo se podrobně zajímali o dějiny fotografie: z vrcholu scény se stáhl už v šedesátých letech a v následujících dekádách byl populární jen „mezi svými“. Tu věc není většinou vhodné zdůrazňovat, nicméně v kultuře je to povolené: Herbert Tobias byl homosexuál, navíc dost radikální homosexuál, který svou orientaci dával razantně najevo i  v  době, kdy se v  Německu ještě podle středověkého paragrafu 175 trestala několikaměsíční sazbou. Ne že by jeho fotografie samy o sobě nestály za to. Ale jsou natolik provázané se sexuální orientací autora, že je od Tobiasova příběhu prostě nejde oddělit. Není třeba zakrývat, že právě tenhle fakt stojí za zájmem o Tobiasovu přehlídku v Galerii Rudolfinum. Ostatně stačí si vzpomenout na loňskou retrospektivu Roberta Vana, na jehož vypjatě erotické portréty se do galerie Mánes také hrnuly nevídané davy (celkem 23 tisíc lidí). Kontroverze, byť třeba zabalené do popového hávu, u nás stále lákají a je to vidět o to víc, že se jinak na výstavy chodí čím dál míň. Navíc Tobiasův příběh je oproti tomu Vanovu mnohem peprnější. První roztoužené portréty krásných jinochů pořizoval na ruské frontě, kam byl s jednotkou wehrmachtu povolán ve 40. letech. Rané profesionální úspěchy posbíral v 50. letech ve Francii, kam z Německa utekl za svým milencem z řad okupační americké armády. Po návratu do vlasti se prosadil módními portréty luxusních žen, které netradičně snímal v kulisách rozbombardovaného Berlína; půvab Christy Päffgenové objektivem zdokumentoval dlouho předtím, než se proslavila jako Warholova Nico. Už jako respektovaný módní fotograf se vykašlal na lukrativní zakázky a v době uvolněnějších společenských poměrů se dal do služeb časopisů pro gaye. Své erotické vášni obětoval všechno, nakonec i život, když ho skosila první smrtelná vlna AIDS – pouhý rok poté, co lékaři ve světě nemoc objevili. Už tenhle životopis stačí na to, aby dal Tobiasovi osmadvacet let po jeho smrti auru umělce, jehož dílo se musí vidět. Berlinische Galerie disponující jeho pozůstalostí si je toho

dobře vědoma, takže jeho putovní retrospektivu (v Praze má první zastávku mimo území Německa) pojala právě jako poctu skandálnímu fotografovi. Nicméně na výstavu se chodí také – když už ne především – kvůli fotkám. A ty jsou stejně výjimečné, jako byl Tobiasův život.

Láska Zůstaňme chvíli u srovnání s Robertem Vanem, protože to se zkrátka nabízí. Zatímco slovenský autor usazený v Praze objekty své touhy snímá jako krasavce, kteří jdou s kůží a vším, co k ní patří, hrdě na trh, Tobiasův pohled na homoerotiku je mnohem tajemnější. Tedy hlavně v  počátku. Chlapci a  muži na jeho snímcích zprvu defilují jako plachá stvoření, která se uculují před objektivem, aniž by se moc odhalovala. Jsou to poeticky citlivé studie mužských tváří a těl, která jsou jaksi v napětí, co bude dál. Později se do fotografií dostává nahota, ke konci Tobiasova života spojená čím dál víc s explicitním sexem. I když i ten je většinou zachycen jen v náznacích: za těmi pevnými objetími a propletenými končetinami si divák musí domýšlet, co se vlastně na snímku mezi zpocenými chasníky odehrává, ačkoli pointa je jasná. V tom se Tobias liší i od největší hvězdy homosexuální fotografie Roberta Mapplethorpa, který na AIDS zemřel sedm let po Tobiasovi. Mapplethorpovi nadmuži už svými obřími tělesnými proporcemi dávali najevo, že jejich libido překračuje běžné konvence, že v jejich případě jde o náruživost na plný plyn, takovou, na jakou se většina lidí neodváží ani pomyslet. Svět vášní Herberta Tobiase je mnohem jemnější, nejde v něm jen o délku a tloušťku penisu, ale hlavně o lásku. Tu, kterou mu ve vlasti dlouhá léta odpírali, respektive ho nutili se s ní schovávat, brát ji jako něco zavrženíhodného. Tu, kterou zachytil ve všech těch kradmých pohledech, mnohoznačných úsměvech a křehkých gestech svých milenců, přátel a modelů. To je mnohem důležitější poselství téhle výstavy než fakt, že jestli zájem o Tobiase v Rudolfinu neopadne, expozici v podstatě neznámého autora tu uvidí stejně lidí jako loni na stejném místě výstavu kultovního Andyho Warhola. Q Jan H. Vitvar

Herbert Tobias (1924–1982) Galerie Rudolfinum, 14. 1.–28. 3. RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

hudba | kultura

Skuteční Real Estate Pražská návštěva apoštolů disciplíny zvané surf pop f ot o j . ba u ti sta

N

ewyorský spolek Real Estate, který minulý týden poprvé zahrál v Česku, představuje špičkové zboží z módních pultů. Jsou to exempláře ze zahrady, která spadá pod současný psychedelický pop s názvem „surf pop“: distribuují pocit, že jediným problémem života je skutečnost, že večer přestane pálit sluníčko a bude nutné si natáhnout na záda mikinu. Jejich názorem je bezstarostnost a ambicí touha ukázat, že stále ještě lze být ničím nezatížený.

Daleko od světa Jsou to tak trochu zakřiknutí pánové: když všichni čtyři stojí na pódiu, vypadá to, že by se nejradši schovali. V Praze v klubu 007 hráli hlavně mladým, kteří nová alba loví stahováním z blogů. Stovka lidí, která dorazila, je na tuzemské poměry velmi slušná a platí to i z pohledu zvenčí: v Evropě na ně chodí pravidelně zhruba dvojnásobek lidí. Omezená popularita má svoje klady. Klub, kde se člověk cítí natěsno jako ve vlastním obýváku, je ideální a publikum se chovalo stejně jako ti, kterým se platilo: skromně koukalo a zasněně přivíralo oči. Real Estate nejsou sice ideální terč rozboru muzikologů ani učebnice novátorských postupů, ale jejich jednoduchost kombinovaná s bezděčností je trefou do černého. Jsou momenty, kdy člověka pečlivě vybudovaná atmosféra odzbrojí, že v klidu a rád zapomene, že tohle už vlastně stokrát slyšel. Spoustu interpretů současné nezávislé scény baví studovat – a poté po svém tlumočit – hippie kulturu. Část z nich vydává americký label Woodsist a spojuje je slovo psychedelie; dobré bude zapamatovat si jména jako Ganglians, Kurt Vile nebo The Fresh & Onlys. Tito umělci bývají komplementární spojnicí tří amerických

kultur: do it yourself (znějí a pracují lo-fi, hodně jim to v kytarách skřípe), surfové hudby z pobřeží (odtud mají melodie a iluzi soundtracku k procházení se kolem moře) a folkové komunity (tady jsou jejich kompoziční základy). Rok 2010 je pro tento model ideální. Po obrovském úspěchu kapel Grizzly Bear a  Fleet Foxes je tady chvíle, kdy se už z  povinnosti poslouchají kapely vyvolávající iluzi, že žijí v jeskyních mimo vymoženosti moderního života. Jako by neměli nic naplánovaného – prostě si jen brnkají svoje písničky. Jako by nežili v realitě, ve které je potřeba každý měsíc zaplatit kupu účtů. Real Estate by nás zajímali i bez tohoto trendu: nesurfují pouze na vlně, kdyby přišli o dva roky dřív, patřili by k těm, kdo ji pomohli definovat. Teď patří k nejlepším, kteří tuhle módu drží při životě. Real Estate vypadají jako vysokoškolští studenti. A hrají tak přesvědčivě, jako jejich profesoři přednáší svoje předměty. Koncentrovaní, zamyšlení, neustále schovaní do sebe, ale v okamžiku schopní reagovat na improvizace toho druhého: i pražský koncert nabídl pár těchto chvilek. Zážitky z poslechu jejich jediného eponymního alba a z koncertu se liší jen v drobných nuancích: živě jsou dynamičtější, ale něhu a atmosféru neztrácejí. Svědek pouze vidí, že jako kapela se nevznáší ve vzduchu, ale vše začíná na pevném podkladu; nic z jejich tvorby není úplná náhoda. Kapela si pod sebe pokládá pevnou desku. Teprve na ní začne rozvíjet, zamotávat a rozmotávat své „jamy uvolněné mysli“. Q BENJAMIN SLAVÍK Autor je redaktorem časopisu Živel.

Přijeli jsme z jeskyně. (Real Estate)

Real Estate, Praha, 007, 7. 2. ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

55

seriál | česká inteligence

Nedat se vytlačit Stanislav Budín f ot o c h a m pi o n n o 1 5

pavel kosatík

Strana, ve které chtěl nalézt lék na strach z izolace, ho zradila.

56

T

omu, kdo si pamatuje rok 1968, se patrně vybaví také obálky tehdy velmi úspěšného časopisu Reportér. Byl neméně slavný než Literární noviny, Student, Sešity, Tvář a ostatní „osmašedesátnická“ periodika. Politický týdeník s rudě rámovanou „spiegelovskou“ obálkou, skrývající však místo reportáží jeden komentář za druhým, ovšem upadl v zapomnění – přestože do něj tehdy psali kromě jiných Jiří Lederer, Milan Weiner, Jiří Ruml, Jiří Hochman a z mladších třeba Jiří Hanák nebo Ondřej Neff. Je záhada, proč právě Reportér je v dnešní době passé. Bez ohledu na témata textů daná dobou si totiž získal proslulost odvahou, s níž jeho autoři neúnavně rozšiřovali shora oficiálně nadekretovaný prostor svobody. V tom byli nadčasoví. V  čele Reportéra tehdy stál Stanislav Budín. V  roce 1968 už starší pán působil jako

doyen tehdejší české žurnalistiky; přesněji řečeno oněch jejích členů, kterým bylo povoleno, i když s obtížemi, publikovat. Zval ke kulatým stolům historiky, ptal se jich na Emila Háchu nebo na politické procesy a pak jejich neslýchané názory svědomitě tiskl. Poskytl obálky časopisu Haďákovým a Trinkewitzovým karikaturám. V ekonomické rubrice Reportéra se člověk mohl běžně dočíst, že situace doma je zoufalá a výhled není lepší. A když Sověti v srpnu okupovali zemi, objevil se v Reportéru třeba neskutečný článek Marie Zápotocké, vdovy po prezidentovi, obsahově úder na solar plexus nastupujících normalizátorů. Státní vdova jako by i jménem posvátného „Tondy“, dělnického patrona, napsala: tohle není, co jsme my zakladatelé chtěli, odnímáme vám své požehnání. Pak nastoupil Husák, Reportér skončil a s ním i Budín. Jako by tušil, že se nové svobody už nedožije, napsal tenkrát ze všeho nejdřív (1969–1972) paměti, zvláštně sugestivní text, podle něhož se od té doby jeho život obyčejně vypráví. Budínův obraz, jenž tím vzniká, je však jiný než ten osmašedesátnický, podstatně méně lichotivý. Vyjádřeno jednou drsnou větou, dal by se tento memoárový Budín popsat spíše jako „hloupý komunista, který se znovu a znovu snažil vrátit do přízně své strany, přestože ho odtamtud nejdřív vyhodili, a potom mu dali mnohokrát najevo, že o něj nestojí“. Takže doyen, nebo prosebníček?

Rebel, který to o sobě nevěděl Budín pocházel z  Haliče, byl synem židovského obchodníka. Otec patřil k místní honoraci, ale za první světové války a zejména po říjnové revoluci se rodina rozpadla, tak jako tehdy všechno. Budín později spočítal, že během dvou a půl roku občanské války se v jeho rodném Kamenci Podolském noví vládci vystřídali celkem třináctkrát. Ve frontě na moc stáli Piłsudského Poláci, Petljurovi Ukrajinci, Děnikinovi bělogvardějci, Rudá armáda a s nimi různé místní loupeživé hordy. Každý s  jinou představou o tom, jak má svět vypadat, ale na jednom svém univerzálním nepříteli, Židech, se nakonec všichni shodli. Budínovi ještě nebylo dvacet, ale jeho oči už viděly vraždění, loupení i znásilňování. Později napsal, že svůj hlavní problém přesto v mládí viděl ještě v něčem jiném: necítil RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

„Renegát“ se brání Rozchod se stranou Budín v pamětech popsal problematicky: vlastně prý tenkrát kloudně neporozuměl, co proti němu měli. V roce 1934, po vyhozeném „úchylkáři“ Guttmanovi, se stal šéfredaktorem Rudého práva a napsal do novin několik článků, ve kterých prý chybně vyložil různé stranické doktríny, zejména tu o lidové frontě proti fašismu. Když ho pak v politbyru zkritizovali, učinil rituální sebekritiku. Žádné drzosti jako o pár let později u Kalandry, ale tolik loajality a dobré vůle, kolik si jen Gottwald dokázal představit. Přesto právě on z Moskvy, kde v té době pobýval, zavelel k Budínově likvidaci. A nepoměr mezi Budínovým proviněním a vyloučením ze strany vzbuzuje domněnku, že trest byl spíš pomstou za dávnou minulost. V Moskvě vadilo buď, že je Budín Žid, nebo že před lety prchl, a patrně obojí dohromady. RESPEKT. CZ

Strana, ve které chtěl nalézt lék na strach z izolace, ho zradila, a zorganizovala dokonce speciální tiskovou kampaň proti „budínovštině“. „Peklo trvalo asi dva měsíce,“ vzpomínala oběť. „Až na malé výjimky nás opustili všichni naši přátelé. Zůstali jsme absolutně sami, zoufalí a  bezradní. Neměli jsme jediného blízkého člověka, který by nebyl komunistou – a ti se od nás odvrátili. Nejhorší bylo, že člověk nevěděl, co se stalo. Byl odsouzen k nejhoršímu a nikdo mu nechtěl říci, v čem spočívá obžaloba.“ Trápilo ho, že proti němu veřejně vystoupili grafomani, kteří se tak mstili za to, že jim někdy v Rudém právu vrátil článek. Celkově však opět zareagoval jako disciplinovaný člen strany. Ačkoli f ot o č tk

se členem vlastně žádné komunity. K židovské ortodoxii neměl vztah a odrazoval ho i svět otcových, podle něj měšťáckých přátel. Rusové ani Poláci ho mezi sebe nechtěli. Mluvit s Nežidy mohl jen ve školní třídě, ale odvážit se třeba na vesnici, mezi přesilu ukrajinských kluků, už bylo vyloučeno. Toužil studovat na univerzitě, ale v nových porevolučních poměrech to nebylo možné, jeho otec byl všechno, jen ne proletář. Syn tak rostl bez vztahu k tradici, ale i k revoluci. Ještě o padesát let později psal sebekriticky: „Necítil jsem se součástí lidu. Nepochopil jsem revoluci a nesrostl jsem s ní, i když všeobecné ideály socialismu mi byly blízké.“ Zbýval odchod ze země. Celý život pak musel od soudruhů trpět výčitku, že svým útěkem ruskou revoluci zradil. Sotva to tak bylo. Dokonce i Lenin tehdy přece doufal, že skutečná revoluce, lepší než ta ruská a barbarská, propukne na Západě – tedy tam, kam Budín mířil. Na podzim 1923 se najednou ocitl v Praze a přihlásil se ke studiu na technice, prý proto, že to slibovalo víc volného času než třeba filozofická fakulta. Spíš než přednáškami si přál žít politikou – tou, před kterou utekl. Nyní, na dálku a v kultuře už to šlo. Zabral se do Engelse a Lenina a pomalu, ale jistě si začal přetvářet i vztah k Sovětskému svazu, byť o tom, že by se tam například vrátil, nemohlo být řeči. Když Stalin v roce 1927 exkomunikoval Trockého, zazdálo se v Praze Budínovi, že svět tím získal naději. Čím byl Trockij, to Budín přece zažil: vražděním bez konce. Horší už to nebude. Rozhodl se však podpořit Stalina ještě z jiného důvodu. Stalin, to byla v sovětské komunistické straně momentální většina a Budín si z Haliče pamatoval, jaké to bylo stát v izolaci a mimo party. Zopakování této situace už nechtěl připustit – nikoli z oportunismu, ale spíš z  pudu sebezáchovy, jehož iracionální povahy si byl vědom. V pozdějším životě se několikrát dostal se svou stranou do tvrdých konfliktů a  spolu se Závišem Kalandrou nebo Josefem Guttmanem patřil ke členům, s nimiž byly největší problémy. V soukromí však zůstal do smrti přesvědčen, že nebýt strachu z izolace, byl by rebeloval ještě mnohem víc – a že je vlastně přese všechno straníkem loajálním.

Stanislav Budín (1903–1979) Narozen v Kamenci Podolském na Ukrajině, vlastním jménem Bencion Bať. 1930–1934 pracovník agitpropu ÚV KSČ, 1934–1936 šéfredaktor Rudého práva. Po návratu z válečného exilu v USA pracoval v E. F. Burianově Kulturní politice a Lidových novinách. V padesátých letech autor literárněhistorických knih. 1968 šéfredaktor týdeníku Reportér. Signatář Charty 77.

bez živobytí, odmítl po vzoru jiných „renegátů“ začít psát pro konkurenční Právo lidu nebo České slovo. „Vždyť tím jen potvrdím, že vlastně měli pravdu, když mě nazývali cizím živlem...“ Jenom to ne. Budín si přál pravý opak: splynout. Protože si své dospělé češství dobrovolně zvolil, považoval se za lepšího Čecha než mnozí z těch, kteří se do své národnosti jenom narodili. Když vím, co a proč dělám, jak mě můžete napadat? ptal se jistě ne nelogicky – jenže v situaci, která se neřídila logikou, ale byla kontrolována emocemi. Aby dokázal, že zůstal dobrým komunistou, i když mimo stranu, zaujímal disciplinovanou pozici ve všech složitých „kauzách“, jimiž ve třicátých letech strana žila. Často se cituje třeba jeho vysvětlení, proč přijal moskevské politické procesy. Nepoznal prý ve straně nikoho, kdo by moskevským obviněním a doznáním věřil. Zároveň se však obával o Sovětský svaz, naději lidstva. Kdyby sovětští

komunisté nebyli jednotní, nevzrostlo by tím nebezpečí, že budou poraženi v hrozící válce? Proto je dobře, že bylo znovu dosaženo jednoty – byť zvláštní cestou, popravami.

Likvidace podruhé, likvidace potřetí Před vypuknutím druhé světové války se Budínovi podařilo šťastně uniknout přes hranice. Válku prožil ve Spojených státech, kde publikoval v exilových Newyorských listech a  stal se amerikanofilem – což sice později zase neprospělo jeho stranické pověsti, ale dalo vzniknout i  dobově silně nadprůměrným knihám o Churchillovi a o dynastii Kennedyů. Na jaře 1948 však první z těchto knih, o americkém národě, Budína podruhé zlikvidovala. Nejdřív André Simone a po něm Pavel Reiman, dva kritici-aparátčíci, zjistili, že Budín nejenže není marxistou, ale prý jím nikdy nebyl. Znovu nebyl souzen jenom za konkrétní názory, ale za to, že vůbec žil, špatně už od samého začátku. Do strany, kam mu novou přihlášku v březnu 1948 ještě podepsali Václav Kopecký a E. F. Burian, už ho tehdy ani nikdy později nevzali. V době, kdy lidé jeho názorů šli společensky prudce nahoru, přihlížel Budín cizí slávě jako outsider odklizený nejdřív na řadový post v ČTK a pak na místo badatele, a jak se ukázalo, i pracovitého autora knih o Havlíčkovi a Nerudovi. Politické procesy mezitím drtily jednoho po druhém lidi, které znal, ale Budín trval na své staré „většinové“ představě, že když už se například Slánský dostal před soud, musí snad na jeho vině něco být. Své oběti prý ostatně požírá každá revoluce. A zas – jen nezůstat sám: „Nedat se vypudit – i když jsi byl násilím vypuzen – z tohoto kolektivu, prožívat s  ním všechno, co prožívá, radosti i smutek. Nedat se vytlačit před vlastním svědomím, být přese všechno nedílnou součástí tohoto kolektivu.“ Tato slova Budín napsal po roce 1969, kdy byl zlikvidován potřetí a naposled. „Reportérskému“ období svého života se v pamětech bohužel věnoval jenom v těch nejhrubších obrysech, většinu z toho, co si v roce 1968 myslel, na sebe neprozradil. Jeho protivníci o tom přesto nepochybovali: v sedmdesátých letech, když se nemohl bránit, Budín patřil k lidem v českém tisku nejnapadanějším – mimo jiné i v tom, který kdysi mezi válkami řídil. Zapomenut ale nebyl. Kromě knih a svázaných ročníků Reportéra po něm zbyla třeba otázka: Kde by tento svět mohl být, kdybychom dokázali věřit lepším věcem? Q

Ke čtení: Stanislav Budín: Dynastie Kennedyů, Praha 1969 Stanislav Budín: Jak to vlastně bylo, Praha 2007 Stanislav Budín: USA – portrét národa, 1948

Příště Václav Černý

57

civilizace / trendy ÚNOR 1948

str. 58

TECHNOLOGIE

str. 61

ESEJE

str. 62

VE HVĚZDÁCH

Riskantní hra

Na kole bez námahy

Ukrajina není ztracena

Svatá Jacinta

PAVEL HORÁK

JAN hořčík

TIMOTHY GARTON ASH

MAREK UHLÍŘ

V únoru 1948 ČSSD nepochopila, co je v sázce. V demisi demokratických ministrů viděla pouhý předvolební manévr.

Elektrická kola ujedou na jedno nabití baterií až 50 km, některá lze složit a vzít si třeba do autobusu.

Janukovyč je sice odpudivá postava, ale je prezidentem Ukrajiny a EU s ním musí spolupracovat.

str. 64

Před devadesáti lety zemřela nejmladší ze svatých, Portugalka Jacinta Martová.

Riskantní hra Od chvíle, kdy se komunisté u nás zmocnili vlády, uplyne brzy 62 let. Víme už všechno o událostech, které dodnes ovlivňují naše osudy? Jakou roli například v únoru 1948 hrála ČSSD a proč se v rozhodující chvíli nepřipojila k demokratickým stranám? Pavel Horák

Po komunistických převratech v  zemích východně od železné opony se na počátku roku 1948 také Československo ocitlo v  politické krizi. Vláda kvůli sporům mezi Komunistickou stranou Československa (KSČ) a  ostatními stranami nebyla schopna projednávat návrhy zákonů a hrnula je před sebou. Na zasedání 13. února kritizovali nekomunističtí ministři personální přesuny v bezpečnostních sborech, kterými KSČ upevňovala svůj vliv v policii. Vládní většina rozhodla, že ministr vnitra, komunista Václav Nosek, musí věci napravit. Jenže KSČ od té doby schůze sabotovala. Aby na obstrukce upozornili, rozhodli se národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté, že ministři jejich stran podají 20. února demisi. Počítali s tím, že prezident Beneš demisi odmítne, veřejně tak vysloví demokratickým ministrům důvěru a ukáže na viníka krize. Přitom však podcenili dvě zásadní věci. Zaprvé: nezískali Benešovo jasné stanovisko, ačkoli hrozilo, že pokud prezident demisi přijme, předseda vlády Gottwald se pokusí sestavit nový, komunistům poslušný kabinet. Zadruhé: záměr neprojednali se sociálními demokraty, bez kterých neměli v parlamentu a ve vládě většinu. A KSČ už hrála vabank. Překvapení sociální demokraté, kteří se s demokratickými stranami dohodli, že se na všem podstatném předem domluví, viděli v demisi podraz a manévr v předvolební kampani. Jejich naštvané vedení se rozhodlo od obou táborů distancovat a pokusilo se o velmi riskantní hru, z níž měla ČSSD vzejít jako jediná zodpovědná politická strana. To by jí pomohlo ve volbách a vyvrátilo pověsti o její slabosti vůči KSČ. Proč se ale nekomunistické strany bály s ČSSD předem o demisi mluvit a v čem spočíval sociálnědemokratický plán?

O kováři a kovaříčkovi Archiv ČSSD ukrývá půda Lidového domu. Schodiště do podkroví lemují podobizny stranických vůdců. Cestou vzhůru tak s portréty předsedů znovu ožívají příběhy nejstarší české strany. Přísné tváře vousatých otců-zaklada-

58

telů, dělníků, kteří bez patřičného vzdělání a po těžké práci ještě dokázali organizovat svépomocná družstva a vydávat noviny, střídá vážný výraz Antonína Hampla, který za první republiky odmítl dogmatismus a po rozkolu s komunistickou frakcí postavil stranu znovu na nohy. Polistopadová éra už je v barvě. Předseda Jiří Horák se domů vrátil po čtyřiceti letech exilu, do něhož uprchl před komunisty. Dějiny uzavírá úsměv Jiřího Paroubka, který naopak s komunisty spolupracuje. Jeden obraz ale na schodišti chybí. Jméno Zdeňka Fierlingera, který v době únorového puče dovedl sociální demokraty do chřtánu KSČ, jako by mělo být zapomenuto. Už v prvních poválečných volbách (v květnu 1946) utrpěla ČSSD pod Fierlingerovým vedením absolutní debakl. Problém tehdy nebyl jen v předsedovi. Předmnichovská sociálnědemokratická garda, zdecimovaná nacisty, pověsila politiku na hřebík a nová budovatelská generace nechtěla mít se starou politickou značkou, namočenou v politickém „bahně první republiky“, nic společného. Nový systém Národní fronty zakázal pravicové partaje (viz rámeček Národní fronta) a mnozí sociální demokraté počítali se sloučením s KSČ, doufali, že se tím levicová politika zefektivní. Pouze na naléhání komunistů v ČSSD nakonec zůstali. Paradox to byl jen zdánlivý: KSČ potřebovala ovladatelné spojence. Pro veřejnost nečitelná ČSSD, jejíž členové hledali vlastní identitu, místo aby se především věnovali volební kampani, skončila ve volbách beznadějně poslední s dvanácti procenty hlasů. Jasně zvítězili komunisté (40 %). Podle průzkumu veřejného mínění nejvíce dotázaných spojovalo debakl sociálních demokratů s úspěchem KSČ. Voliči neviděli v programech obou stran mnoho rozdílů. V duchu českého přísloví se ptali, proč mají hlasovat pro kovaříčka, když můžou volit kováře. Kryptokomunisté v sociální demokracii jen těžko skrývali radost. Po oznámení výsledků vyšel Fierlinger na balkon pražského sekretariátu strany na Příkopech a spolu s hulákajícím davem se radoval z toho, že KSČ s ČSSD mají většinu. RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

Zatočíme s každým, kdo nesouhlasí. (Lidové milice, „ozbrojená pěst dělnické třídy“, v únoru 1948) f ot o č tk

Část jeho kolegů z vedení na to neměla žaludek a  opustila místnost; lidé ze stranické pravice, kteří se hlásili k tradici samostatné strany, trpce nesli největší volební porážku v historii strany. Ani jeden z obou táborů v ČSSD neměl sílu se výrazněji prosadit na úkor druhého. Střed strany však netvořil jen komparz opatrně vyčkávající, kdo zůstane na jevišti jako vítěz. Zápletku dramatu připravilo několik bývalých Fierlingerových stoupenců, které šokovalo volební fiasko a  vystrašila agresivita KSČ. Obávali se sice toho, že se „reakce“ v nekomunistických stranách chystá zmařit rozjetou socializaci, děsila je ale i rozpínavost komunistů, kteří se vůbec nechovali jako spojenci. Někteří začínali tušit, že kromě socialismu je v nebezpečí také demokracie, a začali burcovat proti návratu kapitalismu i proti nástupu komunistické totality. Aby mezi touto Scyllou a  Charybdou propluli do bezpečného přístavu socialistického ráje, rozhodli se znovu vystoupit na palubu sociální demokracie, jejíž existence jim najednou dávala smysl. Zda odhalí úklady a přemohou zlověstný osud, nebo se podle antického vzoru stanou jen tragickými figurkami odsouzenými k záhubě, se mělo ukázat již záhy. RESPEKT. CZ

Podivná partie Jedním z aktivních mužů tohoto rozpolceného „středu“ ČSSD byl Bohumil Laušman, populární ministr průmyslu, který získal oblibu veřejnosti masivním zestátněním hospodářství. V exilu za války sice usiloval o spojenectví s KSČ, nepřátelské chování komunistů ho ale o nadšení připravilo. Na scénu vstoupil rázně. Po prohraných volbách rozčileně vtrhl do sekretariátu a  pustil se do překvapených soudruhů (tak si sociální demokraté říkali), že se „opětně přesvědčil, že ústřední sekretariát stojí za hovno“, protože při důležitých jednáních, „kde jde o pozice a vliv, sociálnědemokratičtí vyjednavači nic nevědí“. Varoval, že komunisté „přicházejí vždy nabití materiálem a ví o každém všechno“. Výstup zakončil rozkazem vytvořit stranickou informační službu a zahájit přípravu kampaně do dalších voleb – plánovaných na rok 1948. Jenomže ČSSD nebyla něčeho takového schopná. Klopýtala od  trapasu k  trapasu, a  když v  září 1947 ustoupili její vyjednavači komunistickému tlaku na mimořádné zdanění „milionářů“, téměř ji to rozštěpilo. V prekérní situaci znovu překvapil Laušman. Na listopado-

vém sjezdu ČSSD vyzval Fierlingera na souboj o předsednické křeslo a porazil ho dvoutřetinovou většinou. Nové vedení sociálních demokratů bylo přesvědčeno, že komunisté ohrožují demokracii →

Národní fronta Benešův londýnský exil začal s KSČ spolupracovat po přepadení SSSR nacisty v červnu 1941. Komunisté nabídli projekt Národní fronty – spolupráci „antifašistických“ stran. Lidovci, národní socialisté a sociální demokraté na návrh přistoupili, protože také chtěli místo „neefektivního“ prvorepublikového systému, plného kompromisů s „buržoazními“ stranami, vytvořit spravedlivější lidovládu. Proto se, řečeno s Petrem Pithartem, „vzájemně uznali a povolili“ a ostatní partaje zakázali. Moc této koalice (do níž s výhradami přijali ještě slovenskou Demokratickou stranu) vzrostla díky masivnímu zestátnění průmyslu. Klíčová ministerstva (vnitro, informace a fakticky i obranu) získala KSČ, která si navíc v ostatních stranách vytvořila síť konfidentů.

59

Zakarpatský šok Je to moc pěkné území. Narodila se tam i paní Anna, která nevytáhla paty z rodné vsi nedaleko Mukačeva, a přesto během svých osmdesáti let žila postupně v šesti státech. Například v Horních Uhrách, Maďarsku, Republice Karpatská Ukrajina, v nezávislé Ukrajině, předtím v Sovětském svazu, ale také v Československu. Střídavě se území jmenovalo Podkarpatská Rus, Podkarpatsko, jindy zase Uherská Rus, Karpatská Ukrajina... Pro nás, co si tak zakládáme na svojí státnosti a věnujeme nebývale mnoho času politickým diskusím, je poučné proniknout do mentality lidí, které si přehazovali jako horký brambor. Jindy o ten jejich malebný, ale dost chudý kousek země zase všichni stáli, ale jich samotných se nikdy nikdo moc neptal. S hračkou, kterou tak nešetrně vláčely dějinami zvrácené choutky velmocí (k nimž jsme se chvíli počítali i my, Čechoslováci), se stane jedna zásadní věc. Velmoci i vysoká politika ji přestanou zajímat. A tak je Zakarpatsko považováno za politického ignoranta. Je na to hrdé a po posledních prezidentských volbách na Ukrajině (to je stát, kam Zakarpatsko zrovna v tomto období vývoje lidstva patří) je jasné, že své pověsti dostálo. K urnám tady přišlo z celé země nejméně lidí. O 15 (!) procent méně než ve zbytku země. Kromě toho v prvním kole voleb hlasovali obyvatelé Zakarpatska úplně jinak než jiné části západní Ukrajiny a způsobili tím mnohým expertům šok. Jako jediní na západ od Kyjeva nechali ve svém regionu zvítězit východoukrajinského lídra Viktora Janukovyče. V kole druhém sice dali o 10 procent víc Tymošenkové, ale zase: v žádném jiném západoukrajinském volebním okruhu nedostal Janukovyč 42 procent hlasů, například v sousední Lvovské oblasti to nedotáhl ani na deset. Zakarpaťané si ovšem nemysleli, že by Janukovyč byl dobrý a spravedlivý vůdce, který jejich milovanému regionu přinese nějaký prospěch. Vedla je pragmatická úvaha: Viktor Fjodorovič je z východu, západ obecně nemá rád, a tak se o jeho rozvoj nebude starat. To je přesně to, co si v Zakarpatsku přejí. Aby je páni vedoucí, ať už jsou odkudkoli, nechali laskavě na pokoji. Prý se jim takhle žije zdaleka nejlépe. Vyprávěla jsem tenhle příběh naší české vesnické komunitě. Nadchlo nás to všechny. Jen máme smůlu, že do středních Čech to mají všichni naši vládci blízko. PETRA PROCHÁZKOVÁ příští týden píše Jiří Suk

60

→ a ostatní strany socialismus. Chtělo bránit obě

zásady, a  tak dilema s  kým spolupracovat odsouvalo na blížící se volby. „Ty rozhodnou o budoucnosti republiky. Ostatní strany nám dělají námluvy. Komunisté by chtěli s námi vytvořit totalitářský blok, národní socialisté blok protikomunistický,“ prohlásil Laušman počátkem února 1948 na stranické schůzi a představil předvolební strategii: „Musíme od obou bloků udržovat odstup a stát se tak koncentračním bodem slušných lidí, bojujících o demokracii a socialismus.“ Vedení ČSSD hrálo dál podivnou partii, která měla zachovat alespoň zdání vnitřní jednoty. Nekomunistické strany proto úmysl podat demisi sociálním demokratům raději neoznámily, počítaly s tím, že ČSSD donutí ke spolupráci okolnosti. Komunisté sice už dlouho odkrývali karty, kvůli nejednotným demokratům si ale mohli počkat na to, až budou mít všechna esa v rukávu.

Ve střehu! Den po demisi, v sobotu 21. února, se v Praze objevily plakáty, na nichž byl obrys republiky, dva zápasící kohouti a nápis: „Nebojte se, nic se nestane, sociální demokracie je ve střehu!“ Oldřich Berger, který měl na starost přípravu volební kampaně ČSSD, nadšeně prohlašoval, že plakát přesně znázorňuje koncepci strany a komu se nelíbí, je „terorista, nebo zbabělec“. Na mimořádném zasedání představenstva sociální demokracie nepovažoval demisi za správný krok nikdo. Komunistický konfident Vojta Erban varoval, že komunisté neustoupí. Bojovný „pravičák“ Václav Majer naopak prosazoval, aby se strana k demisi připojila, a ukázala tak jednotu demokratického tábora. Podle tajemníka strany Blažeje Vilíma by pak ovšem hrozilo okamžité odtržení Fierlingerovy frakce, kterou by Gottwald mohl spolu s  odpadlíky z  ostatních stran využít k  sestavení vlastní vlády. Vilím proto přítomné uklidňoval, že Gottwald „jen straší, protože se bojí voleb“. Na jeho návrh se představenstvo nakonec usneslo řešit krizi „s účastí všech dosavadních stran“. Společnost byla rozdělená, prezident Beneš se obával války. Přesto viděli sociální demokraté v demisi především předvolební manévr, jímž se ne vlastní vinou ocitli na křižovatce. „Národní socialisti, kteří se snaží mít punc nejdemokratičtější strany, chtějí tímto krokem získat výhodu pro svoji předvolební agitaci,“ konstatoval tajemník Vilím. Stejného názoru byl Laušman, který se obával toho, že by se připojením k jednomu či druhému táboru ČSSD stala v případných koalicích nejslabším článkem. Demisi proto odmítal jako vydírání. Sociálnědemokratický plán spočíval na dvou předpokladech – ČSSD si udrží vnitřní kázeň, prezident demisi odmítne a donutí tak strany k jednání, které dovede zemi k toužebně očekávaným volbám.

Kde se stala chyba? Taktika strany se zhroutila v úterý 24. února odpoledne, když komunisté násilně obsadili sekretariát ČSSD. Budovu bránil proti přesile Majer se svými lidmi, Laušman usiloval o to, aby proti útočníkům zakročila policie, ale marně.

Prahu kontrolovaly hlídky Lidových milicí a SNB vyzbrojené samopaly, Státní bezpečnost zatýkala funkcionáře nekomunistických stran. A právě ten večer vypršela Gottwaldova lhůta, v níž se měla sociální demokracie přidat na stranu KSČ. Aby komunistický premiér nezačal jednat o rekonstrukci kabinetu jen s Fierlingerovým křídlem, rozhodl se Laušman v beznadějné situaci Gottwaldovy požadavky přijmout a  vytvořit s  KSČ „obrozenou“ vládu. Beneš, který byl s Laušmanem v kontaktu, druhý den přijal demisi. V květnu se konaly volby s jednotnou kandidátkou, na níž měli komunisté 70 % mandátů. V  červnu se „očištěná“ ČSSD s KSČ sloučila. Možná že v únoru ještě nebylo na záchranu demokracie pozdě. Něco ale bylo špatně už od začátku. Osamocené hlasy, které již za války varovaly, že masivní socializaci lze uskutečnit pouze nátlakem, zanikly v budovatelském jásotu. V době, kdy všichni představitelé Národní fronty plánovali skvělou budoucnost, výstrahy nikdo neposlouchal. Neodpovídaly „potřebám doby“ a „očekávání lidu“. Socialisté si tehdy nebezpečí nepřipouštěli. Komunisté, kteří dobře věděli, že „budování nové společnosti“ a „výchova nového člověka“ se bez nátlaku neobejde, dokázali naivity socialistů bezezbytku využít. Q Autor studuje historii a žurnalistiku na UK.

f ot o č tk

žádná věda

Dál jen pod Gottwaldem. (Sloučení KSČ a ČSSD)

Fierlinger, Laušman, Majer ČSSD získala v první poválečné vládě tři rezorty. Sovětský agent Zdeněk Fierlinger (1891– 1976), dosavadní velvyslanec v Moskvě, se stal premiérem. Bohumil Laušman (1903–1963), který prosazoval sloučení s KSČ, měl na starost průmysl. Václav Majer (1904–1972), odpůrce komunistů, získal ministerstvo výživy, což nebyla politická výhra, neboť nebylo co rozdělovat. Laušmana agresivní chování KSČ zklamalo, nedůvěru k Majerovi však nepřekonal. Po únoru 1948 působil Fierlinger v mnoha státnických funkcích. Laušman se pokoušel s Gottwaldem spolupracovat, nakonec musel odejít do exilu (jeho ženu a dcery na útěku zatkli). V roce 1953 ho československá rozvědka jako nepohodlného exulanta unesla z Rakouska do Prahy. Zemřel za nejasných okolností v ruzyňském žaláři. Václav Majer žil v USA, stal se předsedou exilové ČSSD.

RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

technologie

Na kole bez námahy Jan Horčík

S

větové metropole i  mnohá menší města mají společný problém: auta se do nich už jednoduše nevejdou. Životní prostředí je znečištěno nejen těžko hmatatelnými emisemi, ale přímo fyzicky obrovskou masou automobilů. Postávají na ulicích, na chodnících, v zácpách, prostě všude. V době pokročilé miniaturizace je to překvapující. Proč nemůže být osobní doprava o něco osobnější a dopravní prostředky menší? Klasická jízdní kola jsou do města skvělá. Amsterdam by bez nich nebyl Amsterdamem. Čína by nejspíš nikdy nedosáhla každoročního růstu HDP o 10 procent. Přesto kola problém sama nevyřeší. Americký podnikatel a vynálezce Dean Kamen zkoušel v roce 2002 změnit svět osobní dopravy se svým segwayem – dvoukolým vozít-

Zajímavou alternativou k automobilu se může stát skládací elektrické kolo. kem na baterky, které obsahuje gyroskopické senzory, propagované jako „technologie NASA“, a samo dokáže udržovat rovnováhu. Segway měl a  má úspěch u  policistů, na vojenských základnách, v campusech velkých moderních korporací nebo v rozlehlých továrnách. Turistické kanceláře jej pronajímají na projížďky historickými centry měst. Nikdy se ale nestal běžným dopravním prostředkem. Důvodem je především jeho cena. Ta v Česku začíná na 250 000 Kč. Čtvrt milionu za malé, odolné, ale poměrně těžké (35–45 kg podle typu) elektrické vozítko si může dovolit málokdo. Do konce roku 2009 se prodalo na celém světě jen kolem 50 000 segwayů. Že to jde i jinak, se nedávno pokusila ukázat japonská Honda. Jakkoli to však její vynálezci myslí vážně, miniaturní mobilní sedátko s názvem Honda U3-X vzbuzuje prozatím spíš pobavení. Ovládá se podobně jako segway, tedy nakláněním. Rozdíl je, že na něm nestojíte, nýbrž sedíte. Je snadno přenosné, lehké, ale ze všeho nejvíc připomíná pojízdnou kancelářskou židli do opravdu rozlehlých kanceláří, venkovní dopravu jen stěží promění. Průlom se nedaří ani Toyotě, která před lety ukázala své pojízdné futuristické křeslo i-Real. RESPEKT. CZ

Jako nejslibnější technologie alternativní osobní dopravy nám zbývají prostá elektrická kola. Jsou čím dál oblíbenější, v ČR nedávno otevřel další obchod přímo v centru Prahy. Na elektřinu z baterií urazí elektrokola bez dobíjení 30–40 km, což na dojíždění do práce zpravidla bohatě stačí. Cena však zůstává vysoká, kvalitní elektrická kola stojí kolem 25 000 Kč. Jsou navíc o pár kilo těžší než běžná kola, největší podíl na tom má baterie (2–4 kg). Ovládání je snadné – šlapete, ale kolo vám zároveň samo pomáhá. Některá kola nabízejí i pohon čistě na elektřinu bez šlapání anebo naopak vypnutí asistence. Chcete-li jet rychleji než 25 km/h, musíte se ale vždy spolehnout už jen na vlastní svaly; elektromotor při vyšší rychlosti neasistuje. Důvodem je zákon, který stroje s motorem schopným vyvinout rychlost nad 25 km/h považuje za mopedy, nikoli za kola. Pokud elektrokolo necháte na ulici bez dozoru, byť zamčené, může se stát – i vzhledem ke své vyšší ceně – kořistí zlodějů. Přepravovat jej autobusem nebo metrem bývá ovšem problematické, stejně jako u  normálního kola. Řešení nabízejí elektrické skládačky. Ty se snadno vejdou do kufru auta, klidně si je můžete vzít i do kanceláře. Podle největšího prodejce elektrokol v  Praze jdou elektrické skládačky na odbyt zhruba stejně dobře jako klasická elektrokola do města. Skládačka přitom nabízí vyšší dojezd než městské kolo – až 50 km (přesná délka jízdy na baterii se liší podle vaší ochoty šlapat). Cena je podobná jako u elektrokola do města, hmotnost nižší – už od 19 kg včetně baterie. Snížit počet aut ve městech lze, alternativy existují. Ať už jsou to ty nejjednodušší hliníkové koloběžky, elektrické skútry nebo třeba elektrická kola. Technologie ještě není úplně zralá, zbývá jí několik krůčků, u kol hlavně snížení váhy a ceny. Ale problém nespočívá jen v technické stránce. Města u nás nejsou zatím cyklistice příliš nakloněna. Scházejí cyklotrasy, chybí stojany na kola, a především všeobecná nálada přijmout (elektro)kolo nebo cokoli jiného jako náhradu za automobil. Jak to změnit? Ve světě se začínají prosazovat ekonomické nástroje. Například zavádění poplatků za vjezd do centra města či vyšší pojištění za automobily. Dá ale ještě spoustu práce, než se podaří přesvědčit řidiče, aby přesedlali ze svých pohodlných plechových tanků na menší, třeba i vlastní námahou poháněné dopravní prostředky. Q Autor je šéfredaktorem magazínu Hybrid.cz.

filip škoda

61

eseje

Ukrajina není ztracena f ot o pr o f i m e d ia . c z

Janukovyč je odpudivá postava, ale EU má úkol přesahující jeho pět let ve funkci Diplomatická ofenziva

Timothy Garton Ash

je britský politolog a historik. Je profesorem evropských studií na Oxfordské univerzitě a badatelem Hooverova institutu na Stanfordově univerzitě. V posledním desetiletí se zabývá zejména transformací Evropy a Evropské unie. V českém překladu vyšly jeho knihy Rok zázraků, Spis, Dějiny přítomnosti a Svobodný svět: Amerika, Evropa a budoucnost Západu.

Jistě, je nechutné, že právě ten Viktor Janukovyč, jehož volební podvod v roce 2004 odstartoval oranžovou revoluci na Ukrajině, byl teď zvolen prezidentem, ale to neznamená, že jde o „modrou“ kontrarevoluci. Pokud volby něco potvrdily, tak především fakt, že se Ukrajina stává normální demokracií a ne ruským typem virtuální demokracie, jakou byla před oranžovou revolucí. Na rozdíl od mnoha takzvaných voleb v autoritářských režimech v tomto případě jsme neznali výsledek předem. Zkušení mezinárodní pozorovatelé volby shledali svobodnými a férovými. Poražená princezna Julia Tymošenková by se neměla přít o výsledek, ale měla by začít pracovat na vlastním volebním vítězství v roce 2015. Janukovyč bude chtít těsné vztahy s Ruskem, ale to neznamená, že oligarchové za jeho zády si budou přát, aby Ukrajina byla zbavena nezávislosti. Jejich zájmem je hrát na obě strany: na Rusko i Evropskou unii. Janukovyč sám říká, že integrace Ukrajiny do EU je „náš strategický cíl“. Zastánce svobody na Ukrajině ovšem čeká pět perných let. Skutečné hrozby pro ukrajinskou suverenitu se nemění, včetně ruských plynových kohoutků a možnosti výbuchu na Krymu, kde žije většina Rusů a v zátoce u Černého moře kotví ruská námořní flotila. Ale pokud se tyto potenciální bouře nestrhnou a Janukovyč bude v roce 2015 vystřídán, budoucí historikové budou možná mluvit o těchto únorových volbách jako o jednom z kroků zpět na jinak stabilní cestě Ukrajiny ke konsolidaci. Stane se tak ale jen pod podmínkou, že Kyjev prokáže kuráž, Moskva zdrženlivost a Brusel strategické myšlení – což ani v jednom případě nebude jednoduché.

Mafie i svoboda Byl jsem svědkem oranžové revoluce v Kyjevě a nadšeně jsem ji přivítal, proto je namístě, abych se přiznal ke svému zklamání z pozdějšího vývoje. Viktor Juščenko se ukázal být beznadějným prezidentem ještě předtím, než mu byly svázány ruce ústavními kompromisy. Stačí si přečíst epilog v posledním vydání vynikající knihy Andrewa Wilsona o dějinách Ukrajiny, abyste pochopili, že

62

tamní politika má mnohem blíže k seriálu Sopránovi než k Západnímu křídlu (první je o mafiánech, druhý o Bílém domě; pozn. red.). Oligarchové si na pozadí ukrajinské politiky mezi sebou vyřizují účty jako skuteční gangsteři, korupce je endemická, index ekonomické svobody v zemi klesá a výkon samotné ekonomiky se jen za poslední rok scvrkl o 14 procent. Obyčejní Ukrajinci sice můžou mluvit svobodně a také svobodně volit – volební účast byla téměř 70procentní –, ale mají dobré důvody být zklamáni z nízké kvality života, práva a zvyšující se sociální nerovnosti. Je také pravda, že za posledních pět let byla Ukrajina podporována Evropskou unií méně, než měla být. Evropští lídři byli ostudně licoměrní,

Ashtonová by měla do Kyjeva dosadit protřelého velvyslance. když mluvili o možnosti členství Ukrajiny v EU. Na druhé straně i  nejhorlivější advokát Ukrajinců, bývalý polský prezident Aleksander Kwaśniewski, musel uznat, že často byli oni sami sobě největšími nepřáteli. Evropa nemůže pro Ukrajinu udělat to, co Ukrajina neudělá pro sebe. I z těchto důvodů by bylo lepší, kdyby vyhrála Tymošenková. Janukovyč je totiž velmi odpudivá postava. V roce 2004, když poprvé kandidoval na prezidenta, jsem v Kyjevě slyšel vtip: Věděli jste, že Janukovyče čeká už třetí rozsudek? Vtip spočívá v tom, že tento muž byl v mládí dvakrát odsouzen do vězení za loupež, ublížení na zdraví a sexuální napadení. Janukovyč má příšerný slovník, kterého se nezbaví navzdory heroickému úsilí jeho amerického poradce Paula Manaforta. Příznačná je historka, jak se snažil ukázat coby znalec poezie a o ruské básnířce Anně Achmatovové mluvil jako o Anně Achmetovové (Rinat Achmetov patří k jeho nejbližším kmotrům oligarchům).

Tak či onak, Janukovyč je prezidentem Ukrajiny a my s ním musíme spolupracovat. Otázka je, jak můžeme my, Evropané, pomoci Ukrajině na cestě k evropské budoucnosti. Tato otázka míří zvláště na Catherine Ashtonovou jakožto evropskou ministryni zahraničí, která se své funkce ujala prakticky ve stejnou dobu jako Janukovyč. Kromě toho mají ti dva společného ještě něco: nudu, která čiší z toho, co říkají. Evropská unie by měla opustit svůj lišácký jazyk („uznávajíce evropské aspirace Ukrajiny a vítajíce tuto evropskou volbu“) a říct: „Chceme vás za členy EU, pokud splníte podmínky členství. Je to v našem zájmu stejně jako ve vašem.“ Nebude vůbec lehké vydupat z lídrů členských států EU taková slova, ale Ashtonová by měla začít tu cestičku prošlapávat. V jedné věci by mohla začít hned. Právě teď totiž buduje novou diplomatickou službu EU a musí se rozhodnout, kam nasměrovat její sílu. Oblasti, v nichž může mít EU významný vliv, jsou právě v jejím bezprostředním okolí a jen málo z nich je tak významných jako Ukrajina. Současná delegace EU v Kyjevě je ochablá a byrokratická, její webová stránka patří k těm nejnudnějším. Během roku by měla Ashtonová tento stav změnit, dosadit do Kyjeva politicky protřelého velvyslance, vybrat mu úředníky z nejlepších bruselských kanceláří a doplnit je o diplomaty z členských států, kteří mluví plynně ukrajinsky. Nová iniciativa EU, která má posílit spolupráci na Krymu, by měla být na tomto problematickém poloostrově pořádně vidět. Její představitelé by měli pomáhat lidem na Krymu (Rusům, Ukrajincům, Krymským Tatarům a dalším) získat to, co tak zoufale potřebují – lepší silnice a infrastrukturu, vzdělávací a kulturní vazby. A pokud se tam má něco vážného semlít, měli bychom o tom vědět s dostatečným předstihem. Zatímco Janukovyč bude zřejmě usilovat o speciální dohody s Ruskem ohledně plynu, Brusel by měl nadále usilovat o realističtější energetickou politiku včetně diverzifikace a integrování svých plynovodů. Je to v životním evropském zájmu. Pro obyčejné Ukrajince existuje jedna věc, která by jim život významně ulehčila – uvolnění vízových restrikcí ze strany EU. Každý, kdo viděl psychologický dopad, jaký mělo zavedení bezvízového styku EU se Srbskem loni v prosinci, ví, o čem mluvím. Ano, je to všechno nudná, nezajímavá aktivita, ale to je právě to, v čem je EU opravdu dobrá. Želva má být tím, čím je. Slyšel jsem, že jsou případy, kdy dokáže předběhnout i ruského zajíce. Q RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

Kde začíná nicota f ot o kare l c u d l í n

Cesta k východním hranicím Polska Andrzej Stasiuk

je polský básník, spisovatel a publicista. Získal řadu ocenění, několikrát byl nominován na polskou literární cenu NIKE. V češtině mu vyšly Haličské povídky (1995, česky 2001), Jak jsem se stal spisovatelem, Pokus o literární biografii (1988, česky 2004), Dukla (1997, česky 2006) a Cestou do Babadagu (2004, česky 2009). Je rovněž autorem četných novinových fejetonů.

Mám ten kraj rád. Provoz není velký, jen občas se objeví nějaké staré auto, sem tam lze zahlédnout hraniční řeku Bug. Můžete jet tucty kilometrů a neuvidíte benzinovou pumpu. Z cesty jsou vidět pasoucí se srnky. Nebojí se. Zvednou hlavy, chvíli se dívají a zase se vrátí do svého světa. Ve vesnicích stojí pravoslavné kostelíky. Toto je odjakživa polsko-ukrajinské pohraničí. Tady hraničí pravoslaví s katolictvím. Kromě pravoslavných a katolických kostelů tu není nic. Tohle byl vždycky kraj vesnic, byly ze dřeva a minulost zanechala jen pár stop. Dominují primitivní postkomunistické domy – kostky. O těchto regionech se říká, že je to Polsko B, civilizačně zaostalá, chudá, předindustriální část země. Těsně před ukrajinskou hranicí leží Belzec. Napůl městečko, napůl velká vesnice. Ulice, nádraží, pár jednopodlažních domů. Pár obchodů. Kolem jen les. To je vše. V listopadu 1941 tady Němci postavili tábor. Transporty přijížděly hlavně ze západní a východní Haliče. Z malých a středně velkých městeček, v nichž Židé tvořili někdy i většinu. Přiváželi je sem i z oblasti ukrajinské Kolomyje, kde se zrodil chasidismus, který se svou radostnou a plebejskou zbožností prozářil do celého židovského a nežidovského světa.

I z mého kraje, z dnešního Polska, z Dukly, Žmigródu, Gorlice sváželi Židy. Žádná dokumentace se nezachovala. Na stanicích, kde je nakládali, se křídou napsal počet lidí ve vagonu. Po příjezdu do Belzece se kontrolovalo, zda čísla sedí. Potom lidi – vagon po vagonu – hnali úzkou cestičkou obehnanou ostnatým drátem do dřevěné budovy. Nad vchodem visela Davidova hvězda a nápis, že je to koupel. To je německý humor. Za budovou ve speciálním bednění běžel motor sovětského tanku T-34 a pumpoval výfukové plyny. Měl filtry, které úplně neutralizovaly pach plynu. V prostorech plynových komor visely ze stropu atrapy sprchových růžic. Po dvaceti minutách se otevřely dveře a speciální židovské komando vyneslo nahé mrtvoly. Vytrhaly se jim stříbrné a zlaté zuby a kontrolovaly řitní otvory, zda tam nejsou drahé předměty. Potom se mrtvoly zahrabávaly do velikých jam hned vedle plynových komor. Později analytici ničení rozhodli, že je třeba všechny stopy odstranit.

Tuk na oknech Mrtvoly vyhrabali a pálili na čerstvém vzduchu. Na roštu z kolejnic. Vrstva těl, vrstva dřeva, na to

hořlavá kapalina, benzin, nafta. Nespálené kosti se semlely ve zvláštním mlýně a rozptýlily ve větru. To vše 300–400 metrů od domů, v nichž žili lidé. V historických dokumentech stojí, že obyvatelé Belzece si celé týdny utírali z okenních tabulí lidský tuk. Tuk 500 tisíc Židů. Z  těch 500 tisíc přežili tři. Jeden z  nich, Chaim Hirszman, se po válce stal spolupracovníkem komunistické bezpečnosti. V roce čtyřicet šest ho antikomunistický podzemní odboj odstřelil v jeho bytě. Dnes už sotva zjistíme, zda ho zabili jako Žida, nebo jako komunistu. Pršelo, topil se sníh. Celý pozemek tábora je pokryt škvárou, kameny a  štěrkem. Tam, kde vedla cesta ke komoře, vykopali do země rokli. Sestupuje stále hlouběji, až vám nad hlavou téměř zmizí nebe. Na žulových stěnách jsou vyryty stovky jmen. Příjmení nepřežila, tak tam vyryli jen jména: Geňa, Genndla, Haskiel, Hedda, Hudesa, Icchak, Icek, Ichel, Juda, Jude, Judes… Několik hektarů popela a samá jména bez příjmení. V  červnu 1943 Němci tábor rozpustili a  všechny stopy smazali. Jen obyvatelé věděli, co se tam vlastně stalo. Po válce, když byli Němci pryč, se vrtali v zemi a hledali zlato a drahokamy. Pršelo a kromě mne byl v táboře jen polský průvodce a manželský pár z Mexika. Pokoušeli se něčemu porozumět, ale mohli se jen držet za ruce a bezradně se dívat kolem sebe. Hned za plotem začíná les a táhne se až k hranici. Až k hranici Evropské unie. Kromě Belzece Němci v tomto hraničním pásmu postavili ještě další dva tábory, které sloužily jen k zabíjení Židů. Treblinku a Sobibor. Oba byly obklopeny lesy a ani po jednom neexistují žádné hmotné pozůstatky. Všechny tři leží na rozhraní „evropské civilizace“, tam podle jejich názoru začínaly barbarství a nicota. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

63

ve hvězdách

Svatá Jacinta

1920

Před devadesáti lety zemřela nejmladší ze svatých MAREK UHLÍŘ

Nejdřív tu malou Šestiletá Jacinta Martová, její osmiletý bratr Francisco Marto a devítiletá sestřenice Lucía Santosová se ničím nelišili od dětí portugalské chudiny počátku 20. století: neuměli číst ani psát, od dětství byli zvyklí pracovat na poli a pást ovce. Někdy na podzim 1916 se děti schovaly v horách před deštěm pod skálou na místě zvaném Chousa Velha. Když přestalo pršet, hrály si s oblázky, jak později vyprávěla Lucía de Marchimu. „A najednou jsme viděli v dálce, nad stromy, které se větrem ohýbaly, světlo bělejší než sníh ve tvaru mladého muže, dost průsvitného a zářícího ve slunečních paprscích jako křišťál. Jak se blížil, rozeznávali jsme jeho rysy. S úžasem a úplně pohlcení ani jsme necekli. A on řekl: ,Nebojte se. Jsem anděl míru. Modlete se se mnou.‘“ Dětem to zprvu nikdo nevěřil. Proč by se anděl zjevoval negramotným usmrkancům, když jsou tu vzdělaní lidé žijící v odříkání, kteří by byli vhodnějším nástrojem boží vůle? Když se anděl dětem ukázal i podruhé a potřetí, nedůvěřivců přibylo. V podezření byla hlavně Lucía, o které se vědělo, že je pohádkářka s bujnou fantazií – Jacinta byla malá a nikdo z ní nedostal rozumné slovo a Francisco od začátku říkal, že neslyší nic z toho, co anděl říká. V květnu 1917 se dětem na poli Cova da Iria nedaleko farního města Fátima zjevila dokonce Panna Maria, jak tvrdily; a bude se tam objevovat každého třináctého v měsíci. Tak se také stalo – třináctého června děti zase trvaly na tom, že Matku Boží viděly. V červenci už s nimi šel zástup věřících a zvědavců: Marie při tom dětem dokonce vyjevila jakási tři tajem-

64

Třetí proroctví

ství, která se ihned stala předmětem vzrušených dohadů, a poprvé také způsobila jisté znepokojení úřadů a církve. V srpnu už bylo publikum fátimských zjevení početné, „přišli na Cova da Iria pěšky, přijeli na koních, na poli byly i bicykly,“ napsal de Marchi. Ale děti nepřišly, protože je starosta nechal zatknout a zavřít do vězení. „Jen na dvě hodiny,“ řekl jim, „než se rozpálí f ot o w ikipe d ia

Z

 té fotografie je vidět, že byla pořízena až v době, kdy se do vesnice Aljustrel v chudé krajině portugalských hor Serra de Aire začali sjíždět zvědavci; ještě na začátku roku 1916 neměli sourozenci Martovi ani boty, chodili v dřevákách. „Fotografie ukazuje Franciska uhlazeného, v jeho nejlepších nedělních šatech. Hochův pohled do objektivu je zároveň slavnostní i nedůvěřivý, těžko říci zda kvůli fotografovi, nebo těm nedělním šatům,“ popsal výjev italský kněz de Marchi, který ve vesnici žil. Autentické a nenakašírované jsou na fotografii opravdu snad jen zamračené výrazy dětí a také pozadí obrázku: zeď ze štípaného kamene slepená jílem a drny. Dnes se u té zdi – pečlivě spravené – fotí turisté a svědectví tří dětí z Aljustrelu, kterým se měl zjevit posel boží i Panna Maria, stále vzbuzuje diskuse uvnitř katolické církve.

Proč by se měl anděl zjevit třem usmrkancům?

Třetí tajemství Lucía odmítla sdělit. olej v kotli, ve kterém vás nechám usmažit, jestli mi neřeknete, jaké tajemství vám Panna Maria svěřila.“ Podle výpovědi vězňů městského vězení a zápisu z vyšetřování pro děti po dvou hodinách opravdu přišla stráž. „Vezměte nejdřív tu malou,“ ukázal starosta na Jacintu, „a hoďte ji do kotle.“ Stráž odvlekla křičící Jacintu, v místnosti zůstali Lucía a Francisco. Ani pak ale neposlechli a řekli starostovi s pláčem a třesoucí se bradou, že tajemství nesmí prozradit a raději zemřou. Ten večer se starosta – do toho dne ateista – stal zapřisáhlým zastáncem pravosti tvrzení tří dětí a jeho manželka je pozvala na večeři.

Zjevení Panny Marie se opakovala až do října 1917, kdy už na poli stálo sedmdesát tisíc lidí, kteří zpozorovali podivné změny na slunci, potvrzené přítomnými lékaři, fyziky a dalšími vědci, kteří chtěli přijít zjevením na kloub. Pak už se Maria neukázala a na jaře 1918 Jacinta i Francisco onemocněli španělskou chřipkou. Francisco zůstal doma a v klidu zemřel ve své posteli. Jacintu poslali rodiče do nemocnice ve Fátimě, odtud ji odvezli do okresního špitálu, mezitím se ke chřipce přidal zánět dýchacích cest a pohrudnice. Jacinta zemřela jako devítiletá po operaci, při které jí vyjmuli dvě žebra bez anestezie. Při operaci velmi trpěla a v noci pak osamocená zemřela, nemocniční kaplan jí odmítl dát poslední pomazání s tím, že přijde ráno. Lucía vstoupila do řádu karmelitek a v roce 1941 na příkaz biskupa z Leirie vyjevila dvě ze tří fátimských tajemství – byl to popis pekla a proroctví druhé světové války. Třetí tajemství odmítla sdělit a na biskupův nátlak ho svěřila papíru – dopis pak zalepila do obálky s instrukcí, že se může otevřít nejdříve v roce 1960 nebo poté, co zemře. Dopis dostalo do opatrování kolegium kardinálů, kteří v roce 1960 překvapivě prohlásili, že dopis nezveřejní nejspíš nikdy, což vyvolalo vlnu divokých dohadů – podle některých přímých svědectví kleriků se totiž třetí tajemství mělo týkat faktu, že sama církev se stane nástrojem ďáblovým a poslední papež bude Antikristovou loutkou. V roce 2000 musel kardinál Ratzinger, který prosazoval embargo dopisu, ustoupit tlaku papeže Jana Pavla II., který nechal Lucíin text zveřejnit a Jacintu prohlásil za nejmladší svatou katolické církve. Zveřejnění textu však zklamalo očekávání. Nijak převratný popis katastrofické vize se netýkal témat, která jim šeptanda připisovala, pouze z obrazu papeže zasaženého šípy se usuzovalo na proroctví atentátu na Jana Pavla II. Kardinálové Ratzinger, Sodano a Bertone, kteří měli třetí fátimské tajemství v gesci, byli částí katolické veřejnosti obviněni z toho, že místo originálního Lucíina dopisu obsahujícího přímé poselství Panny Marie varující před rozkladem církve publikovali podvrh. K podezření a spikleneckým teoriím přispěla neochota kardinálů ukázat kopii originálu. Jediná osoba, která mohla do věci vnést jasno, Lucía samotná, nehovořila od roku 1955 s nikým jiným než se svým zpovědníkem a zemřela v roce 2005, dva měsíce předtím, než na papežskou stolici usedl kardinál Ratzinger. Q Autor je spolupracovníkem Respektu.

RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

f ot o ar c h iv au t o rky

jeden den v životě

mimochodem

Punk není mrtvý

Diplomku až zítra!

V

 osm ráno vstanu odhodlaná věnovat celý den diplomce. Což je přesně to, co by student posledního ročníku vysoké školy tři měsíce před odevzdáním závěrečné práce měl dělat, tedy alespoň myslím. Jenže: protože jsem ten typ „radši dělat deset věcí najednou než se nudit“, ujala jsem se tento rok organizace festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět v Olomouci. A to mě od psaní té šílené diplomky spolehlivě odvádí. Uvařím si kávu, mlékem zaliju müsli a otevřu jednosvětovou e-mailovou schránku. Od večera deset nových e-mailů, myšlenky na diplomku jsou ty tam. „Můj“ organizační tým složený výhradně ze studentů Univerzity Palackého a Gymnázia Hejčín se činí, na předvčerejší schůzce jsme si rozdělili spoustu úkolů a já teď sleduji, jak se je daří plnit. Zedituji tiskovou zprávu pro místní média, která popisuje hlavní tematické sekce, jež dramaturgové festivalu pro letošek připravili. Zelené výzvy o ekologii, Zaostřeno na Írán, Snášenliví – nesnášenliví, upozorňující na vzrůstající neonacistické a rasistické násilí v Evropě, nebo osudy lidí, kteří se snaží dostat z bludného kruhu chudoby v sekci Za svým snem… Přemýšlím, co z toho bude novináře zajímat. Poté si čtu e-mail z pražské „jednosvětové centrály“, který nám, „regionům“, doporučuje promítnout film Nevítaní – časosběrný dokument o pětici zdravotně handicapovaných a jejich cestě od dětství v Jedličkově ústavu až po dospělost a snahu plnohodnotně se začlenit do okolní společnosti. Nenechám se dlouho přemlouvat – na „nakoukávacím“ víkendu, kdy se organizátoři festivalu v regionech sjeli do Prahy a měli asi dvacet hodin na zhlédnutí čtyřiceti filmů, z nichž pak sestavují program ve svém městě, jsem od tohoto filmu nemohla odtrhnout oči a viděla jej celý, i když jsem výrazně překročila časový limit půl hodiny na jeden dokument. Volám režisérovi Tomáši Škrdlantovi, zda by nepřijel do Olomouce na besedu k filmu. S potěšením se dozvídám, že pan režisér se v Olomouci narodil, a nejen proto rád dorazí, což mi udělá velkou radost. Kontaktuji ještě jednoho RESPEKT. CZ

z protagonistů snímku, a když i on přijímá mé pozvání, radost je dvojnásobná. V dalších e-mailech vidím, že se nám hlásí pedagogové, kteří chtějí vzít své studenty na dopolední projekce pro školy. Z filmové nabídky si nejčastěji vybírají snímek o úmorné dřině studentů posledního ročníku jedné elitní střední školy v Číně. Možná pedagogové sází na to, že příběhy ambiciózních studentů, kteří s výukou začínají každý den kromě neděle v  sedm hodin ráno a končí v půl jedenácté večer, inspirují i české studenty k většímu výkonu… Na rozdíl od mladých Číňanů se ovšem čeští studenti rozhodně nemusí bát, že se na přijímačkách potkají s deseti miliony dalších uchazečů. Po obědě v  menze mám na programu pochůzky – v Konviktu domlouvám prostor pro výstavu fotografií z Nepálu, na jejíž vernisáži proběhne i slavnostní zahájení festivalu, a do diáře na zítra si poznamenávám: projednat se sekretariáty primátora Olomouce, hejtmana Olomouckého kraje a  rektora Univerzity Palackého, kteří poskytli festivalu záštitu, zda se zahájení festivalu zúčastní. Po čtvrté hodině se scházíme s  přítelem v bytě. Nevynecháme náš oblíbený rituál – káva o čtvrté – a vyrážíme se odreagovat volnočasovou zábavou zvanou geocaching. Při lovení kešky v jednom z olomouckých parků se však přistihnu, že zase přemýšlím o festivalu – co kdybych založila krabičku s tématem Jednoho světa nebo lidských práv obecně? Tím bych vnesla povědomí o festivalu do početné kešařské komunity v Olomouci. Myšlenek na tuhle práci se zkrátka člověk zbavuje těžko. Po zprávách a  večerním filmu dneska naposledy zapnu počítač. Na stránkách katedry si čtu výhrůžné sdělení od vedoucího mé závěrečné práce: „Vážení diplomanti, do týdne pošlete první dvě kapitoly, jinak nedostanete zápočet za diplomový seminář.“ Jdu spát s odhodláním, že zítřejší den věnuju celý výhradně diplomce. Už ale fakt! Q

Besedu s dětmi o literatuře by si měl střihnout každý, kdo tvrdí, že punk je mrtvý. Nebo ten, kdo má problémy s hypertrofovaným egem a potřebuje, aby co nejrychleji splasklo. „Dobrý den, děti, jestlipak víte, proč jste dnes tady v knihovně?“ začínám na pedagogickou notu. „Abychom se nemusely učit!“ odpovídá mi sbor spokojených dětských hlásků. V očích paní učitelky čtu zděšení a sama mám pocit, že to nevydržím a rozchechtám se nahlas. Pokračuju. „Jestlipak, děti, víte, jak vypadá víla?“ tážu se a toužím nastolit hlavní téma dnešního rána. „Má bílé šaty, dlouhé krásné vlasy a boty na podpatku,“ hlásí šestileté holčičky o překot, chlapečkové zarytě mlčí. Začnu číst ze své knížky o takové docela jiné víle, která nosila kalhoty, moc se nečesala a byla divoká a vůbec neposlouchala rodiče. Teď se začínají mračit paní učitelky. Děti poslouchají a vypadají zaujatě. Po pěti minutách jedna holčička hlásí: „Prosím, paní učitelko (myslí tím teď mě), Pepa se nudí,“ kouknu na jejího souseda v kalhotách s kšandami a podle jeho výrazu odhaduju, že se nudí opravdu pekelně. Čtu dál. Toužím po tom, aby se Pepa přestal nudit. Ptám se dětí, zdalipak vědí, co to je vakoveverka, která vystupuje v knížce. Pepa vystřelí ruku do éteru a zvolá: „Vakoveverka se neříká, říká se veverka padavá!“ „Aha, tak dobře,“ omluvím se pokorně. Raději zase chvíli čtu a moc se nekoukám do publika, abych neviděla Pepíka. Když se po několika kapitolách o dobrodružstvích divoké a nonkonformní víly otážu dětí, jestli se jim líbí takováhle víla, a ukážu jim obrázky v knížce, od holčiček se dozvídám, že NE. A proč se vám nelíbí? „Protože nenosí bílé šaty, nemá krásné dlouhé vlasy a boty na podpatku a je rozcuchaná. A taky vypadá jako černoch,“ tvrdí holčičky. „ANO,“ volají chlapečci. „A proč se vám kluci líbí?“ „Protože je rozcuchaná a vypadá jako kluk.“ Inu genderová studia tady dostávají na frak. Víla musí mít šatičky, vlásky na zem, bělostnou pleť, připitomělý hlásek a pokud možno podpatky. Za to ale holčičky nemůžou, můžou za to princezny, víly Amálky a jiná bárbínovatá stvoření okupující léta letoucí dětský prostor. Moje víla Vivíla označovaná za „punkovou“ bude muset zahrát na dětský konzervatismus pěkně zostra. Vivi, kterou jsem obdařila pytlovitými kalhotami, krátkými vlasy a jako ozdobu jí připíchla zrezavělý háček do nosu, je začátečnice, ale Amálku má celkem na háku. MARKÉTA PILÁTOVÁ

Kateřina Štěpničková Zajímá nás vaše profese. NAPIŠTE NÁM SVŮJ JEDEN DEN NA [email protected]

Příští týden píše IVAN DERER

65

minulý týden

Příliv ledového vzduchu ze Sibiře srazil teploty až k minus 20 stupňům Celsia. V Lužicích u Hodonína vybuchla ilegální pálenice. Potíže krachujícího Řecka zkomplikovaly prodej českých dluhopisů na globálním trhu. Hlavní zemský hygienik Michael Vít se uzdravil z  mexické chřipky. Útok hackerů na emisní povolenky vylekal Evropskou komisi a ministerstvo vnitra zahájilo práci na obraně státních počítačů proti napadení z internetu. Noviny informovaly veřejnost, že Írán spustil produkci obohaceného uranu k výrobě atomové bomby. Měl ruce v kapse, když se mnou mluvil, vysvětlil judista a funkcionář teplické ČSSD Martin Prokeš, proč do bezvědomí zbil zřízence, který na oficiálním plesu města Teplice přišel požádat hlouček místních sociálnědemokratických potentátů, aby si vyzvedli věci ze šatny, neboť už je hluboká noc a šatnářky by potřebovaly jít domů. Ve Vancouveru začaly zimní olympijské hry. Prezident republiky Václav Klaus vyhlásil volby na 28. a 29. květen a odjel do Egypta uvést na tamní trh novou Škodu Superb. Česká mincovna v Jablonci začala

František Němec z Netína, proč založil webové stránky www.najdisisvehofarmare.cz, které dávají zájemcům kontakt na zemědělce prodávající své výrobky ze statku přímo zákazníkům. Mohu vás ujistit, že nedělám nic v rozporu se zákonem – prostě byt už víc než dvacet let užívám v souladu s nájemní smlouvou, prohlásil šéf Sazky Aleš Hušák poté, co vyšlo najevo, že kromě svého „nového domova“ – šedesátimilionové vily na španělském ostrově Menorca – a rodinného domu v  Černošicích si drží obecní byt s regulovaným nájmem na pražském Břevnově, v jehož nájemní smlouvě je přitom napsáno, že „žadatel nevlastní žádný nemovitý majetek určený k  bydlení“. Z  neznámých důvodů uhořela přímo na svém lůžku v  českobudějovické nemocnici zcela nepohyblivá pacientka. Počet lidí bez práce vyšplhal na rekordních 574 tisíc. Na evropských burzách včetně pražské vytrvale padaly ceny akcií. Kvůli krachujícímu Řecku vsadili spekulanti rekordní miliardové částky na pokles eura. Na základě kontroly České školní inspekce vyšlo najevo, že víc než čtvr-

razit vzpomínkovou minci k 70. výročí smrti Sigmunda Freuda. Státní zástupkyně podala k ostravskému soudu žalobu na čtveřici neonacistů, kteří loni v dubnu zapálili dům romské rodiny ve Vítkově a v následném požáru utrpělo fatální zranění dvouleté dítě; muži jsou obviněni z pokusu o rasově motivovanou hromadnou vraždu a hrozí jim až doživotní trest. Na Ostravu padl smog; úřady doporučily lidem omezit vycházení. Tři sta lidí z obou stran společné hranice si v Železné Rudě připomenulo dvacáté výročí pádu železné opony. Ukrajinským prezidentem byl zvolen Viktor Janukovyč. NATO vyjádřilo velké překvapení nad novou strategickou doktrínou Ruska, ve které Kreml označil za „největší aktuální hrozbu“ rozšiřování Severoatlantické aliance na východ a pohrozil, že v případě ohrožení svých „životních zájmů“ použije jako první jaderné zbraně. Co jde nahradit lacinějším produktem, je v potravinách nahrazováno. Já bych chtěl, aby si lidé uvědomili, co jedí, a že dnešní civilizační nemoci jsou jen důsledkem stresu a nekvalitní stravy, vysvětlil farmář

tina současných žáků zvláštních škol – zhruba 10 tisíc dětí, v naprosté většině romského původu – je do těchto ústavů omezeného vzdělání pro mentálně postižené zařazena protizákonně, bez důvodu, jen kvůli své rase. Podívejte, já jezdím na besedy už od roku 1983. Už tehdy za totality mě chtěla vidět celá země a čekalo se na mě dva roky. Teď je to lepší, už se na mě čeká jen půl roku, prozradil na mítinku v Děčíně svým posluchačům proslulý předlistopadový spisovatel a žurnalista, dnes předseda politické strany Věci veřejné Radek John. Dlouhodobý badatelský výzkum odhalil, že stromy v současné době rostou nejrychleji za posledních 200 let. Experti upozornili veřejnost, že na žebříčku investičních hitů vystřídala zlato platina. Vláda se rozhodla zrušit příliš přísný zákon zakazující tady navrátilcům z  více než rok dlouhého trestu vězení podnikat. Lavina zasypala a zabila neukázněného lyžaře, který se přes varování horské služby pokusil sjet do Velkého kotle v Jeseníkách. Meteorologové oznámili, že za tři týdny začne jaro. Q [email protected]

HAVLOVA Cesta do USA

Přesně před dvaceti lety se čerstvě zvolený prezident Václav Havel vydal na první cestu do Spojených států. Byla to přelomová návštěva, na kterou se dodnes vzpomíná – u nás i v USA.

66

f ot o pr o f i m e d ia . c z

f ot o t o m ki n ě m e c

připravujeme Spoření má zelenou

Do programu Zelená úsporám na zateplování domů se přihlásily tisíce lidí. Jak vlastně funguje program, který má z Česka vytvořit stát, kde se neplýtvá energií?

RESPEKT 7 | 15 . – 2 1. ú n o r 2 0 10

Užívejte si

naplno:

Aktuální číslo vždy v pondělí ráno ve Vaší schránce Přístup do elektronického archivu zdarma Pravidelné informace o dalších aktivitách Respektu (nové tituly Respekt Edice, akce Respekt Institutu) Účast v připravovaných předplatitelských soutěžích Vyberte si svůj dárek! Každý nový předplatitel dostane DVD Roman Polanski: Pravdivý příběh jako dárek! * Platí do vyčerpání zásob. Nabídka platí pro nové předplatitele, kteří do 15. 2. 2010 objednají a uhradí řádné roční předplatné týdeníku Respekt. Akce se nevztahuje na studentské předplatné se slevou 49%.

ČASOPISY S PRODANÝM NÁKLADEM OD 25 000 DO 50 000 KS

adresa objednavatele

adresa pro doručování (pokud se liší)

název organizace:

název organizace:

jméno a příjmení:

jméno a příjmení:

HVĚZDA ROKU 2008

IČO, DIČ: IČO, DIČ: ulice, č.p.:

ulice, č.p.:

obec, PSČ:

obec, PSČ:

telefon:

telefon:

e-mail:

e-mail:

Způsob platby:

faktura

platební karta

složenka

Vyplněný kupon zašlete na adresu: Economia, a. s., úsek distribuce, Dobrovského 25, 170 55, Praha 7 Vyplněním kuponu souhlasím bezplatně s tím, aby údaje, poskytnuté v rozsahu tohoto kuponu, byly po dobu 10 let zpracovány v souladu se zákonem č.101/2000 sb. v platném znění, o ochraně osobních údajů ve znění pozdějších předpisů, společností Economia, a. s., se sídlem Praha 7, 170 55, Dobrovského 25, jako správcem k nabízení výrobků a služeb správce, k průzkumu trhu, analýzám, organizování dalších akcí, zasílání informací prostřednictvím SMS zpráv, e-mailů, jakož i dalších elektronických prostředků. Tento souhlas je udělován dobrovolně a může být kdykoliv odvolán na adrese správce. Souhlasím se zasíláním obchodních sdělení elektronickou poštou

PREDPLATNE.RESPEKT.CZ RESPEKT. CZ

ano

ne

800 110 022 67