SBORNÍK PRACÍ FILOZOFICKÉ F A K U L T Y BRNĚNSKÉ UNIVERZITY STUDIA MINORA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS A 36, 1988
ANTONÍN
BARTONĚK
K L A S I F I K A C E LATINSKÝCH V E D L E J Š Í C H VĚT
Studenti l a t i n y jsou již t r a d i č n ě vedeni k tomu, a b y v ě t y typu Oro, ut venias = Prosím, abys přišel označovali jako v ě t u účelovou. V d o b á c h r o z k v ě t u l a t i n s k é a řecké v ý u k y na n a š i c h g y m n á z i í c h to nebylo příliš na z á v a d u ; znalost l a t i n s k é a řecké syntaxe byla hluboko zakotvena v p o v ě d o m í klasicky v z d ě l a n é h o člověka a naopak česká syntax nebyla na s t ř e d n í c h školách příliš d ů k l a d n ě p r o b í r á n a , t a k ž e j i dlouho r o z h o d u j í c í m z p ů s o b e m o v l i v ň o v a l a l a t i n i s t i c k á g r a m a t i c k á terminologie. A u t o ř i s t ř e d o š k o l s k ý c h l a t i n s k ý c h u č e b n i c a mluvnic si v š a k pod v l i v e m G E B A U E R O V Y Mluvnice české d o b ř e u v ě d o movali s k l a d e b n ě v ě t n ý rozdíl mezi v ě t o u Mitto te, ut id patři dicas = Posílám tě, abys to řekl otci a v ě t o u Oro, ut venias = Prosím, abys přišel, a označovali proto p r v n í z obou v ě t jako v ě t u účelovou příslovečnou (za j a k ý m účelem t ě posílám?) a druhou jako v ě t u účelovou podstatnou, ať u ž zůstala v t é t o s v é p ř e d m ě t n é p o d o b ě (oč t ě p r o s í m ? ) , či byla t r a n s f o r m o v á n a do p o d m ě t n é podoby Orandum est, ut venias = Je žádoucí, abys přišel (co je žádoucí?). O b d o b n é rozlišování mezi v ě t a m i vedlejšími p ř í s l o v e č n ý m i a p o d s t a t n ý m i se praktikovalo i u v ě t p ř í č i n n ý c h A ú č i n k o v ý c h a s e t k á v á m e se s n í m ve všech š k o l s k ý c h m l u v n i c í c h latiny, s n i m i ž přišly do s t y k u dosud žijící generace a b s o l v e n t ů n ě k d e j š í c h k l a s i c k ý c h g y m n á z i í , r e á l n ý c h g y m n á z i í či reformních r e á l n ý c h g y m n á z i í (A. K U D R N O V S K Ý , K . F U R S T atd.). J e d i n á česká mluvnice klasické latiny, v níž b y l y p o d s t a t n é a příslovečné v ě t y d ů s l e d n ě odlišeny a o d d ě l e n ě o z n a č e n y o d c h y l n ý m i n á z v y , b y l a Z á k l a d n í l a t i n s k á mluvnice od F. N O V O T N É H O (1938). V n í figurují vedle sebe v ě t y d ů v o d o v é (příčinné) a tzv. v ě t y p o d s t a t n é s quod, v ě t y účelové a v ě t y s n a h o v é (spolu se z a b r a ň o v a c í m i a o h a v n ý m i ) a v ě t y ú č i n k o v é vedle v ě t z p ů s o b o v a c í c h ( p ř e d m ě t n é po slovesích z p ů s o b o v á n í : efficio atd.) a u r č o v a c í c h dějových ( p o d m ě t n é s n e o s o b n í m i slovesy dění: fit, accidit aj.). Přílišná atomizace činí sice N o v o t n é h o s y s t é m n e p ř e h l e d n ý m a d i d a k t i c k y o b t í ž n ě z v l á d n u t e l n ý m , p ř e d s t a v u j e v š a k podle n a š e h o n á z o r u jedinou p e r s p e k t i v n í cestu k řešení, jež b y bylo z hlediska s o u č a s n é v ě d e c k é klasifikace plně p ř i j a t e l n é . Docela o p a č n ý m s m ě r e m se naproti t o m u dali Z. Q U I T T a P . K U C H A Ř S K Ý , k d y ž se ve své L a t i n s k é mluvnici (1972) v p o d s t a t ě omezili na t r a d i č n í latinistickou termi-
156
ANTONÍN BABTONÉK
nologii v míře, v níž jsou dokonce do z n a č n é m í r y p o t l a č e n y i shora u v e d e n é k o m p r o m i s n í třídicí principy F U R S T O V Y , K U D R N O V S K É H O a jiných. Toto zjednodušení, zdánlivě pociťované jako o p r á v n ě n é vzhledem k s t á l e se zužujícímu č a s o v é m u prostoru, k t e r ý m á latina ve školské v ý u c e k dispozici, je v z á s a d n í m rozporu se syntaktickou terminologií, s níž se seznamují žáci z á k l a d n í c h i s t ř e d n í c h škol při v ý u c e češtiny. Jsou-li totiž již v 7. t ř í d ě žáci z á k l a d n í š k o l y vedeni k tomu, aby jako v ě t u účelovou hodnotili pouze v ě t u Posílám tě, abys to řekl otci, k d e ž t o v ě t u Prosím, abys přišel mají hodnotit jako p ř e d m ě t n o u , nelze při v ý u c e l a t i n y ani na s t ř e d n í c h , ani na v y s o k ý c h š k o l á c h tuto s k u t e č n o s t ignorovat, zvláště k d y ž se s obdobnou terminologií žáci s e t k á v a j í i ve v ý u c e cizích m o d e r n í c h j a z y k ů . V e snaze n a l é z t co nejpřijatělnější řešení v z n i k l na k a t e d ř e s t a r o v ě k é k u l t u r y F F U J E P v r á m c i v ý z k u m n é p r á c e na lingvisticky o r i e n t o v a n é m r e s o r t n í m ú k o l u n á v r h vycházející v p o d s t a t ě z klasifikace vedlejších v ě t p o d a n é ve vysokoškolské učebnici J . B A U E R A a M . G R E P L A Skladba spisovné češtiny (1972). Tato klasifikace se o p í r á jak o o b s a h o v ý v z t a h v ě t v p o d ř a d n é m souvětí, tak i o z p ů s o b jeho v y j á d ř e n í (str. 265) a v y ú s ť u j e v rozčlenění vedlejších vět do t ř í z á k l a d n í c h t y p ů : A . V ě t y o b s a h o v é (přinášejí n u t n é doplnění obsahu řídicí v ě t y v p o d o b ě závislých v ě t o z n a m o v a c í c h , t á z a c í c h nebo z a d á c í c h ) . B . V ě t y d o p l ň o v a c í v z t a ž n é (doplňují obsah v ě t y řídicí charakteristikou n ě k t e r é h o jejího členu, n u t n o u k úplnosti sdělení). C. V ě t y příslovečně u r č o v a c í ( v y j a d ř u j í příslovečné okolnosti, za nichž p r o b í h a l děj v ě t y řídicí). P ř i t o m v j i s t é m p ř e d s t i h u bylo již m o ž n o — se souhlasem a u t o r ů — přihléd nout i ke klasifikaci o b s a ž e n é v p ř i p r a v o v a n é nejnovější vysokoškolské učebnici české skladby od M . G R E P L A a P . K A R L Í K A (1986). Tato klasifikace je v ý r a z n ě j i s é m a n t i c k y o r i e n t o v á n a , stírají se v ní rozdíly mezi p a r a t a x í a hypot a x í a s o u v ě t n é s t r u k t u r y jsou v ní členěny takto: I. S o u v ě t n é struktury založené na z a p o j o v á n í jedné propozice do jiné propozice. a. S o u v ě t í s v ě t o u obsahovou: jedna v ě t a je z a b u d o v á n a ve v a l e n č n í pozici s l o v e s n é h o p r e d i k á t u jiné v ě t y ; z á k l a d n í formou je t u hypotaxe s podřadicími spojkami; závislé v ě t y lze dále členit na o z n a m o v a c í , tázací, v ý z v o v é a prací (srov. B A U E R — G R E P L A ) . b. S o u v ě t í s v ě t o u d e t e r m i n u j í c í : jedna v ě t a se zapojuje jako složka v ý z n a mu n o m i n á l n í h o v ý r a z u d r u h é v ě t y ; z á k l a d n í formou je hypotaxe se v z t a ž n ý m i z á j m e n y nebo příslovci (srov. B A U E R — G R E P L B ) . II. S o u v ě t n é s t r u k t u r y založené na s p o j o v á n í v ě t n ý c h propozic, aniž je jedna propozice zapojena do d r u h é jako její participant. a. S t r u k t u r y s propozicemi s é m a n t i c k y n e z á v i s l ý m i : mezi obsahy v ě t je jen o b s a h o v ý p o m ě r (slučovací, o d p o r o v a c í , s t u p ň o v a c í , v y l u č o v a c í , v y s v ě t l o v a č i ) ; z á k l a d n í formou je pata taxe. b. S t r u k t u r y s propozicemi s é m a n t i c k y z á v i s l ý m i ; obsahy v ě t jsou v mezipropozičních s é m a n t i c k ý c h vztazích, a to široce p ř í č i n n ý c h ( v ě t y příčinné, n á s l e d k a v é , d ů v o d o v é , účinkové, účelové, p o d m í n k o v é , p ř í p u s t k o v é ) , časových (časově orientující a časově limitující) a široce z p ů s o b o v ý c h (způsobové, s r o v n á v a c í , p r o s t ř e d k o v é , v ý j i m k o v é , zřetelové aj.); z á k l a d n í formou je h y p o taxe s podřadicími spojkami (srov. B A U E R — G R E P L G).
LATINSKÉ VEDLEJŠÍ VĚTY
157
Naše v l a s t n í klasifikace l a t i n s k ý c h vedlejších vět, jak je p o d á n a v t a b u l k o v é m p ř e h l e d u na str. 000, m á e k l e k t i c i s t i c k ý ráz v tom, že doplňuje terminologii p ř e v z a t o u z B A U E R A — G R E P L A o klasifikační aspekty u G R E P L A — K A R L Í K A , aniž se p ř i t o m — pro ne zcela dořešené v z t a h y mezi latinskou p a r a t a x í a h y p o t a x í — o d v a ž u j e m e do n a v r ž e n é h o klasifikačního s c h é m a t u zahrnout i l a t i n s k é s o u v ě t n é substruktury p a r a t a k t i c k é . K j e d n o t l i v ý m t y p ů m l a t i n s k ý c h vedlejších v ě t je na m í s t ě poznamenat: A.l. K o b s a h o v ý m v ě t á m o z n a m o v a c í m p a t ř í nejen v ě t y s quod, v klasické l a t i n ě doložené jen po slovesích cítění (verba affectuum: Gaudeo, quod venisti = Mám radost, že jsi přišel), n ý b r ž i k o n j u n k t i v n í v ě t y s K Í V tzv. v ě t á c h způsob o v a c í c h (Sol efficit, ut omnia floreant = Slunce způsobuje, že všechno kvete) a u r č o v a c í c h d ě j o v ý c h (Saepe fit, ut sero venias = často se stává, že přicházíš pozdě) a k o n j u n k t i v n í v ě t y s quin po non dubito (Non dubito, quin verum dicas = Nepochybuji, že mluvíš pravdu); tyto naposled j m e n o v a n é v ě t y b y l y p ů v o d n ě n e p ř í m ý m i o t á z k a m i . P ř i t o m a k č n í r á d i u s l a t i n s k ý c h vedlejších v ě t obsaho v ý c h je z n a č n ě z u ž o v á n t í m , že se v klasické l a t i n ě p o u ž í v á po slovesích dicendi et sentiendi v z á s a d ě jen vazby a k u z a t i v u (nebo nominativu) s infiniti vem; to m á za n á s l e d e k p o d s t a t n ě menší frekvenci l a t i n s k ý c h o b s a h o v ý c h v ě t o z n a m o v a c í c h ve s r o v n á n í s češtinou či m o d e r n í m i s v ě t o v ý m i jazyky. A . 2 . O b s a h o v é v ě t y t á z a c í v y t v á ř e j í v l a t i n ě specifickou klasifikační jednotku v p o d o b ě tzv. n e p ř í m ý c h o t á z e k s i n v e n t á ř e m šesti k o n j u n k t i v ů , k l a d e n ý c h podle pravidel o souslednosti časů (Interrogo, ubi jueris = Ptám se, kde jsi byl). Z hlediska historického, jak už bylo n a z n a č e n o , sem náležejí i v ě t y t y p u non dubito, quin; přísně s é m a n t i c k y to v š a k již asi b y l y v klasické l a t i n ě obsahové věty oznamovací. A . 3. K o b s a h o v ý m v ě t á m ž á d a c í m (podle B A U E R A — G R E P L A ) , resp. v ý z v o v ý m a p r a c í m ( p o d l e , G R E P L A — K A R L Í K A ) lze z a ř a z o v a t z l a t i n s k ý c h vedlejších v ě t tzv. v ě t y s n a h o v é ( z m í n ě n é již Oro, ut venias = Prosím, abys přišel) spolu s v ě t a m i z a b r a ň o v a c í m i (Non te impedio, ne [= quominus, quin] verum dicas = Nebráním ti mluvit pravdu) a o h a v n ý m i (Timeo, ne [non] venias = Bojím se, že [ne]přijde§). A k č n í dosah t ě c h t o v ě t částečně o p ě t zužují infinitivní vazby, doložené bez v ý j i m k y po slovesích iubeo a veto, ale v y s k y t u j í cí se p o r ů z n u i po n ě k t e r ý c h j i n ý c h s o u z n a č n ý c h , nebo a s p o ň t y p o v ě blízkých slovesích. V zásadě m á v š a k v l a t i n ě tato ž á d a c í infinitivní kondensace menší frekvenci než infinitivy zastupující o b s a h o v é v ě t y o z n a m o v a c í , a i k d y ž se s českými infinitivními vazbami ž á d a c í h o t y p u plně rekryje, n e z d á se b ý t proti češtině frekvenčně příliš o d c h y l n á . P o d s t a t n ě užší je v š a k její k v a n t i t a tivní rozsah ve s r o v n á n í s m o d e r n í m i r o m á n s k ý m i a g e r m á n s k ý m i j a z y k y ; z a t í m c o totiž latina v y u ž í v á infinitivní kondensace p ř e d e v š í m v okruhu o b s a h o v ý c h v ě t o z n a m o v a c í c h (po slovesech dicendi et sentiendi), m o d e r n í r o m á n s k é a g e r m á n s k é j a z y k y tak činí p ř e d e v š í m ve sféře o b s a h o v ý c h v ě t zadácích. B . Z tzv. v ě t d e t e r m i n u j í c í c h (podle B A U E R A — G R E P L A d o p l ň o v a c í c h v ě t v z t a ž n ý c h ) m a j í v l a t i n ě z v l á š t n í klasifikační v ý z n a m k o n j u n k t i v n í v z t a ž n é v ě t y , jimž se v t r a d i č n í c h l a t i n s k ý c h m l u v n i c í c h p ř i s u z u j e z a b a r v e n í účelové (Misit legatos, qui pacem peterent = Poslal vyslance, aby [= kteří by] žádali o mír), ú č i n k o v é (Non sum is, qui mortis periculo terrear = Nejsem ten, kdo by se dal [= Nejsem takový, abych se dal] zastrašit nebezpečím smrti), d ů v o d o v é (Magna est vis veritatis, quae facile se per se ipsa defendat = Veliká je
158
ANTONÍN BARTONĚK
Tah. 1. Návrh klasifikace latinských vedlejších vět I. Struktury založené na zapojování jedné struktury do druhé (G— K) A. Vedlejší věty obsahové (B—G, G—K) 1. Oznamovací a) s quod (po slovesech cítění: Gratum est, quod venisti) !! Po slovesech dicendi et sentiendi následuje A K / N O M + INF !! b) s ut, ut non („způsobovací": Fit, ut šero venias) c) s quin po non dub i to 2. tázací („nepřímé otázky") 3. žádací a) s ut, ne („snahové": OTO, ut venias) !! Po iubeo, veto následuje vazba intinitivní !! b) s ne, quominus, po záporu i s quin („zabraňovací": Impedio te, ne verum dicas) c) s ne, ne non („ohavné": Timeo, ne venias) B. Vedlejší v ě t y determinující (B—G) (B—G: vztažné doplňovací) 1. základní typ {Quisquis amat, valeat) 2. typ s příslovečným zabarvením a) důvodovým (srov. i G 2) (Magna est vis veritatis, quae facile se per se ipsa defendat) b) účinkovým (srov. i C 3) (Non sum is, qui terrear) c) účelovým (srov. i C 4) (Misit legatos, qui pacem peterení) d) propustkovým (srov. i C 6) /Ego qui šero Graecas litteras attigissem, tamen Atnenis complures dies commoraius sum)
IND. KONJ. prés./impf. KONJ. sousl. č. KONJ. sousl. č. KONJ. prés./impf. KONJ. prés./impf. KONJ. pres./pf. impf./plpf.
IND. KONJ. samost. KONJ. samost. KONJ. prés./impf. KONJ. samost.
II. Struktury založené na spojování propozic sémanticky závislých (G—K) C. Věty příslovečně určovací (B—G) 1. časové 2. příčinné a důvodové (quod, quia, quoniam) (quod „protože, prý") (cum) (srov. i B 2a) 3. účinkové (ut, ut non) (srov. i B 2b) 4. účelové (ut, ne) (srov. i B 2c) 5. podmínkové (si, nisi) 6. přípustkové (quamquam, etsi) (etiamsi) (cum, quamvis) (srov. i B 2d) (ut, licet) 7. srovnávací 8. odporovací, způsobové, prostředkové, výjimkové, zřetelové aj.
IND. i K O N J . IND. K O N J . sousl. časů ; KONJ. sousl. časů •j K O N J . samostatně l KONJ. prés./impf. IND.i KONJ. IND. IND. i K O N J . K O N J . sousl. časů KONJ. prés./perf. IND.i K O N J .
LATINSKÉ VEDLEJŠÍ VETY
159
síla pravdy, jež [= poněvadž] se snadno sama o sobě hájí) a p ř í p u s t k o v é (Ego qui sero ac leviter Graecas litteras attigissem, tamen Athenis complures dies commoratus sum = Já, který [ačkoli] jsem se pozdě a jen povrchně seznámil s řeckým písemnictvím, přece jen jsem. se zdržel po mnoho dní v Athénách). V češtině je b ě ž n ý pouze t y p se z a b a r v e n í m ú č e l o v ý m nebo ú č i n k o v ý m , při čemž vedlejší v ě t a tu m ů ž e m í t buď podobu v ě t y s p o j k o v é nebo v z t a ž n é ; v l a t i n ě je v t a k o v ý c h p ř í p a d e c h j e d n o z n a č n ě p r e f e r o v á n a v z t a ž n á v ě t a . P o k u d jde o l a t i n s k é t z v . v z t a ž n é v ě t y d ů v o d o v é a p ř í p u s t k o v é , i v nich je v š a k v p o d s t a t ě p ř í t o m e n rys účinku. O b ě naposled u v e d e n é v ě t y lze totiž po m é m soudu interpretovat i takto: Velká je síla pravdy [, a to t a k o v á ] , že se snadno sama o sobě hájí. — J á [jsa t a k o v ý ] , že jsem se pozdě a pouze p o v r c h n ě seznámil s ř e c k ý m p í s e m n i c t v í m , j řece jen jsem se zdržel po mnoho dní v A t h é n á c h . P r o tuto interpretaci h o v o ř í i s k u t e č n o s t , že se nejen ve v z t a ž n ý c h v ě t á c h ú č i n k o v ý c h ( N O V O T N Ý j i m říká u r č o v a c í d r u h o v é ) , ale i v tzv. v z t a ž n ý c h v ě t á c h d ů v o d o v ý c h a p ř í p u s t k o v ý c h používá k o n j u n k t i v s a m o s t a t n ě (tj. n i k o l i podle pravidla o souslednosti časů), p o d o b n ě jak je to v l a t i n ě běžné v účinkových větách spojkových. C. V e v ý č t u v ě t příslovečných u r č o v a c í c h (podle B A U E R A — G R E P L A ; podle G R E P L A — K A R L Í K A je to kategorie II. [b]) se soustřeďujeme na t r a d i č n í t y p y l a t i n s k ý c h v ě t , p o z o r u h o d n é z hlediska kladení spojek a užití k o n j u n k t i v ů ; v ě t y s menší m í r o u l a t i n s k é h o doložení nebo bez pod s t a t n ě j š í c h rozdílů proti češtině u v á d í m e pouze v z á v o r k á c h . P ř e d l o ž e n é s c h é m a l a t i n s k ý c h vedlejších v ě t m á z a t í m charakter diskusní sondy. Leccos z ů s t á v á ještě n e d o ř e š e n o , zejména problematika v z t a ž n ý c h v ě t k o n j u n k t i v n í c h ; a bude t ř e b a i promyslet, jak n o v ý model z v l á d n o u t po s t r á n c e d i d a k t i c k é . Jako nejvhodnější se p a t r n ě jeví začít nejprve v ě t a m i o b s a h o v ý m i , n a v á z a t na ně v ý k l a d e m o k l a d e n í k o n j u n k t i v ů podle souslednosti časů a p r o b í r á n í m vazeb infinitivních, a nakonec k o m p l e x n ě shrnout v ě t y příslovečné; jednodušší z nich lze ovšem probrat příležitostně již d ř í v e (např. v ě t y účelové při v ě t á c h o b s a h o v ý c h zadácích — ovšem s v y t č e n í m s é m a n t i c k o s y n t a k t i c k ý c h rozdílů).
LITERATURA B A U E R , J . — G R E P L , M.: Skladba spisovné češtiny, Praha 1972. FURST, K.: Latinská mluvnice pro gymnasia, Praha 1942. G E B A U E R , J . — E R T L , V.: Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské, Praha 1926. G R E P L , M.—KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986. K U D R N O V S K Ý , A.: Latinská mluvnice pro gymnasia, reálná a reformní reálná gymnasia, Praha 1933. NOVOTNÝ, F.: Základní latinská mluvnice II (Skladba), Praha 1938. QUITT, Z . — K U C H A Ř S K Ý , P.: Latinská mluvnice, Praha 1972.
160
ANTONÍN BARTONĚK
KLASSIFlZIERUNG DER LATEINISCHEN NEBENSATZE Um die Koordinierung der syntaklischen Terminologie bei der Universitalsausbildung im Bereich der klassischen und slawischen Philologie zu erzielen, hat man eine Klassinzierung der laleiniscben Nebensátze vorgeschlagen, die aus der Tabelle auf S. 158 ersichllich ist. Die Bedeutung der wichtigsten tschechischen Ausdriicke gebt aus der folgenden Ubersiebt hcrvor: A . Inhaltssátze (Ergánzende Konjunktionalsatze). A . l . Behaup.tungssiitze. A.2. Fragesálze. A.3. Begehrungssatze. B. Determinierende Sátze (Erganzende Relativsatze). — B . l . Der Grundtyp. B.2. Der durch eine adverbiale Fárbung gekennzeichnete Relativsatz. C. Umstandaátze. — C l . Temporalsátze. C.2. Kausalsatze. C.3. Konsekutivsatze. C.4. Finalsatze. C.5. Kondizionalsátze. C.6. Konsekutivsatze. C.7. Vergleichungssiitze. C.8. Adversative Sátze u. a.
