KITO A JÁ, aneb PŘÍBĚH NEOBYČEJNÉHO PŘÁTELSTVÍ

KITO A JÁ, aneb PŘÍBĚH NEOBYČEJNÉHO PŘÁTELSTVÍ Bylo mi 14, když jsme se stěhovali do Prahy, nechtěla jsem, ale musela. Tatínek pracoval jako veterinář a dostal nabídku do Prahy. Měli jsme koupený i dům hned vedle ZOO, do které jsme měli samostatný vchod. Já bych měla vstup zadarmo, což mi všichni záviděli, ale mně se zhroutil celý svět, musela jsem odejít od kamarádů, ze školy, celého života, probrečela jsem celý den a do školy jsem chodila poslední týden, který jsem si užívala do poslední minuty, možná i sekundy všechno mi tu bude chybět. Nastal den, kdy jsme se měli přestěhovat do už zrekonstruovaného domu. Byl nádherný, všechny barvy byly sladěné. Můj pokoj byl oranžový se žlutými doplňky. Na stěnách byly všechny fotky, co jsem měla doma, ale i plakáty mých oblíbených zvířat, hlavně gepardi, lvi a tygři, no prostě všechny kočkovité šelmy. Když jsem si vše prohlédla, tak jsem zakřičela přes celý dům. „Mamííí, jdu se podívat do ZOO a jdu se podívat taky na tátu.“ “Samozřejmě,“ odpověděla mi mamka. „Martino, táta šel ke slonům, tak tam jdi nejdřív, ale přijď maximálně do pěti hodin, musíš si vybalit.“ „Neboj, přijdu včas,“ odpovím a už za mnou práskly jen dveře. Běžela jsem přímo ke slonům, kde táta skutečně byl, jak máma řekla. Hned jak mě táta zpozoroval, zavolal mě a poprosil, abych uklidňovala Shantu. Podívala jsem se na něj nechápavým pohledem a řekla jsem mu: „Tati, cože to mám udělat“, tak mi řekl: „Pohlaď jí po čele a mluv na ni, aby cítila bezpečí“ Moc jsem mu nerozuměla, ale udělala jsem to, co chce. Mluvila jsem tichým hlasem a hladila ji po čele a asi se jí to líbilo, podle toho, jak přivírala oči. A najednou jsem zjistila, že mám něco po tátovi, byla jsem šťastná, plná dojmů a úplně jsem zapomněla, kdo jsem byla, a chtěla jsem začít žít nový život. Každým dnem jsem poznávala víc a víc praktik ošetřování a uklidňování zvířat. Čím déle jsem bydlela v Praze, tím více jsem se stávala někým jiným a moji staří kamarádi se mi vzdalovali čím dál víc. Noví přátelé mě učili, jaké mám spoje do školy a různých nákupních center. Občas jsem si myslela, že se ze mě zblázní, protože mi dělalo problém zapamatovat si tyto trasy, ale i to jsem zvládla a do školy začala jezdila sama. Trasu jsem si zapamatovala i díky tomu, že o ulici dál bydlela moje nejlepší kamarádka Kačka, která měla fenku Sáru, kterou jsme často spolu chodili venčit. Jednou šlápla Sára na střep, a když jsem jí packu ošetřila, pocítila jsem, že tohle je to co chci dělat, tohle je moje budoucnost ….. Už jsme tu rok, bude mi 15, a tak se mě táta zeptal „Martino, už ti bude 15, můžu se pokusit zařídit ti brigádu v ZOO, pokud teda chceš,“ odpovím mu s úsměvem na tváři a radostí v očích“ „to by bylo super, tatí, a co bych mohla dělat,“ odpoví mi: „Marťi, dělala bys to co doteď, pomáhala bys mi uklidňovat zvířata, jestli chceš na veterinu, tak se ti to bude hodit. „Ty to pro mě uděláš??? „budu moc ráda a ani nevíš jak moc. Když jsem ošetřovala pejska kamarádky, věděla jsem, že to chci dělat už navždy jako ty.“ Bylo na něm vidět, že má radost. V tom nás zavolala máma“ „Oběd, pojďte ke stolu!“, najednou jsme oba řekli: „Jo, už jdeme“, podívali jsme se na sebe a začali se smát, šli jsme ke stolu, měli jsme kuře s bramborovou kaší. Mamka při obědě řekla: „Martino, máš už jen týden školy, pak máš prázdniny, tak co podnikneme“, odpovím jí „no já budu s tátou v ZOO, abych do školy něco věděla“ máma se usmála a řekla „vždyť toho víš od pavouků po žirafy úplně všechno,“ schválně namítnu „o kočkovitých šelmách a celkově o šelmách mě táta nic nenaučil“ hádala jsem se s ním a po chvíli jsem mu řekla „tati, aspoň mě vezmi, ke gepardům, ty nejsou tolik agresivní a hlavně jsou moji nejoblíbenější“ táta řekl „no, možná Dolly, teď jí budeme dělat poslední ultrazvuk, kde zjistíme, co to bude, tak to se budeš moc dívat a já ti ukážu některé základní věci, které musíš znát.“ Ihned jsem tátovi řekla „díky tati, mám tě ráda“ a dala jsem mu pusu na tvář, ale máma řekla „v žádném případě se k tomu zvířeti nepřiblížíš“ a oba najednou, já i táta, jsme řekli „proč???“ mamka nám řekla „je to šelma a ty jsou nebezpečné“ na což táta řekne „gepard když nemá důvod, neútočí a Dolly je zrovna samička vychovaná lidmi, byla odchycena už jako mládě, takže se nemůže nic stát, nevidím důvod, proč by Martina se

mnou nemohla jít. Jsem veterinář a vím nejlíp, jestli je to nebezpečné, tedy aspoň toho vím víc než ty a hlavně gepardi se cvičili na lov gazel už ve starém Egyptě“ po téhle větě jsem dostala strašný výbuch smíchu a máma i táta se na mě podívali, jako bych byla z Marsu. „Řekl jsem něco špatně?“ odpovím mu „ne, vůbec, jen je legrační srovnávat se s mámou ve veterinářství,“ na to už nikdo nic neřekl. Ihned po obědě jsem běžela k sobě do pokoje, vzala jsem si ipad a šla ke gepardům a zrovna tam naštěstí hlídal Martin. Vykouzlila jsem na obličeji úsměv a psí oči a řekla „prosím, prosím, mohla bych si udělat pár fotek Dolly?“ jelikož mi vždy všechno povolil, tak mě pustil do vědecké pozorovatelny, kde byla Dolly sama, tak jsem vyfotila hodně fotek. Když jsem měla úplně vše, šla jsem domů a dívala se na všechny možné stránky a podle internetu by to měla být dvojčata a podle jejího chování by to mohli být samečci, tak jsem zavolala „tatíííííí pojď něco jsem zjistila“ přišel a řekl: „co jsi vykoumala?“ Ukážu mu všechny stránky a řeknu: „Podle velikost břicha jsem usoudila, že jsou nejspíš dvě a podle chování jsem na internetu našla, že by to mohli být samečci, ale jedna věc by tady neseděla, mačká se pořád ke zdi a to jsem našla pod názvem PROBLÉM, nešel by ten ultrazvuk přesunout na dnešek, myslím, že je to naléhavé.“ Táta nic neodpověděl a běžel přímo k výběhu Dolly, já letěla za ním, byli jsme tam snad za půl minuty, tolik jsme spěchali, ale to už tam Dolly jen ležela a ani se nehýbala, nedýchala, to nebylo dobré, táta ihned vlítl do výběhu a poslouchal tep, zavolal na mě, ať mu přinesu jeho kufr, běžela jsem do ordinace a vzala kufr. Blesku rychle jsem byla zpátky, táta mi řekl „poslouchej přes stetoskop tep, musí být pravidelný, jak ne křič, ale nejspíš půjdeme na sál“ zděšeně kývnu hlavou a poslouchám tep, najednou se zastavil, zařvala jsem „tati, ten tep, zastavil se,“ víc jsem už nic nevnímala, jen jsem viděla, jak ji nesou na sál. Byli u ní všichni veterináři z kliniky i táta, David a jeden z nejlepších veterinářů, pan Hrdlička. Já jsem se dostala do pozorovací místnosti, když najednou přilítla zvenčí Anna, byla to pomocnice od slonů a něco říkala. Táta ukazoval na mě. Anna mi řekla: „Dumba, sloní mládě, spolknul provázek, ale nikdo nemůže odejít od Dolly, tvůj táta řekl, že mám jít za tebou“ zděšeně přikývnu, „ale já to nikdy nedělala, jen jsem na tátu koukala“ a Anna mi řekla, ,,jestli nepomůžeš, udusí se.“ Se slzami v očích řeknu, „a co když to nezvládnu,“ odpověděla mi ,,my ti věříme a ty to zvládneš.“ Rozhodla jsem se a běžela jsem za Annou ke slonům. Dělala jsem vše, co mě táta naučil, řekla jsem „potřebuji mu zvednout chobot, a snažte se ho udržet,“ Dumba otevřel pusu, strčila jsem do ní ruku a z krku vytáhla hodně dlouhý provázek a řeknu „je venku, ale byl to horor,“ chvíli jsme Dumbu pozorovali, ale ten se choval jako by nic. Bylo to moje první zachráněný zvíře, když nepočítám Sáru, všichni mi gratulovali a najednou ke mně přišel i ředitel, s kterým se moc nebavím, pouští totiž hrůzu a jak se nikoho nebojím, tak jeho ano, slušně jsem ho pozdravila: „dobrý den pane řediteli, omlouvám se za otce, ale nemohl k Dumbovi, je na sále a všichni ostatní s ním, tak jsem…“ nenechal mě domluvit a řekl „zachovala jsi se správně, chci ti nabídnout brigádu, pomáhala bys otci a dostávala bys i výplatu, ne moc, ale postupně bychom ti to zvyšovali a možná tě tu jednou zaměstnáme i jako veterinářku.“ „Bude mi potěšením,“ rozzářily se mi oči a říkala jsem „moc vám děkuji, budu tu pracovat i zadarmo, jen když tu budu moc být, děkuji vám moc moc moc.“ Jak jsem byla nadšená, rázem jsem zesmutněla. Přišel táta a řekl „Martino, měla jsi pravdu, byl problém Dolly krvácela a podařilo se nám zachránit jen jedno mládě. A jestli nebude chtít umělou stravu, zahyne taky. Byli to samci, jak jsi říkala, díky tobě žije aspoň ten jeden.“ Bezmyšlenkovitě řeknu, „chci se o něj starat, pane řediteli, prosím, postarám se o něj a táta mi bude pomáhat.“ Po dramatické pauze řekne, „promluvím si o tom s tvým otcem, já tomu moc nerozumím, ale osvědčila jsi se dobře, nejdříve se musím zeptat tvého otce jako veterináře a taky jak to vnímá jako otec,“ a odešli. Šla jsem k sálu, kde operovali Dolly, stála jsem tam a koukala na ten stůl, kde ležela, a doufala jsem, že mi alespoň dovolí starat se o mládě, které přežilo. Pomalu mi stékaly po tváři slzy, v hlavě jsem si promítala, jak vypadala a co dělala, když jí dávali žrádlo, jak se slunila na jednom a tom samém místě, a když jsem brečela, přišel táta s panem ředitelem. Táta řekl: „to mládě je tvoje, já ti budu pomáhat, ale není to jen jeden den sem a druhý tam, budeš se muset vzdát dovolených a všeho, možná budou i jizvy, chceš do toho jít“ přikývnu a řeknu ,,kdy k němu mohu“ pan ředitel se začal hodně moc smát a řekl ,,no hned teď

musíme vyzkoušet, jestli bude vůbec přijímat potravu.

„Je tak roztomilý, budu se o něj starat a nikdy nepřestanu,“ slíbila jsem tátovi a vlastně i sama sobě. Mělo slepené očička, chloupky byly kraťoučké a jedno ouško celé černé, táta mi řekl „vezmi si ho na klín a dej mu do pusy tuhle injekci s mlékem a pomalinku stlačuj,“ beze slov jsem ho vzala a položila na klín, dala jsem mu do pusy mléko a on pil, táta mi ukazoval vztyčený palec a já se jen usmívala. Má šanci na přežití, to je ta nejlepší zpráva, kterou jsem kdy slyšela, hladila jsem ho po hlavě a říkala mu „jak se budeš jmenovat? Kdybys byl samička, jmenoval by ses Dolly, ale ty jsi sameček.“ Táta už na

mě volal, abych šla, tak jsem ho pomalu položila a odešla. Pak mě napadlo, mohla bych koupit plyšového geparda, aby se měl kam schovat, když tam nebudu. Oznámila jsem svůj nápad tátovi a ten řekl „to je dobrý nápad, tak jdeme“. Hned u prvního stánku se suvenýry byl obří plyšový gepard, tak jsme ho koupili a odnesli malému. Táta se mě potom zeptal „jak ho chceš pojmenovat?“ Řeknu mu „no já nevím, asi nějaké cizí jméno, něco, co má fantasii, nevím, ale je to další přírůstek do naší ZOO.“ Táta na to řekl ,,v litevštině slovo další znamená Kito, a to není zase tak ošklivé“ opakovala jsem si v hlavě dokola Kito a opravdu to špatně neznělo. Řekla jsem „hezké a tak se taky bude jmenovat.“ … Čas letěl jako voda a Kitovi byly čtyři měsíce. Byl už velký, dávali jsme mu už velké kusy masa a vždy, když jsem k němu přišla, tak za mnou přiběhl jak pejsek a čekal, co mu dám. I po těch čtyřech měsících měl plyšového geparda jako nejoblíbenější hračku, taky to tak vypadalo, měl rozkousané uši a utrhané nohy, ale když mu ho chtěl někdo vyhodit, tak by ho i pokousal. Kito rostl a rostl a já na něj byla pyšnější a pyšnější, ve škole jsem o něm vyprávěla, jaký je, a paní profesorku napadlo, že se společně za ním půjdeme podívat, kupodivu nikdo neprotestoval. Domluvila jsem se s panem ředitelem, že s tátou provedeme spolužáky po ZOO a vezmeme je ke Kitovi a tučňákům. Přišel den, kdy jsme měli jít do ZOO. Místo do školy jsem šla ke Kitovi a chvíli jsem se s ním mazlila pak jsem odešla k hlavnímu vchodu, kde už stáli ve frontě spolužáci, zamávala jsem jim, ale poznala mě jen Kačka, která stála první u vchodu. Měla jsem totiž na sobě pracovní oblečení a kšiltovku. Šla hned ke mně a ostatní jí následovali, říkám jim, „teď půjdeme k výběhu, kde je gepard Kito, kterého mám v péči, a něco málo vám řeknu o jeho výchově“ všichni jdou mlčky za mnou. A když jsme byli u jeho výběhu, říkám „Tohle je Kito, gepard štíhlý, je to nejrychlejší suchozemské zvíře a jsou mu 4 měsíce, je velmi přátelský a jeho matka Dolly zemřela při porodu, byl z dvojčat, ale druhé mládě nepřežilo. Přežil jen on a já jsem se o něj chtěla starat, protože Dolly jsem měla moc ráda a chodila jsem jí s tátou krmit. Teda jen přes mříže. Když se Kito narodil, vážil 1 kilogram, krmila jsem ho z injekční stříkačky mlékem, pak jsem přešla na kojeneckou lahev a teď už mu dáváme maso, každý den mu nosím větší a větší kusy masa, aby rostl a dosáhl váhy 38–43 kg, ale co mám na něm nejradši, je, když přijdu k němu, tak se ke mně tulí“ z hloučku naší třídy se ozvala Lenka a řekla „to bych chtěla taky mít takového geparda, musí to být roztomilé“ odpovím jí „roztomilé to je, ale každý den musím vstávat ve 4 ráno, abych mu připravila žrádlo a stíhala školu, po škole si musím udělat úkoly a zase mu musím dát oběd a hrát si s ním, gepard je stádové zvíře a to nikdo nezmění, akorát že našeho Kitouše ostatní gepardi nechtějí přijmout mezi sebe, takže jsem s nim 70 % svého času. Jinak ještě pomáhám tátovi, který tu pracuje jako veterinář s prací, takže třeba už se orientuji v ultrazvuku a jednou jsem i vytahovala slůněti provázek z krku a musím uznat, ta práce mě baví a naštěstí mi učení jde dobře, takže se nemusím moc učit“ ale paní profesorka řekla, „ty se ale učíš pořád jen tím, že jsi tady, myslím, že máš velkou důvěru v lidech, když ti dali na starost zrovna kočkovitou šelmu. Já jsem sice bývalá veterinářka, ale ke gepardům, lvům a jiným šelmám jsem si netroufla, obdivuji tě.“ Se smíchem řeknu, „ale paní učitelko, gepardy už využívali ve starém Egyptě k lovu gazel a zrovna Kito nebezpečný není, je to jen trochu přerostlá kočička“ všichni se začnou hodně hlasitě smát. Řeknu „dneska jsem Kita ještě nekrmila tak se ztište, hlavně nebouchejte na sklo, nebo to nemusí dopadnout dobře,“ šla jsem do jeho výběhu a on se předváděl jak nejvíc mohl, skočil mi na ramena a čekal, až mu dám kus masa, shodila jsem ho ze sebe, sáhla po mase a hodila ho před sebe, jakmile dopadlo na zem, tak se do něj pustil a během minutky tam zbyl jen mastný flek. Zavolala jsem ho k sobě, abych zkontrolovala jeho zuby a ukázala je ostatním, vše bylo v pohodě, ale naštěstí že jsem měla pracovní oblečení, Kitouš si do mě totiž utřel hubu celou od krve, jen jsem zaskučela „Kito, ty byli dneska vyndané z pračky“ všichni se mi smáli a já jsem raději odešla, aby mě neumazal ještě víc, a to už jsem viděla tátu, zakřičela jsem „tatí, můžeme tam, jak jsme se domlouvali?“ táta k nám přišel a řekl „jo můžeme“ pak se pozdravil s paní profesorkou a dodal „tak ahoj, já jsem táta Martiny a zdejší veterinář, s Martinkou nás napadlo, že vás vezmeme na exkurzi k tučňákům. Po pěticích jim budete moci dát ryby, ale pozor, raději neberte malé ryby, aby vás necvakli zobákem, z vlastní zkušenosti vím, že to bolí.“ „Kolik vás je“ spočítala jsem spolužáky a bylo nás dvacet i se mnou, tak jsem řekla ,,je nás beze mě 19 tak udělejte 3 skupinky po 5 a jednu po 4 ale musíte poslouchat na slovo mého tátu, každý dá jen jednu rybu a odejde“. Všichni byli nadšení a nechtělo se jim vůbec domů ale když všichni odcházeli, mě napadlo „Kačí, nechceš tu taky brigádničit?“ a ona se mě zeptala ,,myslíš, že by mě sem vzali?“ odpovím jí ,,jo, jasně, i kdyby tě ze začátku vzali jen k turniketům a pak třeba i dál, nebo bych ti mohla zařídit, že by jsi vozila děti na koních.“ Rozzářily se jí oči a řekla „to by

jsi pro mě udělala?“ Řekla jsem jí „jo, jsi moje nejlepší kamarádka“ obě jsme se zasmáli a šli společně do ředitelny. „Dobrý den, pane řediteli, chtěla bych se vás zeptat, moje kamarádka shání brigádu a mě napadlo, vy jste říkal, že potřebujete někoho ke koním, aby vozil děti. Kačka na koních jezdila dva roky,“ nestačila jsem ani domluvit a pan ředitel řekl Kačce „no, jestli jste byla u koní tak dlouho a přimlouvá se za vás i Martina, tak nemám problém, od kdy můžete nastoupit?“ Kačka se usmála a řekla, „třeba hned,“ všechno jsem jí měla vysvětlit, protože jsem jednu dobu taky vozila děti. Dala jsem jí věci, provedla stájí a šla za tátou. Ale stalo se to, co jsem nechtěla slyšet ani zažít, v tu dobu mi bylo 16 let. Táta si zrovna prohlížel moje fotky odmala. Byli tam i fotky s Kitem. Najednou řekl „tady jsi s Kitem krátce po jeho narození, jak jsi ho krmila, tady jak jsi mu přinesla plyšáka a tady si s ním hraješ.“ Po dlouhý dramatický pauze řekl, „Martino, jsem na tebe pyšný odvedla jsi dobrý kus práce, přežil jen díky tobě a i pan ředitel tě chválil, akorát už mu bude rok a půl, to se mláďata v přírodě zařazují do skupin a osamostatňují se, takže se ho budeme muset pokusit přidat k naší skupině gepardů, a jestli se to nepovede, budeme ho muset dát pryč, do jiné ZOO,“ rozbrečela jsem se a řekla „to nikdy nedopustím, Kito je můj a já ho neopustím, nikdy, nikdy a nikdy“ a hned jsem za Kitem běžela. Brečela jsem i u něj, jako kdyby vycítil, že se něco děje, byl klidný a tulil se ke mně, tak jsem na něj mluvila „Kito, musíš se přidat ke skupině dalších gepardů jinak tě budeme muset dát do jiné ZOO nejspíš do Jihlavy a nebo do jiné země,“ nemohla jsem přestat brečet, a tak jsem šla jsem za panem ředitelem a řekla mu „nesmíte prodat Kita, to prostě nejde, nesmíte to udělat, prosím, to nesmíte“ brečela jsem víc a víc, nevěděla jsem co jiného dělat, utekla jsem pryč a zavolala tátovi „ihned přijď k výběhu gepardů a to co nejrychleji, jak jen to jde,“ a položila jsem mu hovor, přišel asi po pěti nekonečně dlouhých minutách a zeptal se, „co chceš dělat?“ podívám se na něj a ubrečeně odpovím, „hned teď ho zkusíme vrátit do skupiny“ táta zakroutí hlavou a odpoví „sakra Martino, jednou ho skupina odmítla, odmítnou ho i po druhé a tomu nezabráníš ani ty, ani já,“ teď jsem už přes své slzy ani neviděla, stále jsem mu odporovala a tvrdila, že to nějak půjde, ale táta řekl, „až ho vypustíme, ani ho nepoznáš, smečka ho může i zabít,“ řekla jsem mu hodně naštvaně „křivdíš mi, je jediný na světě, který má skoro celé ouško černé, a já ho poznám i kdyby měl být mezi milionem jiných gepardů, tati, já tě o to prosím nesmíš dopustit, aby ho prodali nebo vyměnili, on je můj a stýskalo by se nám oběma, prosím tě“ ale táta řekl „moje poslední slovo je NE“. Tak jsem se urazila a odešla. Druhý den jsme se sešli já, táta a pan ředitel, abychom se dohodli, co bude s Kitem. Diskutovali jsme dost dlouho a já jsem najednou řekla „divočina, vrátíme ho do přírody“ oba na mě koukali, jako kdybych spadla na hlavu, a táta řekl „ne, je na to moc velký povaleč“ a já mu řekla „a co lvice Elsa, to bylo to samé, jako můj Kito, Elsa jedla i s talíře, takže Kito je na tom ještě dobře. Jestliže musí opustit ZOO, tak půjde do svého pravého domova, a to do Afriky a to i kvůli Dolly“ nikdo mi nevěřil, ale já tomu věřila a hlavně jsem tomu chtěla věřit. „Hned zítra musíme začít s výcvikem“ řekl mi táta a já mu odpověděla „a to ho mám nechat vyhladovět?“ odpověď zněla „trefa do černého a pak tam pustíme třeba králíka, ale už k němu nebudeš moci chodit tak často jako doteď. Maximálně tak jednou denně, jinak si nezvykne na život bez lidí“ mám velkou radost z toho, že ho mohu vrátit tam, kam patří, do Afriky. Jak se ukázalo, nebylo to lehké, gepardi vydrží dva dny bez potravy. Ale jak byl Kito hladový, tak jsem k němu nemohla ani chodit, aby náhodou nezakousnul mě. „Kdy mu tam dáme něco živého“ zeptala jsem se táty a ten mi odpověděl, „lvy jsme učili lovit na našich zajících, ale musí se nejdřív udělat nějaký výběh, takže jsem se domluvil s ředitelem a dá nám k dispozici kousek dole u vody a pustíme tam třeba nejdřív zajíce, dneska mu dáš naposled nažrat ty a potom ho převedeš dolů, ale ať ti neuteče, ale rozluč se s ním, už k němu nepůjdeš“ věděla jsem, že kdyby šel do Jihlavy, mohla bych ho navštívit, kdy budu chtít, ale co kdyby mu někdo ubližoval, to bych nezjistila, nikdy, zato v Africe bude mít čip a kameru a uvidím, kde je a co dělá, každou sekundu, každou minutu i hodinu. Třeba jednou bude mít mladý, ale chybět mi bude, hodně, přece jenom ten rok se do mého života vryl, jako kdyby kameník tesal do kamene. Rozhovor s tátou byl, jak jinak, o Kitovi. Ptala jsem se ho „co si myslí ředitel o tom vracení Kita do Afriky“ táta na to řekne „pan ředitel tomu sice nevěří ,ale já jo, a kde vezmeme finance“ podívám se na něj a ještě mu řeknu „ale i ty mi nevěříš, jinak bys mě tolik nepodceňoval, peníze seženu, i kdyby to mělo jít z mé výplaty a kapesný mám taky“ nic neřekl a odešel. Najednou jsem se vzchopila a šla jsem do ZOO, koukala jsem se do prázdné klece, kde byl Kito od mala, a promítala jsem si, jak jsem si s ním hrála a všechno možné a taky jsem si vzpomněla na Dolly, ale řekla jsem si „Dolly, tohle by sis přála, tebe odebrali z přírody a já teď docílím, aby tvůj potomek se vrátil do přírody“ pak mě napadlo udělat sbírku, tak jsem šla za ředitelem a zeptala se „dobrý den, řeknu to na rovinu finance potřebujeme na to abychom Kita vrátila zpět do divočiny, a

od vás potřebuji, abyste mi povolil vybírat peníze od lidí“ celkem vyděšeně řekne „no já vám to samozřejmě povolím, ale kolik si myslíte že vyděláte a na tuhle službu potřebujeme minimálně 50 tisíc“ tak se usměji a řeknu ,,moje výplata tady není nízká a já si jí spořím a uspořila jsem si docela dost, takže něco v rukávu mám“ vypadal dost nevěřícně, ale nic neříkal, pak něco psal na počítači, vytiskl to a podepsal, pakl mi podal papír, já si ho pročetla, poděkovala a šla k Alici do tiskárny, kde jsem jí poprosila, jestli bych si nemohla něco vytisknout. Vyrobila jsem si plakáty a chodila jsem po ZOO a lepila, několik lidí mi dávalo peníze ještě dřív, než jsem to stačila přilepit, všem jsem poděkovala, a když jsem to spočítala, dostala jsem 1 a půl tisíce jen za tu chvíli. Napadlo mě jedno, co to vyhlásit zoo rozhlasem, tak jsem šla za Béďou, aby vyhlásil to, co je na papíře, za paní Kováčkovou jsem šla, aby mi dala zalepenou krabici, hned se mě vyptávala „a na co to bude“ tak jsem jí mile odpověděla „na Kita, aby se mohl vrátit do Afriky“ na to se otočila a hned tam nasoukala pětistovku, tak jsem na ní jen nevěřícně koukala a řekla „děkuji vám i za Kita v téhle ZOO jste asi jediná, která mi věří“ smála se mi a říkala mi „já ti věřím, že to zvládneš a moc ti fandím, a kdybych mohla, přidám ti víc“ jenom odfrknu tak jí a odpovím „to snad ani nejde, dala jste tolik, kolik jste mohla, a já jsem vděčná i za stovku“ ještě jednou jsem jí poděkovala a odešla jsem. Stála jsem před vchodem do ZOO a ptala jsem se lidí „mohli byste prosím přispět na geparda štíhlého Kita na vráceni do Afriky“ většina mě znala pod jménem nejmladší cvičitelka šelem, takže mě nikdo nepodezíral, že lžu a vybírám peníze na černo, druhý den jsem vzala kasičku, oblepila jsem jí Kitovými fotkami a udělala prezentaci, jak rostl, a připravila si řeč. Další den jsem se domluvila s tátou a společně jsme jeli do školy, já normálně šla na vyučování, zatímco táta přemlouval paní ředitelku a asi se mu to povedlo, protože se v rozhlase ozvalo „všichni se shromážděte v hale. Všichni se setkali v hale a táta všem ukazoval Kitovy fotky od narození se mnou i beze mě a pak se zeptal „kdo chce, může přispět na vrácení Kita do Afriky“ nebyl nikdo, kdo by tam nepřidal alespoň 10 korun, všem jsem děkovala a všichni se šli zase učit. Na chodbě mě zastavovali studenti a ptali se, jaký to je mít kamaráda geparda, otázek, které se stále opakovaly dokola, jsem měla plné zuby, ale s trpělivostí jsem na ně odpovídala. Kačka mi říkala, že mám nejlepšího tátu na světě, ale já jsem to věděla, nechtěla jsem se předvádět, tak jsem řekla „díky, tvůj táta je taky super“ pak se jí ještě zeptám „Kačí, jdeš dneska do práce?“ odpoví mi „jojo jdu, ty taky co“ zasměji se a odpovím jí ,,jak jinak, užívám si každé minuty s Kitem“ něco mi chtěla říct, ale nestihla to, protože zazvonilo na poslední hodinu. V hodině jsem byla úplně mimo, neposlouchala jsem, co učitelka říká a přemýšlela jsem jen nad jedním, co když si Kito nikdy v divočině nezvykne nebo ho uloví lvi nebo hyeny, kladla jsem si taky otázku, nebude mu v Jihlavě líp, přemýšlela jsem tak moc, až se mi točila hlava. „Zvoní, jdeme domů“ křičela na mě Kačka a já jsem se jen tázavě na ní podívala a sbalila si věci. Konečně doma, chystala jsem se do práce, a ještě se zeptala „tati, pojedu do Afriky s Kitem taky???“ máma řekla „v žádném případě“ a táta zase řekl „zatím jsi s ním každý den, sice s ním nemáš kontakt jako dřív ale jsi u něj a on o tobě ví, jo musíš tam být, aby se nebál a nebyl ve stresu“ měla jsem velkou radost, že budu s Kitem do poslední chvíle a podívám se do divočiny, to jsem vždycky chtěla, takže super, jenže se mezi mámou a tátou strhla dost velká hádka, tak jsem hodně rychle zmizela. Podle mého rychlého vzdálení od domova asi Kačka tušila, co se děje, a zeptala se „doma jste se pohádali nebo proč taková rychlá chůze“ usměju se a řeknu jí „to víš máma nechce, abych jela s Kitem do Afriky, a já tam podle táty jet musím, no, a dál to asi znáš, máma se kvůli mě a mé budoucí kariéře veterinářky strašně moc hádá, ale většinou všechno táta vyhraje, jelikož je o hodně zkušenější, teda ve veterinářství, jinak je to vyrovnané“ obě se rozloučíme a já jdu za Kitem a Kačka za paní Alicí pro krabice na sbírku, abychom mohli dál vybírat peníze. Stojím u Kita, a koukat na něj byla sranda, pak jsem zkusila na něj zavolat „Kito pojď sem“ taťka říkal, že už by nejspíš nepřišel, že už je zvyklý na život bez lidí, ale já mu nevěřila, tak jsem to zkusila, měl pravdu, nepřišel, ale to je dobře, aspoň ví, že lidi už k němu nepatří. Stála jsem jako sloup a koukala se na Kita jak se sluní. Asi tak po hodinovém rozhovoru s panem Bedýnkou jsem byla nadšená, chce nám darovat anonymní sponzorský dar v hodnotě 30 tisíc, a to jen pro Kita. Moc jsem mu děkovala a pak mě ale čekaly ještě tři dobré zprávy, první byla, že s Kačkou jsme vybraly tolik, kolik byla potřeba, a s pomocí ZOO jedeme do AFRIKY, a to nejspíš za dva nebo tři měsíce, ta druhá dobrá zpráva byla, že se táta s mámou dohodli a šli za ředitelem školy a ten mě pustí. A ta třetí je, že táta sehnal prodejce, který nám dá antilopu, protože už jí chtěli utratit, takže ZOO najala louku a tam je pustíme oba, Kita i antilopu.

Právě teď Kita převážejí na louku a antilopu také. Mám strach, jestli se v něm probudí instinkt šelmy a zvládne i Afriku. Po čtyřech dnech se Kito začal snažit a povedlo se mu to, jsem na něj pyšná, táta nakonec řekl ,,je připravený“ … A je to tady. Už mám sbaleno a Kita se chystají uspat a zabudovat čip, minikameru, naložit do přepravky a hurá do Afriky. Táta mě strašil tím, že se to nepovede, ale já tomu věřila a to je podle mámy to hlavní. „Martino, pojď na poslední večeři v Čechách, ale rychle, ať ti to nevychladne“, hodila jsem poslední věci do kufru a běžela ke schodům a pak jsem zakopla a dál nic nevím. Probudila jsem se až v nemocnici. Ptala jsem se mámy, co se stalo, a ta mi odpověděla, že jsem spadla ze schodů, ale podle doktorů to nic není. Začali mi samovolně téct slzy, tak jsem se zeptala „a co Kito a kde je táta“ neodpověděla mi, protože jí doktoři už vyprovodili ven. Snad pět doktorů bylo najednou okolo mě a ptali se mě na nejrůznější věci, ale já jsem opakovala jen „kde je Kito“ jedna sestřička se mě zeptala „kdo je Kito“ tak jsem odpověděla „můj gepard“ sestřička se zasmála a odpověděla mi „maminka vám určitě Kita přinese“ podívala jsem se na ní a řekla jsem jí „Kito je živý gepard štíhlý“ na to řekla „aha, já si myslela, že je to plyšák“ zakroutím hlavou a řeknu „to doopravdy ne“ pak si něco špitali, já jsem slyšela jen úryvky, ale pochopila jsem, že si myslí, že jsem blázen. Konečně promluvil, nejspíš, primář a řekl „my si teď promluvíme s tvou maminkou.“ Po nekonečně dlouhé půl hodině asi pochopili, že se o Kita starám a nevymýšlím si to, tak mámu konečně ke mě pustili. Vysvětlila mi, že táta i Kito a všichni ostatní odjeli do Afriky. Ale ta nejlepší zpráva je, že s nimi pojede překladatel a pomůže jim dorozumět se s lidmi, kteří vědí, kde se gepardi pohybují a mohli by jim pomoci, takže Kito je v dobrých rukou a já jsem zatím v nemocnici a kreslím si, jen kvůli tomu, že jsem spadla, jako kdybych byla nějaký mimino, mohla jsem být v Africe, pozorovat západ a východ slunce nad různými stromy a keři, probouzet se za řvaní lvů a usínat za troubení slonů. A nejedu nikam, neuvidím nic a poslouchat budu leda tak budík do školy, tyhle věci jsem chtěla vyřvat do světa, ale něco mi to zakazovalo. Asi jsem usnula, když jsem se probudila, seděla tam Kačka, která sem přijela hned, jak mohla, a ptala se, co se stalo, když jsem jí vše vysvětlila, tak se aspoň trochu uklidnila a pak mi řekla, co je nového v ZOO, a na to jsem jí řekla „hned zítra mě pustí, tak ke mně po práci můžeš přijít“ usmála se a řekla „jo, přijdu ale i s úkoly, ještě mám pořád chodit?“ obě dvě se rozesmějeme a odpovím jí „jo, i s úkoly, aspoň se nebudu nudit“. „Hurá, jsem doma“ zařvala jsem přes celý barák, sice jsem chtěla být někde jinde, ale to je teď vedlejší, už jsem se s tím srovnala, táta mi totiž slíbil, že mě bude informovat a posílat fotky, ihned jsem šla do pokoje a spadla přímo do postele, koukala jsme na strop, kde byla modrá schválně flekatá, a vždy když jsem se nudila, v těch flekách jsem hledala obrázky, tvary a dneska mi všechno připomínalo gepardy. Když mě přestalo bavit ležet, tak jsem se převlékla a šla do ZOO domluvit se panem ředitelem, co budu dělat. S panem ředitelem jsem si prošla celou ZOO a domluvili jsme se, že prozatím budu u turniketů a pak zkusím něco víc, prý se musím rozmyslet. To ale nevěděl, že rozmyšlená jsem. Stála jsem u turniketů, pomáhala, lidem, kteří nevěděli, co mají dělat, ale po prvním týdnu jsem poslouchala jen a jen ty samé věty, až jsem to nevydržela a přemístila jsem se ke koním. „To jsi dlouho nevydržela“ utahovala si ze mě Kačka „hahaha, vážně vtipný, sama si tam nebyla, tak mlč!“ obě dvě jsme se rozesmály a pokračovaly jsme v práci … Táta se už vrátil z Afriky po pěti měsících, z čehož tři měsíce Kita pozorovali a prý byl docela obratný a lovil zvěř docela dobře. Hned jak jsem to slyšela, udělalo mi to obrovskou nepopsatelnou radost, hned mi stáhnul program kamery a čipu. Rychle jsem si vše otevřela a pozorovala jsem, jak se Kito pohybuje a i v mapě jsem viděla, na jakém byl poledníku a rovnoběžce a vše možné. Nevěřila jsem tomu, ale byla to pravda. Já a táta jsme to dokázali. Všichni společně i s mámou jsme šli do ZOO za ředitelem, protože si nás zavolal a já s tátou jsme dostali ocenění a to mě dost překvapilo, ani jsme nic podobného nečekali. Největší překvapení ale bylo to, že před vchodem na nás čekalo asi padesát fotografů a chtěli interview, takže se všichni přemístili do haly a tam jsme byli jako u výslechu. Nevím, ale užila jsem si tenhle den, jak nejvíc jsem mohla. Zdá se mi to jako včera, kdy táta operoval Dolly a já se začala starat o Kita

=