UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka a literatury
Tereza Šustková III. ročník – prezenční studium Obor: Český jazyk a literatura – Hudební kultura
Současná literatura Islandu aneb Letní světlo, a pak přijde noc J. K. Stefánssona
Bakalářská práce
Olomouc 2014
vedoucí práce: Mgr. Jaroslav Vala, Ph.D.
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury.
V Olomouci dne 18. 4. 2014 .................................. Tereza Šustková
Děkuji Mgr. Jaroslavu Valovi, Ph.D., za odbornou pomoc a cenné rady, které mi poskytl při zpracování mé bakalářské práce.
Obsah
Úvod ........................................................................................................................................... 5 1 Jón Kalman Stefánsson............................................................................................................ 6 2 Island ....................................................................................................................................... 7 2.1 Izolace země ..................................................................................................................... 7 2.2 Náboženství ...................................................................................................................... 8 2.3 Přírodní podmínky ............................................................................................................ 9 2.4 Národní povaha ............................................................................................................... 10 3 Stručné dějiny islandské literatury ........................................................................................ 11 4 Kompoziční a jazykový plán ................................................................................................. 15 4.1 Kompozice ...................................................................................................................... 15 4.2 Vypravěč ......................................................................................................................... 16 4.3 Jazyk ............................................................................................................................... 17 5 Tematický plán ...................................................................................................................... 18 5.1 Čas a prostor ................................................................................................................... 18 5.2 Postavy ............................................................................................................................ 19 5.3 Titul ................................................................................................................................. 19 6 Hlavní motivy díla ................................................................................................................. 22 6.1 Rychlost a hluk doby ...................................................................................................... 22 6.2 Konzumní život............................................................................................................... 23 6.3 Osamělost........................................................................................................................ 25 6.4 Bůh .................................................................................................................................. 27 6.5 Vztahy mezi ženami a muži ............................................................................................ 29 6.6 Kult těla........................................................................................................................... 31 6.7 Šťastní podivíni............................................................................................................... 32 6.7.1 Astronom .................................................................................................................. 32 6.7.2 Jónas ......................................................................................................................... 34 6.7.3 Jakob......................................................................................................................... 35 Závěr ......................................................................................................................................... 37 Seznam použitých zdrojů.......................................................................................................... 39
Úvod I přesto, že se u nás vyprodaly všechny výtisky knihy Letní světlo, a pak přijde noc a v médiích se objevilo nemálo příznivých recenzí, nestačilo se dílo za tak krátkou dobu dostat příliš do povědomí veřejnosti. Stefánssonovy knihy jsou, stejně jako další současná díla, vystaveny riziku, že upadnou do propadliště masové literární produkce. Na následujících stranách bych proto chtěla do díla hlouběji proniknout a dokázat, v čem tkví jeho hodnota a proč ho považuji za hodné pozornosti a hodné „přežití“ jakožto odkazu naší doby pro příští generace. V hlavní části své práce se pak zaměřím především na charakteristiku naší doby a společnosti, tak jak ji autor podal. Hlavní přínos knihy totiž spatřuji v tom, jak Stefánsson netradičně a svérázně zobrazuje život v moderní době, jeho pestrost i jeho hranice, všední a nevšední život člověka i život kolektivu. Neboť jsou knihy Jóna Kalmana Stefánssona jedněmi z mála islandských děl, která se dočkala českého překladu, chtěla bych také tuto práci pojmout jako malou exkurzi do islandské literární tvorby. Kapitola bude věnována islandské literární tradici a kapitola životu na tomto ostrově, v minulosti i dnes.
5
1 Jón Kalman Stefánsson Islandský prozaik Jón Kalman Stefánsson se narodil roku 1963 v Reykjavíku a do svých dvanácti let v tomto městě vyrůstal. Na venkově však také trávil mnoho času a proto si k němu už od dětství budoval vztah. Dnes žije v městě Mosfellsbær. (Benediktsson, 2008) V době dospívání si přál být astrologem a přihlásil se dokonce na školu s fyzikálním zaměřením. Brzy ale zjistil, že to, co ho k astrologii přitahovalo, byla vlastně poezie. Fascinovalo ho, jak astrologové hledají slova pro vyjádření neznámých věcí ve vesmíru. V mládí pak vyzkoušel několik běžných povolání, což mu dalo řadu zkušeností do života i do pozdější literární tvorby. (Benediktsson, 2008) Stefánsson začal nejprve psát poezii, jeho prvotina vyšla roku 1988. V následujících letech vydal ještě další dvě sbírky. (Benediktsson, 2008) O osm let později spatřila světlo světa kniha povídek Strouhy v dešti (1996, Skurðir í rigningu). A brzy poté už Stefánsson „zakotvil“ v románové tvorbě, kterou neopustil dodnes, stejně jako nikdy neopustil téma venkova. Z románových děl, jež napsal v 90. letech, jmenujme například Léto za strání (1997, Sumarið bak við brekkuna) nebo Světlo na horách (1999, Birtan á fjöllunum). (Bartošková, 2009) Ačkoli se dnes již Stefánsson nevěnuje primárně poezii, stala se přesto východiskem pro jeho tvorbu prozaickou a v tomto smyslu považuje sám za klíčové, že jeho spisovatelská dráha začala právě poezií. V interview pro The Reykjavík Grapevine říká, že poezii považuje za nejhlubší formu a v próze podle něj právě básnické vyjádření vytváří daný pocit. (Benediktsson, 2008) Svéráznost Stefánssonových děl spočívá také v jejich formě. Mnoho nakladatelů si nedovede poradit s tím, jak tyto knihy vůbec nazvat, zda jde o novely, krátké příběhy nebo o román. Stefánsson se vydal netradiční cestou, protože ho více oslovuje. Pokoušel se napsat tradiční novelu, ale několika málo pokusy to také skončilo. (Benediktsson, 2008) Roku 2005 vychází Stefánssonovi kniha Sumarljós, og svo kemur nóttin, jež se u nás roku 2009 dočkala českého překladu Heleny Kadečkové a vychází jako Letní světlo, a pak přijde noc. (Bartošková, 2009) Román byl oceněn Islandskou cenou za literaturu, a to především pro svou originalitu. Letní světlo, a pak přijde noc bylo brzy přeloženo do mnoha světových jazyků. (Marrec, 2013) Posledním do češtiny přeloženým románem je zatím Ráj a peklo (2007, Himnaríki og helvíti). (Bartošková, 2009) 6
2 Island Pro lepší porozumění románu Letní světlo, a pak přijde noc je nezbytné zmínit alespoň některé zvláštnosti života na Islandu a přiblížit historii této země. Budeme se věnovat především těm skutečnostem, které se nějakým způsobem ve Stefánssonově knize odráží.
2.1 Izolace země Nejvýraznějším specifikem je fakt, že se Island teprve v 19. století „vyloupl“ ze středověké společnosti ve společnost moderní. Do té doby jako by se na ostrově zastavil čas. Nebyly zde silnice, mosty, přístavy ani majáky na pobřeží. Žádné sídlo nemělo městský statut, hospodařilo se primitivně, lidé neznali manufaktury, vše se vyrábělo v domácnostech. Co se týče školského systému, na celém ostrově byla jediná střední škola a těch základních bylo poskrovnu. (Zeman, 2002, s. 63) Téměř všechny silnice, mosty, obydlí, továrny nebo banky nejsou tedy starší více než sto let. Když autor o vesnici píše „Jsou zde také tři řadové domy o šesti bytech a několik hezkých dřevěných domků z první poloviny dvacátého století, nejstarší je devadesát osm let starý, postavený roku 1903…“ (Stefánsson, 2009, s. 10), nejedná se tedy jen o specifikum dané vesnice, ale celého ostrova. Příčinou bylo odříznutí Islandu od okolního světa, dané dílem jeho zeměpisnou polohou, dílem politickými okolnostmi, protože od 13. století až do roku 1918 Island nefungoval jako samostatný stát. Nejprve byl pod nadvládou Norska, později Dánska. Ani jedna z těchto zemí neměla zájem se o zvýšení životní úrovně na Islandu příliš snažit. Islandské dějiny jsou poznamenány opakovanými konflikty s královskou mocí. Islanďané navíc museli čelit přírodním katastrofám, jež jim znesnadňovaly obdělávání půdy. Po mnoho staletí byl tak život na ostrově snahou o holé přežití. (Kadečková, 2001) Na druhou stranu se díky tomuto „odříznutí od světa“ některé hodnoty lépe uchovaly. Islanďané například nikdy nemuseli bojovat za svůj jazyk. Zatímco pro naše národní obrození byla podstatná národnostní a jazyková otázka, Islanďané během svého obrození bojovali především za samostatnou státní správu a rozvoj ekonomiky. Nikdy otázku vlastenectví řešit nemuseli, protože se na ostrově cizinci běžně nevyskytovali. (Zeman, 2002, s. 64) Ostrov nelákal k tomu, aby se na něj chtěl někdo přistěhovat. Dokonce mělo Dánsko problém dostat na Island své úředníky. Stávalo se, že se vraceli hned první lodí nazpátek. (Zeman, 2002, 7
s. 52) Vlivem této izolace vznikla dokonce na Islandu taková genetická čistota, že nemá na celém světě obdoby. (Zeman, 2002, s. 10) A vrátíme-li se k jazyku, islandština se od středověku zachovala jen o málo změněná. (Hartlová, 1998, s. 33) Ačkoli se Island začal modernizovat již v 19. století obnovením parlamentu a postupným rozvojem společenského a kulturního života, pocit izolovanosti byl zlomen až za druhé světové války, kdy byl ostrov obsazen spojeneckými vojsky. A tento zlom přijali Islanďané velmi rozporuplně, neboť v nich současně vyvstaly obavy o vlastní identitu. Vlna „amerického životního stylu“ je současně fascinovala i děsila, přinášela s sebou blahobyt a pokrok, ale i zkaženou morálku a konzumní styl života. Nabourávala jejich sepjetí s přírodou. (Kadečková 2001, s. 262) A tento pocit vykořeněnosti přetrvává do dnešní doby. V Stefánssonově románu si můžeme povšimnout i několika poznámek na účet Ameriky. „O černých dírách Sólrún žádný úkol nezadala, ty nejsou považovány za zvlášť vhodné téma pro děti, černé díry jsou horší než liberalismus, horší než Amerika…“ (Stefánsson, 2009, s. 37) Nicméně Stefánssonovi vesničané nejeví zájem nejen o liberalismus a kapitalismus, ale ani o socialismus. Nepřiklání se zkrátka k žádnému směru, žádnou kulturu nepovažují za hodnou následování.
2.2 Náboženství Další výjimečnost Islandu spočívá v náboženské otázce. Islandský parlament – alting sice roku 1000 oficiálně přijal křesťanství, šlo však spíše o politický ústupek. Členové altingu Islanďanům současně povolili uctívat pohanské bůžky. Zatímco se tedy ve většině zemí Evropy neobešlo pokřesťanštění bez bojů a nevraživosti mezi křesťany a pohany, na Islandu pohanská i křesťanská víra splynula v jedno a takto přežila až do dnešní doby. Ptáme-li se proč, odpověď můžeme hledat opět v téměř tisícileté izolaci ostrova a tudíž minimálnímu vlivu jiných křesťanských národů. Vyskytlo se sice několik pokusů poslat na ostrov misionáře, Islanďané je ale většinou zabili nebo vyštvali. A domníváme se, že nejdůležitějším předpokladem tohoto jevu je fakt, že Islanďanům křesťanská víra nepřešla příliš do srdce, že byla spíše pózou. Stala se pro ně zvyklostí, ale nestala se přesvědčením. Jinak bychom si ani nemohli vysvětlit, že i v 16. století přešla celá země jen tak ze dne na den na luteránství, bez bojů, téměř bez odporu duchovních. Jednu neděli sloužili mši v římskokatolickém rytu, další neděli luteránský obřad. A ani tato nová víra nebyla očištěna od pohanských zvyků. (Zeman, 2002) 8
Tudíž zatímco ve většině evropských zemí jsou nadpřirozené postavy jako skřítci, víly nebo elfové spojeni s mýty, bájemi a pohádkami, mnoho Islanďanů na ně ještě dnes svým způsobem věří. Jsou schopní se například odstěhovat, pokud mají pocit, že na daném místě bydlí nějaký zlý skřítek. Dobří skřítkové jsou chápáni jako členové domácnosti, v některých rodinách jim dokonce prostírají. A byly zaznamenány případy, kdy byly přerušeny stavební práce na silnici, protože dělníci po několika komplikacích nabyli pocitu, že si duchové tuto stavbu nepřejí. (Zeman, 2002, s. 62) Nejedná se samozřejmě o obecnou záležitost. Vzhledem k těmto okolnostem se ale čtenář možná nebude divit, proč se Stefánsson tolik zaobírá otázkou existence duchů a proč Benedikt v jednom z příběhů říká: „Moje matka byla jasnozřivá, často viděla, jak po louce před domem přecházejí elfové.“ (Stefánsson, 2009, s. 94) Důležitější pro tuto práci je však otázka současného přístupu Islanďanů ke křesťanskému náboženství, protože tou se Stefánsson v románu otevřeně zabývá. Podle Zemana (2002, s. 57) se dnes na Islandu hlásí ke křesťanství asi 95 % obyvatel, víra v jejich životě však nemá zásadní místo. Církev mají lidé spojenu s tradicemi, vnímají ji jako nositelku národních a kulturních hodnot. Navíc spadá pod stát, jejím nejvyšším představitelem je prezident. Účast na bohoslužbách je tedy jakousi běžnou společenskou událostí. Lidí, u kterých můžeme hovořit o víře v pravém slova smyslu, je podstatně méně.
2.3 Přírodní podmínky Léto i zima jsou na Islandu mnohem mírnější, než ve střední Evropě. V létě se teplota běžně nevyšplhá nad 15 °C, v zimě zase neklesá pod – 2°C. Počasí je ke všemu velmi proměnlivé a tak mohou nastat v červenci mrazivé dny, naopak v prosinci velmi teplé. „Krutost“ islandských zim tedy nespočívá v nízkých teplotách. Spočívá v nedostatku denního světla. V prosinci slunce svítí jen tři až čtyři hodiny denně a je-li zamračeno, pak se Islanďané ani v tomto krátkém úseku příliš světla nedočkají. Tato skutečnost bohužel není bez následků, v zimním období statisticky stoupá počet sebevražd, nedostatek světla negativně působí na lidskou psychiku a mnozí lidé trpí depresemi. Ve světě se tento syndrom nazývá „islandská nemoc.“ Naštěstí Islanďanům dnešní podmínky umožňují přes zimu vycestovat do slunnějších zemí, což asi čtvrtina z nich využívá. (Zeman, 2002, s. 117) Těmto temným zimním obdobím se sice Stefánsson věnuje spíše v náznacích, ale přesto si čtenář může vytvořit představu o jejich vlivu na život. Na charakterech postav se dá sklon 9
k depresím, strachu a melancholii hojně pozorovat. Symbolika světla a tmy je obsažena již v názvu a prostupuje celým románem, od začátku až do konce.
2.4 Národní povaha Podle Zemana (2002) jsou velmi hrdí na svou historii a kulturní dědictví a jsou citliví k jejich podceňování. Značný podíl na tom má skoro tisíciletá izolace od okolního světa. Vyvinul se u nich silný smysl pro národ a pro společnost. Umí podle Zemana držet pohromadě, protože je k tomu od pradávna nutily tvrdé podmínky. Navíc byla islandská společnost beztřídní, na rozdíl od zbytku Evropy. A tak je dnes Island zcela rovnostářskou až rodinnou zemí. Svědčí o tom i fakt, že se všichni oslovují křestními jmény, včetně hlavy státu. (Zeman, 2002, s. 159) Oslovování hrdinů křestními jmény v díle Letní světlo, a pak přijde noc tedy není ničím výjimečným. Co se týče příjmení, používá ho jen minimum zdejších obyvatel. Islanďané dodnes neopustili středověký úzus a nechávají si jméno po otci, k němuž je připojeno –son, jde-li o muže a – dóttir, jde-li o ženu (např. Jónsson, Einarsson, Jakobsdóttir). (Kadečková, 2001, s. 10)
10
3 Stručné dějiny islandské literatury Od středověku až do 19. století dosahovala na Islandu největší obliby veršovaná poezie, především epické rímury a romance. Změnu přinesli až romantičtí básníci, kteří opustili hrdinský patos a kladli důraz na myšlenkový obsah díla. Ve svých básních opěvovali přírodu, islandskou minulost a slavné hrdiny ság, čímž přispívali k národnímu uvědomění. Jedním z těchto básníků byl Matthías Jochumsson, autor textu současné národní hymny. (Kadečková, 2006, s. 318) Epická próza byla na Islandu vzácností. Prvním románem se stal Chlapec a dívka Jóna Thoroddsena, který vyšel vlastním nákladem r. 1850 v Kodani. (Kadečková, 2006, s. 319) Nutno říci, že kodaňskou univerzitou prošli všichni významní spisovatelé tohoto období.1 Zde můžeme sledovat počátky národního hnutí a romantismu, stejně tak i realismu. Ke zrodu realismu došlo roku 1882 zveřejněním realistického manifestu, jenž vytvořili čtyři studenti, mezi nimi Gestur Pálsson a Einar Hjörleifsson Kvaran, kteří jsou dnes považováni za hlavní představitele islandské realistické tvorby. Stejně jako ve světě, tak i na Islandu přispěl realismus do literatury novými tématy, většinou se dotýkal nedostatků společnosti, problematiky předsudků a morálky. (Kadečková, 2001) Realistické tendence se ale projevily snad ještě výrazněji v poezii, neboť ta nepřestává u Islanďanů dosahovat největší obliby. Romantické opěvování minulosti střídá pohled na současnost, básníci opěvují svobodu a smyslnou lásku. (Kadečková, 2006, s. 319) Na počátku 20. století se stává důležitou osobností islandské literatury Jón Trausti. Tento prozaik začal v literatuře poprvé zpracovávat téma podnikání a hospodářského rozvoje. Sám pocházel z venkova a považoval toto prostředí za přirozené a ryzí v protikladu k modernímu městu, které podle něj bylo spojeno s úpadkem morálky. Nedůvěru k modernímu vývoji sdíleli i další spisovatelé Traustiho generace a i v pozdějších obdobích se bude téma stále objevovat. (Kadečková, 2006, s. 324) Do popředí se dostává také drama. Většina islandských tvůrců však odcházela za kariérou do ciziny a přestávala psát v rodném jazyce. Z nejvýznamnějších dramatiků tohoto období jmenujme Guðmunda Kambana, Gunnara Gunnarssona nebo Jóhanna Sigurjónssona, jehož hra Eyvind z hor se hrála i v Národním divadle v Praze. (Kadečková, 2001, s. 9)
1
Island byl v této době součástí Dánska. Samostatnou univerzitu má až od roku 1911.
11
Guðmundur Kamban se proslavil ještě více jako autor historických románů, přičemž se věnoval dobám velkých převratů či velkých osobností. Mezi klasická díla islandské literatury patří například jeho román Panna na Skálholtu. (Pallas, 1946, s. 21) Po roce 1918 dosahuje obrana tradičního venkovského života a heroizace islandské minulosti svého vrcholu. Oblíbený je žánr venkovského románu, v němž jsou vyzdvihovány tradiční křesťanské hodnoty, vztah k půdě a solidarita s chudými. Hlavním představitelem této tvorby je Guðmundur Hagalín. (Kadečková, 2006) Současně se však několik mladých umělců pokoušelo z této tématiky vymanit. V poezii dosáhli velké popularity především básníci Stefán frá Hvítadal a Davíð Stefánsson frá Fagraskógi. Jejich básně odráží vlastní intimní zážitky, ale i pocity moderního člověka. Davíð Stefánsson frá Fagraskógi ve své poezii reflektuje obě světové války i sociální nerovnost ve světě. (Kadečková, 2006, s. 329) Na poli prózy se prosadil ironický a provokativní spisovatel Þórbergur Þórðarson. Jeho Dopis Lauře se stal zlomovým dílem pro celé islandské literární dějiny. Obsahuje jak kapitoly o osobním životě autora, tak rozpravy nad politikou, filosofií nebo náboženstvím. Autor se dotýká témat, jež se v literatuře nikdy neobjevila, a nemilosrdně jim nastavuje zrcadlo. Nebojí se šokovat, je to jeho cílem. I po jazykové stránce volí netradiční postupy, vytváří vlastní novotvary nebo poislandšťuje cizí slova. Proto je dílo považováno za první krok k avantgardě. (Kadečková, 2006, s. 331) Modernismus se však zatím neujal a ostatní prozaici psali nadále v duchu realismu. (Kadečková, 2001 s. 238) Často také čerpali látku z islandských dějin, i ti, kteří tvořili v cizině jako například Gunnar Gunnarsson nebo Kristmann Guðmundsson. (Pallas, 1946, s. 20) Po 2. světové válce literatura reaguje na překotnou modernizaci země, kterou podnítil pobyt spojenecké armády. Spisovatelé se snaží vyjádřit strach z rozpadu veškerých dosavadních hodnot a s tím spojenou nezakotvenost současného člověka. (Kadečková, 2001, s. 263) Pro vyjádření tohoto pocitu hledají i nové formy a dávají tak průchod modernismu, především v lyrické poezii. Skupina tzv. „atomových básníků“ opouští tradiční schémata, metrum a rým a volí zcela svobodnou cestu vyjádření. (Hartlová, 1998, s. 36) I v literární tvorbě 60. let je patrné odmítání konzumního způsobu života. (Kadečková, 2006, s. 351) Na knižním trhu dominovali básníci jako Matthías Johannessen, Jóhann Hjálmarsson nebo Vilborg Dagbjartsdóttir. Oblíbili si volný verš, tíhli k experimentům a moderním literárním směrům (např. k surrealismu), ale zůstali zakotveni v islandském
12
myšlenkovém světě. Jejich básně reflektují domácí události, obdivují momenty všedního dne nebo se staví kriticky ke společnosti. (Kadečková, 2006, s. 352) Kolem roku 1970 začala publikovat nová generace spisovatelů, ovlivněná už jiným prostředím, ve kterém vyrůstala. Jejich tvorba se oprošťovala od klasických forem, obrazné řeči a od národních kořenů. Mladí Islanďané volali po uvolněnosti, nezávislosti, podepsala se na nich masová kultura i texty moderní hudby. Protože nyní směli mladí lidé odcházet na studium i do zemí východního bloku, rozšiřovalo se spektrum kontaktů s cizími kulturami. (Kadečková, 2006, s. 353) Úžasné popularity dosáhl například Þórarinn Eldjárn svou sbírkou Básně. S ním vstoupilo do poezie humorné znevažování pojmů národního kulturního odkazu. V této neúctě k platným normám nejdále došel Dagur Sigurðarson, který se hlásil k hippie a ve svých dílech šokoval otevřeností v sexuální tématice. (Kadečková, 2006, s. 354) Poezie už ze své podstaty reaguje na nové podněty pohotověji. Proto zatímco v poezii proběhl obrat k modernismu už v 50. letech, próza se stále držela tradičního pojetí. To se začalo lámat až v polovině 60. let. (Hartlová, 1998, s. 36) Za první modernistický román je považován Tómas Jónsson. Bestseller, karikaturní dílo Guðbergura Bergssona. (Kadečková, 2006, s. 355) Sedmdesátá léta se nesla v duchu marxismu, proto se i próza navrací k realismu a ke zkoumání postavení člověka ve společnosti. Spisovatelé se snaží o jakési sociopsychologické studie, které na životě několika generací dokazují obecně platné zákony. (Kadečková, 2006, s. 356) Proti tomu se vyhraňuje opět Bergssonova tvorba a také například tvorba spisovatelky Svavy Jakobsdóttir, která měla blízko k absurdní literatuře. Její romány jsou kafkovsky laděné, groteskní a nevyhýbají se fantaskním prvkům. (Kadečková, 2006, s. 357) Zajímat nás bude ale mnohem více Jakobína Sigurðardóttir, druhá velká spisovatelka tohoto období, neboť můžeme v charakteru její tvorby pozorovat podobnost s Jónem Kalmanem Stefánssonem. Sigurðardóttir je výjimečným zjevem proto, že nebyla univerzitně vzdělanou intelektuálkou, ale prostou ženou v domácnosti a matkou mnoha dětí žijící na venkově. Silnou stránkou její literární tvorby je podle Kadečkové „citlivý vhled do existenciální problematiky zcela obyčejných lidí v bezcílném světě“ (2006, s. 358). Ve svém díle se snažila vyšlapat cestu k pochopení mentality současných Islanďanů a zobrazovat jejich chování z různých zorných úhlů. (Kadečková, 2006, s. 358) V období šedesátých a sedmdesátých let se začala pomalu rozvíjet také moderní islandská dramatika a to zásluhou Jónase Árnasona a Agnara Pórðarsona. Za nejnadanějšího je pak považován Jökul Jakobsson, v jehož tvorbě můžeme zaznamenat prvky absurdního 13
dramatu. (Kadečková, 2006, s. 360) Experimentální dramatické tvorbě se začal věnovat také Halldór Laxness, poté co opustil sociálně laděnou prozaistickou tvorbu. Laxness je dosud jediným Islanďanem, jež obdržel Nobelovu cenu za literaturu. (Hartlová, 1998, s. 287) V osmdesátých letech přestává být literatura společensky angažovaná a vrací se k příběhům. Oblibě se těší díla historická, životopisné romány a memoáry. (Kadečková, 2001, s. 265) Výraznými osobnostmi těchto let jsou Gyrðir Elíasson nebo Sigurður Pálsson. Zvláštností je, že se tito spisovatelé neomezují pouze na poezii či prózu, ale mají na svém kontě bohatou škálu žánrů, přičemž nestojí jeden ve stínu druhého. (Kadečková, 2006, s. 362) Do literatury také vstupuje řada žen píšící romány. Steinunn Sigurðardóttir upoutala pozornost románem Zlodějka času, jenž je výpovědí o hledání ženské identity. Fríða Á. Sigurðardóttir byla za román Zatímco plyne noc odměněna Cenou Severské rady. (Kadečková, 2006, s. 364) Tato cena je udělována od roku 1962 a její obdržení znamená nejen velkou prestiž, ale i zajištění propagace díla. Proto udělování tohoto ocenění podporuje domácí tvorbu v skandinávských zemích. Na Islandu se navíc spisovatelé mohou těšit velké finanční podpoře. Není tedy divu, že je dnes Island na poli literatury nejproduktivnější zemí. Na jednoho obyvatele je vydáváno v průměru kolem 1500 beletristických titulů ročně. (Kadečková, 2001, s. 265) Na Cenu Severské rady byla roku 2005 nominována také kniha Letní Světlo, a pak přijde noc.
14
4 Kompoziční a jazykový plán
4.1 Kompozice Román tvoří osm příběhů, které jsou navzájem propojeny. Mají společné dějiště a postavy. Jeden hrdina se obvykle vyskytuje ve více příbězích, přičemž jednou má roli spíše nečinného diváka v pozadí, podruhé je hlavním aktérem.2 Mezi jednotlivými příběhy se objevují krátké mezikapitoly. Na rozdíl od příběhů nemají samostatný název a jsou celé uvedeny v závorce, jako by měly být jen malým dodatkem, v němž autor nechává plynout své myšlenky. Pro dílo jsou ale zásadní, často obsahují jakýsi klíč, objasnění, podtržení hlavní myšlenky předchozího příběhu. Někdy tato vsuvka zase uvozuje příběh následující. Obecně tedy můžeme říci, že tyto mezikapitoly nejen formálně, ale i myšlenkově propojují jednotlivé části románu. Celkovou kompozici nelze označit za chronologickou ani retrospektivní. Jednotlivé příběhy jsou z hlediska času řazeny nesouvisle, v některých případech „na přeskáčku“, jindy se navzájem časově prolínají. O pořadí rozhoduje autorův záměr něco sdělit dříve a něco později. Ačkoli je vyprávění soustředěno na přítomnost, je prokládáno líčením minulých událostí. Věnuje-li se vypravěč některé z postav, začne často zmínkou o jejím dětství, původu, dřívějších vztazích a jiných okolnostech, které působily a působí na vývoj její osobnosti. Všechny tyto zmíněné postupy kopírují přirozený průběh lidského poznávání okolního světa. Člověk se o svých sousedech, spolupracovnících, zkrátka lidech ve svém okolí také dovídá útržkovitě, občas o nich něco zaslechne z jednoho zdroje, pak z druhého, pozoruje jejich chování v nejrůznějších situacích. Tak i čtenář pomyslně prochází vesnicí, sleduje počínání lidí a dovídá se o jejich životě úlomkovité zprávy. Autenticitu vzbuzuje i fakt, že se nejednou v příběhu objeví postava, která pro jeho průběh má jen malou důležitost, zkrátka jen náhodou kráčí po stejném chodníku nebo nakupuje v tom samém obchodě jako hrdina, o němž je řeč. A přesto nás, tak jako v životě, na vteřinu ovane něco z jejího příběhu.
2
V české literatuře se můžeme se stejnou formou setkat např. v knize Želary Květy Legátové.
15
4.2 Vypravěč V románu je užito wir-formy, vypravěčem se stává jakési kolektivní vědomí vesnice. Toto společné „my“ posiluje prvek sounáležitosti, vzájemné odkázanosti a závislosti vesničanů jednoho na druhého. Postavy sice jednají samostatně, ale jsou zároveň nuceny nést spoluzodpovědnost za vše, co se děje. Stejně tak bychom mohli i užití wir-formy chápat jako vyjádření stále menší lidské individuality v globalizovaném světě. Člověk se začíná stále více vnímat jako součást nějakého „my“, protože jeho „já“ se zdá být tak malé a nicotné uprostřed velkého světa. Užití 1. osoby plurálu může ale čtenář někdy začít vnímat jako mykání, především v případě, kdy vypravěč užívá slovesa příznačná spíše pro jednotlivce (např. „my uvažujeme“, „my si myslíme“) nebo vyjadřuje očividně své osobní myšlenky. Pak čtenář přirozeně vnímá autorský subjekt, přestože bylo pravděpodobně autorovou snahou jej potlačit. Úskalí také spočívá v obecnosti tohoto „my“, neboť někdy se za ním neskrývá celá vesnice, ale například jen mužská populace či jiná skupina. Vypravěč také často komunikuje se čtenářem a užívá při tom tykání. Tímto prostředkem navozuje atmosféru přátelského, důvěrného rozhovoru a vtahuje čtenáře nejen do děje, ale i do četných úvah o životě, člověku, o Bohu, o smyslu bytí. Nutno ještě uvést jednu zajímavost v Stefánssonově vyprávění. On sám se o této vypravěčské tendenci vtipně zmiňuje, když charakterizuje starou vesničanku Lauru: „… má neobyčejnou schopnost zatlačit nás v družstevní prodejně, bance, ve zdravotním středisku do kouta a bez jakéhokoliv úvodu vyrukovat s těmi svými vyprávěnkami ze života, přičemž pokaždé začne uprostřed věty“. (Stefánsson, 2009, s. 25) Tendenci začínat vyprávění uprostřed věty nebo potažmo začínat příběh od středu má i sám autor. Podívejme se už jen na začátek prvního příběhu. “Jedné noci se mu začaly zdát sny v latině.“ (Stefánsson, 2009, s. 13) Není řečeno komu, za jakých okolností, proč je nám to vyprávěno. Tato věta přesvědčivě budí dojem, že se již před jejím přečtením ocitáme uprostřed konverzace a jsme obeznámeni s tématem hovoru. Vypravěč tak čtenáře doslova donutí, aby se už od počátku pokládal za součást vyprávění.
16
4.3 Jazyk Co do jazykových prostředků je autor ironický, vyprávění koření humorem, neváhá vložit vulgarismy, současně ale používá originální metafory a vytváří tak rozmanité básnické obrazy. Vskutku překypuje bohatou fantazií, používá netradiční přirovnání a občas vkládá do vyprávění i neskutečné události, buď pro pobavení, nebo jako symbolický obraz (např. zmínka o ztrouchnivělém starci Björgvinovi, kterého odnesl silný vítr). Autor má velkou schopnost vyjádřit málem mnoho, odhalit jedinou větou obrovskou pravdu o člověku a hloubku v jeho nitru a činí – li tak skrze obrazy, je to tím působivější. Uveďme si to na situaci, kdy Jónas nachází ráno v pokoji oběšeného otce. Autor ho zobrazí, jak stojí ve dveřích v červeném pyžamu a jak mu po nohou stéká moč. To je vše. Domnívám se, že kdyby toho bylo řečeno více, i kdyby bylo sebelíp popsáno, co se v Jónasově nitru odehrává, nepůsobilo by to zdaleka tak přesvědčivě. V červeném pyžamu je všechna bezmoc chlapce, který neuměl být mužem a ve stékající moči jeho hrůza. Dojem může čtenář zakusit tak silně právě proto, že mu autor nechává volné pole pro vlastní představu a pocit. Nepodsune mu nic, jen nabídne obraz. S podobnou jazykovou úsporností se můžeme setkat také v závěru posledního příběhu, v jedné z nejemocionálnějších částí knihy. Dlouhá léta osamělý Benedikt konečně poznává milující ženu, vzápětí o ni přichází, když se její auto převrátí a její hlava narazí na velký kámen u cesty. Víc nic. Příběh je téměř nedopovězen. Nevíme, jak to Benedikt přijal, jak se to dověděl, ani slovo o jeho vnitřních pocitech. Jen na pár řádcích je vytvořen obraz, jak hrdina buší den co den do osudného kamene, který si přestěhoval na zahradu, buší, dokud nemá ruce úplně zkrvavené a kámen není na prach. V kontrastu k této úspornosti se setkáváme s metodou, při níž vypravěč občas zopakuje a shrne události, které se staly, a to i několikrát během příběhu a podobnými slovy. Umocňuje tak dojem, že se jedná o něco překvapivého, šokujícího. Napodobuje člověka, který něco dokola opakuje, protože tomu stále nemůže uvěřit. Tento postup se objevuje nejvíce v příběhu Astronoma. A zvláště zajímavé jsou autorovy popisy a charakteristiky postav, často vytvořené s dávkou fantazie, např. popis Jónasovy postavy: „ruce, které byly tak průsvitné, že jimi procházelo světlo“, „…působí neuvěřitelně křehce, kdybys vedle něj zadupal, asi by se rozbil.“ (Stefánsson, 2009, s. 43)
17
5 Tematický plán
5.1 Čas a prostor Děj románu se odehrává v 90. letech 20. století, tedy v době tak nedávné, že můžeme hovořit téměř o současnosti, neboť společenské problémy platné pro 90. léta jsou aktuální stejně tak i dnes a čtenáři nic nebrání vztahovat knihu na svůj současný život. Sám autor zastává názor, že není rozhodující, do které doby je dílo zasazeno, ale jak je napsáno. Příběh odehrávající se i před tisíci lety může podle něj někdy vypovědět o moderní době mnohem více, než příběh zasazený do současnosti, jak řekl v rozhovoru pro The Reykjavík grapevine. (Benediktsson, 2008) Dějištěm románu je zapadlá islandská vesnice, jež nemá kostel, hřbitov ani historii. Zde se odehrává veškerý děj, ani na chvíli vypravěč nezavede čtenáře jinam, vyjma několika malých statků v okolí. Přírodním a společenským podmínkám, jež prostředí utváří, jsem se věnovala již v první kapitole. Proto se nyní zaměřím na to, jakou funkci má ve Stefánssonově díle prostředí malé vesnice. Zdá se, jako by autor zvolil toto prostředí proto, aby charaktery svých postav zkoušel, vystavil je životu téměř s holýma rukama. Bere jim to, co dnešnímu člověku běžně přináší útěchu – mírnou krajinu, radovánky jako divadla, krásné městské parky a kavárny, uklidňující zvuk kostelního zvonu, potažmo kostel a potažmo náboženství. Když se zde jednou za čas koná taneční zábava, celá vesnice je na nohou a někteří ani nespí, jak se těší. Když se Astronom rozhodne uspořádat přednášku, sál je nacpaný k prasknutí, protože nic podobného vesničané ještě nezažili. A v tomto osamělém a drsném prostředí nechává autor postavy jednat odkázané jen na sebe navzájem, jako herce na jednom jevišti. A můžeme si povšimnout dalšího významu tohoto prostředí. Lidé v malé vesnici jsou mnohem více citliví na změny doby. Moderní vynálezy a zánik tradičních hodnot se jich dotýkají více, než kdekoli na světě. Tuto skutečnost považuji za klíčovou. Autorovi dává možnost vystihnout znaky dnešní doby přesvědčivě a s důsledky, které mají na život člověka. Stefánssonovo pojetí venkova je tedy v jistém smyslu kontrastní k tradičnímu literárnímu pojetí. Podle Kadečkové (2006) byla venkovská kultura v islandské literatuře od počátku 20. století chápána jako nositelka tradic, morálních zásad a národního ducha. 3 3
První město vzniklo na Islandu až v 19. století. A i v té době žila na venkově převážná část obyvatel. Z tohoto důvodu mluvíme o obhajobě venkova až později.
18
Vesnice bývá převážně symbolem harmonie, tradic, většího sepjetí s přírodou a větší blízkosti mezi lidmi. V Stefánssonově románu je naopak dějištěm lidského bloudění a prázdnoty. A vzdálenost mezi lidmi přirovnává autor ke vzdálenosti hvězd. Na první pohled působí idylicky žít nedaleko fjordu, v malé vesnici, kde každý každého zná a kde se lidé mohou podle svých vloh a zájmů podílet na společenském životě. Autor jde ale postupně pod povrch a zobrazuje nešťastné a nenaplněné lidské duše, lidi vyděšené, buď z rychlosti a hluku doby nebo z nečinnosti a stereotypu. Zdánlivý klid a pokoj se mění v úzkostné ticho plné nezodpovězených otázek. Letní světlo střídá temná noc.
5.2 Postavy Od prostředí můžeme volně přejít k postavám románu, neboť se, jak již bylo řečeno, prostředí na jejich charakteru odráží. Vesničané jsou melancholičtí, často podléhají vášním nebo s nimi musí svádět krutý boj. Trpí vnitřní prázdnotou a z nedostatku podnětů tráví večer co večer před televizní obrazovkou či u sklenky alkoholu. Jsou pronásledováni úzkostmi, strachem a depresemi, a jak sám autor píše, je to dílem kvůli drsné přírodě, dlouhým nocím, jednotvárné podobě vesnice a tak dále. Kniha se však hlasitě vyjadřuje i k jiným příčinám úzkosti – mluví o nátlaku, který na člověka vytváří moderní doba, o strachu z konečnosti a bezcílnosti života, který způsobil ateismus, o rychlosti a proměnlivosti světa, které v lidech probouzí stres. Autor odhaluje skutečnosti, které jsou společné jak pro islandské venkovany, tak pro lidi v jiných koutech moderního světa. Charakteristika konkrétních hrdinů se podobá ve většině případů spíše náčrtu, ale jak již bylo řečeno, náčrtu velmi dovednému a výstižnému, pomocí symbolů a přirovnání. Vypravěč také často prozradí něco z minulosti postavy, či odhalí některé její zvyky. Nepustí se však do žádných velkých soudů. Dle mého názoru, tak nabízí čtenáři větší spolupodílení se na příbězích, protože čtenář do nich musí vstoupit v roli psychologa a naslouchat pozorně všem drobným náznakům, z kterých si pak skládá charaktery postav jako mozaiku.
5.3 Titul Titul románu je symbolický, autor v něm používá motiv světla a tmy, přičemž světlo je spojeno s létem, tma pochopitelně se zimou. Není tím ale jistě odkázáno jen k běhu přírody, k dlouhým islandským nocím. Soudím, že světlo je metaforou dobra, naděje, jistoty – tedy 19
pozitivna. Naopak tma znázorňuje strach, beznaděj, nesvobodu a další negativní pocity. A to nejen proto, že je tato symbolika snad od úsvitu lidských dějin zakotvena v naší kultuře, ale především proto, že autor sám se jí drží až do konce knihy. Ačkoli pojmy také místy relativizuje. Bude-li se čtenář soustředit na to, kolikrát autor použil slovo světlo nebo tma, zjistí, že v textu dosahují velké četnosti. Motiv světla je většinou použit v souvislosti s lidmi řekněme dobrými (ačkoli rozdělení postav na dobré i zlé by bylo scestné). Zde je výčet těchto postav: Jónas, Jónasova matka Bára, Jakob, Eygló, teta Bjorg a Thuríd. O všech autor píše jako o zdroji tohoto světla. Jako o lidech, kteří ho nejen mají uvnitř, ale září navenek a povzbuzují tak ostatní. „Kam přišla, všude se hned jakoby rozsvítilo,“ (Stefánsson, 2009, s. 136) takto autor charakterizuje Bjorg. Jinde zase píše o Thuríd: „Její vnitřní zásoby světla v nás už nejednou vzbudily naději, že život přece jen není zas tak hrozně uhozený, že v něm bliká nějaké světýlko.“ (Stefánsson, 2009, s. 213) Zvláštním případem je Jónas, autor jeho „záření“ přenese i do reálné fyzikální roviny. Jeho otec mu dokonce jednou při výpadku elektřiny říká, aby mu posvítil na čtení. Ačkoli jde o humornou nadsázku, je současně řečeno, že Jónas byl světla opravdu plný. Zatímco jiné postavy mají světlo uvnitř, Jakob světlo následuje. A to i reálně, během jízdy nákladním vozem. Světla jeho auta prořezávají tmu a vypravěč konstatuje: „Člověk má vždycky následovat světlo.“ (Stefánsson, 2009, s. 175) Tak se jízda autem za noci stává metaforou pro směřování člověka na této zemi. Při Hannesově pohřbu kněz říká: „Zmizely stíny v tvé hlavě a ty se nacházíš v tak velikém světle, že je žádný pozemský jazyk neumí vylíčit. Toto světlo je samotné světlo Boží.“ (Stefánsson, 2009, s. 53) Ačkoli existují světla, která člověku ukazují směr, je tu také tma. Tma svírá svět od října do dubna a dává lidem pocítit svou moc. Obklopuje Islanďany víc, než si umíme představit. Vypravěč praví: „Noc je tmavá a dlouhá, připravuje nás o rozum.“ (Stefánsson, 2009, s. 59). Ve tmě se člověk snáze stává někým jiným, přestává se ovládat, slovy autora „myš se vrhá na kočku, ze psa se stává vrabec“. (Stefánsson, 2009, s. 58) Pak je tu strach ze tmy. Podle Astronoma se lidé bojí tmy stále víc paradoxně proto, že ji čím dál méně znají. Roste počet pouličních lamp, lidé elektrifikují, co mohou, ale pak se už ani neumí pohybovat ve tmě v přírodě, tak jako jejich předkové. Vlastně se neučí se tmou vypořádat, pouze před ní utíkají.
20
Tma je prostorem pro tajemno. Ve tmě si není člověk ničím jist. Také události ve Skladě začnou prasknutím žárovky, vše zahalí tma a proti té jsou najednou Kjartan s Davidem bezmocní. Tma je připravuje o odvahu, ochromuje jejich síly. Tmu autor také použije jako symbol samoty, opuštěnosti a prázdnoty, při vyprávění o Hannesově pohřbu. „Jónas seděl v první lavici, žádná ruka ho netiskla, tma z jedné strany, tma z druhé.“ (Stefánsson, 2009, s. 54) A Hannesovu smrt autor vystihuje slovy „Hannes couvne před tmou.“ (Stefánsson, 2009, s. 57) V tomto případě je tmou vyjádřeno nejtěžší vnitřní utrpení člověka. Jak již bylo řečeno, vypravěč ale také hodnotu tmy a světla relativizuje. „Tma může být i přátelská, přináší nám měsíc a hvězdy na nebi, světlo od sousedů, program televize, sex, láhev whisky, nesmíme tmu jen pomlouvat.“ (Stefánsson, 2009, s. 95) Tímto prohlášením na okamžik upustí od striktní symboličnosti a přesune se do reálné roviny. Tím docílí, že jeho symbolika není účelová a plánovaná, že naopak vyvěrá z jeho vnímání a současně ho nesvazuje.
21
6 Hlavní motivy díla
6.1 Rychlost a hluk doby „Deset let není dlouhá doba. To si aspoň myslíme a tak i reagujeme, ale přesto může ve světě dojít k obrovskému skoku i za kratší dobu. Změní se počasí, nový ptačí druh osídlí zem, světová mocnost se stane nulou. Ano, svět se otřásá, ale my se držíme kuchyňského stolu.“ (Stefánsson, 2009, s. 54) Takto charakterizuje autor současný svět a jeho proměnlivost. Včerejší noviny jsou lidem k ničemu. Sotva se nějaký výrobek objeví na trhu, vzápětí vychází z módy. Zajímavá je myšlenka, že i při pohledu na nějaký starý film lidem minuta připadá delší. Dnes ve filmu podstatně přibylo střihů, stále se mění zorné úhly, vše probíhá rychle. Vypravěč s humornou nadsázkou konstatuje: „Většinou jsme už i mrkat přestali z obavy, že o něco přijdeme.“ (Stefánsson, 2009, s. 175) Naše doba je zkrátka jako rychlý vlak, který se na člověka valí a hrne jej. Stefánssonovi hrdinové proto cítí nátlak, jsou zmatení a žijí ve stresu. I přesto, že od tohoto ruchu žijí prakticky v ústraní. A autor se zmiňuje ještě o dalších důvodech k neklidu. Člověk si sedá do letadla v obavách, jestli s ním po cestě nevyletí do vzduchu. Skoro na každém rohu už jsme dnes sledováni kamerami. Státní systémy se hroutí. Totalitní země naopak stále přežívají, a zatímco se tváří neškodně, chystají jaderné zbraně. Nezůstaňme však jen u těchto hrozeb. Autor totiž přichází s originálními nápady, jak lidi stresu zbavit, ačkoli jde pouze o symboliku.
Už v prvním příběhu nás seznamuje
s Helgou a jejím zvláštním zaměstnáním, jež spočívá v tom, že sedí po celý den u telefonu a naslouchá lidem, kteří se potřebují uklidnit, křičet ze strachu, jsou osamělí a potřebují slyšet lidský hlas nebo se chtějí vypovídat ze svých těžkostí. Její pomoc spočívá pouze v tom, že tyto volající v klidu vyslechne, případně prohodí nějaké přátelské slovo. Jen její klid a trpělivé naslouchání, to je vše. Ale lidem to dokáže vracet pozbytou rovnováhu. Dalším takovým „terapeutickým nástrojem“ se stává i Jónasova zeď, ačkoli ji nevytvořil za tím účelem. Jde o zeď, na kterou Jónas nakreslil zapadající slunce a desítky ptáků. Původně obyčejná zeď v Mlékárenském středisku, ke které se stavělo zboží, se stává místem, kam lidé chodí, když se potřebují uklidnit nebo když chtějí přemýšlet. Jónas zde zanechal nesmazatelnou stopu své prosté lásky k přírodě, kus ze svého vnitřního míru. Obecně si na tomto příkladu může čtenář uvědomit, co dokáže jediný malý lidský výtvor, který vznikl 22
z radosti. A že každý člověk zanechává stopy. Je jen otázkou, zda to jsou rozbité věci, rozbité vztahy, promarněný čas nebo zeď plná drobných lučních ptáků. Někteří hrdinové si však volí i jiné cesty, cesty podobné spíše únikovým východům, které neuzdravují a které postrádají směr. Takovým hrdinou je právník Áki. Ve snaze předejít chaosu se snaží do detailu zachovat životní řád. A to až do takové míry, že má přesně rozplánován každý svůj den a z tohoto plánu neuhne ani o píď. Ke všemu je posedlý čísly. Přináší mu klid, když má vše kolem sebe změřeno, spočítáno, zváženo, zprůměrováno, naplánováno, zorganizováno a mohli bychom v této řadě ještě pokračovat. Na počátku to mohla být dobře míněná snaha udržet si pevnou půdu pod nohama a dát svému životu jasný směr. Postupně se mu ale tento „smysl pro řád“ stal náboženstvím a nakonec ho připravil o manželství a o rodinu. Nutno ještě dodat, že zmíněná cesta ho k vyrovnanosti stejně nedovedla, neboť si jednoho dne při pohledu na širé moře uvědomuje, že nikdy nespočítá ryby v moři a lidské slzy, symbolicky řečeno jsou věci, které se nedají obsáhnout čísly, které jsou nekonečné a neuchopitelné. Tímto zjištěním ztrácí smysl vlastně vše, pro co Áki žil. Jeho víra se hroutí, celé Ákiho náboženství se hroutí, protože „existuje tolik velkých nul, které můžou spolknout život.“ (Stefánsson, 2009, s. 206)
6.2 Konzumní život Další absurditu naší doby Stefánsson spatřuje v přístupu k majetku, ve fenoménu konzumního života. Vidí, že lidé mají z hmotného hlediska vše, co k životu potřebují, naopak ještě mnohem více a přesto jim to nestačí. Nakupování dnes už není jen prostředkem k získání obživy a jiných potřebných věcí. Stalo se dokonce koníčkem, náplní volného času, v některých případech i smyslem života. Hmotný dostatek přitom lidi zdaleka nenaplňuje štěstím. Autor tento rozpor nejednou dokazuje na lidských příbězích nebo pomocí přirovnání. Tím nejoriginálnějším je zajisté připodobnění dnešních lidí k japonským opicím sedícím na teplém vřídle. Pohlednici s fotografií těchto opic přivezl ze zahraničních cest Matthías. Rozdává je lidem, kteří si přijdou něco koupit do Skladu, a vysvětluje jim, že si hoví ve svém pohodlí tak, jako si tyto opice hoví ve vřídle, ani se nehnou, vylezou jen, když si musí sehnat potravu a hned se zase vrací. Přeneseme-li tento obraz na lidi, je tím v podstatě řečeno, že člověk příjemně usazený ve svém pohodlí a blahobytu toho v životě méně dokáže. Volí raději sedět v teplém vřídle, než vyjít ven do chladného světa, překonat překážky, něco 23
získat, něco zažít. V tomto vřídle je mu sice dobře, ale zůstává pořád na tomtéž místě a nemá šanci se někam posunout. Pak autor na několika místech v románu používá metaforu, že se člověk topí v blahobytu, až mu z něj čouhá jen hlava. Považuji ji za mistrnou, neboť vystihuje oba póly této skutečnosti. Ve čtenáři na jednu stranu může vzbuzovat představu něčeho příjemného, například teplou koupel nebo pocit, kdy je zavrtaný až po krk pod peřinou. Na druhou stranu nevyjadřuje výraz „topit se“ zdaleka jen příjemné skutečnosti, ale také tonutí, nějaké uvěznění, ze kterého se člověk nemůže dostat. Vybavíme si například člověka zasypaného pískem nebo lavinou a pocity, které asi má – bezmoc, nesvobodu, marnost. Možná i člověku, který se „topí v blahobytu až po krk“ je nejdřív dobře, velmi dobře. A pak časem začíná zjišťovat, že není tak snadné se v něm volně pohybovat, že ho připoutává, zahlcuje. A je-li z člověka vidět jen hlava, nezbylo z něj trochu málo? Současný život autor srovnává s životem předků. Lidé dříve bojovali s hladem, zimou, umírali předčasně a celý život vlastně jen živořili. Dnešní lidé mají vše, o čem jejich předkové snili, téměř neznají hlad, jsou zdravější, žijí déle, ale přesto nedovedou být spokojení a šťastní. „My si tu žijeme poklidně, a přesto se moc dobře necítíme, protože co si máme počít se všemi těmi dny, s životem, s otázkou, proč vlastně žijeme?“ (Stefánsson, 2009, s. 40) Tedy hmotný dostatek často souvisí s nedostatkem někde v duši člověka. Dnešní svět konzumu se podobá bludnému kruhu. Lidé se pachtí, aby měli vše, na co si vzpomenou, ale pak si uvědomují, že takto promarňují svůj čas a nic jim to nepřináší. Blahobyt vytlačuje z jejich života skutečné hodnoty. Čím to je? Proč nás majetek tak ovládá? Proč toužíme po dobrém jídle, nejnovější technice, luxusním autě, stále nových bytových doplňcích? Vypravěč říká: „Potřebujeme toho k životu stále víc.“ (Stefánsson, 2009, s. 174) Není snadné se tomuto fenoménu ubránit, neboť obklopuje člověka ze všech stran a velký podíl má na tom reklama. Přesvědčuje lidi o tom, že nepotřebné je důležité. A tak se lidské životy neustále plní zbytečnými věcmi. A nejen věcmi. „Děláme si starosti s postavou, dáváme si zvětšit nebo zmenšit prsa, bojujeme s pleší, chodíme do solária, sníme o rovných zubech a sháníme recepty na nové a nové pokrmy.“ (Stefánsson, 2009, s. 40) A je to jen koloběh neustálé nespokojenosti, která nemá konce. Kdykoli člověk něčeho dosáhne, zatouží po něčem novém. Stačí projít kolem výlohy obchodu, shlédnout lákavou reklamu, porovnat svůj dům s těmi v časopise o bydlení nebo porovnat svůj šatník s časopisy o módě.
24
A tak Matthías rozdává vesničanům pohlednice s japonskými opicemi a nabádá je, aby si je vystavili třeba doma na ledničku a alespoň jednou za čas našli odvahu se z vlivu konzumu vymanit.
6.3 Osamělost A co vůbec vzájemná blízkost lidí? Na jednu stranu jsou lidé díky moderním komunikačním prostředkům spolu více „propojeni“, na druhou stranu možná právě proto méně v reálu komunikují a všímají si jedni druhých. Na jednu stranu se vzdálenosti mezi nimi zkracují, celý svět se sjednocuje a sbližuje. Na druhou stranu se lidé málokdy dovedou sblížit jen se svými sousedy. Tuto skutečnost autor citlivě vnímá a tématu osamělosti se v knize věnuje několikrát, zmínkou o lidech, které buď opustil partner, partnerka, rodiče nebo zkrátka nějakým jiným způsobem došlo k tomu, že jsou jen oni, prázdný dům a marná snaha vyplnit prázdnotu takového života. Velmi pozitivní je však to, že jsme svědky několika pokusů vyvést tyto „osamělce“ z jejich samoty. Setkáváme se s několika nesobeckými jedinci schopnými soucitu. Thorgrímur nejen, že opustí své dlouholeté zaměstnání a stane se policistou, aby vytvořil Jónasovi společníka a ochránce. Dokonce ho nechá, aby se nastěhoval k němu domů, a stane se mu kolegou, bratrem i otcem v jedné osobě. Když Benedikt poprvé zavítá do Skladu, zcela nesobecky si Kjartan s Davidem řeknou, že by ho sem měli dostat častěji, „možná by mu to pomohlo“. (Stefánsson, 2009, s. 95) A Benedikt se skutečně začne objevovat ve skladu čím dál častěji, občas si s ním někdo zahraje šachy nebo ho pozvou na oběd. Takže autor čtenáři zdaleka nepředkládá jen obrazy rozbitých a nešťastných lidských životů. V knize jsou momenty, které „hladí po duši“, které inspirují, motivují a dodávají naději v lidskost. Řekla bych, že autor dokonce přímo naznačuje cestu k těmto lidem. Jak už jsem zmínila, mezi tyto osamělé postavy můžeme zařadit Jónase, Benedikta, také Ásiho, Thuríd, Augustu nebo Ákiho. Ve chvíli kdy Áki pochopí, že řád a čísla jeho život nenaplní, zjišťuje také to, že je na světě sám. A následuje mnoho nocí, které tráví v Tekle vedle lahve alkoholu a nikdy se nevrací střízlivý. Dostáváme se tím k otázce, co dokáže naplnit lidský život? Co je důležité? A bez čeho je život prázdný? Stejným zamyšlením je prodchnut i závěrečný příběh o Benediktovi.
25
Věnujme se tedy postavě Benedikta. Chtěla bych upozornit na zajímavý prvek v jeho příběhu, Benediktovu komunikaci se psem. O Benediktově psovi autor nehovoří, není to podstatné. Důležité však je, že pes je Benediktovi tím, s kým žije a s kým je stále v kontaktu a proto autor často za jeho nejrůznější výroky připojuje dodatek „řekl psovi“. Přibližuje tím velmi autenticky osamělý život, ve kterém Benedikt žije. To nejdůležitější říká Benedikt zkrátka psovi. Když přemýšlí, zahrnuje do toho psa. Pes je jakýmsi zpovědníkem, tím, kdo vždy slyší vyřčená rozhodnutí a výsledek dlouhého Benediktova přemýšlení. Benedikt se vždy ptá psa na radu, protože nemá, koho jiného by se zeptal. A nepřijde mu na tom nic podivného. Uveďme si příklady: “Přišla a odešla a on nikdy neviděl tak vysokou ženu kráčet ze statku. Ne, nikdy! řekl Benedikt psovi.“(Stefánsson, 2009, s. 218) nebo „Benedikt vzal kufřík dovnitř jen proto, aby se mu nic nestalo, pro nic jiného, prohodil ke psu.“ (Stefánsson, 2009, s. 221) Na Benediktově příběhu také autor brilantně vykreslil, jak osamělí lidé samotu nenávidí a zároveň se z ní bojí uniknout, udělat ten zásadní krok a vyjít ze své bezpečné „skořápky“. Zvyknou si na ni a stane se najednou tak těžké promluvit s člověkem, překročit to navyklé ticho a navyklou vzdálenost. Benedikt je ze začátku stále rozladěný a mrzutý, když za ním Thuríd přijde a přál by si, aby se u jeho dveří vůbec nikdy neobjevila. Přesto, že zná bolest chvil, kdy by dal přednost i přítomnosti duchů před samotou, jak kdysi poznamenal při nákupu ve Skladě. Přesto, že vlastně v hloubi tolik touží po blízkém člověku. Čtenář je svědkem dlouhého odhodlávání, přemáhání, překonávání této vzdálenosti. Autor to symbolicky ještě umocní cestou do Londýna. Benedikt jede až do Londýna, aby tam našel odvahu otevřít svůj život ženě, která žije tak blízko něj. To, co by jí nedokázal říct do očí, posílá na pohledech z Anglie. Myslím, že je tato jeho cesta náznakem cesty, kterou musí urazit ve svém nitru. Ale Thuríd umírá a tím končí celý příběh i celá kniha, bez žádného dalšího doslovu. Končí slovy: „Pes stárne rychleji než člověk a za sedm osm let bude jen Benedikt. A co pak?“ (Stefánsson, 2009, s. 235) Stefánssonův román končí otázkou, co bude s člověkem, který nemá, pro koho by dýchal. Čímž autor od obecných problémů naprosto ustupuje a věnuje pozornost konkrétnímu člověku a otázkám, které se týkají jen jeho. Dokonce říká, slovy Benedikta, k čemu by byl svět, Island nebo Londýn, obrovitost měst, blankytné nebe, čtyři tisíce let stará mumie atd., kdyby nebyla ona, jedna jediná konkrétní obyčejná žena ze zapadlé islandské vesnice? Můžeme se snažit změnit svět, ale nejzákladnější lidskou touhou je usínat s hlavou na něčím rameni. Kde nejsou vztahy, tam je na konci věty otazník. A za ním? 26
6.4 Bůh V této kapitole bych se chtěla věnovat otázce, která prostupuje nesčetněkrát na mnoha místech celou knihu, na kterou se ptají postavy i autor. Jde o otázku, zda je něco po smrti, zda je nějaký Bůh či něco, co nás přesahuje, zda je možné něčemu věřit. Hned v úvodu díla nalezneme zmínku, že ve vesnici nestojí kostel ani hřbitov. A protože lidé po kostele ani netouží, může být čtenáři jasné, že absencí kostela je vyjádřena i absence víry v životě zdejších lidí. Někteří Boha popírají, jiní na něj jednoduše zapomněli, protože ho „nikdo už dlouho neviděl“, mnozí si zkrátka nedovedou odpovědět. Absurdní je, že přitom touží věřit, že smrtí vše nekončí a že jejich život není řízen jen nějakou náhodou. Myslím, že tím autor mistrně vystihuje současný pohled na náboženství v Evropě. Během 20. století se velká část lidí od náboženství odvrátila, ať už z přesvědčení o neexistenci Boha nebo z jakési lhostejnosti vůči tomu, jestli je či není nebo z jiných příčin. Mnoho z nich zaujalo stanovisko, že nemohou věřit v něco, co se nijak vědecky dokázat nedá. A přitom současně čím dál tím více lidí vyhledává okultismus, chodí za kartářkami, věří v horoskopy či různé energie. I vypravěč konstatuje, že v lidech je přirozená touha po něčem nadpřirozeném, jistějším, dokonalejším a větším než jsou oni sami. V tom hledá příčinu neklidu a úzkostí svých postav. Je přesvědčen, že člověku přináší vnitřní pokoj, když věří v něco, co ho přesahuje. Že mu to dává smysl života, směr, zakotvení, řád. Myslím, že v otázkách víry můžeme najít souvislost s tím, proč lidé tolik podléhají svým vášním. Už nejeden spisovatel před Stefánssonem vyslovil myšlenku, že člověk snáze podléhá zlu, své někdy až zvířecí přirozenosti, pokud nežije určitým řádem a nevěří v nic, co je nad ním. Má pak přirozeně na prvním místě sebe. Jedná tak, jak se právě jemu v dané chvíli chce jednat a není tolik schopen své chování omezit v zájmu někoho jiného, natož pro přesvědčení o tom, co je dobré a co zlé. Pokud si hranici mezi dobrem a zlem člověk stanovuje sám, není pak nic snazšího, než si ji posunovat tak, jak mu to momentálně vyhovuje. Jsme toho svědky v nejednom příběhu této knihy. Autor se nevěnuje ale pouze otázce víry v Boha. Do hry vstupují nevysvětlitelné skutečnosti. Především v příběhu Máme přiznat, že jsme idioti?, jehož hlavními postavami jsou Kjartan a David, pracovníci ve velkoskladě. Jednoho dne se tu začnou dít zvláštní události, praskne žárovka, sesype se na ně regál. Oba začnou mít pocit, jako by ve skladě byli duchové, nechtějí tomu věřit, ale přirozeně se bojí. Sklad byl totiž postaven na místě, kde se dříve udála vražda.
27
O událostech ve Skladu zanedlouho ví celá vesnice. Je zajímavé, jak autor nechává jednotlivé postavy reagovat na tyto skutečnosti. Někteří samozřejmě ke všemu přistupují racionálně, jiní ustrašeně, někteří pochybovačně, to je vcelku přirozené. Autor ale uvádí ještě jeden postoj, mnohem pozoruhodnější. Zmiňuje, že se vesničané k představě o nepokojných duších zemřelých obracejí s nadějí jako ke znamení, že smrtí život nekončí. Slovy autora je takový důkaz „největší ze všech“, znamenal by pro vesničany větší pokoj, zbavení se tísně, strachu, nalezení rovnováhy. Nelze asi lépe vyjádřit, jak palčivý musí být hlad po jistotě posmrtného života, když je pro lidi nadějí strašení mrtvých, kteří je zároveň děsí. Proč tedy nehledají Boha, náboženství? Autor na to zčásti odpovídá v příběhu o Astronomovi. Lidé jsou svázáni zvykem, tato doba zašněrovává lidi do koloběhu všednosti, do neustálého nakupování, uklízení, vaření, budování domova, mytí auta, venčení domácích zvířat a sezení u televize. A tento navyklý koloběh jim nedovolí vyjet si pro nové oči tak, jak to udělal Astronom. Vyžaduje to velkou změnu a změna stojí nějaké úsilí, člověk se musí odříct jistého pohodlí a v tom je další kámen úrazu. A pak je tu výrok, že „Boha nikdo už 2000 let neviděl.“ (Stefánsson, 2009, s. 107) Tedy neschopnost lidí věřit v něco nedotknutelného, s čím nevytvořili osobní zkušenost. Zároveň je tím vyjádřena ta propast věků, která budí v člověku dojem, že chodil-li před takovou dobou po světě Bůh, jak se to má týkat mě? A přeci ho lidé přivolávají, když umírají, jak konstatuje vypravěč. Zajímavý pohled na víru lidí můžeme vyslechnout z úst Elisabet: „Většina z nás například věří v Boha a Krista a hodně dáme na jejich slova, učíme se nazpaměť přikázání, mnoho Kristových výroků mezi námi pořád žije, jestli se dá hovořit o společném jádru západní společnosti, pak je to Kristovo poselství, a přesto si dennodenně počínáme, jako bychom o něm nikdy neslyšeli.“ (Stefánsson, 2009, s. 152) O situaci západní společnosti nepřemýšlí jen Elisabet, ale také Matthías, Astronom. Toto téma je několikrát otevřeno. Postavy opakovaně mluví o jejím zániku, uvědomují si ho. V knize je jasně vysloven názor, že jestli své životy nezměníme, naše kultura zanikne, že se sami připravujeme o život. Astronom dokonce vysloví domněnku, jestli už naše společnost není mrtvá nebo hnijící zaživa. A pokud je jádrem západní společnosti Kristus, je tento vývoj pochopitelný a logický. Opustí-li společnost svoje jádro, popře-li ho, přestane-li o něj jevit zájem, pak nemá na čem stát a ocitá se ve vzduchoprázdnu. Jako když stavitelé budovy jednoho dne zcela popřou
28
základy, které vytvořili. Odstraní je, protože se shodnou, že je ke své stavbě nepotřebují, že jsou staromódní, neužitečné. A náhle se diví, že se jejich stavba začne bez základů celá bortit. „Lidi drží pušku a přitom vykládají, že život je posvátný,“ (Stefánsson, 2009, s. 152) pokračuje Elisabet. Tedy velký problém je v nestálosti, lidem chybí zásadovost a pravdivost. Není mnoho těch, kteří se odváží tvrdit, že život není dar, že blahobyt lidstvo vede ke spáse, že společnost může zcela opustit své základy, nepotřebuje nic, co by jí udávalo smysl, směr a pravidla. Lidé přeci jen cítí, že některé cesty nejsou úplně správné, ale stejně po nich chodí den co den. I Elisabet pro čtenáře zůstává záhadou. Dovede vyslovit takovou myšlenku, ale přesto její život zůstává v přízemních rovinách. Jako jedna z mála podporuje Astronoma, očividně ji zajímají věci, které přesahují všední život a tvrdí, že bychom všichni měli začít žít jinak. Ale o životě jí samé víme pouze to, že umí s nebývalým sebevědomím svádět muže. Vrátíme-li se tedy k Zemanovu tvrzení, že většina Islanďanů se k náboženství hlásí, ale málokdo nábožensky skutečně žije, vidíme, že Stefánssonův pohled je podobný. O to překvapivější je pro čtenáře obraz Boha, který autor vytvořil v příběhu Dokonalá blaženost. V celém románu je tento prvek naprosto ojedinělý. Zatím o Bohu padla zmínka spíše slovy jiných a šlo většinou o stručné konstatování, že Bůh je daleko. Teď dává autor Bohu lidskou podobu, přirozeně a prostě líčí, jak si sedí na zadním sedadle Jakobova auta, prozpěvuje si písně Elvise Presleyho, se stejným potěšením jako Jakob naslouchá vrčení motoru a odpočívá si od dřiny s vesmírem. Dokonce jak potom vystoupí a jde vykonat potřebu, přičemž si hvízdá. Tedy obraz naprosto lidského Boha, kterému je dobře ve společnosti prostých dobrých lidí a tak s nimi přebývá. Zůstává otázkou, zda chtěl autor tuto přirozenou Boží přítomnost použít jako kontrast vůči lidské nevíře. Nebo zda mělo jít o prvek určený pouze pro Jakobův příběh.
6.5 Vztahy mezi ženami a muži Bylo již řečeno, že autor dovede malými náznaky odhalovat nitro svých postav. Poněkud jiné je to ale u žen. Jakoby na ženy nahlížel mužskýma očima. Nejprve se soustředí na to, jak vypadají, jak působí, zda jsou přitažlivé či ne. K jejich duševní povaze se dostane jen výjimečně. Čtenář se tedy ve většině případů dozví pouze to, že žena je krásná, vysoká, přitažlivá a k mužům se chová nepřístupně. A jelikož je většina ženských hrdinek takových, během vyprávění nám splývají, jejich charaktery nejsou příliš odlišné.
29
Zda je to přirozený důsledek toho, že sám autor je muž nebo se jedná o umělecký záměr, jímž chtěl vyjádřit obecný postoj zdejších mužů k ženám, to si netroufám tvrdit. Muži v Stefánssonových příbězích ale skutečně při pohledu na ženu spíše mlčí, ne-li zírají s otevřenou pusou, v duchu ji svlékají nebo přemýšlí, co všechno by za ni dali. Autor chování mužů někdy líčí až s humornou nadsázkou. Když se Sólrún koupe, všichni vytahují dalekohledy a pozorují ji z oken, dokud je její hlava vidět nad hladinou. Simmy padá při pohledu na Astronomovu ženu z koně a zláme si kosti. Muži zkrátka úplně ztrácejí hlavu. Někteří zkouší možné a nemožné, aby ženu získali. Jiní se naopak nedovedou odvážit ani k jedinému kroku, jako například Daniel, který píše Róse jeden milostný dopis za druhým, ale žádný neodešle a předčítá je pouze svému kocourovi. Proč jsou zdejší muži tak vyvedení z míry při pouhém pohledu na ženskou sukni? Domnívám se, že je to zčásti způsobené i stereotypem, ve kterém žijí. Vypravěč se v tom smyslu vyslovuje, když líčí průběh první Astronomovy přednášky. Všichni muži hledí na Elisabet v temně sametových šatech a říkají si: „Dobrý Bože, ať se to stane, ať z ní ty šaty sklouznou. Kéž mé oči uvidí něco krásného, vždyť před sebou máme dlouhou zimu.“ (Stefánsson, 2009, s. 33) Touží po něčem vzrušujícím, co by zaplnilo jejich prázdný život. Sex je pro ně prostředkem, jak alespoň na chvíli umlčet nejistotu a strach, v němž žijí, jak si kompenzovat problémy, přehlušit nezodpovězené otázky po smyslu života. A to platí nejen v případě mužů, ale i žen. Důležité je ještě zmínit, že touha mužů po ženách není omezena jen na ty, podle nich, krásné. Typickým případem je hejtman. Jeho žena Sólrún je právě z těch, které jsou považovány za nejpřitažlivější ve vesnici. Ostatní muži šílí z jejího vysokého štíhlého těla a ohnivě rudých vlasů a dali by cokoli být na jeho místě. Zatímco hejtman sám nejednou zatouží po jiné ženě, ačkoli se pokaždé ovládne. V jednom z případů jde o sekretářku v Nákupním družstvu, kterou sám označil za příliš tlustou a nehezkou a byl šokován, že i přesto ho najednou tolik ovládlo pomyšlení ji získat. Ačkoli se muži tolik soustředí na vzhled žen, není to krása, po čem hladoví. A není to v mnoha případech ani láska. Otázka manželské věrnosti není v románu jednoznačná. V povědomí vesničanů zůstává věrnost důležitou a cennou. Například nevěru Kjartana k Ásdís ostatní zdaleka neberou jako něco běžného, dlouho si o ní povídají a jakoby je stále nepřestávala udivovat. Přitom na jiných místech knihy autor zpravuje čtenáře o milostných poměrech mezi vdanými ženami a ženatými muži, jako by nešlo o nic výjimečného. Zeman uvádí, že se Islanďané nad nevěrou 30
nezamýšlí zdaleka tak jako my. Že k ní přistupují se zvláštní tolerancí a považují ji za pomíjivou. A i manželství se v islandské společnosti, ostatně podobně jako v té naší, začíná uzavírat stále méně a lidé žijí častěji ve volných vztazích. (2002, s. 164) Stefánsson přesto na příběhu Kjartana a Ásdís dokazuje ničivou sílu nevěry. Podrobně krůček po krůčku sleduje rozpad jejich vzájemné důvěry, narůstající tíhu Kjartanova svědomí, jeho znechucení sebou samým a znechucení svou milenkou. Sleduje bolest v duši Ásdís, postupné pozbytí její sebedůvěry, pochyby o vlastní hodnotě, mlčení za kterým se skrývá narůstající agrese. Až vše vygraduje k zoufalým, nelogickým až bláznivým činům. Příběh končí nejen popravenými štěňaty a zapáleným dodge, ale i vystěhováním se z místa, kde měli tito manželé hluboko zapuštěné kořeny, rodinu a vcelku poklidný život v blízkosti přírody. A tím je jen obrazně umocněn zlom, který nastal i v jejich manželství, které nebude nikdy jako dřív.
6.6 Kult těla Již v minulé kapitole jsme se věnovali myšlence, že lidstvo opustivši náboženství neustále hledá jiný středobod svého života. Často se jím stává určitý životní styl, určitá filosofie. Roste mezi lidmi především počet těch, pro které se „novým náboženstvím“ stává vlastní tělo a péče o něj. Ačkoli se tomuto tématu autor věnuje jen krátce, považuji za důležité ho zmínit, neboť si nelze nepovšimnout náznaků odhalujících, kdy se záliba ve sportu a ve zdravé životosprávě mění ve smysl života. Módní vlnu zdravého životného stylu Stefánsson označuje jako nové myšlení, dokonce jako paradigma, vykoupení. A zůstává nadále v této rovině, srovnává zdravý životní styl s náboženstvím, čímž jasně sděluje, že péče o vlastní tělo se stává pro lidi kultem. Uvádí například to, že posiloven je více než kostelů. Že trenéři začínají ovlivňovat lidské životy více, než kněží. Nad vchodem do Valliho posilovny visí cedule s nápisem: „Tělo je tvůj chrám.“ (Stefánsson, 2009, s. 107) A můžeme dodat i „tělo je tvůj Bůh“. Sám trenér Valli tvrdí, že je farářem i lékařem v jedné osobě. Jinými slovy, nepotřebujete pracovat na své duši, pracujte na svém těle a zbavíte se všech problémů. Sport je všemohoucí. Dá vám štěstí, radost ze života, rovnováhu, zdraví, vše, co si lze jen přát. Toto přesvědčení o všeuzdravující síle sportu je jedna strana mince. Ta druhá je jistý nátlak tvořený reklamou, televizními pořady o cvičení a hubnutí, titulky, jež slibují změnu života, zbavení se starostí. I člověk, který z počátku vůbec neměl zájem se svým tělem něco 31
dělat, je soustavně přesvědčován, že jeho život nemůže být kvalitní, pokud není „ve formě“. Že nemůže být řeč o jeho tělesné kráse, nemá-li pevné svaly a dané míry v pase. Že kdo nebyl ještě nikdy v posilovně, jako by nežil. Valliho přístup k lidem není manipulativní, ale když může, snaží se zákazníka přesvědčit o tom, že pohyb je pro něj důležitý. A tak je jeho posilovna stále plná lidí. Jedni hledají odreagování, jiní chtějí nabýt sebevědomí, další, aby zaplašili špatné svědomí, že se svým zdravím a postavou nic nedělají. A někteří si jdou pro nadpozemský zážitek, protože: „…tato námaha a pot dokonale pročistí tělo i ducha a člověk má pak pocit něčeho natolik velkého, že to může být jedině Bůh.“ (Stefánsson, 2009, s. 107) Ve Valliho posilovně se dokonce i věští budoucnost z karet a jsou zde k dispozici knihy o astrologii, takže o „duchovní“ zážitek zákazníka je postaráno. Minimálně tak, aby cítil, že skutečně nepotřebuje kněze a ve Valliho posilovně získá pro svůj život vše potřebné. Nicméně autor nás nenechá nahlédnout do nitra těchto postav a nedovídáme se, zda se tímto životním stylem skutečně cítí naplněni.
6.7 Šťastní podivíni Už jsme se věnovali tématům konzumu, stresu, osamělosti, strachu ze smrti. Tomu všemu, co autor vnímá jako znaky dnešní doby. V příbězích se ale setkáváme s několika lidmi, kterých se tato problematika nedotýká, kteří žijí velmi osobitým až podivínským životem, kteří vidí poušť skrytou za lákadly moderního života a rozhodli se z něj uniknout nebo už byli obdařeni jakousi vnitřní čistotou a jsou jednoduše všemi těmi vlivy nepoznamenaní. Bude řeč o Astronomovi, Jónasovi a Jakobovi.
6.7.1 Astronom Astronom je klíčovou postavou celého románu. Jeho příběhem autor začíná, příběhem muže, který je úspěšný, bohatý, má krásnou rodinu a vše, co si lze přát. A pak to všechno opustí kvůli hvězdám. V očích všech obyvatel vesnice je to něco neuvěřitelného, zarážejícího a jsou nuceni se s tím konfrontovat. K Astronomovi vzhlíželi pro jeho úspěchy. Teď jim jeho změna udělala z ničeho nic zmatek v hodnotách. Popřela, že vrcholem lidského štěstí je blahobyt.
32
Když se pak Astronomovi snaží jeho známí domlouvat a přesvědčit ho, že dělá čiré bláznovství, že by měl vyhledat psychologa a užívat léky, on jednoduše odpovídá: „Myslíš, že existují medikamenty na život?“ (Stefánsson, 2009, s. 144) Astronomův návrat k původnímu životu není možný, neboť si definitivně uvědomil, že život, který žil nebyl plný, ale velmi úzký a ohraničený. Najednou pozná rozměry, které mu byly dosud skryty. Domnívám se, že není v reálné rovině podstatné, že se stane právě hvězdářem, nýbrž že je tím symbolicky vyjádřen jakýkoli přesah nad běžné lidské hranice. Hvězdy znamenají rozměr do výšky, k nebi, ke všemu, co převyšuje člověka. Latina zase vyjadřuje rozměr do minulosti, je symbolem moudrosti a starých tradic. Jsou to zbytky naší umírající civilizace, jak Astronom sám prohlašuje. Radikální změna v jeho životě je ještě posílena přirovnáním, že se vrátil s novýma očima. „Jako by si ten člověk pořídil nové oči. Pevný pohled zmizel a místo něj měl v očích něco, co nevíme, jak nazvat, snad vizionářství, snad zasněnost a zároveň jakoby skrze všechno viděl, skrze hluk a křik a šum, skrz všechno, čím se vyznačuje náš život, starosti s nadváhou, financemi, vráskami, politikou, účesem. “ (Stefánsson, 2009, s. 15) Astronomovi jeho nové oči neboli nový pohled na život, umožňují povznést se nad všechny každodenní problémy a vidět za ně. Tím je současně řečeno, že ostatním lidem tyto problémy zužují zorné pole. Ačkoli Astronomovo rozhodnutí vyvolalo u ostatních vesničanů úlek, pohoršení, nepochopení, dokonce podle nich poplival veškeré hodnoty, časem se pro ně stal osobou budící respekt. Osobou za kterou se obraceli, když chtěli znát vysvětlení nepochopitelných věcí. Měli ho za blázna, ale přesto si uvědomovali, že vidí víc, než oni. Dalším důvodem byl fakt, že Astronom opustil tak mnoho. Jeho příběh by jistě nebyl tak strhující, kdyby byl například tulákem. Ale on prodal Range Rovera a Toyotu, překrásný dům, vzdal se místa vedoucího podniku a k tomu ještě překrásné ženy, kterou mu kdekdo záviděl. Lidé si musí přirozeně pomyslet, že poznal něco opravdu velkého, ohromujícího, když to pro něj znamenalo daleko více, než to, co měl. Astronom se stává respektovanou osobností proto, že dokázal tak radikálně spálit všechny mosty. A brzy začne ve vesnici, dá se říci, nahrazovat osobu duchovního. Jeho přednášky nejsou zdaleka jen nějakou vědeckou či kulturní záležitostí. Vesničané ho chodí poslouchat, aby se alespoň na chvíli dostali z pozemské rutiny do „vyšších sfér“, aby dostali odpověď na otázky o smyslu života, o smrti či Boží existenci. A ačkoli Astronom není ani kněz ani žádný mudrc či vizionář, jen člověk, který se zamiloval do hvězdného nebe a studuje ho ze starých latinských knih, propojuje své výklady o hvězdách i s náboženskými motivy, s existencionálními otázkami. Hvězdné nebe se stává 33
jakýmsi obecným dějištěm pro všechno, co je obestřeno tajemstvím, co je vědecky neuchopitelné a přitom tak zásadní, dějištěm lidského počátku i konce. A tak je Astronom v očích lidí na jednu stranu podivín, na druhou stranu člověk s nedostižným rozhledem. Protiřečí si to? Řekla bych, že nikoli. Lidé měli téměř od počátku dějin podivnou tendenci prohlašovat za blázny často právě ty osoby, které byly obdařeny nebývalou moudrostí. Elisabet v jedné chvíli říká: „Ale on možná není ani podivín, nýbrž jediný člověk, jemuž to myslí logicky.“ (Stefánsson, 2009, s. 210) A jinde je řečeno, jak krásný by byl svět, kdybychom si všichni jeli na jih pro nové oči.
6.7.2 Jónas Další postavou, které bych se chtěla věnovat je Jónas. Je z těch lidí, kteří se narodí vnitřně prostí, ryzí a nepoznamenaní, jako by pocházeli z jiného světa. Nejedná se zdaleka o ojedinělý literární typ. Povšimněme si například podobnosti s postavou Myškina z Dostojevského Idiota, nebo z české literatury bychom mohli zmínit Seppa Jörgena z Dykova Krysaře. Jde o jedince, kteří jsou zdánlivě nepraktičtí pro běžný život, nad ostatními ale vynikají morální silou. Tak i Jónas je věčným chlapcem, který nikdy nedozraje v muže. Je mlčenlivý, bojácný, křehký jako květina, ale plný světla, natolik, že z něj podle autorových slov prosvítá, jako by byl malou žárovkou. Jeho dětskost a prostota je ještě umocněna jeho nezájmem o ženy. Zatímco všichni chlapci kolem něj dospívají a probouzejí se v nich mužské pudy, Jónas nic takového nepoznává. Netouží ani po hrdinství a netouží být mužem v tom slova smyslu, jak si to otec stále přeje. Přes všechno, čím si v životě prochází, zůstává uvnitř stále týž. A tím jediným, po čem touží, jsou ptáci na nebi, pro jejich něhu, vzlet, svobodu, pro jejich křehkost a jemnost. Ptáci symbolicky zobrazují i Jónasovu povahu, jeho vnitřní prostotu a svobodu, možnost „vznášet“ se nad světem bez tíhy vin, chtíče a starostí, jež připoutávají ostatní k zemi. V druhé rovině můžeme chápat toto okouzlení letem ptáků jako dovednost, kterou dnešní člověk už pozbyl. Jsme zvyklí na velké vizuální zázraky techniky, umíme být užaslí z výšky staveb, z důmyslnosti strojů. Ale koho uchvátí prostý let ptáka? V tomto smyslu je Jónas typem člověka, který je díky své nezkaženosti schopný vidět původní přirozenou krásu věcí. A je obdařen úžasem jako dítě. Další symbolickou skutečností je, že Jónas podle autorových slov nestárne, protože nemyslí na smrt a na pomíjivost. Je klidný, nepokoj světa se ho nedotýká, především honba po majetku. Lidé se pachtí, aby měli „tamto a ono“, Jónasovi k životu stačí jen obloha a ptáci. 34
Vypravěč vyslovuje otázku „Co udělat, abychom dospěli tak daleko?“ (Stefánsson, 2009, s. 70) Nezaměřujme se ale jen na Jónasovu osobu, ale také na to, co nám autor odkrývá v jeho příběhu. Ten totiž zdaleka není tak jemný a plný dobra jako Jónasova duše. Vidíme, že hrdina stojí stále tváří v tvář lidské bolesti nebo lidské nenávisti. Nejprve přichází o matku. Pak následuje těžké dětství, kdy je ve škole pro svou povahu odstrkován. Doma je svědkem otcových depresí, beznaděje a alkoholických sklonů. V podstatě není náruč, která by ho objala. Ta otcova je nepřístupná, jeho láska se zužuje na snahu vychovat z Jónase muže. A pak je pro našeho hrdinu připraven ten nejkrutější zážitek, jednoho rána nalézá dopis na rozloučenou a spatřuje oběšeného otce. Tady se pozastavme, neboť je podle mne důležitý fakt, ačkoli autor na něj nijak zvlášť nepoukazuje, že otec Jónase v dopise nabádá, aby nevcházel do pokoje, kde se oběsil a nemusel ten výjev spatřit. Pak ale Jónas ve zmíněném pokoji stojí, ačkoli ujít chodbu vedoucí k němu „mu trvalo polovinu života“.(Stefánsson, 2009, s. 52) Tento křehký Jónas má tedy uvnitř mnohem více síly, než by se mohlo zdát, než by měl kdokoli jiný. Se stejně obdivuhodnou silou přijímá otcovo přání, aby se stal policistou. A jeho vůle zůstává pevná i přes tolik surovostí, které potom zakouší. Můžeme předpokládat, že většina lidí by na Jónasově místě už při první děsivé zkušenosti opustila zaměstnání. Jónas den co den sedí na policejní stanici, třese se hrůzou, kdy zazvoní telefon a on bude muset vyjít ze svého bezpečného úkrytu do nemilosrdného světa, ale nevzdá se, neuhne, v tom předčí i svého otce. Ačkoli nelze popřít šrámy, kterými se na Jónasovi podepsala lidská krutost, Jónas je přesto jedním z nejšťastnějších lidí. Má v srdci mír a dětskou nevinnost. A když vypravěč v následující mezikapitole pokládá otázku „Ale co je život?“, odpovídá „Život je Jónas uvažující o křivce křídel lučních ptáků.“ (Stefánsson, 2009, s. 71)
6.7.3 Jakob Třetím z těchto šťastných lidí je Jakob, řidič nákladního vozu. Jeho příběhu dává autor název Dokonalá blaženost. V čem tato dokonalá blaženost spočívá? Jakob byl obdarován schopností, aby mu obyčejné i nedokonalé věci připadaly natolik úchvatné, že naplňují jeho život štěstím. Dovede například v obyčejném řízení nákladního vozu vidět nejúžasnější prožitek, který je člověku na tomto světě dopřán. Pohyb stěračů auta popisuje jako dokonalé
35
spojení píle a něžnosti. A nepotřebuje už nic nad to. Netrápí se jako jiní lidé pocitem, že by mohl mít víc. Stejně tak je tomu v případě jeho ženy. Autor ji líčí jako malou, zavalitou, s krátkým krkem a bezbarvými vlasy. Ale pro Jakoba je nejkrásnějším člověkem na světě a netouží po ničem jiném, než s ní jít ruku v ruce každodenním životem. Umývat s ní nádobí, převlékat peřiny, starat se o zahrádku. Co si přát víc? A jeho život je pomalý jako řeka, Jakob nikam nespěchá, za ničím se nežene. Řekli bychom dokonce, že spatřuje v pomalosti zvláštní kouzlo. A je smutný, když postaví přes Úbočí novou rychlejší silnici, protože mu připadalo krásné jezdit po té staré, klikaté a zdlouhavé. Jakob se tedy téměř ve všech aspektech liší od svého okolí. A lidé ho mají právě proto rádi. O Jakobovi a jeho ženě hovoří vypravěč jako o naději pro ostatní. Jejich existence dává druhým víru ve světlo a v sílu tohoto světla. Jakob a Eygló září dokonce tak, že si sám Bůh sedne na zadní sedadlo jejich auta a spokojeně v přítomnosti těchto dobrých lidí odpočívá. Tímto milým symbolickým obrazem je příběh o Jakobovi uzavřen, protože co říct silnějšího o štěstí člověka, než to, že s ním chce přebývat Bůh.
36
Závěr Cílem mé práce bylo vysledovat, v čem tkví hodnota díla Letní světlo, a pak přijde noc, a co chce autor prostřednictvím této knihy čtenáři sdělit. Myslím, že tyto cíle byly naplněny. Věnovala jsem se podrobně jednotlivým motivům díla. Zbývá ještě shrnout poznatky, ke kterým jsem došla. Kniha je svědectvím o dnešní době, svědectvím velmi plastickým, autentickým. Autor prokazuje vnímavost a přesnost, která někdy až budí představu lékařské diagnózy. Vidí, čím je dnešní člověk chorý, co zužuje, znesnadňuje jeho život, a co ho naplňuje, povznáší, po čem člověk žízní. Autor nepracuje s tématy novými, převratnými. Dílo se vyjadřuje k otázkám starým jako lidstvo samo, tedy k základním otázkám o životě, smrti, o Bohu. Osobité je však autorovo podání. Vyprávění se nese s lehkostí, hravostí, vyniká překvapivostí a originalitou. Autor boří tradiční schémata, stejně jako boří ve svém vyprávění logiku. Stefánsson také jiným způsobem naplňuje otřelý výraz „vtáhnout čtenáře do děje“. Zatímco v jiných případech je toto „vtažení“ budováno na napínavosti a dramatičnosti děje, Stefánsson se stává čtenáři průvodcem, do knihy ho vtahuje svým přátelským tónem. Ukazuje mu vesnici, hovoří s ním o lidech, které na této cestě potkávají, oslovuje ho, vtipkuje. Pokládá otázky, které zdaleka nejsou řečnické, které jsou možná vysloveny „jen tak mezi řečí“, ale svou naléhavostí nedovolí čtenáři, aby je obešel. Letní světlo, a pak přijde noc je vskutku dílo mnohorozměrné. Obsahuje humor i zamyšlení, laskavost i syrovost. Kniha současně hřeje i mrazí. Povzbuzuje k radostnějšímu a plnějšímu prožívání vlastního lidství, ale nastavuje také člověku zrcadlo a nechává ho konfrontovat se s tíhou, riziky, tragikou a křehkostí života. Toho všeho je docíleno skrze propojení každodennosti a metafyzična. Autor sleduje lidský život v jeho nejprostší podobě, a přesto stojí jednou nohou v nadpozemských sférách a zamýšlí se nad smyslem lidského bytí. Právě hledání smyslu života se stává hlavním východiskem knihy. Soudím tak podle slov vypravěče na s. 136. Pouze na tomto místě se vypravěč k účelu celého vyprávění vyjadřuje, ačkoli sám spíše polemizuje a předkládá tuto cestu jako možnost. „Proč jsem žila? Třeba by mohlo být toto naše vyprávění o životě a smrti ve vesnici a v okolních venkovských obcích jakousi reakcí na onu otázku a na nejistotu, která je s ní spojena. Mluvíme, píšeme, vyprávíme o velkých a malých věcech, abychom se pokusili 37
porozumět, dobrat se něčeho, dokonce samotného jádra věci, které před námi však neustále uniká jako duha. Ve starých pověstech se praví, že člověk nesmí spatřit Boha, byla by to jeho smrt, něco podobného nepochybně platí o tom, co hledáme – hledání samo je cílem, nalezení by nás o něj připravilo.“ (Stefánsson, 2009, s. 136) Stefánssonova kniha čtenáře neučí nalézat, pouze hledat. A to i bez víry, že k tomuto „jádru věci“ doputovat lze. Důležité je, že hledání člověku dává směr, že neustálým hledáním člověk vlastně podstatu svého života naplňuje.
38
Seznam použitých zdrojů Literatura HAMAN, Aleš. Úvod do studia literatury a interpretace díla. 1. vyd. Jinočany: H & H, 1999. 179 s. ISBN 80-86022-57-9. HARTLOVÁ, Dagmar et al. Slovník severských spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 1998. 503 s. ISBN 80-85983-21-4. KADEČKOVÁ, Helena. Dějiny Islandu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 308 s. ISBN 80-7106-408-4. KADEČKOVÁ, Helena. Islandská literatura. In Moderní skandinávské literatury 1870-2000. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2006. 470 s. ISBN 80-246-1174-0. PALLAS, Gustav. Severské literatury nové doby, Anthologie a přehled. 2. vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1946. ISBN neuvedeno. PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000. 187 s. ISBN 80-85839-44-X. STEFÁNSSON, Jón Kalman. Letní světlo, a pak přijde noc. 1. vyd. Praha: Dybbuk, 2009. 234 s. ISBN 978-80-86862-88-0. VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 1992. 152 s. ISBN 80-7067-203-X. ZEMAN, Jiří. Island: ostrov zrozený z ohně. 1. vyd. Praha: Paseka, 2002. 324 s. ISBN 807185-458-1.
39
Internetové zdroje BARTOŠKOVÁ, Marta. Stefánsson, Jón Kalman [online]. ©24. 11. 2009 [cit. 2014-04-09]. Dostupné z:
.
BENEDIKTSSON, Bergur Ebbi. The Traditional Form does not Appeal to me [online]. ©12. 9. 2008 [cit. 2014-04-06]. Dostupné z: .
MARREC, Sébastien. A conversation with Jón Kalman Stefánsson [online]. ©4. 5. 2013 [cit. 2014-04-06]. Dostupné z: .
40
ANOTACE
Jméno a příjmení:
Tereza Šustková
Katedra:
Katedra českého jazyka a literatury
Vedoucí práce:
Mgr. Jaroslav Vala, Ph.D.
Rok obhajoby:
2014
Název práce:
Současná literatura Islandu aneb Letní světlo, a pak přijde noc J. K. Stefánssona
Název v angličtině:
Current literature of Iceland or Summer Light and then Comes the Night by J. K. Stefánsson
Anotace práce:
Práce se zabývá interpretací klíčových motivů v románu Letní světlo, a pak přijde noc současného islandského prozaika Jóna Kalmana Stefánssona. Hlavním předmětem zájmu je autorův pohled na život člověka v moderní době. Zmíněn je také život a dílo autora, vývoj islandské literatury a specifika této země.
Klíčová slova:
Island, Jón Kalman Stefánsson, Letní světlo, a pak přijde noc, interpretace, současná literatura
Anotace v angličtině:
The work deals with the interpretation of crucial motives in the book called Summer Light and then Comes the Night by contemporary Icelandic novelist Jón Kalman Stefánsson. It focuses on the author´s view of human life in modern age. The author's life and work, development of Icelandic literature and particularities of the country are also mentioned.
Klíčová slova v angličtině:
Iceland, Jón Kalman Stefánsson, Summer Light and then Comes the Night, interpretation, contemporary literature bez příloh
Přílohy vázané v práci:
Rozsah práce:
40 stran
Jazyk práce:
čeština
