Měsíčník farnosti sv. Bartoloměje
3 2014
Křížová cesta sochaře Jaroslava Šlezingra Veliký Bože, který jsi ve své nekonečné moudrosti dopustil, aby na naše bedra klesl kříž velikého utrpení, prosíme Tě, zalej je rosou své milosti, aby z něho vyrostl prostý kvítek lidského štěstí a pokoje. Dej, ať trnová koruna, kterou nosíme jako svatý odznak Tvých bojovníků, vtiskne našim duším statečnost a odhodlání prvních mučedníků, ať rány, kterými jsme přibíjeni zlobou rouhačů v žaláře nesvobody, se stanou plamenem lásky a kolébkou bolesti, z níž se zrodí nové lidstvo bez falše a klamu, jemuž pak vseješ svoje Království ducha. Dej, prosíme, Pane náš, aby slzy, které vytekly a vytečou z bolesti jako projev nemohoucnosti lidské v modlitbě k Tobě o pomoc, se staly Tvou svatou krví, která zavlaží a zúrodní Tvým požehnáním veškeré počínání za nastolení nekonečné svobody Tvého slova, které se stane základním kamenem víry a modlitby, jejímž prostřednictvím náš kříž a utrpení se stanou radostí, ve které rozkvetou srdce tichou pokorou Tvé Božské přítomnosti.
Více na další straně
Jaroslav Šlezinger, akademický sochař a profesor katedry sochařství Fakulty stavební VÚT v Brně, byl po 17. listopadu 1939 deportován do koncentračního tábora Oranienburg-Sachsenhausen. V září 1949 byl tento úspěšný sochař zatčen tak, že se nesměl ani obléknout, a bosého ho odvlekli před zraky jeho pětiletého syna a manželky. Ve stejném čase STB zničila většinu soch v jeho ateliéru a ostatní odvezla, ale nikdy už nebyly nalezeny. Jeho paní pár dní nato dostala výpověď z vlastního bytu a byly jí zabaveny veškeré peníze na účtu, takže neměli ani na jídlo... Jaroslav Šlezinger byl transportován do jáchymovských dolů v OstrověVykmanově. V r.1951 byl vykmanovský tábor rozšířen na Vykmanov II s označením L = likvidace. Vězni pracovali při mletí uranové rudy bez jakýchkoliv ochranných pomůcek 12 – 14 hod. denně. Drtivá většina z nich zemřela na rakovinu plic, většinou krátce po propuštění. R. 1954 se u prof. Šlezingera objevily příznaky leukémie. Po krátkém léčení byl převelen do Ostrova, kde dostal úkol vytvořit sochy budovatelů socialismu pro kulturní dům. Při této práci, prakticky už umírající, vytvořil tajně křížovou cestu malých rozměrů, ale u Boha jistě ceněnou jako jeho nejvýznamnější dílo, tvořené srdcem a krví, v naději na blížící se setkání s Pánem. Věděl, že na této zemi už své nejbližší neuvidí. Prof. Jaroslav Šlezinger zemřel 4. 8. 1955. Po několika týdnech byla nějakými ponornými cestami křížová cesta doručena jeho manželce Marii. Toto dílo však mohla veřejnost vidět až v r. 1990. Celý příběh popsala v dokumentární knize Marie Bohuňovská pod názvem Křížová cesta sochaře Šlezingera. V roce 2003 se Marie Šlezingerová rozhodla reliéfky darovat městu Ostrov nad Ohří. Ostrovští toto dílo opravili a umístili do restaurované kaple sv. Floriána, která je dnes památníkem všech vězněných a umučených lidí na Jáchymovsku Zdá se to neuvěřitelné, ale ve světě pro víru umírá každá rok přes 100 000 křesťanů. Pamatujme na ně i při našich křížových cestách.
2
NA CO MYSLÍ FARÁŘ, KDYŽ NEMŮŽE SPÁT? Pane faráři, naposledy jsme se setkali v listopadu. Tehdy jste byl po návratu ze Svaté země a plánovali jsme povídat si o ní. Jenomže od té doby se toho hodně událo. Měli bychom si asi raději povídat o věcech, které jsou pro nás právě teď aktuální. Je zajímavé, jak rychle náš čas plyne... Neprožil byste rád třeba roční exkurzi do života před dvěma sty let? Myslíte, že čas tenkrát plynul pomaleji? Nevím a hlavně si na tu dnešní rychlost nijak nestěžuji. Nedávno jsem ale pročítal knihu, z níž bylo možné vyčíst informace o denním režimu kněze žijícího přibližně před sto lety. Zaujalo mě, že více než polovinu svého času mohl věnovat vlastnímu duchovnímu rozvoji, například modlitbě, vzdělávání, dalo by se říci přípravě, aby potom mohl lépe vše předávat lidem. Díky přípravě pak mohl v kratším „pracovním“ čase udělat více práce. Také se dá předpokládat, že lidé byli v tehdejším rytmu méně roztěkaní. Myslíte, že to tenkrát fungovalo i v praxi, nejen na papíře? To je těžké odhadovat, historické záznamy jsou vždy nějakým způsobem zkreslené. Ale když jsme narazili na prospěšnost určitého zklidnění, rád bych upozornil na jednu možnost, jak ho dosáhnout: můžeme využít příležitosti různých poutí. Poutní místa jsou mimo jiné místa pro meditaci, můžeme u nich hledat návrat k vyrovnanosti, harmonii.
Jednu z takových poutí budeme mít i přímo na Černém Mostě, že? Víme, že z rozhodnutí pana kardinála bychom měli v budoucnu na Černém Mostě vybudovat Centrum Božího milosrdenství. Právě o letošní neděli Božího milosrdenství, tedy první neděli po Velikonocích, uspořádáme první pouť Božího milosrdenství na „kopeček“ na Černém Mostě, na němž má postupně vzniknout centrum s kostelem. Pouť na Černý Most se tedy bude konat v neděli 27. dubna. Kdy přesně? Přibližně od 15 hodin. Na co dalšího myslíte, když nemůžete spát? Například na vývoj naší Farní charity. V poslední době přibývají její aktivity, což je přirozeně spojeno také s vyšší náročností. V čem konkrétně spatřujete tuto náročnost? Myslím, že jedním z důležitých témat v naší farnosti je otázka vnímání rozměru služby v církvi. Jsme dost
3
pohodlní, jsme zaběhlí v životě, při němž si něco vybíráme (za poplatky) nebo něco dostáváme, ale většinou se neučíme účastnit se tvorby těchto přijímaných věcí. V církvi je to podobné. Také jen kupujeme nebo přijímáme? Když někdo patří ze svého svobodného a zralého rozhodnutí do církve, měl by brát v potaz, že její život má několik rovin. Kromě té duchovní, která je pro nás nejzajímavější, protože v jejím rámci se modlíme, získáváme a poznáváme Boží dary, existuje i úroveň materiální. To je vlastně ta almužna, to je ta charita. Mám za to, že v naší farnosti jsme smysl charity, zejména místní Farní charity, zatím úplně nepochopili. Jak se to projevuje? Konkrétní příklad: nedaří se nám zapojit dost lidí do Tříkrálové sbírky. Čím to je? Nemyslím si, že by rodiče a děti nechtěli pomoci. Spíš mám podezření, že farníci plně neporozuměli potřebě a účelu sbírky, včetně jejího širšího smyslu. Jak lze vůbec přispívat k práci Farní charity? Samozřejmě modlitbou. A potom také finančně, pokud si to člověk může dovolit. A další podstatná možnost je práce. Prostě osobní práce, služba. Například jaká práce a v jakém rozsahu?
Můžeme si třeba najít hodinu týdně a věnovat ji některému projektu charity. Může to být návštěva nemocných, návštěva osamělých, pomoc staršímu člověku s nákupem, pomoc při hlídání dítěte. Mohu to shrnout: charita je o dobré vůli. A myslím, že v našem duchovním i intelektuálním vývoji trochu té dobré vůle ještě chybí. Co s tím? Možná, že nadcházející postní doba je dobrou příležitostí, abychom se nad smyslem charity zamysleli. Postní doba přece neznamená jen modlitbu, ale také odříkání a almužnu. A almužna, to je právě ta pomoc druhým - a nemusí se jednat o finanční pomoc. Asi jde především o vzájemné učení se - charita se učí, jak farníky informovat, farníci se učí naslouchat potřebám... Ano. Mám například obavu, že mnozí farníci nikdy nenavštívili webové stránky Farní charity. Pak samozřejmě nemohou dobře vědět, co charita dělá a co se kolem ní děje. Podívejme se tedy alespoň na stránky www.charitakyje.cz ... Je potřeba postupně pochopit, že činnost Farní charity má skutečně smysl a že má smysl zapojit se do ní. Alespoň drobně. Pane faráři, děkuji za hovor a těším se na další, při kterém si můžeme více popovídat o povelikonoční pouti na Černý Most.
ptal se Petr Macháček; pošlete-li svou reakci (například námět či otázku) na
[email protected], rádi ji uveřejníme v nejbližším čísle.
4
ROK VÍRY
II. vatikánský koncil Třetí fáze II. vatikánského koncilu (14. 9. - 21. 11. 1964) Ve třetí fázi pokračovali konciloví otcové na dokumetu O církvi. Bylo to období napětí mezi Svatým otcem a biskupy kvůli otázce kolegiality biskupů vs. primát papeže. Již byla vyřešena role biskupů, kteří získali větší pravomoci ve věcech správy svých diecézí. Pavel VI. několikrát do koncilových jednání intervenoval svými připomínkami, což je věc v dějinách koncilů naprosto nebývalá! Ve výsledku papežský primát zrušen nebyl, ani neomylnost papeže ve věcech víry. Církev tak zůstala především Božím lidem. Na stůl se dostalo další téma: svoboda vyznání. Termíny „svoboda vyznání“, „důstojnost lidské osoby“, „jednání podle svého svědomí“ jsou pro nás samozřejmostí. Když se ale poprvé představily koncilovému shromáždění, vzbudily velké emoce a obavy: Jak je vůbec možné o náboženské svobodě jednat - vždyť existuje jen jediná pravda. Tu člověk poznává svým rozumem a na základě poznání jediné pravdy se rozhoduje k přijetí náboženské svobody, která „samozřejmě“ tkví v katolické víře. Pro koncil nebylo jednoduché přijmout takový pohled na víru. Od vzniku protestantských církví se katolíci naučili tolerovat jejich náboženství, ale nechápali ho jako rovnocenné. Účastníci koncilu se obávali, že takové pojetí bude znamenat, že je jedno, kdo je jakého vyznání. Kromě teologické stránky však ovlivňovaly pohled na věc odlišné podmínky katolické církve v různých částech světa. V některých zemích dosud stát s církví úzce spolupracoval (dohody katolické církve o privilegovaném postavení). Země Latinské Ameriky dokonce nedovolovaly protestantům stavět školy. V USA naopak úřadoval první prezident katolického vyznání J.F. Kennedy, jehož vyznání soupeři při volební kampani zneužívali s tím, že „USA budou muset po jeho zvolení podléhat katolické církvi“. Biskupové USA proto žádali razantní reformu vztahů církev – stát, především přiznání práva na svobodu vyznání. Biskupové ze zemí za „železnou oponou“ zase věděli, co znamená žít v nesvobodě, a s deklarací o svobodě vyznání rozhodně souhlasili. Zaznělo na 64 příspěvků a již z první verze shrnutí tématu bylo jasné, že je třeba dokument znovu projednat. Pavel VI. odložil jeho dokončení na rok 1965, poslední fázi koncilu. Dalším důležitým tématem, nedokončeným z předchozího období, bylo téma ekumenismu. Během jednoho roku Sv. otec i katolická církev vyvinuli v otázce smíření mezi křesťany různých církví velké úsilí. Už 6. ledna 1964 se
5
Pavel VI. setkal ve Svaté zemi s cařihradským patriarchou Atenagorem, s kterým si vzájemně popřáli pokoj. Fotografie tohoto aktu obletěly svět a staly se ikonou pro ekumenismus. Oba se společně pomodlili Ježíšovu velekněžskou modlitbu, kdy Kristus v Getsemanech prosil za jednotu svých učedníků , a Otče náš. Pavel VI. poté vybídl katolíky, aby se ještě usilovněji modlili za jednotu křesťanů. Patriarcha Atenagoras svolal synodu, kde se podělil o své dojmy. Zanedlouho zřídil zvláštní komisi pro pěstování vztahů s katolíky canterburský arcibiskup, Rev. Michael Ramsey, hlava anglikánské církve. Vzájemná ekumenická poselství a návštěvy se staly pravidlem. Během zasedání koncilu r. 1964 nastal další významný krok ke smíření s řeckou pravoslavnou církví: jménem katolické církve vrátil pravoslavným v řeckém městě Patras relikvie sv. Ondřeje kardinál Bea, který byl otcem myšlenky ekumenismu v této podobě. Tyto ostatky se do Říma dostaly v 15. stol., kdy byly ohroženy nájezdy Turků. V 19. stol. jim je papež odmítl vydat zpět. Dekret o ekumenismu - Obnovení jednoty - byl 99% přítomných schválen. Dokument o církvi, Lumen Gentium – Světlo národů, mělo představit věřícím vztah putující církve (současný lid) k církvi oslavené (svatí v nebi) i trpící (duše v očistci), jež jsou nedílnou součástí církve. Pak se ozvali kritici, že není vůbec zmíněno peklo. Barokní představa pekla často připadala až komická. Konciloví otcové nakonec dospěli k závěru, že použijí pouze obrazná vyjádření z Písma svatého: Hebr 9, 27, Mt 25, 31 – 46, Mt 25, 26, Mt 25, 4, Mt 22, 13 a 25, 30. S nebeskou církví souvisí i úcta ke svatým. Belgický kardinál Suenens upozornil na neproporcionalitu zastoupení uznaných svatých: 85% tvoříli řeholníci, 90% prohlášených za svaté pocházelo z Evropy. Od té doby se začal seznam oficiálních svatých v zastoupení kontinentů a duchovního povolání měnit: již tři týdny po příspěvku kard. Suenense poprvé vyhlásil papež ve svém pontifikátu kanonizaci hned 22 ugandských mučedníků. Možná, že tato myšlenka hodně nadchla i Karola Wojtylu. Jako Jan Pavel II. prohlásil za svaté rekordní počet adeptů (482), přičemž většina z nich byli Asiaté a laici. Marta Höferová Zdroj: http://rok-viry.webnode.cz/druhy-vatikansky-koncil/dejiny-koncilu/
6
FARNÍ CHARITA Charira Praha 14 Maňákova 754, Praha 9 - Černý Most (naproti metru) tel.: 252 549 649, 739 203 254 e-mail: info@charitakyje , www.charitakyje.cz . Otevírací doba: Po 11:00 – 12:30, 13:00 – 17:00 Út 13:00 – 18:00 St 11:30 – 12:30, 13:00 – 18:00
Čt 09:00 – 12:30, 13:00 – 18:00 Pá 10:00 – 12:30, 13:00 – 17:00
Farní charita Praha 14 se snaží pomoci každému, kdo pomoc potřebuje. Do naší kanceláře můžete přijít jen tak posedět u kávy a popovídat si, nebo si vybrat některý z námi nabízených programů: PROGRAM „PODPORA PEČUJÍCÍCH OSOB“ - odborné přednášky (vždy poslední čtvrtek v měsíci) - svépomocné skupiny: sociální poradenství / právní poradenství psychologické poradenství / duchovní poradenství Všechny služby v rámci tohoto programu poskytujeme ZDARMA. Doporučujeme se předem objednat mailem, telefonicky nebo přímo v naší kanceláři. PROGRAM „PODPORA INTEGRACE CIZINCŮ“ - kurzy českého jazyka Děti: pondělí a pátek 13:30 – 15:00 Dospělí - začátečníci: pondělí a pátek 15:00 – 16:30 Dospělí - pokročilí: úterý a čtvrtek 16:30 – 18:00 Cena: 35,- Kč / lekce (90 minut). KURZY ANGLIČTINY Vyberte si termín, který Vám více vyhovuje. Začátečníci: středa 17:30 – 19:00 Mírně pokročilí: pondělí 17:00 – 18:30, úterý 18:00 – 19:30 Pokročilí: pondělí 18:40 – 20:10 Dopolední kurzy - mírně pokročilí: středa 10:00 – 11:30 Cena: 100,- Kč / lekce (90 minut), s hlídáním dětí. Doporučujeme objednat se mailem, telefonicky nebo osobně. DĚTSKÝ KOUTEK Dětský koutek je otevřen denně po celou naší otevírací dobu. Hlídání lze i na objednání zajistit. Cena: 50,- Kč / hodina.
7
AKTUÁLNÍ AKCE: Přednáška Ošetřovatelství - čtvrtek 27.03.2014 v16:30 Vstupné je dobrovolné, přednášku povede paní Mgr. Renata Vytejčková. Od 18:00 následuje svépomocná skupina. Bezbariérový přístup. 10.5.2014, sobota 14:00 – 21:00 – Staročeský jarmark Každoroční akce na faře v Kyjích, včetně prohlídky kostela. K poslechu hraje dobová muzika. FARNÍ KNIHOVNA
BARTOLOMĚJKA
SETKÁNÍ S JEŽÍŠEM na Hoře, v podobenstvích, u Jezera a s učedníky Jan Merell (Výklad biblických textů, meditace, modlitby) Setkání s nevěřícím Tomášen – úryvek Je to setkání, které se silně dotýká snad každého z nás. Z hlediska naší situace zdá se nám Tomáš záviděníhodný. Měl to skutečně snadné uvěřit! Nám se však Ježíš neukazuje. Nepřichází mezi nás a nevybízí nás, abychom se ho dotkli. Místo toho se nám dostává útěchy blahoslavenstvím, které vypadá jako výzva k "slepé víře", k víře se zavřenýma očima. Jenom vidět nestačí. Uvěřit může jen ten, kdo je připraven svěřit se druhému, otevřít se mu. To udělal i Tomáš. A přece i pro dnešní lidi, kteří chtějí uvěřit v Ježíše, musí být nějaká možnost, jak se s ním setkat, jak ho nějakým způsobem "vidět", jak ho "uchopit". I dnes je On tam, kde se lidé shromažďují "v jeho jménu", je "uprostřed nich". Tam může být viděn. Ovšem musí se tak skutečně stát "v jeho jménu". Pán dává víru. Jako se dal živý Pán poznat Tomášovi, tak dává víru i těm, "kteří nevidí". Víra není výsledek naší vlastní snahy, spíše je darem od Pána a jeho odpovědí na naši ochotu důvěřovat. Tak "možno poznávat uprostřed našeho světa smrti, tvář věčné lásky smrt přemáhající a v ní nový, jiný svět: Svět toho, kdo přijde" (J. Ratzinger). S pozdravem Věra Tůmová
Natanael vychází vždy první neděli v měsíci. Náklad 60ks. Za příspěvek na pokrytí nákladů děkujeme. Své příspěvky do příštího čísla posílejte na e-mail
[email protected] do 30.4.2014. Technicky zajišťují: P.Fiala, J.Höfer a H.Rošická. ● Další informace o farnosti na www.farnostkyje.cz.
