Kříž a hory k sobě nerozlučně patří, a nejenom kvůli tragédiím

HORY_ZLOM.QXD 2/9/09 3:27 PM Stránka 80

Kříž a hory k sobě nerozlučně patří, a nejenom kvůli tragédiím...

Luční bouda v roce 2008


L U Č N Í B O U DA V K R KO N O Š Í C H Pár slov úvodem… Krkonoše mám moc rád. Říkám jim pro jejich rozlohu, náročnost terénu, monumentalitu i možnosti, které nabízejí v zimě i v létě, české Tatry. Poprvé jsem v nich byl s rodiči jako malý klučík a od té doby pak mnohokrát. Za posledních asi patnáct let však ani jednou, neboť jsem mířil do jiných pohoří a v poslední době jako vodák pak hlavně na evropské řeky. No zkrátka, byl jsem horám malinko „nevěrný“ s řekami. Při přípravě tohoto cyklu, konkrétně dvou dílů týkajících se Dvoraček a právě Luční boudy, jsem je zase navštívil a bylo to super! Vyrazil jsem se svou ženou na tři dny a schválně jsme jeli vlakem, abychom si mohli na běžkách přejet Krkonoše po hřebenové Cestě česko-polského přátelství. Z Dvoraček přes Růženčinu zahrádku, Labskou boudu, Martinovu boudu, Dívčí kameny, Špindlerovu boudu, úbočím Malého Šišáku, Stříbrným návrším až na Luční boudu. Měli jsme překrásné počasí a na běžkách to byla paráda! Cestou na Luční boudu jsem byl malinko v napětí, protože jsem si nebyl jist, co mě na ní čeká. Poslední dobou jsem o ní totiž četl pouze negativní články, jak zdejší majitel ničí krkonošskou přírodu, pořádá rockové koncerty a zrovna dvakrát si nerozumí se Správou Krkonošského národního parku. Mé obavy se ukázaly jako neopodstatněné, a naopak jsem tam našel výborného ředitele alias boudaře Jiřího Holečka a klidný a vstřícný personál. Jo a také smečku psů rozličných plemen. Turistické možnosti… aneb jak se dostat na boudu Dopravit se na ni je možné různými způsoby. Buď se k ní dostanete po mnoha turistických chodnících od Pece pod Sněžkou počínaje a Špindlerovým Mlýnem konče, nebo vyjedete z Pece pod Sněžkou lanovkou na Sněžku a z ní sestoupíte dolů k boudě. Televizní štáb zvolil na natáčení upravené švédské vojenské vozidlo. Až do léta roku 2008 platil na Luční boudu zákaz vjezdu cyklistům. Ovšem 1. července projevil KRNAP dobrou vůli a na sezonu příjezd k boudě povolil. Majitelé nejstarší chaty na hřebenech Krkonoš nyní připravují výměnu vstupních dveří, za kterými vznikne úschovna pro kola cyklistů, kteří se budou chtít vydat dál na hlavní krkonošský hřeben. Podle stanovených pravidel se totiž musí od Luční boudy vrátit stejnou cestou zpátky k Výrovce. Na Sněžku, ke Špindlerovce nebo na polskou stranu hor se mohou podívat jen pěšky. Po sezoně správci parku vyhodnotí, jaký měl cyklistický provoz k oběma hřebenovým boudám dopad na přírodu v nejpřísněji chráněné části Krkonoš a zda nedocházelo k nějakým střetům mezi cyklisty a pěšími turisty. Záleží jen na ohleduplnosti nás všech, zda se bude moct jezdit na kole k boudě i nadále.

81


Veselý výlet a RNDr. Pavel Klimeš… Všem, kteří kdy připravovali podobný projekt jako Na vrcholky hor s Vladimírem Čechem, je jasné, že bych si zdaleka nevystačil pouze se svými osobními zkušenostmi, ale že musím spolupracovat s lidmi – historiky nebo nadšenci, kteří se konkrétní oblasti nebo chatě věnují dlouhodobě. Nejinak tomu bylo v Krkonoších, kde jsem spolupracoval s RNDr. Pavlem Klimešem, jehož rodinné kořeny sahají do této části Krkonoš už od roku 1945. Tento člověk mnoha profesí, který zde pracoval jako cestář horských chodníků, vlekař, strážce Krkonošského národního parku, prováděl výškové práce a dnes se věnuje podnikání, shromáždil jednu z největších sbírek dobových fotografií a pohlednic Krkonoš, která čítá více než 35 000 obrázků. Všechny možné i nemožné historické ale i aktuální informace ohledně Krkonoš vydává společně se svými přáteli v sezonním časopise Veselý výlet. Rovněž se podílí na tvorbě ideových záměrů na obnovu krajinných prvků a památek, na realizačních projektech včetně hledání zdrojů financování. Řídí práce při obnově horských chodníků a sanace poškozených přírodních ploch. Především díky takovým nadšencům se daří kultivovaně rozvíjet cestovní ruch v Krkonoších.

RNDr. Pavel Klimeš při natáčení na Luční boudě

Turistický rozcestník u Kapličky


První lyžníci na Luční boudě

Luční bouda za první republiky

Historie Luční boudy... První dochované zmínky o činnosti lidí v této oblasti jsou z roku 1623. Jednalo se pravděpodobně o kamennou útulnu, která měla pastevce dobytka chránit před nepřízní počasí. Dobytek pasoucí se na okolních polích byl pro boudaře hlavním zdrojem obživy – krávy se dojily dvakrát denně a z mléka se stloukalo vynikající máslo a vyráběl bylinkový sýr nejen pro boudaře, ale i pro pocestné a později turisty. Na Bílém Labi byl i mlýn. Využívali ho třeba i na pohon dětské kolébky. To je zvláštnost, ale jinak tady s jeho pomocí tloukli máslo. Potřebovali pohon, aby máselnice mohly běžet, protože Luční bouda byla hlavně velkým statkem. Procházeli tudy různí pocestní, hlavně botanici, ale přespal tady třeba i Karel Hynek Mácha. Ve druhé polovině 19. století majitelé zjistili, že větší příjmy než z chovu dobytka mají z lidí, kteří si tady dají sýr a donesené pivo. A tím začalo „boudaření“, jaké známe. Tedy poskytování služeb. Luční bouda se začala rozvíjet, protože byla na výborném místě. Každé ráno odsud vycházelo až 120 lidí na vrchol Sněžky, aby zhlédli východ slunce. Pak došlo k rozvoji lyžařství. S lyžováním šla Luční bouda i do zimního provozu. Pro lyžování v Krkonoších se stal významným dnem 17. prosinec 1892. Tehdy dal hrabě Jan Harrach objednat u Gansterera v Thennebergu jeden pár jasanových lyží a jeden pár bukových lyží u bratří Thonetů ve Vídni. Lesmistr inženýr Ferdinand Reich je vyzkoušel a kolář František Soukup v Horní Vrané zhotovil pod jeho vedením první lyže domácí výroby. První vázání vyrobil podle dovezeného vzoru sedlář Štěpán Šír. Lyže se vyráběly pro lesní dělníky i pro lyžaře. Nejstaršími majiteli Luční boudy byli Rennerové. Roku 1797 byla nedaleko Luční boudy postavena i známá Rennerova bouda, kterou postavili příbuzní Rennerů – bratranci Augustin a Ignác. Ta však v roce 1938 lehla popelem a už nebyla obnovena. Když se do rodiny přiženil Václav Hollmann, nastal stavební rozkvět Luční boudy.

83


Rennerův kříž nedaleko Luční boudy

Jakob Renner v roce 1875 zmrzl nedaleko Luční, což dodnes připomíná Rennerův kříž, a o rok později boudu kupuje Kryštof Harig, který ji po deseti letech prodává rodině Bonschů, jíž v té době patřila většina horských bud ve východních Krkonoších. O velkém rozvoji turistiky svědčí i zvyšování počtu pokojů na Luční boudě. V roce 1886 tu bylo 7 pokojů, v roce 1894 už 14 pokojů, o dva roky později 30 pokojů a za další dva roky přibylo ještě 15 pokojů. Po přístavbě v roce 1906 měla Luční bouda 57 pokojů a o dva roky později už 77 pokojů. V roce 1914 bylo na boudě 120 pokojů a několik nocleháren. Obrovský stavební rozmach zastavila až první světová válka. Luční bouda sloužila při mobilizaci před druhou světovou válkou československému vojsku, které ji společně s vedlejší Rennerovou boudou po mnichovské zradě zapálilo.

84


Pod tlakem válečných událostí byla Luční bouda v roce 1942 obnovena zhruba v dnešní podobě. Zajímavostí je, že byla projektována do tvaru hákového kříže. K realizaci obludných chapadel už naštěstí nedošlo. Němci zde ale například vybudovali kinosál. Pozůstatky projekční místnosti jsou ještě dobře patrné v jedné části restaurace. Po roce 1945 byla bouda provozována různými organizacemi a v roce 1991 skončila v rukou Klubu československých turistů. Zdevastovaná bouda byla opuštěna koncem devadesátých let a od té doby chátrala. Před jistou záhubou ji zachránila soukromá firma z Prahy, která boudu za značné nevole Správy Krkonošského národního parku koupila a postupně ji opravuje. Tajemné podzemí… Luční bouda má místa, která běžný turista nikdy neuvidí. Jedno z mnoha se nachází ve sklepení, ve kterém si Němci vybudovali dokonce vinotéku. Traduje se, že co se postavilo za Hitlera nad zemí, je ve stejném rozsahu ukryto i pod zemí. Zatím byla nalezena pouze dvě podzemní patra, takže pravděpodobně dvě tady ještě někde budou. V prvním podzemním podlaží je spousta různých děr, chodeb, dveří. Kam to vede, kolik je zde prostor? Takové a jiné otázky vás tady, kam se běžný turista nedostane, napadnou na každém rohu. Je tady obrovský prostor. Luční bouda je totiž celá podsklepená a vede pod ní několik kilometrů chodeb. Vypráví se, že chodby ústí bůhví kam. Zajímavostí je, že pod Luční boudou protéká Bílé Labe. Je tu soustava kanálů a voda protéká přímo sklepy. Další zajímavostí je vinný sklep, na který při vyklízení podzemí narazili současní majitelé. Postavili ho tady pravděpodobně vojáci německé armády a má kapacitu zhruba 10 000 lahví.

Majitelka Luční boudy Klára Sovová

Němci zde v podzemí vybudovali obrovskou vinotéku


Restaurace, kuchyň, hotelové pokoje… Když jsem poprvé navštívil znovuotevřenou Luční boudu, upřímně jsem žasl nad velkorysostí a hlavně účelností oprav a rekonstrukcí. Je tady opravdu vidět, že peníze na opravy nechybí. Restaurace je zrekonstruovaná velmi účelně a vše působí nesmírně uceleným a hlavně čistým dojmem. Měl jsem možnost navštívit i kuchyň a pekárnu. Mohu říct, že by se v nich dalo „jíst ze země“. Tomu pak odpovídá i kvalita domácích pečených rohlíků, koláčků a vůbec všech jídel, která, byť se nacházíme na dopravně docela nepřístupném místě, jsou relativně za slušný peníz. Kapitolu samu pro sebe tvoří hotelové pokoje a k nim vedoucí dlouhé chodby vyzdobené historickými fotografiemi. Naleznete zde širokou škálu pokojů různých úrovní, které ovšem mají bez ohledu na typ jednu společnou vlastnost – čistotu. Jsou rozděleny do několika kategorií – standard (dvoulůžkový pokoj s příslušenstvím), economy (dvou- až pětilůžkový pokoj s příslušenstvím na patře), turistická třída (vícelůžkové pokoje) a třída „spacák“. Naleznete tady i luxusně vybavené apartmány pro velmi náročné klienty.

Dokonalý interiér restaurace


K dispozici jsou i noclehárny pro více turistů

Útulné rodinné pokojíčky

Horská služba na boudě… K horám patří neodmyslitelně Horská služba. Tady na Luční boudě byla zřízena předsunutá stanice koncem šedesátých let. Díky její dislokaci na této boudě se podařilo zachránit spoustu lidských životů. Bohužel, tragédie se nevyhnou ani trénovaným záchranářům, a tak na chodbě Luční boudy můžete postát u prosklené vitríny a připomenout si smrt Štefana Spusty a Jana Messnera, jedněch z nejlegendárnějších záchranářů Krkonoš. Oba muži zemřeli v roce 1975 při záchranné akci na nejvyšší hoře České republiky Sněžce, když tam původně šli vysekávat řetězy zamrzlé do ledu. Poté se dozvěděli, že nedaleko spadl turista, který se drží na kameni. Jejich pokus o rychlou pomoc však skončil na zledovatělém terénu pádem do dolu Lomniczka na polské straně hor. Nepřežil ani turista, který se také zřítil po zledovatělém úbočí.

Dlouholetý člen Horské služby Přemysl Kovařík Připomínka velké lidské tragédie



Koncerty na Luční boudě versus KRNAP A dovolím si tuhle kapitolu zakončit tím, o čem jsem psal na začátku. Luční bouda vstoupila do povědomí mnoha občanů nejen České republiky kontroverzním pořádáním koncertů ve svých prostorách. Já vůbec nechci řešit, zda je to správné nebo ne. Řeknu pouze svůj soukromý názor Ostraváka, který si může zajít na koncerty různých žánrů kterýkoliv den ve svém rodném městě. Já jezdím na hory proto, abych si na nich odpočinul od kraválu, který zažívám ve městě po celý rok. Na druhou stranu si dovedu představit zvláštní atmosféru rockového koncertu nebo divadelního představení uprostřed holých plání Krkonoš. Abych tu diskuzi ještě malinko rozvířil, pak vězte, že podle dochovaných historických materiálů, a dokonce i fresek v jedné ze zatím nepřístupných místností Luční boudy, v tzv. kavárně, se tu koncerty konaly každý víkend. Existují o tom důkazy jak v podobě již zmíněných fresek na zdi kavárny, tak také fotografií a zápisů v historických materiálech. Myslím, že řešení bude někde uprostřed. Měl jsem možnost poznat současného ředitele – boudaře Jiřího Holečka – a přišel mi jako rozumný chlap se vztahem k horám a přírodě. Když jsme se viděli naposledy, zrovna odjížděl na skialpech s kamarády do hor. Že by zrovna tento člověk chtěl přispívat k devastaci Krkonoš, se mi nějak nezdá. Ba právě naopak – takové služby jako na Luční boudě si představuji na všech turistických chatách, na kterýchkoliv horách naší kouzelné země.

V těchto ohromných prostorách probíhají tolik diskutované koncerty

Pramen Bílého Labe u Luční boudy

Fresky na zdi kavárny jsou důkazem toho, že zde byl vždy společenský život


Vrchol Sněžky pohledem z Pece pod Sněžkou

Památník obětem hor

I tahle mimořádně obrovitá bouda patří k těm, kde se mi nestalo nic tak mimořádného, aby se to muselo psát do knihy. Párkrát jsem tu sice byl, ale buď to bylo v dětství, nebo jsem se tu jen tak mihl, a nebo byla bouda zavřená. Což ovšem neznamená, že bych její okolí neprošmejdil tak důkladně, abych o něco pozoruhodného nezavadil. Stačí se podívat na Sněžku, která se pyšně tyčí na dohled, a nemůžu si nevzpomenout, jak jsem se na ni dvakrát zcela po svých vyškrábal a dal si pár orosených piv v České boudě. Ta zašlá stavba měla totiž krásnou atmosféru a vyzařovalo z ní něco, co vás dostane. Asi jako z neupraveného a velmi nedbale oblečeného námořníka, kterého potkáte někde v přístavu. I on má v sobě tajemství a taky sílu, s kterou dokáže odolávat nepřízni počasí. To, že tuhle krásnou boudu nakonec zbourali, beru jako osobní urážku a nikdy se s tím nesmířím. Snad proto už na Sněžku od té doby moc nechodím. Ta podivná poštovna a hnusný létající talíř na polské straně mě totiž vždycky spíš naštvou. Moje příhoda se ale váže k nedaleké Špindlerově boudě a konkrétně k roku 1986. Ten rok

90


zdůrazňuji proto, aby mě nikdo nepodezíral z podílu na požáru boudy, protože k němu došlo až o skoro dvacet let později. Přišli jsme sem s kamarády, poveselili se v restauraci až do zavírací hodiny a pak jsme se v té výšce přes 1200 m n. m. vydali hledat nocleh. Déšť nehrozil, a tak jsme sebou plácli do nedalekého lesíka s vědomím, že kdyby nás tu našli policajti (tehdy ovšem ještě Veřejná bezpečnost), nebo dokonce polští pohraničníci, zle by se nám vedlo. Chata totiž leží přímo na hranici, a to bylo tehdy hlavně díky Polákům pěkně horké území. Naše předsevzetí, že budeme jako myšky, vzalo rychle za své i díky bowli v konzervách, kterou jsme popíjeli tak vydatně, až nám byli nějací pohraničníci naprosto ukradení. Naštěstí nepřišli, ale zato se najednou kolem nás začaly všude blýskat spousty očí. Bylo to docela strašidelné, a dokonce jsme po těch přízracích i jednu plechovku hodili, s tím že ji zítra najdeme a uklidíme, ale nebylo to nic platné. Ani když jsme rozsvítili baterky, nedokázali jsme poznat, co se to vlastně na nás kouká, a jít se na to podívat zblízka jsme si přece jen netroufli. Různé ty pohádky o hejkalech a bludičkách v nás z dětství někde hluboko přece jen podřimovaly. Byli jsme ale už natolik unaveni, že jsme si řekli: „Nějak to dopadne,“ a postupně jsme usnuli. Ranní probuzení bylo úžasné. Pamatuju si, že mi do snů začaly postupně pronikat podivné zvuky. Bylo to jakési zvláštní frkání, chrochtání a mlaskání, které jsem nedokázal nijak identifikovat. Pomaličku jsem pootevřel spacák a opatrně jedním okem vykoukl. A to, co jsem spatřil, bylo prostě úžasné. Všude kolem nás bylo obrovské stádo macatých krav. Některé se pásly, ale většina z nich nehybně stála přímo u nás a civěla na ty vetřelce, kteří narušili jejich výsostné území. U kamaráda stálo dokonce asi šest krav jako u žlabu a čumáky měly přímo u něj. Když jsme se začali hýbat, zvířata odskočila, ale neutekla a výhrůžně zůstávala poblíž tak dlouho, dokud jsme se v rychlosti nesbalili a lesík neopustili. Řekl bych, že dnes už v okolí Luční boudy nic takového nezažijete, protože by ochranáři přítomnost stáda krav nedopustili, ale možná je to trochu škoda. Už se vám totiž nestane, že byste si na celý život odnášeli zážitek, který se vymyká tomu, co se vám v horách může běžně stát. Takže až budete někdy na Luční boudě a zaslechnete cinkání zvonců, honem se běžte podívat, jestli se to stádo náhodou nevrací. A kdyby snad ano, tak ho ode mě pozdravujte. A taky se těm milým zvířatům mým jménem omluvte za tu hozenou plechovku. Dodnes mě to totiž mrzí. Vladimír Čech

Kříž a hory k sobě nerozlučně patří, a nejenom kvůli tragédiím

Recommend Documents