KH - B - KH NÁVRAT ZTRACENÝCH RODÁKŮ ANEB JAK DLOUHO SE JDE Z BRNA DO KUTNÉ HORY uvolněný cyklus výstav březen - červen 2008
Dobrá čajovna v Kutné Hoře
Jungmannovo nám. 481 otevřeno od 14 do 22 hodin každý den http://www.dckh.com
KH - B - KH
březen - červen 2008 8.3. - 4.4. Radim Hnátek/R683 5.4. - 2.5. CHVÁLA POZEMNÍ POŠTY/Výběr z obálek osobní korespondence Jitky Francové 3.5. - 6.6. Markéta Flekalová/HEDVÁBNOU STEZKOU 7.6. - 4.7. Radka Faltínová/POLETOVÁNÍ & Tomáš Svoboda/GMO kresby
ÚVODNÍ SLOVO K CYKLU Cyklus KH-B-KH nebyl nijak namáhavě vymyšlen, spíše tu najednou byl. Spouštěcím impulsem se pravděpodobně stalo rozhodnutí dvou vystavujících o tom, že se přestěhují zpět do svého rodiště, s tím sugestivním panoramatem, vůní tabáku a sladu, nezbytnou čugálou a dutě prázdnými večerními ulicemi. Začíná tak rozptyl skupiny lidí, které spojuje zkušenost „dvojdomovectví“ (minimálně, někteří svou identitu rozkročili ještě více), jak tento malý fenomén postihuje logo cyklu složené z panoramatu Brna a Kutné Hory. Až na výjimky jsme byli přátelsky propojeni již v Kutné Hoře a tuto síť vazeb se podařilo udržet a rozšířit i po přesídlení do Brna za studiem či prací. Náhodou jsme se sešli tak, že většinu z naší pomyslné kutnohorské enklávy cosi pudí tvořit. Svého času jsme založili skupinu AVU ČR (Amatérské výtvarné uskupení Černá ruka), chodili zvědavě na výstavy, uskutečnili pár výtvarných akcí a jednu společnou výstavu právě v kutnohorské čajovně. Spojuje nás silná vazba ke dvěma městům, které jsme si ani příliš nevybrali, v prvním jsme si svou existenci uvědomili a druhé nám poskytlo příležitost s ní něco udělat. Přes příznivou integraci v Brně jsme všichni někdy uvažovali o tom, že se do Kutné Hory jednou vrátíme nebo to alespoň zkusíme, její genius loci je silnější. Proto v názvu ono symetrické KH-B-KH, cesta (možná i mýtická) tam a zase zpátky, pro někoho již téměř skutečnost, pro jiného myšlenka, vize, sen či minimálně otevřená možnost. Symbolicky propojíme tato dvě města dubnovou pěší poutí a vzdálenost mezi těmito dvěma místy tak bude po letech pendlování vlakem poprvé překonána měřítkem a rychlostí lidského kroku. Zároveň nabereme vodu z brněnského „Prýglu“ (přehrady) a vlijeme ji na konci cesty do Velkého rybníka u Kutné Hory. Cyklus výstav se tématem dvojí místní identity přímo nezabývá, ale stojí v pozadí jako společná zkušenost a vrstva, která nás příjemně ukotvuje v současné rozpohybovanosti až rozviklanosti a motivuje se spolu setkávat a tvořit. Otázkou a pro některé z nás reálným experimentem zůstává, nakolik dokáže současná Kutná Hora svůj dar genia loci vytvořeného předky a přírodou udržet živý a vytvářet i další vrstvy v konfrontaci s přítomností. Všichni za jednoho a jeden za všechny – tímto textem i za ostatní, Jitka Francová
Radim Hnátek (*30.9.1977 v Kutné Hoře, momentálně přebývá již sedmým rokem v Brně)
K fotografii poprvé přičichl již za dětských let, když fascinovaně hleděl, jak z pod dědečkových rukou vylézají z fotopapíru podivuhodné obrazy. Cesta k fotografii jako takové však vedla ještě přes pokusy malovat a kreslit a později ovládnout nějaký hudební nástroj. Nicméně touha tvořit spolu s vůní vývojky a ustalovače byla nejsilnější a tak se fotografování věnuje tu s menšími či většími přestávkami už bezmála deset let. Kromě různých obrazů z všední každodennosti se v jeho díle objevuje zejména krajina, a to jak ze zemí českých, tak i z rozličných cest balkánských. Krajina jako celek nebo detail či výřez, prochází jeho fotografiemi jako symbol toho, co nás přesahuje, ať už v podobě jejího zachycení v momentální kráse nebo v čistě pocitovém, abstrahujícím pojetí a právě takový pokus o její uchopení je tématem této výstavy. Autor děkuje Helence Vodrážkové za spolupráci a podporu při tvorbě a klubu Fléda v Brně za nezištné poskytování tvůrčího prostoru.
CHVÁLA POZEMNÍ POŠTY „Dopis je radost pozemská, bohům je upřena.“
báseň č. 1639, Emily Dickinson
Milí právě čtoucí, nápad oslavit pozemní poštu je zřejmě vytím nostalgie po něčem, co už neexistuje, anebo jen pro pár blouznivců, stejně jako pošta holubí. Připustila jsem si to poté, co jsem zažila několikero stěhování, které znamená transportovat mimo jiné nezbytnosti také svou paměť. Dnes neleží na půdě, ale v krabicích, a tak mi prošly rukama staré dopisy. Nevím, zda vlivem právě zřízeného icq a skypu, ale musela jsem se vypořádat se sentimentálními stavy konkurenceschopnými s babiččinými. Doba se zřejmě zrychlila i v dojímání se nad zmizelými časy mládí již před třicítkou. To mě vyburcovalo k této možná již jen vzpomínkové akci pro „pamětníky“. K oslavě patří hojnost a krása a ty určily výběr obálek dopisů pro výstavní ódu na poštu. Již v obyčejném listovním psaní sděluje a sdílí pisatel víc než jakákoli elektronická komunikace, v rytmu slov a sklonu písma poznáváme přítele na dálku jak na ulici po jeho kroku a držení těla. A dopisy, které k tomu psala ruka puzená nejen pudem trousit slova, ale i obrazy, jsou na zdi prostřenou hostinou vjemů pro oči, a tedy řádnou oslavou. Zároveň tato poštovní díla překračují významem mé osobní teritorium a získávají oprávnění veřejného vystavení, protože dokumentují boční proudy výtvarného řádění, kterému se Radka Faltínová, Maruška Kolářová a Tomáš Svoboda v příznivých životných obdobích oddávají. Výstava oslavuje nejen listovní psaní, ale také projev jedinečnosti každého odesílatele, který využívá příležitost k tvorbě v tradičním materiálu papíru.
Pozemní poště chvála!
p.s. Jitka Francová se narodila Za Barborou (28. 4. 1980), vyrostla v pár obcích kolem Kutné Hory, na čas se vrátila do labyrintu města, aby zas odešla do moravské metropole a následně se opět ocitla ve výchozím bodu. Pohyb v kruzích je pro ni příznačný, i to, že na rušení kruhů si vystačí obvykle sama.
Markéta Flekalová (*29. 6. 1980, Čáslav, posléze ve věku necelého půl roku introdukována do KH)
Kromě malby na hedvábí se věnuje i jiným rukodělným činnostem, malbě na sklo nebo jen tak na papír, drátkování, focení, pletení svetrů a šál, příležitostným aranžmá květin a jiných materiálů, drobné grafice, kreslení obalů na CD, vymýšlení kulturně zábavných programů pro kamarády a občas cvičně nakreslí nějakou tu zahrádku. Ve zbývajícím čase se pokouší proniknout do tajů krajiny, jejího vývoje a soužití s ní a něco z toho vtlouct do hlavy budoucnosti našeho národa.
Portrétovala sestřenka Lucie (2005)
Tvoření (se sklonem k uměleckému řemeslu) používá k udržení se při zdravém rozumu a pokud se výsledky navíc dají rozdat, prchavý dojem užitečnosti si užívá natolik, že ji dokáže vytrhnout z obvyklého realismu (ostatními ovšem označovaného za pesimismus) - ale jen v případě, že obdarovaní vyjadřují spokojenost dostatečně nahlas.
Radka Faltínová (*21. 1. 1980 v Praze, vyrostla v Kutné Hoře) Posledních deset let: Kutná Hora, Praha, Lipsko, Vrcha, Vancouver, Brno. A i jinde jsem poletovala a zničehonic začala zase kreslit. Občas i malovat. Pracovala jsem ve Vancouveru v kavárně a často chodila na kraj oceánu a kreslila si, kolem chodili lidi a povídali si se mnou. Hrozně jsem si sama záviděla ten čas, oceán a klid. U oceánu jsem taky šila panáčky na prst, pak při nekonečných deštích v zimě vyšívala různé věci na různé věci a psala spoustu papírových dopisů. Časem jsem prodávala obrázky v kavárně. Vrátila jsem se do Čech a na čas zakotvila na Moravě. Teď v Brně tlumočím do znakového jazyka, učím češtinu a občas kreslím ilustrace ponejvíce o Neslyšících a pro Neslyšící v rámci různých projektů. Kam dál vítr semínko zavane, nevím.
Tomáš Svoboda (*12.3.1980, hrdě v Kutné Hoře) Již ve dvou letech omylem místo dudlíku obdržel do pusy tužku a od té doby ji už nepustil (alespoň z ruky). Ve své tvorbě spatřuje dvě hlavní linie 1) „krajinomalby“ - tj. průniky vnitřní krajiny s tvary přírodními, zejména ženskými, ve spojení s hlubokou vírou v pravdivé ekologické poselství o globálním oteplování 2) geneticky modifikovaná organická kresba (GMO kresba) - tj. obvykle monochromatické bakteriální, hybridní a zmutované, ale velice vitální tvary, které svým autonomním mikrosvětem reflektují realitu v její plné grotesknosti . Vyústěním jeho studia oborů neurčitého zaměření je osudové předurčení k občasnému prchání do divočiny (prchání jen tak, k vyčištění tenisové hlavy), odkud se pak po položení základní existenciální otázky „Kdo jsme a kam kráčíme?“ ergo „Co tady vlastně ještě dělám?“ s nadšením vrací do bezpečí nejbližší kavárny, kde své vzdělání a vrozené (i časem získané) predispozice prakticky uplatňuje v sociální rovině.
Kde domov můj, kde domov můj... kutnohorský rodák J. K. Tyl
Poděkování Jítě – za geniální nápad uspořádat cyklus výstav a erudovaný úvod Markétě a Radimovi – za trávení téměř jarních večerů výrobou katalogu Radce a Táškovi – za nadšené připojení se a zejména Mistru čajovníku Honzovi za laskavé poskytnutí prostor vydáno v Brně, v nákladu 100 ks, v březnu 2008 ©2008 AVU ČR
