Křesťanská sociální etika. M. Martinek. Jabok

Křesťanská sociální etika Jabok 2008

6. SOLIDARITA, SUBSIDIARITA, SPOLEČNÉ DOBRO

6

Křesťanská sociální etika. M. Martinek. Jabok 2008

2

Zásady křesťanské sociální etiky Sociální etika vychází z reality člověka v současném světě na úrovni individuální, sociální i globální. Jejím cílem je realizace společného dobra (obecného blaha) na všech úrovních:

 

  

Individuální: lidská práva, umoţnění osobního rozvoje kaţdého člověka Sociální: sociální spravedlnost, etický hospodářský sytém Globální: mír, zachování ţivotního prostředí

Důvodem k tomuto snaţení je obecně platná a pro většinu lidí nezpochybnitelná hodnota důstojnosti člověka. člověka. Zároveň jde o uskutečnění křesťanského etického principu lásky, v sociální oblasti chápaného jako spravedlnost, který se v konkrétní realitě projevuje jako solidarita solidarita.. Hlavním metodickým principem uskutečňování solidarity je subsidiarita.

 



6


3

Zásady křesťanské sociální etiky Společné dobro

Základní hodnota: Etické principy: DŮSTOJNOST ČLOVĚKA LÁSKA SPRAVEDLNOST SOLIDARITA

Metodické principy: SUBSIDIARITA PARTICIPACE SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ VŠEOBECNÉ URČENÍ STATKŮ

•globální •sociální •individuální

Realita člověka v současném světě 6


4

Společné dobro Pojem „bonum commune“ – obecně prospěšné dobro byl obecně sdílenou součástí filozofického, ekonomického a politologického myšlení od dob Aristotela aţ do 19. stol. Aristoteles – Etika Nikomachova: společné dobro je větší, dokonalejší, noblesnější a boţštější neţ dobro jednotlivce. Tomáš Akvinský povaţuje společné dobro za úhelný kámen celé společenské stavby. První sociální encykliky ho uţívají bez vysvětlování, jako obecně známý pojem (RN 5x, poprvé v čl. 1). V 19. a 20. stol. se klade důraz spíše na individuální dobro („právo jít za štěstím“ – Jefferson, Deklarace nezávislosti): budebude-li kaţdý člověk usilovat o své vlastní dobro, dosáhne se automaticky i dobra společného (= základní věta ekonomie blahobytu). Pojem společné dobro se přestává pouţívat, zdůrazňují ho pouze sociální dokumenty církve. Znovu se objevuje aţ kolem r. 2000 v ekonomické teorii, která zjišťuje, ţe pouhé úsilí o individuální dobro nestačí (časopis Finance a společné dobro – Ţeneva). Tento názor potvrzuje i současná ekonomická krize.



   

 

6


5

Společné dobro v dokumentech 







6

Mater et Magistra 65: „Souhrn oněch předpokladů

společenského ţivota, které lidem umoţňují a usnadňují plný rozvoj všech hodnot jejich osobnosti.“ Gaudium et spes 26: „Souhrn podmínek společenského ţivota, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosaţení vlastní dokonalosti.“ Pacem in terris 57: „Obecné blaho se týká celého člověka: tj. potřeb jak těla, tak i ducha. Proto musí státní správa o dosaţení tohoto blaha usilovat příhodnými prostředky i měrou: tak, aby byl zachován správný řád věcí, a aby občanům spolu se statky hmotnými zabezpečovala také statky duchovní.“ Solicitudo rei socialis 10: „Ve světě, v němţ by vládla péče o obecné blaho celého lidstva, to jest péče o "lidský a duchovní rozvoj všech" místo snahy o osobní prospěch, by byl mír moţný jako plod "dokonalejší spravedlnosti mezi lidmi“. Křesťanská sociální etika. M. Martinek. Jabok 2008

6

Oblasti společného dobra 

Společné dobro je  





Ke společnému dobru by měl směřovat sloţitý systém hospodářských, politických a kulturních struktur a mechanismů: politická demokracie, sociálně trţní ekonomika a eticky odpovědná kultura (včetně médií). Na tvorbě tohoto systému se podílí kaţdý občan, proto za něj kaţdý nese odpovědnost. Termínem společné dobro (bonum (bonum commune commune)) označujeme vějíř „dober“, která, jak doufáme, naleznou u všech občanů kladné přijetí. Jde o:     



6

cíl, k němuţ směřuje křesťanská sociální etika. důvod existence politické autority

osobní bezpečnost, vnitřní i vnější bezpečnost země, respekt k lidským a občanským právům, která charakterizují demokratický právní stát, součinnou spolupráci občanů ve všech sférách zaměřenou na prosperitu celé společnosti, rozumnou sociální síť, která podpírá sociálně slabé občany.

Společné dobro je moţné téţ vyjádřit jako soubor společenských podmínek, které umožňují každému člověku uplatnění a rozvoj jeho schopností ve směrech hospodářských, politických i kulturních (PD 18). Křesťanská sociální etika. M. Martinek. Jabok 2008

7

Rozdílná pojetí společného dobra V komunismu se společné dobro určuje direktivně tím, ţe se centrálně plánuje výroba a potřeby spotřebitelů. Nerozlišuje se přitom mezi zájmem jednotlivce a společnosti. V praxi to vede ke kolektivismu – společnost je výše neţ jedinec, zájmy jedince musí ustoupit zájmům společnosti (znárodnění majetku, státní výchova a vzdělání, náboţenská nesvoboda apod.) Pro klasický hospodářský liberalismus naproti tomu společné dobro nastává automaticky, kdyţ se kaţdý jednotlivec stará o své blaho tím, ţe na trhu nabízí a ţádá zboţí a práci. Společné dobro je potom jen součtem jednotlivých zájmů, které se prosadily na trhu individualismus.. (Jedinec, který z objektivních důvodů nemůţe individualismus podat přiměřený výkon, pak nemůţe mít na společném dobru účast.) Křesťanský pohled se vyhýbá oběma těmto extrémům – je mezi koncepcí individualistickou a kolektivistickou. Společné dobro chápe jako prostor pro rozvoj kaţdého jedince (tedy i toho, kdo je jakkoli znevýhodněn), který musí být vytvořen úsilím institucí (na prvním místě státu).







6


8

Subjekty uskutečnění společného dobra (DH čl.6) Záleţitost všech lidí v jejich různorodých uskupeních (úkol: občanů, společenských skupin, státu, církve). Principu společného dobra velmi dobře odpovídají neziskové, nevýdělečné, nevýdělečné, nonprofitní organice, organice, které provozují dobročinnou a veřejně prospěšnou činnost v oblasti ekologie, humanitární péče, sociální péče, tělovýchovy, vědy a výzkumu, vzdělávání, ochrany ţivota a zdraví. Přesto péče o společné dobro s ohledem na všechny jeho komponenty je úkolem státu, státu, který by se měl starat hlavně o chudé a o ty, kdo stojí na okraji společnosti: Společné dobro = aby se relativně měli všichni dobře, ne jenom někteří. Neznamená to však poskytnutí absolutně stejných příleţitostí ve všech sférách ţivota. „Ţivotní šance“ jsou vţdy nestejně rozděleny. Stát má zajišťovat politické předpoklady pro uskutečnění řádu. Jde v podstatě o právní ochranu a zachování míru vnitřního i vnějšího. Kompetence státu je univerzální, není však totální. Nesmí na sebe převzít uskutečňování všech společenských hodnot. V opačném případě jde o ničení schopnosti společnosti a lidské důstojnosti. Funkce obecného blaha je subsidiární (pomocná) a komplementární (doplňující). Obecné blaho má pomáhat lidem plnit jejich úkoly, které by sami splnit nemohli, anebo by je nemohli plnit příliš dobře.

 



 



6


9

Univerzální určení statků a soukromé vlastnictví 



Bůh daroval zemi všem lidem, proto všichni lidé mají mít podíl na hmotných statcích. Kaţdý člověk musí mít moţnost dosáhnout takové úrovně blahobytu, která je nezbytná k jeho plnému rozvoji. Tento princip vyplývá ze zásady společného dobra. Jde o přirozené právo kaţdého člověka. Má vyšší hodnotu neţ právo na soukromé vlastnictví.

6







Právo vlastnit majetek patří k základním lidským právům, je součástí lidské důstojnosti. Je zdůrazněno ve všech sociálních encyklikách. To se týká i vlastnictví pozemků a výrobních prostředků, jejich uţívání však musí přinášet prospěch všem. Společné dobro je cílem, soukromé vlastnictví prostředkem. Sociální stát stanovuje nutné přerozdělování zisků zákonem.


10

Solidarita 





„Pevná a trvalá odhodlanost usilovat o obecné blaho neboli dobro všech a jednoho kaţdého, protoţe všichni jsme zodpovědni za všechny.“ (SRS 38)

Odpověď na princip personality: právní nárok kaţdé lidské osoby na uznání její důstojnosti a lidských práv předpokládá plnění určitých povinností ze strany druhých osob. Princip solidarity vymezuje povinnosti odpovídající tomuto právnímu nároku. Původně pouţíváno pro solidaritu mezi dělníky a zaměstnavateli – QA 73: „Při tomto velmi zodpovědném rozhodování musí

zaměstnavatele a dělníky spojovat niterná solidárnost a křesťanská svornost, jeţ musí účinně působit.“ MM 23: "Dělníci a zaměstnavatelé mají dále uspořádat své vztahy podle zásad lidské solidarity a ve smyslu křesťanského bratrství.“ 

6

Později pro solidaritu mezi rolníky (MM 146), v mezinárodních vztazích (MM 155, 190) a jinde (PiT 98).


11

Solidarita individuální a sociální 







6

Dobrovolná vzájemná výpomoc jednotlivců mezi sebou (v rodině, v sousedství, na pracovišti), dobrovolná charitativní pomoc (finanční podpora sociálních zařízení, dary na humanitární pomoc, dobrovolnická pracovní činnost) = rovina dobrého života, individuální solidarita, součást individuální etiky. etiky. Zajištění práv, která vyplývají z lidskolidsko-právního statutu osoby v rámci právního společenství (svoboda, bezpečnost, zdraví, práce, hmotné zabezpečení apod.), pomocí zákonů a mocenských struktur = rovina spravedlnosti, sociální solidarita, součást sociální etiky. etiky. Sociální stát = stát stát,, v němţ princip solidarity formuje regulační systémy a rámcové podmínky společenského procesu, především metodou přerozdělování peněz (daně). To je doplněno dobrovolnou angaţovaností jednotlivců a skupin. Rozvoj lidské společnosti vyžaduje obojí: obojí: solidaritu začleněnou do právního řádu a sociálněsociálně-eticky zaručenou, a zároveň nepovinnou ochotu pomoci, praktikovanou v dobrém ţivotě. Křesťanská sociální etika. M. Martinek. Jabok 2008

12

Solidarita jako odpovědnost 

Princip lásky k bliţnímu aplikovaný na sociální úroveň. Odpovědnost    



 

6

Silnějších za slabší Bohatých za chudé Zdravých za nemocné Mocných za bezmocné

Předpokládá odpovědnost kaţdého člověka nejen za sebe a za svou rodinu, ale také za společnost – je v rozporu s kulturou zaměřenou pouze na individuální prosazení jedince. Čím více je společnost zaměřena individualisticky, tím více musí být solidarita vynucována zákonem. Solidarita na globální úrovni: odpovědnost bohatých států za státy chudé. Křesťanská sociální etika. M. Martinek. Jabok 2008

13

Trojí vzájemná povinnost ve společenství   



6

Povinnost jednotlivců a skupin k sobě navzájem Povinnost jednotlivců a skupin k celku Povinnost celku k jednotlivcům a skupinám

„Lidé jsou od přirozenosti společenské bytosti, proto musí jeden s druhým spolu ţít a usilovat o vzájemné dobro. Spořádané souţití proto vyţaduje, aby navzájem stejným způsobem uznávali svá práva a plnili své povinnosti. Z toho také vyplývá, ţe kaţdý musí velkomyslně přispívat k vytvoření takového sociálního prostředí, ve kterém jsou práva občanů stále lépe a svědomitěji zachovávána a jejich povinnosti jsou rovněţ tak stejným způsobem plněny.“ (Pacem in terris 32) Křesťanská sociální etika. M. Martinek. Jabok 2008

14

Subsidiarita 







6

Subsidium (lat.) = podpora, pomoc: stát a společnost mají občanům a malým společenstvím poskytovat podporu a pomoc, ale ponechat jim svobodu. Tolik svobody, kolik je moţné – tolik zasahování, kolik je nutné. Společnost má být budována zdola, v zařízeních, která jsou nejblíţe jednotlivým osobám, a vyšší společenství musí nastoupit teprve tehdy, kdyţ niţší společenství příslušné úkoly plnit nemůţe. Subsidiarita = princip výstavby svobodné společnosti: vyšší společenství slouţí niţšímu, ne naopak. Křesťanská sociální etika. M. Martinek. Jabok 2008

15

Subsidiarita – Quadragesimo anno 



  

6

„Přece však v sociální filozofii stále platí důleţitá zásada, která se nedá vyvrátit ani změnit: To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, kdyţ se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a niţší.“ (QA79) „Státní moc má tedy záleţitosti a starosti méně důleţité - které ji ostatně rozptylují - ponechávat k vyřizování niţším společenstvím. Tak bude moci s větší svobodou, energií a účinností provádět všechno to, co je pouze jejím úkolem, poněvadţ jedině ona na něj stačí: řídit, dohlédat dohlédat,, donucovat a trestat; vţdy podle povahy a potřeby jednotlivých případů.“ (QA 80)

Princip řízení, v němţ by se mělo ponechat odpovědnosti niţších sloţek vše, co nemusí řešit sloţky vyšší. Opak centralizace. Tolik svobody, kolik je moţné – tolik zasahování, kolik je nutné. Princip výstavby občanské společnosti: podpora iniciativ jednotlivců a skupin, minimální zasahování ze strany státu (opak: totalitní reţimy). Výslovně se k němu hlásí Evropská unie. Křesťanská sociální etika. M. Martinek. Jabok 2008

16

Princip subsidiarity ▪ Princip subsidiarity, který stojí v základech poválečného integračního úsilí v Evropě a který si často přivlastňuje katolická sociální nauka, má své novověké kořeny v díle reformovaného teologa Abrahama Kuypera. Je základem "občanské společnosti". ▪ Princip subsidiarity vychází z přesvědčení, ţe stát sám není původcem vší autority, je jen jednou z mnoha sfér vlivu – je nezbytný a blahodárný tam, kde je povolán, ale despotický a tyranský tam, kde překračuje meze své autority. Nejvyšší svrchovanost náleţí Bohu samotnému a autorita pozemských institucí, struktur či sfér je odvozena a podřízena konečné autoritě Boţí. Není ţádná pozemská autorita, od níţ by byla odvozována autorita ostatních sfér, kaţdá z nich je autonomní ve své oblasti, kaţdá z nich vydá počet Tomu, který jediný je svrchovaný.  Osoby, postavené v autoritě uvnitř jednotlivých struktur, nejsou odpovědny státu, ale odpovídají přímo Bohu za způsob, jak uţívají jim svěřenou autoritu. Stát plní úkoly veřejné sluţby aţ tehdy, není-li je schopno zajistit ţádné jiné niţší společenství (rodina, církev, obec, region) a je-li zároveň plnění tohoto úkolu vskutku společensky ţádoucí.  Takto zaloţená sociální etika umoţňuje odmítnout jak individualismus, tak i kolektivismus. 6


17

Subsidiarita v sociální práci a ve zdravotnictví 



Respektování práva klienta/pacienta na rozhodnutí o způsobu pomoci/péče/léčby. Zákon o sociálních sluţbách (108/2006), § 2: 

6

Kaţdá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství (§ (§ 37 odst. 2) o moţnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. (2) Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních sluţeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování.. Sociální sluţby musí být poskytovány v zájmu osob a začleňování v náleţité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vţdy důsledně zajištěno dodrţování lidských práv a základních svobod osob. Křesťanská sociální etika. M. Martinek. Jabok 2008

18

Subsidiarita v Evropské unii Maastrichtská smlouva, čl. 5 (součást Lisabonské smlouvy):  1. Vymezení pravomocí Unie se řídí zásadou svěření pravomocí. pravomocí. Výkon těchto pravomocí se řídí zásadami subsidiarity a proporcionality. proporcionality.  2. Podle zásady svěření pravomocí jedná Unie pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy pro dosaţení cílů stanovených ve Smlouvách. Pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, náležejí členským státům.  3. Podle zásady subsidiarity jedná Unie v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůţe být dosaţeno uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, můţe být lépe dosaţeno na úrovni Unie.  Orgány Unie uplatňují zásadu subsidiarity v souladu s Protokolem o používání zásad subsidiarity a proporcionality. proporcionality. Vnitrostátní parlamenty dbají na dodrţování zásady subsidiarity v souladu s postupem uvedeným v tomto protokolu.  4. Podle zásady proporcionality nepřekročí obsah ani forma činnosti Unie rámec toho, co je nezbytné pro dosaţení cílů Smluv.  Orgány Unie uplatňují zásadu proporcionality v souladu s Protokolem o používání zásad subsidiarity a proporcionality.



6


19

Participace 

Spoluúčast a spolurozhodování – důsledek subsidiarity:  



6

v politice demokracie v řízení podniků a institucí vytváření mechanismů k maximálnímu vyuţití tvůrčího potenciálu všech zúčastněných v katolické církvi dosud není plně realizována


20

Tři roviny aplikace principu subsidiarity Rovina osoby jako subjektu: subjektu: princip subsidiarity zavazuje jednotlivce, aby své postavení jako subjektu hájil z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním. Můţe se to dařit tím lépe, čím větší prostor mu k tomu poskytují zákony a instituce. Rovina mezi osobou a státem – sociální sféra: sféra: ta by měla slouţit dobru jednotlivých osob:





   



politicko-právní systém: důleţité orgány by měly být co nejblíţe občanům – komunální politickopolitika ekonomický systém: rozdělení kompetencí v podniku – moţnost spolurozhodování (+ odbory, studentská rada…) kulturní systém: prostor pro spontánní tvořivost jednotlivců a skupin náboţenský systém: samostatná, na státu nezávislá organizace církví, jejich vnitřní členění blízké člověku (farnosti, sociální aktivity, duchovní komunity, malá společenství apod.) občanská společnost: lidské osoby se svobodně sdruţují k realizaci a prosazování svých zájmů

Rovina globálního společenství lidstva: lidstva: pro řešení globálních problémů chybí kompetence (autorita?) na nadnárodní rovině (PT 137):



    

6

Válečné konflikty – poţadavek mezinárodního právního a mírového řádu Ekologie – poţadavek účinné mezinárodní spolupráce Ekonomika – existující „trh bez státu“ potřebuje obecně závazná etická kritéria Rozvoj – poţadavek mezinárodní politiky rozvoje, která by měla vliv na politické podmínky v rozvojových zemích i na globální ekonomický řád Lidská práva – poţadavek elementárních standardů na globální rovině Křesťanská sociální etika. M. Martinek. Jabok 2008

21

Napětí solidarita - subsidiarita 





6

Solidarita předpokládá centrální přerozdělování, subsidiarita předpokládá co největší odpovědnost jedince. Zdravá společnost neustále hledá rovnováhu mezi těmito principy. principy. Důraz na solidaritu je znakem levicového politického zaměření,, důraz na subsidiaritu je znakem zaměření pravicového politického zaměření. zaměření. Konkurence a střídání moci mezi těmito dvěma směry charakterizuje většinu současných vyspělých států. Realita v jednotlivých státech vychází z historických a kulturních podmínek (extrémy: USA x Skandinávie). Křesťanská sociální etika. M. Martinek. Jabok 2008

22

Sociální spravedlnost 





6

Termín se pouţívá od poloviny 19. stol., není jednoznačně definován. Křesťanské pojetí vychází z opce pro chudé, chudé, a tím se liší od socialistického (sociální rovnost) i liberálního (odmítá ideu sociální spravedlnosti jako iluzi). Dílčí aspekty sociální spravedlnosti:  Komutativní (směnná) – spravedlivé podmínky smlouvy a směny (např. pracovní podmínky, mzdy… - zákoník práce)  Kontributivní (participativní) – aktivní účast všech na sociálním ţivotě (včetně lidí znevýhodněných; problém nezaměstnanosti… zákonem vymezený prostor – např. zákon o sociálních sluţbách, o zdraví lidu apod.)  Distributivní (podílná) – rozdělení statků v opci pro chudé (systém přerozdělování musí být prospěšný osobám, jejichţ materiální potřeby nejsou uspokojovány – sociální dávky, systém veřejných rozpočtů)  Legální (zákonná) – spravedlnost a jistota v realizaci práva (nestrannost soudu, rovnost před zákonem, presumpce neviny… soudnictví, trestní zákony) Má--li sociální spravedlnost směřovat ke společnému dobru, musí být Má zároveň splněny všechny čtyři aspekty Křesťanská sociální etika. M. Martinek. Jabok 2008

23

Oblasti křesťanské sociální etiky 

Úroveň státní: 



 

6

Politika (GS IIII-4) Hospodářství (GS II--3) II Rodina (GS IIII-1) Vzdělání, kultura, média (GS IIII-2)



Úroveň globální: Ekologie  Mír (GS IIII-5,1)  Sociální spravedlnost (GS IIII-5,2) 


24

Křesťanská sociální etika. M. Martinek. Jabok

Recommend Documents