Keď spíš...(Jacques Prévert) Ty v noci spíš, mňa trápi nespavosť, vidím ťa ako spíš, a trpím viac než dosť. Tvoje vystreté veľké telo, oči zatvorené, je to čudné, plač ma trasie jemne. A ty sa odrazu zasmeješ, v spánku, ako len ty to vieš, kde si v tej chvíli, ach, to ma mýli, možno si vzal inú ženu, pozrieť si krajinu vybájenú. máš výsmech pre mňa, pre lásku, pre ňu. Ty v noci spíš, mňa trápi nespavosť, vidím ťa ako spíš, a trpím viac než dosť. Neviem, či ma ľúbiš, keď spíš, si celkom blízko a predsa ma nevidíš. Som celkom nahá, pri tebe sa topím, no niet tu pomne ani stopy. Napriek tomu počujem tvoje srdce, ako bije, neviem, či pre mňa bije, neviem nič, všetko si mi skryl, chcela by som aby moje srdce nebilo, ak by si ma jedného dňa neľúbil. Každú noc celú preplačem, a ty si vo sne samý úsmev len. Takto to už ďalej neznesiem, jednej noci ťa isto zabijem, a koniec bude potom tvojim snom, lebo aj seba zmárnim napokon, skončím aj s nespavosťou. Kto naše mŕtve telá oddelí,
budú spať spolu v jednej veľkej posteli. Je tu deň, a ty sa naraz zobúdzaš, v tvári svieži úsmev máš, so slnkom sa usmievaš, keď tu zrazu znie mi tvoj hlas: "Dobre si sa vyspala, drahá?" Vravím, ako som včerala hovorila: "Áno drahý, dobre som spala, ako každú noc teba som si vysnívala.." - Jacques Prévert -
trvalý odkaz
Básně
Zahrada Ani tisíce a tisíce let nestačí vypovědět vteřinku věčnosti kdy jsi mě políbila kdy jsem tě políbil jednoho rána ve svítivé zimě v parku Montsouris v Paříži v Paříži ne zemi na zemi která je hvězdou.
Děti které se milují Děti které se milují se objímají vstoje opřeny o dveře noci Prstem na ně ukazují míjejíce je chodci ale děti které se milují nikoho nevnímají
a jenom jejich stín se chvěje nocí a k zuřivosti dráždí chodce Zuří opovrhují smějí se nenávidí Děti které se milují nikoho nevnímají dál a dál se vzdalují noci a výš výš nad úsvit denní jasem své první lásky oslnění.
Líbej mě V zapadlé čtvrti Města světla tam kde je pořád tma kde vzduchoprázdno krátí dech kde není léto kde je pořád zima ona se chvěla na schodech. Chvěla se on stál vedle ní v tom městě plném kamení Noc páchla sírou po hubení štěnic noc nevoněla po kvítí Ona mu říkala: Tolik tmy je tu a tak málo vzduchu I v létě je tu pořád zima Slunce ten puchejř strejčka Pánaboha pro nás nesvítí Vždycky má fůru práce v nóbl čtvrtích Sevři mě celou Obejmi mě Líbej mě v té tmě a zimě Líbej mě Za chvíli může být už pozdě Náš život to je tahle chvíle zrovna teď Tady se zdechne ze všeho z horka i ze zimy Mrzneme dusíme se Tak málo vzduchu k dýchání je tady Kdybys mě přestal líbat
já bych se udusila Tobě je patnáct a mně taky třicet let je nám dohromady Ve třiceti už přece nejsme děti už jsme dost staří na práci už jsme dost staří na líbání Za chvíli může být už pozdě Náš život to je tahle chvíle zrovna teď Líbej mě!
Náměstí Carrousel Tam na náměstí Carrousel jednoho krásného večera stál vypřažený zkrvavený kůň Krev tekla na dlažbu a kůň tam stál bez hnutí na třech nohách A čtvrtá noha visela mu z těla vyrvaná A vedle koně bez hnutí stál mlčky kočí a odpojený vůz tak zbytečný jak polámané hodinky Kůň mlčel kůň si nenaříkal ba ani nezaržál jen stál a čekal dál tak ztepilý tak smutný a tak nevinný tak rozumný že vytryskly mně slzy z očí.
Ó zahrady ztracené studánky zapomenuté a louky prosluněné ó slzo na víčku ruleto temných neštěstí krvavý červánku raněná kráso bratříčku. Ta láska Ta láska tak prudká tak křehká tak něžná tak zoufalá Ta láska krásná jako den a špatná jako počasí když počasí je špatné Ta láska tak pravdivá ta láska tak nádherná tak šťastná tak veselá a tak nicotná třesoucí se strachem jako dítě když je tma a sama sebou si tak jistá jako muž v noci vědomý si svého místa Ta láska která jiné strašila že ji pomlouvali že z ní celí zbledli Ta láska vyčíhaná protože my na ni číhali Uštvaná zraněná podupaná ubitá zapřená zapomenutá protože my je štvali zraňovali udupávali ubíjeli zapírali zapomínali Ta láska úplně celá
pořád tak živá a naplňená sluncem To je láska tvá to je láska má ta co byla Ta věc každý den nová která se nikdy nezměnila opravdová jak rostlina tak rozechvělá jako pták tak horká tak živá jako léto Můžeme oba dva odejít a vrátit se Můžeme zapomenout a pak znovu spát probudit se trpět zestárnout znovu spát snít o smrti vzbudit se usmát se a smát a omládnout Naše láska zůstane tady paličitá jak mezek živější než touha krutější než paměť hloupější než lítost něžnější než vzpomínka chladnější než mramor krásnější než den křehčí než dítě Dívá se na nás s úsměvem a mluví k nám bez řečí Já ji poslouchám a chvěju se a křičím křičím za tebe křičím za sebe Tolik tě prosím za tebe za sebe za každého kdo miluje za každého kdo miloval Ano já křičím na ni za tebe za sebe za všechny ostatní
které znám Zůstaň tady tam kde jsi tam kdes byla dřív Zůstaň tam Nehýbej se Neodcházej My co jsme milováni my na tebe zapomněli Ty na nás nezapomeň Jenom tebe nám dala země Nenechej nás žít chladně a temně O mnoho dále vždy a není důležité kde dej nám o sobě vědět O mnoho později na kraji lesa v pralese paměti zas vynoř se náhle z šumu a hluku podej nám ruku a zas nás spas.
Barbara Vzpomeň si Barbaro Na ten den kdy na Brest bez přestání pršelo A ty jsi kráčela s úsměvem Rozkvetlá orosená zářící Tím deštěm Vzpomeň si Barbaro Ten den na Brest bez přestání pršelo Potkal jsem tě v Siamské ulici Usmála ses na mě A já se usmál stejně Vzpomeň si Barbaro Ty kterou jsem neznal Ty která jsi neznala mě Tak si vzpomeň Vzpomeň si přece na ten den
A nezapomeň Pod portálem se ukryl nějaký muž Vykřikl tvoje jméno Barbaro A ty ses rozběhla k němu deštivou ulicí Rozkvetlá orosená zářící A pak ses mu vrhla do náruče Vzpomeň si na to Barbaro A nezlob se na mě že ti tykám Říkám ty každému koho mám rád Říkám ty všem kteří se mají rádi I když je neznám Barbaro tak si vzpomeň A nezapomeň Na ten moudrý a šťastný déšť Na tvé šťastné tváři Na střechách šťastného města Na déšť dopadající na moře Na skladiště zbraní Na déšť snášející se na parník z ostrova Ouessant Ach Barbaro Jaká blbost je válka Kam jsi se poděla právě teď Když z nebe prší železo Plameny ocel a krev A muž který tě svíral ve své náruči dřív Láskyplně Je mrtev nezvěstný anebo ještě živ Ach Barbaro Na Brest bez přestání prší Jako dřív pršelo Není to stejný déšť trosky se v něm vrší Je to déšť pohřební hrozný a zoufalý Není to vlastně už uragán Kdy létá železo ocel a krev Všechno jsou to mraky jen Trhajíc se pojdou jak pár psic Šedých psic které se ztrácejí bůhvíkam V lijáku nad Brestem
A shnijí daleko Daleko mnohem dál od Brestu Z něhož nezbylo nic.
Toto všeje má láska, láska jménem Jacques Prévert.
To nezpívám já ale květy které jsem spatřil to se nesměju já ale víno které jsem vypil to nepláču já ale láska kterou jsem ztratil
(Harampádí) Barbara Vzpomeň si Barbaro Na ten den kdy na Brest bez přestání pršelo A ty jsi kráčela s úsměvem Rozkvetlá orosená zářící Tím deštěm Vzpomeň si Barbaro Ten den na Brest bez přestání pršelo Potkal jsem tě v Siamské ulici Usmála ses na mě A já se usmál stejně Vzpomeň si Barbaro Ty kterou jsem neznal Ty která jsi neznala mě Tak si vzpomeň Vzpomeň si přece na ten den
A nezapomeň Pod portálem se ukryl nějaký muž Vykřikl tvoje jméno Barbaro A ty ses rozběhla k němu deštivou ulicí Rozkvetlá orosená zářící A pak ses mu vrhla do náruče Vzpomeň si na to Barbaro A nezlob se na mě že ti tykám Říkám ty každému koho mám rád Říkám ty všem kteří se mají rádi I když je neznám Barbaro tak si vzpomeň A nezapomeň Na ten moudrý a šťastný déšť Na tvé šťastné tváři Na střechách šťastného města Na déšť dopadající na moře Na skladiště zbraní Na déšť snášející se na parník z ostrova Ouessant Ach Barbaro Jaká blbost je válka Kam jsi se poděla právě teď Když z nebe prší železo Plameny ocel a krev A muž který tě svíral ve své náruči dřív Láskyplně Je mrtev nezvěstný anebo ještě živ Ach Barbaro Na Brest bez přestání prší Jako dřív pršelo Není to stejný déšť trosky se v něm vrší Je to déšť pohřební hrozný a zoufalý Není to vlastně už uragán Kdy létá železo ocel a krev Všechno jsou to mraky jen Trhajíc se pojdou jak pár psic Šedých psic které se ztrácejí bůhvíkam V lijáku nad Brestem
A shnijí daleko Daleko mnohem dál od Brestu Z něhož nezbylo nic.
(Slova) Děti které se milují Děti které se milují se objímají vstoje opřeny o dveře noci Prstem na ně ukazují míjejíce je chodci ale děti které se milují nikoho nevnímají a jenom jejich stín se chvěje nocí a k zuřivosti dráždí chodce Zuří opovrhují smějí se nenávidí Děti které se milují nikoho nevnímají dál a dál se vzdalují noci a výš výš nad úsvit denní jasem své první lásky oslnění. (Podívaná) (Else Henriquezové) Musíte nejdřív namalovat klec s otevřenými dvířky pak namalovat pro ptáka něco krásného a prostého a milého co ptáka přiláká postavit plátno poblíž stromu na zahradě v hájku nebo v lese ukrýt se za strom a mlčet nehnout ani brvou... Někdy pták přiletí hned se vší kuráží
Jak namalovat portrét ptáka
a jindy váhá celé roky než se odváží Nesmíte ztratit trpělivost čekat čekat třeba celou věčnost Čas čekání však není nijak úměrný kvalitě obrazu Když konečně pták přiletí pokud přiletí že musíte mlčet z hloubi duše počkat až vletí do klece a když je uvnitř musíte zlehka zavřít štetcem dvířka a potom smazat všecky mříže a dávat pozor abyste mu nezkřivili ani pírko Musíte namalovat strom a najít pro ptáka tu nejkrásnější větev a namalovat listí na větvích a svěží vánek sluneční paprsky a bzukot hmyzu v žáru léta a potom čekat až pták začne zpívat Jestliže nezpívá je to zlé znamení znamení že obraz není k ničemu než k vyhození Když zpívá je to dobré znamení znamení že obraz je bez kazu Zlehýnka vytrhněte jedno z ptačích per a napište své jméno v rohu obrazu.
(Slova) Jako zázrakem Jako zázrakem pomeranče na větvích pomerančovníku Jako zázrakem
muž kráčí po cestě a klade jako zázrakem nohu před nohu aby mohl jít Jako zázrakem dům z bílého kamene stojí tu za ním na zemi Jako zázrakem muž zastaví se pod pomerančovníkem utrhne pomeranč oloupá jej a sní odhodí daleko slupku a vyplivuje jadérka ukojí jako zázrakem svou velikou ranní žízeň Jako zázrakem úsměv mu hraje v tváři Dívá se na slunce které vychází a které září jako zázrakem A oslněný muž se vrací domů a nalézá jako zázrakem svou ženu spící na polštáři V okouzlení že ji vidí tak mladou a krásnou a jako zázrakem nahou ve slunci dívá se na ni a jako zázrakem ona se probouzí a usmívá se na něho Jako zázrakem ji laská a jako zázrakem se ona nechá laskat Tu jako zázrakem tažní ptáci táhnou táhnou jen tak jako zázrakem tažní ptáci odlétají k moři vysoko až přechází zrak nad kamenným domkem kde muž a žena jako zázrakem se milují tažní ptáci nad zahradou
kde jako zázrakem pomerančovník kolébá svá pomerančata v ranním vánku a vrhá jako zázrakem stín na cestu na cestu kterou kráčí kněz nos v breviáři breviář v rukou a kněz stoupne na slupku z pomeranče kterou muž daleko odhodil sklouzne upadne zaduní rána jako když kněz sklouzne na slupce z pomeranče a upadne na cestě jednoho krásného rána.
(Příběhy) Líbej mě V zapadlé čtvrti Města světla tam kde je pořád tma kde vzduchoprázdno krátí dech kde není léto kde je pořád zima ona se chvěla na schodech. Chvěla se on stál vedle ní v tom městě plném kamení Noc páchla sírou po hubení štěnic noc nevoněla po kvítí Ona mu říkala: Tolik tmy je tu a tak málo vzduchu I v létě je tu pořád zima Slunce ten puchejř strejčka Pánaboha pro nás nesvítí Vždycky má fůru práce v nóbl čtvrtích Sevři mě celou Obejmi mě Líbej mě v té tmě a zimě Líbej mě Za chvíli může být už pozdě Náš život to je tahle chvíle zrovna teď Tady se zdechne ze všeho z horka i ze zimy
Mrzneme dusíme se Tak málo vzduchu k dýchání je tady Kdybys mě přestal líbat já bych se udusila Tobě je patnáct a mně taky třicet let je nám dohromady Ve třiceti už přece nejsme děti už jsme dost staří na práci už jsme dost staří na líbání Za chvíli může být už pozdě Náš život to je tahle chvíle zrovna teď Líbej mě!
(Příběhy) Náměstí Carrousel Tam na náměstí Carrousel jednoho krásného večera stál vypřažený zkrvavený kůň Krev tekla na dlažbu a kůň tam stál bez hnutí na třech nohách A čtvrtá noha visela mu z těla vyrvaná A vedle koně bez hnutí stál mlčky kočí a odpojený vůz tak zbytečný jak polámané hodinky Kůň mlčel kůň si nenaříkal ba ani nezaržál jen stál a čekal dál tak ztepilý tak smutný a tak nevinný
tak rozumný že vytryskly mně slzy z očí. Ó zahrady ztracené studánky zapomenuté a louky prosluněné ó slzo na víčku ruleto temných neštěstí krvavý červánku raněná kráso bratříčku.
(Slova) Oranže Zip ti sjel po bocích a sladká bouře tvého milostného těla se celá rozsršela najednou vprostřed tmy A tvoje šaty padly beze zvuku na lesklé parkety jako když slupka z pomeranče na koberec padá Ale nám pod nohama křupaly jejich perleťové knoflíčky jak jadérka Oranži plode zvoucí hrot tvého ňadra maní nakreslil novou čáru štěstí na mé dlani Oranži plode zvoucí Slunce Noci.
(Podívaná) Paris at night Tři sirky jedna po druhé škrtnutá do noci
První abych viděl tvůj celý obličej Druhá abych viděl tvé oči Poslední abych viděl tvá ústa A tma pustopustá aby to vše mi připomněla když ležíš v objetí mého těla.
(Slova) Píseň žalářníkova Kam krásný žalářníku kam s těmihle klíči od krve? Tu kterou rád mám pustím k vám není-li ještě pozdě tu kterou uvěznil jsem tam s něhou a ukrutností tam v nejtajnějším koutku toužení v hlubinách svého trápení v mámení budoucnosti v hloupostech planých přísah chci odtamtud ji pustit k vám chci aby navždy byla volná chci aby na mě zapomněla chci aby odešla chci aby přišla zpátky a mne zas ráda měla anebo třeba jiného líbí-li se jí někdo jiný a zůstanu-li sám a ona bude ode mě zbude mi potom jedině zbude mi potom do skonání v mých prázdných osiřelých dlaních jen teplo ňader které láska vydechla.
(Slova) Podzim Kůň se svalil uprostřed aleje Listy na něho padají
Naše láska se zachvívá chladem A slunce také.
(Slova) Ulice de Seine V ulici de Seine v půl jedenácté v noci na rohu k jiné ulici vrávorá muž... mladý muž v klobouku v nepromokavém plášti žena jím lomcuje... lomcuje jím mluví na něho a on klátí hlavou klobouk má nakřivo i ženin klobouk hrozí přepadnout oba jsou velice bledí muž hledí odejít... má sto chutí ztratit se... zemřít ale žena má zběsilou touhu žít a její hlas její hlas který šeptá není možné jej neslyšet nářek je to... rozkaz... výkřik... tak lačný je ten hlas... i smutný i živý nemocné zrozeňátko roztřesené na hrobě na hřbitově v zimě výkřik člověka s prsty uskřípnutými ve dveřích.... písnička věta stále stejná věta
opakovaná... bez přestávky bez odpovědi... muž uhýbá ženě očima máchá kolem sebe rukama jako tonoucí a věta se vrací v ulici de Seine na rohu k jiné ulici a žena má pořád co říci neúnavně... a opakuje svou naléhavou otázku rána již nelze ošetřit Petře řekni mi pravdu Petře řekni mi pravdu chci vědět všechno řekni mi pravdu... otázka hloupá i velkolepá Petr neví co odpovědět je ztracen ten jenž se jmenuje Petr... usmívá se a chtěl by snad aby ten úsměv byl něžný a stále říká podívej se uklidni se ty jsi blázen a neví ani že je tomu tak ani nevidí nemůže vidět jak se jeho mužská ústa v úsměvu zkroutila... dusí se jako kdyby nalehl na něho celý svět který ho dusí je vězeň zaklínovaný svými sliby... a chce se po něm aby skládal účty... proti němu bez ustání... stroj na počítání stroj na psaní milostných dopisů stroj na utrpení se ho zmocňuje... věří se na něho...
Petře řekni mi pravdu.
(Slova) Uprostřed léta Byla jsem plná úžasu byla jsem nahá jako nikdy se sukní vyhrnutou do pasu a v jeho dlaních se mé tělo od nehtů na nohou až po vlasy nádherně chvělo Byla jsem jako pramen pod prutem proutkaře A hřích se změnil v zázrak Amen.
(Harampádí) Ta láska Ta láska tak prudká tak křehká tak něžná tak zoufalá Ta láska krásná jako den a špatná jako počasí když počasí je špatné Ta láska tak pravdivá ta láska tak nádherná tak šťastná tak veselá a tak nicotná třesoucí se strachem jako dítě když je tma a sama sebou si tak jistá jako muž v noci vědomý si svého místa Ta láska která jiné strašila že ji pomlouvali
že z ní celí zbledli Ta láska vyčíhaná protože my na ni číhali Uštvaná zraněná podupaná ubitá zapřená zapomenutá protože my je štvali zraňovali udupávali ubíjeli zapírali zapomínali Ta láska úplně celá pořád tak živá a naplňená sluncem To je láska tvá to je láska má ta co byla Ta věc každý den nová která se nikdy nezměnila opravdová jak rostlina tak rozechvělá jako pták tak horká tak živá jako léto Můžeme oba dva odejít a vrátit se Můžeme zapomenout a pak znovu spát probudit se trpět zestárnout znovu spát snít o smrti vzbudit se usmát se a smát a omládnout Naše láska zůstane tady paličitá jak mezek živější než touha krutější než paměť hloupější než lítost něžnější než vzpomínka chladnější než mramor krásnější než den křehčí než dítě Dívá se na nás s úsměvem a mluví k nám bez řečí Já ji poslouchám a chvěju se a křičím
křičím za tebe křičím za sebe Tolik tě prosím za tebe za sebe za každého kdo miluje za každého kdo miloval Ano já křičím na ni za tebe za sebe za všechny ostatní které znám Zůstaň tady tam kde jsi tam kdes byla dřív Zůstaň tam Nehýbej se Neodcházej My co jsme milováni my na tebe zapomněli Ty na nás nezapomeň Jenom tebe nám dala země Nenechej nás žít chladně a temně O mnoho dále vždy a není důležité kde dej nám o sobě vědět O mnoho později na kraji lesa v pralese paměti zas vynoř se náhle z šumu a hluku podej nám ruku a zas nás spas.
(Slova) Zahrada Ani tisíce a tisíce let nestačí vypovědět vteřinku věčnosti kdy jsi mě políbila kdy jsem tě políbil jednoho rána ve svítivé zimě v parku Montsouris v Paříži
v Paříži ne zemi na zemi která je hvězdou.
(Slova) Žalářníkova píseň Kam jdeš krásný žalářníku S tím klíčem potřísněným od krve Jdu osvobodit tu kterou mám rád Měl jsem to udělat nejprve Něžně krutě a dlouze Jsem ji věznil V mé nejtajnější touze V hlubině mého trápení Ve lžích o budoucnosti V hloupostech přísah Chci jí dát volnost všeho zprostit Chci aby byla svobodná Ba aby na mě i zapomněla Aby i odešla Chci aby přišla zpátky A znovu mě milovala Anebo někoho jiného Když se jí bude líbit někdo jiný A jestli zůstanu sám A ona bude pryč ode mě Zbude mi potom jedině Až do skonání v prázdných dlaních Teplo jejích ňader Hnětených při milování.
(Slova) Si krásna ako more ako Zem Pred dobou keď sa človek začal rozmnožovať A jednako si žena Si krásna ako vietor Čo sa vidieť nedá Si krásna ako večer
Ako ranná zora bledá Si krásna a nie si sama Si krásna v strede krásavíc no v rade Krásavíc nie si hviezda Si jedna z oných krásnych žien Si moja A jednako mi nepatríš Ale si pustý ostrov jediný Kde mohol by som s tebou žiť (Jacques Prevert)
Do knihy lásky, chci psát stránku pustím se smele, do románku Najdu si místo kde to chladí tam touhu skryju do kapradí Co se stane to z nás asi nikdo netuší snad budem hrát telohrátky dneska o duši Nosím si v kapse čistý list Z hlavy z nej budu verše číst Chci te pít jako kalich vína než usnu spánkem čeledína Pak v rozorvané posteli počkám co láska nadelí Zdá se mi, že chceš vonet k ruži já toužím laskat tvoji kuži ty možná cítíš v sobe vinu já se chci topit ve tvém klínu a oba víme, každý v sebe,
že pravdy jsou a budou obe Snad naskočí ti husí kuže Tvuj kín je pro mne rudá ruže Když mi pujčíš svoje telo budu si s ním hrát Já ti pujčím svoji duši To je kamarád To je neco,co te v ničem nezkruší To co píšu není asi vubec pro uši Když mi pujčíš svoji duši tak ti pujčím telo Mužeme si popujčovat co by se nám chtelo
JESENNÁ LÁSKA Láska je srašne bohatá, láska, tá všetko sľúbi, no ten, čo ľúbil sklamal sa a ten, čo sklamal, ľúbi Prach dlhých, smutných, letných dní na staré lístie padá, poznala príliš neskoro, ako ho mala rada. Tak každoročne v jeseni svetlá sa tratia z duše a človek, koník túlavý, od srdca k srdcu kluše a pre každé chce zomrierať, žiť nechce pre nijaké, chcel by mať jedno pre seba; je mu to jedno,
aké. Možno že iba obrázok a možno tôňu iba. No pred cieľom sa zastaví:Komu zas srdce chýba? Zo všetkých mojich obrázkov mámivý ošiaľ stúpa; bola to láská? Sklamanie? Aj láska bola hlúpa, veď chcela všetko naraz mať a všetko naraz stráca. Koľko ráz v noci májovej hľadeli do mesiaca, no máj im málo šťastia dal a krátke bolo leto. Len jeseň, tá vie o všetkom, a jeseň nepovie to. Šla zima dolu údolím a niesla odkaz máju: túžieval, čakal, dočkal sa, odišla, nepozná ju. Láska je strašne bohatá, láska, tá všetko sľúbi, no ten, čo ľúbil, sklamal sa a ten, čo sklamal, ľúbi. Prach dlhých, smutných, letných dní na staré lístie padá, poznala príliš neskoro, ako ho mala rada. (Miroslav Válek)
Tá láska Tá láska Taká prudká Taká krehká Taká nežná Taká zúfalá
Tá láska sen Krásny jak deň Zlá ako čas Keď je zlý čas Tá láska opravdivá v nás Tá láska taká krásna taká šťastná Taká radostná A smiešna tak Ako keď dieťa vo tme drví strach A taká vedomá si svojej moci Ako keď pokojne muž kráča v noci Tá láska ktorá iných desila Museli hovoriť Museli zblednúť Tá láska vystriehnutá Lebo sme na ňu striehli Prenasledovaná ranená pošliapaná dobitá popretá zabudnutá Lebo sme ju prenasledovali ranili pošliapali dobili popreli zabudli Tá láska celkom celá A stále živá Zakliata celá slnkom To je láska tvoja To je láska moja
Tá láska taká krásna Taká šťastná Taká radostná A smiešna tak Ako keď dieťa vo tme drví strach A taká vedomá si svojej moci Ako keď pokojne muž kráča v noci Tá láska ktorá iných desila
Museli hovoriť Museli zblednúť Tá láska vystriehnutá Lebo sme na ňu striehli Prenasledovaná ranená pošliapaná dobytá popretá zabudnutá Lebo sme ju prenasledovali ranili pošliapali dobili popreli zabudli Tá láska celkom celá .... Zostaň tam Tam kde si Tam kde si bola kedysi Zostaň tam Nehni sa Neodchádzaj My čo sme sa milovali Na teba sme zabúdali Ty na nás nezabudni Mali sme iba teba na svete Nedopusť aby sme ochladli Oveľa ďalej vždy A hocikde Daj o sebe vedieť A oveľa neskôr kdesi pri lese V húštine pamäti Náhle vstaň Podaj nám svoju dlaň A zachráň nás.
(Tá láska) jej šepkajúci hlas nemožno ho nepočuť je to nárek...
rozkaz... výkrik... ten hlas je taký žiadostivý... a smutný a živý... choré novorodeňa trasúce sa na hrobe na cintoríne v zime... výkrik človeka čo si zasekol prst do dverí... pesnička veta stále tá istá veta opakovaná... bez prestania bez odpovede... muž na ňu hľadí a bočí očami mláti rukami ako utopenec a veta sa vracia v ulici de Seine na rohu inej ulice žena pokračuje neúnavne... opakuje neodbytnú otázku rana ktorá sa nedá obviazať Pierre povedz mi pravdu Pierre povedz mi pravdu chcem vedieť všetko povedz mi pravdu... žene spadne klobúk Pierre chcem vedieť všetko povedz mi pravdu... otázka hlúpa a veľkolepá Pierre nevie čo odpovedať (Ulica de Seine)
Ulica de Seine mi pripadá skoro ako film, verše sú
sekané a dynamické, nie je ťažké si predstaviť tú scénu. A nemusíte sa zamýšľať nad nejakými krkolomne formulovanými akože metaforami, je to čisté a jasné... Hm, páči sa mi to, strašne, to je pravda.
človečí žiaľ pochmúrna krajina vracajúce sa známe veci čo hovoria nie je to také isté oveľa lepšie je to orchester vzdychy prízraky s dobrou vôľou v hlave istoty o nešťastí usmievavé náreky rozkošné úsmevy skalpely... chlapský žiaľ krvavá smiešna romanca kalendárové historky letiace roky ... ešte raz strhnem dakoho pri svojom páde a hľa zas vracajú sa hmla láska vtáci šťastia aká je prašivá tá hmla akí sú prašiví tí vtáci všetci sentimentálni veľkí okrídlenci vy vtáci so žalostným pohľadom vrážajte do stien mávajte krídlami vrážajte do nábytku prašiví vtáci plní prachu falošne trilkujete pieseň falošnú falošne lietate
falošne plačete vypchatí ťažkopádni starodávni holubice z pohľadníc
Stíny Jsi tady naproti mně ve světle lásky a já jsem tady naproti tobě s písničkou štěstí Ale tvůj stín tam na zdi žárlivě střeží všecky okamžiky mých dní a můj stín slídí zas ve stopách tvé svobody
BARBARA Spomeň si Barbara Nad Brestom bez prestania pršalo toho dňa A ty si kráčala usmievavá Premoknutá radostná a hravá V daždi Spomeň si Barbara Pršalo bez prestania nad Brestom A stretol som ťa v Siamskej ulici Usmievala si sa A ja som sa usmieval tiež Spomeň si Barbara Nespoznal som ťa A ty si nespoznala mňa Spomeň si Spomeň si na ten deň Nezabudni Akýsi muž sa ukryl v podlubí A zakričal tvoje meno Barbara A ty si k nemu utekala Premoknutá radostná a hravá A do náručia si mu vletela Spomeň si na to barbara A nehnevaj sa že ti tykám Ja tykám všetkým ktorých milujem I keď som ich videl iba raz a ja to viem Ja tykám všetkým čo sa milujú
I keď ťa nepoznám Spomeň´si barbara Nezabudni Na ten múdry a šťastný dážď Na tvojej šťastnej tvári nad oným šťastným mestom Na ten dážď nad morom Nad muničným skladišťom Nad loďou z Ouessantu Och Barbara Či je len svinstvo vojna Čo sa dnes s tebou stalo V tom daždi železa V tom daždi ohňa ocele a krvi A čo je s tým čo ťa zvieral v náručí Zaľúbene Umrel je nezvestný a či ešte žije Och Barbara Bez prestania prší nad Brestom Tak ako predtým pršalo Ale to už nie je ono všetko je zničené Je to dážď smútku hrozného a skľučujúceho Už to nie je ani búrka Železa ocele a krvi Sú to proste mračná Skapínajúce ako psi Psi ktrorí miznú Vo vodách pri Breste A zhnijú ďaleko
Ďaleko veľmi ďaleko od Brestu Z ktorého nezostalo nič. PARIS AT NIGHT Tri zápalky po sebe zažíhané do noci Prvá aby som ti videl celú tvár Druhá aby som ti videl oči Posledná aby som ti videl ústa A úplná tma aby som videl že to nie je klam Keď si ťa objímam. RAŇAJKY Nalial
kávu
Do šálky Nalial mlieko Do šálky s kávou Vhodil cukor Do bielej kávy Lyžičkou Zamiešal Vypil bielu kávu A mlčky Položil šálku Zapálil si Cigaretu Urobil kolieska Z dymu
Odklepol popol Do popolníka Mlčal A na mňa nepozrel Vstal Dal si Klobúk na hlavu Obliekol si pršiplášť Lebo pršalo A odišiel V daždi Bez jediného slova Ani sa na mňa nepozrel A ja som Vložila hlavu do dlaní A plakala.
*** Jeden muž jedna žena nikdy sa nevideli Žijú od seba veľmi ďaleko a každý v inom meste Jedného dňa tú istú stránku tej istej knihy čítajú súčasne na sekundu v tej istej sekunde prvej minúty
a v poslednej hodine presne až je to úžasné.
*** Taká som šťastná Včera mi povedal že miluje ma Som šťastná hrdá žena a voľná ako vták Ale už nedodal že večne bude tak. *** Keď raz Boh prekvapil Adama a Evu takto im povedal Prosím vás pokračujte a mňa si nevšímajte Robte si akoby som nejestvoval.
ČERVENÝ POMARANČ Zips sa ti z bokov zošmykol a blahá búrka tvojho túžobného tela uprostred tmy
sa náhle rozdunela A tvoje šaty spadli nehlučne na vyleštené parkety ako keď šupa z pomaranča spadne na koberec Ale nám pod nohami gombičky perleťové pukali jak jadierka Červený pomaranč ovocie večne krásne hladím ti prsník oddane a jeho hrot mi novú čiaru šťastia nakreslil do dlane Červený pomaranč ovocie večne krásne Ty slnce noci jasné.
AKÁ SOM TAKÁ SOM Aká som taká som Som jednoducho žena Keď sa mi zachce smiať Smejem sa ako pojašená Mám rada kto ma rád Čia to vina nakoniec Že nebýva to akurát Stále ten istý milenec Aká som taká som Som žena odpoviete
A všetko je v tom Čo ešte viacej chcete Proste sa rada páčim Čo chcete od ženy Vysoké podpätky mám A profil nádherný Mám prsia veľmi tvrdé A oči okaté Nech sa vám ráči Do toho vás nič nie je Aká som taká som Proste sa ľuďom páčim Do toho vás nič nie je Čo sa mi pridalo Milovala som muža Aj on mňa nemálo Tak ako ľudia mladí Majú sa proste radi Radi a radi A tak mi pokoj dajte Na nič sa nepýtajte Veď páčim sa aj vám.
