KE KOMU MLUVILA VODA? Esej o motivu vody v díle Terézy Novákové Děsuplné rány tvé mě umlčely, ze všech stran se na mě denně hrnou jako vody, všechny najednou mě obkličují. ŽALM 88 Kdy byla Teréza Nováková poprvé v Horním Újezdě, nevíme. Rozhodně však musela Újezd poznat nejpozději roku 1886, kdy trávila s rodinou své první prázdniny v Budislavi. Už roku 1887 si čile dopisovala s Josefou Náprstkovou, pro kterou v této oblasti sbírala části lidového kroje. V témže roce dokončila svou převratnou práci o lidovém kroji. V ní objevíme alespoň malé zmínky o Horním Újezdě, zjistíme zejména, že v Podlubníčku získala jednu ze tří vzácných šat – šerpu, jež se vázala kolem hlavy.1 S hledáním jí kromě paní Terezie Klusoňové, manželky budislavského učitele2, pomáhal také Václav Veselík z Desné. Tehdy v letech 1882 – 1889 studoval na gymnáziu v Litomyšli, musel ho tedy učit spisovatelčin manžel Josef Novák.3 Zdá se, že Desná zajímala Novákovou daleko víc než vesničky Horního Újezda. Často Desnou uvádí v korespondenci a ve svém literárním díle ji učinila dějištěm hned dvou povídek z proslulého cyklu Úlomky žuly.4 Rovněž v pozdějších prácích o nápisech na lomenicích a o lidovém nádobí nechala památky Horního Újezda až na drobné výjimky bez povšimnutí. Tak tedy nejrozsáhlejší autorčino vyprávění o Horním Újezdě čteme jen v povídce Zrána před svatbou z roku 1896.5 Dívenka Máňa pospíchá z Kamenných Sedlišť do Desné k Filoménce švadlence. Před svatbou přece musí být kroj v dokonalém pořádku. Ale když se Máňa vrací z příkrého desenského kopce k hospodě Cikánce, křehké oblečení se jí rozsype, a ona se s hrůzou a pláčem musí znovu drápat nahoru ke švadleně. Spisovatelka samozřejmě příběh doprovodila rozsáhlými popisy krajiny: „Úžlabina pod kopcem pokračovala, tu se šířila, tu zase úžila; v ní i na protějších, mnohem mírněji vystupujících stráních všude bylo rozeseto chalup a mlýnů, náležejících většinou k roztroušené, několika jmény zvané obci Hornímu Oujezdu. Nejblíže k Poříčí byl Cikov, kde pod jedlovou strání prýštila po všem okolí známá Fijalova studně, o níž krejčí Zeman Máně mnoho zkazek vypravoval.“6 1
Teréza NOVÁKOVÁ: Kroj lidový a národní vyšívání na Litomyšlsku. In: Roztroušené kapitoly. Vybrané spisy Terézy Novákové, sv.VI. Ed.Věra Vrzalová. SNKLHU. Praha 1961. S.291. 2 Nováková jí vzdala hold v povídce S nůší, zařazené do cyklu Úlomky žuly. 3 O Veselíkovi se Nováková stručně zmiňuje J.Náprstkové v dopise z Budislavi 2.9.1888: „V Desné jsem řekla studentu Veselíkovi, snad přece něco zmůže.“ In: Z lidské sonáty (Teréza Nováková: Korespondence). Ed. Blanka Svadbová. Odeon. Praha 1988. S.26. Stov. též: Josef ŠŤĚPÁNEK: Dějiny c.k.vyššího gymnázia v Litomyšli. Tiskem Vladimíra Augusty. Litomyšl 1894. U hesla Václav Veselík se dovídáme, že se později stal kaplanem. 4 Jde o povídky Zrána před svatbou a Halouzky. 5 Povídka později zařazena do první (starší) části Úlomků žuly. 6 Teréza NOVÁKOVÁ: Zrána před svatbou. Črta dle skutečnosti z nejvýchodnějších Čech. In: Úlomky žuly. Nakladatelství Lidových novin. Praha 2001. S.96/97.
Zdá se, že Novákové ze všech vesnic Horního Újezda nejvíc utkvěl právě Cikov se svou tajemnou Fijalovou studní. Myslet si to můžeme také proto, že když mnohem později bude psát svůj turistický průvodce po Východních Čechách, celý Horní Újezd do něho pronikne zase jen cikovským pramenem.7 Proč právě tato studánka? V obou případech čtenáři stručně nastínila, co se o vodě povídá.8 Fijalova studně pro ni představovala jakýsi vpád hlubší pravdy do krajiny. Víme, že již od dětství fascinovaně pozorovala každou vodní hladinu, ale tato záliba ji neopouštěla ani v době poslední nemoci. Jestliže se pozorněji zahledíme do stránek jejích povídek a románů, s překvapením zjistíme, že se osudy popisovaných hrdinů záhadně spojují s fenoménem vody. V následujících odstavcích se pokusíme sledovat vodní motivy ve vývoji autorčiny literární tvorby. Nepůjde téměř nikdy o široké rybníky, poklidné a tiché hladiny, jak je známe od Antonína Sovy i od Františka Hrubína, ale většinou o divoké horské proudy, jež se mnohdy podobají vodopádům. Jejich protějškem se pak stanou buď zrádná lesní jezírka, nebo konejšivé studánky. Naše zkoumání se pokusí odhalit jinak méně přístupnou třináctou komnatu duše Terézy Novákové – její hlubokou spřízněnost s vodou.9 Teréza Nováková po svém příjezdu do Litomyšle zprvu psala jen drobné vzpomínky na pražské salony a plesy. Až v 80.letech se mezi jejími díly objevují bedlivé realistické obrázky. V roce 1887 se pokusila o literární portrét zchudlé, dobrotivé hraběnky.10 V samotném závěru povídky ji přirovnala k opuštěnému lesnímu jezírku „o temné, černavé vodě“11. Úděl zneuznané ženy a krásného jezera, o němž nikdo neví, se vzájemně podobají. Litomyšlské reálie provázejí pozoruhodnou novelu Démon, ve které Nováková zpodobnila talentovanou umělkyni, ovšem v maloměstě nechápanou. Když se jí dvoří zdejší mladíci, se zklamáním mohou jen konstatovat, „že cokoli tíží její mysl, zapuditi lze jen klokotu potoka.“12 Ano, tato žena si rozumí jen s vodou, svou důvěru nesvěří žádnému muži.13 Ještě výrazněji se stejný motiv opakuje v povídce Sfinx z roku 1889 – při výletu utíká divoká Míla od svých nápadníků, tak omezených a nadutých,
7
Srov.: Teréza NOVÁKOVÁ: Potulky po Čechách východních. Dokončeno v červenci 1912, poslední autorčina práce. In: Roztroušené kapitoly, s.234. 8 Fijalova studně je prý v podzemí propojena se svatomikulášskou studánkou v Sebranicích. Kachny mohou ze Sebranic proplouvat až do Cikova. Tato verze snad dává tušit existenci nedaleké puklinové jeskyně v pláni nad Cikovem. Další pověst předpovídá konec časů. U studánky se totiž mají sejít tři králové a sjednat věčný mír. Nováková však v povídce připomíná, že stejné podání se váže nejen k Růžovému paloučku, ale i k Bílé studánce v Jarošově. Srov. Zrána před svatbou, cit.vyd. s.97. 9 Zde se necháváme volně inspirovat pracemi Daniely Hodrové (Místa s tajemstvím) a zejména myšlenkami Gastona BACHELARDA: Voda a sny. Esej o obraznosti hmoty. Mladá fronta. Praha 1997. Posledně jmenovaný se pokusil odhalit psychologické pozadí archetypů voda, země, oheň, vzduch. 10 Teréza NOVÁKOVÁ: Baronesa. In: Démon a jiné ženské podobizny. J.R.Vilímek. Praha 1934. 11 Tamtéž, s.175. 12 Tamtéž, s.34, zkráceno. Démon s podtitulem Novela z maloměstského života vznikl roku 1887. 13 Symbol vody se objevuje rovněž v Pohádce o dvou zdrojích z roku 1888. Dva prameny tu ovšem nevyjadřují mystérium duše, ale spíše dvojí předurčení života – hrdina pije z vody nadšení i z divoké vody poznání, a stane se věčně nespokojeným umělcem. Voda tu tedy slouží jako metafora pohnutek umělecké tvorby. Srov. Teréza NOVÁKOVÁ: Pohádka o dvou zdrojích. In: S kamenité stezky. Druhé vydání. J.R.Vilímek. Praha s.d. Předmluva z r.1908. Zejm. s.25-26.
a raději rozjímá ve sluji nad potokem. Lesní potůček a ženská duše si spolu povídají, ale taková důvěrnost zůstává zcela za hranicemi rozumu střízlivých a praktických mužů.14 Snad největší důležitosti se motivu vody dostalo v tragické novele Lojzička Hendrychova, dívka z lidu, psané téhož roku na základě autentických zápisků služky z Kyšperka (dnes Letohradu). Tento jakýsi životopis odkrývá drama opět nepochopené, citlivé dívky, básnířky, jež se musela provdat za muže, který ji nemohl chápat. Lojzička není schopná odolat svodům souseda Kroužila, a když její poklesek vyjde najevo, volí sebevraždu jedem. Vedle samotné Lojzičky je hrdinkou novely také řeka Orlice, zvláště její divoký kaňon v Olšinkách, kam snivá dívka téměř denně odchází. „Ke komu pak mluvila voda v Olšinkách jako Hendrychově Lojzičce?“15 ptá se spisovatelka, aby naznačila tragickou osamocenost své hrdinky. „Chvílemi vpíjela takořka do sebe pěnivé skoky vody a naslouchala tajemnému hučení se zimničnou napiatostí; v okamžicích těch přijímala tvář její výraz blouznivý, horečný.“16 Všudypřítomnost vody v životě Lojzičky Hendrychové jako by vyjadřovala nezkrotnost jejího citového života – zatímco city mužů plynou pevně za cílem jako regulovaný náhon, emoce žen se tříští a vzdouvají, až se někdy změní v povodeň.17 „Kypělo to v ní jako pravidelný spád Orlice.“18 Scéna nečekané sebevraždy se nikoli náhodou odehrává za prudkého lijáku – když Hendryška utíká pro pomoc, „proudy vody jí podemílají nohy“.19 Voda se stává zuřivou, pohlcující. Čtenáře jistě nepřekvapí, když se novela uzavírá opět obrazem řeky Orlice: „v dáli mezi loukami teskně klokotá Orlice, vyvíjejíc se z loktů lesnatého údolí Olšinek.“20 Dosud jsme pozorovali blízkost vody a ženské duše, v případě Lojzičky se však otevřel i další rozměr vodního fenoménu – proudící voda symbolizuje též povahu poezie, její intimitu, nezachytitelnou tříštivost, nezbadatelnou hloubku. Žena sklánějící se s verši u lesní bystřiny působí jako anděl, který s plamenným mečem bdí nad právem na citový život, právem na vášeň, prožitek, tolik se vymykající patriarchální střízlivosti maloměst. V dalších letech se studánky či potůčky objevují především jako důvěrníci zmučených či jinak unavených bytostí. V povídce Dorotka jsou to prameny na Horách u České Třebové, jakýsi marný střed života slepé ženy. V Bajce o pošetilém ptáčeti z roku 1892 nachází okřídlený hrdina jedinou vzpruhu v lesním vodopádu.21 Pohádka o znetvořených květech, psaná roku 1894, přivedla do blízkosti vody poprvé mužskou postavu, i když spíše jen alegorickou. Umělec přichází k tenoučkému praménku v rašeliništi a po dlouhém vzpomínání nad zmarem svých nadějí zde zahyne s natrhanou kyticí v ruce.22 V této době už začala Nováková psát rozsáhlé romány. V prvních třech popravdě mnoho motivů vody nenajdeme. Jejich ústředními hrdiny jsou muži, a to ještě značně rozumoví a rozhodní. Jan Jílek (vydán r. 1898) neváhá za své náboženské 14
Tamtéž, s.280/281. Tamtéž, s.189, zkráceno. 16 Tamtéž, s.187. 17 Na s.189 se dočítáme o zrádné Orlici, jež při povodních odnáší věci. 18 Tamtéž, s.198. 19 Tamtéž, s.252. 20 Tamtéž, s.256. Srov.dále závěr románu Drašar. 21 Zajímavé poznatky si z četby povídky odneseme, budeme-li ji číst jako alegorii života Terézy Novákové. I ona vylétla jako ptáček ze zlaté klece a byla konfrontována s tvrdou realitou života. A také ona sama snad mnohokrát poznávala, že návrat do bezstarostného dětství už není možný. Srov. Roztroušené kapitoly, zejm.s.20. 22 In: S kamenité stezky, s.105-121. 15
přesvědčení nasadit život. Voda se tu objevuje výrazněji v klíčovém místě – když Jílek prchá z litomyšlského vězení kolem hostince Polánky: „v průhledné vodě nádherně lámaly se paprsky sluneční“23. Voda zvěstuje utečenci svobodu a budoucí štěstí. Jde vůbec o vzácný motiv v celé spisovatelčině tvorbě. V románu Jiří Šmatlán teče Černý potok jako místo, kam si hrdina chodí pro útěchu. 24 Poněkud málo známý román Na Librově gruntě již kompozičně významné motivy vody neobsahuje.25 Rok 1895 představoval v životě spisovatelky značný přelom. V květnu zemřela její čtrnáctiletá dcera Maryčka. Tragická úmrtí členů rodiny budou provázet její další život. O několik měsíců později Novákovi opustí Litomyšl a přestěhují se do Prahy. Tam se autorka činorodě zapojila do „ženského hnutí“. Na začátku dvacátého století se věnovala zejména redakční práci, literární tvorbě pak zprvu méně intenzivně.26 Bohatstvím vodních motivů oplývá autorčino monumentální dílo – román Děti čistého živého, psaný mezi lety 1903-1906.27 Ve zdánlivě realistickém příběhu o rozkladu skupinek náboženských „blouznivců“ na Prosečsku snadno rozpoznáme jakýsi spisovatelčin osobní boj o smysl života a o naději. V roce 1901 utonul její milovaný syn Theodor, nadaný přírodovědec. Jeho smrt Novákovou doslova ochromila, dokonce chtěla přestat psát. Brzy však znovu usedla k papíru, tvorba se jí stala osobní terapií, způsobem, jak se s nezhojitelnou ranou vyrovnat. V nešťastném roce 1905 však ještě prožila úmrtí dcery Lily (zemřela po delší nemoci v Proseči) a sebevraždu syna Vladimíra. „Jakmile je mi do nářku, raději semknu rty a rychle chopím se nějakého naléhavého úkolu.“ psala v září 1905 synu Arnoštovi (Arnovi).28 Tyto okolnosti ovlivnily hluboce pesimistický ráz románu, tragický osud jeho hrdinů, zmarnění jejich štěstí i zoufalé hledání záchytného bodu. V postavách Dětí čistého živého Teréza Nováková přetvořila mnoho skutečných osob, z nichž některé sama znala. Hlavním informátorem o svérázných vykladačích křesťanské víry (blouznivcích, adamitech) jí byl řídící učitel v Rychnově u Proseče – Josef Chalupník, jehož zobrazila jako Jiřího Koutného.29 Předlohou osvíceného Kvapila byl Chalupníkův strýc Josef Vávra.30 Růženka Lexová se nápadně podobá autorčině 23
Teréza NOVÁKOVÁ: Jan Jílek. Třetí vydání. J.R.Vilímek. Praha s.d. S.292. Teréza NOVÁKOVÁ: Jiří Šmatlán. Československý spisovatel. Praha 1972. S.68. Oba zmíněné romány jsou založeny na ději a idejích, citů v nich mnoho nenacházíme, proto skýtají také málo motivů vody. 25 Teréza NOVÁKOVÁ: Na LIbrově gruntě. (Obraz podle skutečnosti z nejvýchodnějších Čech). Mladá fronta. Praha 1957. Dovolíme si upozornit, že se toto dílo z celku autorčiny tvorby poněkud vymyká. Proti jiným je vystavěno především na dialozích. Podíl popisných pasáží (tak typických pro Terézu Novákovou) je značně nízký. Román se odehrává v rozhovorech. 26 Před románem Děti čistého živého alespoň zmiňujeme text z roku 1903 – Povídku o březovém listí. Jeví se nám jako smířlivější paralela Pohádky o znetvořených květech. Blouznivá dívka Bětuška („pošetilé ptáče“) běží k jarnímu potoku a objímá se s květinami. Po letech se vrátí na stejné místo, kde ji však už nevítá veselá krajina, ale rokle plná vývratů a divokosti. Bětuška si uvědomuje, že „sladké sny“ se nemohou naplnit. In: S kamenité stezky, srov. zejm.s.146. 27 Právě v roce 1903, kdy začala psát tuto románovou epopej, Novákovi zakoupili chalupu v Proseči. 28 Dopis z 30.9. 1905 z Proseče. Uložen v Literárním archivu Památníku národního písemnictví (dále jen LA PNP), fond „Teréza Nováková“. 29 Podrobněji viz Ludmila KNÍŽKOVÁ: Učitel Josef Chalupník a jeho místo v regionální kultuře.Diplomová práce. Pedagogická fakulta Karlovy univerzity v Praze. Katedra občanské výchovy. Psáno v dubnu 1995. 30 Srov.Život v Proseči v l.1860-1880. Rkp., autorem patrně Josef Chalupník. LA PNP. Fond „Teréza Nováková“ – 82/90/0307, rkp.,3 11 fo. 24
dceři Lile.31 A nadějný přírodovědec z později přidaného epilogu v sobě prozrazuje syna Theodora.32 Voda se v románu vyskytuje na mnoha místech, tentokrát však jako člověku nepřátelský, zlovolný živel. Podobně jako ve starých ugaritských mýtech se život prosečských lidí odvíjí jakoby v tísnivém objetí propastných vod, jež se na ně chtivě sápou. Stále a stále čtenář sleduje, jak se hrdinové musí brodit loužemi a bahnem, vrávorat na můstcích přes potok, vyhýbat se rozvodněným říčkám.33 Tyto tůně na člověka doslova číhají, aby ho pohltily. Dříve optimistický Kvapil se po pádu „do zamrzlé struhy“ proměňuje v nerudného člověka, který nakonec sám sebe zahubí.34 Voda v řadě scén naznačuje tragickou budoucnost hrdinů, vždy se objeví ve zlomových chvílích, jimiž se příběh posouvá k zoufalství. Nejděsivějším vodním proudem je tu bezpochyby náhon Lexova mlýna v Kablaních.35 Už na prvních stránkách mlynářka sděluje svůj iracionální strach: „vod mlada sem živa u tej vody, - ale nemám i ráda; dyž i vidím, jak se pění a hučí, je mi teskno, jako by mi ublížit měla, jako by mi povídala něco přeukrutně smutnýho...“36 Když si Faimonka (svými intrikami připomínající čarodějnici) povídá s mlynářkou Lexovou o svém zmizelém synu, hledí přitom „do utíkající a bublající vody“ náhonu téměř fascinovaná.37 Snad se doslova spřáhla s temným živlem. Hned první setkání Jiříka a Růženky proběhne v blízkosti náhonu, před jehož nebezpečím Růženka varuje.38 „Voda temná, jako bezedná“ hučí také při osudovém rozhovoru Jiříka s Faimonkou, v tuto chvíli se totiž mladý Koutný nechal nakazit zlou představou o Růžence.39 A po rozhovoru přicházejí dny plné deště, jakási přehrada rozdělující lásku Jiříka a Růženky Lexové.40 Pár hodin před Růženčiným nešťastným utonutím přichází Jiří Koutný k mlýnu a pozoruje, že se voda dnes valí „s neobyčejnou rychlostí“ a výhružně hučí.41 Scéna smrti mladé dívky v náhonu je popsána s otřesnou sugestivitou, Růženka mizí v hlubině jako potrava vody.42 Román tedy vyznívá jako truchlivá výpověď o zlu, které se hladově dere do lidských životů. Vrátíme-li se k novele o Lojzičce Hendrychové, zjistíme, že voda jakožto obraz ženských citů v případě Dětí čistého živého vypovídá o citech, které ženu nekontrolovatelně zaplavují, možná i ohrožují její lidskou identitu, nečekaně se mění
31
Srov.Lilinčin portrét v jejím pokojíku v prosečské chalupě. Autorka proti předchozím románům nepsala realistickou kroniku o životě adamitů. Při bližším srovnání s nasbíraným materiálem (příběhy blouznivců) pochopíme, že do jejich osudů záměrně promítla svou osobní bolest a skutečnou historii přetvořila. 33 Napočítali jsme devatenáct zmínek o loužích a promáčených cestách. Srov. Teréza NOVÁKOVÁ: Děti čistého živého.Román ze života lidu na východě Čech. Odeon. Praha 1966. S. 53,54,82,97,102,103,180,221,223,284,317, 325,341,347,382,389,432,433,471. 34 Tamtéž, s.433. 35 Dnes už neexistující mlýn stával v údolí potoka u silnice mezi Rychnovem a Miřetínem, po náhonu zbyly jen trosky. 36 Tamtéž, s.82. 37 Tamtéž, s.180. 38 Tamtéž, s.317n. 39 Citát ze s.318, rozhovor na s.334nn. 40 Tamtéž, s.340. 41 Tamtéž, s.347. 42 Tamtéž, s.364. Růženčina mrtvola svírala v rukou stébla trávy. Srov. Pohádku o znetvořených květech. 32
v zoufalství až k smrti, kradou jí veškerou schopnost doufat a vůbec žít. Voda se dere do člověka jako nákaza, podemílá jeho opory a nemá jinou logiku než vůli odnášet vše, co kvetlo a hřálo.43 Ve vydání z roku 1920 obsahuje román ještě závěrečnou kapitolu navíc - Epilog. Arne Novák tvrdí, že byl původně součástí zamýšleného díla, ale spisovatelka se v poslední chvíli rozhodla dodatek nezveřejnit.44 Teprve po její smrti můžeme číst pasáže rozhovoru mezi Jiřím Koutným a mladým přírodovědcem (tj. Theodorem, jemuž celé dílo věnovala). Epilog při srovnání s předchozí 24.kapitolou vyvolává otázky. Najdeme v něm totiž asi 18 shodných odstavců o setkání s blouznivcem Pakostou, jež se vyskytují už ve 24.kapitole.45 Záhadný Epilog nabízí neurčité smíření s vodou. Botanik a Jiří Koutný kráčejí podél přítoku potoka Olšinky. Po rozhovoru o blouznivcích zůstane přírodovědec sám uprostřed rašeliniště a s nadšením sbírá rostliny. Vypravěčka v závěru vyslovuje otázku, zdali může sdílet botanikovu důvěru v evoluci a přírodu. Může se stát divoká voda útěchou a domovem člověka?46 Krátce po dopsání Dětí čistého živého autorka ztratila svého milovaného manžela. Tehdy se upnula na syna Arna. V roce 1908 se však Arne oženil s Jiřinou Haaszovou a spisovatelka se začala cítit ještě více osamocená.47 Snad na protest vůči krutému osudu se téhož roku natrvalo přestěhovala do Proseče. V mimořádně působivé povídce Halouzky z roku 1907 se znovu vracíme do blízkosti Horního Újezda a Fijalovy studně. Stejně jako v již uvedené povídce Zrána před svatbou bude stoupat do desenského kopce malá holčička. Tentokrát je to Anička z Kamenných Sedlišť a ponese posvícenské koláče do Desné rodině Zahálkových. „Ten Desenský kopec mne za tmy ještě stále děsí,“ napsala Nováková Arnovi v roce 1906, aniž bychom znali příčinu.48 Anička trpí úžehem a najde alespoň na chvíli pomoc v chladivé Kalibánce – v údolí Desinky. Při cestě do Desné však padne v křečích a po několika hodinách zemře.49 V dalších textech se Nováková s vodou stále více spřáteluje. Ve Dvou větách z lidské sonáty, psaných v těžkém roce 1908, dokonce promlouvá samotný potok slovy: „Člověk spíše zajde do proudů řeky, kam i já pospíchám. Shledám se s ním, shledám se 43
Tato charakteristika je totožná s vlastnostmi kenaanského boha vodstev a moří – Jama, který v dochovaných mýtech ustavičně hrozil uchvátit křehkou lidskou civilizaci. Bylo by možno najít celou řadu dalších mytologických podobností. 44 Teréza NOVÁKOVÁ: Děti čistého živého.Vybrané spisy Terézy Novákové, sv.IV. Ed. Rudolf Skřeček.SNKLHU. Praha 1957. Ediční poznámky. S.427. 45 V citovaném vydání z roku 1966 (Odeon) se shodné úseky nacházejí na s.482-485 (kap.24) a na s.530-531 (Epilog). Rukopis románu uložený v archivu Regionálního muzea v Litomyšli končí kap.24. 46 Theodor Novák sdílel materialistické (panteistické) představy filozofa Ernsta Haeckela. 47 O konfliktech s Arnem a o žárlivosti na Jiřinu Haaszovou v době jejich namlouvání svědčí korespondence. Zejm. dopisy z 30.6.1907, 3.7.1907, 10.11.1907, uložené v LA PNP. 48 Dopis z Proseče ze 17.9.1906. Uložen v LA PNP. Pisatelka se v něm přirovnává k Toulovcově babce. Podle pověsti totiž rytíř Toulovec svrhl za trest z kopce několik stařen: „V Desné stávala prý rovněž tvrz Toulovcova a sem pozval rytíř, když mezi ním a soudruhy jeho povstala sázka, že babkám nelze vůbec zadost učiniti, okolní bezzubé stařenky. Vystrojil jim bohatou hostinu a po jejím zakončení se tázal, jsou-li spokojeny. Libovaly si, leč přece podotkly: všeho že měly, jen oříšků se jim nedostalo. Rozzlobený zeman, prohrav sázku, dal pak ubohé staré všetečky s kamenitého kopce do Desinčina údolí skouleti!“ Teréza NOVÁKOVÁ: Potulky po Čechách východních. In: Roztroušené kapitoly, s.222. 49 Halouzky jsou dnes součástí druhé části Úlomků žuly. Srov. Úlomky žuly. Nakladatelství Lidových novin. Praha 2001. Zejm.s.141.
s ním!“50 Člověk zachází do vodních proudů, jako se mrtví noří do hlubin země. Příroda otevírá člověku svou náruč, aby s ní splynul. V této fázi již spisovatelka nepovažuje vodu za hrozivý chřtán, ale sama se s ní touží spojit jako kapka v oceánu. Napadají nás věty, které kdysi napsala o utonutí Theodora: „nezhynul, energie jeho duše dále působí.“51 Ztratit se ve vodě, ne, to není nic děsivého. Autorčino přesídlení do Proseče vlastně naznačuje stejný pohyb – k vodě, k přírodě, domů. Další povídky tento směr dále potvrzují. „Ekologická“ Povídka o vichrech (1909) líčí smíření přírody a jejího kolonizátora, člověka.52 Motiv útěchy v potoku se vrací v Povídce o člověku, jemuž byla splněna všecka přání (1909).53 Rozsáhlý román o zklamaných nadějích obrozence Michla – Drašar (psán roku 1909) – zmiňuje vodu především v závěrečných pasážích z Březin u Poličky. Potok Hlučál již není poslem zoufalství či symbolem nezkrotných citů, ale ukazuje jedinou možnou Drašarovu naději - vody Hlučálu plynou tam, kam usoužený hrdina odchází svou smrtí: „Do divokého lesíka protějšího vrhal se přes balvany a tříšť tmavý Hlučál; zpíval píseň zoufalou a opojivou zároveň o bouřném životě a časném zániku, o přírodě a věčnosti, o těžké cestě překážkami, než nadejde ústí v rozplynutí a míru.“54 Dva roky před svou smrtí nás Teréza Nováková pozvala do Alp v krátké meditaci (z roku 1910). Nese jméno horského údolí Partnachklamm a budeme ji číst jako poslední fázi popsaného „splývání s vodou“. Spisovatelka s námi putuje podél peřejí nespoutaného velehorského potoka. „Polo skryt mezi vrbovím a olšovím, valil se potok prudkými, kalnými, bělošedými vlnami.“55 Je podvečer a znavená poutnice, rezignující, pozorující události života jakoby z odstupu, poznává v běhu těchto vod zvláštní podobenství: „a jak jsem do něho hleděla a vzpomínala cesty podél něho dnes vykonané a všeho toho, co dotklo se mých očí až do této večerní, polo již noční chvíle, problesklo mojí myslí náhle poznání, že jsem spatřila zjev za zjevem obraz samého života. Života svého, a mnohých, mnohých.“56 Potok rozlévající se v mladistvé naději z překrásných luk se vzápětí ztratí v úzkých balvaništích a láme se ve skalách. I tam se může uchytit zoufalá „zeleň nadějí“57, ale tříštící se vodopád a tvrdý kámen ji nenechá vyrůst. Smutná poutnice se v závěru meditace posadí na lavičku a jen hledí do vln. V tuto chvíli je už pro ni voda znamením smrti, odchodu za milovanými bytostmi, které už kdysi odnesla. Okolní svět již pro chodce zmizel, „ani jediný z rozmilých domovů mu nenáleží“58, poutnice nikam nepatří, neslyší odnikud „láskyplný, důvěrný hlas“.59 Nyní je již zaslíbena pouze vodě. Jen voda k ní hovoří, jen voda jí může rozumět. Teréza 50
Teréza NOVÁKOVÁ: Dvě věty z lidské sonáty.I.Hovor v rokli. In: Výkřiky a vzdechy. J.R.Vilímek. Praha 1935. S.35. 51 Dopis z 6.6.1904, zkr. Uložen v LA PNP. 52 Teréza NOVÁKOVÁ: Povídka o vichrech. In: Výkřiky a vzdechy, zejm. s.61. 53 Teréza NOVÁKOVÁ: Povídka o člověku, jemuž byla splněna všecka přání. In: Výkřiky a vzdechy, zejm. s. 109. 54 Teréza NOVÁKOVÁ: Drašar. Román kněze buditele. Melantrich. Praha 1971. S.351 (poslední odstavec románu). 55 Teréza NOVÁKOVÁ: Partnachklamm. In: Výkřiky a vzdechy. S.127. 56 Tamtéž, s.130. 57 Tamtéž. 58 Tamtéž, s.131. 59 Tamtéž.
Nováková sama sebe odevzdala vodě: „I stane chodec oddaně, a dále dívá se za přibývající tmy a noční mlhy v proud, jak ubíhá, ubíhá - - - Jako já seděla při alpském potoku, skryta ve vrboví, v cizině, neznáma, nevítána, uzpívána šumotem vody alespoň na chvíli v tiché oddání se konci.“60 V Litomyšli 11.srpna 2006 Jakub Brdíčko
60
Tamtéž.
