Když přijde láska. vyšlo také v tištěné verzi

Když přijde láska vyšlo také v tištěné verzi

www.fragment.cz

Doporučujeme další e-knihy v edici: Veronika Kabátová – Tenhle kluk je můj! Veronika Kabátová – Nová láska na obzoru

Veronika Kabátová Když přijde láska – e-kniha Copyright © Fragment, 2011

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Obsah 1 / Silvestr. . . . . . . . . . . . . . . . . . .4 2 / Když se plní sliby . . . . . . . .23 3 / Přískokem vpřed! . . . . . . . .30 4 / Ztráty a nálezy . . . . . . . . . . .47 5 / Milk and toast and honey . .57 6 / Moře . . . . . . . . . . . . . . . . . . .93 7 / Hořím, hoříš, hoříme . . . . .111

1/ P

Silvestr

ozóóóór……. A teď!“ zavelí Lukáš. „Deset, devět, osm, sedm, šest, pět,“ začneme pomalu odpočítá­ vat. „…čtyři, tři, dva, jedna, uááááááááááááá!“ skáčeme radostí a kři­ číme jako na lesy. I když, proč jako. My vlastně jsme v lese!!! Slavíme silvestra u Petra, který bydlí v podstatě přímo u lesa, rodiče má na horách, a tak sezval celou naši slavnou partu ze třetí A, abychom společně přivítali nový rok. A vítáme ho fest. Je nás tu dvanáct: Zuzka s Radkem, kteří spolu s přestávkami chodí už od prváku, ale Radek není od nás ze třídy, Martina – moje nejlepší kamarádka, Renata – bývalá gymnastka, která loni chvíli chodila s Martinem, Kristýna – nevlastní ségra Lukáše, a Lenka – tichá a nevýrazná kamarádka Kristýny a  z  kluků Petr – pan domácí, Adam – ten na žádné akci chybět nesmí, je to výborný bavič, Standa – ani ten nikde nechybí, ale s tím bavičem je to už trochu slabší, Martin – který má dnes první výročí vyražení předního zubu (loňskou oslavu nového roku nějak neustál…), a Lukáš – hlavní dodavatel alkoho­lu na různé párty, protože jeho tatínek snad vlastní nějaký velkosklad či co, takže máme možnost kupovat u  něj pití za mnohem nižší ceny. No a  samozřejmě JÁ – Katka Dvořáková, studentka třetího ročníku gym­názia, momentálně už dva roky bez kluka (tudíž absolutně nezadaná)! No, není to zrovna dobrá vizitka, ale s tím člověk nic nenadělá. Ale konec sentimentu, máme tu nový rok a s ním i nové naděje! „Nastavte skleničky, přátelé!“ zavolá Martin, který společně s Adamem otevírá šampíčko. Kluci začnou nalévat. A přelívají, takže jsme všichni celí ulepení. „Šťastnej novej rok!“ otočí se na mě Martina, ťukneme si, obejmeme se a dáme si pusu na tvář. A tak to jde jeden za druhým – ťuknout,

„

/4/

popřát, obejmout, políbit – a gratulace chvilku trvají, proto nestihneme vyběhnout za barák, abychom viděli začátek ohňostroje. (Teda vyběhnout – slavíme už od šesti, takže někteří jsou rádi, když za ten barák vůbec dojdou). Ale snažili jsme se krotit. Odpadnout před půlnocí by bylo trapné. „To je krásný!“ zasním se při pohledu na oblohu plnou barevných ornamentů. Vždycky mě to dojme (a když mám maličko v hlavě, tak je prožitek o dvě stě procent silnější). „Si ještě neviděla ohňostroj?“ zeptá se Adam, se kterým jsme ruku v ruce doběhli na konec zahrady jako první. A Adam, nejen že cestou na­bral mě, ale vzal s sebou ještě flašku, kde zbylo asi tři čtvrtě šampá­ňa. „Ty seš sprostej!“ usměju se a strčím do něj, až zavrávorá. „No, když se nad tím tak rozplýváš…“ namítne, pustí mojí ruku a chytne mě kolem pasu. „Vždyť je to přece krásný, ne? Nebo tobě se to nelíbí?“ podívám se na něj. „A dej mi taky loka, soukromníku…“ požádám o ždibíček alkoholu a ani nemusím prosit. „Ahóóóój!“ přiletí za námi Naty a  pověsí se nám oběma kolem krku. Má jen tílko a vzhledem k tomu, že je asi minus dvanáct, tak to není zrovna odpovídající oblečení. Já mám alespoň mikinu. (Jinak Naty je Renata – Renata je strašně neosobní, tak jsme to zkrátili. A nezní to špatně, ne?) „Copak to tu máme?“ zeptá se okamžitě. „Přijde na to, co máš na mysli. Máme tady ohňostroj, támhle má­ me sousedy, pak jsou tady bublinky…“ začne vyjmenovávat Adam. „A pak tady taky máme jeden zvonící telefon…“ sáhne mi do kapsy v mikině a podá mi můj mobil. Jak zaujatě pozoruju ten ohňostroj, tak jsem ho ani neslyšela… „Dík,“ usměju se na něj a na chvíli se vzdaluju. „Ahoj mami!“ pozdravím mamku, když to zvednu. „Ahoj zlatíčko, tak já ti přeju šťastnej novej rok a ať se ti v něm všechno podaří,“ křičí mamka do telefonu, protože jsou s  taťkou a známýma na nějaké silvestrovské zábavě a je tam dost hlučno. „Já ti taky přeju krásnej novej rok a hodně štěstí. Jak se máte?“ zajímám se, protože slyším, jak tam taťka něco vykřikuje a mamka se směje.

/5/

„Dobře, je to tady skvělý… Akorát taťka se nám trochu opil,“ směje se. „Nevěř mamce!“ slyším ho, jak tam mamce bere telefon a obhajuje se. „Jasně,“ tlemím se. Ty jo, to je strašně vtipné pozorovat (nebo alespoň poslouchat), jak jsou rodiče nakropení. „A co vy, všechno v pořádku?“ vyzvídá mamka, když vyboju­ je zpátky telefon. „Jojo, je to skvělý! Teď zrovna koukáme na ohňostroj. Hele, tak se bavte. Papa zejtra,“ loučím se s ní. „Tak ahoj,“ pozdraví. Strčím telefon zpátky do kapsy a vrátím se k ostatním na naši pozorovatelnu. Už to ale není jen pozorovatelna, protože někdo zjistil, že sníh, kterého je letos požehnaně, krásně lepí, a začala půlnoční koulovačka na život a na smrt. „Tumáš!“ trefí mě Peťa přímo do obličeje dřív, než se stačím rozkoukat. Chvíli zůstanu stát jako omráčená, ale pak se za ním rozeběhnu a cestou stačím napálit jednu kouli do Martina, který ještě nestihl zaregistrovat, že začal boj. Pak to schytám od Standy. Vůbec jsem si ho nevšimla, protože stál šikovně schovaný za Martinou… No prostě střílí každý na každého a dokonale se vyblbneme. Nakonec vypadáme všichni jako sněhuláci (i když Martina vede – to pití jí už asi trochu stouplo do hlavy, a tak než se stihla sehnout, aby si ze sněhu uplácala kouli, tak jich pět dostala). „Mě už to nebaví, pojďte domů,“ stěžuje si. „A mně začíná bejt zima. Já jdu s tebou,“ přidá se k ní Naty, vezmou se za ruce a vydají se nazpátek. „Počkejte na nás!“ zavolají Martin s Lukášem a rozběhnou se za nimi. Ty dvě se ale rozhodnou jim utéct, a tak se nám naskytne dokonalá podívaná. To je lepší než kino! Martině jdou nohy každá na jinou stranu, vlaje za Naty jako kus hadru; létající Luky taky vypadá úžasně vtipně (létá doslova a do písmene – mává křídly a vyskakuje). „Á, zase jsem tě dostal,“ jásá Petr, který mě v nestřežené chvíli, kdy pozoruju ty blázny, trefí asi ze dvou metrů do zad. To ale netuší, že celou dobu držím v rukou už pěkně tvrdou kouli, prudce se otočím a mrsknu ji po něm. A to by bylo, kdybych se do něj ze dvou metrů netrefila.

/6/

„Vracím!“ zavolám za ním a utíkám se schovat za Adama. „Tak to jsi uhádla, holčičko, schovávat se za mě…“ snaží se vznést námitky, ale marně. Držím se ho za bundu jako klíště. „Tohle nebude zadarmo,“ vyhrožuje, ale nezbude mu, než se dát na moji stranu a bojovat, pokud nechce být taky jako sněhulák. Ještě chvíli takhle vydržíme blbnout, ale pak už nás vážně zebou ruce (alespoň já mám ruce jak kus ledu, že je ani do kapes strčit nemůžu). „Já už jdu…“ zvednu ze země flašku a vydám se směrem seve­ rovýchod, zpátky do baráku. Kecám, absolutně netuším, jakým je to směrem. A už vůbec to nehodlám zjišťovat… „Kampak jdeš s tím pitím?“ rozběhne se za mnou Adam se Standou a Kristýnou v závěsu. Jakmile dorazíme k Peťovi domů (prostě a jednouše domů), zmi­ zím v koupelně, kde si okamžitě začnu pod proudem studené vody rozmra­zovat ruce. „Ručičky moje, no tak, vydržte, bude to dobrý,“ povídám si a pozoruju se v zrcadle. Ta koulovačka mi dala co proto. Vlasy mám zvlněné, rozcuchané a napůl mokré… Ještě, že už nemám ty krátké, to by bylo hustý! Na základce jsem nosila vlasy pod ramena a od přírody mám barvu světle plavou. V prváku jsem se nechala ostříhat nakrátko a obarvit na zrz, jenže po roce mě to přestalo bavit a už to mám zase po ramena, barvu takovou světle hnědou. A  jsem spokojená. Není s tím taková práce. Teďka sáhnu po prvním hřebenu, který najdu, vlasy vykartáčuju (v předklonu už se mi pomalu začíná točit hlava, to není dobré), hřeben umyju a vrátím…Pak už je jen rukou prohrábnu a je to O.K. Teď ještě to rozmázlé oko… Ale není to tak zlé, oprave­ no je do minuty a můžu opět vyrazit do víru hlasitých novoročních oslav. Jakmile vyjdu z  koupelny, zaslechnu tóny písničky z  Pomády. Jóóóó!! To je naše nejoblíbenější! Na tu prostě musí dojít na každé akci. Rychle běžím, cestou svlíkám mikinu a naběhnu do obýváku, který je z větší části přeměněný na taneční parket. Tam už je všechno v plném varu. Naběhnu mezi ostatní a připojím se ke společným tanečním kreacím (už ve druháku jsme si vymysleli speciální figury na jednotlivé písničky a děsně rádi si je osvěžujeme). Což mi připomíná,

/7/

že se taky potřebuju osvěžit… Jakmile dohraje poslední tón Pomády, odtančím do kuchyně, která je s obývákem spojená, a otevřu ledničku. Najdu džus z červeného pomeranče, vypláchnu první skleničku, která mi přijde pod ruku a naleju si. Ňam. Tohle je na žízeň dokonalý! „Ale, ale, co to tu vidím?!“ ozve se za mými zády Lukáš. „Snad se nám tady nenalejváš nealkoholickými nápoji?“ čuchne mi ke skleničce a  jakmile zjistí, že mám ten džus doopravdy čistý, napráská mě ostatním. „Ona pije džus!“ „To je na žízeň! Ne, nech mi to!“ bráním se. Jak to Luky dořekne, přiběhnou se slovy: „No to snad ne!“ Peťa, Naty a Standa a shod­nou se na tom, že si musíme na ten nový rok rozhodně ještě jednou připít. Připojím se (respektive mi nalejou bez ptaní), ale naštěstí mám jen malinkého frťana. Jak praví jedno moudré přísloví – alkohol v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství! To se ale netýká Martiny. Ta těch malých dávek měla nejspíš nějak moc, a tak ji Naty pro jistotu uložila v Petrově pokoji, protože byla prý děsně ospalá a začínalo jí být blbě. Vedle postele vyfasovala kýbl, sklenici čisté vody a ubrousek a oslava pro ni skončila. Naty ale tvrdila, jak jí Martina svatosvatě slibovala, že určitě ještě přijde. Když jsem se na ni byla ale podívat, spala jako dřevo. A kýbl byl naštěstí prázdný. Chvíli jsem u ní na kraji postele seděla, ale pak jsem ji přikryla a vrátila se k ostatním. Posadím se na gauč, vezmu si ze stolu mističku s chipsy a mobil (svůj mobil) a otevřu si přijaté zprávy. První je od Helči, což je moje kamarádka ještě ze základky. Přeje šťastný nový rok, ať se mi daří a tak, klasicky. Odpovím jí ve stejném duchu, vezmu si pár brambůrků a otevřu další. Od Tomáše, mého bývalého kluka. Chodili jsme spolu v prváku, ale pak se rozešli, on asi půl roku hrál uraženého, ale teď si na mě jednou za pět šest měsíců vzpomene a vyzvídá, jestli mám kluka, a jestli bych se k němu nechtěla vrátit, a zkouší na mě i trochu sentimentu a připomíná mi, jak nám spolu bylo dobře… Jenže já nechci. Už to jednou skočilo. Byl to děsný žárlivec a  hrozně mě tím omezoval. A tak mu jednou za pět šest měsíců odpovím, že se mi to nezdá jako dobrý nápad, někdy napíšu, že právě začínám nový vztah (ačkoli to BOHUŽEL není ani trochu pravda) a jindy, že už mě nebaví mu to pořád dokola opakovat. A protože je tahle zpráva opět laděná

/8/

trochu jako žádost o novou šanci, tak mu popřeju hodně lásky v novém roce, lásky, kterou já už mu dát nemůžu (a vlastně ani nechci). „Jak se to tváříš?“ skočí ke mě na gauč Naty a  já si půl misky brambůrků vysypu do klína. Skvělé! „Ále, vyřizuju esemesky,“ informuju ji a sbírám ty brambůrky. „Něco důležitýho?“ vyzvídá. „Ne, nic,“ zavrtím hlavou a promnu si oči, protože se mi začíná chtít spát. „Nonono, tak takhle by to nešlo. Pojď na panáka nebo mi tu usneš!“ rozkáže. A já se okamžitě zvedám, nebo začnu přemýšlet o věcech, na který myslet nechci, a bude to horší než lepší. Hodím mobil na stůl a vezmu si z tašky krabičku cigaret. „Půjdeš se mnou?“ ukážu ji Naty. „Že váháš!“ souhlasí nadšeně. „Ale nejdřív se na to napijeme, ne?“ vezme mě za ruku a vede do kuchyně. Tam se chopím iniciativy, naleju nám jedno moc dobroučký pitivo (a džus to není) a podám Naty skleničku. „Tak na co si připijeme?“ zeptám se. „Hmmmm…… Tak třeba na nás?“ navrhne. Je to sice ohrané, ale vlastně proč ne! „Na nás a na to, aby byl každej den takhle suprovej!“ doplním ji hlasitě, protože tanečníci jsou celkem hlučná společnost. A  když si ťukáme, tak se přece potřebujeme slyšet, ne?! „Jo, přesně! Tak…“ významně zvedne skleničku, ťukneme si (pochopitelně z očí do očí) a pak to do sebe kopneme. Musím se přiznat, že ačkoli už dávno nejsem žádný amatér, neumím to do sebe vyklopit na ex, aniž bych se zakuckala. Se mi ta blbá záklopka v krku vždycky zavře. „Uf,“ oddychnu si, což Naty neuvěřitelně pobaví. „Děláš, jako by ses u toho trápila!“ směje se. „No, vždyť taky!“ směju se s ní. „Tak. A teď mám chuť na to cigáro,“ dodám. „No jo! Tak já si skočím na záchod, a pak půjdeme.“ „Jasně,“ kývnu a jdu za ostatníma na náš improvizovaný parket. „…Neděkujem, vypadněte, vážně toho bylo dost!….“ křičím společně s Kodymem (Robertem Kodymem) a ostatníma (spolužáka­ma).

/9/

Je to hodně fajn, jednou za čas si takhle pěkně od plic zařvat. Na „parketu“ jsou Krista, Lenka, Peťa, Adam a Lukáš. No a já. Zuzka s Radkem někam zmizeli (asi si chtěli popřát šťastný nový rok někde o samotě a pěkně v klidu). Martina už asi hodinu spí a Standa někam zmizel hned po půlnoci. Ale to není nic překvapujícího. On má zase své dny (a je horší než my holky). My, když už, máme ‚ty naše nálady‘ jednou za měsíc. On je má dvakrát týdně!!! Nikdo neví, kdy to na něj přijde, nikdo neví, kdy ho to pustí. A nikdo už to vlastně ani moc neřeší. „…Zlatý tele slibujete, dáte ohlodanou kost…“ mrkáme na sebe s Lukym, zatímco předvádíme až neuvěřitelné taneční kreace. Krista už je slušně nalitá a našemu crazy dance vévodí – snaží se za každou cenu uplatnit břišní tance, které ji naučila její teta (která břišní tance vyučuje), což dohromady s Wanastowkama vypadá hóódně bláznivě. A tak tančíme v kolečku kolem rozdováděné Kristýny. Vždycky byla trochu trhlá, ale s přibývajícím věkem přibývá i její trhlost. Ale je s ní sranda. „Hoď tam už něco jinýho…“ zavolá Lukáš na Martina, který se pře­hrabuje v kopici (mega kopici) cédeček u věže. „A co?“ „Třeba co ti první přijde pod ruku…“ mávne rukou Luky, zatímco zkoumá Lenčin přívěsek na řetízku. Martin si s tím hlavu nedělá a dá tam Robbieho a jeho slaďák Angels. No, tak to abych šla, než se jim tady rozbrečím. Otočím se a jdu se podívat na naší výstavu alkoholu. Je tady toho šíleně moc. Nebo spíš bylo… No, docela jsme s tím zatočili. Ale co, jednou za rok… Vyberu si jednu hezky žlutooranžovou flašku a jakmile si loknu, chytne mě kolem pasu Adam. „Kdo nám to tu loupe perníček?“ vezme mi ji z ruky a dá si taky. Ten kluk je všude! „Já jen testuju kvalitu… Dělám to ale samozřejmě jen kvůli zdraví vás ostatních,“ odpovím pohotově. „Jo tak zdraví?! Tak to já taky ještě jednou otestuju,“ rozesměju ho a znovu se napije. Nabídne mi ještě jednou flašku, ale já jen zavrtím hlavou. „Smím prosit?“ zeptá se, i když už pomalu jdeme na parket. „Tak pros…“ pobídnu ho a našpulím rty. „No tohle, tak ona by se nechala prosit!“ zvolá a protočí mě. Otoč-

/ 10 /

ka je taky asi jediný, co se v tanečních pořádně naučil (jak sám tvrdí). Chytnu ho kolem krku, on mě vezme kolem pasu a začneme tancovat. Najednou někdo dostane skvělý nápad zhasnout, a  tak momentálně jediné světlo jde z kuchyně od dřezu. Ideální. A tohle je naprosto báječná písnička. Robbieho sice nijak zvlášť nemusím, ale tuhle si poslechnu vždycky ráda. A když zrovna nesedím sama (s nudlí u nosu) na gauči, tak to prostě nemá chybu. Netancujeme jenom já s Adamem, objevila se tu Zuzka s Radkem. No a Naty, která se vrátila ze záchodu, ukořistil Martin a teď si něco špitají. „S tebou se stejně tancuje nejlíp,“ pošeptá mi Adam do vlasů a levou rukou mě pohladí po zádech. Trochu se k němu přivinu (no co, jsme spolužáci a kamarádi), což ho evidentně trochu povzbudí, a tak tou rukou šmátralkou sjede níž. A pak mi strčí ruku do zadní kapsy riflí, vytáhne krabičku cigaret, přestane tancovat a s obrovskými otazníky v očích se na mě podívá. Já jen pokrčím rameny a on krabičku zase vrátí tam, kde ji našel. Ale ručičky už si tam nechá taky. (No co, já vím, co dělám. Mám to pod kontrolou.) Po chvíli mu to ale nedá. „Já myslel, že nekouříš.“ Musím trochu zaklonit hlavu, abych na něj viděla, protože je o dost vyšší než já a ještě když stojí takhle blízko, jako bych stála pod rozhlednou. „Vždyť taky ne…“ podívám se mu do očí. Trošku sice lžu, ale moc zase ne. Já normálně vážně nekouřím, ale když je takhle nějaká akce, tak poslední dobou většinou neodolám pokušení. Ale nedělala bych z toho problém, protože si dám většinou tak dvě, tři a pak zase dva měsíce nic. „A nedáme si teda jednu?“ pošeptá mi za chvíli. A to mě překvapí hodně, protože jeho jsem ještě kouřit nikdy neviděla. „Já myslela, že nekouříš…“ dovolím si použít jeho slova. „Vždyť taky ne,“ usměje se. „Tak jdeme?“ mrknu na něj a skousnu si spodní ret. Aniž by odpověděl, vezme mě za ruku a vede ven před barák. „Brrr, ty jo, to je zima…“ oklepe se Adam, jakmile vylezeme na terásku pod pergolou. „Tobě snad není zima?“ podívá se na mě. „Ani trochu,“ řeknu hrdinsky, přestože mi stojí všechny chlupy na rukou.

/ 11 /

„Nekecej…“ nevěří mi. A naprosto oprávněně. Mám jenom bokové džíny a tílko. „Fakt ne, mě hřeje mládí,“ odpovím s úsměvem. „Jo mládí! Tak to pak jo,“ poznamená trochu jízlivě, protože jemu už je tři týdny osmnáct. To já si musím ještě čtyři měsíce počkat. Ale už se mi to taky blíží… Adam se natáhne ke mně do kapsy pro krabku, ale plesknu ho přes ruku. Ne tak rychle, kamaráde. „Já sama, když dovolíš,“ dívám se mu do očí, a protože stojí těsně u mě, úplně cítím, jak z něj sálá teplo. Ten pohled ale nevydržím moc dlouho a proklouznu mu pod rukou, kterou je opřený o zeď. „Já si radši asi skočím pro tu mikinu. Ono to s tím mládím není zase tak žhavý,“ řeknu na svoji omluvu a běžím po schodech do patra do obýváku pro mikču. Když otevřu dveře, zjistím, že situace se téměř nezměnila – šero, pomalá muzika a tancující páry. Jenom Naty s Martinem si už nešeptají a k tanci se přidali ještě Luky s Lenkou. Svoji mikinu nikde nevidím, tak popadnu první věc, která mi přijde pod ruku. Venku na světle zjistím, že to je svetr některého z kluků. Vidím ho ale poprvé, tak nemůžu ani odhadnout, komu patří. Naty, která mě celou dobu pozoruje, zamávám, když zavírám dveře a  běžím dolů. Cestou se ale ještě stavím na záchodě. Přeci jen už si o to můj močový měchýř říká docela dlouho… Adam je stejně strašně zvláštní člověk. Znám ho už dva a půl roku, ale pořád ho neznám. Jsou lidi, ve kterých čtu jako v knížce, ale on k nim ani omylem nepatří. A asi ani nikdy nebude. Je to sympatický kluk, se kterým se člověk nikdy nenudí, protože má vždycky co říct, skoro pořád vtipkuje, ale z ničeho nic se změní a tváří se vážně, řeší málem otázky života a smrti a vzápětí už je zase Adamem, který si dělá blázny z každého, koho potká. V podstatě nikdo nemá šanci se v něm vyznat. A hlavně, nikdo nikdy neví, co si myslí. Otevřu dveře na terasu, ale Adam tam nikde není. Že by se šel projít? Nebo je v zahradě za rohem? Obleču si ten něčí svetr a jen v teniskách se vydám do zahrady za dům. Snažím se jít ve stopách, které jsme vyšlapali, když jsme se byli dívat na ohňostroj, protože ve čtyřiceti centimetrech sněhu se mi brodit zrovna nechce. A docela se mi to i daří, když si vezmu, že jsem toho nevypila zrovna málo…

/ 12 /

„Tak tady jste!“ zavolám, když spatřím na konci zahrady na kopci dvě postavy. Tou druhou je Petr. „Téda, vy jste na mě s tím cigárem ani nepočkali, jo? To se dělá?!“ zlobím se naoko, protože oba mají už víc jak půlku vykouřenou. „Ježíš, promiň… Ale já si s tebou dám klidně ještě jednu,“ nabídne se Peťa a  típne tu nedokouřenou. Musel ven přijít chvilku poté, co jsem já odešla. A odloudil mi společníka tanečníka. Adam pro jistotu nic neříká, jen si mě pozorně prohlíží. „Ne, to nemusíš. Šetři si plíce!“ plesknu ho do prsou. „Já si vystačím,“ dodám, zatímco už mi Adam podává cigaretu. „Ale mě se tak rychle nezbavíš. S tebou jsem si ještě nikdy cígo nedal. Nesmíš mě odmítnout,“ rozhodne se. „Že jsi to ty…“ podám mu z krabičky, mojí krabičky, kterou momentálně drží Adam, taky jednu. A protože je příliš líný na to, aby hledal zapalovač, nechá mě napálit si cigaretu od něj. Cítím, jak mě pozoruje, a tak zvednu oči a ten pohled mu opětuju. Koukáme si do očí asi z deseti centimetrů a atmosféra by se dala krájet. Jakmile se ale moje cigareta rozhoří, sklopím oči a oddálím se. „Nepůjdeme zpátky?“ navrhuje Petr, který se klepe zimou. „Já bych tu ještě zůstala, mně se tady líbí. Je tady super výhled na město…“ namítnu, aniž bych se na něj podívala. Stojím opřená o plot (a Adama) a pozoruju osvětlené město pod námi, žlutý sníh, užívám si tuhle mrazivou silvestrovskou noc. A  aby byla idylka stoprocentní, nebe nad námi je poseté hvězdami. Padá z toho na mě deprese. Když člověk pozoruje tuhle nádheru, tak si teprve uvědomí, co všechno má a co mu schází, co potřebuje. Zhluboka se nadechnu, abych to vstřebala, nasála do sebe. Mlčíme všichni tři (což je na Peťu výkon – ten většinou pusu nezavře, jak je den, případně noc dlouhá). Stojíme ve­ dle sebe, kouříme a musí na nás být dokonalý pohled. To boží ticho přeruší až Lenka. „Pééétřééé, telefóóóón!!! Ma–min–ka!!!“ křičí z okna. „Do prkýnka,“ zakleje Peťa a zadupe cigaretu. „Řekni, že už běžím!!!“ zavolá na ni a rozběhne se k domu. „To bych taky chtěl, aby mě pořád takhle kontrolovala,“ prohodí Adam po chvilce. „Ona ho nějak významně kontroluje?“ zeptám se.

/ 13 /

„Vždyť mu pořád volá, to je strašný,“ odpoví a  vdechne trochu toho nezdravého vzduchu. „Já se jí náhodou nedivím. Se holt ujišťuje, jestli jí barák ještě stojí,“ obhajuju ji. „Ale to není jenom dneska. Mu volá pořád. Sedíme v  hospodě, volá. Po škole jdeme na kulečník, volá mu. A dneska už mu volá asi popátý. To bych tak chtěl mít mámu pořád za zadkem,“ zavrčí při té představě. „Asi mu to nevadí,“ zauvažuju. I  když o  tom silně pochybuju. Komu by to nevadilo… Co je moc, to je příliš, a jestli mu fakt pořád takhle kontroluje život… „To bych neřekl. Se podívej, jak je z toho odvázanej,“ hodí hlavou někam za sebe. Otočím se směrem do zahrady a rozhlížím se. Dobře jsme ten sníh při koulovačce rozryli. Vypadá to, jako by tu řádila banda divokých prasat, a ne téměř dospělých středoškoláků! „Jů!“ vykřiknu, když si všimnu, že v  rohu zahrady je ještě obří pruh neporušeného čerstvě napadaného sněhu. To úplně láká, udělat tam andělíčka. Ten sníh si o to prostě říká! Rozběhnu se tam, udělám jeden dlouhý krok dopředu, otočím se zády k tomu čistému sněhu (to znamená čelem k  Adamovi) a  s  nataženýma nohama se posadím. Zbožňuju ten zvuk, jak vrže zmrzlý sníh. Jo, vážení, jak jde o sníh, chovám se jako malé dítě, až se sama sobě musím smát. Adam mě taky pobaveně sleduje, když sebou plesknu na záda a se smíchem začnu mávat nohama a rukama. Protože je hodně sněhu, musím plácat silně a po dnešku je to docela makačka, tak si dám pracovní pauzu. Uf. Ležím ve sněhu a unaveně odfukuju, jsem od hlavy k patě celá obalená sněhem, ale spokojená. Najednou mi výhled na jasnou noční oblohu zastíní Adamova hlava. „Žiješ ještě?“ směje se. „Já jo, ale nevím, jestli i moje tělo. Nějak mě přestalo poslouchat,“ stěžuju si pobaveně na svoje nehybné unavené končetiny. „Špatně sis ho vychovala,“ řekne a pohledem mě sjede od vlasů až ke špičkám bot. „Asi,“ připustím už trochu vážněji. „Chceš zvednout?“ nabídne mi pomocnou ruku. Hm, to jsou věci. Una­veně napřáhnu obě ruce do vzduchu, on mě za ně chytne a zatáh-

/ 14 /

ne, aby mě zvednul. Respektive, aby se mě pokusil zvednout. Bohužel, já nevyvíjím žádnou aktivitu, takže se mu podaří mě jenom posadit. „Se musíš taky trochu snažit, ne?“ vzdychne, když si zase lehnu. „Tak znova, dělej… Vždyť tady nastydneš. Dej mi ruce,“ poslechnu a opět odevzdaně předpažím… Ty jo, asi jsem fakt dost pila, protože cítím, jak mi dřevění nohy. Když Adam zabere, ztratí i on rovnováhu a spadne rovnou na mě. Teda konkrétně obkročmo mě. Jak tak na mně žuchne, musíme se začít smát. Chvíli si koukáme do očí, ale najednou zvážníme. „Zničil jsi mi anděla,“ oznámím mu a  snažím se dát do té věty veškerou serióznost, kterou v sobě i v tomhle stavu najdu. „Já vím,“ přikývne s naprosto kamennou tváří. „A tys mi zmáčela svetr,“ dodá. „Jo? Ten je tvůj? Já právě nevěděla, čí je, tak jsem si ho tam…“ začnu vysvětlovat a rozhazovat rukou, kterou on pořád ještě drží, jak se mě pokoušel ne zrovna úspěšně zvednout. Na žádné moje vysvětlování ale evidentně zvědavý není. Překoná těch několik centimetrů, co dělí (nebo spíš dělilo) naše tváře, a začne mě líbat. No, on začne, ale já se samozřejmě hned přidám. A proč taky ne? Stejně to není nic váž­ ného. To je jen tak z legrace. „Smrdíš jako popelník,“ začnu se po chvíli smát, abych trochu zlehčila situaci. Podívá se na mě a v posměšném úsměvu zvedne jeden koutek úst. „To ty taky,“ využije Adam nahrávky na smeč a dál nerušeně pokračujeme tam, kde jsme skončili. Jenže do mě se dá strašná zima. Štve mě to, protože tohle mě hodně baví, ale… Přeci jen na té zemi už chvíli ležím a mám na sobě jenom rifle, tílko a Adamův svetr. Pravda, hřeje mě to moje mládí a alkohol a momentálně i Adam, ale přesto to nestačí. Během všech těch smíšených pocitů si ještě stíhám uvědomovat, že jsem asi opilá. Na mol ne, jen opilá. Normálně bych tohle asi nedělala, ale deska si s tím hlavu nelámu. Je to fajn, líbí se nám to oběma a s alkoholem jsem ztratila ty největší zábrany. Ale Adam už tu krev taky nemá úplně čistou… A co si tak matně uvědomuju, pil toho rozhodně víc než já. I na očích už je to poznat… Má trochu míň ostrý pohled. Prostě mu dá práci zaostřovat. „Počkej,“ škytnu, jakmile mám jen trochu volnou pusu. „Mně je

/ 15 /