8
Když jsem se při sestavování této knihy probíral nejstaršími fotkami z pražských ulic, bylo mi, jako bych se díval na film pro pamětníky. Město mého mládí, město zmizelé, navždy ztracené. Kamarádi dovádějící na dvoukoláku. Kluk na chůdách, možná příští slavný sportovec. Dva kutilové, soustředěně zapalující papír lupou, třeba budoucí vynálezci. Skládání sudů na Palmovce. Kupectví v Liliové ulici. Tento záběr jsem zařadil do prvního vydání knihy Pražský chodec v roce 1978. V dalším vydání z roku 1984 jej budete hledat marně. Byl vyřazený jako „nevhodná sociální fotografie s dávno neexistujícím kupectvím“. Lampáře v Holešovicích jsem zachytil z okna bytu, ve kterém jsem s rodiči bydlel dvacet pět let. První filmy jsem vyvolával a sušil v koupelně a vždycky jen v noci, abych nikomu nepřekážel. Podle toho taky negativy vypadají. Před tiskem této publikace je bylo nutné kvůli prachu náročně retušovat.
11
Asi za rok se mi naskytla možnost dělat fotky v klubu amatérů AZNP ve Vysočanech. Často jsem se odtud vracel domů do Holešovic šest kilometrů pěšky, protože po půlnoci už nejezdily tramvaje. V tašce jsem si nesl několik negativů a dvě, tři povedené fotky. Byl to hezký pocit, rád na to vzpomínám. Běžné fotografování mi brzy přestalo stačit. Zatoužil jsem vystihnout podstatu člověka, jeho nitro, zachytit charakter, který se mu odráží ve tváři. Musel jsem proto vyměnit jednoduchou Moskvu za něco složitějšího. Vyhrál Praktisix, pro fotografování lidí jako stvořený. Je pochopitelné, že jako začátečníkovi se mi mnoho studií nepovedlo, ale pomaličku jsem se učil. A občas se i něco podařilo. Portréty dvojníka Karla Högera a pražského otužilce (na str. 12) jsou už „úlovky“ s Praktisixem, jemuž jsem dal brzy přezdívku Praktikiks. Nebylo to bezdůvodně: aparát vynikal skvělými objektivy, ale jinak byl dost poruchový, a tímhle označením jsem mu určitě nekřivdil.
Dvojník Karla Högera s čepicí, brýlemi a šátkem sepnutým velkou sichrhajckou v automatu Koruna na Václavském náměstí.
Můj odraz v okenním skle.
Dvojportrét návštěvníků Matějské pouti.
29
Úryvek z dopisu Oldřicha Nového.
O několik let později, v říjnu 1971, jsem dostal od Oldřicha Nového dopis, který mi velmi polichotil: „Vážený pane, našel jsem ve svém archivu zajímavou fotku, jejímž jste autorem. Je podlouhlého tvaru, v polotmě, sedím u režijního stolku, levou rukou si podpírám tvář, v pravé mám tužku, před sebou brýle a osvětlují mne tři reflektory. Milerád bych Vám uhradil veškeré náklady, kdybych takových snímků – ať lesklých, nebo matných – mohl od Vás pět až deset obdržet. Vím, že to bude těžké, myslím, že je to z generálky na karlínskou Rose Marii, ale kdyby se to zdařilo, měl bych velkou radost. Poněvadž ,můj‘ dům v Králodvorské (úplně moderní kat. I. A) demolují, bydlím v hotelu Paříž. Zavolejte, prosím Vás, nebo mi napište, ano? S pozdravy Nový Oldřich.“
Fotografie jsem mu přinesl jako dárek a netušil jsem, že s jednou z nich se za téměř třicet roků setkám znovu. V roce 1999 uplynulo sto let od narození Oldřicha Nového a toto výročí připomněly Ateliéry A–B Barrandov a.s. a Národní filmový archiv velkou výstavou. Při její přípravě autor projektu Pavel Jiras v hercově pozůstalosti našel obálku, která obsahovala důležité dokumenty a Nového oblíbené fotografie, mezi nimi i tu moji. Vybral ji jako dominující motto části výstavy pojednávající o divadelní režii. Na výstavě byly především dokumentární fotografie z natáčení od jeho manželky, fotografky Alice Wiesnerové. Obecně se příliš neví, že ji Nový jako židovku zachránil před deportací do koncentračního tábora, když se s ní odmítl rozvést. V roce 1944 oba skončili v táboře pro manžele smíšeného původu, Oldřicha Nového následně převezli do Hagiboru a pak do Osterode v Sasku a jeho ženu do Terezína. Nebyl tedy jen uhlazený elegán, jak ho známe z Kristiána, ale v osobním životě charakterní a statečný muž.
Do výstavního souboru jsem přidal ještě několik civilních fotek Oldřicha Nového z natáčení dětského filmu režisérky Věry Plívové-Šimkové Káťa a krokodýl z roku 1965. Ve filmu mi dokonce svěřili „významnou“ roli novináře-fotografa s velkým teleobjektivem a hláškou: „Paní, pusťte mě, ať si vše vyfotografuji!“ Kvůli téhle osmnáctivteřinové replice jsem musel na Barrandov na postsynchrony. Měl jsem radost, když film zvítězil na mezinárodní přehlídce filmů pro děti a mládež ve španělském Gijonu.
30
Příjemně se mi vzpomíná na báječnou spolupráci s Václavem Krškou (vlevo, vpravo je kameraman Jaroslav Tuzar) během natáčení Komedie s klikou. Byl jsem rád, že jsem osobně poznal režiséra Stříbrného větru, mého oblíbeného filmu, ze kterého jsem znal zpaměti nádherné pasáže o životě, mládí, příslibu něčeho krásného… Ať žije život, Jene Ratkine!
Český herec Felix le Breux s režisérem Václavem Krškou (vlevo) při natáčení Poslední růže od Casanovy.
38
39
Jiřina Bohdalová, laškující s Karlem Högerem během pauzy.
42
Režisér František Vláčil natáčel historickou fresku Markéta Lazarová přes tři roky.
88
Hejno labutí a mezi nimi parašutista. Hodně dlouhé ohnisko objektivu, správné mraky se schovaným sluníčkem. No není to krása?
97
Na pouti
V létě 1968 jsem byl na dovolené v Topoľčiankách na Slovensku. Zažil jsem tam velkou pouť, zakončenou bohoslužbou na hřbitově. Hodně návštěvníků bylo maďarské národnosti, a tak se mše sloužily ve slovenštině i maďarštině. Tolik výrazných typů na jednom místě! Pro fotografa úplné žně. Jenže, jen co jsem si dal fotoaparát k oku, lidé buď zpozorněli, nebo se vůbec nechtěli nechat vyfotit. Vyřešil jsem to tak, že jsem si vzal Praktisix se šachtou, do kterého se dívá shora, a objektiv jsem měl pod rukávem. Fotil jsem jakoby za roh a na matnici jsem mohl dokonale komponovat, aniž by o tom portrétovaní měli potuchy.
147
Světové shromáždění za mír a život, proti jaderné válce, které se konalo v červnu 1983 v Praze, podpořila manifestace na Staroměstském náměstí, kde se sešlo asi 200 000 občanů.
177
Fotil jsem i v dalších dnech. Především na Václavském náměstí. Všechny manifestace, lidi, celky, emoce. Byly to bohatýrské doby, chvílemi mi až přecházel mráz po zádech. Letná. Nízko letící stíhačky by nás hravě rozehnaly. V okolí Prahy byly připraveny milice. Nikdo však už neměl sílu ani chuť něco změnit, zastavit nebo zvrátit. Byli jsme si všichni rovni. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že je to jen na chvíli. Že zanedlouho budou mezi námi opět někteří „rovnější“.
