Kdo jezdil na letní byt

Kdo jezdil na letní byt

Specifická kultura letních bytů se projevila i v termínech, které označovaly samotné letní hosty. V dobové mluvě proto každoročně do letovisek přijížděli „letňásci“, „let­ ňáci“, „lufťáci“, ale také „náletníci“, „letní kolonisté“ nebo majitelé vil označovaní jako „vilaři“ či „vilníci“. V sémantice pojmů bych vyzdvihl především pojem „lufťák“, zřejmě jedno z nejstarších označení letních hostů, které vychází z německého pojmu die Luft – vzduch, a evokuje tím touhu „lufťáků“ vyjet na venkov na čerstvý, svěží a především zdravý vzduch. Analogicky lze rozebrat i německé označení letního bytu die Sommerfrische (der Sommer – léto, die Frische – svěžest), které vyvolává představu o svěžím a zdravém prostředí letního pobytu.   Letní hosté pocházeli především z vyšších a početnějších středních vrstev, které splňovaly základní předpoklady pro návštěvu letního bytu – dostatek finančních prostředků a volného času. O povaze, postavení a chování střední vrstvy vznikla celá řada sociologických a historicko-sociologických prací, ale obecně můžeme říct, že městskou střední třídu jezdící na letní byty reprezentovalo úřednictvo (úředníci státní, magistrátní i soukromí, mezi nimi ministerští radové, ale i běžní účetní), příslušníci svobodných povolání (lékaři, právníci, architekti), představitelé vzdělávací sféry (rodiny univerzitních profesorů, středoškolských profesorů, učitelů), živnostníci a podnikatelé. Bohatnutí střední třídy a šíření jejích návyků ovlivňovaly rozvoj návštěv letních bytů na venkově. Nejpočetnější vrstvu mezi náv­štěv­níky tvořilo úřednictvo, které jezdívalo nejčastěji do nájmů. Do vyšší střední třídy patřily osoby vytvářející vyšší administrativní aparát pro vedení podniků či organi­ zací. Jednalo se tedy o  odborníky a  pracovníky v  řídících funkcích, kteří měli specializované vědomosti nebo nabízeli manažerské „know-how“. Díky svému postavení získávali určitá privilegia, jako vysoké platy, jistotu zaměstnání, právo na delší dovolenou atd., což se projevovalo i na způsobu trávení letní dovolené. Mnohdy si také mohli dovolit postavit vlastní vilu. Lidé v řídících funkcích na úřadech však stále ještě patřili mezi úřednictvo. To se dělilo podle platových stupnic, s kterými byla spojena nejen roz­dílná výše mzdy, ale i různá délka dovolené. Vždy

21

letni_byty.indd 21

12.10.2016 13:35:33

II. Kdo jezdil na letní byt

záleželo na konkrétním jedinci a situaci a rozdíly ve mzdách pochopitelně souvisely i s místem úřadu.

Platy státních úředníků Jako příklad uveďme platové podmínky pro pražské magistrátní úředníky, které platily od konce roku 1926. Nejvýše platově ohodnocená byla 1. platová stupnice, kam patřili zpravidla nejvýše postavení úředníci, například ředitelé úřadů. Ti pobírali služné 72 000 Kč ročně a více, činovné 15 000 Kč a měli právo na šestitýdenní dovolenou. Příslušníci 2. platové stupnice pobírali roční služný plat v rozsahu od 54 000 Kč do 66 000 Kč, činovné 9000 Kč a rovněž měli právo na šestitýdenní dovolenou. Třetí platová třída poskytovala mzdu ve výši 39 000 Kč až 49 800 Kč ročně, činovné v závislosti na platebních třídách mezi 6600 Kč a 7200 Kč a délku dovolené pět týdnů. Zaměstnanci 4. platové stupnice dostávali roční plat v rozmezí 30 600 Kč až 39 000 Kč, činovné dle tříd 4200 Kč až 6000 Kč a dovolenou na čtyři týdny. Pracovníci z 5. platové stup­ nice se těšili z ročního služného od 19 800 Kč do 30 600 Kč, činovného mezi 3900 Kč až 5100 Kč a dovolené na čtyři týdny, zatímco ti z 6. platové stupnice brali 14 400 Kč, v některých případech však až 23 400 Kč, a rozsah činovného i dovolené měli stejný. Sedmá platební stupnice byla nejnižší a zajišťovala těmto úředníkům roční služné 9000 Kč až 18 000 Kč, činovné 3900 až 4800 Kč a do­ vo­lenou na tři týdny. Otcové od rodin pak ještě dostávali výchovné, které činilo na jedno dítě 1800 Kč ročně, pří více dětech 3000 Kč ročně. Níže platově ohodno­ceni pak byli platební stupnicí zřízenci a adjunkti.

Platy univerzitních profesorů Z velmi dobré finanční situace, dostatku volného času a tím i z životního stylu na vysoké úrovni se těšili univerzitní profesoři, o jejichž příjmech se můžeme do­zvědět například z jejich osobních složek uložených ve fondech příslušných fakult v Archivu Univerzity Karlovy v Praze. Namátkou připomeňme například JUDr. Josefa Vančuru (1870–1930), profesora římského práva na Právnické fa­ kultě UK v Praze, rektora Univerzity Karlovy v akademickém roce 1926/1927,

22

letni_byty.indd 22

12.10.2016 13:35:33

slasti a strasti letních bytů

který pobíral od roku 1926 ročně při součtu služného, činovného a výchovného 77 400 Kč, což činilo na měsíc více než šest tisíc korun. Takové finanční zázemí mu dávalo celou řadu možností, jak strávit dovolenou. Obdobně výhodné postavení měl MUDr. Otakar Srdínko (1875–1930), profesor Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a přednosta Ústavu pro histologii a embryologii UK, který ve stejné době ročně pobíral 70 416 Kč. Kromě toho O. Srdínko jako politik agrární strany zastával v letech 1925–1926 post ministra školství a národní osvěty a v letech 1926–1929 funkci ministra zemědělství.

  Úřednictvo mělo pevně stanovenou dovolenou podle platových tříd, takže zde byl určitý, pro střední třídu charakteristický rozpor. Řada příslušníků nižší střední třídy se identifikovala se stejnými hodnotami jako vyšší střední třídy, ačkoli v příjmech zaostávala za lépe placenými manuálními pracovníky. Rozdíl se pokoušela různě překonat, například právě ježděním na letní byt, který symbolizoval příslušnost ke středním vrstvám a tím i k „lepší“ společnosti.

Ministr zemědělství Otakar Srdínko. (MÚA AV ČR, Fotosbírka Edvarda Beneše, sign. 1018, Ministr zemědělství Otakar Srdínko.)

23

letni_byty.indd 23

12.10.2016 13:35:33

II. Kdo jezdil na letní byt

V ohlašovacích knihách obcí jsou zaznamenány všichni příchozí do obce. Období letních prázdnin, kdy do obcí proudilo množství „lufťáků“, zpravidla zabralo několik stránek. Ohlašovací kniha Senohrab. (Ohlašovací kniha Senohrab. SOkA Praha-východ, Archiv obce Senohraby, ohlašovací kniha cizinců /1929–1936/.)

  Příslušnost k jednotlivým kategoriím střední třídy již sama o sobě zajišťovala jistý rozsah volného času, který mohl být využit k dovolené, k výletům apod., a záleželo jen na příslušnících střední třídy, jakým způsobem ho využijí. Letní byt představo­val jen jednu z možností, byť tu nejoblíbenější. Jiří Hejda ve svých pamětech napří­k lad uváděl, že ze své čtyřtýdenní letní dovolené trávil pravidelně 14 dní v Harra­chově a 14 dní v Sedmihorkách, jako novinář si však podle situace bral volno i v zimě a jezdil lyžovat na hory.   Jak se pozvolna měnil rozsah volného času pro jednotlivé vrstvy společnosti, měnila se i exkluzivita letních bytů. Jestliže na sklonku 19. století si delší letní dovolenou mohly dovolit jen nejvyšší a vyšší střední vrstvy, po roce 1918 se cesta na letní byty otevřela i dalším příslušníkům středních vrstev. Vždy platilo, že se pobytem na letním bytě chce zdůraznit určitá společenská prestiž a příznivé hospodářské postavení. Od 20. let 20. století se o to však snažily především nižší střední vrstvy, zatímco k těm vyšším to patřilo samo sebou. I proto ve 30. letech znamenal letní byt pro prestiž ve společnosti již podstatně méně než na začátku století. O to byl ovšem významnější v běžném životním stylu. Na pomyslném vrcholu ve 30. letech stála návštěva francouzské Riviéry, která fungovala jako jakýsi statusový symbol pro příslušnost k vyšším vrstvám. Vysokou prestiž si podrželo vlastnictví vily, samotný

24

letni_byty.indd 24

12.10.2016 13:35:34

slasti a strasti letních bytů

Při příchodu do obce hosté vyplňovali přihlášku, ve které měli uvést jméno, příjmení, datum narození, bydliště, povolání, rodinný stav, náboženské vyznání, datum příchodu do obce a u koho v obci pobývají. Při odchodu se pak zaznamenávalo, kam odcházejí. Na společné přihlášce se zapisovaly celé rodiny i se služebnou, někdy byla přihláška vystavena na manželku, která na rozdíl od manžela pobývala v obci po celou dobu letního pobytu. (Přihláška příchozích v Senohrabech, ukázka vyplněného ohlašovacího lístku. SOkA Praha-východ, Archiv obce Senohraby, neinventarizováno.)

pobyt na letním bytě však nemusel nutně zaostávat v určité společenské hierarchii, jejíž hranice byly poměrně vágní. Vzhledem k složitému vymezení střední třídy, která tvořila většinu letních hostů, balancuje tato kniha mezi dvěma pojetími letního bytu – vlastníků vil a nájemníků, kteří se setkávali ve stejných letoviskách, ne ve všem se však jejich zážitek z letního bytu podobal. Zároveň se ale sociálně prolínali do takové míry, že je nelze od sebe oddělovat. V každodenním kontaktu v letovisku lidé navazovali zajímavé známosti, někteří zase využívali toho, že je zde nikdo nezná a úmyslně se dělali „lepšími“. V nadsázce řečeno, na letním bytě se z řadových účetních mohli stávat účetní ředitelé a z ministerských úředníků ministerští radové, stejně jako z živnostníků továrníci.   Než se dostaneme k výčtu jednotlivých letovisek, která lákala letní hosty, dodejme, že často se o skladbě letních hostů dozvídáme z tzv. ohlašovacích knih. Všechny

25

letni_byty.indd 25

12.10.2016 13:35:34

II. Kdo jezdil na letní byt

osoby přicházející do obce, včetně letní hostů, musely být zapsány do ohlašovacích knih nebo knih cizích osob v obci, které se ovšem ne vždy dochovaly. Zákonné normy pro zapisování vznikly hluboko v 19. století a přetrvávaly i za první republiky. V ideálním případě starosta obce dohlížel na evidenci cizích osob v hostincích a obdobných zařízeních, zajišťoval vedení knihy příchozích a shromažďoval jejich přihlášky. Změnu v dosavadní dlouholeté praxi měl znamenat až zákon č. 51/1935 o hlášení pobytu, který rušil všechny předcházející zákony a nařízení. Nový zákon posiloval odpovědnost provozovatelů hostinců a jiných ubytovatelů za zapisování hostů, ale první republika se jeho účinnosti již nedočkala. Vstoupil v platnost až v době protektorátu, kdy sílila státní kontrola osob, nařízením vlády č. 233/1941 Sb.

26

letni_byty.indd 26

12.10.2016 13:35:34