Kde končí svět. Knihovna Bedřicha Beneše Buchlovana v Uherském Hradišti

Knihovna Bedřicha Beneše Buchlovana v Uherském Hradišti Sborníček vítězných prací z krajské literární soutěže pro děti pořádané knihovnami Zlínského kraje

Kde končí svět… 2011

Uherské Hradiště, 18. května 2011

Výsledky krajské literární soutěže Kde končí svět… 1.kategorie – 1-3.třídy – poezie Ester Machová Rozálie Stoklasová Martin Vaculík

3.třída ZŠ Velehrad 2.třída ZŠ Rožnov pod Radhoštěm 3.třída ZŠ Velehrad

1.místo 2.místo 3.místo

1.kategorie – 1-3.třídy - próza Johana Kovaříková Eliška Krystýnková Barbora Nováková

3.třída ZŠ Drnovice 3.třída ZŠ Buchlovice 3.třída ZŠ Uherské Hradiště

1.místo 2.místo 3.místo

2.kategorie – 4.-5.třídy - poezie Filip Vabroušek Denis Palát Veronika Slonková

5.třída ZŠ Zlín 5.třída ZŠ Valašské Meziříčí 5.třída ZŠ Brno

1.místo 2.místo 3.místo

2.kategorie – 4.-5.třídy - próza Eliška Mášová Ester Vilímková Lukáš Horňáček

4.třída ZŠ Kunovice 5.třída ZŠ Uherské Hradiště 5.třída ZŠ Kroměříž

1.místo 2.místo 3.místo

3.kategorie – 6.-7.třídy – poezie Karolína Kozumplíková Sára Bartlová Lucie Korvasová

6.třída ZŠ Uherské Hradiště 6.třída Gymnázium a JŠ Zlín 6.třída ZŠ Staré Město

1.místo 2.místo 2.místo

3.kategorie – 6.-7.třídy - próza Natálie Vrtělková Jaromír Talák Kateřina Langerová

7.třída ZŠ Valašské Meziříčí 7.třída ZŠ Staré Město 7.třída ZŠ Zlín

1.místo 2.místo 3.místo

4.kategorie – 8.-9.třídy - poezie Lucie Vráblíková Marta Svačinová Kateřina Zbranková

3TA Gymnázium Zlín 9.třída ZŠ Bystřice pod Hostýnem 9.třída ZŠ Vsetín

1.místo 2.místo 3.místo

4.kategorie – 8.-9.třídy – próza Lucie Hůtová Darja Nováková Vojtěch Bill Marie Noemi Zmeková

8.třída ZŠ Kunovice 8.třída ZŠ Valašské Klobouky 9.třída ZŠ Zubří kvarta Gymnázium Kroměříž

1.místo 2.místo 3.místo 3.místo

5.kategorie – Zvláštní a speciální školy Barbora Večeřová Zuzana Záslavová Anna Slepčíková

9.třída ZŠ Uherské Hradiště 9.třída ZŠ Kroměříž 7.třída ZŠ Kroměříž

1.místo 2.místo 3.místo

7.třída ZŠ Zubří 8.třída ZŠ Zubří 9.třída ZŠ Písek

1.místo 2.místo 3.místo

Komiks Tomáš Cáb Eliška Panáková Anežka Bartošíková

 1 

1.kategorie: 1.- 3.třídy - poezie

ROČNÍ DOBY V PŘÍRODĚ

JABLÍČKO

Ester Machová, 3.třída ZŠ Velehrad

Martin Vaculík, 3.třída ZŠ Velehrad

Podzim, podzim, mocný pán, čaruje, i když není sám. Žlutá, hnědá, zlatavá, hned je listí hromada.

Červené či zelené, pro děti jak stvořené.

Zima, zima, velká paní řítí se k nám v bílých saních. Vyčaruje led a sníh, jezdíme si na saních. Na jaře je venku krásně, všechno se tam zelená. O mláďátcích píšu básně a všem stoupá nálada.

Kulaté i šišaté, vždy je stejně šťavnaté. Na podzim, když dozrají, všichni lidé mlsají. Na Vánoce rozkrojíme, hvězdičku v něm uvidíme.

Léto je sluníčka čas, ve vodě cákáme se zas. Totiž… děti mají prázdniny a dělají blbiny. Každá doba má své divy, jaro, léto i čas zimní. Umíš zážitky své vychutnat, přitom však na přírodu pozor dát?

il. Tereza Jurásková

 2 

JÁ A MŮJ POČÍTAČ Rozálie Stoklasová, 2.třída ZŠ Pod Skalkou Rožnov pod Radhoštěm Na stole počítač máš, k čemu ho používáš? Na stole stojí si tichý, vedle spí myš, čeká na moje kliky. Když ho zapnu, rozvrčí se, štěkne a promění se. V dalekých mořích, velryby se noří do vodního světa. Přítel Nigel zachraňuje mamuty z pravěkého světa. Harry, Ron a Hermiona, ti jsou u nás jako doma. Když ho vypnu, znovu štěkne, zavrčí a rychle zbledne. Potom přijdu do pokoje – Kuky, knížky to je moje!

1.kategorie: 1.-3.třídy - próza

O JENÍČKOVI A MAŘENCE Johana Kovaříková, 9 let, 3.třída ZŠ a MŠ Drnovice Světem (ne)bezpečným internetem V jednom městě v jedné chalupě žili dva sourozenci, počítačoví maniaci Jeníček a Mařenka. Jednou jim přišel prapodivný e-mail. V něm stálo: „Prosím potřebuju pomoct s počítačem, finanční odměna jistá.“ Každé druhé písmeno bylo velké a místo smajlíků tam byly pařáty. Dohodli se, že tedy pomohou a s vidinou lehce vydělaných peněz na e-mail odepsali. Druhý den jim přišla odpověď, aby se dostavili v 15.00 hodin do Černého lesa pod starý smrk. Adresa se jim zdála divná, nicméně finanční odměna byla pořád lákavá. Vydali se na cestu a aby tam vůbec trefili, vzali si s sebou GPS. Když GPS ohlásila cíl trasy, zastavili se před velkým smrkem, ze kterého vylezla stará babizna se sluchátky na uších. „Pojďte dál, děti, už na vás čekám,“ vítala je. Děti nebyly hloupé a než vešly, chtěl Jeníček zálohu. Babizna vytáhla měšec peněz a řekla, že druhý dostanou až po vykonané práci.

 3 

Pohostila je horkou čokoládou a chipsy. Přitom se jim svěřila, že už několik dní hraje novou hru, která se jmenuje Nostale. A zrovna předevčírem, když si chtěla hru zahrát, počítač ani ťuk. Jeníček řekl, že je to v pohodě, tak ho babka zavedla do pracovny a zamkla za ním dveře. Zatím co Jeníček přišel na to, že počítač je celý zavirovaný a stahoval nový antivirový program, musela Mařenka na aukru babce dražit kosti. A když bylo hotovo, dostaly děti od baby druhý slíbený měšec, posadily babu k počítači, vzaly nohy na ramena a utíkaly domů. A tak zazvonil zvonec a PC pohádky je konec.

POPLETENÁ POHÁDKA 1. Barbora Nováková, 9 let, 3.třída ZŠ Větrná Uherské Hradiště Žila jednou jedna Popelka, která se jmenovala Budulínek a ta hrozně ráda chodila do jeskyně si hrát s Karkulkou. Jednoho dne Popelka Budulínek šla ven za hloupým Honzou, aby byla nejchytřejší z celé školy. Hloupý Honza ji naučil toho tolik, že ani škola nevěděla, co s takovou chytrou holkou mají dělat. Když byla Popelka Budulínek ve škole, paní ředitelka Šmoulinka ji zavolala do ředitelny, kde bylo oznámeno, že ji musí vyhodit ze školy. Popelka Budulínek byla nešťastně šťastná, až jí z toho padaly slzy. Její kamarádka Karkulka jí poradila, aby šla za dědou Vševědou, aby ji odnaučil všech vědomostí. Šla tedy do města Žížaličkov. Když klepala na dveře, byla velice zaskočena, protože místo dědy Vševědy přišla otevřít Sněhurka, sedm kůzlátek, krkavců a tři málo velká prasátka. Ti jí řekli, že děda Vševěda je začarovaný vílou Amálkou a ta je právě na návštěvě u Makové panenky. Tak musela Popelka za Makovou panenkou. Když doběhla k ní domů, zůstala stát na místě, protože viděla dědu Vševědu, jak leží na lůžku. Dobrý den, pozdravila Popelka. Mohl byste mě odnaučit tolik vědomostí? Ale jistě, odpověděl děda Vševěda. Jenom mám jednu podmínku. Musíš mi přinést tři zlaté nitě od Jeníčka a Mařenky. Popelka Budulínek už toho měla dost a tak se rozhodla, že půjde do vědomostní soutěže s názvem Nejhloupější na světě, kde obsadila 1. místo za nejchytřejšího chlapce ve vesmíru.

O KVĚTINĚ Eliška Krystýnková, 3.třída ZŠ Buchlovice Byla jednou jedna květina a ta bydlela v jedné chalupě. Jednoho dne si řekla, že půjde do světa. Jak řekla, tak udělala. Vyskočila z květináče a vyskočila z okna ven. Byla rychlá a obratná, a tak byla za chvíli na louce, která byla za chalupou. Došla k mraveništi a zeptala se mravenců: „Kudy se jde z louky do velkého statku?“ Mravenci odpověděli: „Musíš jít přes celou louku a pak na východ a dojdeš na velký statek, kde hlídá pes Brok. Ale dávej si pozor! Jsou tam samí zlí lidé.“ Květina řekla: „To nevadí, zkusit to můžu.“ Poděkovala mravencům a šla. Na louce potkala ještě hodně zvířátek. Motýly a krtky, housenky, pavouky, vosy, včely a ptáčky a všichni jí radili, aby tam nechodila, že jsou tam zlí lidé. Květinka jim ale vždycky řekla: „Zkusit to můžu.“ Byl už skoro večer a květina přemýšlela, kde by mohla přespat. Naštěstí ji potkala stonožka, zeptala se květiny, kam jde a proč. Květina řekla stonožce, že se jí v chudé chalupě na druhé straně louky nelíbilo a že jde na velký statek za loukou. Stonožka ji naposled varovala, aby tam nechodila, ale květina jí řekla, že to zkusit může. Stonožka ji nechala přespat a dala jí jídlo a pití. V domečku stonožky bylo teplo a útulno. Květina se najedla a napila a stonožka jí

 4 

ustlala pod velkým listem v bylinkách. Květina poděkovala a usnula. Druhého dne se nasnídala, poděkovala stonožce za nocleh, večeři a posilňující snídani a šla dál. Květina šla skoro půl dne, až došla ke studánce. Napila se a chtěla jít dál. Najednou se před květinou objevila stařenka. Ta stařenka byla kouzelná. „Prosím tě, kytičko, dej mně napít, nemohu se ohnout, jsem stará.“ Kytička řekla: „Dám, babičko, jen nevím do čeho.“ Babička podala kytičce džbánek. Květina nabrala do džbánku vodu a podala džbánek babičce. „Jsi hodná, kytičko, splním ti tři přání.“ Kytička poděkovala a šla dál. Potkala šneka a poprosila ho o jídlo. U šneka se najedla a šla dál. Pak ještě potkala žížalu a červíka. Oba ji pohostili. Květinu už bolel stonek. A pak si vzpomněla na kouzelnou babičku a hned si přála, aby už byla na tom velkém statku. Hned tam byla. Přivítal ji pes Brok. A hned z velkého domu vyběhl pán. „Proč je tu ta kytka?! Broku, trhej!“ přikázal pán. Kytička jen tak tak že utekla. Utíkala pořád dál, co nejdál od statku. Doběhla až k lesu, tam se posadila do mechu a odpočívala. Chýlilo se k večeru. Kytička měla hlad. Naštěstí kytičku uviděla sojka. Hned to oznámila sově. Sova se letěla podívat na kraj lesa na mech. Oznámily kytičce, že může přespat u sovy. Květina hned souhlasila a sova ji vzala na křídlo a letěly do koruny starého dubu, kde bydlela sova. Dala jí nové hnojivo, dala jí jídlo a vodu ze studánky. Květina u ní přespala na posteli vystlané jehličím. Květina se vyspala do růžova. Ráno se sova vrátila z noční prohlídky lesa. Kytička se najedla a napila, poděkovala sově a šla dál. Šla lesem a došla do kapradí. Našla tam trochu vody. Najednou se před květinkou objevil kouzelný dědeček a povídá: „Květinko, nemáš kousek chleba? Od včerejška jsem neměl v ústech ani kaši.“ „Dala, dědečku, dala, ale nic nemám.“ Pak si ale vzpomněla. Babička přece říkala, že mně splní tři přání. Přemýšlela a nakonec řekla: „Chci, aby tu byla hostina pro dědečka.“ Hned tam byla hostina. Dědeček se podivil a zeptal se: „Jak to, že jsi kouzelná?“ Kytička odpověděla: „Nalila jsem babičce vodu a ona řekla, že mi splní tři přání. Jedno jsem už vyplýtvala a druhé je za tu hostinu.“ Dědeček řekl: „Když jsi pro mě vyplýtvala jedno přání, dám ti ještě tři.“ Jak to řekl, tak zmizel a s ním i celá hostina. Kytička zůstala stát s otevřenou pusou. Jak se vzpamatovala, šla zase dál, až došla na pole a potkala zajíce. Hned se ho zeptala: „Kudy se jde k nejbližší chalupě?“ Zajíc odpověděl: „Nejbližší chalupa je asi kilometr daleko. Ale už bude noc, přespi u mě.“ Květinka tedy souhlasila. Zajíc ji odvedl do svého domu. Zajíc měl pět dětí a ženu. Děti nechtěly spát. Květina k nim přistoupila a začala je kolébat. Malí zajíčkové hned usnuli. Květina přespala u zajíce a měla se dobře. Ráno se vydala na další cestu. Šla tím směrem, který jí poradil zajíček. K večeru došla na louku za chalupou. Byla velice vyčerpaná, ale ještě se dobelhala na okno, kde byl ještě její starý květináč. Nepoznala, že šla zpět a byla zase doma. Pak si vzpomněla na babičku a dědečka a vyslovila další přání. Chci, aby se z téhle chalupy stal velký zámek, nejkrásnější široko daleko. Jen to dořekla, už seděla na polštářku v nádherné komnatě. Hned se tam sjeli princezny a hrabě, dokonce i kníže a všichni obdivovali ten nádherný zámek. Pak si květina vzpomněla na zvířátka, co jí pomohla. Další přání znělo takhle: „Ať se všechna zvířátka mají dobře, ať mají dobré jídlo a pití a všechno, co potřebují.“ Jak řekla, tak se také stalo. Všichni se pak měli dobře a jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes.

 5 

2.kategorie: 4.-5.třídy – poezie

FANTASTICKÝ SVĚT Filip Vabroušek, 11 let, 5. třída ZŠ Komenského Zlín 4 Zatímco jdu domů ze školy, robot už mi píše úkoly. Je to hodný robůtek, protože až jsem přišel, nachystal mi pytel dobrůtek. Zatímco si maminka v křesle sedí, robot za ni polévku cedí. Zatímco jde děda do práce, babičce už robot peče koláče. Zatímco se svět dočkal míru, létá se už běžně do vesmíru. Zaletěl bych si do vesmíru třeba teď hned, nejmenší však last-minute na několik let. Obsluha už v barech není, roboti jsou každodenní. Autobusy už řídí počítače, používají se i na stěrače. Vlaky řídí tentýž stroj, tomu všemu děkujeme za vývoj.

il. Martin Lašák

 6 

NEJVĚTŠÍ ČÍSLO Já znám největší číslo na světě, největší číslo na týhle planetě, největší číslo v době míru, největší číslo ve vesmíru. Hledejte si jak chcete, větší číslo nenajdete. A kdyby ho někdo dal, tak bych mu já zazpíval. Piš si ho jak dlouho chceš, konec nul však nenajdeš. Větší číslo nikdo nedá, smiřte se s tím, to je věda! Googolplexplex - největší pojmenované číslo na světě.

CESTA NA MARS Pamatuji si, jak mi krev v žilách tepala, když se naše raketa od startovací plošiny zvedala. Pamatuji si, jak velký adrenalin byl ve mně, když se moje raketa dotkla oběžné dráhy planety Země. Díval jsem se na hurikány, jedny z pozemských zápasů, když v tom mě 4G vtlačily do pásů. Přemýšlel jsem, co zrovna dělá moje teta Aneta, když v tom se přede mnou začala rýsovat rudá planeta. Řekl jsem si, že až přistanu, to bude síla, tedy pokud mě cestou nevcucne černá díra. Díval jsem se na plánek, jak dlouho tam pobudu, když v tom se z rádia ozvalo: "Miku, přestup do lunárního modulu!" A až jsem přistál, vzpomněl jsem si na Lajku, a zapíchl českou vlajku. Na cestě zpátky jsem se těšil, jak zase vstoupím do zahrádky plné květin. Viděl jsem krásné baráky a málem zapomněl otevřít brzdící padáky. Na cestě domů jsem si říkal, co dělá ten náš prevít a řekl jsem si, všude dobře, doma nejlíp!

 7 

Z MRAKŮ VYŠLO SLUNCE Veronika Slonková, 5. třída Masarykova ZŠ Brno Z mraků vyšlo slunce a měkkou září nás přikrylo, podívalo se na zem a trochu se zasnilo. Tak jako strom neroste bez kořenů, tak jako oheň neplane bez plamenů, tak jako květina bez květu nerozkvete, tak neodpočívá nikdy slunce tisícileté.

Tak jako bílá vlna volné bych chtělo být. Tak jako mladá srna chtělo bych si žít. Ale já jsem slunce, věčně po obloze musím bloudit, dívat se na osudy lidí a tiše je pro sebe soudit. Abych však nebylo samo, společníky věrné mám – zářivé paprsky slunce a mraky, do nichž se schovávám. Smutno by beze mě bylo, kdybych tu nesvítilo. Smutno by beze mě bylo - a já to vím, proto když večer zajdu, ráno se znovu objevím.

JAKÝ JE SVĚT

KDO JSEM

Jako záchvěv samoty, když se den s nocí potká. Jako pocit temnoty, než měsíc do tmy světlo vetká. Takový je někdy svět, horší než zvadlý květ. Někdy se raduje jako křídla motýlů v tanci, když jimi obrazy malují. Někdy ti nedá ani šanci určit, zda spí či tancují. Svět je rozmanitý na věci a pocity, svět je rozmanitý na barvy a city. Modré je nebe, rudé jsou červánky, zelené jsou lesy a bílé na moři varhánky. Svět stvořil přírodu a příroda svět, květ stvořil poupě a poupě zas květ.

I kdybych byla jako vítr, větrem bych se nikdy nestala. I kdybych zářila jako slunce, jasná bych stále nebyla. I kdybych prožila tisíc nocí a tu dobu, co světem je svět, budu stále mladá, krásná, čistá jak lilie květ. Jsem ta, co zlaté květy sbírá a hvězdy ze tmy čaruje. Jsem světlá i tmavá, černá i bílá. Jsem ta, co není i je.

 8 

Anežka Bartošíková, 9.třída ZŠ Písek

JÁ A FACEBOOK Denis Palát, 5. třída ZŠ Křižná Valašské Meziříčí Jsem doma, nudím se a přemítám, co asi teď dělat mám? Dívám se z okna, je to k zbláznění, ani jeden kamarád, nikdo venku není! A tak jako obvykle k počítači vztáhnu ruku, snad někdo bude aspoň na facebooku. Ano. Klik sem, klik tam. Kamarádi přibývají, jeden, dva, pět, padesát, až se divím, kdo všechno je nebo chce být kamarád? Sedím, píšu, odpovídám, teď utíká mi rychle den, zabraný jsem do facebooku a najednou „crrr“ – zvonek. Nebo to byl jenom sen? Těžce vstávám, pomalu jdu ke dveřím. A tam stojí kámoš Ráďa, vlastním očím nevěřím. „Ahoj Deny, půjdeš ven?“ Vracím se zas k počítači, klik sem, klik tam, beru míč. A v tu ránu, jedním stiskem, kámoši jsou v mžiku pryč! Ale to je vlastně jedno a možná, že jsem i rád, Ráďa, na rozdíl od těch na facebooku, je můj nejlepší kamarád. Klik… Už končím… A jdem si hrát.

 11 

2.kategorie: 4.-5.třídy - próza

DOBRODRUŽSTVÍ S INTERNETEM Eliška Mášová, 4.třída ZŠ U Pálenice Kunovice Můj dědeček dostal od Ježíška dárek – notebook. To je dárek!!!!! Jenže můj dědeček to s počítačem neumí. Proto si se mnou domluvil, že ho budu učit. První krůček – zapnout a vypnout počítač. Druhý krůček – otevřít internet. Ukázala jsem dědečkovi, kde najde zprávy ze světa, jak si najít informace pomocí vyhledávače, jak zjistí, jaké bude počasí. Pak jsem řekla dědovi, ať si to vyzkouší sám, ale byla to fuška. „Dědo, zajeď myší na ikonku internetu. No, snaž se tam dostat. A teď klikni levým tlačítkem. Říkám levým. Musíš se tam trefit a kliknout.“ Odpoledne jsme si to zase pomalu zopakovali a založili jsme spolu mailovou adresu. Vysvětlila jsem dědečkovi, že teď může psát maily - zprávy, komu bude chtít, pokud bude mít jejich mailové adresy. Hned jsme to vyzkoušeli. Napsali jsme krátký mail mamince. Večer, když jsem usínala, myslela jsem na to, co příští den dědečka naučím a hlavně jak. To víte, musím na něho pomalu. Určitě mu ukážu, jak se dá volat přes skype… Najednou slyším: „Eliško, Eliško!“ Otevřu oči, kde to jsem. Kam jsem se to dostala? Vždyť jsem v počítači. To nééé!!! Nevěřícně se dívám z obrazovky ven a vidím dědu, jak se mně snaží chytit myší. Alespoň se naučí rychle pohybovat myší. Tak utíkám, kličkuji mezi ikonami, aby mně nechytil. Už jsem celá udýchaná, proto se snažím schovat za ikonu internetu. Klik a dědovi se otevřel internet. Jásám: „ Huráááá, děda už umí otevřít internet. A to bez říkání, jak to má udělat, jo!“ Ocitli jsme se na stránce www.seznam.cz. Utíkám k pejskovi, ale ten mně nemá moc rád. Chytil mně do zubů a nese mně do míst, kde se přihlašuje na mail. Volám: „Dědo, pomoc!“ Děda nezaváhá a píše své mailové jméno a heslo. A já se v duchu divím: „Vida, vida i tohle děda umí. Ten je ale šikovný.“ Ale než jsem se nadála, už mně připojil jako přílohu k mailu a odesílá mně….. ani nevím kam. Lekla jsem se.Teď se ztratím, zabloudím na mailových cestách. Ale to už mail dorazil na místo. Rychle si čtu adresu, kam jsem to vlastně dorazila. Oddychnu si. Je to adresa mojí maminky. Maminka tu má hodně nových nepřečtených mailů. Doufám, že mně mezi nimi objeví. Ale přepadá mě strach. To néé! Ona mně tu nenajde… A najednou slyším: „Eliško, vstávej! Budeš učit dědečka na počítači.“ Posadím se. Dívám se, kde to vlastně jsem. Uf! Jsem ve svém pokojíčku a sedím na své posteli. A v duchu si říkám: „To ne!!!“ Noční můra bude mít pokračování.

 12 

ZIMNÍ TOULÁNÍ Lukáš Horňáček, 5. třída ZŠ U Sýpek Kroměříž Tak máme zase zimu. V tuto dobu jsme my, kocouři, velmi spaví a trochu líní. Proto nechodíme daleko od domova. Povím vám ale příběh, který se před lety stal mně a mému kamarádovi Sazínkovi. Ten příběh je zimní toulavý. Sazínek je černý kocour. Je starší a zkušenější než já. Začalo to, když jsme se vydali na průzkum okolí. V tu dobu jsem byl ještě bojácné kotě a tak jsem šel vždy na průzkum s ním. Procházeli jsme se zrovna po kraji lesa a v tom se z křoví ozvalo „křup.“ Chvíli bylo ticho. A pak zase „křup.“ A najednou „hup.“ Divoký myslivecký jezevčík mi přeskočil přes hřbet. Zaútočil na mého kamaráda. Pak jsem uslyšel kroky a křik. „Azore, fuj!“ Dál už jsem na nic nečekal. Běžel jsem pryč. Když se mi přestaly třást nožičky, dostal jsem strach o Sazínka a pomaloučku jsem se vracel. Nikde nikdo. Chvíli jsem se rozhlížel, potom potichu zamňoukal. Zamňoukal jsem hlasitěji a pak už jsem mňoukal strachy na celé kolo. Nikdo se mi neozval. Co teď? Domů je to daleko. Sám jsem takovou cestu ještě nešel. Ještě chvíli jsem čekal a pak jsem se vydal za sluníčkem. Nevěděl jsem ještě, jestli je to cesta domů, něco mě tam však táhlo. V lese něco zarachotilo. Ozvalo se funění a chrochtání a mezi stromy se objevilo prase. Vlastně spíš čuník. Byl celý umazaný, ale chování měl pěkné. „Já jsem Péťa,“ představil se. „Ahoj, já jsem Mourek… a mám hlad,“ fňuknul jsem. Péťa mi nabídnul žaludy. Prý, to se poměješ! No, nevoněly mi a chuť taky nebyla nic moc. „Já radši mlíčko.“ „Tak to tě doprovodím domů. V lese mlíčko neroste.“ Byl to pašík zkušený a za chvíli jsme byli u vesnice. Poděkoval jsem mu a rozloučili jsme se. Spěchal jsem k naší chalupě. Snad už je Sazínek doma. Nebyl. Nepřišel ani zítra, ani za týden. Plná miska mlíčka mi tolik nevoněla ani nechutnala. Stýskalo se mi. Přešlo jaro, léto, opadalo listí a byla tady zase zima. A jednoho dne se objevil. Sazínek! Tulák. Potkal prý Péťu a on ho sem dovedl. To mlíčko je tak dobré a pelíšek měkounký, když se mám s kým o něj podělit. Je nám dobře a celou zimu nevytáhneme paty z domu. Tlapku na to.

ZELENÁ PLANETA Ester Vilímková, 5.třída ZŠ UNESCO Uherské Hradiště V jednom malém městečku žily dvě děti, Jája a Mája. Měli rádi rostliny, a proto sbírali kaktusy. Měli jich 29. Když je jednoho dne šel Jája zalít, všiml si, že jich má jen 28. Zavolal Máju, znovu je přepočítali a zjistili, že je jich jen 25. Kaktusy mizely, den ode dne jich bylo méně a méně. V dalekém vesmíru mezi meteority a černými dírami se objevila malinká vodní bublinka. Plula si vesmírem, míjela planety. Pomalu sílila a všude kolem bylo ticho a klid. Když Mája s Jájou cestou do školy procházeli kolem zahrad v jejich městečku, uviděli, že paní sousedka Malinová nemá ani jeden malinový keříček a pan soused Hruška ani jednu hrušeň. V tom uviděli paní Malinovou, jak jde z obchodu a ptali se jí, jak se má. „Ale, musela jsem koupit maliny, protože mi zmizely ze zahrady všechny keře.“ Bublina pluje a uvidí velkou zářivou kouli, která ji k sobě přitahuje. Bublina se chvíli brání, ale pak ji začne obalovat příjemné teplo. Bublina se nechává vtáhnout do oběžné dráhy a obíhá kolem zářivé koule společně s ostatními planetami. Všechny děti ve škole povídaly o tom, jak jim doma zmizely rostliny, růže a tulipány a taky, že paní Malinová nepeče tak výborné koláče jako dřív. Všichni z toho byli rozmrzelí. Jenom Jája s Májou se rozhodli, že té záhadě přijdou na kloub, potichu se vytratili ze třídy. Bublina se točí kolem oběžné dráhy jako na dětském kolotoči, po každé si vybere jednu

 13 

planetu a obíhá spolu s ní. Jakmile nasedne na oběžnou dráhu třetí planetky, zhrozí se. Z planetky se kouří a dýmí, planetka se dusí a pod prachem volá o pomoc vše zelené. Vodní bublinka se rozhodne pomoct, začne k sobě přitahovat všechny rostlinky. Jája a Mája si v lese na stromě staví bunkr, aby mohli lépe sledovat, co se s rostlinkami děje. Nosí suché větvičky, listí a kůru. Najednou uslyší tiché hlásky, které šeptají: „Jen tak dál, děti, žijete v přírodě.“ Celou noc děti pozorují les i okolí města, všude je ticho, tu Jája zbystří, jeden strom zmizel přímo u továrny ve chvíli, když vyfoukl kouř z komína, druhý strom zmizel na místě u cesty, kde projel kamion a malinká sedmikráska zmizela poté, co pán, který šel z večerní procházky, v tom místě odhodil cigaretu. Bylo to podivné. Ráno vše Jája a Mája povídali rodičům. Ti se velmi divili, protože si ani nevšimli, že některé rostliny zmizely. Tatínek Máji byl majitelem největší továrny na světě a taky řídil všechny další továrny. Děti se mu snažily říct, že rostliny mizí, protože je všude špatný vzduch a prosily, aby zkusil na jeden den vypnout všechny továrny na světě. A tatínek nakonec souhlasil a vydal nařízení na další den továrny vypnout. Kouř nad planetkou najednou začal mizet a zjevily se modré oceány a hnědožluté pevniny. Planetka se pomalu uzdravovala. Když vodní bublina viděla, co se děje, rozhodla se propustit rostliny zpátky. Postupně rostliny, keře i stromy odlétaly zpět na Zem. Jája a Mája i jejich rodiče uviděli, že se rostliny zase objevují na svých místech a vše se dává do pořádku, proto si řekli, že nechají továrny vypnuté navždy. Planeta byla ekologičtější, ale pozor! Bublina planetu stále sleduje. Lidé dali bublině název OCHRANKA PŘÍRODY. Tohle je můj příběh o bublině a jaký je Váš příběh o zelené planetě?

il. Amálie Švehlová

 14 

3.kategorie: 6.-7.třídy – poezie

FACEBOOK Sára Bartlová, 11 let, 6. třída Gymnázium a Jazyková škola s právem státní zkoušky Zlín I My, civilizace vyspělá, kdybychom spatřili anděla, na jediné zeptá se kluk: „Anděli, máš facebook?“

III Nenapadlo vás někdy, proč modrá facebook zdobí, že obléká tu bílou, proč „f“ se v modré brodí?

Každému přijde samozřejmé, přesně taková otázka, přece se příště zamýšlejme, ať nás ten anděl nezpráská…

Snad modré že je nebe, a modř oceán nosí, -nekonečné jsou obě, ale proč ne čerň kosí?

Lidé se chtěli odjakživa, andělům nebeským rovnat, těžko se s anděly na kůru zpívá, Když lidstvo táže se zrovna.

Modrá je barva vzduchu, jenž naplňuje plíce, a pozvedá na duchu, že face dá vzduchu více.

II Facebook, to je pouhý klam, spousta prázdných lidských tlam. Ať už máš zuby, nebo ne, facebook tě viry zahrne. Lež tam s pravdou chodí ruku v ruce, kámoši tě odkopnou a shodí klidně na Vánoce. Tak prázdné schránky lidí, už klesly natolik, že do svých přání vidí. Facebooku vzdejme dík!

Tak nekonečná kniha tváří, bez které nemůžeme žít, nám nad hlavami září, a nechává nás snít…

 15 

DÉŠŤ Karolína Kozumplíková, 6.třída ZŠ UNESCO Uherské Hradiště Déšť, který vzpomínky mi vrací, na lidi, kteří z paměti se mi ztrácí. Na přátele, kteří přáteli již nejsou, ale stále s mým světem třesou. Nikdo mě nepochopí, nikdo mě nechápe, nikdo po mé duši netápe. Nechci aby mi někdo něco říkal, ani aby vzlykal. Když něco řeknu, posměchu se mi dostane, kdy mé trápení přestane? Život je hořká cesta ke smrti, na které naše city ostatní drtí. Všichni si v duchu myslí, že jsem blázen, že nic nechápu a tlačí mě tak na zem. S lítostivými tvářemi, v duchu se mi smějí, a mé bláznovství vysvětlit mi chtějí. Se slzami na polštář padajícími, jako kapky za oknem poskakujícími. Uvědomuji si krásný život bláznů, který se vůbec nepodobá mému prázdnu. Nač trestat člověka poté co někomu ublížil, nelze tomu předejít, aby nikomu nepřitížil? Proč si vrazi zaslouží žít, když dokáží jen ubližovat a pít. Je to trest? A jestli ano, proč je hodným přitěžováno? Takových otázek mám miliony, možná také biliony. Proč se mi lidé však smějí, oni odpovědi znát nechtějí? Jsem jako kapka ropy ve vodě, všichni se snaží býti v pohodě. Jen já s nimi nedokáži splynout, v klidu s davem plynout. Jak ráda bych do mysli bláznů nahlédla, a jejich myšlenky si prohlédla. O čem v noci přemýšlí, jaké plány vymýšlí? Má mysl má však jednu hlavní otázku, ovšem očekává nadsázku. Je možné o ničem nepřemýšlet, a otázky si nevymýšlet?

 16 

Nechápu ani sebe ani svět, natož bláznův pohled. Nezbývá než vyčkávat, všechny zlé dny přečkávat. Než před soud svůj se postavím, a vše konečně pochopím. Pokud však budu mít možnost, tak pro tuto současnost, najdu svoji odpověď, která změní tento svět. A bláznivé bytosti, žijte si ve hlouposti. Déšť přestal do oken bít, již dávno skončil slunce svit. Já lampu svou zhasínám, a s otázkou usínám.

KONEC LÁSKY PŘEKRÁSNÉ Lucie Korvasová, 6.třída ZŠ Staré Město Spisovatel:

Slova, co mi ruka píše, slova, jež mají být její poslední. Přečtěte si jinou báseň spíše. Zde naleznete jen utrpení.

Isabella:

Utrpení mého srdce, co údery vynechává. Toužím usnout tak sladce a snít o snu, co se věčně zdává. Psaní mé se v ruce třese, mokrý od slz papír mám. Snad vítr ti odnese slova, co prázdnotě vykládám. Konec mého psaní, jež namířeno má k tobě. Poslední řádek než nadejde snění: Miluji tě, Edwarde, v jakékoli době!

Anděl:

Dohořela tvoje svíčka v pozdní hodinu dnes. Jen zavři víčka, teď musíš do nebes. Moje milá, proč jsi tak pospíchala od života pozemského? Kdybys chvíli počkala, osud by ti vrátil milého. Podívej se, on tam sedí, v náruči jen tvé tělo. Kolem něho lidé bledí, těm budeš chybět, milá Bello.

Spisovatel:

Našel chlapec její psaní, v něm řádky tak bolestné. Rozhodl se tedy jít za ní, tak byl konec lásky překrásné. Skončila dívka v nebesích, však chlapce temnota vzala. Že tahle báseň postrádala smích? Já vás varovala…

 17 

PADLÝ ANDĚL

TULÁK

Celý svět se se mnou smál a andělem mě nazýval. Vzpomínám, jak mně život vzali a jak se stal z anděla anděl padlý. Život mi spálil v onen zimní den a navždy mě zatratil vrah – prý spasitel.

Tulák není ten, kdo bloudí světem, ale jedinec, co nese se větrem.

Dávno mi netluče to srdce mrtvé žalem. Mé svědomí před tím neuteče, můj život je zavalen chladem.

Tulák umírá s úsměvem na tváři, proto se domnívám, že tuláka nic nebolí.

Marně přemýšlím o svých snech, nedotknu se bran nebeských. Smutně sedím ve Volterských zdech, jež nikdy neuslyší můj smích.

Ba omyl to je a byl chyba velká. Tulák o lepším světě snil a teď mu slza stéká.

A tak tu sedím tiše, nemluvně. Vzpomínkami se brodím, jak anděl skončil smutně.

Já to však nevidím přeji si jen o měsíčním svitu sním a chci být tulákem.

Nese se vůní červánků a měsíčním svitem, pár slunečních paprsků a smíchá je se snem.

Roky jen tak míjí a zas padá sníh. Snad jste mě ještě stihli, když jsem měla na ústech smích, který skončil u bran pekelných.

 18 

3.kategorie: 6.-7.třídy – próza

O DEŠTNÍKU, KTERÝ SE BÁL VODY Jaromír Talák, 7.třída ZŠ Staré Město Tak v prvé řadě si musíme povědět, proč se tenhle deštník tolik bál vody. Jeho otec i matka byli deštníky. Protože byli ale pokusnými deštníky, vědci na nich zkoušeli nejrůznější pokusy. Tak například vzali velký a silný ventilátor a testovali je ve větru. Při 100 m/s ještě zůstaly rozevřené. Ale při 110 m/s se úplně otočily a než jako deštníky, vypadaly spíše jako radary. To ovšem nebylo všechno utrpení.Musely ještě podléhat krupobití, bouřce a kyselým dešťům. Ty se jim nakonec staly osudnými. Jednoho dne strčili vědátoři pod sprchu několik deštníků (a mezi nimi i rodiče našeho strašpytle) a pustili na ně kyselý déšť. „Doufám, že naše pokusy nebudou marné,“ řekl nejstarší z vědců, známý svými pokusy na nejrůznějších věcech – od tužek přes počítače až po auta. Kyselý déšť se valil na deštníky plnými proudy. Ty ovšem nevydržely a dokonale nepromokavá látka se na nich rozpadla. Či spíše úplně zmizela a zůstala jen holá kovová kostra. A ta již nebyla k ničemu. Proto byly ostatky vyhozeny o železných nedělích na sběrný dvůr. To byl důvod, proč měl jejich syn panickou hrůzu z vody. Vždycky, když chtěl někdo vyjít do lijáku a snažil se ho otevřít, nikdy se mu to nepodařilo. A když už se to podařilo, tak se hned zavřel. Proto ho nikdo nechtěl, a tak šel, jak se říká, z ruky do ruky. Často byl dáván lidem, které neměl dárce moc v lásce. Zajímavé je, že tenhle deštník byl o dost odolnější než jeho rodiče. Proto by se teoreticky neměl bát ani větrů, ani krupobití, tím méně deště. Ale v praxi se zkrátka bál, což byla pro mnohé lidi nevysvětlitelná záhada. Každý déšť považoval za kyselý, i při sebemenším mrholení se domníval, že z oblohy padá přinejlepším síra. Poslední majitel ho odnesl ke svému známému, opraváři deštníků. Při předávání majitel prohlásil: „Ten deštník není normální! Snad je to vynález Járy Cimrmana, protože ten vynalézal takové věci, které měly skrytý význam! Tady ale něco podobného nevidím!“ a odešel si koupit nový, neboť nevěřil, že by s ním mohl někdo něco udělat. Opravář to však dokázal. Jako jediný na světě rozuměl řeči deštníků. Vyslechl si jeho problém a odvedl si ho k psychiatrovi. Ten si původně chtěl do ordinace pozvat jeho, poněvadž nepovažoval za normální, když někdo tvrdí, že vyšetření potřebuje deštník a ne on. Nakonec uvěřil a s pomocí deštníkářova tlumočení si vyslechl jeho nářek. Na závěr prohlásil, že na strach se musí strachem. Ať prý polévá deštník vodou. Jiné rady není. Opravář poděkoval, a protože ho jeho původní majitel nechtěl, ponechal si ho. A skutečně se mu podařilo ho z fobie vyléčit a on se stal normálním deštníkem, nejlepším přítelem člověka v přeháňce. il. Kristýna Malíková

 19 

BEZ NÁZVU Kateřina Langerová, 7. třída ZŠ Komenského I Zlín Určitě každý zažil hádku s rodiči. Tak se to jednou stalo i u Martina a jeho maminky. Hádali se na zajímavé téma. Kvůli Martinově času promrhanému u počítače. Mamce se to samozřejmě nelíbí a snaží se jeho čas u počítače omezit. To se jí však nedaří a proto dojde k hádce. Martin má plno argumentů, ale mamka je nevyslyší. Hádka je dost ostrá a dojde i na facku. Martin začíná být drzý. Myslí si, že když jí bude říkat, jak je hrozná a neschopná, že ho nechá být. Mamka však vezme situaci do svých rukou a dá Martinovi ultimátum. Buď využije svůj volný čas jiným, lepším způsobem nebo skončí s počítačem úplně. Martin ani jedno řešení nevyužije a hádá se dál. Mamka tedy vyplní svou výhružku. Odpojí mu počítač ze zásuvky a kabel si chce odnést s sebou. Martin ji nechce nechat a skočí jí na záda. Když ho setřese, začne ji bouchat do zad. To už se mamka naštve a uzemní ho fackou a domácím vězením. Martin se urazí a snaží se vymyslet plán, jak se dostat k počítači. Nápad se vylíhne v rekordní době. Moc nad tím nepřemýšlí a prostě jde rovnou na věc. Otevře okno a po lípě sleze na zem. Je rozhodnutý utéct do nejbližší internetové kavárny. Jeho plány se však rozplynou, když zahlédne bezdomovce. Chtěl by tak taky skončit? Odpověď je jednoznačná. Ne! Po lípě vyšplhá snad rychleji, než po ní slezl. V pokoji poté přemýšlí, jak se mamce pomstít nebo jak ji donutit vrátit kabel k počítači. Když se mu však začnou klížit oči, řekne si, že to nechá na ráno. V noci se však Martinovi zdá sen, který je velmi děsivý. Začíná u něho v pokoji. Počítač funguje a Martin na něm hraje hry. Mamka v kuchyni vaří. Najednou se však ozve hlasitý křik. Nejspíš se popálila. A podle hlasitosti řevu asi hodně. Martin tomu nevěnuje žádnou pozornost a dál hraje hry na počítači. Mamka se vydá k sousedům pro pomoc. Má ale smůlu a na schodech jí ujede noha a ona se z nich skutálí. I když to Martin slyší, nedokáže se od počítače odtrhnout, něco jako by ho drželo. Dole slyší hlasité štěbetání vysokých hlásků sousedek a hlubokých hlasů sousedů. Hlavou mu proběhne: Určitě bude v pořádku. To se však přepočítal. K jejich domu přijíždí sanitka. Chtějí vzít Martina s sebou, ale on to odmítne. Raději bude doma u počítače, než v nemocnici. Snaží se na to nemyslet, což se mu docela daří a pustí si veselý film. U počítače i usne. Ráno ho probudí telefon. S velkou námahou pro něj dojde a zvedne ho. Ve sluchátku se ozývá chraplavý mužský hlas a v pozadí je slyšet houkání sanitky. Martin myslí, že mu volají, aby se přišel za mamkou podívat. Když se na ni zeptá toho muže, ten na chvíli ztichne a poté začne mluvit takovým tím hlasem, kterým se mluví na malé děti. Když Martin vyslechne mužův projev, zatočila se mu hlava. Cože máma je…! V tu ránu se Martin probudí. Je ve své posteli a v pokoji je tma. Jen pode dveřmi proniká do pokoje slabounké světlo. Máma, projede Martinovi hlavou. Hned je na nohou a žene se do obývacího pokoje. Tam sedí máma a luští křížovky. On se jí vrhne kolem krku a samou láskou ji div neudusí. Nic netušící mamka se mu podívá do očí a očekává vysvětlení. Místo toho jí však Martin začne slibovat, že už nebude tolik na počítači a že si bude dělat úkoly. Potom odchází zpět do pokoje, aby dospal zbytek noci. S rukou na klice prohlásí: Já bych tě za počítač nikdy nevyměnil. Mamka se na něj potěšeně usměje. Sen, i když ošklivý, mu pomohl pochopit pravou cenu reality.

 20 

Tomáš Cáb, 7.třída ZŠ Zubří

KRÁLOVSTVÍ MICROSOFT Natálie Vrtělková, 7. třída ZŠ Žerotínova Valašské Meziříčí Asi každý z vás byl alespoň jednou v království Microsoft. Dost možná, že mnozí o tom ale ani neví. Toto království není ani za devatero horami, ani za patero řekami a nehlídá je mocný drak se sedmi hlavami. Je nám blíž, než bychom řekli. Království Microsoft se nachází po celém světě, v našich počítačích. Ano, je tomu tak. Ale abyste si dokázali lépe vybavit, jak to tam vypadá, řeknu vám, jak to všechno funguje. V království Microsoft je hodně oken, bez oken by byli úplně vyřízení. Také tam mají hodně drátků. Trčí ze země jako stébélka trávy. Nejčastěji jsou žluté a červené, ale na některých místech, jako třeba Dokumentový palouček, jsou drátky zelené, bílé, někdy modré a když opravdu pečlivě hledáte, najdete i černé. Silnější a větší drátky jsou smotané do sebe a tvoří jakýsi kmen, na kterém vyrůstají čipy, diskety a paměťové karty. Život bez disket, čipů a paměťových karet by si obyvatelé království asi nedokázali představit. Každý z obyvatel království má přidělený svůj strom, o který se musí starat. Stromy jsou rozděleny podle toho, jaký si daný poddaný zaslouží. Vždy, když potřebují nějaký nápad, sednou si pod svůj strom a čekají. Zanedlouho jim diskety pošlou svůj návrh. Nápady jsou kvalitní tak, jak je kvalitní péče, kterou strom dostal. Proto se také rádcovské stromy mají ze všech nejlépe. Když se stane, že obyvatelé nemají místo pro další informace nebo vzpomínky, předají je čipům, a tak je mají vždy po ruce. No, jednoduše řečeno, všechno je tam naprosto dokonalé. V království Microsoft mají samozřejmě i svého krále. Povím vám o době, kdy se v Království stala hrozná věc. V té době tam vládl král, který se jmenoval Windows. Byl velmi starý, avšak pořád velmi oblíbený. Byl také opravdu moudrý a jeden z prvních, který vládl svému království tak, jak se patří. Princezna, dcera krále, se jmenovala Vista. Vista byla mladá, tudíž měla své mouchy. Všichni ale věřili, že se časem zlepší a bude stejně oblíbená, bystrá a přehledná jako její otec. Král s princeznou a svými poddanými bydleli na velikém zámku. Zámek měl patnáct věží a ke každé z nich byly dva klíče. Jeden měla princezna a druhý král. Bylo to tak proto, aby se nikdo cizí do věží nedostal. Nejzajímavější byla sedmá věž, ve které bylo ukryto veliké tajemství – čip, na kterém byly uloženy veškeré myšlenky a vzpomínky všech vládců, kteří kdy vládli v království Microsoft. Je tedy pochopitelné, že do sedmé věže se nesměl nikdo, kdo nebyl královského rodu, dostat. Před sedmou věží stálo sto vojáků, padesát jezdců a pětasedmdesát lukostřelců. Sedmá věž byla taky nejvyšší budovou království, proto tam každodenně chodila Vista, aby se dívala na zem, ve které žila a kterou tak milovala. Naše princezna byla (jako každá mladá dívka) tuze zamilovaná. Milovala Excela. Excel pocházel z chudé, ale přesto velmi významné rodiny. Jenže králi se to ani trochu nelíbilo. Pro něj byl Excel jen podřadný program s kupou sourozenců. A protože svůj majetek nerad rozdával, bál se, že kdyby si ho Vista vzala, musel by živit i jeho šest bratří a sester. Outlooka, Accese, InfoPatha, PowerPointu, Publisheru a Worda. Ale princezna byla hluboce zamilovaná a přemlouvala otce, aby si Excela mohla přece jen vzít. Zdálo se, že krále nikdy nepřesvědčí. A pak se to stalo. Ten den. Právě, když měl král svůj každodenní kurz bojového umění, který se konal na terase, kde bylo dost místa na to, aby se na něj všichni mohli s obdivem dívat, dvorní dámy i poddaní. Náhle ho něco vyrušilo… Celé království pohltil děsivý modrý stín. Král se vyděšeně rozhlédl kolem sebe. „Zavolejte Vistu a zeptejte se vojáků na sedmé věži, jestli je vše v pořádku!“ přikázal. Zanedlouho se objevila Vista. Byla zděšená, protože něco takového nikdy neviděla. Přišla k otci, který byl opřený o zábradlí. „Jsi v pořádku?“ zeptala se. „Ano,“ řekl Windows. „Víš, co to je, dcero?“ „Modrá smrt,“ zašeptala si pro sebe nejstarší dvorní dáma. „Nevím, otče, ty ano?“ „Modrá smrt,“ zašeptal tiše král. „Aaa, co to znamená?“ zakoktala Vista. „Modrá smrt má svůj význam, ale nikdo neví jaký…“ řekla dvorní dáma. Král

 25 

jen souhlasně přikývl. Otočil se na poddané a zeptal se: „Máte někdo nějaký nápad?“ Nikdo neodpověděl. Všichni se jen vyděšeně dívali na okolí a tu nekončící modř. To už ale Vista nezahálela a hledala po celém království někoho nebo něco, co by jim mohlo poradit. Nejdřív šla za rádci, ale ti ani po dlouhém sezení pod svými stromy na nic nepřišli. Potom s nadějí v očích zamířila k věštící kouli, která se jmenovala Facebook. Facebook vždy věděl vše o každém. Zadívala se tedy do něj a uviděla něco hrozného. „Otče!“ vykřikla. „Ano?“ přiběhl k ní král. „Podívej,“ ukázala Vista na věštící kouli, ve které se zrcadlilo jejich království. Ale ne takové, jak je znali. Bylo rozdrcené na padrť, nezbylo po něm téměř nic. Království poznali jenom díky sedmé věži, která se odolně tyčila nad zničenou zemí jako čáp stojící na jedné noze. Ale věž byla… prázdná. „Co to znamená?“ zeptala se princezna. Než král stačil odpovědět, přiřítil se Skype. Skype byl posel zpráv. „Nesu vám děsivé zprávy!“ vyhrkl udýchaný Skype. „Tak spusť,“ přikázal král. „Řítí se na nás obrovská armáda virů. Musíme něco udělat, nebo nám království zmizí před očima!“ „Ano, to jsme viděli,“ povzdechla si princezna. „Děkujeme,“ řekl král Skypovi. „Co budeme dělat?“ zeptala se princezna. „Požádáme o radu Wikipedii,“ zněla odpověď. Wikipedia, královský nejvyšší rádce, se výsměšně ušklíbla: „Ale copak, králi, nevíš si rady?“ „Teď na to není čas, Wikipedio.“ „Potřebujeme poradit, jak se máme vyhnout armádě virů!“ vtrhla jim do řeči Vista. „Tak armáda virů, říkáte. Hm…,“ zamyslela se Wikipedia. „Na to je jenom jediná pomoc. Princezna musí poslat někoho, kdo je jí nejbližší a ten potom musí jít až na samý konec země. Pokud má princeznu opravdu rád, najde pomoc.“ Král a princezna sklopili zrak. „Děkujeme,“ řekla Vista. Wikipedia kývla hlavou a odešla. Král a princezna se na sebe podívali. Oba věděli, že ten dotyčný z rady je Excel. Král ale nechtěl, aby šel zrovna on. Věděl totiž, že kdyby Excel opravdu pomoc našel, mohl by si princeznu vzít. A proto řekl: „Tak já vyrazím.“ „Ty?“ „Copak ti nejsem nejbližší?“ „No… to ano, ale…“ Vista nevěděla, co má říct, aby si proti sobě nepoštvala svého vlastního otce. Věděla však, že pokud nepošle Excela, nezachrání království. Vtom jí ale došlo, že by neměl kdo vládnout v králově nepřítomnosti. „A kdo by vládnul, kdybys tady nebyl?“ Královi ztuhla krev v žilách. Z toho neměl jak vycouvat. „A kdo teda jiný?“ zeptal se, i když věděl, že to bude Excel. Vista se na něj jen mlčky podívala. „Tak za ním běž…“ řekl král a Vista šla. „Exceli, musím ti něco říct.“ „Ano?“ podivil se Excel. „Víš…“ „Týká se to toho, co se děje s královstvím?“ skočil jí do řeči Excel a přitom se rozhlížel kolem sebe a viděl samé modro. „Ano. Nikomu to neříkej, ale řítí se na nás armáda virů. A jedině ty to můžeš zastavit.“ „Jak?“ „Wikipedia nám poradila, aby ten, kdo je mi nejbližší, šel na konec světa a tam hledal pomoc. A ty jsi mi nejbližší.“ „A jakou pomoc mám hledat?“ „To právě nevím, jen vím, že si musíš pospíšit, viry už jsou blízko!“ Všechno to opodál poslouchal Outlook. Nechtěl, aby se jeho bratr vydal na tak nebezpečnou cestu sám. „Půjdu s tebou!“ vyhrkl. „To bys udělal?“ zeptal se Excel. „Ano…“ „Tak už jděte!“ naléhala Vista. „Opatruj se. A dávej na sebe pozor,“ dodala ještě. Ale to už Excel i s Outlookem mizeli v dáli. Nikdy nebyli moc daleko od domova, proto šli tam, kam je nohy zavedly. Když ale přešli devatero myší, patero monitorů, přešli široké klávesnice a stále nic nenašli, řekli si, že bude nejlepší, když se vrátí domů. Tu ale Excel zahlédl malou chaloupku. „Podívej!“ řekl Outlookovi. „Co tam vidíš?“ „Tu chaloupku nevidíš?“ „Jakou chaloupku?“ „Tu malou chaloupku tam!“ „Už asi blouzníš. Pojď radši domů.“ Vtom si Excel vzpomněl, že pomoc má najít ten, kdo je Vistě nejbližší. Proto chaloupku vidí jen Excel. Plný očekávání se rozběhl k chaloupce. Otevřel dveře chaloupky a tam uviděl tři postavy. Vypadaly jako bratři. „Co potřebuješ?“ zeptala se jedna z postav. „Na naše království se řítí vojsko virů a já jsem byl vyslán na konec světa hledat pomoc. Nevíte o někom?“ „Myslím, že jsi pomoc už našel. Já jsem AVG, toto je můj bratr Avast a toto je nejmladší z nás Eset. A můžeme ti pomoct. Umíme bojovat s viry,

 26 

naši předci to dělali od pradávna.“ „Vážně?“ Excelovi zazářily oči štěstím. „Ale musíme si pospíšit, vojsko je u nás co by dup.“ A tak se vydali zpátky do království. Mezitím ale v království vypukla panika. Viry už dávno dorazily. Byly to ty nejděsivější viry, jaké si dokážete představit. Trojští koně, tři psi, všelijací červi a dokonce i nelítostná Helen. Zničily všechno, co jim přišlo do cesty. Ale jejich cíl byl jasný. Chtěly získat čip ze sedmé věže. Viry se už pomalu dostávaly k branám zámku. Král poslal do boje všechna svá vojska, ale viry je všechny pobily, jako když se láme párátko. Prolomily brány a blížily se k věži. Král vyčítal Vistě, že Excel nikoho nenašel, ale Vista stále věřila, že se Excel objeví a viry zničí. A opravdu. Zrovna když se viry hnaly po schodech sedmé věže, objevil se Excel i s bratry z chaloupky. Bratři zničili viry i přesto, že viry slibovaly, že už se nikdy nevrátí. Bratři ale věděli, že viry by se přece jen vrátily a chtěly by se pomstít. Ještě dlouho, dlouho bratry v království uctívali a přemlouvali, ať s nimi zůstanou. Hrdinové nechtěli opustit svůj domov, ale jednu pomoc nabídli. Vzali si čip s sebou, protože u nich bude v bezpečí. A co Vista a Excel? No, co myslíte… vzali se a svatba byla veliká. Vždyť si to taky zasloužili…

4.kategorie: 8.-9.třídy – poezie

PAVUČINA KAMARÁDSTVÍ Lucie Vráblíková, 13 let, 3TA Gymnázium Zlín- Lesní čtvrť Cvakání nehtů o klávesnici - ať ve městě či na vesniciVzbuzuje zájem, zvědavost „a s kým si píšeš?“ A nehty cvakají dál, tiše Přátelství není nikdy dost…

Tvůj známý už ti málem krkem leze Snad nemá zdání, kde jsou meze Smajlíky posílá – jen tak pro radost… A i když bydlí mimo město Je hloupý, na nic, ale přestoPřátelství není nikdy dost…

Tvrdý rock hučí do uší A žádný živý netuší Kdo je na druhé straně sítě Spřádané pavoukem Internetem Jenž mění život našim dětem Když pozor nedáš, polapí tě. Přítel, co tě z nudy vyruší Přísahy dodrží či poruší Neznáš jeho klady ani jeho chyby A nejspíš nikdy nepoznáš I přesto ho však ráda máš Když opustí tě, tak ti chybí.

il. Dominika Fričová  27 

ZNÁMOST, KTERÁ DĚSÍ Tisíce e-mailů, co u srdce hřejí Tisíce vyznání, co zní tolik upřímně, On píše každý den, a já si přeji Aby už přestal, ta láska bolí mě. Čaroděj z odlehlé krajiny zázraků Kouzelník z chatu, co on-line byl kdysi Ale já nechci s ním vzlétnout až do mraků Rezavý řetěz mi na krku visí.

Už trpět to nebudu, ty překrásné věty Říct mu to musím, ač nechci ho ranit Vzdálené od sebe jsou naše světy Před jeho něžnostmi budu se bránit… Zpočátku zdálo se mi to nádherné Příjemné vzrušení, když své sny mi svěřoval Rázem se octnout na planetě kouzelné A já to skončím, ač nevím, kam původně směřoval…..

CESTA K OSAMĚNÍ Z vzdálené říše pohádek a snů Přilétla víla do království techniky. Přilétla na křídlech barevných motýlů Náš svět je veliký Plný fantazií z přírody A plný výpočtů, vědy a fyziky…

Iluze přátelství z mailů se vyrojí Rány, co ztráta štěstí jí způsobí Za okamžik prý samy se zahojí… Ač chtěla usínat ve stínu kopretin Naslouchat přírodě, nastavit slunci tvář „Divíš se neštěstí? Povím ti- to je tím, Že hvězdy přehlušila tahle zář!“ „ – celý svět ovládneš,“ špitá jí trpaslík, „netušíš, jaké štěstí máš!“

Skřítci jí hedvábím svázali oči A vedli k monitoru Neví, že až blízko k počítači vkročí Až pozvedne si závoru Nebude cesty dopředu, dozadu Do všech stran světových, dolů či nahoru.

Pomalu víla už přestala vzdorovat Na Facebooku plno přátel měla, Neslyší zvonky kouzelné písně hrát, Na přírodu zapomněla zcela. Utichly pro ni louky a lesy Ve světě techniky víla osaměla.

„Posaď se, zlatíčko, a bez zábran se bav! Užij si svobody, překračuj hranice!“ Šeptal jí do ouška nekonečný dav Netušíc, že víle ublíží nejvíce. Když naléhali, víc a ještě víc Propadla panice… „Neboj se, povím ti, jak správně vše používat, “ Povídá největší trpaslík víle „Surfovat na netu, e-maily posílat, “ Doplnil po chvíli, laskavě, mile. Nezmohla se na víc než nervózní kývnutí Nutil ji hledět skrz růžové brýle. Neměla odvahu bránit svou svobodu Davy ji prosily, ať se k nim připojí Skřítci ji učili krásnému podvodu

 28 

A nač je sluníčko, když pro ni nesvítí, K čemu jsou květiny, když pro ni nerostou Stvoření z pohádek surfuje po síti Neměla poslechnout většinu naprostou… Kdyby se odtrhla od davu zpočátku! Neměla utéct snům, zanevřít na prostor. Po letech na netu víla se otočí Uvidí krásu zas, úsměv se vytratí Křišťály zoufalství vniknou jí do očí Tu pravdu nikdo nezvrátí, Do světa pohádek a snů Už se malá víla nikdy nevrátí.

HURÁ! JSEM RÁDA NA SVĚTĚ Marta Svačinová, 9. třída ZŠ T.G.Masaryka Bystřice pod Hostýnem Ráno se budím, nic mě nebolí, proboha, rychle do školy, vyskočit rychle z postele, ale ne, vždyť je neděle, můžu si znova natáhnout záda, tehdy jsem vážně na světě ráda. Bílá se rozlila po tváři, dnes ráno máme jít k zubaři, přicházím ke dveřím, papír tu je, od včerejška se neordinuje, náhle se mi chce z čekárny rozletět, tehdy jsem opravdu ráda na světě. Stojím u pokladny, chystám se platit, jediná věc by mi to mohla zhatit, má ruka zmateně peníze hledá, bez peněz zboží mi prodavač nedá, v tom cítím v kapse bankovek hnutí, v tu chvíli vážně jsem na světě s chutí. V kině se setmělo, spouští se obraz, do sálu vešel pán s rozměry obra, chystá se, že bude přede mnou sedět, s vyhlídkou na film to vypadá bledě, v poslední chvíli však sedl si jinam, tehdy jsem šťastná, že žiju a vnímám. Našla jsem k večeru v ulici štěně, vypadalo dost vyděšeně, druhý den zvoní u nás dívka bledá, prý ztratila štěně a pořád ho hledá, pejsek je rád, že vrátil se domů, a já jsem veselá, směju se tomu.

 29 

POMÓÓÓC, JSEM V SÍTI Kateřina Zbranková, 14 let, 9. třída ZŠ Trávníky Vsetín Našla jsem si na facebooku profil svojí kamarádky. Má moc hezkou profil fotku, jak pózuje u zastávky. Píše tady jasné znění, že má zájem o randění. Doufá, že některý kluk dá jí pusu přes facebook…? Našla jsem si na facebooku profil svého souseda. Do dneška jsem netušila, že se jmenuje Ferda. Má dokonce tři jména! Ferda Novák Parazit. Přijde mi to trochu zvláštní, ale nechci urazit.

Hledala jsem na facebooku profil Péti Dvořáka. Hledám, zkouším, ale po něm ani vidu ani slechu. Příští den se Péti ptám, proč ho v přátelích nemám. Já facebook nemám, říká Péťa, nikdy mne to nezlákalo, nikdy mi to nechybělo. Obdivuju jeho postoj, nenechal se polapit. Dnes už každý nemá sílu před sítí se ubránit.

Našla jsem si na facebooku profil naší učitelky. I když učí vážně skvěle, její image kazí fotky. Na mnohých je totiž vidět, že nemá potřebu se stydět, jak před zraky internetu, tak i mnohých studentů. Našla jsem si na facebooku profil svojí…cože? Mamky? I ona podlehla síti a taktéž už se všemi sdílí své pocity a nálady nebo fotky z Pálavy.

 30 

4.kategorie: 8.-9.třídy – próza

ONLINE Darja Nováková,13 let, 8. třída ZŠ Valašské Klobouky Jsem online. Můj status je zelený a já už zase sedím na síti. Venku spadlo poslední zežloutlé listí a obloha věstí první sněhové vločky. Rozevírám Word a na místo do sešitu klapu písmenko po písmenku. Slohová práce bude jako ze žurnálu. Asi po prvním odstavci mě přeruší zpráva na chatu a já zběžně odpovídám na další a další otázky. Stop. Vypínám status a utiším reprobedny. Je ticho. Venku zaburácí vítr a pes na posteli polekaně vztyčí hlavu. Byla bych raději v té opravdové síti. V té, co jsem se v létě houpala u babičky. Bosýma nohama jsem šoupala o trávu a pročítala dívčí časopis. Jedno parné odpoledne jsme s mamkou seděly pod slunečníkem a ona povídala, jaké to bylo tenkrát. Dopisy, které voněly tajemstvím, tajné schůzky na které se čekalo i několik dní, protože nebyly mobily… Tohle všechno a mnohem víc už sotva kdy poznám. Pročítaly jsme její staré pomačkané zamilované dopisy a smály se jejich půvabu. Některé ještě opravdu voněly a ve spoustě písmenek jsme našly i zamilované básničky. Bylo to kouzelné. Zamrzelo mě, že její svět byl voňavý a plný očekávání a ten můj je zavřený uvnitř počítače. Nikdy jsem nedostala dopis. Už jako malá jsem loudila po kamarádech alespoň pohlednice od moře, ale nebylo to ono. Napadlo mě, co budu já ukazovat svým dětem? V mém šuplíku nevoní dopisy ani vzpomínky na tajné schůzky. Mám mobil plný telefonních čísel a žádné z nich neznám nazpaměť. Když jej ztratím, ztratím tak i své kamarády? Spousta z nich je na internetu stejně jako já. Vidíme spoustu fotek a tváří a soupeříme o to, kdo má víc přátel. Nač? Nač je dnes potřeba mít tři sta padesát přátel, které ani neznáme? K čemu musím každý den vědět, že ten či onen je právě tam a s tou? Když budu mít narozeniny, napíše mi všech tři sta padesát přátel přání? Myslím, že ne. Myslím, že bych raději dostala jeden dva dopisy a v něm upřímné a voňavé přání. A třeba i zamilované… Chci kamarády, kteří mě znají, kteří ví, kdo a jaká jsem. Chci se s nimi pošťuchovat na školních chodbách a ukusovat si vzájemně svačinu. Chci se za pár let probírat zažloutlými fotografiemi a číst jejich rukou podepsané monogramy. Vypínám počítač. Vypínám kouzelný a mocný stroj, který mi dává i bere. Vnímám jeho pomoc a umím si ho vážit, ale své kamarády v něm hledat nechci. Spěšně oblékám bundu a na zrcadlo na chodbě píšu mamce vzkaz: „Jsem venku s kamarádkou a přijdu v šest.“ Ne, není to dopis, ale až se vrátím, zase si o těch jiných časech můžeme povídat…

 31 

ŽIVOT? Vojtěch Bill, 9.třída ZŠ Zubří Byla dokonalá… Její tvary, ladné křivky, zaoblení… Ideál krásy. Její kovová pokožka odrážela sluneční svit. Paprsky dopadaly na oblý povrch a hrou stínu a světla umocňovaly její krásu. Plula tiše, neslyšně. Ničím nerušila přirozený klid okolí. Ona, ideál hvězdné lodě… Sagitta. Letěla jen volně. Motory byly vypnuté kvůli úspoře energie. Štěpný materiál musel vydržet třicet let a ještě šestnáct zbývalo do cíle. Její chodby a místnosti byly tiché a temné. Nesvítilo se. Nebyl důvod. Řídicí počítač, jemuž posádka s oblibou říkala zkráceně Saga, světlo nepotřeboval a všech deset lidí na palubě už několik let „spalo“ v hibernačních komorách. Mají to ale zvláštní život. Z téhle třicetileté cesty budou vnímat sotva pár měsíců… Většina z nich přežije tisíc let a budou z nich vnímat nanejvýš osmdesát. Těžko chápat, co to musí udělat s psychikou člověka. Saga zvládla práci bezchybně. Bez nejmenších komplikací zpracovávala údaje ze svých čidel na trupu lodi, zkoumala je a několikrát kontrolovala a podle nich upravovala směr lodi. Ale… Před osmi lety… Přímo do jednoho z čidel narazil předmět velký jako míček na golf. Saga byla starší lodí, a čidla tedy měla ještě na trupu. Bylo smůlou, že zrovna toto čidlo snímalo blízké mlhoviny, které byly pro motory Sagitty tak nebezpečné. Saga nedokázala zaměřit tento předmět, a nemohla tedy tušit, že jí poškodil čidlo, které už osm let posílalo zprávu říkající, že žádná mlhovina se před lodí nenachází. A Sagitta přitom plula rovnou do ní. Zelená dioda zmodrala. Mlha na vnitřní straně hibernační komory byla odvětrána, a pokud by byl v místnosti nějaký divák, uzřel by v komoře nahého muže. Procitl. Napřed se nadechl a pak otevřel oči. Kryt se odklopil. Muž malinko pohnul prsty na rukou, pak na nohou. Mozek už začal nabíhat do normálního režimu. Jednou z prvních myšlenek bylo: „Co je za rok?“ Odrazil se a díky nulové gravitaci vylétl z buňky a oblékl se. Pak se podíval na monitor ovládacího panelu hibernační komory. Bylo 2. dubna 2… „To je špatně!“ zaklel. „Moc brzo! Co se stalo?! Sago? Sago?! Co je?!“ Byl naštvaný a nejistý. Vzal svítilnu a kyslíkový přístroj, protože kyslík byl zatím jen v této místnosti. Jmenoval se Arkadij Ivanovič Tarasov. Byl mechanikem téhle lodi. Nejistý Tarasov dorazil do velínu velmi rychle. „Sago, nastartuj systémy!“ Nestalo se nic. „Sago?!“ Aha, já blázen! „Sago, nouzový energetický režim a nastartuj systémy pro ovládání a podporu života.“ Saga nyní uposlechla a loď se náhle zaplavila světlem. Arkadij zhasl svítilnu a sundal masku. Velín byla místnost 7x8 metrů se třemi počítačovými pracovišti, pilotním křeslem a křesly pro asistenty pilota. „Aktivovat HUD.“ Přímo uprostřed místnosti se objevil trojrozměrný model Sagitty a blízkého vesmíru. Tarasovi se na něm nezdálo nic zvláštního. Usedl k jednomu z blízkých počítačů a jal se kontrolovat systémy lodi. „Ne!“ vykřikl. Na trup doléhal obrovský tlak. Magnetické pole motoru ztrácelo stabilitu a hořící plazma neustále zvětšovala plamen. Tohle se mohlo stát, jen pokud trupem pronikalo záření mlhoviny, ale Saga svými čidly nic takového neviděla. Tarasov okamžitě vyrazil pro ochranný oblek. Ostatní ochrání gubernátory. Znovu se přihnal zpátky do velínu. Nevěděl, co má dělat. Zjistil, že Sagitta jede na motor a neletí volně. Byla to smůla – kdyby byly motory vypnuty, nebezpečí by nebylo tak velké, ale nyní hrozilo přetížení a Saga odmítla přijímat příkazy. Zjevně měla mlhovina vliv

 32 

na její vnímání. Systém lodi se zbláznil, něco splnil dokonale, něco popletl a na část příkazů se vykašlal úplně. Snažil se zrušit jaderné štěpení, které vytvářelo plazmatické palivo, ale to se taky nepodařilo. Uzavřít vedení plazmy ručně – s něčím takovým konstruktéři lodě nepočítali. Pokud se mohl spolehnout na kontrolku tlaku na magnetickou bariéru motoru, nezbývalo mu mnoho času. Tarasov byl v koncích. Plazma stále hořela a přitékala další. Plamen nebyl pod kontrolou a stále se zvětšoval. Magnetické pole udržující jej dál od stěny motoru sláblo… Pak se zhroutilo a plamen se dotkl stěny… Tarasovo křeslo bylo náhle vyrváno z podlahy a i s mužem prolétlo přes velín. Počítače byly vytrhnuty a vše létalo vzduchem… i v nulové gravitaci byly pohyby neuvěřitelně rychlé. Pak zhasla světla a veškeré vedení elektřiny ve stěnách vybuchlo a všude se objevily plameny. Ze stropu tryskaly proudy plynů z chlazení, topení, vedení vzduchu. Tarasov byl na chvíli omráčen, ale pár vteřin, pak se s bolestmi prodral z trosek. Bylo mu jasné, co se stalo. Jak nejrychleji mohl, snažil se odtamtud vypadnout, naštěstí nebyl vážně zraněn. Plachtil vzduchem, aby se dostal pryč, co nejdál od unikajících plynů a plamenů. Pak za sebou zavřel pancéřové dveře. …a v tom okamžiku motor explodoval. Ohromná síla trhající pancéřový plášť odervala celou zadní část lodi, kterou výbuch katapultoval ven z mlhoviny, těžce poškozenou přední část podstrčil výbuch dopředu, blíž ke středu, a udělil jí rychlost, kterou se hnala hlouběji do nitra mlhoviny… Okolní prostor byl plný trosek a největší z nich byla šedesátimetrová obytná část Sagitty. Měla spousty trhlin, záď byla zničená a životně důležité plyny a látky z lodi tryskaly ven. Jakmile dveře zavřel a ocitl se na chodbě, vypadla záložní energie. Nebohý astronaut rozsvítil čelovou baterku, integrovanou v jeho obleku. Křičel a nadával, sténal a klel. Zbývala mu už jen chvíle života. Poznal, že došlo k havárii v důsledku hoření plasmového paliva. Bylo podivné, že to loď neroztříštilo, ale nemohl tušit, jak velká část lodě přežila. Vzpamatoval se, musel zachránit, co se dá. Saga už nemluvila, patrně byla zničená. Snažil se dostat do pokojů s hibernovanými, dokud mu ještě byl dopřán život. Cestou musel najít starý generátor druhé zálohy. Bylo to špatné… Tarasov zjistil, že jede jen pět kójí, ostatní byly nefunkční a lidé v nich mrtví. Sklesle seděl u fungující kóje velitele Larsena. Hlavou se mu honily myšlenky, jež nemohl zahnat… Sagitta zničená, Saga určitě též… Náhle… Dostal nápad! Nápad, který by mohl jej a zbývající posádku zachránit. Má jen pár hodin, ale možná… Možná, že to dokáže… Na chodbě vyrval poklop z jediného funkčního energetického uzlu, co našel. Uzavřel okruh a všechnu energii pustil do zničeného počítače a hibernačních buněk. Pokud se mu všechno podaří, systém bude pár (možná desítek) let fungovat na nouzový režim, i když je loď na cucky… Záložní baterie by na provoz systému měly stačit. Použil to, o čem si myslel, že nemá budoucnost. Dráty na vedení dat. Několik desítek metrů bylo v jeho hibernační místnosti. Tyto kabely připájel k hibernačním buňkám a také ke svému počítači, jejž připojil na centrum Sagy. Mohl jen doufat, že hardware funguje a zničen je jen software. Jeho počítač byl totiž zhasnut. Posledním krokem bylo to nejtěžší – to, k čemu nebyla Saga stavěna, a to, co se pokusili udělat lidé jen v laboratořích na zemi. Vědecký směr bez budoucnosti, který jim ovšem mohl zaručit existenci. Musel upravit počítače v buňkách, jež fungují nezávisle na Saze… Uměl s nimi, ale netušil, zda počítač zvládne takovouto funkci a zátěž. Vše, co provedl, byly pokusy. Ležel zavřený v buňce. Měl bezdrátový spínač propojený se systémem, jejž vytvořil za šest hodin, než z lodi vyprchal všechen kyslík a než mu došel i kyslík v obleku. Pokud se mu to povede, spojí se s vědomím člověka v hibernačním spánku fungujícím na „nouzák“ s počítačem a společně s vědomím ostatních na palubě stvoří nový Systém. Jejich mysli budou existovat jako

 33 

data v počítači, který ani nebude moct fungovat na plný režim. Tento krok bude navíc nevratný, ale Tarasovi se zdá lepší než smrt… Snad mu za to někdy ostatní poděkují. Zavřel oči a stiskl tlačítko. Pak se v něm něco změnilo, ztratil zrak – nic neviděl, ale přesto vnímal… prázdno. Okolo nic a přesto všechno. Viděl celou loď, mohl být současně všude, ale zároveň nikde. Povedlo se mu to, stal se Systémem. „Je tady někdo?“ vydral se hlas z úst člověka, který ale nepromluvil. Nic se neozvalo zpět. „Haló… je tu někdo?“opakoval Tarasov. Pak posmutněl, možná sebe zachránil, ale nyní bude žít jako počítačový systém… a osaměle… „Je tu někdo?“ zeptal se naposledy… „Sago?“ ozval se jiný hlas, který Tarasov neslyšel, ale vnímal jej z prázdnoty. „Sago, co je? Kde to jsem? Co se se mnou stalo?“ „Veliteli Larsene… Tady je Tarasov.“ „Arkadiji?“ podivil se Larsen, který už nebyl člověkem, ale jeho mysl byla jen další částí společného systému – společného vědomí, jak jej v duchu nazýval Tarasov. „Ano, jsem to já… Vše vám vysvětlím, veliteli…“ Další a další hlasy žádaly vysvětlení…

DÁMA S HRANOSTAJEM Lucie Hůtová, 8.třída ZŠ U Pálenice Kunovice Třicetiletý muž se netrpělivě shýbal nad skoro dohořelou svíčkou a snažil se ji umístit tak, aby vrhala to správné světlo do pokoje. Nacházel se zrovna v docela malém pokojíku jednoho známého hostince, který si s trochou rozpaků pronajal. O Zlaté růži se povídalo mnoho, ale zrovna dobré mínění o ní nepanovalo. Muž však jen doufal, že nebude záležet na místě, nýbrž na výsledku jeho práce. Jist si tím však být nemohl. Konečně se muži povedlo naaranžovat svíčku do správného rohu stolu, aby dosáhl kýženého cíle. S unaveným povzdechem si sedl na rozviklanou židli a natáhl se pro štětec a paletu. Párkrát do barvy jen tak opatrně čmárnul pro ujištění, že jsou barvy stále čerstvé. Při poslední dodávce zboží za ně zaplatil velké peníze, pro ty správné odstíny do barev byly přidány drcené safíry, rubíny a další drahé kameny. Nemohl si dovolit tak drahou investici promrhat. Konečně získal ve svém okolí aspoň trochu odpovídající postavení, už žádné ponižování a vysvětlování nemožného! A přestože byl velmi ambiciózní a hřálo ho, že postoupil ve společenském žebříčku, trápil ho nemalý problém. Už dva dny si s ním dělal starosti. Pro jiné lidi znamenal čas dvou dnů maličkost, pro něj, pro malíře čekajícího na správný okamžik, znamenala i minuta rok a hodina století. Vždyť jakou dobu trvá jen nakreslit kvalitní náčrt! Navíc – objednávka, kterou dostal od svého hlavního zaměstnavatele, byla velmi podivná. „Nakresli mi dílo, které pochopím jen já, umělče!“ rozkázal mu skoro až škodolibě pobaveným hlasem vladař milánského dvora. A i když malíře ke dvoru pozval sám vladař (Snad rozpoznal jeho talent?), zkoušel ho. Muž se dále nevyptával. Podíval se na svého pána a snažil se přemýšlet. Jeho zaměstnavatel nebyl starým vetchým mužem na trůnu. Nebyl ani neznabohem, a přesto dokázal chápat jeho ojedinělou vizi nejenom v umění, ale i v životě. Umělec věděl, že kdyby se zeptal na něco bližšího, klesl by v očích svého chlebodárce. Musel namalovat jedinečný obraz, který pochopí jen jeho pán. Někdy i samotný člověk, který vede štětec, nerozumí svému dílu. V práci samotné by

 34 

Eliška Panáková, 8. třída ZŠ Zubří

snad nebyl problém, ale co nakreslit? Co je natolik ojedinělé a zároveň zastřené záhadou? Malíř se dal rozmrzele do kreslení atmosféry pokoje. Když odláká svou pozornost, snad se mu do mysli samovolně vloudí nápad tak, jako to bývá při skutečných mistrovských dílech. Zbývalo jen čekat. Svíčka dohořela, zhasla, vosk se na stole roztekl do nehezké loužičky a ztvrdl. Tabule oken začalo pomalu hladit slunce svými jemnými paprsky a dole v hostinci se ozývalo otravné hulákání opilců, pro které přišly netrpělivé manželky. Při jednom obzvlášť vzteklém rachotu se malíř s trhnutím posadil. S trochou námahy si uvědomil, kde je a co zde prováděl. „Zase nic! Nic! Nic! Celé dny nic a času ubývá!“ zakřičel vztekle muž a uhodil rukou do desky stolu. Odložená paleta s barvami lehce nadskočila, ale naštěstí se jí nic vážného nestalo. „Asi už nemá smysl zde pobývat,“ zašeptal sám pro sebe a v tichém zamyšlení sešel do přízemí hostince. Bez jakýchkoliv řečí předal hostinskému požadovaný obnos mincí a spolu s plátny a barvami zabalenými do starých hadrů vyšel ze Zlaté růže. Netušil, kam chce jít. Svůj vlastní byt, skromný a postačující, u dvora dostal. V něm však nedokázal najít inspiraci. Nechtělo se mu věřit, že by ho jeho múzy zklamaly. Chtělo to jen objevit správné místo! Místo, kde vše přijde samo a se samozřejmou lehkostí! Prošel však už skoro všechna obydlí, hostince i náměstí. Daleko od města zajít nemohl, protože jeho jediným dopravním prostředkem byly jen vlastní nohy. Ani koně si dovolit nemohl. Z posledních sil dopadl na schody staře vypadajícího domu. V jeho vchodu občas vídal ztrhané tváře jeptišek a někdy i honosný oblek pátera. Snad jej nevyhodí, když se na okamžik zastaví u jejich prahu. Složil vedle sebe cestou pronesená plátna a křehké tuby barev. Staré hadry celému náčiní dodávaly dojem ubohosti, on v tom však viděl cosi posvátného. Svou životní cestu. Dřevěné dveře za ním se skřípavě otevřely. Malíř se prudce otočil v očekávání jeptišky, snad i pátera, a na jazyk se mu hrnuly možnosti různých omluv za svou troufalost sednout si před dům boží. K jeho údivu se však ve dveřích neobjevila černá plachetka, dlouhé neurčité šaty a přísně pohlížející žena ve službách boha. Do očí jej uhodil skvostně vypadající šat a v něm jemná středně vysoká postava mladé dívky. Malíř se zadíval do dívčiných světle hnědých očí, okouzlily ho i měděné vlasy a docela pěkná tvář. Za normálních okolností by si dívku snad ani tak dlouho neprohlížel. Avšak v tu chvíli, když na obličej svítily svěží sluneční paprsky, viděl v ní něco zvláštního. V jejích očích se odrážela bystrost, kterou jako by smývala až bolestná nevinnost. Dívce muselo být už nejméně sedmnáct let, v tváři však měla výraz pětiletého dítěte, které má talent, ale díky svým dětským krůčkům ho ještě neumí plně rozvinout. Nedokázal promluvit, natož ji oslovit. Dívka to však po něm vůbec nepožadovala. Koukala na něj s upřímným zájmem a bez zábran. „Luiso! Nechoď ven!“ ozval se starostlivý hlas jedné z řádových sester a hned po jeho ozvěně se ke dveřím dostala kostnatá postava asi šedesátileté ženy. Vyděšeně se podívala na umělce před sebou. „Promiňte jí, pane, jestli se cokoli stalo. Luisa za to nemůže, chudinka je celá pomatená. Pojď, holčičko,“ usmála se soucitně vrásčitá žena a zatahala Luisu za rukáv. „Počkejte!“ poprosil jeptišku náhle malíř, když se Luisa chtěla obrátit k odchodu. „Jak jste to myslela - pomatená? Kdo je ta dívka? Z kterého je rodu? Směl bych si ji nakreslit?“ vychrlil na jeptišku muž nedočkavě otázky a neobtěžoval se obrátit rovnou na Luisu. Z nějakého důvodu tušil, že mu dívka neodpoví. Bál se, že i se sestrou na tom bude stejně, ale snad mu bude štěstí přát. Jeptiška se na umělce zadívala pátravým pohledem a začala vyprávět. „Víte, mladý pane – nevím, jak se jmenujete, je to dost složité. Tady Luisa je nalezencem našeho sirotčince. Pronásleduje ji dost otřesný příběh. Když byla malá, cestovala její matka spolu

 37 

s družinou do Milána. Během cesty ji a celou družinu ale přepadli lapkové a všechny je povraždili. Jediná Luisa, holčička malá, přežila. Celou tu hrůzu viděla a od té doby nepromluvila. Možná mlčela i předtím, kdo ví. Neví se, ke komu patří, nikdo ji nikdy nehledal. Třeba je otcem jeden z vysokých pánů tady ve městě. Každý rok od někoho dostáváme hodně peněz a šaty pro Luisu. To je všecko, mladý pane. Pojď, Luiso, jdeme.“ „Smím ji nakreslit?“ požádal jeptišku znovu malíř, když táhla dívku s sebou do domu. Ta se však ani nepohnula a zamlženým pohledem hleděla kamsi mimo. „Kdo jste?“ štěkla už podrážděně sestra. Vždyť ten muž ji neustále jen zdržuje! „Malíř ode dvora, pracuji pro vladaře. Rád bych Luisu namaloval na jeden ze svých obrazů.. Nic se jí se mnou nestane. Slibuji. Můžete s ní přijít vy, nebo někdo z kněží. Nebo můžu obraz vytvořit tady u vás. Jen mi ji nechte prosím namalovat,“ zaškemral umělec vřelým hlasem. Stařičká sestra se na něj koukla nedůvěřivě a už chtěla odmítnout, když se Luisa sehnula k umělcovým věcem. Ze staré hadry vytáhla tubičku s modrou barvou. Malíř ji chtěl okřiknout, ale ona ji otevřela, namočila do ní prsty a pobaveně je otřela o umělcovu tvář. A pak o tvář sestry a nakonec i o rám dveří. Šťastně se u toho smála. Sestra na ni vyjeveně koukala. „Zeptám se pátera. Pokud bude souhlasit, můžete ji v prostorách sirotčince nakreslit. Ale tu tubu jí necháte jako odměnu. Peněz jí došlo hodně, radosti málo,“ rozhodla pevným hlasem sestra a zmizela na okamžik za dveřmi. Zatímco Luisa si hrála s modrou barvou a plácala ji všude možně, z dálky bylo slyšet dohadování. Za chvíli se za dveřmi objevil mohutně vypadající páter s fialovým páskem okolo černé róby. „Smíte jít dovnitř,“ pravil. O něco později umělec maloval a maloval. Hodiny se nezastavily v návalu inspirace. Věřil, že jeho život doprovází múzy, ale nyní si připadal, jako by měl jednu přímo před sebou. Snad osud tomu chtěl, že zrovna jeho múza měla v duši podivné šílenství. Šílenství způsobené bolestí. Šílenství děsivé a ohromující, a přesto pro její výraz a jeho obraz krásné. „Prý jsi mi donesl obraz, co pochopím jen já, umělče. Jsem zvědav,“ ozval se vládcův hlas o večer později v honosné síni milánského sídla. „Ano, můj pane,“ pousmál se umělec na svého vládce sebevědomě a do rukou mu vložil dokonalou podobiznu Luisy. Vladař se chvíli díval na obraz, a pak se v jeho očích objevil náznak slz. Podal umělci váček s penězi. „Vidím, že jsi velkým mužem, Leonardo,“ zašeptal vladař. I když obraz vidělo a obdivovalo mnoho lidí, jen vladař věděl, že se dívá na svou dceru… K napsání mě inspiroval obraz Leonarda da Vinci – Dáma s hranostajem.

 38 

HURÁ, JSEM RÁDA NA SVĚTĚ Marie Noemi Zmeková, kvarta Gymnázium Kroměříž Poznat svůj svět je asi jako naučit se cizí jazyk – čím více jeho významů pochopíme, tím lépe ho ovládáme. Já se s tímto světem „kamarádím“ již téměř 15 let. Za těch svých 15 let jsem v něm objevila asi sto padesát důvodů, pro které je pro mě tím nejlepším místem pod sluncem. Ale také jsem v něm docela tvrdě narazila asi na sto padesát důvodů, pro které mě dokáže pěkně vytočit. Vím, že mých patnáct let ještě není dost na to, abych už přišla všem zákonům svého světa „na kloub“. Ale to mě neděsí, protože – co není, může ještě být. A něco z tajemství svého světa jsem už přece jen odhalila. Jako malá školačka jsem ráda zkoumala různé věci. Ať už po cestě ze školy, nebo na zahradě mých prarodičů, napodobovala jsem vědce z kriminalistických laboratoří nebo zvěrolékařky. Jednou jsem uviděla v trávě kuklu a v ní malý otvor, kterým se klubal na svět motýl. Velmi se snažil, ale jeho pevný krunýř se ne a ne poddat. Zdál se mi příliš nemilosrdný k malému motýlkovi, jako by mu nechtěl dovolit se nadechnout, ani rozprostřít křídla, aby ukázal celou svou barevnou nádheru. Okamžitě jsem dostala nápad, na který jsem byla v tu chvíli velmi hrdá. Tehdy jsem myslela, že je to nápad jedinečný. Přímo život zachraňující, vědecký a pro vzpínajícího se nadřeného motýlka nejmilosrdnější. Sundala jsem si z vlasů sponku a pomocí ní jsem kuklu opatrně prořízla tak, že jsem se motýlkových křídel ani nedotkla. Povedlo se. Byl konečně svobodný, a já jsem se ze soucitu s ním za něj svobodně nadechla. Jeho tělíčko bylo ještě scvrklé a křídla pokrčená. Asi hodinu jsem se zatajeným dechem sledovala, jak se bude postupně napínat a jak vzlétne. Ale marně. Pokrčená křídla bezmocně ležela v trávě. S pláčem jsem běžela do naší zahrady, kde byla moje babička. Ona to byla, kdo mi laskavě vysvětlil, že motýlek, kterému jsem usnadnila cestu, už nikdy nevzlétne. Potřeboval prý čas a potřeboval i námahu, aby mu zpevněla křídla. A tou námahou mu měla být jeho pevná, neústupná kukla! Od té doby na tento zážitek často vzpomínám. Promítl se mi v hlavě už snad tisíckrát. Ale až teprve nedávno jsem dokázala uznat, jak důležité jsou na světě ty zápasy, které tak nemám ráda, pořád mi vadí, pořád mě zpomalují, brzdí mé plány a nutí mě (ne)trpělivě čekat. Motýl, který mi v dětství zkřížil cestu, mi dokázal, že svět bez překážek je světem bez budoucnosti. Zakopla jsem na malém kamenu, abych byla ostražitější a nedolámala se na velkém balvanu. A tak až dodneška (již s jistým nadhledem) pozoruji, že svět je plný nečekaných překvapení. A také paradoxů. Vím, že skuteční poctiví objevitelé na své cestě za poznáním zákonů světa také vyzkoušeli několik „zkratek,“ které nikam nevedly. Takže ne všichni dobře začali, a jen někteří dobře skončili. Ti, kteří se nezalekli a nenechali svůj mozek a své ruce zahálet. Uhýbání překážkám by totiž znamenalo dát si laťku o patro, nebo i o dvě patra níž. A také by všem ohýbačům mělo vysloužit titul „strašpytel.“ Něco jsem ve svém světě tedy objevila. Že je vždycky na mě laskavý, i když mě zrovna nehýčká. A proto jsem zde ráda.

 39 

Kategorie speciální školy

KOFOLAČKA A KOFOLÁČEK Barbora Večeřová, 9.tř. ZŠ a MŠ Palackého nám. Uherské Hradiště Bylo ráno. Slunce krásně hřálo, ptáčci prozpěvovali krásné písně, stromy v sadu byly obaleny růžovými a bílými květy, stromy byly krásně zelené, zahrady u domků byly krásně barevné, nebe bylo bez mráčků, kočky a kocouři i psi se vyhřívali na sluníčku a užívali si jara v plné radosti a pohodě. I kofolačka Julka se vydala k malinkému domečku uprostřed sadu, aby navštívila svou nejlepší kamarádku. Za chvíli otevřela její kamarádka dveře a pozvala ji dál. Byla to kofolačka. Malá panenka jen z bavlnek. Pleť měla z bílé bavlnky jako sníh, vlasy měla vlnité, hnědé, dlouhé až po pás, oči měla hnědé, dlouhé řasy, červené stíny, pusu měla malinkou, ručičky po pás, nohy taky kraťoučké, měla červené tričko s tenkýma ramínkama, černou minisukýnku. Jmenovala se Bellis, bylo jí čerstvých dvacet. „Jé, ahoj Julko! Tak ráda tě zase vidím. Po tak dlouhé zimní době. Jak ses měla? Cos dělala?“ „Ahoj Bellis! Taky tě ráda vidím. Měla jsem se celkem dobře.“ Holky se na sebe usmály. „A jak ses měla ty, kamarádko moje?“ Zeptala se s úsměvem Julka. „Dobře. Na konci podzimu jsem se nachystala na tu velkou zimu, která u nás tento rok řádila. Celou zimu jsem prospala. Ach, jak jsem ráda, že tě vidím. Zítra půjdu k Frajčimu. Aby si nemyslel že ho nemám ráda. Co budeš dělat ty, Julko?“ „Půjdu navštívit svoje kamarády a kamarádky.“ Bellis se usmála. Chvíli si ještě povídaly. „Ty, Julko, a co Sesin? Neplánovali jste náhodou svatbu?“ „Ano, plánovali. Dohodli jsme se, že bude hned prvního června v osm v kostele. Samozřejmě tam bude i muzika. Bude se tancovat. Ale já bych tě chtěla poprosit o dvě věci.“ „Povídej, Julko. Víš, že ti ráda pomůžu s čímkoliv.“ „Ta první je, jestli bys mi nepomohla vybrat svatební šaty. A druhá, jestli bys nás nemohla oddat.“ Bellis se zamyslela. „A byla bych ráda, kdybys tam mohla dojít i s Frajčem.“ „Určitě! Taky by měl jít jednou mezi lidi, kde by se bavil. Pořád jen sedí doma. A ven chodí málokdy.“ Julka se usmála. Při tom úsměvu krásně zčervenala. „Budu ráda, Bellis. Budu ráda, když tam vy dva budete. Umíte bavit. Je s vámi prostě zábava. Ahoj a měj se!“ „Neboj se. Určitě přijdeme. Taky se měj pěkně, Julko. A zatím ahoj, zítra!“ Bellis si sedla na postel a přemýšlela. Věděla, že Frajče bude těžké přemluvit, aby šel s ní na tu svatbu. On moc nemá rád společnost. Za chvíli nad tím mávla rukou. Však ona už si nějak poradí. Vyšla ven, aby dala Kojčovi seno a vodu. Vešla do stáje a Kojč ji hned veselým řehtáním přivítal. Bellis ho pohladila po hřívě. „Ach, ty můj koníčku. Jak ho mám na tu svatbu dostat. Víš co? Zkusím ho přemluvit. Když se to nepovede, nedá se nic dělat. Co ty na to, Kojči?“ Kojč zařehtal a pokývl hlavou. Kojč měl Bellis moc rád.Vážil si jí jako nikoho jiného. Bellis ho našla na ulici zatoulaného, špinavého, smradlavého, zraněného. Bylo jí ho líto. Tak se ho ujala. Od té doby se o něj stará sama. Ale i tak je šťastná. Když se Kojč dosyta najedl a napojil, Bellis ho osedlala. Za chvíli už Bellis stála před Frajčeho malým domečkem, stejným jako ona má. Měl stejně malou chaloupku jako ona. A stejně krásnou. Bellis zaklepala na malá dřevěná dvířka. Za chvíli jí otevřel Frajč. „Jé, ahoj Bellis! Tak rád tě vidím. Pojď dál,“ ustoupil, aby Bellis mohla vejít dovnitř. Nabídl Bellis židli, aby si mohla sednout. „Posaď se, Bellis. Uvařím čaj a pár koláčků se taky najde.“ Usmál se na Bellis. „Jsi moje nejlepší kamarádka a tak si přece musím pamatovat, co máš nejradši.“ „Frajči…. já – já vlastně…“ „No tak se vykoktej Bellis. Jsem zvědavý, co z tebe vyleze.“ „Já jsem vlastně přišla, abych tě o něco poprosila.“ Při tom sklopila smutně hlavu. Věděla, že Frajč s ní na tu svatbu nepůjde. „O co, Bellis? Já ti rád odpovím.“ „Jestli bys

 40 

se mnou nešel na Julčinu svatbu. Prosím tě, Frajči. Pojď. Já je mám oddávat. Já tě tam potřebuji. Prosím Frajči, že půjdeš?“ Frajč se zamyslel. „Bellis. Sama víš, že to pro mě není. Nejsem rád, když mám kolem sebe tolik kofoláčků a kofolaček.“ Bellis posmutněla. „Dobře, Frajči. Nebudu tě nutit. Nechceš, nechceš. Co nadělám.“ Bellis odešla. Frajč posmutněl. Věděl, že Bellis ho má ráda. Začal přemýšlet. Najednou u jeho okna zavrkala krásně bílá holubička. „Ach, holubičko moje zlatá. Vím, že bych měl jít. Ale to není nic pro mě. Nemám rád, když je kolem mě tolik lidí.“ Holubička zavrkala. „Ty myslíš, že bych měl jít, viď?“ Holubička třikrát zavrkala. Frajč to bral jako ano. „Mám ji moc rád. To znamená… že tam půjdu. Julka mi tu nechala pozvánku. Rovnou se stavím do obchodu, kde se kupují obleky na takové oslavy. Půjdeš se mnou?“ zeptal se a otočil se na holubičku. Vešli do obchodu. Paní, která stála za pokladnou, mu přišla naproti. „Přejete si něco, pane?“ „Ano. Potřeboval bych smoking.“ „Ano. Pojďte, prosím, za mnou.“ Frajč šel za paní, která ho dovedla do velké místnosti, kde bylo oddělení pro muže. Frajč začal procházet smokingy. Ale ani jeden se mu nelíbil. Holubička zavrkala. Při tom se rozletěla dozadu, kde si sedla na jeden věšák a čekala, až za ní přijde Frajč. Holubička ukázala křídlem na to ramínko, na kterém seděla. Vyndal věšák z železné tyče a začal si ho prohlížet. Byl krásný. Tmavě modrá košile s krátkým rukávem, pruhovaná kravata, která měla černou a tmavě modrou barvu, černý frak a kalhoty to samé. Frajč a holubička se zaradovali. Šli k pokladně, aby smoking zaplatili. Stál dva tisíce korun. Prodavačka na smoking natáhla speciální igelit, aby se mu někde nezašpinil. „Pojď, holubičko, jdeme domů a zavoláme Julce.“ Holubička zavrkala. Jak řekl Frajč, tak udělali. Hned doma vytočil Julčino číslo. „Jé, ahoj Frajči. Bellis mi volala a řekla mi, žes odmítnul. Plakala mi do telefonu. Dalo mi hodně práce, než jsem ji uklidnila. Co potřebuješ?“ „Julko… Jdu na tu svatbu. Ale Bellis nic neříkej, prosím. Chci ji překvapit.“ „Frajči… Neděláš si srandu? Opravdu tam přijdeš?“ „Ano, Julko. Přijdu. Ale Bellis ani muk. Jak říkám. Chci ji překvapit sám.“ „Dobře. Už se budu těšit. Já jdu za hodinu pro Bellis. Poprosila jsem ji, aby mi pomohla vybrat svatební šaty. Ty už máš smoking?“ „Ano, mám, neboj se. Mám všechno, co potřebuji.“ „Dobře. Ty, poslouchej. Že máš něco za lubem? Prosím, řekni mi to.“ „Dobře… mám v plánu požádat Bellis o ruku.“ Byl tu den s velkým D. Vše bylo připravené. Julka se Sesinem v kočáře před kostelem. Bellis už na ně čekala. Přišli k ní a ona je s koktavým hlasem oddala. V duchu doufala, že se tam objeví Frajč. Někdo najednou stál mezi kostelními velkými dřevěnými dveřmi. „Frajči….!“ Frajč došel k Bellis a klekl si před ni. Vytáhl malou červenou krabičku. Otevřel ji a v ní ležel zlatý prstýnek se srdíčkem, ve kterém byl diamant. „Vezmeš si mě, Bellis? Staneš se mou ženou?“ Bellis ho objala se slzami v očích a se smíchem kolem krku. „Ano Frajči! Vezmu si tě.“ „No, tak tu máme svatby dvě.“ Nasadili si prstýnky a oba manželské páry vyšly z kostela. Svědci tleskali. Bellis byla šťastná stejně jako Frajč. Zanedlouho se jim narodila dcera Krikila. A Julka se přestěhovala k Sesinovi a měli kluka Riána. Oba páry byly šťastné. Chodily se navštěvovat. A ještě teď žijí šťastně na louce.

 41 

KAMARÁDSTVÍ Zuzana Záslavová, 9. třída ZŠ praktická a ZŠ speciální Kroměříž Kamarádství je pro mě hodně důležité. Bez kamarádství bych byla ztracena. V dětství jsem bydlela ve Valašském Meziříčí. Tam jsem poznala opravdovou partu kamarádů a kamarádek. Bylo mi asi jedenáct a všechno jsme dělali společně. Chodili jsme do stejné školy, trávili jsme spolu volný čas, chodili spolu ven. Ale jednoho dne mi rodiče oznámili, že se budeme stěhovat a já jsem začala brečet. Nevěděla jsem, co mám dělat. Přišla jsem ze školy a všechno bylo sbaleno. Myslela jsem, že se mi to zdá. Když jsem to oznámila kamarádům, byli z toho smutní. Tolik jsem s nimi prožila a často jsme si plánovali, co budeme dělat v budoucnosti a že budeme bydlet blízko sebe, ale jak vidíte, tak se mi to nesplnilo. Naše nové bydliště byla Kroměříž. Dojeli jsme do Kroměříže. Je to krásné město, ale moje kamarády mi to nenahradilo. Volali jsme si, setkávali jsme se, jezdila jsem za nimi, ale už to nebylo jako dřív. Když mě máma vedla do nové školy, tak jsem se hrozně bála, jaký jsou tam děcka. Bylo mi úplně špatně a měla jsem trému. Přišli jsme dovnitř a mluvila s námi paní učitelka. Byla mi moc sympatická a řekla abych neměla strach. Když jsem přišla do třídy hned se se mnou bavila celá třída a bylo mi moc fajn. Tréma i strach byly pryč. Původně jsem si myslela, že v Kroměříži nevydržím a už tu bydlím 3 roky a je to super. A zvykla jsem si tu. Mám tu také partu kamarádů a je to úžasná parta a někdy si říkám, že by mi ji nikdo nenahradil. Já si myslím, že když je člověk přátelský, tak si najde přátele všude, ale na ty staré nesmí zapomínat.

KRÁLOVNU JSEM NEPOTKALA Anna Slepčíková, 7.třída ZŠ praktická a ZŠ speciální Kroměříž Jednoho dne se rodiče rozhodli, že pojedeme za naší sestrou, která bydlí v Anglii. Dva dny před odjezdem jsme se začali balit. 18.7. jsme vyjeli a v Kroměříži jsme zjistili, že jeden kufr zůstal doma v Troubkách. Tatínek se pro něj vrátil a autobus do Brna jsme stihli. Z Brna do Anglie jsme cestovali celý den. Když jsme vystoupili v Anglii na nádraží, už nás čekal bratranec se švagrem. Převezli nás autem k sestře a já jsem si hned šla lehnout. Byla jsem z cesty hodně unavená. Druhý den mě sestřenice seznámila se sousedy. Byli to Indové. Začala jsem se s nimi kamarádit. A taky chodit do školy. Moc mě to nebavilo. Učili jsme se jen dvě hodiny a pak jsme si venku celý den malovali nebo cvičili a to se mi nelíbilo. Ve školním vestibulu jsme se pravidelně každé pondělí učili tančit hip-hop s panem učitelem a paní učitelkou. To mě bavilo moc. Ve velké třídě jsme pak zpívali a od úterý už byl normální rozvrh. Zpočátku jsem nikomu nerozuměla a sestřenice mi všechno překládala. Ale brzy jsem rozuměla a potom začala mluvit anglicky. Když jsme šly s maminkou k paní doktorce, maminka se domlouvala rukama a rusky a já jsem už paní doktorce překládala do angličtiny, co chtěla maminka říct. V té škole, kam jsem chodila, měli ve vitrínkách oblek Harryho Pottera, koště a mušku, protože se v ní natáčely některé filmové scény. Jídelna byla úplně jiná, než u nás. Museli jsme vyplnit formulář a pak jsme si v jídelně mohli vzít, co jsme chtěli. Maso a colu ne, byly tam jen zeleninové a ovocné saláty nebo fazole v bagetě a na pití džus nebo ovocný mošt. Když jsem se vrátila ze školy domů, napsala jsem si úlohy a šla ven za kamarádkami. Chodili jsme i na disko párty. Jednou jsme tam s celou třídou předvedli, co jsme se naučili v hodinách tanců. Zanedlouho po našem příjezdu se má kamarádka Indka vdávala. Tři dny bubnovali na bubny. Měla jsem okno do dvora a pod ním stále bubnovaly bubny. Pozvali mě k nim domů a pomáhala jsem jí se oblékat do svatebních šatů a malovat. Nevěsta

 42 

měla dvě dírky v nose, z kterých visely dva řetízky až ke korunce na hlavě. I mně půjčili indické šaty. Byly krásné, ale bylo mi v nich moc velké teplo. Jednou se maminka s tatínkem rozhodli, že se zase vrátíme domů do Česka. Zabalili jsme kufry, koupili jízdenky a odjeli. Ráda bych se do Anglie vrátila. Aspoň za sestrou a sestřenicí na prázdniny.

il. Markéta Hrabincová

 43 

Dočetli a dolistovali jste až na poslední stránku sborníčku Kde končí svět… 2011. Už pojedenácté se čtyři knihovny Zlínského kraje spojily a připravily pomyslné literární klání pro děti do patnácti let. Každá z knihoven vyhlásila a vyhodnotila své regionální kolo, nejlepší práce postoupily do kola krajského. To letos pořádá uherskohradišťská knihovna, která řídila práci krajské poroty, připravila vyhlášení výsledků krajské soutěže i vytištění tohoto sborníčku. Ačkoli každá z knihoven letos zvolila jiné téma pro tvorbu dětí, i tentokrát se ukázalo, že všechny spojuje radost z psaní. Název našeho krajského sborníčku přitom vychází z dlouhodobého projektu Klubu dětských knihoven SKIP ČR zastřešujícího aktivity knihoven pod názvem Kde končí svět. Celkem se soutěže zúčastnilo 730 dětí, z toho 480 dívek a 250 chlapců. Informaci o vyhlášené soutěži objevilo mnoho mladých začínajících autorů nejenom z našeho kraje, napočítali jsme příspěvky žáků ze stovky škol. Ve sborníčku jsou publikovány práce, které obsadily v jednotlivých kategoriích první tři místa. Hezky je doplnily ilustrace žáků výtvarného oboru ZUŠ v Uherském Hradišti pod vedením paní učitelky Radmily Doskočilové. V porotě naší literární soutěže hodnotili příspěvky profesoři i učitelé základních i středních škol, redaktoři místních novin, knihovníci i regionální spisovatelé, muzejníci či archiváři. Ti všichni měli nelehký úkol přečíst a zhodnotit básnická i prozaická díla. Věřte, nebylo lehké rozhodnout, která ze všech úžasných prací získá nejvíce bodů. Ale řeč čísel je spravedlivá a nakonec vzniklo definitivní pořadí oceněných příspěvků. Práce hodnotili: Ing. Eva Eliášová, Jana Hoferková, Mgr. Jaroslava Hradilová, Mgr. Kamila Nečasová, Eva Peprníčková, Mgr. Růžena Slováčková v Krajské knihovně Františka Bartoše Zlín; Ludmila Holbíková, Eva Oškerová, Ing. Hana Pekárková, Ing. Věra Pelcová, Bc. Pavel Zajíc v Masarykově veřejné knihovně Vsetín; Marcela Kořínková, Svatava Mášová, redaktoři z Týdeníku Kroměřížska, Kamila Rýdlová v Knihovně Kroměřížska; Mgr. Marta Eibensteinerová, Alena Kučerová, Mgr. Pavel Portl, Pavel Princ a Marcela Řezníčková v Knihovně BBB Uherské Hradiště. Děkujeme všem porotcům a Nadaci Děti-kultura-sport, která finančně podpořila vydání tohoto sborníčku. Dík patří také panu poslanci RNDr. Vladimíru Koníčkovi, Všeobecné zdravotní pojišťovně, Městu Uherské Hradiště a Krajskému úřadu ve Zlíně. Radujeme se, že i letos naše literární soutěž objevila mnoho hezkých příspěvků a věříme, že i ti, kteří nejsou mezi vybranými, psát nepřestanou, vždyť literární pokusy obohacují a zpestřují náš život.

 44 

 45 

Kde končí svět … 2011 Sborníček vítězných prací z krajské literární soutěže pro děti pořádané knihovnami Zlínského kraje Ilustrace: práce dětí výtvarného oboru ZUŠ Uherské Hradiště Vydala: Knihovna Bedřicha Beneše Buchlovana, příspěvková organizace, za finanční podpory Nadace Děti-kultura-sport v Uherském Hradišti Uherské Hradiště, květen 2011 Náklad: 500 ks Tisk: Joker, s.r.o. Uherské Hradiště Neprodejné

 46 