Kázání – Jak vyzrát nad pokušením a svárem
Neděle 9.10.2011
2.Moj 17.kap 1 Celá pospolitost synů Izraele táhla z pouště Sínu od stanoviště ke stanovišti podle Hospodinova rozkazu. Utábořili se v Refídimu, ale lid neměl vodu k pití. 2Tu se lid dostal do sváru s Mojžíšem a naléhali: „Dejte nám vodu, chceme pít!“ Mojžíš se jich zeptal: „Proč se se mnou přete? Proč pokoušíte Hospodina?“ 3Lid tam žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Vyčítali: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?“ 4Mojžíš úpěl k Hospodinu: „Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat? Taktak že mě neukamenují.“ 5Hospodin Mojžíšovi řekl: „Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky a jdi. 6Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít.“ Mojžíš to udělal před očima izraelských starších. 7To místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“ Jakub 1,13-17 13 Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. 14Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. 15Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt. 16Neklamte sami sebe, milovaní bratří! 17‚Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování‘ je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu.
Existuje jedna velmi rozšířená a velmi nebezpečná pověra. Pověra, která nás okrádá o radost ze života, o vděčnost Pánu Bohu. Víte jaká je to pověra ? Je to pověra o tom, že jako Boží děti, jako křesťané máme nárok na určitý standard, který by nám měl Pán Bůh bez jakékoliv diskuse zajistit. Tak třeba : -
že ráno vstaneme zdraví z postele, že si můžeme natočit vodu do konve a zajít čaj nebo kafe, že si máme co namazat na chleba, že se máme do čeho obléci …. a tak bych mohl pokračovat.
Jasně terénní auto, jachtu a srub v horách – to pochopíme, když každému Pán Bůh nedá. Ale základní věci, to by snad mělo být samozřejmé, nebo ne ?
Jak je nevyzrálé a zároveň jak je pošetilé takto uvažovat ! Boží myšlení není jako naše myšlení. Pán Bůh svou lásku a péči k nám přece nerozděluje na standard a nadstandard. To spíš mi hloupneme ze všech těch reklam a obchodních balíčků. Pokud by takováto jednoduchá myšlenková zkratka platila, měl mít každý Izraelec na poušti jasně stanoveno na jaký příděl chleba a vody má denně nezpochybnitelný nárok … a třeba křepelky, ty už mohly být navíc…
Takto ale Pán Bůh svůj lid nevede. Naopak, i skrze ty nejzákladnější lidské potřeby nás činí závislým na sobě. Vzniká tak zdravé napětí, kdy se všemi svými potřebami máme očekávat na něj a na jeho pravý čas, který stanovil pro jejich naplnění. …
Náš dnešní text zastihuje Izraelskou pospolitost utábořenou v Refídim. Izraelci už jsou více jak měsíc na cestě pouští do zaslíbené země. Je to dost dlouhá doba na to, aby přišli o většinu ideálů, se kterými z Egypta vycházeli. Na druhou stranu - jak se ukazuje - je to příliš krátká doba na to, aby se naučili spoléhat na Pána Boha. Prvním terčem jejich problému se tak stává Mojžíš: „Ty jsi nás Mojžíši vyvedl z Egypta , .. ty jsi to měl promyslet a ne nás vést hlouběji a hlouběji do pouště, kde už není ani kapka vody, abys nás, naše děti a naše stáda umořil žízní !“
Tahle argumentace zní docela racionálně. Ve skutečnosti jde jen o pokus přenést odpovědnost za naše životy, za naše rodiny na někoho jiného. Úvaha je asi taková: považuji se za člověka schopného uživit svou rodinu, zajistit svá stáda a je-li mi to znemožněno, pak za to musí zodpovídat někdo jiný.
Takováto optika, takovýto náhled na problémy, na jejich příčiny a řešení nevyhnutelně spěje ke sporu, ke sváru. Také mezi Mojžíšem a Izraelem vznikl spor a ne malý. Reálně hrozilo, že každý frustrovaný otec rodiny hodí jeden kámen a problém zvaný Mojžíš bude vyřešen…
Je tohle ale ta správná cesta ? Pomohlo by nějak odstranění Mojžíše Izraelcům k naplnění jejich základních potřeb ? To je samozřejmě nesmysl. Kdo tedy zklamal, když ne Mojžíš ? V prvním verši dnešního textu čteme: Celá pospolitost synů Izraele táhla z pouště Sínu od stanoviště ke stanovišti podle Hospodinova rozkazu.
To je vážná věc ! Kdyby byl Izrael na cestě vzdoru, kdyby šel po svých cestách, nedivili bychom se komplikacím, ale narazit na problémy na cestě podle Hospodinova rozkazu ? Budete se divit, ale i na Božích cestách někdy narazíme … To je pak největší pokušení začít ze všeho obviňovat právě Pána Boha. Zeptám se opatrně: že by Pán Bůh nemyslel na to, že jeho lid bude potřebovat vodu – tak základní věc ? Že by záměrně vedl Izrael někam, kde není šance získat ani kapku vody ? Ap. Jakub nás v 1.kapitole svého listu napomíná: 13 Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. 14Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.
Ano, ve chvíli, kdy jsme na dně, ve chvíli, kdy selhává uspokojení našich základních potřeb, je naprosto správné - a dokonce často jedině možné - obrátit se na Hospodina, na našeho otce a stvořitele Pána Boha. Ne ale v reptání a v pocitu bohorovnosti, ale v slzách a pokoře… Nechtějme ho ale pokoušet, chtějme ho uctívat. A to i v dobách nenaplněných potřeb, nejen našimi díky, ale také prosbami – a především vírou, kterou v něj v takových chvílích dovedeme vložit.
… Na úpěnlivou modlitbu Mojžíše odpovídá Pán Bůh zázrakem … Nejde tu ale rozhodně o nějaké čarování s Mojžíšovou holí ! My si takto zázraky rádi představujeme – něco se zabalí do ubrousku, kouzelnou hůlkou se nad tím mávne a je to …
Zamysleme se nad tím ale rozumně ! Ta voda přece nevyšla ze skály proto, že by měl Mojžíš nějakou zázračnou hůl, která vyvede vodu odkudkoli. Ta voda z té skály vyšla proto, že už jí nejspíš několik desítek let před tím, v té konkrétní skále, Pán Bůh nachystal. Proto je až sem do Refídim všechny přivedl. Měl pro ně totiž to místo připravené. Izraelcům zbýval už jen ten poslední krok - tu vodu, od které byly jen pár kroků, objevit a přijmout. … A oni se přitom málem utloukli. Vystříleli tisíce nadávek , zatínali pěsti a skřípali zubama.
Proč je ale tedy tak dlouho Pán Bůh napínal s něčím tak zásadním jako je voda a žízeň ? Ta otázka je nasnadě a s ní i odpověď, kterou jsme nakousli už na začátku. Pán Bůh není zdravotní pojišťovna nebo telefonní operátor, aby ti za příslušný paušál garantoval nějaký pochybný standard ! Pán Bůh je náš otec, který dokonale zná všechny naše potřeby a je připraven je naplňovat ve svůj čas a na místech, která k tomu určil.
Z naší strany se žádá pouze poslušnost a důvěra ! Proč ? Už jsme o tom dnes četli… Každý kdo očekává na naplnění nějaké své tělesné nebo duchovní potřeby se ocitá v pokušení si tu nepohodlnou dobu čekání zkrátit a naplnit si své potřeby po svém. Zrovna u té žízně to jde asi těžko, ale u ostatních věcí si to dovedu představit. Každý z nás určitě jako dítě zažil, když se už fakt nemohl dočkat oběda a tak několik desítek minut před tím než maminka prostřela na stůl „zbagroval“ půl krabice bonboniéry nebo tabulku čokolády… Co následovalo ? Nad výborným obědem jsme pak ohrnuli nos, byli jsme podráždění a s maminkou jsme se dohadovali kolik toho ještě musíme sníst. Nakonec i maminka zapochybovala, zda se jí opravdu oběd povedl, a byla pak až do večera nervózní na tatínka… A ten pak zase druhý den v práci na své kolegy atd.
A příčina toho všeho ? Naše legitimní (oprávněná) potřeba, žádost – a její nelegitimní (neoprávněný) způsob naplnění. Nějakých těch deset, patnáct minut, někdy ale také deset, patnáct dní nebo i let,… které dělí skutečné hluboké vnitřní uspokojení od toho falešného, které působí podráždění a svár … …
Pramen vytrysklý ze skály v Refídim pojmenoval Mojžíš Massa=pokušení a Meriba=spor. K Pánem Bohem připravenému zázraku se Izrael dostal pochybnou zkratkou v podobě reptání, vyčítání a vyhrožování. Už nikdy z ní tak nemohl mít tolik, jakoby k ní došel cestou trpělivosti a pokory. Proto tak neobvyklé pojmenování životadárného pramene.
Možná někoho zklamalo, když jsem řekl, že zázrak s vodou v Refídim měl Pán Bůh zřejmě desítky let před tím, než Mojžíš udeřil do skály, připravený. Skutečně se domníváme, že aby byl zázrak zázrakem, nesmí být předem připravený ? Není dost nadpřirozené už to, jakým způsobem Pán Bůh věci připravuje a kombinuje ?
Pozor, rozhodně si v tomto případě nepleťme Boží moc s nějakými okultními praktikami, kterými se lidé snaží podmanit duchovní svět. Jak často jsme jako děti snili o čarovné hůlce, nebo o Arabely prstenu, kterým otočíme a vše buderázem podle našich představ. Dejme si velký pozor, pokud si my sami chceme určovat, kde a kdy naplníme své potřeby, nejde o Boží zázraky, ale o nečisté a zavrženíhodné čarování s nepředvídatelnými důsledky.
Pokud jde o Boží zázraky má - na rozdíl od pověr a čarování - zásadní význam naše víra, kterou přijímáme již to co je téměř hotovo ! Přesněji řečeno jde tu o skutek víry, kterým dosahujeme na to, co je pro nás připraveno. Jeden známý český teolog vykládá výrok ap. Jakuba o tom že víra bez skutků je mrtvá, těmito slovy : „Na co je rybářský prut není-li používán k rybaření, na co je nám kuchyňská vařečka není-li používána k vaření a na co je nám víra, není-li používána k věření…“ Židům 11,1-2 Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.
Jako shrnutí dnešního kázání k tomu dodávám – věřit znamená trpělivě očekávat naplnění našich potřeb, vstupovat do zázraků, které jsou pro nás připraveny. Někdy připravený zázrak aktivujeme tím, že přiložíme ruku k dílu. Jindy ho Pán Bůh aktivuje skrze naše bližní… V případě úpěnlivé modlitby máme i ty zkušenosti, že někdy dochází i k samovolné aktivaci zázraku na naši zoufalou prosbu „Pane smiluj se!“…
Vždy je, ale to zásadní, zda své standardní i nadstandardní potřeby (to už je na každém z nás jak to hodnotíme) necháváme naplňovat Pánem Bohem a nebo si k nim hledáme pohodlné a rychlé alternativy – jestli žijeme z víry a nebo z pověr, ze kterých proudí pokušení a svár… Ap. Jakub to shrnuje slovy: 16Neklamte sami sebe, milovaní bratří! 17‚Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování‘ je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu.
A 1.Kor 10, 13 k tomu dodává: Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.
Pokud máme od Pána Boha dar víry, používejme ho ke každodennímu „věření“, jen tak můžeme vyzrát nad pastmi, které na nás – mimochodem také už dávno dopředu - nastražil Satan. Těmi pastmi jsou všelijaké naše pověry a pokušení a svár, který v našem životě působí.
Mějme víru Boží ! A duchovní oči otevřené, abychom se všem takovým pastem vyhnuli a mohli vstupovat do Pánem Bohem připravených zázraků.
AMEN
