Kázání Daniel 7-12 (kapitola 7) Danielova vidění Tři apokalyptické vize a modlitba Daniela (7-12) První vize Syna Člověka (kapitola 7) Pozadí 7,1 a úvod Když si povídám s lidmi, zaznamenávám v zásadě tři druhy výpovědí. Jedni jsou spokojení a jsou vděční za to, že žijí a nemůžou si na nic stěžovat. Těch je popravdě málo, ale jsou tací. Druhá skupina lidí je opačného ražení a často neumí nic jiného, než si od rána do večera stěžovat, jak je to hrozné. Ať už je to manželství, rodina, přátelé, škola, práce, zdraví... ať se dotknete jakéhokoliv tématu, všechno je černé. A třetí skupina je někde mezi. Ať už patříte ke kterékoliv skupině, má vám dnešní text co říct. Pokud ale patříte k lidem, co procházejí těžkostmi a trápeními, může k vám nasledující téma promluvit velmi silně. To je totiž přesně situace čtenářů našeho dnešního textu. Jsme v době ekonomické nestability, mnoho lidí ztrácí práci nebo ji naopak nemůžou najít. Pokud ji nemají ani neztrácí, pracovní podmínky se zhoršují, ať už je to finančně, sociálně nebo jinak. Málo kdo dnes by řekl, že situace je velmi příznivá. Zkusme alespoň na následujících dvacet až třicet minut odhlédnout od našich trápení a těžkostí a zamysleme se spolu nad naším tématem a textem. Po předchozích setkáních nad knihou Daniel se dostáváme k nejdůležitější kapitole celé knihy Daniel. Budeme mluvit o vidění posledních věcí v 7. kapitole Daniela. Protože je ale toto téma náročnější, dovolte mi na úvod udělat několik poznámek a vytyčit směr našeho putování. 1. Bible a dokonce sám Pán Ježíši se zásadně brání vypočítávání doby konce světa. Sám Ježíš řekl, nikdo nezná dne ani hodiny, jen Otec v nebesích. Proto neočekávejte, že dostanete odpověď na otázku, kdy to už přijde. 2. Vyvarujeme se extrémům, budeme sen číst především očima dějin a událostí, co se staly. Můžete se totiž setkat s mnoha přehnanými výklady, které opouštějí historický a biblický rámec a pouští se daleko na otevřené moře spekulací a to obvykle dopadá hodně špatně. Pokud se dotkneme budoucnosti, zůstaneme pevnýma nohama na zemi a nebudeme opouštět biblické souvislosti, které dobře známe.
3. Vidění je zasezeno podle nejlepšího posouzení do 2. století před Kristem, text musel být sepsán mezi roky 167 a 163, kdy Židé procházeli tvrdým útlakem od Syrské Seleukovské dynastie. Za krále Antiocha IV. Epifana byl znesvěcen chrám a židovství bylo vystaveno tvrdému útlaku. Osvobození od tohoto tlaku si Židé připomínají během svátků světel, Chanuky, který se letos slaví 1.-9. prosince. Židé si při tomto svátku zapalují svíčky, jako my dnes jsme zažehli první adventní svíci. 4. 7. kapitola obsahuje zvláště v době adventní pozoruhodný průhled k majestátu druhého příchodu Ježíše Krista, zvláště, když si postupně jako církev uvědomujeme Kristův první příchod do světa jako člověk. Tím spíš je to apel, abychom nezapomněli, že žijeme v době mezi prvním a druhým příchodem a nezapomněli na to, že Ježíš přijde po druhé jako soudce a bude soudit tento svět. 5. 7. kapitola je líčena jako vidění Syna Člověka a je součástí 3 apokalyptických vizí a modlitby Daniela v kapitolách 7-12. My se budeme zabývat pouze první vizí, viděním v 7. kapitole, abychom mohli dobře vysvětlit, co složité obrazy znamenají a co nám může text říct dnes. 1. 1-8 Zvířecí alegorie o lidských dějinách Daniel 7:1-8 V prvním roce vlády Belšasara, krále babylónského, viděl Daniel sen, vidění mu prošla hlavou na jeho lůžku. Hned tedy v hlavních rysech ten sen popsal. Stejně jako 5. kapitola, na kterou kázal Petr, i naše 7. kapitola je vložena do událostí vlády krále Belšasara, což byl spoluvládce Kýra Perského v Babylóně za doby nadvlády Persie, pravděpodobně mezi roky 549-539. Tedy krátce před návratem Židů do své vlasti po 70 letech exilu. Daniel řekl: "Viděl jsem v nočním vidění, hle, čtyři nebeské větry rozbouřily Velké moře. 3 A z moře vystoupila čtyři veliká zvířata, odlišná jedno od druhého. 2
Vidění je hodně podobné tomu ve druhé kapitole a jelikož máme v druhé kapitole ukázku toho, jak vidění vykládat, můžeme se o to společně pokusit. Čtyří zvířata reprezentují čtyří střídající se říše nebo také čtyři krále, jak vidíme v kapitole dále a je jasné z kontextu.
Čtyří větry znamenají čtyří světové strany a moře odkazuje ke středozemnímu moři, tedy jedná se o politickou situaci v okolí Palestiny. Zároveň moře může znamenat oceán národů, které jsou jako v moři pohlceni střídajícími se říšemi. Moře v jazyku Židů rozhodně nesymbolizovalo něco dobrého, vnímali je rozhodně nepřátelsky. To odpovídá i nepřátelské situaci, ve které se Židé nacházeli. 1. zvíře 4 První bylo jako lev a mělo orlí křídla. Viděl jsem, že mu byla křídla oškubána, bylo pozvednuto od země a postaveno na nohy jako člověk a dáno lidské srdce. Lev představuje první říši, tedy Novobabylónskou, to jsme již viděli dříve ve výkladu k první a druhé kapitole Daniela. Orlí křídla představují symbolicky krále Nabúkadnesara a oškubání křídel znamená jeho ponížení. Pokud mi dovolíte krátkou poznámku, Bůh ustanovuje a odvolává vládce a když si uvědomíme pýchu dnešních politiků, můžeme se jen zasmát, protože jejich postavení je přinejmenším dočasné, tak jako bylo to Nabukadnesarovo. Bůh pokořuje vládce a můžeme se těšit na pokoření pyšných diktátorů, tyranů a lidí, kteří zneužívají svého politického postavení. 2. zvíře 5 Hle, další zvíře, druhé, se podobalo medvědu. Bylo postaveno tváří k jedné straně. Mělo v tlamě mezi zuby tři žebra a bylo mu řečeno: »Vstaň a hojně se nažer masa!« Druhé zvíře – medvěd – představuje podle klíče v druhé kapitole Médskou říši a následně mocnější Perskou říši. Tři žebra představují tři části Perské říše – Babylón, Lýdii a Egypt. Žraní masa je živý obraz dobývání území pomocí tažení.
3. zvíře 6 Potom jsem viděl, hle, další zvíře bylo jako levhart a mělo na hřbetě čtyři ptačí křídla. Bylo to zvíře čtyřhlavé a byla mu dána vladařská moc. Levhart zahrnuje Řecko a rychlé dobývání za doby Alexandra Velikého v letech 334-330 a čtyři hlavy představují rozdělení, ke kterému došlo po jeho smrti v r. 323. Z nich stojí za to zmínit Sýrii a Palestinu, které připadly Seleukovské dynastii a Egypt, který připadl Ptolemajovcům. 4. zvíře 7 Potom jsem v nočním vidění viděl, hle, čtvrté zvíře, strašné, příšerné a mimořádně mocné. Mělo veliké železné zuby, žralo a drtilo a zbytek rozšlapávalo svýma nohama. Bylo odlišné ode všech předešlých zvířat a mělo deset rohů. Tady začíná být výklad zajímavější, protože je možné vidět čtvrtou říši buď jako Řecko nebo jako Řím. Když zvolíme první možnost, text v zásadě uzavřeme jako historický a už nám toho moc nepoví a půjdeme i dál v historických souvislostch židovských dějin. Pak není možné v textu vidět příliš zřetelně přesah na Krista. Pokud se ale přikloníme k Římu, začíná text nabírat zajímavé rysy. Řecko za doby Makabejských a Hasmonejských je možné zahrnout pod třetí zvíře a pak se nám otvírá možnost průhledu až do doby nadvlády Říma nad Palestinou. Jinými slovy, dostáváme se do doby narození Ježíše z Nazaretu a pak začíná text dávat poněkud hlubší význam. Pokud předpokládáme, že je text z druhého století, není to vůbec nesmyslné a umožňuje nám to vykládat text v kontextu přicházejícího svátku Adventu. Pro křesťansky orientovaný výklad je to velmi logické a správné řešení. Prohlížel jsem rohy, a hle, vyrostl mezi nimi další malý roh a tři z dřívějších rohů byly před ním vyvráceny. Hle, na tom rohu byly oči jako oči lidské a ústa, která mluvila troufale. 8
Teď je opět možné nechat text v jeho historickém znění a vidět v rohu Antiocha Epifana, který znesvětil chrám a způsobil Židovskému národu trauma a nebo můžeme jít trochu dál a vidět v rohu Antikristova rouhavá ústa.
Pak bychom šli cestou výkladu podle Zjevení Jana 13. kapitoly. Taková možnost je logicky otevřena, tu ale ponechám na jiné kázání. 2. 9-12 Soud pozemských vlád Věkovitým Daniel 7:9-12 9 Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec - plameny ohně, jeho kola - hořící oheň. 10 Řeka ohnivá proudila a vycházela od něho, tisíce tisíců sloužily jemu a desetitíce desetitisíců stály před ním. Věkovitým je z kontextu myšlen Bůh Otec. Kolem něho jsou mnohočetné zástupy andělů a všech, kdo jej uctívají. On má všechnu moc a jemu všechno náleží. On je líčen jako soudce a jako bojovník, který bude bojovat proti zlu. Typický starověký obraz válečného vozu, ohně a plamenů ukazují, že zde máme mít bázeň, svatý strach před někým, kdo jde do války s tím zlým. Zasedl soud a byly otevřeny knihy. Pokud bychom četli text v kontextu Zjevení Jana 20. kapitoly, okamžitě bychom chápali, že jde o soud před velkým bílým trůnem nad hříchem člověka a satanem. Jsou otevřeny knihy, v originále svitky, knihy zaznamenávající zlo těch, kdo jednali proti Bohu. Ti jsou souzeni, odsouzeni a zničeni. Je otevřena ale i kniha nebo chcete-li svitek, života, na kterém jsou napsána jména těch, kdo nebudou souzeni podle svých zlých skutků, ale podle víry v Ježíše. Ti nebudou zničeni a uvrženi do ohnivého jezera. (Zj 20, 12; Gn 19,24; Iz 66, 24; Mal 4,1; Mt 5,22.29.30; 10,28; 2. Pt 2,4) Tyto strašlivé obrazy odjakživa představovaly noční můry nejen dětí, ale i dospělých. Musíme si uvědomit, že se jedná o starověké obrazy, které nám chtějí říct velmi silně a to i emotivně, že zlo bude po zásluze potrestáno.
Jak by jinak bylo možné mluvit o spravedlivém Bohu, který by nechával hřích proti němu bez trestu? Jak bychom mohli mluvit o lásce, kdyby neexistovala spravedlnost? Jednoduše – nemohli. Láska a milosrdenství Boží je určeno těm, kdo se od zla odvrátí, ne těm, kdo vesele hřeší dál. Ti, kdo věří a následují Krista, jsou zapsáni v beránkově knize života a nemusí mít strach. Jen je potřeba varovat, že jde o celoživotní proces změny a následování. Nemůžeme si myslet, že pro jednu modlitbičku v dětství nebo pro jedno vyznání je náš život zaručen. To by jistě bylo naivní a dětinské. Vždyť sám Kristus nás křesťany varuje, ne každý, kdo mi říká, Pane, Pane, vejde do Božího království. Víra v Boha není žádný apendix. Není přívěšek nebo nadstavba našeho života. Víra v Boha je život sám. Je jeho smyslem. Ježíš řekl: Já jsem život. Proto I naše víra v něj představuje celý život. Jediná možnost je život celý Jemu vydat. Je třeba chápat obrácení k Bohu jako neustálý proces navracení se a obracování se k Bohu. Nejde o věčnou sebelítost a deprese. Naopak, odpoutání od hříchu a tmy nás vede k novému životu, lásce k druhým a naději, že život má smysl. Navíc smíme mít naději, že smrtí život nekončí, ale můžeme žít od přítomnosti dál na věčnost. 11
Tu jsem viděl, že pro ta troufalá slova, která roh mluvil, viděl jsem, že to zvíře bylo zabito, jeho tělo zničeno a dáno k spálení ohněm.
Antikrist je odsouzen. Jeho rouhání potrestáno a jeho uvrženo do ohně a spáleno. To jsou obrazy, které opisují, že zlo, které v současném světě zakoušíme, není trvalé, ale naopak. Bude zničeno a spravedlnost zvítězí. I když nám to teď tak nepřijde. Uvažte, jak moc absurdní to muselo připadat Židům, kteří se dostali do područí cizí nepřátelské dynastie, která se snažil jejich víru i národ zahubit. Zbylým zvířatům odňali jejich vladařskou moc a byl jim ponechán život do určité doby a času. 12
Balylón, Médie, Persie a Řecko bylo uchváceno Římem a jejich existence v jisté míře pokračuje v rámci jiných politických celků až dodnes. Idiom doba a čas symbolizuje neurčitou a neohraničenou délku. 3. 13-14 Noční vidění Syna Člověka Daniel 7:13-14 13 Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. 14 A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno." V poslední části našeho textu se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu. Došli jsme ke krásnému obrazu Syna člověka. Když jsme vysvětlili, že hledáme průhled k Božímu království, nejen striktně historickou interpretaci řekněme jasně: Syn člověka je židovský termín pro Mesijáše, tedy Krista. Máme zde dvě postavy, jednu jsme již vysvětlili před chvílí. Věkovitý je Bůh Otec, který sedí na trůnu, odkud soudí celý svět z jeho hříchu. K němu přichází jeho Syn a jde přímo až k Otci. Synu – to je jasné z kontextu i z celého Písma – je dána moc. Vladařská moc, sláva a království. Římská říše padla, po ní padla spousta dalších říší. Je ale jasné, že Boží království, kterému vládne sám Bůh – Boží Syn – Ježíš Kristus, neskončí. Protože je Ježíš Král, musíme jej uctívat tak, jako uctíváme Boha Otce. Nemůžeme být křesťany a nebo věřícími, aniž bychom uctívali Ježíše jako našeho krále. Pro nás je to ale zároveň ujištění a zaslíbení, že navzdory přítomnému zlu a neštěstí, jakkoliv je velké, je to Boží království, říše, která nemůže být zlem přemožena. Naopak, zlo bude zničeno a spravedlnost a láska zvítězí.
Shrnutí 1. Na první části textu jsme si v dějinách ukázali jak je lidská vláda relativní, jak se moci a vlády mění. Babylón vystřídala Médie a Persie, ty Řecko a Řím. 2. Ukázali jsme si, že kromě historického výkladu, který nám neumožňuje vyjít dál můžeme celý text vidět jako průhled k Božímu království. Bůh je spravedlivý soudce a nenechá hřích bez trestu. Budou otevřeny knihy a hřích bude spravedlivě souzen. Jen ten, kdo bude zapsán v knize života má naději na život. Pokud bychom odmítli soud a nevěřili v Boží spravedlnost, láska a milosrdenství by byly jen prázdné pojmy. Nemůžeme si vytvářet falešnou naději, že se jednou stačí vyslovit a pak už je vše hotovo. Musíme neustále věřit a měnit se, jinak to nemá smysl. Když jdeme vpřed, náš život má smysl a postupně se mění k dobrému. Smíme mít naději, že spravedlivý soud nakonec zničí bezpráví a zlo a i když procházíme těžkými zkouškami, můžeme se spolehnout na spravedlivého Boha. 3. Boží království vytrvá věčně. Ježíš Kristus je jeho králem a jeho proto máme uctívat. Nakonec všichni uvidí Ježíšovu slávu a kde všechna království končí, to Boží trvá. Víra není apendix. Není přívěškem nebo přídavkem. Je životem samotným. Jediná možnost je vydat naše celé životy Ježíši Kristu a jeho následovat. Amen
