Kateřina Janouchová. Švédský rodinný thriller. Mladá fronta

Kateřina Janouchová NALEZENEC Švédský rodinný thriller

Mladá fronta

Ze švédského originálu přeložila Lucie Johnová.

Text © Kateřina Janouchová, 2010 Translation © Lucie Johnová, 2014

První část

Miminko nesmí prochladnout. Opakovala si ta slova jako nějakou mantru, snažila se tak udržet si odstup od svých pocitů. Ocitla se poprvé tváří v tvář svému životu a vidí ho takový, jaký skutečně je. Nejradši by všechno prostě nechala za sebou. Porodní bolesti, bezmoc. Dítě představuje problém z hlediska minulosti i budoucnosti. Tolik bolesti a žalu! Tolik strachu. A tak obrovský pocit viny. Ale když to malé zmizí, bude možná schopná jít dál. Stát se novým člověkem. Může se pokusit zapomenout. Bylo léto, ale ona věděla, že novorozeňata mohou prochladnout i  teď, to se naučila. Oblékla holčičce tričko s  dlouhými rukávy, dupačky, ponožtičky. Dala jí i svetřík a přes to všechno jí natáhla kombinézku. Zabalila ji do deky. Poznává v obličejíčku novorozeněte své vlastní rysy? Nebo, což by bylo ještě horší, poznává v  něm rysy své matky? Nebylo snadné odtrhnout od té maličké tvářičky pohled, odvrátit se od podoby, která svědčila o tom, že ona a dítě patří k sobě. Přesto to musí udělat. Nemá na vybranou. Kruh se uzavřel. Splatila starý dluh, odčinila skutek, který způsobil tolik trápení. Za  přísnou šedou fasádou téhle budovy čeká bezpečí a  život, lidé, kteří by měli být schopni porozumění. To, co teď dělá, dělá kvůli té maličké, ale také kvůli sobě. Dělá to proto, aby se zachránila, aby mohla žít dál. Její matka mluvila o osudu. O tom, že se musí podřídit tomu, co je jejím údělem. Ale ona to odmítla udělat. Ne, ona se nevzdá. Dítě se ozvalo. Má hlad. No samozřejmě. Najednou byla hrozně unavená, netoužila po ničem jiném než si lehnout, poddat se vyčerpání. Nechtěla si připouštět, že malá musí jíst, nechtěla tu drobounkou pusinku cítit na svém těle. Co by to s ní udělalo? Mohly by se jí zmocnit pochybnosti. Mohla by si to rozmyslet. Když procházela mezi zaparkovanými auty, v hlavě jí vířily myšlenky jedna přes druhou. Opravdu nemá na vybranou? Není tu nějaká jiná možnost? Na okamžik měla před očima jiný život. Život, v němž

by figuroval uklizený byt, bílá dětská postýlka, nad kterou by byly zavěšené pestrobarevné hračky, na okně by stály kořenáče s květinami, na poličce by bylo narovnané umyté nádobí. Jistota a bezpečí, žádné drama. Klid a mír a maličké děťátko, které by se batolilo po místnosti. Ona sama, spokojená se svým životem. Máma. Někdo, kdo by ji miloval, děťátko, které by ji potřebovalo. Někdo, komu by mohla lásku oplácet. Koho by mohla milovat beze strachu. Nějaký muž? Ne nezbytně. I když možná by se přece jen měl vrátit, snad by tam přece jen měl být. Odpustit. Ne. Tohle by nezvládla. Neví, jak na to. Neumí milovat. Člověk, který se nikdy neměl možnost podobnou souhru naučit, se pohybuje na tenkém ledě. A kdyby se z ní měla stát druhá Ragnhild… jaká hrůza! Za těchto okolností bude lepší, když se zachová zodpovědně tady a teď. To nejmenší, co pro své děťátko může udělat, je, že mu zajistí lepší život, než měla ona sama. Pro jiné lidi je těžké dát někomu sbohem. Pro ni však loučení vždycky znamenalo něco pozitivního. Zato se bála setkání. Návratů. Najednou se za ní vynořilo nějaké auto. Ustoupila stranou. Neotočila se. Hlavně ať tady nezastaví. Ať tu z něj někdo nevystoupí. Ale vůz ji minul a jel dál. Znovu na ulici osaměla. Konečně je u cíle. Nadešel čas se rozloučit. Maličká usnula. Nejspíš je to jedině dobře. Už neotálela a odložila tašku s dítětem na zem. Potom zazvonila. Dlouze. Když se z domácího telefonu ozval nějaký hlas, trhla sebou. Ale neohlásila se, jenom zazvonila znovu. Držela prst na tlačítku zvonku a poslouchala rozčilený hlas na druhém konci. Dítě, které leželo na zemi kousíček od jejích nohou, se ošilo. Ale to už teď není její věc. Naposledy se na holčičku podívala. Znovu stiskla tlačítko zvonku. Pak se otočila a rozběhla se pryč.

Cecilie se dívala na  úzký proužek bílého plastu a  trochu se jí třásla ruka. První čárka se na  těhotenském testu objevila okamžitě – tak jako vždycky. Technický důkaz, že test funguje, jak má. Teď bude třeba chviličku počkat, zhruba půl minuty. Někdy to bylo méně. Někdy více. Napjaté, srdcervoucí, nervózní čekání. Kratičká chvilka, která je přitom rozhodující. Rozdělí čas na „předtím“ a „potom“. Druhá modrá čárka, stěží viditelná, je vlastně celkem bezvýznamná. Přesto je ale v tuhle chvíli důležitější než cokoli jiného. Dramata všedního dne. Člověku mohou připadat hrozně vzrušující a  osudová. A  ona tu teď sedí uprostřed představení a  připadá si podivně odkrytá a zranitelná. Kulisy k tomuhle scénáři byly tvořeny opotřebovanými zubními kartáčky v pestrobarevných kelímcích, flekatými koberečky do koupelny a vlhkými ručníky na sušáku. Cecilie se posadila na okraj vany a nechala ruku s těhotenským testem klesnout na stehno. Zvenku k ní doléhaly hlasy, holčičky se smály a John něco volal. Její rodina byla velmi blízko, a přitom v jistém smyslu hrozně daleko. V tuhle chvíli je sama, sama se musí vypořádat s tím, co se stalo. Umyvadlo by potřebovalo nastříkat čisticím prostředkem a pořádně umýt, uvědomila si, když jí zrak padl na šedivý povlak na lesklém bílém smaltu. John po sobě nikdy nedokázal pořádně uklidit. Sice po holení spláchl z umyvadla zbytky vousů, ale s těmihle „jemnými detaily“, jak jim říkal, už si hlavu nelámal. Šedý povlak na umyvadle. Jako by tyhle věci byly vždycky výhradně jejím údělem. Občas se stávalo, že si čistila zuby a zároveň drhla umyvadlo, prostě jí to nedalo. Schopnost dělat víc věcí najednou. Tohle prokleté nadání! Skutečnost, že ženy dokážou zároveň provádět několik různých činností. Nicméně někde v  hloubi duše se jí tahle její schopnost zamlouvala. Díky ní budou zuby vyčištěné a umyvadlo znovu bílé. Jenže právě teď na to neměla sílu, neměla chuť být onou schopnou a pečlivou osobou, která neustále podává skvělé výkony a udržuje věci v pořádku. Proužek bílého plastu, který držela v ruce, jí připadal hrozně těžký. Srdce jí bušilo, měla dojem, že si přidává několik divokých úderů navíc. Příval adrenalinu. Její nitro se pokoušelo vysílat signál o  hrozícím nebezpečí. O  tom, že se něco chystá, že se má něco stát. Vlastně už to věděla předem, vycítila to. Tak tomu bylo vždycky, pokaždé, když

v minulosti na takovýhle proužek bílého plastu čurala. Tělo jí dávalo jistá znamení. Někdy sice nějaký čas mlčelo, ale nikdy nedokázalo své tajemství skrývat dlouho. Všechny příznaky tu byly, hezky zjevné a jasné. Únava, přecitlivělost, při chůzi zřetelně cítila, jak má ztěžklá ňadra, jako by se jí výrazněji houpala. Poslední dny si víc uvědomovala jejich existenci, cítila, jak se jí bradavky třou o měkkou látku podprsenky. Nemluvě o tom, jakou má neustále chuť na nakládanou řepu. Všechna tahle drobná vodítka dávala dohromady ucelený obraz, v té skládačce už mnoho dílků nechybělo. Přesto tomu však stále nedokázala tak úplně uvěřit. Ona, Cecilie Lundová, matka čtyř dětí, že by byla těhotná? Znovu? Pohnula rukou a zvedla si těhotenský test blíž k očím. Trochu je přimhouřila. Uplynulo už víc než půl minuty. A samozřejmě že tam ten druhý proužek byl, teď ho bylo vidět daleko zřetelněji. Napřed byl jen světlounký, bleděmodrý jako první jarní pomněnka. Vzápětí jí však barevná čárka přímo před očima ztmavla a zvýrazněla, takže připomínala spíš chrpu. Nabyla jasného odstínu, který nepřipouštěl, aby se nad ním jen tak mávlo rukou. Ceciliinou vůbec první reakcí byla živelná, překypující radost. Tělo funguje, jak má, přírodě byl dán volný průběh. Jisté buňky se spojily, podařilo se jim završit onu nebezpečnou cestu jejím tělem. Před očima se jí začaly odvíjet scény, které se možná v budoucnosti odehrají, obrázky těhotenského bříška, porodu, krve a bolesti. I toho, co bude následovat, oněch dlouhých měsíců plných radosti a neklidu. Přivést na svět děťátko, ach, jak dobře to zná! Probdělé noci a starost, jestli miminko není nemocné, dlouhé čekání, než se její tělo po porodu zotaví. Kojení. Prvotní radost vystřídaly střízlivé úvahy, které ji přenesly zpátky do současnosti. Není přece tak naivní, aby si skutečnost lakovala narůžovo, vždyť už tím vším prošla čtyřikrát a má toho spoustu za sebou. Mít pět dětí není žádná legrace, člověk k tomu nemůže přistupovat lehkomyslně. Mít pět dětí je velká věc, něco ohromujícího. A k tomu ještě ty vztahové záležitosti, láska k Johnovi, která je nyní tak křehká. Čím víc o tom Cecilie přemýšlela, čím víc zvažovala všechny skutečnosti, tím složitější jí celý ten projekt připadal. Navenek to mohlo vypadat jednoduše, jako by už všechna správná

rozhodnutí byla učiněna. Ale pod povrchem myšlenky narážely jedna na druhou, až se jí z toho dělalo slabo. Navzdory sezením u rodinného terapeuta Gideona Zetterberga, navzdory tomu, že se v  tuhle chvíli zdálo, že je všechno v pořádku, neměla ve svých citech zdaleka jasno a nebyla si jista svým manželstvím ani tím, zda má jejich vztah vůbec nějakou budoucnost či jak by ta budoucnost měla vypadat. Jistě, ona a John zůstanou spolu, budou i nadále na jedné lodi, nerozvedou se a neprodají dům. Ale ještě tu zůstávalo několik otazníků, byly zde stíny, jež ji zároveň lákaly i děsily. Něžné hnědé oči jiného muže, vlídný hlas v telefonu, někdo, u koho nacházela porozumění. Někdo, kdo nebyl otcem jejích dětí, někdo, jehož jméno si ani nechtěla vybavovat v mysli. Hrozně ji popuzovalo, že si připadá takhle zmatená. Proč prostě nemůže být jako všechny ostatní ženy, jako kterákoli z  nich, a  mít nekomplikovaný citový život, který by jako široká řeka poklidně plynul kolem krásných břehů? Kdy ses ocitla na šikmé ploše, Cecilie Lundová? ptala se sama sebe, jak tam tak stála s  pozitivním těhotenským testem v  ruce. Proč se prostě nemůžeš spokojit s  tím, co máš? Kdysi, před necelým rokem, byla i ona takovou poklidnou, trochu línou řekou. Byla pohřbená mezi věčným mytím nádobí, praním a  domácími úkoly dětí a  myslela si, že to bohatě stačí ke  spokojenému životu bez nějakých zvláštních starostí. Jako kdyby hromady prádla a špinavé talíře mohly fungovat jako jakési očkování a chránit ji proti nepředvídatelnostem, které jsou neoddělitelnou součástí života. Babička Sonja říkávala: „Raduj se z chvil, kdy se nic neděje, holčičko, v  životě jsou nejšťastnější právě dny, na  které si ani nevzpomeneš.“ A zřejmě měla pravdu, Cecilie si však kdysi spokojeně užívala pohodlí samolibé spořádanosti a připadalo jí, že má všechno pod kontrolou. Jenže to byla jenom iluze, ve skutečnosti toho s každým ubíhajícím dnem věděla méně a méně. Když jako matka začínala, byla si většinou věcí naprosto jistá… byla přesvědčená, že má jen ty nejušlechtilejší záměry, že ji dobré úmysly ochrání před… před čím vlastně? Před zármutkem? „Zármutek přijde, ať chceš, nebo ne, ale když máš štěstí, nepostihne tě dnes, ale až zítra.“ Další Sonjina moudrá slova.

Barva borůvek, macešková modř. Druhá čárka na  těhotenském testu teď doslova svítila. Jen se na mě podívej, tady jsem, říkala jí. Jsem tady, nezbývá ti než mě přijmout. Bylo to od nich tak amatérské, tak hloupé. Prostě se nechali unést tělesnou touhou, poddali se jí. Vykašlali se na  ochranu a  chovali se jako dva nadržení puberťáci. Je tohle těhotenství výsledkem onoho dostaveníčka v  Johnově ateliéru, nebo té rychlovky na  Christinině oslavě? Cecilie cítila, jak jí do  tváří stoupá horko, a  zabrnělo ji v tříslech. John jí tehdy připadal tak nový. Jeho vůně. Jeho dotyky. Tak takhle tedy příroda vyláká z rozumného člověka děti, tím, že mu úplně zatemní mysl? Jakmile přijde ke slovu vášeň, veškerý intelekt jde stranou. Cecilie pro tu chvíli přestala myslet. Jenom přijímala a dávala a sama si také brala, dychtivě se chápala všeho, co se jí nabízelo, bylo přece třeba označit si své teritorium. Náhle Cecilie pocítila i jisté uspokojení – vždyť teď, když ona a John budou mít dítě, už Johnova případná milenka nemá co nabídnout. Ona, ta nenáviděná „jiná žena“, přece oplodněná nebyla. Kdepak, to je směšná představa, s tou ženskou by si John dítě nikdy nepořídil. Ale k  čemu je vlastně takovéhle soupeření, taková potřeba někomu něco dokazovat? Cecilie přece vůbec nic dokazovat nemusí, vždyť ona a John už mají společný život, děti, dům, všechny ty sdílené zkušenosti. A proto, právě proto, by si teď měli dát načas, měli by jeden u druhého najít skutečnou jistotu. Prostě se snažit žít bok po  boku, nikam nespěchat a  nepořizovat si hned další dítě. Copak toho nemají už tak dost, když teď s Williamem mlátí puberta, Marcus se chová poněkud vyhýbavě a holčičky pořád ještě jednou nohou stojí v  miminkovském světě? A  pak jsou tu ještě oni dva a  taky se pořád něco děje. Modřejší než soumrak nad Lindängstorgetem. Modř jasná jako Sofiiny oči, rozpustile třpytivá jako voda dole v aspdalském přístavu. Ta čárka jako by se na ni z bílého plastového proužku usmívala. Jako by jí šeptala: Jsem tady a taky tady zůstanu. Chceš mě? Přijmeš mě? Neříkej ne, řekni možná, možná, možná… Tam venku vesele povykovala část její rodiny, holčičky ve  svých bílých šatičkách a John, opálený a s úsměvem na rtech.

Vtom jí v zadní kapse džínů zabzučel mobil. Nová esemeska. Cecilie odložila těhotenský test na umyvadlo a vytáhla telefon z kapsy. „Jak se máte? Doufám, že je všechno v pořádku,“ zněla zpráva. Prostá, nekomplikovaná slova. Projev přátelské starostlivosti. Ale mezi řádky se skrývá i něco jiného. Vždyť ta zpráva je od něj. Od policisty se svůdnýma očima a neodolatelným úsměvem. Proč v ní vyvolává takový pocit studu? A proč si díky němu zároveň připadá tak jedinečná? Může mu odpovědět později. Teď toho má přece tolik na  práci. Když se vzápětí ozvalo zaklepání na dveře koupelny, rychle esemesku smazala. Jistěže mu může odpovědět později. Anebo – možná radši vůbec ne.

Moc klidných okamžiků k dalším úvahám se jí už nenaskytlo. Zmačkala obal těhotenského testu do maličké kuličky, kterou zahrabala v koši na papír hluboko mezi ostatní smetí. Nemůže ho nechat ležet úplně nahoře, to prostě nejde, nikdo by se neměl dozvědět, že si nějaký těhotenský test dělala. Do koupelny se dobývala Sofie. – Mami, nemohla bys mi učesat dva zamotance za ušima, prosila. – Vypadám hrozně rozcuchaná. Prosím, mami, mohla by sis pospíšit? Vždyť už mají každou chvíli přijít! Co to tu vlastně děláš? Holčička si ji znepokojeně prohlížela. Ještě nedávno byla Cecilie upoutaná na lůžko, po onom pokusu o znásilnění byla samá modřina a  cítila se vyčerpaná. Teď už je maminka zase na  nohou a  může být s nimi. Ale určitá úzkost zůstala, Sofie se naučila Cecilii trochu víc pozorovat a hlídat, chovala se k ní s přehnanými ohledy, až příliš dospěle. – Já… Cecilie se zarazila, najednou nevěděla, co říct. Nechtěla své dceři lhát, nepřipadalo jí to správné. Ale říct pravdu jí taky nemohla. Pětileté dítě by tomu přece nemohlo porozumět. – Chtěla jsem se jenom ještě trochu zkrášlit, odpověděla po krátkém zaváhání. – Samozřejmě chci být na té oslavě hezká. Sofie se natáhla po kartáči na vlasy. – Ale mami, ty už přece hezká jsi, moc hezká. No vážně. Mohla bys mi teď pomoct s těma vlasama? Podala kartáč Cecilii. – No tak dobře, pojď sem. Máš nějaké gumičky? Holčička se rozzářila. – Jasně! Vezmeme na to ty nový, ty s Kitty! Ty jsou nejhezčí! Sofie zatřepala světlými vlásky. – Dělej, mami, popoháněla Cecilii. Když dcerce česala vlásky a  snažila se rozmotat zacuchané pramínky, nacházela v té činnosti něco příjemně předvídatelného. – Jau, vyjekla Sofie. – Promiň, omluvila se jí Cecilie. – Ale víš přece, že se snažím být co nejopatrnější. Dětské vlasy, vždycky tak neposlušné. Jemňounké vlásky začaly elektrizovat a ježily se Sofii kolem hlavy. – Nastříkám ti na ně trochu balzámu, nabídla dcerce Cecilie.

– Jo, dobře, ale dělej! Sofie natáhla krk a vyhlédla ven do zahrady. – Už je tu babička! Skutečně nebylo nijak snadné stočit Sofiiny vlásky do  jakýchsi preclíků, jak si holčička poručila. Cecilie bojovala s jednotlivými pramínky, které nejevily zrovna moc ochoty ke spolupráci. Nakonec se jí podařilo vytvořit dva obstojné „zamotance“, které zajistila gumičkami a sponkami. – Podívej se do zrcadla, jak se ti to líbí? zeptala se. – Paráda! Díky, mami! Sofie jí vlepila na tvář vlhkou pusu. – Ale teď musíš taky sejít dolů. – Hned to bude, beruško. Jenom si ještě dám oční stíny. Sofie přikývla a otevřela dveře. – Ale slib mi, že hned přijdeš! Slib mi, že tady nebudeš moc dlouho! Cecilie se usmála. – Slibuju. Co by dělala bez dětí, bez toho, jak se neustále dožadují její pozornosti? Nejspíš by si teď lehla a bez hnutí by zírala do stropu. Jako by nikdy nemohla domyslet žádnou úvahu až do konce. V uplynulém roce byla nucena každou myšlenku, která ji napadla, odložit stranou, nacpat ji do zásuvky přetékající ostatními myšlenkami, které stačila domyslet jen napůl. Ale možná je to tak lepší. Protože co by se asi stalo, kdyby ty myšlenky skutečně do konce domyslela? Třpytivé oční stíny, lehký dotek štětce s tvářenkou, pár tahů leskem na rty. Zdá se jí to jenom, nebo opravdu vypadá vyčerpaně? Když se na sebe podívala, nebyla si tak docela jistá. Opatrně si položila ruku na  břicho. Na  břicho, které bude možná brzy opět velké a  mohutné, jako už čtyřikrát předtím. Jak se dá zvládnout pět dětí – nejspíš si budou muset koupit větší auto. A měli by dát do pořádku ten pokoj v podkroví, možná by si ho měli vzít ona a John, děti se pak můžou přestěhovat. Nebo zkrátka budou muset zrušit pracovnu, i když v  tuhle chvíli vlastní prostor asi ze všech nejvíc potřebuje William. Ten z nového sourozence nejspíš moc velkou radost mít nebude. Nebo

že by ho to naopak potěšilo? Možná zareaguje jinak, než Cecilie očekává. – Mami, no tak už pojď! Do koupelny se znovu přiřítila Sofie a zatahala Cecilii za rukáv. – Ty jsi ale krásná! Já chci taky oční stíny. Cecilie zavrtěla hlavou. – Ba ne, kočičko, na to jsi ještě moc malá. – Prosím… Aby se malé holčičky malovaly? Ani náhodou. – Babička mi malovátka půjčuje. No jistě. Christina žádné zásady týkající se spodní věkové hranice pro používání líčidel neuznávala. Cecilie si sotva slyšitelně povzdychla. – Teď už to necháme být. Pojď, jdeme. Od onoho přepadení, ke kterému došlo před několika týdny, se Cecilie mezi lidmi cítila poněkud nesvá a velmi dobře si to uvědomovala. Představa nadcházející dětské oslavy ji ochromovala a  probouzela v ní obavy. Před Sofií ale nic z toho nemůže dát najevo. Vzala děvčátko za ruku. – Pořádně si to užijeme, prohlásila a jenom doufala, že její hlas neprozrazuje, co ve skutečnosti cítí. Uspořádat dětskou oslavu na zahradě byl vděčný nápad, člověk si tak ušetřil všechen ten nepořádek v domě a děti navíc mohly být na čerstvém vzduchu. Grétka večer před onou velkolepou událostí ani nemohla usnout, konečně se budou slavit její čtvrté narozeniny! Teď byla zahrada plná dětí, které dováděly pod jabloní a jejich smích a pokřikování se nesly nad rozkvetlými zahrádkami na Lindängstorgetu. Cecilie ten obrázek s úsměvem pozorovala, pohled na hrající si děti jí zvedal náladu a  dodával jí naději. Na stole pokrytém vzorovaným voskovým ubrusem stál podnos se skořicovými koláčky, čokoládovým dortem ozdobeným lentilkami a džbánem s jasně červenou vodou se šťávou. Na oslavu byli samozřejmě pozváni i ostatní členové rodiny. Obě Ceciliiny sestry, Susanna a Marie, na sobě měly světlé šaty, Marie s sebou přivedla i své dva syny. Alexandra, Susannina dospělá dcera, se

rozhodla, že radši zůstane doma. Ceciliina matka Christina dorazila mezi prvními a  hned začala nadšeně líčit, že jí byla nabídnuta spolupráce na  novém vzrušujícím projektu – měla moderovat televizní pořad. Jeho hlavním tématem měly být vztahy, bude to vlastně takový časopis pro ženy ve formě televizního programu a Christina se má stát jeho „tváří“. Její manžel Lars-Åke se tvářil hrdě a spokojeně pokyvoval hlavou. Prababička Sonja se usadila do stínu, aby dopřála nohám trochu odpočinku, a v širokém klobouku v barvě holubičí šedi vypadala jako úctyhodná matka rodu, krásná a moudrá. Bylo zde i pár lidí ze sousedství a  jejich děti. Obrázek jako vystřižený z  reportáže v nějakém rodinném časopise, spokojená rodinka v přírodě. Cecilie se tou idylkou nechala pohltit, krájela dort a podávala ho hostům na papírových talířcích s panenkou Barbie, nalévala pití, rozdávala brčka, růžovými ubrousky utírala dětem ulepené pusy. Odmítala si připustit, že ji telefon v zadní kapse džínů přímo pálí, protože jí nabízí možnost odpovědět na jistou vymazanou esemesku. – Když se tak na všechny ty děti dívám, říkám si, jestli bych vůbec další ještě zvládla, poznamenala Marie, její mladší sestra, která si přišla stoupnout vedle ní. – Kluci už jsou přece jenom docela velcí. Vážně se mi chce znova začínat s kojením a plínkami a tak dále zase úplně od začátku? Nejsem si jistá. Ale někdy to opravdu chci. Mám dojem, jako by ještě něco mělo přijít. Máš to taky tak? Marie se napila kávy a pokračovala, aniž čekala na odpověď. – U tebe to ale nejspíš bude jiné, koneckonců máš čtyři děti a já jenom dvě, navíc Grétka je ještě maličká. Pravda, sice už ji vyloženě nekojíš, ale ještě pořád máš na starosti malé dítě. Takže ti nejspíš bude připadat přirozenější, že už žádné další děti mít nebudeš. Nebo ne? Jak je to? Tuší snad něco? Cecilie měla najednou pocit, že Marie tu novinu, kterou ona zatím nemá chuť vytrubovat do světa, nějak uhodla. Z náhlého popudu se rozhodla, že bude mlčet, že radši ani neotevře pusu. Protože jinak hrozí nebezpečí, že všechno prozradí. Lhaní jí nikdy nešlo. Teď se jenom zasmála a zahleděla se k šeříkovým keřům. Snažila se tvářit lhostejně.

– Vzhledem k  tomu, co se mezi mnou a  Johnem stalo, teď není zrovna nejvhodnější situace na takovéhle úvahy. Děti jsou momentálně to poslední, na co myslím, řekla opatrně a uhladila ubrus na stole. Marie se jí podívala do očí. Cecilie neuhnula pohledem a z poloprázdného podnosu si vzala kousek koláče. Mezitím k  nim naštěstí přistoupila Susanna a rozhovor přerušila. – Tak copak to tu probíráte? zeptala se a přihladila si dokonale načesané světlé kadeře. – Panebože, to je ale horko! A to máme jet příští týden do Barcelony. Skoro se mi tam ani nechce, když je takhle krásně, mohli bychom klidně zůstat tady ve Švédsku. – Bavíme se o dětech, informovala ji Marie. – No samozřejmě, přikývla Susanna. – Jako obvykle. – Jak se má Alexandra? zeptala se Cecilie a převedla tak řeč na Susanninu dceru. – Ale jo, jde to, díky. Ten její blog šel s popularitou hrozně nahoru, má víc návštěvníků než kdy předtím. Ale teď začala mluvit o tom, že by šla na práva. Thomas z toho má hroznou radost. A já, já taky doufám, že se do toho pustí a že najde v životě tu správnou cestu. Susanna si za řeči míchala kávu. – S malými dětmi je to asi jednodušší, co? podotkla Marie. – Zrovna jsem se ptala Cissy, jestli nechce ještě další. – Ale no tak, proboha, ovšemže ne. Co si to o mně vlastně myslíš? Cecilie energicky zavrtěla hlavou. – Když u tebe člověk nikdy neví! Dokážu si představit, že asi bude dost těžké o něčem takovém neuvažovat. Když máš neustále na očích nastávající maminky a  miminka, poznamenala Susanna, a  když se na Cecilii podívala, v jejím pohledu se odrážel pocit, který asi nejvíc připomínal zděšení. – Spíš bych řekla, že je člověk díky tomu vůči těmhle věcem imunní, usmála se Cecilie. Ale ten úsměv jí připadl prázdný. Vždyť svým sestrám lže přímo do očí. Najednou zatoužila, aby už den skončil. Představa, že položí hlavu na polštář a usne, jí náhle připadala neuvěřitelně lákavá. – Bill napřed nebyl nadšený, že bych chtěla třetí dítě, prohlásila Marie. – Ale teď na tom pracujeme ze všech sil. Koupila jsem si takové

ty testy, které ukážou, kdy se uvolnilo vajíčko. Nechtěla bych propást správný den. Takže doufám, že se to v létě povede. A v tom případě budeme mít jarňátko. To by bylo naprosto dokonalé! Podle mě je skvělé, když se dítě narodí někdy začátkem roku, je otrava, že kluci mají narozeniny, zrovna když končí škola. I když narozeniny v červnu taky nejsou tak špatné. Je to prostě nespravedlivé. To Marie by měla být v jiném stavu, ta by z toho byla celá šťastná. Marie, nikoli ona. Zdálo se jí to tvrdé, téměř absurdní. Navíc jí její reakce připadala hluboce nevděčná. Málem rouhavá. – Jdu si trochu popovídat s babičkou, oznámila sestrám, aby nepříjemné myšlenky zahnala. – Jasně, jen běž, pobídla ji Marie. – Já zatím půjdu prohodit pár slov s mámou. Cecilie se babičce moc ráda dívala do  očí. Byla ráda v  její blízkosti, ráda s ní chvíli poseděla a popovídala si s ní o všem, co ji trápilo. Sonja ji pokaždé vyslechla a  potom se s  ní podělila o  své vlastní postřehy a úvahy, o vzpomínky a zážitky z minulosti. Stará dáma Cecilii vždycky poskytla čas, aby se na chvilku zastavila, aby zformulovala myšlenky, které by jinak možná ani nevyslovila. Sonjina vrásčitá ruka na její, její teplo a tíha. Uplynulá léta, kůže zbrázděná rýhami, ruka, jež byla velmi těžká a přitom tak lehká. Když Cecilii někdy přepadl strach ze smrti, z toho, jak život utíká, vždycky se dívala na své ruce a vybavovala si Sonjiny. Jednou bude i její ruce pokrývat kostým z kůže, který jim bude příliš volný, objeví se vrásky a bude jich čím dál víc, pokožka ztratí původní napětí, hnědých pigmentových skvrn bude přibývat a budou větší a větší. Teď jsou však Ceciliiny ruce stále ještě mladé a hladké, navzdory těm několika letům vyplněným umýváním nádobí, praním a  přebalováním nejsou ani nijak zvlášť upracované. – Pověz mi, holčičko, co tě trápí, vyzvala ji Sonja bez okolků a narovnala si klobouk. – Víš přece, že mě neošálíš. Skoro všechno vidím. Cecilie přikývla. – Já vím, babi. Ale je toho hrozně moc…

Sonja se uvelebila na lehátku, podívala se na Cecilii, zvolna pokývala hlavou a čekala, jak bude její vnučka pokračovat. – Babi, občas si přeju, abych už byla stará, abych si mohla takhle sedět jako ty, pozorovat ostatní, nikam se nehonit. Sonja zamrkala a poškrábala se na tváři. – Ale ne, kdepak, zavrtěla hlavou. – Nic takového nechceš. Jen si užívej života, užívej si mládí! I když máš v tuhle chvíli spoustu starostí, tohle je báječný věk, období, kdy máš malé děti, je možná to nejlepší, jaké se dá vůbec zažít. Život už nikdy nebude tak krásný. Sonjina slova ji hřála a utěšovala. – Dělá mi hrozně dobře, když to takhle říkáš, babi. Ani netušíš jak. Stará dáma se pod krempou klobouku usmála. – Ale ano, tuším. Ovšem od toho nás staré lidi máte. Máme možnost ukázat vám věci z trochu jiného pohledu. Člověk se musí přimět, aby ve  všem, co se stane, viděl něco dobrého. Dokonce i  ve  věcech, u nichž nám zpočátku připadá, že je nezvládneme. Zažila jsem toho už hodně, takže vím, že to tak je. Stará dáma se na  lehátku pohodlně narovnala a  stáhla si sukni, která se jí povyhrnula nad kolena. – Občas je dobré si připomenout, jaké to bývalo kdysi. Vy mladí jste na tom dnes lépe než kdykoli předtím. Sonja pokynula před sebe. – Podívej se na děti, jak si bezstarostně hrají. Když na mě přijdou černé myšlenky, stačí, když si na tu drobotinu vzpomenu, a hned je mi líp. Vybavím si, jak to bylo ve čtyřicátých letech, když jsem byla máma já, když se mi narodila Christina. Já sice nebyla svobodná a nepotřebovala jsem žádnou ošetřovatelku ani sociální příspěvky, ale jedna moje známá ano. Byla nucena jít na odbor pro péči o dítě a žádat o peněžitou pomoc v mateřství, takže ji zkoumala sociálka. Bylo s tím papírování, že to svět neviděl! A ta moje známá musela vysvětlovat, kdo je otcem dítěte a  proč jí nemůže platit, musela jít před komisi a zdůvodnit tam, proč není vdaná. Ne, kdepak, dřív to nebylo lepší, zaplaťpánbůh za to, co máme dnes. Děti jsou veselé a dosyta najedené, a když ženská zjistí, že ji v manželství „tlačí bota“, může prostě odejít. Cecilie se usmála.

– Ale ty, děvenko moje milá, ty zůstáváš. A i to je dobré rozhodnutí, i když ti ne vždycky úplně rozumím. Samozřejmě že jsi unavená. Jenom doufám, že se teď o tebe John hezky stará? Neprovedl zase nějakou hloupost, viď že ne? Jenom mě znovu přivedl do jiného stavu, babi. Ale nedokázala to vyslovit. Sice to říct chtěla, ale nebyla schopná se k tomu přimět. – Mami, neseď tady pořád, nezazpíváme teď Grétce narozeninovou písničku? Vedle Cecilie se objevil Marcus a netrpělivě ji zatahal za ruku. – Nemůžeš přece celou dobu sedět jenom s babičkou! – Ne, to máš pravdu, odpověděla Cecilie. – A  rozhodně musíme Grétce zazpívat. Pojď, řekneme i  tátovi. A  pak si taky Grétka musí rozbalit dárky, ještě předtím, než všichni půjdou domů. Marcus, její mladší syn. Neustále neklidný, neobyčejně nervózní. Od jejího přepadení je, pokud je to vůbec možné, ještě citlivější než předtím. To je další věc, jak dokáže s  tolika dětmi dopřát každému z nich, co potřebuje? Na podobné úvahy teď sice nebyla zrovna nejvhodnější chvíle, přesto se jí však v mysli vynořily. Vždyť Marcus by toho potřeboval tolik, potřebuje mít pocit, že si ho všímají, že mu věnují pozornost. Nestačí mu pár chvatných okamžiků ve spěchu všedního dne, je zapotřebí, aby se mu věnovala pravidelně, aby si pro něj vyhradila delší časové úseky, kdy by je nikdo nerušil. Její Marcus, kterého tak děsilo, že by se jejich rodina mohla rozpadnout, a  zároveň nechtěl být na  obtíž. Život v  rodině s  více dětmi není vždycky procházka růžovou zahradou. Vstupuje do něj také spousta přání, všichni potřebují dostatek životního prostoru, volnosti, pozornosti… John zatleskal a ruch na zahradě se na chvíli zklidnil. Děti si přestaly hrát a Grétka byla obřadně postavena na židli. – Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, zdraví, všichni přejem naší Grétce hodně štěstí, zdraví, zaznělo sborově a slova přání k narozeninám se nesla k jasně modré obloze. – Všechno nejlepší ke Grétčiným čtvrtým narozeninám! Hip hip hurá!

Grétka během blahopřání stála na židli a štěstím jen zářila. – Hurá, zakřičela si spolu s ostatními a zatleskala ručičkama. Cecilie pohlédla na Marcuse. Prostřední děti to mají vždycky těžké. Když bylo Marcusovi deset, tak to takhle neslavili. Ale tak to asi prostě chodí, když děti povyrostou, oslavy narozenin už nejsou tak důležité… Velké slavnosti, které se pořádají pro malé děti, zkrátka postupně ztrácejí na intenzitě. Marcus si přece tehdy přál, aby mohl jít místo rodinné oslavy s kamarády do kina, snažila se přesvědčit sama sebe. Velcí kluci nestojí o dorty a balonky ani o mámu s tátou, kteří by se ztrapňovali a zpívali jim narozeninové písničky. Tamhle stojí, ale nevypadá nijak šťastně, hlavu má svěšenou a pohled upírá na  trávník. Marcus, její milovaný chlapeček. V  rodině s více dětmi asi člověku nezbývá než dospět předčasně. A teď má přijít ještě další dítě. Takže bude ještě míň času pro každé z dětí, které už mají. Bude těžké to všechno stihnout. Je to bezesporu výzva. Cecilie vzala ze stolu prázdný tác a pohlédla na syna. – Pojď, Marcusi, můžeš mi pomoct v kuchyni, vyzvala ho. – Hm, a musím? zamračil se. – Proč to nemůže udělat Willy? Všechno vždycky musím dělat jenom já. No tak, mami, prosím. Já bych chtěl jít ven na kolo.

– Vážně se to povedlo, viď? obrátil se k ní John, když se den Grétčiny oslavy konečně nachýlil ke konci a oni se usadili na pohovce, aby si trochu vydechli. William byl někde venku, Marcus seděl v pracovně u  počítače a  hrál hru. Děvčata už dávno spala. Grétka svírala v  náručí svou novou mrkací panenku, Sofie měla vlásky rozhozené na polštáři jako zacuchanou hřívu. Zapletení „šnečci“ tu spoustu divokých her na trampolíně prostě nevydrželi. Ráno to bude chtít znovu pročesat kartáčem. – Hmm, přikývla Cecilie. John si přisedl blíž. Ovinul jí paži kolem ramen. Přitáhl si ji k sobě. Zlehka ji políbil do vlasů. Jeho tělo k tomu jejímu skvěle pasovalo, jeho stehno se jí tisklo k  noze, jeho ruka ji objímala kolem ramen a vyvolávala v ní pocit bezpečí. John a Cecilie. Cecilie a John. Tak to má být. Teď. Právě teď je nejvyšší čas, aby mu to řekla. Aby mu sdělila tajemství, které v sobě nosí celý den, od oné osudové chvíle v koupelně. Johne, miláčku, jsem těhotná. Přišla jsem do jiného stavu, koneckonců jsme nepoužívali žádnou ochranu. Ne, takhle to říct nemůže. Jsem v tom. Panebože, to zní tak hrozně dětinsky. Vulgárně. Čekám dítě. Ano. Anebo vlastně ne. Budeš otcem, Johne. Bude z tebe zase táta. Ale i na tomhle jí něco vadilo. Uvažuju, že půjdu na potrat. Otřásla se. – Jsi nějaká zamlklá, poznamenal John a otočil ji k sobě. – Nedala by sis trochu čaje? Jeho oči. Díval se na ni, do jejího nitra. Čekal na odpověď. Cecilie zavrtěla hlavou. – Co se děje? Jsi naštvaná? Nejsem naštvaná, jsem těhotná. Ani nevím, co vlastně cítím. A z nějakého důvodu je pro mě strašně těžké o tom s tebou mluvit. I když bych měla. I když musím.

– Přemýšlím o Marcusovi, řekla místo toho. – Mám špatné svědomí, že se mu nestíháme dostatečně věnovat… John se usmál. – Kdybychom měli být zcela upřímní, tak bychom museli říct, že se nestíháme dostatečně věnovat žádnému z dětí, upozornil ji. – U Marcuse to není o nic horší než u ostatních. Nebo myslíš, že ano? Jeho slova jí její úkol nijak neulehčovala. Jestli už takhle nemají na žádné z dětí dost času, co si počnou, až se narodí ještě další? – Jenže Marcus je citlivější, namítla. – Ostatní to zřejmě zvládají líp. Ale on nás potřebuje. – Ano, v  tom budeš mít nejspíš pravdu, přikývl John. – Jenže co můžeme dělat? – Hlavně mi dělá starosti, že to všechno dusí v sobě. Snaží se nedělat problémy. Willy, ten je věčně naštvaný a chová se jako typický puberťák, holky jsou ještě malé, ale Marcus jako by se jenom vezl s ostatními. Jenže to, že toho tolik nechce, ještě neznamená, že nic nepotřebuje. Chápeš, jak to myslím? Nerada bych, abychom něco zanedbali. Cecile si uvědomovala, že mluví rychle a překotně, jako by chtěla z rozhovoru, který bude muset vést, nějak vyklouznout. Na chvíli se odmlčela. Jako by na něco čekala. Nevyslovila, co měla na srdci, zato ji najednou přepadl smutek. Jenom se nerozbrečet. Přesto však cítila, jak se jí za víčky hromadí slzy, jak ji za očima šimrá důvěrně známá slanost. John si té změny okamžitě všiml. Znepokojeně se na ni podíval. – Ale no tak, miláčku, co se děje? Cecilie skryla obličej v dlaních. – Připadám si jako naprostá husa, zamumlala. Na druhou stranu je to i tvoje vina, nejenom moje. Pořád jenom ty, ty, ty! To ty jsi mě chtěl, to ty ses mě dotýkal, to ty jsi mě líbal, to ty jsi do mě vstoupil, taky jsi u  toho mohl trochu přemýšlet, mohl jsi uvážit, že sex může vést k těhotenství. Já jsem porodní asistentka, ale ty jsi můj muž a už spolu nějaké děti máme, měl jsi to předvídat, měl jsi to vědět, měl jsi tomu zabránit.

Náhle měla chuť udělat scénu, předvést dramatický výstup. Zmocnilo se jí dětinské pokušení být protivná. Nemožná. Pocit bezmoci ji rozčiloval, probouzel v ní chuť se hádat. – Cissy, s Marcusem se to nějak srovná, no tak, nemůžeš si to tak brát. Opět ten trpělivý tón, který John poslední dobou používal tak často. Tón, který u něj poprvé zaznamenala na sezení u rodinného terapeuta a který mu od té doby zůstal. Zvlášť po tom přepadení, po pokusu o znásilnění, který Cecilii málem připravil o život. – To není kvůli Marcusovi, řekla tiše – Není v tom… jenom tohle. Jsem těhotná. Tak, a je to venku. John ztuhl, jeho prvotní reakce se mu jasně odrážela v  obličeji. Dech mu uvízl v krku. Lehce, téměř neznatelně pohnul rty. Jeho řasy, ach, jako by přes ně přelétl stín, duhovky na okamžik ztmavly. Překvapení, údiv. Cecilie si pořád nebyla jistá, jak její manžel tu zprávu přijme, a opatrně se na něj podívala. Náhle se John celý rozzářil. A dal se do smíchu. – Co to povídáš? Ty čekáš dítě? Přitáhl si ji k sobě a pevně ji objal. Zabořil jí nos do vlasů, tiskl ji k sobě. Jeho teplo. Přelilo se do ní a už v ní zůstalo. – Měl jsem to tušit, zašeptal John. – Jak ses tuhle cpala těma karbanátkama. Přitom normálně skoro nikdy nesníš víc než jeden. A tentokrát sis dala dva a pořád jsi neměla dost. – Na tom není vůbec nic k smíchu, ujistila ho Cecilie, ale mimoděk se taky usmála. – Ale no tak, to víš, že je. Pět dětí! To je přece radost. Jenom asi budeme muset koupit nový auto a novej dům. Koneckonců ještě máme číslo na toho realitního agenta, můžeme se mu ozvat. Kdy se má ten prcek narodit? – Panebože, ještě jsem to ani nestihla spočítat. Dneska odpoledne jsem si udělala test a pak už nebyl na nic čas, měli jsme plné ruce práce s tou Grétčinou oslavou a s hosty a s uklízením. John ji znovu objal. – Všechno bude dobrý, uvidíš. Hodlám si užít alespoň půl roku rodičovský dovolený! Už se na to moc těším. A většinou ani není problém

vzít s  sebou mrňouse na  nějaký lehčí focení. Zvlášť když budu fotit něco pro Christinu. Mimochodem, už jsi jí to řekla? Z  hlasu mu zaznívala upřímná radost a  vypadal šťastně. Cecilii však trápily podstatně silnější pochybnosti. Přes všechno úsilí jí najednou přece jenom vhrkly slzy do očí, prostě se vyvalily ven a ona je nedokázala zadržet. Johna její pláč zjevně zaskočil. Přejel jí špičkou ukazováčku pod okem a jednu slzu zachytil. – Šššš, ale no tak, holčičko. Uklidni se. No tak se uklidni! Neplač. Přece nebudeš plakat proto, že čekáme miminko. Jak se k tomu může stavět takhle lehkomyslně? Cítila v těle únavu, která se mísila s úzkostí, ale i s radostí, kterou navzdory všemu prožívala. A bylo příjemné se vyplakat, nechat slzy volně kanout. – Já prostě nechápu, jak je možné, že něco takového říkáš. Vždyť jsi nebyl nadšený ani z Grétky, popotáhla. – To ty jsi tehdy říkal, že další dítě už nezvládneme. A teď se tváříš, že máš hroznou radost. John jí z tváří setřel další slzy. Potom vzal její hlavu do dlaní a přiměl ji, aby se mu opřela o hruď. Pevně ji objímal. – To bylo tehdy, řekl tiše. – Choval jsem se nedospěle, byl jsem zbabělec. A hlupák. Obrovský hlupák. Nedokázal jsem si toho, co máme, dost vážit. Tohle další dítě je jako dar od nějaký vyšší mocnosti, která nám tak dává najevo, že bychom měli zůstat spolu, chápeš? Dává to smysl. Další bratříček nebo sestřička, to bude nádhera. A  na  mě se můžeš spolehnout. Už tě nikdy nepodvedu. Můžeš mi věřit. To bych moc ráda, Johne. Opravdu bych si to přála. Jenže promiň, já z toho prostě nejsem tak nadšená jako ty. Zkrátka z toho nemám úplně dobrý pocit. Proč, proč? Na tuhle otázku nedokážu odpovědět. Není to tím, že by se mi zalíbil život nezadané ženy, vyzkoušela jsem si ho jenom krátce, tím to není, nesouvisí to s jistýma hnědýma očima, co bych to byla za matku, kdybych vyměnila své nenarozené dítě za nesplněné sny, které si spřádám? Co jsem zač, že nestavím manželství na zlatý piedestal? Nevím. Ale hluboko v srdci cítím, že něco není v pořádku, připadá mi to nesprávné a mám strach. Nemůžu se radovat. Nemůžu sdílet tvou radost. Ne tady, ne hned teď. – Pojď, miláčku, vyzval ji John a vzal ji za ruku. – Pojď, půjdeme si lehnout.

Muž a  žena. V  šeru letní noci se otazníky vytrácejí. Rozkvétá život. Jeho prsty se vydávají na průzkum po její pokožce, tu cestu znají za ta léta už nazpaměť, ale přesto jim pokaždé připadá nová. Oční víčka se jí lehce zachvívají, ústa má pootevřená, dech se jí prohloubil, pociťuje touhu, která zpočátku jenom měkce hřeje, ale vzápětí se rozhoří jasným plamenem, jehož žhavé jazyky jako by ji začaly olizovat dole u kotníků a postupovaly výš a výš. Jeho drsnost, jeho síla, jeho mužnost, zvedá se mu v ústrety, dotýká se ho, přijímá jeho laskání. Konečky jeho prstů jako by vygumovaly její únavu a zmatek, v tuhle chvíli jsou ona a John jediní lidé na zemi, ve světlé temnotě předletní noci se spojí v  jedno, její utajené nitro, jeho hledající vnějšek. Z  úst se jí vydere tichý výkřik a ona se otevře, přijme ho a vzápětí už padá pozadu do vlídného prázdného prostoru, kde se třpytí hvězdy a smysly se otevírají a zase zavírají. – Poddej se tomu, miláčku, vyzve ji a drží ji v náručí, když se celá chvěje a vychutnává si ten pocit. Obklopuje ji sametově měkké světlo, její pleť dychtivě pije. A hluboko v jejím lůně, v neviditelném světě, který má v sobě, podřimuje maličká neznámá bytost, která ani netuší, že její přítomnost právě všechno změnila.

– Haló! Ahoj Cecilie, tady Tatiana. Doufám, že neruším? Nespíš, nekoupeš se, nebo neděláš něco jiného důležitého? Vrchní porodní asistentka mluvila rychle, trochu překotně, tak jako vždycky. Téměř neznatelný ruský přízvuk způsoboval, že její hlas zněl lehce zajíkavě. Tatiana ovšem nikdy nevolala proto, aby si jen tak popovídala nebo aby se zeptala, jestli je všechno v  pořádku. Když telefonovala, v devadesáti devíti procentech případů se to týkalo jedné jediné věci: práce. – Jak se máš? Už ses trochu sebrala? Já vím, musíš mi prominout, že ti takhle volám, i když bych vlastně neměla. Vím, že jsi na nemocenské, ale mám tady takovou krizi, klasickou letní krizi, je to pořád to samé, znáš to. Takže abych to zkrátila, nemohla by sis vzít zítra službu? Už jsem obvolala všechny a nikdo nemůže. Co se taky dá čekat uprostřed prázdnin? Celé oddělení je vzhůru nohama, dorazily ty nové počítače a všichni pobíhají sem a tam a všude je spousta kabelů, ale bude to dobré. Přímo skvělé. Hodláš teď v létě někam vyrazit? Když Tatiana spustila stavidla své výřečnosti, bylo ji těžké přerušit. – Zůstáváme doma, vpadla jí do řeči Cecilie. – Byla by to odpolední služba. Ne noční! Říkala jsem si, že takhle by to pro tebe mohlo být snazší. Co ty na to? Bylo by to úžasné. Popravdě řečeno jí ten telefonát od  Tatiany nepřišel tak úplně nevhod. Poslední týdny byla pořád na nemocenské a zotavovala se, jenže teď už doopravdy vypukly letní prázdniny a děti musely dostat třikrát denně najíst, což vyžadovalo značné úsilí. S tou nemocenskou to nebyla tak docela pravda. Cecilie se pousmála. John navrhl, že by mohli vzít auto a zajet navštívit jeho rodiče, Rosemarie a Gunnara, ve Španělsku, to byl ovšem spíš plán do  budoucnosti, možná by tu cestu mohli podniknout v srpnu. Předtím je ale ještě čeká stará známá písnička, každoroční návštěvy na venkově u příbuzných a možná i pár týdnů na ostrovech. Jedna služba – to by snad šlo. Práce pro ni někdy představovala místo, kde si mohla odpočinout. Mimo jiné i od všech těch složitých pocitů. – Beru to, řekla rychle do  telefonu, jako by měla strach, že si to vrchní porodní asistentka ještě rozmyslí. Tatiana si ulehčeně oddechla.

– No výborně! Tak přijď zítra ve dvě. Díky, právě jsi zachránila rozpis služeb a moje těžce zkoušené nervy. Dostavily se ranní nevolnosti, stejně náhlé jako nevítané. Posledních pár týdnů se o ni sice pokoušely, ale až dosud způsobovaly jen to, že se chvílemi cítila vyčerpaná a  chvílemi byla přecitlivělá na  různé vůně. Například jí vadil pach bot, které kluci jen tak halabala poházeli v předsíni, a také na ni pokaždé, když otevřela ledničku, zcela nečekaně nepříjemně působily i různé zbytky jídla. Ovšem takové ty silné ranní nevolnosti, při kterých se jí žaludek obracel naruby, ji až dosud netrápily. A teď tedy přišly, projevovaly se jako tlak na bránici, jako ložisko něčeho ohavného uvnitř jejího těla. Polkla, ale sliny se jí tlačily zpátky do úst, měla pocit, že se topí. Vzpomněla si, jak se cítila, když čekala Grétku, tehdy se jí dělalo špatně i z pachu směsi do ostřikovače – z tohoto hlediska to bylo zatím její nejhorší těhotenství. Přitom si nemůže ani postěžovat, rozhodně ne před dětmi. Naštěstí se zdálo, že si nevšimly, jak jejich maminka zuřivě polyká a jak se jí mění barva v obličeji. Dnes mělo být teplo, stejně jako předcházející dny. Takové fantastické léto, shodly se Susanna s Marií, je vážně nádherné! Je prima, když člověk může sedět na  balkoně a  popíjet víno, jásala Christina. Léto ve  městě je nejlepší, tu výletní plavbu si necháme na  podzim, až začne být tma a sychravo, dodala a narážela přitom na dárek, který dostala na jaře od Larse-Åkeho k narozeninám. Avšak pro Cecilii nebylo nijak snadné se doopravdy uvolnit. Na to se jí hlavou honilo příliš mnoho roztříštěných myšlenek. Ještě přednedávnem se měl jejich dům prodávat a ona dostala možnost okusit, jak žijí nezadané ženy. Teď byla zpátky v každodenní realitě, kterou sdílela s manželem a s dětmi, a navíc těhotná. Tyhle prudké zvraty! Ani je pořádně nestačí sledovat. A teď je tu léto a „čas vychutnávat život“, jak píšou ve všech časopisech. Jenže jak se to vlastně dělá? Jí tohle vychutnávání života prostě nejde. Nemá na to dost času, neví, jak na to. Aktivně vychutnávat život je pěkná dřina. – Musíš si dopřávat víc radosti, řekla jí k tomu Christina. – Měla bych tě poslat do  nějakého báječného hotelu, které se specializují

na  různé relaxační pobyty, aby ses tam nechala chvíli rozmazlovat. Nebo že by sis tam vyrazila s Johnem? Když se teď zdá, že se to mezi vámi urovnalo… S  dětmi si Cecilie nemusí dělat starosti. Holčičky můžou být u Christiny a Larse-Åkeho. – Zámeček Sundbo, znám se s jeho majitelem! Můžete tam dostat slevu pro zamilované, vykřikla Christina a  okamžitě naťukala esemesku. Mají volný pokoj? Takhle uprostřed léta, kdy tam jezdí spousta německých turistů… Ale však ono se to nějak zařídí. Dostanou tam jahody a šampaňské a výhled na jezero Uttersjön je prostě fantastický. Představa nadcházejících „druhých líbánek“, jak té cestě tvrdošíjně přezdívala Christina, ranní nevolnost trochu zmírnila. Cecilie se rozhlédla po kuchyni, kde vládl obvyklý dopolední zmatek. Léto je přece jen jiné než zbytek roku. Do dveří vstrčil hlavu rozespalý William. – Dobré ráno, pozdravila svého nejstaršího syna Cecilie. – Brýráno, zamumlal přeskakujícím hlasem, došoural se k ledničce a pomalým pohybem ji otevřel. Cecilie instinktivně zadržela dech. Dej pokoj, nevolnosti. Teď ne. – Co budeš dneska dělat? Snažila se, aby její hlas zněl vesele a povzbudivě, zkrátka jak by měl znít hlas rodiče, jehož dítě má letní prázdniny, nemusí do školy a může si v tom krásném teplém dni dělat, co ho napadne. – Nevím, opáčil její syn a vyndal si z ledničky jogurt a müsli. – Nejspíš se pojedem koupat. – To zní skvěle, podotkla. – Hmm, přitakal William. – Kde jsou všichni? – Marcus si vzal kolo a jezdí někde venku s kamarády. A holky jsou s tátou na zahradě. Lakují židle. William přikývl. – Jo, mimochodem, potřeboval bych nový plavky, sdělil jí. – Můžeš mi na ně dát? Smetla drobky z kuchyňské desky na jednu hromádku a shrnula si je do dlaně. – Ty staré už ti nejsou? William pokrčil rameny.

– Možná jo. Ale radši bych si koupil nový. Prosím. Podíval se na ni, setkal se s jejím pohledem. Bylo pro ni těžké říct ne. Když se jejímu jinak věčně otrávenému synovi do  hlasu vloudil prosebný tón a oči mu změkly, měla vždycky pocit, že by pro něj udělala v podstatě cokoli na světě. – Můžeme se zeptat táty, řekla, aby rozhodnutí o nákupu trochu oddálila. – Ale myslím, že by to šlo. Neměl by to být problém. A jaké bys chtěl?

Připadalo jí nezvyklé, že je na porodním oddělení takhle uprostřed odpoledne, když je venku světlo. Ale líbilo se jí to, bylo to něco nového a možná jí ta změna prospěje. Popravdě řečeno v uplynulých týdnech, kdy jen ležela v posteli a odpočívala, o své práci hodně přemýšlela, probírala v duchu noční služby i svůj dosavadní způsob života ze všech stran. Po přepadení jako by noc přestala být jejím spojencem, měla pocit, jako by se k ní stará přítelkyně otočila zády. Když zmizelo světlo a padla tma, neměla z toho dobrý pocit. Večer pro ni znamenal dobu plnou úzkosti, kdy se jí do  mysli vkrádaly všelijaké myšlenky, jež s sebou přinášely děsivé vzpomínky, znovu cítila cizí tělo, které se na ni vrhlo, a ruku přitisknutou na svých ústech. Nezvyklý, nepříjemný pach člověka, který se k ní v nebezpečné situaci dostal až příliš blízko. Špatně spala, dělalo jí problém se uklidnit. „Štěstí světlých chvil nám září ve vzpomínkách jako drahocenný poklad, zato zoufalství temných hodin je pro naši zkušenost tíživým závažím.“ Cecilie si tenhle citát přečetla kdysi dávno u Sonji v jedné tlusté staré knížce o psychickém zdraví žen. Teď se jí ta slova vybavovala, připadalo jí, že promlouvají přímo k ní. Temnota. Radši se od ní držet dál. Pročesala si vlasy kartáčem a  stáhla si je v  týle sponkou, potom si oblékla bílé kalhoty a polokošili. Zdravotní pantofle měla nové, ty staré už byly ošoupané a  ošklivé a  John ji víceméně donutil, aby je vyhodila. Většinu personálu z odpolední směny znala, protože občas některá z denních porodních asistentek za někoho zaskočila a vzala si noční službu. Gunilla, Ceciliina kolegyně a  nejlepší kamarádka, děvčata z  odpolední směny často chválila a  říkala o  nich, že jsou to „příjemný kočky“. Obzvlášť jistá Iris, padesátiletá porodní asistentka, kterou si člověk buď zamiloval, nebo ji, jak to formulovala Gunilla, „zase až tak nemusel“. – Ahojky, takže jsi nakonec nedokázala odolat Tatianině přemlouvací kampani, přivítala ji Iris, která právě vstoupila do šatny. – Je to jenom jedna služba, to snad ani nemělo cenu se s ní dohadovat, odvětila Cecilie. – Nojo, haha, jenže z jedné služby je jich najednou hned několik, to máš jako s dětmi, prohlásila Iris a usmála se. Její pohled byl přátelský a rozcuchaná ofina jí dodávala přívětivý a milý výraz.

– Slyšela jsem, že máme nové počítače, funguje všechno, jak má? zajímala se Cecilie. – Nojo, věř mi, je to hotový zázrak techniky, zasmála se Iris. – Však uvidíš sama. Vážně nechápu, jak jsme mohly žít bez nich. Vždyť jsme tu byly jako ve středověku. Měly jsme jenom papíry se zdravotní dokumentací, do které jsme ručně dopisovaly další záznamy. Hotovej zázrak, že jsme přitom zvládaly i porody. Zato teď už nás u porodu skoro ani nepotřebujou, můžeme celý dny v  klidu popíjet kafíčko a  koukat do počítače a nastávající maminky ať si poradí samy. Hahaha! Iris na Cecilii mrkla. – Moji synové se mi vždycky smáli, že jsem technický idiot, ale teď jsou bez sebe obdivem. Máti se naučila s počítačem a je z ní naprostý profík! Uvidíme se na předávání služby, tam to všechno uvidíš na vlastní oči. Tatiana o modernizaci oddělení mluvila už půl roku, ale nové počítače byly instalovány až v době, kdy byla Cecilie pryč. Jeden velký centrální počítač propojoval všechny porodní místnosti. Každá porodní asistentka, která měla právě službu, se mohla podívat, jak se vyvíjejí porody na jednotlivých pokojích. Všechny také automaticky získaly přístup k  lékařské dokumentaci všech rodiček, které byly na  oddělení přijaty. – Margareta a Anna-Karin mají narozeniny, sdělila Cecilii tmavovlasá porodní asistentka, jejíž jmenovka prozrazovala, že se jmenuje Hanna. – Proto je tady tolik koláčků. – To je prima, poznamenala Cecilie. V provozní místnosti se usadila na židli. Působilo to tu nezvyklým dojmem, nejspíš proto, že původní bílá tabule zmizela a nahradila ji velká plochá obrazovka. Po jedné její straně sice stále ještě jedna menší bílá tabule byla, nicméně obrazovka místnosti dominovala. – Myslím, že bychom, ještě než začneme, měly popřát svým milým kolegyním k narozeninám, prohlásila Stina, vysoká porodní asistentka s nakrátko ostříhanými světlými vlasy. – Takže všechny vstaneme… – Ale vždyť je nám teprve třicet, zaprotestovala Margareta a šťouchla Annu-Karin loktem do boku. – To ještě ani není co slavit! – Ale ano, je, opáčila se širokým úsměvem Stina. – Třicetkrát dvě, krát dvě… to už je spousta let. No tak, děvčata, zazpíváme jim „Hodně štěstí, zdraví“!

Vstaly a spustily popěvek „Hodně štěstí, zdraví“, který zakončily čtyřnásobným „hurá!“. – A  až si projdeme hlášení, je tady malé občerstvení, zahalekala Stina, když se hluk ztišil. Stoupla si k jedné straně obrazovky a klikla bezdrátovou myší. – Dneska to bylo dobré, začala. – Pár maminek je tu na poporodní péči, na oddělení je dost volných míst. Na jedničce máme Andreu, která už dva dny leží s bolestmi kolikového typu. Stina znovu klikla myší a na obrazovce se objevila kardiotokografická křivka. Jméno, rodné číslo. Popis průběhu těhotenství. Prostě všechna dostupná fakta o  nastávající mamince a  jejím zdravotním stavu. – Rodička má vysokou hladinu cukru v  krvi a  začíná být hodně unavená. Plán je takový, že jí v šest dáme injekci na vyvolání porodu. Stina mluvila dál a  překlikávala z  jednoho porodního pokoje na druhý. Pokoj čtyři, čtyřicetiletá prvorodička, po dlouhotrvajících a  bezvýsledných porodních bolestech jí teď provádějí císařský řez. Na  čtyřce třetí dítě, volně pohyblivá hlavička, matka naposledy rodila vloni, takže to nejspíš půjde rychle. Šestka. Vyvolání porodu za pomoci speciálního katetru Bard, pětatřicetiletá prvorodička, která otěhotněla po oplodnění vajíčka ve zkumavce. – To je ale nádherná křivka, poznamenal někdo. – Jde krásně nahoru a dolů. Kardiotokografická křivka vypadala téměř jako umělecké dílo, tenká černá čára na světle růžovém pozadí. Porodní stahy přicházely a zase odcházely, křivka se před očima přihlížejícího zdravotnického personálu výrazně klikatila. – Na  desítce máme nastávající maminku, která sice nemá kontrakce moc často, ale zato je otevřená na čtyři centimetry. Týden 40 plus 3. První dítě, podařilo se jí otěhotnět po třech letech neúspěšného snažení. Ročník 1981. Žádné komplikace. A  pak je tu jedenáctka, prvorodička, která podstoupila umělé oplodnění na  dánské klinice Unica. Lotta Himelsviková, ročník 1968. Když přišla, byla otevřená na sedm centimetrů a o hodinu později se jí narodila holčička. Je tu s  ní její kamarádka. Zbývá ještě dokončit poporodní péči. Tak, a  to

bude prozatím všechno. Můžete se pustit do těch dobrot! Obzvláštní pozornost věnujte skořicovým koláčkům s mandlemi. Stina vyslala k míse plné koláčků hrdý úsměv a pokynula ostatním, aby se do nich pustily. – Vypadají úžasně, nechala se slyšet Anna-Karin. – Možná bychom měly mít narozeniny častěji, co? – Kdepak, co tě napadá, odporovala jí Margareta. – Jednou za rok to bohatě stačí. Cecilie zlehka zaťukala na dveře pokoje číslo jedenáct. Poporodní péče patřila na oddělení k příjemnějším a snazším činnostem. Když vstrčila hlavu do místnosti, přivítaly ji dva rozzářené obličeje. – Dobrý den, já jsem Cecilie Lundová, porodní asistentka. Moc vám gratuluju! Potom se obrátila k ženě usazené v křesle vedle postele. – Cecilie, porodní asistentka. – A  já jsem Lottina kamarádka Vivianne, odpověděla oslovená a potřásla si s ní rukou. – Moje děti už jsou dneska v pubertě. Je hrozně prima, že jsem tu dneska mohla být. Cecilie mírně přikývla. – Ano, s dětmi to jde rychle, rostou jako z vody a člověk to ani nestíhá sledovat. Podívala se na maličký uzlíček v matčině náručí. – Slyšela jsem, že všechno proběhlo bez problémů. Zdá se, že tu máme moc šikovnou mladou dámu. Dítě dychtivě sálo mléko z matčina prsu a nenechalo se vyrušit ani jejich hlasy, ani tím, že Cecilie odhrnula cíp deky, do které bylo zabalené. Ven vykoukla fialovorůžová zaťatá pěstička. – Tahle malilinká pusinka se umí pěkně přicucnout, poznamenala Lotta. – Hned jak byla venku, důkladně se přisála a zatím se ještě nepustila. – Už jste jednou byla trochu na  malé, že? zeptala se Cecilie. – A ve zprávě vidím, že se děloha pěkně zavinula. Jak se cítíte? Myslíte, že byste se mohla zkusit znovu vyčurat? Lotta se zašklebila.

– To nevím… – Já teď malou změřím a zvážím a vy to mezitím můžete zkusit. Tak, já ji vezmu. Možná by vám Vivianne mohla pomoct vstát? Když holčička ucítila na kůži chladnější vzduch, nespokojeně zakňourala. – No tak, konejšila ji Cecilie. – Já vím, že se ti to teď moc nelíbí, ale hned budeme hotové. Hezky se zvážíme a změříme, víš? To jsou důležitá čísla. Opatrně holčičku zvedla, podložila jí krček rukou a  poponesla ji k vozíku s váhou a metrem. Dovednost zacházet s novorozeňaty měla prostě v sobě, příslušné pohyby jí připadaly přirozené. Skutečnost, že je miminko tak maličké, ji neděsila, právě naopak. Vždyť právě u takhle malých dětí člověk instinktivně pozná, jak se o  ně má postarat. Neverbální komunikace. Novorozeňata nepotřebují nic jiného než teplo a lásku, něčí blízkost, kontakt s lidskou pokožkou, potravu, péči. Ticho a klid, což je podstatný rozdíl oproti větším dětem, které už dávno netouží po rodičovském objetí a nejvíc ze všeho potřebují peníze a nové plavky. Cecilie pohladila miminko po ochmýřené hlavičce. – Šikovná holčička. Hezky se zvážíme. Uvidíme, jak jsi na tom. Digitální číslice váhy párkrát zablikaly a  nakonec se ustálily na hodnotě 3 678 gramů. – A teď se změříme. Cecilie na holčičku po celou dobu konejšivě mluvila, byla si dobře vědoma toho, že jenom málo miminkům je po chuti, když mají ležet na tvrdé a chladné podložce. – No tak, no tak. Já vím, že je to nepříjemné! Ale už jsme skoro hotové, slibuju. Bylo těžké přimět novorozeňata, aby vydržela chvilku ležet natažená, a občas byl docela oříšek miminko změřit úplně přesně, tentokrát se však Cecilii nakonec podařilo zjistit, že holčička měří 51,1 centimetru. – A teď ještě hlavičku. To už se z toalety vracela Lotta. – Kolem hlavičky má třicet pět centimetrů. A  má ji vážně moc krásnou, prohlásila Cecilie.

Zvedla holčičku a zanesla ji zpátky k posteli a k Lottě. – Tak, už tě nebudu trápit a půjdeš zpátky k mamince, řekla. – Jak to šlo na záchodě, povedlo se? – Jistě, odpověděla Lotta. – Výborně, pochválila ji Cecilie. – V  tom případě už vás nebudu rušit. Asi víte, že za chvilku začne být trochu unavená, bude spinkat. Příchod na svět je hrozně stresující záležitost! V tuhle chvíli má v krvi spoustu adrenalinu a  noradrenalinu, ty ji udržují vzhůru, a  vy sama jste po porodu taky v euforii, což je dobře. Tyhle bdělé chvíle posilují kontakt, který mezi sebou máte. Lotta přikývla. – Ale za chvíli nejspíš pocítí potřebu vyspat se do krásy. A vy jako novopečená maminka taky. Je to naprosto přirozené. Zatímco mluvila, uklidila na vozíku váhu a další nástroje a začala couvat ke dveřím. – A teď se s vámi prozatím rozloučím. A ještě jednou blahopřeju, přivedla jste na svět opravdu krásnou holčičku.

Když je táta s  dětmi sám, vždycky si snadno poradí, pomyslel si John. Seděl na dece a cítil, jak ho do zad pálí sluneční paprsky. Odpoledne probíhalo hladce. Venku bylo vedro a  on se rozhodl, že se s děvčaty pojede vykoupat. Holčičky ten nápad nadchl a pomohly mu zabalit tašku s věcmi. Když dorazili k vodě, Grétka a Sofie ze sebe rychle shodily šaty a bez protestů si navlékly nafukovací rukávky, aby se mohly co nejdřív vrhnout do vody. Obě jeho dcery koupání přímo milovaly, takže mu trvalo dobrou hodinu, než je k  sobě za  pomoci vody se šťávou a slepovaných sušenek zase přilákal a navázal s nimi vůbec nějaký kontakt. Když nakonec přece jenom přišly a usadily se vedle něj, měly už obě promodralé rty a zuby jim drkotaly zimou. Sušenky během pár minut zmizely do jedné. Cecilie by určitě považovala za vhodnější, aby holčičky dostaly nějaké ovoce. Ovšem on je tu teď s dětmi sám, a tak je volba jídla na něm. Když se Cecilie rozhodla, že vezme mimořádnou odpolední službu, napřed ho to překvapilo, ale vzápětí zjistil, že se na odpoledne, které bude mít jen s děvčaty sám pro sebe, docela těší. Jinak bylo léto období, kdy se tak nějak očekávalo, že spolu partneři budou trávit čtyřiadvacet hodin denně. Tedy ne že by proti tomu něco měl, ale když už má možnost být chvíli sám, je to svým způsobem příjemné a uklidňující. Zvlášť všechna společná rozhodnutí dokázala být dost únavná. Co se bude jíst? Kam pojedeme? Co by si měly vzít děti na sebe? Kdo udělá to či ono? Logistika v rámci rodinného života někdy nebyla právě jednoduchá. John vytáhl noviny, které si předtím strčil do tašky, a když děvčata odběhla na hřiště, využil příležitosti a pročetl si ekonomickou rubriku. Zase ty věčné nářky nad finanční krizí. Ale stejně neodolal a podíval se na prognózu pro automobilový průmysl, na vzestupy a propady na trhu se surovinami a pročetl si rozhovor s ředitelkou jedné z největších bank v zemi. V rámečku u rozhovoru se dočetl, že paní ředitelka má taky děti. A kolik asi vydělává? Jenom za rok 2009 dostala jako bonus devět milionů. To jsou tedy závratné sumy. Zato on a Cecilie se budou mít co ohánět. A Cecilie je znovu těhotná! Páté dítě jim pěkně nabourá rozpočet, vlastně se to projeví skoro ve všem. A pak jsou tu ty Ceciliiny obavy, o kterých mu nedávno pověděla, že by Marcus potřeboval, aby mu věnovali víc pozornosti… Ale život zkrátka není jed-

noduchý. Musí to nějak jít. Patrně se budou muset naučit poskytovat každému z dětí víc příležitostí, aby s nimi bylo chvíli samo, věnovat se každému zvlášť. Cecilie má nejspíš pravdu, dítě, které se halasně nedožaduje pozornosti, se snadno přehlédne. Různých vymožeností si teď určitě budou moci dovolit méně, rozhodně tedy nehrozí nebezpečí, že by se mohli pokoušet si lásku svých dětí kupovat. Asi bude muset zase vzít nějaké focení pro katalogy. Na druhou stranu už asi nebude moct vyrážet na delší služební cesty. Na jedné z nich ostatně potkal… Ne, v tuhle chvíli nemá sílu na ni myslet… – Tatí, máme s sebou lopatky? přerušila proud jeho myšlenek Sofie. – Já bych chtěla tu žlutou! Vzápětí už tu byla i Grétka. – Nene, žlutou budu mít já, podívala se rozmrzele na starší sestru. – Ne, já! Sofie vypadala skálopevně rozhodnutá. John otevřel plážovou tašku a podíval se pod ručníky a šaty na převlečení. – Poslyšte, děvčata, vždyť je přece úplně jedno, jakou barvu ta lopatka má, pokusil se zasáhnout. – To teda není, tou žlutou se bagruje líp, poučila ho Sofie. – Žlutou dostanu já, dodala Grétka rozzlobeně. – To teda nedostaneš! – To teda dostanu! Sofie se protlačila k  tašce a  odstrčila Grétku tak prudce, až holčička ztratila rovnováhu a spadla dozadu, přímo na zadeček. Nářek, který se jí vzápětí začal linout ze rtů, byl přímo ohlušující. – Tatí, Fia je ošklivá! vřískala Grétka. – Ale no tak, Sofie. Tohle snad nebylo nutný. John si povzdychl. – Tak můžu mít tu lopatku? mračila se Sofie. – Obávám se, že jsme s sebou lopatky nevzali, odpověděl. – Můžeš se podívat sama. – Hloupej táta, vzlykala Grétka. John ji zvedl do náruče.

– Co kdybychom si místo toho zašli ke stánku na zmrzlinu, pokusil se odvést její pozornost jinam. Jeho taktický manévr se naštěstí neminul účinkem. Grétka trochu popotáhla a tvář se jí rozjasnila – Jooo! Já chci zmrzku. Zato Sofie se tvářila i nadále mrzutě. – No tak pojď. Koupíme si zmrzlinu, a než pojedeme domů, můžete ještě na chvíli do vody, pobídl ji John. Když mu Cecilie před časem oznámila, že čeká Grétku, nebyl z toho zrovna nadšený, to musí připustit. Vlastně tehdy vyloženě propadl panice. Tři děti přece bohatě stačí, už takhle je to víc, než má kdokoli z jeho známých. Jejich dům je pořád vzhůru nohama a nikdy na nic nemají dost času. Ano, miluje svou rodinu a všechny její členy, přesto však občas někde v hloubi duše zatouží po jiném životě, po životě, jehož středobodem by byl on sám a v němž by nemusel neustále myslet na  všechny ostatní. Po  životě, v  němž by byl mužem jménem John, který by si přicházel a  odcházel, jak by se mu zlíbilo. A  který by se třeba mohl zdržet v baru a povídat si tam až dlouho do noci s nějakými zajímavými neznámými lidmi. Který by nemusel myslet na to, že musí ráno brzy vstávat a odvést děti do školky. Který by si mohl přečíst všechny ty knížky, na něž na zapomenuté polici v pracovně padá prach. Který by si mohl koupit motorku a vyrazit například za reportáží k  jezeru Titicaca, navštívit plovoucí ostrovy z  rákosu a  zdokumentovat život Uruů, Kečuů a  Ajmarů. Anebo proč ne třeba taková Tasmánie, další zapadlý kout světa, kam se vždycky toužil podívat? Únor je ještě daleko, ovšem právě tehdy se má zřejmě narodit jejich páté dítě. Tedy pro něj je vlastně šesté, to když počítá i Simona, svého nejstaršího syna, který se u nich objevil letos na jaře a způsobil menší katastrofu. Nicméně Simon přece není – možná by se dalo říct díkybohu – součástí jejich každodenního života. John si k  mladíkovi nevytvořil žádný pořádný vztah, jenom na něj často myslel a říkal si, jak se asi má a co dělá. Únor je zároveň měsíc, kdy v peruánském městě Puno probíhá „tanec ďáblů“. Svátek Panny kandelárské. O podobných věcech však jenom čte a vyhledává si je na Googlu, na vlastní oči je

nikdy neviděl. A teď je tu další těhotenství a po něm bude následovat další porod a  kojení. Interrupce nepřichází v  úvahu, ovšem je pravda, že si navzdory nadšené reakci, kterou předvedl Cecilii, není ani v nejmenším jistý, co všechno bude další dítě obnášet. Od okamžiku, kdy s Cecilií začali s přebalováním, uplyne zanedlouho třináct let. Kdy už to bude stačit? Kdy to může člověk zarazit a říct ne? – Tatí, ono to teče! Musíš to utřít! Sofie ho zatahala za ruku. – Nemáš nějaký ubrousky? Sakra. Samozřejmě že žádné ubrousky nemá. – Máme tu přece celý moře, usmál se na svou starší dceru. – Vůbec nevadí, když budeme trochu ulepený. Až půjdeme do vody, tak se to smyje. Hezky to dojez a pak půjdeme zjistit, jestli umíš plavat! Prohrábl Sofii vlasy a jen tiše doufal, že ji jeho odpověď uspokojila.

Když se před necelými čtyřiadvaceti hodinami uprostřed noci probudila, nedošlo jí hned, co se děje. Ve snu byla s ním, líbal ji rty hebkými jako chmýří pampelišek. Přejela si jazykem po zubech. Stále ještě cítí jeho chuť. Pokusila se znovu zavřít oči, vrátit se zpátky do toho neškodného snu. Jenže v tom, aby se opět ponořila do onoho polobezvědomí, ve kterém se jí tak líbilo, jí něco bránilo. Břicho jí stáhla křeč. Bylo tvrdé. Opatrně si na  ně sáhla. Kolem třísel se jí střídavě napínal a povoloval pás bolesti, stahy postupovaly nahoru, vystřelovaly do bederní páteře. Napřed se vyděsila. Potom pocítila lhostejnost, možná dokonce jakési ulehčení. Jestli umře, byl její boj marný. Jestli umře, někdo se tím osvobodí, dál si ponese své tajemství. A ona zmizí i s dítětem. Být přivedená na svět matkou, která člověka nedokáže milovat. Naprosto nepřípustné. Naprosto nepřirozené. Historie se nechutně opakuje. Ona sama se právě stává kopií osudu, kterým tak hluboce pohrdá. Jak je možné, že je jich tolik? Nebo že by se zbloudilé duše navzájem vyhledávaly v naději, že mohou těm, kdo jsou na tom podobně, poskytnout útěchu? V duchu ho slyšela, jak vypráví o všech těch zoufalých myšlenkách, s nimiž vyrůstal, o svých představách a o všech těch otázkách, na něž neexistovala odpověď. Že by právě tohle byl důvod, proč od něj odešla, proč mu ani nechtěla poskytnout příležitost, aby se sám rozhodl? Sevřela ruce v pěst a kousla se do rtu. V tomhle domě jsou tenké zdi. Kdyby křičela, mohli by to slyšet sousedi. A  to nemůže připustit, musí být potichu. Nezbývá jí než zvládnout to, co zvládnout musí, a přitom ze sebe nevydat ani hlásku. Bolest sílila, vkrádala se jí pod kůži, usazovala se v každé nervové buňce, v každém svalovém vláknu, jako by ji vyzývala k boji, jako by se jí vysmívala. Znovu se kousla do rtu. Utrpení ji provokovalo, probouzelo v ní zlobu, o níž do té doby ani netušila, že je ji schopna cítit. Zažívala snad její matka Ragnhild, když ji přiváděla na svět, něco podobného? Tak tohle jsou ženy na cestě k mateřství nuceny přetrpět? Střídavě ji zaléval pot a  rozechvívala zima. S  každou kontrakcí prožívala větší a větší úzkost. Panebože, modlila se v duchu. Panebože, jenom ať už to přestane.

Nevyprané povlečení, pomačkané prostěradlo. Najednou vnímala všechny ty drobné, nechutné podrobnosti s odpudivou ostrostí. Cítila, jak se jí látka nepříjemně otírá o záda. Sebemenší pohyb jí do těla vysílal výbuchy bolesti. Přestávek mezi křečemi bylo čím dál méně. Nakonec plula na  vlnách nepřerušovaného utrpení. Jako by každé nadechnutí provázela rána bičem. Každá kontrakce připomínala rozžhavený řetěz ukovaný z ostnatého drátu. Pak přiletěl roj rudých čertů s ostrými rožni, kterými ji bodali a píchali. Tančili kolem a řvali zlomyslným smíchem. Ze stínů vystoupil Ragnhildin obličej, její velké oči s těžkými víčky. Ragnhild, samotná velekněžka zloby… Jsou to snad Ragnhildiny ruce, které ji jako drápy nějakého dravce rvou na kusy, štípou a drásají? Měla pocit, že jí podbřišek každou chvíli vybuchne. Bolest, strašná bolest. Teď už plakala, slané slzy jí stékaly do úst, přelévaly se přes okoralé, rozpraskané rty. Pokožka jako by se jí napínala, roztahovala. Uprostřed pokoje stál černý anděl a vysokým jasným hlasem něco zpíval. Najednou se jí prudce zvedl žaludek a ona se pozvracela do postele. V  místnosti nikdo nebyl. Hlas umlkl a  s  ním utichla i  ta jednotvárná melodie. Natáhla ruku, zašátrala po vypínači. Najednou strašně zřetelně vnímala, jak je opuštěná. Nikdo jí teď nepomůže, nikdo neodnese zašpiněné povlečení… nikdo ji neutěší, neukonejší. Sklouzla na podlahu, dřevo ji tlačilo do nahých kolenou. Po čtyřech se sunula směrem ke kuchyni. Podlaha se spoustou zažrané špíny. A  prachu. Ale na  tom teď nezáleželo, nezáleželo vůbec na ničem, ani na podlaze, ani na prachu. Přitiskla se ke zdi u radiátoru. Vzepřela se nohama. Tady v rohu místnosti si připadala jistější. Pokoušela se zarazit zvuky, které se jí draly z hrdla. Znělo to, jako když vrčí pes. Čerti byli zpátky a s nimi se vrátila i Ragnhild. Matka tančila po místnosti a šlapala po dceři ležící na zemi. – Prosím, ne, přestaň, zašeptala dívka a ucítila další vlnu křečí. Silné stahy ji rozjitřily, ztratila nad sebou vládu. Její tělo se násilím otevřelo a celé hořelo a pálilo. Ztratila cit v nohou, pevně zavřela oči, aby bolesti unikla. Z toho, co se teď dělo, se jí dělalo strašně zle, cítila odpor ke svým tělesným

funkcím. Na tom, co si je právě nucena protrpět, není nic krásného, vůbec nic. Právě naopak, je to čiré ponížení, nesnesitelná muka. Ten hrozný tlak, zuřivé tornádo v jejím nitru. Tělo se napjalo ještě víc, neznámý válečník, voják na stráži. Také anděl se vrátil, nyní měl zkřivený obličej. Křídla z popela ji udeřila do tváře. Teď umřu, stačila si ještě pomyslet. Teď umřu. A pak křeč povolila, ustal tlak i horkost. Tělo se zklidnilo. Odezněl poslední stah a s tichým zvukem, jako když člověk udělá krok v bažině, z ní vyklouzlo něco mokrého a kluzkého. Jakoby v údivu se naklonila dopředu. Na dřevěné podlaze mezi jejíma nohama leželo dítě. Bylo celé zakrvácené a tělíčko mělo modrošedé, ale hýbalo se, svíralo a zase rozevíralo pěstičky. Natáhla se k němu, dotkla se ho. Jeho pokožka byla teplá a vlhká. Ulepená. Uchopila novorozeně a zvedla je ze země. Tiše zakňouralo, jako když zamňouká kočka. Ještě jednou zatlačila. Po dítěti vyšla ven i placenta. Opustila její tělo spolu s pramínkem jasně červené krve. To už je skutečně po všem? Dítě na ni zamžouralo očima přivřenýma do úzkých škvírek. Ne, tohle není konec. Tohle je teprve začátek.

John připravoval zeleninu na salát a tiše si přitom pohvizdoval. Masové kuličky, makarony, jednoduché jídlo pro všední den. V kuchyni se vyznal a měl pocit, že když je sám, může se víc odvázat. I když je samozřejmě otrava, že tu nemá nikoho dospělého, s kým by si mohl popovídat. Sklenička vína by nebyla špatná, ovšem popíjet sám, když má zodpovědnost za děti… ne, to mu nepřipadalo správné. Cecilie nedorazí domů dřív než v půl desáté, musí jí nechat trochu jídla stranou. Omyl mrkve, okurku, křehký, světle zelený kadeřavý salát, rajčata krásně vyzrálá na slunci. Nejlepší z celého léta, dokonce i Willy, který byl v  jídle pěkně vybíravý, občas milostivě pár kousků snědl, tedy samozřejmě až poté, co je důkladně obalil v bylinkové soli. Jak tak John škrábal pod proudem tekoucí vody mrkev, znovu mu na mysli vytanulo téma svoboda. A když myslí na svobodu, nemůže nemyslet na „ni“. I když už je po všem, je to pasé, je konec. Přesto však… Párkrát mu poslala esemesku, prý se s ním chce vidět. Popovídat si. Spojila se s  ním přes Facebook, napřed chtěl takzvané přátelství odmítnout, ale nakonec neměl to srdce. Ovšem na její vzkazy neodpovídal, přinejmenším od  té doby, co mu v jednom psala, že by se s ním chtěla vidět. Na ten tehdy zareagoval kategorickým odmítnutím. Věděl, že by Cecilii rozzlobilo, kdyby si se ženou, která málem zapříčinila jejich rozvod, byť jen vypil šálek kávy. Ale přesto… Nemluvil by pravdu, kdyby tvrdil, že je s bývalou milenkou už úplně hotov. Někde v hloubi duše stále nosil střípek touhy. I  když po  ní možná touží víc jako po symbolu volnosti než jako po ženě takové. Byl vnitřně rozpolcený. Kdyby o tom začal moc přemýšlet, mohlo by to mít ničivé následky, on přece miluje svoji ženu. Cecilii. Matku svých dětí. Životní partnerku. Miluje ji, upřímně a  vroucně. Proč je pro něj tedy tak těžké udržet myšlenky pod kontrolou? Proč mu pořád odbíhají stranou, proč prodlévají u nevhodných představ? Se zeleninou pracoval rychle a zkušeně, čistil ji efektivně. Do výlevky dopadaly dlouhé pruhy svrchní vrstvičky mrkve. Slyšel, jak si holčičky hrají, po té výpravě k vodě jsou samozřejmě pěkně utahané, bude je muset uložit brzy. Zapípal mu mobil. Esemeska od Williama. „Najím se u Rasmuse. Přijdu později.“ Takže u večeře se u stolu sejdou jenom on s holčičkami – a snad i s Marcusem. Pro jistotu na mobilu

navolil číslo svého mladšího syna. Marcus telefon vzal až po čtyřech zazvoněních. Ano, hodlá na večeři dorazit domů. Bude tam za chvíli. V pohodě, odpověděl John. Potřeboval jenom zjistit, kolik jídla má připravit. Co by se stalo, kdyby Cecilii přece jenom opustil? Kdyby dokončil, co začal? Ne, rozhodně ne kvůli té druhé. Ne kvůli ní, kvůli oné ženě s mladýma očima a hladovými rty, pevnými ňadry a sobeckým egem. A kvůli komu tedy? Odložil oškrábané mrkve stranou a odstranil plastový obal z okurky. Vážně pitomý nápad, balit v létě zeleninu do igelitu. Krize středního věku, tak se tomu říká. Otcové od  rodin, kteří se najednou rozhodli, že si budou užívat života, kteří začali dohánět, co jim za  ta léta, kdy přebalovali a  krmili děti, uteklo. Ne, neudělal žádnou chybu. Tedy neudělal žádnou chybu jako otec. Pokud jde o roli životního partnera, tam možná ano. Ale kdo někdy neudělá chybu? Kdo vždycky udělá všechno správně? Ostrý nůž krájel okurku na dokonalé plátky. John jeden vzal a vložil si ho do úst. Podíval se oknem ven, zelené listnaté stromy, hezky upravené záhony plné pestrobarevných letních květin. Ulice byly prázdné, nebylo k vidění ani moc aut. Vilová čtvrť kolem Lindängstorgetu byla v tuhle roční dobu poklidná, spousta zdejších obyvatel vyrazila někam pryč. Ani on nebyl zvyklý trávit větší část léta doma ve městě. Ale tohle léto bylo jiné než ostatní. O víkendu si mají s Cecilií někam vyjet, jenom sami dva, bez dětí. Na zámeček Sundbo, zařídila to samozřejmě Christina. Už dlouho po něčem takovém toužil. Jenže teď, když se ta příležitost skutečně naskytla, si najednou připadá nejistý. Co když z toho bude víkend plný hádek a sporů kolem Ceciliina těhotenství? Nasypal nakrájenou zeleninu do mísy, otevřel láhev s olivovým olejem. Salát bez zálivky je jako… hm, jako manželství bez kompromisů. Vtipné, Johne. Však ono to nějak dopadne. Bude to dobré. Musí. Dnes večer by si s Cecilií měli ještě pořádně promluvit. Koneckonců mají jet na společný výlet, jenom oni dva. Proto by se na tu cestu měli nějak připravit, chce to trochu rozumné komunikace. Nestačí jenom milovat, je potřeba se také snažit být k sobě navzájem co nejupřímnější. Pokud to nyní dokážou. Podíval se na hodiny. Půl šesté. Večeře bude hotová včas. Pořád je něco.

Na fotografiích bývá vždycky léto. Děti běžící k vodě vypadají vesele, jako by byly plné očekávání. Kolik jí tehdy mohlo být? Tři, možná čtyři. V důvěřivém pohledu, který upírá do objektivu, je něco dojemného. Troška zmrzliny v koutku úst, tmavé vlasy rozcuchané. Někomu nezasvěcenému by se mohlo zdát, že tahle fotografie představuje dokonalý obrázek šťastného dětství. Po návratu domů album vytáhla a položila si ho na klín. Vlastně ani neví, proč si ho nechala. Měla ho už dávno vyhodit. Spálit to staré haraburdí. Z těch vzpomínek ji bolelo srdce. Znovu se vynořily staré otázky. Proč? A ačkoli věděla, že na ně nikdy nedostane uspokojivou odpověď, nedokázala si je přestat pokládat. O dětech se přece říká, že jsou „vytoužené“, ne? Že jsou tím nejlepším, co člověka v životě potká. Jenže nic v Ragnhildině vztahu k ní nenasvědčovalo tomu, že by snad pro svou matku kdy měla nějakou cenu. Vzpomínala na všechna ta léta, kdy se na pláži plna závisti nenápadně ochomýtala kolem ostatních rodin. Obzvlášť kolem těch, kde byly holčičky stejně staré jako ona. Maminky braly své dcery na klín, rozčesávaly jim vlhké vlásky, pomáhaly jim převléknout se z mokrých plavek do  suchých. Hltala jejich souhru očima, nemohla se nabažit pohledu na to, jak si spolu povídají, jak se smějí. Jak se objímají. Sedět mamince na klíně bylo pro většinu dětí něco úplně normálního. Zato pro ni to představovalo nesplnitelný sen. Neměla ponětí, jaké to je, když o člověka osoba, jež ho přivedla na svět, takhle pečuje. Její otec byl zvláštní člověk, který jako by si nikdy ani nevšiml, co se děje. V zaměstnání tvrdě pracoval, z domu odcházel brzy ráno a  vracel se pozdě večer. Ženské záležitosti, bručel, když přišla řeč na domácí práce a na děti, a o svou rodinu neprojevoval žádný zvláštní zájem. Něco jí napovídalo, že v otázce dětí měla vždycky hlavní slovo Ragnhild. Valter se zapojil pouze jako dárce spermatu. A pochopitelně také jako živitel rodiny. Tmavovlasá Ragnhild a její sny o tom, že bude něco tvořit, že bude malovat a zpívat. Možná ve své dceři viděla samu sebe, možná v ní nacházela něco, co nedokázala snést? Občas se holčička pokusila své matce nějak přiblížit. Dělala všechno proto, aby se jí zavděčila, aby jí vyhověla. Snažila se koupit si matčinu

lásku tím, že bude hodná, šikovná, poslušná a ochotná. Nevyplatilo se Ragnhild vzdorovat, hádat se s ní. Nejvhodnější strategií bylo přizpůsobit se, nedělat potíže. Ale stejně si matka nakonec všímala jenom jejího bratra, tedy pokud si vůbec někoho z nich všímala. Věnuj mi pozornost, měj mě ráda, chtělo se jí na Ragnhild občas zaječet. Co jsem ti udělala? Proč mě tak nenávidíš? Nebo se mi to jenom zdá? Ten chlad ji strašně bolel, byl palčivější než facky. Občas měla téměř pocit, jako by jí rány přinášely jakousi úlevu, na  chvilku pocítila matčin zájem, její prchavou pozornost. Láska nehněvaná není milovaná, pravilo staré přísloví a  ona tohle temné rčení velmi brzy pochopila. Lhostejnost byla často horší, nesla s sebou vědomí, že člověk tomu druhému nestojí ani za to, aby mu naplácal na zadek. Ale ona tomu pořád nerozuměla. Co provedla? Co udělala tak strašného, že se k ní její vlastní matka nechce znát? Prudce zavřela album a odložila ho stranou. Nejspíš je načase, aby se smířila s tím, že její dětský protějšek na oněch pestrobarevných fotografiích je všechno, jenom ne šťastný. Ale až dosud to všechno nějak zvládala. Uznání, jehož se jí za poslední rok dostalo, překonávalo všechna očekávání. A čeká toho na ni ještě víc. To, co právě prožívala, bylo neuvěřitelné, ale zároveň ji to i  trochu děsilo. Toužila snad její matka právě po tomhle? To o tomhle si myslela, že to musela obětovat? Zazvonil jí mobil. Byl to on, muž, se kterým se kdysi seznámila, který ji přiměl, aby začala doufat. Proč to tedy nezvedne, proč nechá telefon vyzvánět? Má strach, nic jiného v tom není. Za všechno může strach, to ze strachu jedná tak nelogicky. Když se nad tím zamyslela, bylo jí jasné, že je tomu skutečně tak, a to poznání ji zbavovalo sil a vyvolávalo v ní smutek. Možná nad ní Ragnhild nakonec přece jenom zvítězila. Možná si opravdu nezaslouží, aby ji někdo miloval.

– To je divný! vzhlédla Hanna od monitoru počítače, když Cecilie vstoupila do provozní místnosti. V tu chvíli se ozvalo další pronikavé zazvonění. Obě porodní asistentky se po sobě podívaly a Hanna si povzdychla. – Můžu se zajít podívat, co se to tam děje, nabídla se Cecilie. – To by bylo fajn, přikývla Hanna. – Ten zvonek zvonil už několikrát a já pokaždý zmáčknu bzučák, abych otevřela, ale nikdo se tu neobjeví a  vyzvání to dál! A  mně teď právě volala jedna maminka v šestatřicátým týdnu, že má dojem, že jí praskla voda. Tady, ročník sedmdesát sedm, druhý dítě. Matka sem přišla ze Somálska. Hanna ukázala na monitor. – Předtím měla rizikový těhotenství. Cecilie přikývla. – Jen seď. Já se k těm dveřím zajdu podívat. Je příjemné, že už brzy půjdu domů, říkala si, když šla chodbou. Bylo už skoro devět, služba jí za chvíli skončí. V devět nastoupí noční směna. Na půl cesty ke dveřím spatřila známou postavu. – No ne, ahoj, pozdravila ji Gun, postarší porodní asistentka, se kterou se Cecilie setkávala při nočních službách. – Ty jsi tu už teď? – No jo, je to zvláštní, co? usmála se Cecilie do poněkud zachmuřeného obličeje, orámovaného šedými vlasy ostříhanými na páže. – Vzala jsem si záskok. Volala mi Tatiana. A  jí se hrozně těžko říká ne. Kolegyně se zašklebila jako někdo, kdo tohle dobře zná. – Já si minulý týden taky vzala noční navíc. Že se tam nahoře nikdy nenaučí líp plánovat… Mimochodem, už jsi slyšela, že se začalo s propouštěním? Doslechla jsem se, že Monika a Lisbeth ze čtrnáctky možná budou muset odejít. Propouštění. Z toho slova jí přeběhl mráz po zádech. Trhla sebou, jako by se pokoušela informaci, kterou jí kolegyně právě sdělila, ze sebe setřást.
– Ale u nás snad zatím nikdo? Gun pokrčila rameny. – Co jsem slyšela, tak ne. Tedy alespoň prozatím. Ale člověk nikdy neví. Každý ráno jsou toho plný noviny. Výpovědi a úsporná opatření. To se přece týká i nás ve zdravotnictví. Jako kdyby se jenom proto, že

je krize, přestaly rodit děti! V tom okamžiku se zvonek u vchodu ozval znovu. Pronikavý zvuk jim vpadl do rozhovoru. Přerušil ho. – Musím jít otevřít, poznamenala Cecilie omluvně. S Gun nebylo snadné dát se do  řeči, když se to však už jednou povedlo, bylo dost obtížné rozmluvu ukončit. Teď starší žena jenom přikývla a  vydala se opačným směrem než Cecilie. Ta přidala do kroku. Posledních pár metrů k těžkým dveřím z oceli a skla už skoro běžela. Rychle zmáčkla tlačítko automatického otevírání, a  když se dveře se zasyčením rozestoupily, postavila se mezi ně. Dovnitř pronikl chladivý vzduch nedělního večera, venku se začínalo stmívat. Cecilie se rozhlédla po prázdném prostoru před vchodem na oddělení. Nikdo tam nebyl. Že by nějací uličníci zvonili na zvonek porodního oddělení jenom tak pro legraci? A v tuhle hodinu? Zachvěla se. Přes den bylo sice teplo, ale letní večery byly ve Švédsku o poznání chladnější. Naštěstí byla natolik prozíravá, že si s sebou vzala teplý svetřík. Bude jí v něm příjemně, až se za chvilku vydá na cestu domů. Zkřížila si paže na hrudi a chvíli tam jenom tak stála. Užuž se chtěla obrátit a zajít dovnitř, ale vtom cosi zaslechla. Jakýsi zvuk, který zněl jako tiché zaskřípání dveří nebo zakňučení štěněte. Jenom o trochu silnější a svým způsobem určitější. – Haló, zavolala směrem k liduprázdné ulici a zaparkovaným autům. – Haló! Je tam někdo? Žádná odpověď. Vtom jí pohled sklouzl na jakýsi raneček, který ležel pod rampou vedoucí ke vchodu na oddělení. – Co to proboha…

Víc už však ze sebe nevypravila, měla pocit, jako by jí z hrdla vyprchal všechen vzduch. Později se jí v  hlavě přehrával znovu a znovu právě tenhle okamžik: jak spatřila tu nepochopitelnou věc, jak se její tělo na zlomek vteřiny šokem a ohromením jakoby propadlo do sebe, jak její ruce zatápaly naprázdno ve vzduchu. Ústa se jí otevřela, možná jí přes rty přešel i nějaký zvuk, rozčilený výkřik, ale možná ze sebe nedostala ani hlásku, jenom lapala po  dechu. Ta chvíle se jí vryla do paměti, vzpomínala si, jak její nohy došlapovaly na zem, jak se sehnula, jak se dotkla čehosi měkkého. Nelogické. Celé to bylo naprosto nepochopitelné. Napřed ji napadlo, že to, co vidí na zemi, je nějaká hodně realisticky vyvedená panenka, umělohmotné nemluvně v životní velikosti, jaké měla i Sofie a které se dalo oblékat, koupat a krmit. Avšak v přenosné tašce na  dítě plakalo skutečné miminko, zabalené do  bleděmodré deky. Tichý zvuk sílil. Dítě nabralo vzduch do plic a vzápětí ze sebe vydalo hlasitější zakňourání. A pak ještě jedno. – Ach, panebože, vyjekla Cecilie. – Panebože! Rychle zvedla dítě z tašky a přitiskla si ho k hrudi. Potom se ještě jednou rozhlédla kolem sebe, jako by doufala, že se objeví nějaké přijatelné vysvětlení, že se někde nedaleko vynoří jeho rodiče… Maminka těsně po porodu se někdy může chovat iracionálně, možná si najednou vzpomněla, že nezaplatila u automatu parkovné. Hm, a co pak? Že by odložila dítě na zem, kde by na ně mohl někdo šlápnout? Cecilie tam stála obklopená letním soumrakem a  s  miminkem v náručí a pokoušela se nějak si to všechno srovnat v hlavě. Počkala ještě pár minut a  přitom pozorovala zaparkovaná auta. Ale jak vteřiny ubíhaly, stále jasněji si uvědomovala, o  co jde. Dítě, které drží v náručí, je opuštěné. Někdo ho položil vedle přístupové rampy a pak zazvonil na zvonek. Zpod pokrývky vykukovala drobounká tvářička. Bezzubá pusinka pátrala po  prsu. Malá hlavička jako by se jí zavrtávala do  hrudního koše, pusinka se otevírala, ručičky bezmocně máchaly ve  vzduchu. Cecilie přiložila magnetickou průkazku ke čtečce, a když se dveře otevřely, rozběhla se zpátky na oddělení s dítětem pevně přitisknutým k hrudi.

Je pravda, že na ruce mám dítě a v jeho očích vidím se? Že voda se třpytí, zem že hřeje, nad námi nebe modrá se? Jaká je doba, který je rok, kdo já jsem, jak mé jméno zní? Uzlíčku smíchu s  plavými vlásky, jak ocitl ses v mém náručí? To se Cecilii, když nesla nalezené miminko chodbou nemocnice, mimoděk vybavila slova klasické básně Erika Lindorma. Já žiju, já žiju, já na zemi stojím, a kolem mě jdou dějiny. Já milion let snad čekal jsem na tenhle okamžik jediný. Ona asi také čekala, koneckonců čekají všichni a pořád. Na okamžik, který bude pro jejich život rozhodující, v němž se stane něco zásadního. V jejím případě byla rozhodující chvíle, kdy se seznámila s  Johnem. Ale tohle bezejmenné děťátko v  jejím náručí má budoucnost nejistou. Spěchala do provozní místnosti. První, na koho narazila, byla Iris, po  ní následovala Hanna. Už nadešel čas na  předání služby, večerní směnu vystřídá noční. Všechny porodní asistentky shromážděné v provozní místnosti upíraly oči na velkou obrazovku před sebou. Cecilie si mezi nimi proklestila cestu a zastavila se uprostřed místnosti. – Mám tu dítě, prohlásila a její vlastní hlas jí najednou připadal cizí. Ještě pořád se jí špatně dýchalo, srdce jí bušilo jako splašené. Miminko jí v náručí kňouralo a ona ho jemně houpala. Přitom se očima setkala s pohledy svých kolegyň. Některé z nich se kupodivu usmívaly, slyšela, jak se místností šíří vlna smíchu. Vypadá jako blázen? Má snad rozcuchané vlasy nebo tričko nakřivo? Netušila, proč jí právě teď přicházejí na mysl takovéhle nepodstatné detaily. Jak má člověk říct, co říct chce? Jak se nejlépe vyjádřit, aby vás ostatní pochopili? Cecilie sama slyšela, jak hloupě její slova zní. Mám tu dítě. Ale v určitém smyslu bylo těžké myšlenky zformulovat. Na to byla v příliš velkém šoku. – Nojo, haha, však jsme tu taky na porodním oddělení, poznamenala jedna z porodních asistentek. – Dětí tu máme habaděj. Pár dalších se zasmálo. Mají za to, že jsem se zbláznila, stačila si pomyslet. Připadá jim, že jsem přišla o  rozum. Stojím tu s  dítětem v náručí a plácám nesmysly. – Ale ne, vy to nechápete! To dítě leželo venku na parkovišti. Právě jsem ho přinesla, řekla nahlas, aby překřičela smích ostatních.

V místnosti se rozhostilo ticho. Viděla, jak rozveselené obličeje jakoby zpřísněly. Porodní asistentky si vyměňovaly nevěřícné pohledy. – Ale… co to povídáš? První zareagovala Gun. Zvedla se ze židle a popošla k Cecilii. Vzápětí se k ní připojily další kolegyně. – Ano, právě jsem to dítě našla ležet venku před vchodem. Nikdo jiný tam nebyl, očividně ho tam nechali a odešli, leželo na zemi a plakalo. Já taky nevěřila vlastním očím, jsem z toho v šoku! Cecilie teď mluvila rychle, slova se jí překotně hrnula z úst. – Zkoušela jsem volat, říkala jsem si, že třeba někde poblíž někdo je, ale nebyl tam skutečně vůbec nikdo… A venku už je teď skoro tma. Nebyl tam vůbec nikdo. Ani živá duše! Tenhle chudáček maličký ležel na zemi a plakal a já ho vzala dovnitř… Ale nemůžu to pochopit. Zažil někdo z vás někdy něco…? – Zavolej dětskýho doktora, brnkni na psychiatrii… jsou tu nějaký případy? A taky… na policii! Hlasy kolem ní zesílily. – Já se o to ubožátko postarám, nabídla se Iris. – Ba ne, takhle se to dělat nedá, namítla další porodní asistentka. – Jenom než se zjistí něco bližšího. – Když tak bych ho mohla vzít k sobě domů, navrhla Cecilie. – Ale on si ho určitě někdo co nevidět vyzvedne, nemyslíš? podotkla Gun. – Možná někdo jenom na chvíli zpanikařil, ale teď už si uvědomuje, že udělal chybu. – Poznáváte některá to dítě? Je to jedno z… z našich? Najednou mluvily jedna přes druhou a skákaly si navzájem do řeči. Šok vystřídalo hlasité mumlání, které postupně sílilo. Padala slova jako „naprosto neuvěřitelný“, „já tomu prostě nemůžu uvěřit“, „panebože“ či „nepochopitelný“. Atmosféra na  oddělení neměla daleko k  chaosu. A do toho všeho začaly vyzvánět dva ze tří telefonů na psacím stole. – Děvčata, prosím o klid ve třídě, křikla Iris. – Máme tu porodní oddělení, které musí nějak fungovat! Nalezenec nenalezenec, jedou nám sem další nastávající maminky. Takže bychom měly vymyslet nějaký plán. Tedy ne že bychom měly nějaké zavedené postupy, co dělat s opuštěnými novorozeňaty…

– Tak si prostě budeme muset vytvořit nějaké nové, prohlásila Gun. Uprostřed všeho toho zmatku se miminko dalo do srdcervoucího pláče. Cecilie, která ho pořád ještě držela v  náručí, se zmocnilo podráždění. – Vždyť je to koneckonců pořád jenom miminko, vyhrkla. – Miminko bez rodičů, ale to už se nějak vyřeší. Jak už jsem říkala, v nejhorším si ho přes noc vezmu domů. Ovšem ze všeho nejdřív bychom to asi měly ohlásit na policii. Když konečně dorazila dětská lékařka, nejhorší pozdvižení už trochu utichlo. O chvíli dřív se objevili dva policisté a sepsali hlášení o „opuštěném dítěti“. Cecilie jim musela převyprávět, jak dítě našla, a vysvětlit jim, že ne, nic podezřelého neviděla. Zavolali také na sociální odbor a někdo odtamtud měl zanedlouho dorazit do nemocnice. Život na oddělení jako by se postupně vracel víceméně do normálu. Do normálu, který ale zase až tak normální nebyl. Proběhlo večerní hlášení, i když se na něj soustředily o něco méně než obvykle. Navzdory nastalému zmatku přijdou dnes v noci na svět další děti – stejně jako kteroukoli jinou noc, kteroukoli jinou hodinu po  celý den, po  celý rok. Do  nemocnice mířily dvě prvorodičky a k tomu ještě jedna nastávající maminka, která už předtím rodila. – Cecilie, už bys toho tady měla nechat a jít domů, poznamenala Iris. – To malé bude v pořádku, my se o něj postaráme, to přece víš. Cecilie však jen zavrtěla hlavou a zůstala sedět s dítětem v náručí. – Ještě nikam nejdu. Ne, dokud nebudu vědět, že je v pořádku. Mám pocit, jako bych za něj byla zodpovědná. Koneckonců to já ho našla. Nemůžu si prostě jen tak odejít, dokud nebudu vědět, že mu nic nechybí! – Jasně, chápu, přikývla Iris. – Dělej, co uznáš za vhodné. Cecilie miminko položila na  přebalovací stůl na  ošetřovně a  přitom ho šeptem konejšila. Mladá dětská lékařka v bílém plášti a se stetoskopem kolem krku, která se představila jako Malin Tollanderová, vypadala ohromeně. – A to dítě jste venku na parkovišti našla vy?

– Ano, přikývla Cecilie. – Musíme doufat, že se rodiče brzo objeví. Určitě za tím bude jenom nějaké přechodné pominutí smyslů, prohlásila doktorka Tollanderová. – Někoho se nejspíš zmocnilo zoufalství a vzal si do hlavy, že dítě vrátí na  porodní oddělení. Možná nějaká mladičká maminka? Ptali jste se na psychiatrii? – Tam žádnou pacientku, která by byla těsně po porodu, neměli a o žádném dítěti nic nevědí, odpověděla Cecilie. – Je to vážně hrozně divné. – To ano. Ale stát se může ledacos, podotkla lékařka klidně. – Takže to bude řešit policie a sociálka. Ovšem napřed musíme zjistit, jak na tom jsi, broučku. Cecilie rozepnula dítěti kombinézku a  bodýčko s  obrázky. Ukázalo se nahé bříško s pozůstatky nedávno odstřižené pupeční šňůry. Kolem byla zaschlá krev. To, co zbylo z pupeční šňůry, bylo ovázáno špinavým provázkem. Malin rozsvítila lampu nad vyšetřovacím stolem a nastavila ji tak, aby světlo dopadalo miminku přímo na bříško. Cecilie uvolnila plenku. Před nimi na stole ležela maličká holčička. – Pupeční pahýl sotva začal zasychat, poznamenala lékařka. – A podívejte se sem. Na tříslech má spoustu novorozeneckého mázku. Tipla bych si, že bude stará maximálně osmačtyřicet hodin. – No nazdar, vydechla Cecilie. – Takhle maličká. – Ano, a kdo ví, čím vším už si stačila projít, dodala Malin soucitně. – Ale teď ji zvážíme a změříme, ať máme nějakou představu. A vezmu jí krev na testy. Kvůli krevní skupině a případné infekci. A pak jí asi budeme muset dát trochu kojeneckého mléka, vypadá, že má pěknou žízeň. A taky ji musíme zapsat. Cecilie vzhlédla. – Ale ona se nejspíš nenarodila tady, že ne? Lékařka zavrtěla hlavou. – Ne, ale stejně ji musíme zapsat. Vystavím jí kartu. Určitě alespoň přibližně víte, v kolik hodin jste ji našla. A taky tam musíme napsat, že je nalezenec. Bezejmenná. A pak už nezbývá než doufat, že se všechno v dobré obrátí. Že se přihlásí její rodiče. – Ano. Nebo že je najde policie.

Bylo už pozdě, po  jedenácté. Cecilie si potřebovala zavolat, vysvětlit doma, proč se opozdila. Jinak si John bude dělat starosti, určitě je ještě vzhůru a čeká na ni, má pro ni připravenou večeři. Zapnula mobil. Žádné zprávy. Projednou jí to přišlo tak trochu vhod. Pocítila dokonce jisté ulehčení. Z toho, že Peru Nilssonovi neodpověděla na esemesku, neměla zrovna nejlepší pocit, ale tak už to chodí, občas člověk zkrátka odpovědět zapomene. A v jistém smyslu to bylo také jakési vymezení prostoru. Tedy ne že by ji ten člověk nechával chladnou, právě naopak, myslela na něj víc, než bylo zdrávo. Ale právě proto potřebovala určit jakési hranice – pro sebe i pro něj. Bylo hrozně trpké ocitnout se v  roli podváděné manželky. A  ona svého manžela nikdy nechce dostat do  podobné situace, nechce se dopustit ničeho špatného. Přesto však měla pocit, jako by pomalu, pomaličku ztrácela nad vývojem událostí kontrolu. Zmáčkla na telefonu „D“ jako „domů“. John to zvedl hned po druhém zazvonění. – Ahoj, to jsem já, řekla rychle a zmocnily se jí výčitky svědomí. – Poslyš, dorazím později. Dneska večer se tu stalo něco naprosto absurdního. – Takže jako obvykle, opáčil John a v jeho hlase byla patrná netrpělivost. – Ne, vážně, nebudeš tomu věřit, ale našla jsem před chvílí na parkovišti dítě. Opuštěné miminko, které tam bezmocně leželo a plakalo. Že vůbec někdo takhle odloží dítě na zem a odejde si, dokážeš to pochopit? John překvapeně hvízdl. – To jsou teda věci. – Já vím. Ani nemůžu uvěřit, že se to opravdu stalo. – Nepochopitelný. A žádný rodiče? – Ne. Zavolali jsme na  policii a  na  sociální odbor. Dítě je zatím u nás na oddělení, je to holčička a zdá se, že je zdravá a silná. – A jak je stará? – Jsou jí maximálně dva dny, možná bude ještě mladší. A nejspíš se nenarodila v nemocnici, pupeční šňůra byla podvázaná jenom kusem provázku. Ale měla plenku. A roztomilé dupačky a tak. Někdo si

každopádně dal tu práci a pořádně ji oblékl. I když byla samozřejmě nešťastná a vyhladovělá. Nechci ji tu nechávat samotnou. John si tiše odfrkl. – Už brzo budeme mít vlastního prcka, o kterého se budeme starat, připomněl jí. – Víš co, přijď domů, až tam budeš hotová. Nic se neděje, děvčata spí a kluci se se mnou koukají na film. Líbám tě. – Já tebe taky, odpověděla Cecilie a ukončila hovor. Vlastní prcek, o kterého se budou starat. Jsi těhotná, Cecilie Lundová. Ve víru všech těch dramatických událostí se jí podařilo tuhle skutečnost vytěsnit z mysli, ale jak tu teď stála nakloněná nad dětskou postýlkou z průhledného plastu, připomněla si svůj stav o to důrazněji. Holčičce se dostalo náležité péče, byla umytá a měla čistou plenku. Proběhla debata, jestli by ji měli krmit z  kalíšku nebo z  lahve, možná by měly radši použít kalíšek, aby malá neztratila schopnost správně pracovat jazýčkem, co kdyby se matka přece jenom objevila? Gun s jistotou tvrdila, že lepší alternativou je krmení z kalíšku. Iris jí ale oponovala, prohlašovala, že dítě má silnou potřebu sát a že je tedy nespravedlivé mu to nedovolit. Nakonec dospěly ke kompromisu, zpočátku budou krmit mateřským mlékem z kalíšku, později, jak se dohodly, postupně nasadí kojeneckou lahev. Cecilie vypsala údaje na  identifikační pásku: „holčička, jméno neznámé, nalezena ve 20.55“ a  připevnila ji malé kolem zápěstí. Co takovýhle zamotaný začátek provede s dětskou dušičkou? Cecilie si vzpomněla na Simona, Johnova dospělého syna, který právě pobýval v  protidrogové léčebně v severním Švédsku. Simon měl ovšem matku – a v dospělosti našel i otce. Cecilie položila ruku na teplé dětské tělíčko a cítila, jak se jí srdcem šíří vlna chladu. Tahle chudinka maličká, sotva přišla na  svět a  už tolik zkusila! Jak holčička dýchala, drobounké nosní dírky sebou zlehka zachvívaly. Oční víčka se jí nepatrně škubala. Přitom v  sobě právě narozená miminka skrývají obrovskou sílu. Zrození je jednou z nejnebezpečnějších cest, které člověk v životě podnikne, krátký úsek lemovaný zatěžkávacími zkouškami a nástrahami. Ale tohle dítě se na svět nějak dostalo, narodilo se bůhví kdy a bůhví

komu. Někdo si to podle všeho najednou rozmyslel a nechal maličkou před nemocnicí. Dokonce přímo před porodním oddělením. Třeba její matku – nebo snad otce – zahlédl někdo z kolemjdoucích? Je možné, aby se našel nějaký svědek? Snad bude policie pracovat rychle… Jak tak Cecilie stála nad dětskou postýlkou, najednou za sebou zaslechla jakýsi zvuk. Lehké, jakoby kradmé kroky. Otočila se a  ještě stačila zahlédnout nějakou postavu ve stejnokroji porodní asistentky, jež právě mizela za rohem. Tu maličkou chce určitě vidět spousta lidí. Zpráva o ní se nese od úst k ústům, novinka o malém nalezenci se šíří rychle. Je jen otázkou času, než se o tom, že se našlo opuštěné dítě, dozví i média. Policie… je nad slunce jasnější, že si někdo z policejního sboru pouští pusu na špacír, jak jinak by se novináři dozvěděli o těch minulých incidentech, ke kterým tady na porodním oddělení došlo? Zdravotnický personál je vázán slibem mlčenlivosti, stejně tak zaměstnanci sociálního odboru. Vlastně by žádné informace neměl prozrazovat ani nikdo od policie, ale večerníky očividně mají horkou linku přímo na policejní ústřednu. Víš přece, že se nic neutají, poznamenala jen tak mimochodem Christina, když před pár měsíci Cecilii po telefonu obléhali novináři a vyptávali se jí, jak to bylo s dítětem, které zmizelo z porodního oddělení. Na světě je spousta zkorumpovaných úředníků, které nic nepotěší víc, než když si můžou vydělat nějakou tu korunu navíc. A  noviny na  odměnách za  takovéhle tipy nešetří. Vždyť bez nich by byl bulvár nahraný. Občas jí svět připadá hrozně špinavý, plný lží a falše a lidí, kteří to s ostatními nemyslí dobře. Cecilie cítila, jak se jí plíživě zmocňuje únava. Byl to dlouhý den. Asi je čas všeho nechat a vyrazit domů k rodině. Něco si sníst a jít spát. Ale bylo pro ni těžké odejít, nechat tam tu maličkou v postýlce samotnou. Vypadala tak opuštěně. Můžou takhle maličká miminka vnímat, co se kolem nich děje? Chápe takové novorozeně, že ho někdo opustil? V hlavě se jí vynořila vzpomínka na reportáž o jednom dětském domově na Ukrajině, kterou si kdysi přečetla v některém z Christininých časopisů, nejspíš v Magazínu Feminae. Zvlášť jasně si vybavila jednu fotografii. Byly na ní bílé železné dětské postýlky vyrovnané do řady a na nich ležela zavinutá nedávno narozená miminka. Zaměstnanci dětského domova vyprávěli, že každý měsíc

se u nich takových dětí sejde hned několik. Jejich rodiče jsou prostitutky, narkomani nebo psychicky nemocní lidé, někteří z  nich jsou ovšem normální občané, kteří z různých důvodů nemohou či nechtějí plnit své rodičovské povinnosti. Děti, které se takhle najdou nebo které někdo nechá v domově, jsou často ve špatném stavu, dehydratované a hladové, mají žízeň, část z nich je postižená vrozenými vadami či nějakým znetvořením. Některé do několika týdnů zemřou. Ty, kterým bude přát štěstí (a  bývají to nejčastěji holčičky), adoptuje někdo ze zahraničí, většinou z Kanady nebo z USA. Mnoho dětí ale v dětském domově stráví celé dětství i  dospívání. Obzvlášť špatné vyhlídky pak mají děti trpící  Downovým syndromem nebo  nějakou jinou vývojovou vadou. „Děti, které nikdo nechce, děti, na které zapomněl i Bůh,“ nazvala je jedna z žen, jež o ně pečují. Fantastická reportáž, prohlásila tehdy hrdě Christina. Magazín Feminae v té nejlepší podobě! A Cecilie s matkou projednou souhlasila. Až na to, že ji poté, co si text přečetla a  prohlédla si obrázky, zaplavil pocit nesmírné bezmoci. Měla chuť všechny ty děti zachránit, toužila jim poskytnout lepší život. Jak se dá těmhle chudáčkům z  dětského domova pomoci? Co pro ně může bohatý Západ udělat? Pohladila spící holčičku po  hlavičce. Potom se otočila a  vyšla z místnosti. Doufala, že se zítra rodiče maličkého nalezence někde objeví. V klidné, bezpečné zemi, jako je Švédsko, by přece takové drama mělo mít šťastný konec. Cecilie otevřela dveře a vstoupila do šatny. Napřed měla dojem, že je v  místnosti sama, vzápětí si však všimla, že je na  toaletě obsazeno. Bylo slyšet, jak do umyvadla teče voda, a potom se ozvalo hlasité zavzlykání. Než si stačila srovnat myšlenky, dveře se otevřely. Stála v nich Gun. Cecilie jen taktak stačila uhnout stranou. Ani nemusela obličej své starší kolegyně nějak blíže zkoumat, bylo na první pohled jasné, že Gun plakala. Nos měla červený a oči opuchlé. Když uviděla Cecilii, zarazila se. Potom si nervózním pohybem uhladila vlasy. – Já… Já…, zakoktala, očividně v  rozpacích. Potom se odmlčela, jako by na něco čekala. – Jdu se převléknout a pak vyrážím domů, vyhrkla Cecilie ve snaze prolomit trapnou atmosféru, která v místnosti zavládla. Najednou

měla chuť se Gun omluvit, netušila ale za co. Výraz její společnice v ní vyvolával pocit, jako by se vnutila někam, kde nemá co dělat. Gun beze slova přikývla. – Jsi v pořádku? nedalo to Cecilii, aby se nezeptala. Gun odmítavě zavrtěla hlavou. Jako kdyby chtěla říct: dál už se nepouštěj. – Všechno je v naprostém pořádku, díky, odpověděla rychle. Urovnala si erární polokošili a jakoby se celá napřímila. Potom se podívala ke dveřím, za Cecilii. Cecilie ustoupila o krok stranou, aby kolegyni, která najednou vypadala, že hrozně spěchá, uvolnila cestu. – Promiň mi to, ale nemám čas se tu vybavovat, pokračovala Gun. – Mám ještě nějakou práci. Ahoj.

Přišlo to příliš brzy. Šíleně brzy. Když ucítila porodní bolesti, snažila se jim vzdorovat, snažila se zůstat klidně ležet. Ale tělo ji neposlouchalo. Nervovým systémem jí křížem krážem projížděla elektrická lokomotiva, vyrývala si v mase a krvi nové koleje. Zaťala pěsti, až jí zbělely klouby. Otevřela ústa, aby vykřikla, ale nic se neozvalo, slyšela jenom svůj dech. Zvuky kolem ní působily zkresleně, slévaly se v hrozivé kombinace. Barvy, odkud se berou všechny ty barvy? A také tu byla krev, která tekla proudem. Zalil ji ledový chlad, to tady teď vykrvácí, skončí její život právě takhle? Kvůli něčemu tak maličkému a bezvýznamnému? A najednou u sebe měla dítě, droboulinkou Malenku, nebo to snad je Paleček, ano, je to chlapeček a je tak maličký, že se jí vejde do dlaně. Je celý zkrvavený, pusinka lapá po dechu. Jak se takhle miniaturní dítě kojí? Pokusila se ho vzít do ruky, ale vyklouzl jí, byl čím dál nepatrnější, zmenšoval se jí před očima, už ho ani necítila v ruce, volala a křičela, ale krev se z ní valila ve stále divočejších vlnách, až se nakonec nemohla ani pohnout, nedokázala uvažovat. – Cecilie, vzbuď se! Miláčku, copak je? Otevřela oči a najednou měla přímo před sebou obličej svého manžela. Pozoroval ji a tvářil se znepokojeně. – Co se děje? Když John viděl, že je vzhůru, usmál se. – Už hezkou chvíli sebou na posteli házíš a něco si mumláš. Říkal jsem si, že je možná načase tě probudit. Připadalo mi, že tě trápí noční můra. Ležela v manželské posteli vedle Johna a choulila se pod pokrývkou. Najednou se upamatovala na události předešlého večera. Opuštěné miminko, maličká holčička, která je teď na  dětském oddělení. A je na světě sama. V Cecilii navíc stále dozníval nepříjemný pocit ze snu, z něhož právě procitla. Oba dojmy se v ní mísily a probouzely v ní nervozitu. – Měla jsem hrozně divný sen… že se mi narodilo dítě. Byl to chlapeček. Ale byl strašně maličký, droboulinký. Nebyl skutečný, chápeš? Začal se scvrkávat, byl čím dál menší a  nakonec… zmizel, než jsem stačila cokoli udělat. Zarazila se. John tiše poslouchal.

– Nejspíš se mi ještě honí hlavou ty včerejší zážitky. Nebo ne? Jako by to zůstávalo ve mně, pořád jsem ještě v šoku. – Samozřejmě. Já se taky vzbudil brzy ráno a už se mi nepodařilo usnout, přikývl John. – Taky jsem nemohl spát a přemýšlel jsem o tom opuštěným dítěti. Myslíš, že se mezitím objevili jeho rodiče? Cecilie se protáhla. – Popravdě řečeno si spíš myslím, že ne, odpověděla. – Můžu se samozřejmě mýlit, ale prostě se mi to nezdá… tedy nezdá se mi, že by to dítě někdo takhle odložil a pak se pro něj vrátil. Jestli chceš znát můj názor, tak matku té malé nebude snadné najít. Ne, rodiče se pro ni nevrátí. Každopádně ne dnes. – Ale nebývá to tak, že čím víc času uplyne, tím těžší je matku najít? – To nevím. Nemám ponětí. Ale myslela jsem na jednu věc, napadlo mě, že bych se o tu maličkou mohla postarat já. Tedy vlastně my. Jako rodina. Byla tak nějak hrozně hezounká. A mně jí bylo strašně líto. John se mezi polštáři narovnal. – No ovšem, to jsem si mohl myslet. To jsi vážně celá ty! Jenže tohle přece nejde. Jedeme teď na víkend pryč, navíc sociálka už určitě někoho, kdo se o ni postará, sehnala. Nebo ne? Jak tyhle věci vlastně fungujou? Cecilie se na chviličku zamyslela. – Popravdě řečeno ani přesně nevím, mluvili o  tom, že ji umístí do dočasné pěstounské péče. Spolupracují s nějakými lidmi, kteří jsou neustále v pohotovosti, a když je potřeba, můžou dítě převzít a postarat se o něj. – I když je takhle maličké? – Ano, určitě. A to přece v podstatě znamená, že bychom se o tu maličkou mohli postarat i my, ne? John si povzdychl. – Ne, miláčku, to bychom tedy nemohli. Jsi těhotná, navíc už máme čtyři vlastní děti. Nemůžeme poskytovat dočasnej domov cizímu nemluvněti. – Není to tak dávno a poskytli jsme dočasný domov tvému dospívajícímu synovi, připomněla mu Cecilie trpce.

– To přece bylo něco docela jiného, odpověděl John a z hlasu mu zaznívalo lehké podráždění. – Navíc docela dlouho trvá, než tě schválí jako oficiálního pěstouna. Zájemce snad nějak prověřují, nebo ne? – Možná bych měla zavolat Lillan a zeptat se jí, jaký je obvyklý postup. Vždyť víš, to je ta Gunillina kamarádka, která pracuje na sociálním odboru, dodala Cecilie. – Já to prostě nemůžu jenom tak nechat plavat. Ležela vedle něj a poslouchala kroky drobných nožek, které přecházely před jejich ložnicí sem a  tam. Děti už byly vzhůru, slyšela tlumený zvuk televize, kterou některé z nich pustilo. Ranní vysílání pro děti bylo pravé požehnání, zvlášť o víkendech a takhle v létě. Dětské programy byly sice nepříjemně uječené a přesycené nevkusně křiklavými barvami, ale zato poskytovaly unaveným rodičům možnost zůstat o trochu déle v posteli. Měli naplánováno, že odpoledne nechají holčičky u  Christiny a  Willy s  Marcusem že si půjdou každý po  svém. Cecilie a  John potom vyrazí na  zámeček Sundbo. Christina potřebovala skupinku pokusných králíků, kteří by vyzkoušeli všechna švédská relaxační centra. Cecilie a John se na to dokonale hodí! Dvě mouchy jednou ranou. Christina vždycky uvažovala prakticky a logicky, a pokud rodina mohla na jejím projektu něco získat, bylo to přece skvělé řešení. Majitelé hotelů proti takovému přístupu nic nenamítali, Když jim Christina osobně zavolala a svým nejsladším tónem jim všechno vysvětlila, nikdy neřekli ne. Prostor v jednom z nejčtenějších celonárodních časopisů pro ženy a snad i možnost umístit v něm slevový kupón? Dohoda byla záhy uzavřena. Pobyt bude bezplatný, byt a strava a přirozeně taky šampaňské. „Jediné, co musíte udělat, je sbalit se a vyrazit, o děvčata se postarám,“ prohlásila Christina před pár dny. „Vážně si potřebujete někam vyjet jen bez dětí a užívat si, že jste spolu!“ Zdálo se, že už úplně zapomněla, jak před pár měsíci kategoricky prohlašovala, že by bylo nejlepší, kdyby se její prostřední dcera se svým nevěrným manželem rozvedla. Teď mluvila jinak. „Harmonický rodinný život se odvíjí od ničím nerušených společných chvilek ve dvou,“ tvrdila a vypadalo to, že je s touhle vynalézavou formulací náramně spokojená.

Ach, jak strašně se Cecilii nechtělo kamkoli jezdit. – Poslyš, jen tak mimochodem, řekla opatrně a už předem věděla, že se Johnovi její následující slova nebudou líbit. – Moc ráda bych se na tu maličkou ještě zašla podívat. Cítím se za ni svým způsobem zodpovědná. Možná bychom mohli jet někdy jindy… Přesně jak očekávala, Johnovi se její návrh ani trochu nelíbil. – To si děláš legraci? Vážně se na  to chceš teď, když jsme si už všechno zařídili a  sehnali jsme hlídání, vykašlat? No to snad není pravda, zavrčel a Cecilie cítila, jak celý ztuhl. – Jenom jsem si myslela… Já vážně nechápu, jak můžeš být tak bezcitný. Kde se v ní to podráždění bere? Je za tím ještě něco víc než pouhá skutečnost, že včera našla na parkovišti opuštěné dítě, to je jasné. Onen známý pocit viny, který v ní neustále hlodá. Ale přesto… Myšlenky někdy mohou být pěkně nebezpečné. Nic není nijak zvlášť jednoduché. John vedle ní zamumlal: – Ale no tak, Cissy. Ta malá bude v pořádku. A i když máš pocit, že jsi za ni zodpovědná, tak nejsi. Nemůžeš nýst na svejch bedrech tíhu celýho světa. Má samozřejmě pravdu. Má pravdu, to ona se chová hloupě. Ale hrdost jí nedovolila, aby mu to řekla. Místo toho se na posteli posadila a odhodila pokrývku. – Vstávám. Už je půl deváté a děti budou chtít snídani. Další plány můžeme probrat později. Drobivý sýr, rozměklé máslo a mléko, které překročilo datum minimální trvanlivosti. Musíme si nákupy jídla lépe naplánovat, v poslední době jsme neustále o krok pozadu, přemítala Cecilie, když rovnala na stůl chleba a další potraviny. Až se vrátí, budou muset zajet na  velký nákup. Tedy pokud vůbec odjedou. Už jenom ze samotné představy, že na několik dní opustí Sofii a Grétku, ji rozbolelo břicho. A pak je tu ještě Marcus, toho taky netěší, že s Johnem odjíždějí. Gunilla s  tím, že jí syny někdo hlídá, nemá nejmenší problém, Marie a Bill jsou pryč v jednom kuse, naposledy si na víkend zaletěli do New Yorku a syny nechali u Billova bratra. O Susanně ani nemluvě,

u její Alexandry se střídaly různé paní na hlídání už od miminka. Pro většinu lidí je zřejmě snadné svěřit své děti na chvíli někomu jinému. Zvládají to všichni, jenom ona ne. Dát děti do školky, zatímco člověk pracuje, to je jedna věc, ovšem odjet si někam za zábavou? Ne, kvůli tomu ji trápilo špatné svědomí, usadilo se jí na rameni a mávalo temnými křídly jako nějaká mrzutá stará vrána. Naštěstí pojedou autem, nemusí nikam lodí ani letadlem. Christina jim jednou se smíchem vyprávěla, jak v  rodině jedněch jejích známých rodiče nikdy nenasedli do stejného letadla pro případ, že by se náhodou přihodilo nějaké neštěstí. Dělala si tehdy legraci z neopodstatněných obav, kterými někteří lidé trpí. Jenže ono se něco takového opravdu stalo, a bylo to vlastně docela nedávno: plně obsazenému dopravnímu letadlu se porouchal jeden z motorů, takže se zřítilo do Tichého oceánu. Mezi oběťmi neštěstí byl i manželský pár ze Švédska, ti dva si dopřáli dovolenou ve dvou, že by proto, aby z jejich soužití nevymizela láska? Nebo chtěli utužit svůj vztah? Tohle zprávy v médiích neuváděly, říkalo se v nich jenom, že ti dva ten výlet podnikli na oslavu desetiletého výročí svatby a že na něj zřejmě velmi dlouho šetřili. Jejich tři malé holčičky zůstaly doma, starali se o  ně prarodiče z  matčiny strany… Cecilii se při vzpomínce na  tragédii, která po několik dní figurovala na titulních stránkách novin, sevřel žaludek. Ne, ona a John na žádné Bahamy nepoletí, nicméně i auto může nabourat. Například se může srazit s losem. I když teď je přece léto. A k autonehodám způsobeným srážkou s nějakým divokým zvířetem dochází spíš na podzim. Navíc jejich auto nepatří zrovna k nejmenším. Nalila děvčatům poslední zbyteček kefíru a najednou si uvědomila, že má strašný hlad, že touží po vydatném jídle. Po něčem sytém, jako jsou smažená vajíčka. Klobásky. Sekaná. Hamburgery se spoustou opražené cibulky a kečupu. Na patře se jí začaly hromadit sliny, až se jí uprostřed záchvatu hladu udělalo nevolno. Rychle si odkrojila plátek sýra, stočila ho do ruličky a strčila si ho do pusy. Právě se chystala z ledničky vyndat krabičku vajec, když uslyšela, že jí zvoní mobil. Volal jí někdo z neznámého čísla a ona to vzala dřív, než si to stačila nechat projít hlavou.

Muž na  druhém konci mluvil rychle a  jeho hlas zněl, jako když na okno bubnují kroupy. – Dobrý den, dovolal jsem se Cecilii Lundové? Porodní asistentce Cecilii Lundové? – Ano, to jsem já, odpověděla. – Já se jmenuju Leif Ansgård a jsem reportér z večerníku, oznámil jí muž, aniž se nadechl. – Získali jsme informaci, že to vy jste včera večer našla venku před porodním oddělením opuštěné novorozeně. Píšeme o tom reportáž na internet a zítra v našich novinách určitě ještě vyjde rozsáhlejší článek. Rád bych vám položil pár otázek… I když ještě radši bych s vámi mluvil osobně, kdyby to bylo možné. Cecilie chvatně spolkla zbytek sýra, aby to bylo co nejméně slyšet, a klesla na židli. – Už se našli rodiče? zeptal se Ansgård. – Víte, odkud se tam to dítě mohlo vzít? – Nemám ponětí, řekla Cecilie. – My… – Mohla byste mi přesně vylíčit, jak jste ho našla? Nějaké podrobnosti, jestli jste si třeba nevšimla něčeho zvláštního? Christina má pravdu. Tisk se prostě snaží prosadit. Jako obvykle. Cecilie si povzdychla. Tyhle rozhovory s novináři vážně nesnáší. Není to tak dávno, co se připletla k  podobnému incidentu. Novináři tehdy slídili kolem jako horliví lovečtí psi, vyzvídali na ní všechno možné, kladli jí spoustu otázek, vyptávali se i na věci, které nevěděla, a vyžadovali od ní zevrubné odpovědi. Nejradši by to, čím si tenkrát prošla, úplně vymazala z paměti. – Mohla by k tomu, že někoho napadne, že se o své dítě nebude schopen postarat, přispět i současná ekonomická krize? Téhle poslední otázce, kterou jí Leif Ansgård položil, se musela nahlas zasmát. – Ne, to si opravdu nemyslím. Koneckonců vůbec nevíme, co se za  tímhle případem skrývá, proč rodiče dítě takhle opustili. Dost možná za  tím bude nějaká tragédie. O  peníze tu přece nejde. Když se někdo rozhodne opustit své dítě tímhle způsobem v zemi, jako je Švédsko, jen zřídkakdy v  tom hrají hlavní roli ekonomické faktory. – Jaký tedy může být důvod? Není podobné počínání velmi neobvyklé? Kde si myslíte, že teď asi je matka dítěte?

Cecilie si znovu povzdychla. – Na to vám nedokážu odpovědět. Pochopitelně doufám, že se vrátí a přihlásí se. Její dcera ji potřebuje a já bych si z celého srdce přála, aby mělo tohle drama šťastný konec. Slyšela, jak reportér horečně buší do klávesnice. Po krátké odmlce řekl: – Vynikající. Je tu ale ještě jedna věc. Víte, moc rádi bychom si vás nafotili. Čím dřív, tím líp. A před nemocnicí, tam, kde jste to dítě našla. Grétka na ni volala z obývacího pokoje, Cecilie z jejího křiku vyrozuměla, že něco rozlila. Kdyby se nechala fotografovat, znamenalo by to, že se musí náležitě upravit. Vybavila se jí jedna novinová fotografie, na které připomínala zmatené strašidlo. Zamlada možná vypadala na snímcích dobře, ale ty dny jsou nenávratně pryč. Dnes už se moc ráda nefotografuje, obzvlášť když má snímky pořizovat nějaký uštvaný redakční fotograf. Tihle lidé od novin pracují rychle a je jim úplně fuk, jestli pak má člověk na obrázku nos jako bramboru, unavený pohled a kruhy pod očima. Bulvár je takových nelichotivých obrázků plný. Občas to v Cecilii vzbuzovalo pocit, že se novináři vyloženě snaží, aby snímky byly co nejodpudivější. Podle nich by lidé zřejmě měli působit autenticky, neměli by být upravení nebo snad dokonce hezcí. Leif Ansgård jako by její pochybnosti vycítil. – Je důležité, aby ten článek byl dobrý, prohlásil přesvědčeně. – Je taky možné, že pokud si ho rodiče dítěte přečtou, bude pro ně těžší zůstávat v anonymitě, mohlo by je to přimět, aby se přihlásili. Vaše fotografie je podle mě v téhle souvislosti alfou a omegou celého článku. Doufám, že i vy sama cítíte, že podporujete dobrou věc. Cecilie vzhlédla k Johnovi, který právě přišel do kuchyně. Zakryla mobil rukou. – Novináři, naznačila mu beze slov. Přikývl. – Fotografie, hm, když já nevím… Na chvilku se odmlčela. – Obávám se, že to dneska nestihnu. Leif Ansgård zklamaně zamlaskal.

– Jestli jste v časové tísni, můžeme se zařídit podle vás. Můžeme přijet a pořídit ty snímky přímo u vás doma. I když, jak už jsem říkal, úplně nejlepší by bylo, kdybychom si vás mohli vyfotit u nemocnice. Fotograf by vás mohl vyzvednout a hodit vás tam, potom by vás zase odvezl zpátky domů, nezabralo by to víc než hodinku. Co vy na to? Do kuchyně teď přišla i Sofie. Na noční košilce měla velkou bílou skvrnu. – Hodinu, říkáte… Počkejte chvilku. Znovu přikryla mluvítko. – Jsou neodbytní. Tvrdí, že potřebují fotku. A  při cestě bych se mohla mrknout na  tu malou, to bych moc ráda. Co myslíš, to bych přece mohla stihnout, ne? John svlékl Sofii špinavou noční košilku a pokrčil rameny. – Jasně, hodina sem, hodina tam, kvůli tomu se svět přece nezboří. Jenom mi slib, že se tam nezasekneš, jako se ti občas stává. Já tu zatím uklidím a zabalím nám, abychom pak mohli rovnou vyrazit. Cecilie přikývla a znovu se vrátila k přerušenému rozhovoru. – Tak dobře. Souhlasím. Kdy mě může váš fotograf vyzvednout? Bydlíme na Lindängstorgetu. Z  hlasu Leifa Ansgårda zaznívalo nadšení. Má svou reportáž v kapse, dotazovaný objekt spolupracuje jedna báseň. – Na Lindängstorgetu, no to je super. Bude u vás tak za půl hodinky, vyhovuje vám to? Když mu dávala kladnou odpověď, slyšela, že začala zvonit také pevná linka. Zpráva o  malém nalezenci se teď už očividně rozšířila a novinářům se nějak podařilo získat obě její telefonní čísla. Což znamená, že se ozvou i další. Poslední dobou jsou tihle lidé jako rozzuřené vosy. A odmítají přijmout ne jako odpověď. Cecilie vyrůstala v rodině, kde matka pracovala jako novinářka, ve světě médií se pohybuje i jedna z jejích sester. A John také. Ten teď už sice reportážní fotografie nedělá, ale stejně. Cecilie tu atmosféru zná. Materiál musí do tisku, rychle, neodkladně a s okamžitou platností. Když se to vezme kolem a kolem, víkendový pobyt v relaxačním hotelu za těchto okolností možná není až tak špatný nápad. Zřejmě je to jediný způsob, jak si zajistit trochu klidu.

Na skvrny od krve zabírá pouze studená voda. Při vyšších teplotách praní se bílkovina v  krvi srazí, takže na  světlých látkách zanechá tmavé skvrny. O tomhle se poučila už kdysi v pubertě, když ji nečekaně navštívila první menstruace a zničila jí bílé spodní kalhotky. Udělala tu chybu, že na ně vzala spoustu pracího prostředku a vyprala je v horké vodě, a výsledkem bylo, že v rozkroku zůstaly skvrny. Její matka jenom nesouhlasně zavrtěla hlavou a zamumlala něco o penězích a o tom, že si nové kalhotky nemůžou dovolit. Musela tedy ten zničený kousek prádla nosit několik let, byla to stálá připomínka chyby, které se dopustila. V jednom časopise pro mládež se dočetla, že některé matky a dcery skutečnost, že se z holčičky stala žena, oslavují a že na to mají zvláštní obřad. Jsou matky, které vezmou svou dceru na oslavu prvních měsíčků do restaurace. Když se o tom zmínila před Ragnhild, dočkala se jen pohrdavého odfrknutí. Ale co od své matky vlastně čekala? Že by s ní slavila něco tak bezvýznamného jako první měsíční krvácení, tohle prokletí všech žen? Jenže její matka přece porodila děti a ty děti vzešly právě z téhle krve. Schopnost otěhotnět a donosit dítě, není tohle součást ženského údělu? Ragnhild však časopis jenom zahodila do koše a nakrčila nos. „Dej si pozor, aby ses nedostala do maléru,“ utrousila. „Jednou nějaký děti na krku mít budeš, ale čím dýl s tím počkáš, tím líp.“ Drhla prostěradlo ve sprchovém koutě. Tentokrát to byly opravdu pořádné fleky, žádné skvrnky od menstruace. Krev se z ní vyloženě valila a nechala po sobě výrazné a viditelné stopy. Kdyby si to mohla dovolit, všechno to zakrvácené prádlo by vyhodila. Prostěradlo, ručníky. Jenže momentálně nemá dostatek peněz, aby mohla investovat do tolika nových věcí. Jak tak klečela v  koupelně a  snažila se odstranit veškeré stopy po nedávném porodu, vnímala, jak ji bolí bradavky. No ovšem, mléko. Mléko teklo dál, až ji bradavky pálily a v prsou cítila nepříjemné napětí. Kdyby měla malou u sebe, mohla mléko z jejích ňader dostat ona. Teď je však dítě pryč a brzy zmizí i poslední důkazy o tom, že vůbec kdy porodila. Zůstala sedět na zemi v koupelně a nechala vodu volně téct. Události posledních čtyřiadvaceti hodin byly najednou děsivě skutečné.

Jaké myšlenky asi napadaly Ragnhild, když přivedla na  svět ji, co tehdy cítila? Může se společně s  dítětem zrodit i  nenávist? Když se nedostaví mateřská láska, když chybí pocit vřelosti a spřízněnosti… Opravdu existují takovéhle poruchy, takové bezbřehé zoufalství? Pokud jde o ni samotnou, měla si to dítě nechat vzít ještě v rané fázi těhotenství, to by o něm ovšem tehdy musela vědět. Muselo by jí to včas dojít. Ragnhild má zřejmě pravdu, nejspíš bude skutečně hloupá, naivní husička. Ale stejně byla dokonalá, ta její maličká, a působila tak nějak rozumně. Maličkaté prstíčky na  ručičkách a  na  nožičkách. Mírně napuchlé rysy obličejíčku. Veliká hlavička. Bezzubá pusinka, která jako by něco hledala. Miminko mělo mírně zakalený pohled a dívalo se jí přímo do očí, jako by se jí chtělo na něco zeptat. Nebo jako by jí chtělo něco říct. Zabalila holčičku do ručníku a potom si vzpomněla, co kdysi dávno někde četla – že by to bylo ještě ve škole, v učebnici rodinné výchovy? Novorozeněti se prý má přestřihnout pupeční šňůra, ale předtím se musí podvázat, tím se zabrání krvácení. Musela si vystačit s kouskem provázku. Byl to obyčejný šedohnědý provázek, možná nebyl zrovna nejčistší, ale nic jiného neměla, nic jiného se použít nedalo. Podvázala pupeční šňůru co nejpevněji. Pak vzala kuchyňské nůžky a  opláchla je pod teplou vodou. Bude to takhle stačit? Bude muset. Holčička se uklidnila a přestala pokňourávat. Na  kratičkou chvilku se jí zmocnil strach, co by se mohlo stát. Co kdyby jí ujela ruka a ona střihla vedle? Pak by to měla spočítané. Nikdo přece nic neví, nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Co kdyby místo pupeční šňůry přestřihla… Zachvátil ji chlad, šířil se jí od prstů na nohou k srdci a odtamtud dál do paží. Musí se sebrat, co je to za hloupé myšlenky? Musí se držet původního plánu a všechno dobře dopadne, všechno se vyřeší, už brzy to bude mít za sebou a bude moci pokračovat v cestě za  svým snem, bude moci dál žít svůj život, jako by se nic nestalo. Byl to nepříjemný pocit, když se nůžky zaryly do pupeční šňůry, nehezky znělo i chřupnutí, které se ozvalo, když ji skutečně přestřihla. Ruce měla celé od krve. Porod je dost nechutná záležitost. Nacpala placentu a pupeční šňůru do igelitového pytlíku a hodila ho do koše na odpadky.

Co kdyby přišel někdo ze sousedů? Co kdyby někdo zabušil na dveře a zeptal se jí, co se to u ní děje? Co kdyby ji našli s novorozenětem v náručí, uviděli na posteli zakrvácené prostěradlo? Šla by do vězení? Koneckonců nebyla ani na jedné těhotenské prohlídce, vystavila sebe i dítě nebezpečí. To, co právě udělala, bude nejspíš protizákonné, zákon určitě nedovoluje, aby ženy rodily takhle samy, potají. Ještě stále seděla v koupelně na podlaze a z kohoutku dál tekla teplá voda. Zdálo se, že skvrny od  krve zmizely. Najednou cítila, jak ji zaplavuje únava. Břicho ji bolelo, rána, kterou jí způsobilo dítě, když přicházelo na svět, pulsovala a pálila. Kéž by si tak mohla lehnout a nic necítit, kéž by tak mohla odplout do říše spánku. Pryč od všech rozhodnutí, pryč od všech povinností. Už ani neví, jestli jednala správně nebo jestli udělala chybu, ale ono je to stejně jedno. Co by řekla Ragnhild, kdyby se o tom dozvěděla? Viděla před sebou matčinu tvář, nesouhlasný výraz člověka, který by klidně mohl být někým úplně cizím. Ragnhild, která tak často mluvila o tom, že když žena „přijde do  maléru“, má po  životě, že ji pak děti připraví o veškerý čas a energii. Ragnhild, která si neustále na něco stěžovala a uprostřed vší své agresivity byla podivně rezignovaná. Ještě pořád byla svým způsobem krásná, urostlou postavu doplňovala mohutná ňadra, v tmavých vlasech už se objevoval náznak šedi. Co vlastně vyvolávalo ten věčný vztek, ty věčné výčitky? Ragnhildina zatrpklá slova jako by vyplňovala celou její existenci. Přitom ona by svou matku tak ráda milovala, tak ráda by se s ní nějak sblížila. Jenže ať se snažila, jak se snažila, za tu ocelově šedou fasádu se jí proniknout nepodařilo. Ba právě naopak. Čím víc se o to pokoušela, tím ošklivěji se k ní Ragnhild chovala. Pokusila se zahnat myšlenky na to, co se právě stalo, i na to, k čemu došlo už dávno. Zítra je nový den, je čas jít dál. Už na té cestě málem zakopla, málem ztroskotala, ale podařilo se jí to vyřešit, udělala jediné, co udělat mohla. Musí zůstat i nadále silná. A musí být tvrdá. Zatnout zuby a pohřbít to, co cítí, hluboko ve svém nitru. Nikomu nikdy neprozradit, čím si prošla, nikdy už ani nepomyslet na to, jak jiný mohl její život být.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.