Kateřina Janouchová. Matčino srdce. Švédský rodinný thriller. Mladá fronta

Kateřina Janouchová

Matčino srdce Švédský rodinný thriller

Mladá fronta

Ze švédského originálu přeložila Lucie Johnová.

Text © Kateřina Janouchová, 2012 Translation © Lucie Johnová, 2015

Stál u  okenního výklenku v  salonu, ruce měl založené na hrudi a díval se ven na parčík před domem. Peníze, moc, všechny tyhle vnější faktory jako by v tuto chvíli pozbyly významu. Vždycky byl sám. Stromy byly pořád ještě holé, jaro na  sebe nechávalo čekat, ale právě teď pro něj počasí představovalo ten nejmenší problém. Roční období vůbec nic neznamenají. Už brzy se stane znovu otcem, světlo světa spatří další dítě, a to samozřejmě neprojde bez povšimnutí. Koloběh života je fascinující a zároveň děsivý. Každé novorozeně v sobě nese příslib, řekl někdo, a přirozeně měl pravdu. Jenže každé dítě, které přijde na svět, může zároveň způsobit nečekané komplikace. Snažil se usměrnit své myšlenky, aby se nevydaly nežádoucím směrem, ale bylo to těžké, ne-li přímo nemožné. Pro něj samotného už není cesty zpátky, neexistuje možnost, že by se mohl vrátit – a ani by o to nestál. Právě naopak. Minulost je přítěž, chtěl by ji vymazat, kdyby to bylo možné. Takovou moc však nemá. V  hrudi mu hlodaly obavy, neklid se mísil s  podrážděním. Na okenní parapet přilétla sýkorka a zdálo se, že zachytila jeho pohled. I  tenhle zatracený mrňavý pták je svobodnější než on, na rozdíl od něj není chycen v síti povinností a kariéry. Na kratičký okamžik pocítil vůči sýkorce, jejíž život byl sice krátký a určitě těžký, ale ve chvíli, jako byla tahle, působil ve vší své jednoduchosti lákavě, závist. Narodit se, nasytit se, žít, umřít. A mezitím si bezstarostně poletovat mezi jednotlivými částmi města a nad sebou mít jedinou hranici, oblohu. Je tak divné, že muž v  jeho postavení touží po svobodě? Zvlášť teď, když to vypadá, že se domeček z karet, který si tak pečlivě vystavěl, každou chvíli zřítí? Podíval se na mobil a zjistil, že má nepřijatý hovor. Manželka. Sice ještě nenastal ten správný čas, ale stejně by se jí měl ozvat. Jen co se rozhodne, co udělá. Musí jednat rázně, odrazit úder, znovu získat kontrolu nad situací, to je nejspíš jediné východisko. Je tu pár lidí, kteří by ho mohli ohrozit, kteří by pro něj zřejmě mohli představovat jisté nebezpečí. Když se je pokusí umlčet,

nese to pro něj samozřejmě obrovské riziko, ale může si dovolit to neudělat? Vždyť je toho tolik v sázce. Ostatně to on je tu ten silný, to on má převahu. Pokud situaci vyřeší diskrétně, vyhne se jakémukoli případnému podezření. A stopy by měly být zahlazeny. Podobně jako zmizí drobné a měkké sněhové vločky, které se snášejí dolů z oblohy. Jen co se dotknou země, roztají a rozplynou se. Sýkorka zamávala křidélky a odletěla. Jako kdyby nikdy ani nebyla, pomyslel si. V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Do místnosti bez vyzvání vstoupila mladá žena. Jak je krásná, ani v  nejmenším se mu nepodobá. Díkybohu. Je dokonale asimilovaná, čistá rasa. Jako kočka se stoprocentním rodokmenem. Už kvůli ní to nesmí vzdát. – Pojď dál, pobídl ji trochu opožděně. Zavřela za sebou dveře. – Chtěl jsi se mnou mluvit, řekla a odhrnula si z čela pramínek plavých vlasů.

Nesmeky na botách jí dodávaly určitou jistotu, byla to jakási pojistka proti zrádnému náledí a osudnému pádu. A totéž platilo i  o  holi, spolehlivé staré přítelkyni s  ošoupanou rukojetí z hnědé kůže a ostrým bodcem na opačném konci. Nebyly to ovšem zrovna nejelegantnější doplňky, ale když už musela volit mezi krásou a praktičností, vybrala si raději to druhé. Tedy alespoň pokud chtěla vyjít ven z domu. Obvodní sestra jí tuhle navrhla, že by si měla opatřit chodítko, ale tady už jsou jisté meze. Tak vetchá a bez vkusu přece jenom ještě není. Chodítka jsou pro lidi, kteří už jsou skoro mrtví, a pokud jde o ni, tak radši doopravdy umře, než aby něco takového používala. Tyhle ohavné zeleně nalakované věcičky na  kolečkách opatřené drátěným košíkem – to už si člověk může rovnou lehnout do truhly. Na některých místech led už roztál a vykukoval zpod něj asfalt, byly zde však i  úseky, které nebylo snadné přejít. Podnebí ve  Skandinávii je opravdu špatně slučitelné s  tím, že člověk jednou zestárne, říkala si podrážděně, když pomalu a  opatrně kladla nohy na zem. Pěkně jeden krok po druhém. Nebýt zbrklá. Nedělat žádné odvážné pohyby. Docela to šlo, jenom se musela soustředit, aby co nejvíc potlačila píchání v kolenou, onu svíravou bolest, která ji bodala a pálila pokaždé, když kolenní kloub ohnula. Nepomáhaly na to žádné léky, ať zkoušela, co zkoušela. Je pěkná otrava, že jí tělo vypovídá službu, ačkoli hlava jí ještě pořád celkem funguje. Lidé, kteří popisují podzim života jako cestu ke světlu, lžou, až se jim od pusy práší. Ona si života užívala víc jako mladá dívka či žena středního věku. V dobách, kdy ještě byla štíhlá v pase a kdy se jí vlasy samy od sebe vlnily, pro ni byla taková procházka zdrojem radosti a potěšení. No nic. Spřátel se s  bolestí a  budeš mít kamarádku na  celý život, pomyslela si sarkasticky, když se pomalu šourala po kluzké vozovce. Úkol splněn, teď už zbývá jenom dojít zpátky domů. Pak si dá trochu sherry a  převlékne se do  nějakých vzdušných šatů. Pustí si Moniku Zetterlundovou a možná si trochu popláče

kvůli Harrymu, který ji nedávno opustil. Jako by nestačilo, že člověka zrazuje tělo, k tomu má ještě poraněnou i duši. Myslí si snad mladí, že zrada na stará kolena bolí méně? Ale ona kdysi bývala stejná jako oni. Naivní, neměla tušení, jak to na světě chodí. Teď už to ví. Když je vám přes osmdesát, je zármutek nad ztracenou láskou mnohem silnější, protože už před sebou nemáte žádné další možnosti a váš čas se chýlí ke konci. Bylo už dlouho po poledni, ale venku na ulici nebyla ani noha. Nezahlédla dokonce ani žádné důchodce s  těmi jejich úžasnými hůlkami, kteří tu normálně bývali k vidění a kterým tajně záviděla. Že dokážou chodit tak rychle! Ona sama se zadýchala už při samotném obouvání. Klid ulice narušilo auto, které sem zahnulo z křižovatky. Zastavila se, dopřála si vytoužený odpočinek. O  pár metrů dál je lavička, sice určitě mokrá, ale stejně se na ni může posadit. Pro tyhle případy nosí v  kapse igelitový sáček. Aby si ho podložila pod zadek, když je povrch na sezení mokrý. Vždycky je potřeba uvažovat prakticky. Myslet trochu dopředu. V dobách, kdy ještě jezdila na kole, si za deště sáček navlékala přes mokré sedlo. Staré zvyky se hned tak nezapomínají. Věci, které se člověk naučí od matky, mu zůstanou pod kůží. A později je předá další generaci. To je to nejmenší, co může udělat. Auto pomalu projíždělo ulicí. Třeba se ten člověk chce zeptat na  cestu. Vždycky je příjemné popovídat si chviličku s  někým, koho nezná. Možná za  volantem sedí nějaký šarmantní starší pán. A ona zná okolní ulice dobře. Vůz však nejevil známky toho, že by se chystal zastavit, minul ji a jel dál. Řidič je nejspíš jenom ohleduplný, vždyť vozovka je pokrytá šedohnědou sněhovou břečkou, kterou by mohla snadno vystříknout a zamazat jí kabát. Nedostala však příležitost o tom dál přemýšlet, protože najednou věci dostaly rychlý spád. Auto provedlo nečekaný manévr. Řidič zabrzdil, zacouval kousek směrem k ní a otočil vůz. Že by se přece jenom chtěl zeptat na cestu? Ale jede hrozně rychle, stihla si ještě podrážděně uvědomit. Takhle jí ten kabát opravdu pocáká

a ona se teď do čistírny dostává se značnými obtížemi. Zvuk motoru se k ní blížil. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale slova nedostala příležitost zaznít a uvízla jí v hrdle. Místo toho spatřila nebe, jak k  ní shlíží s  lhostejným úsměvem. Obloha se rozestoupila, ozvalo se prasknutí. Kdo to na ni zaútočil? Ucítila prudkou ránu do boku. Nohy se jí podlomily. Opravdu něco může takhle hrozně bolet? Zdálo se jí to nemožné. Kov, chlad, štěrk, který se jí zadíral do tváře. Zavalila ji obrovská tíha. Paralyzovala ji. Vnímala ledový chlad. A  potom přišlo ticho. Samota. Najednou všechno umlklo. Ohromení. Její kolena se odmítala pohnout. A nohy také. Nic necítila. A světlo bylo náhle hrozně jasné. Zamrkala. Jednou. Podruhé. Vláha v očích ji pálila. Poslední, co jí ještě stačilo blesknout hlavou, bylo, jaké má štěstí, že má na sobě čisté prádlo. A že jí nesmeky nakonec přece jenom nijak nepomohly.

Cecilie slyšela, jak jí v  kabelce vyzvání mobil, ale neměla sílu vstát a  hovor přijmout. Seděla na  pohovce s  Ellen u prsu, nohy měla opřené o vzorovanou polstrovanou podnožku a snažila se ten vtíravý zvuk nevnímat. Právě holčičce vyměnila plenku a převlékla ji z pokakaných dupaček do čistých, vynesla nechutný obsah koše v koupelně, sklidila nádobí z myčky, roztřídila jednu várku prádla a  zalila květiny, má tedy plné právo malou nakojit v  klidu a  míru. Tušila, kdo touhle dobou nejspíš volá, zřejmě to bude Marcus, který se jí chce zeptat, jestli může po škole zajít k některému z kamarádů, nebo John, který chce vědět, jestli má nakoupit jídlo, a pokud ano, tak co potřebují. Jen si to tentokrát rozhodni sám, pomyslela si Cecilie vzdorovitě. Zrovna dneska vážně nemám náladu přemýšlet, jestli bude lepší losos nebo chilli con carne. Ellen cílevědomě pracovala maličkými dásničkami a  starosti dospělých ji ani v nejmenším nezajímaly. Drobounká ručička spočívala Cecilii na  hrudníku jako viditelný důkaz, že v  domě je teď pánem dítě. Kdože to nazval novopečené matky továrnami na mléko? Zjevně někdo, kdo přesně věděl, jak se člověk cítí, když má prsy neustále naplněné až po okraj a na oblečení se mu každou chvíli objeví lepkavé skvrny. Všechno ostatní je odsunuto na druhou kolej. Mezinárodní politika, války, společenské problémy. Dokonce i Ceciliino povolání porodní asistentky jako by se v  posledních měsících rozplynulo v  jakési nasládlé mlze. Noci a dny strávené na porodním oddělení jí nyní připadaly hrozně vzdálené. Momentálně se všechno točilo kolem jídla. Protože pokud neměla právě hlad a nedožadovala se okamžitě prsu malá Ellen, trápil prázdný žaludek pro změnu samotnou Cecilii. Neustále měla chuť na různé houstičky, koláčky, obložené chleby či jogurt, jako by ve chvíli, kdy se zásoby mléka vyčerpaly, celý její organismus potřeboval doplnit živiny. Občas ji tyhle požadavky vlastního těla, aby mu dala najíst, opravdu unavovaly. I v noci se někdy vzbudila s tím, že má hlad jako vlk, mohla být k smrti unavená, ale žaludek žádal o  potravu tak hlasitě, až ji to přinutilo

vstát z postele a něco sníst. Spokojila se prakticky s čímkoli, co našla v ledničce, se zbytky masových kuliček od oběda přikrytými na talíři plastovou fólií, s kouskem sýra, se salámem, se starým banánem či sklenicí čokoládového mléka. V  zoufalé noční honbě za jídlem jí byla dobrá každá kalorie. Ellen se zakuckala a pustila bradavku. Zalapala po dechu, ale vzduch do plic nedostala. Malá ručička divoce zašermovala, holčička otevřela oči, a celé tělíčko se jí napjalo v záchvatu kašle. – Ale no tak, no tak, beruško moje malá, konejšila ji Cecilie. – Jenom klid. Nic se neděje. Vůbec nic se neděje. Pomohla dcerce popadnout dech a  Ellen se znovu přisála. Zvuk hlubokých doušků putujících do  kompaktního dětského tělíčka měl na  Cecilii i  na  holčičku uklidňující účinek navzdory tomu, že mobil ne a  ne dát si pokoj. Pořád naléhavě vyzváněl, zjevně hodlal svou existenci připomínat tak dlouho, dokud ho někdo nezvedne. Jako svéhlavé dítě. Nebo – což je ještě horší – jako neodbytný manžel. Mobil má ve své podstatě mnoho společného s muži, ti se také snaží být neustále středem zájmu a vydávají protivné zvuky, dokud se jim nedostane pozornosti, o níž se domnívají, že si ji zaslouží. Tedy ne že by byl takový i  John. Nebo snad ano? Cecilie věděla, že by měla vstát a telefon vzít, ale nohy měla jako z olova a tělo ji odmítalo poslechnout. Až dokojím. Ostatní prostě musí počkat. Vtom začala vyzvánět i pevná linka. Pronikavé zvonění přehlušilo vyzváněcí melodii mobilu. Ellen sebou trhla. – Někdo s námi vážně chce mluvit. Co říkáš, má to maminka vzít? Tichý, vlídný hlas, něžné pošišlávání, používání první osoby množného čísla. Ty a já, moje malá, v tuhle chvíli se nacházíme v izolované bublině, kde jsme jenom my dvě, a nic jiného neexistuje. Tedy alespoň během dne, kdy jsou ostatní pryč. Grétka je sice ve školce jenom na půl dne, ale ostatní děti jsou mimo domov déle. Pokud jde o vyzvedávání Grétky ze školky, střídají se s jednou další maminkou na  mateřské dovolené, takže Grétka a  její

kamarádka Smilla si u jedné z nich můžou vždycky společně hrát i po školce, což je velký přínos pro všechny zúčastněné. Konečně Ellen pustila bradavku. Usnula s  otevřenou pusinkou. Po bradě jí stékal tenký pramínek mléka. Na chvilku se rozhostilo ticho. Vzápětí však začal znovu vyzvánět telefon. – Sakra, tohle je ale vážně otrava, povzdychla si Cecilie a opatrně vstala s  Ellen v  náručí. Když bude mít štěstí, holčička by mohla vydržet ještě chvíli spát. Jinak byla Ellen dost náročné dítě, málokdy dokázala být delší dobu spokojená, neustále měla hlad a často nebyla k utišení. To je kolika, prohlásila sestra z centra pro péči o  matku a  dítě. Bolí ji bříško. Cecilii však tak úplně nepřesvědčila. Spíš jí připadalo, že Ellen už je prostě taková. Trochu neklidná, poněkud náročná, inteligentní, ale přitom nespokojená. Než člověk dítě pozná, nějaký čas to trvá, to Cecilie věděla z vlastní zkušenosti, připadalo jí však, že tahle její dcera je obzvlášť záhadné stvořeníčko. Ellen byla náladové miminko, nebylo nijak zvlášť snadné ji uspokojit. Ale Cecilii bylo jasné, že tohle se ještě může mnohokrát změnit. U  každého dítěte je to jiné. U  některých se osobnost projevuje už od  samého začátku a zůstává pořád stejná, u jiných se s tím, jak rostou, mění. Tohle je naprosto individuální záležitost a  nikdo si nemůže být jistý, jestli se dítě bude vyvíjet tak nebo onak. Pomalu odložila Ellen do  postýlky s  ohrádkou a  vrátila se do kuchyně, aby si z kabelky vzala neúnavně vyzvánějící mobil. Už měla na jazyku pár hněvivých slov o tom, že by ostatní mohli dát člověku alespoň pár minut pokoj, a co že je to tak důležitého, že to nemůže počkat. Nic z toho, co se jí honilo hlavou, však říct nestačila. Když uslyšela Christinin rozčilený hlas, zalapala po  dechu. Slova, která se chystala říct, jí nevyšla z  úst. Jako by místnost kolem ní najednou zmizela, jako by ji nahradila jakási bezbarvá mlha.

John seděl za  volantem a  netrpělivě bubnoval prsty do  přístrojové desky. Čekal na  zelenou v  koloně dalších aut, která ucpala ulici. Ani nevěděl, kolikrát už poslal městský úřad a  ty pitomce, co mají na  starosti dopravní plánování, ke  všem čertům. Přece nemůže být tak těžké postavit okruh kolem města, ne? Anebo alespoň vést kamiony jinudy než samotným centrem. Pravda, jeden takový pokus už proběhl, jenže ten vycházel ze situace aktuální v sedmdesátých letech a rozhodně nebyl přizpůsobený dnešnímu městskému provozu. A  on teď přijede pozdě. Napřed na jednání. Potom do studia. A nakonec do školní přípravky. Dnes má Sofii vyzvednout on, jenomže se mu právě zhroutil časový rozvrh a jednotlivé jeho části, které si ráno naplánoval, do sebe najednou přestaly zapadat. Bude rád, jestli se do té školní přípravky vůbec dostane. V tuhle chvíli to vypadá, že na jednání dorazí o tři čtvrtě hodiny později. A pak bude mít ještě spoustu práce s  posledním focením. Cítil, jak se mu bránicí šíří napětí, bublinky nervozity, které byly čím dál větší a vyvolávaly v ústech podivnou pachuť. A navíc má hlad, ten ubohý salát, který si dal k  obědu, prostě není jídlo pro pořádného chlapa. Nikdy by to otevřeně nepřiznal, ale snaží se poslední dobou omezit kalorický příjem, potlačit chuť na hamburgery a tučné omáčky. Musí čelit nepříjemné pravdě, že v  souvislosti s  Ceciliiným posledním těhotenstvím pár kilo přibral. On, John Svantesson, který dříve míval tak hezky vypracované tělo a  uběhl deset kilometrů za  zhruba padesát minut, tohle léto rozhodně nemá dojem, že by byl ve formě. Protože po narození malé Ellen ta kila navíc nezmizela, ba naopak, žije teď v ještě horším stresu, a tak během fotografování ujídá různé sladkosti, každou chvíli si dá nějaký ten chleba se sýrem nebo skořicový koláček. Pomalu, ale jistě cítí, že mu džíny začínají být znepokojivě těsné. To, že se Cecilii zatím moc nepodařilo shodit těhotenská kila, je naprosto logické a jemu nedělá nijak těžkou hlavu, kolik teď jeho žena váží, nicméně u něj je to něco docela jiného. Cecilie se díky kojení brzy vrátí na svou normální váhu,

u něj však hrozí nebezpečí, že v tom zůstane sám, že bude i nadále obalený těhotenskými špeky, které se ho tak zatvrzele drží. Je to nespravedlivé, ale také vyloženě nechutné a svědčí to o slabé vůli. Přitom investoval do  permanentky do  posilovny, jak je tedy možné, že se ještě nepustil do cvičení? A také vlastní báječné běžecké boty, tak proč si je poté, co děti usnou, nenazuje a nejde si zaběhat? Neměl by si alespoň přestat sladit kávu a mazat obložené chleby margarínem? Jenomže dny plynuly a  jemu se znovu a  znovu naskytovala příležitost pochutnat si na  šťavnatých vdolečcích, které jeho asistentka Nike kupovala ke kávě, znovu a  znovu měl možnost naložit si na  talíř zbytečně velikou porci špaget. Zatracené těstoviny. Měl by začít s nějakým tím systémem LCHF nebo jak se to jmenuje, hlídat si glykemický index, prostě zkusit některou z diet, při kterých se omezuje příjem sacharidů a  které si ve  všech časopisech tak pochvalují všelijaké celebrity. Najezte se dosyta, ale zůstaňte fit! Zdraví a štíhlí! Zvlášť časopis, v němž má hlavní slovo jeho tchyně Christina, si poslední dobou vyloženě libuje v publikování příběhů se šťastným koncem, kde se různé tipy na hubnutí prezentují jako jediný a nejlepší způsob, jak může lidstvo dosáhnout štěstí. A pak je tu samozřejmě ještě Bill. Švagr, který sám trpí značnou nadváhou, a proto objem Johnova pasu sleduje ostřížím zrakem. Nikdy si nenechá ujít příležitost, aby si do  Johna nerýpl. Jistě, je to jenom legrace, ironické vtípky, ale v  skrytu duše to zřejmě myslí smrtelně vážně. Bill svůj boj o udržení váhy prohrál na celé čáře, naopak, jeho věčné pokusy „hlídat se v jídle“ vedou k tomu, že pokaždé ještě víc přibere. A tak teď nedokáže skrývat škodolibou radost nad tím, že došlo i na Johna. Že by to bylo věkem? Kůže povoluje. Organismus už nespaluje tak rychle. John zavzpomínal na doby, kdy se mohl v jedenáct večer nacpat hranolky s tatarkou, a přitom se druhý den probudit s dokonale plochým břichem, a zaplavilo ho něco jako stesk. Tyhle časy už jsou tedy rozhodně pryč. Život stojí za kulový, jestli

si může vypůjčit frázi, kterou s oblibou používají William a Marcus. Kolona se pohnula o  kousíček dopředu. Popojížděl vpřed, ale i  tak to bylo k  zbláznění pomalé. Potom se na  semaforu znovu objevila oranžová. A  vzápětí po  ní červená. Z  rádia hystericky duněla jakási taneční pseudomuzika, národní pohroma, kterou slýchal z počítače svých synů, když hráli online nějaké hry nebo přes Facebook komunikovali s  kamarády. Zatracená práce. Minuty ubíhaly čím dál rychleji. Sice se to snažil co nejdéle odkládat, ale bylo to čím dál jasnější. Bude muset zavolat Cecilii. A ona se jako obvykle naštve. S povzdechem mu vyčte, že je sobecký a nespolehlivý lajdák, který si věci neumí plánovat dopředu. Začne se hádat a on ji usadí pádnou odpovědí, i když se přitom bude užírat pocitem viny. Protože jemu se tyhle věci v podstatě stávají několikrát do týdne, nepodaří se mu splnit všechno, co si naplánoval, a pak bojuje s výčitkami svědomí. Musí přijít s prosíkem za svou ženou a požádat ji, aby to, co nezvládl, zařídila ona. Zmocnil se ho obvyklý pocit bezmoci, tělo mu zaplavilo důvěrně známé napětí. Bublinky se ještě zvětšily, jako by měl najednou krk plný pichlavých kuliček bodláků. Když začal myslet na to, kolik má povinností, měl najednou sto chutí lehnout si do postele a přetáhnout si peřinu přes hlavu. Zmizet. Ale skutečný muž si přece nestěžuje, že ne? Skutečný muž by měl být úspěšný, měl by dělat kariéru a  vydělávat peníze, ovšem také by se měl starat o domácnost a o děti a být prima táta, který je svým potomkům vždy nablízku. Samozřejmě by měl převzít zodpovědnost za svačiny svých potomků a teď na jaře by měl dětem koupit nové holínky, měl by mít přehled o třídních schůzkách a o probíraném učivu, měl by se angažovat ve sdružení rodičů a  přátel školy a  zároveň by měl být dobrý ve  svém oboru. A  skutečný muž by pochopitelně měl být také ve  formě a mít svaly všude tam, kde mají být, měl by se hezky oblékat a být upravený a  mít dobré způsoby. Zapomněl ještě na  něco? Tohle je ovšem jenom špička ledovce, moderní renesanční muž musí mít

ještě spoustu dalších kladných vlastností. A nestojí za nic, pokud není skutečný všeuměl. Musí se umět ohánět šroubovákem i úhlovou bruskou, musí umět zručně používat cirkulárku i  nehlučný vibrátor. John se sám pro sebe trpce zašklebil. A pochopitelně musí být také fantastický milenec, vždycky připravený k  akci, vždycky dostatečně vzrušený, vždycky ochotný poskytnout své partnerce bouřlivý orgasmus, kdykoli se jí zamane. A nejlepší by bylo, kdyby byl neustále pořádně nadržený, kdyby překypoval chutí na sex natolik, že by se musel krotit. Skutečný muž totiž nikdy nesmí cítit únavu. Skutečný muž si nikdy nesmí stěžovat. A především se nikdy nesmí vzdát. Ztráta zájmu? To je pro slabochy. Pro baby. Kolona aut se konečně rozjela. Jako by někdo vytáhl zátku. Jenomže už je stejně spousta hodin a on toho musí stihnout ještě hrozně moc, a když navíc vezme v úvahu, jaký bude provoz cestou z centra, je jasné, že to časově prostě nevychází. Vytáhl z  kapsy mobil, ale než stačil zadat volbu „domů“, telefon zazvonil. Na displeji se objevil nápis „Cissy“ a z ikonky se na Johna usmívala jeho žena. Tenhle snímek před pár lety pořídil on sám. Pohled na něj v něm vždycky vyvolával pocit jistoty. Cecilie pro něj přestavovala jakousi konstantu. Sice před časem žili odloučeně a překonali nějaké ty krize, ale John v hloubi duše nikdy nepochyboval, že spolu zůstanou až do  konce života. Navíc byla matkou pěti z jeho šesti dětí. Na okamžik se v myšlenkách zatoulal jinam. Šest dětí. To číslo mu občas připadalo opravdu šílené. Jako kdyby byl vůdce nějaké náboženské sekty, jejíž přívrženci mají zakázáno používat ochranu proti početí. Nejstarší z  jeho dětí už je ovšem dospělé a není na něm závislé, Simon se před časem objevil jako překvapení a zpočátku nepředstavoval zrovna vítaný bonus – ale i tak… Pět dětí ještě pořád bydlí doma, potřebují boty, jídlo a oblečení, péči a pozornost rodičů a jejich lásku. Kdyby mu byl ve dvaceti někdo řekl, že se bude rozmnožovat takhle intenzivně, jednodu-

še by se mu vysmál. Jenže teď uvízl v lepkavé síti povinností, a začíná tloustnout, a možná dokonce i plešatět. Otrok rodiny, který úplně ztratil kontakt se svým dřívějším já. Kdo vlastně jsi, Johne Svantessone? ptal se sám sebe, když mačkal na mobilu zelené tlačítko pro přijetí hovoru a chystal se pronést řeč na svou obhajobu v souvislosti s něčím, co zřejmě nebude nic jiného než nějaký obvyklý požadavek ze strany jeho životní partnerky. Místo toho se z telefonu ozvalo zavzlykání. – Ale no tak, miláčku, co to povídáš? vydechl John překvapeně, když vyslechl Ceciliino uslzené vyprávění.

– Má obrovské štěstí, že je vůbec ještě naživu, podotkl mladý lékař, kterého pohled na skupinku u nemocničního lůžka očividně dojal. – Bohužel nemůžeme s jistotou říct, jak to dopadne. V tomhle věku… Samozřejmě už jste pochopily, že je její stav kritický. Utrpěla četná zranění. Dohromady mohou být smrtelná. U mladého člověka by byla prognóza jasnější. Může se úplně zotavit. Ale taky může… Nedokončil větu, uvědomil si, jak by to vyznělo. Místo toho si urovnal bílý plášť a sklopil oči k lékařské zprávě. Christina pevně sevřela Mariinu ruku. Susanna ovinula paži kolem Cecilie, která stála vedle ní s Ellen v náručí. Všechny se tu sešly, jen co se tu hroznou zprávu dozvěděly. Cecilie usadila Ellen do nosítka a vyrazila z domu hned poté, co po telefonu vysvětlila Johnovi, co se stalo. Grétka půjde ze školky ke Smille a Sofie zůstane ve školní přípravce až do pěti, o večeři se musí postarat John. Není jasné, jak dlouho se Cecilie v nemocnici zdrží. Všechno to bylo jako zlý sen. Sonju brutálně srazilo auto, když si ve čtvrti, kde bydlí, vyšla na procházku. Řidič z místa nehody ujel a nechal ji ležet na vozovce s obličejem spočívajícím na  zledovatělém štěrku. Naštěstí to celé viděla jedna žena ze sousedství, která byla právě v kuchyni a dívala se z okna, to ona zavolala sanitku. Byla to však už starší dáma a  špatně viděla, takže nerozeznala ani poznávací značku, ani typ vozu, jediné, co mohla policii s jistotou říct, bylo, že šlo o nějaké tmavší auto. Policie ji krátce vyslechla a dozvěděla se od ní, že vůz najel přímo na Sonju a náraz ji odhodil stranou. Že z něj někdo vystoupil a sklonil se nad bezvládným tělem, a vzápětí rychle odjel. Cecilie cítila, že se jí svírá hrdlo a  že má nebezpečně blízko k pláči. Jak tu tak Sonja nehybně leží s pevně semknutými víčky, vypadá hrozně drobounká. Bledý obličej jako by byl zapadlý do polštáře. Oranžovou erární deku měla vytaženou přes hrudník. Ruce, ty milované staré ruce, jí ochable spočívaly podél boků, byly hubeňoučké a  pod kůží prosvítalo pletivo modrých žil. Tyhle ruce objímaly a hladily, rozdávaly spoustu lásky a za všech-

na ta léta, kdy Sonja pracovala jako porodní asistentka, pomohly na svět bezpočtu dětí. A teď tady jen tak nemohoucně leží. Bude je jejich majitelka vůbec ještě někdy používat? Cecilie si nebyla jistá, co na ni působí hůř: Sonjina nehybnost, její zranění, obvaz na hlavě nebo ošklivé škrábance na vrásčité pokožce? Jako kdyby měl ze staré dámy užuž vyprchat život. Co to je za bezcitnou zrůdu, která srazí autem bezmocnou stařenku a nechá ji zraněnou ležet na ulici? Kdybych tady tak toho hajzla měla, pomyslela si Cecilie a do hlavy se jí draly další nadávky. Co si má člověk s pocitem bezmocného vzteku a lítosti počít? Chtělo se jí křičet, poprat se, potrestat viníka. Jenomže žádný viník není k dispozici, je tu jenom jakýsi anonymní řidič, který si nyní může připadat naprosto v bezpečí, protože dobře ví, že nikdo nemá ponětí, co je zač. Napůl slepá babka jako svědek nestojí za nic. Jediná naděje spočívá v tom, že pachatele výčitky svědomí přinutí, aby se přihlásil sám. Ale v  tom případě by to už nejspíš udělal. A nenechal by Sonju jen tak ležet na ulici. Panebože, vždyť mohla umřít přímo na místě! Cecilie se při té představě otřásla a pohlédla na svou matku a své sestry. Nebylo těžké uhodnout, že se jim hlavou honí podobné myšlenky. Marie měla ruce zaťaté v pěst a tvářila se odhodlaně. Susanna vypadala, že je v šoku, a Christina měla zarudlé oči, pečlivě nanesený makeup se jí poněkud rozpil a řasenka se jí pod očima rozmazala v černé šmouhy. Všechny ženy kolem Sonjina lůžka byly zjevně otřesené a zdrcené. – Ale něco nám přece musíte být schopen říct, vyhrkla Christina a snažila se, aby se jí netřásl hlas. – Probere se ještě? – Na to, abychom se k tomuhle mohli vyjádřit, je bohužel ještě příliš brzy, odpověděl lékař rozpačitě. – Chápu, že je to pro vás těžké. Christina přikývla a popošla o pár kroků blíž k posteli. – Maminko moje milovaná, zašeptala a vzala Sonju za ruku. – Nevzdávej to, jsme tady u tebe. – Myslíte si, že nás slyší? popotáhla Marie. – Lidé v tomhle stavu údajně poznají, že u nich někdo je, po-

znamenala Susanna a posadila se na kraj postele. – Prý vycítí, že nejsou sami. Cecilie opatrně pohladila Sonju prsty po tváři. – Nejmilejší babičko. Ellen zakňourala. Cecilie ji předtím odložila na  druhé, neobsazené lůžko v pokoji. Malá už nejspíš zase začíná mít hlad. Ellen Sonja Rosemarie, tak se jmenuje celým jménem, Rosemarie ji pojmenovali po  Johnově matce, což Cecilie rozhodně nepovažovala za  samozřejmost, ale pro klid v  domě proti tomu neprotestovala a podvolila se. Ona navrhovala, že by se holčička mohla jmenovat Christina, uvědomovala si však, že by bylo přece jen trochu sebestředné nechat dceru pokřtít po dvou ženách ze svého rodu a Johnovo příbuzenstvo úplně vynechat. Zvlášť když i Sofie a Grétka nesou ženská jména, která se užívala v  její rodině – včetně toho jejího. Sonja měla ze své nejmladší pravnučky ohromnou radost, tvrdila, že je báječné, že do  rodiny přibyla ještě další holčička, a že je jí Ellen vážně úžasně podobná. A hned k tomu dodala, že každý den s  miminkem je drahocenný, protože nádherné věci zpravidla trvají jen krátce. Běžná ukázka Sonjina poněkud morbidního humoru. Když si na to teď Cecilie vzpomněla, přeběhl jí mráz po zádech. Občas Sonja říkávala, že na světě už přesluhuje. Cecilii to vždycky rozrušilo, bylo pro ni bolestné poslouchat, jak Sonja koketuje se smrtí. Do  pokoje teď vešel i  Lars-Åke. Vypadal ustaraně. Christina vstala a objala ho. – Je to taková hrůza, vydechla a přejela si prstem pod okem, aby setřela slzu. – Je skvělé, že jsi sem i ty dokázal dorazit takhle brzo. – Přerušil jsem jednání, hned jak jsem od tebe tu zprávu dostal, odpověděl. – Jak to s ní vypadá? – Samozřejmě nám nejsou schopni nic říct, povzdychla si Christina. – Jenom to, že měla při vší té smůle štěstí, taky už mohla být mrtvá. Teď se nedá dělat nic jiného než čekat. A modlit se, aby se probrala.

– Ano, ovšem, přikývl Lars-Åke. – Nechci tu mámu nechat samotnou, dodala Christina. – Až se probudí, budu tady. Vtom ze sebe její mobil vydal tiché zabzučení. – To je typické, zrovna dneska máme uzávěrku, vzdychla. – Nemusíš se bát, uklidňovala ji Marie. – Máme všechno pod kontrolou a dnešek už bude brzy za námi. Na časopis se teď vykašli, mami. Všechno jde podle plánu, máme hotové už i  další číslo. Christina se přesto vymanila z manželova objetí a došla si pro kabelku, která ležela na židli u dveří. Vylovila z ní telefon a zamračila se. – Kdybych tak věděla, kam všechny tyhle hyeny na ty informace chodí, prohlásila – Lidé z bulváru volají jako pominutí. Nějak zjistili, že mámu srazilo auto, takže ta zpráva už nejspíš vévodí internetovému vydání. Vážně nechápu, koho něco takového může zajímat. – Mají nedostatek novinek, miláčku, zamumlal Lars-Åke. Christina zavrtěla hlavou. – Doufala jsem, že se těmhle věcem dneska vyhnu. – Proč si vždycky tak libují v  cizím neštěstí? ozvala se Susanna. – Protože je o to zájem, odpověděla Marie věcně. – Jsme mediálně známá rodina. Všechno, co se nám přihodí, je pro čtenáře vrcholně zajímavé. – Opravdu by novináři měli pronásledovat jiné novináře, kteří zrovna prožívají nějaké těžké období? namítla Cecilie, která mezitím vzala Ellen do náruče a chystala se ji nakojit. – Tak už to prostě chodí, pokrčila Marie rameny. – Sice se mi to taky nelíbí, ale takhle ten systém zkrátka funguje. Zprávy se šíří rychle a  dost často je novináři získají od  někoho od  policie nebo z nemocnice. – Ale my jako zaměstnanci nemocnice jsme vázáni povinnou mlčenlivostí, poznamenala Cecilie, zatímco si rozepínala halen-

ku a podprsenku na kojení. – Kdybys tak věděla, kolik tvých kolegů tohle pravidlo porušuje, opáčila Marie. – Ovšem všechno zlé je pro něco dobré, někdy je v pořádku, že se nějaká informace takhle dostane na veřejnost. – V tomhle případě to ale nejspíš neplatí, podotkla Susanna. – Vážně nevidím žádný přínos v tom, že se všichni dozvědí, že babičku potkala takováhle hrozná nehoda. Že někdo za bílého dne srazil autem stařenku a ta že se teď zmítá mezi životem a smrtí. Copak to je něco, o čem by se mělo psát? – Ona ovšem není jenom nějaká obyčejná stařenka, namítl Lars-Åke a vzal Christinu za ruku. – Jako matka „časopisové královny“ představuje pro bulvár sólokapra.

Pro Johna nebylo na  tom, že je s  dětmi doma sám a  že musí nakoupit potraviny a připravit večeři, nic nového, zrovna dnes večer však ze všeho nejvíc toužil po tom, aby ho mohl někdo zastoupit a jeho povinnosti převzít. Aby se postaral o vaření a poskytl mu tak možnost zajít si někam „na jedno“, odpočinout si od každodenní reality, od autonehod, ukňouraných dětí a plačících manželek. Právě to mu teď každou chvíli vytrvale navrhoval Martin, jeden z jeho starých kamarádů. Až dodneška John jeho lákání pod různými záminkami, které měly zpravidla co dělat s rodinou, úspěšně odolával. A dnes večer je to naprosto nemyslitelné, neplánované schůzky s kamarády mužského pohlaví jsou zcela vyloučené, zvlášť když manželčinu babičku někdo srazil autem a ujel a ona se teď potácí mezi životem a smrtí. John se Cecilii nabídl, že přijede do nemocnice za ní, ale ona odpověděla, že bude lepší, když se postará o děti, že nad Sonjiným lůžkem bude bdít ona a její matka a sestry. Slíbila mu, že ho bude o vývoji situace informovat a že kdyby se něco stalo… John by byl radši v nemocnici s ní, aby ji mohl utěšovat. Starou dámu měl moc rád, ale bylo mu jasné, že v rodině s tolika dětmi musí jít život prostě dál, že bez ohledu na to, co se stane, je potřeba se postarat o jídlo a další praktické záležitosti. Proto své vlastní obavy odsunul stranou. Teď je prostě třeba, aby tu byl pro své děti, a tečka. Snad každému musí být jasné, jak málo volného času má otec několika dětí, který je zavalený povinnostmi a  stará se rodině o živobytí. Tedy každému kromě Martina, který se odmítal vzdát. Když stál John u sporáku a opékal plátky točeného salámu, přišla mu další esemeska. Zařiď si hlídání a jdeme na to, chlape, stálo v ní. „Chlape“? Potřebuješ si provětrat hlavu. Martin byl Johnův vrstevník, ale neměl vlastní rodinu a od té doby, co se rozešel se svou poslední přítelkyní, si žil bezstarostným životem starého mládence. Jako podnikatel se nepotýkal s žádnými vážnějšími ekonomickými problémy a vždycky měl rozjeté nějaké nové obchodní projekty. Pokud zrovna neměl agenturu prodávající nový typ cyklistické helmy, investoval do exkluzivních hotelů v Ma-

lajsii a na Bali. Ve volném čase se staral o to, aby se rozrůstala jeho zásoba akcií, a kromě toho skvěle hrál poker. V polovině devadesátých let koupil půdní prostory v centru města a dokonale je renovoval, takže dnes měl jeho originální podkrovní byt desetinásobnou hodnotu. K jeho práci patřilo i to, že neustále jezdil v nových luxusních autech, měl totiž dohodu s jednou reklamní agenturou a podařilo se mu zařídit si, že ty vozy testoval. John měl jisté podezření, že v Martinově účetnictví není všechno úplně košer, ale podobné záležitosti spolu probírali jen sporadicky. Martinovi se také párkrát stalo, že jeho plány ztroskotaly, zbankrotoval a musel začínat zase od začátku, tím se ovšem Johnovi nijak nechlubil. Vždycky se však zase postavil na nohy jako taková ta ruská matrjoška s kulatou základnou, která se kývá ze strany na stranu, až to občas vypadá, že užuž zůstane ležet na boku, ale nakonec se zase vyhoupne nahoru. John už se s Martinem neviděl víc než rok. Mezitím se mu narodilo další dítě a Martin zase na nějaký čas odjel do Asie. Teď byl ale zpátky a nezdálo se, že by s tím zvaním na pivo hodlal přestat. Johna občas napadlo, proč se vůbec Martin tak tvrdošíjně snaží jejich přátelství udržovat, když už vlastně nemají nic společného. Ostatně měli vůbec někdy? Jenomže John je jedním z několika málo Martinových skutečných přátel z jejich staré party. Čtyři kamarádi ještě z gymnázia, kteří si kdysi slíbili, že budou vždycky držet při sobě, ať už je život zavede kamkoli. A  teď je John tady, tráví večer doma s rodinou, musí se postarat o děti a být oporou své rozrušené manželce. Poslyš, chlape, hospoda je to poslední místo, kam bych se dneska mohl vypravit. I když bych tam vyrazil hrozně rád. – Tatí, nebude už brzo večeře? Já mám děsnej hlad. Jak tam tak stál u  sporáku a  poněkud nepřítomně obracel plastovou obracečkou plátky salámu, jeho úvahy zničehonic přerušila Sofie. – Ano, beruško, už to bude. Ale vždyť ty jsi ještě neprostřela. – To přece můžou udělat kluci, opáčila Sofie. – Kdy přijde máma?

John přendal opečený plátek salámu na kytičkovaný talíř. – Ale miláčku, už jsem ti přece říkal, že maminka jela za prababičkou do nemocnice. Vrátí se později. – Stihne mě uložit do postele? Sofie se na něj vážně podívala. – To nevím. To už do kuchyně přišla i Grétka. Před sebou tlačila kočárek. – Fia-Lisa nechce spát, prohlásila, nemilosrdně popadla rozcuchanou panenku za hlavičku a vytáhla ji z kočárku. – Tati, ona je stejně pitomá jako naše Ellen. Sofie si povzdychla a nasadila nadřazený výraz. – Ellen není pitomá, to ty jsi pitomá. Ellen je miminko, to je ti snad jasný, ne? – Nene, odsekla Grétka. – Jojo. Od  narození Ellen měly Johnovy dcery nový důvod k  hádkám. Malá sestřička byla neustále středem pozornosti a  stala se pro Sofii a  Grétku zdrojem ustavičných rozepří. A  to často ani nemusela být nikde poblíž. John byl nucen připustit, že je příjemné si od dětského pláče alespoň na jeden večer odpočinout. Bylo až překvapivé, jaké ticho a klid zavládly v domě, když byla malá pryč. A totéž ostatně platí i pro Cissy. John tyhle nevhodné myšlenky rychle zahnal a odstavil ze sporáku hrnec s uvařenými bramborami. – Pozor, děvčata, je to horký, upozornil dcery, které se mu pletly pod nohama. – Jenom ty brambory sliju a můžeme se pustit do jídla. Jenže ještě pořád není prostřeno. Zavolejte kluky, ať vám pomůžou. – Dneska je na řadě Willy, hlásila Sofie, která si vždycky hlídala, aby byly domácí povinnosti rozděleny spravedlivě. – Marcus prostíral včera. – A já taky, připomněla se Grétka. – Tos teda neprostírala, odsekla Sofie a obě holčičky vyběhly z kuchyně.

John dodělával salát a  přitom se v  myšlenkách vrátil zpátky ke svým starým kamarádům. Další z nich se jmenoval Calle a  pracoval jako komerční inženýr. Před deseti lety se rozvedl a se svou bývalou ženou svedl vyčerpávající spor o to, komu budou svěřeny do péče děti. Z prvního manželství měl dvě a další dvě přišly v tom současném. A jako bonus si s sebou jeho druhá žena přivedla ještě dceru. Calleho život připomínal nekonečný román o rodině s dětmi vlastními i vyženěnými, ve kterém svou úlohu hráli i  nevlastní prarodiče a  různí partneři jeho bývalé ženy, o  kterých vesměs nemluvil zrovna nejlíp, a  její další syn, kterého měla s mužem, s nímž se mezitím taky rozvedla, a tudíž po Callem někdy chtěla, aby chlapce občas, když něco podnikal s jejich společnými dětmi, bral s sebou, když už je to z poloviny jejich bratr. Calle také musel každou chvíli řešit konflikty mezi ní a svou současnou manželkou, které často vznikaly právě z tohoto důvodu. A  pak tu ještě byly různé ukřivděné stížnosti a  hádky o peníze a alimenty. John Callemu jeho situaci vůbec nezáviděl a  často děkoval své šťastné hvězdě, že zůstali s Cecilií spolu, ačkoli v manželství opakovaně zažívali i horší časy. Jedna manželka mu dává zabrat ažaž, ovšem mít dvě, a  ještě aby po  něm obě něco chtěly? Dvě manželky, které by spolu navíc byly věčně na válečné noze, ačkoli by bylo potřeba, aby žily ve vzájemné shodě – když už kvůli ničemu jinému, tak alespoň kvůli dětem. John si nedokázal představit nic horšího. A  pak tu byl poslední člen jejich party, Patrick, kterému říkali Putte. Ten si život zařídil lépe. Byl sice taky rozvedený, ale na rozdíl od Calleho už si další partnerku nenašel. Navíc zůstali s bývalou manželkou dobrými přáteli a v péči o děti se pravidelně po  týdnu střídali. Putte je na  tom z  nás čtyř zřejmě nejlíp, pomyslel si John, v jeho případě se vlk nažral a koza zůstala celá. Asi je vážně příjemné, když člověk může být stoprocentní táta jenom na poloviční úvazek, nebo ne? A zbytek času si žít po svém. Zajít si sem tam do baru, dát si pivo, podívat se na fotbal. Někam si vy-

razit. John věděl naprosto přesně, co by dělal on, kdyby se znovu ocitl v podobné situaci, do jaké se s Cecilií už jednou, zhruba před rokem, dostali. Naplno by se věnoval svému velkému koníčku, dokumentární fotografii. Rozhodně by netrávil celé dlouhé dny ve studiu vyráběním bezduchých módních snímků. – To musíme dneska už zase prostírat? Žádnej z mejch kamarádů nic takovýho dělat nemusí, zahuhlal Marcus otráveně, jen co se přiloudal do kuchyně. – Jo, přesně tak, podpořil ho jeho starší bratr, který vešel hned po něm. Je opravdu milé, že jsou kluci dnes večer zajedno. To se nestává často. Možná k sobě jeho synové díky společné revoltě proti rodičům a tyranii domácích prací nakonec přece jenom najdou cestu. – Když je doma máma, tak tolik pomáhat nemusíme, pokračoval Marcus, než John stačil cokoli říct. – Kdy se vlastně vrátí? Ten tedy ví, jak člověka popíchnout, pomyslel si John. Ale nenech se vyprovokovat. Ty bys na tuhle dětinskou úroveň klesnout neměl. Jenomže navzdory všem těmhle dospělým předsevzetím se mu nepodařilo zůstat úplně nad věcí. – No tak dost, okřikl své syny tónem, který byl ostřejší, než měl původně v úmyslu. – O čem to tu mluvíte? – Že nás prostě nutíš dělat spoustu otravnejch věcí, odsekl vzpurně Willy. – Měli byste se stydět, že takhle remcáte. Zrovna dneska, když je prababička v nemocnici. Koukejte prostřít. – Nemáme vůbec žádný dětství, zamumlal Marcus. – Dětská práce je zakázaná. – Tohle přece není žádná dětská práce! Víš ty, co je to dětská práce? Když čtyřletý děti musí vstávat v  pět ráno a  deset hodin denně tkát koberce za deset öre na hodinu. Tohle je dětská práce, ty rozumbrado. Jestli mi nevěříš, můžeš si to ověřit v úmluvě o právech dítěte, kterou vydalo OSN. – Jenomže ty nás nutíš dělat něco, co dělat nechceme, prohlásil Willy.

– Jenom po vás chci, abyste na sebe v domácnosti vzali jistý povinnosti. Pokud chcete jíst, musíte se taky nějak zapojit. A prostřít stůl není zase až tak těžkej úkol. Ale prosím, jak chcete, když nechcete prostírat, tak se taky můžeme na večeři úplně vykašlat. Teď bylo na Grétce, aby se zatvářila znepokojeně. – Ale já chci jíst, vyjekla a  hlas se jí přitom dramaticky zachvěl. – Umírám hlady. Marcus se najednou usmál. – No tak dobře. – Srabe, povzdychl si Willy. – Pokaždý to vzdáš. – Marcus není žádnej srab, ale opravdovej muž, prohlásil John. – Opravdovej chlap, kterej udělá, co udělat má. Podejte mi talíře, ať můžeme jíst. A já pak zavolám mámě a zjistím, jak to vypadá s prababičkou, možná byste měli myslet spíš na tohle, než abyste se se mnou hádali. Na to, že je prababička zraněná a v bezvědomí. – Chudinka malá, já jí namaluju obrázek, slíbila Grétka. – A já taky, přidala se Sofie. – Budeme se za ní moct jít podívat, tati? – Uvidíme, odpověděl John. – Doufám, že ten hajzl, co ji přejel, dostane trest smrti, vyjádřil náhle nečekaně drastické přání William.

Jako by to chtěl sám osud, jako by je neustále sváděl dohromady. Zajímalo by mě proč, napadlo Cecilii, když si na toaletě u nemocničního pokoje myla ruce. Od oněch drásavých událostí, ke kterým došlo po novém roce, neměla žádný přímý důvod Pera Nilssona kontaktovat. Naopak se na něj aktivně snažila zapomenout. Jenomže pak Sonju srazilo auto a Per se v jejím životě ocitl znovu. Jeho esemeska v mobilu pálila jako oheň. Je mi líto, že vás postihla taková tragédie. Můžete se mi ozvat? Dvanáct krátkých slov, stručná zpráva, která neprozrazovala jakékoli city, nic než ryze profesionální přístup. Přesto však v Cecilii znovu probudila k životu všechnu tu skrytou touhu, myšlenky, které nosila ve svém nitru, když se potýkala s každodenní realitou. Vzpomínka na jejich jediný polibek, úvahy, jaké by to asi bylo, kdyby tehdy nezůstalo jen při něm. Když oné vlahé letní noci stáli pod lipami, přelévaly se přes ni ničivé vlny touhy. Když zamilovanosti není dopřáno rozkvést, když se zdusí už v zárodku, může na ni člověk vůbec kdy zapomenout? Nebo v něm zůstane už navždy, jako ostrý střípek zabodnutý někde v srdci? Erární mýdlo pronikavě vonělo a teplá voda jí příjemně stékala po prstech. Měla by myslet na něco jiného. Třeba na tenhle zásobník nebělených papírových ručníků, podobný mají i na porodním oddělení. Na  utírání rukou ty ručníky nejsou nic moc, zato jsou ovšem levné. Jakmile mají rozhodovat byrokrati, které nezajímá nic jiného než čísla, úsporná opatření dostanou vždycky přednost před pohodlím, pomyslela si, když zavírala kohoutek. Osušila si ruce, pak přišla na řadu dezinfekce. Dvakrát zmáčknout pumpičku dávkovače, vetřít si řídký průhledný gel do pokožky. Kdyby tak existoval nějaký prostředek, kterým by si člověk mohl očistit mysl od nevhodných představ… Toho by si dopřála pořádnou dávku. Důkladně by si jím vydezinfikovala duši, nechala by ho proniknout i do těch nejmenších zákoutí. Všechny tyhle touhy nejsou nic jiného než mentální odpad. Kéž by tak dokázala své představy a  sny ovládat. Ale očividně je příliš slabá

a zmatená, těch zneklidňujících myšlenek se není schopná zbavit. Venku už se začal snášet soumrak a Ellen mezitím usnula Marii v náručí. Ceciliina mladší sestra vstala a začala holčičku něžnými pohyby kolébat. – Je vážně roztomilá, zašeptala Cecilii. – Uprostřed všeho toho neštěstí je pro nás ohromnou útěchou. – Na svoje poměry je dneska úžasně v klidu, poznamenala Cecilie. Cítila ulehčení, že může dcerku na chvilku předat někomu jinému. – No tak, jsi k ní nespravedlivá, pokárala ji Marie. – A víš přece, že já ji můžu pohlídat, kdykoli mě o to požádáš. To byla sice pravda, ovšem s jistými výhradami. V Magazínu F měla Marie dlouhou pracovní dobu, navíc se spolu s manželem Billem snažili o třetí dítě. Cecilie si moc nedokázala představit, jak by náročná práce v  redakci mohla jít dohromady s  přáním starat se ještě o další malé dítě, ať už by tím dítětem byla Ellen nebo Mariin vlastní potomek. Ale takové věci se nahlas prostě neříkají. Na minové pole bolestných pocitů a křehkého ega se nemůžou vydávat ani sestry, které jsou si jinak blízké. – Stačí říct, odvětila proto Cecilie neutrálně a  nechala Ellen v Mariině náručí. Susanně zazvonil mobil. Byla to Alexandra, její dospělá dcera a Sonjina vůbec první pravnučka, která se za poslední rok naučila cenit si prababičky víc než dřív. Susanna jí odpovídala tichým hlasem a po chvilce vyšla z místnosti, aby jejich telefonický rozhovor nerušil ostatní. Christina a Lars-Åke seděli na židlích u okna. Christinin telefon ze sebe téměř nepřetržitě vydával tichounké bzučení. Cecilii se zdálo, že je matka nezvykle bledá a nervózní. Vzhledem k tomu, co se stalo, ovšem nebylo divu. A  teď je ještě nahánějí novináři. V Christinině tváři však viděla i něco jiného a to ji znepokojovalo. Poté co Christina těsně po Vánocích připustila, že je alkoholička, se napětí kolem ní značně uvolnilo, ale Ceciliina důvěra v matku byla ještě natolik otřesená, že se nedokázala zbavit jisté úzkosti.

To, že je problém s  pitím ještě pořád značně citlivá otázka, se ukázalo i během rozhovoru, který Cecilie s Christinou vedla před pár týdny. „Teď se pouštím do programu o dvanácti krocích,“ prohlásila tehdy Christina energicky. „Už jsi spokojená?“ Jistě, Cecilie obdivovala, kolik síly její matka projevila, když přestala pít, ale byla by uvítala nějakou otevřenější rozmluvu, v níž by si Christina vyslechla její otázky a dala by jí na ně pořádné odpovědi. Žertovný tón, který její matka nasazovala, když mluvila o  něčem trapném či nevhodném, jí připadal nedůstojný a znevažující a znovu a znovu v ní vyvolával pochybnosti. „Je to prostě generační záležitost,“ tvrdil jí John. „Christina je silná osobnost a nerada odhaluje svoje slabý stránky.“ Jenže Cecilie byla stejně zklamaná. Skutečná síla přece spočívá v tom, že člověk přizná, čeho se bojí, a ne že se tváří, jako by ho žádné obavy netrápily. A co se stane, když do toho Christina zase spadne? Bude její rodina znovu zatažena do falešné hry, v níž všichni vědí, co se děje, ale tváří se, jako by si ničeho nevšimli? Ani s  Larsem-Åkem nebylo snadné tyhle záležitosti probírat. Na  podzim jednou Cecilii sám zavolal s  tím, že má o  Christinu obavy, ale když se jeho žena nakonec zhroutila, skoro jako by si odmítal připustit, že tu vůbec nějaký problém je. Nejspíš se u něj do značné míry projevuje spoluzávislost. Je spoluzávislý a za tou svou uhlazenou fasádou nejspíš i tak trochu zbabělý. Znovu se ozvalo tiché zaťukání na dveře. Cecilie tenhle způsob klepání velmi dobře znala. Takhle klepou lékaři a další zdravotnický personál, tihle lidé jen málokdy čekají na  vyzvání, že mohou vstoupit, zpravidla vstupují na pokoj už ve chvíli, kdy se klouby prstů dotkly dveří. Do místnosti vešla mladá tmavovlasá sestra. Pozdravila zdvořile všechny přítomné a  vzápětí už přistoupila k lůžku, aby Sonje zkontrolovala kapačku. – Jak to s ní vypadá? zeptala se Christina s úzkostí v hlase. – Na tuhle otázku vám bohužel nedokážu odpovědět, řekla sestra. – Ale dýchá víceméně normálně a srdce bije pravidelně. Srdeční činnost se zobrazovala na malém monitoru vedle postele. Zelená přerušovaná křivka na tmavém pozadí pravidelně stoupala a zase klesala.

– Nikdo nám nic neřekne, postěžovala si Susanna, která se mezitím vrátila do pokoje. – Chápu, že je to pro vás těžké, odpověděla sestra. – Ale za hodinu je vizita a pak to můžete znovu probrat s panem doktorem. A asi nemá cenu, abyste tu zůstávali všichni. – Já tady maminku samotnou nenechám, prohlásila rozhodným tónem Christina. – Co kdyby se probrala, a zrovna by tu nikdo nebyl? – Je pochopitelné, že se o ni bojíte a že jste v šoku, ale můžu vás ujistit, že se o ni postaráme, jak nejlépe to půjde, řekla sestra. – Bohužel tu však nemáme prostor na  to, aby tu mohli být všichni příbuzní pacientů. A  musíme vás poprosit, abyste dodržovali návštěvní hodiny, zvlášť teď, když řádí různé nakažlivé nemoci. Cecilii se zdálo, že na  ni sestra při posledních slovech vrhla významný pohled. Jako by věděla, že má Cecilie doma děti v  předškolním věku. Malá putovní ložiska nákazy, která často dokáže položit na lopatky i nejsilnějšího dospělého. – Pro starší lidi může být taková chřipka osudná, pokračovala sestra. – Nezapomínejte používat dezinfekční prostředek na ruce. – Děvenko, tohle mně přece nemusíte připomínat, ohradila se Christina. Kéž by se matka nechovala tak povýšeně, pomyslela si Cecilie. – Jak už jsem říkala, jenom vám podávám informace o  bezpečnostních opatřeních a  postupech, které se v  téhle nemocnici dodržují, odvětila suše sestra. – To nás chcete vyhodit? vyjekla Susanna. To už se Cecilie doopravdy styděla. Kdo si její příbuzné myslí, že jsou? Dokonale chápala, jaké teď musí sestřička řešit dilema. Na jednu stranu by ráda vystrašeným příbuzným pacientky vyhověla, na  druhou stranu se musí snažit vykonávat svou práci podle daných předpisů. I Cecilie bývá v podobných situacích rozpolcená, vzpomněla si na všechny ty případy, kdy musela někoho požádat, aby odešel. Velké rodiny, které zaplnily celý porodní

pokoj. Příbuzné, kteří si přicházeli na oddělení, jak se jim hodilo. – Omlouváme se, že jsme tu tak dlouho, řekla nahlas a prosebně přitom pohlédla na Christinu a Susannu. – Jsme z toho neštěstí všichni otřesení. Sestra ji obdařila vděčným pohledem a  její hlas už nezněl tak přísně. – Jestli tu jedna z vás chce zůstat, není to problém. Kdyby se něco takového stalo někomu z mých blízkých, určitě bych reagovala podobně jako vy. Nechápu, jak někdo může jiného člověka takhle ošklivě zranit a potom si jen tak ujet. Je to vážně příšerné. – Díky, odpověděla Christina upjatě.

Cecilie ještě jednou nakojila Ellen a přebalila ji. V jistém smyslu je příjemné, že může z nemocnice odejít a pořádně se nadechnout. Když pracovala na  porodním oddělení, bylo to úplně jiné, tam nikdy netrpěla nedostatkem vzduchu, jako se jí to v nemocnici stalo například před pár měsíci, když Marcusovi operovali slepé střevo a byl na tom dost špatně. Nebo teď, když se dívala na Sonju, jak leží nehybně na lůžku a obličej má děsivě šedý a bezvýrazný. Jediným důkazem, že babička ještě žije, je zářivě zelená křivka na monitoru. Cecilie cítila, jak jí srdce sevřela ledová ruka. Co když Sonja skutečně zemře? Když zapínala Ellen kombinézku, zazvonil jí mobil. Nenamáhala se hovor přijmout. Tenhle telefonát může klidně pár minut počkat. Jestli je to John nebo některé z  dětí, musí mít chvilku strpení. A především se jí ani trochu nechtělo v přítomnosti své matky a sester mluvit s Perem Nilssonem – je totiž možné, že jí volá právě on. S  ním by si ráda promluvila nerušeně. Jak moc po něm vlastně touží? V kolotoči péče o děti a domácích povinností, bezesných nocí a rozbolavělých bradavek ji napadaly různé myšlenky. Často natolik nestydaté, že se až červenala. Pokračuj, nepřestávej. Vpíjej se do mě. Nepouštěj mě, dělej, o čem jsi vždycky snil. Hlaď mě na těch nejcitlivějších místech. Umožni mi na chvíli na všechno zapomenout, ať můžu vdechovat vůni země a dotýkat se konečky prstů úrodné půdy tvého těla. Jen ty a já v temnotě osamělosti. – Tak papa, beruško, políbila Christina Ellen lehounce na  hladké čelíčko. – A  ty se drž, holčičko moje zlatá, dávejte na sebe pozor, budeme si pořád volat. – Já už taky vyrazím, ozvala se Marie. – Jsi si jistá, že nechceš svézt? – Ne, já to zvládnu, odpověděla Cecilie. – Potřebuju trochu na vzduch, a navíc bych řekla, že když se trochu projdeme, bude Ellen v noci líp spát. – Neměl by pro tebe přijet John? zeptala se Susanna. – Ne, to je vážně dobré, ujistila je Cecilie ještě jednou. – Nemusíte se o mě bát.

Christina na ni znepokojeně pohlédla a tiše si povzdychla. – Jen na sebe dávej pozor. Jeden nikdy neví, co se může stát. Koneckonců jsi moje dcera. Jako by je pronásledoval celý svět, pomyslela si Cecilie, když sjela výtahem z oddělení do vzdušné vstupní haly se světlou mramorovou podlahou a velkými čtyřhrannými truhlíky se zelení. Prošla kolem lékárny, kde už měli zavřeno, a  krámku, kde si pacienti a jejich příbuzní mohli koupit čokoládu, ovoce, kávu a noviny. Pak zahnula doprava k  otáčivým skleněným dveřím, které se nikdy nezastavovaly. Venku šel život dál, jako by se nic nestalo, zato tady v nemocnici byla častou návštěvnicí smrt. Ceciliino pracoviště, porodní oddělení, se nacházelo o několik budov dál. Vědí její kolegyně, co se přihodilo? Na internetových stránkách bulvárních novin se zpráva o Sonje určitě objevila už odpoledne. Drby se rychle šíří. Takže už se o tom nejspíš hodně povídá. Cecilii však zatím žádná z ostatních porodních asistentek nevolala, ani jí od nich nepřišla žádná esemeska. Což je jedině dobře, pomyslela si, i když ji docela překvapilo, že se jí neozvala ani Gunilla, se kterou jsou opravdu dobré kamarádky. Možná k ní ta informace zatím nedoputovala. Jestli má dneska službu, je ještě pořád v práci. Cecilie už stačila vyjít ven do chladného večerního vzduchu a minout stanoviště, kde stály v řadě volné taxíky, když jí začal znovu zvonit telefon. Tentokrát hovor bez váhání přijala. Skryté číslo. Srdce se jí sevřelo. Je tohle opravdu rozumné? – Cecilie Lundová? ozval se na  druhém konci jasný ženský hlas. Zaplavilo ji zklamání, stáhlo se nad jejím očekáváním jako opona. Ale zároveň pocítila i neurčité ulehčení. Ještě ne, milý příteli. Necháme čas plynout. A třeba k tomu nedojde nikdy? Možná by to tak bylo nejlepší. – Ano, to jsem já, odpověděla a cítila, jak se jí celé tělo napjalo, jako by se připravovalo k boji. Ti novináři jsou všude. Samozřejmě že se s ní pokusí spojit.

– Nevěděla jsem, jestli vám můžu zavolat, omlouvala se jí neznámá. – Ale přitom jsem měla pocit, že musím. Doufám, že neruším. Ale rušíš, chtělo se Cecilii odpovědět. Jenže byla příliš dobře vychovaná na to, aby zavěsila dřív, než se dozví, o co jde. – Na internetu jsem se dočetla, co se stalo vaší babičce, pokračovala neznámá po krátké odmlce. – Je to vážně hrůza. Znělo to, jako by zalapala po dechu. – Především bych vám ráda řekla, že si myslím, že jste úžasná, viděla jsem vás v létě v televizi v Pachateli neznámém a udělala jste na mě opravdu dojem. – Díky, opáčila Cecilie a  v  duchu dodala: no tak, už přejdi k věci. – Nevím, jak bych vám to řekla… – Odkud máte moje číslo? skočila jí Cecilie do řeči. – Zjistila jsem si ho na informacích o telefonních číslech, odvětila žena. – Nebylo to tak těžké. Ne, samozřejmě že ne. Cecilii už mnohokrát napadlo, že by si měli zařídit skryté číslo, jenomže se k tomu z nějakého důvodu pořád ještě nedostali. Do cesty se jim postavilo těhotenství, porod a vůbec rodinný život ve své nejnáročnější podobě. – Chápu, poznamenala Cecilie a  snažila se potlačit rostoucí podráždění. – Chtěla jsem vám jenom povědět, co se stalo mojí babičce, vyhrkla rychle volající, protože jí očividně neušlo, jak rezervovaným tónem jí Cecilie odpovídá. – Víte, před dvěma týdny ji taky srazilo auto. V Cecilii zahlodalo špatné svědomí. Ne, tohle nevypadá na nějakou novinářku, která se snaží získat rozhovor a  chce využít toho, že je její oběť ještě v  šoku. Hlas té ženy zní mile, tázavě, téměř prosebně. Ale na druhou stranu… Má to snad znamenat, že jim kvůli Sonjině nehodě bude volat kdejaký blázen a vyprávět o tragédiích, které postihly členy jeho rodiny? To by se jí opravdu nelíbilo.

– Ach, to mě mrzí. A jak je na tom babička teď? Neznámá si tiše odkašlala. – Ona… Chvilku bylo ticho. Cecilie čekala na odpověď a ovládl ji silný pocit, že už předem ví, co uslyší. – Nedostala se z toho, řekla volající. – Mimochodem, já jsem Anette. Asi jsem se zapomněla představit. Ty poslední dvě věty vyhrkla rychle, jako by chtěla své předchozí sdělení nějak zahladit. Nedostala se z toho. – Panebože, uklouzlo Cecilii. – Moc se omlouvám, asi jsem před chvilkou byla trochu nepříjemná, ale napadlo mě, že možná budete nějaká novinářka a  chcete ze mě vytáhnout nějaké podrobnosti o babiččině nehodě. Jen co se něco stane, začnou nás nahánět. Samozřejmě volají hlavně mé matce. Ale mně taky. Proto si radši dávám pozor. – To chápu, ujistila ji tiše Anette. – Byli u té nehody nějací svědci? Anette si povzdychla. – Ne, to je na tom právě hrozné. Každopádně nikdo nedokáže říct nic konkrétního. Jeden člověk sice viděl, jak babičku to auto srazilo, jenomže z toho byl v takovém šoku, že ani nevnímal, co to bylo za  značku. Snažil se jí poskytnout první pomoc, ale už bylo pozdě. Hlas se jí zlomil. – To je příšerné, vydechla Cecilie. – Je mi to moc líto. – Ano. A přitom babička byla ten nejhodnější člověk na světě. Znělo to, jako by se Anette měla každou chvilku rozplakat. – A utrpěla hrozně ošklivá zranění. Když přijela sanitka, byla už mrtvá. Prý zemřela okamžitě, ani si nestačila uvědomit, co se stalo. A já mám hrozný vztek. A taky strach. Třeba je to nějaký šílenec, který nenávidí staré ženy? Proto vám taky volám, napadlo mě, že byste třeba mohla něco udělat. Nebo vaše maminka. Napsat nějaký článek. Nebo tak něco. Cecilii to připadalo dost přitažené za vlasy.

– Jak to myslíte? – Možná by bylo dobré lidi nějak varovat? Aby nedošlo k dalším neštěstím. Podle mě nemůže být náhoda, že dvě staré ženy srazilo auto v takhle krátkém časovém úseku. Co když tu máme nějakého vraha, který ještě není za mřížemi? Tohle jsem řekla i policii. – Vy jste s nimi dnes mluvila? zeptala se Cecilie. – Ano, volala jsem tam, hned jak jsem se dozvěděla, co se stalo, ujistila ji Anette. – Odpoledne. – A co vám řekli? – Jenom mě odbyli. Prý že ty dvě nehody nemají nic společného, že na ulicích každý rok přijdou o život stovky lidí a že to je samozřejmě tragické, ale pořád to není nic jiného než náhoda. Cecilie byla stejného názoru. Staří lidé, ulice pokryté náledím a  nepozorní řidiči byla zajisté nebezpečná kombinace, ovšem připadlo jí přehnané hledat za  dvěma nehodami hned nějaké spiknutí. – Je těžké si o tom utvořit nějakou představu, odpověděla co nejneutrálněji. – Chápu, že si zřejmě myslíte, že je tu nějaká souvislost, ale znáte to, policie už je prostě taková. Mají spoustu práce a nejasné případy většinou odloží stranou. Nebo máte ještě nějaké další informace, které by svědčily o opaku? Anettina odpověď zněla rezignovaně. – Ne. Prostě mám jenom takový pocit. Vtom se v nosítku probudila Ellen, nejspíš ji ze spánku vyrušil Ceciliin hlas. Nespokojeně zakňourala a neklidně se zavrtěla. – Omlouvám se, ale musím končit, prohlásila Cecilie. – Zrovna jsem na cestě domů a musím se postarat o dcerku. – Jistě, chápu, řekla Anette. – Ale nemohla byste… Cecilie už se nadechovala k odpovědi, ale spojení bylo náhle přerušeno. Ellen projevovala čím dál silnější nespokojenost. Ale možná je to jedině dobře. Neznámé ženské jí telefonují a tvrdí, že se po  městě beztrestně pohybuje vrah… Ne, to prostě působí příliš neskutečně. Neměla by té Anette ale přece jenom ještě zavolat? Jenomže ona jí přece bohužel volala ze skrytého čísla. Na to si však

Cecilie vzpomněla až ve chvíli, kdy se pokusila v telefonu najít číslo posledního volajícího a znovu se s ní spojit. Večer byl chladný, vlhký a štiplavý zimní vzduch jí pronikal až do morku kostí. Na nohou měla sice vysoké kozačky, ale i tak měla prsty celé ztuhlé, a  přestože si vzala šálu a  teplou čepici, byla jí zima. V dohledu nebylo ani človíčka, okolní klid a ticho jenom občas narušilo nějaké projíždějící auto. Nebylo snadné pustit Anettina slova a úvahy z hlavy. Co je tahle žena, která se s ní spojila a předložila jí své divoké spekulace, vůbec zač? Cecilie zůstala chvíli stát na místě s mobilem v ruce a vřískající Ellen v nosítku a žaludek jí svíral nepříjemný pocit.

Marie opouštěla nemocniční pokoj se smíšenými pocity. Úzkost, strach a napětí se v ní mísily s hněvem a nenávistí vůči anonymnímu pirátovi silnic, který si jen tak ujel z místa nehody. Teď je potřeba zvážit změny, které ji nejspíš čekají. Například to, že na  ni v  době, kdy bude Christina sedět u  Sonjina lůžka, padne větší díl odpovědnosti za Magazín F. Poté co byla odhalena Pierrova podvratná činnost a bývalý vedoucí redaktor byl s okamžitou platností propuštěn, nebyl na jeho místo přijat nikdo další a Marie musela kromě své vlastní práce vzít na svá bedra i povinnosti, které dřív zastával on. Svou práci milovala, v tom problém nebyl, jenomže jí zmítaly protichůdné pocity. Touha po třetím dítěti nevyhasínala, jakkoli se ji snažila přehlušit prací, naopak, v souvislosti s Ceciliiným dalším těhotenstvím a porodem ten pocit ještě zesílil. Marie nepočítala s tím, jak bude na narození malé Ellen reagovat. Že v ní neteř kromě radosti vyvolá i závist a smutek. Ať o nastalé situaci uvažovala, jak chtěla, nemohla utéct před skutečností, že je pro ni čím dál těžší se s Cecilií a její rodinou vídat. Připadalo jí to nespravedlivé, trápil ji komplex méněcennosti a ty pocity byly tak silné, že se s nimi málem nedokázala vypořádat. Připadala si jako zlá macecha z pohádky o Sněhurce. Bledá a nosatá karikatura ženy, které se závist valí z  uší v  podobě zeleného dýmu. Zabořila se do  sedadla svého auta zaparkovaného v  podzemním parkovišti pod nemocnicí a chvíli tam zůstala jenom tak sedět. Sedím si tady, žena s prázdnou dělohou, která je jí k ničemu. Moje babička se potácí mezi životem a smrtí a já nedokážu myslet na nic jiného než na  to, jak moje sestra kojí. Na  baculaté ručičky, pusinku přisátou k bradavce. Žaludek mi svírá touha, proč nemůžu mít další dítě i já? Nejradši malou holčičku, aby měli Frederik a Henrik mladší sestřičku. Pak by byla naše rodina úplná. Je to snad Billova vina, že nemůžu přijít do jiného stavu? Že bych nemohla otěhotnět proto, že on o další dítě nestojí? V průběhu odpoledne dostala od Billa několik esemesek, samozřejmě měl starost o Sonju. Cítila vůči němu neurčité podráž-

dění, to se jí poslední dobou stávalo často. Už brzy by měla přijít další menstruace. Jak strašně touží po  tom, aby se nedostavila! Jak moc by si přála, aby jí onen svíravý pocit v břiše nesignalizoval přicházející měsíčky, ale aby to byla první známka toho, že se jí podařilo přijít do  jiného stavu. Skoro se ani neodvažovala doufat. Tolikrát už se musela vyrovnávat se zklamáním, tolikrát už s pocitem zhnusení prolévala slzy nad oním nenáviděným krvácením, které se dostavovalo se železnou pravidelností. Přišlo vždycky několik dní poté, co si udělala těhotenský test. Pochopitelně se nedokázala udržet, tajně to vždycky zkusila už pár dní před očekávanou menstruací. O skrýši, kam si testy schovává, ví jenom ona a nikdo jiný. Kdykoli na ně pomyslela, rozbušilo se jí srdce. A pokaždé, když se neobjevila druhá červená čárka, měla po náladě. V těch dnech byla vůči Billovi obzvlášť nedůtklivá. Měla nutkání říct mu něco opravdu ošklivého. Ublížit mu. Postarat se, aby trpěl stejně jako ona. No tak, Bille, jen se přiznej, že do toho prostě nemáš chuť. Přiznej se, že se do toho nijak nehrneš, že ti naprosto stačí ti tví dva dokonalí synové. Snažíš se mě přesvědčit, přimět mě, abych uvažovala jako ty, namluvit mi, že bude hrozná otrava znovu začínat s přebalováním a nočním vstáváním k dítěti. Pokoušíš se mě zlákat drahými cestami po  světě, novým nábytkem, pozváními do  kina, svobodou… Kde se v tobě bere ta drzost něco takového vůbec naznačovat, když na mě ta tvoje svoboda působí spíš jako výsměch? Když víš, že si nepřeju nic jiného než znovu otěhotnět, ještě jednou, naposledy, než bude příliš pozdě? Ještě pořád má čas. Vždyť jí zatím není ani pětatřicet, spousta žen má v  tomhle věku teprve první dítě. Ale proč se to nemůže prostě povést? Její první těhotenství přišlo jako překvapení. Marie zjistila, že je těhotná, až v šestnáctém týdnu. To spolu byli s  Billem rok. Překvapení to tehdy bylo příjemné pro oba dva, i když Marie z toho měla o něco větší radost než Bill, přímo překypovala štěstím. Bill byl nejspíš toho názoru, že by jim jeden syn klidně stačil, nicméně když pak přišla Marie do jiného stavu podruhé, přijal to bez mrknutí oka. „Takže z nás bude průměrná

rodinka, což bude perfektní,“ objal ji. „Asi bychom si měli koupit nějakej dům, co říkáš?“ Naprosto s ním souhlasila a připadalo jí, že jí dokonale rozumí. Tou dobou už jim patřila chata na  Gullmarö, půvabný domek ošlehaný větrem vystavěný na  strohých útesech idylicky situovaného ostrůvku. Marie si to tam od  začátku zamilovala, i když pro rodinu s malými dětmi to rozhodně nebylo ideální. A  tak se o  víkendech pustili do  nové zábavy a  začali jednat s  různými realitními agenty překypujícími optimismem a  spekulanty toužícími po  rodinném domku. Billova kariéra se tehdy ještě úplně nerozjela, ale oba dva měli obstojný příjem. Jejich první dům byl trochu fádní, zvlášť když se člověk podíval na fasádu z  nažloutlých cihel typickou pro stavby ze šedesátých let, navíc se na  to, aby s  ním byla Marie plně spokojená, nacházel příliš daleko od centra. Ale i tak to bylo příjemné bydlení, které vylepšili ještě tím, že si místnosti vymalovali bílou barvou a jednu stěnu strhli, aby prostor působil vzdušněji. To bylo ostatně naposledy, co si Marie a Bill museli nějaký dům opravovat vlastními silami. Do jejich příštího stěhování prodělala Billova výplatní páska značné změny k lepšímu, a od té doby už se jim nikdy nestalo, že by měli prázdné konto. Bill dostával nestydatě vysoké honoráře, a jak jeho moderátorská popularita rostla, televizní stanice se o něj vyloženě praly. Proto se mohli brzy přestěhovat do okouzlujícího velkého dřevěného domu, kde se Marii naskytla možnost naplno uplatnit své nadšení pro budování hnízdečka. Chlapci rostli a život mohl být velmi příjemný. Marii netrápily finanční starosti, měla manžela, který pro mnoho žen figuroval na  čelných místech žebříčku mužů, se kterými by rády absolvovaly rande svých snů, navíc měla vlastní kariéru, která se až na onen krátký výpadek loni na podzim slibně rozvíjela. Jen kdyby nebylo té hladové touhy po dalším dítěti… Ta zatracená touha. Přináší mi jenom trápení. To kvůli ní se každé ráno probouzím s hlavou plnou úvah o smyslu života. Proč se nedokážu smířit s tím, že už navždycky zůstanu matkou dvou dětí a nikdy jich

nebudu mít víc? Vždyť na světě je spousta žen, které nemají ani jedno, těm nezbývá než projít životem, aniž by poznaly těhotenství či porod – zatímco já jsem přivedla na svět dva krásné zdravé chlapce. Tak proč se s tím nedokážu spokojit? Marie si uhladila vlasy a nastartovala. Pomalu vycouvala z parkovacího místa a popojela k výjezdu. Tam přibrzdila u sloupku s  parkovacím automatem, zasunula do  příslušného otvoru platební kartu, a když se odečetlo parkovné a závora se otevřela, ještě se naposledy podívala do  zpětného zrcátka. Potom šlápla na plyn. Kdyby existovala pilulka proti touze, tak si ji vezmu, pomyslela si. Kdyby existoval lék, který by potlačoval neblahé pocity vůči nejbližším příbuzným, tak se jím předávkuju. Tahle situace je neudržitelná. Musím se vzchopit. Byla tak zabraná do přemýšlení, že si ani nevšimla, že ji v temnotě podzemní garáže někdo sleduje. Že tam někdo stojí a čeká, ale nevyjde z přítmí.

John ležel vedle Cecilie a Ellen a nemohl usnout. Poslední dobou se mu to stávalo často. Cecilie trvala na tom, že bude malá spát s nimi v posteli na lehce vyvýšeném hnízdečku z polštářů umístěných mezi jejich hlavami. Kdysi s  tím John neměl problém. Zato teď ho to značně rušilo. Jako by nedokázal přestat naslouchat dceřině dechu, který byl sice tichý, ale jemu připadal pronikavý. Ellen se také často budila, protože měla hlad. A  tak byl John poslední dobou neustále unavený a měl výrazně narušené spaní. „To ji mám dát spát k děvčatům, aby budila je?“ opáčila Cecilie, když vyjádřil svůj nesouhlas. Připadalo mu, že si jeho námitky bere osobně, jako by se jí dotklo, že se mu nelíbí, že má jejich dcera spát ve stejné posteli jako on. Vlastní pokoj Ellen dát nemůžou. Leda kdyby se pustili do přestavby, a na to nikdo z nich v tuhle chvíli nemá sílu. Takhle si John jejich život po narození dalšího dítěte nepředstavoval. Kdepak. Jenomže co si vlastně představoval? Jak mohl zapomenout, co všechno soužití s  malým dítětem obnáší? Jak mohl zapomenout na únavu a zmatek, na neustálé vyrušování a rozptylování. I jeho intimní život s Cecilií se radikálně změnil k horšímu. Většinu času si připadal odstavený na vedlejší kolej jako nějaký nevyžádaný balík. A erekce byla naléhavá a nepříjemně bolestivá. Pohoda provázející domácí porod mu nyní připadala hrozně vzdálená. Lehl si na bok a pokusil se zaujmout polohu, která by mu byla pohodlná, jenomže ať se převaloval, jak se převaloval, jeho nervozita pořád rostla. Jak byl naivní, když si představoval, že je domácí porod s Cecilií sblíží. Jistě, sblížil je, tedy přinejmenším dočasně, i když Cecilie během těch chvil měla blíž k porodní asistentce Ramoně než k němu, a on si kvůli tomu už tehdy připadal jako páté kolo u vozu. Tahle nevyzpytatelná ženská sféra je svým způsobem naprosto samozřejmá – a mužům nezbývá než se s tím prostě smířit. Všechny ty řečičky, jak je otec ohromně důležitý, sice zní hezky, jenomže ve skutečnosti je to složitější. O tom, jak hrozně mimo hru si takový muž může připadat, jakkoli se snaží na všem podílet, se nahlas nemluví. John víc než ochotně

uspává a přebaluje Ellen a je Cecilii oporou, ale přesto má občas pocit, že je to jenom takové divadlo, že ho každou chvíli někdo odhalí jako podvodníka. A tím se dostává zpátky k nepříjemnému východisku svých úvah. Pokud jde o  děti a  o  domácnost, třímá otěže Cecilie. Nedrží je oba společně. Ellen popotáhla a neklidně sebou zavrtěla. John pohlédl na digitální hodiny. Půl druhé, to znamená, že už brzy nastane čas na další kojení. Ale ne na intimní život. Na vzájemnou blízkost. Tahle měkká ženská ňadra už nepatří jemu, ale téhle maličké holčičce, jeho dceři. Sakra, ráno bude úplně vyřízený, a  to mu má budík zvonit už v šest. Sice má před sebou jenom nenáročné focení pro katalog, jenomže s jednou z modelek je těžké pořízení, protože je tak hloupá, že není schopná pochopit ani ty nejjednodušší pokyny. Ještě štěstí, že bude mít John k ruce svou asistentku Nike, ta ovládá jazyk mladých děvčat lépe než on a dokáže s modelkami jednat v rukavičkách i ve chvíli, kdy on sám má sto chutí mrsknout fotoaparátem o  zeď. Je teď poněkud přecitlivělý, trpí nedostatkem spánku a jeho život je hodně neuspořádaný. Jenomže peníze domů nosit musí. A  na  rodičovskou dovolenou může nastoupit teprve v létě. V tuhle chvíli ani neví, na co se těší míň, jestli na to, že bude muset pracovat do  úpadu, jak to zažívá už od  začátku roku, nebo na to, že bude s Ellen doma. Otce na rodičovské dovolené společnost vnímá jako hrdinu, zodpovědného emancipovaného muže, který se odmítá držet zastaralých představ o mužské roli. Jenomže ve skutečnosti je to hrozně náročné. Ono většinou nestačí strávit dopoledne s kočárkem v parku. Vedle péče o dítě musí takový muž zvládnout i praní a vaření, a mezitím by se měl ještě postarat o novou střechu. Pokud by žena po návratu domů zjistila, že je kuchyň vzhůru nohama, odpadkový koš přetéká plenami a muž spí i s dítětem na pohovce, bralo by se to samozřejmě jako důkaz, že je dotyčný lenoch a že se nesnaží. Že čas strávený doma jen tak prozevluje, že jenom čeká, až se bude moci vrátit k něčemu, co podle něj má smysl. Tedy ke své práci. Kdy se

vlastně na muže začaly klást takhle vysoké nároky? – Ty nespíš? zamumlala rozespale Cecilie. – Hmm, odpověděl a cítil přitom, jak mu v rozkroku zacukalo. Proč na něj její hlas musí takhle působit… Jenže v jejím tónu, v tom pomalém šepotu bylo něco, co ho nutilo reagovat. Živě si představil, jak se k němu Cecilie v posteli posunuje blíž, jak ho objímá teplými nahými pažemi, viděl její svůdná ňadra, hladové, pátrající rty. Potom by ho políbila a šeptala by mu, jak po něm touží, že by bez jejich vzájemné blízkosti nemohla být. Její vášeň, ano, přesně po tom toužil, po její smyslnosti, které by se bez zábran poddala. Sklouzla by mu prsty na břicho, laskala by ho, až by byl téměř bez dechu. Cítil, že jeho erekce ještě zesílila. Samozřejmě chápe, že je Cecilie unavená a že je teď v popředí jejího zájmu dítě, ale třeba by alespoň pro jednou… Co když ji konečně probudila neodbytná touha, co když se k němu chystá přitulit? – Měla jsem děsivý sen, zdálo se mi o babičce, vydechla Cecilie a Johnovy naděje pohasly. Vzlykla. Johnovi najednou připadala na hony vzdálená. A zároveň se zastyděl. Jako by byl přistižen při nějakých nemorálních úvahách. Jak ho vůbec mohlo napadnout, že by teď mohla myslet na sex? Bylo to od něj vážně hloupé! – Uf, to je mi líto, řekl nahlas a předstíral přitom, že si nevšímá, jak mu ve ztopořeném penisu bolestivě cuká. – Mám hrozný strach, že umře. V potemnělé ložnici zněla ta slova zlověstně. Johnovi přeběhl mráz po zádech, měl pocit, jako by se kolem něj přehnal závan chladného větru. – Nezbývá než doufat, že se z toho dostane, pokusil se nasadit optimistický tón. – Doktoři toho moc nevědí, povzdychla si Cecilie. Nastalo ticho, každý z  nich se pohroužil do  vlastních úvah. A tak to i zůstalo až do chvíle, kdy se probudila Ellen a spustila důvěrně známý hladový nářek.

Christině se na posteli vedle Sonjina lůžka zřejmě podařilo na chvíli usnout. Byla k smrti unavená, neodvážila se však odjet domů. Zato tam poslala Larse-Åkeho, on má přece ještě práci a ona to tady bez problémů zvládne. První noc bývá nejkritičtější. Potom už by se měl Sonjiin stav stabilizovat. Nebo se naopak zhorší. „Pak bychom museli znovu probrat, jak si to zorganizujeme,“ řekla Christina ostatním. Popravdě řečeno toužila zůstat se svou starou matkou o  samotě. Značnou roli v  tom hrály výčitky svědomí, které se v  ní v souvislosti se Sonjinou nehodou probudily a nelítostně ji trápily. Sonja jí přece v posledních týdnech několikrát volala a chtěla s ní mluvit o něčem, co se stalo v minulosti, naléhala, aby se sešly, jenomže Christině se zdálo, že je toho na ni už tak dost, a tak setkání odkládala. Že se nikdy nepoučí, že není schopná pochopit, že některé záležitosti prostě nepočkají, zvlášť když vaší matce už táhne na devadesátku a není na tom se zdravím zrovna nejlíp. Jak mohla být tak sobecká? Abstinence sama o sobě je pro ni ještě pořád práce na čtyřiadvacet hodin denně, nicméně alespoň chviličku si vyšetřit mohla. Mohla Sonje koupit čokoládové sušenky. Nabídnout jí, aby se nechala speciální dopravní službou pro důchodce zavézt do centra, mohla ji pozvat na oběd, na takovou dámskou jízdu ve dvou do luxusní restaurace u radnice. Ten podnik už funguje od šedesátých let a Sonja to tam miluje. Mohly tam spolu pít bílé víno… ne, tady se Christina zarazila, v jejich sklenicích by samozřejmě byla minerálka. A potom by si daly dušeného lososa s majonézou dochucenou koprem a Christina by si vyslechla, co jí Sonja chtěla povědět. A pak by si vychutnaly šálek kávy a nějaký zákusek. Ano, takhle by se zachovala hodná dcera. Naproti tomu Christina se pořád na něco vymlouvala, skoro jako by ji Sonjina snaha navázat s ní kontakt obtěžovala. A teď nechce zmeškat okamžik, kdy se její matka probere z bezvědomí. Chce být první, kdo v dlaních sevře Sonjinu ruku protkanou pod kůží sítí modravých žil, a  až stará dáma konečně znovu otevře oči, chce být u ní.

Teď jsem tady, maminko. Už tě nikdy nenechám samotnou. Odpusť mi. Christina cítila, jak se jí do očí derou slzy. Co kdyby se stalo to, na co se neodváží ani pomyslet… Kdyby se Sonja už neprobudila. Restaurace u radnice by dál nabízela nádherný výhled na třpytivou hladinu zátoky a na všechny ty turistické kanceláře na druhé straně, ale její matka už by si nemohla dopřát to potěšení zasednout za krásně prostřený stůl, už nikdy by plna dětinského očekávání neotevřela jídelní lístek vázaný v kůži. Co když v tomhle chladném, nevlídném jaru Sonjina životní pouť skončí? Christina se pokusila podobné představy vytěsnit z mysli, ale stejně se objevovaly dál, pohřeb, bílá rakev, kostel a  záplava květin, smuteční sbor složený z jasných dívčích hlasů zpívajících o  věčnosti a o uhasínajících plamenech. A právě proto musí v nemocnici zůstat. Je to to nejmenší, co může udělat, je to projev úcty k ženě, která ji přivedla na svět, která se o  ni navzdory všem těžkostem a  překážkám starala, která jí byla vždycky oporou. Christina se občas dokázala lépe upamatovat na minulost než na události, ke kterým došlo teprve nedávno. Jako by se jí uplynulá desetiletí v paměti zakonzervovala a teď se jasně a ostře vybavovala. To všechno dohromady v ní probouzelo úpornou touhu po něčem, co by ji posílilo, co by zmírnilo její strach a úzkost. Byl to pro ni šok. Nic ji předtím nevarovalo, že jí ta touha pronikla do vědomí, naopak měla posledních pár dnů klamný pocit, že už jí abstinence nedělá problémy. Jenže teď se chuť na alkohol dostavila znovu, je to téměř fyzická potřeba nějaké útěchy, utlumení smyslů. Troška štiplavé whisky, pár kapek jemného koňaku. Ale stačilo by jí i obyčejné levné víno. Měla dojem, že se jí jazyk lepí na patro a vzduch kolem ní houstne. Natáhla ruku a zlehka starou dámu pohladila. Cítila, jak k ní skrz pokrývku proniká teplo Sonjina těla. Jako by hledala útěchu, něco, čeho by se teď, když hrozilo, že se celý svět zhroutí, mohla pevně zachytit.

Maminko. Když jsem u tebe, je ze mě pokaždé zase malá holčička. To jsem já, tvoje Stina, vzpomínáš si? Pamatuješ si, jak jsem se na tebe vždycky dívala, když sis v  koupelně tupírovala vlasy a  potom sis je vyčesávala do francouzského uzlu? Mělas vždycky pusu plnou vlásenek a já jsem tě obdivovala, jak jsi šikovná. Ani jediný pramínek vlasů neskončil na  nesprávném místě. A  nakonec sis účes nalakovala, aby držel. Christina jako by náhle znovu cítila vůni Sonjiny kosmetiky, jemná pudrová esence provanula pokojem jako duch. Světle růžová rtěnka v  perleťovém pouzdře, řasenka v  ploché krabičce, jejich syntetická vůně Christině utkvěla v  paměti, i  když od  té doby uplynulo už několik desetiletí. Sonja mívala líčidla uložená ve skříňce se zrcadlem v koupelně a Christina tam ráda chodila a tajně si na ty drobné předměty sahala. Dýchala z nich na ni dospělost, svoboda. Totéž platilo i pro dlouhou cigaretovou špičku z šedočerného plastu, kterou Sonja používala, když si někdy výjimečně zapálila. Protože Sonja si alkohol ani tabák nedopřávala nijak často. Jenom při svátečních příležitostech. Pro matku samoživitelku, která musela tvrdě pracovat, byly tyhle věci vzácnost. Kam se asi podějí naše druhá já? Christina v šeru pokoje pozorovala nehybný obličej své matky. Někde pod touhle křehkou slupkou se pořád ještě nachází Sonja z padesátých a šedesátých let, silná mladá žena, která věděla, co chce v  životě dělat, která se vydala svou vlastní cestou. Povolání porodní asistentky jí nedovolovalo používat módní výstřelky jako oční linky, lak na nehty nebo parfém. Od žen, které pracovaly v nemocnici, se očekávalo, že budou čisté a  dokonale vydrhnuté, že budou mít vlasy ctnostně sčesané dozadu a zakryté přísným bílým čepcem, že všechny jejich ženské tvary budou před zraky okolního světa zakryty stejnokrojem sestávajícím z  modrých šatů s  dlouhými rukávy a stojáčkem a nažehlené zástěry. Zato ve volném čase se Sonja proměňovala v někoho úplně jiného, rázem z ní byla daleko marnivější osoba. Vyměnila přísný nemocniční stejnokroj

za šaty v jasných barvách s přiléhavým živůtkem, širokou sukní a odvážným výstřihem, a nosila k nim koketní bolerka. Inspirací jí byl poválečný diorovský styl zdůrazňující ženskost. Průsvitné nylonové punčochy, podvazkový pás a korzet, který dotvářel siluetu. Střevíčky s přezkou a rukavičky s potahovanými knoflíčky a to celé ještě doplňoval klobouček, nejlépe se závojem. Sonja na své pokrývky hlavy nedala dopustit, Christina se kvůli tomu jeden čas téměř styděla – to bylo v době, kdy přišel do módy drsnější beatnický styl a ženy nosily krátké účesy à la Twiggy, ovšem Sonja stále dávala přednost vzhledu, který byl typický spíš pro svět Grace Kellyové. Vždycky sis šla svou vlastní cestou, mami. „Žena je jen tělo bez dalších souvislostí a  tomu, co říká, se nedá věřit,“ vzpomněla si náhle Christina na jeden citát vytržený z kontextu. Sonja ho kdysi pronesla, když se s jednou kolegyní bavila o situaci porodních asistentek, a provázela ho pohrdavým odfrknutím. A teď tu leží, sama uvězněná v zestárlém těle. Jaká je v tom souvislost? Co to může znamenat? Kdyby se tak mohla něčeho napít… Žízeň na ni dolehla s ohlušující silou, hlodala v ní a drásala ji. Bezbřehá touha po alkoholu jako by ji zevnitř rvala na kusy. A v nekonečném prostoru časných ranních hodin byla najednou silnější než strach z  budoucnosti. Zastínila smutek z rozhovoru, ke kterému nestačilo dojít, a lítost nad tím, že nikdy nebylo dost času.

Cecilie otevřela oči a okamžitě jí bylo jasné, že něco není v  pořádku. Jako by v  noci měla zlý sen, který teď odmítal odejít. Potom se jí vybavily děsivé události včerejšího dne. Pomalu si to v  duchu všechno znovu procházela. Pokoušela se to pochopit. Jenomže jak se člověk může vyrovnat se skutečností, že jeho milovaná příbuzná možná brzy zemře? To prostě nejde. Ještě chvíli zůstala ležet v  posteli a  naslouchala tichu, které v domě vládlo. Ellen pro jednou ještě spala, zato John už vyrazil do práce. Pokrývka na jeho straně postele byla shrnutá na jednu hromadu, polštář celý zválený. Co to s těmi mužskými je, že jejich postele vypadají takhle? William s Marcusem spí podobně jako jejich otec, jako by se v peřinách celou noc převalovali. Prostěradlo bývá ráno shrnuté, povlak z polštáře napůl stažený, pokrývka zmuchlaná v divokou změť. Postele děvčat vypadají ve srovnání s tím víceméně nedotčené. Bylo tři čtvrtě na sedm. Cecilie cítila v ňadrech rostoucí napětí. Měla téměř chuť malou probudit. Jenomže holčička oddechovala tak poklidně, že Cecilie neměla to srdce ji vyrušit. Možná přichází období, kdy Ellen začne spát déle. Jak to bylo u  ostatních, kdy začali spát víc než čtyři hodiny najednou oni? Už si to přesně nepamatovala. Zívla a protáhla se. Potom vstala z postele. Kéž by se tak dnes babička probrala, zaprosila v duchu. Kéž by nám doktoři mohli říct něco pozitivního. Ale ani tu myšlenku pořádně nedokončila. Vyšla ze zšeřelé ložnice, nehlučně za sebou zavřela dveře a zamířila k pokoji svých synů. Ráno bylo chladné a  kaluže, které předešlého dne roztály, se přes noc znovu pokryly tenkou vrstvou ledu. Z  modré oblohy však vesele zářilo sluníčko a  ve  vzduchu už bylo bezpochyby cítit jaro. – Mami, fakt musím mít tu čepici? Grétka se nespokojeně zatahala za pletenou čapku. – Hrozně se v ní potím. Vždyť už je skoro léto.

– Ano, musíš, odpověděla jí trpělivě Cecilie a otevřela vrátka na dvůr mateřské školy Žirafa. – A ne, léto ještě rozhodně není. Sotva začíná jaro. – Jenže mně je vedro, trvala na svém Grétka. – Jsem celá zpocená. – Když si tu čepici sundáš, bude ti leda zima na uši. Její čtyřletá dcera si povzdychla, ale jen co se ocitla na  dvoře s kamarády, jako by na celou záležitost s čepicí zapomněla. V Žirafě začínali každý den tím, že se všichni sešli venku před budovou. Cecilii se podařilo potlačit lehce nepříjemný pocit, který ji teď s každou návštěvou Grétčiny školky přepadal. Věděla, že její přítomnost vyvolává u zaměstnanců jistý respekt. Byla si vědoma i toho, že se všichni hrozně bojí, co by mohla říct. V současné době se na sebe s učitelkami jen zdvořile usmívaly a bavily se o neutrálních tématech. Není to však tak dávno, co mezi nimi padlo značné množství ostrých slov. Cecilie tehdy své pocity nijak nepotlačovala a učitelkám řekla, co si o  nich myslí. Ještě pořád probíhalo vyšetřování, do jaké míry nese za Grétčin únos, ke kterému došlo před pouhými pár měsíci, odpovědnost školka. Cecilie tehdy chtěla Grétku přihlásit někam jinam, ale John i její sestry ji přesvědčili, aby to nedělala. Nakonec všechno dobře dopadlo. To, že Cecilie dodnes chová ke školce Žirafa jistou nedůvěru, je čistě její problém a Grétku by tím zatěžovat neměla. Vždyť její dcerka svoje učitelky i  kamarády ze školky miluje. Mateřská škola navíc zpřísnila bezpečnostní předpisy, teď byly na všech dveřích zámky na číselný kód a učitelky přepočítávaly děti častěji než dřív. Skoro to teď až přehánějí, tvrdil John. Jenomže Cecilie navzdory veškerým novým opatřením nedokázala znovu uvěřit, že je tu její dcera v naprostém bezpečí. Každopádně nepřipustí, aby sem, až to bude aktuální, začala chodit Ellen. Tak se prostě rozhodla, i  když s  Johnem o  tom zatím nemluvili. – Tak pa, zlatíčko, rozloučila se s Grétkou. – Uvidíme se odpoledne. Vyzvednu tě u Smilly ve dvě hodiny. – Ahoj, křikla na ni Grétka, která už skákala snožmo po ledě na dvoře a byla touto činností plně zaujata.

Cecilie se téměř bezmyšlenkovitě vydala směrem k  ulici Malvastigen. Bylo příjemné jen tak se procházet a tlačit před sebou kočárek s Ellen, která si dopřávala poledního šlofíčka. Tyhle procházky byly možná to nejlepší, co s sebou mateřská dovolená přinášela, byly to chvíle svobody, kdy se mohla trochu protáhnout a nadýchat se čerstvého vzduchu. Navíc to byl momentálně její jediný pohyb, a  pokud se chce zbavit přebytečných kilogramů, hýbat se zkrátka musí. Tedy ne že by dokázala zhubnout jen chůzí. Ale tak už to u některých žen prostě chodí, kila nabraná během těhotenství se jich drží jako klíště. Snad jí časem pomůže vytrvalé každodenní cvičení. Zanedlouho se před ní objevil známý třípatrový dům s úhlednými balkonky a čtvercovým vchodem. V létě působila ulice Malvastigen přívětivým dojmem, protože ji zdobily pestrobarevné květiny, ale v tomhle ročním období byl prostor přede dveřmi ze skla a dřeva šedý a jako bez života. Samozřejmě že sem musela zajít. Pocítila silnou touhu být v blízkosti Sonjina domu, a také měla potřebu vidět místo, kde k nehodě došlo. Trochu zrychlila krok, aby se tam dostala co nejrychleji. Snad právě proto si nevšimla ženy, která se znenadání vynořila kousek před ní. Pletenou čepici měla staženou do  čela a  nešla nijak rychle. Bylo poněkud nezvyklé vidět tady v  okolí takhle během dne nějakého mladšího člověka. Tedy kromě pracovníků pečovatelské služby. Cecilii proto překvapilo, když ji žena oslovila. – Promiňte, obrátila se k ní neznámá ve chvíli, kdy ji Cecilie míjela. – Mohla bych se vás na něco zeptat? Zpod čepice ženě vykukovaly plavé kadeře. Měla červené tváře a z modrých přivřených očí pod světlým obočím vyzařovala přívětivost. – Jistě, odpověděla Cecilie. – Nějak nemůžu najít ulici Blåsippevägen, postěžovala si žena. – Mělo by to přece být někde tady, ne? – Ano, přikývla Cecilie. – Když půjdete ještě kousek dál po  Malvastigen a  pak zahnete doprava na Violvägen, Blåsippe-

vägen bude druhá ulice zleva. Je to taková zapadlá ulička, není snadné ji najít. Neznámá si povzdychla. – Ale propána, tak to jsem šla přesně na opačnou stranu, už je mi to jasné. Mám vážně štěstí, že jsem vás potkala, jinak tu v okolí není ani živáčka, dodala. – Tady obvykle žádný velký provoz nebývá, většinou potkáte leda pár důchodců, kteří si vyšli na procházku. – Anebo vás s kočárkem. – Jdeme se podívat za  babičkou, vysvětlila jí Cecilie. – Bydlí přímo tady na Malvastigen a člověk si tu může někdy připadat dost osamělý… Zarazila se. Podívat se za babičkou? Co to sakra blábolí? Nezdálo se však, že by si její společnice toho, jak najednou zmlkla, všimla. Jen se na  ni přátelsky usmála a  stáhla si čepici ještě víc na uši. – Tak to už vás nebudu zdržovat. Díky za radu! Rozloučily se a každá se vydala svou cestou. Cecilie rychle zdolala poslední metry, které ji dělily od  Sonjina domu, a vzápětí už stála před vchodem. Dokázala si babičku živě představit, stará dáma v zimním kabátě s límcem z hebké umělé kožešiny a s pevnými semišovými šněrovacími botami na nohou. Kdyby byla Sonja zdravá, tak by teď Cecilii objala a pozvala by ji k sobě do bytu. Podělila by se s ní o pár drobných životních moudrostí. Řekla by jí například, že „z  předjaří bývají pěkné nohy“. Odkud tyhle průpovídky má? A  to si v  tomhle období na boty zásadně navlékala nesmeky, protože se bála, aby venku na náledí neuklouzla. Že vůbec chodila ven! Starší lidé už to mají horší s rovnováhou a snadno upadnou. Přitom si můžou zlomit nohu v krčku a tenhle úraz bývá pro mnohé z nich osudný. Kosti už jsou křehké a zlomenina špatně srůstá, takže těm, které to postihne, hrozí nebezpečí, že už z nemocniční postele nikdy nevstanou.

Na ulici nebyla ani noha. Cecilie se podívala nahoru k Sonjinu kuchyňskému oknu. Uvědomila si, že si s sebou měla vzít náhradní klíče a zastavit se v babiččině bytě, vybrat schránku, zalít květiny a vyklidit ledničku. V ranním shonu ji to ale nenapadlo, měla se co ohánět, aby vypravila děti do školy a do školky. Ale až John odpoledne přijde z práce, může se sem vypravit ještě jednou. A možná je jedině dobře, že si ty klíče nevzala. Bude jednodušší, když nechá Ellen doma a vrátí se sem bez kočárku. Ten plán se jí zamlouval. Babička by si po dobu, co bude ležet v  nemocnici, neměla dělat starosti s  praktickými záležitostmi, říkala si v duchu, když se znovu dala do pohybu. Minula domovní vchod a vydala se ke křižovatce. Je příjemné, že může pro Sonju něco udělat. I když půjde jenom o tak nepatrnou službičku, jako je zalití jejích pelargonií.

John si obvykle dokázal udržovat dobrou náladu, dnešní den však nestál za nic. Že by za to, že si připadá tak vyčerpaný na těle i na duchu, mohlo nevyspání? Nebo skutečnost, že už víc než měsíc trpí jistým nedostatkem sexu? Uprostřed těch úvah se zastyděl a najednou si připadal jako mizera. Jak se může poddávat sebelítosti? Vždyť teď by si měl především dělat starosti o Sonju, ne? Jenomže ať se snažil, jak se snažil, nedokázal myslet na nic jiného než na to, nakolik je momentálně omezené jeho intimní soužití s Cecilií. Ráno se probudil s  erekcí tak mohutnou, až skoro hrozilo, že mu roztrhne kalhoty od pyžama. Ještě že všichni ještě spali. Rychle zamířil do sprchy, pečlivě zamkl dveře a pak byl donucen se sám dovést k vyvrcholení. Jako nějaký pitomý puberťák s hlavou plnou vzrušujících obrázků. Mysli na svou ženu, mysli na Ceciliino krásné tělo, říkal si v duchu a pohyboval rukou, aby svou touhu ukojil. Ale jeho představivost to nabádání neposlouchala a každou chvilku zabloudila do míst, kde absolutně neměla co dělat. Například do  minulosti, k  oné mladé ženě, se kterou se poznal při jednom fotografování v zahraničí a od které se klidně nechal svést, ačkoli na něj doma čekala žena a děti. Nebo že by on svedl ji? Cecilie se s ním tehdy kvůli tomu málem rozvedla a on ji chápal, z jeho strany to byla odporná zrada, oklamal ji a ublížil jí. Ale přesto… Jak tu teď stojí pod proudem teplé vody a masturbuje, má před očima právě tuhle ženu. Jak ho otevřeně a plná touhy přijala, jak mu nabídla své mladé svůdné tělo. Tělo, které v sobě ještě nikdy nenosilo dítě. Bílou pleť, příjemné tvary, pevné růžové bradavky. Upravený trojúhelníček chloupků v  podbřišku. Vlhké teplo. Její ruce položené na jeho ramenou, její ústa, tak voňavá a dychtivá. Byla jako koťátko, navenek ještě trochu dítě, zároveň však sexuálně vyspělá. Je možné prožívat takovou vášeň i v manželství? Je možné chovat tak silné city k  někomu, s  kým sdílíme každodenní povinnosti? O lásce tu nebyla řeč. Spíš šlo o něco nestydatého, o něco, co mu připadalo tak lákavé, až ho to skoro ničilo. Obrázky, které se mu promítaly před očima, se začaly rozpíjet, ruka na  penisu zesí-

lila sevření. Byla by vážně nádhera zabořit nos do toho horkého klína, nasát do  chřípí jeho sladkoslanou vůni. Cítit na  žaludu to známé teplo. Jenomže v tu chvíli si jeho sebevědomá mladá asistentka Nike s  přivřenýma očima pomaličku olízla své plné rty. Ve zlomku vteřiny vystřízlivěl. Panebože… Byl zhnusený sám sebou, svojí slabostí. Pootočil kohoutkem a trhl sebou, když ho proud ledové vody rychle přivedl zpátky do reality. No tak se seber, ty pitomče, okřikl se. Ze všech ženských zrovna Nike? Utřel se, a  než vyrazil do  studia, ještě si ve  spěchu vypil šálek kávy. Žádné velké pracovní nadšení však nepociťoval. Ještě se nezbavil včerejšího stresu a navzdory tomu, že ráno teprve začínalo, ho trápila lehká nevolnost. – Johne, jaký budeš chtít pozadí? Johne? Nike se snažila upoutat jeho pozornost a její hlas zněl netrpělivě. Byla to schopná mladá žena, měla oko pro detail, dokázala mu hodně pomoct, ačkoli ještě nestačila nasbírat příliš mnoho zkušeností. Snila o  tom, že se jednou dostane mezi ty nejlepší, a jejím velkým vzorem byla slavná módní fotografka Sarah Moonová. John byl přesvědčený, že se jí za pár let její sen splní. Fotografování pro katalog nebyla nijak zajímavá práce, ale daly se tak vydělat slušné peníze. John tentokrát nebyl tak úplně spokojen s nasvícením, ale došel k závěru, že pro katalog zásilkového obchodu to bude takhle stačit. Teď se snažil na snímcích zachytit krásnou, leč prkennou fotomodelku a  postarat se, aby v šatech a svetrech chystaných pro podzimní sezonu vypadala co možná nejlépe. Koneckonců tohle přece není francouzský Vogue. K žádnému z těchhle prestižních časopisů o módě se nikdy ani nepřiblížil. Z Nike se jednou možná stane fotografka s mezinárodním renomé. John si však byl dobře vědom, že jeho vlastní možnosti jsou omezené. A nejspíš je to jedině dobře. V zahraničí vládly v jeho branži drsnější poměry, určitě by tam své povolání nemohl skloubit s rolí otce několika dětí. – Pauza na oběd, ohlásil poté, co nacvakal pár dalších průměrných snímků.

Rozhodně to s tebou začíná jít z kopce, Johne Svantessone, říkal si v duchu, když si je o chvíli později prohlížel v počítači. Připadaly mu nudné a bez života. Že by se v pár banálních snímcích tak zřetelně odráželo jeho duševní rozpoložení? Modelka na nich vypadala jako leklá ryba a  švestkově fialová tunika jí na  hubeném těle zplihle visela, což nepůsobilo ani v nejmenším smyslně. Stylistka se sice ze všech sil snažila ten hadřík nějak upravit, ale výsledek byl pořád žalostný. Poslední dobou se hodně mluvilo o tom, že se ideál krásy ve světě módy mění, jenomže na castingu si každý výtvarný ředitel nakonec stejně vybral modelky, které měly od pohledu nejnižší BMI. Všechny vypadaly, jako by pocházely z nějaké rozvojové země sužované hladomorem. Neurčitý pocit, že se mu nic nedaří, zřejmě také přispěl k tomu, že během oběda jeho sebeovládání vzalo za své. Původně si nechtěl dát žádné pečivo, jenomže když Nike položila na stůl křupavé krajíčky bagety a malá máslíčka v úhledných vaničkách, jako by se už nedokázal udržet na uzdě. Modelky se pečiva samozřejmě ani nedotkly, jenom se nimraly v těch svých přírodních kuřecích řízcích, a o to víc ovšem zbylo na něj. A tak se začal ládovat jako utržený ze řetězu. Zbytek dne měl zahalený v  jakémsi mlžném oparu. Nadále se utěšoval jídlem, cpal si do úst plné hrsti pestrobarevných cukrátek. Byl nespolečenský a mluvil jenom na půl úst, komunikaci s modelkami nechal na Nike. Věděl, že pokud fotografie pro katalog nebudou dostatečně dobré, vystavuje se nebezpečí, že už další zakázku nedostane. No tak ať, pomyslel si vzdorně. Koneckonců nebude první člověk na  světě, kterého postihl syndrom vyhoření.

Susanna po  návratu z nemocnice spala jako zabitá, druhý den ráno se však cítila stejně vyčerpaná jako předtím. Jako by celé její tělo zachvátila únava. Až ji z toho rozbolela hlava. Možná je malátnost způsobena tím, že poslední dobou tolik nesportuje? Na druhou stranu cvičení a běhání omezila právě kvůli téhle slabosti, to kvůli ní se nepřinutila zajít si do fitka a dokonce ani na procházku. Na podzim dokázala bez problémů běžet hodinu bez přestávky a ani se přitom nijak zvlášť nezadýchala, ale tahle skvělá kondice je teď najednou pryč. Nohy má jako z olova a v pažích jako by neměla žádnou sílu. Třeba už si svou daň začíná vybírat věk? Krize, kterou s  Thomasem na  podzim prodělali, se trochu uklidnila. I když si Susanna pořád ještě nebyla jistá, co vlastně od  manželství chce. Milostné dobrodružství s  mužem mladším než ona, se kterým se seznámila přes internet, skončilo dost děsivě, ale přesto na toho mladíka stále myslela, vzpomínala, jak se na ni díval, jak s ní mluvil. Jeho pohledy v ní vyvolávaly dojem, že je mladá, krásná a především žádoucí. Thomas už v ní podobné pocity neprobouzel – to byla smutná pravda. Přesto se jejich sexuální život poté, co začala vyhledávat milostné zážitky mimo domov, nečekaně zlepšil. Článek o nudě v manželství, který napsala pro Magazín F, měl obrovský ohlas. Ozvalo se jí mnoho čtenářek, děkovaly jí a tvrdily, že se v jejích slovech poznávají. Že se jí podařilo formulovat něco, co v nich rozeznívá určitou strunu. A Christina ji pochválila, prohlásila, že Susanna má opravdu skvělý cit pro styl. A že klidně může napsat ještě něco dalšího – pokud se jí tedy bude chtít. Jenže tahle nabídka jako by Susannu zabrzdila v rozletu. Ať se u počítače snažila, jak se snažila, žádný rozumný text z toho nevznikl. Vždycky začala větu, ale hned poté, co si ji po sobě přečetla, ji zase smazala. Všechno jí připadalo hrozně banální, měla pocit, že vrší klišé na klišé. Ne, tohle psaní článků byl z její strany neobyčejně nedomyšlený nápad. Prostě si to celé špatně vyložila. To, že je Christina úspěšná publicistka a mladší sestra Marie

skvělá novinářka, přece ještě neznamená, že by Susanna jejich vlohy automaticky sdílela. To, že se skomírající jiskřička mezi ní a  Thomasem znovu ospale rozhořela, její první váhavé krůčky na poli psaní článků nejspíš moc neovlivnily. Spíš se tu projevila skutečnost, že její výlet na šikmou plochu Tobiasem neskončil, že se pustila do obcházení barů, vrhla se do  víru nočního života a  vůbec poprvé bezostyšně flirtovala s  muži, kteří o  ni projevili sebemenší zájem. Byla přístupná nejrůznějším návrhům a občas to dovedla až do konce. Nezávazný sex s cizími muži, žádné povinnosti ani nároky, Thomas je přece stejně pryč. Ale díky erotickým zážitkům jí pleť jen zářila a ona si začala víc uvědomovat vlastní tělo. Jako kdyby se jednotlivé buňky probudily a  postavily se do  pozoru. Ještě nejsi mrtvá, miláčku. Ještě je v tobě spousta života. A navíc jsi hezká. Nejčastěji jejímu kouzlu podléhali mladíci. Někteří z nich byli tak mladí, že když si uvědomila, ve kterém roce se asi narodili, musela se červenat. Vždyť by to klidně mohli být kamarádi její dcery Alexandry. Trapné, ale ve chvíli, když se rty setkaly a ruce se vydaly na svou objevitelskou cestu, veškeré pochybnosti zmizely. No a co, že jsou tak mladí? Když dojde na sex, žádní nezkušení chlapečci to nejsou. Když se pak Thomas vrátil domů, jeho ženě zářily oči a každou chvilku ji něco rozesmálo. Takovouhle Susannu neznal už víc než deset let. Líbala ho a odmítala se spokojit s  řečmi o  tom, jak je unavený. Milovali se spolu stejně vášnivě jako v  dobách, kdy spolu teprve začínali chodit. S  Thomasem si připadala nevázanější než se všemi těmi náhodnými známostmi z poslední doby. Stačilo, aby zavřela oči a vzpomněla si na svou poslední nevěru, a hned se dostavil orgasmus. A Thomas se jen divil, kolik je v jejím laskání najednou vášně. Najednou ji, svou manželku, která mu stála tolik let po boku, skoro nepoznával. No jistě, jak by taky mohl? Nemá nejmenší tušení, co se v Susanně odehrává, neví nic o jejím zmatku a jejích myšlenkách. Se svými úvahami se mu nesvěřovala, uzavírala je ve svém nitru jako špina-

vé tajemství, které si musí nechat pro sebe. Hovořit otevřeně – to nikdy nebyl její styl. Nikdy si nepotrpěla na nekonečné debaty, které nevedou k ničemu konkrétnímu. V jistém smyslu ji tenhle život znepokojoval, na druhou stranu jí ale připadal neuvěřitelně zajímavý. Stát se může cokoli. Neměla ponětí, jak se bude její osud vyvíjet dál. Už bylo skoro poledne a jí se ještě nepodařilo vstát z postele. Co když je tahle únava první známkou toho, že má nějaký vážný zdravotní problém? Po čtyřicítce přece člověka může postihnout cokoli. Třeba ta děsivá nemoc na  „r“. Susanna měla odjakživa sklony k  hypochondrii, často ji trápil neodbytný pocit, že má nějakou závažnou nemoc. I sebemenší bolení hlavy přece může znamenat počáteční stadium mozkového tumoru. Bolení břicha je nejspíš způsobeno zhoubným nádorem a  zvýšená potřeba spánku může samozřejmě pramenit z toho, že umírá. Ale vůbec se jí nechtělo objednávat se na vyšetření. Strach z nemoci ustupoval do pozadí před hrůzou z případné diagnózy. Vždyť dokud člověk nic neví, je zdravý. Zachvěla se. Cítila se mizerně a byla jí zima. Řítila se do černé díry sklíčenosti. Chudinka babička leží ošklivě zraněná v  nemocnici, a  teď ji tam má následovat i  její vnučka. Bůhvíco jí najdou – tedy pokud vůbec sebere odvahu a nechá si vyšetřit krev.

Sonjin stav zůstává nezměněn. Když to Christina Cecilii volala, její hlas zněl bezvýrazně. – Hodnoty jsou dobré, dodala. – Ale zřejmě u ní došlo k závažnému krvácení do mozku. Takže asi zůstane v kómatu. Doktoři nevědí, jak dlouho. Její slova Cecilii bodala jako ostré hroty ostnatého drátu pronikající nechráněnou kůží. Doktoři nevědí, jak dlouho. Znělo to strašně. Jako zlověstná věčnost. – Chceš, abych za tebou přijela? zeptala se. – Ale ne, vím, že toho teď máš hodně, holčičko. Měla by se tu stavit Marie nebo Susanna, ale možná bys sem mohla zajít zítra, co říkáš? Jestli to zvládneš. Já se musím zajet domů osprchovat a trochu se upravit. Jsem celá zničená, vždyť víš, jak to v nemocnici chodí. Ano, tohle Cecilie věděla naprosto přesně. Slepené vlasy, šaty načichlé potem. A člověk se může nakrásně pokoušet v koupelně pro pacienty umýt, stejně si nikdy nepřipadá doopravdy čistý. – Kdyby se něco změnilo, zavolají nám, dodala Christina. – Mají na nás na všechny telefon. Ale pokud jde o návštěvní hodiny, jsou skutečně přísní. Takže se asi budeme muset smířit s tím, že u mámy nebudeme moci být tolik, jak bychom si přály. Jak rychle se věci dostanou do zaběhnutých kolejí. Sonja se ze dne na den proměnila z vitální staré dámy v nehybné bezmocné břemeno. Cecilie si živě přestavila, jak se časem začnou hádat, kdože je na řadě, aby šel babičku do nemocnice navštívit. Okamžitě ji zaplavily výčitky svědomí. Milovaný člen rodiny přece nikdy nemůže být ostatním na obtíž. Každodenní povinnost však tenhle pocit vyvolat může. Nutnost postarat se o  děti, závazky vůči manželovi spolu se všemi dalšími povinnostmi, kterým musí žena ve společnosti dostát – a pokud možno s radostí a nadšením. Není divu, že se z toho lidé hroutí. – Napadlo mě, že bych se dneska večer mrkla do  babiččina bytu, řekla nahlas. – Ještě štěstí, že bydlíme tak blízko od sebe. Christinin hlas zněl spokojeně.

– To je ale výborný nápad, moje milá. Já jsem na tyhle věci zatím nestačila ani pomyslet. Ale ty jsi naštěstí o krok přede mnou. Ještě že vás, děvčata, mám, co bych si bez vás počala? – Víš přece, že udělám všechno, co bude v mých silách, abych babičce pomohla, ujistila ji Cecilie. – A kdybys něco potřebovala, stačí zavolat. Jsem pořád tady. John dorazil domů na Lindängstorget, a sotva překročil práh, stála před ním Cecilie s Ellen na ruce. Letmo ho políbila na rty, a než stačil cokoli namítnout, strčila mu holčičku do náručí. – Jídlo je na stole, já už jsem jedla, sdělila mu nenuceně. – Dostala jsem po kojení hrozný hlad a nedokázala jsem čekat. Ellen teď nejspíš pár hodin vydrží bez jídla, kdyby moc vyváděla, odstříkala jsem do lahvičky nějaké mléko. – A kam jdeš? zeptal se překvapeně John. – Napadlo mě, že bych se zašla podívat do babiččina bytu, odvětila a vklouzla do kozaček. – Šla jsem dneska okolo, ale neměla jsem s sebou klíče, a vzpomněla jsem si, že bude samozřejmě potřeba zalít kytky. Bude to jenom chvilka, pospíším si. Pravda byla taková, že chtěla být co nejrychleji z domu a nemohla se dočkat, až za sebou zavře dveře. Grétka a Smilla si odpoledne vjely do vlasů a Sofie byla už od chvíle, kdy přišla domů ze školní přípravky, mrzutá a protivná. Ani kluci se dnes odpoledne nepředvedli zrovna z té nejlepší stránky, William hulákal na Marcuse, že je „zasranej mongol“, a Marcus na něj na oplátku dělal obličeje, aby ho naštval. Vůbec poslední dobou víc projevoval svůj názor, a tím pádem se častěji strhla hádka. Mělo to svá pro i proti, na jednu stranu Cecilii připadalo, že je dobře, že si Marcus dokáže stát za svým a nenechá se sekýrovat, na druhou stranu ji ty spory hrozně unavovaly. Často se rozhodla, že se do toho svým synům nebude plést, i když tón, kterým spolu ti dva mluvili, byl hodně vyhrocený. Kdyby tu nebyla, taky by si svoje problémy museli vyřešit sami. Připadalo jí, že přítomnost někoho dospělého může občas celou situaci jenom zhoršit.

– Ale o tom jsi mi neřekla, namítl John. Cecilie se na něj usmála a snažila se předstírat, že si nevšimla podráždění, které mu zaznívalo z hlasu. – Ne, vždyť na tom taky není nic moc k povídání, prohlásila a natáhla se pro šálu. – Jenom tam rychle zaskočím. A ty nemusíš dělat nic jiného, než že zasedneš k prostřenému stolu. Dobrá, Johnovi se to zjevně nelíbí, ale to ji nezastaví. A co má být, že si návrat domů představoval jinak? Musí se přece umět trochu přizpůsobit. Taky jsem mohla nechat v kuchyni všechno páté přes deváté, jen ať si večeři hezky připraví sám, pomyslela si Cecilie, když za sebou rychle přibouchla vchodové dveře. Ale neudělala jsem to. Je jedině spravedlivé, když si matka malého dítěte taky dopřeje pár minut jenom sama pro sebe. Od té doby, co se narodila Ellen, mám toho času sama pro sebe opravdu hodně málo. John vlastně neměl jediný důvod k tomu, aby reagoval, jak reagoval. Přesto si však připadal podvedený, skoro se urazil. Cecilie se zachovala bezohledně, neprojevila ani trochu pochopení pro jeho situaci. Prostě mu vrazila dítě do náruče a víceméně utekla z  domu, to přece není nic jiného než nedostatek jemnocitu. To mu nemohla dopřát alespoň pár minut, aby si trochu vydechl? Chytře si to vymyslela. Dobře věděla, že on nebude moct nic namítat. Přece se nemůže rozčilovat před dětmi. Ty za to, že ho něco vyvedlo z rovnováhy, nemůžou. – Tati, volá babička, dolehl k němu z kuchyně Marcusův hlas. Johnova matka Rosemarie měla zvláštní nadání zavolat vždycky právě ve chvíli, kdy mu nebylo ani trochu do řeči. – Ano? Ahoj mami, řekl. Ellen si opřel o rameno. Zdálo se, že se jí ta poloha moc nelíbí, nespokojeně se ošívala. Najednou cítil, jak mu skrz tričko prosakuje něco vlhkého a teplého. Nechala Cecilie malou pořádně odříhnout? – Jak se máte? zeptala se Rosemarie. – Je všechno v pořádku? Zníš nějak uštvaně.

John si uvědomil, že matce nevolal a neinformoval ji o tom, co se stalo Sonje. Měl to samozřejmě udělat, ale z nějakého důvodu na to prostě zapomněl. Kromě toho je Rosemarie přece ve Španělsku, kde spolu s Johnovým otcem Gunnarem tráví většinu roku, takže nejsou zrovna moc ve styku. V době, kdy měli John s Cecilií problémy, sice Rosemarie pomáhala, jak mohla, ale teď bylo zase všechno v pořádku a Rosemarie se vrátila do teplých krajů, k pohodlnému životu na odpočinku na Costa del Sol a k partičkám bridže s přáteli. Tohle Johnovi taky občas pilo krev. Že si jeho rodiče žijí tak bezstarostně. Gunnar po celá léta chytře investoval do různých fondů a zajistil sobě i své ženě slušnou penzi. Rodiče patřili ke generaci, která si žila velmi pohodlně, její příslušníci si pořídili vlastní domy, které mezitím stouply v ceně, a dnes si mohli plnými doušky vychutnávat život aktivních a dobře zaopatřených šedesátníků. – Máme toho teď hodně, přiznal John. – Navíc se stalo ještě něco, ani jsem ti to zatím nestačil říct. Sonju srazilo auto, je v nemocnici. Vůbec není jisté, jak to s ní dopadne. Rosemarie zalapala po dechu. – Ach bože, to je ale hrůza! Proč jsi mi nezavolal? Chudák Cecilie! A chudák já, pomyslel si John. – Zrovna jsem dorazil domů, mami, pokračoval. – Jsem tu sám s dětma. Cecilie potřebovala na chvíli vypadnout z domu. Tohle znělo vážně hezky, jako kdyby si Cecilie toužila vyrazit do nějakého nočního klubu nebo tak někam. Ale koneckonců mluví se svou matkou, může si klidně dopřát ten luxus a nasadit si trnovou korunu mučedníka. Jeho poznámka skutečně padla na  úrodnou půdu. Rosemarie okamžitě přispěchala s  projevy účasti. – Ale vždyť jsi celý den pracoval, ne? To musí jít pryč zrovna ve chvíli, kdy dorazíš domů? Ellen zakňourala. – Bylo to nutný, odpověděl John neutrálně.

– Já vážně nechápu, jak to všechno zvládáte, povzdychla si Rosemarie. – Nechceš, abych přijela a pomohla vám? Můžu chvíli bydlet u vás a v případě potřeby děti pohlídat. Abyste se mohli starat o Sonju a možná si taky sem tam vyrazit jenom tak ve dvou. Potřebujete si občas odpočinout. Proč si nenajmete nějaké děvče, které by vám vypomohlo? Rosemarie o tom, že by si John s Cecilií měli sehnat au pair, mluvila často a posílala jim e-mailem různé kontakty na přátele svých přátel, kteří znali nějaké spolehlivé mladé ženy. Ve Španělsku je nemyslitelné, aby člověk pracoval na plný úvazek a přitom se ještě staral o domácnost, tvrdila. „Ale mami, Cecilie je přece na mateřský a potom se o Ellen budu starat zase já,“ namítal jí na  to vždycky John, ale Rosemarie něco takového odmítala poslouchat. „Nesmysl. Velká rodina vždycky potřebuje nějakou pomoc zvenčí, když budete tvrdohlavě trvat na  tom, že všechno zvládnete sami, jenom se vyčerpáte.“ Jí se to ovšem snadno řekne, když žije v zemi, kde mají levnou pracovní sílu. John ani neměl sílu jí vysvětlovat, že si tenhle typ výpomoci v domácnosti, jak se tomu vznešeně říkalo, nemůžou dovolit. Protože v tom případě by Rosemarie spustila o tom, že Christina má přece peníze, takže by jim mohla něco přispět, a že ona s tatínkem by taky dali dohromady pár korun, aby si mladí mohli nějakou tu výpomoc opatřit. Zrovna dnes však John vážně uvažoval o tom, že by jí vysvětlil, jak se věci doopravdy mají. Co kdyby dal své matce projednou za pravdu a zeptal se jí, jestli by jim nebyla ochotná financovat nějakou chůvu na plný úvazek? – Anebo jestli chceš, můžeš vzít některé z dětí a zajet si na týden odpočinout k  nám, pokračovala Rosemarie. – Třeba jenom s děvčaty. Znělo to lákavě. Opatřit si levnou letenku do Španělska, vzít si taxíka a nechat se v  něm vézt po  klikatých silničkách kolem pobřeží. Nechat si od slunce osvěžit pokožku vybledlou po zimě, vychutnat si příjemné teplo. Sledovat, jak se v mírném vánku vlní cypřiše, dát si paellu v některé z venkovních restaurací, které v té-

hle roční době ještě nejsou plné turistů. V Gunnarově a Rosemariině obíleném domě s fasádou oživenou červenými buganvíliemi vládne klid, jaký se dá najít jen v místech, kde nepobývají vřískající malé děti. Ani naštvaní puberťáci či rozhádaní sourozenci. Modrý třpyt Středozemního moře Johna vždycky uklidňoval. Vlastně by si tam nejradši vyrazil úplně sám, aby si užil trochu klidu. Jenže to je nemyslitelné. Nemůže zrušit nasmlouvané zakázky a ani nemůže odjet od rodiny. – Zní to nádherně, mami, povzdychl si. – Ale bohužel to momentálně nejde. – To by to tam Cecilie sama nezvládla, kdyby sis vzal na pár dní volno? Znělo to jako obvinění a Johna, ačkoli měl ještě před chvilkou pocit, že ho Cecilie zklamala a nechala na holičkách, kritická otázka přiměla k  tomu, aby ji hájil. Že si ta Rosemarie nemůže dát pokoj! – Třeba se k  vám dostanu někdy později během roku, řekl a poplácal Ellen po oplenkovaném zadečku. – Myslela jsem to dobře, podotkla Rosemarie. – Kdyby sis to rozmyslel, tak se ozvi. A taky nám dej vědět, jak je na tom Sonja. Zavolám Christině. Chudinka, musí být starostmi bez sebe. Rosemarie a  Christina se k  sobě chovaly přátelsky, jejich vztah však nebyl úplně srdečný. Za  ta léta se spolu naučily určitým způsobem vycházet, navzájem se uznávaly a respektovaly. Johnovi však připadalo, že kdyby ty dvě nesvedla dohromady skutečnost, že se on a Cecilie vzali, nejspíš by se dobrovolně nestýkaly. – Ano, jen jí zavolej, řekl matce. – Určitě ji potěší, že máš o Sonju starost. Ještě si vyměnili pár frází o  tom, jak to dětem jde ve  škole a jaké je ve Švédsku mizerné počasí, a pak už byl čas zavěsit. Hodiny ukazovaly skoro půl sedmé. Ellen bývala takhle večer mrzutá a John jenom doufal, že se stihne najíst, než malá začne neutěšitelně plakat, jak to měla posledních pár týdnů ve zvyku.

Schodiště v domě na Malvastigen 18 Cecilii přivítalo důvěrně známou vůní. Poněkud nejasná směsice pachů z domovů několika různých lidí vytvářela hutné aroma jistoty a  bezpečí. Bylo tu cítit jídlo a  starý nábytek, nevyprané přehozy na  postel, vyšívané polštářky a prošlapané koberce. Věci zaprášené a zatuchlé stejně jako čerstvě vydrhnuté a  vyvětrané a  k  tomu slabý odér různých tělesných výměšků. Prostě vůně typická pro schodiště v babiččině domě. Cecilii znovu píchlo u srdce. Obvykle se těšila, jak otevře vchodové dveře a vstoupí dovnitř, ale dnes večer se jí zmocnila beznaděj. Co když už se babička domů nikdy nevrátí? Pevně sevřela svazek klíčů v kapse a pohlédla na vitrínu na stěně, kde byla na tmavomodrém pozadí bílými plastovými písmeny vyvedena jména jednotlivých nájemníků. Jednoho dne je nahradí jiná. A ta současná upadnou v zapomnění. Rychle vyšla po schodech nahoru a zastavila se přede dveřmi z  umělého dřeva. Na  schránce stálo Sonjino jméno, na  dveřích bylo maličké kukátko a zašlá cedulka se sdělením, že obyvatelka bytu nestojí o reklamy. Cecilie zůstala chvíli stát a tiše poslouchala, jako by doufala, že uslyší Sonjiny šouravé kroky. Ale z bytu se samozřejmě nic takového neozvalo. Bylo slyšet jen tlumený zvuk televize nebo rádia, které hrálo někde o poschodí výš. Byl to zvláštní pocit, zasunout klíč do zámku a vstoupit do šera v předsíni. Cecilie si nevzpomínala, jestli už někdy byla v babiččině bytě, když byla Sonja někde pryč. Připadala si nepatřičně, jako kdyby dělala něco nedovoleného. Vstoupila jako vetřelec do  bytu, který jí nepatří. Jestlipak sousedi vědí, co se Sonje stalo? Podobné novinky se rychle šíří, Cecilie si však nebyla úplně jistá, nakolik se Sonja s ostatními nájemníky stýkala. S jednou dámou ze stejného schodiště se určitě scházely na kafíčko. Cecilie stiskla vypínač, ale nic se nestalo. Předsíň zůstala temná. Sonje už dělala výměna žárovek potíže, raději požádala o pomoc někoho z rodiny, když byl právě na návštěvě. Naposledy jí Cecilie měnila žárovku v koupelně. V  nevelké předsíni bylo dusno a  vzduch zatuchlý. Sonjiny kabáty byly jako obvykle úhledně pověšené na ramínkách, boty

stály pod nimi pečlivě narovnané v botníku, který si babička nechala vyrobit na  zakázku. V  polici nad kabáty ležely naskládané Sonjiny milované klobouky. Občas stará dáma mluvila o tom, že je všechny vyhodí, navzdory tomu tam však pořád ještě byly, všech třicet čtyři kousků. Cecilie si svlékla bundu a  pověsila ji na ramínko za kabáty, potom si zula vysoké zimní boty a postavila je ke stěně. Jako by se bála narušit stávající stav věcí, udělat nepořádek. Bylo to trochu jako vstoupit do muzea. Jako by tu babička byla intenzivně přítomná, jako by shlížela ze všech těch fotografií na zdi, jako by všechny ty oči Cecilii, která se před snímky zastavila, sledovaly. Cecilie si znovu uvědomila, jak osobitě krásná Sonja bývala. Klasické čisté rysy, zvláštní charisma. Dlouhé vlasy měla na některých fotografiích rozpuštěné, jinde byly zapletené do copů obtočených kolem hlavy. Oči, které hleděly přímo skrz toho, kdo se na snímek díval, byly mandlového tvaru, trošku šikmé a orámované jemně prohnutými řasami. Cecilie přistoupila blíž, aby obrázky lépe viděla. Byla zde i fotografie, kde byla Sonja zachycená ve stejnokroji porodní asistentky, stála před Všeobecnou porodnicí s několika dalšími kolegyněmi. Ženy v typických bílých čepcích se usmívaly do objektivu. Snímek byl zřejmě pořízený v šedesátých letech, možná dokonce ještě dřív. Cecilie toho o minulosti své babičky vlastně ví tak málo… Proč se Sonji na některé podrobnosti z jejího života nevyptala, dokud k tomu ještě měla příležitost? Najednou si uvědomila, že jedna fotografie chybí. Tapeta, na níž byl rámeček zavěšený, měla na tom místě jiný odstín, byl na  ní světlý obdélník, který vypovídal o  tom, že jeden obrázek někdo sundal. Možná měla Sonja v  úmyslu fotografie na  stěně uspořádat nějak jinak, ale teprve s  tím začala a  víc už toho nestihla. Vzápětí si Cecilie všimla, že sundaný snímek je položený vedle na komodě obrázkem dolů. Cecilie ho opatrně vzala do  ruky. Snímek zachycoval Sonju, jak objímá Harryho. Ti dva budili dojem, že jsou spolu šťastní. Proč právě tenhle obrázek

Sonja ze stěny sundala a nechala ho ležet stranou? Další otázka, kterou by Cecilie babičce ráda položila. Možná jí to Sonja, až se vrátí domů, ještě sama poví. Užuž se chystala obrázek odložit, když její pozornost upoutalo něco, čeho si dřív nevšimla. Rámeček nedoléhal úplně těsně, na  jedné straně trochu odstával. Začala fotografii znovu zkoumat. Ne že by chtěla strkat nos do  babiččiných záležitostí, nicméně zvědavost nakonec zvítězila. Nebylo nijak těžké vytáhnout z rámečku menší snímek, který byl zastrčený za fotografií Sonji a Harryho. Byl na něm jakýsi muž. Že by to byl Harry v mladších letech? Nicméně když ty dva obličeje porovnala, bylo jí jasné, že jde o dvě různé osoby. Muž na menším obrázku vypadal tak trochu jako nějaká dávná filmová hvězda. Nad vysokým čelem se mu vlnily tmavé vlasy a navzdory tomu, že byla fotografie jinak dost zašlá, jeho oči vyloženě zářily. Na rtech mu pohrával neurčitý úsměv. Cecilie si s sebou snímek vzala do těsné kuchyně. Tady na něj lépe viděla. Podívala se na druhou stranu. Na zažloutlém fotografickém papíře bylo něco napsáno, v pravém dolním rohu byla dvě téměř neznatelná písmenka: A. H. Tyhle iniciály jí nic neříkaly. Asi udělá nejlíp, když fotografii vrátí tam, kde byla. Nejspíš to bude nějaký Sonjin dávný známý, možná ještě z dob studií. Staří lidé jsou hrozně nevyzpytatelní, občas ani sami pořádně nevědí, proč něco udělali. Schovat fotografii za jinou fotografií – jaký k tomu Sonja mohla mít důvod? Ale ať si Cecilie lámala hlavu, jak chtěla, žádné logické vysvětlení ji nenapadlo. Vrátila se do kuchyně. Na stole zůstal neumytý šálek, působil osaměle a opuštěně. Malované zelené lístečky a stvoly na bílém pozadí u dna, uvnitř skvrny po dopité kávě. Cecilie šálek opatrně vzala do ruky, jako by se bála, že naruší stopy, které na něm babička zanechala. Znovu si uvědomila, jak je tenhle kousek nádobí ze slavné porcelánky Rörstrand krásný, a to ji přimělo vrátit se v myšlenkách zpátky k  ukryté fotografii. Sonja si dala záležet, aby jí pověděla, že je šálek dědictví po  matce, celý servis že se

jmenuje Vineta a že všechny jeho součásti pořád ještě má. Je to zvláštní, ale Cecilie toho o tom servisu ví víc než o babiččině milostném životě. Ve  dřezu byl špinavý talíř a  nějaké příbory. Cecilie všechno nádobí umyla a potom dřez a jeho okolí utřela. Hadřík na nádobí zrovna moc nevoněl, ale žádný nový v kuchyni nenašla, a tak ho jen vymáchala ve studené vodě a pověsila ho přes kohoutek. Potom zalila květiny a otrhala uschlé lístky pelargonií. Bude také potřeba vynést koš. A neměla by zapomenout umýt kávovar, ten také zůstal špinavý. Napřed ale musí zalít zbytek pokojových rostlin, které babička v bytě má. Právě překročila práh ložnice, když zaslechla něco, co ji přimělo ztuhnout na místě. Ten zvuk přicházel zvenčí. Kroky na chodbě, které zněly čím dál blíž. Napřed ji napadlo, že je to někdo ze sousedů, že jenom prochází kolem. Ale ten někdo vzápětí přišel ještě blíž a zastavil se přímo přede dveřmi. Cecilie pevněji sevřela v ruce konvičku na zalévání. Polkla, jednou, dvakrát. Napadlo ji, že bude muset vyvětrat, vzduch v neobývaném bytě byl značně zatuchlý. Vtom zaslechla jakýsi šramot. Jako by kov zaškrábal o  jiný kov. Že by se do zámku vsunul klíč? Ale kdo to může v tuhle denní dobu být? Cecilie otevřela ústa, aby něco řekla, ale najednou se jí zmocnil nepochopitelný strach. Už padl soumrak a pochmurné ticho, které v Sonjině bytě vládlo, její pocit, že něco není v pořádku, rázem ještě umocnilo. V panice se rozhlédla kolem sebe. Z dřívějška věděla, že vestavěná skříň je k prasknutí nacpaná oblečením. Jinak tu byla v podstatě jenom postel. První místo, kam se každý podívá. Neměla však na vybranou. Rychle si lehla na břicho, vsoukala se do tmy a zdola za sebou urovnala přehoz, který visel z postele. Přitiskla se ke zdi, co nejvíc to šlo. Konvička na zalévání. Na tu zapomněla. Ale odložila ji na  noční stolek, tam ji přece mohla zapomenout i sama Sonja, ne? Navíc byla konvička jenom z poloviny plná. Cecilie si jako v horečce vzpomněla na své zimní boty a na mobil, kte-

rý nechala v kapse od bundy. Jenom aby jí teď někdo nezavolal! Bundu si pověsila v předsíni, ta se snad mezi Sonjinými kabáty ztratí. Ještě štěstí, že se jí v předsíni nepodařilo rozsvítit. Ale co lampa v kuchyni? Že by ti lidé z ulice zahlédli, že se v kuchyni rozsvítilo, a přišli sem právě proto? Když bude mít Cecilie štěstí, mohli by dospět k závěru, že to světlo nechala svítit sama Sonja… Stává se z ní pěkná hysterka. Jací „lidé“? Zřejmě ji poznamenaly všechny ty nepříliš dávné události, za  poslední rok toho zažila opravdu hodně. Neexistuje přece jediný důvod, proč by se měla bát, počíná si dětinsky a její reakce je přehnaná. Nejspíš to bude jenom nějaký pozorný soused, někdo, kdo má stejně jako ona náhradní klíče a přišel se podívat, jestli je v Sonjině bytě všechno v  pořádku. Nebo někdo z  nějakého sousedského sdružení proti loupežím, podobné organizace jsou dnes skoro všude. Možná někdo zaslechl, jak Cecilie vstupuje do bytu, a chce se ujistit, že nejde o vloupání? A ona tu teď leží a tiskne se ke zdi, jako by se sem opravdu vloupala. Za chvilku bude moct vylézt a společně se její nečekané reakci zasmějí. Řekne, že je nadšená čtenářka detektivek a že v televizi viděla příliš mnoho thrillerů. Jenomže ticho, které se rozhostilo poté, co se dveře do  bytu zavřely, rozhodně neznělo přátelsky. A tak Cecilie zůstala nehybně ležet a téměř se ani neodvažovala dýchat. Srdce jí divoce bušilo a ve spáncích cítila nepříjemný tlak. Ve vlnách ji zaplavovala nevolnost, na  čele jí vyrazil pot. Hrozně ráda by věřila, že ti lidé přicházejí do Sonjina bytu s dobrými úmysly, ale cítila v kostech, že k něčemu takovému mají daleko.

Bill se měl dnes vrátit domů pozdě, ale Marie byla na to, že její manžel bývá v práci až do pozdního večera, zvyklá. V podstatě jí bylo příjemné, že je svou vlastní paní a že si doma může dělat, na co má chuť. Navíc teď i ona mívala dost práce a zůstávala často v redakci přesčas. Chlapci byli čím dál samostatnější, a pokud neměli nějaké kroužky nebo nevysedávali v internetové kavárně, často se navečeřeli u kamarádů. Dnes se Marie cestou z práce stačila stavit v nemocnici. Christina už u Sonji byla déle, než povoloval návštěvní řád, a byla Marii vděčná, že na chvilku přišla i ona. Ale teď už byla Marie na cestě domů. Opravdu by si potřebovala s  někým promluvit, nebyla si však úplně jistá, s kým by to bylo nejlepší. Christina měla plnou hlavu starostí o Sonju a Marie měla pocit, že její vlastní problémy jsou proti tomuhle banální. Cecilii volat nemůže, v podstatě se jí ulevilo, když zjistila, že se s ní dnes v nemocnici neuvidí, že nemusí přijít znovu do styku s Ellen. Pravda, Cecilie Marii vždycky přijala s otevřenou náručí, trpělivě ji vyslechla, když se sestra potřebovala někomu svěřit se svým strachem z  nezaměstnanosti a  s  tím, jak ji zlobí Billovo chování. Jenže Marie se teď zmítá mezi výčitkami svědomí a nepříjemnou závistí. Ale možná by měla navzdory těmhle nepříliš ušlechtilým pocitům Cecilii přece jenom zavolat. Zašla dokonce tak daleko, že vytáhla mobil a našla mezi kontakty sestřino číslo. Jenomže pak si to rozmyslela. Na to, aby teď slyšela Ceciliin hlas, nemá dost sil. Samozřejmě tu byly ještě kamarádky. Jenže Piu, které se právě rozpadl vztah, děti nikdy nezajímaly, už dříve se rozhodla, že žádné nechce. Všichni kolem jí tvrdili, že si to ještě rozmyslí, ale teď už jí bylo čtyřicet a stále trvala na svém, že prý jí stačí synovci a neteře. Naopak Hillevi byla momentálně v šestém měsíci a její druhé těhotenství ji zcela pohlcovalo. Ani jedna z těch dvou nebyla schopná pochopit, co Marii tak trápí. Pochopitelně ji vyslechly a poskytly jí pár moudrých rad, nicméně občas se po rozhovoru s nimi cítila ještě hůř, než kdyby o svých problémech mlčela. Její

kamarádky jí výborně pomáhaly v  mnoha jiných ohledech, ale tyhle komplikované city s nimi moc probírat nemohla. Takže zbýval už jenom jeden člověk – Susanna. Když sestra po pěti zazvoněních zvedla telefon, její hlas zněl zadýchaně. – Co to provádíš? zeptala se jí Marie. – Jsem venku, zkouším běhat, odpověděla Susanna. – Ale moc mi to nejde. Nechápu, kam se moje kondička poděla. Bylas za babičkou? – Hmm. Zrovna jsem na cestě od ní. – Já se tam dneska nedostala. Jak je na tom? No jistě, nedostala ses tam, protože jsi příšerně vytížená, máš plné ruce práce s tím svým velkým domem a všemi svými dětmi, pomyslela si Marie sarkasticky, ale nahlas nic z toho neřekla. Koneckonců Susanně volá, protože potřebuje trochu soucitu a porozumění, nikoli proto, aby kritizovala sestřin životní styl. – Pořád stejně. Je v  bezvědomí. Doktoři říkají, že je její stav kritický, ale že není v přímém ohrožení života. Nejsem si úplně jistá, co to znamená. Susanna si odkašlala. – Nejspíš to nevědí ani oni sami, proto vytáhli tyhle nepochopitelné termíny. Aby to znělo, jako že jsou v obraze. Co říká máma? Ano, co říká Christina? Když se Marie pokoušela rozpomenout, co jejich matka řekla, jako by měla v hlavě najednou prázdno. Na druhou stranu to, o čem skutečně chtěla mluvit, v tuhle chvíli probírat nemohla. – Pochopitelně má o babičku hroznou starost. A je to pro ni obrovský stres. Kvůli časopisu a taky kvůli všem těm novinářům, kteří jí neustále telefonují. Snaží se je odmítat, ale asi to jde jenom zčásti. – Tak to s ní je vždycky, podotkla Susanna. – Na druhou stranu nejspíš právě proto je tak úspěšná. Vůbec nechápu, jak dokáže být tak vyrovnaná. Já nic nezvládám. Chtěla jsem napsat další

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.