2
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Assländer, Friedrich Řízení jako duchovní úkol / Friedrich Assländer, Anselm Grün [z německého originálu ... přeložila Jindra Hubková]. – Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2008. – (Orientace) Název originálu: Spirituell führen mit Benedikt und der Bibel 005.95/.96 * 005.32 * 13 * 27-582/-587 * 2-58 * 27-277.2 - personální management – duchovní aspekty - psychologie řízení – duchovní aspekty - sebepoznání - spiritualita - biblické citáty - pojednání 316.4/.7 - Sociální interakce [18] ISBN 978-80-7195-948-9 (pdf)
3
PŘEDMLUVA Anselm Grün Řídit, vést člověka neznamená vyždímat z něj co nejvíc, jen aby jeho pracovní výkon neustále rostl. Bohužel, tak to často chápe svět obchodu a ekonomiky. Řídit druhé dokáže jenom ten, kdo umí dobře vést sám sebe, kdo je sám se sebou smířen a kdo je ochoten vyjít vstříc spolupracovníkům. Kdo chce vést druhé, měl by být schopen vcítit se do nich a přemýšlet o tom, jak křísit život, který se ukrývá v každém člověku. Chápeme-li řízení lidských zdrojů tímto způsobem, pak pro nás znamená velkou duchovní výzvu. Musíme být schopni uvědomovat si vlastní emoce a potřeby a nepřenášet je na své spolupracovníky. Chceme-li vést druhé, musíme dokázat upřímně se setkat sami se sebou a sami sebe dobře poznat. Bez sebepoznání totiž budeme všechny potlačené potřeby promítat do druhých a budeme je na nich potírat. Člověk ve vedoucí úloze je neustále konfrontován s emocemi a problémy spolupracovníků. Nenakazit se jimi a uchovat si ve vedení jasno dokáže jedině ten, kdo se sám ubírá duchovní cestou a kdo v tichu znovu a znovu získává odstup od všeho, co ho při práci zatěžuje. Jsem mnich, a tak je mým vydatným pramenem řehole svatého Benedikta: odsud můžu načerpat, kdykoli jsem konfrontován s vlastní řídicí úlohou v klášteře v Münsterschwarzachu. Nikdy nepřestanu cítit dluh vůči tomu, co Benedikt píše o úloze celeraria – klášterního ekonoma. Jeho výklad ale chápu jako cíl, ke kterému směřuji. Pořád zakouším, jak mě tento cíl fascinuje a jak mě udržuje při životě. Druhým zdrojem je pro mě Písmo svaté. I ono je nevyčerpatelné. Neustále v něm objevuji nové pravdy a cesty, které mi mohou být ve všedním životě užitečné.
V běžné činnosti klášterního celeraria zodpovídajícího za hospodářské záležitosti konventu se snažím spojovat svou práci s modlitbou tak, jak to doporučuje Benedikt ve svém hesle „ora et labora“ („modli se a pracuj“). V neposlední řadě zakouším, že práce sama o sobě je duchovním úkolem. Nejde při ní totiž o sebestřednost. Naopak – abych člověku a věci posloužil, je třeba vycházet vstříc konkrétní osobě a konkrétnímu projektu. To se podaří pouze za předpokladu, že ustoupím od vlastního já a že v sobě otevřu prostor Duchu svatému. V této knize se chceme zamyslet nad duchovní výzvou, jakou představuje řízení lidí: ono samo nás může udržovat na duchovní cestě. Duchovní život lze na druhé straně chápat jako pomoc k tomu, jak lidsky – a tím konečně i efektivněji – lidské zdroje řídit. Všichni dnes hovoří o tom nejdůležitějším kapitálu, jaký podnik nebo firma má: o vlastních zaměstnancích. Jenže často jde jen o prázdná prohlášení, protože ve skutečnosti je tento kapitál mnohdy vykořisťován a „investován nesprávným způsobem“. Kdo se ubírá duchovní cestou, začne být ke svým spolupracovníkům spravedlivější než ten, kdo jen prosazuje růst zisku. Získá totiž cit pro spolupracovníky a dokáže je lépe vést a řídit, aniž je bude vykořisťovat. Tak v nich probudí život a to zpětně vnese radost do jeho vlastního života. Život kolující v nich oživí i jeho samotného, což v důsledku poslouží celému podniku, ten bude z dlouhodobého hlediska konkurenceschopnější. Duchovní cesta tedy znamená obojí: zdroj, ze kterého čerpáme, i reakci na všední život, který nás pohlcuje. Duchovní život nám ukazuje, jak lze reagovat na realitu každodenní všednosti tak, abychom skutečně žili, a nebyli pouze „žiti“. Pomáhá nám nebýt ve vleku problémů, ale vybízí nás k tomu, abychom sami dokázali ovlivňovat veškerou skutečnost, která k nám přichází zvnějšku jako potíž nebo výzva.
PŘEDMLUVA Friedrich Assländer Hesla „stále rychleji!“, „stále větší!“, „stále víc!“ se lidem – především těm, kteří zastávají zodpovědná vedoucí místa – mění poznenáhlu v hororový scénář. Podnikové procesy se odvíjejí ve stále rostoucím tempu, odpovědnost na vedoucích pozicích vzrůstá a na jednotlivce jsou kladeny stále vyšší nároky. Kde hledat nezbytnou orientaci a sílu ke zvládnutí všech požadavků? Tato kniha by ráda poskytla odpověď na položenou otázku – z hlediska duchovní zkušenosti autorů a také pomocí konkrétních poukazů na Bibli a na řeholi svatého Benedikta vztahujících se k tématům „vedení“ a „životní orientace“. V dnešní době, kdy přestávají být staré struktury a metody životaschopné a razantně přibývá změn, je pro nás podstatné hledat cestu dovnitř, k vlastním duchovním kořenům a zdrojům, k naší spiritualitě. Pod pojmem spiritualita chápeme v této souvislosti schopnost navázat spojení s něčím nehmatatelným, co je ale pro náš život nosné – bez ohledu na vnější zmatky a na lidskou nedostatečnost –, se skutečností v našem kulturním prostředí nazývanou Bůh. Byli jsme a vždycky budeme s tímto nábožensko-duchovním rozměrem spojeni a tento vztah také můžeme kdykoli aktivovat. Spiritualita se přitom nedá odloučit od profánní a všední životní skutečnosti. Přesně naopak: manifestuje se právě v této všednosti, je prožívána přesně na tom místě, kde právě jsme, a v daném okamžiku – „právě teď“. Modlitba nebo meditace patří k důležitým duchovním cvičením, jejichž prostřednictvím se vědomě navracíme k vlastním duchovním kořenům. Můžeme ji využít k „natankování“, můžeme jejím prostřednictvím znovu „dobít akumulátor své duše“. Duchovní cvičení ovšem přinese skutečné plody v každodenní práci i v přístupu
k druhým lidem, k těm, s nimiž se setkáváme právě teď a právě tady. Zcela v tomto smyslu je třeba chápat praktické rady této knihy. Usnadňují práci. Rozhodující přesto zůstává duchovní postoj, z jehož pohnutek jednání vychází. Spiritualita – duchovní život se projevuje v každodenní všednosti – tím, že obyčejní lidé konají neobyčejně dobře obyčejnou práci. Může nás hluboce vnitřně obohatit, odevzdáme-li se plně úkolu, který se nám zdá smysluplný a hodnotný. A to pak přinese úspěch. Nebo jinými slovy: Sklidíme, co jsme zaseli. Jako autoři bychom vás rádi povzbudili, abyste se otevřeli duchovnímu rozměru svého člověčenství tak, abyste si svou zkušenost dokázali odnést s sebou do každodenní práce. Oblouk, který se v této knize pokoušíme rozklenout, sahá od „religio“ – tedy zpětné vazby k vyšší a obsáhlejší skutečnosti – až ke každodenní realitě řídícího manažera. Podněty z Bible a z řehole svatého Benedikta spolu se zkušeností obou autorů jsou zde vztahovány k výkonu člověka v řídicí funkci. Konkrétní poukazy k určitým duchovním praktikám a typy, jak jich využít, mají tento přenos usnadnit.
Návod k použití této knihy V úvodu četby ještě několik rad: – Cvičení uvedená v jednotlivých kapitolách jsou pouhou nabídkou, z níž si sami můžete vybrat. V žádném případě byste se neměli pouštět do všech či mnoha cvičení najednou. Největší užitek nakonec vyplyne ze soustředění se na podstatu, tedy právě to cvičení, které vám v konkrétní situaci slibuje největší úspěšnost. Vytrváte-li u zvoleného cvičení po delší dobu – minimálně měsíc –, ukotví se ve vašem nitru a změní se v dobrý návyk. Poté se můžete soustředit na další cvičení. – Nový zákon obsahuje celou škálu praktických návrhů, jak zlepšit utváření vlastního života. Ostatně celá Bible je praktic7
kým návodem, jak dobře žít. Mnohá podobenství a pokyny ukazují, na co bychom ve svém životě měli dbát, aby se nám dobře vedlo. Proto se v textu neustále vztahujeme ke konkrétním biblickým pasážím. – Ve prospěch plynulejší četby jsme upustili od rozlišování obou pohlaví a zvolili jsme pouze mužský rod. Dámy nechť nám proto při četbě prominou. – Autorství jednotlivých textů v knize jsme rozlišili následovně: tímto písmem jsou vytištěny texty z pera Friedricha Assländera, bezpatkovým písmem pak pasáže, jejichž autorem je P. Anselm Grün.
8
1. Řídit a dát se řídit Opat nechť má na paměti: Vina padne na pastýře, když pán domu zjistí malý výnos ze svých ovcí (Benediktova řehole 2,7). … ať se mi stane podle tvého slova! (Lk 1,38).
Řídit druhé Jak je to vlastně s „řízením“ lidí? Celá řada definicí týkajících se hesla „řízení“ obsahuje v převážné většině dva pojmy: (1) ovlivňování chování a (2) zaměření k cíli. Stručně řečeno: Řízení je cílevědomé ovlivňování lidí. Tím se dané téma řízení omezí mimo veškeré teorie a ideologie na dva rozhodující prvky, na cíle a na ovlivňování. Přesto bychom měli chápat tuto definici komplexněji. Cíle nezahrnují pouze hospodářský výsledek, ale také zainteresované lidi – včetně řídícího pracovníka. Ovlivňování se opírá o vývoj osobnosti řízeného i řídícího. A zahrnuje i to, co znamená být řízen – tedy vědomě přijmout a připustit, že mě někdo vede a řídí. Podnikatelské záměry slouží k orientaci a zaměření spolupracovníků i organizace. Mimořádně důležitou roli přitom nehrají roční cíle nebo střednědobé a dlouhodobé plány, ale zásadní cíle vedoucí k pravé identitě podniku. Sem patří: účel podnikání, vize a hodnoty tak, jak se odrážejí ve stanoveném řídicím vzoru. Představují to, co mají všichni za ideálního stavu před očima jako trvalý cíl. A tady je třeba se ptát: Kdo jsme a kým chceme být? Co přinášíme ostatním lidem – zákazníkům a spolupracovníkům – i společnosti naším podnikání?
9
Měřitelné, na pouhé cifry redukované cíle sice mají svůj význam při sledování úspěšnosti podnikání, ale jako řídicí nástroje mají pouze přidružený význam. Podstatná je duchovní úroveň – hodnoty a vize –, které začleňují podnikatelské počínání do širších souvislostí. Vyplatí se zamyslet se nad tím, čím se vyznačují dlouhodobě úspěšné podniky. Ve všech podnicích s dobrou tradicí narazíme na principy a zásady orientující se na mravní hodnoty. Ty totiž zajišťují vzájemné vztahy a kvalitu vnějšího výkonu. V tomto ohledu proslula zejména řehole svatého Benedikta, podle které jsou už po dobu 1500 let řízeny benediktinské kláštery, a ty v sobě dodnes úspěšně spojují duchovní život s hospodářským úspěchem. Dále jsou známé například zásady obchodu Roberta Bosche – kupříkladu jeho motto: „Raději půjčuji peníze než důvěru svých zákazníků.“ Podnikatel Feudenberg, který zaměstnává přes 30 000 zaměstnanců, chápal sociální odpovědnost za podstatný faktor podnikání už v době založení svého podniku před 150 lety. Oba manželé – zakladatelé tehdy zřídili podpůrný fond jako projev „respektu ke společné práci všech zaměstnanců“. Identita podniku je základem identifikace zaměstnanců s podnikem. Podniky mají svou historii – stejně jako národy. Z jejich dějin plyne mohutná síla, která spojuje lidi a propůjčuje jim sebevědomí: jsou významní a cenní. V úspěšném, dobře vedeném podniku jsou zaměstnanci hrdí na to, že k němu patří. Při fúzích a odprodejích firem se s identitou často zachází ledabyle. Když podnik přichází o svou totožnost, je přitom často přehlížena hodnota identifikace spolupracovníků s vlastním podnikem, čímž se ztrácí jejich motivace a pracovní nasazení. Podnikový ředitel jednoho chemického závodu to vyjádřil slovy: „V tomto podniku pracuji třicet let, mezitím už pro čtvrtého podnikatele. Třikrát jsme změnili firemní jméno. Už nemám chuť ohýbat hřbet pro nějaké chamtivé akcionáře.“ Jestliže takto uvažuje vedoucí pracovník, dovedete si sami lehce představit, jak asi smýšlejí jeho podřízení. Vysoký stav nemocnosti a narůstající 10
problémy s kvalitou výroby v tomto podniku byly neklamnou známkou špatné atmosféry a pracovního prostředí. Vlastní dějiny, tradice a skutečně vyznávané hodnoty a principy jsou živou skutečností podniku nebo organizace. (Logo a Corporate Identity jsou pouhé symboly, vnější znamení.) Řídit znamená otvírat vědomí hodnotám a prosazovat zachovávání těchto hodnot. Tak vzniká kultura podnikání. Pokládáme-li za bernou minci pouhá čísla, mineme se s podstatou. Řízení – má-li být skutečně motivující – to bude mít s „kulturou čísel“ stále těžší, protože lidé nevidí příliš velký smysl v produkování stále vyššího zisku a zvyšování majetku někoho jiného. Možnost, jak ovlivňovat lidi, se často při různých školeních pro řídící pracovníky redukuje výhradně na otázku: „Co můžu udělat pro to, aby druzí dělali to, co chci já?“ Toto se pak označuje pojmem „motivace“. Vězí však za tím mechanistické pojetí, a sice, že lidé se mohou uvádět do pohybu podobně jako stroje, postačí jen znát správný „návod k obsluze“. Takovému mechanistickému pojetí světa se učí už děti ve škole. Ve všedním životě pak narážíme na problémy, jakmile podle tohoto modelu světa nemůžeme postupovat dál, což se týká především zacházení s druhými lidmi. Avšak můžeme sáhnout k vlastní zkušenosti s řízením a podívat se na to, jak jsme byli a jsme řízeni rodiči, učiteli, představenými, trenéry, pracovními kolegy a životními partnery. Jak nás tito lidé ovlivnili, co jsme vnímali jako klad, co naopak jako zápor? Jak si tito lidé konkrétně počínali, co bychom z dnešního pohledu mohli označit za prvky řízení „lidských zdrojů“? CVIČENÍ Jak jsem byl řízen 1. Vypište si jména tří až pěti osob, kterými jste byl řízen, veden.
11
2. Poznamenejte si konkrétní způsob jednání a aktivní kroky lidí, které jste vnímal jako řídící osobnosti. 3. Vyhodnoťte ve zpětném pohledu jejich jednání: ++ velice mi pomohlo a podpořilo mě v dobrém + pomohlo mi – příliš mi nepomohlo – působilo mi problémy +/– bylo nápomocné i problematické zároveň 4. Které hodnoty, principy a články víry vám tím byly zprostředkovány? 5. Vypište si, které zkušenosti dnes vnímáte jako skutečně účinné ve vašem současném řízení druhých, které byste rád zlepšil nebo kterých byste se rád úplně zbavil. Možnosti, jak řídit – neboli prostředky k ovlivňování –, jsou natolik rozmanité, nakolik rozmanité je obecně lidské jednání. Někdo například jen mlčí a přitom pohledem vyvolává u druhých pocit viny. Jiný zvedne hlas. Chválu a uznání vnímáme obecně jako blahodárné a povzbuzující. Když někoho obdivujeme, snažíme se jeho jednání napodobovat. Stává se pro nás příkladem. Rozhodujícím faktorem „vedení“ jsou tři podmínky: • Mezi lidmi vzniká vztah. K tomuto vztahu dochází při dobré komunikaci, což znamená, že vedle věcné a obsahové úrovně dochází i k emocionálnímu kontaktu. Pocity jako sympatie – a samozřejmě též antipatie – dodávají vztahu lidský rozměr. Předpokladem tohoto vztahu je schopnost připouštět si emoce a umět je dávat najevo. • Představy o cíli fungují jako očekávání nebo požadavky. Cíle – jakožto klasický model tzv. řízení Management by ob12
jectives – zde hrají klíčovou úlohu. Poskytují orientaci a zaměřují síly určitým směrem. Nejprve bychom se měli sami naučit klást si osobní cíle a naplňovat je, než začneme pracovat na společných cílech se svými spolupracovníky. Osobní cíle nám umožní konkrétní práci na sobě a dodají věrohodnosti našemu řízení druhých. Už před 2000 lety k tomu Seneka podotkl: „Pro toho, kdo sám neví, do jakého přístavu hodlá doplout, není žádný vítr dost dobrý.“ • Jednání je pozorováno, hodnoceno a informace zpětně sděleny řízené osobě. Kombinace cílů a zpětné vazby – často označované jako feedback – je jednoduchým, ale velice praktickým modelem vedení. Tak jako potřebujeme zrcadlo, abychom viděli vlastní tvář, potřebujeme od druhých lidí zpětnou vazbu, abychom dokázali vlastní jednání vyhodnotit. Lidé vnímají zpětnou vazbu jako hodnocení a informace o tom, jak je druzí vnímali a viděli, jim dodávají sebejistotu. Řízení lidských zdrojů v kontextu podniku a firem znamená dosáhnout určitého výsledku za spoluúčasti „spolu-pracovníků“. Striktně vyjádřeno: řídicí síla se má postarat o to, aby byla práce vykonána. V řízení jde tedy o rozhodující otázku: Nakolik lze lidi ovlivnit, aby vykonali v podniku požadovanou práci? Snažíme se tak zjistit, jaké jsou účinné prostředky žádoucího ovlivnění – například způsob řízení, komunikace, principy řízení a chování řídícího pracovníka. Tento spíš mechanistický, ale ve všedním životě platný dílčí úsek řízení je zapotřebí doplnit otázkou na etiku, smysluplnost, komplexně systémové aspekty a duchovní rozměr řízení. Lidé si obecně spojují řízení lidí s představou nadřízenosti a podřízenosti. Nadřízenost ve vedoucí pozici s sebou přináší povinnost vykonávat řídicí úlohu a přijmout s ní spojenou moc. Jen tak mohou organizace, firmy, instituce fungovat. Pokud řídící pracovník tuto funkci nepřijme, netrpí tím pouze efektivita práce, ale také podřízení spolupracovníci. Výkon řídicí úlohy – 13
též právě ve smyslu výkonu moci – poskytuje řízeným jistotu a orientaci v odborném i společenském ohledu. Hospodářské cíle včetně monetárních – např. zisk nebo pro neziskový podnik krytí nákladů – jsou existenčně nutné. Když se ale stanou samoúčelnými, například bude-li uctíváno navyšování zisku či jeho maximalizace jako zlaté tele, začne se opomíjet to nejpodstatnější: hluboký a mravně podložený smysl podnikání – totiž vytváření služeb a produktů pro lidi. Tato ztráta orientace na člověka se následně projeví i ve způsobu řízení a v obrazu člověka jako takového. Ze spolupracovníků se pak stávají pouhé kolonky výdajů a jejich propouštění je naopak vítaným prostředkem k úspoře nákladů. Dobré řízení má na zřeteli jak celek a jeho návaznost na větší souvislosti, tak i jednotlivce. Řídit člověka znamená vždycky také probouzet řízeného k životu a sloužit mu, jak to požaduje Ježíš. Tady je skryta skutečná výzva. Hledíme-li na člověka jako na duchovní bytost a na Boží obraz, pak představuje jeho vývoj – a tím řízení – ve své podstatě duchovní úkol, který budeme zvládat tím lépe, čím lépe začneme vnímat a přijímat jako duchovní výzvu vlastní život.
Řídit sám sebe Schopnost řídit sám sebe je zásadním předpokladem řízení druhých. Vedení sebe samého – práce na sobě – se obvykle ve svém významu podceňuje. Obvykle raději požadujeme, aby se změnili druzí: šéf, spolupracovník, politik, stát… Řídit sám sebe znamená zacházet s časem, dokázat si jej zorganizovat, pečovat o svůj emocionální, sociální a duchovní rozvoj. K tomu patří například sebekázeň, vlastní hodnotový žebříček a dobrá komunikace. Ústřední a rozhodující úlohou každého řídícího pracovníka je ustavičná snaha být lepším člověkem. Řídit sám sebe je cestou ke zralé vůdčí osobnosti, k věrohodnosti.
14
Jak zacházím sám se sebou, tak budu zacházet i s druhými. Obdobně k této základní zkušenosti platí také, že: Jak budu řídit sám sebe, tak budu řídit druhé. Vlastní vzorce chování, osobní návyky (včetně navyklých myšlenkových vzorců), emoce, hodnoty, obsahy víry – to vše je předmětem práce na sobě. Staří Řekové používali pojem askeze: ochota formovat sám sebe. Dnes se ovšem častěji hovoří o rozvoji osobnosti. V něm hraje klíčovou roli kázeň. Hildegardě z Bingenu se připisuje následující věta: „Kázeň je umění, jak být trvale šťastný.“ Tuto moudrost nově objevili také američtí psychologové, když pátrali po zdrojích lidského štěstí. Jako důležitý předpoklad šťastného života uvádějí cíle, řád a kázeň. Spokojení lidé si kladou náročné cíle a poté ukázněně směřují k jejich naplnění. Dosažení cíle – pocit „dokázal jsem to“ – přináší člověku pocit štěstí. Hluboká vnitřní spokojenost provází člověka cestou k cíli. Každodenní dávka výkonu, překonávání sebe samého i námaha s tím spojená mohou být zábavné. Tato zkušenost motivující k dalšímu snažení je z pravidelného tréninku důvěrně známá každému sportovci. S ukázněným cvičením roste zároveň i sebeuvědomění a sebevědomí. Po vůdčích osobnostech existuje velká poptávka. Když zaměstnanci svého nadřízeného rádi následují a spolupráce s ním je těší, není v tom žádný nacvičený trik – pokud na to vůbec nějaký existuje –, protože ten lidé tak jako tak brzy prohlédnou, ale vše spočívá v osobnosti představeného. Lidé rádi následují toho, u koho vycítí, že je před nimi o krok napřed. Vyzařování a role vzoru jsou nejúčinnějšími prostředky řízení. Vyrůstají ze sebekázně spojené se sociální kompetencí, která vidí druhého člověka takového, jaký je, i s duchovní kompetencí, která dokáže druhého podporovat v rozvoji. O významu schopnosti vést sám sebe píše chemik a někdejší předseda představenstva chemického koncernu Erhard Meyer-Galow v magazínu „Zprávy ze světa chemie“ (Nachrichten aus der Chemie, únor 1999): „Vedení začíná vždycky vedením sebe samého… To znamená, že vedu druhé takový, jaký jsem – a nikoli, jak jsem si to nacvičil, protože nacvičené způsoby chování, 15
které by nebyly hluboce zakořeněny v mé osobnosti, mají jepičí život. Rozvoj vlastní osobnosti je tedy skutečným životním úkolem a zároveň nejvnitřnějším rozměrem vedení.“ V podkladech pro semináře a v textech o řízení lidských zdrojů se dnes setkáváme s pojmy, jako jsou důvěra, autentické vedení, utváření smyslu, coaching, mentorování aj. To všechno jsou výrazy, které mají víc společného s postojem a vědomím než s technikami řízení. Rozvoj řídících osobností se tedy víc a víc stává rozvojem vědomí. Zde se nabízí otázka, jak lze vůbec rozvíjet vědomí. Je zajímavé, že ve všech velkých náboženstvích najdeme cesty a návody směřující k tomu, jak podporovat člověka v rozvoji vlastní osobnosti. Jedná se o návody k duchovní cestě, k meditaci a k sebezpytování. Pro naše prostředí křesťanské mystiky je nejznámější cesta kontemplace, jinými známými cestami jsou například meditační formy zenového buddhismu, na rozvoj osobnosti se zaměřují také různé metody jógy. Tato cvičení, většinou pod vedením zkušeného učitele, slouží ke zvýšení pozornosti a k rozvoji vědomí. Umění řídit sám sebe začíná u sebeuvědomění. Cvičení pozornosti při meditaci vede k rozšířenému vnímání vlastní osoby, pocitů i mechanismů jednání. Nadto napomáhá i prohloubenému vnímání okolí, lidí kolem nás i životního prostředí. Všechny duchovní cesty a metody cvičení vedou prostřednictvím kognitivního a analytického myšlení k rozšířenému poznání skutečnosti a k citlivějšímu způsobu zacházení s lidmi a věcmi, také prohlubují intuitivní vnímání. Moderní psychologie a psychoterapie rovněž nabízejí techniky, které napomáhají rozvoji vlastní osobnosti. Jako příklad lze uvést mentální trénink, který je využíván například ve vrcholovém sportu, dále nejrůznější způsoby skupinové dynamiky a uvědomování si sebe samého. Všechny uvedené techniky, jsou-li vedeny zodpovědnými osobami, doplňují cestu duchovního cvičení. Přispívají – v doslovném smyslu – k hlubšímu sebe-vědomí. Řídicí nástroje a techniky, tak jak jsou vyučovány v různých seminářích o řízení lidských zdrojů, jsou důležitými nástroji
a pomůckami. Jde tu ovšem o mnohem víc. Jedná se totiž o nový vnitřní postoj a o nové sebevědomí jako předpoklad pro použití těchto technik a nástrojů. Utváření naší budoucnosti není možné pouze s pomocí racionálního myšlení a rozumového poznání. Nezbytný potřebný proces totiž probíhá na duchovní úrovni formou rozvoje vědomí. Proto jde o to, abychom dokázali překročit zúžené myšlení vztažené k vlastní osobě a uměli otevřít širší prostory vědomí. Staré duchovní cesty nám přitom mohou prokázat velkou službu.
Svatý Benedikt vyžaduje od celeraria moudrost. „Sapiens“ – latinský výraz pro „moudrý“– tímto označením míní člověka, který si vychutnává vlastní bytí, je smířený sám se sebou a se svou životní historií. Proto i ve všem, co dělá, zprostředkovává ostatním „příjemnou chuť“. Zato ten, kdo není v kontaktu sám se sebou, zanechává při rozhovoru nebo při setkání často „hořkou nebo fádní pachuť“ a lidi od sebe spíš odpuzuje. Není s to získat je pro své cíle. Moudrý je naopak ten, kdo má sám sebe rád a žije sám se sebou v pokoji. To však představuje celoživotní úkol. Znovu a znovu se do nás totiž vkrádají nejasnosti, nezralost a tvrdost. Ty nám brání, abychom kolem sebe dokázali šířit „příjemnou chuť“. Proto musíme sami sobě neustále opakovat „ano“ – ano k vlastním chybám a slabostem. Dovolit jim, aby směly být, nedovolit jim, aby nás určovaly. K moudrosti se propracujeme, když se důkladně zahledíme na své emoce, potřeby a vášně. Mniši vyvinuli metodu, jak se vypořádávat s vlastními myšlenkami. Jejím hlavním předpokladem je nehodnotit vlastní myšlenky a pocity, ale prostě se na ně zadívat a zeptat se jich, co se mi snaží sdělit. Pak je možné uvažovat, jak s nimi naložím. V žádném případě nejde o potlačování vlastních myšlenek a pocitů, ale o vyrovnání se s nimi. Ve všech myšlenkách a pocitech se totiž ukrývá síla, o kterou by se člověk připravil, kdyby se snažil v sobě všechny turbulence potlačit. Mnozí 17
lidé se vyčerpávají právě tím, že vydávají zbytečně mnoho energie na utajení všeho, co jim na vlastním nitru není příjemné. Jestliže naopak dokážeme síly ukryté v těchto myšlenkách a pocitech správně využít pro sebe, nejenže začneme dobře řídit sami sebe, ale zbude nám dost sil i na to, abychom dokázali řídit druhé. CVIČENÍ Ticho a sebepozorování Zorganizujte si v průběhu dne tichou chvilku. V ideálním případě proveďte toto cvičení ráno, v poledne a večer – pokaždé v pevně stanovený čas – a alespoň na několik minut setrvejte ve ztišení. Prostě jen naslouchejte svému nitru. Staňte se pouhým pozorovatelem vlastních pocitů, impulsů, vjemů a myšlenek. Vymezte si čas pomocí budíku nebo stopek tak, abyste po tři, pět či deset minut setrvali bez jakékoli aktivity jen v tomto sebepozorování. Přebývání u sebe neboli habitare-secum (o Benediktovi se říkalo, že „bydlel u sebe“) představuje základní cvičení. Zenové cvičení doporučuje „hledět pečlivě do vlastního ducha“. Vedení sebe samého začíná právě tím, že se člověk učí stále lépe poznávat vlastní niterné procesy.
Dát se řídit V protikladu k aktivním stránkám řízení, kterými jsou řízení druhých a sebe samého, stojí opačná – pasivní – zkušenost dát se řídit. Říkáme-li „pasivní“, nemyslíme tím „vydání se na milost“, ale skutečnost, že si uvědomujeme a přijímáme to, co nás ovlivňuje, přičemž sami rozhodujeme o tom, kým a čím se dáme ovlivnit. Naše18
mu řízení druhých i sebe samého se tu dostává důležitého doplnění. Takový je totiž význam toho, co znamená vědomě něco připustit, přijmout a také vydat se. V představách mnohých manažerů je řízení chápáno často příliš jednostranně jen jako konání a utváření. Zkušenosti toho druhu, že je člověk do něčeho začleněn, že je na něčem či někom závislý, že se musí přizpůsobit a něco připustit, jsou potlačovány a blokovány nebo jsou vnímány negativně právě jako vydání se na milost a nemilost. Prvním krokem k narušení tohoto úhlu pohledu je uvědomit si, jak významně jsme ovlivňováni a jak často jednáme podle automatizovaných vzorců chování. Řídit a být řízen jsou dvě vzájemně podmiňující se části, které se doplňují v jeden celek. Takový pohled na věc je v souladu se systémovými teoriemi a se systémovým myšlením. Lidé, organizace, hodnotový systém, „genius loci“ či podnikatelská kultura na sobě vzájemně závisejí a vzájemně se ovlivňují. Prakticky zakoušíme skutečnost, že jsme řízeni, mnoha způsoby. Tak se dáme řídit… • těmi, ke kterým máme vztah: ve vztazích jsme nevyhnutelně ovlivňováni druhými lidmi; • ve vlastním nitru zakotvenými hodnotami, pravdami víry a životními koncepty: ty řídí naše vnímání, prožívání a rozhodování; • bezděky přijímanými „úkoly“ a skrytou loajalitou: mohou se vymykat jakékoli logice a rozumovým úvahám; • řízením prozřetelnosti, osudovými událostmi, které na nás doléhají: buď s nimi můžeme vést spor, nebo na ně hledíme jako na zvláštní úkol; • lidmi, jimž se vědomě podřizujeme: vědomě přijímáme poslušnost, posloucháme je. Mnohé skutečnosti můžeme proměnit v proces učení a aktivně tak můžeme přijmout fakta, která nelze změnit, dokonce jsme schopni přijmout i to, co nás – často nečekaně – postihne. Zmí19
něný životní přístup – ochotně nést všechno, co se nám přihodí – je vlastní mnoha biblickým postavám. Proslulá jsou Mariina slova poté, co jí anděl oznámil budoucí mateřství: „… ať se mi stane podle tvého slova!“ (Lk 1,38). Ježíš vysloví po svém zápasu se sebou samým i s Bohem v Getsemanské zahradě slova: „Otče můj, nemůže-li mě (tento kalich) minout a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle“ (Mt 26,42). Tak vypadá nejhlubší duchovní postoj: Maria i Ježíš kladou své já – své bytí včetně osobních přání – do pozadí a připustí, aby se s nimi nakládalo podle Pánovy vůle. V jejich postoji nejde o žádný slepý fatalismus ve smyslu: „Vždyť na tom stejně nic nezměním.“ Jedná se o aktivní přitakání Boží vůli a o zřeknutí se vlastní vůle a vlastních plánů. Pojem „poslušnost“ vyvolává u mnoha lidí nelibost. Rádi bychom si svůj život zařizovali sami a nehodláme se nikomu podřizovat. Kořen zmíněného pojmu – „slyšet“, „někomu naslouchat“ – přibližuje hluboký význam tohoto postoje: Kdo se naučil naslouchat druhým a poslouchat druhé (například nadřízené nebo starší, zkušené osoby a také Boha a jeho vnitřní hlas), ten je schopen nechat se řídit a současně prohlubovat poznání sebe samého. Poslouchání, poslušnost jako naslouchání vnitřnímu vedení nás přivádí do kontaktu se svědomím. Prostřednictvím svědomí je člověk ve spojení s vyšší skutečností, s rodinou nebo se společenstvím, v prvé řadě se společenstvím víry, ke kterému patří, a konečně s Bohem. Svědomí nám říká, co dělat a čeho naopak zanechat, abychom byli ve společenství uznáváni a přijímáni. Napoví nám, co je pro nás správné – co odpovídá podstatě našeho bytí, které jsme přijali od Boha. Do značné míry býváme řízeni i lidmi, se kterými nás vážou skutečné vztahy: svými kolegy, přáteli, dětmi a spolupracovníky. Získáváme od nich důležité informace, které podstatnou měrou ovlivňují náš obraz konkrétní situace, naše vnímání a chování. Mimořádně cenné jsou zvláště informace, které nám takříkajíc „nejdou pod nos“, fungují jako upozornění na rušivé vzorce jednání. 20
Výběr přátel a společenského prostředí proto hraje u každého člověka velkou roli. Přísloví praví: „Řekni mi, s kým se přátelíš, a já ti řeknu, kdo jsi.“ Buddha doporučuje, aby člověk vyhledával blízkost dobrého, zralého člověka a aby se vyhýbal špatné společnosti. Často to chce pořádný kus odvahy, máme-li se vůči někomu vymezit a přerušit či omezit s někým určitý vztah, který brání našemu rozvoji. Dobří přátelé se nepoznají jen v nouzi, když na ně zůstaneme odkázáni. Dobří přátelé a kolegové jsou také schopni zacházet odvážně s kritikou. Dokážou nám vždy nastavit zrcadlo, které pomůže lépe poznat sebe sama. Naopak nebezpečí představují pochlebníci, kteří nás nekriticky obdivují. Čím vyšší pozici na hierarchickém žebříčku člověk zastává, tím vyšší je nebezpečí, že se začne vyhýbat kritickým hlasům a obklopí se jen samými příznivci. Uspokojuje to narcistické potřeby dotyčného, ale také to svědčí o hluboké osobní nejistotě. Nepohodlní spolupracovníci přispívají k rozvoji svého okolí, protože ho nutí přezkoumávat své chování a jednání. Nejsou tím ovšem míněni věční rejpalové a pesimisté, ale pozitivní kritici. Ve středověku si moudří panovníci drželi u dvora šaška, jehož úkolem bylo nastavovat panovníkovi zrcadlo a poskytovat tak zpětnou vazbu. Vedeni ale můžeme být i určitým životním pojetím, které jsme si v průběhu života osvojili. Jakýmsi vnitřním „scénářem“ – skriptem, podle něhož jednáme a rozhodujeme se, což je do značné míry záležitost nevědomá. Mnohé z tohoto „scénáře“ je životně důležité, mnohé se naopak pro naši současnou situaci nedá nijak zvlášť využít. A právě tady začíná práce na rozvoji vlastní osobnosti. Zácvik v nových vzorcích chování předpokládá vytrvalost. Musíme neustále zápasit především se svou liknavostí a pohodlností. Staří pouštní otcové považovali lenost za jeden z hlavních hříchů. Staví se totiž nejvýrazněji právě proti rozvoji osobnosti – především proti jeho duchovní stránce. Moderní psychologie poukazuje na tutéž skutečnost, když označuje „zónu pohodlí“, do níž se mnozí rádi utíkají, za nebez21
pečnou. Je pohodlné zdržovat se v oblasti důvěrně známých návyků. Opakujeme pořád stejné vzorce chování a vyhýbáme se rizikům, která s sebou přinášejí nové podněty. Aby se naše osobnost mohla rozvíjet a abychom mohli dosáhnout skutečného štěstí a spokojenosti, je třeba opustit zónu důvěrně známého prostředí a odvážit se nových věcí. Vyžaduje to odvahu něco změnit a přistupovat k věcem jinak než obvykle. Znamená to „vstoupit na neznámou půdu“. Musíme na sebe vzít riziko neúspěchu a krachu, musíme neustále ověřovat a překračovat vlastní hranice, bez toho není myslitelný žádný osobnostní vývoj. Pouze tehdy, když se něčeho takového odvážíme, se začneme řídit novými cíli, které si vědomě stanovíme. Sigmund Freud jako první objevil skutečnost nevědomí a podvědomí a poukázal na význam obou fenoménů. Teprve v posledních letech vešel do širšího povědomí často mocný vliv této roviny na naše jednání a tragické dynamiky, které z toho mohou vyplývat. Lidé si začínají stále víc uvědomovat zásadní význam pohledu do vlastního nitra – na motivy a vzorce svého jednání. Profesionální pomoc zvnějšku tento proces umocňuje, například když kouč klientovi zprostředkovává tyto nevědomé prvky svým chováním. Vědomé podřízení se vedení vyžaduje reflexi, při níž se musíme ptát: „Kým a čím jsem ovlivňován a řízen?“ Opakovaně se musíme dívat do zrcadla. Teprve tehdy bude naše práce na sobě účinná, teprve v tomto okamžiku dokážeme zpracovávat odhalené problémy a vzorce jednání. Rostoucí poptávka po koučingu poukazuje na potřebnost a užitečnost profesionální pomoci. Osmdesát osm procent personálních manažerů při průzkumu prováděném v roce 2004 prohlásilo, že v příštích pěti letech bude koučing neustále získávat na významu. Jako důvody rozhodnutí pro koučing jsou v pořadí na prvních třech místech uváděny: osobní či profesní problémy; orientace v nových oblastech; rozvoj osobnosti a růst potenciálu dovedností. Dalším prostředkem, jak se dostat na zoubek nevědomým silám, je vytváření systému, který se může dobře uplatnit spolu 22
s koučingem. Objeví se tak nevědomé dynamiky, kterými se lidské jednání řídí. Každý si sám pro sebe může rozhodnout, podle koho se bude řídit, kým se dá vést a ovlivňovat. Může si zvolit své vzory, svého duchovního vůdce, svého mentora nebo kouče, ale také si vybrat hodnoty, cíle, přesvědčení a ideologie, kterými se bude řídit. Pomocí vhodných nástrojů pak dokáže objevit a zpracovat nevědomé prvky, které ovlivňují jeho jednání. Máme svobodnou vůli a můžeme volit. S každým rozhodnutím si však vždycky volíme i důsledky, neboť co jsme zaseli, to také sklidíme.
Svatý Benedikt je přesvědčen, že nejsme zodpovědni pouze za to, jak vedeme druhé, ale také za to, jak se dáme vést (srov. Řehole sv. Benedikta. 2,6n). Nadřízený s námi bude zacházet jinak, nedovolíme-li mu, aby nás ohýbal. V tom, kdo řídí, probouzíme svým chováním zcela konkrétní vzorce jednání: tím, že se poddajně podřizujeme, podporujeme v druhém dominantní rysy. Když se chováme jako „hodný synek“ nebo „poslušná dcerka“, bude s námi zacházet autoritářský tatík. Potíž nastane vždycky, když nad sebou máme nezralého vůdce, tedy člověka zatíženého pocity méněcennosti. Začne se snažit tlačit nás k zemi. Nemá cenu s takovým člověkem bojovat silou, protože začne svou moc zneužívat nelidštějším způsobem. Ale nesmíme se dát zatlačit do kouta. Můžu si říct: „Jak malý asi musí být, když mě musí tak ponižovat? Kolik strachu v sobě musí mít, když se mě neustále snaží zastrašovat?“ Začnu-li uvažovat tímto způsobem, seberu mu vítr z plachet. Navenek se bude stále ještě tvářit autoritářsky, ale už mu nedovolím, aby po mně šlapal. Zůstanu sám u sebe. Jeho autoritářské výpady se minou cílem. Druhý člověk má nade mnou pouze tolik moci, kolik mu jí dám. Můj představený má samozřejmě moc připravit mě o prémie. Ale jeho moc nestačí na to, aby mě připravil o důstojnost. Čím víc si bude uvědomovat, že si se mnou nemůže zahrávat, tím rychleji toho nechá. 23
Avšak nejde jen o obranu před negativní mocí nezralého nadřízeného. Křesťanský postoj znamená věřit navzdory nezralosti svého vůdce v jeho dobré jádro a toto dobré jádro v něm skrze tuto víru probudit. Signalizuji-li představenému jednoznačný postoj a svobodu a zároveň mu ukážu, že ho respektuji jako člověka, změní svůj způsob řízení. Už nebude svůj autoritářský arzenál potřebovat. Ten, kdo ví, že je přijímán a ctěn, přestane mít potřebu se prosazovat. CVIČENÍ Seznam důležitých osob Můžete se dostat na stopu lidem, kteří vás ovlivňují, jejich vzorcům jednání i tomu, v co věří, pokud si sestavíte seznam svých nejdůležitějších personálních kontaktů. U každého z nich si poznamenejte, kdy a jakým způsobem ovlivňovali vaše chování a rozhodování. Váš náhled bude intenzivnější, budete-li záznamy deníkovým způsobem denně doplňovat. Z takto vzniklých náhledů vyplynou automaticky impulsy, jak to či ono změnit. TEXT K PROHLOUBENÍ Učím se řídit druhé tím, že se sám nechám řídit „Vést se naučíme nejlépe tím, že se sami dáme vést.“ Tato zkušenost zdaleka neplatí jen pro řeholní společenství nebo pro situaci duchovního vedení, ale i pro kulturu řízení zaměstnanců ve firmách a podnicích. Je zapotřebí podívat se nejprve na „vlastní bolesti“ – na slabosti a chyby, které mám, abych se ze způsobu, jak se s nimi vypořádám, naučil zacházet také se silnými i slabšími stránkami 24
svých spolupracovníků. Dlouholetý opat benediktinského opatství v Münsterschwarzachu P. Fidelis Ruppert to osvětluje v následujícím textu: Důležitou možností dalšího vzdělávání, jakou jsem poznal, je učit se z vlastní zkušenosti. Rád bych objasnil, co tím mám na mysli. Jistá řeholnice, která tráví spoustu času tím, že dává exercicie a duchovně doprovází celou řadu kněží, se mi jednou svěřila: „Já vám kněžím a představeným nerozumím. Vedete tolik lidí, rok sem, rok tam, někdy celá desetiletí, ale většina z vás se nedá nikým vést. Považuji to za neodpovědnost.“ Hluboce mě to zasáhlo, protože jsem si v tu chvíli uvědomil, že má naprostou pravdu a že je to přesně můj problém. A to jsem tehdy už pěknou řádku let zastával svůj úřad. Ale toto napomenutí nastartovalo novou a ozdravnou etapu v mém osobním i profesním životě. „Druhé vedete, ale sami se nedáte vést.“ Vést se člověk naučí nejlépe tím, že se dá sám vést. Jinak řečeno – nejlépe se člověk poučí z vlastní zkušenosti, jak dnes rádi říkáváme. Snažíme se o to prostřednictvím takzvaných osobních exercicií spojených s duchovním doprovázením, pomocí nejrůznějších forem meditací, supervize nebo podobných metod. A přitom jde pořád o jedno a totéž: zpracovat vlastní život včetně minulosti. Mnohé z naší minulosti na nás totiž ulpívá: z dětství i z dalších období často tak zraňujícího života. To všechno nás zatěžuje a poznamenává naše současné jednání i způsob, jak zacházíme s druhými lidmi. V průběhu osobního duchovního doprovázení se učím naprosto konkrétně, jak uzdravovat rány, které mi způsobil dosavadní život, a jak se lépe vypořádávat s osobními krizemi a potížemi. To má velice blahodárné účinky pro mé kontakty s lidmi i výkon úřadu. Svatý Benedikt to znal: říká, že by opat měl být s to, „uzdravovat vlastní rány i bolesti druhých“ (Benediktova řehole 46,6). Opat má být tím, kdo dokáže uzdravovat v první řadě vlastní rány. V tomto citátu mají vlastní bolesti přednost před bolestmi ostatních. Být schopen šetrně 25
a uzdravujícím způsobem zacházet s vlastními zraněními se stává předpokladem k rozlišení a uzdravování ran druhých. Znáte zřejmě přísloví: „Lékaři, uzdrav sám sebe!“, které vkládá lékař Lukáš v evangeliu do Ježíšových úst (Lk 4,23). A nejde tady o výlučný kontext Lukášova evangelia. Rčení se snaží naznačit, že se člověk nejprve musí vypořádat s vlastními problémy, než se pustí do řešení problémů druhých. Podobně se vyjadřuje i antický typos o „zraněném lékaři“. Patří k hluboké lidské zkušenosti, že nám dokáže pomoci a uzdraví nás jen ten, kdo je sám zraněn, kdo sám trpí a kdo sám poznal bídu. V myšlence o zraněném lékaři se ale netvrdí bezpodmínečně, že dotyčný nejprve musí uzdravit všechny své rány a nemoci, a teprve potom, zdravý jako řípa, se může ujmout role léčitele druhých. Jeho rána je otevřená, nadále zůstává trpícím člověkem. Jenomže se naučil se svou bolestí žít. Jeho stav se tím nezhorší ani ho to nezahubí. Učí se vycházet lépe se svým trápením a odměnou mu je větší moudrost a zralost. Jde tedy o to, abychom se cestám, jak v daném okamžiku vycházet se všemi svými ranami a zraněními novým způsobem, na vyšší, vyzrálejší úrovni, učili sami od sebe. Jedině takovou mírou, jakou vědomě projdeme všemi bolestnými zkušenostmi, budeme podle svatého Benedikta s to odřezávat cestu zlu a efektivně řešit obtížné problémy – s moudrostí a láskou. Tak, že nebudeme způsobovat nové rány, ale začneme účinně pomáhat druhým a současně se sami budeme dál zdárně rozvíjet. V: Fidelis Ruppert OSB – Ansgar Stüfe OSB, Der Abt als Arzt – Der Arzt als Abt. Anregungen aus der Benediktsregel (Münsterschwarzacher Kleinschriften 108), Vier-Türme-Verlag, Münsterschwarzach 1997, str. 28–31.
26
