KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Peck, M. Scott (Morgan Scott) Postel u okna / M. Scott Peck ; [z anglického originálu ... přeložila Silvie Vlková]. – Vyd. 1. – Praha : Portál, 2006. – 400 s. Název originálu: Bed by the window 821.111(73)-31 – americké romány – detektivní romány 821.111(73)-3 – Americká próza UPOZORNĚNÍ PRO ČTENÁŘE A UŽIVATELE TÉTO KNIHY Všechna práva vyhrazena. Žádná část této elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Původní anglické vydání: A Bed By The Window, vydavatelství The Bantam Dell Publishing Group This translation is published by arrangement with The Bantam Dell Publishing Group, a division of Random House, Inc. © 2006 České vydání: Translation © Silvie Vlková, 2006 © Portál, s. r. o., Praha 2006 ISBN 80-7367-152-2 (tištěná kniha) 978-80-262-0422-0 (ePUB) 978-80-262-0423-7 (mobi) 978-80-262-0421-3 (PDF)
Obsah Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Kapitola jedna: Pátek, 12. února . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Kapitola dvě: Úterý, 16. února . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Kapitola tři: Středa, 17. února . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Kapitola čtyři: Sobota a neděle, 5. a 6. března . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Kapitola pět: Neděle a pondělí, 20. a 21. března . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 Kapitola šest: Pondělí, 21. března . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 Kapitola sedm: Úterý, 22. března . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Kapitola osm: Středa, 23. března . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Kapitola devět: Čtvrtek, 24. března . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 Kapitola deset: Pátek, 25. března . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231 Kapitola jedenáct: Neděle, 27. března . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 249 Kapitola dvanáct: Pondělí, 28. března . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 265 Kapitola třináct: Úterý, 29. března . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 281 Kapitola čtrnáct: Středa, 30. března . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 311 Kapitola patnáct: Čtvrtek, 31. března . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 335 Kapitola šestnáct: Pátek, 1. dubna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 353 Kapitola sedmnáct: Neděle, 3. dubna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 369 Kapitola osmnáct: Pondělí, 4. dubna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 383
&
5
Věnováno ministerstvu sociální péče a lidem, kteří pracují v sanatoriích.
Poděkování Můj život nepatří už jenom mně. Zcela jistě to platí o této knize. Její postavy se nevynořily odnikud. I když jakákoli jejich podobnost se skutečnými osobami nebyla zamýšlena – jsou fiktivní –, jsem vděčný všem těm, kteří mě poučili, že život v sanatoriích může být plnohodnotný. Jsem vděčný Madeleine L’Engleové, která mě bezděky inspirovala o Vánocích 1987, kdy mi navrhla, abych si přečetl několik detektivek. Děkuji Anně Prattové a Susan Poitrasové, jejichž píle a perfektní práce s počítačem proměnily pásky a náčrty v souvislý text. Děkuji také Kathleen Fitzpatrickové a svému agentovi Jonathanu Dolgerovi, kteří mne podpořili v práci na této knize. Nejvíc jsem zavázán své redaktorce Ann Harrisové, pod jejímž moudrým vedením jsem této knize dal konečný tvar. Pokud to vypadá, že jsem schopen napsat román, je to jen díky její trpělivosti, se kterou mě to učila. A samozřejmě jsem vděčen Lily. Dr. M. SCOTT PECK Bliss Road New Preston, CT 06777
&
7
Kapitola jedna
Pátek, 12. února Paní Georgia Batesová seděla na zadním sedadle stejšnu a s odporem sledovala špinavé brázdy únorového sněhu podél silnice číslo 83. Její syn Kenneth řídil. Snacha Marlene seděla na předním sedadle vedle něj. Rovná středozápadní pole, dosud převážně bílá, s pozůstatky po poslední bouři, se táhla až k obzoru po obou stranách cesty. Georgia kdysi ráda přemýšlela o zemi ležící pod sněhem, která vypadala, jako by byla těhotná, jako by skrývala nový život. Ale už desítky let ji takové myšlenky nezajímaly. Když byli v půli cesty, prolomila mlčení: „Opět se se mnou manipuluje,“ oznámila. Kenneth vybuchl: „Proboha, máti, víš moc dobře, že už nemůžeš žít sama. Byla jsi dva týdny doma a pomočila jsi všechno oblečení, co máš, a taky každou židli a pohovku v bytě.“ „Nemáte žádné právo udělat mi něco takového,“ pokračovala Georgia, aniž by si ho všímala. Kenneth už to jednou slyšel. Nasadil svůj rozumný, úřednický tón: „V posledních dvou letech jsem byl tvým právním zástupcem. Samozřejmě můžeš požádat soud, aby to změnil. Během několika dní soud určí psychiatra, který tě vyšetří. Potom oba předstoupíte před soudce a ten vynese své rozhodnutí. Je to velmi jednoduché.“
&
9
POSTEL U OKNA
Georgii tím ale nijak nepřelstil. Neměla v úmyslu nechat se vyšetřovat psychiatrem. V autě nastalo opět ticho a trvalo dalších deset minut, než byla cesta u konce. Velká přízemní budova, jejíž tři křídla z ní vyčnívala jako obrovské drápy, ležela v mělkém údolí potoka Willow. Byla postavena z tvárnic a natřena ponurou hnědou barvou. Kennethovi vždycky připomínala nějakou anonymní moderní továrnu. Továrnu na výrobu čeho? zajímalo ho. Tabule vedle krátké příjezdové cesty hlásala: ÚSTAV S ROZŠÍŘENOU PÉČÍ WILLOW GLEN. Kenneth zajel autem ke vchodu. Marlene vyskočila ven a otevřela zadní dveře. „Můžu ti pomoct, máti?“ zeptala se. „Jsem v docela dobré formě, děkuji,“ ledově odvětila Georgia, hbitě vylezla ven a šla za Marlene do přijímací haly. Kenneth mezitím zaparkoval. Správní oddělení bylo nalevo. Marlene šla za sestrou, která měla službu u dveří, a ohlásila jejich příjezd. Poté přešla k malé přijímací místnosti na druhé straně. Georgia se už posadila a Marlene vykročila směrem k ní, rozmyslela si to však a sedla si na pohovku na protější straně místnosti. Kenneth vešel a sedl si vedle své ženy. Ticho bylo tíživé. Zatímco čekali, Georgia se náhodou podívala do klína a všimla si ruky, která v něm spočívala. Byla to hubená ruka. Kůže byla vrásčitá, s koláží skvrn, které se překrývaly a z nichž každá měla svůj vlastní příběh. Žíly vypadaly jako klikaté modré nitky. Je to ruka staré ženy, pomyslela si Georgia. Na chvíli zpanikařila. Trhla rukou. Napětí polevilo. Zajímalo by mě, čí to byla ruka, uvažovala. Ticho se prolomilo, když do dveří vešla Roberta McAdamsová. „Dobré ráno, pane Batesi a paní Batesová,“ řekla srdečně. „A dobré ráno i vám, Georgio. Vítejte zpět ve Willow Glen.“ Georgia odfrkla. Madam Ledová kostka, řekla si. Neměla slečnu McAdamso vou, zástupkyni správce, ráda. Byla to štíhlá žena, těsně po třicítce, tmavé vlasy měla sčesané dozadu a všechno na ní bylo upravené, účelné a strojené. Slečna McAdamsová přešla rovnou k věci. „Nemůžete bohužel dostat stejný pokoj jako minule, Georgio,“ řekla, „ale dáme vás opět na oddělení C, takže
10
&
POSTEL U OKNA
se budete hned cítit jako doma. Mám zavolat pomocnici, aby vás tam zavedla, zatímco budu vyřizovat příjem s vašimi dětmi?“ „Ne, děkuji vám,“ odpověděla Georgia pevně, stejně rozhodně jako slečna McAdamsová. „Velmi ráda se zúčastním toho, čemu vy říkáte příjem. Nepřeji si, abyste o mně mluvili za mými zády, tak jak jste to udělali, když jste mě přijímali posledně. Kromě toho si myslím, že by bylo správné, aby mě děti do toho pokoje doprovodily, a vidí, kam mě dávají.“ Slečna McAdamsová se soucitně podívala na Kennetha a Marlene. „Pojte tedy rovnou dovnitř, všichni,“ řekla a odvedla je napříč přijímací halou do správního centra. Bylo to rušné místo. Tři sekretářky psaly jako o závod, jedna z nich na počítači. Tiskárna počítače klapala sama od sebe. Následovali slečnu McAdamsovou do její kanceláře. Pokynula jim, aby se usadili do židlí postavených před jejím stolem, a okamžitě se dala do práce. Uvedla do chodu svůj počítač a zadala správné heslo. „Povězte mi o okolnostech tohoto opětovného přijetí,“ řekla rychle s očima na obrazovce. Georgia seděla mlčky a Kenneth spustil. „Od okamžiku, kdy byla matka před třemi týdny propuštěna, začala být opět inkontinentní,“ řekl a všechnu svou pozornost obracel ke slečně McAdamsové. „I když to Marlene poctivě čistí, ta část domu celá zapáchá. Musí matce pomáhat při převlékání a říká, že se jí začaly dělat proleženiny. Je jasné, že jsme udělali chybu, když jsme ji odsud vzali. Zavolal jsem paní Simontonové, která řekla, že ji vezmete zpátky. Tak jsme po dvaceti dnech zase tady.“ Slečna McAdamsová nepřestávala psát. Marlene se zavrtěla, bylo jí trapné, že manžel o tchyni mluví, jako by tam vůbec nebyla. Současně cítila také spoustu jiných věcí: vinu, že určitým způsobem zklamala, úlevu, jelikož už nebude muset prát povlečení a denně větrat celý dům, a především zmatek. Proč Georgia nemohla svůj močový měchýř ovládat? Nebo mohla? Jak to, že to zase dokázala v momentě, kdy byla po Vánocích přijata do Willow Glen? Vždy tady přece byla nešastná – tak nešastná, že je to donutilo vzít ji zpátky domů. Proč?
&
11
POSTEL U OKNA
A proč se proboha hned zase ovládat přestala? Zběžně pohlédla na Kennetha a věděla, že se tím svým stoickým způsobem potýká se stejnými otázkami. Aniž by slečna McAdamsová zvedla oči od počítače, začala vysvětlovat: „Já vím, že jde o opakovaný příjem, ale postup vyžaduje, abych opět prošla všechny údaje. Takže, kolik je te vaší matce let?“ „Sedmdesát šest,“ odpověděl Kenneth. Až do této chvíle byla Georgia myšlenkami jinde. Nyní zpozorněla. „Třicet sedm,“ prohlásila. „Cože?“ zeptala se slečna McAdamsová a podívala se na ni, jako by nemístně vyrušovala. „Třicet sedm,“ opakovala Georgia. „Řekla jsem, že je mi třicet sedm let.“ Na tváři slečny McAdamsové se objevil mdlý úsměv plný bolestného porozumění. Naklonila se zpátky nad klávesnici a naklepala „sedmdesát šest“. Pak prošla zbytek formuláře: Georgiino datum narození, sňatek, počet dětí, datum ovdovění, předchozí hospitalizace, choroby, léky, finanční situaci, pojištění. Georgia už se neobtěžovala poslouchat. Přesto jí imponovalo, s jakou přesností Kenneth odpovídal na nekonečné otázky slečny McAdamsové. Nebyl jenom účetní, byl úspěšný daňový poradce, a i když neviděla žádný důvod se k tomu vyjadřovat, byla na něj celkem hrdá. Byl velmi úspěšný. Stejně jako dvě její mladší děti: syn pracoval jako zubař a dceři se podařilo postoupit na post zástupkyně šéfa. Což znamenalo, že Georgia sama byla také velmi úspěšná. Úspěch přitahuje úspěch. Vykonala, co měla. A te to má, zapla pánbůh, za sebou. Stejně jako ten nepříjemný příjem. Slečna McAdamsová je odvedla zpátky do přijímací haly. „Potřebujete pomocnici?“ zeptala se. „Myslím, že ne,“ odvětil Kenneth. „Už bychom si cestu měli pamatovat.“ Slečna McAdamsová nasadila přísný výraz a odkráčela do své kanceláře. „Dojdu pro věci,“ oznámil Kenneth a nechal svou ženu s matkou samotné v přijímací hale. Obě ženy se snažily jedna na druhou nedívat. Pak se Marlene
12
&
POSTEL U OKNA
zastyděla nad tím, jak je to hloupé. „Je mi to opravdu líto, máti,“ řekla jemně. „Vím, jak je to pro tebe nepříjemné.“ „Kdyby ti to bylo opravdu líto, nedělala bys to,“ odsekla Georgia. „Já jsem se snažila, máti, snažila jsem se,“ beznadějně povzdechla Marlene. Kenneth se vrátil se dvěma kufry a všichni tři se mlčky vydali k oddělení C. I když sestru ujistil o opaku, nebyl si nikdy úplně jistý, jestli cestu zná. Členitá budova mu připomínala letiště: jedno oddělení jako druhé. Každé mělo svoji barvu: oddělení C mělo, pokud si pamatoval, oranžovou, ale zářivkové osvětlení na chodbách odstíny pozměňovalo, takže bylo těžké říct, která barva je která. Jen když byly otevřeny dveře některého z pokojů, dopadalo do chodby denní světlo. Na podlaze bylo linoleum. Bylo absolutně čisté. I přesto zde však byl zřetelný slabý zápach staré moči. Ale věděl, že to patří k prostředí a že Willow Glen splňuje nejvyšší kritéria pro soukromá sanatoria. Když byli v půli cesty chodbou, jedna žena pokročilého věku, uvězněná v pojízdném křesle, chytla Kennetha za rukáv. „Neviděl jste mou peněženku?“ zaječela. „Nevíte, co udělali s mou peněženkou? Někdo mi ukradl mou peněženku. Kde je doktor? Chci vidět svého doktora. Nedovolí mi vidět mého doktora.“ Nevrle se odvrátil. O vteřinu později se začal cítit lépe, to když se blížili k sesterně a dokázal už rozeznat rozzářenou tvář Heather Barstenové. Byla jako maják osvětlující moře sklíčenosti, kterou cítil. Kenneth byl potěšen, že měla to nepříjemné ráno službu právě Heather. Ze všech odborných praktických sester, které sloužily na oddělení C, měl Heather nejraději. Vše na ní bylo jemné. Její jemná, zaoblená tvář s hebkou pletí – nemohlo jí být víc než pětadvacet – byla orámována hebkými černými vlasy. „Dobré ráno, Heather,“ řekl s radostným úsměvem. Heather se také usmála. „Dobré, pane Batesi. Dobrý den, paní Batesová. Ahoj, Georgio. Jsem ráda, že vás zase vidím. Čekala jsem vás.“ Georgia se na ni pokoušela zaškaredit, ale nějak jí to nešlo. Mračit se na Heather bylo z nějakého důvodu příliš náročné.
&
13
POSTEL U OKNA
„Peggy,“ obrátila se Heather na svou tupě zírající, vychrtlou pomocnici, která seděla vedle ní, „vzala bys Batesovy do Georgiina pokoje? Tam, kde je paní Carstairsová. Přijdu se na vás, Georgio, podívat později, až se zabydlíte.“ Peggy je apaticky vedla halou do pokoje C‑18. Dveře byly otevřené. Oknem s krásným výhledem pronikalo polední únorové světlo, které osvětlovalo příjemně zařízený dvoulůžkový pokoj. V posteli u okna podřimovala bledá stará žena. Georgia pocítila krátký záchvěv závisti vůči paní Grochowské, která měla jako jediná na tomto oddělení pokoj sama pro sebe. Ale koneckonců každý věděl, proč tomu tak bylo, a tak ji závist rychle přešla. Paní Grochowská byla příliš hodná, než aby se jí dalo dlouho závidět. Kromě toho, Georgii nevadilo sdílet s někým pokoj. To, co opravdu chtěla, byla postel u okna. Ale vzpomněla si, jakou nemocí paní Carstairsová trpí, a pomyšlení, že se ta nemocná žena možná brzy přestěhuje, ji upokojilo. „Dejte mi vědět, jestli budete něco potřebovat,“ řekla Peggy a odchvátala dveřmi tak rychle, že nestačili ani odpovědět. Kenneth položil kufry na matčinu postel. Georgia se usadila v pohodlné houpací židli, zatímco Marlene mlčky vybalovala její věci. Když bylo všechno pověšeno a uloženo ve skříňkách, Kenneth řekl: „Přijdeme tě navštívit v neděli po kostele. Chceš, abychom přivedli děti?“ „Nevím, proč byste se měli obtěžovat a navštěvovat mě,“ odvětila Georgia, „když vaším hlavním cílem bylo dostat mě pryč.“ Kenneth si nevšímal její poznámky. „Mám ti nechat zavést do pokoje telefon?“ „Už jsem ti řekla posledně, že jsou určitě lepší věci, za které bys mohl utrácet moje peníze.“ „Tak dobrá, pokud budeš něco potřebovat a budeš nám chtít zavolat, můžeš použít telefon ve společenské místnosti.“ Kenneth se sklonil a rychle ji políbil na hlavu. Marlene udělala totéž. Pro oba to byl spíše akt zvyku než náklonnosti. Cestou ven se stavili na sesterně. „Chtěl bych mluvit s Heather,“ vysvětlil Kenneth. „Jsem tak zatraceně zmatený.“
14
&
POSTEL U OKNA
Oddělení C mělo stejně jako ostatní tvar písmene Y a mělo kruhovitou sesternu v místě, kde se spojovaly chodby. Uvnitř místnosti byly pulty a pořadače. Heather seděla za pultem a hovořila se svou pomocnicí. Když na ni Kenneth čekal, letmo pohlédl ke zdi přímo u sesterny. Byla tam pojízdná nosítka, rovná, úzká postel na kolečkách, a na ní uviděl připoutaného vychrtlého černookého mladíka, kterého si pamatoval už z Georgiina minulého pobytu. Ležel tehdy na stejném místě, s rukama ohnutýma dovnitř jako drápy a s pažemi složenými na prsou jako křídla. Pod pokrývkou, která ho zpola zakrývala, mohl Kenneth spatřit jeho hůlkovité nohy, mučivě ohnuté dozadu. Cévka vedla zpod pokrývky k umělohmotnému sáčku, do poloviny naplněnému močí. Kenneth instinktivně odvrátil oči. Křídlo C mělo být pro chodící pacienty, kteří se o sebe uměli alespoň částečně postarat. A toto stvoření přece jasně vyžadovalo úplnou péči. Co tady dělal? Znovu se na něj proti své vůli podíval a poprvé mu pohlédl přímo do tváře. Mladíkovy oči se setkaly s jeho. V tom okamžiku se lekl. Oči, do kterých se Kenneth podíval, byly jako dvě bezedné černé tůňky. Z nějakého důvodu mu připomněly oči beránka, přestože beránkovi se do očí nikdy nedíval. Pln zmatku se odvrátil a byl rád, že pomocnice už odcházela. „Potřebuju s vámi mluvit, Heather. Máte chvilku času?“ zeptal se Kenneth přes přepážku sesterny, která mu sahala asi po pás. „Jistě.“ „Samozřejmě jde o mou matku. Nevyznám se v ní. V průběhu minulého roku se stala značně inkontinentní. Jakmile byla přijata sem, okamžitě se toho neduhu zbavila. Byla suchá jako troud a chtěla jít domů. Ale ve chvíli, kdy jste ji propustili, začala být opět inkontinentní. Proč? Myslíte, že se jen pokoušela nám dokázat, že je schopná se o sebe postarat sama? Přestože ve skutečnosti nebyla? Nebo tady vládnete nějakou zvláštní mocí, která to dokázala? Je v tom nějaké kouzlo?“ Heather se zakřenila. „Bu to,“ řekla, „nebo ono. Ale já bych vsadila na nějaké to kouzlo.“
&
15
POSTEL U OKNA
„Víte o tom něco bližšího?“ vyzvídal Kenneth. „Myslím, že vím. Možná je to proto, že my tady od pacientů nic neočekáváme.“ „Nerozumím.“ „Víte, nám je opravdu jedno, jestli je vaše matka schopna udržet moč nebo ne. A protože je to jedno, je vaše matka svobodná a může být tím, čím sama chce.“ „Pořád tomu nerozumím. Jestli se chce ovládat, proč to nedokáže i doma? Proč se tady chová lépe, když tvrdí, že tu nechce být?“ Heather se na něj podívala se zájmem. „Vy se cítíte vinen, že? Možná že tady vaše matka zůstat chce.“ „Asi vypadám jako blbec, ale nechápu, proč by nám říkala, že tady být nechce, když opak je pravdou.“ „Pro vaši matku by přiznání, že tu chce zůstat, znamenalo převzít za to rozhodnutí odpovědnost. A to je možná to, co nemůže udělat.“ Kenneth se začal usmívat. „Chcete mi namluvit, že je možné, že se naše matka přestala ovládat proto, abychom ji sem umístili, jelikož to je to, co celou dobu chtěla, ale chtěla také, abychom za to my převzali odpovědnost? Vy jste nějaká psycholožka.“ „Ano, je to docela možné,“ řekla Heather. „Ale já nejsem žádná velká psycholožka. Když tady člověk pracuje, začne si všímat, jak staří lidé fungují. Celý život se od nás něco očekává. To může být velice únavné, víte. A někdy může být obrovská úleva, když se na sklonku dlouhého života dostanete někam, kde se od vás neočekává už vůbec nic. Může to být něco jako útočiště.“ Kenneth dostal požadovanou informaci, ale nebyl si jist, že ji strávil. Jak šli chodbou k východu z Willow Glen, řekl Marlene: „Tak, a je to. Tohoto rána jsem se bál. Možná má Heather pravdu. Možná je tady matka svým způsobem spokojená. Ale jestli tohle znamená zestárnout, byl bych rád, abys potom rychle ukončila mé utrpení.“ „Něco jako zastřelit koně se zlomenou nohou?“ zeptala se Marlene s předstíranou vážností.
16
&
