O b j e v u j e m e
z a p o m e n u t é
KARLA SLAVOJE AMERLINGA PRAVIDLA VÝCHOVY SLABOMYSLNÝCH Boris Titzl - Marina Nováková
Příspěvek, který v tomto čísle do rubriky „Objevujeme zapomenuté" zařazujeme, si podle našeho názoru zaslouží čtenářskou pozornost z několika důvodů: Karel Slavoj Amerling (1807-1884) je zakladatelskou osobností české speciální pedagogiky slabomyslných. Ale přes tento nesporný fakt jeho stěžejní dílo z tohoto oboru nebylo u nás vydáno česky. Autor spis „Die Idiotenanstalt des Set. Anna Frauen-Vereines in Prag nach ihrem z w ô l f j ä h r i g e n Bestande vom J. 18711883" napsal německy a takto ho vlastním nákladem krátce před smrtí vydal. Na toto Amerlingovo dílo bylo často odkazováno, ale jeho obsah málokdo znal. Dokonce už v roce 1907 na to upozorňuje i sám Karel Herfort, když v Pedagogických rozhledech /1907, 116/ napsal, že k tomu hlavní příčinu zavdal těžký a nezáživný sloh Amerlingův. Jenže dodává, že jestliže věci znalý čtenář se probere „přes dlouhé věty, plné eizich slov učených, celé stránky a stati bezúčelného fi-
losofování a četná, úplně nesrozumitelná, mysticky psaná místa k vlastnímu jádru ", pak zjistí, že toto jádro je dobré a cenné. Cenného jádra Amerlingova spisu jsme si byli vědomi dávno, jenže jak najít někoho, kdo by se pustil do rozmotávání Amerlingových souvětí a luštění jeho svérázných termínů! Tohoto úkolu se podjala studentka speciální pedagogiky Marina Nováková, která za pomoci svého dědečka, MUDr. Ladislava Tomana, vykonala objevitelský kus práce. Jejich pracovní překlad je východiskem pro každého, kdo se pokusí Amerlingův text - s pochopením pro dobové souvislosti a obsah zapomenutých termínů - přeložit. Otiskujeme jednu kapitolu Amerlingova díla v uvedeném volném překladu, který byl dále redakčně upravován tak, aby text byl nejen srozumitelný, ale aby čtenář získal představu o Amerlingově způsobu vyjadřování. Kromě titulu nebyla ve zveřejňované kapitole upravována terminologie. Je to kapitola - § 10. Pedagogic-
ké cíle, za j e j í ž přeložení se zejména K. I lerfort /1908, 209/ přimlouval. Pedagogické cíle ve výchově slabomyslných, tak jak jeAmcrling prezentuje, ono dobré a cenné jádro mají. Je to zejména chápání výchovy (Amerling ji nazývá pedagogie) mimo vlastní vyučování, neboť o to jde, aby na slabomyslné se výchovně působilo stále a - správně. Amerling se pokouší sjednotit výchovný postup návrhem pravidel, která má vychovatel „idiotů" respektovat. Musíme si být vědomi, že v jeho době byla rákoska uznávaným výchovným prostředkem, proto její nahrazení rozmarýmovým prutem budeme chápat spíš jako dobový kolorit. Amerling však žádá, aby s l a b o m y s l n í ústavní c h o v a n c i nebyli a priori považováni za zlé bytosti a v zásadě odmítá tělesné tresty. Děti zřejmě byly bity tajně (viz 4. bod). Pokud Amerling navrhuje jiné typy trestů, žádá jejich užívání dle povahy případu. Ono pozitivní j á d r o lze najít i v t o m t o p ř í p a d ě : Amerling soudí, že kromě negativních pravidel, zákazů, musí být dána pozitivní pravidla, aby jimi byla slabomyslná mládež vedena a tak se naučila, co v daném čase a za daných okolností dělat, jak se chovat. Z odkazů na problémy ústavní hygieny a hygieny chovanců, jejich zdravotní stav (zmínky o syfilitidě) a z jejich porovnání se současným stavem si asi nejvíce uvědomíme pokrok, který se v ústavní péči udál. Ovšem důsledná kontrola personálu bude zřejmě nutná vždy a Amerling o tom musel vědět své.
Dodejme na závěr, že ústav pro slabomyslné děti (Ústav idiotů) byl založen v roce 1871 a pravým důvodem k jeho založení mělo být překvapivé zjištění, že mezi pěti tisíci choromyslnými v českých zemích je na dva tisíce zanedbaných idiotů a že se v Čechách endemický vyskytuje hromadný idiotismus IHoffmannová 1982,134/. Amerling se řízení ústavu ujal jižjako penzionovaný člověk, který by měl nárok na zasloužený odpočinek po aktivním životě v y p l n ě n é m sny, marnými i úspěšnějšími pokusy a zklamáními. Vzorem mu byl belgický ústav v Ghelu a nenaplněnou touhou možnost vychovávat slabomyslné děti v rodinách, které by na takový úkol byly předem připraveny /Zeman 1928,10/. Patrně první vážný popud, aby se o problém slabomyslných zajímal, dalo Amerlingovi setkávání se s případy idiotů, kteří za ním byli přiváděni „do ústavu hydropatického" v letech 1840-1843. Amerling o tom sám píše v § 21. Terénní vyšetřování idiotů /Die Idiotenanstalt..., s. 54 překladu M. Novákové/. Léčbou pomocí tzv. zavejcování (potní kůry v mokrých zábalech), kterou tam praktikoval spolu s MUDr. J. Spoliem, jim ovšem nemohl pomoci, což Amerling věcně uznal. Naproti tomu Amerling doufal, že výrazným zlepšením materiální situace obyvatelstva se radikálně sníží výskyt slabomyslných osob IČáda 1907,21 /. A než by se tak stalo, nezbývalo než se snažit připravovat slabomyslné chovance k samostatnému životu mimo ústav, jak o tom svědčí Amcrlingovy pedagogické cíle.
Karel Slavoj Amerling: Ústav slabomyslných (Pražský ústav slabomyslných ženského spolku s v. Anny vletech 1871-1883)
§10. Pedagogické
cíle
Jak známo, nemůže se obyčejná škola zabýval vedením chlapců a děvčat, pedagogii. Vyžaduje jen, aby vychovávaní během pár hodin vyučováni (5-7 hodin) ho byli s užitkem účastni. Doma mají rodiče dalších osmnáct hodin za úkol vychovával, a to tím více ty, kteří již od přírody, jako idioti, jsou nevychovaní. Když normální rodiče maji velmi málo vloh k výchově zdravých děti, co si maji teprve počít s idioty. A když se částečně dopouštějí chyby rozmazlování, částečně používají tvrdé a zvrácené prostředky, o to méně tomu rozumějí sourozenci, učitelé, služebnictvo, lidé a děti z ulice. Mnozí pracuji, i když ne úmyslně, na tom, aby tento typ dětí ještě víc zkazili. Chceme-li horlivým vychovatelům poskytnout poučeni, je to záležitost velmi pochybná, neboť vychováváni idiotů dokonce ve vyhledávaných ústavech je velice rozdílné, aby kandidáti vychovatelství mohli vystačit se všeobecnými pravidly. Nezbývá tedy nic jiného, než tento druh děti umístit v ústavu pro idioty, kde po pěti až šestiletém pobytu se buď po zlepšeni mohou vrátil do otcovské péče, nebo mohou najit obstojné zaměstnáni v řemeslné dílně pod vedením dobrosrdečného mistra. Děvčata jsou po svém zdařilém vychováni v ústavu pro idioty lépe pou-
žitelná, chlapci potřebují spiše hospodářské kolonie nebo (nějakou formu - pozn. překl.) regionální péče. Hlavní pravidla, která vychovatel idiotů má respektovat, znát a vždy neúnavně používat, jsou následující: 1) Nikdy ty stejné (chovance - pozn. překl.) nepokládat za potenciálně zlé bytosti a nikdy také je nepovažovat za zasluhující stejný trest jako normální děti. Nikdy se nesmíme na chovance zlobit, svoje rozčilení případ od případu stupňoval a konečně propadnout v zlost. 2) Nikdy je nesmíme tělesně trestal, neboť by se to projevilo zvýšenými náklady na léky a dlouhodobým ležením na pokoji nemocných. 3) Musime-li ale k trestu přistoupil, tak mějme vždy škálu trestů před očima a užijme jich podle míry s mnoha úvahami a podle okolnosti. Nikdy nesmíme jednomu vše dovolovat a jiného za totéž trestat. Najděme si 10 - 20 - 30 mezistupňů, jako jsou půst, jupka (patrně svěrací kazajka pozn. překl), komůrka, a používejme je podle času a okolnosti. 4) Každé tajné uhození působí dlouhotrvající modročervené, černé, pomalu se měnící ve žluté skvrny, zhmoždění. 5) Ve dne v noci nevěřme zlozvykům děti, taháni šatů, knoflíků, cupováni plátna, punčoch, zaváděni do úst a polykáni listí, dřeva a dokonce střepů skla, hřebíků, kamínků, peckového ovoce, niti, provázků. kusů šálku, všeho, co později těžce konečníkem, často jen mechanickou nebo chirurgickou pomoci odchází, a na co mohou ošetřovatelé jen čekat.
6) Děti si dělaji nebo shromažďuji Izv. skladiště (magazíny), např. kousk\> dřívek, slámu, brka, semena, kamínky, které odevšad jako sokol již z dálky vidíte, přes ně zakopáváte, které ony drží v ruce, v taškách nebo křečovitě mezi stehny, až se z toho potí, dokonce je drží i při odchodu do postele a při spaní, takže je odstraňujeme při bezvědomí, či obracíme jejich pozornost k jiným věcem a nahrazujeme tuto jejich činnost obdobnými hrami z malých stavebních kostek. 7) Poskytneme-li jim hračky, tak je učíme šetrnosti, ukazujeme kazisvětům škody, které udělali, vedeme je k opravám hraček v ústavních dílnách, upozorňujeme je na rozsáhlost dodatečných oprav, jejich cenu a nutnost být vděčný za ty hračky, které samy stvořily. 8) Rozmarýnový prut se může tu a tam objevit jako napomenuti, stejně jako připravená svěrací kazajka, kterou však, když ji musíme použit, vážeme s oběma rukama dozadu na záda, abychom vpředu netísnili hrudník, ale také (podle potřeby) můžeme jednu ruku vázat dopředu a druhou dozadu na hřbet. Kožené rukavice bez prstů (palčáky) pomáhají proti cupováni, proti stálému okusováni nehtů, jakož i proti častějšímu okusováni nikou (až se časem vytvoří mozoly) nebo proti kousání až do krve, což někteiým idiotům působí, když ne rozkoš, tak alespoň uspokojeni. 9) Vykytuje-li se časté sliněni (salivace), je nutné připevnit na krk biyndáček, aby nebyly všechny šaty vpředu mokré a nepříjemně páchnoucí. U kongenilálnich syfilitiků se snažíme zabránit dráž-
děni patra prsty nebo jinými pevnými předměty. Mnohé chemické prostředky jsou zčásti bez účinku, zčásti dokonce nebezpečné. Syfilidy si musí všímat ústavní lékař. 10) Ve dne v noci se musí přísně dodržovat vybízeni na nočník, posazeni na něj, jinak se nevyhneme vše amoniakem, hydrothionem, a kyselinou octovou infikující a promočujicí tekutině s plynnými zplodinami. Tím bychom připravovali spíš ovzduší pro tyfus, nemocniční sněť, mršinu, furunkuly a epidemické choroby, které maji o to větší dopad, že idioti nemají žádnou zdravou krev a také žádnou správně asimilujíci tkáň. Proto musí lékař a ředitel své ošetřovatele a opatrovnice v noci často a včas překvapit, aby zkontroloval včasnost jednání při udržováni čistoty. Využívá-li se inspekce málo, zmíněná péče není dodržována. 11) Také Izv. malá a velká černá komora má někdv dobré účinky. Pokud je správně použita, vykazuje dlouhodobé dobré výsledky. Záleži ale na individuálním posouzení pohnutek a stavů jedinců a na typu jejich nezpůsobu, jaký způsob nápravy má být u nich zvolen. Psychiatr má zvolit správné prostředky podle cíle a času, dokonce i delší procedury. 12) Strašeni čerty a duchy je nutné zcela zakázat. A co se týče svatých Mikuláše a Prokopa stačí, když je uvidí na obrazech a jako sochy v kostelich a kaplích. Večerní strašeni Mikulášem a čertem postrádá jakoukoli etiku a profanuje pravou lidskou poezii, která transcendentní dovede objasnit jen symboly.
Všechno, o čem jsme doposud mluvili, je u mládeže důležité, a dokonce u celých národů, kupř. u Židů, kdy bylo nutno deseti přikázáními vytvořit negativní, zakazující pravidla. Ale u správné pedagogické výchovy musí být dána i pozitivní pravidla, aby se (chovanci ústavu - pozn. překl.) je naučili a věděli, co mají ve své činnosti denně podle času, stárnuti a okolnosti vlastně dělat. 1 u idiotů musí vždy spolu postupovat teorie, estetika a praxe s ohledem na věk. Také se nikdy nemá zapomínat na sv. Trojici, neboť výchova je nejen záležitostí elementární ale i božskou. Literatura: Amerling, K. S.: Die Idiotenanstalt des Set. Anna Frauen-Vereines in Prag
nach ihrem zwolťjahrigen Bestande vom J. 1871-1883. Prag 1883. Fond K. S. Amerling, Literární archiv Památníku národního písemnictví Praha. Čáda, F.: Paedagogické názory Amerlingovy. Posel z Budce, XXXIX, 1907, 1, s. 2-5, 2, s. 20-23, 3, s. 39-40, 4, s. 55-57, 6, s. 86, 7, s. 102-103, 8, s. 117-118, 9, s. 134-136, 10, s. 149151. Herfort, K.: Dr. Karel Amerling. Pedagogické rozhledy, XXI, 1907/1908. 1, s. 1-6, 2, s. 109-116, 3, s. 209-215. Hoffmannová, E.: Karel Slavoj Amerling. 1. vyd. Praha, Melantrich 1982,284 s. Zeman, J.: Z korespondence MUDr. K. S. Amcrlinga. Úchylná mládež, IV, 1928, 1-2, s. 1-18.
