Karel Marx, celým jménem Karl Heinrich Marx (* 5. května 1818 v Trevíru, † 14. března 1883 v Londýně), německý filosof, publicista a ekonom, spoluzakladatel mezinárodního dělnického hnutí a klasik socialismu. Marx se narodil v úřednické rodině, otec, soudní rada Heinrich Marx pocházel z významné rabínské rodiny (pův. Hirschel Marx Levi), konvertoval dva roky před Karlovým narozením k protestantismu. Marx studoval práva v Bonnu (od roku 1831), později přešel do Berlína, kde svá studia rozšířil na filosofii a dějiny, v roce 1841 promoval na universitě v Jeně a stal se doktorem filosofie (disertační spis: Rozdíl mezi demokritovskou a epikurejskou přírodní filosofií). Od roku 1842 působil jako redaktor Rheinische Zeitung für Politik, Handel und Gewerbe; list byl 1. dubna 1843 zakázán. Téhož roku odchází do Paříže, kde začíná spolu s Arnoldem Rugem (1802–1880) vydávat Deutsch-Französische Jahrbücher. V letech 1843 a 1844 vznikají v Paříži první výrazné texty, ve kterých Marx rozvinul svojí kritiku buržoazní společnosti jakožto třídní industriální společnosti. Marx se v této době seznamuje a vyrovnává s francouzským socialistickým myšlením a zároveň se ve spisech Svatá rodina a Německá ideologie vyhraňuje vůči německému mladohegeliánství, ze kterého intelektuálně vzešel a do jehož širší souvislosti celek jeho díla patří. Právě v souvislosti s polemikou s mladohegeliánstvím se začíná rozvíjet Marxova budoucí celoživotní spolupráce s Friedrichem Engelsem (1820–1895). Po neúspěchu Deutsch-Französischen Jahrbücher spolupracuje v letech 1844–1845 s redakcí německého exilového týdeníku Vorwärts! Novinářské polemiky a teoretické spisy o socialismu přerůstají organicky v organizačně politickou práci – v roce 1846 zakládá Marx s Engelsem v Bruselu Kommunistische Korrespondenz-Komitee, představující pokus o založení centrály vznikajícího dělnického revolučního hnutí. V roce 1847 spolupracuje se Svazem spravedlivých (Bund der Gerechten) založeným německým revolučním socialistou Wilhelmem Weitlingem (1808–1871), prosazuje přejmenování této skupinky na Svaz komunistů (Bund der Kommunisten). Pro potřeby Svazu vzniká proslulý Komunistický manifest, vydaný v předvečer revolučních událostí roku 1848. V průběhu německé revoluce se Marx vrací do Německa a vydává Neue Rheinische Zeitung. Tento „orgán demokracie“, jak měl deník v podtitulu, vyšel naposledy 19. května 1849. Marx vzápětí odchází do emigrace (zároveň je Pruskem vypovězen a zbaven občanství). Nejprve se vrátil do Francie, ale i odtud byl vypovězen. Nakonec se usadil v Londýně, kde se živil žurnalistikou, po dlouhá léta byl londýnským dopisovatelem New York Tribune (do roku 1865), a jeho materiální poměry příležitostně vylepšovala Engelsova finanční výpomoc,
pocházející ze zisku rodinných podnikatelských aktivit. Od roku 1859, kdy publikoval spis Ke kritice politické ekonomie, pracoval po zbytek života především na svém největším ekonomickém díle, Kapitálu. Nadále pokračoval v politicko-organizační činnosti, v roce 1864 se podílel na vzniku I. internacionály (Mezinárodní sdružení pracujících), aktivně vedl frakční boje s anarchisty na jedné a anglickými trade-unionisty na druhé straně, aby tento boj o čistotu linie německého komunismu vedl nejprve k neschopnosti Internacionály k vést nějaké koordinované akce, posléze k jejímu zániku (fakticky 1872, formálně 1874). Aktivně se také účastnil při politické organizaci německého dělnického hnutí, spolupracoval s Ferdinandem Lassalem (1825–1864) a jeho Allgemeines Deutsche Arbeiterverein, později spolupracoval s Wilhelmem Liebknechtem (1826–1900) při založení německé sociální demokracie (Sozialdemokratische Arbeiterpartei 1869, od roku 1875 po sjednocení s lassalovským Allgemeinen Deutschen Arbeiterverein znovuzaložena jako Sozialdemokratische Partei Deutschlands, dnešní SPD). Zemřel v Londýně roku 1883. Marx uchopil originálním způsobem hegelovsko-feuerbachovský pojem odcizení. Jestliže Ludvík Feuerbach (1804–1872) využil Hegelovy pojmy odcizení a rozdvojení k radikální, humanisticko – ateistické kritice náboženství, ve které interpretoval boha jako odcizenou a zfetišizovanou představu člověka o sobě samém, Marx uplatnil podobný přístup i na tržní vztahy. V Ekonomicko-filosofických rukopisech z roku 1844 tak provádí rozbor pojmu zboží a hodnoty, aby z této jednoduché kategorie došel ke konceptu lidské existence vystavené odcizení základní antropogenní činnosti, práce, k odcizení lidskosti člověka redukovaného na pouhou pracovní sílu a konečně odcizení společenských vztahů, výrobních a tržních, které již lidé nechápou jako něco, co sami vytvářejí svojí činností, ale jako to, co proti nim vystupuje jako přírodní nutnost. Originální rozvinutí hegelovského východiska umožnilo Marxovi napsat dodnes znělou a působivou kritiku lidské existence v moderní, industriální společnosti, zároveň zde ve formě hegelovského metodologického dědictví vystupuje nejproblematičtější motiv celého Marxova životního díla. Společenský vývoj je pochopen jako dialektický boj protikladů, ve třídní společnosti tedy jako střet dvou protikladných tříd určité epochy. Tento rozpor se – stále v hegelovském duchu – musí plně rozvinout, protiklady se musí vyjádřit ve své nejvyhraněnější podobě. Rozvoj buržoazní, industriální společnosti je tak určován protikladem kapitálu a práce, buržoazie a proletariátu a zostřování protikladu se projevuje jak stále se zrychlující likvidací či snížením významu ostatních tříd, tak – a to je v naší souvislosti důležitější – stále důslednějším vylučováním proletářů ze všech vztahů občanské společnosti, kromě vztahů
pracovních. Nejodlidštěnější a nejdeficitnější forma lidské existence v rámci buržoazní společnosti, proletář, se ale zároveň stává nositelem pokroku, proletářské sebeuvědomění a proletářská revoluce mají vést k vytvoření nové beztřídní společnosti (ve které zanikne třídní boj právě proto, že proletáři nemohou ztratit než své okovy a nemohou se osvobodit jinak, než osvobozením celé společnosti – proletář musí přestat být proletářem, musí si osvojit celek lidské kultury, ze kterého byl v rámci industriální společnosti vytlačen, aby se osvobodil; proletářská společnost je v rozvrhu těchto Marxových úvah nesmysl). Tento motiv byl udržitelný v době, kdy Marx psal, vyjadřoval tendence a obavy, které raný rozvoj industriální společnosti opravdu vyvolával. Pozdější vývoj ho ovšem empiricky vyvrátil, tendence k dehumanizaci a vylučování proletářů začala být vyvažována tendencí k začlenění pracujících do občanské společnosti a tato druhá tendence ve vyspělých zemích postupně převládla. Zjevná je ovšem i teoretická problematičnost zmíněného Marxova motivu. Buržoazní občanská společnost, tak jak se plně rozvinula ve velkých buržoazních revolucích 18. století ,rozložila člověka na dvě abstraktní, umělé postavy, na politického občana (citizen) a na racionálně kalkulující individuum sledující své zájmy, vlastníka (bourgeois). Právě toto rozdělení umožňuje Marxovu úvahu o pozici proletáře, který je vlastníkem pouze své pracovní síly. Jeho situace ovšem není při odtržení politické a ekonomické sféry společenského života chápána jako něco nespravedlivého a morálně pobuřujícího, protože to, co ho de facto vylučuje jak z podílu na kultuře, tak na politickém životě je chápáno jakožto „svět potřeb, práce, soukromých zájmů, soukromého práva“ chápáno jako něco, co je dané a neměnné, „jako k předpokladu, který není dál odůvodňován, čili jako … přirozené základna“. (K židovské otázce, 1844). Jenomže Marx toto kritizované rozdělení sfér občanské společnosti do jisté míry přijímá, když klade důraz na ekonomické vztahy jakožto určující a tedy pouze onu „přirozenou základnu“ lidského společenského života vtahuje do vývoje a historie, ale ponechává jí její přirozený charakter. Tato teoretická nedůslednost umožnila Marxovi uvažovat o zákonitostech společenského vývoje, které měly mít charakter přírodních zákonů a „které působí a prosazují se s železnou nutností.“1 a nesporně poskytla Marxovu dílu nebezpečně velký a snadno zneužitelný ideologický potenciál. Umožnila totiž hlásat proletářskou revoluci a vznik beztřídní, komunistické společnosti jako něco, co se odehraje neodvratitelně a co lze s vědeckou jistotou předpovědět. Marx sám ovšem v této pasti vlastní koncepce nikdy plně neuvízl. Primát ekonomických vztahů vůči společenskému vědomí neuplatňoval mechanicky či redukcionalisticky, v jeho textech o francouzské politice (Třídní boje ve Francii, 1850, 18. Brumaire Ludvíka 1
Karel Marx, Kapitál I., Praha 1978, s. 16.
Bonaparta, 1852) vidíme při práci autora, který svoje teoretické východisko používá k hlubšímu pochopení konkrétních politických událostí, nikoliv ke zpochybnění významu politické sféry, a to snad nejnápadněji vystupuje v Občanské válce ve Francii (1871). Cum grano salis se Marx nikdy nedopustil těch chyb, které byly později příznačné pro jeho následovníky a epigony. X2 Výběr z díla: 1844: Zur Kritik der Hegelschen Rechtsphilosophie; česky Ke kritice Hegelovy Filosofie práva (úvod) 1844: Zur Judenfrage; česky K židovské otázce 1844: Ökonomisch-philosophische Manuskripte aus dem Jahre 1844; česky Ekonomickofilosofické rukopisy z roku 1844, Praha 1961 1845: Die heilige Familie oder Kritik der kritischen Kritik. Gegen Bruno Bauer & Consorten.; česky Svatá rodina 1845/1846: Die deutsche Ideologie; česky Německá ideologie 1847: Misère de la philosophie. Réponse à la philosophie de la misère de M. Proudhon; česky Bída filosofie. Odpověď na 'Filosofii bídy' pana Proudhona 1848: Manifest der Kommunistischen Partei, spolu s Friedrichem Engelsem; česky Komunistický manifest 1850: Die Klassenkämpfe in Frankreich 1848–50; česky Třídní boje ve Francii 1852: Der achtzehnte Brumaire des Louis Bonaparte; česky 18. brumaire Ludvíka Bonaparta 1857/1858: Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie; česky Rukopisy Grundrisse, Praha 1971–1974 1859: Zur Kritik der politischen Ökonomie; česky Ke kritice politické ekonomie 1863: Theorien über den Mehrwert, česky Teorie o nadhodnotě 1867–1894: Das Kapital. Kritik der politischen Oekonomie; Kapitál, Praha 1923–1927, nové vydání Praha 1978–1980 Band 1: Der Produktionsprocess des Kapitals. Band 2: Der Circulationsprocess des Kapitals. Band 3: Der Gesammtprocess der kapitalistischen Produktion. 1871 :Der Bürgerkrieg in Frankreich. Adresse des Generalrats der Internationalen Arbeiterassoziation an alle Mitglieder in Europa und den Vereinigten Staaten; česky Občanská válka ve Francii 1875: Kritik des Gothaer Programms; česky Kritika Gothajského programu
X3 Díla, u jejichž českého překladu není uveden rok vydání, nalezne čtenář v: Karel Marx, Bedřich Engels, Spisy, 39 sv., Praha 1956–1975
