1
Karel Kýr
HROZNATŮV SLIB Příběh o založení kláštera Teplá
2
COPYRIGHT Autor: Karel Kýr Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou 2013
ISBN: 978-80-87856-33-8 (epub) 978-80-87856-34-5 (mobi) 978-80-87856-35-2 (pdf)
3
PŘEDMLUVA Málokteré z míst spjatých s historií naší vlasti má dodnes tak fascinující, působivou atmosféru, jakou si přes všechny neblahé zvraty osudu uchoval tepelský premonstrátský klášter s chrámem, bývalou školou, lékárnou a útulkem pro pocestné. Zlomky osudu zakladatele kláštera, pozdějšího probošta Hroznaty, mě inspirovaly k napsání příběhu, jehož děj se odehrává před více než osmi stoletími. Dobu, v níž se odehrává náš příběh, charakterizovaly fanatické boje velkých křížových výprav, rytířské turnaje a velké slavnostní lovy – tady všude se uplatňovala statečnost a brutální síla. Současně ale byla nepsaným zákonem i něžná poetická služba lásce, jež odhalovala opačné lidské vlastnosti, mužskou zdobivost a zženštilost. „Svaté války“ podstatně rozmnožily počet nižší šlechty a pomohly rytířům k vojenské kariéře, k získání pozemků, k poznání dalekých krajin, a tím i k určitému rozhledu a společenskému vzestupu. Již kníže Boleslav I. svým řádem stařešinským dal podnět k rozdělení země na úděly. Úděly se pak rozdělovaly na župy. Župy, základ veškeré správy zemské byly sídly jednotlivých plemen a skládaly se z většího nebo menšího počtu vesnic, zpravidla sídel rodů. Středem župy byl hrad, sídlo náčelníka celého plemene, žup, nebo vejvody, shromaždiště župních sněmů, sídlo svatyně a v dobách válečných útočiště lidu. Župan spolu s rodovými náčelníky tvořil sbor, jemuž náležela správa všech župních veřejných záležitostí. Župy se staly polickými okresy, v jejichž čele byli potom zeměpanští úředníci, vykonávající správu jménem knížete. Župané dosáhli časem dědičnosti svého úřadu. Byli jádrem zemské šlechty – zemanů, lechů, byli správci, soudci i vojevůdci žup a spolu s rodovými náčelníky-vladyky se scházeli na župních shromážděních. Tak tedy bylo v Čechách v době našeho příběhu, v době, kdy věnce vysokých hor a tmavých lesů tvořily kolem naší vlasti těžko průchodnou hradbu...
4
KAPITOLA 1 Na pokraji hlubokého lesa stála vesnice s nemnohými statky roztroušenými po údolí, stráni, u potoka. Každý hospodář si vystavěl obydlí u svých pozemků. Jenom kaplička na mýtině a malý zvon na vidlicovém sloupu byly pojítkem všech chalup. Poblíž lesa se nacházelo stavení největší, ze všech stran obezděno jako hrádek. Pro početnou Někrasovu rodinu nestačil jeden domek – vedle sebe v lásce žily tři pokolení. Stařešina, hlava rodiny, vystavěl pro syna a vnuka vedle ještě jedno stavení. Jen dvůr, ke kterému byla obrácena okna všech tří světnic, měli všichni společný. Nejstarší Někrasa dosud vládl v rodině i v domě. Byl to již bělovlasý stařec, ale ještě zdatný. Sice už nepracoval, ale jako nejstarší vládl celým majetkem a rod až po nejmladšího pravnuka ho musel poslouchat. Všichni pracovali společně, stůl byl společný, poslušnost neomezená. Taková byla tehdy hospodářství v celých Čechách. Rozvoj rodiny byl omezen, páni nedovolili se stěhovat z místa na místo. Není tedy divu, že Pavel, bratr nejstaršího Někrasy, raději odešel z domu a dal se k vojsku. Ne na jeden rok, nýbrž na celý život. Potloukal se zpočátku po dvorech českých vladyků, kde zastával službu zbrojnoše. Byl to tehdy ohnivý mladík, měl popudlivou povahu a nerad by poslouchal staršího bratra, který se podle stařešinského práva stal hlavou rodiny. Pod rodnou střechou by jinak jistě došlo k půtkám a rozbrojům. Starý Někrasa nevěděl přesně, kolik mu je let. Věděl by to, kdyby uměl počítat přes padesát. Své stáří měřil podle vysokých topolů, které sázel na zápraží, aby k sobě stáhly blesky a stavení chránily. „Předhonily jste mne znamenitě,“ oslovoval je často nahlas. „Vy do výše, já k zemi. Ale ještě bych mnohého mladíka předběhl a na posledních kolbách jsem čtyřicátníkovi z ruky vyrazil oštěp.“ K večeru se všichni vraceli do rodné chalupy z polí, zahrady a lesů. Široká vrata se nestačila otáček ve veřejích. Výrostek, oblečený v krátké a ne zrovna čistotou zářící suknici, přiháněl dobytek. Na dvoře zapráskal bičem a o zvířata se více nestaral. Usedl pod lípu a začal vyřezávat ozdobu na násadu biče. To už přicházel starší bratr Joza a v ruce svíral hák, kterým se kypřila půda. Před ním rozvážně kráčel tlustý vůl Joza si vesele pohvizdoval milostnou píseň. Když pásl, přes pole rozmlouval s dívkou svého srdce tak hlasitě, že se
5
to v lesích ozývalo ozvěnou. Ve dvoře pustil Joza zvíře do chléva a zamířil k lípě, kde pasák, nejmladší syn mladého Někrasy, seděl a vyřezával. ,,Co to děláš, Luboši?“ Chlapec se obrátil k bratrovi a místo odpovědi ukázal na rozdělanou násadu. „Pěkný had. Jenomže je příliš slabý a dlouhý,“ řekl Joza. Když viděl, že pasákovi pochvala zalichotila, snažil se vytknuté chyby zamluvit slovy: ,,Ale líbí se mi. Povedl se ti.“ Pozornost obou se obrátila k novému příchozímu. Byl to sám mladý hospodář. Vracel se z lovu. Dva ohaři se hnali před ním, přeběhli celý dvůr, vyplašili všechny slepice, krůty i pyšného kohouta vyhnali na kůl, u kterého byli přivázáni koně. Pasák i oráč rychle zamířili k otci, podsaditému muži v drsné, pevné říze, kabátci podšitém liškou a ve vysokých loveckých botách. Na širokých plecích mu visel luk, u pasu se mu houpal vykládaný toulec vedle širokého loveckého nože s lesklou rukojetí. Ani lovecká trubka nechyběla. Ale ničeho z toho si synové nevšímali, i když otcova výzbroj byla jejich touhou. Zraky obou hned padly na kořist, kterou přinášel na zádech a připevněnou k opasku. Několik pernatých ptáků, zajíců a mladou srnu. „Dnes jsem mohl dostat vlka. Táhnou k nám, a co nevidět některého uvidíme. Zima je zažene až ke stavením.“ Zatímco synové sundávali kořist a bedlivě ji prohlíželi, vyšel na dvůr i starý Někrasa. Býval výborným lovcem a ještě nyní, i když se mu ruka již třásla, málokdy chybil. „Povídáš, že jsi viděl v lese vlka?“ „Nedaleko vysoké skály, tam, kde se sbíhají stezky. Běda samotnému poutníku. Ti by se do něho dali.“ „Vlk za humny uprostřed podzimu je neklamné znamení, že u nás nebude mnoho blahobytu,“ řekl starý Někrasa. „Letos se nám nedařilo, úrodu jsme měli nevalnou. Vždy, když jsme nezvaného hosta uviděli v lese tak brzy, dostavily se časy, od jakých nás chraň Bůh blahodárce! Někdy přišel mor, jindy hlad, v jinou dobu hrozila válka.“ „To je krásná srnka,“ pochvaloval starší syn. „Podobnou jsem ještě nedostal.“ „Kdyby nebylo té zvěře,“ vzdychl mladší Někrasa, „ani bychom se neuživili. Ještě že v lesích člověk nějaký ten kus uloví a na několik dnů je maso.“ „Jiného nám lesy nedají,“ pokýval hlavou starý Někrasa. „Paliva nespotřebujeme ani tolik, co spadne suchých větví ze stromu. Lesní stromy pohnijí, houby uschnou. Kdybychom měli místo těch lesů více orné půdy! Půjde-li to takhle dál, tak nás lány oseté po stráních a údolích těžko uživí. Největší díl půdy zabírají lesy. Jsou nám sice ochranou před nepřítelem, ale živí dravou zvěř a letos nám přinesly mnoho dešťů, že osení z té velké vláhy pohnilo.“
6
Starý Někrasa měl špatné posluchače. Pasák odnášel srnu a Joza si vybíral nejkrásnější ptačí pera za klobouk. Mladý hospodář však nebyl s otcem stejného smýšlení. Nadevše si cenil les. V lese lovil od rána do večera, starost o pole ponechával synům a hospodářství starému otci. Les byl jeho životem, zdálo se mu, že by bez něho nemohl žít. Starý Někrasa se rozhlédl po okolních stráních a rovinách. Všude je obklopoval hustý les a jen řídká místa po vykácených stromech byla oseta. „Už asi s tou myšlenkou půjdu do hrobu. Příliš lesů a vod našemu kraji škodí. Ubírají nám půdu.“ Pasák zaslechl, že dědečkova nepřízeň je zaměřena také na rybníky. A tak si dovolil pronést otázku: „A kde by potom žily ryby, kdyby nebyly rybníky?“ Luboš byl horlivým rybářem. Chytal v okolních rybnících, kterých byl nadbytek. „I ty rybníky, bažiny a močály jsou nám více na škodu než k užitku,“ odpověděl Někrasa. „Co z nich máme. Ryby v nich ani nepochytáme, v bažinách se množí plazi a mokřiny přinášejí nemoci. Kdybych byl bohatým pánem a mohl ze svého věku odečíst několik let, hned bych začal vysušovat bahnitá místa a nadělal bych z nich úrodná pole.“ Starý Někrasa u lípy osaměl. Mladí se nemohli odloučit o kořisti, kterou mezitím odnesli do domu. Stařec jako by ani nepozoroval, že je sám uprostřed dvora, kde se zelenalo několik sedátek z drnů. I když ho musel celý rod poslouchat, syn s jeho názory nesouhlasil. Starý Někrasa prozíravým okem pozoroval, že lidem v tomto koutu Čech nedostačuje k výživě dosavadní půda. Často upomínal jak domácí, tak sousedy, aby co nejvíce rozšiřovali území s ornou půdou. Ale narážel na houževnatý odpor. Lovy v lesích byly oblíbenou zábavou a vlastnící odmítali kácet stoleté duby, buky a smrky. Majiteli lesů v celém širokém okolí byli páni z Teplé. Ani ti nebyli Někrasovým myšlenkám nakloněni. A obyvatelé dědin neměli odvahu ani možnost, aby své území zvelebili. Starý Někrasa, muž velmi zkušený, pozoroval již velmi dlouho poměry v tomto kraji. Obyvatel přibývalo a on dobře věděl, že nynější půda nemůže poskytnout výživu všem. Ale nevěřili mu, poukazovali na zvěř, ryby, na lesní plody, na všechno, co je až dosud živilo. „A nepřítel by k nám měl volnou cestu,“ namítali ještě sousedé. „Lesy nás přece chrání, jsme zde v ústraní. Do Teplé je daleko a kdo ví, vzalo-li by nás panstvo v ochranu a otevřelo nám bránu, kdyby sem vtrhl nepřítel.“ „Proti nepříteli se musíme jinak opatřit,“ odpovídal starý Někrasa. „Že by nás pak Sezima kdy odehnal od bran, když jsme potřebovali pomoc – to nikdo nepamatuje. Jeho nástupce bude jistě stejně dobrým ochráncem našeho jmění a životů.“
7
Přišel-li mor a v Nezdicích byli osamoceni, odkázáni jen na sebe, stejně jako v jiných vzdálených dědinách, a izolováni nepropustnými lesy, pak všichni dávali za pravdu starému Někrasovi. Že je třeba, aby se spojili, sjednotili. Jakmile však nebezpečí minulo, vše zůstalo při starém. Někdy se neurodilo, pole nedalo žádné obilí a časem se dostavil i hlad. Tu Někrasa posílal sousedy na lov do zavátých lesů a krajiny plné dravé zvěře, na zamrzlé rybníky a bažiny. Opět mu dávali za pravdu, ale sotva přišlo jaro, na všechny sliby zapomněli. Nikdo na lesy nevztáhl ruku, hvozdy šuměly stále stejně, vodní hladiny se leskly, rákosí bujelo tam, kde chtěl Někrasa zasít pšenici nebo jiné druhy obilí. Jeho hlas zůstával hlasem volajícího na poušti. „Až zase přijde nouze, až budete umírat hlady, pak si vzpomenete na moje slova, ale bude pozdě. Proč neposlechnete, proč nemyslíte na budoucnost? Proč trváte na starých zvycích, proč se vám zdají být moje rady pošetilé?“ Na západě se ukázala červená záře, která rudla až do krvava. Někrasa se na tu stranu podíval a vzpomněl si na všechna přání, kterými se před chvílí zabývala jeho mysl. Jeho pozornost byla upoutána neobyčejným jevem. Již dávno nehořel západ tak rudými červánky. „Jen aby to nebylo zlé znamení, které věští nešťastné budoucí dny,“ řekl tiše. „Válka nebude, v zemi je pokoj. Jen aby sem nezavítal nevítaný host.“ Někrasa svolal domácí na dvůr, aby se podívali na rudou záplavu na západě. Dávno takovou nikdo z nich neviděl. Neklamné znamení neblahých budoucích dnů. „Jako by hořel západ a všechny dědiny kolem.“ „Hrozné znamení!“ Z tohoto úděsného divadla dostali všichni strach. Luboš vyběhl na blízký vrch, aby lépe viděl, starého Někrasu obklopili domácí, jako by u něho hledali ochranu. Vzadu stál nejmladší syn, nedávno ženatý, se svou chotí, rovněž poděšenou a vystrašenou. Skláněla hlavu s lesklou čelenkou na manželovu hruď. „Jen aby to nebylo znamení války,“ řekla mladá žena a podívala se bojácně na manžela. „Neboj se, teď je v Čechách klid. Vojvoda se také nikam do pole nestrojí a za chvíli začne zima. Kdybych přece jen někdy musel do války, vrátil bych se jako vítěz.“ „Prosím tě, Mikeši, ani mi to nepřipomínej...“ „Teď mě miluješ, pak bys na mne byla hrdá.“ Záplava neustávala, ještě více rudla a divákům se oči zalévaly slzami. Někrasa si musel několikrát přetřít obličej rukávem. Zakýval hlavou a přemýšlel, co by to neobyčejné znamení mohlo znamenat. Také ze sousedních stavení lidé vybíhali a nevysoký pahorek byl brzy obklopen diváky.
8
„Jsme v rukou božích,“ pronesl konečně stařec pevným hlasem. „Jak s námi Hospodin naloží, tak se stane. Co by to bylo platné, kdybychom se dívali jen na záři a ruce složili do klína. Musíme dále pracovat, plnit své povinnosti, aby nás ohlašované neštěstí nepřekvapilo. Zvláště je zapotřebí, abychom se zaopatřili na zimu.. Bude dlouhá a krutá, nikdo se z domu nedostane...“ Kolem Někrasy byl brzy hlouček statných hospodářů, mladých i starých. Seběhli se zeptat, co si myslí o tom znamení nejstarší a nejrozumnější z Nezdic. „To znamená, že nastane dlouhá zima,“ odpověděl Někrasa. „Zásobte co možná nejvíce.“ „Neurodilo se, s chlebem nevystačíme...“ „Opět dochází na moje slova. Máme málo polí, nemůžeme se už uživit. Lesy zabírají mnoho místa. Dokud zde nerozšíříme ornice, bída často zaklepe na dveře a nastane hlad.“ „Chraň nás, Bože!“ zaúpěla bělovlasá stařena, Někrasova žena. Její slova opakoval v davu druh za druhem.
9
KAPITOLA 2 Na hradě Teplá bylo rušno. Hradní strážci v nových krunýřích a s vycíděnými přilbicemi procházeli přes veliké nádvoří, po hradbách a mezi branami, které byly otevřeny dokořán. Vše bylo svátečně přioděno. I havrani na věži jako by krákali docela zvláštním, slavnostním hlasem. Na nejvyšším cimbuří vlály prapory a přední bránu krášlilo zelené chvojí. Hradní kaple, otevřená od rána, byla vyzdobena koberci z pánových komnat. Všechny ruce pilně pracovaly, jenom zbrojnoš Ryzek seděl na široké kamenné lavici u věže. Od lesů foukal sice silný vítr, ale Ryzek byl dosti otužilý, než aby se bál mrazivých větrů, třebaže řezaly do kostí. Měl na sobě sváteční kabátec, trochu opelichaný, kdysi podšitý lištinou, a po boku mu visel široký a těžký meč. Všechnu starost o vyzdobení a okrášlení kaple a celého hradu ponechal mladším druhům. Postaví se do čela až v boji, kdežto takové titěrné práce mu prý padají z ruky. Ryzek byl nejstarším zbrojnošem v hlavním čeledníku, byl to milý a statečný Sezimův společník, ať už u nějakého veselí či v krvavém boji. Od mládí zastával na hradě službu podkoního, pak jezdíval s pánem po kolbách a bojích, lovil v lesích, ale v poslední době častěji odpočíval v čeledníku u ohně, nebo zde na lavici, stejně jako jeho pán v panských komnatách trávil spokojeně dny stáří. Dnes odevzdá vojvoda všechno nástupci, svému synovi Hroznatovi. Ryzek se zamyslel. Jak bude nyní na hradě? Že i Hroznata má dobré srdce, to věděl dobře, ale zda se i v síle a statečnosti vyrovná otci... Byl většinou vychováván matkou a mezi zbrojnoše chodil málo. Podle Ryzkova názoru to byla u mladého pána chyba, že v životě dával spíše přednost něžnosti, mírnosti a jemnosti než udatnosti, která vyrazí protivníkovi oštěp z ruky. Ryzek by rád vychoval Hroznatu podle své chuti, ale ten lnul -jak se zdálok meči méně než otec. Proto nyní, kdy si přivedl nevěstu a stane se pánem otcových statků, by se mohlo vše na hradě změnit. Ryzek se obával, že se poškodí i slavná pověst, které se dosud Teplá těšila u sousedů. „O čem tady rozumuješ, ty starý bručoune?“ zeptal se Ryzka asi dvacetiletý mladík, který se před ním zastavil.
10
Ryzek vytržen z myšlenek, mávl rukou a řekl: „Až ti zbělí vlasy jako mně, tak ti také nebude do smíchu a veselí, ty holobrádku.“ „Ale dnes by ses měl přece jen rozveselit. Po západu slunce přiveze Hroznata novou paní a bude hlučno v panských síních i v naší ratejně. Až do bílého rána! Pomysli jenom na sladkou medovinu, kořeněnou zvěřinu a proudy vína, které ohněm proráží do všech smyslů.“ Mladý zbrojnoš Kytka poskočil a zavýskl si z plných plic. „S mladou paní se vrátí na hrad život. Beztoho tady bylo už k ukousání.“ „Také tady bývalo veselo, když jsme se kolem vojvody shromáždili, abychom do Řezna vyprovodili knížete. Nebo když na hradišti zaplál oheň a nepřítel se na nás hrnul. Hned jsme byli v poli, Sezima vpředu a za námi na hradbách vlály různobarevné šátky. Všem se v žilách rozproudila horká krev.“ „Alespoň nyní častěji vytrhneme do lesů na hony a lovy a na tomto nádvoří se střetneme při kolbách a pro pochvalu jejích družek, kterými se jistě obklopí.“ „Podobné naděje by měly táhnout i mojí olysalou hlavou, já ale nevěřím, že by to u nás vzalo nějaký příznivý obrat. Kdybych nebyl sedmdesátník nad hrobem, opravdu bych zde nevydržel. Takové ticho, takové mrtvé ticho! Ani se nepamatuji, kdy byl u nás naposledy turnaj. A dnes se má všechno obrátit? Nevěřím tomu.“ Ryzek domluvil a zamyslel se. Mnoho zkusil, hodný kus světa s vojvodou shlédl, a tak není divu, že si nemohl v Teplé zvyknout na klidný život. Uprostřed hustých lesů, v ústraní, na tichém hradě. Od té doby, kdy Sezima po bitvě u Lehnice pověsil široký meč na stěnu a zabýval se jedině výchovou syna Hroznaty. „Ale při dudách si starý skočíš, alespoň s mojí nevěstou,“ vytrhl Kytka starce z ponurých myšlenek. „S tvojí nevěstou?“ zasmál se Ryzek uštěpačně. „Jak je tomu dávno, co ti teklo mléko po bradě? Kdepak jsi byl, s kým jsi bojoval, jaké máš zkušenosti, že chceš už hledat klidný kout u ženy? Já jsem nepomýšlel na ženění ani v padesáti letech...“ „Proto jsi také zůstal sám jako hruška v poli.“ „Ano, neoženil jsem se, ale věru toho nelituji. Zato jsem vykonal dost pro svoji zem. A kde budeš bydlet? Snad si nenecháš zařídit teplý krb ve sluji v dubovém lese?“ „Starý, s tebou dnes není žádná řeč. Příliš ses zahloubal do minulosti. Do dob, kdy ženichové čekali do padesáti let a pak jim ženění nestálo za to.“ Po těchto slovech se Kytka se smíchem vmísil mezi veselící se dav „Nerozvážné hříbě!“ zabručel nahlas Ryzek. „Ani stáří neušetří před jízlivými vtipy a úsměšky. Však také okusíš hořkých dnů a veselí tě přejde.“
11
Ryzek se ještě protáhl na lavici a pak se prošel po nádvoří. Všude se pilně pracovalo na výzdobě bran, dveří, stěn, cimbuří a hradeb. Nejpilněji se budovalo lešení na velkém nádvoří. Tady by měly probíhat turnaje. Pro paní a vznešené dívky byla postavena tribuna, na prostranství porostlém trávou byl navezen říční písek. Lešení pokrývaly drahé kožešiny a koberce. Nejvyšší místo čekalo na novomanžele. Pod lípou se pracovalo na sedadlech a pódiu pro diváky. Půda byla urovnána a upěchována. Na hrad se hrnuli poddaní z okolních dědin, všem se na tvářích zračila radost a z očí omladiny plála naděje, že opět užijí na hradě veselé chvíle. Každý byl svátečně oblečen. Někrasa se procházel po nádvoří s celým rodem. Oděn byl v dlouhém kožichu bělavé barvy, který byl ozdoben červeným lemováním. Hroznata měl mladou choť přivést až navečer, ale hrad se plnil od rána. Práce na polích skončila, zásoby na zimu byly opatřeny, hospodáři měli pokdy. A na hradě se od čeledi dozvědí nějaké novinky z kraje a pobaví se pohledem na svatební hostinu. Starý Někrasa se sukovitou břinkovicí se otáčel po nádvoří, vysvětloval a ukazoval mladším to, co zasluhovalo pozornost. Ale jeho vnučku Martu poučoval o všem mladý zbrojnoš s prvním chmýřím pod nosem a s hladkou tváří. Nic nedbal na to, že ho jeho druhové volali k započaté práci. „Tady si, Marto, zatančíme při dudách a cimbálu a tam si chci v turnaji dobýt vavřínový věnec jako vítěz. Mladá nevěsta prý bude sama rozdávat odměny.“ Marta se začervenala a cudně klopila oči, když jí Kytka pošeptal do ucha, že její úsměv je nade všechno vyznamenání. „Půdu jsme pěkně upěchovali, aby nám nevázly nohy. Ani o medovinu nebude nouze.“ Kytka opět ztišil hlas a chválil medovinu Martiných úst, která je nade všechny medoviny světa. „Tady jsem se bránil na hradbách proti nepříteli Němci, zde jsme vrhali spoustu kamení na hlavy útočníků,“ vyprávěl Někrasa posluchačům. „Byl to zuřivý boj, ale nedali jsme se. Hrstka ubránila hradby a raněno nás bylo sotva deset. Ale tamhle, pod borovicí, jsme pochovali asi dvacet nepřátel.“ Marta, i když poslouchala dědova slova, ničemu nerozuměla. V uších jí stále zněla sladká slova hezkého zbrojnoše Kytky, s kterým se znala již delší dobu. Vojvodova družina tehdy lovila blízko Nezdic. Lovci se rozjeli a rozešli po lese, aby svému pánovi Sezimovi nadehnali zvěř. V údolí na palouku žala trávu hezká dívka, kterou Kytka zahlédl mezi lesními stromy. Hned zanechal lovu a zamířil k ní. Stála uprostřed pestrých květů, na jejích bosých nohou se třpytily kapky vody z potoka. Kytka pozdravil a dívka sebou trhla.
12
„Jsi hezká,“ řekl Kytka. „Proč jsi mne vylekal?“ „Že nejsi vílou, to dokazuje tvoje práce. Víly nestínají tak hezkým kvítkům hlavičky, ale splétají je do věnce, aby jimi ozdobily svoji hlavu. Odkud jsi?“ „Z Nezdic, panský zbrojnoši. Ty ale zapomínáš na svoji povinnost.“ „I beze mne bude lov dobrý. Jak ti říkají?“ „Jsi příliš zvědavý. Znáš Někrasu? Bývá na hradě často.“ „Kdo by neznal toho ctihodného starce!“ „Jsem jeho vnučka a jmenuji se Marta.“ „Marta... Hezké jméno. Jistě jsi starostlivá hospodyně... Kdybych byl tak zběhlý v sekání trávy jako v šermu a sečích, zastal bych tě v práci, abych došel vděku...“ „Nejsi nadarmo v panských službách, umíš se výborně dvořit. Ale pamatuj si, podobnými lichotkami se mi nezavděčíš.“ Přesto však Martě Kytkova pochvalná slova zalichotila. Jiným by se v práci nedala zdržovat, když na trávu doma čekala nemocná kráva, ale Kytka se jí líbil, a tak s ním rozmlouvala s patrným zalíbením a potěchou. Vyměnili spolu ještě několik hezkých a žertovných slov a mluvili by dále, kdyby je z hovoru nevytrhl jelen, který prudce vběhl na palouk, aby unikl pronásledovatelům. Na chvíli se zastavil, nadzvedl hlavu s mohutným parožím a chtěl se pustit na opačnou stranu. To je již na pokraji lesa objevila vladykova družina. Kytka rychle strhl luk. Vystřelil. Ale bylo již pozdě. Jelen se ztratil v houští. Tentokrát jinoch stržil posměch, dokonce ho napomenul sám Sezima, aby si lépe hleděl svých povinností. Kytka ovšem všechno snesl rád, hlavně že poznal Martu. Tu známost pak pěstoval a v okolí Někrasova statku nejraději lovil s Jozou, s Martiným bratrem, s kterým se seznámil proto, aby se snáze dostal k Martě. Když se na hradě kolem Marty otáčel již dosti dlouho, místo toho, aby pomáhal s přípravami, došel si pro jinocha na nádvoří sám Ryzek. Všude se hemžili venkované - na hradbách, dvorech, mostech, a ještě více jich čekalo před branou. Jak vojvoda Sezima, tak jeho syn Hroznata byli u lidu velmi oblíbeni. Nebýt jich, často by všichni zakusili hlad. Když bylo nejhůře, sýpka na hradě byla otevřena a každému se půjčovalo na věčnou oplátku. Hradní posádka chránila poddané mečem, Sezima navíc svou dobrotou a štědrostí. Starci si ještě pamatovali, jak vesele bývalo na hradě, když Sezima, junák v plné síle, so do Teplé přivážel paní Dobroslavu ze starého rodu Černínů. Proto také dnes čekali, že zažijí kratochvíle při medovině a dudách, když Hroznata, syn a nástupce, si přiveze na hrad choť Vojslavu. Sotva byly přípravy dokončeny, rozezvučely se po lesích trubky lovců, bubny a kvikot několika dud. Na hradě se řadili zbrojnoši, lid proudil branami a hlásný
13
oznamoval z věže příjezd Hroznatovy družiny. Veselým zvukům v lese odpovídaly jako ozvěna zvuky na hradbách. Ryzek přeměřil prostranství celého nádvoří zkoumavým pohledem. Vše bylo v pořádku. Jako nejstarší sloužící na hradě čekal hned u hlavní věže. Netrpělivě přecházel. Před chvílí si dovolil mít pochybnosti o statečnosti mladého vojvody, ale teď by pro něj do ohně skočil. Po celý život byl poddaný pánů z Teplé a sloužil věrně za všech okolností. Hroznatova družina již vyjížděla z lesa, zabočila do údolí, ke vsi Nezdicím. Vpředu jeli na zpěněných koních junáci s trubkami, za nimi novomanželé, pak Sezima a jeho choť, dále Hroznatovy sestry Vojslava a Judita, následovala četná družina sousedních pánů, vladyků a zemanů, zbrojnoši, praporečníci, dudáci s potulným pěvcem uprostřed. Za průvodem byla vezena na mnoha vozech nevěstina výbava. Sotva se přiblížili k hradu, lid hlučně pozdravoval novou paní. „Ať žije naše ctihodná paní! Přejeme ji štěstí a dlouhý věk.“ „Ať žije! Nechť ji všude doprovází štěstí a zdar!“ „Ať nám panuje moudře a statečně dlouhá léta!“ Kolem průvodu by se neprotlačila ani myška. Ryzek se chtěl vítat s mladou paní, ale ta právě seskočila z koně i s manželem a vydala se pěšky s lidem k bráně. Všechno panstvo je následovalo. Jenom dudáci nesestoupili z koní, aby je ze všech stran viděli a slyšeli. Panstvo se hned odebralo do komnat, aby si odpočinulo po namáhavé a neschůdné cestě. Paní se ukáže až na druhý den, při kolbách, když bude rozdávat ceny vítězům. Lidé se zatím veselili na nádvoří. Dudáci se přemístili na připravené pódium a hned spustili veselou do skoku. Staří i mladí se chytili a brzy půda duněla, ozývaly se výkřiky radosti, z několika beček tekla medovina. Ryzek se ujmul povinnosti krčmáře. Naléval jak lidem, tak sobě do vlastního korbílku. Tváře mu vesele plály, oči svítily radostí. „Tak co, starý, neskočil by sis také?“ Uřícený Kytka se zastavil před Ryzkem, strkal k němu Martu, aby ji provedl v kole. „Holobrádku, dnes pro tebe tanec, zítra se s tebou budu měřit v turnaji.“ „Dnes jsem králem tance, zítra budu ověnčeným vítězem!“ „Nevychloubej se mnoho, aby ti dnešní samochvála nebyla potupou a hanbou. Tady máš medovinu, zavdej si, dej i tomu děvčeti a skákejte za mne jednou tak vysoko.“ Kytka se nedal pobízet, tancoval s vesnickou chasou dlouho do noci. Nic nedbali, že chladný podzimní vítr ovívá rozpálené tváře, že na nebi místo
14
slunce vystoupil měsíc. Teprve když se dudáci odstěhovali do čeledníku i se zbytkem medoviny, lid se rozešel po vesnicích a na hradě všechno ztichlo. „Řekni mi,“ ptal se mladý Někrasa Marty cestou, proč s tebou tancoval jenom ten mladík z hradní čeládky? Byli tam přece chlapci ze vsi, sousedi...“ „Nemohu za to, tatínku. Když mě Kytka nechce pustit.“ „Ty znáš jeho jméno?“ „Vždyť k nám chodí za Jozou.“ „Nikdy jsem si ho nevšiml. Ale nic si s ním nezačínej. Takový zbrojnoš je dnes zde a zítra bůhví kde. Aby nebyl stále s tebou, zítra zůstaneš doma. Beztoho pro tebe turnaje nejsou.“ Čistá a nevinná radost najednou zhořkla. Marta před chvílí plesala, mladíkovi slíbila, že se jeho síle a obratnosti bude obdivovat, a teď jí otec zakázal nejen zítřejší návštěvu na hradě, ale všechny další styky s milovaným zbrojnošem.
15
KAPITOLA 3 Sotva bylo v Teplé po svatebních slavnostech, začal poletovat sníh. Brzy byla pole obsypána, i na lesy se položil bílý závoj. Z chalup vesele vybíhaly děti, aby přivítaly blížící se zimu. Chytaly vločky sněhu, honily se za většími chuchvalci. Na doškových střechách se objevila nová pokrývka. Nastaly přástvy. Vřetena se jen míhala v rukou, muži nasadili nože na borová polínka, aby oheň dobře hřál. Sousedé se scházeli na táčky. U Dobroňů měli největší světnici, která pojala všechny sousedy z okolí. Také žádná babička neměla takovou paměť a také žádné nešla slova tak hezky od úst jako Dobrušce. Proto se vše hrnulo k jejich stavení a každý usedl na své oblíbené místo. U Dobroňů se ponejvíce scházeli chudí dřevaři a nemajetní hospodáři, kteří vlastnili jen malé pozemky. S večerem začala babička děti odbývat, aby je připravila do postele. Ale rádi poslouchali i dospělí a mluvili na sebe jen pološeptem. Světnice se plnila, každý se otřásl, shodil svrchní, sněhem poprášený šat a pozdravil kývnutím. „... Pak vycházel na svět za pět let, později za padesát roků, lidi postrašil, až se nakonec ztratil nadobro. Ubohá duše našla pokoj v nebi a lidé měli od nemilosrdného vladyky pokoj. Pamatujte si, dědičky,“ zakončovala Dobruška pohádku, „že nelítostní lidé nemají pokoj ani v hrobě a živé trápí na zemi. Teď si lehněte a sladce spěte. Pánbůh vás opatruj celou noc.“ „Tvoje pohádka nebyla jistě o předcích našeho panstva,“ mínil hospodář. „Žádného nelítostného nepamatoval na Teplé ani můj praděd, který se dožil požehnaného věku. Hodnější prý nastupuje po hodnějším. Lepšího pána si už nemůžeme přát.“ „Aby jim Bůh požehnal na dětech do posledního kolena! Už dlouho jsme se nepoměli tak dobře jako na Hroznatově svatbě. Víc nám dopřát nemohl a také by se o nás nepostaral nikdo tak dobře jako vojvoda. Medoviny bylo dost, tance také, kořeněných jídel více než dost. Člověk si musel dávat velký pozor, aby nepřebral jako soused Skůra, který ani na práh svého domku nedošel.“ Jmenovaný se vtiskl do kouta a zabručel: „Však toho nebylo mnoho, zlý vítr mi uškodil.“ „Zlý vítr?“ rozesmáli se ve světnici. „Jistě vanul od německých hranic, a proto tak na Skůru neblaze účinkoval.“
16
„Ale dobře jsme se poveselili na hradě. Není nad hodného pána.“ „Aby je Bůh chránil ode všeho zlého,“ řekla stařenka u ohně a rukou si přejela vrásčité čelo, jako by starou paměť chtěla probudit. „Nedopusť, Bože, aby se na Hroznatových dětech opakovalo to, co se dělo s ním v letech mladosti.“ „Co se stalo mladému vojvodovi?“ „To už je stará a zapomenutá historie,“ řekla stařenka. „I Sezima na to už asi zapomněl. Ale ta svatba mi nejde do hlavy. Vždyť přece učinil slib...“ „Jaký slib?“ „Musím vám to vypravovat od začátku. Byla jsem na hradě služebnou. Paní Dobroslavě jsem posluhovala a také malého Hroznatu jsem vychovávala. Bylo to opravdu zázračné dítě. Šťastná matka mne nejednou ujišťovala spásou duše, že se Hroznata narodil mrtvý. Živá dušička v něm nebyla. Už měl být uložen do hrobu k věčnému odpočinku, když matka poklekla a modlila se vroucně k Panně Marii Bohorodičce, aby dítě obživlo. Byla vyslyšena. Přešťastná matka z vděčnosti zaslíbila syna Bohu.“ „Hroznata byl zaslíben, a přesto se oženil?“ „Dítě bylo ještě dvakrát v ohrožení života. Starší sestra Vojslava, ta, co se nedávno provdala do Krakova a teď přijela na bratrovu svatbu, se jednou s Hroznatou procházela. Vtom chlapec někam odběhl, snad aby si natrhal květiny, a Vojslava na něho na chvíli zapomněla. Úlek jí ochromil údy, když uviděla, že chlapce přejel těžký vůz. Rychle spěchala k místu neštěstí a jistě si dovedete představit její radost, když Hroznata vyskočil neporaněn, čilý a zdravý.“ „Anděl Páně ho zachránil.“ „Jindy by zase utonul, ale obratná rybářova ruka jej vytáhla na břeh. Bohorodička mu byla mocnou ochránkyní, protože jí bylo dítě zaslíbeno.“ „Zdalipak bude nadále ruka Nejvyššího nad ním, když Bohu daný slib nesplnil? Měl se přece oddat kněžskému stavu.“ „Hroznata sám nic nesliboval, nebyl tedy povinen dodržet slib, který jeho jménem učinila jeho zbožná matka.“ „Ovšem, ovšem, ale Hroznatu Bůh tolikrát vysvobodil z velkých nebezpečí... Byl by dobrým knězem, jeho mírná a tichá povaha se k rytířskému stavu nehodí.“ „A protože je kníže k Sezimovu rodu milostivý, jistě by dosáhl vysokých hodností a úřadů.“ „Ale kdo by byl naším pánem? Sezimu Bůh obdařil jen jedním potomkem po meči, sestra odejde jinam a my bychom byli bez ochránce v nebezpečí.“
17
„Proto také Sezima a paní Dobroslava učinili syna následníkem a pánem a slib daný Bohu splní jiným způsobem. Zatím děkujme, že je nám Hroznata zachován.“ Ve světnici bylo chvíli ticho, oheň praskal a vřetena se jen míhala. Dobruška již neměla chuť vyprávět. Ještě o Hroznatovi připomněla, jak byl v mládí poslušný, jakým vědomostem ho otec vyučoval a jak nikdo, kdo k němu přišel prosit o pomoc, nebyl odbyt. „Dobroslava si asi mnohdy vzpomněla na slib a jistě nejednou nad Hroznatou zaplakala. Ráda by jistě slib splnila, ale rod by tak zanikl. Hroznata je posledním mužským potomkem.“ „Bůh snad všechno v dobré obrátí. Vždyť hodné pány ochraňuje.“ Sousedé si povídali ještě dlouho a nakonec se osten jejich vtipu obrátil na nešťastného Skůru. „Nová paní by si tě prý přála za šaška. Tak se jí prý líbily tvé posuňky a laškování.“ „Jenomže by si takový šašek musel neustále přihýbat z korbele. Jinak je baba a promluvit nedovede.
18
KAPITOLA 4 Když se korouhevní páni, vladykové a rytíři se svými družinami rozjeli z Teplé do svých hradů, v slavnostní světnici zůstal dosud nejužší kroužek přátel. Starý Sezima s mnohými známkami stáří a trampot v obličeji, jinak ještě muž dosti silný, jeho věrná družka Dobroslava, která s úsměvem mluvila o dobrotě srdce. Naproti rodičům seděli novomanželé: Hroznata se ženou Vojslavou. Hroznata byl muž v nejlepších letech, plný síly, ušlechtilých tahů v tváři. Bujné vlasy mu splývaly až na ramena. Oči měl veliké a jasné – svědčily o vnitřní bystrosti a odhodlanosti. K síle a statečnosti se u něho družila vážnost a pokora. Byl oblečen jako rytíř, s mečem po boku. Vojslava, která se opírala o manželovo rámě, měla neobvykle jemnou bílou pleť. Řeč se točila kolem starší Sezimovy dcery – stejného jména jako Hroznatova žena. Přijela narychlo na svatbu z Krakova a chtěla se vrátit. „Nerad tě pouštím v té slotě,“ řekl Sezima a pohlédl oknem k lesům, které byly poprášeny sněhem. „Cesty nejsou bezpečné. I kdybys s sebou měla menší družinu.“ „Zůstaň u nás, paní,“ prosila novomanželka. „Povinnost nezná výjimky. Manžel by měl o mne starosti. Musím, i když bych velmi ráda na rodném hradě ještě pobyla. Někomu se líbí v hlučných městech, ale já bych hned vyměnila Krakov za tento tichý kraj.“ „V Praze je tak krásně a v našem domě je tak útulno,“ zatoužila po svém domově Hroznatova žena. „U nás se ti ani nezasteskne,“ řekl vojvoda. „Teď v zimě zde není moc veselo, na jaře, když se vše pokryje květy a les se rozezní zpěvem ptáků... Hladiny rybníků se lesknou a třpytí, je milé posedět na cimbuří nebo se vydat na procházku. Hroznata se už postará, aby se ti nezastesklo a šťastně ses dočkala jara. I Judita ti bude dělat společnost.“ Mladší Sezimova dcera vyskočila z křesla v meziokní a objala bratrovu manželku. „Budeme dobrými přítelkyněmi.“ „V bolestech i radostech, milá Judito.“
19
„A až nám bude smutno, zaskočíme na nádvoří do čeledníku a Ryzek nám bude vyprávět příběhy ze svého života. Nebo ti zahraji na loutnu a zazpíváme si píseň o růžičce.“ Judita se s Hroznatovou chotí hned spřátelila. Hroznata div nežárlil na šťastnou sestru. „Teď raději přemýšlejme o tom, jak bychom nejlépe vyvezli Vojslavu do Krakova,“ řekl Sezima a usmál se. „V lesích prý není bezpečno, objevují se vlci. Jednu Vojslavu si ponecháme, druhá musí do Krakova za manželem.“ „Ať družinu doprovází Ryzek,“ řekla paní Dobroslava. „Zná svět a nebojí se ani nejlítějších vlků. I když je starý, jeho zkušenosti a rady vydají za mnoho. Je mu už sedmdesát, ale nedá se. Junáka Kytku vyhodil ze sedla jedním švihem.“ „Výborná rada,“ řekl pan Sezima. „Ryzek tě rád doprovodí a před zimu může zůstat v Krakově.“ „Alespoň nám pak něco poví o Polácích,“ řekl Hroznata. „Že se s nimi několikrát utká, to se rozumí samo sebou. Ani v cizině si nedá pokoj.“ Hroznata pak provedl mladou paní po hradě, aby si všechno prohlédla. Jak má silné hradby, jak vysoké cimbuří, zahrádku u věže a kde jsou připraveny zbraně, kdyby došlo k napadení hradu. Judita kráčela za svou novou družkou. Mladší Sezimova dcera nemohla dlouho najít spřízněnou duši, ke které by přilnula celým srdcem, ale v nové švagrové objevila všechny dobré vlastnosti, alespoň je v duchu budoucí společnici připisovala. „Odtud je nádherná vyhlídka!“ zajásala Vojslava, když vystoupila na vrchol věže, z které hlásný pozoroval okolí, aby o každém hrozícím nebezpečí dal vědět dole na hradě. „Odtud vidím teprve kus světa,“ obrátila se s úsměvem k Hroznatovi. „Z nádvoří jsem viděla jenom husté lesy.“ Hroznata se postavil za manželku a se zalíbením se díval do kraje, třebaže v něm znal každou chatrč, každý palouk... Nesmírně ho těšilo, že i Vojslavě se vyhlídka líbí. „Tady zalézá za kůži studený vítr,“ ozvala se Judita a zadívala se na Vojslavu, zda je teple oblečena. „Tamhle jsou Nezdice,“ vysvětloval Hroznata ženě. „Vedle Heřmanovice, tady vykukuje Kramolín a tam v dáli je Pontner. Na jihozápadě jsou velké rybníky, kterými protéká řeka Teplá. Od Manetína vede zemská stezka, po které jsme přijeli z Prahy. Vede k Žandovu. Tamhle se zvedá Strážnice, odtud dostáváme znamení, když se blíží nepřítel. Je to velmi výhodné místo.“ „Ale asi jen pro nás,“ přerušila ho Vojslava. „Proč jen pro nás?“
20
„Protože tyto husté lesy nás sice chrání, krajině dávají malebnost, ale lidem ve vesnicích, které jsi jmenoval, mnoho k užitku a výživě nejsou.“ „Proč by nám měly být lesy k užitku a lidem ke škodě?“ zeptal se Hroznata hlasem, v kterém se mu nepodařilo zatajit údiv. „Z čeho je tady živ lid ve vesnicích?“ „Máš pravdu, myslel jsem na to už dávno, ale otec nechce slyšet ani slovo o tom, že bychom některým lesem hnuli. Počet poddaných roste a půda nemůže všechny uživit. Soudíš dobře, všechny ty lesy nejsou lidu k užitku, ale co ty o tom můžeš vědět? Kdo ti to řekl?“ „Samo mi to přišlo na mysl. O potřebné lidi jsem se starala už doma, když v Praze mezi chudinou hrozil hlad. U nás v domě byl klášterní azyl. Kdo byl hladový, přišel a nasytil se. Nikdo neprosil, a pokud to bylo možné, tak nebyl nikdy odmítnut. Často jsem se s tím nebo oním dala do řeči a věř mi, že jsem poznala tvář lidské bídy.“ Hroznata také podporoval poddané, kde se dalo. Proto vděčně pohlédl na manželku. Bude mu tedy v tomto ohledu vítanou družkou a společnicí. Cítí-li s lidem, má dobré srdce. Vyvolil si hodnou ženu – vzácné povahy a citlivého srdce. „Vane tady ostrý vítr,“ připomínala znovu Judita. „Pojďme dolů. V teple si můžete všechno dopovědět. Abyste nenastydli.“ „A je zde mnoho chudiny?“ zeptala se Vojslava. „Až na několik movitějších hospodářů v okolí tu bydlí většinou chudí lidé. Živí je dřevaření, hospodaření na věru skrovných polích.“ Na opětovné Juditino vyzvání sestupovali všichni krok za krokem z věže. I cestou rozmlouvali o poddaných. Vojslava se důkladně vyptávala na všechny podrobnosti. Myslela si, že bude na hradě smutno, a hle, otvíral se jí nový prostor k úvahám a rozmluvám.
21
KAPITOLA 5 V hradním čeledníku bylo někdy hlučno až nad míru. Domácí zbrojnoši, dosud od svatby rozveselení, hlučně prozpěvovali s bratry Poláky, kteří Sezimovu dceru přivezli z Krakova na Teplou. Ryzek stále dopaloval mladého Kytku, Poláci vyprávěli o drahé Polsce, našel se také zbytek medoviny a pro ukrácení dlouhé chvíle vyjela celá družina každý den do lesa na lov. Večer se shromáždili kolem krbu, zpívalo se, žertovalo, bylo veselo. Ryzkův hlas však vynikal. Stařec jako by oslavami ožil, zvláště když porazil Kytku v turnaji a od paní Vojslavy dostal na památku dubový věnec. Pověsil ho na stěnu, kde se nad tvrdým ložem blýskala na hřebu pověšená zbroj. Do celého těla mu vjela síla, rozproudila se v něm krev. Na lovu si počínal srdnatě a svižně jako jinoch v nejbujnější síle. „Kde jsi se nám, Kytko, zase ztratil? Sotva vyjedeme do nezdických lesů, jsi pryč. Kam ses poděl?“ vyptával se Ryzek a přikládal smolná polena do ohromného krbu. Hlásila se již zima, foukal mrazivý vítr a v čeledníku nikdo mnoho tepla nebylo. Několik polských vousáčů s hradními pacholky hrálo na zemi kostky, jiní řezali oštěpy a Kytka něco opravoval na plášti. Po stěnách visela zbroj, meče dosahovaly až na zem a píky se dotýkaly černého stropu. „Lovil jsem na jiné straně na vlastní pěst,“ odsekl Kytka. „Vyhledává-li takový hoch samotu, je to zlé znamení.“ Polský zbrojnoš, který zaslechl Ryzkova slova, se usmál: „V lásce štěstí, v lese ztráta. Nezlob se, Kytko, a na Ryzkova bručivá slova nedbej!“ Jinoch na Poláka vděčně pohlédl. „Však Ryzek také nebyl za mladých let v klášteře!“ Všichni zbrojnoši se rozesmáli, stařec něco zabručel a dál přehazoval vidlemi v krbu pašery. Rozveselení vojáci zmlkli v okamžiku, kdy se ve dveřích objevil sám mladý pán hradu Hroznata. „Nějak je tu o teplého krbu veselo. Oheň rozehřívá i staré údy. Ale dlouho pospolu nezůstanete. Moje sestra, paní Vojslava, se vydá na zpáteční cestu do Krakova. Aby se polským zbrojnošům po cestě českou krajinou nestýskalo, dám jim průvodce. Ryzka.“
22
Zbrojnoši začali roztahovat ústa k úsměvu. Ryzek najednou seděl mezi Poláky a každého nazýval pobratimem. „Vždyť jsme všichni z jednoho kmene, máme jeden jazyk, jenom se nám trochu pokroutil.“ Poláci se začali ihned připravovat na cestu. Dříve než slunce ozlatí cimbuří, budou již na cestě k Manetínu, aby si v Praze trochu odpočinuli a v některém pražském sklepení si naposledy na české půdě propláchli hrdlo. „Jen dobrý meč, několik oštěpů a luk s ostrými šípy, čeho víc bych potřeboval?“ řekl Ryzek. „Mezi pobratimy nikde hlady nezahynu.“ „U nás je pohostinství ctěno,“ řekl jeden polský zbrojnoš. Nikdy neodejde nevyslyšen. S holýma ruka bys mohl křížem krážem projít naši zemi, všude budeš přijat s ochotou a hladu neokusíš.“ Vypravovalo se a chystalo na cestu dlouho do noci. Oheň v krbu vyhasl. Poláci se posilovali spánkem, jen Ryzek bděl. Těšil se, že v Krakově ukáže Polákům, jací jsou v Čechách rekové.
23
KAPITOLA 6 Než Ryzek odjel do Krakova s Vojslavou, slíbil, že se na jaře vrátí. Bude-li živ a zdráv a nepadne-li v Polsku pod mečem některého pobratima. Několik dnů po jeho odjezdu uhodila opravdová zima. Řeka se potáhla slabým ledem a z hlubokých lesů se ke stavením slétaly vrány. Hroznata s mladou chotí občas navštívili některého souseda, to proto, aby jim oplatili návštěvu při svatbě, ale raději se každý držel doma u ohně, protože od hvozdů foukal mrazivý vítr a hlavně v noci přituhovalo. Na hradě žili spokojeně, nic jim nechybělo. Posel, který jel z Polska s listem do Prahy, si udělal objížďku na Teplou a přivezl list od Vojslavy. Oznamovala, že se po malých dobrodružstvích dostala zpět domů bez úhony. Ale o všem jim poví Ryzek, jen co se vyznamená ve všech polských turnajích. Sezina se šťastně usmál, když dočetl zeťovu poznámku o tom, jaký je Ryzek statečný zbrojnoš. V Polsku prý hanbu nedělá. Vyznamenal se i při turnajích. Všude byl vítaným druhem. Jednou prý dokonce Sezimův zeť málem zemřel rukou zákeřníka – kdyby nebylo Ryzka! Když vítr bije do oken a stromy se ohýbají pod náporem sněhu, je dobře ve vytopené komnatě v rodinném kruhu. To se příjemně vypravuje a ještě příjemněji poslouchá. Aby se Vojslavě na hradě nestýskalo, úlohu vypravěče vzali na sebe Sezima střídavě s Hroznatou, třebaže Sezimovo vyprávění přerušoval dusivý kašel. „Bude tomu dvacet roků,“ začal Sezima, „když jsme se s Ryzkem vraceli sami dva z Prahy. Už se stmívalo, blížili jsme se k Manetínu. Stůj co stůj chtěli jsme být co nejdříve doma. Tenkrát byla cesta nebezpečná, pocestní byli přepadáváni různými zbojníky a lupiči. Číhali zvláště na kupce, aby jim odlehčili od těžkých nákladů. Snad nás tenkrát ta tlupa loupežníků měla za nějaké vlašské či norimberské kupce, že proti nám v lesích vystoupili. Obrněni byli od hlavy k patě. Šla z těch chlapů hrůza...“ Vojslava se otřásla, jakoby na ni studenou rukou sáhla smrt. Hroznata posunul křeslo blíže a paží objal svou ženu, aby se nebála. „Tenkrát jsem už poroučel duši Bohu, domnívaje se, že je konec našim životům.
24
,Zastavte!’ zavelel vůdce loupežníků a chytil za uzdu Ryzkova koně. Ryzek viděl, že je zle. Jenom se velitelsky obrátil ke mně a poručil, jako by byl sám pánem a já jeho sluhou: , Rychle otoč a dej výstražné znamení naší četě, aby nám přispěchala na pomoc! Já se zatím pobavím s tímhle lotrem.‘ Potom vytáhl meč, dorážel na útočníka a volal: ,Rozsekám vás, roto loupežníků, a ty, lapko jeden, první okusíš mého meče, který nedávno sekal do tureckých psů!“ Mezitím já jsem popojel několik kroků a volal jsem o pomoc. Sotva loupežníci uslyšeli, že nás následují další zbrojnoši, rychle obrátili a rozprchli se do lesů. Dojel jsem rychle Ryzka, nepromluvili jsme ani slovo, cvalem jsme se vydali po hrbolaté cestě, až jsme se dostali šťastně domů. Hned jsme požádali o pomoc a loupežníky jsme po lesích společně pochytali. Po útrpném právu se přiznali k velkým zločinům.“ „Ale doma Ryzek nechce pohnout ani prstem,“ poznamenal Hroznata. „Už je starý a zvykl si jenom na vojenský život. Na koni se cítí bezpečněji než na pevné půdě a meč je mu milejší než rýč. Proto tak rád jel do Polska. Vždyť jste ho viděli při turnajích. Jakoby do něho vjela nová síla.“ Rodina seděla společně dlouho do noci. Bavili se různými zkazkami z minulosti a vyprávěli si o tom, co je čeká. Mladí naslouchali, Vojslava se pomalu vpravovala do klidného života na hradě. „Což o to. Nám není tak zle, „povzdechla si. „Zásoby máme na celou zimu, zdi jsou silné, ale tam v těch dědinách, v nízkých chaloupkách s doškovými střechami, tam jim bude asi krušno.“ „Však se na zimu připravili,“ řekl Sezima. „Z lesů si nanosili dříví a stavení si obložili suchým mechem... Proto moc zimy neokusí. A i kdyby neměli nadbytek teplých kožichů, jsou otužilí a hned tam se mrazu nezaleknou. Když jsem nedávno projížděl Nezdicemi, děti se proháněly po sněhu bosy a usmívaly se na mne, jako by jim sníh vůbec nevadil.“ „Horší je to s jídlem, když je zima delší,“ řekl jen tak mimochodem Hroznata. „Hlad mít nebudou. Dobře vědí, kam se mají obrátit, když hodí poslední hrst obilí do ručního mlýna na zápraží. Kdysi bývala doslova hladová léta, ale v našem kraji nikdo nezemřel hladem. Když bylo nejhůře, přišli a zabušili na naše vrata. Ryzek hned otevřel sýpku a každého se poptával: ‚Kolik máš malých capartů?‘ Podle toho pak rozdával obilí. Vždy na týden. A v neděli přišli poddaní se nejen pomodlit do kaple, ale také si z našich obilnic doplnit zásoby. Cesty ze všech stran byly prošlapány, závěje proházeny a stezka k hradu udusaná jako mlat. Ryzek říkával: ,Už je zle, vrány táhnou.‘ Dodávali jsme rádi, pokud jsme měli, náš hrad byl téměř...“ „Azylem!“ zvolala Vojslava, které při tchánově vypravování zářily oči radostí a nadšením. „Věru, azyl byl u nás dlouhá léta. Nevím, jak by to mnohdy s chudým lidem u nás dopadlo, kdybych je nenasytil. Bůh chraň, nechci se chlubit, ale často by
25
