Nakladatelství Bor Liberec 2014
Kapka vody
© Jiří Miškovský, 2014 Illustrations © Petr Kříž, 2014 © Nakladatelství Bor, 2014 ISBN 978-80-87607-38-1
Joe se toužebně podíval na soudek s vodou, který se rýsoval pod plachtou uprostřed člunu. Pevně sevřel kormidlo a pokusil se olíznout okoralé a do krve rozpukané rty. Polkl, ale místo chladivého doušku sladké vody se mu do žaludku dostal jen další hlt žhavého vzduchu. „Ještě hodinu, celou hodinu! Bože, to se nedá, já to tu hodinu nemůžu vydržet!“ Ale v tomhle byl Steve naprosto nekompromisní. Když se to ráno před dvaceti dny vyhouplo nad obzor záchranného člunu slunce, byli v něm ještě tři. On, námořník druhé třídy Joe, bocman Steve a plavčík Jan. Jinak široko daleko nikdo a nic, jenom rozbouřené moře. Jejich nádherná briga Svatá Magdalena se rozpadla pod nápory bouře jako dřevěná hračka a kde jsou ostatní námořníci, nebylo tak nesnadné si představit. Ještě že se držel Steva. To byl a je chlap, který vždycky ví, co má dělat. „Jaké máme zásoby?“ zeptal se onoho osudového dne Steve. „Máme tady bednu sucharů a dva soudky s vodou,“ ohlásil Joe. „Seš si jistej, že je to voda?“ zeptal se Steve. Joe nadzvedl soudky jeden po druhém a zatřepal s nimi. V obou to zašplouchalo. „Jo, Steve, jo. Určitě je to voda.“ Z úst plavčíka Jana se ozvalo bolestivé zasténání. Steve k němu poklekl. Chlapec měl přeražené obě ruce a na hlavě velkou tržnou ránu. Byl celý bílý a neustále se chvěl. „Pít, dejte mi napít, prosím,“ zasípal a z úst se mu vyřinul proud krvavé pěny. „Joe, otevři tu malou bečku a nalej mi pohárek vody,“ poručil Steve. Joe vypáčil víko a opatrně, aby na kolébajícím se člunu nevylil ani kapku drahocenné tekutiny, nalil plecháč vody a podal ho Stevovi. Ten plecháč přiložil chlapci ke rtům. Jan několikrát polkl a hlava mu Kapka vody
7
klesla. Omdlel. „Joe,“ zamyšleně se na chlapce podíval Steve, „co myslíš, jak dlouho bude ještě žít?“ „Co já vím? Den, dva, týden,“ zamračeně odpověděl Joe. „A celou tu dobu bude chtít pít, že jo?“ Joe se na Steva udiveně podíval. „To víš, že bude. Stejně jako my. A možná víc, vždyť je dolámaný, že sotva dýchá. Proč se ptáš?“ Steve neodpověděl, ale když se ráno druhého dne Joe probudil, byli na člunu už jenom dva. On a Steve. „Hej, Steve, kde je Jan?“ udiveně a trochu vyděšeně se rozhlížel Joe po člunu. „Nevím,“ odpověděl Steve nezúčastněně. „V noci jsem si trochu zdřímnul, a když jsem se probudil, už tady nebyl. Asi se chtěl napít a přepadl přes bort do vody.“ „Jak mohl přepadnout, když se nemohl hýbat?“ Steve se na Joea chladně podíval. „Máš snad nějaký jiný vysvětlení?“ zeptal se tiše, až Joea zamrazilo. Znal Steva od mládí, a proto dobře věděl, že nemá rád zbytečné otázky. „A teď mě, Joe, dobře poslouchej,“ naklonil se k němu Steve. „Od této chvíle budeme jíst a pít pouze dvakrát denně. Ráno před východem slunce a večer po západu. Každý z nás dostane půl hrnku vody a tři suchary. Jinak nic. Ani kapku, ani suchar navíc. Protože jinak tady chcípneme jak krysy. Rozuměls mi?!“ Joe rozuměl a poslušně sklonil hlavu. Steve byl tvrdý chlap a nebylo radno si s ním zahrávat a bezdůvodně ho dráždit. Proto teď pevně svíral kormidelní páku a zoufale, ale tiše toužil po doušku pitné vody. Dávivě odkašlal a trpělivě čekal na svítání. Konečně! První paprsky slunce se rýsovaly těsně za obzorem, šero ustoupilo naději na nový den. Nad mořem se vznášel opar budoucího jitra, slibujícího stejně tak palčivé a děsivé vedro jako těch dvacet dní předtím. Joe proklel slunce a chraptivě zavolal na Steva. „Hej, Steve, probuď se, slyšíš, vstávej!“ Netrpělivě sledoval Steva, jak se hrabe z pokrývky. Proklatě, dělej, ty chlape, nebo tady 8
Kapka vody
chcípnu žízní! Tak sakra sebou hni, ty mizero jeden, zuřil v duchu. Ne že by Joea někdy v noci, když Steve spal, nenapadlo tajně se napít vody. Napadlo. Ale dýka, kterou mu tři noci zpátky Steve připíchl ruku k loďce, ho takových nápadů navždy zbavila. Steve se posadil a rozhlédl se kolem, ale stejně jako všechny dny předtím uviděl jen pusté moře. „Nikde nic,“ konstatoval. „Nic, nic, NIC! Sakra! Ani náznak toho, že by tady někde mohla být země. K čertu s tím!“ vybuchl Joe. Steve se zamyšleně poškrábal na hlavě. „To je divný, chvíli předtím, než jsme se potopili, díval jsem se s kormidelníkem do mapy a jsem si jistý, že Nový Zéland nemůže být daleko. Proud nás k němu žene a jednou se tam musíme dostat. Je nom vydržet!“ „Jo, jo, to víš, že vydržíme, jenom už mi sakra nalej!“ sápal se Joe dychtivě k soudku s vodou. Steve mu opatrně nalil půl plecháče a k tomu oddělil tři suchary. „Šetři si to! Den je dlouhý!“ Joe se hltavě napil. A ještě jednou. „Bože, to je nádhera, Ježíši, to je slast!“ vzdychal a labužnicky vychutnával balzám sladkých doušků. Netrvalo dlouho a voda byla pryč. „Kriste na nebi, já už tam nic nemám,“ zakvílel plačtivým hlasem. „To není možný, Steve, tys mi dal málo, Steve, já už nic nemám!“ Steve se zachechtal. „Nesmíš bejt tak hltavej, ty pitomče. Teď budeš chroupat suchary na sucho! Pít musíš s rozvahou.“ Joe by se nejraději rozbrečel. Takhle to bylo každé ráno. Joe si svůj příděl vody vypil hned a Steve ho potom dráždil tím, jak pomalu a labužnicky vychutnával svoji dávku. Suchary si opatrně namáčel do hrnku s vodou a pomaličku, k zbláznění pomalu je žvýkal. Joe si nemohl pomoct. Ta žízeň byla tak strašná, že se neudržel. Chvilku nenávistně pozoroval spokojeného Steva a potom si olízl krev z rozpraskaných rukou. I ta byla slaná, stejně jako všechno kolem. Všechno kromě vody v soudku. Joe věděl, Kapka vody
9
že ho čeká další strašný den, naplněný dávivou touhou po vodě. „Hej, Steve,“ spíš zakňučel, než zaprosil, „nedal bys mi ještě trošku?“ „Ne,“ odbyl ho hrubě Steve. „Řek jsem ti to jasně. Půl hrnku ráno, půl večer. To, že seš pitomec, je tvoje věc. A už drž hubu!“ „Steve, jen malinko…“ Steve se rozzlobil a popadl Joea za krk. „Řek jsem ti, abys držel hubu, tak ji drž, nebo poletíš za Janem!“ „Jasný, Steve, jasný, jenom se nezlob, to víš, že už mlčím.“ Joe se poplašeně a bojácně stáhnul na špičku bárky, kde se pokusil usnout. Ležel pod plachtou a všechno, celé tělo, ho pálilo. Ta prokletá sůl byla všude. V očích, vlasech, pod nehty, všude. Joe měl celé tělo jako v ohni. Každá buňka jeho zmučeného těla toužila po sladké vodě. A všude kolem dokola byl oceán vody, jenže ne sladké. Alespoň maličko ukojit ten hlad těla po vodě, tu touhu po vlhku, po něčem tekutém! Joe to nevydržel, a i když věděl, že dělá hloupost, v jedné chvíli, když se Steve nedíval, namočil v moři kus hadru a hltavě si ho vyždímal do úst. Úleva trvala asi půl vteřiny, ale potom nastalo peklo. Joe se začal dávit, až mu slzely oči. Hrdlo ho pálilo, sůl mu drásala vnitřnosti a slzy, které mu stékaly do úst, byly slanější než celý oceán. Joe tiše sténal, kroutil se v křečích a plačtivě vzlykal do pokrývky. Jediné, co ho udrželo, aby nezačal znovu škemrat, byl strach ze Steva a naděje na půl hrnku sladké vody, který na něho čekal večer po západu slunce. Konečně ho přemohla ospalost a Joe neklidně usnul. Když se probudil, byl svítící, pálivý, jedovatý sluneční kotouč přímo nad jeho hlavou. Ústa měl rozpraskaná do krve a celý se chvěl. Tělem mu zmítaly křeče a krk měl v jednom plameni. Joe se nadzvedl. Kolem samá voda, voda, voda, a on má takovou žízeň… Napůl v blouznění opakoval pokus se šátkem, namočeným v mořské vodě. Vyždímal si ho do úst, ale úlevu mu 10
Kapka vody
to nepřineslo žádnou. Naopak. Dala se do něj zimnice, hlava mu třeštila, začal se dávit. „Steve, Steve, kamaráde, mě je strašně zle, dej mi trošku vody,“ žebronil třesoucím se hlasem. Steve s hlavou zakrytou kusem plachtoviny se na něho ani nepodíval. Oči měl upřené někam k prázdnému a pustému obzoru. „Steve,“ žadonil a kňučel Joe, „jenom maličký lůček, já jinak umřu!“ Steve se ani nepohnul, jen pevně svíral kormidelní páku. Joe pocítil nekonečnou nenávist a zlobu. „Ty svině zlá, ty parchante! Ty mě tady klidně necháš chcípnout a ani nehneš prstem?“ Joe se pokusil vztyčit a vrhnout se na Steva. Napůl se zvedl, ale hned se zhroutil. V hlavě mu hučelo, celý se neovladatelně třásl. Před očima se mu míhal obraz Steva sedícího nepohnutě u kormidla, oči upřené k chvějícímu se obzoru. „Ta bestie mě tady klidně nechá zcepenět a ještě bude mít radost, že ušetří vodu,“ pomyslel si nenávistně a potom se zhroutil. Jeho tělo sebou začalo škubat a mlátit. Steve ho chvilku pozoroval, potom vstal a přelezl k němu. Sáhl mu na čelo a překvapeně ucukl rukou. Náhle si všiml mokrého šátku. Olízl ho, znechuceně se zašklebil a zatřásl Joem. „Ty hovado jedno blbý, ty pitomej, zhovadilej blbče! Ty ses napil mořský vody! Víš, co sis udělal? Chcípneš!“ Joe se neprobral, jenom něco chrčel a klepal se. Steve se vrátil ke kormidlu, upravil si šátek na hlavě, protřel oči a dál se nepohnutě díval do pálícího slabě fialového chvění nad vodou. „Vodu, dej mi vodu, prosím,“ ozvalo se ze špičky člunu. „Pro Boha všemohoucího, Steve, dej mi napít vody! Prosím tě, prosím tě!“ Joeův hlas se zlomil v dusivý, vyprahlý vzlykot. Steve se podíval do horečkou rozpálených krvavých očí svého druha. Potom se zvedl, do poloviny naplnil plecháč pitnou vodou a sedl si k němu. Namočil cíp svého šátku do hrnku a pomalu mu otíral rty, občas mu kápl 12
Kapka vody
do úst. Náhle se Joe nečekaně prudce zvedl. Vyrval plecháč ze Stevových rukou a chlemtavě a hltavě vypil celý obsah. Potom upadl na záda a ztratil vědomí. Steve opatrně vytřel cípem šátku vodu, která vyšplíchla vedle, a labužnicky si jej vstrčil do úst. Posadil se ke kormidlu a nehybně vedl člun proudem ke vzdálené naději. Za dvě hodiny sténal a prosil Joe znovu. „Steve, kamaráde můj jedinej, zapřísahám tě při všem, co je ti svatý, dej mi trošku vody!“ Joe měl vypoulené, zanícené oči upřené na soudek s vodou. „Steve, tvoje máma mě vždycky měla ráda, a kdyby viděla, jak mě trápíš, nikdy by ti to neodpustila. Steve, slyšíš? Dej mi vodu, Steve, já ti slibuju, že ti budu sloužit celý zbytek života, za hrníček vody ti nabízím duši! Slyšíš, duši!“ Joe se vychytrale podíval na Steva. „Jsi ďábel a já ti dám duši. Za hrneček vody! Nechceš?! Ty zrůdo pekelná, já vím, co chceš! Chceš, abych chcípnul, a tys měl všechnu vodu pro sebe! To chceš! Steve, pamatuješ, jak mi jednou dala tvoje máma k Vánocům malýho medvídka a láhev tý nejsladší limonády? Kamaráde, vždyť já jsem jako tvůj bratr. Steve, bratře, dej mi napít, PROSÍM!!“ Těsně před západem slunce vydával Joe už jenom nesrozumitelné skřeky. Chvílemi blouznil, zmítal se, plakal, vzýval ďábla i Boha, občas omdlel nebo upadl do neklidného spánku. Když konečně zmizel bílý kotouč za obzorem, přelezl Steve k soudku s vodou. Z poloviny naplnil plecháč, napil se. Do zbytku namáčel suchary, které mlaskavě přežvykoval a vysával. Pomalu, neuspěchaně. Když dojedl, sklonil se k Joeovi. Ten ležel na boku, ze rtů mu viselo živé maso. Po celém obličeji i těle mu naskákaly velké puchýře. Steve namočil šátek do vody a jemně otíral Joeovi tvář, čelo, rty. Naplnil hrnek a přiložil mu ho ke rtům. Joe vypil jeden hrnek, potom druhý. Zvrátil hlavu a omdlel. Steve přelezl ke Kapka vody
13
kormidlu, přivázal se k němu a po chvilce usnul. Když Joe procitl, byla kolem noc plná hvězd. Jižní kříž osvětloval jemně se vlnící pustotu kolem nich. Joe se pokusil vztyčit, aby se nechal osvěžit chladivým vánkem, ale vyčerpaně se zvrátil. Když si představil, jaký ho opět čeká den, dal se do pláče. To nemůže přežít, to nejde, nesvede to. Ještě jednou se nadzvedl, aby zachytil poryv chladného vánku. Rozhlédl se a ztuhnul. Na obzoru bylo ve svitu měsíce vidět mohutné plachtoví velké lodi. „Steve, Steve, kamaráde vzbuď se!“ Joe se snažil křičet, ale z jeho hrdla vycházely jen dušené skřeky. „Steve, Steve, Steve!“ Steve seděl zhroucený u kormidelní páky, kterou pevně svíral v popraskané dlani. Hlava mu v mírném vánku, který bárkou kolébal, klimbala po prsou sem a tam, ale on měl oči pevně zavřené. Joe chtěl mávat rukama, chtěl se na Steva vrhnout, ale jediné, co dokázal, bylo, že se praštil do hlavy. Ze zoufalé bezmocnosti, lítosti, vzteku a zoufalství se jeho tělo otřásalo suchým pláčem. Po chvilce zmizela loď v temnotě. Když se ráno Steve probudil, Joe mu vyprávěl, co v noci viděl. Steve se na něj mlčky podíval a vyn dal suchary. „Ty mi nevěříš, ty si myslíš, že se mi to zdálo, viď, Steve, ale já nelžu!“ Steve si ho ani nevšiml. Podíval se do soudku s vodou. „Už máme málo vody. Musíme otevřít druhou bečku.“ Vyndal nůž, vypáčil víko. Podíval se dovnitř a začal se chvět. Ruce se mu rozklepaly, až mu z nich vypadl nůž. „Steve, Steve, co je, co se děje, Steve! Co je uvnitř, co tam je? Steve!!“ Joe vyděšeně pozoroval Steva, který beze slova upřeně zíral do soudku s vodou. Najednou Steve hrábl do soudku a vytáhl kus masa, kterým mával Joeovi před očima. „Vidíš to, co já? To je skopový maso naložený ve slaným nálevu! To není voda, to není pitná voda, ty blbče pitomej! To není voda!!“ Steve tahal ze soudku jeden kus masa po 14
Kapka vody
druhém a házel je na Joea. „Je to slaný, slaný! Tys mi řekl, že je to pitná voda, a já ti věřil. Mohli jsme šetřit víc! Je to hnusný slaný maso! Chceš ochutnat? Tak tady máš!“ Steve dál jak šílený házel na Joea naložené maso. Potom se zhroutil na dno loďky. Joe ho vyděšeně pozoroval. Ještě nikdy ho neviděl tak bezmocného. Po chvilce se Steve posadil a zamyšleně se na Joea podíval. Ten se pod jeho pohledem zachvěl a odplížil na špičku lodi, kde se snažil schoulit pod plachtu. Steve si ho přestal všímat. Vzal soudek s pitnou vodou a hrnkem se snažil odměřit zbývající vodu. „Je tady deset a půl hrnku pitné vody. To je poslední voda, kterou máme. My dva, Joe.“ Potom sáhl za sebe a vyndal krabici se suchary a velký nůž. „Steve, Steve, kamaráde, to přece nemůžeš, jen tak mě zabít! Steve, prosím!!“ Steve se na něho opovržlivě podíval. „Zůstalo nám deset a půl hrnku vody a devět sucharů.“ Vzal jeden suchar a rozkrojil ho na půl. „Sedm hrnků vody bude rezerva pro toho, kdo zůstane.“ „Jak to myslíš, kdo zůstane?“ Steve si ho nevšímal. „Když budu počítat jeden hrnek vody a tři suchary na den, tak to máme tři dny. Pokud do té doby nenarazíme na zem nebo na nějakou loď, potom bude muset jeden z nás toho druhého zabít a sníst.“ Joe začal výrazně blednout. „Proboha všemohoucího, Steve, tím chceš říct, že…“ Steve se chladně a příšerně klidně usmál. „Přesně to. Jeden z nás musí umřít, aby ten druhý mohl přežít.“ Joe se zachvěl a zbledl. „Steve, já znal tvoji mámu. Ty bys to dokázal? Jíst lidský, jíst moje maso?“ Steve se na něj studeně podíval. „Máme ještě tři dny. Pak budeme losovat,“ řekl Steve a potom už nepromluvil ani slovo. Žhavá ohnivá koule lhostejně připalovala dvě nehybné postavy v maličké loďce pohupující se uprostřed mořského proudu, který ji neomylně unášel k Novému Zélandu. Kapka vody
15
