KAPITOLA PRVNÍ
NAPĚTÍ ŽIVOTA
Když byl svět ještě o polovinu tisíciletí mladší, měly všechny události v lidském životě mnohem ostřejší vnější kontury než dnes. Rozpory mezi radostí a bolestí, mezi štěstím a neštěstím se zdály větší, než jak se jeví nám; všechno, co člověk prožíval, mělo ještě stejnou intenzitu bezprostřednosti a výjimečnosti, jakou dodnes působí bolest či radost v duši dětí. Každá událost, každý čin se projevoval charakteristickým a výrazným způsobem, byl zaměřen na vznešenost přísného, pevně daného životního stylu. Velké životní mezníky — narození, sňatek a smrt — obrážely díky svátosti lesk božského mystéria. Avšak tisíce požehnání, ceremonií, formulí a zaběhnutých zvyklostí doprovázely i mnohem méně významná dění jako třeba cestu, práci nebo návštěvu. Bídu a neduhy nebylo možno zmírňovat tak jako dnes, doléhaly proto s větším dopadem a trýznivěji. Nemoc se od zdraví odlišovala ostřeji; pronikavý chlad a zimní tma budící úzkost představovaly podstatnější zlo. Lidé prožívali s větší vroucností a žádostivostí čest a bohatství; odlišovaly se totiž mnohem výrazněji než dnes od strastiplné chudoby a zavržení. Nádherný šat lemovaný kožešinou, jasná záře ohně v krbu, pohár vína, rozpustilé žertování a měkké lože ještě představovaly vrcholný požitek; k tomuto pojetí životních radostí se snad nejdéle hlásila popisy takového životního stylu anglická literatura, a ta jej také zobrazila v nejživějších barvách. Všechny projevy života byly záležitostí velkolepě i hrůzně veřejnou. Malomocní procházeli v průvodech a klapali řehtačkami, žebráci bědovali v kostelích a vystavovali veřejně na odiv svá znetvořená těla. Každý společenský stav, každý náboženský řád, každé řemeslo a povolání se rozpoznalo podle oděvu. Velcí pánové nikdy nevycházeli beze zbraně a bez nádherného a nákladného šlechtického šatu; budili úctu a závist. Veřejné právní úkony, smlouvání o cenu zboží, svatby a po-
7 NAPĚTÍ ŽIVOTA
hřby — to vše na sebe upozorňovalo hlasitými výkřiky, nářky, průvody a hudbou. Zamilovaný muž nosil znaky své dámy, člen bratrstva jeho emblém, družina barvy i erb svého pána. I vnější obraz města a venkova se vyznačoval obdobným kontrastem a obdobnou pestrostí. Město se nerozlévalo jako naše města do architektonicky nedbale vybudovaných předměstských čtvrtí s holými továrnami a monotónně působícími venkovskými domky, nýbrž leželo tu uzavřené mezi zdmi, s nesčíslnými špičatými věžičkami jako dobře prokomponovaný sevřený obraz. A čněly kamenné domy šlechticů nebo kupců jakkoli vysoko, obraz města stejně ovládala masa strmě se tyčících kostelů. A podobně jako byl tenkrát protiklad mezi létem a zimou silnější, než je tomu v našem životě, tak tomu bylo i s rozdílem mezi světlem a temnotou, tichem a hlukem. Moderní město vlastně už ani nezná skutečnou tmu a opravdové ticho, neví, jak působí ojedinělé světélko nebo osamělý vzdálený výkřik. Stále přítomné kontrasty a pestrost vtíravých forem dodávaly každodennímu životu půvab, vášnivou sugestivní sílu, která se projevuje v oné kolísající náladě, hrubě rozpustilé, drsně kruté a niterně dojaté; mezi tím se život ve středověkém městě pohybuje. Nad hlukem rušného života stále dominoval jediný zvuk, který — a byl jakkoli rozmanitý — přece jen nikdy nebyl matoucí a všemu dočasně dodával vyšší řád: zvuk zvonů. V každodenním životě působily zvony jako varující dobří duchové, kteří důvěrně známým hlasem ohlašují tu žal, tu radost, tu klid, tu nepokoj, tu svolávají do houfu, tu varují a nabádají. Byly známé podle jmen, která zlidověla: tlustá Jacquelina, zvon Roland; lidé věděli, co který způsob vyzvánění znamená.1 Vzdor tomuto přespříliš častému vyzvánění lidský cit vůči zvuku zvonů nikdy neotupěl. Jak vypráví Chastellain,2 po dobu známého sporu mezi dvěma občany města Valenciennes, který v roce 1455 neobyčejně vzrušil město i celý burgundský dvůr, vyzváněl velký zvon, „laquelle fait hideux à oyr“ („jehož zvuk je hrozné poslouchat“), dokud střet trval. Ve věži antverpského kostela Panny Marie dosud visí starý poplašný zvon z roku 1316, pojmenovaný podle nápisu, který nese, Orida, tj. horrida, strašlivý.3 Šturmování se označovalo jako „sonner l’effroy“, „faire l’effroy“ („děsivé vyzvánění“, „probouzení hrůzy“); tento výraz znamenal původně exfredus (narušení klidu), pak varovný signál a nakonec děs.4 Jak mohutně a opojně to asi znělo, když všechny pařížské kostely a kláštery vyzváněly od rána do večera, ba ještě i po celou noc, protože byl zvolen papež, který měl ukončit papežské schizma, nebo protože byl uzavřen mír mezi Burgun any a Armagnaky.5 Hluboký účinek měla nepochybně i procesí. Jestliže nadešla zlá doba, a ta nadcházela často, konala se procesí dennodenně, třeba
8 PODZIM STŘEDOVĚKU
po celé týdny. Když nakonec osudný spor mezi rodem orleánským a burgundským vedl k otevřené občanské válce a král Karel VI. se v roce 1412 chopil francouzské korouhve, aby společně s Janem Neohroženým porazil rod Armagnaků, kteří se spojenectvím s Anglií stali zrádci země, konala se v Paříži — jakmile se král objevil na nepřátelském území — procesí denně. Trvala od konce května až do července, vždy je pořádaly jiné skupiny, řády a cechy, vždy putovala po jiných trasách, s jinými relikviemi: „les plus piteuses processions qui oncques eussent été veues de aage de homme“ („ta nejzbožnější procesí, jaká kdy mohl člověk do té doby spatřit“). Všichni kráčeli bosi a lačni, členové parlamentu stejně jako chudí měš ané; každý, kdo mohl, nesl svíci nebo pochodeň a vždy tam bylo i mnoho malých dětí. I z vesnic z okolí Paříže přicházeli chudí venkované bosi. Zúčastnili se procesí nebo přihlíželi „en grant pleur, en grans lermes, en grant devocion“ („za velkého nářku, velkého prolévání slz a projevů velké zbožnosti“). A skoro po celou tu dobu silně pršelo.6 Přijížděli také panovníci se svými družinami, což se připravovalo se vší působivou uměleckou zručností, která tehdy byla k dispozici. A nepřetržitě se konaly popravy. Důležitou součást duchovní krmě lidu tvořil právě půvab hrůzy a dojímavá surovost, kterou popraviště vyzařovalo. Byla to velkolepá představení s morálním ponaučením. Za hrozné loupeže si justice vymyslela strašlivé tresty. V Bruselu byl mladý žhář a vrah připoután na řetěz, který se mohl točit do kolečka kolem kůlu stojícího uprostřed kruhu hořících otepí. On sám se přihlížejícím divákům představil tklivými slovy jako odstrašující příklad, „et tellement fit attendrir les coeurs que tout le monde fondoit en larmes de compassion… Et fut sa fin recommandée la plus belle que l’on avoit oncques vue“ („a tolik dojímal jejich srdce a takový budil soucit, že všichni kolem propukali v soucitný pláč… A na jeho skon vzpomínali jako na tu nekrásnější popravu, jakou kdy viděli“).7 Armagnak Messire Mansart du Bois, který byl v roce 1411 v době burgundské hrůzovlády v Paříži s at, nejenže rád katovi udělil odpuštění, o které ho podle zvyku poprosil, ale dokonce jej požádal, aby ho políbil. „Foison de peuple y avoit, qui quasi tous ploroient à chaudes larmes.“ („Byl tam velký zástup lidí a téměř všichni hořce plakali.“)8 Mezi obě mi byli často vysoce postavení pánové; lid pak prožíval zadostiučinění z přísné spravedlnosti, a vážné napomenutí, že pozemská velikost je pomíjivá, si uvědomoval naléhavěji než při pohledu na nějaký zobrazený mravoučný příklad nebo na tanec mrtvých. Vrchnost pečovala o to, aby podívaná nepostrádala potřebný účinek. Páni nastupovali smutnou cestu se znaky svého vysokého postavení. Jean de Montaigu, králův grand maître d’hôtel (královský majordomus), padl za obě nenávisti Jana Neohroženého. Jel k popravišti vsedě, vysoko na povoze, se dvěma trubači vepředu; na sobě
9 NAPĚTÍ ŽIVOTA
měl skvostný šat, kápi, kabátec a kalhoty, byl zpola bílý, zpola červený, a na nohou zlaté ostruhy; s těmi zlatými ostruhami visela pak na šibenici mrtvola zbavená hlavy. Bohatého kanovníka Nicolase d’Orgemonta, který se stal v roce 1416 obětí pomsty Armagnaků, vezli přes Paříž na odpadkové káře ve velkém fialovém plášti s fialovou kapucí, aby se zúčastnil stětí dvou druhů, dříve než on sám byl odsouzen k doživotnímu žaláři, „au pain de doleur et à eaue d’angoisse“ („k chlebu bolesti a vodě úzkosti“)8a. Hlava magistra Oudarta de Bussy, který odmítl místo v parlamentu, byla na zvláštní rozkaz Ludvíka XI. znovu vykopána a vystavena na tržišti v Hesdinu s komentujícími verši, opatřená šarlatově červenou, kožešinou podšívanou čepicí „selon la mode des conseillers de parlament“ („jak bylo v módě u soudců v parlamentu“). Tento případ popisuje s krutým vtipkováním samotný král.9 Kázání potulných kazatelů, kteří čas od času burcovali lid, byla méně častá než procesí a popravy. Novovodobí čtenáři novin si už sotva mohou představit obrovský účinek mluveného slova na nepředpojatou, otevřenou a nevědomou mysl. Lidový kazatel bratr Richard, který se později stal zpovědníkem Johanky z Arku, kázal v roce 1429 v Paříži deset dní za sebou. Začínal časně ráno v pět hodin a končil mezi desátou a jedenáctou. Většinou mluvil na hřbitově Neviňátek, jehož ochozy zdobí známý tanec mrtvých, zády otočen k otevřeným márnicím, kde před zraky diváků ležely kolem dokola nad ambity navrstvené lebky. Když po desátém kázání sdělil, že bylo poslední, protože pro další nedostal povolení, „les gens grans et petiz plouroient si piteusement et si fondement comme s’ilz veissent porter en terre leurs meilleurs amis et lui aussi“ („lidé, malí i velcí, naříkali tak žalostně a tak upřímně, jako kdyby přihlíželi pohřbu toho nejlepšího přítele, a on také“). A když nakonec Paříž opustil, domnívali se lidé, že bude v neděli kázat ještě v opatství Saint Denis; ve velkých davech, snad jich bylo na šest tisíc, vyrazili už v sobotu večer z města, aby si zajistili na kázání dobré místo, a přenocovali pod širým nebem, tak vypráví Měš an pařížský.10 Ani františkán Antoine Fradin nesměl v Paříži kázat, protože energicky napadal špatnou vládu. Ale právě proto ho měli lidé v oblibě. Ve dne v noci ho ve františkánském klášteře hlídali; na stráži tam stály ženy s připravenou municí z popela a kamení. Proklamace, která tuto stráž zakazovala, vyvolala smích; král o tom nic nevěděl! Když byl Fradin nakonec vypovězen a přece jen musel město opustit, lidé ho doprovázeli, „crians et soupirans moult fort son departement“ („velmi vzdychali a hlasitě hořekovali nad jeho odchodem“).11 Kdykoli přicházel kázat svatý dominikán Vincenc Ferrerský, táhl mu ze všech měst v ústrety lid, městská správa i klérus, až po biskupy a preláty, a s chvalozpěvy ho slavnostně uváděli do města. Cesto-
10 PODZIM STŘEDOVĚKU
val s velkým houfem přívrženců, kteří táhli každého večera po západu slunce v procesí, bičovali se a zpívali. Z každého města se k nim přidávaly nové houfy. On sám se pečlivě staral o zaopatření a ubytování pro všechny své průvodce a ustanovil ubytovatele z bezúhonných mužů. Cestovala s ním řada kněží náležejících k různým řádům, aby mu pomáhali u zpovědí a při bohoslužbách. Doprovázelo ho i několik notářů, aby ihned zaprotokolovali všechna soudní narovnání, jichž svatý kazatel všude dosahoval. Magistrát španělského města Orihuela oznámil v dopise biskupovi z Murcie, že v jejich městě docílil 123 smírů, z toho 67 ve věcech vražd.12 Kdekoli Vincenc kázal, dřevěné brlení muselo chránit jej a jeho doprovod před tlačenicí davu, který mu chtěl líbat ruce či oděv. Po dobu, kdy kázal, zůstávala práce stát. Jen málokdy se přihodilo, že své posluchače nedojal k pláči, a když hovořil o Posledním soudu a pekelných trestech nebo o utrpení Ježíše Krista, on sám i jeho posluchači vždy propukali v tak velký bolestný nářek, že se musel na drahnou dobu odmlčet, než se pláč utišil. Kajícníci se před všemi přítomnými vrhali na zem, aby se v slzách vyznali ze svých velkých hříchů.13 Když měl v roce 1485 v Orléansu masopustní kázání slavný Olivier Maillard, vylezlo tam tolik lidí na střechy domů, že pokrývač pak potřeboval 64 dní na odstranění škod.14 Byla to podobná atmosféra jako atmosféra americko-anglické obnovy a Armády spásy, avšak bezmezně vystupňovaná a zachvacující mnohem širší veřejnost. Není třeba se domnívat, že při popisu působení Vincence Ferrerského jeho životopisci v dobré víře přehánějí; střízlivý, věcný Monstrelet líčí téměř stejným způsobem účinek, který v roce 1428 vyvolával svými kázáními v severní Francii a ve Flandrech jistý bratr Tomáš, který se vydával za karmelitána, ale později byl odhalen jako podvodník. I jeho doprovázeli představitelé města a šlechtici drželi za uzdu jeho mezka; i kvůli němu opustili mnozí domov a rodinu, aby jej všude následovali. Byli mezi nimi i vznešení pánové, které Monstrelet přímo jmenuje. Vážení měš ané pokryli vysokou kazatelnu, kterou pro něj zřídili, těmi nejvzácnějšími koberci, jaké jen bylo možno sehnat. Kromě příběhu Kristova utrpení a posledních věcí člověka to byl především boj proti přepychu a marnivosti, čím lidoví kazatelé tak hluboce působili na masy. Jak praví Monstrelet, lid byl bratru Tomášovi vděčný a nakloněný především proto, že pranýřoval nádheru a parádivost, a zvláště že zahrnoval výtkami šlechtu a duchovní stav. Když se mezi posluchače odvážily úctyhodné dámy s vysokými špičatými pokrývkami hlavy, často na ně poštval (pod příslibem odpustků, jak tvrdí Monstrelet) malé chlapce s pokřikem „au hennin, au hennin!“ („na hennin, na hennin!“), takže dámy se po celou tu dobu už neodvážily nosit hennins — špičaté čepce — a zakrývaly si hlavy jako
11 NAPĚTÍ ŽIVOTA
bekyně. „Mais à l’exemple du lymeçon,“ praví věrný kronikář, „lequel quand on passe près de luy retrait ses cornes par dedens et quand il ne ot plus riens les reboute dehors, ainsy firent ycelles. Car en assez brief terme après que ledit prescheur se fust départy du pays, elles mesmes recommencèrent comme devant et oublièrent sa doctrine, et reprinrent petit à petit leur viel estat, tel ou plus grant qu’elles avoient accoustumé de porter.“ („Avšak po vzoru šneka, který hned zastrčí růžky, když se kolem něco děje, a zase je vystrčí, když je klid. Nebo krátce nato, co dotyčný kazatel opustil zemi, zapomněly na jeho učení a začaly dělat zase totéž co dřív a pomalu se vrátily ke svým dřívějším zvykům.“)15 Jak bratr Richard, tak i bratr Tomáš dávali vzplanout hranicím, na nichž se pálily věci sloužící samolibosti a přepychu. Stejně tak je o šedesát let později nechal zapálit ve Florencii Savonarola, čímž způsobil nenahraditelné umělecké ztráty. V letech 1428 a 1429 se v Paříži a v Artois omezili na hrací karty, hrací desky, kostky, ozdobné pokrývky hlavy a všemožné tretky, které muži a ženy dobrovolně přinášeli. Tyto hranice byly neustále opakovaným důkazem nesmírného účinku, kterého kazatelé svým vystoupením v patnáctém století ve Francii i v Itálii dosahovali.16 Byla to obřadná forma, ztělesňující kajícný odklon od marnivosti a světských radovánek, bylo to i vášnivé pohnutí stylizované ve společný slavnostní akt. Odpovídalo to trendu oné doby, vytvářet ve všech oblastech výrazně stylové formy. Abychom pochopili míru barvitosti a intenzity tehdejšího života, je třeba si uvědomit tuto citovou vnímavost, tuto ochotu k slzám a k duchovnímu obratu, tuto senzitivitu. Veřejný smutek tehdy ještě vypadal jako obecné neštěstí. Při pohřbu Karla VII. byli lidé dojetím bez sebe, když spatřili pohřební průvod; všichni dvorní hodnostáři „vestus de dueil angoisseux, lesquelz il faisoit moult piteux veoir; et de la grant tristesse et courroux qu’on leur veoit porter pour la mort de leurdit maistre, furent grant pleurs et lamentacions faictes parmy tout ladicte ville“ („byli oděni do hlubokého smutku a pohled na ně dojímal k slzám; když lidé viděli takový zármutek nad tím, že jim zemřel pán, zdvihl se pláč a nářek po celém městě“). Šest králových pážat jelo na koních zcela zahalených v černém sametu. „Et Dieu scet le doloreux et piteux dueil qu’ilz faisoient por leurdit maistre.“ („A Bůh ví, jak hluboký byl jejich zármutek a jak velké bylo jejich hoře, když oplakávali svého pána.“) Prý jedno z pážat ze zármutku už po čtyři dny nic nejedlo ani nepilo — tak si to dojatě vyprávěli lidé.17 Slzy dojetí však netekly pouze při velkém zármutku, při jitřícím kázání nebo pod dojmem mystérií víry. Potoky slz se prolévaly i při každé světské slavnosti. Vyslanec francouzského krále při audienci u Filipa Dobrého během své řeči opětovně propukal v slzy. Při loučení
12 PODZIM STŘEDOVĚKU
mladého Jana z Coimbry na burgundském dvoře všichni hlasitě plakali, stejně jako při vítání dauphina a při setkání anglického a francouzského krále v Ardres. Ludvíka XI. viděli, jak prolévá slzy při vjezdu do Arrasu; podle líčení Chastellainova nejednou plakal a vzlykal i v době, kdy pobýval jako korunní princ na burgundském dvoře.18 Je samozřejmé, že tyto zprávy přeháněly, šlo by je srovnat s novinářským klišé „ani oko nezůstalo suché“. Jean Germain píše o mírovém kongresu v Arrasu roku 1435, že při působivých projevech vyslanců posluchači beze slov padali na kolena, vzdychali, vzlykali a plakali.19 Tak tomu jistě nebylo, ale chalonský biskup si myslel, že tomu tak vlastně být mělo; v nadsázce je patrné pravdivé jádro. Je to podobné jako s proudy slz sentimentalismu v osmnáctém století. Pláč byl povznášející a krásný. A navíc: kdopak dokonce i dnes nezná silný dojem, mrazení a slzy, které může vyvolat slavnostní příjezd panovníka, i když je nám panovník, jemuž je okázalý hold určen, zcela lhostejný. Tenkrát bylo takové bezprostřední dojetí naplněno zpola náboženským uctíváním pompéznosti a velikosti a projevovalo se skutečnými slzami. Ten, kdo nevidí rozdíl mezi senzitivitou patnáctého století a senzitivitou naší doby, může ho pochopit i na příkladu z jiné oblasti, než je dojetí, totiž z oblasti hněvu. Pravděpodobně si sotva dokážeme představit pokojnější a klidnější hru než šachy. La Marche uvádí, že při šachové hře často vznikaly spory, „et que le plus saige y pert patience“ („a že i ten nejrozumnější při ní ztrácel trpělivost“).20 Rozbroje mezi královskými syny nad šachovnicí byly ještě v patnáctém století stejně běžným motivem jako v románech o Karlu Velikém. Každodenní život poskytoval neomezený prostor planoucím vášním a dětské fantazii vždy a všude. Moderní historické výzkumy o středověku, které pro nespolehlivost kronik s oblibou čerpají co možná nejvíce z oficiálních listin, se tak tu a tam dopouštějí nebezpečné chyby. Listiny ukazují rozdíly v tónině života ve středověku a v současnosti jen málo. Dávají nám zapomenout na silný patos středověkého života. Ze všech vášní, které určovaly jeho barvitost, se v listinách dostávají ke slovu zpravidla jen dvě: chamtivost a svárlivost. Každý se diví nepochopitelné urputnosti a zatvrzelosti, jíž se v soudních listinách té doby vyznačuje touha po majetku, potěšení ze střetů, pomstychtivost! Tyto rysy jsou pro nás pochopitelné a vysvětlitelné teprve v souvislosti s obecnou vášnivostí, která propalovala život ve všech oblastech. Proto zůstávají kroniky pro skutečné pochopení té doby nepostradatelné, a jsou faktograficky jakkoli povrchní a a se mýlí sebevíc. Život ještě byl v leckterém ohledu pohádkově barvitý. Když dvorní kronikáři, učení a vážení lidé, kteří znali své panovníky zblízka, nemohli vidět a popsat nejvznešenější osoby jinak než v archaické,
13 NAPĚTÍ ŽIVOTA
hieratické podobě, jak velký teprve musel být kouzelný lesk královské urozenosti pro naivní lidovou fantazii! Uve me příklad pohádkového ladění z historického díla Chastellainova: Mladý Karel Smělý, tehdy ještě hrabě ze Charolais, přicestoval ze Sluys do Gorkumu a dozvěděl se, že mu jeho otec, vévoda, odňal rentu a veškerá beneficia. Chastellain popisuje, jak nato hrabě svolal všechno své služebnictvo až po posledního kuchtíka a všechny zpravil o svém neštěstí v dojemném projevu dokazujícím jeho úctu k chybujícímu otci, jeho starost o blaho družiny a jeho lásku k nim všem. Nech s ním zůstanou a vyčkají jeho osudu ti, kdo mají vlastní prostředky; těm, kdo jsou chudí, dává svobodu, aby mohli odejít, a kdyby se snad doslechli, že se osud hraběte opět obrátil: „Tedy se vra te a všichni najdete své místo neobsazené a budete mi vítáni, a já odměním Vaši trpělivost, kterou jste mi osvědčili.“ — „Lors oyt-l’on voix lever et larmes espandre et clameur ruer par commun accord: ‚Nous tous, nous tous, monseigneur, vivrons avecques vous et mourrons.‘“ („Vtom se začaly ozývat výkřiky a vzlyky a všichni svorně volali: ‚My všichni, všichni zůstaneme s vámi, pane, a s vámi zemřeme.‘“) S hlubokým pohnutím přijímá Karel jejich slib věrnosti. „Or vivez doncques et souffrez; et moy je souffreray pour vous, premier que vous ayez faute.“ („Tak tedy dobře, zůstaňte a trpte, a já budu trpět o to víc, že máte nouzi.“) Pak k němu přistupují šlechtici a nabízejí mu všechno, co mají, „disant l’un: j’ay mille, l’autre: dix mille, l’autre: j’ay cecy, j’ay cela pour mettre pour vous et pour attendre tout vostre advenir“ („jeden řekl: ‚Já mám tisíc‘, jiný zas: ‚Já mám deset tisíc‘, další řekl, že má zase tolik a tolik. ‚Mohu vám to dát a počkat na lepší časy‘“). A tak vše nadále pokračovalo navyklým způsobem, a v kuchyni proto nikdy neměli ani o kuře méně.21 Tak tento obraz samozřejmě vykreslil Chastellain. Nevíme, do jaké míry tu jeho líčení stylizuje to, co se doopravdy stalo. Ale co je důležité: vidí knížete v jednoduchých rysech lidové balady, vše z jeho hlediska ovládají ty nejprimitivnější pohnutky vzájemné věrnosti, kterou vyjadřuje prostým epickým popisem. Zatímco mechanismus státní správy a panovnického dvora ve skutečnosti už nabyl komplikovaných forem, politiku v myslích lidí ztělesňuje několik málo pevných, jednoduchých postav. Politické představy, s nimiž lidé žijí, odpovídají představám lidové písně a rytířského románu. Králové té doby jsou takřka přiřazováni k omezenému počtu typů; každý typ více či méně koresponduje s motivem nějaké písně nebo aventury rytířského románu: kníže ušlechtilý a spravedlivý, kníže, který podlehl špatným radám, kníže jako mstitel cti svého rodu, kníže, který nachází v neštěstí oporu ve svých lidech. Občané pozdně středověkého státu, těžce sužovaní poplatky a bez práva spoluurčovat, za co budou peníze vydány, žijí v neustá-
14 PODZIM STŘEDOVĚKU
lé nedůvěře, zda jejich mince nebudou promrhány a zda budou použity k užitku a prospěchu země. Tato nedůvěra ve státní správu se transponuje do zjednodušené představy: král je obklopen ziskuchtivými, lstivými rádci nebo bídu země zaviňují nadměrné náklady na udržování královského dvora a marnotratnost. Tak lid vztahuje politické otázky k pohádkovým příběhům. Filip Dobrý pochopil, čemu lid rozumí. Aby udělal dojem na Holan any a Frísy (kteří se mohli domnívat, že mu chybí peníze na to, aby se zmocnil utrechtského biskupství), dal při slavnostech v Haagu v roce 1456 vystavit v místnosti vedle rytířského sálu drahocenný servis v ceně třiceti tisíc marek ve stříbře. Každý mohl přijít a prohlédnout si jej. Kromě toho dal z Lille dopravit dvě bedny s dvěma sty tisíci zla áky. Kdo se pokusil je pozvednout, namáhal se marně.22 Lze si snad představit výchovnější směsici důkazu solventnosti státu a jarmareční zábavy? Život a činy panovníků ještě mnohdy obsahovaly fantastický prvek upomínající na kalifa z pohádek Tisíce a jedné noci. Jednají uprostřed chladně propočtených politických podniků leckdy s opovážlivou prudkostí, kterou kvůli okamžité osobní náladě ohrožují svůj život a své dílo. Aby se pomstil za několik námořních loupeží, dal Eduard III. všanc sám sebe, prince waleského a svou zemi tím, že napadl flotilu španělských obchodníků.23 Filip Dobrý si vzal do hlavy, že jednoho ze svých lukostřelců ožení s dcerou bohatého sládka z Lille. Když se tomu otec protiví a pařížský parlament se do věci vloží, rozzuřený vévoda najednou přeruší důležitá státnická jednání v Hollandu a dokonce ve svatém předvelikonočním období podnikne nebezpečnou cestu po moři z Rotterdamu do Sluys, aby prosadil svou.24 Jindy kvůli sporu se synem odjede jako školák na útěku v nesmyslném hněvu tajně na koni z Bruselu a v noci zabloudí v lese. Když je zase zpátky, připadne rytíři Philippu Potovi choulostivý úkol zase jej přivést do obvyklých kolejí. Obratný dvořan nalezne správná slova: „Bonjour monseigneur, bonjour, qu’est cecy? Faites-vous du roy Artus maintenant ou de messire Lancelot?“ („Dobrý den, můj pane, dobrý den. Co se děje? Hrajete si na vznešeného krále Artuše nebo na urozeného pána Lancelota?“)25 Nepůsobí to jako chování pohádkového kalifa, když tentýž vévoda poté, co mu lékaři předepsali, aby si dal hlavu ostříhat dohola, poručí, aby tak podle něj učinili všichni urození, a pověří Pierra de Hagenbach, aby zbavil vlasů každého šlechtice, kterého najde neostříhaného?26 Nebo když mladý francouzský král Karel VI. v přestrojení, společně s přítelem na jednom koni, pozoruje zakuklen příjezd své nevěsty Isabely Bavorské a v tlačenici dostane výprask od biřiců.27— Jeden z básníků patnáctého století vytýká panovníkům, že ze svých dvorních šašků nebo zpěváků dělají ministry, jak se to přihodilo na
15 NAPĚTÍ ŽIVOTA
dvoře burgundském v případě „bláznivého šibala“ — Coquineta le fou de Bourgogne.28 Politika ještě není naprosto a zcela spoutána byrokracií a protokolem; panovník se jim může každým okamžikem vymknout a hledat vodítka pro své jednání jinde. Tak se panovníci patnáctého století ve státnických záležitostech opětovně obracejí o radu na asketické vizionáře a vášnivě přepjaté lidové kazatele. Jako političtí poradci vystupují Dionýsius kartuzián, Vincenc Ferrerský; do nejtajnějších jednání panovnických dvorů byl zasvěcen rámusící kazatel Olivier Maillard, jakýsi francouzský Brugman.29 Tak prvek náboženského napětí neztrácel ve vyšší politice životnost. Koncem čtrnáctého a na počátku patnáctého století museli ti, kdo přihlíželi vysoké panovnické hře, více než kdy jindy nabýt přesvědčení, že se tam v krvavě romantické sféře odehrávají samé divoké tragédie, plné nejpůsobivějších pádů majestátu a velkoleposti. V témž měsíci září roku 1399, kdy se sešel ve Westminsteru anglický parlament, aby mu bylo oznámeno, že se král Richard II., poražený a zajatý bratrancem Lancasterem, zřekl koruny, se v Mohuči shromáždili němečtí kurfiřtové, aby také sesadili svého krále — Václava Lucemburského, který byl stejně duševně labilní, stejně neschopný vládnout, stejně náladový jako jeho anglický švagr, pouze neskončil tak tragicky. Václav zůstal ještě po dlouhá léta králem v Čechách. Po Richardovu sesazení však následovala jeho tajemná smrt ve vězení, která znovu připomněla zavraždění jeho pradědečka Eduarda II. před sedmdesáti lety. Nebyla snad koruna truchlivým vlastnictvím plným nebezpečenství? V třetí velké křes anské říši byl na trůně choromyslný Karel VI. a jeho země byla záhy rozvrácena divokými vnitřními spory. V roce 1407 přerostla rivalita mezi dynastií orleánskou a burgundskou v otevřený boj: Ludvík Orleánský, králův bratr, padl rukou úkladného vraha, kterého najal jeho bratranec Jan Neohrožený, vévoda burgundský. Po dvanácti letech následovala pomsta: v roce 1419 byl na mostě v Montereau při slavnostním setkání zrádně zavražděn Jan Neohrožený. Tyto dvě vraždy panovníků s nekonečnou dohrou sporů a pomstychtivosti daly francouzským dějinám na celé jedno století základní tón pochmurné nenávisti. Nebo povědomí lidu vnímá všechno neštěstí, které stíhalo Francii, ve světle onoho velkého dramatického motivu; nedokáže ještě pochopit žádné jiné příčiny než osobní a dané vášní. K tomu všemu přicházejí ještě Turci, kteří pronikají stále dále a stále hrozivěji a kteří několik let předtím (v roce 1396) u Nikopole zničili nádherné francouzské rytířské vojsko, jež nerozvážně vytáhlo do boje pod velením téhož Jana Burgundského, tenkrát ještě hraběte z Nevers. A křes anstvo je rozpolcené velkým schizmatem, které v té době trvá už čtvrt století: každý z těch dvou, kdo se nazývají pa-
16 PODZIM STŘEDOVĚKU
pežem, je s vášnivým přesvědčením uznáván částí Západu. Když při pokusu znovu nastolit jednotu v církvi v roce 1409 hanebně ztroskotá koncil v Pise, jsou tu tři, kdo vzájemně bojují o papežskou moc. „Le pappe de la Lune“ („papež z Luny“) — tak byl ústy lidu ve Francii nazýván tvrdošíjný Aragoňan Petr z Luny, který si udržoval své postavení v Avignonu jako Benedikt XIII.; neznělo snad jméno tohoto „le pappe de la Lune“ prostému lidu napůl šíleně? V oněch staletích bloumal po panovnických dvorech leckterý král zbavený koruny, většinou chudý na prostředky a bohatý na plány, opředený leskem divuplného Východu, odkud přicházel: z Arménie, z Kypru, snad dokonce z Konstantinopole, každý jakoby postava z obrazu kola Štěstěny, jak je měl před očima celý svět: králové s žezly a korunami z něj vrávoravě odpadávají. K těm nepatřil René z Anjou, i když i on byl králem bez koruny. Na jeho bohatých državách v Anjou a v Provenci se mu dařilo báječně. Přesto nikdo jiný neztělesňoval vrtkavost knížecího štěstí výrazněji než tento princ z francouzského rodu, který znovu a znovu promarňoval nejvyšší šance, který toužil po koruně ma arské, sicilské a jeruzalémské a který nesklidil nic jiného než porážky, namáhavé útěky a dlouhá zajetí. Básník-král bez koruny, jenž se těšil pastýřskými básněmi a miniaturami, měl asi hluboko v nitru zakořeněnou frivolnost, jinak by ho to, co prožil, vyléčilo. Téměř všechny své děti viděl umírat, a oblíbenou dceru, která mu zbyla, potkal osud, jenž pochmurností a tíhou ještě předčil jeho vlastní. Markéta z Anjou, duchaplná, ctižádostivá a vášnivá, se jako šestnáctiletá provdala za anglického krále Jindřicha VI., který byl slabomyslný. Anglický dvůr byl peklem nenávisti. Nikde jinde nebyla do politických mravů tak zapletena podezření vůči královským příbuzným, obžaloby proti mocným služebníkům koruny, kteří pro bezpečnost a stranictví páchali tajné a justiční vraždy, jako v Anglii. Po dlouhá léta žila Markéta v tomto ovzduší pronásledování a strachu, než velký rodový svár mezi Lancastery, rodem jejího manžela, a Yorky, rodem jejích četných a přičinlivých příbuzných, vstoupil do stadia krvavého a otevřeného násilí. Tu Markéta ztratila korunu a majetek. Proměnlivé události války Růží ji vedly nejhorším nebezpečím a nejtrpčí bídou. Když konečně našla bezpečné útočiště u burgundského dvora, vlastními slovy podala dvornímu kronikáři Chastellainovi svědectví o svém neš asném osudu a svém bloudění: jak musela sebe a svého synáčka svěřit milosti lapky přepadávajícího pocestné; jak jednou při mši musela poprosit o drobný peníz skotského lukostřelce, „qui demy à dur et à regret luy tira un gros d’Escosse de sa bourse et le luy presta“ („který smutně a jen s těžkým srdcem vyňal ze svého měšce jeden skotský groš a půjčil jí ho“), aby jej mohla obětovat. Ten dobrý kronikář, dojatý tak velkým utrpením, jí věnoval k útěše Temple de Bocace (Boccacciův Chrám), „aucun petit
17 NAPĚTÍ ŽIVOTA
traité de fortune, prenant pied sur son inconstance et déceveuse nature“ („jisté nepříliš rozsáhlé pojednání o Štěstěně, především o její vrtkavosti a o tom, jak dokáže zklamat“).30 Podle ustáleného receptu oné doby Chastellain věřil, že těžce zkoušenou královskou dceru nelze posílit ničím lépe než pochmurnou galerií panovnického neštěstí. Nikdo z obou nemohl tušit, že to nejhorší ji ještě čeká: u Tewkesbury v roce 1471 byl rod Lancasterů definitivně poražen, Markétin jediný syn v bitvě padl nebo byl následně zavražděn, její manžel byl tajně připraven o život, ona sama na pět let uvězněna v Toweru, až ji nakonec prodal Eduard IV. Ludvíkovi XI., kterému musela na znamení díků za své osvobození odstoupit dědictví po svém otci králi Reném. Jestliže skutečné královské děti měly takové osudy, jak tedy neměl Měš an pařížský uvěřit povídání o ztracených korunách a vyhnanství, jímž se čas od času snažili vzbudit účast a milosrdenství pobudové? V roce 1427 se v Paříži objevila banda cikánů, „ung duc, ung conte et dix hommes, tous à cheval“ („jeden vévoda, jeden hrabě a deset mužů, všichni koňmo“), kteří se vydávali za kajícníky. Zbytek, sto dvacet osob, musel zůstat za branami. Pocházeli z Egypta, papež jim prý uložil jako pokání za to, že odpadli od křes anské víry, potulovat se sem a tam po sedm let, aniž by spali v posteli. Dříve prý jich bylo dvanáct set, ale jejich král a královna a všichni ostatní prý cestou pomřeli. Jako jejich jediné přilepšení prý papež nařídil, že jim každý biskup a opat má dát deset liber tourských zla áků. Pařížané přicházeli v celých zástupech, aby si ten cizí pronárod prohlédli, a nechávali si hádat z ruky od žen, které přemís ovaly peníze z peněženek lidí do svých vlastních „par art magicque ou autrement“ („pomocí čar nebo jiného umění“).31 Život panovníků obklopovala atmosféra dobrodružství a vášně, a nebyla to jen lidová fantazie, co jim propůjčovalo tuto barvitost. Moderní člověk zpravidla nemá představu o bezuzdné extravagantnosti a vznětlivosti středověkého naturelu. Kdo hledá informace jen v oficiálních dokumentech, které jsou právem považovány za nejspolehlivější podklady pro poznání dějin, by snad mohl nastínit obraz části středověkých dějin, který by se podstatně nelišil od popisu ministerské a vyslanecké politiky osmnáctého století. Ale takovému obrazu chybí jeden důležitý prvek: ostrá barva mohutné vášnivosti, která naplňovala duši obyčejných lidí stejně jako šlechticů. Bezpochyby obsahuje politika ještě i dnes vášnivý prvek, ale ten naráží, s výjimkou dní převratů a občanských válek, na množství zábran a překážek; sterým komplikovaným mechanismem života společenství je sváděn do pevných kolejí. V patnáctém století se v politickém jednání uplatňuje bezprostřední afekt ještě takovým způsobem, který znovu a znovu nedbá užitku a kalkulu. Jde-li tento afekt třeba
18 PODZIM STŘEDOVĚKU
u knížat ruku v ruce s usilováním o moc, pak působí dvojnásob silně. Chastellain to ve svém důstojném jazykovém projevu vyjadřuje výstižně. Není divu, říká, že knížata jsou tak často znepřátelena, „puisque les princes sont hommes, et leurs affaires sont haulx et agus, et leurs natures sont subgettes à passions maintes comme à haine et envie, et sont leurs coeurs vray habitacle d’icelles à cause de leur gloire en régner“ („protože panovníci jsou lidé, kteří plní vznešené a nebezpečné úkoly, proto i jejich povaha podléhá nejrůznějším vášním, jako nenávisti a závisti. Ty ovládají jejich srdce vlivem slávy, již s sebou přináší panování“).32 Není to přibližně totéž, co Burckhardt nazval „patosem panování“? Kdo by chtěl napsat historii burgundského panovnického rodu, musel by neustále své vyprávění protkávat leitmotivem msty černým jako katafalk, který by zanechával při každém činu, a už na bitevním poli, nebo při jednáních, hořkou příchu ducha plného temné pomstychtivosti a uražené hrdosti. Jistě, bylo by naivní chtít se vrátit k příliš jednoduché představě, kterou si dělalo o dějinách patnácté století samo. Přirozeně není možné odvodit celý mocenský protiklad, z něhož vyrostl staletý spor mezi Francií a Habsburky, z krevní msty mezi orleánským a burgundským rodem, oběma větvemi valoiské dynastie. Ale člověk by si měl být — více než se to při zkoumání obecných politických a hospodářských příčin zpravidla děje — neustále vědom toho, že pro současníky, diváky stejně jako aktéry, byla v tomto velkém sporu o právo podstatným momentem krevní msta, která ovládala jednání a osudy šlechticů a zemí. Filip Dobrý byl pro ně v první řadě mstitel, „celluy qui pour vengier l’outraige fait sur la personne du duc Jehan soustint la gherre seize ans“ („který vedl šestnáct let válku, aby pomstil křivdu spáchanou na vévodovi Janovi“).33 Filip na sebe vzal tento posvátný úkol: „en toute criminelle et mortelle aigreur, il tireroit à la vengeance du mort, sie avant que Dieu luy vouldroit permettre; et y mettroit corps et âme, substance et pays tout en l’aventure et en la disposition de fortune, plus réputant oeuvre salutaire et agréable à Dieu de y entendre que de le laisser“ („stržen prudkou nenávistí rozhodl se pomstít mrtvého, bude-li mu Bůh milostiv. V sázku dá tělo i duši, majetek i zemi, vše svěří osudu, nebo se spoléhá, že bude Bohu milejší, když se svého úkolu zhostí, než kdyby se ho vzdal“). Dominikánovi, který kázal při smutečním obřadu po vévodově násilné smrti, se v roce 1419 těžce zazlívalo, že se odvážil poukázat na křes anskou povinnost nemstít se.34 La Marche to popisuje tak, jako by i pro vévodovy země bylo zachování cti a povinnost pomsty motivem jejich politických přání. Praví: všechny stavy v jeho zemích volaly s ním po pomstě.35 Arraská smlouva, která v roce 1435 Francii a Burgundsku zdánlivě přinášela mír, začíná pokáním za vraždu v Montereau: v místě, kde
19 NAPĚTÍ ŽIVOTA
Jana poprvé pohřbili, měla být v kostele zřízena kaple, kde se mělo na věčné časy každodenně zpívat rekviem, ve městě se měl postavit kartuziánský klášter, na mostě, kde k činu došlo, kříž, v kartuziánském klášteře v Dijonu, kde leží pochováni burgundští vévodové, se měla sloužit mše.36 To byla ale pouze část celého veřejného pokání a hanby, které požadoval jménem vévody kancléř Rolin: kromě toho žádal kostely s kaplemi s kamennými nápisy, které by líčily, co se stalo, nejen v Montereau, ale i v Římě, Ženevě, Dijonu, Paříži, Santiagu de Compostela a v Jeruzalémě.37 Potřeba msty, která se halila do tak pompézních rouch, zjevně zcela ovládla ducha. A co by mohl lid z politiky svých knížat pochopit lépe než tyto prosté, primitivní motivy nenávisti a pomsty. Příchylnost ke knížeti měla dětsky impulzivní charakter; byla zcela bezprostředním citem věrnosti a pospolitosti, pokračováním starých silných citových vztahů, které spojovaly vazaly s pánem a které v střetu a sporu vzplály vášní zapomínající na všechno. To je smysl pro stranickost, nikoli smysl pro státnost. Pozdní středověk je dobou velkých stranických bojů. V Itálii se strany konsolidují už ve třináctém století, ve Francii a v Nizozemí vznikají všude ve století čtrnáctém. Každý, kdo studuje dějiny té doby, je občas překvapen tím, že tato stranická seskupení nestačí odvozovat z hospodářsko-politických vztahů, jak je to obvyklé v moderní historiografii. Hospodářské protiklady, které jim jsou podkládány, jsou čistě schematické konstrukce, které ani při nejlepší vůli nelze z pramenů vyčíst. Nikdo nebude chtít popírat existenci hospodářských příčin při vytváření těchto stran, avšak neuspokojen úspěchem, s nímž se dodnes demonstrují, bude mít sklon položit otázku, zda by k vysvětlení stranických bojů pozdního středověku nebylo třeba příhodnější hledisko sociologické než politicko-ekonomické. Z pramenů o vzniku stran zhruba vyplývá ve skutečnosti toto: ve vlastní feudální době jsou všude patrné dílčí, omezené půtky, v nichž nelze rozeznat jiný hospodářský motiv než závist vůči majetku a vlastnictví druhého. Tato závist se však nevztahovala jen na statky, nýbrž neméně silně i na čest. Rodinná pýcha a pomstychtivost, vášnivá věrnost přívrženců tu jsou pudy naprosto primárními. V té míře, jak se nyní upevňuje a rozšiřuje moc státu, vstupují určitou měrou všechny tyto rodinné střety do jistého vztahu k zeměpanské moci; a seskupují se te ve stranách, které samy nechápou příčinu svých rozdělení jinak než na základě solidarity a cti společenství. Nahlédneme do příčin hlouběji, budeme-li postulovat hospodářské protiklady? Jestliže bystrý současník prohlásí, že pro nenávist mezi „Hoeky“ a „Kabeljauy“ v Hollandu nelze odhalit žádné pádné důvody,38 není třeba pohrdavě krčit rameny a chtít být chytřejší než on. Skutečně neexistuje ani jediné uspokojivé vysvětlení pro to, proč Egmontovi přívr-
20 PODZIM STŘEDOVĚKU
ženci byli Kabeljauové a Wassenaerovi Hoeckové. Hospodářské protiklady, kterými se jejich rody vyznačují, jsou totiž až důsledkem jejich postoje vůči panovníkovi.39 Jak silně mohlo působit citové hnutí vyvolané příchylností k panovníkovi, čteme na každé stránce středověkých dějin. Autor miráklu Marieken van Nymwegen (Marieken van Nijmegen, Mariken van Nieumeghen, Mařenka z Nijmegen) nám předvádí, jak Mařenčina zlá teta, poté co se se sousedkami na smrt pohádala kvůli sporu mezi Arnoldem a Adolfem van Gheldre, ve zlosti vyžene neteř z domu a později si sama vezme život, rozzlobena tím, že starý vévoda byl vysvobozen z vězení. Spisovatel chce varovat před nebezpečími, která přináší „partiscap“; volí proto extrémní příklad: sebevraždu z důvodu stranění — bezpochyby je to přehnané, ale přece jen je to důkaz, jakou vášnivost přisuzoval tento spisovatel pocitu stranictví. Existují i utěšenější příklady: Uprostřed noci nechávají konšelé z Abbevillu vyzvánět zvony, protože dorazil posel od Karla z Charolais s prosbou, aby se všichni modlili za uzdravení jeho otce. Zatímco zvony nepřetržitě vyzváněly, vyplašení měš ané proudili ke kostelu, zapalovali stovky svící a vkleče nebo vleže na zemi setrvali celou noc v slzách.40 Když se roku 1429 ještě anglicko-burgundsky smýšlející Pařížané dovědí, že bratr Richard, který je donedávna tak niterně dojímal kázáními, je Armagnak, který se vskrytu pokouší získat města, proklejí ho při Bohu a všech svatých; místo cínové mince se jménem Ježíš, kterou jim dal, se chopí ondřejského kříže, znaku burgundské strany. Dokonce i hra v kostky, proti níž bratr Richard tak horlil, se začne znovu pěstovat, „en despit de luy“ („jemu navzdory“), jak uvádí Měš an pařížský.41 Dalo by se předpokládat, že schizma mezi Avignonem a Římem — které přece nemělo žádný dogmatický důvod — nemohlo budit ani žádnou náboženskou vášeň, rozhodně ne v zemích daleko vzdálených od obou center, kde oba papeže znali jen podle jména a rozkol je bezprostředně nepostihl. Avšak i tam se schizma ihned vyvinulo v ostrý a silně vzrušený stranický spor, téměř se podobající protikladu mezi věřícími a nevěřícími. Když se Bruggy odklonily od římského papeže a přešly k avignonskému, opustila řada lidí svůj dům i město, řemeslo nebo obročí a usadila se v Utrechtu, v Lutychu nebo v jiné diecézi uznávající římského papeže Urbana.42 Před bitvou u Roosebeku v roce 1382 byli vůdcové francouzského vojska na pochybách, zda mají proti vlámským povstalcům rozvinout svatou královskou zástavu, která směla být použita jen ve svatém boji. Rozhodnutí znělo: ano, nebo Vlámové jsou přívrženci papeže Urbana, tudíž nevěřící.43 Francouzský agent a publicista Pierre Salmon nemohl při jedné návštěvě v Utrechtu najít žádného kněze, který by
21 NAPĚTÍ ŽIVOTA
mu podal velikonoční přijímání, „pour ce qu’ils disoient que je estoie scismatique et que je créoie en Benedic l’antipape“ („protože říkali, že jsem schizmatik a že věřím vzdoropapeži Benediktovi“), takže se musel v kapli vyzpovídat sám sobě, jako by to činil před knězem, a poslechnout si mši v kartuziánském klášteře.44 Rozjitřené emoce příslušnosti k určité straně a věrnosti panovníkovi ještě posiloval mocný sugestivní účinek, vyvolávaný všemožnými vnějšími znaky stranické přináležitosti — barvami, emblémy, devizami a hesly, které se střídaly v pestré proměnlivosti. Většinou byly obtěžkané vraždami a zabíjením, ale snad i leckdy symbolizovaly věci veselejší. Na dva tisíce lidí táhlo roku 1380 v ústrety mladému Karlovi VI. při jeho vstupu do Paříže, všichni oděni stejně, zelenobíle. Potřikrát bylo vidět v letech 1411 až 1413 celou Paříž náhle vyzdobenou jinými symboly: temně fialové kápě s ondřejským křížem, bílé kápě, pak zase fialové. Měli je na sobě dokonce i duchovní, ženy a děti. Za hrůzovlády Burgun anů v Paříži roku 1411 byli Armagnakové každou neděli za zvuku zvonů exkomunikováni; obrazy svatých byly ověšovány ondřejskými kříži, dokonce i někteří kněží, jak se tvrdilo, nechtěli při mši a při křtu dělat znamení kříže rovně, tak jak byl ukřižován Pán, nýbrž je dělali ve tvaru x.45 Slepá vášeň, s níž se člověk oddával své straně, svému pánovi nebo své vlastní věci, byla částečně i výrazem onoho nezlomného, skálopevného smyslu pro spravedlnost, který byl středověkému člověku vlastní, byla výrazem neotřesitelného přesvědčení, že každý čin si žádá konečnou odplatu. Cit pro spravedlnost byl ještě ze tří čvrtin pohanský. Byla to potřeba pomsty. Církev se sice snažila zmírnit právní zvyklosti tím, že apelovala na mírnost, pokoj a smířlivost, ale samotný cit pro spravedlnost tím nezměnila. Naopak, vystupňovala jej tím, že k potřebě odplaty přidala nenávist k hříchu. Hříchem jsou te pro člověka prudké povahy příliš často činy nepřítelovy. Smysl pro spravedlnost postupně nabyl krajního rozpětí mezi póly barbarské zásady „oko za oko, zub za zub“ a náboženské hrůzy z hříchu; přitom úloha státu přísně trestat byla čím dál tím více poci ována jako naléhavá nutnost. Pocit nejistoty, úzkostný strach, který v každé krizi vzývá státní moc, aby zavedla hrůzovládu, byl v pozdním středověku chronický. Názor, že zločin lze odpykat, mizel čím dál tím víc a stal se téměř idylickým pozůstatkem staré dobromyslnosti. Stále silněji se prosazovala představa, že zločin znamená současně ohrožení společenství a útok na Majestát Boží. Tak se doznívající středověk stal dobou zmateného rozkvětu útrpného práva a soudcovské krutosti. S tím, zda si viník svůj trest zasloužil, si nikdo ani trochu nelámal hlavu. Názorné příklady spravedlnosti, které předvedl sám panovník, se poci ovaly jako vnitřní zadostiučinění. Čas od času se vrchnost vzchopila ke kampaním přísné justice, tu proti loupežní-
22 PODZIM STŘEDOVĚKU
kům a zlodějské chátře, tu proti čarodějnicím a kouzelníkům, tu proti sodomii. To, co je nám nápadné na krutosti právní praxe v pozdním středověku, není chorobná perverzita, nýbrž zvířecké, otupělé potěšení, jarmareční zábava, kterou z ní lid má. Lidé z Monsu si zakoupili velitele loupežníků za nepřiměřeně vysokou cenu jen pro zábavu při jeho čtvrcení, „dont le peuple fust plus joyeulx que si un nouveau corps sainct estoit ressuscité“ („z čehož měl lid větší povyražení, než kdyby vstal z mrtvých nějaký nový svatý“).46 Během Maximiliánova zajetí stála v Bruggách roku 1488 na tržišti před očima zajatého krále na vysokém pódiu mučicí lavice a lid se nemohl nasytit pohledu na úředníky magistrátu podezřelé ze zrady, jak jsou znovu a znovu mučeni, a oddaloval popravu, o kterou žadonili, jen aby mohl vychutnávat neustále nové trýznění.47 K jak nekřes anským výstřelkům vedla právě směsice víry a touhy po pomstě, dokazuje zvyk, který panoval v Anglii a ve Francii — odsouzenci k smrti odpírat nejen poslední pomazání, ale i zpově . Neprojevovala se zde snaha zachraňovat duše odsouzenců, ale snaha stupňovat jejich strach ze smrti jistotou pekelných trestů. Roku 1311 papež Klement V. nadarmo poroučel poskytovat aspoň svátost pokání. Politický idealista Philippe de Mézi`eres na to naléhal znovu, nejprve u francouzského krále Karla V., pak u Karla VI. Ale kancléř Pierre d’Orgemont, „forte cervelle“ („paličák“), jehož obrátit bylo obtížnější než obrátit mlýnský kámen, jak říká Mézi`eres, se zpěčoval a Karel V., moudrý, mírumilovný král, prohlásil, že za jeho života se nemá tento zvyk měnit. Až tehdy, kdy se v pěti tezích připojil hlas Jeana Gersona k hlasu Mézi`erovu, nařídil královský edikt z 12. února 1397 zpově odsouzenci povolovat. Pierre de Craon, díky jehož snahám došlo k tomuto rozhodnutí, zřídil u pařížské šibenice kamenný kříž, kde kajícím se viníkům směli stát po boku minorité.48 Přesto však ani tentokrát ještě starý zvyk z lidových mravů nevymizel; ještě krátce po roce 1500 musel pařížský biskup Etienne Ponchier obnovit výnos Klementa V. Roku 1427 byl v Paříži oběšen loupežný šlechtic. Při popravě dal průchod své nenávisti vůči odsouzenci vážený úředník, hlavní strážce pokladu v regentových službách; zabránil zpovědi, o kterou odsouzený prosil; s nadávkami vystoupil za ním po žebříku, uhodil ho holí a spráskal kata, protože ten obě nabádal, aby myslela na spásu své duše. Vyděšený kat nadměrně spěchal, provaz se přetrhl, ubohý viník spadl, zlámal si nohy a žebra a musel ještě jednou nahoru na žebřík.49 Středověku chybí všechny ty pocity, které naše právní povědomí rozkolísaly a znejistily: úvahy o poloviční příčetnosti, představa o omylnosti soudce, pocit, že společnost má spoluvinu na zločinu jednotlivce, otázka, zda zločince nelze polepšit, místo abychom ho
23 NAPĚTÍ ŽIVOTA
nechali trpět. Nebo lépe řečeno, cit pro tyto problémy nechyběl, ale projevoval se jedině v bezprostředních návalech milosrdenství a odpuštění, které — nezávisle na vině — opětovně provázejí hrozné zadostiučinění z přiznaného práva. Kde u nás existuje váhavé a vědomím poloviční viny zatížené vyměřování zmírněných trestů, tam zná středověká justice jen oba extrémy: plnou míru hrozných trestů, nebo milost. Při omilostnění se mnohem méně než dnes klade otázka, zda si viník milost zaslouží ze zvláštních důvodů; za každou vinu, i tu nejzjevnější, je vždy obvyklé úplné odpuštění trestu. V praxi o osvobození nerozhodovalo vždy pouhé milosrdenství. Překvapuje, s jakou lhostejností současníci informují o tom, jak vážení příbuzní jako zprostředkovatelé obstarávají viníkovi „lettres de rémissions“ („omilostňující list“). Přesto se většina těchto listů netýká urozených porušovatelů zákona, nýbrž chudých z lidu, kteří žádného vysoce postaveného přímluvce neměli.50 Bezprostřední protiklad krutosti a milosrdenství ovládá mravy i mimo soudní praxi. Na jedné straně nejkrutější tvrdost vůči potřebným a zranitelným, na druhé straně bezmezné dojetí, nejniternější pocit spřízněnosti s chudými, nemocnými a choromyslnými, jak se s ním ve spojení s krutostí setkáváme ještě v ruské literatuře. Požitek z poprav je stále ještě provázen a do jisté míry ospravedlňován silně uspokojovaným smyslem pro spravedlnost. V neuvěřitelně naivní tvrdosti, v nedostatku jemnocitu, v krutém výsměchu a škodolibosti, s nimiž lid přihlíží neštěstí chudých, naproti tomu zušlech ující prvek uspokojeného smyslu pro spravedlnost chybí. Kronikář Pierre de Fenin uzavírá svou zprávu o zničení jedné loupežnické bandy slovy: „et faisoit-on grant risée, pour ce que c’estoient tous gens de povre estat“ („a bylo při tom náramné veselí, protože to byli samí chudáci“).51 V Paříži se v roce 1425 pořádal „esbatement“, zápas mezi čtyřmi slepci v brnění, kteří bojovali o sele. Den předtím táhli ve výzbroji městem, vpředu dudák a muž s velkou vlajkou, na které bylo vyobrazeno sele.52 Velázquez nám zanechal jímavě smutné tváře trpaslic, které byly ještě v jeho době na španělském dvoře vážené jako dvorní šaškové. U panovnických dvorů patnáctého století byly žádanou kratochvílí. Při umných „entrements“ („rozptýleních mezi chody“) velkých dvorských slavností předváděly své umění a svá znetvořená těla. Všeobecně známá byla Madame d’Or, zlatovlasá trpaslice Filipa Burgundského, která se utkávala v zápase s akrobatem Hansem.53 Při svatebních oslavách Karla Smělého a Markéty z Yorku v roce 1468 předjela Madame de Beaugrant, „la naine de Mademoiselle de Bourgogne“ („trpaslice slečny Burgundské“), na zlatém lvu, větším než kůň, oblečená jako pastýřka. Lev dokázal otvírat a zavírat chřtán a zpíval pís-
24 PODZIM STŘEDOVĚKU
ničku na uvítanou; malá pastýřka byla vévodkyni přinesena jako dar a posazena na stůl.54 Není nám známo, zda tyto trpasličí ženy nad svým osudem naříkaly, o jejich postavení víme spíše z účtů, které nám toho o nich říkají ještě trochu víc. Informují o tom, jak jedna vévodkyně nechala takovou trpaslici odvézt z domu rodičů, jak přišli otec nebo matka a přivedli ji, jak ji i později tu a tam navštěvovali a dostávali spropitné. „Au père de Belon la folle, qui estoit venu veoir sa fille…“ („Otci bláznivé Belon, který se přijel podívat za dcerou…“) Vracel se snad otec domů potěšen a poctěn službou své dcery u dvora? V témž roce dodal jeden zámečník z Blois dva železné obojky, jeden „pour attacher Belon la folle et l’autre pour mettre au col de la cingesse de Madame la Duchesse“ („pro Belon, a druhý na krk opice paní vévodkyně“).55 Jak se zacházelo s duševně nemocnými, je patrné z jedné zprávy o ošetřování Karla VI., kterému se jako králi přece jen dostávalo péče příznivě se odlišující od toho, co museli vydržet jiní. Aby ubohého choromyslného občas mohli vykoupat, nedokázali vymyslet nic jiného, než ho postrašit dvanácti načerněnými muži, jako kdyby si pro něj přišli áblové.56 V krutosti těch dob je určitá míra nenucenosti, díky níž nám odsudek na rtech odumírá. Uprostřed morové epidemie, která postihla Paříž, vyzývají vévodové burgundský a orleánský ke zřízení „cour d’amours“ („soudů lásky“) pro rozptýlení.57 V hrůzných jatkách během krátké roztržky mezi Armagnaky v roce 1418 zakládá pařížský lid v kostele svatého Eustacha Bratrstvo svatého Ondřeje; každý, a kněz nebo laik, má věnec rudých růží; kostel je plný květin a voní „comme s’il fust lavé d’eau rose“ („jako by ho vytřeli růžovou vodou“).58 Když byly konečně anulovány procesy s čarodějnicemi, které sužovaly Arras v roce 1461 jako pekelná metla, oslavovali obyvatelé vítězství práva závodem v předvádění „folies moralisées“ („rozpustilých moralit“); první cenou byla stříbrná lilie, čtvrtou cenou pár kapounů — a umučené oběti už byly dávno mrtvé.59 Život se vyznačoval tak křiklavou barvitostí, že snesl jedním dechem pach krve i vůni růží. Lid se jako obr s dětskou hlavou potácí sem a tam mezi pekelným strachem a dětinským žertováním, mezi ukrutnou tvrdostí a vzlyky dojetí. Žije v extrémech, mezi naprostým zatracováním všech světských radostí a šíleným lpěním na bohatství a požitku, mezi pochmurnou nenávistí a rozveselenou dobromyslností. Ze slunné stránky onoho života se nám toho dochovalo jen málo. Vypadá to, jako by se přívětivá mírnost a veselost duše patnáctého století uchýlila do malířství té doby, jako kdyby vykrystalizovala v průzračné čistotě její ušlechtilé hudby. Smích oněch pokolení odumřel, jejich svěží radost ze života a bezstarostné potěšení žije už jen v lidové písni a drsné žertovné povídce — švanku. To však stačí k tomu, aby
25 NAPĚTÍ ŽIVOTA
se k našemu stesku po zašlé kráse jiných časů připojila i touha po slunném století van Eyckově. Kdo se ale skutečně zahloubá do oné doby, jen stěží zachytí její veselou stránku. Nebo všude mimo oblast umění panuje temnota. V hrozivém varovném kázání, v unaveném vzdychání vyšší literatury, v monotónních zprávách kronik a listin, všude křičí pestré hříchy a naříká bída. Po období reformace se smrtelné hříchy pýchy, hněvu a chtivosti peněz už nikdy nezaskvěly v takové purpurové plnokrevnosti a nestydaté opovážlivosti, s jakou existovaly mezi lidstvem patnáctého století. Bezmezná pýcha Burgun anů! Cožpak celá historie tohoto rodu není eposem heroické pýchy — počínaje rytířskou bravurou, jíž dosahuje nebetyčné štěstí Filipovo, přes trpkou žárlivost Jana Neohroženého a temnou pomstychtivost po jeho smrti, přes dlouhé léto Filipa Dobrého, onoho druhého Magnifika, až po bláznivou tvrdošíjnost, jejíž vinou hyne ctižádostivý Karel Smělý? Jejich země byly z celého Západu nejživotnější: Burgundsko, těžké a silné stejně jako jeho víno, „la colérique Picardie“ („cholerická Pikardie“), hýřivé, bohaté Flandry. Jsou to tytéž země, v nichž rozkvétá nádhera malířství, sochařství a hudby, v nichž také panuje nejsilnější právo pomsty a mezi šlechtou a měš any se šíří barbarské násilí.60 Žádné zlo není pro tuto dobu tak symptomatické jako chtivost peněz. Pýchu a chamtivost lze postavit proti sobě jako hřích staré a nové doby. Pýcha je hříchem feudálního a hierarchicky uspořádaného období, v němž vlastnictví a bohatství ještě prodělávají jen malé změny. Pocit moci tu ještě není v prvé řadě spojen s bohatstvím; je osobní, a aby byla moc uznávána, musí se prezentovat velmi nákladně: početnými družinami vazalů, cennými ozdobami a impozantním vystupováním mocných. Pocit, že jsou něčím více než jiní, je neustále posilován feudálními a hierarchickými představami, které se manifestují v životních zvyklostech: ve skládání poct na kolenou a v služebnosti, v slavnostním uctívání a v majestátní nádheře. Ty všechny dohromady vyvolávají pocit povýšenosti nad jinými lidmi jako cosi velmi podstatného a oprávněného. Pýcha je hříchem symbolickým a teologickým; její kořeny tkví v základech celého životního a světového názoru. Superbia byla kořenem všeho zla: Luciferova pýcha byla počátkem a příčinou vší zkázy. Tak to viděl svatý Augustin a tak tomu bylo i v představách pozdějších pokolení: pýcha je pramenem všech hříchů, které z ní vyrůstají jako její kořeny a kmen.61 Avšak vedle slova Písma, které podporovalo toto pojetí: „A superbia initium sumpsit omnis perditio“ („V pýše je zkáza a veliká zhouba“),62 stálo jiné: „Radix omnium malorum est cupiditas“ („Kořenem všeho zla jest chtivost peněz“).63 Odtud šlo odvodit i pojímání chtivosti peněz a chamtivosti jako kořenu všeho zla. Nebo pod
26 PODZIM STŘEDOVĚKU
slovem cupiditas, které jako takové nemá mezi smrtelnými hříchy místo, se tu chápe avaritia, jak se také vypráví v jiné interpretaci textu.64 A zdá se, jako by asi od třináctého století pýchu z místa prvního a nejosudovějšího hříchu vytlačovalo přesvědčení, že to, co kazí svět, je bezbřehá chamtivost. Stará teologická přednost, kterou požívala superbia, je přehlušována stále hlasitějším chórem, který připisuje všechnu bídu doby stále rostoucí chamtivosti. Cožpak neproklínal Dante: la cieca cupidigia (slepou chamtivost)! Chamtivosti už chybí symbolický a teologický charakter pýchy; je přirozeným a materiálním hříchem, čistě pozemským pudem. Je hříchem doby, v níž peněžní obchod změnil a uvolnil rozpínavost moci. Hodnocení lidské ceny se stává početním příkladem. Te se otevírá mnohem širší možnost uspokojování bezuzdných žádostí a hromadění pokladů, které ještě nemají tu strašidelnou neuchopitelnost, kterou kapitálu propůjčuje moderní kreditní systém; představivost ovládá ještě samo žluté zlato. Používání bohatství nemá ještě ten automatický a mechanický ráz pokračujícího pořizování peněz: uspokojení ještě spočívá v prudkých protikladech žádostivosti a utrácení. V mrhání penězi se snoubí chamtivost se starou pýchou. Ta byla ještě silná a živá: myšlenka feudální hierarchie ještě neztratila nic ze svého rozkvětu; radost z nádhery a skvostů, výzdoby a pompy byla ještě purpurově rudá. Právě spojení s primitivní pýchou dává chtivosti peněz nebo chamtivosti pozdního středověku onen rys bezprostřednosti, vášnivosti, dráždivosti, který jako by pozdější doby ztratily. Protestantismus a renesance propůjčily chamtivosti etický obsah, legalizovaly ji jako užitečnou podporu blahobytu. S čím menším přesvědčením se chválilo popírání všech světských statků, tím více ochabovalo jejich stigma. V pozdním středověku naproti tomu mohl duch pochopit pouze nevyřešený protiklad hříšné chamtivosti na straně jedné a štědrosti nebo dobrovolné chudoby na straně druhé. Z veškeré tehdejší literatury i z kronik oné doby, od přísloví až po zbožné traktáty, k nám zaznívá hořká nenávist vůči bohatým, nářek na chamtivost velkých. Někdy je to jako temná předtucha třídního boje, vyjádřená prostředky mravního rozhořčení. V této oblasti nám dávají pocítit atmosféru dobového života listiny stejně jako epické prameny, nebo nejnestydatější chamtivost vyzařuje ze všech soudních spisů. V roce 1436 se v jednom z nejnavštěvovanějších pařížských kostelů po dvaadvacet dní nesloužila bohoslužba, protože biskup nechtěl znovu vysvětit kostel, dokud dva žebráci, kteří znesvětili kostel krvavou rvačkou, nesloží určitou sumu peněz, a ti ubožáci ji neměli. Biskup Jacques du Châtelier platil za „ung homme très pompeux, convoicteux, plus mondain que son estat ne requeroit“ („velmi
27 NAPĚTÍ ŽIVOTA
namyšleného a chamtivého člověka, v jehož způsobech bylo víc světského, než připouštěl jeho stav“). Za jeho následovníka Denyse de Moulins tomu bylo v roce 1441 stejně. Tentokrát se nemohlo po čtyři měsíce na hřbitově Neviňátek, nejznámějším a nejžádanějším v Paříži, ani pochovávat, ani chodit v procesí, protože biskup za to požadoval více peněz, než mohla církev sehnat. Tohoto biskupa nám vylíčili jako „homme très pou piteux à quelque personne, s’il ne recevoit argent ou aucun don qui le vaulsist, et pour vray on disoit qu’il avoit plus cinquante procès en Parlement, car de lui n’avoit on rien sans procès“ („člověka, který neměl nejmenšího slitování s nikým, kdo mu nedal určitý obnos nebo dárek v požadované ceně. Tvrdilo se o něm, že byl nejméně padesátkrát před soudem, protože to byl jediný způsob, jak ho k něčemu přimět“).65 Je třeba sledovat historii „nouveaux riches“, zbohatlíků oné doby, třeba rodiny d’Orgemontovy, se vší ničemnou lakotou a touhou soudit se, abychom porozuměli mocné nenávisti lidu a hněvu kazatelů a básníků, neustále vylévanému na boháče.66 Lid nemůže pochopit svůj vlastní úděl a události oné doby jinak než jako nepřetržité prohospodařování a vysávání, válku a loupežení, zdražování, bídu a mor. Válka často nabývala chronických forem, města i venkov neustále znepokojovala všemožná nebezpečná sebranka, věčně hrozila tvrdá a nespolehlivá soudní moc a mimoto ještě působil strach z pekla, ábla a čarodějnic. To vše živilo pocit všeobecné nejistoty, který byl zřejmě takový, že barvil pozadí života načerno. V nejistotě nežili pouze malí a chudí, i v životě šlechty a úředníků byly téměř pravidlem náhlé změny osudu a trvalé nebezpečí. Mathieu d’Escouchy z Pikardie je historik, jakých zná patnácté století mnoho; jeho kronika, prostá, přesná a nestranná, plná obvyklého uctívání rytířského ideálu a od něj odvozených moralizujících tendencí, v nás vyvolává představu čestného spisovatele, který zasvětil své schopnosti svědomité historické práci. Avšak jaký obraz autorova života vynesl z dokumentů na světlo vydavatel jeho historického díla!67 Mathieu d’Escouchy začíná dráhu úředníka městské správy jako rada, porotce, konšel a starosta (prévôt) města Péronne mezi lety 1440 a 1450. Od počátku se vyskytuje v jakémsi sporu s rodinou městského prokurátora Jeana Fromenta, ve sporu, který se vybojovával v procesech. Tu prokurátor pronásledoval d’Escouchyho pro podvrh a vraždu, tu pro „excès et attemptaz“ („přestupky a atentáty“). Starosta naopak ohrožuje vdovu po svém nepříteli vyšetřováním pro čarodějnictví; žena si ale dokáže obstarat příkaz, podle kterého musí d’Escouchy vyšetřování předat do rukou justice. Celá věc se dostane do pařížského parlamentu a d’Escouchy poprvé putuje do vězení. Poté ho nacházíme ve vazbě ještě šestkrát a jednou ve válečném zajetí. Jsou to pokaždé kriminální případy a d’Escouchy ne-
28 PODZIM STŘEDOVĚKU
jednou sedí v těžkých okovech. Vzájemné obžaloby mezi rodinami Fromentovou a d’Escouchyovou se stupňují až v násilnou srážku, při níž d’Escouchyho zraní Fromentův syn. Oba si najímají darebáky a ti jim vzájemně ukládají o život. Když tato dlouhotrvající potyčka zmizí z našeho zorného pole, vynoří se nové útoky. Tentokrát starostu zraní jeden mnich. Nové obžaloby, pak roku 1461 se d’Escouchy, zdánlivě podezřelý ze zločinů, stěhuje do Nesle. Avšak to mu nebrání dělat kariéru; je z něho bailli, prévôt (správce kraje) v Ribemontu, procureur du roi (královský rychtář) v Saint Quentinu, nakonec je povýšen do šlechtického stavu. Po nových zraněních, žalářování a pokání ho nacházíme ve válečné službě, roku 1465 bojuje za krále proti Karlu Smělému a upadne do válečného zajetí. Z jednoho z dalších polních tažení se vrací domů zmrzačen. Pak se ožení, ale to pro něj rozhodně neznamená počátek klidného života. Je obžalován z falšování pečetí a převezen do Paříže „comme larron et murdrier“ („jako zloděj a vrah“), znovu se dostává do sporu s radním z Compiègne, mučením je donucen přiznat se, není mu dovoleno podat odvolání, je odsouzen, rehabilitován, znovu odsouzen, až se stopa jeho života plného nenávisti a pronásledování z dokumentů vytrácí. Všude, kde pátráme po osudech osob uváděných v pramenech oné doby, se objevuje silně pohnutý obraz života, a už si třeba přečteme detaily, které sebral Pierre Champion o všech, které Villon obmyslel nebo jmenoval ve své Závěti,68 nebo Tueteyovy poznámky k deníku Měš ana pařížského. Setkáváme se s nekonečným sledem procesů, zločinů, sporů a pronásledování. A přitom jde o životní osudy náhodně vybraných lidí, které vystupují na světlo ze soudních, církevních nebo jiných dokumentů. Kroniky, jako například kronika Jacquese du Clercqa, která je skutečnou sbírkou zločinů, nebo deník měš ana z Met Philippa de Vigneulles,69 nastiňují obraz oné doby možná v přílišné černi; dokonce i „lettres de rémission“ („omilostňující listy“), které nám s tak živou přesností ukazují každodenní život, možná osvětlují výlučně zlé stránky života, protože hovoří jen o zločinech. Avšak každá ukázka, a ji vezmeme z jakéhokoli materiálu, naše chmurné představy jen potvrzuje. Je to zlý svět. Oheň nenávisti a násilí plane vysoko, bezpráví je mocné, ábel svými černými perutěmi vrhá stín na pochmurnou zemi. A vbrzku čeká lidstvo konec světa. Ale lidé se neobracejí k dobru; církev bojuje, kazatelé a básníci naříkají a napomínají nadarmo.
29 NAPĚTÍ ŽIVOTA
