KAPITOLA PRVNÍ
BRUNO 1. Za sychravé bouřlivé noci 8. dubna 1940, kdy Němci ve 23:00 spustili operaci Weserübung, zpozoroval hlídkový člun Pol III norského Královského námořnictva neohlášená plavidla v Oslo fjordu. Jak jejich siluety rostly, rýsovaly se zřetelněji a zřetelněji v ledové mlze a v přestávkách mezi sněhovými přeháňkami, jež oslepovaly pobřežní hlídky střežící vstup do norských teritoriálních vod. Již předtím se vyskytla hlášení o aktivitě německých lodí v této oblasti a Leif Welding-Olsen, kapitán malého hlídkového člunu, nepolevoval v bdělosti a ostražitosti. Když plavidla postoupila vířící temnotou natolik, že Welding-Olsen a jeho posádka zaslechli z jednoho z nich německy hovořící hlasy, vypálil člun varovný výstřel ze 76mm kanonu, aby dal cizím plavidlům na vědomí, že narušují norské výsostné vody. Vetřelci nezastavili. Jednalo se o německou kampfgruppe sestávající z různorodých plavidel, tří křižníků, tří torpédových člunů a osmi minolovek. Olsen nechal vypálit světlice – jednu bílou a dvě červené –, aby upozornil pobřežní baterie, a nařídil radistovi, aby se prostřednictvím vysílačky spojil s námořní stanicí v Hortenu. Současně jeden z německých velitelů nechal ozářit norský člun světlometem a vyzval Olsena, ať se vzdá. Když norský kapitán zakřičel nazpět, že odmítá, vetřelci pokračovali v plavbě do ústí fjordu. Jeden z torpédových člunů však vybočil, osvítil norské hlídkové plavidlo a poté udeřil do jeho boku. Přitom Němci zahájili palbu z protiletadlových kanonů a ranili Olsena do nohou. Pol III začal hořet a požár přinutil posádku, aby plavidlo opustila. Následkem zranění Olsen pře-
KDE KVETOU TŘEŠŇOVÉ KVĚTY
27
padl do neklidného moře a stal se první norskou obětí německé invaze. Během následujících několika hodin zmatení a dezorganizovaní Norové utrpěli stovky dalších ztrát, když německé obojživelné síly udeřily na dalších pět pobřežních měst: Kristiansand, Egersund, Bergen, Trondheim a Narvik. Následovali parašutisté a pěší jednotky, takže i přes rozptýlený a místy houževnatý odpor bylo Norsko během jednoho dne prakticky pod německou kontrolou. Němci rychle začali upravovat přístavní zařízení v Bergenu a jinde na pobřeží pro potřeby a účely Kriegsmarine. Obsazení norských přístavů byl hlavní důvod, proč Hitler upřel svůj lačný zrak na toto svobodné království, nicméně veřejnosti předložil průhlednou záminku, že je nucen chránit norskou neutralitu před britskou invazí. Pokud se Německo mělo zbavit strachu z možné anglické námořní blokády, která by odřízla severní zásobovací trasy – více než polovina životně důležité železné rudy se dopravovala ze Švédska do Německa přes norský přístav Narvik –, zajištění Norska bylo nezbytné, přestože nemělo s obranou neutrality této země nic společného. Jako vždy byly skutečné nacistické úmysly typicky kořistnické a oportunistické. Norské přístavy mohly poskytnout německým ponorkám celoroční přístup na Severní moře a na Atlantský oceán a dostat je blíž k britským lodním linkám. Také německým zásobovacím plavidlům umožňovaly nejrychlejší a nejkratší přepravní trasy do předsunutých základen ve východní Evropě. Německo prostě nemohlo za žádnou cenu dovolit, aby byly norské námořní cesty přeťaty – obzvláště to platilo pro zimní období, kdy vrstva „rychlého“ ledu u pobřeží omezovala lodní provoz na Baltu. Němci obsadili norské pobřeží dříve, než se k tomu rozhoupali Britové, a britské lodě odtud vytlačili. Velkoadmirál Dönitz měl na zřeteli ještě další důvod. Jeho původní plán počítal s loďstvem tří set ponorek, z nichž plná třetina by neustále hlídkovala, druhá by byla v loděnicích kvůli opravám a doplnění zásob, a třetí by buď plula do operačního
28
KRYCÍ JMÉNO CAESAR
prostoru, nebo jej opouštěla. Takové optimální nasazení však vyžadovalo velký počet ponorkových základen v klíčových místech evropského pobřeží, opět s předpokladem rychlého a snadného vyplutí, o snaze vyhnout se přeplnění přístavů ani nemluvě. Po zřízení ponorkových základen v okupované Francii, čímž se otevřel přístup na západ a na jih Atlantiku, Dönitz neviděl Norsko jenom jako nezbytnou základnu pro severní sektor ponorkových operací, ale též jako místo, které mu umožní zvýšit počet ponorkových kotvišť a údržbu ponorek rozdělit mezi více opravárenských zařízení. Koncem jara a v létě 1940 měl Dönitz k dispozici provozuschopné ponorkové základny v Trondheimu a Bergenu. Ze starodávného, hlubokovodního přístavu Bergen vyrazily ponorky na první bojové plavby proti britské lodní dopravě v červenci 1940, přestože 11. flotila byla ustavena teprve v květnu 1942. Mezitím se Trondheim stal od června 1940 základnou 13. flotily. Němce zneklidňovaly britské nálety, a tak se rozhodli postavit U-Boot Stützpunkte neboli betonové ponorkové bunkry nedlouho poté, co základny dosáhly operačního statusu. O čtvrt století dříve vytvořili během první světové války prefabrikované betonové kryty v severobelgických Bruggách, aby skryli ponorky před leteckým průzkumem. Když císařskému ponorkovému loďstvu hrozily čím dál tím těžší pumy Dohody, posílili kryty silnými železobetonovými stropy, což urychlilo vývoj za druhé světové války a vyústilo v éru ponorkových bunkrů. Začátkem roku 1940 se bunkry začaly stavět v deseti různých základnách na pobřeží Německa, Francie a Norska a v některých případech byly během roku dokončeny. Později se s výstavbou začalo na třech dalších lokalitách, přestože ne všechny bunkry byly do konce války dostavěny. Stavbou těchto zařízení byla pověřena Todtova organizace, konsorcium stavebních a strojírenských firem, v jehož čele stál dlouholetý činovník nacistické strany Fritz Todt a po jeho smrti v roce 1942 architekt Albert Speer. Todtova organizace odpovídala za velké množství mamutích projektů rozprostřených po celém
KDE KVETOU TŘEŠŇOVÉ KVĚTY
29
Německu a okupované Evropě, včetně 640 kilometrů dlouhého opevnění známého jako Západní val nebo Siegfriedova linie, dálničního systému, obrovské podzemní továrny Mittelwerk na výrobu raket a letadel a ponorkových bunkrů ve Francii a Norsku. Vzhledem k tomu, že se projekty rozrůstaly a německé pracovní síly potřebám Todtovy organizace nepostačovaly, využili Němci sil dvanácti milionů pracovních otroků rekrutujících se z osob násilně odvedených z území porobených národů, válečných zajatců a vězňů koncentračních táborů. Kvůli nelidským podmínkám, které nucená práce na stavbách Todtovy organizace přinášela, nesčíslné množství těchto moderních otroků zahynulo. Po většinu války byly nejaktivnější ponorkové základny Kriegsmarine ve Francii. Otevíraly se do Biskajského zálivu na západoevropském pobřeží, nástupní trasy ke strategickým cílům nesvíraly žádné úžiny a ani netrpěly žádnými jinými přírodními překážkami, které by mohly ponorky soustředit do zón, v nichž by se daly snadno ničit. Po vstupu Spojených států do války v prosinci 1941 kratší vzdálenost (ve srovnání s německými a norskými základnami), jež umožnila lovit před severoamerickým pobřežím, se stala hlavním činitelem celé válečné kampaně německých ponorek. Do roku 1943 představovaly ponorky ze dvou norských základen trvalou hrozbu pro americké a britské konvoje směřující přes Severní moře do Ruska. Ještě před operací Weserübung si byli Němci dobře vědomi, jakou zvláštní a nespornou výhodu Bergen a Trondheim jejich ponorkám nabízejí, a měli s nimi dalekosáhlé plány ještě dříve, než byla napsána první směrnice pro invazi do Norska. Z čistě operačního hlediska neměl Trondheim chybu. Reliéf pobřeží umožňoval ponorkám snadný a přímý přístup na moře, zatímco ponorky z Bergenu musely opatrně vykličkovat ze spleti fjordů a úžin a poté si nalézt cestu přehradou ostrovů, když pluly do operačního prostoru. Na druhou stranu byl však Bergen mnohem živější a pohodlnější přístav se staletými přístavními zařízeními ve čtvrti Laksevåg a se silniční a železniční sítí. Sloužil i jako okrsek válečného námořnictva podléhající Marineholme-
30
KRYCÍ JMÉNO CAESAR
nu, sto dvacet pět let staré námořní základně v Puddefjordenu, což bylo rameno pobřežního fjordu s rychlým proudem, které vedlo ke středu města a pak se odklánělo do vnitrozemí. Němci pohotově využili existující infrastrukturu přístavu. Z Marineholmenu učinili administrativní centrum a soukromé loděnice a opravárenské doky v Laksevågu, doposud venkovsky tiché oblasti těsně za hranicí města, přeměnili v úvaziště a v opravárenská zařízení pro své rostoucí ponorkové loďstvo. Domy norských občanů v blízkosti nové německé základny, přejmenované na Kriegsmarinewerft Bergen-Danziger Werft, byly obdobně zabaveny, aby posloužily jako ubytovny pomocného ponorkového personálu a inženýrů a techniků majících na starosti stavbu bunkru. Sešlá kasárna v sousedství bunkru byla přeplněna ruskými nuceně nasazenými dělníky, zatímco ponorkové posádky dostaly k dispozici pohodlné ubytování na Melkeplassen v blízkosti doků. Ponorkoví námořníci, příslušníci dobře vycvičené a vysoce vážené elity tvořící smetánku německého námořnictva, se těšili privilegiím a péči, která obsahovala víc než tekoucí teplou vodu a ústřední topení v komfortních kasárnách. Když se ponorky vracely s vlajícími praporečky vítězství z úspěšné plavby proti nepříteli, vítal je v Marineholmenu velitel flotily s pochodující kapelou a nastoupenou čestnou stráží. Zatímco si řadoví námořníci po měsících konzumace konzervované stravy pochutnávali na čerstvém ovoci – což byla odměna sama o sobě – velitele ponorky a jeho důstojníky čekal slavnostní přípitek šampaňským. Později, když byl na základně otevřen důstojnický klub s názvem „U starého býka“, se v jeho velké jídelně konaly bankety, na nichž se ponorkovým kapitánům a jejich štábům podávala jídla z čerstvých humrů. Pro zábavu a rozptýlení zde byly koncertní síně, taneční kluby a kinosály, dále německé kasino na Tarnplassu a nemohl chybět ani nevěstinec na třídě krále Oskara. Když ponorkoví námořníci vyrazili do města, vědělo se, že budou hlučnější a divočejší než ostatní příslušníci Kriegsmarine. Po dlouhé bojové plavbě se toto chování obvykle ještě násobilo.
KDE KVETOU TŘEŠŇOVÉ KVĚTY
31
Měsíce uzavření v „rouře od kamen“, jak ponorkáři svým lodím přezdívali, zatěžovaly mladé námořníky naprosto mimořádnou kombinací fyzických a psychických stresů. Většině z nich nebylo víc než pětadvacet let, takže vycházka na břeh pro ně znamenala vytouženou naději na uvolnění nastřádaného napětí. Během války se v Bergenu dvacet čtyři hodin denně pracovalo na stavbě ponorkového bunkru, který dostal název Bruno. Práce se prováděly pod dohledem einsatzgruppe Wiking, jak se označoval administrativní odbor Todtovy organizace v Norsku. Výhodný kontrakt na stavbu bunkru získala německá stavební firma Wayss & Freytag a její dělníci, převážně ruští váleční zajatci a několik Norů, přinucených poskytnout další pracovní sílu, pracovali pod přístavními jeřáby ve střídavých dvanáctihodinových směnách. V noci se bez ohledu na hrozbu spojeneckého bombardování používaly výkonné reflektory. Vrčení stavebních strojů, rachocení polopásových vozidel vlekoucích náklad, zvonivé vibrace ocelových nosníků a sloupů zvedaných do výše a ukládaných na svá místa – to byla neměnná zvuková kulisa válečného života v Bergenu, když Němci spustili tento mamutí projekt. Bruno se stával impozantní dominantou pobřežní linie a Němci jej záhy začali považovat za nepřekonatelnou pevnost. Bunkr měl úctyhodnou délku 129 metrů a šířku 141 metrů, jeho strop tvořila 5,7 metru silná deska jednolitého betonu a síla stěn kolísala od 1,8 do 3,6 m podle toho, který úsek uzavíraly. Odolnost střechy proti pumovým útokům posilovaly spolu s vrstvami písku a cementu žulové kvádry. V bunkru bylo sedm doků – penálů, šest pro umístění ponorek a sedmý vyhrazený pro skladování paliva, strojních olejů, torpéd a různých druhů výstroje. I přes strategickou důležitost, kterou bunkr pro vlčí smečky napadající severní mořské linie měl, Bruno se v prvních fázích války primárním cílem spojeneckých leteckých úderů nestal. V porovnání s francouzskými základnami pokládali Britové a Američané ponorkové zařízení v Bergenu za druhořadý cíl. Měli k tomu dobré důvody. Základny v Biskajském zálivu skýtaly německým ponorkám přístup do celého středního Atlantiku
32
KRYCÍ JMÉNO CAESAR
a do Středomoří a mohly vychýlit nadvládu nad oceánem na jednu či druhou stranu, kdyby se nechaly na pokoji. Starosti však přestaly Spojencům dělat až v létě 1944. Invaze do Normandie a osvobození Paříže radikálně změnily situaci. Po srpnovém vylodění Spojenců v jižní Francii Němci své ponorkové síly z této země chvatně stáhli a Führer der U-Boote (FdU) West (velitel ponorkové zbraně na západě) Hans-Rudolf Rösing, který řídil všechny ponorkové operace na Atlantiku, přemístil svoje velitelství z Angers do Bergenu. Téměř ze dne na den se musela norská základna obrovsky rozšířit, aby mohla absorbovat příval personálu a ponorek – poskytnout ubytování lidem, úvaziště ponorkám a všemu protiletadlovou obranu. Nic z toho neuniklo pozornosti Spojenců. Náhlý vzestup významu základny v Bergenu se odrazil v jejím upřednostnění jako cíle. Bylo rozhodnuto vyřadit základnu z provozu ještě před jejím rozšířením a posílením obrany a eliminovat německé námořní aktivity v přilehlých vodách. Na této snaze se měly podílet jak britské letecké, tak námořní síly, které už byly schopné úkol splnit. Bombardéry Královského letectva si již vydobyly reputaci v některých z předchozích klíčových kampaní války a nyní se letecké základny v severní Anglii a Skotsku staly dějištěm příprav leteckých úderů na Bergen. Mnohem méně se povídalo – a to záměrně – o ponorkách Královského námořnictva, které v Severním moři nikdy nepřestaly znepokojovat německá hladinová plavidla. Od roku 1940 operovaly ze základny ve skotském přístavu Dundee jako 9. ponorková flotila. Krycí jméno základny HMS Ambrose pak patřilo k nejlépe střeženým spojeneckým tajemstvím války. Když nyní válka vstoupila do nové fáze, operace spojeneckých ponorek se staly nezbytné k zablokování jakýchkoli akcí, které by chtěl nepřítel u norského pobřeží uskutečnit. Takové akce Kriegsmarine opravdu plánovala a hodlala je uskutečnit v doposud nevídaném měřítku. Právě v době, kdy se FdU West stáhl z Francie, zahájili členové německého vrchního velitelství námořnictva intenzivní rozhovory se svými protějšky
KDE KVETOU TŘEŠŇOVÉ KVĚTY
33
z japonského Císařského námořnictva. Tématem byly záležitosti, které nastolil nepříznivý průběh války. Diskuse se soustředily na tajný transport klíčového vojenského a civilního personálu, pro který by byly použity ponorky jako nejvhodnější prostředek k prolomení spojenecké blokády. Japonci něco takového již opakovaně vyžadovali, avšak Němci se doposud bránili o takovém plánu vážně uvažovat. Teď však odklon válečné štěstěny od Říše přiměl velkoadmirála Dönitze, aby přehodnotil svůj postoj, takže v srpnu 1944 byli Japonci vyrozuměni, že jejich žádost byla schválena. Nyní pouze zbývalo získat oficiální souhlas a vypracovat oběma stranám vyhovující harmonogram. A pochopitelně vybrat ponorku, která by byla schopná vykonat dlouhou oceánskou cestu z Norska až na Dálný východ.
KAPITOLA DRUHÁ
TŘÍDA „VAMPIRE“ 1. Britská ponorka HMS Venturer (P68), která číhala v Severním moři na německá plavidla, vystopovala 11. září 1944 severně od Jutského poloostrova obchodní loď SS Vang. Ta urazila již čtvrtinu své cesty z přístavu Drammen v jižním Norsku a do cílového Trondheimu ji čekaly ještě stovky námořních mil plavby severozápadním směrem podél rozeklaného norského pobřeží. Nákladní parník Vang byl postaven v roce 1910, měl nosnost 678 tun, plul pod norskou vlajkou a patřil soukromému rejdařství Severin Lyngholm se sídlem v Haugesundu. V únoru 1940, několik týdnů před zahájením operace Weserübung, opustil Bergen, aby jako součást konvoje HN 15 eskortovaného osmi protiletadlovými křižníky a torpédoborci Královského námořnictva dopravil do Velké Británie životně důležité válečné zásoby. Nyní, o čtyři roky později, dopravoval zboží pro německé okupanty, kteří ovládali norské přístavy, takže se řízením osudu stal terčem těch námořních sil, jež ho kdysi chránily. Nákladní loď měla malou šanci, že unikne svému tichému pronásledovateli. HMS Venturer pod velením poručíka Jamese Stuarta Launderse byla prvním plavidlem třídy „Vampire“, typu rychlých útočných ponorek s „dlouhým trupem“. Postavila ji v roce 1942 loděnice Vickers Armstrong v Barrow, od přídě k zádi měřila přesně 61 metr, nebyla širší než 5 metrů, skýtala prostor posádce třiceti tří mužů, nesla impozantní výzbroj osmi torpéd Mark VIII a k tomu 76mm palubní dělo a trojici protiletadlových kulometů Vickers .303. Do její výbavy také patřil nejmodernější typ sonaru, takže se dá říci, že byla vodní obdobou
KDE KVETOU TŘEŠŇOVÉ KVĚTY
35
elegantního nového sportovního auta, a pomalá stará obchodní loď jako SS Vang pro ni byla snadnou kořistí. Jimmy Launders si již dlouho přál vyzkoušet v boji svého nového dělostřeleckého a torpédového důstojníka, podporučíka Petera C. Branda. Nyní na jeho rozkaz opustilo přední torpédomet torpédo, rychlostí mezi třiceti pěti a čtyřiceti uzly urazilo za dvě minuty 1 200 metrů k cíli, udeřilo do něj a mohutnou explozí bojové hlavice s náloží Torpexu vyrvalo do trupu parníku pod čarou ponoru obrovskou díru. Druhý torpédový odpal Launders zadržel, když viděl, jak posádka spěšně spouští záchranné čluny a sestupuje do nich. Podle zápisu v lodním deníku ponorky nákladní parník Vang klesl ke dnu na souřadnicích 58° 03’ severní šířky a 06° 34’ východní délky nedaleko ostrova Lister. Podle norských záznamů nedošlo k žádné ztrátě na životech. Jelikož velitel HMS Venturer čtyřiadvacetiletý poručík Launders nebyl jako držitel vysokého vyznamenání – za bojové plavby ve Středomoří na ponorce HMS Umbra (P35) jako nižší důstojník získal Záslužný služební kříž a k němu proužek, když byl jmenován velitelem Ventureru – žádným nováčkem, hleděl co nejrychleji vypadnout. Scéna s potápějícím se parníkem znamenala jen další zářez na pomyslném opasku jeho úspěšných útoků ve stylu „udeř a uteč“. Jeho ponorka příslušela k 9. flotile se základnou v Dundee a toto byla její druhá bojová plavba v severních vodách po jejím přidělení v uplynulé zimě. Za své první plavby v dubnu dostala za úkol protáhnout se spolu s ponorkou HMS Taku zastaralé třídy „T“ pod německými minovými poli mezi Kristiansandem a dánským Hantsholmem ve Skagerraku a hledat si kořist v této vysoce frekventované plavební úžině o šíři 60 námořních mil, neboť zde byla větší naděje na úspěch. V úsilí zabránit spojeneckým plavidlům v přístupu na tuto veledůležitou námořní trasu mezi Německem a Norskem přehradila Kriegsmarine ústí úžiny tisíci dotykovými minami typu einheitsmine C a pro spojenecká hladinová plavidla učinila z těchto vod „uzemí nikoho“. Aby pronikly minovým polem, musely se ponorky Venturer a Taku po-
