POLOVIČNÍ KRÁL KAPITOLA PÁTÁ
KRÁLÍK A MEDVĚD Probudil se za úsvitu. Líně se převalil v hedvábných pokrývkách a přitáhl si k hrudi černovlásku spící vedle něj. Vdechoval vůni stoupající z její šíje. Tak tomu bylo již devatenáct let. Hloubka jeho citu k ní za tu dobu nezeslábla, naopak, miloval ji každým dnem víc a víc. Chtěl se odtáhnout, aby ji nevzbudil, ale v tu chvíli žena zavrněla a zašátrala rukou za sebou. Počala ho laskat. Stiskl jí ňadro a ona vzrušeně vydechla. Po chvíli nadzvedla pravou nohu a nechala ho vstoupit. Pohybovali se pomalu a tiše. Vlnili se jako voda v pravidelném rytmu, dokud se jejich těla nenapjala a nezvadla. Dlouho pak ještě leželi v objetí. Když sluneční paprsky pronikly oknem a vykreslily na stěnu komnaty zářící žlutou čáru, konečně ji obrátil k sobě a políbil na měkké rty. "Dobré ráno, moje paní." Usmála se na něj a pohladila ho po tváři. "To bylo příjemné probuzení," špitla. "Proč to tak neděláme častěji?" "Myslím, že tě tímto způsobem budím dostatečně často," zasmál se potichu, aby nenarušil příjemnou chvíli. "Tuhle větu si schovej, až to bude každý den, můj milý." Přitiskl jí rty na čelo. "Půjdu dolů za Worem." "A pak přijdeš posnídat se svou rodinou jako člověk?" "Můžeš se spolehnout." Oblékl se a ve dveřích se ohlédl. Lathulaia měla už zase zavřené oči a pravidelně oddechovala, pramen vlasů jí spadal přes obličej. Nevěřícně zavrtěl hlavou a tiše za sebou zavřel. Pravý Adaloňan zabíjí pro tři věci: pohár dobrého vína, krásnou ženu a hodinu spánku navíc. Staré ale pravdivé přísloví. Sešel do palácové kuchyně a nechal si do poloviny velkého stříbrného poháru nalít mléko. Pak si přehodil přes rameno připravenou polovinu kůzlete, prošel zpět přes Malé nádvoří a skrze Tekoucí zahrady vstoupil do Worova výběhu. V čerstvém ranním vzduchu voněla pryskyřice, vytékající z borovic a cedrů. Wora našel schouleného pod jeho oblíbeným stromem. Beze slova složil maso, sedl si do trávy a opřel se zády o kmen. Zvíře o velikosti koně zvedlo mohutnou huňatou hlavu a pohlédlo na něj žlutýma očima, posazenýma blízko u sebe. Trat´Hys ho podrbal mezi špičatýma ušima. "Dobré ráno, příteli." V odpověď se ozvalo hluboké zamručení a medvěd vycenil tesáky. "No no, tomu říkáš přivítání? Kdybych tak byl medvědice s medovýma očima, to bys mě vítal jinak, což, starý brachu? Pojď, posnídáme spolu," pokynul rukou k masu. Wor se zvedl na všechny čtyři a hlučně si vyklepal temně šedivý kožich. Kolem se rozlétly chlupy, suché borové jehličí a stébla trávy. Očichal kůzlečí a spokojeně zabručel. Než se ale pustil do jídla, přistoupil k Tratovi a nastavil hlavu v podivném úhlu. Král vytáhl z pochvy dýku, levou rukou odhrnul medvědovi chlupy na krku a zkušeným pohybem probodl žílu, rýsující se pod kůží. Zvíře ani nehleslo. Trat´Hys obratně zachytil vytékající černou krev do poháru s mlékem. Když byla číše plná, poplácal medvěda po mohutném krku. Krvácení rychle ustávalo, až přestalo úplně. Trat´Hys věděl, že zítra nebude po ráně ani památky. Wor
uchopil kůzle do tlamy a odtáhl si ho pod sousední borovici, kde začal okamžitě rvát syrové maso, přidržuje si ho tlapami s dlouhými drápy. Trat´Hys se usmál a napil se šedavého nápoje. Worowoří krev byla hustá. Aby se dala pít, musela se ředit mlékem. Muž si s gustem olízl rty a znovu se opřel o kmen. Zatímco slunce stoupalo po obloze a hrad se probouzel k životu, popíjel král černou krev za zvuků praskajících šlach a lámaných kostí. Rána s Worem měl Trat´Hys rád. Zde v zahradě se ho nikdo na nic neptal, nikdo po něm nic nechtěl. Byl to čas, kdy si třídil myšlenky a plánoval úkoly nového dne, zatímco mu nad hlavou pluly bílé mraky a vytvářely roztodivné obrazce. Vychutnával si tiché souznění s medvědem, který byl jeho věrným druhem již pětadvacet let. Pamatoval si na ten okamžik, jako by to bylo včera. Ač byl tenkrát Wor ještě mládě, dokázal Tratovi během jejich souboje rozervat drápy stehno a hruď a zlomit levou ruku. Aron´Hys se svojí družinou mezitím netrpělivě čekal u stanů. Trat´Hys měl stále před sebou otcův pyšný úsměv, když celý potlučený vyjel ze smrkového lesa, sedě medvědovi na hřbetě. Rytíři mu provolali slávu a ten večer se na jeho počest opili, zatímco jemu Ibaralhen ošetřoval zranění. Toho dne jsem poprvé pil černou krev worowora. Krev, která urychluje hojení ran. Krev, která dodává zvířecí sílu. Od té doby, můj příteli, jsme spolu byli každý den. Já vím, na co myslíš ty a ty víš, na co myslím já. Spolu jsme bojovali v bitvách i ve Tříleté válce. Na tvém hřbetě jsem seděl, když jsem se uprostřed bitevního pole sešel s Tremlinem z rodu Terocénů nad těly našich mrtvých otců. Jsi jako můj bratr. Ze zamyšlení ho vytrhl vlhký dotek medvědova čenichu, který mu přejel po tváři. "Jsi jako můj bratr," zopakoval Trat´Hys nahlas a pohlédl Worovi zblízka do divoké tváře. Odpovědí mu byl chápavý pohled žlutých očí, vyceněné zuby a pach syrového masa linoucí se z medvědovy tlamy. "Bratr, jemuž neuvěřitelně páchne z huby," otřásl se Trat´Hys, vypil poslední hlt, co zbyl na dně poháru a vstal. "Už musím jít." Posnídat se svou rodinou jako člověk, ovšemže. "Uvidíme se zase zítra." Medvěd si nespokojeně odfrkl a udeřil tlapou do země. "Nudíš se tu, já vím. Za týden však vyrážíme na lov, vydrž. Odměnou ti bude čerstvé maso divočáků a jelenů." Naposledy poplácal medvěda po krku a vydal se zpět do paláce. Byla neděle a tudíž den, kdy královská rodina snídala v soukromé jídelně. Ostatní dny jedli ve Velké síni spolu se zbytkem dvora. Když vstoupil do jídelny, seděly u stolu jen dvě ženy. "Dobré ráno vám oběma." Hřmotně se usadil, a aniž by čekal na odpověď, naložil si na talíř ještě teplý chléb, horkou šunku, uzený sýr a ovoce. Mladší z žen odložila stříbrný nožík a opřela si bradu do dlaní, zamyšleně hledíc na horu jídla, která se vršila před Tratem. "Vypadá to, že vaše krvavá snídaně byla dnes trochu hladová, milý otče." Trat´Hys zastavil nůž s nabodnutým soustem směřující jeho úst a namířil jím dceři do obličeje. "Vypadá to, že jsi po ránu trochu drzá, má milovaná Aleio." Její nevinný pohled a mírný úsměv na rtech mu nedovolily nic přísnějšího než láskyplný tón. Aleia po matce zdědila kaštanové vlasy. Mezi zlatavě hnědýma očima vystupoval trochu větší nos, který však nijak nesnižoval její krásu. Naopak, dodával její tváři inteligenci a laskavost. Před měsícem oslavila šestnáctý den narození a byl tak nejvyšší čas najít jí ženicha. Trat´Hys se obrátil k Lathulaie. "Opravdu necháš naši dceru, aby se mnou hovořila takovým tónem?" Lathulaia jen pokrčila rameny.
"Ech, lepší bojovat proti armádě mužů, než proti dvěma spolčeným ženským," kapituloval Trat´Hys a zahryzl se do jablka. Vytryskla sladká šťáva a stekla mu po bradě. Otřel ji a zasmušile pohlédl na prázdné místo po své pravici. Znovu si ukousl, tentokrát tvrdě a rychle, jako kdyby snad ten kus nebohého ovoce mohl za Darovo prázdné křeslo. "Myslím, že bratr dnes zaspal," řekla Aleia a s obavami pohlédla na matku. "Jistě," odsekl Trat´Hys a nabodl kus šunky. "Předpokládám, že to bylo tím, že do noci studoval, či se oháněl mečem," dodal s neskrývanou ironií. Ten zpěv rozléhající se v noci palácem musel patřit někomu jinému. "Když už jsme u ohánění se mečem," vyhrkla Aleia prudce, "včera jsem v souboji poprvé porazila Maryna Starazana. A nevypadalo to, že by mě nechal vyhrát naschvál." Trat´Hys se na ni zadíval. "Syna napraveného krajeprávce. Jestli se nemýlím, ten se umí mečem ohánět docela dobře." Aleia přikývla a zeširoka se usmála. "Kolikrát jsem ti říkal, že na bojovém nádvoří není pro dívky místo? Měla bys radši –" "Co? Sedět u okna a vyšívat?" ohradila se Aleia a odložila plátěný ubrousek, kterým si právě otírala ústa. "Dobře víte, že jsem to zkoušela mnohokrát, otče. Nebaví mě to, není v tom špetka vzrušení." Položila dlaň Tratovi na hřbet ruky. "Nejsem už malá holka, otče. Je pomalu načase, abyste si toho všiml." Mírně se pousmála. Trat´Hys mlčel. Myslel na to, jaká je škoda, že Aleiino zapálení postrádá její bratr. Dar´Hys měl být jednoho dne králem. Celá obrovská země spočine na jeho ramenou. Správa krajin zaměstná jeho mozek a občasné šarvátky ruku s mečem. Zatím se ale nezdá, že by můj syn o tu poctu stál. Vždyť zatím nemá ani svého worowora, zatraceně! A to je mu již devatenáct let. "Já vím, Aleio. Já jen… Víš, co si myslím. Ženám zbraně do rukou nepatří." "To vím, otče. Však také nejedu do války. Jen si myslím, že kromě vědomostí nabytých z knih se mi v životě může hodit také trocha pohybu a síly. Dovedností není nikdy dost, nemyslíte? Navíc ti vaši staří bratři rytíři by nikdy nedopustili, aby se mi něco stalo. Podle mě jsou do mě všichni zamilovaní až po uši," dodala rozpustile. "A nejen oni," zabručel Trat´Hys a vrátil se ke svému talíři. "Všichni ti synové vzácných pánů si z tebe div neposlintají límce." Aleia se jen uculila a po tváři se jí rozlil lehký ruměnec. "Myslím, že je skutečně načase najít ti manžela," pronesla Lathulaia. "Jen už nevím, kde nějakého vhodného sehnat," dodala uštěpačně směrem ke svému muži. Trat´Hys její skrytou výtku nezaregistroval. Ani on nevěděl. Žádný z mladých pánů mu nebyl natolik dobrý, aby mu dal za ženu svou jedinou dceru. A měl-li k sobě být upřímný, příliš mladých pánů k Aleie nepouštěl. Nedopustím přece, aby obyčejná hlína umazala poupě, utvrzoval se ve svém počínání. Vzápětí si vzpomněl na Ilemínu a hrdlo se mu stáhlo. Dnes by jí bylo dvacet let a jistě by už byla provdána. Již dlouho jsem nebyl u jejího hrobu, pomyslel si zahanbeně a v duchu si přikázal, že se tam musí co nejdříve zastavit. Z úvah ho vytrhl zvuk kroků linoucí se z chodby. Otevřely se těžké dveře a do místnosti vstoupil Dar. Zamumlal cosi o dobrém ránu a posadil se na poslední volné místo u stolu. Trata ovanul pach zvětralého alkoholu a levných žen. Přinutil se do klidu. S nechutí si prohlížel tvář jediného syna. Byla tolik podobná té jeho a přesto, tolik se od ní lišila. Dar´Hys si podle nejnovější módy pěstoval malou bradku a dle Trat´Hyse vypadal, jako by mu vypelichal vous. Synovy oči byly unavené a rámovaly je tmavé kruhy z nevyspání. V jeho tváři se navíc zračila jakási lhostejnost, která tam dříve nebývala. Ignoroval tázavý otcův pohled a naložil si na talíř křepelčí vejce a kousky uzené ryby. Vzápětí začal hlasitě přežvykovat, nevšímaje si ničeho okolo.
"Budeš s námi i mluvit, nebo ses přišel jen najíst?" zeptal se Trat´Hys klidně. Lathulaia na něj jen prosebně pohlédla, ale on si jí nevšímal. Neboj, moje milá, dnes se nikdo hádat nebude. Dar´Hys k němu zvedl znavené oči, nepřestávaje rytmicky pohybovat silnou čelistí. Pak hlasitě polkl. "Mluvím s vámi." Aniž by použil příbor, vložil si do úst velký kus ryby, zatímco hleděl otci do tváře bez mrknutí oka. Trat´Hys se na něj zamračil. "Když už je ti zatěžko prokazovat úctu mně, mohl bys aspoň popřát dobrého jitra matce a sestře." Mladý muž se obrátil ke dvěma ženám. "Drahé dámy," začal bodře a Trat´Hys si uvědomil, že je stále pod vlivem vína, neboť jeho smějící se oči zářily oním typickým tupým leskem opilců. Zároveň cítil, že předsevzetí o klidném ránu pomalu bere za své. Jsi na tenkém ledě, synu. Dar´Hys pokračoval: "Dovolte mi, abych vám popřál přenádherné, rozkošné, květinami a čerstvě posečenou travou provoněné… dobré ráno." Poslední slovo vydechl a ironicky se jim poklonil. Aleia se zaraženě pousmála, zatímco Lathulaie přelétl po tváři bolestný výraz. Pak se princ obrátil znovu na otce. "Spokojen, milý otče?" Mastné prsty uchopily další kus ryby a vhodily jej do úst. "Ty vaše znaky mi přijdou ryze nepraktické," ukázal bradou na Tratův obličej. "Každý hned ví, v jakém rozpoložení se Vaše Veličenstvo nachází." Králova tvář se rázem vyčistila. "Ono je někdy dobře, když protějšek ví, co si myslím, milý synu. Byl bych však špatný Hys, kdybych neuměl své agarheny ovládat. Jednou budou tyto znaky tvoje. Bohové mi snad odpustí, když řeknu, že nevím, zda mám plakat nebo se rovnou litovat." Prudký úder plochou dlaně zastihl Dara nepřipraveného. Hlava se mu otočila a napůl rozkousaný kus ryby přistál v míse s ovocem. Princ se překvapeně podíval na otce, zatímco mu na tváři počal růžovět otisk jeho ruky. Vinné opojení z jeho očí šmahem vyprchávalo. V jeho pohledu se tloukl vztek a strach, když před sebou spatřil znovu zčernalou otcovu tvář. Trat´Hys ho uchopil za vlasy na temeni, mastné od potu a kouře z listí, a obrátil mu hlavu směrem k ženám. Obě jen vyděšeně třeštily oči. "Omluv se," přikázal Trat´Hys nevzrušeně. "P-p-p-promiňte, matko. Aleio, o-omlouvám se." Trat´Hys ho znechuceně pustil. "A teď odsud vypadni. Myslím, že za chvíli začíná výcvik na bojovém nádvoří, nebo ne? Navíc se mi z toho smradu zvedá žaludek. Příště, až s námi budeš chtít posnídat, nejdřív se vykoupej." Dar´Hys prudce vstal a opěradlo křesla třesklo o podlahu. V jeho očích se objevily slzy vzteku a ponížení. Beze slova vyšel z jídelny a dveře nechal dokořán. Trat´Hys za ním hleděl s neskrývaným opovržením. Slzy, synu? Opravdu? Pro jeden políček? Ubohé. "Nemusels ho trestat tak tvrdě," šeptla královna po chvíli. "Ne kvůli nám. Nevím, co to s ním je. Jako by to ani nebyl on. Kam se jen…" Zmlkla. Trat´Hys pohlédl přes stůl. "Kam se jen poděl ten schopný, cílevědomý hoch?" Lathulaia sklopila zrak. "Zdá se mi," pronesla tichým hlasem Aleia, jejíž obličej byl pobledlý, "že ten schopný, cílevědomý hoch se vytrácel od té doby, co do Měsíčního hradu přišel Sadran Gardian, otče. A že teď je již zcela mimo váš dosah." ~ "Nevím, jak mám začít, Trate…" "Začínáš mě zajímat, příteli. To u tebe není zvykem, abys hledal slova. Již ve dveřích bylo znát, že něco tíží tvé chrabré srdce za tlustým pupkem."
"Jdu kvůli tvému synovi." Trat´Hys zvážněl. "Co provedl?" Turulek se zachmuřil a nervózně přešlápl. Ryšavý hromotluk se ošíval jako malé dítě v čerstvě vyprané košili. "Kazare? Co se stalo? A posaď se, u Krenových koulí, nestůj mi tu jako kluk! Dáš si trochu vína?" Rytíř se posadil naproti němu a složil si ruce do klína. "Víš, že já radši pivo, králi." Trat´Hys zazvonil na zvonec stojící na jeho stole a za okamžik vstoupila mladá žena. "Přejete si, Veličenstvo?" "Přines konvici piva a dva korbely, Chiroveyo." "Prosím," uklonila se služebná a kulaté prsy se jí pod tunikou zhouply. Jakmile za sebou zavřela těžké dveře, obrátil se Trat zpět k rytíři. "Mluv, příteli." Turulek si povzdechl. "Dar mi dělá starosti, Trate. Bohové vědí, jak moc mám toho chlapce rád; přece jen ho znám od kolébky a navíc: je to tvůj syn. Snažil jsem se jednat s ním po dobrém a neběžet hned za tebou, ale jak se zdá, moje výtky jsou mu u prdele a již to trvá moc dlouho. Nejde jen o to, jak se chová teď. Jednou má být vládcem celé Erenézie a jako takový by měl disponovat jistými… vlastnostmi, kterých se mu ovšem, jak se mi zdá, nedostává." "Mluvíš v hádankách, Kazare. Tak se přestaň chovat jako politik a řekni mi jako voják a můj přítel, co se děje." Turulek rozhodil bezradně rukama a opřel se o vyřezávané opěradlo, až pod jeho váhou zapraštělo. "Co se děje? Nezlob se na mne, příteli, ale možná by ses měl trochu více věnovat výchově svého syna a trochu méně vysedávat v pracovně a po zahradách se vzácnými návštěvami. Kdybys občas přišel na bojové nádvoří, viděl bys sám, jak se na veřejnosti prezentuje tvůj nástupce." Král se zasmušil neblahým tušením. Když se Turulek nedočkal odpovědi, pokračoval: "Chodí cvičit nevyspalý. Je unavený a podrážděný, špičku meče kolikrát sotva pozvedne. Čiší z něj nezájem o umění boje. Z něj, který dříve ovládl každou zbraň během chvíle a který neměl mezi mladými pány soupeře! Z něj, který opanoval kdejaký turnaj a srážel ze sedel i mnohem starší a zkušenější! Z jeho nezdolné kondice zbyla jen kupa ptačího trusu a z jeho dravčího pohledu chlastem povislá víčka a zornice hledící kamsi do neurčita." Během své řeči mluvil zrzavý rytíř čím dál hlasitěji a poslední slova téměř hulákal. Trat´Hys ho nechal vyvztekat. Turulek byl jedním z mála, kteří si mohli dovolit hovořit s ním takovým způsobem. Přesto se po chvíli tiše ozvalo: "Promiň, Trate. Chtěl jsem to podat úplně jinak. Ale takové mrhání talentem mě dokáže vytočit." Trat´Hys si hlasitě povzdechl. "Ty si myslíš, že to nevidím? Že nevidím, jak se Dar za poslední roky a hlavně měsíce změnil? Jakmile padne tma, vyplíží se společně s mladým Gardianem z hradu a celou noc tráví v městských krčmách ve společnosti lehkých ženštin. To je teď jediné, co ho zajímá – víno a děvky." "A proč mu to nezatrhneš?" vyhrkl rytíř nevěřícně. "Jsi přece jeho otec! Jsi jeho král! Proč mu dovolíš chovat se jako namyšlený královský spratek?" Trat´Hys po něm šlehl varovným pohledem. "Važ svá slova, Kazare. Nemám rád, když ze mě někdo dělá hlupáka a nemám rád, když mi někdo radí, jak mám vychovávat své děti. Jsi jeden z mých nejdražších přátel, ale zrovna teď bych ti nejradši vrazil jednu pěstí." Turulek jen vzdychl a pravil, že to tak nemyslel. "Ech, ale myslel, jen se nedělej. A v jednom máš pravdu. Dar´Hys se skutečně chová jako načepýřený mladý páv. Avšak již nesčetněkrát seděl tam, kde sedíš teď ty, v té samé dřevěné židli, a poslouchal má kázání. A k čemu myslíš, že to bylo? Myslíš, že si nasypal popel na
hlavu, omluvil se svému zklamanému otci a choval se od té doby jako budoucí král Erenézie? Opak je pravou, Kazare. Po každém takovém mém pokusu udělat z něj lepšího člověka se mě nakonec jen zeptal: 'Je to už všechno, ctěný otče?' A pak šel a vyvedl nějakou zlotřilost čistě pro to, aby mi dal najevo, jak je mu – dovol, abych použil tvůj termín – u prdele, co si myslím. Tak co mám dělat? Mám ho snad vykázat z hradu? Mám se ho zřeknout? Mám ho nechat zbít nebo snad vsadit do žaláře? Jednou je to můj syn, příteli, a jako k synovi se k němu musím chovat." Zmlkl a prohlížel si kresbu dřeva na desce stolu. Pak se ozvalo zaklepání. "Ano!" křikl Trat´Hys vztekle směrem ke dveřím. Vstoupila služebná a nesla podnos s velkou konvicí a dvěma stříbrnými korbely. Když oběma nalila, beze slova se uklonila a zamířila k východu z pracovny. Trat´Hys se zálibně zahleděl na vlnící se obliny jejího zadku. Pak se chopil korbelu a s chutí se napil. "Dobré!" Vyprázdnil zbytek piva a dolil si. "Promiň, Trate, neměl jsem potuchy, žes s ním o tom již hovořil," promluvil Turulek a zdvihl svůj korbel k vousaté bradě. "Jak bys také mohl? Myslíš, že budu všem vytrubovat, jak jsem nespokojen s jeho chováním? Že mu každý měsíc promlouvám do duše?" Trat´Hys mávl znechuceně rukou. "Dovol mi však jednu otázku," řekl ryšavec váhavě. "Proč tu trpíš mladého Gardiana? Všichni v hradu si šeptají, že je to on, kdo svádí Dara z jeho cesty. Tak proč ho nepošleš zpět za Foltarýnu, kam patří?" Trat´Hys převalil pivo na jazyku. "Ze dvou důvodů. Za prvé: právě tohoto mladého muže chci mít pod dohledem. Je stejný, jako byl jeho otec: vychytralý, trpělivý, schopný přesvědčit lidi k různým věcem. Nezapomeň, že Lorred Gardian byl pravděpodobně našeptávač." Turulek se zatvářil kysele. "Mysli si, co chceš, Kazare," řekl Trat´Hys, kterému rytířův výraz neunikl. "Já jsem si tím jist. A jsem přesvědčen, že tuhle jeho dovednost zdědil Sadran po něm. Nemíním jeho propuštěním riskovat další vzpouru za velkou řekou. Při té poslední teklo mnoho krve." "Proč tedy dovolíš tvému synovi, aby se s ním stýkal?" "Z toho druhého důvodu. Já chci, aby se s ním Dar stýkal. Musíš pochopit jedno, příteli," mluvil nyní Trat´Hys unaveně. "Potřebuji svého syna vystavit všemu, co k němu vítr života může přivanout. Našeptávačství je jednou z těch věcí. Musí se naučit rozpoznat své nepřátelé i mezi svými přáteli a bez milosti je zničit. Ano, čekal jsem, že mladého Gardiana zapudí mnohem dříve. Ale nevzdávám to s ním. Čekám, zatímco bedlivě pozoruji. Mám oči na stopkách a sítě ve vzduchu. Věřím svému chlapci, že se rozhodne správně. Ačkoli to tak zatím příliš nevypadá," zabručel nakonec. Pak se pousmál. "A navíc, zatrhl jsem mu to." "Co?" "Přátelit se s Gardianem. Vím dobře, že zakázané ovoce chutná nejlépe. A Dar nezklamal." Turulek jen nechápavě vrtěl rezavou hlavou. "Jsi prazvláštní muž, Trate." "Mám to snad brát jako kompliment?" "Ani bych neřekl," zadrmolil Turulek a upil piva. Potom bylo ticho, během něhož muži zamyšleně popíjeli. Na Trata padl splín. Ohledně svého syna necítil zdaleka takovou jistotu, jakou předstíral před Turulekem. Jen velmi nerad si připouštěl, že měl-li kdy Dar´Hys poslat Sadrana Gardiana ke všem čertům, mělo se tak stát o mnoho měsíců, ne-li let dříve. Nyní netušil, jak naložit s chováním svého jediného syna. Tápal. Král, který pevnou rukou vládl celé Erenézii, najednou nevěděl, jak zklidnit bouřlivou náturu svého syna. Již od dětství ho připravoval na to, že jednou bude králem. Jeho výcvik a vzdělání vložil do rukou nejlepších válečníků a mistrů. Neměl však pocit, že by se on sám Darovi málo věnoval. Naopak: i přes své četné královské povinnosti si vždy našel čas pobýt se svojí rodinou. To si můj otec nenašel nikdy. Tak kde jsem tedy udělal chybu? V poslední
době se ho často zmocňoval pocit, že ho snad bohové dodatečně trestají za zabití krajeprávce. Já jsem však nebyl ten, kdo první tasil meč. Dokonce jsem jej netasil vůbec. To Aleia byla jiná. Cílevědomá, dobrosrdečná, s patřičnou úctou k těm, kteří si ji zasloužili a se spalující nenávistí k bezpráví a útlaku nevinných. Ona však po mně vládnout nemůže. Agarheny přecházejí z otce na nejstaršího syna, co historie pamatuje. Pokud král syna nemá, pak připadnou nejstaršímu muži v královské rodině. A pokud ani ten není… Těžko říct, co by se s agarheny stalo pak. Je tu ale ještě jeden způsob, jak získat královské znaky… Ten, kdo uzme agarheny jejich nositeli a pozře je, stane se sám nositelem. Stane se sám králem. Dotyčný musí vládnout neobyčejnou tělesnou a hlavně duševní zdatností, aby přežil bolest a představy, které proměnu provází. Byla by Aleia dostatečně silná?… Trat´Hys sebou prudce trhl a zjistil, že měl zavřené oči. Srdce ho kopalo do prsou a v hlavě mu pomalu matněla představa bratrovraždy. Snad jsem se pomátl, že mě napadají takové bizarnosti? Na čele se mu perlil pot a prudce oddechoval. "Jsi v pořádku?" Turulek si ho s obavami prohlížel. Král ledabyle mávl rukou, jako že se nic neděje. Znovu se opřel, zhluboka se nadechl a uvolnil se. Konvice byla prázdná. V komnatě bzučely mouchy a slunce se pomalu klonilo k obzoru. Stíny se počaly dloužit. Začalo jaro. Pak před dveřmi zaduněly kroky a bylo slyšet několik rozrušených hlasů, které se vzájemně překřikovaly. Oba muži vzhlédli. Vzápětí se těžké křídlo rozlétlo – bez zaklepání, zato s překvapivou razancí – a do komnaty vpadlo několik mužů, kteří za sebou táhli uprášeného, vyhublého a očividně vyčerpaného muže. Trat´Hys se vztyčil. "Co to má znamenat, Narzo?" obořil se na prošedivělého muže v popředí. "Jak si to představuješ vstoupit bez –" "Trate!" přerušil výtku rytíř a vztek v králově tváři nahradily obavy, jakmile spatřil jeho výraz. "Co se stalo? Kdo je to?" Flacibor před sebe postrčil otrhaného muže. "Mluv!" Muž padl před Trat´Hysem na kolena a dotkl se čelem země. Král ho netrpělivě uchopil jednou rukou za rameno a zvedl ho na nohy. "Co se stalo?" zeptal se znovu. "Veličenstvo," začal uprášenec a hlas se mu chvěl, "kníže Čhor-Len zaútočil na království." Trat´Hysovi se rozšířily zornice. "Co to říkáš?" šeptl. "Všechny pohraniční hrady padly. Čhor-Len obsadil a vydrancoval Foltu, Mincovní město a Stříbrodůl. Vesnice, které mu přišly do cesty, vypálil." Trat´Hys ztěžka polkl. "Tak přece. Králík se znovu přišel utkat s medvědem."
