KAMILA NOVÁKOVÁ
TO BY SE KOVBOJKÁM STÁVAT NEMĚLO
© Kamila Nováková, 2010 © Vydavatelství Hölzelová Eva, 2013 Tvorba obálky © René Vaněk, 2013 Ilustrace © Martina Aulehlová, 2010 Fotografie © Eva Moučková, 2011 ISBN: 978-80-87739-10-5
Obsah: To by se kovbojkám stávat nemělo Úvod Jak to všechno začalo Jak jsem chtěla, a nechtěla být holka od koní Jak jsem patřila mezi trampy Jak vznikal můj odpor k hrabavé drůbeži Jak jsem se snažila hrát na kytaru Jak jsem se zařadila mezi inteligenty Nástrahy trempinku Bouřka a její následky Jak jsem šla pryč z města Koňský život Jak se žilo na statku Jak se rodí hříbátka Jak jsem si hrála na vzornou hospodyni Stinné stránky jara Velíškovo vyprávění O Veverce Z Veverčina zápisníku Pohádka o začarované zemi Dost bylo romantiky Mám doma kovboje! Hurá na samotu! Jak jsem se ztratila Nejsme tu sami Výlet do westernového městečka Jeden kovboj je málo Naše první louka
Jak kovboj nevyužil kolt Smutný plyšový koníček Jak jsme prošvihli důležitý okamžik Kovboj číslo 3 Vítání jara Tohle by se kovbojkám stávat nemělo Jak na tom jsem Rozdíly mezi koněm a kolem Skupiny a podskupiny „koňácké“ veřejnosti Rozdělení koní
To by se kovbojkám stávat nemělo Jestliže jste stavěli vzdušné zámky (v případě kovbojek spíše vzdušné maštale), není vaše práce ztracena, pokud pod ně postavíte základy. O tom je má kniha. Před nějakým časem mi lékaři diagnostikovali leukémii. Suše mi oznámili, že se v mé krvi povaluje 80 procent dokonale zblblých zhoubných buněk. Začala jsem psát knihu, abych zaměstnala buňky mozkové. Můj život je zvláštní už tím, že se všechny mé sny plní. Přála jsem si kovboje za muže. Mám ho. Na třídní schůzky našich dětí nosí kovbojský klobouk a kovbojské boty sundává jen v případě otevřené zlomeniny holenní kosti. Přála jsem si koně. Momentálně jich máme osm, o hnoji se mi kolikrát i zdává. Chtěla jsem velký pozemek, vlastníme přes 50 hektarů. Jsem tedy nefalšovaná kovbojka. I když mluvím česky a žiji v drsném bruntálském kraji na Moravě. Má kniha je hlavně o koních a lidech kolem nich.
1
Popisuji skutečné příběhy o koňských miláčcích a o koňských potvorách. Píši o hříbátkách, o zázraku zrození a o smrti. Píši o méně sympatických zvířatech, jako jsou slepice, myši, blechy, klíšťata a jiné breberky. Tu jsou mé stránky kapku umazané od krve. V drsné kapitole o porážce drůbeže krev teče proudem a kapitola o našich začátcích podnikání s hejnem pěti set slepic je poněkud hororová. Nabízím i poetické stránky o krásné a drsné přírodě našich hor. 2
Píši o své lásce k práci, která je rok co rok stejná, a přece tolik jiná, o práci soukromého zemědělce, o práci chovatele koní. Vzpomínám pochopitelně i na základní a střední školu. Na mé psy, mé kočky, mé lásky. Toulání se krajem s rodinou, s trampy a s kytarou. Snažím se své příběhy podat s nadhledem, humorem a ironií tak, jak je vymyslel sám život. Má kniha je o kráse a pestrosti obyčejně-neobyčejného života v naší nádherné zemi, na rozhraní dvou staletí. Kamila Nováková
3
Úvod Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Jsem já zoufalá? Nepochybně. Taky trochu vystrašená. Dost vystrašená. Nemám ráda nemoci a nemocnici. Nikdy jsem nemarodila. Jednou jsem měla zlomenou ruku. Párkrát zlomené srdce. Ruku mi páni doktoři srovnali a zasádrovali během hodinky. Bolelo to. Zlomené srdce vyléčil čas. Nemám zkušenost se žádným dlouhým pobytem v nemocnici. Jsem tu zavřená dva měsíce. Sama na pokoji. Co já budu dělat? Je tu televize, rádio, telefon, stojan na kapačky, postel, stoleček, křeslo, rotoped, sprcha, umývadlo a záchod. Jedno okno a dveře. Oknem se ke mně nikdo nedostane. Třetí patro je třetí patro. Dveřmi jen páni doktoři a sestřičky, pečlivě vydezinfikovaní, ve speciálních pláštích. Na obličejích mají roušky jako orientální tanečnice. Říká se tomu box. Viděla jsem v životě hodně boxů. Vonělo v nich seno. Tady je cítit dezinfekce. Bydleli v nich koně. Tady bydlím já a (jak doufám) dočasně moje rakovinné buňky. Jde do tuhého. Zrekapituluji tedy svůj život.
4
5
Jak to všechno začalo „Kovboj je chlapec, co pase krávy!‘‘ řekla paní učitelka, ale já věděla, že se plete. Spletla se už jednou na začátku školního roku. Jako vykuleného prvňáčka mě vytáhla z lavice k umývadlu a poručila: „Umyj si oči a obočí! Tak malá holka se přece nemůže malovat a do školy už vůbec ne.“ „Já se, prosím, nemaluji,‘‘ zašeptala jsem nesměle. Paní učitelka rejdila po mém obličeji mokrou houbou a snažila se smýt to, co smazat prostě nešlo. Byla to blondýna. Řasy měla tak světlé, že nebyly vidět. Možná mi trošku záviděla. Velmi to na mě tenkrát zapůsobilo. Dodnes se nemaluji. Kolik peněz já kvůli paní učitelce ušetřila za řasenky, pudřenky a rtěnky. Jsem jí vděčná! Byla to typická blondýnka. Ty, jak známo, rozumu moc nepobraly. Kovboj nemůže být obyčejný pasáček krav! Je to krásný urostlý muž s uhrančivýma očima, šlachovitým a pružným tělem a rukama, co dovedou skály lámat, ale i pěkně pohladit. Jak dívku, tak svého koně. Kovboj má koně a dovede skvěle jezdit. Umí také hrát na hudební nástroj. Kytaru, pochopitelně. Piano ani basu by na koni tahat nemohl. Musí mít kytaru, aby mohl při krásném romantickém západu slunce ze svého oře seskočit. A pak, zatímco na koně, stejně jako na kovbojský klobouk (protože kovboj bez klobouku není kovboj), bude 6
dopadat poslední sluneční paprsek, kovboj bude hrát tklivou píseň: „Když v Laredu tenkrát jsem ulicí brouzdal, když v Laredu tenkrát jsem poprvé byl, já kovboje zahlíd, byl přikrytej plátnem, tím běloučkým plátnem, co studí jako jíl. Já v sedle si za chvíli navykl pití, já v sedle se těšíval na každej flám. Chyt jsem se party, ta hrávala karty, teď v prsou mám kulku a umírat mám.“ To je kovboj, paní učitelko! Vy mně budete něco vykládat. Pasáček krav. Houby! Jednoho pasáčka jsem znala, chodil v holínkách a špinavé košili, ani nebyla kostkovaná. Bydlel na Beskydech. Často jsem tam jezdívala na prázdniny. Pamatuji si, jak nás nachytal, když jsme s kamarádem myli auto v potoce. Křičel: „Nešpiňte potok! Pijí z něj mé krávy!“ Byl to první ekolog, s kterým jsem se setkala. Zbytečně přísný ekolog. Naše autíčko mělo jen 30 cm. Les na Beskydech krásně voněl a voněly i ty krávy. Sbírali jsme houby a borůvky, objevovali nové cesty a paseky. Koupali se v ukrutně studené vodě. Lepší prázdniny jsem si nemohla přát. Nevím, zda se tento způsob rekreace zamlouval i mým rodičům. Zásoby jídla táhli na vlastních zádech dobrou hodinu cesty od autobusové zastávky, poslední to výspy civilizace. Vaření probíhalo na pravých kamnech, do kterých se přikládalo dřevem, které se muselo napřed nanosit z lesa. Dospělí se nevláčeli s plnými batohy a taškami jen na chatu. Ani jediná borůvka, malina nebo ostružina (a už 7
vůbec ne houba), co tenkrát na Beskydech vyrostla, nepřišla nazmar. Vše se sesbíralo, dovleklo domů a pečlivě zpracovalo. Něco bylo nutno zakonzervovat dokonce přímo na chatě. Bývaly to kořistnické výpravy, podobné výstupům na Ču-mu-lang-mu. Dlouho před cestou se promýšlela strategie. Kdo co unese a ponese a v čem. Jednou se babička vytasila s taškou na kolečkách, že prý ji potáhne za sebou. Kolečka, zjevně konstruována pouze na městský provoz, nevydržela první srážku s kořenem a upadla. Kabela měla dobrých 50 kg. Babička dál statečně táhla bez koleček. Na lesní cestě zůstával solidní kaňon. Párkrát jí taška spadla, cukr se vysypal na cestu a mravenci se radovali. Za deště jsme bývali celí mokří a zablácení až za ušima. Ptala jsem se: „Jsou to mí drazí příbuzní, nebo jen jejich odlitky z bahna?“ Pakliže byla cesta suchá, zaléval nás pot. Tašky a batohy bývaly při zpáteční cestě plnější a těžší. Tak byla, za cenu krve a potu, ta krása lesů a hor zavřena do skleniček. Mohli jsme z nich čerpat sílu po celý příští rok. Pro jakousi malichernost (byla blonďatá s dlouhýma nohama a mladší než máma) se naši rozvedli a já už na Beskydy nemohla. Stěhovali jsme se do domku k babičce. K domku patřila malá zahrádka a dvorek. Vlastně dvoreček. Dal by se přikrýt trošku větším kapesníkem. Díky mně se tu postupně zabydleli králíčci, koťata, morčata, andulky a několik bílých myšek. Jedna kočka byla aristokratka, měla původ a rodokmen. Přesto pracovala jako každá jiná kočka. Chytala myši a nosila nám je ukázat 8
oknem do kuchyně. Králíčci, které jsem si je vyškemrala od příbuzných, měli krátký život. Byli vyhlazeni. Ani s láskou se to nesmí přehánět. Přála jsem si koně. Těžko by prošel chodbou, jiná cesta na dvorek nebyla. Babičce by se nelíbilo, kdyby jí po vyleštěné dlažbě pochodoval třeba jen poník. Zastavil by se, zvedl ocas a… Koně tedy ne, aspoň psa. Přinesla jsem ho pod kabátem. Takovou roztomilou malou černou kuličku. Jmenoval se Ben. Očička jako korálky, zoubky jako perličky. Malé, nesmírně výkonné. Rozkousal papuče, nějakou tu botu, vždy jen jednu z páru. Zkoušel škubat koberce, zničil ještě spoustu dalších věcí. Jen co se trochu oteplilo, mazal na dvoreček. Co se týče stravy, tu měl Ben velmi pestrou. Tenkrát nebyly k dostání psí granule. Ben papal piškotky, rybičky, jatýrka a spoustu dalších dobrot. Věděl, co je dobré, a naučil se žebrat. Uměl dělat smutné oči a dokonale předvádět, že má opravdu hlad. Každý si utrhl od úst kousek a Ben tloustl. Měl rád procházky okolo řeky, uměl skvěle plavat. K jeho nejmilejším činnostem hned po jídle patřilo aportování z vody. Přinesl by mi třeba i klavír, kdybych mu ho hodila. Měl v předcích knírače. Štěkal zrovna tak pronikavě a byl hysterický. Jednou kolem nás projela motorka. Ben se hrozně naštval. Chtěla jsem ho uklidnit a on mě kousl do ruky. Muselo se to sešít a dostala jsem injekci proti tetanu. Ben musel z domu, dodnes mi není jasné kam. Asi dostal taky injekci, tu poslední.
9
Jak jsem chtěla, a nechtěla být holka od koní Co bych zbytečně doma marnila čas? Bez psa. Ještě, že nedaleko od nás byla malá dostihová stáj i s kupou holek stejně potrefených jako já. Všechny jsme byly mrňavé, nadšené a ochotné pracovat. Nabíraly jsme koňské kobližky do obrovských koleček. Nosily voňavé seno a zametaly v prázdné stáji. Jen za příznivých okolností, když měli jak dospělí, tak i koně dobrou náladu, mohly jsme si některého koně očistit - opucovat. Pak jsme s takřka posvátnou úctou braly do ruky hřbílko a opatrně se dotýkaly toho nádherného zvířete. Cítily jsme zvláštní koňský pach. Česaly hřívu a rozdávaly pusinky na koňskou hlavu, krk a zadek. Čistily kopyta. „Dej nožku!“ prosily jsme. Kůň nohu buď zvedl, nebo častěji dělal, že neslyší. Vždycky nás někdo kontroloval. Co kdybychom koně nakrmily bonbóny nebo zapomněly v boxu gumičku do vlasů? Moji mámu nezajímalo, co se mohlo stát koním. Bála se o mne. Večer jsem přicházela domů, špinavá, unavená a navýsost šťastná. Máma se ptávala: „Jsi živá??“ Když se ujistila, že se jejímu jedináčkovi nic nestalo, začala dbát na hygienu. Netoužila po koňském odéru v obývacím pokoji. Nechtěla slámu na koberci. Rozkázala: „Vysvleč se na chodbě, smrdíš koněm!“ Kdybych živá nebyla, vysvlékat bych se nemusela. Mé
10
mámě se na koních líbila jen jedna věc. Neměli blechy. Tím pádem měla dceru smradlavou, ale nezablešenou. Nemohu za to. Milují mě všechna zvířata, i ta, o která nestojím. Máma se snažila, seč mohla, aby mě udržela bez parazitů. Mnohdy to bylo drastické. Bez předchozího varování mě hodila do vany i s oblečením v marné snaze zabránit bleší invazi. Přes její obrovskou ostražitost vždy nějaká blecha proklouzla. Pak jsme se drbaly. Já ve škole. Máma v kanceláři. Bývaly jsme expertky na rychlé a nenápadné chytání blech. Na invazi škrkavek má maminka nestačila. Musela za odborníkem, lékařem. Styděla se. Sestřičky mě hladily po vláskách, dokonce mi dávaly obrázky a svačiny. Budila jsem dojem zanedbaného dítěte. Máma proklínala můj vztah ke zvířatům. V jednom jediném případě se z mého zvířete stal mámin spojenec. Ten zrádce se jmenoval Ben dvojka. Narodil se čistokrevné mamince jezevčici. Jeho otec byl neznámý. Možná, že z toho důvodu nejistého původu ostražitě hlídal moji čest. Nechtěl, aby mí případní potomci dopadli jako on. Měl mě velmi rád. Choval se jako žárlivý manžel. Krásný, mladý, talentovaný kytarista, s nímž jsem tehdy chodila, se ke mně nemohl chudák ani přiblížit. Ben dvojka nekompromisně bránil mou čest. Běhal kolem nás, zuřivě štěkal a dorážel tak dlouho, až úplně zničil erotickou atmosféru. Uvázán na vodítko vyl a vysílal ke mně žalostné pohledy. Kytarista nevydržel. Mít za soka v lásce psa, to uráží.
11
Má matka se radovala. Poprvé v životě jsem ji viděla něžně hladit zvířecí srst. Zbyly mi jen mé sny. Cválali v nich koně, na kterých seděli urostlí, opálení, divocí a krásní kovbojové a Indiáni. Uměla jsem nazpaměť všechny kovbojky, které tenkrát nabízel filmový průmysl. Pak se to stalo. Poznala jsem opravdového majitele koně. Jmenoval se Olda. Jeho tátovi patřila dostihová stáj. V socialismu poněkud nezvyklé. Mně to tehdy divné nepřišlo. Mně vrtala hlavou jiná věc. Oldova máma nejezdila. Nechápala jsem ji. Já se na koně cpala pořád. S pocitem, že mě to velké zvíře poslouchá a čte všechny moje myšlenky, jsem se kolébala na hřbetě nejhodnější kobylky ve stáji. Jmenovala se Marika. Celkem ochotně si se mnou vykračovala. Šla jen tam, kam chtěla ona. Mé nadšené oči to tenkrát neviděly. Couraly jsme se za koněm před námi. Přes svůj laxní přístup mě toho Marika naučila hodně. Byla mi trpělivou učitelkou. Naučila jsem se vnímat rytmus koně. Klus, cval, trysk. Už jsem se nezmítala v sedle jako pytel brambor. Šla jsem pěkně s pohybem. Má zadní část poté tolik netrpěla. Jen s brzděním bývaly problémy. Někdy zastavila jen Marika, a já pokračovala vlivem setrvačnosti dál. Zákony fyziky jsou neúprosné a kruté. Často si pode mnou kůň jen tak z čiré radosti a bez postranních úmyslů vyhodil. Snad jsem uměla padat lépe než jezdit. Nic se mi nestalo. Odřeniny a modřiny samozřejmě nepočítám. Olda s otcem jezdili po závodech. Jejich heslem bylo „není důležité zúčastnit se, ale vyhrát“. Já žádné závody nejela. Úklid stájí, čištění a rozmazlování, to byla moje 12
specializace. S Oldou jsem si nerozuměla. Chyběla mu romantická duše kovboje. Jednoho dne mi jen tak mezi řečí oznámil, že Marika půjde na jatka. Je stará, svoje si už odběhala, pro nic za nic ji zkrátka živit nebudou. Vícekrát mě v té stáji neviděli. Utekla jsem domů. Zamkla se v pokojíčku. Uvažovala jsem o nespravedlnosti a krutosti tohoto světa. Ben mi olizoval slzy a brečel se mnou. „Proč má Marika skončit na jatkách? Oni na ní chtějí ještě vydělat! Ještě je v mase, řezník zaplatí! Pozná Marika, kam jede? Bude se bát smrti, jako se bojí lidé? Bude ji to hodně bolet? Jestliže jsou všichni koňáci takoví, tak to k nim patřit nechci!“ Nemohla jsem nic dělat. Nebyly útulky pro koně. Paní Kubišová měla jiné starosti.
13
Jak jsem patřila mezi trampy Tehdy, když v naší krásné zemi všechno patřilo všem (alespoň se to tvrdilo), neměly lesy ani louky svého konkrétního majitele. Na okrajích lesů a luk nebyly tabulky s nápisem: „Soukromý majetek, vstup přísně zakázán!“ Lesy hlídali jen špatně placení hajní a louky vlastnila jednotná zemědělská družstva. Žádný drát nabitý elektřinou jako dnes. Po cestách necestách si zvesela v kanadách vykračovali trampové. Zaujali mě. Oblečeni byli jako kovbojové nebo trapeři. Na zádech nosili podivné batohy s divnými názvy. Říkali jim tele a usárna. V ruce často kytaru, můj oblíbený nástroj. V pátek odpoledne se scházeli na vlakovém nádraží. Poslední vagón byl jejich. Zdálky na sebe křičeli Ahoj! Zblízka si podávali ruce. Ne normálně, obyčejně, jako když podáte ruku paní učitelce. Zvedali dlaně kolmo vzhůru. Zalamovali si palce. Moc se mi to líbilo. Jinak, než na trampský způsob, jsem od té doby ruku nepodala. Nikomu. Nikdy. Ze zásady. Dodnes s tím mám problémy. Zvyk je zvyk. Nesoustředím-li se dostatečně, ruka mi automaticky vyjede nahoru a člověk bez trampské minulosti na mě kouká přinejmenším podivně. Trampové spali pod stanem, ti drsnější z nich pod širákem jen tak na holé zemi (dnes mají problémy s ledvinami). Uměli rozdělat oheň skoro jako Indiáni. Pak vařili čaj s příchutí jehličí a opékali vuřty. K tomu pěli 14
romantické písně (tehdejší romantici jsou dnes cynikové jako já). Zpívali: „Je na Západ cesta dlouhá, zbytečná, marná je touha.“ To měli pravdu. Notovali: „Až jaro na Aljašku zavítá k nám, hromadu zlata já za zimu mám.“ Měli přitom jen pár drobných na vlak. Také zpívali: „Jméno mý zná Kalifornie, jméno mý zná Buffalo.“ Neznal je nikdo, ani o ně nikdo nestál. Někdy je zkontrolovali příslušníci Veřejné bezpečnosti. Chtěli vidět občanský průkaz. Dříve byla občanka malá červená knížečka. Psalo se v ní, kde její majitel pracoval. V socialismu pracovali všichni. Někdo míň, někdo víc, možná, že někteří výjimeční lidé nepracovali vůbec. Ale úplně všichni měli v občance razítko potvrzující zaměstnaní. Komu chybělo, toho soudruzi zavřeli. „Temnej soumrak padá i do koutů cel, kolik dní tu sedám, už jsem sám zapomněl,“ zpívali trampové, většinou bez vlastní zkušenosti. Avšak krásně! Lesy byly plné všelijakých chatiček a boudiček. Trampové je vlastnoručně v potu tváře vystavěli bez stavebního povolení. Mluvili o nich s hrdostí jako o srubech. Často v minulém čase. Sruby stály v lese jen do té doby, než byly objeveny Lesní správou a zbourány za asistence příslušníků VB. Nejdelší životnost měly chajdy postavené na rozhraní dvou nebo více okresů. Čím více okresů, tím lépe. Bourání v tomto případě nenastalo. Nebylo tak úplně jasné, kdo má
15
bourat. Trampové měli klid, zatímco mezi dotčenými okresními správami proudila čilá korespondence. Každá osada měla své jméno, patřičně romantické: Sluneční záře, Měsíční údolí, Zlomená podkova. Trampové pořádali slavnostní táborové ohně - potlachy. V noci pak za svitu luny a posvátného ohně přijímali do svých řad nováčky a vymýšleli jim přezdívky. Mně říkali Divoženka. Snad kvůli mým nepoddajným a věčně rozcuchaným vlasům. Určitě ne pro moji povahu. Já byla přeci mírná jako beránek, jako holubička. Brzy ráno, sobotu co sobotu, jsem se v souladu s mou holubičí povahou opatrně plížila z domu. Máma neříkala nic. Mlčela. Její pohled však vyjadřoval tolik smutku a zoufalství, že to rvalo mou citlivou duši. Trampové jí připadali drsní a hrubí. Byla by jistě raději, kdybych se stýkala s kultivovanějšími lidmi. Hrála tenis, chodila do divadel či do literárního klubu (vidíš, mámo, teď ses dočkala). Nechápala jsem. Ona mě přece naučila chodit po horách a obdivovat krásy přírody. Jenže ona nosila odznak Svazu českých turistů. Chodila spořádaně po vyznačených stezkách. Spávala výhradně po hotelích nebo kempech. Nikdy pod širákem. Trampové pro ni byli vagabundi, pohybující se přírodou jen od hospody k hospodě. Jednou jsme spolu přeci jen odbočily od značené cesty (nejspíše na moje naléhání) a vydaly se nenápadnou pěšinkou v trávě. Bylo ráno nebo už po poledni? Zakoply jsme o partu pěti zarostlých chlapů. Zmoženi alkoholem chrněli v příšerně špinavých spacácích. Všude kolem prázdné flašky. Marně 16
jsem mámě vysvětlovala, že to jistě trampové nebyli. Nikdy svůj názor nezměnila. Bála se o mě. Přitom svět mého mládí se jeví tak idylicky v poměru k světu dnešnímu. Zdá se, že tehdy bylo vše idylické. Budoucnost jsem si malovala na růžovo a tolik jsem se na ni těšila. Krásný, velký statek uprostřed lesů a luk. V něm já a můj vysněný kovboj, muž bez bázně a hany, dokonalý po všech stránkách. Společně bychom se starali o naše hospodářství. O koně, hříbátka, psy, kočky, koťata, kozy, kůzlata, o vlastní děti a různou jinou havěť. Projížděli se na koních nádhernou, divokou a pustou krajinou. Večer co večer sedávali u krbu, on by zpíval tak krásně jako Johny Cash a k tomu hrál na kytaru. Máma mou budoucnost viděla jinak. Ona věděla, že každý den nesvítí slunce. Dovedla si představit, jak nepohodlná je práce venku. Souhlasila sice s přihláškou na střední zemědělskou školu, ale jen proto, že nejasně tušila, že i kravíny mají teplé kanceláře. Stačila maličkost, drobnost. Udělat přijímací zkoušky. Z jazyka českého a z matematiky. Matiku jsem nikdy ráda neměla. Suchopárná a nudná čísla, zlomky, rovnice, vzorečky. Žádný prostor pro fantazii. Objem je dán, váha je dána, jakési „x“ či „y“ je dáno. Nic nelze vymyslet. Matematika je přesná věda a nebohý žák smí jen dosazovat a počítat. Kdy dojede auto jedoucí rychlostí 50 km v hodině na určené místo a kdy se potká s lodí, jedoucí tamtéž rychlostí 40 km v hodině cestou, která je o polovinu kratší? Co když řidič auta dostane hlad a zastaví v restauraci? Co když loď najede na mělčinu a kapitán dostane mořskou 17
nemoc? Je lodní cesta kratší o větší nebo menší polovinu? Anebo procenta. Padesátiprocentní slivovice nebo šedesátiprocentní slivovice, nepoznám to. Tehdy jsem přesně věděla, že 90 procent mých spolužáků i s učitelem matematiky nevěří, že přijímací zkoušku z matematiky udělám. Matikář si byl natolik jist mou tupostí, že před celou třídou slíbil: „Ty uděláš přijímačky a já na stupínku stojku.“ Nevím jak, ale stal se zázrak. První v řadě mých zázraků. Prošla jsem! Jediný matikář se z mého úspěchu neradoval. Musel celé třídě vysvětlovat, že tělocvik opravdu není jeho obor. Stojku mi dluží dodnes. Jásala jsem. Ne dlouho. Přesně do doby, než přišla obálka ze střední školy s oborem chovu velkých hospodářských zvířat. Nevzali mě! Tragédie! Osud nechtěl, abych se učila o koních. Měla jsem se učit o slepicích. Na drůbežářské škole bylo volno. Jak by také ne. Kdo by dychtil dokonale poznat a prostudovat tak přízemní a nudná zvířata, jako jsou slepice? Nejsou pěkné na pohled ani příjemné na pohlazení. Nemají špetku inteligence. Když stvořitel vymýšlel slepici, musel mít buďto depresi nebo kocovinu. Nejspíše obojí.
18
Jak vznikal můj odpor k hrabavé drůbeži Nechtělo se mi, nechtělo. Přesto jsem po prázdninách spolu s 20 děvčaty a 6 kluky napochodovala do prvního ročníku SZTŠ, abych předstírala zájem o drůbežářství. Matematice jsem neunikla. Můj nový učitel měl image vymahače dluhů a teroristy. Vidím to jako dnes: Rázné, rychlé kroky duněly školní chodbou. Rozlétly se dveře. ON majestátně vešel do třídy. Já prakticky nedýchala, čelo mi orosil smrtelný pot. Snažila jsem se splynout s lavicí. Matikář dorazil ke stupínku. Práskl třídní knihou tak, že dívkám v přední lavici zničil účes, a začal sázet pětky. Mnohá absolventka se ještě dnes budí zpocená hrůzou. Dnešní děti by volaly linku důvěry. S námi se nikdo nemazlil. Naštěstí matematika nebyla maturitním předmětem. Drůbežář přece nepotřebuje složitou matematiku. Stačí mu spočítat vejce a zrní. Potřebuje znát chov, technologii chovu, stroje a zařízení na porážku drůbeže. A vše si osvojit v praxi. Praxe byla šokující! Nebohá drůbež začíná svůj krátký život ve velikých skříních s mnoha šuplaty. Říká se jim líhně. V šuplatech jsou narovnána násadová vejce. Skříně tak, jak by to dělaly kvočny, vejce zahřívají a otáčí. Pak se kuřátko vyklube z vejce. Musí to zvládnout v předepsaném čase. Opozdilci jsou vyhozeni se skořápkami. Následuje sexování. Třídění na kluky a holky (zní to tak eroticky). Poznat u kuřátek slepičky od kohoutků je problém. Proto je tu silná žárovka 19
a velký igelitový pytel. Když si pracovník není jistý, co z toho malého nic, co mu vystrašeně pípá v prstech, vyroste, roztrhne to, podívá se dovnitř a zahodí sotva vyklubané tělíčko do pytle. Kohoutci lehkých plemen končí rovnou v pytli. Kariéra drůbeže je předem určená. Na maso, na vejce nebo na chov. Kuřata na maso odvezou do velkých hal. Jejich krátký život je zpestřen drobnými veterinárními zákroky, například upalováním zobáku, aby se vzájemně neklovala. Před každým zásahem je nutné slepici odchytnout. V rámci praxe jsme tedy byli cvičeni v lovu. Vrhali jsme se střemhlav mezi slepice a snažili se je chytit za nohy. Vycvičili nás. Zdatní jedinci ke konci praxe nosili až 8 kusů drůbeže zaráz. Já ne. Byla jsem v šoku. Všude plno prachu, peří, kdákání a trusu. Můj plášť ztratil svou bílou barvu. Šátek na hlavě nepomáhal! Vypadala jsem a smrděla, jako bych v těch halách žila se slepicemi už dlouho. Aby se lidé nemuseli shýbat pro kuřata nebo sbírat vejce, vymysleli speciální klece. Kuřata měla pod sebou pás na trus, před sebou pás na krmivo. Nosnice měly pásy tři, třetí na vejce. Vše bylo přesně a pečlivě spočítáno. Kolik krmiva, kolik vzduchu a kolik světla připadne na jednu pipinu. Je vědecky ověřeno (a praxí potvrzeno), že když se nosnicím déle a intenzivněji svítí, zblbnou a začnou více snášet. Proto nebohé slepice snesly v těchto koncentrácích víc vajec, než kdyby se spokojeně popelily někde na dvorku.
20
Dnes se od klecových chovů ustupuje. Lidé uznali, že slepice, i když je úplně blbá, je přece jen živá, pokud ji neodvezou na porážku. Praxe v líhních a odchovnách se mi oproti praxi v továrně na zabíjení jevila jako procházka kvetoucím sadem. Výrobní linka začínala navěšováním živé drůbeže. Kuřata mačkající se v přepravkách bylo nutné vytáhnout a zavěsit na pohyblivé háky. Nevzdávala se snadno. Mlátila křídly, klovala a kadila přímo do obličeje. Slepičí trus na rtech byl i na mě moc. A to nejsem žádná fiflena. Tehdy jsem pochopila význam slova kontrast. Stačilo na chvíli seskočit z posrané rampy a sednout si do trávy mezi žluté hlavičky pampelišek zády k továrně. V budově jatek zatím kuřata vjížděla do velké bedny s elektrickým proudem. Tam vypustila duši. Jejich ostatky byly pomocí speciálních strojů zbaveny krve, peří 21
a vnitřností. Po opláchnutí se ručně převěšovaly k dalšímu zpracování. Tady jsme s kamarádkou pracovaly. Voda, která měla správně oplachovat jen kuřata, nám kapala na hlavu. Příliš dlouhé rukávy plášťů ucouraně visely a překážely. Naše strhané rysy jasně vypovídaly o tom, že jsme ten den viděly příliš mnoho. S výrazem marného soustředění v očích jsme se snažily stačit pekelnému rytmu porážky. Obraz bídy a utrpení. Zasloužily jsme alespoň kapku soucitu. Chlap procházející kolem nás však neměl slitování, jen poznámku: „Mokré kuře jsem viděl mockrát, mokré slepice vidím poprvé!“ Neomalenec! Nelida! Necita! Pochmurné prostředí muselo působit na psychiku pracovníků. Objevila jsem několik zajímavých postaviček. Na začátku porážky se pohyboval obtloustlý chlap s velikou železnou tyčí. Paže se mu klátily kolem boků, hlavu skloněnou k zemi. Nervózně tu pobíhala kuřata, kterým se podařilo uniknout z beden. Chlap napřáhl tyč, okamžik se soustředil a přesně mířenou ranou zasáhl cíl. Pomalu se ohnul, chytil svou oběť a pečlivě pověsil teď již mrtvé kuře na hák. Šel z něho strach! Jak účinně používal hrubou sílu! Systematicky se pohyboval po place. Nic živého mu neuniklo. Vypadal dost odhodlaně. Kdybych zapípala, možná by se po mně ohnal. Nebyl jediný, kdo mi naháněl hrůzu. Hned za dveřmi porážky trůnila na vysoké stoličce hubená dáma. V očích soustředění, v ruce dlouhý, ostrý nůž. Celou směnu bodala do krků kuřat, která se pohybovala v nekonečném
22
smutném proudu kolem ní. Krev měla na plášti, v obličeji, ve vlasech. Tak nějak si představuji Čachtickou paní. Všichni pracovníci porážky se mi zdáli smutní, nedůtkliví a otrávení životem. Možná to tak nebylo, ženské tu mohly být spokojené. Pořád stejná práce? Aspoň na ni nemusely myslet. Trochu vzrušení a adrenalinu si užily, když pašovaly přes vrátnici domů něco na přilepšenou. Nevím, jak si pochutnaly na svých lupech. Mě nelákalo ani z grilu vytažené, propečené kuřecí stehýnko. Při představě vajec na špeku se mi protočil žaludek. Kdyby mi někdo nabídl slepici na paprice, asi bych ho pozvracela. Montérům a seřizovačům strojů, těm chutnalo! Měli velikou tašku. Prý na nářadí. Do ní narvali kuřat a jater, co se jen vešlo. Podle hesla „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Elitou mezi zaměstnanci jatek byly veterinářky. Mezi tím vším randálem, krví a pracovním hemžením chodily pomalu a důstojně v bílých pláštích. Koukaly na kuřata či spíše na to, co z nich zbylo. Měly svůj vlastní malý útulný domeček, kousek bokem od té hrůzy. Na stěnách obrázky koček, pejsků a koní. Vypadaly, že jsou v pohodě. I když měly velkou zodpovědnost. Na nich záviselo, jestli se ke spotřebiteli dostane zdravé maso. Nesměl jim uniknout žádný špatný kus, žádný bacil. Pak mi to došlo. V těch malých domečcích u porážek umíraly sny. Sny mladých veterinářek o léčení zvířat. Malých pejsků, roztomilých kočiček nebo elegantních koní. Sny o dobře zařízené ordinaci, ve které paní doktorka přivádí na svět čistokrevná štěňata. Sen o malém bytě 23
u velkého hřebčína, kde se vše točí kolem koní. Proto ty obrázky! Bylo mi veterinářek líto. Každá z těch žen už rezignovala. Skuteční veterináři jsou přece hlavně chlapi. Tolik roků studia a pak tu prohlíží mrtvé ptáky. Na té emancipaci asi něco bude.
24
