Kamenná hlava promluvila Kamená Hlava / Steinköpfl 1795-1956. Už tady na Šumavě pár let žiju, abych věděl, že tahle cedule nad Českými Žleby patří osadě, která byla vymazána z povrchu zemského, potažmo z map. Přes tisíc let právě tady překonávala prastará obchodní stezka mezi Bavorskem a Čechami hřbet hraničního horstva. Přes jeden a půl století tu v nadmořské výšce bezmála tisíce metrů dokázali hospodařit a žít šumavští Němci. Pak se svět zbláznil a když bylo po všem, dali tomu komunisti korunu: z kulturní krajiny udělali vybydlené a zakázané pásmo střežené ostnatými dráty, kulomety a psy. Teď už se zase nějaký ten čas můžeme procházet od zbořeného Cazova přes vysídlené Radvanovice a zaniklou Krásnou Horu do neexistujícího Nového Údolí. Krajina se zmizelou civilizací svou krásou mámí, svými záhadami mrazí.
kresba Ladislava Stehlíka z jeho Země zamyšlené
Terénnímu předělu na Zlaté stezce nad Českými Žleby se říkávalo Am Steinköpfl, stavením rozhozeným okolo pak Steinköpflhäuser. Český překlad Kamenná Hlava prý není správný; nu, každopádně si o něj tohle místo přímo koleduje. Všude kolem se tu jako odpočívající kusy obřího dobytka povalují desítky a desítky žulových balvanů a skalisek. Kameny, jimiž bylo možno pohnout, snesli dávní horalé do tarasů kolem polí a luk. I tak tu ale zůstalo ležet balvanů a balvanisk jako málokde jinde. A nejen ležet; ony se tu tyčí, strmí, pnou a naparují, protože dobře vědí, že s nimi nikdo nehne. Nikdo, jen tisíciletí šumavského mrazu a větru a slunce, které drolí jejich svršek: co století, to centimetr.
Býval tu prales; s lidmi se okolní návrší proměnila v pastviny. Špička Žlebského vrchu (Sulzbergu) ve výši 1 079 metrů zůstala zalesněna, ale víc než vrchol dominovalo jeho odkrytým svahům úchvatné skalisko, které muselo zapůsobit na každého: tři mohutné balvany vyskládané do výšky na sebe vládly dalekému rozhledu a a mlčky shlížely na kraj pod sebou. V úctě před nimi stanul každý, ať křesťan, bezvěrec či pohan. Jako prehistorický dolmen, jako zpodobnění svaté trojice či jen jako obdivuhodná hříčka přírody se skupina balvanů tyčila nad člověkem, který sem vystoupal v obdivu, bázni či ze zvídavosti. Osada Kamenná Hlava byla součástí nikoliv městyse České Žleby, nýbrž do dálky rozložené vsi Krásná Hora. Na vrcholu osídlení, v závěru 30. let 20. století, na Kamenné Hlavě trvale žilo víc jak 130 obyvatel. Za dvacet let hledání jsem dosud neobjevil byť jediný snímek zachycující některou z usedlostí Kamenné Hlavy. Na statcích a chalupách, co se tu krčily ve stráních, nebylo nejspíš nic až tak zvláštního. Vím o jediné fotografii toho místa. Sami vytušíte, že zachycuje to, čím byla lokalita pozoruhodná a co jí dalo i jméno. Ano, na snímku je pověstný skalní útvar zvaný Kamenná hlava. Když na jaře roku 2006 vznikala knížka Zmizelé Volarsko, dostalo se mi vstřícné pomoci od paní Zdeňky Lelkové. Stožecká starostka mi ochotně poskytla řadu historických fotografií včetně té, na níž je zachycen skalní útvar Kamenná hlava. Ihned bylo jasné, že tenhle snímek v knížce být musí. A jen o vteřinu později padla otázka: „Kde to bylo? A dá se to ještě dnes nalézt?“ Na záhadu bylo zaděláno.
Repro Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, č. 7, s. 328 a 1990, č. 6, s. 253
Nikdy jsem při svých toulkách nazdařbůh Šumavou o tohle skalní uskupení nezavadil. Nikdy jsem o něm neslyšel. A tak mi i odpověď stožecké starostky – která bydlí právě v Českých Žlebech – přišla logická: „Taky jsme ji mockrát hledali. Marně. Ani místní o ní neví. Říká se, že horní balvan stejně někdo svalil…“ Nu ovšem. Nápadná a z dálky viditelná skupina balvanů byla výrazným orientačním bodem. To bylo v dobách hraničního pásma rozsudkem smrti. Komunistická zášť vůči církevním stavbám a všemu náboženskému vedla k ničení a boření kostelů, kapliček, božích muk i křížků. Oficiálním a univerzálním argumentem byla ochrana státní hranice. To se vykládalo tak, že věže kostelů či kaplí jsou pro špióny, agenty a narušitele státní hranice orientačními body. Tudíž je bylo nutno vymazat z krajiny, aby pohyb nežádoucích osob v pohraničním pásmu byl ztížen a znemožněn. Z horizontu nápadně vyčnívající trojice na sobě ležících kamenů na Kamenné hlavě takovým orientačním bodem byla nepochybně také. A tak by se nikdo nemohl divit, kdyby byl nejvyšší kámen svalen dolů. Ať již oficiálně na rozkaz velitele anebo vojáky jen tak, z bujnosti či blbosti. Každopádně měli pohraničníci navíc k dispozici jak techniku, tak i nějakou tu výbušninu. S manželkou Ivou jsme se tedy smířili s tím, že Kamennou hlavu v její dávné podobě už nespatříme. Přesto nás zajímalo, kde se trojice balvanů nacházela. A jak byly balvany vlastně veliké? Jediná fotografie byla působivá, ale kameny nebylo s čím poměřit. Každopádně jsme byli rozhodnuti nalézt alespoň dva spodní balvany; s těmi se jistě nehýbalo. Předpokládali jsme, že vrcholový kámen - snad viklan - se mohl skutálet po stráni i o několik desítek metrů níž, avšak tvary dvou spodních balvanů bychom měli být schopni dohledat… Jenže: kde vlastně? Na kterou stranu se vydat? Okolí Kamenné Hlavy a celou Krásnou Horu máme za ta léta prochozeny, ale skalisek tu je tolik a tolik… Neznáme nic hezčího, nežli se jen tak na přelomu léta a podzimu toulat pastvinami současnými i těmi bývalými a objevovat tu základy statků, tu pohozená kamenná koryta, bloumat ve zplanělých třešňových sadech a nacházet láhve s porcelánovými uzávěry a nádobí vzorů a barev zřídka vídaných… Ticho tu je jako málokde a šumavské slunce se rozvaluje na krásnohorských svazích od rána do večera. A vítr? Ten sem plyne od Luzného a Haidlu jako posel zpráv o tom, že Gabreta je opět připravena sdílet společně s lidmi svá tajemství.
Kámen s cedulí Kamenná Hlava/Steinköpfl 1795-1956 není pro naše pátrání špatným výchozím bodem. Tak jako pokaždé si pokoušíme představit, jak mohla zdejší krajina vypadat v době, kdy byla obydlena. Kde stávala jednotlivá stavení? Kudy asi vedly cesty? Kde brali
hospodáři vodu a kam se tu chodilo k muzice? Které ze stromů byly vysazeny člověkem a co je jen nálet? Zprvu jsme dali jsme na intuici – a ta nás pokaždé poslala do louky vpravo od cesty. Docela blízko tu je uprostřed rozlehlé pastviny shluk stromů a v něm hromada balvanů a skalisek. Ano, cítíme tu pomyslný střed osady s výhledy na všechny strany, ale které z balvanů mohly být podstavci onoho svaleného? Všechny si jsou tolik podobné…, uf! A tak nezbývá než vzít do ruky zmíněnou fotografii a chodit s ní od jednoho balvanu ke druhému a od dvacátého ke třicátému… asi tak hodinu, dvě, pět, jedno odpoledne, druhé, desáté… Co chvíli vás uchvátí či dojme krása toho kterého koutu, co chvíli vás pohltí daleký výhled. Neustále se tu o vaši duši pere špice Haidlu s vrcholem Plechého, ohnivý jas jeřábů s bronzovým leskem buků, vůně hřibů s troubením jelení říje – a když si myslíte, že jste zrovna uprostřed šumavského ráje, tu zavoní vzduch a ve vysoké dálce se vám zjeví daleké výšky Alp. V takových chvílích máme hledat nějaké kameny? Ano, právě tehdy ano! Je-li nám dopřáno vidět špičaté zuby alpských třítisícovek a lesk ledovců, pak jsme cíli nablízku. Už Šumavu známe a tak víme, že tohle je její poslední pokus odlákat nás od hledaného tajemství. Anebo, naopak, že by to od ní byla prémie navíc pro své věrné?
"Tři vysoké kameny", na snímku Franze Zahorky
Jsme tady už po kdovíkolikáté a máme s sebou kdovíkolikátou nápovědu. Tak třeba kresba Ladislava Stehlíka ze 3. dílu jeho Země zamyšlené nám nepomohla vůbec. Dokonce to vypadá, že tentokrát nás tahle persona trochu tahá za nos: zdá se nám, že tu osobně nebyl (bodejť, bylo to za dráty!) a že tu jedinou dávnou fotku jenom obkreslil. V díle Kohoutí kříž Jana Mareše z Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích nacházíme stať věnovanou Johannesu Petraschkovi. Ten se roku 1913 narodil v hájence na Horní Krásné Hoře, k níž přiléhala Kamenná Hlava. Svého otce Ottomara ani nestihl poznat, neboť ten na jaře příštího vystoupal k onomu výraznému skalisku – a v obavě, že má nevyléčitelnou nemoc, se právě tam zastřelil… Johannes tak vzpomíná na slunovratové ohně, přetrvavší z pohanských dob dodnes; bývaly zapalovány právě na Kamenné hlavě, aby byly viditelné co možná do největších dálek české i bavorské strany Šumavy. Jan Mareš také potvrzuje náš dohad, že Stehlíkova kresba nevznikla podle skutečnosti, nýbrž jen překreslením fotografie. Uvádí i knihu vydanou za 2. světové války, z níž snímek pochází: Hans Watzlik – Grüner deutscher Böhmerwald.
Rovněž další materiály z díla Jana Mareše nás ve chvílích, kdy se o nás pokoušela beznaděj, podržely. Vzpomínky Rosy Tahedlové, rodačky a spisovatelky z blízkého Guthausenu čili Dobré, dokládaly, že hledáme na správném místě, nad Miklasch-hofem. To byla usedlost o dvou staveních s číslem popisným 1 a tak jsme její polohu na rozvodí dle starých plánů dohledali a v terénu pak její pozůstatky snadno nalezli. Stráň nad Miklaschovým statkem máme prochozenu – ovšem stále bez výsledku. Hledáme něco, o čem nevíme, jak vlastně vypadá. Hledáme to kdesi, kde půl století vládla Pohraniční stráž a ještě o něco déle les a náletové dřeviny. „Staré skupiny kamenů najde člověk po dlouhém hledání uprostřed lesa. Horní balvany jsou ovšem skáceny a skupina už nepůsobí tak majestátně… Zasáhla tu příroda či lidská ruka – kdo ví?“ překládá Jan Mareš vzpomínky Rosy Tahedlové. Už jsme našli sklepy, vojenské okopy, nádobí porcelánové, smaltované i skleněné, našli jsme houby, pláňata, zbytky hospodářských strojů z dob rakouského císařství, prošli jsme na tucty malebných zákoutí, už jsme byli i na vrcholu Sulzbergu, chodíme sem a tam a tam a sem, už jsme snědli všechny svačiny, už jsme utíkali před krávami i býky, viděli závratné panoráma Alp, jsme opáleni, vyfoukáni i uchozeni… ech! Kamennou hlavu ne a ne najít.
Foto Roman Kozák
A pak - pak skalisko samo promluvilo! „Pojď sem! To je ono! Samo mi to říká!“ volá Iva a stojí ve svahu před docela obyčejným balvanem. Zakrývají ho smrky a tak ho je vidět jen kus. Podobných jsme spatřili nespočet. „Tady je to!“ volá na mě Iva – a já, protože od Keltů vím, že kameny si s druidy a drusadami dovedou povídat, se prodírám za jejím hlasem roštím, větev nevětev. Protáhneme se mezi smrky a v místech, kolem kterých jsme prošli bezpočtukrát, stojíme před mohutným skalním blokem. Tyčí se nad námi do výše tří pater. Ivě je všechno jasné a raduje se. Já stojím v houštině smrků podrápán na rukách i v obličeji a poněkud rozčarován hledím na trojjediný skalní blok. Pokouším se ho poznat na starém fotografickém snímku. Hm, nejde mi to. Horní kámen má být svalený, ale on tu je! „Vidíš?“ ukazuje Iva, „tahle prasklina na prostředním balvanu je stejná na fotce i ve skutečnosti!“ To je pravda, myslím si, ale skeptik ve mně se pere s objevitelem. Ano, místo by odpovídalo. Seskupení tří kamenů na sobě taky. I dojem z nich je působivý – jenže proč u všechvšudy vypadají oba horní kameny úplně jinak nežli na snímku? Ne, hnuto s nimi není. Při jejich rozměrech a hmotě by to ani nešlo. Něco jsme našli. Ale co? Může to být Kamenná hlava? Gabreto! I ty jedna!! Při naší vůbec první výpravě jsme stáli o deset metrů víc vlevo – a nic jsme neviděli. Minule jsme zase stáli zase o deset metrů víc vpravo – a také jsme si ničeho nevšimli! Tasím fotoaparát, jenže původní fotografovu pozici nelze zaujmout. Hustý porost brání celkovému záběru. Proplétám se mezi stromy a snažím se postupovat alespoň po ose fotografovy pozice. Zorientuji se podle menších kamenů; jejich tvary a polohy souhlasí! Pokouším se zvolit záběr – a náhle je mi všechno jasné! Ne, nedokážu pořídit tentýž, jen o sedmdesát let mladší snímek Kamenné hlavy. Ale už vím, že jsme u cíle. Ano, našli jsme ji! A v původní, nepobořené podobě! A taky už víme, čím nás stará fotografie tolik pletla a pletla, až nás málem spletla. Sedíme u cesty na slunci. Díváme se na Alpy a máme radost. Iva si dá chelčické jablko, já vítězný doutník. Znovu a znovu si prohlížíme dávný snímek, tentokráte s vítězoslavnými úsměvy. Už víme! Autor dávného snímku nebyl žádný sváteční fotograf, stejně jako v případě jeho Kamenné hlavy nešlo o náhodný záběr. S úctou mu do dálek posíláme poklonu. Ne, tenhle fachman nic nefalšoval ani neretušoval. Skutečnost nezkresloval; dal jí ovšem vyniknout. Tehdejší volné prostranství na pastvinách kolem Kamenné hlavy mu umožnilo postavit se přímo proti čelní hraně skaliska. Objektivem o velké ohniskové vzdálenosti si skalní útvar přitáhl, takže jeho skutečné rozměry vyzněly poněkud jinak. Několikanásobně delší strana skaliska se opticky zkrátila a horní kámen tak rázem vypadal vyšší než delší! Rovněž kámen pod ním se tak na snímku proměnil z velryby v povidlovou buchtu. A tak tu tedy Kamenná hlava znovu je. Znovu a přitom stále. Jako zhmotnělá energie minulých časů, která naléhá na člověka, aby přemýšlel, odkud jsme vyšli, kým jsme a kam směřujeme.
Volary © Roman a Ivana Kozákovi
