KAMELOT [HON NA ČARODEJNICE, KLADIVO NA ČARODEJNICE, PROCESY A JEJICH OBĚTI ] [ PROKLETÍ CHALIONU ] [ MAGIE VE ZKRATCE ]

almanach české fantasy.

08*3

KAMELOT [ TÉMA: MAGIE, ČARODEJNICE A JEJICH PRONÁSLEDOVÁNÍ]

[HON NA ČARODEJNICE, KLADIVO NA ČARODEJNICE, PROCESY A JEJICH OBĚTI ] [ PROKLETÍ CHALIONU ] [ MAGIE VE ZKRATCE ]

[ POVÍDKY: LEONY SICKLEOVÁ ][ HON NA DÉMONA ][ JEDEN DEN ZA MLHOVINOU ][ BARBAŘI, PETRONIUS ŽIJE ][ LOVCI STÍNU ]

Vážení přátelé, je tu další číslo Kamelotu. Vzhledem k tomu, že stále nejsou žádné kritické ohlasy, usuzujeme, že se vám časopis líbí tak, jak prozatím funguje. Kdyby vás ale cokoliv napadlo (výjimkou medvědů a dalších šelem), nebojte se nám to napsat na [email protected]. A co vás čeká tentokrát? Toto číslo je tématem zaměřeno na magii, čarodějnice a jejich pronásledování, takže se určitě dozvíte spoustu zajímavostí. Opět je pro vás přichystána další část příběhu z cyklu Lovců stínů a dalších pět zajímavých a fantastických povídek. Novinkou je překrásná skladba z oblasti poezie a recenze na vybranou knihu. Také mám tu čest vás pozvat na Slavnosti královny Elišky do Hradce Králové, ale více o pár stránek dále. Doufám, že se vám toto číslo bude líbit a nadále nám zachováte svou přízeň. Nezapomeňte, že Kamelot bude vždycky takový, jaký jej budete chtít mít. Timon Patin Ve třetím čísle tentokrát za květen, červen, červenec a srpen 2008 se sešly texty, kresby a básně Lady Vallie, Lady Vinni, Sira Timona Patina, Sira Nikerima Fingoriona, Sira W. Illowa a Petra Škorpíka.

OBSAH KAMELOTU 08-3 TÉMA: MAGIE, ČARODEJNICE A JEJICH PRONÁSLEDOVÁNÍ. HON NA ČARODEJNICE,KLADIVO NA ČARODEJNICE, PROCESY A JEJICH OBĚTI…………………………………………………………..4 PROKLETÍ CHALIONU………………………………………………..6 MAGIE VE ZKRATCE…………………………………………………..8 POVÍDKY: LEONY SICKLEOVÁ [ W.ILLOW ]…………………………………10 HON NA DÉMONA [ VALLIE ]…………………………………….12 JEDEN DEN ZA MLHOVINOU [ WINNIE]………………………20 BARBAŘI, PETRONIUS ŽIJE [ PETR ŠKORPÍK ]……………23 LOVCI STÍNU III. [ NIKERIM FINGORRION ]…………………25 VRDRA [ TIMON PATIN ] …………………………………………..28

2

petr škorpík

3

téma MAGIE, ČARODEJNICE A JEJICH PRONÁSLEDOVÁNÍ.

Hon na čarodějnice V evropském prostředí byla víra v kouzelníky, kteří jsou s to pomáhat lidem jak v dobrém tak ve zlém silně zakořeněna. Čarodějnice a čarodějové mohli přivolávat nepříznivé počasí v podobě katastrofických bouří, krupobití či vichřice, ničit úrodu, odnímat kravám mléko, škodit ostatnímu hospodářskému zvířectvu, připravovat lidi o zdraví, rozum i život, ničit lidské i zvířecí plody uvnitř těla matky, . . . Zhruba od 13. století se ustálil soubor představ o čarodějnicích, přijímaný oficiálně církví, který se stal o něco později základem pro rozsáhlé a kruté pronásledování podezřelých osob. Pověry o čarodějnicích podporovali svými vědeckými traktáty i přední teologové jako Tomáš Akvinský, Martin Luther nebo Jan Kalvín. Kladivo na čarodějnice Víra v neustále se zvyšující počet čarodějů a jejich sekt vyvolala rostoucí strach před těmito lidmi. V roce 1484 vydal papež Inocenc VIII. bulu Summis desiderantes (,,Nejvyšší hřích“) a jmenoval současně také dva profesory teologie, dominikány Jindřicha Krämmera Institorise (1430?–1505) a Jakuba Sprengera (1436?–1495) jako první inkvizitory. K těmto dvěma pak dále jmenoval ještě notáře Gempera z Kostnice. Krämmer se Sprengeram napsali knihu Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice), která byla vytištěna v roce 1487. Šlo o podrobné pojednání o čarodějnictví, které bylo v tomto díle přímo spojeno se Satanem a s kacířstvím. Kniha se v letech 1487–1669 dočkala devětadvaceti vydání a stala se učebnicí budoucích inkvizitorů. Také v českých zemích bylo Kladivo na čarodějnice hojně čteno jako instruktážní text při soudních procesech s osobami obviněnými z čarodějnictví. Procesy a jejich oběti Zprvu byly inkviziční tribunály vytvářeny hlavně v západní Evropě. Skládaly se z duchovního, písaře, kata a jeho pomocníka. K zahájení inkvizičního soudu nebylo potřeba podání formální obžaloby. Stačila pouhá pomluva nebo tehdy velmi rozšířené udání. Obviněný nevěděl, kdo ho udal, a z počátku ani netušil, z čeho je obviňován. Cílem výslechu bylo přiznání viny, které postačovalo k vynesení rozsudku. Při výsleších sehrála ohavnou a krutou roli tortura. To bylo legalizované duševní a tělesné mučení, při kterém bylo vše povoleno. Tortura bezpečně vynutila z mučených lidí přiznání i jména dalších podezřelých. Proces, který byl zahájen s jedním obviněným, se tak rozrůstal do obludných rozměrů, kdy si nikdo nemohl být jistý, zda nebude v kteroukoliv dobu odveden do mučírny před inkviziční tribunál. Nejběžnější používanou technikou byla garrucha. Vyslýchanému svázali ruce v zápěstích za záda, zápěstí zavěsili na provaz a jím pak táhli tělo přes kladku vzhůru. Celá váha těla spočívala na 4

pažích za tělem. Mučení bylo někdy zostřeno ještě zavěšením závaží různé váhy na nohy. Bolest zvyšovaly trhavé pohyby provazem, prudké spouštění a vytahování. Další z běžně používaných technik byla tortura de cordeles. Mučený ležel na žebříku a kolem jeho končetin byly ovinuty řemínky či šňůry, které se během mučení dotahovaly. Inkvizitor pak přesně sledoval , kolik otáček mučený vydržel a co při které otáčce řekl. Natahování mučeného na žebřík byla také velmi oblíbená forma mučení. Natahování těla pomocí provazu a ručních pák se opakovalo a stupňovalo, až se tělo napínalo k prasknutí, ruce, vytažené nad hlavou, se vykloubily v ramenou a bolesti byly nesnesitelné. Nejsložitější technikou byla tortura del aqua – mučení vodou. Obviněný byl přivázán na žebřík či lavici tak, aby hlava ležela níž než tělo. Do otevřených úst se položilo plátno, na které se kapala voda. Ta nešťastníkovi stékala do ústní dutiny, což mu způsobovalo dušení. Občas mu plátno vyndali a dožadovali se přiznání. Opět se pečlivě zaznamenávalo, kolik vody vyslýchaný snesl a jaké reakce mělo jeho tělo. Církev nechtěla prolévat krev, a z ohně žádná krev neteče. A tak jedním z hrůzných mučení byla kombinace tažení na žebříku a pálení svazkem hořících svíček kruhovým pohybem v podpaží. Plamen popálil mučeného i na zádech a hrudníku. Toto mučení se na zatvrzelých používalo po tři dny až třikrát denně na jednom boku, a když ani to nepomohlo, pálil se mučenému druhý bok. Mnoho takto trýzněných zemřelo ještě na mučidlech. Po té, co inkviziční soud dosáhl přiznání obviněného, vynesl rozsudek, který byl ještě zasílán k potvrzení apelačnímu soudu. Rozsudky z čarodějnických procesů byly většinou nekompromisní – trest smrti, většinou upálením. Za zmírnění trestu bylo považováno přivázání pytlíčku střelného prachu kolem krku upalovaného nebo stětí mečem před upálením. Trest ale mohl být ještě zostřen mrzačením těla před popravou vplétáním do kola, trháním masa z těla žhavými kleštěmi či useknutím ruky, nohy prstů a uší. Výjimkou nebylo ani čtvrcení, narážení na kůl, pohřbívání zaživa a utopení. Popravy byly veřejné, probíhali ve dne a měly svůj řád. Popel z upálených čarodějnic musel být rozmetán nebo vysypán do řeky. Smrtící hranice hořely během 15., 16., a 17. století téměř po celé Evropě. Nejvíce inkvizice zasáhla ve Španělsku, Nizozemsku, v Anglii a především v německých zemích. Kolik jim padlo za oběť lidí, dnes již není možné přesněji určit. Odhady se pohybují od desítek tisíc až po několik milionů. Historik B. Šindelář považuje za střízlivý a jakžtakž přijatelný odhad, že v letech 1575–1700 tomuto pronásledování v Evropě padl za oběť zhruba jeden milión lidí. Procesy pak pokračovaly dalších sto let. Čarodějnickými procesy byly zasaženy i země Koruny České. Nejstarší písemně dochovaný případ procesu na našem území je uváděn z roku 1540, kdy byla v Náchodě upálena jako čarodějnice jistá stařena. Skutečný hon na čarodějnice se rozpoutal až po skončení třicetileté války, a to hlavně ve Slezsku a na severní Moravě. Nejvíce bylo postiženo Jesenicko, losinské panství a Šumpersko, kde neblaze proslul svou krutostí, neúnavností a lstivostí Jindřich František Bobling, kdy za jeho působení bylo popraveno stovky obětí.

Z vybraného materiálu vybral a shrnul Timon Patin

5

Lois McMaster Bujold Prokletí Chalionu – 1. díl Tuto knihu jsem přečetla bezmála za pět dní a to ještě nebylo moc času kvůli školním povinnostem. Kniha sama o sobě je relativně objemná, příběh je bravurně rozepsán na 639 stran klasického knižního formátu. Vydána byla v roce 2001 v New Yorku. Abych pravdu řekla, zaujal mě ten název a obálka. V odstínech hnědi, s krásnou dámou v bílém s květinami a jakýmsi démonem s křídli stojící za ní a to vše zasazené do tajemného hradu. Obálka musí upoutat a tato tedy rozhodně upoutala. Dokonce vystihovala i děj, který se odehrává na dvorech dvou ústředních měst. Ale k ději až později. Jazyk autorky je využit úžasně. Doba konání se podle mého názoru podobá našemu vyspělému středověku. Veliká zbožnost, svátky, dvorní etiketa, kurýři, králové, pikle, ctnost. Tyto pojmy knihu vystihují, pokud bychom vyjmuli tu nadpřirozenou část. Slovní zásobu musí mít obrovskou, slova se neopakovala, věty byly stavěny dnešním stylem, žádná klasicistní dlouhá souvětí, ale stručné, rozvité věty. Nátlak v promluvách pak autorka znázorňovala kurzívou, která dávala jasně najevo, kdy postava vyvíjí důraz na dané slovo, což text také oživovalo. Dále rozdělila vkusně přímou řeč s myšlenkami. Vše bylo souvislé, žádné skoky. Ale plynulá linie mezi oběma. Řeč postav, která opravdu jednotlivým charakterům seděla, byla vyvážena věrohodným popisem tehdejšího života, prostředí, v němž se hrdinové nacházeli, dobu. Popisy nebyly přemrštěně dlouhé, ale ani přemrštěně krátké. Pro někoho, kdo má raději akci, by byly příliš dlouhé, ale bez toho by to nebylo ono. Děj a oddech se v knize dobře prolíná a čtenář se ani chvíli nenudí, protože i ty všední záležitost jsou popisovány s takovým umem a napínavostí, že to čtenáře nutí číst stále dál a hltat každou stránku. Děj je sice založen na typické bázi, ovšem je originální. Důležitou roli hraje víra, která zde nahrazuje onu magickou moc, kterou většinou hrdinové oplývají. Tady konají zázraky bohové skrze své vyvolené. Takže lidé tam nemají jaksi žádnou moc, jsou spíše loutkami. A možná to je tak přitažlivé, protože přiznejme si, každý by někdy chtěl být hrdinou, přestože neovládá ani z poloviny tolik, co ti stateční muži v příbězích. Přestože to byl první díl, který skončil uzavřeně a šťastně, nedovedu si představit, co skrývají další dva objemné díly. A ta síla překvapení má také svou roli. A teď k ději: Děj se odehrává v zemi Chalion. Hned z úvodu sledujeme konečný cíl cesty otrhaného pobudy, kterého nejdříve považujeme za nějakého žebráka. Později se z jeho slov dovídáme, že trpí svými zraněními z jakéhosi mučení a také to, že byl kdysi šlechticem. Když se dostane na dvůr, kde dříve sloužil, pozná Iselle a její doprovodnou dámu Betriz. Lupe dy Cazaril je přijat starou provincarou, na jejímž dvoře později začne sloužit jako učitel těch dvou mladých dam. Cazaril má zpočátku dost problém ovládat své emoce, protože je vidět, že je zjevně otřesený jak psychicky, tak fyzicky. Postupem času ale jak nabývá na důležitosti a sbližuje se s děvčaty, získává i lepší kontrolu nad sebou samým. Jeho věku 38 let je ale jeho nemohoucnost příliš stařecká. Musí se s royessou Iselle a roysem Teidezem (bratrem Iselle) vydat na dvůr do Cargedossu, hlavního města Chalionu, kde leží panství Zangre, na němž se odehrávají všechny důležité věci. Zangre je obrovský hrad, kde sídlí nevlastní bratr sourozenců jako roya Chalionu Oriko, který je vážně nemocen a ve své vládě často přemlouván. Jeho manželka Sara je neplodná a následníka trůnu nemají. Tím má být Teidez. Dvůr je však plný intrik a spolu s vyznáváním pěti bohů a ctí k věcem je překážkou ke klidnému životu Cazarila a jeho svěřenkyň. Cazaril musí na Zangre žít po boku mužů Donda a Martoula dy Jironal, kteří ho zaprodali na galéry, kde byl mučen a od tamtu si nese vážná, již zahojená zranění z bičování na zádech. Tak kruté zbičování je v Chalionu známkou znásilnění nebo vraždy, a tak je často obviněn z falešných nařčení. Všem nesnázím se ale vyhne. Intriky neustávají a přesouvají se hlavně na budoucího dědice a jeho sestru. Teidez je pod vedením Donda ničen hýřilstvím a alkoholem, ačkoliv je mu teprve čtrnáct let. Jeho sestra si vše uvědomuje, ale nemůže nic dělat. 6

Když to dojde k vrcholu, Cazaril se dozvídá o kletbě, která postihuje celý královský rod. Táhne se od Fonsova dědice a Zlatého generála. Každý z královské rodiny kolem sebe nosí temný stín a kletba mu obrací všechny ctnosti na největší neřesti. Orika drží od smrti jeho zvěřinec, jemuž slouží roknarský muž Umegat. Poté, co Cazaril odhalí lsti pána Donda, snaží se nějak zasáhnout, ale nemůže. Dondo se zatím chystá vzít si i násilím Iselle za manželku. Když se Cazarilovi nepodaří jej zabít přirozeně, v noci před svatbou se vydá do Iasovy věže a podle knížky, kterou našel na počátku svého putování ve mlýně u mrtvého muže, provede rituál smrti, nebo-li zázrak smrti. Dokonáním je smrt chtěného člověka a smrt vyvolávače. Cazaril se však přes bolest a myšlenky na smrt ráno probere. Ovšem Dondo je mrtev. Od té doby vidí Cazaril svět očima světce, neboť se jím stal. V dobu působení jeho modlitby se modlila i Iselle. Bastard zabil Donda, Paní jara zachránila Cazarila. Ovšem vypuštěný démon smrti, který si měl vzít jak duši Donda tak duši Cazarila byl uvězněn v jeho těle spolu s Dondovou duší, a tak byl Cazaril držen při životě. Nezemřel tedy, trpěl však bolestmi břicha, neboť v něm byl „nádor“ stvořený z duší. Jeho stav se zhoršil. Po smrti Donda Teidez zavraždil Orikův zvěřinec, ten na následky konce působení léčivé síly málem zahynul. Teidez po zhnisaném zanícení zemřel. Naočkoval ho Dondo. Ve hře tak už zůstal pouze Martou dy Jironal, ještě více nebezpečný. Podle Carazilova mínění se mohla Iselle z kletby vyvdat, a tak byl pověřen dojet do Ibry a sjednat sňatek s mladým následníkem trůnu Bergonem. Jel. BUJOLD, Lois McMaster. Prokletí Chalionu. Vydal Talpress, 2005. ISBN 80-7197-260-6. 640 stran, cena 299 Kč. Autor recenze Winni

7

Magie ve zkratce Magie. Nikdo nedokáže přesně říci, co správně to slovo znamená v reálném životě, ovšem každý z nás si pod tím dokáže představit něco tajemného, záhadného, dobrého, či zlého, mocného a nadpřirozeného. Jestli byla někdy magie skutečně používána tak, jak jsou na nás tlačeny představy z filmů, knih a příběhů, to se také nedozvíme. Ovšem těm, kteří holdují fantasy, magie musela částečně přirůst k srdci. Bez ní by se přeci neobešlo to věčné soupeření dvou stran o nadvládu! Ať už je to jakkoli, toto magické opojení nás jako nit provázelo časem a provázet ještě bude. Jak už sám název vypovídá, bílá magie by se měla týkat dobra, světla. Je protikladem magie černé, která se vyznačuje naprosto odlišnými zásadami. Magie dobra se nesmí používat k zajištění vlastního prospěchu - od úspěchu v lásce, souboji, úspěšnosti, až po všechny možné výhody. Pokud se tak stane, provozovatel čar si to může pěkně zavařit. Buď se kouzlo obrátí proti němu, anebo může sklouznout k opačné straně. Pokud jste sledovali seriál Čarodějky, jistě znáte ta trápení, které s sebou magie nesla. K bílé magii se váže bylinkářství, léčitelství založené na přírodní bázi, věštění a astrologie. Bylinky měly podle pověstí a povídaček nejsilnější moc za svitu měsíce v úplňku, či v absolutní tmě při zatmění. Byliny se dále sušily a zpracovávaly, anebo se rovnou čerstvé používaly k různým účelům. Jedním z nich bylo právě léčitelství. Dnes se v medicíně taktéž využívají extrakty z bylin, a proto není divu, že tomu tak bylo dříve bez nynějších vědeckých poznatků. Zato věštění a astrologie patří do zcela jiného soudku. K věstění a horoskopům má dnes mnoho lidí averzi, ovšem jsou i tací, kteří bez svého ranního horoskopu neodejdou z domu, či si nechají věštit svůj osud. Zde záleží na víře člověka a věrohodnosti věštitelek. Často nemůžeme popřít, že jisté okolnosti opravdu v historii nasvědčovaly k pravdivosti věšteb. Starověký svět byl založen právě na věštění, staří Řekové a Římané se nepouštěli do bojů, pokud se neporadili s bohy a nedostali od nich znamení. Avšak, jak už to tak bývá, často se věštby a poslání vykládají zcela špatně, a tak místo, abychom se zachránili, pošleme se do záhuby. Věštit se dá mnoha způsoby. Z bylin, karet, kostek, kostí, kouře, letu ptáků, vnitřností zvířat, vody, krve i hvězd. Černá magie na druhé straně představuje jakousi temnotu, tíseň, strach, zlo. Nemusí tomu tak být, ale tvrdí se, že černokněžníci využívali svou moc výhradně ke svým účelům. Vyvolávali démony, chtěli dosáhnout nejvyšší moci, nesmrtelnosti, apod. Dnes se nemůžeme setkat s názory, že černá magie je pouze zrcadlo magie bílé. Aby vynikly dobré vlastnosti, musí se proti nim ukázat ty špatné. A tak je to se vším. Podle mě si pod magií dokáže každý představit něco, co je společné ve všech myslích o ní smýšlející. V té fantazijní je v ní více kouzel. Jestliže budeme pokládat nynější pokusy o magii, nikdy nám nevzniknou kouzla typu, která vidíme v Harrym Potterovi. Přesto je toto záhadné téma stále oblíbené, a ať už o čarování sníme prostřednictvím knih, televize, nebo se o ní pokoušíme sami, jedno je jisté – magie patří stejně jako záhady už od počátku k přirozenému duchovnímu prostředí člověka, a proto by byla škoda poodhalit ty roušky tajemství vědeckým bádáním. Je přeci moc hezké, pokud se můžeme zasnít, nebo ne? Winnie

8

na Slavnosti královny Elišky 5. září – 6. září 2008 v Hradci Králové Akce pro celou rodinu! Historické centrum města oživí středověký jarmark, průvody, rytířská klání, středověké hry a zábavy, rej komediantů, kejklířů a jiných kumštýřů. Zvídaví návštěvníci budou moci nahlédnout do rytířského stanu, středověké lazebny či katovny a občerstvit se v dobové taverně. Vrcholem dvoudenních slavností bude velké ohňové divadlo a ohňostroj. Letošními Slavnostmi vyvrcholí celoroční oslavy 700. výročí založení katedrály sv. Ducha.

9

povídky LEONY SICKLEOVÁ [ W.ILLOW ] sundá zástěru a bude ji nosit po zbytek života on. Ve výklenku jsou sklenice zase na okraji stolku. Věřím tomu, že děvčata zrovna tyhle dva s chutí obskakovat nebudou, ale tohle to moje věčně bezhlesné kývání musí být lidem pro smích. Hlavně teda těm holkám! Nemůžu nevidět, jak jim vždycky zacuká v koutcích. Nedivím se tomu, že ti dva jsou oblečení jeden jako druhý, jenom nevím ke kterému z řádů je mám zařadit. To, že mají stejné hadry znamená buď, že jsou pošuci nebo klerici. Že by fízlové? Nikdo si ke stolům okolo nich nesedl. To mi sakra kazí kšeft! Myslím, že na jednu rundu si chlapci chvíli počkají, no a uvidíme. Nasrat vám na hlavu špiclové. Ach, no jo. Tohle za mýho mládí nebylo. Otec nemusel mít strach, nechat moje sestry běhat po lokále ať přišel, kdo chtěl. Rezavý srp býval dobrým podnikem s dobrými zákazníky, ale s lidmi se časem změní i prostředí, proto teď žiju jak žiju. Z hostince se stala více hospoda. Nebo nálevna? Prostě pajzl jakých jsou v tomhle zavšiveným městě stovky. Odejít odtud v mým věku už nejde. Divím se děckám, že tu se mnou pořád jsou. Snad za to může jejich matka. Podělaný sliby! Sakra ta to uměla s náma se všema. Jde to do hajzlu od chvíle, co tu není. Hele, hele no tak chlapcům asi už vyschlo. To je, ale nemilé. Zvedají se, mávají na jedno z děvčat a to já vím, že je potřeba připravit účet. Mile rád to udělám, a když obrátím oči zpět na místo, kde stojí, srazím se s jejich pohledy. Šenkýřka jim kyne rukou rovnou ke mně a oni, rovným krokem přicházejí. ***

V hostinci U rezavého srpu stojícím v jedné z těch zapadlých, výkaly a krví zatuchlých čtvrtí, uprostřed jednoho z těch měst ležících v deltě Svaté řeky na jihozápadě jedné z těch zemí, které dnes byly královstvím a zítra budou v rukou revoluční lůzy toužící po krvi a pomstě, tak tam sedí v nenápadném výklenku zdi, kdesi stranou všeho, mlčky dva muži. Jsou zahaleni v pláštích a nahrbení nad svými sklenicemi. Hostinec se začíná pomalu zaplňovat a já hostinský U rezavého srpu stojím za pultem, lhostejně hledím do davu a bez jakékoli myšlenky vyřizuju objednávky šenkýřek. Obě moje děti makají v kuchyni. Já nalívám a děvčata roznášejí. Každý den, rok za rokem celý život. Nic jiného neumím. Lidé se baví třeba jako ti dva u výklenku, beze slov, nebo jako banda mladých dělníků támhle u dlouhého stolu se vším tím kraválem a smíchem. A mě je to jedno. Můj prostor je tady ty dva kroky od pultu k lahvím a těch pět kroků ke dveřím od kuchyně. Nahoře v patře mám postel v pokoji s oknem, ze kterého se skýtá výhled do zdi protějšího baráku. Mám tam stůl se židlí a almaru a tři zástěry, které co dva nebo tři večery vyměňuju a ty mi pak moje holka vždycky přepírá. Sklenice na stolku ve výklenku jsou posunuty k okraji. Kývnu na jednu z děvčat. Ukazuje mi, že chtějí ještě dvakrát to samé. Než dojde se vším tím špinavým nádobím k pultu už mám pití přichystané. Umyju sklo ve vědru. Voda docela vychladla. Pět kroků ke kuchyni. Můj kluk mi podává čerstvou vřící vodu. V jeho pohledu je otupělost. I když to dnes večer zkontroluju nebude to jinak. Jo, už tolik let. Až tady za pultem jednoho večera chcípnu, tak ze mě

10

Města v deltě Svaté řeky jsou jedno jako druhé. Kdo u řeky žije déle ví, že sledovat je nemá nejmenší význam. Je až přespříliš těch, kteří zabírají místa po oněch Druhých a přetvářejí je k obrazu svému to znamená obrazu královskému. A ani tento už není nepřekonatelný. Inkvizitorium blaženě pase po takzvaných kacířských myšlenkách a hlavně po lidech v jejichž myslích se rodí. Jak jsem slyšel, upírá svůj horoucí zrak více a více k jihozápadu tady, kde vliv krále je méně než symbolický. Tady v městech, která už ani jména nedostávají, v mapách jsou označována jen čísly na barevném podkladu provincie, kde školy a vzdělání jsou pojmy bez významu, budou tito bohůposlové pokládáni za kašpary a blázny. Můj život plyne nad vědry plnými špinavého nádobí, den za dnem sleduju svou sestru jak se na druhé straně místnosti míhá kolem ohniště zahalena všemi těmi pachy a párami a jak její bezvýrazná tvář ztrácí mladost, krásu a sílu. Přichází ke mně s náručí plnou mís, pokládá je vedle sebe na dlouhou lavici a pak několikrát tleskne rukama na znamení, že v tuto chvíli je její práce hotova. O pět vteřin později už je zase v jednom kole. Já pak postupně mísy odnáším na pult před kuchyní a otcova děvčata je pak roznášejí hostům. Dnes večer by se mohl najít stejně pravý okamžik jako v kterémkoli z těch dalších. Vím jak se odtud dostat. Měli by mě poslechnout! Otec vchází do kuchyně s vědrem plným studené špinavé vody a já vím, co musím udělat. Naše povinnosti probíhají beze slov, nemyslíme na ně, jen se v duchu navzájem ptáme, zdali se něco nemění. Nic, zase nic už tolik let. Moje důvěra v žití se opírá o knihy. Naučil jsem se číst od své matky. I sestra to dříve uměla. Existují jiné země, mnohem klidnější, ty ze kterých vzešli naši dědové, odkud se dalo odejít nebo v nich žít z vlastní vůle. Znám mnoho lidí věřící ve společný návrat. Chtějí vrátit tuhle zemi těm Druhým, kterým po právu patří, a v míru odejít. Jsem mladý a budu mít sílu svou rodinu dovézt domů.

Musím si do vědra na nádobí nalít čerstvou horkou vodu. Najednou mě asi vteřinu děsí výkřik odkudsi z lokálu, trhl jsem rukama a opařil jsem si nohy. Křičím bolestí. V kuchyni je zřetelně cítit tvrdý náraz na stěnu s lahvemi u pultu, v agónii ztrácím vědomí. *** Delta Svaté řeky byla v časech otců mého otce místem na tisíce mil vzdálenému Říši. Tak se říkalo zemi odkud kdysi lidé přišli, dnes je to Království a zítra zbyde třeba jen to jejich Inkvizitorium. Z vyprávění vím, že žili po boku Druhých, kteří tam žili zase ještě dlouho před nimi. Chtěli si vybudovat nový, lepší domov. Jmenuji se Leony Sickleová, moje matka zemřela když mi bylo čtrnáct, mého otce a bratra v hostinci u Rezavého srpu minulé noci zavraždili klerici Inkvizitoria.

11

HON NA DÉMONA [ VALLIE ]

dlouhým úzkým můstkem do další ohromné haly. Tam jim přestalo padat kamení na hlavy. Mohli se zastavit. Skupinka neznámých stála pohromadě. Čaroděj si stoupl do rohu místnosti a čekal. „Ty jsi Iredemar Otovid Villov de Widia z Bezendry?“ zeptal se jeden z neznámých mužů dívajíc se na zahaleného čaroděje. „Ne, jsem Bghoubhal Bludivod z Hnusných močálů v Černých horách“ odpověděl Iredemar ironickým tónem. „Co tady chcete?“ Slova se ujal viditelně nejstarší z neznámých. „Hledali jsme vás, pane Bludivode.“ Jméno řekl výrazně. Dříve mluvící muž se na něj podíval a řekl k Iredemarovi: ,,Potřebujeme vaši pomoc.“ „A proto jste mi zkazili zabití toho démona?“ „Zkazili?“ řekl zaraženě šedivý muž. „Kdybych nezasáhl, byly by z vás teď cucky.“ „Chtěl jsem ho odlákat dál do středu chrámu, abych nemusel tak daleko utíkat.“ „Střed chrámu?“ ozval se mladý pulčík stojící úplně vzadu. „Vždycky jsem si představoval lidské chrámy úplně jinak.“ „Tohle je znesvěcený chrám...“ vysokému muži ve světlé zbroji skočil do řeči Iredemar: „Padlý mnich vyvolal vyššího démona z pátého pekla a nezvládl jej. Démon tu vyzabíjel všechny mnichy a pak si vyvolal další 4 démony na pomoc. Teď nás ten nejvyšší tady odněkud sleduje, takže bych byl rád, kdyby jste řekli, co ode mě chcete.“ Neznámí muži se na sebe začali pochybovačně dívat. Ticho přerušil hlas tmavovlasé elfy. „Chceme, abys nám pomohl zabít Amanustrafara, jistě víš kdo to je.“ Místnost zavalilo těžké ticho. Neznámí muži se na sebe pochybovačně podívali a pak čekali na mágovu odpověď. Iredemar byl elfčinými slovy zaražen. Po chvíli, ještě pořád zaraženě, řekl: „Kde by se tu vzal? Amanustrafar je přece v pekle, v devátém pekle a odtud se nedá jen tak dostat.“ Najednou se ozvala rána. Na protilehlém konci bývalé hlavní svatyně chrámu se zřítil kus stěny a dírou vskočil démon. Byl daleko, ale i na tu dálku bylo dobře vidět jeho

Šel temnou chodbou, kterou sem tam osvětlovala jen díra ve stropě či stěně zchátralého chrámu. Díky kouzlu viděl stejně dobře jako venku na slunci. V prachu na zemi viděl ohromné šlápoty démona, který tu nedávno prošel. Uviděl světlo. Otočil se k němu a rázem naplnila halu opět tma. Stál nehnutě. V místnosti se zvedl kouzlem vyvolaný vítr. Všechny šlápoty v prachu zmizely. V dáli se ozval uši trhající křik, jenž se rychle přibližoval. V temném hávu zahalený muž zvedl ruce, z nich vylétl oslnivý bílý paprsek světla, který zasáhl démona doprostřed břicha. Démon zařval. Muž tasil ledový meč a zasáhl jím démona do nohy. Pekelnému stvoření více vadil ten chlad než ostří meče. Rukou se ohnal po mužíčkovi, z jehož rukou právě vyletěla zelená koule. Zahalený byl démonovou rukou vržen na blízkou stěnu, ale zelená koule zasáhla svůj cíl - rameno démona. Kůži i maso na tomto místě okamžitě začala rozežírat mágova kyselina. Démon začal vztekle funět a řvát a bezhlavě útočit na čaroděje. Ten svým mrazivým mečem v krátkém čase mnohokrát zasáhl démonovy nohy a ruce. Místností se najednou rozlilo omračující světlo a do démonovy hlavy za chvíli narazil blesk. V hlavě vznikla malá, avšak dosti účinná díra a kolem démona velký nepořádek. Démon přestal útočit, odrážet mágovy útoky, řvát, funět a dokonce i dýchat. Nastalé ticho porušil až zvuk rozbíjející se stěny haly chrámu. Démonovo mrtvé tělo se zřítilo na zem a s ním se začala řítit i místnost. Ve světle nově příchozích lidí bylo všechno zřetelně vidět. Byl vidět i před padajícími kameny prchající čaroděj. Běžel k nezvaným hostům. Bylo jich šest. Chtěl se zeptat, kdo jsou a co tu chtějí, avšak na slova nebyl čas. Řekl jen, ať jdou za ním, protože tady se to všechno zřítí. Bez ptaní všichni poslechli. Běželi dlouhou chodbou, potom po točitých schodech dolů a následně

12

ohromné, pekelně rudé tělo. Byl mnohokrát větší než ten první démon. „Když půjdete temnou chodbou,“ řekl Iredemar a ukázal prstem doprava „tak se dostanete ven. Spěchejte, protože po démonově smrti se chrám zřítí.“ „Proč se zřítí?“ zeptal se pulčík. „Hlavní démon“ ukázal Iredemar před sebe na démona „vyvolal čtyři menší. Ti hlídali čtyři křídla chrámu. Ty už jsou v troskách. Až zabiju tohodle, spadne zbytek chrámu.“ „A ty?“ zeptal se jeden z mužů. „Teleportuju se odtud. Čekejte v hostinci U veselých zoubků v Damasu. A už zmizte!“ Démon už byl docela blízko. Iredemar na sebe začal sesílat ochranná kouzla a skupina neznámých se vydala na cestu.

„Někomu se díry líbí,“ řekla tmavovlasá elfka Disembra „třeba pulčíkům.“ „Těm se ale líbí díry v zemi a ne hnusná zalidněná lidská města.“ „Díra jako díra.“ „Jak vidím,“ přidal se do hovoru vysoký statný černovlasý muž Damer, zvaný Medvěd „vedete tu velice zajímavý rozhovor,“ a podíval se s hloupým úšklebkem na vedle stojící elfku. „U veselých zoubků“ řekl Azerian, muž oblečený ve světlé zbroji „konečně jsme tu.“ „Ano, už jsem utahaný, až se za to stydím,“ řekl Sicco. Před ním stojící Firadamed, vysoký bělovlasý muž opřený o hůl, se na něj zlostně podíval. Vešli do dveří hostince. Do nosů jim udeřil velice silný zápach ryb v kombinaci s kořalkou a pivem. Došli k hostinskému a Azerian se ujal slova: „Není tady náhodou ubytovaný takový muž...“ podíval se na ostatní „...v tmavém hávu?“ Hostinský se na něj podíval a řekl: „Blonďák?“ Azerian věnoval tázavé pohledy svým druhům. „Dalo by se říct, že se jmenuje Iredemar?“ řekla Disembra. „Pokoj číslo 15.“ řekl hostinský a zářivě se usmál.

*** Damas bylo malé městečko ležící na nejvýchodnějším cípu Sívanského poloostrova. V tu dobu tu byla spousta lidí, kteří sem připluly z Maganamských ostrovů a kteří pocestují v příštích dnech dál do vnitrozemí. Jinak město obývalo mnoho námořníků, kteří čas od času vyplují na moře. Iredemar to tu dobře znal. Byl tu naposledy před osmi dny. Potom se vypravil do chrámu boha Minestéfa, aby ho zbavil démonů, kteří místním obyvatelům noc co noc plnily hlavy strachem a obavami. Dnešního dne se mu to povedlo. Boj s hlavním démonem jej vyčerpal. Měl bolavé záda, rozbitou hlavu a nemohl našlapovat na levou nohu. Démoni byli ale mrtví. A co na tom bylo nejlepší – jejich moc připadla Iredemarovy. Po boji se teleportoval do opuštěného koutku Damasu o odtud měl již blízko k hostinci U veselích zoubků, kde si před osmy dny zamluvil pokoj. Vstoupil do malé místnosti s oknem, dvěmi postelemi, skříní a stolem. Svlékl tmavě hnědý háv, odepnul pás s mečem a zpoza zad vyndal dýky. Zbraně dal na stůl, padl na postel a spal. Dlouho spal...

*** Iredemar se probudil a uviděl elfku, kterou si pamatoval s Minestéfova chrámu. Seděla vedle jeho lůžka. „Dobrý ránko,“ řekla mu z úsměvem. „Kde se tu... vzala ta židle?“ zeptal se rozespale. Opět ho obdarovala úsměvem. „Nemůže beze mě být, tak za mnou cupitala až sem.“ Zasmál se i on a pomalu se posadil. Ostře ho bodla do zad bolest. „Bolí tě záda?“ „Jsi léčitelka?“ „Dalo by se říct. Sedni si a vysvlékni košili.“ „Taky mě bolí noha, když už tu jsi, můžeš se mi na ni taky podívat.“ Opět se zasmála a pokrčila rameny. „Za chvíli by jsme ale měli jít dolů, Azerian ti chce všechno pořádně vysvětlit.“ „To bych prosil.“

*** „Tohle je ale díra“ řekl mladý pulčík Sicco.

13

***

„Dalo by se říct, že jsem ho vypustil. Nemůžu jej nechat jen tak ničit města a zabíjet nevinné lidi.“ „Ale je to... je to démon z devátého pekla. Vrchní démon devátého pekla...“ „Může už mě konečně někdo vysvětlit, co je to to deváté peklo?“ ozval se Damer. „Existuje devět sfér, které obývají démoni.“ Začal vysvětlovat Firadamed. „Každá s těch sfér má své elfské jméno, ale lidé je nazývají jednoduše pekla a číslují se podle moci žijících démonů.“ „Takže z devátého pekla pocházejí ti nejmocnější,“ konstatoval Damer. „V každém pekle,“ přidal se do rozhovoru Iredemar „existuje ještě pár vyšších démonů, kteří jsou ještě mocnější než ostatní.“ „Takže tu máme jednoho z nejmocnějších démonů, co existují?“ zeptala se Disembra. „Řekl bych, že nejmocnějšího. Amanustrafar je hodně známý a obávaný démon.“ „Vy ale přece normálně zabíjíte démony, pane Iredemare, nemám-li pravdu?“ tázal se Azerian. „Ti démoni, které jsem zabil v chrámu byly z šestého pekla a jen taktak jsem je zvládl.“ „Je o vás ale známo, že využíváte dosti nečestných způsobů k získávání moci,“ nadhodil Firadamed. Iredemar otočil oči v sloup. „Z poražených démonů vysáváte všechnu moc a potom si ji přivlastňujete. Neměl by pro vás být žádný problém dostat se na Amanustrafarovu úroveň.“ „Když toho tolik víš, mohl bys taky vědět, že rozdíl moci démona z šestého a devátého pekla je obrovský. Trvalo mě spoustu let, než jsem se dostal tam kde teď jsem.“ „Rok, dva?“ zasmál se Damer. „Přes padesát let.“ řekl Iredemar. „Na to nevypadáš,“ozvala se Fileda. „Jsem mág.“ usmál se na ni koketně. „Iredemar tu přece není jediný. Na poražení Amanustrafara jsme tu všichni. Společnými silami to přece musíme zvládnout.“ pravil povzbudivě Azerian. „Navíc ještě nevíme, jestli s námi Iredemar vůbec půjde.“ oznamovala Disembra. Všichni se na něj podíval. On se lehce zasmál a podíval se do stropu.

U stolu seděli tři muži, pulčík a dívka. Bavili se. Iredemar s Disembrou k nim došli a sedli si. Urostlý světlovlasý muž ve světlé zbroji se dal jako první do řeči: „Vítám Vás. Jak vidím, dorazil jste celkem zdráv a dokonce dříve než my. „Magie je rychlejší než koně.“ „Nejprve by jsme se měli představit. Já jsem Azerian Remir Forivor. Jsem paladin ve službách boha Miradamara a pocházím ze Selidoru. Vedle mě sedí....“ „Firadamed.“ Skočil mu do řeči vysoký muž s dlouhými bílými vlasy. „Čaroděj, jak už jste si jistě všiml.“ „Já jsem Sicco,“ řekl rychle pulčík. „Sicco? To nezní jako pulčické jméno,“ řekl Iredemar. Pulčík se zasmál: „Sicco Jablůňka, pane čaroději. Jméno jsem dostal po prvním milenci mé matky. Není se čemu divit, že ji tolik okouzlil. Byl to člověk.“ opět se začal smát. Když viděl, že se nikdo jiný nesměje, chtěl svůj vtípek vysvětlit. Už se nadechoval, když začala mluvit mladá světlovlasá dívka: „Já jsem Fileda Urmiová.“ Seděla vedle Iredemara a ten se na ni teď usmál. „Jsem bojovnice,“ dodala stydlivě. „Damer Medvěd Glouhyl, bojovník,“ řekl krátce statný černovlasý muž a mrazivě se usmál. „A my už se známe“ řekla Disembra. „Jistěže“ odpověděl Iredemar a na elfku se lehce usmál. Potom se otočil k Azerianovi. „Teď už by jste mě mohli říct, co přesně se tu děje, nemyslíte?“ „Je to dlouhé vysvětlování,“ děl Azerian „Ve zkrácené verzi by to mohlo vypadat asi takhle: Jedna zlá elfská čarodějnice Amanustrafara vyvolala démona, aby jí dal větší moc a sloužil jí. S jeho pomocí ničila všechno, co se dalo. Vládcové zemí, které plenila proti ní svolali ohromnou armádu vojáků. Pár se jich potom dostalo až do jejího sídla. Já jsem byl mezi nimi. Čarodějku jsme porazili. Jakmile umřela, démon byl volný a na něj jsme neměli. Z toho doupěte jsme odešli čtyři.“ „A ty ses rozhodl, že ho půjdeš zabít?“

14

„Mám podmínku,“ řekl a všichni ostatní drželi ticho. „Amanustrafarova duše bude moje.“ V tvářích všech okolo sedících mužů a žen se objevil údiv. Kromě Damera. Ten se ironicky zasmál: „Jistěže. Ten, který se k nám přidá jako poslední, z toho bude mít nejvíc.“ „Vůbec nevíš, co si to žádá.“ sykl Firadamed. Chvíli bylo ticho. „Ale Firadamede, já na tom nevidím vůbec nic špatného. Když může Amanustrafarova smrt někomu posloužit,“ řekl Azerian „tak ať poslouží.“ „Ať poslouží,“ zasmál se Firadamed „jenže je možné, že to Iredemar nezvládne, a pak…“ „Kdybych nevěděl, že to nezvládnu, tak bych to nežádal!“ „…a pak budeme muset zabít i jeho.“ zvýšil hlas Firadamed. „A teď mě omluvte, docela už mě vyhládlo. Jestli si to rozmyslíte, přijďte mi říct.“ Iredemar vstal a šel do hlavní místnosti hostince.

„A taky musíš chápat,“ pravila Disembra „že to, co žádáš může mít dost nepříjemný následky.“ Podívali se na sebe. „Jak jsem řekl Firadamedovi, kdybych nevěděl, že to zvládnu, nechtěl bych to.“ „Jenže teď nevíš, co je Amanustrafar zač. Něco jsi o něm četl, něco slyšel, ale ještě jsi ho neviděl. Nevíš, co přesně umí, jakou má sílu. Dalo by se říct, že o něm nevíš téměř nic…“ „Vím o něm dost, abych věděl že na něj mám,“ zvýšil hlas. Fileda v jeho náruči se na něj podívala. Elfka se nenechala vyvést z míry a mluvila k němu klidným hlasem. „Nemohl bys alespoň počkat, až ho dostihneme? Až bude stát před námi a my budeme zdvihat zbraně? Pak o něm budeš vědět dost.“ „To je tak velký rozdíl?“ zeptal se Iredemar už také klidným hlasem. „Budeš vědět, co natropil a co by jsi v nejhorším případě mohl natropit i ty.“ prosně se na něj podívala. „Tak dobře, těm tvým očím nejde odolat,“ usmál se na ni. Fileda se od něj odtáhla. Hostinský donesl Iredemarovy jídlo – dva opražené kukuřičné klasy. „Opečené z obou stran stejně, jak jste si přál.“ oznamoval s úsměvem hostinský „A dámy si budou přát?“ „Já si dám to, co má tudle pán,“ řekla Disembra „mám totiž taky obrovský hlad jako on.“ „Já taky,“ přidala se Fileda. Všichni tři se začaly smát.

*** Iredemar se posadil. Když k němu došel hostinský, objednal si trochu jídla. Nebyla pravda, že měl hlad. Chtěl se jen vyhnout hádce s novými známými. Když by se v tom začali pitvat, dospěli by jistě k názoru, že na Amunastrafarovu duši nemá a že raději budou putovat bez něj. To Iredemar nechtěl. To, že si pro něj přišli se mu naopak velice hodilo. Oni mu pomůžou démona zabít a on pak získá veškerou moc… Ze schodů sešla Disembra s Filedou a sedly si k němu ke stolu. „Poslali vás za mnou na usmířenou?“ otázal se. „Nevěříš si nějak hodně?“ zasmála se ironicky elfka „Firadamed si od začátku myslí, že tě nepotřebujeme.“ „Ale on na něj nebude sám stačit, Iredemare.“ řekla Toleda. „Já jsem ho viděla… Zabil všechny, co jsem znala a zničil moje město. A teď ničí dál… všecko, co mu leží pod nohama, všecko, co mu vadí v rozhledu, všecko, co se mu nelíbí… Ničí pořád, ničí všecko…“ v koutku očí se jí oblevili slzy. Iredemar ji objal. „Já to chápu, a taky vím, co dovedou vyšší démoni a…“

*** Druhý den před východem slunce se všichni vydali na cestu do Deriforského hvozdu, kde měl Amanustrafar být. Cesta ubíhala velice pomalu, a tak si členové družinky vyprávěli, proč se vlastně vydávali na tuto nebezpečnou cestu. U Azeriana to bylo celkem jasné – měl výčitky svědomí, protože démona vypustil. Damer se nechal Azerianem přemluvit za vidinou slávy a bohatství, v jeho případě spíše bohatství. Disembra byla vyslána svým králem, aby lidem pomohla v zničení tak velkého zla. Fileda chtěla pomstít svoji rodinu. Pro Firadameda byla tato výprava velkou výzvou – nestává se totiž často, že by mohl zabít tak

15

mocného démona. Sicco svůj důvod dosti obstojně zamluvil vyprávěním veselých historek. Nejprve vyprávěl příběh, jak se jeho nejmenovaný přítel elf zbavil strachu ze zvířat, když lezli na skály. Potom se slova ujala Fileda se svoji „velice vtipnou“ příhodou o tom, jak se svým bratrem zachraňovali matku, které jela na návštěvu ke svým rodičům. Na konci, když si uvědomila, že její bratr, rodiče i prarodiče jsou mrtví, se rozbrečela. Damer se potom snažil náladu nejen Filidinu spravit historkou, jak se spolu s pěti trpaslíky vypravil zabít modrého draka. Samozřejmě se mu to nepovedlo. Nyní se ke slovu opět dostal Sicco, který vytasil příběh o své drahé přítelkyni Josefě Fildibranské, která se pouhou náhodou dostala na přední místo v královská kavalerii. Iredemar poslouchal a žasl. Pulčíci musí mít zajímavý život, pomyslel si. Myslí mu v tu chvíli probíhalo spoustu dalších myšlenek. Musel neustále myslet na Firadamedova a Disembřina slova. Proč mu nevěří? A proč ho vůbec hledali, když ho teď skoro poslali pryč kvůli takovému téměř nic… TÉMĚŘ nic… ano, téměř v tom slovním spojení bylo důležité, to věděl. Ale to téměř přece není tak důležité, aby nad tím musel pořád přemýšlet. Zdálo se mu, že čím víc nad tím přemýšlí, tím větší téměř je. Najednou se všichni kolem něj začaly smát. Tok Iredemarových myšlenek se náhle zastavil. Snažil se zaslechnout, čemu se všichni tolik smějí. „Ano, je to pravda,“ téměř řval Sicco. To já jsem se do té kavalerie přihlásil, pak jsem se proměnil v jejich šéfa a dal chudáku Josefu hledat…“ Další ohromný výbuch smíchu. „Nebohá malá Josefína tenkrát vařila kaši pro svýho starýho. Dodneška neví, jak se to tenkrát s…“ „Proměnil ses v jejich šéfa?“ zeptal se nechápavě Iredemar. Všichni okolo se zarazili. „Joj… on to neví, že? Řekl Sicco. „Co nemám vědět?“ „Nóó… ty to vlastně máš vědět, já jsem ti to jen zapomněl ří…“ „Co jsi mě zapomněl říct?“ „Jsem měňavec,“ usmál se zloděj. „Jsi měňavec? To je nějaká kravina, ne? Tady jsem nikdy žádného měňavce neviděl.“

„Tak teď už vidíš. Přežívám tu, jak se dá.“ „A jak jsi se sem dostal?“ „Přicestoval jsem z cirkusem. Tam mají takové jako jsem já rádi, ale nedokázali si vážit mého nadání, tak jsem jim jako slon rozdupal stan a potom splynul s prchajícím davem.“ „Neříkej, a…“ „To není všechno,“ zasmál se Secco. „Potom jsem šel domů… Teda alespoň jsem si myslel, že je to můj domov, ta panička tam mě docela vřele přijala. Pak ale přilít její manžel a světe div se, byl úplně jiný, než já. Rychle jsem vyskočil, nahý, z okna a pádil po náměstí pryč. Narazil jsem na tohodle pulčíka a půjčil si jeho ksicht. Po pravdě s ním taky nejsem moc spokojený, ale aspoň něco.“ „Víš, že tu ženu mohly upálit, za to, co jsi proved?“ zeptal se Azerian. „A ten její milenec by ti asi taky zrovna vřele neděkoval, kdyby tě potkal,“ zasmál se Damer. „Takže vy jste to od začátku všichni věděli?“ zeptal se Iredemar. „Proč jste mi to neřekli?“ „Víš, nevěděl jsem, jestli s námi půjdeš. Kdyby ne, bylo by to pro mě moc velké riziko.“ „Příště bych prosil více důvěry.“ Na chvíli zavládlo ticho, ale jelikož cesta opět začala ubíhat velmi pomalu, dal se Sicco do vyprávění příběhu o dvou bratřích – Velkému a Moudrému. Byl to docela nudný příběh. Trochu zajímavější začal být až na konci, když Velký spadl na Moudrého a udusil ho. Samozřejmě mu pomohl Sicco v podobě velkého špinavého zlobra. Velký potom Sicca pěkně prohnal. Pak se ale Sicco proměnil na sovu a Velkému uletěl. Nejenže byl ten příběh tak nudný, ale byl i hodně dlouhý. Než jej měňavec v podobě pulčíka stačil dovyprávět, dorazila družina až k branám obchodního městečka Wizerd. „Jsme už docela blízko k Deriforskému hvozdu,“ oznámil Firadamed. „Nejsou tu vidět žádné stopy Amanustrafarovy přítomnosti,“ hodnotil Iredemar. „Je to dost zneklidňující, když víme že tu řádil.“ odpovídal Azerian. „Jsme teprve u brány města. Tady nemusí být jeho vliv znatelný,“ ozvala se elfka. Jeli dál. Neklid v jejich nitrech narůstal. Městečko se zdálo být docela nedotčené. Prodavači se smáli na kupce, všude se hemžila spousta lidí. Jeli velice pomalu, protože jinak to

16

ani nešlo. Prodírali se stovkami lidí, kteří tu byli za obchodem. Ať už jako prodávající či kupující. Jeli dál a dál. Ulice Wizerdu se s brzkým západem slunce začaly vyprazdňovat. „Kousek dál nahoru je dobrý hostinec,“ řekl Damer „tam se ubytujeme.“ V ulicích už byl klid. Sem tam ležel na zemi nějaký bezdomovec. Dojeli až k budově, ve které to i v tuhletu pozdní hodinu stále žilo. Na vývěsním štítě stálo „U kulhavého hada“. „Tak tohle je ten DOBRÝ hostinec?“ zeptal se Iredemar. „Mají tu vždy volné pokoje.“ odpověděl Damer „a za velice nízkou cenu.“ „Tak jdeme dovnitř, nemůžu se dočkat až si lehnu, celý den jsme v sedle,“ stěžoval si Azerian. Vstoupili dovnitř. Před očima se jim rozprostřel pohled na spousty opilých mužů a pár žen. Někteří jen tak popíjeli, jiní hráli karty, další se hádali či dokonce prali. Zkrátka sympatická atmosféra. Přišli k hostinskému. „Sedm pokojů, prosím.“ žádal Azerian. „Být vámi, pánové,“ řekl hostinský tiše Azerianovi „pořádně bych si hlídal děvčátka. Chlapi jsou tu schopni všeho.“ Azerian se podíval na Damera. Ten jen pokrčil rameny. „Mě může hlídat Iredemar,“ hlásila Fileda. Všichni se na ni podívali, Iredemar s úsměvem. „Máte dvoulůžkové pokoje?“ zeptal se Azerian hostinského. „Mám, ale jenom tři.“ Zasmál se hostinský. „Já nemusím mít postel… někde se stočím do kl…“ pravil Sicco, avšak byl hrubě přerušen Azerianem: „Tři dvoulůžkové a jedno jednolůžko,“ požadoval Azerian. „Jak si pán přeje.“

*** „Ano, ano, slyším tě,“ odpovídal Iredemar. „Myslela jsem, že jsi usnul. Nudím tě?“ tázala se Fileda ležící na posteli vedle Iredemara. „To ani ne, já ale počítal s tím, že budeme spát a ne se seznamovat s tvojí rozvětvenou rodinou.“ „Promiň, ale moc se mi po nich stýská.“ Vstala a lehla si na druhou postel zády k Iredemarovi. „Nemusíš se hned urážet. Chápu, že se ti po nich stýská. Je to naprosto normální, ale celý den jsme byly v sedlech. Ty přece musíš být taky unavená, ne?“ „Dobrou noc.“ Zhasl svíčku „Dobrou.“ *** V pokoji už byla dlouho tma. Oba muži už dlouho spali. Najednou se ozvalo klepání na dveře. Firadamed kouzlem rozsvítil svíčky v pokoji. Sicco zabrblal. „Kdo je?“ zeptal se Firadamed. „Zkus hádat, zlatíčko“ ozvalo se. „Firadamede, jak dlouho nám to už tajíš?“ zeptal se posměšně Sicco. Mág se nestačil ani nadechnout, aby pulčíkovy vynadal, když se rozletěly dveře. „Prý sou tady něaký dvě kočandy, dědku.“ hulákal očividně dost opilý příchozí muž. „Na tohle nemám náladu,“ řekl Firadamed a se soustředěním se díval se na opilého muže. Ten za chvíli bez řečí odešel. Potom čaroděj řekl zaklínadlo a místo dveří se objevila cihlová zeď. „Odtud se budeme asi dostávat dost těžko,“ konstatoval Sicco.

***

***

Disembra spala v pokoji s Azerianem. Nejprve ji rušil sundáváním zbroje. Trvalo mu to aspoň hodinu! Jako elfka nemohla vůbec pochopit, jak může nosit takové hrozné, těžké brnění. A teď? Teď chrápal tak hlasitě, že to muselo jít slyšet po celém Wizerdu. Navíc ještě musela myslet na Iredemara a Filedu. Co asi dělají?

Druhý den se dozvěděli, že i tady Amanustrafar řádil. Jeho zkáza však zasáhla pouze východní část města. Hned po snídani se tam jeli podívat. Všude byly trosky. Ohořelé domy. Na zemi nejednou zahlédli ohořelá, zmrzačená těla. Už se nedivili, že bylo centrum města přelidněné. Ti co odtud uprchli našli útočiště tam. U svých příbuzných a přátel.

17

„Alespoň ho teď po stopách lépe najdeme,“ oznámil všem Iredemar. „Vrátíme se a nakoupíme ještě nějaké zásoby jídla,“ rozhodl Azerian. „Dokud máme kde.“ Všichni obrátili koně a vraceli se k hostinci U kulhavého hada.

„Jděte Iredemare, kdyby něco, budu vás odtud krýt,“ říkal Firadamed. Iredemar seskočil z koně a velkým obloukem obešel Amanustrafara, pak na něj začaroval kouzlo. „Co to udělal?“ ptal se Azerian. „Svázal jeho duši s tímto světem. Až Amanustrafara zabijeme, neodejde zpět do pekla.“ vysvětlil Firadamed. „Já myslela,“ řekla Fileda „že ho to už přešlo. Zřekl se Amanustrafarovy duše, ne?“ „Ničeho se nezřekl, jenom o tom už nikdo dál nemluvil,“ děla Disembra. „Můžeme jen doufat, že to dobře dopadne,“ zatoužil Azerian.

*** Jeli pomalu, zdálo se jim však, že cesta k Deriforskému hvozdu ubíhá strašně rychle. Nikdo nemluvil. Napětí v srdcích celé družiny stoupalo. Míjeli první stromy. Ve vzduchu cítili kouř. V Deriforském hvozdu byla tři města. Feridom a Marida už byli zničeni. V Zelideru Amanustrafar řádil právě teď. Jak se skupina přibližovala k prvním domům, kouř houstl. Jeli pomalu. Míjeli je lidé prchající ze Zelideru. Všude se rozléhal křik bojujících a prchajících lidí. A kvílení umírajících. Všude kolem byly hořící domy a stromy. „Amanustrafar tu pořádně řádí,“ pravil Damer. Jeli dál. Konečně spatřili stvoření, kvůli kterému sem přijeli. Amanustrafar stál přímo na náměstí Zelideru. Kolem sebe šlehal svým plamenným bičem. Všechno, čeho se jen konečkem dotkl, okamžitě vzplanulo pekelným ohněm. „Máme vůbec nějaký plán?“ zeptal se Iredemar Azeriana. „No…“ dříve, než začal Azerian vůbec mluvit, řekl Damer Iredemarovy: „Pošleme tam tebe, necháme tě udělat proti Amanustrafarovi všechno, co jen umíš, až tě zabije, tak ho mi jenom dorazíme.“ „Přestaň blbnout, Damere!“ okřikl ho Azerian „Co myslíš ty, Iredemare?“ Iredemar ze svého baťohu vytáhl plášť, který si začal oblékat. „Teď půjdu a zbavím ho toho biče a popřípadě i všech ostatních zbraní, které by vás mohly usmažit. Pak na něj můžete útočit jak chcete.“ „A jak uděláš, aby neusmažil tebe?“ zeptala se Disembra. „Ten plášť mě chrání před všemi živly. Bez něj bych nemohl zabít žádného démona.“ „V tom případě proti tvému plánu nic nemám.“ řekl Azerian. „Jo, budeme se pokojně dívat, jak tě rozdrtí.“ zasmál se Damer.

*** „Hej!“ zařval Iredemar z plných plic. Amanustrafar se na něj otočil a šlehl po něm plamenným bičem. Oheň po Iredemarově plášti sklouzl jako meč po kameni. Mág vykřikl zaklínadlo. Z jeho ruky vyšlehl mrazivě bílý paprsek, který zasáhl démona do paže. Démon zařval a chytil se za ruku. Pak se podíval na zahaleného mužíčka a opět po něm šlehl bičem. Iredemar si nestačil zakrýt obličej. Plameny mu zasáhly levou tvář a trochu oko. Zranění přidalo Iredemarovi zuřivosti. Opět poslal paprsek ledu na démonovu ruku držící bič. Amanustrafar ďábelsky řval, když pouštěl svoji zbraň z ruky. Jakmile bič dopadl na zem, proměnil se v černý prach. Démon o pár kroků couvl. „Ten už ti moc neposlouží, viď?“ volal s úšklebkem čaroděj, který se díval na zbytky biče. Amanustrafar se rozběhl a vší silou přirazil Iredemara ke stěně hořícího domku, který se tím nárazem zřítil. Azerian zakřičel a vší silou bodl démona do nohy. Damer, Disembra a posléze i Fileda a Sicco se k němu přidaly. Firadamed je „kryl“ ze zadu. Z démona sálal obrovská žár. Všichni sekali do jeho nohou, čaroděj kouzly zaměstnával jeho ruky. Iredemar ležel u trosek domu. Trvalo dlouhou dobu, než Amanustrafarovy nohy byly dost zničené, aby se jeho tělo svalilo na zem. Když se tomu ale tak stalo, byl boj proti němu téměř u konce. Stačilo pár ran do krku a démon byl na pokraji smrti. Dříve, než démon

18

naposledy vydechl, stačil polomrtvý Iredemar vyřknout zaklínadlo. Jak Amanustrafarovo tělo klesalo k zemi a pomalu se měnilo na černý prach, jeho duše se postavila na nohy. Duch neslyšně zařval a vletěl Iredemarovy do těla. „Co se stane teď?“ zeptal se sám sebe Azerian. Disembra s Filedou se rozběhly k viditelně mrtvému Iredemarovu tělu. „Nemohl to přežít,“ pravil klidným hlasem přicházející Damer „Amanustrafar s ním migl přímo na dům. To prostě nemohl přežít.“ „Nemá tep,“ oznámila Disembra a Fileda tiše plakala. „To není možné, vždyť dýchá,“ sděloval Azerian. Disembra opět přitiskla prsty k Iredemarovu krku. „Nic ale necítím...“ Iredemar se začal velice pomalu zvedat. „Je ale nemožné, aby někdo dýchal a netlouklo mu srdce, že Disembro?“ zeptala se Fileda a pomohla Iredemarovi posadit se. Azerian a Damer sáhli po meči. Nevytáhli je, ale jejich ruce pevně svíraly rukojetě. Disembra od Iredemara kousek couvla a odtáhla i Filedu. Sicco stál opodál a tvářil se nepřítomně. Firadamed, který právě přišel se zeptal: „Co se děje?“ Iredemar se na něj podíval. Má žluté oči, pomyslel si starší čaroděj. Mrkl. Iredemar také. Když se Firadamed znovu podíval, měl Iredemar oči normální. Čaroděj sedící na zemi se usmál: „Co by se mělo dít?“ „Jsi v pořádku?“ zeptala se Fileda. „Ten démon ti musel zlomit páteř na milion kousíčků,“ říkal Damer a pevněji sevřel svůj meč. Iredemar se pomalu stavěl: „Ta jeho duše mě asi ozdravila.“ „Tvář ti neuzdravila,“ řekla Disembra. Iredemar si šáhl na obličej. Spálil jsem si tvář, zasmál se v duchu. „Vyléčil mě vnitřně,“ řekl a otočil se zády. „Říkal jsem, že mě neporazí. Mě totiž neporazí nic.“ Odešel. Z dálky byl slyšet jeho ĎÁBELSKÝ SMÍCH...

19

JEDEN DEN ZA MLHOVINOU [ WINNIE ] obchodníkem z Bisethského města. Paní usmlouvala kontrakt velmi výhodně, tudíž si žádná strana nemohla stěžovat. V budoucnu měli ti dva navázat nejen kontakty ohledně látek a koření, ale zámožný muž nabídnul paní i přátelskou návštěvu. Nestávalo se často, že by někoho dovedla k tak zdvořilé nabídce, ovšem pokud už člověka zaujala, bylo to jedině k velikému prospěchu. Muži se přeci jen často nesetkávali s ženou obchodnicí a ještě tak zvláštního původu. Nebylo divu, že jim ve smlouvání bránila nedůvěra. „A proč jste s paní nepřijeli až zítra odpoledne? Copak jí noční plavba nevadí? Vypadala velice unaveně a měla by spíše odpočívat, než se toulat po nocích na rozbouřeném moři.“ Staral se dobrosrdečný komorník. „Však ji znáte, říkala, že raději bude trpět noční cesty a den prospí, než aby musela ze společenské zdvořilosti navštívit dnešní bojové zápasy. Večer se musí zastavit na panství tak či tak, a proto chce využít času a strávit den odpočinkem.“ „Jistě. Její nechuť k těmto prostopášným zábavám je mi známa. Nu což, nebudu tě, Jane, dál zdržovat. Běž si lehnout, jdu také. Nikdo by snad přijet už neměl.“

Bylo pár hodin po půlnoci, když do přístavu svatého Jeronýma dorazila obchodní loď, na jejíž palubě cestovali i dva pasažéři, kteří o minutku později volně kráčeli po molu. Jedna postava byla viditelně mužská, napovídala tomu výška a majestátní, i když lehce uctivé, držení těla. Druhý společník byl vzezření daleko menšího, útlého, přesto živějšího a osobitějšího. Sledovat jen chůzi toho menšího byl koncert sám pro sebe. Rychlé kroky v přesném sledu za sebou, rozevlátý plášť, noblesa. Oba dva drželi v ruce zavazadla, ne moc velká, pouze střední kufříky s nejnutnějšími cestovatelskými potřebami. Vyššímu se nezamlouvalo, že nesl jen jednu část nákladu, ale proti odporu druha nezmohl naprosto nic, a tak se aspoň neustále rozhlížel, jestli v cestě nočním městem nestojí nějaká překážka. Nebyl sám, kdo byl ostražitý. Ačkoliv to nezpozoroval, oči menšího tikaly z místa na místo a prohlížely temná zákoutí. Nakonec dvojice dorazila v pořádku. Vstoupili do vkusně zařízeného dvoupatrového domu na zdejší poměry v exotickém stylu. Otevřel jim komorník, jež netrpělivě čekal příjezd majitelů. „Dobrý večer, paní.“ Nevypadal ani trochu ospale, když se s úctou klaněl menší osobě. Paní ho pozdravila pokývnutím hlavy a bez otálení se vydala nahoru do své ložnice. Vysoký muž za ní dále nešel, předal komorníkovi malá zavazadla a s pohledem upřeným na rovné schodiště potažené červeným kobercem odešel do jídelny. Komorník ho následoval, jako vždy se chtěl dozvědět alespoň nějaké informace z cest za hranice města. Nikdy v životě se za ně nedostal. Vynahrazoval si to občasnými rozprávkami s Janem. Dnes pro něj měl zajímavé informace z posledního jednání s bohatým

*** Lituen zavřela dveře své komnaty, jediným plavným pohybem rozvázala šňůrku na svém cestovním plášti a ulehla do prostorné postele. Ještě než se jí zavřely oči, pomyslela na povinnosti, které ji dnešního večera budou čekat. Dotěrné myšlenky odehnala jako bzučícího komára, otočila se na bok a usnula. *** Každoročně se v den jarní rovnodennosti konaly v městečku pojmenovaném podle Borise III., prvního aristokrata sídlícího zde, oslavy. Ty byly provázeny, jak už to tak bývá, všemožnými radovánkami, zpěvy, tanci, dobrým jídlem a

20

zařadila i důvěrná přítelkyně nového panovníka s jejím dámským doprovodem a neznámá v černém hábitu. Ta vzbuzovala asi nejvíce pozdvižení, protože ostatní si vzaly na přehlídku svá nejlepší roucha, kdežto ona se v černé látce nejspíš rozhodla rovnou bojovat. Nebylo jí vidět do obličeje, byla celá omotaná. Pouze oči jí čouhaly. Přihlížející však dál tipovat nejúspěšnější nemohly, teď jim zbývalo akorát tak podporovat své favoritky. Zápasy začaly.

pitím, veselými lidmi. Zde se však pořádala ještě jedna věc – ojedinělá po celé zemi, přesto velmi vítaná. Scházeli se zde muži, sem tam i ženy, aby ukázali své schopnosti, co se týče boje. Atraktivnější z hlediska větší náročnosti, síle a chytrým taktikám byl samozřejmě mužský zápas, ovšem pokud se ženy náležící k zdejší smetánce nechaly přemluvit a zkusily si na chvíli potěžkat zbraně, získaly větší pozornosti ode všech. Bylo přeci tak zábavné sledovat, jak se s neumětelem potýkají s ovládáním vlastního těla a počínáním protivnice. Některé si po prvních letech zavedení této výjimky najaly soukromé učitele, anebo poprosily své manžely, aby jim pomohly. Výsměch si totiž nepřála žádná. Všichni se ten den bavili jako nikdy. Byla to velkolepá událost pořádaná pouze jednou za rok. Každý se na ni připravoval několik dnů, ne-li týdnů předem. Obzvláště ženy chystaly svou psychiku a fyzickou zdatnost, pokud chtěly předvést i jiné přednosti než pouze ty, kterými je obdařila příroda. Dopoledne probíhaly bleší trhy, opékání selat, závodění v nejrychleji ukované podkově a hry pro děti. Odpoledne se většina, která neobsluhovala u stánků s jídlem, srotila podél dřevěného plotu ohraničujícího závodiště. Nejdříve vystupovali muži se svými kůžemi na trh. Jako vždy se to neobešlo bez krve. Naštěstí se jednalo pouze o šrámy, škrábance, nanejvýš lehké bodnutí, a to ještě omylem. Nynější pán města Borise III. nepodporoval žádná krveprolití. Také se účastnil, aby dokázal, že není zbabělý a síly se mu dostává v patřičných mírách. Jak by ne, byl mladý, k jakémusi vládnutí se dostal teprve před měsícem, když ho jeho strýc pověřil, ať si své budoucí povinnosti zkusí nanečisto. Zhostil se toho sice s nevolí, ale po několika večerech strávených v příjemné společnosti zábavných mužů a krásných dam se mu zde přeci jenom zalíbilo. Každopádně první ženský zápas začal tradičně přehlídkou všech odvážných. Musely projít okolo vytyčeného prostoru, aby si lidé mohli vsadit, která celé utkání vyhraje. Bojovnic nebylo mnoho, odvahu sebralo jen sedm žen, z toho tři šly kvůli zábavě. Objevily se tu pouze čtyři nové tváře, jinak bojiště obcházely už zasvěcené hráčky. Mezi nové přírůstky se

*** Poprvé se Černá dostavila na souboj proti dámě v Žluté. Ta svírala lehký kord, daroval jí ho manžel po několika úmorných hodinách šermu, ke kterým se svolil. Černá bojovala poprvé, nikdo ji ještě neviděl, a tak se hlavní pozornost přesunula na ni, čehož si ona sama, na rozdíl od své protivnice, vůbec nevšimla. Vytáhla z úzkého pouzdra lehce zakřivenou šavli. Byla o něco širší a štíhlejší než kord. Taková zbraň tu ještě nebyla. Žluté vzplanuly zorničky. Marien, panovník, zahájil hvízdnutím souboj. Lidé se nestačili po celou dobu divit. Když zápasy v pozdních odpoledních hodinách skončily, nebavili se o ničem jiném než o té Černé. Pohybovala se s takovou lehkostí, švihem a jistou vnitřní silou, že všechny své, oproti ní málo připravené, dámy porazila. Vyhrála tak růži a čestný titul, který jí byl udělen. Cenu převzala z rukou Mariena a ihned potom odběhla do šaten. Nikdo si jí nestačil pořádně vychutnat a prozkoumat pohledem. Marien se za ní proto vydal, zaujala ho, chtěl se s ní seznámit. Celou dobu k šatnám přemýšlel, jestli by nebyla schopná porazit i mužské protivníky. Šlo nalézt jisté stopy, ze kterých usuzoval, že nevynakládala veškerou sílu. Odvážlivce trestala, ale ne tolik, jak by si některé pro své bláznivé počínání zasloužily. Bez klepání vstoupil do dveří, jež patřily k její šatně. Ihned, co to udělal, svého činu litoval. Stála otočená zády a věděla, že někdo vešel. Stále byla zahalená ve smutečních barvách, ovšem měla odkrytý kousek kůže na zádech a tam teprve uviděl nějakou podivnost. Spod látky

21

jak tančila, všiml si nedopatřením špatného pohybu, znamení na zádech. Snad to byl jen záblesk, leč věděl, že oči ho nezklamaly. Šlehla po něm pohledem, viděla jeho rozšířené zorničky, provedla bravurní otočku a vymotala se z tančících párů. Zmizela jako pára nad hrncem. Jan zůstal stát na parketě, zíraje do prázdna. Přešel k němu, poplácal ho po zádech a pronesl nevědomky: „Jako čarodějka… „Objeví se a pak rozplyne v mlze.“ Dodal Jan. A tak tam stáli dva, držíce se za ramena a hledíce k pootevřeným balkónovým dveřím, jimiž dovnitř proudila měsíční zář zahalená v lehkém oparu.

vyčuhovalo nějaké znamení! Zahlédl jen střípek, i to však stačilo, aby se podivil. Raději okamžitě vycouval a bez otálení zmizel. *** Večírek v panském domě, spíše menším hradě, byl společenskou povinností pro všechny významnější osobnosti města. Kdo se nezúčastnil, zůstal bez omluvy zatracen. Většina lidí si to užívala. Tak velkolepé zábavy se zde nepořádaly ob den. Přesto se našlo pár jedinců, jimž hlučná a nezávazná, povrchní hra vadila. Jednou z nich byla i Lituen. Když vešla se svým společníkem do uvítacího salónu, div se všichni nepřerazili, aby ji spatřili. Věděla to. Ne z přehnaného sebevědomí. Ona na sebe jen poutala nepříznivou pozornost. Takříkajíc vyčnívala z davu. Jan se po jejím boku vznášel. Byl hrdý, že může stát vedle takové krásky a dělat jí osobního pomocníka, sluhu a přítele v jednom. Lituen totiž nebyla jen tak obyčejná, jak by mohla? Pocházela z exotických krajů, její vzezření – lehce zešikmené oči, husté černé řasy a hebké dlouhé vlasy vyvolávaly pozdvižení. Navíc se vůbec nemusela stydět za svou postavu. Sice moc do délky nevyrostla, ale vešla by se snad do všech šatů, jak byla útlá. Ona je nenosila. S oblibou se zahalovala lehkými látkami, uvazovala je podle stylu svého domova. Místním paničkám nepřirostla k srdci a mužům naopak až příliš. V tomto městě pobývala sice krátce, ale i to stačilo k tomu, aby si zde vytvořila prostředí plné nástrah. Díky pozornosti jednoho pána si jí všimnul i samotný majitel panství. Marien přerušil nezáživný rozhovor a přišel se s cizinkou seznámit. Dosud neviděl takový typ ženy, ale doslova ho očarovala na první pohled. Chovala se nenuceně, přesto mu běželo hlavou, co si asi myslí. Musela cítit, s jakou se zde táže. Lidé neměli rádi změny a odchylky od normálu. Ne pokud šlo o lidi. Říká se přeci, že neznámé budí strach, i když je to sebelepší. Bez poznání nemůžeme soudit. Jenomže, kdo se tím řídí, když je snadnější řídit se předsudky? Pomalu se k ní blížil a prohlížel si ji. Zrovna ji Jan vyzval k tanci. S ochotou přijala jeho rámě a nechala se zavést na parket. A tehdy,

22

BARBAŘI, PETRONIUS ŽIJE [ PETR ŠKORPÍK ]

pocitem plného nasazení, napnutí každého svalu a volnosti mysli. Vždyť pro boj je vycvičen a dokud budou jeho přátelé stát pak on také a do té doby neodloží zbraň ani neuteče. Před očima se mu hemží a víří postavy. Jsou téměř o hlavu vyšší nežli on a mohutní coby obři. Zdá se, jako by byly ve vytržení z možnosti zabíjet, pobít alespoň několik z nich. ,,Stát!" opět se rozezvučel hlas. Na kratičkou chvíli se ohlédl a spatřil signifera xx.legie, jak se následován oddílem blíží k jejich postavení. Tubicerové dují do svých nástrojů a centurio opět křičí: ,,Hrdinní legionaři. Bojujte! Váš generál je v nebezpečí. Vpřed! Za Řím! Vpřed, vždyť zvítězíme.“ Polem zaburácel pokřik. Každý, který snad pomýšlel na ústup se zastyděl. Není možné, aby dopustit smrt vojevůdce či aby si barbaři prozpěvovali nad jejich kostmi. Celý útvar postupuje vpřed a nepřítel je najednou jakoby užaslý z té nečekaně vzniklé situace. Boj se počíná obracet ve prospěch Římanů. Je vidět jezdce, jak se probíjejí kdesi daleko vpředu. Lze spatřit i nachový plášť třepetající se ve větru. Tentokrát se do bitevní euforie noří sám a z těla se vytrácí únava. Nepřítel ustupuje a padá pod jeho ranami. Najednou se po jeho levé ruce sesune k zemi jeho druh a on v tu chvíli, než vůbec může něco dělat, vidí už jen tmu a mysl má naráz prázdnou a lehkou. ,,Co se asi stalo?" Rozhlíží se a snaží se pochopit situaci. Opouští ho hluchota, která ho až dosud halila jako závoj. Z povzdálí slyší hlasy. Zní to jako latina, leč neví, kdo to mluví, ani nepoznává směr, odkud zvuk přichází. Nos plný zápachu z kterého třeští hlava. Spousty těl se povalují v blátě jenž je zarudlé krví. Musí se pokusit vstát, jestliže se chce vyprostit z této situace. Střeží sluch, aby snad jen nepatrně určil směr, odkud slyšel ty vzdálené hlasy. Mlha je všude kolem a půda je rozmočená tak, že se mu nohy boří po kotníky do bláta. Meč! Někde tu musí ležet. Ano. Prostoupil jej větší pocit bezpečí, když sevřel jeho jílec. Stěží se sehnul pro kopí ležící blízko něho a opřel se o něj. Stále sledoval okolí a držel se směru, jež vedl k jeho lidem, nebo alespoň doufá, že tomu tak je.

Otevřel oči. Opar mlhy mu nedovolil zahlédnout nic než jen šedé stíny, které zakrývaly nebe nad jeho hlavou. Nebyl si jistý, kde je. Proč leží na zemi? Pokusil se odvalit na bok, ale šlo to jen těžko. Nejen že mu v tom bránilo mrtvé tělo, které mu leželo na nohou, ale znenadání i prudká, téměř nesnesitelná bolest rozlévající se v levé polovině jeho těla. Natočil tedy svou hlavu a uzřel hlubokou ránu zející v jeho boku. Ani pancíř neodolal silnému kopí. Ano,bylo to kopí , co jej zasáhlo a srazilo k zemi. Pomalu se mu počaly navracet vzpomínky. S námahou se posadil a pomalu začal vnímat své okolí. Opět vzpomínka na to, kterak stojí v šiku se svými druhy a centurio nepřestává křičet ,,Vydržet! Vydržet!" Vzpomíná jak srazili své štíty a vší silou zapřeni se snaží zastavit příval barbarů. Ruce i nohy mu mrtvěly únavou a také díky silným ranám nepřátelských zbraní. Meč v jeho ruce se mu zdál těžší než cokoli na světě a do toho neustále ,,Vydržet! Neustupovat! Zbroj a přilba ho stále táhly k zemi jako olovo, takže se hrbil a těžce oddychoval. Byl však rád, že je má. Mohla to být věc, která mu může zachránit život. S úsilím pozvedal meč. Bodal a sekal, cítil jak některá rána zařinčí o části zbroje či se střetne s nepřátelským mečem. Též ten odporný zvuk co vždy prozradí ránu, která zasáhla cíl. Ten zvuk, když se do masa noří ostří a začnou praskat kosti. A výkřiky. Odevšud se ozývají a mísí se v bitevní píseň, kterou bůh války tolik miluje a libuje si v ní. Prudký náraz mu ochromil rameno. Ne není raněn,ale pouze z kolena se line stužka červené krve. To od toho, jak se štít zastavil o jeho nohu. Snad proto i ta bolest v rameni. ,,Krok zpět! Krok! Krok!" ozývá se hlas a je doprovázen zvukem trubky. ,,Krok!" přidávají se další hlasy a sám se přistihne při odříkávání toho slova. Hlavně nesmí upadnout, to by byl konec. Konec nadějí, že vyvázne živý. Pot mu stéká po čele a kane mu do očí. Obličej ulepen krví a nos pln zápachu smrti, který je všudypřítomný. Strach necítí. Nebo ne takový jaký mají zbabělci. Ten pocit se v něm mísí s

23

Několik postav se mu začalo pomalu rýsovat v mlžném oparu. ,,Ave" promluvil a pozoroval, jak se k němu ty postavy blíží. V tu chvíli se před ním objevili čtyři vojáci .,,Buďte zdrávi bratři" povídá. ,,Ty taky" odpověděli a došli až k němu. ,,Jsi raněn?" ,,Ano. Ale povězte mi prosím rychle, co se stalo. V jaké jsme situaci?" ,,Pobili jsme ty psy a zahnali je do bažin. Co bylo s tebou, že se vracíš až teď? Kam patříš?" ,,Sám nevím, co se dělo. Vím jen o tom, jak útočíme středem. Pak už nic." ,,A kam tedy patříš?" optali se ho se ho znovu. ,,Druhá kohorta první centurie desáté legie." ,,Z desáté toho moc nezbylo s bídou pár mužů a to ještě ze záloh. Pojď dovedeme tě do tábora. "Ta zpráva byla víc než smutná. Tolik přátel s nimiž prošel mnohými nebezpečími je teď po smrti. Při bozích, to je horší než si kdy dovedl představit. Celá ta nešťastná scéna byla umocněna tisíci bezvládnými těly, která se povalovala všude kolem a mračny černých ptáků, co spolehlivě pohřbí iluzi o životu, kde smrt hraje jen vedlejší roli.Těžce dýchaje a klopýtaje o padlé se přibližovali k táboru. Mlha, která předtím halila celou pláň se jim teď plazila u nohou připomínajíce bájné hady,co se lísají k nohám jako kočky a čekají na vaše zaváhání, aby vás pak navždy pohltili. Nikdy se necítil tak mizerně. Rána bolela a ukrutně pálila, nechtěje přestat. Před nimi se zdvíhal val s palisádou a pod ním příkop šest stop hluboký. Dřevěný most, pak brána, stráže zahalené do plášťů chráníce se před vlezlou zimou a na věžích stále bdělé oči pozorovatelů. Vymění si heslo a jsou vpuštěni dovnitř. Prochází po široké cestě k stanům desáté legie, kde je i jeho stan a lůžko.U ohňů se krčí postavy a únava a chlad je jim vryta ve tvářích. Prochladlými prsty si přidržují přikrývky těsně u těla. Je už červen, přesto je již několik dní velice sychravo. Dospěli ke stanu ošetřovatele a zde jej zanechali, aby si nechal ovázat ránu. Sejmul si pancíř a uložil se na tvrdé lehátko. Felčar mu omyl ránu a pak ji zavázal čistým plátnem. ,,Bude to dobré. Moc se teď nenamáhej." ,,Díky Septime. Lucius se vrátil?" ,,Ne. Ani Markus, Drusus a další a další." ,,Dnes je špatný den příteli. Jsem rád, že alespoň tys zůstal živý. Bozi tě mají rádi Petronie. Teď lež a drž se někde v teple." Uposlechl.Opět se zachumlal do pláště a

odešel do svého stanu. Ten byl ale prázdný. Nikdo neměl to štěstí ,aby ulehl na své místo jako nyní on. Sedm prázdných míst pro sedm mužů, kteří teď uléhají v říši Hádově. Poprvé se s těmito lidmi setkal v Lugdunum při odvodech. Jsou to už dva roky, co se zapsal do služeb císařské armády. Jak ten čas letí. Lidé přicházejí a odcházejí, vstupují a vystupují z lidských příběhů, aby je nakonec odvál vítr jako zvadlé listí. To, co ho teď nejvíc trápilo, bylo, že měl spoustu času na přemýšlení a to mu předkládalo samé chmurné úvahy. Z myšlenek plynoucích v nekonečných řetězcích jej vytrhl známý hlas. To centurio z čtvrté kohorty zavítal do jeho stanu a za ním se do stanu vkrádal chlad, když se plenta u vchodu zhoupla na své místo. ,,Buď zdráv. Slyšel jsem, že tě přivedli, a tak jsem se přišel podívat jestli jsi celý." ,,Zdráv buď i ty." ,,Jsem rád, že tě vidím mezi živými, bojovníku." Při těchto slovech se usmál a i přes bolest svírající mu bok a praví: ,,Jsem celý, díky. Povídej teď prosím ty, co bylo s vámi, protože já vůbec nevím, jak se všechno seběhlo." ,,Nám se podařilo celkem snadno zatlačit barbary a když se k nám probila jízda byla bitva rozhodnuta. Žel ztratil jsem devět mužů. Vás jsem vůbec neviděl a když mi řekli, že střed byl téměř zničen nebylo mi zrovna do skoku." Tak mluvil a čelo měl přitom podivně svraštělé. Nač přitom myslel věděl jen on. Petronius však poznal trápení které se mu zračilo v očích. ,,Pověz! Opravdu nikdo nezůstal jen já?" ,,Z vaší kohorty nikdo." A opět zachmuřil obličej. ,,No, rád jsem tě viděl a určitě tě ještě navštívím. Teď musím k mužstvu. Přeji brzké uzdravení." ,,Díky. Budu se těšit." Opět se stanem prohnal mrazivý vzduch, když centurio odhrnoval klopu stanu. Ještě chvíli pozoroval, jak se jeho dech sráží na stěně stanu v drobné kapénky a pak byl přemožen únavou. Vysoký tón trubky jej probudil z bezesného spánku. Prospal celý den i noc a toto byl zvuk ohlašující ranní nástup. Těžce se zdvihl, ustrojil a z naučené povinnosti vyšel před stan. Na prostranství určeném jeho kohortě se neobjevil nikdo. Všude jinde se počínali řadit vojáci. Nejdřív centurie, pak se formovaly kohorty. Každý, kdo by se ale jen trochu rozhlédl, viděl by kterak jsou stavy

24

vojska prořídlé. Otočil několikrát hlavou a vyhlížel, zda přece jen někdo nezaujme místo vedle něj. Marně se však snažil. Zprávy o ztrátách byly více než pravdivé. Byl dán rozchod a útvary se odebraly k rozcvičce a denním povinnostem. Stál tam a halil se těsněji

do pláště. Po mlze nebylo ani památky, ale mrazivé počasí stále zůstávalo. S jakousi netušenou rozkoší si vychutnával vítr, který mu vál do obličeje. Zvláštní pocit být naživu.

LOVCI STÍNU III.

[ NIKERIM FINGORRION ] Modrý měsíc se spoustou hvězd osvětlovalo noční krajinu Zelanské vrchoviny. Oblé kopce vrhaly stíny do údolí pokrytém nízkými keři, suchou trávou a hlavně vždyzelenými zelany, jehličnatými stromy podle nichž dostala celá vrchovina jméno. Na dně onoho údolí se pomalu jako had klikatila málo používaná stezka vzhůru do kopců. K podtrhnutí atmosféry místa, už jen chybělo vlčí zavití. Bohužel zde byste žádného vlka asi slyšet nemohli, protože se říká, že byli všichni na Taře vyhubeni. Snad až na Trniště. Ale kdo ví, jak to tam s nimi ve skutečnosti je?! A tak ticho noci přerušilo pouze smutné zahoukání sovy, jenž vyrazila na lov. Neopatrný hlodavec se zalekl nočního zvuku a rozhodl se zkrátit si cestu přes zanedbanou cestu. I když se snažil hodně, pařáty nočního lovce byly rychlejší. Tmou se ozvalo myší zděšené písknutí a pak opět ticho. Sova spokojeně zastříhala péřovými oušky a začala svým ostrým zobanem porcovat ulovenou kořist. Uprostřed nevydatné večeře zvedla sova hlavu. Od vesničky ležící níž v údolí přilétal zvuk koňských kopyt. Noční dravec se nerozmýšlel, uchopil zbytek kořisti do zobanu a odletěl do tmy. Brzy se ze zatáčky vyřítil zpěněný kůň se zabláceným jezdcem v sedle. Erik pospíchal a vyčítal si, že se ve vesničce zdržel tak dlouho. Cestoval už dva dny. Pořád se nemohl zbavit pocitu, že ho někdo sleduje. Minulý den ráno se musel ustavičně ohlížet, neboť se mu zdálo, že za sebou slyší klapot kopyt. Nikdy však nikoho neviděl. Na to, aby zastavil koně a počkal na výsledek svého zdání, neměl čas a popravdě ani moc odvahy. Mohl to být kdokoli a nejhorší bylo, že nevěřil tomu, že by v jeho stopách cestoval nějaký podomní obchodník. U sedla

mu sice visel meč od Leilly, ale ještě ho neměl ani čas vyzkoušet v ruce. Z poslední lekce šermu navíc neměl dobré vzpomínky. Při jednom krytu mu odskočil meč a Erik ho neudržel. Boule od vlastního meče ho trápila ještě týden potom. Po této zkušenosti si Erik moc iluzí o svém šermířském umu nedělal. Děsila ho představa, že by měl meč použít na svou obranu. Musel se trochu uklidnit. Hlavou se mu honily děsivé myšlenky, že na něj za každým rohem číhá nebezpečí. Krásné představy o Leille ho opustily po první noci jízdy. Čím víc se blížil ke kapitule Lovců stínů, tím víc v něm hlodal strach a proudily černé myšlenky. Někdy se přistihl, jak přemítá o těch špatných věcech, co slyšel. Moc dobře na něj ani nepůsobila zastávka na odpočinek ve vesničce, odkud před chvílí vyrazil. Místní od něj odvraceli zraky, když chtěl popsat cestu na Sirgrind. Někteří se modlili k Aurionovi, aby ochraňoval jeho kroky. Jediný hospodský mu však vyhověl a prozradil, že není ten den první, kdo se na cestu ke kapitule ptal. Měl důvodů víc než dost, aby sebou hodil. Jeho největší motivací bylo vrátit se co nejdříve do Rilondu pokud možno živý. Stál si za tím, co řekl na velké poradě v Rilondu, jen ho mrzelo, že to řekl nahlas. Chtěl pomoct vojákům z Felraské pevnosti, to ano! Jen myslel, že by na tu práci byli vhodnější profesionálové z řad Eldebranských rytířů a ne někdo kdo neumí ani zacházet s mečem. „No vždyť jedu jenom jako pozorovatel,“ utěšoval se a zároveň si sarkasticky odporoval. „ Do kopců plnejch skřetů a jedný hnusný, velký vyverny !“ Náhle se vytrhl z přemýšlení. ,,Ano!“Opět za sebou slyší dusot koně. Určitě se mu to nezdá! Zamrazilo ho a záda mu polil studený pot. Přemýšlet nad tím, kolik slušných lidí může 25

potkat v noci na opuštěném místě vážně nehodlal. Vzpomněl si, jak mu hospodský říkal, že Sirgrind není daleko. Kopl koně do slabin a vyrazil vpřed jako vítr. Hlína odlétala v gejzírech za kopyty běžícího koně. Skoro hypnotizoval horizont, jak doufal, že se za vrškem objeví silueta kapituly. Taky, že ano! Přitáhl koni uzdu a na chvíli se zastavil. Před ním se rozevřelo druhé, tentokrát široké údolí posázené mnoha zelany a na druhé straně onoho údolí vycházelo světlo z okenic pyšného a majestátného hradu ozařovaného svitem měsíce. Klapot kopyt se ovšem k Erikovi rychle blížil. Ohlédl se a uviděl přibližujícího se jezdce. Zapochyboval o jeho čistých úmyslech. Měsíc svítil intenzivně a tak Erik dobře viděl, že cizinec má u pasu meč. Nečekal na to, aby mu neznámý vysvětlil, na co ho potřebuje a vyrazil radši tryskem k Sirgrindu. Z kopce to šlo mnohem lépe než do něj a tak Erik dostal dobrý náskok. Náhle se před ním něco zalesklo v měsíčním svitu. Pozdě! Nemohl v té rychlosti zastavit koně, a už vůbec nemohl tušit, že je to tenký, lintirový drát napnutý přes cestu. Leknutím vykřikl. Svět se změnil v rozmazanou paletu stínů. Slyšel ještě bolestně zařehtat koně a pak to přišlo. První náraz o zem schytalo rameno, pak záda, nohy, ruce, hlava a znovu dokola. Asi třikrát udělal nechtěný a velmi bolestivý kotoul, než skončil na zádech v prachu cesty. Kůň těžce poraněný dodělával pár kroků za ním. Erik se pokusil vstát. Levé rameno a ruku měl v jednom plameni, nemohl s ní ani hnout. „ Sssshetáá!“ ozval se syčivý zvuk z blízkého stínu vysokého zelanu. Ze tmy se vynořilo několik postav v černých hadrech s dlouhými zubatými dýkami v rukou. Jedna z leva a dvě z pravé strany cesty. „Doprdele!“ vychrchlal ze sebe Erik a pokusil se vyvinout co největší rychlost směrem k umírajícímu koni. Do sedla před něj se zabodla šipka se třemi křidélky. Neváhal ani vteřinu, sáhl po meči, jenž měl připnutý k sedlu a na poslední chvíli tasil. Dva vrazi s dýkami se k němu přiblížili a sevřeli do kleští, každý z jedné strany, třetí nebyl vidět. Kroužili chvilku okolo své oběti, tak aby ho měli pořád mezi sebou. Potlučený Erik se držel na nohou jen silou vůle, vůle přežít! Náhle bleskurychle zaútočili oba najednou. Míhali se sem a tam, tančili kolem Erika tanec smrti, jeho smrti.

Dlouhé dýky se každou vteřinou přibližovali blíž a blíž k nebohému Erikovi. Z posledních sil se je snažil držet od těla na vzdálenost meče … chvíli. „Ááaaahh,“ zaúpěl Erik bolestí a prohnul se, když mu ostří dýky projelo stehnem. Bylo to jeho štěstí v neštěstí. Místem kde byla původně jeho hlava zasvištěla další šipka z kuše a ze stínů se ozvalo vzteklé zavrčení. Zato ti dva zabijáci s dýkami teď zasyčeli blahem, když se Erikovi na kalhotách objevila krvavá skvrna. Vše probíhalo během několika málo sekund, pro Erika to však byla věčnost. Vrah před ním náhle váhavě ukročil o pár kroků a Erik se instinktivně otočil s nataženým mečem. Druhý vrah dal do svého prudkého úderu všechno. Nepočítal ovšem s tím, že to jeho oběť prokoukne dřív, než s dýkou v ledvinách. „I mistr tesař se občas utne,“ pomyslel si Erik. Skopl nabodnuté, chrčící tělo a otočil se k prvnímu vrahovi se zakrváceným mečem. Vrah se ohlédl a Erik to taky uslyšel. Uviděli jezdce s dlouhým mečem v ruce jedoucího k nim.Vrah na nic nečekal, buď teď nebo nikdy. Koutkem oka ještě Erik viděl jak mu něco cinklo o meč a pak byla všude kolem tma. „Vzbuď se! No tak! Si v pořádku, nemáš nic zlomený?“ Erikovi oči se nepatrně pohnuly. Potichu sykl. Cítil se jako by po něm přeběhlo stádo trhlinových mustangů. V noze mu škubalo, levou rukou mu projížděla tupá bolest a hlava mu začínala pěkně otékat. „Co se stalo?“zašeptal. „Trefila tě dýka toho vraha. Máš štěstí, že se jí do cesty připletl tvůj meč a odchýlil ji, jinak bys měl něco horšího než jen modřinu na čele.“ „Kdo si ?“ zeptal se těžce Erik. „Později. Nemáš nic zlomeného? Musíme se dostat na Sirgrind, nechtěl sem s tebou zatím hýbat, abych ti nepřihoršil.“ „Mam něco s rukou, ale zlomená asi není a taky moje noha, ti hajzlové …“ „Už sem zastavil krvácení a obvázal ji. Kouknu se na tu ruku.“ Erik konečně trochu začínal vidět přes nateklé oko. Cizinec mu pomohl posadit se a ohmatal mu levačku. „No zlomený to nemáš, ale o nic příjemnější to taky není. Zkusím ti ji dát zpátky, máš ji vykloubenou. Bude to docela bolet.“ Erik kývl a sáhl po své brašně. Pořádně se nadýchl a zakousl se do řemenu. Cizinec chytl levačku a škubnul s ní, až to luplo. Erik v jednu chvíli

26

padl s šipkou v krku dřív, než vůbec došlo k boji. Já a rytíř Maral jsme na nepřátele udeřili jako bouře. Boj s těmi kluzkými hady byl dlouhý a nepříjemný. Padl pode mnou můj kůň. Rozlítila mne jeho smrt stejně jako tebe, neboť i mě byl velmi blízký. Útočili na koně schválně, aby se nás rychle zbavili. Po tom, co sem se ocitl na zemi, sem se rozhodl hrát podle jejich pravidel a udělal sem něco, co bych si nerad znovu zopakoval.“ „ A co to bylo? Prosím pokračuj, co rytíř Maral?“ naléhal Erik. „ Musíme jet na Sirgrind hned. Tak polez.“ Talhir pomohl Erikovi do sedla a sám se vyhoupl za něj. Rozhlédl se po noční krajině a pobídl koně do klusu. Erik nevěděl jestli rytíře nikterak neurazil, když byl tak zvědavý. Na Eldebranské kapitule byli rytíři vždy jak se patří takoví hrdí, až možná trochu pyšní a marniví. A urazit rytíře to nebyla sranda. Jednoho takového Erik viděl, měl záda sedřená do krve, jak ho zbičovali. Jen pro špatnou, nahlas řečenou poznámku k chování jednoho z nich. O chování rytířů se nediskutovalo, to Erik věděl, byli přeci bezchybní ve skutcích i chování. Sám pro sebe se zasmál, jaká to byla blbost. Pak si vzpomněl, jak mohl dopadnout on sám, když se před dvěma dny na poradě rozhodl protestovat proti velmistrovu rozhodnutí. Poděkoval v duchu všem sedmnácti bohům, že měl velmistr tolik jiných problémů. Podle výrazů ostatních sedících by asi nezůstalo jen u bičování. Však tohle nebyl taky žádný med, právě se ho pokusili zabít. Přitom to tak složitě ze začátku nevypadalo. Erik jen doufal, že nejhorší má už za sebou. Nebýt Talhira válel by se někde v keři jako žrádlo pro krysy. „ Podsekl sem jim nohy,“ přerušil Erikovo přemýšlení rytíř. „Co?“ nechápal Erik. „ Ptal ses, co sem udělal, že bych si to už nechtěl zopakovat. Noční stíny tě chtěli pronásledovat dál a zabít, když sem byl bez koně. Musel sem jejich koním podseknout nohy, abych jim v tom zabránil.“ Erik seděl a zíral na přibližující se Sirgrind. „ A ten druhý rytíř Maral?“ nedal své zvědavosti Erik. „Zabil zbylé vrahy, ale byl těžce raněn. Z pod drátěné košile mu hustě tekla krev. Odmítl mou pomoc, dal mi svého koně a nařídil

myslel, že ten řemen překousne. Vyplivl ho a ztěžka oddechoval. Začal tomu cizinci věřit, mohl ho přeci už dávno zabít. Navíc mu připadal nějak známý, ale odkud? „Myslím, že už sem tě někde viděl.“ „No tak to máš pravdu. Viděl si mě na poradě v Rilondu. Já si tě tam taky všiml,“ usmál se cizinec. „Kdo ne?“ zamračil se Erik a pořádně si cizince prohlédl. Byl poměrně mladý, odhadl ho tak na pětadvacet až třicet let. Dlouhé vlnité vlasy, kousek pod ramena. Obličej bez vousů. Vysoký, atletické postavy. Kroužkovou zbroj kryl cestovní plášť. Pak mu to trklo, seděl přeci mezi vyslanci Řádu devíti hvězd. „Ty jsi rytíř?“ „ Uhodl si. Jmenuji se Talhir, rytíř Řádu devíti hvězd. K tvým službám. Ale teď pojď musíme se dostat do hradu. Nevím jestli jich tu po okolí není víc.“ Talhir pomohl Erikovi na nohy, ostražitě se rozhlédl a vyrazil pro koně. Erik se odbelhal k mrtvole koně a sebral nejdůležitější věci. Sehnul se ještě nad koňskou šíji a pohladil svého mrtvého hřebce. „Sbohem brachu, dobře si mi sloužil díky!“ Po tváři mu sjela slza, když naposledy projel prsty jeho hřívu. Odvrátil se, aby to pro něj nebylo ještě horší. Jeho zrak spočinul na postavě, kterou proklál mečem. Lítost vystřídal hněv. „Co byli ti parchanti zač?“ pronesl k přicházejícímu rytíři a kopl zdravou nohou mrtvolu do hlavy. „Nepřítelovi agenti, Noční stíny se jim říká. Vyzvědači, únosci a nájemní vrazi. Mívají dobrý výcvik, ale tohle byli spíš nějací nováčci jinak, . . . už bys byl dávno mrtvej.“ „To mě uklidnilo! A co ti ostatní?“ „Sou mrtvý ale nebyli jediný.“ „Jak to myslíš nebyli jediný?“ otřásl se Erik. „Tohle byla jen pojistka. Jeli jsme za tebou tři. Chtěli jsme tě ochránit. Už od porady nám nebylo moudré, proč ti eldebranští nedali doprovod. V tomhle velmistr trochu podcenil nepřítele a jeho zvědy. Hádám, že v Rilondu jich teď bude jak much na lejnu, jestli je cílem tažení nepřítele. Hned za Rilondem se ti pověsilo za záda pět nočních stínů. Naše prozíravost ti zachránila krk.“ Erik na sucho polkl. „Ale neříkal si, že jste byli tři?“ Talhir se odmlčel a podíval se do země. „Byli, ale říkal sem ti, že tohle byli amatéři, tamti ne. Palanos

27

mi tě chránit celou cestu, až na Sirgrind. Tak tam zůstal umírajíc, opřený o strom vedle cesty.“ „To je mi líto Talhire.“ „Mě taky, byl mi dobrým učitelem.“ „Měl sem pocit, že mám stále někoho v zádech tak sem hnal koně skoro na pokraj sil.“ „To sem byl asi já, nemohl sem ovšem rychleji. Našel bych tě dřív, jenže Maralův kůň se v boji zraněním také nevyhnul.“ „Hlavně, že si mě nenašel později. Víš, sem ti vážně moc vděčný, i tvým padlým druhům. Děkuji ti Talhire a doufám, že ti to někdy budu moci vrátit.“ „Přestaň mě dojímat a koukej radši před sebe. Vidíš, támhle jsou brány Sirgrindu.“ Oba se konečně, alespoň na chvíli cítili v bezpečí.

vrdra [ timon patin ] Klestím a roštím se šramotila postava delších blonďatých vlasů v silně prošoupaných hnědých loveckých kalhotách a rozedrané vlněné koskované kazajce. Byl to Roden Oregon , který se po tom, co se ztratil a bloudil rozsáhlými lesními porosty na západní straně Krovelských hor dostal konečně zpod černých korun. Roden byl rád, čemuž nasvědčovala i jeho úleva a nepatrný úsměv na rozpraskaných rtech. V ústech se mu povaloval ztvrdlý a nafouknutý jazyk, který nesvlažila již celé tři dny ani kapka vody. Spíž než šel, tak se pomalu ploužil. Vypadal jako stoletý stařeček. Ne. Ještě hůř. Jako desetiletý opilý hobit. Tři kroky sem, tři tam. Na nedaleké rovině pod křovinatým kopcem z kterého právě scházel, spatřil několik nerovnoměrně roztroušených dřevěných domků. Byly to dřevěnice, nebo se mu jen kalil vedrem zrak, či ho jen pro své potěšení škádlila víla Morgana? Už našlapoval po štěstím objevené pěšině v ustupujících houštinách, kterou lemovaly uschlé knotovky a vrbiny. Rozkaleným zrakem sledoval do široka se táhnoucí údolí. Nebylo pochyb. Stavení tam opravdu stála. ,,Bohu dík. Ještě chvíli a zešílel bych.“

Když Roden kráčel kolem ohrad přiléhajících k budovám, nemohl odtrhnout pohled od mrtvých krav, ovcí a koz, které ležely na zemi s natáhlýma nohama v hlubokém prachu a seschlým masem, až vylézaly žluté kosti. Jakmile se přiblížil k první dřevěnici, na nic nečekal a pokusil se doběhnout ke studni s vědrem stojícím před domkem. Nešlo to. Nohy ho už neposlouchaly a několikrát upadl. Upadl i když šahal po vědru a převrhl ho. Žádná voda z něj však nevytekla. Žádná tam totiž už dlouhou dobu nebyla. Vědro se jen odkulilo opodál. Roden neváhal a z posledních sil po něm skočil. Hodil ho do studny a těšil se na to, jak mu hrdlem poteče chladná kapalina. ,,Křách.“ Dole se roztříštilo o kamenné dno. ,,Ty pacholku! Vagabunde jeden! Co se motáš kolem studny? Okamžitě vypadni, nebo tě

přerazím holí!“ hulákal na něj postarší mužík vyběhnuvše na zápraží. ,,Vodu, vodu.“ ,,Není! Zmiz! Sic tě …“ ,,Cože.“

28

něho zíral a smál se. Řehňal se tak, až mu šupiny chřestily. ,,A kurňa“. Přes velkou odvahu a ještě větší žízeň a zemdlenost se Rodenovi na tváři objevily kapičky potu. Už nevydržel stát a vysílením padl na štěrk. Rukou se opíral o kulatý balvan a zíral na rozesmátého hada. Potom, co se Vrdra dosyta nasmál, pravil k muži klečícímu před ním: ,,To je mi pěkný vtip. Už sem se dlouhatánskou dubu takhle nenasmál. Eště teď mě svěděj od toho smíchu šupiny na zádech. To se podívejme, tys mě přišel zabít a zatím sám vypadáš, že umíráš. Máš štěstí, žes narazil právě na mě. Já sem hodnej had, ale potkat mojí setru nebo strejce, to bys teprve něco viděl.“ ,,Když říkáš, že seš hodnej, tak proč zadržuješ vodu a dolů do krajiny nepouštíš ani kapičku? Vždyť tam lidí hynou žízní jako já.“ ,,Ej, nic takovýho sem nechtěl. Já, já neublížím ani mouše“ syčel koktavě had. Víš, mám takovej problém, sice nejsu ani moc tlustej, ale i přesto že sem celej stočenej, tak se prostě do téhle jeskyně nevejdu a nevejdu. A pouze z tohohle důvodu mám ocas ve strouze. Voda je sice trochu chladná, ale zase je tam spodní proud.“ ,,Cože?“ Vyštěkl Roden, když slyšel o chladné vodě ve strouze. ,,No, přesně jak říkám. Voda mě teda studí, ale ty proudy mi krásně masírujou.“ ,,Já tady umírám žízní a on si ve vodě masíruje ocas? Pro všechny bohy, doveď mě tam, nebo padnu.“ ,,Hm, to bych chtěl vidět, kam bys padl, když už teď ležíš v prachu“ pokusil se o vtip Vrdra, ale když spatřil na Rodenově tváři škleb nevěštící nic dobrého, tak ho poslechl a spolu se doplazili ke korytu ledové vody ukryté vzadu ve tmě jeskyně. ,,Ach, voda. Vodááá!“ křičel Roden jako smyslů zbavený a čachtal se ve strouze až po kolena. V přestávkách mezi skotačením ji nabíral mozolnatýma rukama, pil a stříkal všude okolo. ,,Á, přestaň, nech toho, necákej na mě“ bránil se had a dál ho pozoroval svýma velkýma žlutýma očima, jak si užívá. Jakmile viděl jakou má Roden radost z obyčejné vody, tak se ho optal, jestli je to opravdu tak, že kvůli němu lidé

,,Přesně jak povídám. Voda tady už není celý měsíc stejně jako v celém tomhle kraji.“ ,,Proboha, jak zde můžete žít?“ ,,Vrdra ji zadržuje ve své horské jeskyni.“ ,,Kdo?“ ,,Vrdra. Obří had. Na támhletom skalisku,“ děl mužík a ukazoval na jihozápad k obzoru. Potom se otočil zpátky a prohlédl si toho, s kým se už delší dobu dohadoval. Shledal, že Roden je na tom opravdu zle, a tak mu podal plechový kalíšek se slovy: ,,Na napij se.“ A když uviděl, jak to Roden zhltl, tak ještě udiveně dodal, ale spíše pro sebe: ,,To byl můj dvoudenní podíl.“ Roden to málo spolknul jako malinu. Vůbec ho to neuspokojilo. Ba naopak. Přepadla ho žízeň ještě větší. Znovu si nechal vyprávět o tom, jak Vrdra zadržuje vodu, načež se rozhodl, že to jen tak nenechá. Ač byl sláb a vysílen, vydal se tam, kam ho stařec poslal. Odplahočil se ukázaným směrem k horám na jihozápadě. Na dně skalní prolákliny, lemované po obou stranách zřícenými balvany, narazil na vyschlé koryto bystřiny, které dále následoval a při myšlence, že tímhle štěrkem a pískem před měsícem tekla čirá, chladná a lahodná voda, se mu až zatočila hlava a přes oči mu protancovaly bílé hvězdičky. Byl tak sláb a žízniv, že chtěl po každém dalším kroku odpočinek. Ale protože věděl, že kdyby tak učinil, už by se nezvedl a zůstal by tady, tak se přemáhal a plahočil se co noha nohu mine dál. Do chodidel ho skrz prošlapané díry ukrutně pálily sluncem rozžhavené kameny. Netrvalo dlouho, a potom co překonal několik rozpukaných skalních lavic, opravdu narazil na jakýs otvor do šedohnědé skály. Uvnitř byla tma a ticho. Roden se do pukliny naklonil a chtěl zařvat, aby obludu vylákal, ale hlas ho zradil a ozvalo se jen slabé : ,,Vrdro, vylez! Přišel sem tě zabít.“ Znělo to spíš komicky, než výhružně. Chvíli se nic nedělo. Až za nějaký čas, se ozvalo: ,,Co prosím?“ a ve stejném okamžiku se objevila velká, oválná, šupinatá hlava s chechotem ve tváři. Jakmile ji Roden uzřel, chtěl svoji dřívější výhružku opakovat, ale byl z toho, co spatřil tak ochromen, že zvládl jen tu první polovinu. Byl snad sláb, nebo se tak bál, že když tasil, neudržel meč a upustil ho. Vrdra na

29

tam dole mřou žízní. Roden jen něco zabručel a dál se potápěl. ,,Tak já se teda odstěhuju, stejnak se sem celej nevejdu“ rozumoval Vrdra a pomalu vylézal ze skály. Když ale opustil koryto, tak se voda s pěněním vyhrnula obrovskou silou ven a vláčela sebou nejen kameny ale i Rodena. Tok uháněl dolů po svahu. Říčka byla opět na svém místě a zřejmě z toho měla obrovskou radost a pohazovala si se vším, až Rodena vymrštila na skalní plošinku, po které se kutálel, až hlavou narazil do plochého kamene trčícího k nebi. Kosti jen zapraskaly. ,,Hej človíčku, žiješ?“ tázal se přilezoucí Vrdra a prohlížel si ležící tělo. ,,To sem nechtěl.“ Roden se začal pomalu sbírat. Posadil se, opřel se zády o kámen, který vypadal jako náhrobní deska a divě koukal na Vrdru. Ten si pospíšil, protože nechtěl poslouchat jeho hudrování a

děl k němu: ,, Jestli deš do támhletý podhorský vísky, tak tě můžu svíst.“ ,,Co?!“ ,,No. Vylez mi na záda a pevně se drž.“ A protože byl Roden takový typ člověka, který si nenechá nic ujít a taky protože ho nesmírně bolelo celé tělo, tak si vylezl na Vrdova záda. Uvelebil se mu těsně za oválnou hlavou, držel se jeho šupin a vychutnával si hadí jízdu. Říkáte si, milí čtenáři, že se vám tomu nechce věřit? Ani se vám nedivím, ale i přes to si představte, co si o tom teprve mysleli zmateně pobíhající a křičící vesničané, když viděli rozesmátého a hulákajícího chlápka sedícího na bezmála šedesáti sáhovém smějícím se hadu, který projížděl jejich osadou.

30

timon patin

31

pohádkový rytíř petr škorpík

Zapadá slunce, už nastává čas, znovu odít se zbrojí, mečem páše se zas. Tak jako po věky, vykročí i dnes a těžké břímě této noci poslušně, odvážně nést. Ne není to sudba či povinnost krutá, stát bděle,když všichni už spí. Sám chce a nejvíce jeho srdce, pro ni,dívku krásnou, pro ni krvácí, když střeží její sladké sny. Nestráží u dveří, když mohlo by se z mých slov zdát, sám jediný do těch snů vstoupí, zadními dvířky, které jenom on zná. Ustrojen,s hvězdami nad hlavou, béře svou zbraň,ještě upevní řemení a štít, do temnot černých snů vkročí, s démony noci se bít. Jako dělal to již mnohokrát, poslouchá opřen o své kopí, ztrestá vždy každého, kdo zlem ve snu škodu ztropí. Jak sladce zní mu její dech, blažen je když vidí její sličnou tvář, hruď zlehka se zdvíhá, sladce a spokojeně spí. Už přicházídnes později přestože blízko je ráno, to jest ta chvíle rytíři, pro tu jsi stvořen, pro ni v tvém slibu znělo ano-do posledního dechu! Záříš v té tmavé noci, přilbice blyští se, na pancéři ustlaly si hvězdy. Břitkou čepelí stvůry v zapomnění posíláš, ač zbrocen potem- ani jediný krok nazpět. Ne! Dokud jiskru života v sobě máš, ne,ten zrádný krok neuděláš. Těžce jsi poraněn, dík Bohu blíží se ráno. Ano,opět splnil jsi slib, který jsi dal,ona se probouzí, již nejsi tu potřeba. 32

Neví ani že ty jsi se bil, žes pro ni krvácel, tys však radostný v srdci, to jsi přeci chtěl, vidět ji šťastnou v ranním oparu slunce, jak její vlasy se zlatavě lesknou, ach jak překrásná je, jen ty máš tvář tesknou. Zase až v spánku spatřit ji smíš, zasuň svůj meč, už měl jsi být pryč. Nesmí tě vidět, to konec tvůj by na věky byl, sni si o ní , leč jen v krátké chvíli než otevře oči, rytíři pohádkový, víc není ti dopřáno. V prázdnotu rána zas upadáš, jehož krásu i bolest, nejlépe ze všech znáš.

33